Rubrika: Přírodní zajímavosti

6. kapitola

07.08.2006 Pon­dělí

Ráno jsem do deseti ve spacáku. Karaf si mě fotí, protože údajně mám hlavu spálenou do ruda a kolem očí mám bílý pruh, jak jsem měl své ledovcové speciály z Kauflandu za 21 korun. Mimochodem mi z nich co dva dny vypadává levý sklo. Ale aspoň drží ta elektrikářská páska, co tam je proto, aby se mi nerozložily úplně. Polívka s chilli, kafe a po pěti dnech se jdu vysrat. Jak to tělo poslední dny jelo na rezervu, tak snad spalovalo i obsah střev, nebo co. Svítí slunce, ze rtů mi teče nějakej hnis a Bělucha je v mracích. Myslím, že šestice alpinistů neuspěla ani na popáté. Karaf si lepí bundu, já si po čtrnácti dnech beru nový ponožky a vyrážíme k jezeru Ak-kem. Po hodině skákání po šutrech nabírám písek nanesený sem ledovcem od severní stěny Ak-kem. Ledovec tekl, drtil skálu a všechno to bral s sebou, co nepobral ledovec, vzala voda. Toto vlastně i pijeme, když si z ledovce bereme vodu.

Líbí se mi, jak to je tady jednoduše vyřešený. Ledovec pod Bílou horou Běluchou je Ak-kem, potok z něj vytékající je Ak-kem, teče do jezera, co je taky Ak-kem, na soutoku u Katuně se nachází vesnice, neboli děrevna Ak-kem, kousek za ní je Ak-kemská roura, což je místo, kde se Katuň dost zužuje a pro raftaře to je pěknej mazec. A kdo ví co všechno ještě má tohle jméno.

Karaf udiveně tahá z kapsy kapesníky, aniž by tušil čí jsou, nebo jak se mu tam dostaly. „Á, pán je kouzelník. Vytáhni radši zajíce, kapesníků se nenažereme.“ „Stačí kačena Emil?“

Chudák Emil, Karafův to talisman. A to ještě tahá kliku od dveří, abychom měli kliku, je teda fakt, že zatím mu to všude vyšlo, a podobný zajímavosti. Pak to jeho zavazadlo nemá mít skoro pětadvacet kilo.

K jezeru se zase vracíme mokřinami, ale je to už trochu sušší. To se mi ale spíš zdá. Ze rtu mi teče krev, což je lepší varianta.

Docházíme k meteorologický stanici a v domku hned vedle se nám daří koupit čtyři lepjošky a vysomrovat dvoje sirky. Sedíme před stanicí, čekáme, než to ženská usmaží a pozorujeme barevné skály Jarlu. Kolem nás běhá strašně moc chlupatá modrooká kočka.

Včera mě tlačil bederák na pánev, což znamená, že jsem shodil nějaký to kilo. Dneska mám bederák na doraz a klechtá na mně. Což znamená, že jsem shodil víc, než jsem si myslel. Karaf je teď taky takovej atletičtější. Altajka nám nese lepjošky, což je vlastně jen usmažený těsto podobný langošům, bez náplně, ale po tom hladovění to je paráda. Je dobrý, že všichni tu běhají v gumákách a teplákách a zalískaní až za ušima a ona si tu chodí v červeným kostýmku. „U vas jesť moloko?“ „Karova nět.“

Jo, jak kdybychom tady někde viděli krávu. Říká ale, že by měl někdy doletět vrtulník a bude jídlo. Pelmeně, šašlik a buraky. Jen to dořekne, slyšíme vrtulník. Ženská ještě říká, že zpátky můžeme letět s ním, stačí se zeptat. Než jsme tuto informaci nějak pobrali, protože vrtulníkem jsme neletěli ani jeden a rozhodně by to mohlo být zajímavý, kor tady tou obrovskou potvorou, co tu přistála, tak zase odlítá. A je to, zpátky se jde po zemi. Stejně by jsme to asi nezaplatili a zadarmo se tady nerabotajet.

Pokračujeme po levém břehu řeky Ak-kem. Návštěvu údolí Jarlu, kde se údajně nachází magnetický kámen, který dodává energii a má léčivé účinky, vynecháváme z důvodu nedostatku jídla, neexistence mostu, nemožnosti překročení řeky a i proto, že jsme vlastně zdraví a energii taky ještě nějakou snad máme. Ale ty skály vypadají suprově.

