Connect with us

Naučné stezky přírodou

Kamennou branou do pohádky

Nejnavštěvovanější, nejromantičtější, nejcennější a ozdobena mnoha unikáty — taková je trasa naučné stezky, spojující nejznámější cíle celé oblasti. Z vyhledávaného centra cestovního ruchu se nejprve vydáme k Pravčické bráně, nejmohutnějšímu skalnímu mostu v Evropě, a tím jako bychom vstoupili do pohádky. Následující roztodivné skalní útvary, hezká architektura a ve finále plavba romantickou Tichou soutěskou…

Published

on

Nejnavštěvovanější, nejromantičtější, nejcennější a ozdobena mnoha unikáty – taková je trasa naučné stezky, spojující nejznámější cíle celé oblasti. Z vyhledávaného centra cestovního ruchu se nejprve vydáme k Pravčické bráně, nejmohutnějšímu skalnímu mostu v Evropě, a tím jako bychom vstoupili do pohádky. Následující roztodivné skalní útvary, hezká architektura a ve finále plavba romantickou Tichou soutěskou…

Z Hřenska se vydáme po červené turistické značce po silnici po pravém břehu Kamenice mírně vzhůru, míjíme dolní přístaviště a pokračujeme na křižovatku Tři prameny. Monotónní úsek po silnici je lepší vynechat a využít autobusu.

Z křižovatky jdeme po červené značce vlevo po trase naučné stezky, vybudované před více než 20 lety. Stoupáme kamenitou lesní cestou mezi jednotlivými skalami, z tabulí v terénu se dovídáme podrobnosti o lesích Labských pískovců, o rostlinách, o kvádrových pískovcích. To už opouštíme údolíčko a stoupáme trochu strměji do samotné blízkosti skal.Odbočka nás posílá k Jeskyni českých bratří. Jedná se o jeskyni vrstevní, která vznikla hlubokým zvětráváním horniny podle vrstevních spár. Děčínskou vrchovinou mezi pískovcovými skalami vedly stezky pobělohorských exulantů a tato jeskyně byla patrně i jejich útočištěm.

Vracíme se na značku a pokračujeme k hezkému odpočinkovému místu pod Pravčickou bránou. Odtud vede asi 0,5 km dlouhá odbočka k nejobdivovanějšímu útvaru celé oblasti. Již od roku 1826 zde byl výčep, v roce 1881 byl v odvážné poloze nahrazen hotelem Sokolí hnízdo. Stylový objekt výletního zámečku přilepený ke skále je zde do dnes. Procházíme za ním do skalního areálu (placený vstup). Vstup na vlastní Pravčickou bránu je od roku 1980 uzavřen, skalní most byl ohrožen velkou návštěvností. Po kovových schodech se ale dostaneme na okolní vyhlídky.

Spatříme některé zajímavé dominanty na německém území i ve vnitrozemí. Dno Pravčické brány leží v nadmořské výšce 415 m, její šířka u dna je 26,5 m, výška otvoru 16 m, horní část oblouku je ve výši 21 m nad dnem, šířka oblouku 7-8 m a minimální tloušťka 3 m. Němci tuto lokalitu nazývali Prebischtor podle legendárního poustevníka Prebische, který prý tady v některé ze skalních slují přebýval. Ze slavných lidí sem zavítal např. spisovatel Hans Christian Andersen.

V roce 1892 byla upravena Gabrielina stezka mezi Mezní Loukou a Pravčickou bránou. Vracíme se na červeně značenou cestu a právě Gabrielinou stezkou vinoucí se podél skal pokračujeme takřka po vrstevnici. Pohodlně sestupujeme k silnici a Mezní Louce. Následuje asi 2 km dlouhý úsek po silnici – společně se zelenou značkou do malé obce Mezná. Uprostřed obce uhýbá značka vlevo, zprvu mezi pěknými chalupami a pak stezkou mezi skalami velice strmě sestupuje do romantického údolí říčky Kamenice.

