V horkých letních dnech lákají místa, kde se člověk může schovat před žhavými slunečními paprsky a trochu se ochladit. Jednou z možností, kam se uchýlit, jsou podzemní prostory, ve kterých obvykle panuje stálá roční teplota. Dobrou zprávou pro ty, kteří se o tato místa zajímají, může být to, že s postupujícími rekonstrukcemi historických jader našich měst dochází i k průzumu a mnohdy i poměrně rozsáhlýmm opravám historického podzemí. Odtud je pak jen krůček k dalšímu využití. Někdy se historické podzemí využívá k účelu, kterému původně sloužilo, tedy ke skladování všeho možného. Častěji však zde vznikají nové stylové hospody a někdy třeba galerie či výstavní sály. V mnohých městech se snaží alespoň kousek podzemních staveb ukázat veřejnosti.
Jedním z měst, které v poslední době zpřístupnilo své podzemí, je Světlá nad Sázavou, známá dnes spíše tím, že je zde umístěno nápravné zařázení pro ženy. S trochou nadsázky lze říci, že z původní středověké zástavby zbyly ve městě právě jen ty staré sklepy. Ve druhé polovině dvacátého století byla totiž Světlá poměrně silně poznamenána socialistickým stavebnictvím a velká část původních staveb navždy zmizela s povrchu zemského.
O světelském podzemí nehovoří téměř žádné známé historické prameny a není tedy přesně znám jeho účel. Je pravděpodobné, že některé ze skoro dvou set metrů chodeb, byly budovány jako sklepy a část pravděpodobně vznikla jako průzkumné štoly při pokudech o těžbu rud. Podle charakteru ražby lze odhadovat, že nejstarší části pocházejí ze 13. století, podobně jako podzemí v okolních městech, jako je například Ledeč nad Sázavou, Havlíčkův Brod, Jihlava a další. Prakticky konečné podoby dosáhlo Světelské podzemí někdy v 15. století, ale i potom zde pravděpodobně docházelo k dalším ražbám a úpravám. Jednou za čas asi byly podzemní sklepy důkladně čištěny. Pravděpodobně někdy koncem devatenáctého století přestalo být podzemí ve větší míře využíváno a bylo z části zapomenuto a postupně zaváženo odpadky. Poslední průzkumné práce, včetně hrubého geodetického zaměření a snad i částečného vyčistění, zde byly prováděny za války, v roce 1944. Do vyčištění a zprůchodnění zanedbaných a dávno zapomenutých chodeb se pustili místní nadšenci na konci devadesátých let dvacátého století. Práce byly dokončeny v letech 199- až 2002 a po zabezpečení a instalaci bylo podzemí zpřístupněno veřejnosti.
Až budete skrz Světlou projíždět, vřele doporučuji zajít se do místního podzemí podívat. Chodby mají poměrně úctyhodné rozměry. Výška dosahuje 170 až 210 centimetrů, šířka se pohybuje mezi 160 a 240 centimetry. Na stěnách jsou vidět stopy po nástrojích, v jednom místě uvidíte studnu, skrz kterou, pravděpodobně omylem, stavitelé chodeb „prošli“ a ve stropě jsou vidět i větrací otvory. Náš obdiv k dávným stavitelům ještě vzroste, když si uvědomíme, že středověký horník v místních tvrdých horninách za den práce vyrubal něco kolem dvou a půl centimetru chodby a několikametrové větrací otvory byly vrtány dřevěnými vrtáky.
Prohlídka středověkého podzemí je možná mimo seznou tj. září – červen: každé úterý ve 13:00 hodin, v sezoně tj. červenec – srpen: úterý až pátek 10:00 a 13:00 hodin, sobota: 9:00, 11:00 a 13:00 hodin. Vstupenky zájemci mohou zakoupit v turistickém informačním centru na Náměstí Trčků z Lípy 16.
Více informací nejen o podzemí je na stránkách Kulturního zařízení Světlá nad Sázavou.
Vždycky když se pohybuju v okolí Liptovského Mikuláše, dumám nad původem toho zvláštního jména. Závěru se nikdy nedočkám, ale vždy pomyslím jakou nedozírnou hranicí fantazie a tvůrčí volnosti práce se slovy slovenský národ musel při pojmenování lokalit operovat. Z Jalovce jdeme po žluté Jaloveckou dolinou podél Jaloveckého potoka. V celém týmu panuje dobrá nálada. Může za to plno věcí. Nejvíc asi počasí, pak přes zvyšující se nadmořskou výšku a množství borůvek až po BON PARI. I na mapě je znát jakési vzrušení. Myslí si, že si nevšimnem, ale když se pootočíme a ona myslí, že ji nevidíme, že takhle šilhat člověk neumí, nepatrně, velice zlehounka se chvěje, takové jako jemné minizáchvatečky. Není ji zima to né, je hezky to už nemusím opakovat, to už sem totiž dvakrát říkal, ona jen prostě kouká okolo a nevěří svým očím. Opravdu mi to takhle sluší v 3D? My taky koukáme okolo, jenže mi očím věříme a spíše přestáváme věřit mapě. Ne všechno totiž tak doslova sedí. Musíme být ale ke všem stejně tolerantní, i k postarší mapě která už občas neví co mluví.