Asi kilometr po proudu narážíme na jakýsi lágr s magazínem, kde stejně nic nemají. Karaf nakonec kupuje předraženej hnusnej chleba za padesát rublů, to jsou snad jen kvasnice. Potkáváme skupinu litevců.

Hodinu jdeme a protože jsme našli nakousanou šišku z Limby, tak jsme ji během půl hodiny dorazili. Už je dokážeme jíst na čas. Ono to totiž není jen tak, takovou šišku zkonzumovat. Prvně se člověk musí dostat k jadérku, které si vyloupne i se skořápkou. Tu rozkousne, ale lehce, neboť uvnitř je ono jádro, neboli kedrový oříšek. Ten se vytáhne, ještě se z něj odstraní slupka, což už není nijak extra nutný, ale není to potom tak hořký. Jádro se sní. Chce to trochu tréninku, nebo člověk u toho jídla umře hlady.

Pokračujeme, čas od času mineme skupinku lidí s obrovskejma báglama. Všude je hrozná spousta kytek. Některý připomínají bylinky běžně pěstované u nás, něco na způsobu Slézu Maurského nebo Divizny Velkokvěté, tady spíš malokvěté. „Jé to skoro znám … jen je na tom něco, co neznám.“

K večeru stavíme stan a po dlouhé době zase rozděláváme oheň. Vaříme vodu a Karafovu lžíci. Na večeři bude kaše. Bramborová. S chilli. Poslední. Vyřezávám si ze dřeva hada a Karaf navazuje mušky na vlasec. Upravuji vidlice na oheň. Mezitím se Karaf vrací z tajgy s další šiškou. Tak hned půlku sežereme. Karaf je nějakej nostalgickej. „Tohle mi bude chybět, najít si šišku, sednout si a v klidu ji sežrat…“

Ještě spálí ponožky, který by už stejně nešly vyprat, čímž způsobí menší ekologickou katastrofu a lezeme do stanu. Při čelovce čtu nějaký cestopisy, co jsme si vytiskli na cestu a který jsou zvláštní v tom, že se tam docela dost rozcházejí informace, jak mezi sebou, tak i s realitou. A to nejsou nikterak starý. „Tak jsem se dočetl, že kůň tady stojí jedenáct tisíc rublů.“ „Celej?“

Stan máme postaven vychytrale tak, aby nám ráno do vchodu svítilo slunce.

08.08.2006 Úterý

Ráno, nejen že nesvítí slunce, ale ke všemu dost hustě prší. A protože slunce asi jen tak svítit nebude, balíme ve stanu. V dešti zbaštíme polívku s tím divným chlebem, sbalíme mokrej stan a po jedenáctý hodině už valíme dolů. Chvílemi prší, chvílemi poprchává, chvílemi lije. Zvlášť úsek, sestávající se asi z dvoumetrových keřů na palouku, je obzvláště výživný, voda mi teče všude, zejména ovšem za krk. Zatím jsem ale pod bundou, kalhotami i v botách v suchu. Neustále se předháníme s jedním borcem, co je zabalenej v pláštěnce s hrbem na batoh, přesně takový, co jsem nechal doma, protože byla o tři sta gramů těžší, než obal na batoh, kterej momentálně stejně mám kdesi v báglu, a dřevěnou tyčí v ruce. Pracovně mu říkáme spalovač mrtvol.

Když míjíme jednu skupinku s asi tříletým dítětem, co si ke všemu nese batoh zavázaný na uzel a je mokrý jak kdyby sem plavalo, je to zase jasný. „Tuto zemi nemohl Hitler nikdy dobýt!“ „Taky si to každou chvíli říkám.“

Jdeme chvílemi lesem, chvílemi po břehu řeky. Vše je kluzký a zejména traverzy po kamenitejch splazech si vychutnávám. Tak se stává, že stabilně stojím a najednou stabilně ležím. Sápeme se do kopce, asi po koňský stezce, ale nějak se nám to nezdá. Od bahna jsme zasraní až nad kolena, nasraní, že musíme do toho krpálu. Když potkáme protijdoucí skupinku, tak se zmůžu už jen na zvolání: „Kudá do Tjungůra?“