Nejromantičtější částí jsou tři soutěsky: Srbsokamenická, Divoká a Tichá. V roce 1877 se v hřenské hospodě U zeleného stromu zrodila zdánlivě šílená sázka – pět odvážlivců se rozhodlo proplout soutěskami na vorech. Na třech vorech vypluli od Dolského mlýna do míst, kterým si lidé zvykli říkat „konec světa”. Čtyři metry dlouhá plavidla dopravila odvážlivce bez úhony do Hřenska. O čtyři roky později se po kamenici začali plavit první výletníci. Než se soutěsky dostaly do podoby, kterou známe dnes, prošly mnohými úpravami. Zasloužil se o ně především kníže Clary – Aldringen. Oficiální otevření Tiché (Edmundovi) soutěsky proběhlo v roce 1890, Divoké soutěsky o osm let později.

Na rozcestí mezi soutěskami u Mezního můstku se dáme vpravo k hornímu přístavišti člunů. Jiná cesta než po vodě dál nevede. Proplujeme necelý kilometr kolem Strážce přístavu a mnoha dalších skalních útvarů, s výkladem našeho převozníka – průvodce.

Z plavidla vystupujeme na pravém břehu. Pomalu se loučíme s impozantní scenérií, kde takřka kolmé skalní věže vystupují 50 – 150 m nad vodní hladinu. Pohodlnou širokou stezkou přicházíme k silnici a po ní se vracíme do středu Hřenska.

Trasa :

Hřensko (obec se nachází 12 km severně od Děčína) – Tři prameny 3 km – odbočka k Pravčické bráně 5 km – Pravčická brána a zpět 6 km – Mezní Louka 12 km – Mezná 14 km – Soutěsky 14,5 km – přístaviště v Tiché soutěsce 15,5 km – dolní přístaviště 16,5 km – silnice 18,5 km – Hřensko 19,5 km

Provoz:

Pravčická brána: duben – říjen : denně 10 – 18 hodin, listopad – březen : sobota + neděle 10 – 16 hodin služby: informační turistické centrum, restaurace, v létě stánek s občerstvením, od sezóny 2003 muzeum Českého Švýcarska kontakt: IC České Švýcarsko, 407 17 Hřensko 82, Tel,Fax : + 420 – 412 554 286, e-mail : prebischtor@volny.cz Soutěsky : duben – říjen, 9 – 17 hodin

Za IC České Švýcarsko Renata Štolcová

Continue Reading
Click to comment

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Naučné stezky přírodou

Přírodou Tachovska vás provede Přimdská a Kolowratova naučná stezka

Unikátní přírodní památky, lesy plné vzácných rostlin a živočichů
a řada historických pozoruhodností lákají do kraje pod starobylým
románským hradem Přimda, nejstarším známým kamenným hradem u nás.
Zdatní turisté i rodiny s dětmi se mohou vydat na Přimdskou
naučnou stezku, o něco delší výlet za poznáním nabízí Kolowratova
naučná stezka. Nádhernou krajinu tohoto koutu republiky je možné objevovat
také na kole. Přes území Kolowratových lesů vede několik cyklostezek,
které spojují jednotlivé oblasti Českého lesa.

Published

on


Čas prázdnin a dovolených stále více lidí využívá k aktivnímu odpočinku v České republice. Unikátní přírodní památky, lesy plné vzácných rostlin a živočichů a řada historických pozoruhodností lákají do kraje pod starobylým románským hradem Přimda, nejstarším známým kamenným hradem u nás.

Zdatní turisté i rodiny s dětmi se mohou vydat na Přimdskou naučnou stezku. Sedmikilometrový, středně náročný okruh nabízí 12 tematických zastávek přibližujících historii města Přimdy a historii starého šlechtického rodu Kolowrat-Krakovských, který je s regionem úzce propojen. Při příjemné procházce malebnou krajinou, pod zříceninou hradu Přimda, se dozvíte zajímavé informace o zdejším kostele, hradu i kapli v podhradí, přírodních rezervacích Přimda a Mílov, historii výstavby dálnice D5, Kolowratském lesním hospodářství, slavném automobilovém závodníkovi Alexandru Kolowrat-Krakowském i Jindřichu Kolowrat-Krakovském, jehož 15. výročí úmrtí připadá právě na letošní rok. Přimdská naučná stezka začíná a končí u kostela Sv. Jiří na náměstí v Přimdě.


O něco delším výletem za poznáním je Kolowratova naučná stezka, která začíná u budovy obecního úřadu v Rozvadově. Dvacet kilometrů dlouhá trasa vede z větší části územím Kolowratových lesů, v chladivém stínu stromů, příjemném především v horkých letních dnech. Po cestě je 18 zastávek věnovaných většinou historii a současnosti Kolowratského panství, např. Kolowratovy lesy, Dolování Kolowratů na Rozvadovsku, Kolowratova lesní železnice, Dianská rota, Přírodní rezervace Diana, Svatá Kateřina a další.

