V pátek bude otevřena na hradě Špilberku stálá expozice
o historii a současnosti ohňostrojného umění. V jednotlivých
částech budou umístěny trojrozměrné předměty, fragmenty, obrazy a
dokumenty přibližující oblast ohňostrojů…
V pátek 18. května 2007 bude slavnostní vernisáží otevřena na hradě Špilberku stálá moderní expozice o historii a současnosti ohňostrojného umění.
V první části expozice bude představen archetyp ohně, základy hermetismu a alchymie. V návaznosti na vynález střelného prachu budou představeny počátky vzniku a výroby ohňostrojných efektů a komponovaných ohňostrojů. Další části představí například model ohňostroje z Londýna z roku 1749, ke kterému skládal známou Feuerwerksmusik Georg Friedrich Händel, dále Furtenbachovo barokní divadlo doplněné barokními triangly a dalšími historickými předměty. V neposlední řadě budou představeny současné ohňostroje, a to v obrazové statické i multimediální podobě. V jednotlivých částech budou umístěny trojrozměrné předměty, fragmenty, obrazy, dokumenty přibližující oblast ohňostrojů jako významného uměleckého, společenského a komunikačního prostředku.
Dominantnější částí expozice bude historie ohňostrůjství v Brně. Část expozice bude zaměřena na historii a současnost letos již desetileté přehlídky IGNIS BRUNENSIS, včetně každoročního pořádání výstavy z veřejné fotosoutěže, dále galerie laureátů oficiálních cen přehlídky a významných počinů v této oblasti. Architektonickým řešením expozice byl pověřen uznávaný odborník Ing. akad. arch. Jan Konečný, CSc.
Expozice vznikla z iniciativy reklamní společnosti SNIP & CO, která je producentem tohoto projektu. Na přípravě podkladů a odborných konzultacích se podílejí ohňostrojní specialisté Jaroslav Štolba a Ivan Martinek, odbornými garanty za historickou část jsou Milena Flodrová a Pavel Ciprian. Výstavní expozice vzniká s podporou fondů Evropské unie (SROP), statutárního města Brna, a řady dalších partnerů. Provozovatelem stálé expozice bude Muzeum města Brna.
O všech expozicích Muzea města Brna se dočtete na www.spilberk.cz
Najdete zde sochy králů, bojovníků i zbrojnošů, nespočetné
množství trpaslíků. Hlavně ale sochy svatých a patronů. Svojí
monumentálností Vám vyrazí dech rozlehlý sál, kaple svaté Kingy, jehož
dominantou je oltář, kříž s Ježíšem a po stěnách obrazy a
plastiky i reliéfy. Vše je vytvořeno ze soli.
Wieliczku najdete v Polsku zhruba 10 km na jihovýchod od centra Krakova. Stejně jako dalších skoro 800 000 návštěvníků ročně se i naše rodina vydala poznat něco v celém světě zcela ojedinělého. Návštěva tohoto dolu má bezesporu jednu velkou výhodu pro cestovatele a turisty. Teplota v něm je po celý rok konstantní a pohybuje se okolo +14 stupňů Celsia.
Již nahoře u pokladen se dozvíte, že Vám bude přidělen průvodce a počet turistů v jedné skupině nesmí přesáhnout 35 lidí. Pokud máte zájem o prohlídku solivaru nebo chcete projít geologickou trasou tady pak máte možnost pouze v 10 lidech. My jsme se rozhodli pro obojí. Když už tak už, vezmeme to kompletně celé. Základní trasa solným dolem vede přes 20 komor. Všechny komory jsou propojené chodbami, takže projdete zhruba 2 km v podzemí a tato prohlídka trvá přesně dvě hodiny. Dvakrát Vás nechají zastavit v sálech, kde je možno prohlédnout nebo nakoupit polodrahokamy a různé šperky z nich. Je tam také rozličné množství jantarových šperků a pochopitelně spousta pohlednic a jiných upomínkových předmětů.
Polsky jakž takž rozumíme a tak se dozvídáme, že tyto doly a podzemní prostory vznikaly více než 700 let a to postupnou těžbou soli. Celou dobu vlastně chodíme komplexem vytěžených šachet a takřka neuvěřitelné je, že se jedná o 9 pater, která se nacházejí v 64 – 327 metrech hloubky. Sotva lze uvěřit, že celý komplex vykutaného podzemí se skládá z více než tří set kilometrů chodeb a asi tří tisíc komor v celkovém objemu kolem sedmi a půl milionu kubíků. Cestou jsou nejen spousty schodů, ale mezi patry se jezdí i výtahem.
Na mě osobně prohlídka těchto míst udělala nesmírný dojem, připadala jsem si maličká a bezmocná jako červík a představovala jsem si ty stovky dělníků, kteří v potu tváře hloubili tyhle prostory po celý svůj život a přitom jim rostly svaly jako z ocele. Ne náhodou mi vytanuly na mysli Bezručovy básně, protože otrocky dřít v solném dole nebo uhelném dole, jedno jest. Možná jim v jejich nelehkém údělu pomáhala myšlenka, sůl nad zlato. Unikátní dílo, které vzešlo z jejich rukou ale bere návštěvníkům dech a ne náhodou je Wieliczský solný důl vzácnou památkou materiální kultury, jehož světová hodnota byla v roce 1978 potvrzena zápisem do světového seznamu kulturního a přírodního dědictví UNESCO.
Vzhledem k tomu, že místo se řadí k jednomu z nejnavštěvovanějších v sousedním Polsku, je lepší vybrat si období zimní nebo jarní, kdy zde ještě turistický ruch nedosahuje vrcholu. Turistická trasa je otevřena denně od 1.4. do 31.10., v letní sezónně od 7.30 do 19.30 hod, ve zbývající části roku od 8.00 do 16.00 hod. Pro více informací běžte na oficiální stránky (v angličtině).
Statut památkové zóny má komplex vytěžených šachet, které se nacházejí v centrální části solného dolu. Tato zóna zahrnuje patra 1–5. Tato oblast je unikátní hlavně tím, že ji tvoří vytěžené šachty zobrazující evoluci způsobů těžby soli v jednotlivých historických obdobích. Průvodce dopodrobna o jednotlivých způsobech těžby soli hovoří a pro Čechy není těžké jejich slovům porozumět. Pochytila jsem alespoň to nejdůležitější. Sůl se ve Wieliczce těžila nepřetržitě od poloviny 13. století až do roku 1996. Původně se sůl získávala vařením solanky ze solných pramenů vyskytujících se na povrchu země. Když se zásoby vyčerpaly, solanku naši předkové hledali hlouběji pod zemí. Začaly se kopat studny, až se narazilo na skalní blok kamenné soli. Jak bloky postupovaly, zvětšovaly se i vytěžené komory. Hluboko pod zemí tak vzniknul unikátní svět i společenství.