Hm, tak prý jdeme dobře. No nevím, ale dolů už nelezu. Přelézáme padlé kmeny, kloužeme po kořenech, brodíme se blátem. Na jedné stojance se bavíme s místníma, jak daleko to ještě je. Opět se dozvídáme, že dneska to nedojdeme. Po krátkém rozjímání nad naší rozmáčenou a roztrhanou mapou se dozvídáme, že za tři hodiny je most přes řeku a tam lze dokoupit nějaký jídlo. Zdá se, že náš cíl je jasný. Karaf se jen tak mezi řečí zmiňuje, že jsme pořádně nejedli, už ani nepamatujeme, načež od jednoho chlápka dostává hrst pražených mandlí. Když nás tak pozorují, jak to do sebe hned sypeme, tak přichází jedna slečna a nese nám v pytlíku oříšky, pečený chleba a fíky. To schováváme na večeři. Zřejmě nás slyšeli, protože přichází další slečna a nese nám hrst bonbónů a celý polystyrénový chleba. „No.“ „Yes.“ „Really?“ „Of course!“

A je to. Na toto nešlo nic říct, výraz oné slečny byl více než přesvědčivý, že jak si to nevezmeme, narve to do nás sama, bereme tedy chleba a několikrát jim poděkujeme a radši valíme dál, nebo by nám snad ještě udělali večeři. Teda, ne že bych si nedal. Nacházím aspoň malinu. Čas od času nalezneme nějaký houby, ale jako by nestačilo, že Karaf je vegetarián, on ani ty houby nejí. S výjimkou upečených na ohni, ale po tom se taky neumlátí.

Klátíme se dál bahnem. Po čtyřiceti minutách jsme u posledního přítoku. Ráz lesa se mění, jsou zde převážně břízy a občas louka s dvoumetrovými keři a travinami. Jedou kolem nás dva Altajci na koních a nabízí svezení. Ani se nedošlo na cenu a posíláme je pryč. Ještě by nás z toho bolely prdele.

Dostáváme se k mostku přes Ak-kem. Všude roste plané konopí, jsou zde vidět stopy auta, takže asi nějakej Gaz. Nic jinýho by tu ani nedokázalo projet. Vidíme pár stanů, ty mají nad sebou zase napnutý igelit, nejlepší je jedno malý celtový áčko, co má asi metr nad sebou ještě velký áčko z igelitu. Není nad to, balit suchej stan.

Vidíme domeček. Jeden malý dřevěný domeček s modrými rámy oken. A kouří se mu z komínu. Jídlo je nadosah. Heuréka.

Protože stále poprchává, stavím stan a Karaf se jde poptat po tom, co tam mají a případně něco nakoupit. Sotva to postavím, tak se vrací. A běží. „Tý vole, to není obchod, to je hospoda!“

V řece smýváme bahno z kalhot a bot a jdeme do domku. Je to v podstatě jen kuchyň s krásnou hliněnou bílou pecí a malým prostorem na spaní. Venku je zakrytá veranda se stolem a lavicemi. Tam už sedí spalovač mrtvol, který sem dorazil před chvílí.

Dávám si ragu ovocnoje, což je něco jako v Tjunguru kabačiky, samá zelenina, dýně, rajčata, mrkev a tak, se smetanou, kefír, lepjošku a pirožky s kartoškami, čili bramborami. Všude je kopr, ten tomu dává příjemnou nezaměnitelnou příchuť. Karaf dlabe to samý. Pak si ještě dává boršč, já ještě kefír a pirožky. Zkouším, jestli nemají maso, ale Altajci zkrátka jí maso jenom v zimě. Dáváme na půl pivo.

Komunikujeme se spalovačem. Říká, že jak jsme začali stoupat po koňské stezce do kopce, on pokračoval podél řeky, kde ujel na skále a roztrhl si kalhoty na prdeli, trenky a skoro i tu prdel. Takovej veletrh. Povídá, že posledních čtyřicet let sem jezdí šestkrát ročně. Po celé Altaji. Jde do stanu pro mapu Altajské republiky a nese s sebou hromádku fotek na formátu A4. Jsou nádherný, ukazuje nám na mapě, kde co vyfotil. Je z Novosibirsku, tak to sem má relativně kousek. Necelých tisíc kilometrů.

Altajka se nechce nechat vyfotit v tý svý kuchyni a vzhledem k tomu, že okolo chodí jeden místní Altajec s Kalašnikovem AK-47 přes rameno, tak ji ani moc nepřemlouváme. Venku stále prší, na zdech se suší bylinky a my stále žereme. Spalovač jde zašívat kalhoty.