Prvotřídní gastronomické i ubytovací služby nabízí horský hotel Kolowrat pod hradem Přimda. Nezapomenutelným kulinářským zážitkem je například zdejší vyhlášená specialita – kuře na pomerančích.

Nádhernou krajinu tohoto koutu republiky je možné bez obav objevovat také na kole. Přes území Kolowratových lesů vede několik cyklostezek, které spojují jednotlivé oblasti Českého lesa.

„Páni z Kolowrat jsou s krajem v okolí starobylého hradu Přimda těsně spojeni již téměř 350 let, proto se turisté téměř na každém kroku setkávají s jejich jménem. Kolowraté zde vystavěli dvě barokní zámecká sídla – barokní zámek Velké Dvorce a lovecký zámeček Diana a významně se zasloužili o průmyslový rozvoj zdejšího kraje,“ připomíná JUDr. Dominika Kolowrat-Krakovská, správkyně majetku po zesnulém Františku Tomáši Kolowrat-Krakovském.


Čas prázdnin a dovolených stále více lidí využívá k aktivnímu odpočinku v České republice. Unikátní přírodní památky, lesy plné vzácných rostlin a živočichů a řada historických pozoruhodností lákají do kraje pod starobylým románským hradem Přimda, nejstarším známým kamenným hradem u nás.

Zdatní turisté i rodiny s dětmi se mohou vydat na Přimdskou naučnou stezku. Sedmikilometrový, středně náročný okruh nabízí 12 tematických zastávek přibližujících historii města Přimdy a historii starého šlechtického rodu Kolowrat-Krakovských, který je s regionem úzce propojen. Při příjemné procházce malebnou krajinou, pod zříceninou hradu Přimda, se dozvíte zajímavé informace o zdejším kostele, hradu i kapli v podhradí, přírodních rezervacích Přimda a Mílov, historii výstavby dálnice D5, Kolowratském lesním hospodářství, slavném automobilovém závodníkovi Alexandru Kolowrat-Krakowském i Jindřichu Kolowrat-Krakovském, jehož 15. výročí úmrtí připadá právě na letošní rok. Přimdská naučná stezka začíná a končí u kostela Sv. Jiří na náměstí v Přimdě.


O něco delším výletem za poznáním je Kolowratova naučná stezka, která začíná u budovy obecního úřadu v Rozvadově. Dvacet kilometrů dlouhá trasa vede z větší části územím Kolowratových lesů, v chladivém stínu stromů, příjemném především v horkých letních dnech. Po cestě je 18 zastávek věnovaných většinou historii a současnosti Kolowratského panství, např. Kolowratovy lesy, Dolování Kolowratů na Rozvadovsku, Kolowratova lesní železnice, Dianská rota, Přírodní rezervace Diana, Svatá Kateřina a další.

Prvotřídní gastronomické i ubytovací služby nabízí horský hotel Kolowrat pod hradem Přimda. Nezapomenutelným kulinářským zážitkem je například zdejší vyhlášená specialita – kuře na pomerančích.

Nádhernou krajinu tohoto koutu republiky je možné bez obav objevovat také na kole. Přes území Kolowratových lesů vede několik cyklostezek, které spojují jednotlivé oblasti Českého lesa.

„Páni z Kolowrat jsou s krajem v okolí starobylého hradu Přimda těsně spojeni již téměř 350 let, proto se turisté téměř na každém kroku setkávají s jejich jménem. Kolowraté zde vystavěli dvě barokní zámecká sídla – barokní zámek Velké Dvorce a lovecký zámeček Diana a významně se zasloužili o průmyslový rozvoj zdejšího kraje,“ připomíná JUDr. Dominika Kolowrat-Krakovská, správkyně majetku po zesnulém Františku Tomáši Kolowrat-Krakovském.

Continue Reading

Naučné stezky přírodou

NP Kubah, ráj palem

NP Kubah je jedním z nejpřístupnějších národních parků
malajského státu Sarawak na Borneu. Na šesti turistických stezkách, které
procházejí parkem, naleznete vzácné kapradiny, divoké orchideje a
především 93 různých druhů palem, což je největší koncentrace
těchto rostlin na světě.