Nikdy nevíte co se stane a proto se rozhodujem pro zdolání první části hřebene ze sedla na Baníkov. Znáte to, třeba napad sníh co se neklouže a navíc čím blíž Slunci tím teplejší. Samozřejmě, že věci necháváme vsedle a jdeme na lehko. Ono se totiž i na lehko šlo dost těžko. ‚2178‘, říká mapa a my ji věříme. Překvapuje nás celkem dost lidí na hřebenu. My taky překvapujem, i když ne počtem. Tak tam tak nahoře stojim vtom sněhu a dávám se do řeči s Čechem-horalem. Při pohledu na jeho masivní boty s chuchvalcemi sněhu na kaničkách tlustých jak můj malíček začnu litovat nejen hory, které pod tíhou těchto strojů jistě trpí, ale i sebe. Je mi jasné, že je-li to správný horal, pořádně si prohlédne všechnu naši výstroj, tak to totiž bývá, nejen, že si uděláte subjektivní obrázek o tom s kým mluvíte, ale také se dozvíte co je nového ve vybavení pro pobyt venku a nahoře, zjistíte různé zlepšováky, jak a kde ušetřit a tak. Je mi taky jasný, že mu má obuv neunikne, že si zcela určitě udělá subjektivní obraz a podiví se, jak daleko je schopen někdo dojít aby ušetřil a jak daleko je pak schopen dojít. Proto se nenápadně posunu blíže ke kameni přede mnou čímž zmenším pravděpodobnost, že ho pohled na mé boty nekompromisně srazí se skály a s nasazením té nejnevinější tváří kterou dovedu, ze sebe nejistě vypravím: „Hmm, kdo by tady čekal hmm, sníh, že?“
Je zvláštní, že víc lidí bylo na hřebenu než tady. Jsme zase na tom rozcestí kde se stýká Polianský potok s Hlbokým. Mapa tomu tady říká Medvedie. Je tu takový dřevěný přístřešek a protože hladu už jsme hory ukázali, dáme něco do nosu a necháme ho tady. Netrvá to ani moc dlouho a cpem se bramborovou kaší s masem. Sedím otočen směrem k cestě, za kterou mumlá kaskáda potoku. Nad ní je dřevěný můstek spojující oba břehy a cesty na nich. Martina sedí ke mně čelem, k potoku a dění okolo zády. Takže jsem to já kdo si u poloprázdnýho ešusu všimne pohybu na cestě za potokem. Nejen že ještě nevím jak se to místo jmenuje, že zrak už není co býval, ale ještě celkem hustý porost mezi vzdálenějším břehem potoku a cestou za ním zbůsobí, že si myslím, že vidím chodce s huňatým psíkem. Tak přece jsou lidi i tady. Kývnutím hlavy v jejich směru řeknu takové to „hele“ jako když ve městě vidíte auto na čtyřech kolech ale nepřeruším pohyb plné lžíce k místě určení. Martina se otočí a chvíli nic neříká jen nehnutě sedí. Pak se na mě prudce otočí (oči přes celý obličej), aby se ujistila jestli jsem opravdu myslel aby se podívala na ty dvě věci na které se právě dívala, a jestli jsem takovej flegmatik, že ani dva medvědi 15 metrů od nás mě nedonutí víc než říct obyčejné „hele“. Jenže to už i já vidím, že to, co jsem myslel, že je huňatý hnědý pes, je malý medvěd a to velký co jde po zadních je velký medvěd a to ne proto, že by byl malý a šel po zadních. Normálně bych si řek, že už bych tomu očaři měl zajít, že je to čím dál horší, jenže velikost jejích očí naznačila, že mé oči, které jsou vzhledem k velikosti mého obličeje teď ještě větší vidí správně. Jestli to přežiju a oči mi takhle zůstanou tak se za ty brejle nedoplatím. To už si koukáme s velkým z očí do očí. Naštěstí je mezi náma pořád potok. Nejsem žádný medvědolog takže nemám tušení co udělají. Buď utečou a nebo budeme chvíli utíkal my a pak nás snědí i s bramborovou kaší a masem. Mimochodem, ještě že jsme jedli po delší době a že trávicí systém neměl dost času zpracovat jídlo a posunout ho pod žaludek. Pak bych totiž v tu chvíli na tom místě nejen ztratil hlad ale možná na oplátku nechal něco jinýho. Doba, kdy jsme se nikdo nehýbali trvala celkem dlouho. Půjdou k nám, nebo utečou? Šli k nám. Namířili si to k mostku. Třeba taky hůř vidí a myslí si že jsme medvědi na zadních. Mezi tím já už mám přední v batohu a lovím foťák. Jenže šelmy dál jak k mostu nedošly. Najednou se otočily a pádily k Jalovecké horce. Takže z focení nic nebylo, ale radši mám prázdné ruce bez fotek, než fotky mezi prázdnýma loketníma jamkama.