Po dvouhodinovém obžerství jdeme padnout do stanu. Jsme přežraní neskutečně, Karaf skučí, že mu je blbě a že nemůže ani ležet, no ani se mu nedivím. Mě taky není úplně nejlíp. Ale mám plnej břich a to je hlavní.

09.08.2006 Středa

„Vzhůru do Tjungůru“.

Po tomto zvolání v pět hodin ráno, kdy nás probudil budík zaléháme znovu ke spánku. Venku prší, je hnusně a proto žádnej akční přechod nebude. V sedm lezeme ze stanu něco málo pofotit a poté spíme až do deseti.

V noci byla buřina, blesky lítaly a země se chvěla. Vzhledem k tomu, že tady jsou poměrně častý zemětřesení, přisuzujeme to tomu. Pak se jdeme nasnídat, ale musíme chvíli počkat, protože jsme včera vyžrali zásoby pirožek. Dávám zatím čaj. Čerstvý pirožky s vajíčkem a koprem a k tomu mlíko, který, kdyby se vyklopilo ze sklenky, tak stojí, to je dobrá snídaně.

Řeka Ak-kem zmohutněla. Znovu jsme vyžrali pirožky, to málo co tam zbylo bereme s sebou a jdeme do Tjunguru, přes nějaké sedlo, co nemá název, hlavně musíme nastoupat pět set výškových metrů, abychom na druhé straně mohli sedm set metrů klesnout. Prší. Měníme si maily se spalovačem a loučíme se. Vyrážíme blátivou cestou do kopce, za zády necháváme malý dřevěný domeček s modrými rámy oken a Altajkou zadělávající těsto na nový pirohy.

Po hodině cesty potkáváme tři Čechy s jednou Češkou, což poznávám zejména podle stanu Hannah a bot Garmisch. Jsou tu první den, tak jim tu vlastně prší od začátku, tak jsou z toho určitě strašně nadšení.

Pokračujeme do kopce, v blátě, prší nám na hlavy. Konečně jsme v sedle, 1513 metrů vysoko. A z kopce. Na stromech vidíme nějaký cedule s tím, že kohosi hledají, ale nedaří se nám rozluštit, jestli proto, že se ztratil, nebo proto, že někoho zabil.

Z kopce spíš jedeme než jdeme, čas od času s sebou švácnu do bahna, nakonec se jako nejlepší varianta ukazuje, jít ve vymletým korytě. Trochu blbý je to, že tam stále teče voda, ale co. Ta tady teď stejně teče úplně všude. Moc se nevyplácí šlapat do vyjetých kaluží, ty jsou někdy až do půli lýtek. Zase, když je člověk obchází po zešikmeným bahnitým břehu, tak má co dělat, aby tam nezajel celej. Nemít ty trekový hůlky, tak si snad vytáhnu cepín. Kterej mi mimochodem zrezivěl, stejně jako mačky.

Cestou míjíme český stany, čtyři, ale venku ani noha. Na přítomnost Čechů poukazují pouze nápisy Jurek na tropikách a armádní ešusy před stany. Docházíme na podmáčenou louku, tam se bezstarostně pase několik koní a po patnácti nebo kolika dnech vidíme auto.

Přes louku do modřínové a březové tajgy, tou asi půl hodiny a už vidíme děrevnu Kučerlu. A pasoucí se kozy, ovce a políčka konopí. Procházíme vesnicí, kde sem tam pobíhá prase, sem tam kráva či pes a po půl hodině dorážíme do campu Vysotnik.

Jdeme se prvně najíst, dáváme kabačiky s lepjoškou, já kafe a mlíko, Karaf čaj, mlíko a kompot, což je šťáva. Baba nechápe, že to chce všechno, já už chápu. Z Karafa nakonec vypadlo, že místo kompotu chtěl salát, jak dokázal zaměnit tyto dvě slova, to nevím.

Potom do Vysotniku, ubytovat se. Za člověka v campu chtějí čtyřicet rublů, a že za šest set rublů na hlavu můžeme jet zítra o šesti ráno jejich maršrutou do Gorno-Altajska. Tak to zvažujeme.

Konečně se nám daří koupit tu jejich mapu, Katuňský hřbet. Teď už spíš jako suvenýr. Vzhledem k neutuchajícímu dešti zkoušíme variantu noci v suchu, ale za hotel chtějí 350 rublů a za hostel, což je snad vojenský stan typu hangár s postelemi, 290 rublů. Tak na to jim kašleme.