Published

on

By

NP Kubah je jedním z nejpřístupnějších národních parků malajského státu Sarawak na Borneu. Nachází se 20 km západně od města Kuching a veřejnosti byl poprvé otevřen v roce 1995. Na tomto relativně malém území o rozloze 22,3 km2 (2 230 ha) pokrytém hlavně smíšeným dipterocarpovým lesem objevíte křišťálově čisté potoky a říčky, malé vodopády a několik míst vhodných ke koupání. Na šesti turistických stezkách, které procházejí parkem, naleznete vzácné kapradiny, divoké orchideje a především 93 různých druhů palem, což je největší koncentrace těchto rostlin na světě. Co se týče pozorování zvířat, mnoho jich při své cestě nepotkáte, protože jsou velmi plachá a žijí hluboko v džungli.

Vyrážíme na cestu

Návštěvu parku jsme měli v plánu v rámci jednodenního výletu z Kuchingu. Na autobusové nádraží v centru jsme se dostali po 8. hodině ranní, ale nevěděli jsme, odkud nám spoj jede a než jsme se stačili rozkoukat, ujel nám – měl totiž zastávku někde za rohem. Holt smůla, takže nám nezbývalo nic jiného, než si jako dopravní prostředek zvolit dražší minibus za 10 ringgitů na osobu. Do NP Kubah totiž mnoho spojů nejezdí a my jsme se tam potřebovali dostat co nejdříve.

U hlavní brány jsme zaplatili vstupné, od správce parku dostali malý plánek s vyznačenými trasami a nechali si poradit, kudy bychom měli jít. Náš původní plán projít napříč džunglí do Matang Wildlife Centre, kde prý měli mít i některé druhy zvířat včetně vzácných orangutanů vzal za své, protože dle tvrzení správce byla cesta zbytečně dlouhá, nikterak zajímavá a navíc zvířata bychom viděli pouze v klecích. Jako časově výhodnější a zajímavější alternativu nám správce doporučil jakousi okružní trasu a až se odpoledne vrátíme zpět, zavolá našemu řidiči, aby si nás vyzvedl.

První úsek vedl po asfaltové silnici hned za vstupní branou a podle „rangera“ neměl být nikterak namáhavý, ačkoli jsme museli do kopce. Celkově bylo stoupání 1,5 km dlouhé, místy poměrně prudké a navíc jsme se již od prvních metrů pochodu museli potýkat s tradičním šíleným vedrem a vysokou vlhkostí vzduchu, takže jsme se po pár minutách začali pěkně potit. Po 1,2 km výstupu jsme si udělali malou přestávku u žabího jezírka nacházejícího se po levé straně silnice. V celém NP Kubah žije prý 34 druhů žab, z toho 3 velmi vzácné. Jenomže žáby jsou aktivní hlavně po soumraku a v noci, tudíž jsme neviděli ani jednu.

Džungle, včely a pijavice

Za dalších 0,3 km jsme narazili na rozcestí, kde jsme odbočili doprava na trasu Waterfall Trail, zatímco silnice pokračovala rovně až na vrchol hory Gunung Serapi (911 m). Úzká pěšinka klikatící se hustou džunglí nás po 200 metrech klesání dovedla k první zdejší zajímavosti, k tzv. „včelám bez žihadel“. Jediný včelí druh, který zaručeně nikoho nebodne. Dospělí jedinci jsou přibližně dvakrát menší než naše včela medonosná, mají černou barvu a staví si bizarní hnízda, která mají podobu dutých bílých trubiček přichycených ke kmeni či kořenům stromu.


Šli jsme po stezce dál a všude kolem nás rostly ohromné stromy se zvláštními „nadzemními“ kořeny, jejichž výška byla místy i 1,5 metru. Viděli jsme i liány neskutečných tvarů, jedna například připomínala zakroucený telefonní drát. Atmosféru pralesa kromě všudypřítomného vedra dokreslovaly neznámé a neuvěřitelně hlasité zvuky, které byste u nás slyšeli spíše v dílně než v přírodě.


Druhá polovina trasy vedla po dřevěných chodnících přes potoky, mokřady a dále po cestičce, na které se nacházelo velké množství vlhkých a tlejících listů z okolních stromů, což bylo ideální prostředí pro výskyt pijavic. Člověk by neřekl, jak jsou tito tencí, zhruba pěticentimetroví tvorové mrštní. Aniž si jich všimnete, už je máte na noze – jednu z nich jsme odcvrnkli na poslední chvíli.