Komory jsou plné krásných uměleckých prací vytesaných z bloků soli. Najdete zde sochy králů, bojovníků i zbrojnošů, nespočetné množství trpaslíků. Hlavně ale sochy svatých a patronů. Svojí monumentálností Vám vyrazí dech rozlehlý sál, kaple svaté Kingy, jehož dominantou je oltář, kříž s Ježíšem a po stěnách obrazy a plastiky i reliéfy. Je zde k vidění i Poslední večeře podle obrazu Leonarda da Vinciho. Ze stropu visí 3 velké a 2 menší lustry, vše naprosto dokonale řemeslně provedeno a krystaly soli použité na lustrech jsou na první dojem velmi podobné křišťálu… Solné doly jsou za světový unikát prohlášeny naprosto oprávněně. Právě podzemní sály jsou dnes často i místem pořádání různých kulturních i sportovních akcí. Jiné ze sálů jsou využívány jako lázně nebo léčebny, je zde zdravotnické rehabilitační středisko, kam si nejen díky celoročně konstantní teplotě a unikátnímu klimatu přijíždějí lidé z celého světa léčit nemoci horních cest dýchacích, zvláště astmatu. Musím říci, že se zde dýchá opravdu výborně a čistě a člověk ani nemá pocit, že ušel podzemními prostory právě 2 nebo 3 km, podle zvolené trasy. Tento důl shlédlo v minulosti mnoho panovníků i jiných významných světových osobností v celém průběhu let, jmenujme alespoň cara Mikuláše I., císaře Františka Josefa I., Mikuláše Koperníka nebo Johanna Wolfganga Goetheho.
Dřevěné vybavení dolu působí opravdu monumentálně
Kaple svaté Kingy
Dřevěné vybavení dolu působí opravdu monumentálně
Krystaly soli se usazují na veškerém zařízení
Krystaly soli se usazují na veškerém zařízení
Sůl je zde všude
Kaple svaté Kingy – solný lustr vypadá na pohled jako z křišťálu
Ke startu hry zvolili letos organizátoři jedno z oblíbených
brněnských vyhlídkových míst, prostor okolo altánu pod Špilberskými
děly. Hru pak odstartovali stylově, vystřelením papírků s úvodními
instrukcemi nad hlavy hráčů.
Již šestý ročník týmové orientační a šifrovací hry DNEM…uspořádali členové turistických oddílů mládeže sdružených v odboru KČT Chameleon. Přes sto osmdesát účastníků převážně starších patnácti let se pokusilo zdolat trasu vedenou letos samým středem Brna a lesy v povodí horního toku říčky Ponávky.
Ke startu hry zvolili letos organizátoři jedno z oblíbených brněnských vyhlídkových míst, prostor okolo altánu pod Špilberskými děly. Hru pak odstartovali stylově, vystřelením papírků s úvodními instrukcemi nad hlavy hráčů. I přes to, že start hry byl předem konzultován a vyzkoušen s odborníky, kteří mimo jiné připravují i festival ohňostrojů Ignis Brunensis, tak mírný protivítr poněkud zhatil původní záměr pořadatelů, když vystřelené lístky zanesl zpět na místo, odkud byly vystřeleny. O to větší boj se pak strhnul mezi účastníky o jediný lístek, který se mezi ně pomalu snášel. Drtivé většině tedy nezbylo než si pro startovní instrukci doběhnout. Jak konstatoval jeden z organizátorů, Franta Serbus, jednalo se o další z vypečených startů po nabourané tramvaji a letadlu, které nevzlétlo v minulých ročnících.
Po pěti letech došlo k obměně týmu, který ve svém volném čase připravuje trasu i šifry a hra obsahovala oproti minulým ročníkům i některé nové prvky. Kromě toho, že si organizátoři oblíbili vodní živel (stanoviště Studánka, Vodní schody, Rybníček, Vodojem), zařadili i větší množství šifer, k jejichž získání či vyluštění bylo nutné prokázat i jistou míru dovednosti. Týmy mladších tedy čekalo bezdotykové překonávání provázku nataženého přibližně ve výši pasu a v terénu si pak všichni užili manévrování s nafukovací lodí při získávání částí šifry z hladiny rybníčku. Pro týmy startující v kategorii expert pak bylo připravené dokonce pohyblivé stanoviště. Šifra byla umístěna na turistickém vláčku, který projíždí středem Brna.
Cestovatel.cz je mediálním partnerem hry DNEM… 2007 pořádané turistickými oddíly odboru KČT Chameleon Brno. Akci finančně podporuje Statutární město Brno a Asociace TOM. Podrobnosti o hře najdete na stránkách hry Tamtéž najdete i podrobnosti o průběhu letošního i minulých ročníků i přehled a řešení použitých šifer a odkaz na kalendář ostatních šifrovacích her, které se pořádají v České republice.
DNEM… je obdobou poměrně obtížných šifrovacích her určených především dospělým hráčům. Cílovou skupinou jsou především mladí lidé mezi 15 a 18 lety a hráči, kteří se z různých důvodů nemohou účastnit jiných obdobných akcí odehrávajících se převážně v noci v chladných částech roku. Hra má i dětskou kategorii, která má upravenou trasu a může využívat nápovědy. I přes to, že oproti minulým ročníkům byla letos kategorie mladších obsazená poměrně slabě (5 startujících týmů), lze za značné pozitivum považovat to, že většina hráčů nepocházela z organizací určených pro mládež, ale jednalo se o týmy tvořené převážně spolužáky a kamarády. O oblibě akce svědčí i to, že již poněkolikáté museli organizátoři zařadit i kategorii expert určenou pro pravidelné účastníky jiných šifrovaček. Hra je postavená tak, že v časovém limitu celou trasu obvykle absolvuje méně než polovina startujících týmů. V V letošním ročníku tak dorazil v kategorii mladších jediný z pěti startujících týmů (Rychlí želvi), v kategorii starších absolvovaly v časovém limitu celo trasu ze pětatřiceti dva týmy(Slow foxtrot a Po nás potopa) a v kategorii expertů to zvládly ze šestadvaceti dva týmy (Chlýftým rypák a Chlýftým ocásek). Vítězné týmy dorazily do cíle i s více než hodinovým náskokem před svými soupeři. Ti mezi tím do poslední chvíle luštili šifry na stanovištích i přes to, že věděli, že do cíle rozhodně nestihnou dojít. Vzhledem ke krátkodobé nepřízni počasí v závěru hry museli pořadatelé dokonce vyhlásit vítěze o půl hodiny dřív.
Krátce po startu v Brně na Špilberku
Stanoviště může být i pohyblivé. To poznali hráči v kategorii expert. Šifra byla umístěna na turistickém v láčku, který projíždí městem.
Luštilo se i za jízdy v autobuse
Ročník 2007 se nesl ve znamení vody. Šifra k opsání byla umístěná na Vodních schodech pod Petrovem.
Jednotlivé části jedné z terénních šifer byly umístěné na bójkách na rybníčku napájeném říčkou Ponávkou.
Ani chvilková přeháňka nebyla překážkou v luštění.
Účastníci hry před startem pod hradbami Špilberku
Hon na jediný papírek s instrukcemi, který se snesl nad hlavy hráčů
S trochou nadsázky lze říci, že historie Mladějovské úzkokolejné
železnice se začala psát již v třetihorách. Co na této unikátní
technické památce uvidí návštěvník dnes? Dráhu o délce
10,5 km a rozchodu kolejí 600mm, která začíná v bývalém
závodě Moravských šamotových a lupkových závodů a končí
u bývalých dolů na Hřebči.