Jdeme stavět stan, kde potkáváme jednu skupinku, Boris, tři baby a dva horští vůdci. Myslí si, že jsme Němci, tak to zase dementujeme. Lijí do nás vodku, cpou nás salámem a jí to i Karaf, okurkami a nakonec postavili na oheň hrnec s bramborami a že jdou do baně, jestli nechceme taky. To radši odmítáme. Tak nás prolévají pivem a odchází se vyčistit. My taky, ale jen kalhoty a do řeky Katuně. Cítím, že začínám mít mírně vlhko v botách, Karaf je na tom obdobně. Mezitím v totálním slejváku dochází nějaký stařík s dcerou, nebo spíš vnučkou. Vyskládali z batohů jídla, že jsem to už dlouho neviděl a jdou sekat dřevo a vařit. A hned, jestli jsme Němci. Co s tím všichni mají? Po uvaření nás nakrmili černým chlebem a kaší z krup. Na chvíli jim půjčujeme čelovku, to když se jeho domácí výroba rozpadla. Po tom, co z batohu vytáhl měřák a jal se tu svoji spravovat, už věřím úplně všemu.

Vrací se šestice z bani, jsou takový čistší. Sundávají z ohně brambory, co tam byly asi dvě hodiny, nakydali do toho maso a hořčici, vyndali chleba s česnekem a zase nás krmí. Krom vůdců to jsou programátoři a bioložka. Chodili dvanáct dní po ledovcích a přes dvě sedla. Docela fajnovej trek.

Řešíme s nimi, že hodně slov je stejných a hodně zase úplně jiných. A to, že my máme H a oni G. „Praha, Praga, hlad, golod, hovno, govno…“

Sušíme u ohně ponožky a jsme prolíváni vodkou. Dozvídáme se hodně pro život důležitých věcí, třeba že, sajchn chochn je po mongolsky děvočka, čili taková ta baba, po který se člověk ohlídne nejen na ulici a podobně.

Horští vůdci mají v autě dvě místa, tak s nimi zítra pojedeme do Barnaulu. Za cenu lístku na autobus. A nesrovnale rychleji a pohodlněji.

Po nějaké době otáčím stakan dnem vzhůru, což sice moc nechápou, ale akceptují, takže jsem ušetřen další alkoholové smršti. Líbí se mi, že se snaží mluvit anglicky nejen s námi, ale i mezi sebou, rozumím jim skoro všechno. A to co nerozumím já, tak zpravidla nerozumí ani ostatní. Je to paradoxní, ale v Rusku si zlepšuji anglický jazyk. Jsem obohacen. Hlavně tou vodkou, tak jdu radši do stanu. Patnáct dní jsem neměl alkohol, nepočítám-li ten drink u Kučerlinského jezera, tak nepotřebuju, aby mi z toho bylo blbě.

V noci se blýská, nade mnou vržou a praskají stromy, tak doufám, že to na mne nespadne. To by mě pěkně nasralo.

Mám několik věcí vlhkých, teda, všechno to, co jsem nehodil do igelitovýho pytle, co je už nějakou dobu pevnou součástí batohu. Karaf má vlhký všechno, páč nemá pytel. Teď komunikuje venku, dle výkřiků tam mluví s nějakým instruktorem kajakářů. Nakonec se odsouvají na pivo.

Hanka má dnes narozeniny, já ležím někde na Sibiři, lije jak z konve, stále hřmí, na obloze světlo jak ve dne a káplo mi do oka. To znamená, že nám někudy teče do stanu. Do prdele.

5. kapitola

04.08.2006 Pátek

Vstáváme o půl deváté. Na snídani je polívka ze sejrem a chilli. Vědomi si toho, že jídla ubývá, jíme nad ešusem, aby nudle nepadaly na zem, ale zpátky a daly se znovu pozřít. Nebe je modrý, tak je to dobrý.

Vyrážíme směr ledovec Ak-kem. Nabíráme pitnou vodu z jednoho přítoků jezera a v deset hodin už dupeme mokřinami a bažinami na začátku jezera. Dostáváme se k řece, kde je velice prapodivný most, který je poskládaný z trubek z lešení a přidrátovaných prken. Trubky jsou chvílemi prohnutý až k vodě a vůbec je chůze po tomto zážitkem. Pokračujeme po šutrech a písku stále do kopce až docházíme k pravoslavnému kostelíku, který ještě září novotou a není zcela hotov. Uvnitř je sklenice s mincemi a drobnými papírovými bankovkami. A vedle leží zelený a oranžový Bon-Pari. Přidáváme do skleničky dva ruble a dvě koruny. Ještě si vyfotím keřík, u kterého jeden boreček půl hodiny šteluje fotoaparát a pořád přeskládává kameny, tak doufám, že jsem ho alespoň nasral.