Pijavice se přemisťují pomocí přísavek, které mají na obou koncích těla. Při svém pohybu se občas zastaví, napřímí a „čichají“ člověčinu a poté zamíří přímo k vašim botám. V nadsázce by se dalo říci, že tato roztomilá stvoření cítí krev snad na kilometry daleko. Prý proti nim nejlépe zabírá sůl, kterou jsme si s sebou na výlet bohužel nepřibalili. Místo toho jsme vyzkoušeli zapalovač a přesvědčili se o jejich odolnosti. Při působení plamene se pijavice jakoby stáhne do sebe, čímž zmenší svou velikost, ale když nebezpečí pomine, opět se vrátí ke své tradiční podobě a vesele pokračuje dál v hledání potravy.


Odpočinek u vodopádů

Po 250 metrech jsme opustili přítmí pralesa a uviděli nádherný vodopád obklopený džunglí. Nikde nikdo, zkrátka paráda. Než jsme se však k němu dostali, museli jsme úspěšně zdolat úsek s velmi kluzkými kameny a na závěr přebrodit či obejít potůček tekoucí z menšího vodopádu po levé straně.

Veškerá námaha rozhodně stála za to, vodopád byl přibližně 7 metrů vysoký a tvořil ho skalní zlom, přes který proudila křišťálově čistá voda. Sedli jsme si na kameny a vybalili jídlo, byl totiž čas oběda. Udělali jsme si pár záběrů a snímků nádherné přírodní scenérie a odpočívali. Vodopád byl rovněž ideálním místem k osvěžení v parném dni. Stačilo si stoupnout do blízkosti hlavního proudu padající vody a člověk byl za pár okamžiků totálně mokrý. Každopádně to bylo velmi osvěžující.


Když jsme se dostatečně zregenerovali, museli jsme se vrátit stejnou cestou zpět, protože z Waterfall Trail se zkrátka jinam jít nedalo. Po 1,2 km jsme se dostali na rozcestí a ocitli se v sušší části pralesa, kde již nebezpečí pijavic nadobro pominulo. Mohli jsme obdivovat palmy s nádhernými obrovitými listy, např. endemický druh Licuala Orbicularis, jehož mladé listy se používají na balení potravin.


Vyhlídka Bukit Selang

Než jsme se dostali k začátku trasy Selang Trail, museli jsme absolvovat kratší stoupání, po jehož zdolání jsme doslova mohli ždímat trika. Ta vlhkost vzduchu byla neuvěřitelná, stačilo pár kroků a lilo z nás jako z konve. Takhle jsme se nepotili ani v NP Taman Negara!

Odpočinuli jsme si, doplnili zásoby tekutin a ubírali se pralesem dál směrem k vyhlídce Bukit Selang. Vylezli jsme si na čtyřmetrový dřevěný posed s lavičkou, kde jsme půl hodiny relaxovali, stihli posvačit a kochali se výhledem na nádherné okolní panorama. Sice nebyla stoprocentní viditelnost, ale přesto jsme mohli snadno rozpoznat malé vesnice, řeky klikatící se skrz mangrovové lesy na pobřeží, v dáli ostrov Satang a horu Santubong.

Zbývající část trasy byla ve znamení nepříjemného sestupu k ředitelství parku. Nakonec jsme byli moc rádi, že jsme dali na doporučení správce a nešli tuto trasu v opačném směru. Cesta byla šíleně prudká, člověk se sice mohl přidržovat lanových zábradlí, ale v případě pádu by mu to stejně nepomohlo. Nicméně přežili jsme bez úhony a v pořádku dorazili do cíle.

Palmetum a reflexologický chodníček

V areálu ředitelství parku jsme si v rychlosti stihli prohlédnout místo zvané Palmetum, kde byly vysázeny desítky druhů palem rostoucích v NP Kubah. Zahlédli jsme zde i několik „létajících ještěrek“. Tito drobní plazi se neslyšně pohybovali mezi stromy tak, že roztáhli své končetiny, mezi kterými měli jakousi blánu, která jim umožňovala několikametrový klouzavý let. Kromě několika velkých motýlů a obřích mravenců jsme na jiná zvířata nenarazili, ale i tak jsme si výlet velmi užili.