S trochou nadsázky lze říci, že historie Mladějovské úzkokolejné železnice se začala psát již v třetihorách. Tehdy byl v dnešní malebné krajině Českotřebovska mělký mořský záliv s mocnými usazeninami jílů. Ty se staly zdrojem cenné keramické suroviny a v oblasti Hřebečského hřbetu pak tyto sedimenty umožnily rozvoj hornictví. Stalo se tak za doby Liechtensteinů, kterým panství patřilo od 17. století, a průmyslové využití zdejšího nerostného bohatství zahájili v roce 1826, kdy začali těžit uhlí – následoval lupek vhodný pro výrobu žáruvzdorných materiálů. Původně se vytěžená surovina odvážela koňskými povozy a lanovkou, ve 20. letech 20. století byla postavena dráha a používaly se důlní vozíky spojené do vlakových souprav. Těžilo se až do roku 1991, kdy díky celkovému útlumu těžkého průmyslu klesla poptávka po ohnivzdorném šamotu a výroba byla postupně ukončena. Bývalou slávu šamotky nyní připomínají čtyři rezavějící šachtové pece, kdysi vytápěné plynem. V Mladějově byla elektrárna – dochovala se její budova, která nyní hostí expozici stacionárních motorů a lokomobil. Také zde lze spatřit původní výtopnu lokomotiv.
Co na této unikátní technické památce uvidí návštěvník dnes? Dráhu o délce 10,5 km a rozchodu kolejí 600mm, která začíná v bývalém závodě Moravských šamotových a lupkových závodů (MŠLZ) a končí u bývalých dolů na Hřebči. (Samotné doly nejsou, dle mých znalostí, přístupné veřejnosti, vchody jsou uzamčené či zatarasené). Dráha se nejprve zakousne zářezem do krajiny a táhle stoupá se sklonem 35 promile pod Mladějovským hradištěm k tzv. Vekslu. Po dosažení dvouapůltého kilometru si mašinky oddychnout a projíždí po vrstevnici rozmanitými lesy Hřebečského masivu. Cestou lze vidět nádhernou krajinu směrem k Lanškrounu a Moravské Třebové, třeba i dočerpání vody do parní lokomotivy nebo zastávky Veksl a Nová Ves s výhybkami.
Že zub času hlodal na této technické památce jenom trochu, za to vděčíme Muzeu průmyslové železnici, které v roce 1994 zahájilo činnost a jeho dobrovolníci se pustili do renovace vozového parku a provozování dopravy po trati. Stejně tak se vrhli do oprav i samotné tratě, protože socialistická péče o státní majetek byla pověstná. Od roku 2005 převzalo štafetu Průmyslové muzeum Mladějov a nový provozovatel úzkorozchodné železnice – Mladějovské průmyslové dráhy.
Autorovy vzpomínky se váží k provozu a obnově železnice, kdy se před několika lety zúčastnil jedné z dobrovolných brigád na trati. Za nevšední zážitek pro „dítě z velkoměsta“ lze jistě označit to, že dělal topiče na parní lokomotivě ČKD s označením BS 80 a pak byl ještě připuštěn k obsluze některých agregátů „mašiny“. Pohyb v úzké kabině strojvůdce vyžadoval notnou dávku ostražitosti, protože hrozilo spálení o horký vnitřek. Stejně tak bylo nutné se mít na pozoru při nečekaných otřesech lokomotivy na nerovných kolejích – uvnitř bylo hodně všelijakých trubek, kohoutů a výčnělků k pořízení modřin. Nicméně vjemy byly opravdu intenzivní: otevřít začouzená dvířka, do žhnoucího, nenasytného topeniště vhodit několik lopat uhlí tak, aby se rovnoměrně rozprostřelo, zavřít, podle pokynů doplnit vodu, poslouchat supění stroje a občas si nechat padat na hlavu unikající páru, která na vzduchu kondenzovala v jemné mrholení nasycená kouřem z komína.
Podobné to bylo i s opravou kolejnic a pražců, kdy se vyměňovala jednotlivá pole. Ráno začínalo výběrem pražců, které se nakládaly na opleny a vozily se na místo oprav. Pracovní četa pak rozpojila jednotlivá pole a ty jeřáb pomocí ocelových lan vytrhnul z podloží – někdy to byl pohled tristní, protože kolejnice již jen silou vůle držely ve shnilých pražcích. Následovala úprava lože, jeho vyrovnání, položení nových pražců a montáž nových kolejnic. Nakonec se pražce zasypaly várkou kamení, aby celek byl kompaktní. Pak jsme se posunuli po trati o jedno pole dál a celé se to znovu zopakovalo.
Informace o současném provozu můžete nalézt na webových stránkách http://www.mladejov.cz, v létě se jezdí zpravidla o víkendech, ale pouze do Nové Vsi, protože zbytek tratě je stále opravován (viz výše). Na stejné stránce je možné dočíst se i další informace. V místním parním depu stojí zdejší původní lokomotivy Krauss Linz č. 1 a Krauss Linz č. 5, ale i další lokomotivy a vagóny. V srpnu si nenechte ujít pravidelnou prvoválečnou vojensko-historickou akci Mladějov-Blosdorf 1915. Zkrátka, je zde vždy co vidět.
Mladějov na Moravě je dosažitelný po železnici ČSD a leží na trati spojující Českou Třebovou s Moravskou Třebovou.
Dříve byl vrchol v hraničním pásmu nepřístupný, stejně jako oblast
nedaleko ležícího Prášilského jezera. Poledník byl otevřen pro
veřejnost v červenci 1998 po rozsáhlé rekonstrukci. Před tím, za
komunistické éry, sloužil protivzdušné ochraně jako vojenský objekt
s betonovou věží, kde bylo moderní odposlouchávací zařízení a byl
ostře střežen a tajen. Armáda tento objekt opustila až po roce 1989.
Kdo miluje procházky šumavskými hvozdy, rád bloumá kolem jezerních ploch, nebojí se výstupu na vrcholek a neodradí ho navíc ani stoupání do 223 schodů, tomu doporučuji udělat si výlet na vrch Poledník a rozhlednu stejného jména. Cestou si můžete udělat pauzu a pokochat se pohledem na vodní plochu Prášilského jezera.
Jezero o rozloze 3,7 ha leží v ledovcovém karu v nadmořské výšce 1080 m na východním svahu výběžku Poledníku pod 150 m vysokou karovou stěnou. Hlavním přítokem vody do jezera je potok, který pramení na svahu Poledníka. Odvodňováno je tzv. Jezerním potokem tekoucím do Křemelné. Naměřená hloubka jezera je 14,9 m, ale odhaduje se, že jezero může mít místy hloubku až 30 m a je hrazeno valem žulových balvanů a ještě dvěma starými morénovými valy. Hloubku jezera podcenil v roce 1927 student O. Kareis, který se zde utopil a má na hrázi kamenný pomník. Nedaleko Prášilského jezera je ještě takzvaná Stará jímka, zřejmě původem ledovcové jezero.