Stan jsme rozdělali na verandě (čímž jsem vlastně nevědomky potvrdil svou teorii o observatořích s kopulí) a začali vařit (tuším, že to byla nějaká kaše, která břich spolehlivě naplní a většinou zůstane spolehlivě hodně dlouho uvnitř – myška Krupička by o nepravidelné stolici mohla vyprávět dobrodružné příběhy…). Pak nás dohnala dvoučlenná expedice, kterou jsme dávno nechali v prachu za námi a pod námi. Mezi znavenými poutníky (a námi) se počala odvíjet čilá diskuse bržděná pouze chatrnou znalostí anglického jazyka. Že prý jsou z Catánie, že se o výstup na Etnu neúspěšně pokoušeli již loni, že se tentokrát důkladně vybavili a že ji dobudou, a dokonce v noci. Nám přišlo jako nesmysl jít nahoru ve tmě, jim zas spát u observatoře. V zásadě jsme se neshodli v nejelementárnějších pohledech na svět. Střet našich rozdílných filosofií naštěstí neskončil krveprolitím jak je u lidí běžné a oni v poklidu odešli (nejprve si však převlékli ponožky v jejich superpohorách (asi nevěděli, že s vyšší nadmořskou výškou smrdí ponožky méně a méně – že Peťo?), ohákli se v moirové spodky a goretexové svršky, zkontrolovali alkalické články ve vodotěsných baterkách, náhradní alkalické články do vodotěsných baterek a náhradní náhradní alkalické články do vodotěsných baterek, zkontrolovali diodu na své vysílačce, protáhli pletence svalů a nasadili lyžařské rukavice a čepice). My mezitím ulehli a oddávali se příjemným pocitům, kde jsme dnes a kde budeme zítra a vůbec vládla velice příjemná a optimistická objevitelsko-dobyvatelská nálada.
A pak se ten (teď už) idiot (a jeho tým) vrátil. Nedošli. Pár metrů od vrcholu se otočili. Prý byla moc cítit síra. A taky kontaktoval horskou službu, prý aby věděla, že tam spíme (dejte idiotovi vysílačku a začne vysílat). A že prý máme jít s nimi dolů nebo umřeme bídnou smrtí udušením. Pak opět odešli (konečně). Mně uklidňovaly mé skromné znalosti geologie (na rozdíl od znalostí chemie, které až příliš skromné, mé uklidnění znalostmi geologie nijak nepodporovaly) a věděl jsem, že ten boreček pouze hledá větší dobrodružství než je a kdyby se něco podělalo, byl by první, kdo by se při všem svém vybavení podělal taky. Byl to ten typ, který u sebe neustále nosí náplast a přitom neví, (že neví) jak ji použít. Moji milou soudružku ve zbrani (vlastně ve stanu) však ani značné znalosti značně užitečných myšlenek Smithových a Keynesových uklidnit nemohly a nemohl jsem ji bohužel nijak ukonejšit ani já (nikdy neměla příliš důvěry v mé schopnosti a znalosti) a prožila velice nepříjemnou noc v obavách o holý život (dostat tak toho idiota do rukou a být poblíž můj svalnatý kamarád…). Pak přišlo ráno, na modré obloze opět jasně zářilo slunce a jeho paprsky dopadali na náš sopečným prachem pokrytý stan. Všechno zas bylo v nejlepším pořádku.
Etna si pokuřovala nějak moc (na vkus pasivního kuřáka) a nejprve to vypadalo, že nám nebude asi souzeno ji dobýt. Pak ale bůh větru (a větrů) zapracoval (aniž požadoval krvavé luštěninové oběti) a poslal smradlavý kouř jiným směrem. Nebudu vám nic nalhávat, ale v sandálech to po lávě nic moc není. A když jsem je pak po létě zkoušel reklamovat, napsali mi něco o neadekvátní zátěži…to byl vrchol. A vrchol Etny? Něco naprosto úžasného, vizuálně, pachově a akusticky propracované představení režírované samotnou a fikanou matičkou přírodou. Ale bylo dobře, že hora spala. Kolem kráterů jsme chodili po špičkách a v hovorech šeptali, abychom ji náhodou nevzbudili. To už by asi taková zábava nebyla.