Správce parku nám ještě před odjezdem doporučil, abychom si vyzkoušeli zdejší reflexologický chodníček. Prý si budeme připadat jako v Hongkongu, a že jde o vynikající věc na masáž chodidel. Nelenili jsme, sundali si boty i ponožky a bosky se vydali na strastiplnou cestu. Postupovali jsme velmi pomalu a opatrně našlapovali na oblázky zalité do betonu, jako kdyby byly rozžhavené. Samozřejmě nás napadlo, že bychom se mohli vrátit, ale v rámci masochistického kroužku jsme se rozhodli zatnout zuby a dát trasu celou. Z krátkého úseku, jak jsme si původně mysleli, se sice vyklubal asi dvousetmetrový okruh s různými zatáčkami, schody a zákrutami, ale postupem času jsme vychytali styl chůze a šlo se nám lépe a rychleji. Na konci jsme si zhluboka oddychli a byli jsme spokojeni, že už to máme zdárně za sebou. Každopádně tento očistec splnil svůj účel, protože naše chodidla byla neskutečně dobře promasírovaná.

Zhodnocení

NP Kubah je perfektním místem na jednodenní výlet, a ačkoli nepatří mezi největší přírodní zajímavosti Sarawaku, určitě by byla velká škoda ho vynechat. Jelikož tato lokalita není turisty příliš navštěvovaná, budete mít zdejší nádherný a nedotčený kus přírody de facto jen pro sebe. Můžete se nerušeně procházet džunglí, vstřebávat všechny její zvuky, v klidu rozjímat a každý krok si náležitě vychutnat. Tento národní park má bezpochyby své obrovské kouzlo a podle mého názoru patřil k tomu nejlepšímu, co jsme v Malajsii poznali a zažili.

Continue Reading

Naučné stezky přírodou

Lycijská stezka

Tureckou riviéru má nově ve svém katalogu snad každá cestovní
kancelář. Jižní Turecko má určitě svým návštěvníkům co nabídnout.
Nejsou to však jen luxusní hotely s bazény. Pokud nepatříte
k vyznavačům téhle tvrdé turistiky, zkuste objevit krásu místního
kraje prostřednictvím vlastních nohou. Pomůže vám Lycijská stezka.

Published

on

Tureckou riviéru má nově ve svém katalogu snad každá cestovní kancelář. Jižní Turecko má určitě svým návštěvníkům co nabídnout. Nejsou to však jen luxusní hotely s bazény. Pokud nepatříte k vyznavačům téhle tvrdé turistiky, zkuste objevit krásu místního kraje prostřednictvím vlastních nohou. Pomůže vám Lycijská stezka.

Lycie – Země světla

Těžko pojmenovat jinak místo, kde se snoubí krása divoké přírody a vysokých hor s úrodností nížin a teplého klimatu, kde slunce na modrém nebi hřeje i v zimě.

Lyciané přišli do dnešního jihozápadního Turecka z Kréty už v prehistorické době. Nejstarší nálezy svědčící o Lycijské kultuře jsou z doby 5000 let před Kr. O lycijských bojovnících se zmiňuje i Homér v eposu Iliada. Na hrobkách v místních ruinách (Olympos) najdete Lycijské písmo, z části podobné řečtině, některá písmena jsou však unikátní.

Vítejte na stezce


Samotná Lycijská stezka je dlouhá přes 500 km a vede podél pobřeží mezi městy Fethiye a Antalya. Po cestě vás bude provázet bílo-červená značka, na některých křižovatkách pak i rozcestníky s označenou vzdáleností a odbočkami. Postupem času vznikají nové varianty cesty, které vás zavedou na místní pláže, k památkám a do hor. Při pěším putování si právě jedinečnou krásu a bohatost přírody, historie i kultury vychutnáte nejlépe.

Ať už se rozhodnete pro kterýkoliv úsek stezky, připravte se na pořádně dobrodružný trek. Pobřeží je velmi hornaté a cesta vede často náročným terénem plným stoupání, špatně prostupných lesů, skal, údolíček a rolí s divokými říčkami. Úzká stezka ve svazích může být stržená sesuvem půdy a místo mostků vás může potkat brod přes zpěněnou horskou řeku.