Od jezera vedly naše kroky přímo krásou a tichem šumavských hvozdů, většinou stále do kopce, sem tam oddych na krátké rovince a zase vzhůru na vrch Poledník, na jeden z nejvyšších vrchů Šumavy a k jeho úplnému vrcholu, kde se nachází rozhledna. Dříve byl vrchol v hraničním pásmu nepřístupný, stejně jako oblast nedaleko ležícího Prášilského jezera. Poledník byl otevřen pro veřejnost v červenci 1998 po rozsáhlé rekonstrukci. Před tím, za komunistické éry, sloužil protivzdušné ochraně jako vojenský objekt s betonovou věží, kde bylo moderní odposlouchávací zařízení a byl ostře střežen a tajen. Armáda tento objekt opustila až po roce 1989.
Když přicházíte k rozhledně nepřehlédnete obrovskou dřevěnou ruku, která drží skleněnou loď. Pokud někdo z Vás ví, kdo je jejím autorem, potěší mě, když to připíšete pod článek. Rozhledna Poledník se pyšní výškou 37 metrů, přičemž nejvyšší vyhlídková plošina se nachází ve výšce 30 metrů. Dostanete se na ni po zaplacení vstupného (při placení vstupu dostanete zdarma pohlednici) a po zdolání 223 schodů a ještě několika kovových schůdků v nejvyšším patře. Celkem se můžete zastavit na třech vyhlídkových plošinách. Když je špatná viditelnost, můžete se místo z okének podívat aspoň na galerii fotografií. Nejlepší výhled je ale stejně z venkovní části nejvyšší plošiny, která je jako jediná celokruhová. Když máte štěstí na počasí je zde krásný výhled na Ostrý, Debrník, dvojvrchol Malého a Velkého Roklanu, Pancíř i Luzný , ale i na Plechý, Třístoličník a Trojmeznou nebo na Oblík, Javorník a další. Tvrdí se, že je to jeden z nejkrásnějších výhledů na celé Šumavě a že je někdy možno dohlédnout až na Alpy. My zrovna na počasí příliš kliku neměli a navíc s námi lomcoval velmi silný nárazový vítr, takže na vlastní oči jsem toho moc neviděla, proto jsem si pečlivě prohlédla ty spousty krásných fotek v galerii níže.
K Prášilskému jezeru (1080 m n.m. )se nejlépe dostanete po červené značce přímo z Prášil. Cesta je dlouhá 5 km a vede skrz smrkové porosty přírodní rezervací, která má spolu s jezerem rozlohu 157 ha. Odtud se dá vystoupat k rozhledně na vrchol Poledníku (1315 m n.m.). Kdo je po výstupu unavený, může se občerstvit přímo dole pod rozhlednou, kde jsou hezké dřevěné lavice a stoly pod dřevěným přístřeškem. Dělají tam bramboráky a prodávají klobásy a gambrinus. Rozhledna funguje pro veřejnost denně od května do října. V květnu, červnu a září od 10:00 do 16:00 hod, v červenci a srpnu od 10:00 do 18:00 hod. V říjnu pouze do 16.10. od 10:00 do 16:00 hod. Od Prášil je to na rozhlednu asi 10 km, ale dá se na ni dostat i po červené značce z Modravy, což je zhruba o 3 km delší trasa. Tak prima výlet, ať už jdete odkudkoliv.
Ještě před příjezdem vlaku se z místních novin dovídáme, že na
trati ve směru, kterým máme jet, došlo včera k vážné vlakové
nehodě. Vykolejilo se několik vagonů a prvá zpráva hovoří
o 50 mrtvých. V duchu si říkáme, že v onom vlaku jsme
mohli sedět i my.
Dalo by Ti, můj milý příteli trochu práce, nalézt na mapě Indie železniční stanici a město Siliguri. Je skryto v úzkém pruhu země mezi Nepálem a státem Bangladéš. Hranice obou států jsou téměř napohled, území je jakýmsi hrdlem, umožňujícím dopravu do podhimalajského Darjeelingu, kam směřujeme. Darjeeling je ale ještě daleko, několik set kilometrů vlakem a autem.
Máme za sebou již jednu noční jízdu vlakem, z Agry do Varanasi a máme představu o tom, co se skrývá za názvem „Sleeper Class“, to je lehátkový železniční vagon. Poznali jsme jízdu v noci, kdy je chladněji.
Na nádraží ve Varanasi přijíždíme včas. Rozloučili jsme se s posvátným městem s ghaty na břehu mohutné a posvátné Gangy. Nebyl žádný svátek, který by na schodiště vedoucí k řece, na její břehy a do vody posvátné řeky přilákal tisíce věřících. Hořelo jen několik hranic s těly zesnulých, dále v řece plavalo tělo nebožtíka, zabalené do plátna, ze kterého vyčnívaly jen nohy od kotníků. Pomalý tok Gangy snad někde nechá tělo uvíznout u břehu a supi, kteří si na protějším břehu již pochutnávají na jakýchsi pozůstatcích, postarají se i o tohoto nebožtíka.
Nahoře, nad schodištěm sedí na bobku žena, hlavu ve dlaních, drží poslední stráž u nebožtíka, zabaleného do oranžové látky, posypané několika květy a červeným práškem – jak je zde zvykem. Zdá se, že žena patří ke kastě chudších, zdá se že tělo nebožtíka nebude spáleno na hranici. Dřeva je u nedalekého obchodníka připraveno dost, není ale laciné. Pro chudé je na břehu Gangy připraveno jednoduché krematorium. Betonová stavba s dvěma plechovými komíny. Trčí ze stavby krematoria jako dva lodní stožáry. Odtud je popel nebožtíka donesen na břeh Gangy a vysypán do řeky. Ta jej přijme, jako již přijala popel i těla nesčetných zesnulých a ukončila jejich duším neustálé převtělování. Zde duše nalézají cestu do věčného míru, takovou moc má posvátný tok Gangy a Varanasi.
Opouštíme toto posvátné město s očekáváním dalších zážitků.
Na nádraží máme čas zakoupit si vychlazenou Pepsi Colu, sladké, piškotové pečivo v celofánu se zdá být čerstvé, dokupuji další láhev s pitnou vodou. Je také vychlazená, během jízdy se ale značně zahřeje. V druhé lahvi mám vodu „ochucenou“ instantní kávou a obě litrové lahve později smíchám. Teplá voda s kávou chutná přece jen přijatelněji.
Vlak ve stanovený čas nepřijíždí. Jede až z Delhi, daleko na západě a není divné, že se cestou zpozdil. Zde není místo pro spěch ani nervozitu. Jsme v Indii a čas zde má jinou dimenzi. Zvykl jsem si nedívat se na hodinky, vůbec bych je nepostrádal. Nástupiště je kryté, nejsme vystaveni stravujícímu žáru na slunci. A tak jen hlídáme zavazadla a čekáme. Na konci nástupiště ještě doplňuji zásoby banánů. Ty jsou jedním ze zdravotně nezávadných a bezpečných druhů potravin a jsou i laciné. Sladké pečivo, sušenky a několik pomerančů doplňují moji zásobu jídla na cestu, která má trvat asi 19 hodin.
Ještě před příjezdem vlaku se z místních novin dovídáme, že na trati ve směru, kterým máme jet, došlo včera k vážné vlakové nehodě. Vykolejilo se několik vagonů a prvá zpráva hovoří o 50 mrtvých. Celý rozsah neštěstí ale může být vážnější. V duchu si říkáme, že v onom vlaku jsme mohli sedět i my.
Dlouhý vlak, na který bylo nutné zakoupit místenky dva měsíce předem, konečně přijíždí. Naše skupina se trhá na skupinky po dvou a po čtyřech. Máme místenky v různých vagonech, opět Sleeper Class. Nalézám náš a pokouším se se starší společnicí, Slovenkou, nastoupit do vlaku. Ten zvenčí vyhlíží, jako by přepravoval zločince. Malá okénka s pěti železnými pruty, za nimi dvě, tři hlavy a dlaně cestujících „odsouzenců“.
Vagon je, jak se zdá, naplněn k prasknutí. Muži stojí ve dveřích, v uličce, neuhýbají a tak mi nezbývá, než se násilím prodírat do nitra vagonu, s velkou tornou na zádech a malou na prsou.
Daří se mi prodírat se dovnitř a nelézt u okna naše dvě sedadla, ze kterých je možné vytvořít jedno lehátko, druhé je zavěšeno nad hlavou: Tato dvě sedadla jsou oddělena uličkou od oddělení pro 3 a 3 cestující proti sobě, to je v noci po třech lehátkách nad sebou.
Problém je v tom, že na našich dvou místech sedí čtyřčlená indická rodina. Vytahuji z kapsy naši jízdenku a upozorňuji Inda, že toto je naše „reservation“. Ten ale kroutí záporně hlavou a prohlašuje, že tato místa jsou jeho. Ukazuje, že i on má jízdenku s týmž číslem. Zůstávám bezradný, nevím co počít. V tomto přecpaném voze není naděje na řešení. Jako strážný anděl se objevuje Stašek, vedoucí zájezdu, domlouvá se s Indem a zjišťuje, že Ind má sice stejné číslo, ale v jiném vagoně a tak obě místa rodina opouští. Jde bojovat o své právo jinam. Horní lehátko je také obsazené Indy. Nekompromisně jim naznačuji, že lehátko musí opustit a uvolnit místo pro naše objemné batohy. Za chvíli jsou ale Indové opět nahoře, naše batohy odsunuli trochu stranou a slouží jim jako podložky pro nohy.
V uličce bychom batohy nechat nemohli, není tam ani žádné místo a pod sedadla by se nevešla. Navíc po obou stranách uličky jsou kufry, které Indové připoutali ke konstrukci sedadel solidními řetízky a zámky. Toto opatření naznačuje, že bezpečnost zavazadel takto nezajištěných může být problematické. S tím jsme nepočítali a řetězy nemáme.
Ani po hodině jízdy je prvá zastávka. Vlak se ale nerozjíždí, slunce žhne, železný vagon se zahřívá, pot teče, od stropních ventilátorů vane teplý vzduch, je to začátek cesty utrpení. Asi za hodinu se vlak dává do pohybu, ale jen do další stanice. Zde se opakuje totéž, hodinové stání na slunci. Kolem vlaku nabízí prodavači zdejší, přeslazený čaj s mlékem, cigarety, cosi k jídlu, což podávají na útržcích novin. Vyhlíží to jako hrášek, kukuřice, zelenina a bůh ví co ještě. Jí se to prsty. Přijatelnější je koupit si opět několik banánů. Další muž nabízí salátové okurky, asi 20 cm dlouhé. Pro zájemce je bleskurychle okrájí, rozřízne podél na 4 části, posype čímsi načervenalým a podává opět v útržku novin.
Vlak se opět asi po hodině rozjel, na další zastávce stojíme dvě hodiny, popojíždíme takto od jedné zastávky ke druhé a zatím netušíme na kolik hodin se zpoždění rozroste.
Krajina podél vlaku je vyprahlá, tato část státu Uttar Pradeah nepatří mezi nejúrodnější, i když jsme stále v povodí a nedaleko mohutného toku řeky Gangy, v jejíž blízkosti zůstaneme po celou dobu naší cesty, než odbočíme na sever.
Uličkou se občas protlačí prodavač čehosi k jídlu, nebo drobného zboží, baterek, hraček, laciných fotoaparátů a jiných nepotřebných zbytečností. Přistupují prodavači látek, na pohled kvalitních, cenově přístupných, ale my zde nejsme potenciální zákazníci. Kdesi musí být ve vlaku jídelní vůz nebo bufet. Zaměstnanec nabízí cosi k večeři, nemám ponětí o jaké jídlo se jedná, nejsem ochoten pojídat nic, co by mohlo vyvolat střevní potíže a tak nereaguji.
Znovu se objevuje Stašek s informací, že trať před námi je ucpaná předchozími vlaky, snad nás budou pouštět objížďkou, což se ale ukázalo jako omyl.
Vjíždíme do státu Bihár, občas se objevují primitivní cihelny, ve kterých pracují převážně děti a ženy, za neuvěřitelně nízké mzdy. Za 1 000 ručně vyrobených cihel dostane 80 rupií. Žena, aby nezemřela hlady musí např. pracovat až do poslední chvíle před porodem, protože ze měsíc si vydělá jen 1 200 rupií. Na příliš bohatá večeře v jednoduché jídelničce stojí 100 i více rupií, půl litrová láhev piva 40 – 65 rupií.
Blíží se noc a mně nezbývá, než opět nutit Indy, sedící na horním lehátku s nohama na našich zavazadlech, aby prostor vyklidili. Moje společnice si zamlouvá místo nahoře, kde doufá, že bude méně obtěžována. Já budu ležet dole, kde doufám propustí okénko aspoň v noci závan chladnějšího vzduchu.
Lehátko je skromné, snad samotné by poskytlo ležícímu přiměřené pohodlí. Já ale musím na ně umístit obě zavazadla, velkou tornu se vší výbavou a menší s fotoaparátem, objektivy a trochou zásob k jídlu. Nemám řetěz, kterým bych zavazadla zajistil. Prostor na spaní se díky zavazadlům zmenšil tak, že jsem nucen zaujímat polohu skrčence, hlava mně co chvíli sklouzne z torny do uličky a je po pokusu o usnutí.
Za úplné tmy projíždíme místem, na kterém došlo k onomu neštěstí. Nic ale nevidím, vše se odehrávalo na druhé straně trati. Na mé hoří podél trati ohníčky a u nich temné postavy. Zda zachránění, pozůstalí, či pracovníci odklízecí vraky se nedá zjistit.