Ve velkých městech jako je Fethiye, Kaš, Kale, Finike, Kumluca, Kemer a Antalya narazíte na supermarkety, restaurace, hotely, pensiony, internetové kavárny a podobné vymoženosti civilizace. Venkov a vesničky v horách jsou ještě pořád původní, s kamennými domky a malými políčky. Široká údolí jsou plná skleníků a pomerančových sadů.

Kdy přijet, jak cestovat a kde spát


Nejpříjemnějším obdobím pro návštěvu Lycie je podzim a jaro. V létě jsou teploty příliš vysoké na pohodlné chození s batohem a turistická centra a pláže jsou v obležení turistů. Mimo sezónu si naopak můžete vychutnat krásné prostředí bez davů řinoucích se ze zájezdních autobusů. V zimě se připravte na nižší noční teploty a občasný déšť. Modrá obloha a slunko tu však má místo i v prosinci a lednu, moře má pro otužilejší jedince stále příjemnou teplotu na koupání a pláže jsou naprosto prázdné.

Asi málokdo by chtěl projít celých 500 kilometrů stezky. Proto se nabízí vybrat si několik úseků a mezi nimi se přepravit místními prostředky. Železnici tu nenajdete a tak zbývají pouze autobusy. Ty velké jsou dálkové a jezdí mezi velkými městy, kde staví na autobusových nádražích. Dopravu na menší vzdálenosti vám spolehlivě zajistí „dolmuše“. Malé mikrobusy nebo dodávky jezdí všude možně, zastaví když na ně u silnice zamáváte a ochotně vás svezou. Platí se na ruku u řidiče a kam „dolmuš“ jede poznáte podle cedulky na předním skle. Díky vysoké ceně benzínu jsou autobusy i „dolmuše“ poměrně drahé (počítejte téměř s dvojnásobkem našich cen za autobusy), proto asi nejeden našinec zkusí stop. Dobrá zpráva je, že v Turecku není se stopováním žádný problém a rychle vás někdo vezme na velké frekventované silnici i na prašné horské silničce, kde projede jedno auto za hodinu.

K přespání můžete využít místní penzionky, malé hotýlky a priváty. V blízkosti turistických zajímavostí a pláží bývají i kempy. Pokud rádi spíte ve volné přírodě, určitě nebudete mít problém si každý večer najít pěkné tábořiště. Mimo sezónu můžete využít i pláže. Pitnou vodu seženete ve městech i v přírodě. Upravené pitné prameny často potkáte na odpočívadlech u silnic.

Místa, která stojí za to navštívit


Následující místa jsou perličkami na náhrdelníku Lycijské stezky. Vzhledem k tomu jsou i nejnavštěvo­vanějšími místy v oblasti. V sezóně počítejte s množstvím lidí. V zimě tu naopak budete téměř sami.

Kayaköy – přes pět set kamenných domů vesnice kterou obývali řekové, kteří odtud byli vyhnáni na začátku minulého století

Ölü Deniz – jedna z největších a nejkrásnějších pláží na turecké riviéře. Přímo nad ní můžete zkusit trek na Baba Dagi (1969 m n. m.).

Kaš – malé přístavní městečko s malým centrem s původní architekturou.

Olympos a Khimaira – starověké ruiny, dlouhá želví pláž a přírodní úkaz v podobě plynu unikajícího a hořícího na skalách. K tomu pomerančové sady a příjemné kempy.

Jak jsme cestovali po Lycii my?

Do Turecka jsme se dostali lodí z řeckého ostrova Kalymnos na začátku prosince. Autobusem dojeli do Fethiye, kde jsme strávili dva deštivé dny ve stanu v lese nad městem. Odtud jsme už za krásného slunného počasí šli pěšky přes Kayaköy na pláž Ölü Deniz. Na téhle nádherné pláži, kde bylo jen pár bláznů jako my, jsme přespali v altánku, který v sezóně sloužil jako bar. Několik kilometrů se popovezli po pobřeží na korbě náklaďáčku do osady, kde silnice končila a dál šlapali nádherným divokým lesem a roklemi.

Stopem a autobusem jsme přejeli přes Kaš na Olympos (vesnička Cirali). Několik dní jsme relaxovali na místní pláži, trhali pomeranče a prolézali místní ruiny. Na Khimaire jsme strávili magickou noc s „hořícími skalami“. Prošli další část krásné horské stezky a dostopovali do Antalye. Spali jsme na plážích i v lesích.

Aleš Ali Podivínský

Continue Reading

Nové články

Copyright © 2024 Cestovatel.cz