Propocen, unaven a jako přeražený upadám kolem půlnoci do přetrhávaného spánku, jsem již ale zcela apatický. Ráno je o něco příjemnější, železniční vagon v noci vychladl, vzduch je osvěžující, ale s přibývajícím dnem se vše otepluje. Zanedlouho teplota venku opět přestoupí 30 stupňů C. Na další zastávce zakupuji opět několik banánů a další láhev vody.
Nesplnilo se ale to, co nám bylo předem oznámeno. Náš vagon, tzv. Sleeper Class – lehátkový, měl být obsazen jen tolika cestujícími, kolik je lehátek. Požadavek na přepravu je ale značný a tak vláda prý povolila cestovat i těm, kterým se podaří získat obyčejnou jízdenku. Tito cestující jsou ale povinni vystoupit nejpozději do 21 hodiny. Taková je teorie, praxe jak se ukázalo jiná. Nikdo nevystoupil tak někdo přečkal noc v sedě na svém kufříku připoutaném k sedadlu, jiný vleže na zemi v uličce mezi lehátky, další v sedě na kousku prostoru v mých nohách.
Jsme již druhý den na cestě, krajina ve střední části státu Bihár začíná být zelenější, vodou zalitá rýžová políčka, buvol táhnoucí dřevěné rádlo, ženy na bobku uprostřed vodou zalitého rýžového políčka. Vesnické domky stále stejně ubohé, uplácané z hlíny a kryté rákosím. Nelze rozeznat, která chaloupka je obydlím a která přístřeškem pro drobná zvířata. Nepředstavitelná chudoba indického venkova.
Jsem již natolik unaven, že přestávám vnímat krajinu, ubíhající podél vlaku. Propocen upíjím teplou vodu, občas usínám, zmožen nepohodlným sezením, ze strany se na mně tlačí Ind sedící na svém kufříku. Na zastávkách se opakuje totéž, prodavači vyvolávají své čaj, čaj….., zní to stejně jako naše čaj, další nabízí okurky.
Dle jízdního řádu jsme již měli být u cíle naší cesty, ten je ale v nedohlednu. Krajina jednotvárně ubíhá, nekonečná rovina, vesničky, osamocené chaloupky, občas na dohled silnice a na ni kára, či dvoukolový vůz tažený jednohrbým velbloudem. Na zastávkách ve větších městech se otevírá pohled do ulic se zástupy Indů a Indek v pestře barevných sárí. Pak opět monotónní krajina s políčky, oddělenými hrázkami, svědčícími o zavodňování. Políčka jsou zde holá, je asi po sklizni. Na obzoru stále žádná silueta kopců nebo hor.
Ubíhá nekonečně se vlekoucí den, nemá smysl se dívat na hodinky a tak apaticky nechávám plynout čas. Pak náhle nastává změna. Přední část vlaku se mění v zadní a my jako bychom v táhlém oblouku couvali směrem na sever, ke konečnému cíli strastiplné cesty. Krajina je zelenější, ale podhůří Himaláje je stále ještě daleko. Trvá to ještě dlouhé hodiny, než vlak zastavuje odpoledne na konečné.
Cesta do Siliguri třicet a půl hodiny, zpoždění 11 hodin. Byla to má nejdelší jízda vlakem, zhruba víc než 4× cesta letadlem z Asie do Evropy.
Trvá ještě asi hodinu, než se podaří zajistit autobus, kterým v nekonečných serpentinách, podél úzkokolejné železnice, kterou kdysi postavili Angličané a která je stále v provozu, vyjíždíme již podél čajových plantáží, stále výš a výš, až do někdejšího sídla bohatých Angličanů, do Darjeelingu.
Zde mně čekají plné čtyři dny odpočinku s očekávaným pohledem na dalekou, 8598 m vysokou Kančenčongu.
Milý příteli, končím cestu po několika městech severní Indie. Poznal jsem památky, připomínající moc, slávu a bohatství někdejších vládců a viděl jsem chudobu venkovského indického lidu dnes. Viděl jsem v úzkých uličkách měst obchůdky s potravinami, ne větší než naše koupelna, ve kterých sedící žena čekala až si někdo ze sousedství přijde koupit za pár rupií to nejpotřebnější. Viděl jsem mnohé napřažené ruce a slyšel mnohé prosby o almužnu. Viděl jsem muže bez nohou, ploužícího se mezi chodci a chlapce znetvořeného křivicí. Hleděl jsem do dětských očí, v jejichž pohledu byla prosba o almužnu, očí zasazené do tváře, která se neusmívala. Procházel jsem kolem nich s vědomím, že nemohu dát všem, že problém chudoby je součástí života této země.
Viděl jsem chlapce, obklopující cesty k památkám a snažící se prodat několik pohlednic, jiné nabízející cigarety nebo suvenýr. Všude přítomný boj o výdělek několika rupií.
Milý příteli, toulal jsem se několik dnů Darjeelingem. Sešel jsem od chrámu a monastýru do úzkých uliček chudých a snažil se nahlédnout do obydlí. Jsou ale tak temná, že dále než ke vchodu jsem nedohlédl. Jen z vnějšího vzhledu jsem mohl se domýšlet, na jak malém prostoru musí lidé žít. Na jejich domech nejsou TV antény, koupelna je věc neznámá. Prošel jsem uličkami, ve kterých prodejna masa nebyla větší než na rozpažení mých rukou a kde visel jediný kus masa, ze kterého muž odsekával malé kousky. Jinde přímo na zemi, na kameni s prkénkem sekal muž rybu na kousky menší než dlaň a čekající ženě je balil do novin. Mohl bys mně, můj příteli, říci, že Ti líčím dantovské sociální předpeklí. Snad ale ani neumím popsat realitu života.
Opusťme tuto část města a vystoupejme až na vrchol k templu, obklopenému věřícími. Vzpomínám zde, jak královský syn Sidharta Gautama, pozdější Buddha se vydal na cestu, hledat řešení, jak zbavit člověka utrpení. Po 6 letech našel řešení, dospěl k osvícení. Od dob života Buddhy se ale počet trpících zmnohonásobil.
Zdá se mi, můj milý příteli, že tyto řádky nemusím uzavírat, zůstávají věčnou a nezodpovězenou otázkou …
Dne 20. května 1998
pohřební ghát
červená pevnost
meditační středisko
mužský symbol – lingham, ženský – joni a dopravní prostředek boha Šivy – býk
hvězdářská observatoř (1699-1744)
V budhistickém klášteru v Darjeelingu
Emigranti z Tibetu na pouti v Sarnatu, kde kázal Budha
Postojenská jeskyně je největší jeskyní ve Slovinsku a druhou největší zpřístupněnou jeskyní v Evropě. Kromě toho je také jedinou zpřístupněnou jeskyní na světě, ve které je zavedena železnice.
Postojenská jeskyně, (slovinsky Postojnska Jama, v angličtině Postojna Cave) je největší jeskyní ve Slovinsku a druhou největší zpřístupněnou jeskyní v Evropě. Kromě toho drží i jiná „nej“: Postojenská jeskyně a okolní chodby je jediným místem na světě, kde žije macarát jeskynní a je také jedinou zpřístupněnou jeskyní na světě, ve které je zavedena železnice.
Postojenská jeskyně se nachází u městečka Postojna (Slovinsko) v oblasti Krasu.
Dodneška bylo objeveno bylo cca 20 km suchých, vodních i trvale zaplavených chodeb, turistům je zpřístupněno přibližně 5 km chodeb. Prohlídka začíná dvoukilometrovou jízdou vláčkem dovnitř, pak pěší prohlídkou asi kilometru nejhezčího úseku a opět 2km vlakem zpět.
Postojenskou jeskyni byla objevil 1818 Luka Čeč, který také v jeskyni začal poprvé provádět. Jeskyni však navštěvovali lidé i dříve, v jeskyni se našly podpisy na stěnách z 13. století a některé archeologické nálezy jsou datovány až 50 tisíc let zpátky.
V roce 1872 byla v jeskyni vybudována první dráha, zatím jednokolejná. V roce 1967 byla železnice zdvojkolejněna, v současné době jezdí po okružní dráze dlouhé 2 km několik vlaků pro návštěvníky.
Pokud nechcete parkovat přímo u jeskyně (za parkování se platí několik euro), můžete zaparkovat na velkém parkovišti ve městě – při příjezdu z dálnice na světelné křižovatce vpravo a ke vstupu do jeskyně dojít cca kilometr pěšky.
Pokud jste zvyklí na malé skupinky návštěvníků napřílad z Moravského krasu, varuji předem, jeskyní může projít denně až 14000 turistů, tedy okolo 500 turistů na jednu prohlídku. 🙂
Update 1.7.: přidány fotografie z minulého ročníku.
Zubrnická museální železnice si Vás dovoluje pozvat na již třetí ročník setkání historických drezín a jiných kolejových kuriozit. Setkání je naplánované od 6. do 8. července 2006 v prostorách železničního muzea na nádraží v Zubrnicích.
Zubrnická museální železnice (web ZMŽ) si Vás dovoluje pozvat na již třetí ročník setkání historických drezín a jiných kolejových kuriozit. Setkání je naplánované od 6. do 8. července 2006 v prostorách železničního muzea na nádraží v Zubrnicích.
Letošní setkání drezín se uskuteční za přispění Komunitní nadace Euroregionu Labe a Česko-Německého fondu budoucnosti jakožto i dalších sponzorů: Viamont DSP a.s., AŽD Praha, COM PLUS, KPM Consult, ČD a.s. SDC České Budějovice a SDC Ústí nad Labem, GESTA a.s. a Mostecká uhelná společnost a.s.
Organizace akce
Vlastní akce pro veřejnost začíná ve čtvrtek 6.července 2006 a potrvá do sobotního odpoledne 8.července 2006. (volné dny před a po akci nám slouží pro nezbytnou přípravu akce a proto bude provoz v museu omezen) Na každý ze tří dnů jsou plánované dvě komentované přehlídky vozidel. V předvedeném konvoji bude přibližně dvacet pojízdných drážních vozidel, drezín a kolejových kuriozit, ostatní neprovozní vozidla budou pouze vystavena bez komentovaného představení. První přehlídka začne vždy v 10:45 hodin a druhá v 14:30 hodin. Vyjímku bude tvořit pátek 7.července 2006, kdy je naplánovaná ještě třetí a to noční přehlídka od 21:30 hodin (zajištěn autobus z Ústí a zpět). Čas před noční přehlídkou bude krátit živá hudba. Každý den mezi přehlídkami bude možnost se na vybraných drezínách svést. Na volné ploše u nádraží bude připravena úzkorozchodná dráha také s možností se svést.
Vstupné
Cena jednodenní vstupenky pro dospělého je 50Kč, děti (6-15 let) 30Kč, děti do 6 let zdarma, rodinné vstupné 120Kč (max. 2 dospělí + max. 3 děti).
Pro návštěvníky kteří přijedou do Zubrnic vlastním autem je připraveno parkování na louce vedle železničního nádraží v Zubrnicích. Parkování na okraji místní silnice bude zakázáno z důvodu bezproblémového průjezdu autobusové hromadné dopravy. Parkovné po zaplacení vstupenky na akci je zdarma. Vstupenky se prodávají přímo na ploše nádraží ve „vstupním“ historickém služebním voze.
Hromadná doprava je zajištěna v podobě historického motorového vozu M131.1280, který bude jezdit ze stanice Ústí nad Labem – Střekov do stanice Velké Březno. Odtud je zajištěna návazná autobusová doprava v podobě historického kloubového autobusu Ikarus do Zubrnic na náves. Odpoledne se návštěvníci dostanou stejným způsobem zpět na nádraží Ústí n. L. – Střekov. Vstupenky na přehlídku drezín bude možné zakoupit již ve vlaku. Po jejich zakoupení je jízdné v historickém vlaku a autobuse zdarma.
Odjezdy z nádraží Ústí nad Labem – Střekov
9:05 autobus – přímý spoj do Zubrnic na náves (platí vstupenky na akci) 9:47, 11:02, 12:10 a 14:02 mimořádný historický vlak ZMŽ (platí vstupenky na akci, návazný autobus do Zubrnic) 10:04 pravidelný vlak ČD (jízdné podle tarifu ČD – neplatí vstupenky na akci ) ve V.Březně zajištěn navazující autobus do Zubrnic
Odjezdy autobusu ze Zubrnic z návsi do Velkého Března k nádraží
11:00, 13:23, a 16.53 přestup na mimořádný historický vlak ZMŽ do Ústí n.L. Střekov(doprava z akce zdarma) 12:00 a 18:00 k pravidelnému vlaku ČD (ve vlaku jízdné podle tarifu ČD – neplatí vstupenky na akci setkání drezín)
Autobusová doprava na noční přehlídku v pátek 7.7.2006
Historický kloubový autobus Ikarus bude odjíždět od hlavního nádraží ČD Ústí n.L. v 21:00 přímo do Zubrnic. Po skončení přehlídky se s návštěvníky vrací opět do Ústí n.L k hlavnímu nádraží ČD. Plánovaný odjezd ze Zubrnic v 23:15.
Dělník telegrafní správy na drezíně Sheppard
Doprava na akci bude zajištěna historickými autobusy. (Snímek z roku 2002)
Znáte to. Většina z nás, zejména kluci, v dětství něco sbírala. Ten známky, jiný autíčka nebo obaly od čokolád, Pepíček ze známého vtipu duševní pochody a někteří věci nevídané, nebo naopak úplně obyčejné a zcela opomíjené.
Jedním z takových lidí je i pan František Daněk z Dvořiště nedaleko Obrataně, jehož unikátní sbírka čítá více než pět tisíc katalogizovaných izolátorů, přes 660 bleskojistek, množství dalších elektrozařízení a makety sloupů elektrického vedení a zabírá prakticky celou technickou část bývalého mlýna doslova od sklepa až po půdu…
Znáte to. Většina z nás, zejména kluci, v dětství něco sbírala. Ten známky, jiný autíčka nebo obaly od čokolád, Pepíček ze známého vtipu duševní pochody a někteří věci nevídané, nebo naopak úplně obyčejné a zcela opomíjené. Většina z nás tuto zálibu v průběhu dospívání odložila někam na dno šuplíku či krabice s hračkami, ze kterých jsme vyrostli. Najdou se ovšem i tací, kteří svou sběratelskou vášeň rozvinou do mnohdy pozoruhodných rozměrů.
Jedním z takových lidí je i pan František Daněk z Dvořiště nedaleko Obrataně (katastr obce Šimpach). Kdysi dávno upoutalo jeho pozornost pár porcelánových izolátorů ze spadlého elektrického sloupu. záliba s ním rostla a v dnešní době je vlastníkem největší evropské sbírky těchto všudypřítomných součástí elektrických vedení. Sbírka tohoto povoláním elektromontéra čítá více než pět tisíc katalogizovaných izolátorů, přes 660 bleskojistek, množství dalších elektrozařízení a makety sloupů elektrického vedení a zabírá prakticky celou technickou část bývalého mlýna doslova od sklepa až po půdu (zhruba polovina sbírky ještě čeká na vyčištění, úpravu a katalogizaci). Větší exponáty pak mají vyhrazené své místo na zahradě.
Většinu z nás ani nenapadne příliš přemýšlet nad obyčejným kusem keramiky nebo pryskyřice, na kterém jsou zavěšené elektrické dráty dodávající životadárnou energii výdobytkům naší technické civilizace. Při bližším pohledu ale zjistíme, že ten obyčejný izolátor nemusí být zas tak obyčejná a nezajímavá věc. Jeho velikost a konstrukce záleží nejen na tom, jak vysokému napětí má odolávat, ale třeba taky na tom, v jakém prostředí bude instalován. Ve sbírce tedy naleznete množství různých druhů typů a tvarů od talířovitých, určených pro suché a prašné oblasti, až po baňaté, uzavřené a všelijak tvarované mlžné lahve určené například do vlhkého klimatu nebo přímořských oblastí. Najdeme zde izolátory pro zavěšování vedení vysokého napětí, izolátory nesoucí na svém vrcholu telegrafní dráty či nosné dráty trolejového vedení, malé izolátory používané v domácích rozvodech elektřiny i ty obrovské, které tvořily základny rozhlasových a televizních vysílacích antén. Ani s použitým materiálem to není tak jednoduché. během vývoje se používalo všechno možné. Keramika, sklo, epoxidové pryskyřice, impregnovaný papír, ale také dřevo, silikonový kaučuk či různé umělé hmoty. To vše v mnoha kombinacích a tvarech podle technických požadavků a v různých zemích různě.
Muzeum izolátorů a bleskojistek najdete asi dva kilometry na východ od Obrataně (konečná Jindřichohradecké úzkokolejky). Dostanete se sem nejlépe po silnici Tábor – Pelhřimov, za Obrataní odbočíte vlevo na Šimpach a u rybníka kousek před lihovarem pak vpravo a dojedete k bývalému mlýnu. Dvořiště se nachází v oblasti přímo ideální pro cykloturistiku, což jistě potvrdí znalci Pacovska a okolí jindřichohradecké úzkokolejky. Dá se zde jezdit po klidných a zapomenutých místních silničkách a cestách mezi velkým množstvím zajímavých míst a jen výjimečně je nutno zajet na frekventovaný hlavní tah. Při návštěvě autem se zde můžete stavit například cestou do nedalekých Chýnovských jeskyní nebo na hrad Kámen.
Protože se nejedná o muzeum s pevnou provozní dobou, ale o soukromou sbírku, je dobré se předem domluvit na návštěvě. Doporučuji vyhradit si na prohlídku dostatek času. Pan Daněk umí o své zálibě velice zajímavě vyprávět a po třech hodinách strávených mezi exponáty jeho sbírky se na izolátory dívám trošku jinak než na spotřební elektrotechnický konstrukční materiál. A to jsme se nedostali k bleskojistkám …
Komunikace dálničního typu procházející na vrcholech Chřibů se může z dnešního pohledu zdát utopií, na konci roku 1938 však rozhodla Československá vláda o výstavbě dálnice označované – Západ – východ. Měla tvořit komunikační tepnu středem území bývalého Československa co nejdále od hranic z Německem, aby bylo znemožněno její přetnutí. Proto byla vedena co nejpříměji z Prahy přes Brno, Zlín, dále na Slovensko. Právě úsek Brno – Zlín měl vést přes vrcholy Chřibů.
Komunikace dálničního typu procházející na vrcholech Chřibů se může z dnešního pohledu zdát utopií, ale na konci roku 1938 rozhodla Československá vláda o výstavbě dálnice označované – Západ – východ. Šlo o první výhradně českou (československou) dálnici na našem území. Dálnice měla tvořit komunikační tepnu středem území bývalého Československa co nejdále od hranic z Německem, aby bylo znemožněno její přetnutí. Proto byla vedena co nejpříměji z Prahy přes Brno, Zlín, dále na Slovensko. Právě úsek Brno – Zlín měl vést přes vrcholy Chřibů.
Stavba byla zahájena až v létě roku 1939 a pokračovala až do roku 1942, kdy došlo v důsledku válečných neúspěchů Německa k úplnému zastavení všech prací. V uvedeném rozmezí asi tří let bylo v úseku Brno-Zlín rozestavěno asi 18 km dálnice. Bylo zde postaveno velké množství mostů a propustí a proveden značný objem zemních prací. Pro velmi členitý terén však nebylo po válce počítáno se zapojením tohoto úseku do nově vznikající dálniční sítě. (Bylo pouze uvažováno o vybudování horské silnice, ale ani k tomu nedošlo).
Rozestavěná dálnice vstupovala do Chřibů u obce Zástřizly odkud šplhala až na nejvyšší vrchol Chřibů – Brdo (587 m. n.m.), dále pokračovala po hlavním Chřibském hřebeni přes Bunč, směrem na Kostelany a Novou Dědinu a přes obec Žlutavu měla dálnice scházet do prostoru mezi městy Otrokovice a Napajedla, v místě kde dnes ústí otrokovický obchvat. Odtud měla pokračovat dále na Zlín a Slovensko. Právě úsek sestupující s Chřibů nebyl nikdy úspěšně vyprojektován (Předložené návrhy nebyly schváleny pro neodpovídající technické parametry.), proto zde stavební práce ani nezačaly.
Pokud se rozhodnete navštívit zmíněnou dálnici je nejlepším dopravním prostředkem kolo nebo auto, protože se jedná o oblast poměrně vzdálenou všem železničním a hlavním autobusovým linkám. Autobusové spojení je nejvýhodnější z Kroměříže. V roce 2003 byla zbudována cyklostezka z Kroměříže přes Těšnovice, Vrbku a Kostelany na Bunč. Dále se dá využít také rušnější trasa přes Jarohněvice, Drahlov, Kostelany a Bunč.
V současné době stojí nedaleko dálničního tělesa nedávno dostavěná rozhledna. Nachází se na nejvyšším vrcholu Chřibů – Brdo (587 m. n. m). Dále můžete po cestě z Kroměříže navštívit větrný mlýn u Velkých Těšan.