Pokračujeme pěšinkou v suti, která se mění na hromadu šutrů a pěšinka stále mizí. Pod námi hučí řeka Ak-kem. Po těch šutrech to je hroznej vopruz, člověk skáče nahoru a dolů, div se nezabije. Vždycky, když se cesta objeví nade mnou, jsem nasranej, že musím nahoru, když se objeví pode mnou, jsem nasranej, že jsem nahoru lezl zbytečně. Kamenní mužíci jsou zase všude, bez ohledu na cestu. Někdy jsou malinkatí, někdy obrovští, spíš je ale musíme hledat. A když už je najdeme, tak jsou někde úplně nelogicky. Kašlu tedy na mužíky a skáču jak ta koza po šutrech. Pět hodin.

Je tady strašná spousta pěkných kamínků, ale rezignuju na to je sbírat, kdo se s tím má tahat. U čela ledovce jdu po ledu až po jeden ledovej most, abych si ověřil, že najednou stojím mezi trhlinami a ti kamení mužíci, co mě sem navedli stavěl pravděpodobně nějakej záškodník. Řvu na Karafa, ať to radši obejde spodem a stylem baletky bez dechu překonávám asi dvacetimetrovou vzdálenost na svah ze šutrů. Kurva teda.

Po dobití cesty chytám druhej dech, což jsem dneska už teda nečekal, takže na hřebeni morény se ocitám sám a Karaf nikde. Hážu batoh na kameny a jdu se po něm podívat. Potkávám týpka s horským vůdcem, rusky se mu řekne gída. Ten letí jak šlak. Za nimi se objevuje Karaf. Odchytl je už dole a tahal z nich nějaký rozumy, nakonec dostáváme od gídy nabídku, že můžeme jít s ním a natahat fixy pro jeho skupinu, která od jezera vyráží pozítří. Což je na nás dost pozdě, tak půjdeme na vlastní triko.

Když mu Karaf řekl o našem projektu u Zeleného jezera, tak vůdce prohlásil, že tam se neleze už dlouho a že to je teď sebevražda a nakonec ani nebyl schopen na tý naší rozmáčený mapě pořádně najít a ukázat nám novou cestu. Ani se mu nedivím. A já jsem si říkal, proč na mne tak významně mrká, když jsem mu při míjení odsouhlasil, že jsem nad Zeleným jezerem taky lezl. Mimochodem, na tý mapě už nějakou dobu nejsme.

Máme tempo srovnatelné s jeho klientem, který si na zádech nese jenom bundu. Po dalších dvou hodinách se dostáváme na Tomskie stojanki. Což je taková základna horolezců, směřujících na Běluchu a okolí.

Zatahuje se a začínají padat kroupy. Letím napřed, abych stihnul postavit stan, což se mi nakonec daří jen z části, protože začalo fučet a jde to na prd. Kolík nejde do země ani jeden, vážeme tedy na oka prusíky, na což jsme se včera vykašlali, a stan vypínáme na kamenech. Je trochu mokrej, prvně propršel na batohu, protože ten obal už je na zacha a potom při tom stavění.

Tomskie stojanki se nachází na moréně před čelem ledovce. Mezi kamenama je několik plácků na stany a je tu jedna plechová budka, kde si člověk může uvařit, má-li co a na čem. Tam ani nejdu. Jinak tu je krom nás ještě šest stanů. Chvíli na nás svítí slunce, tak děláme pár fotek severní stěny, pak padají kroupy. Při pohledu skrz tropiko zevnitř ven zjišťuji, že na některých místech to je jak síto. No, deset let používání je silně znát. Tipujeme, že jsme v necelých třech a půl tisících.

Jak jsem oblečenej, tak lezu do spacáku. Osm hodin po šutrech do takovýho krpálu, to je teda důvod k radosti. Z toho přes šest hodin v kamenolomu. Na hodinu usínáme. Karaf má naštěstí větší hlad než já, tak leze ven a vaří. Jde se ještě mrknout do bivakovací boudy, kde všichni klepou kosu okolo plynových vařičů. Protože jsme se rozhodli pro výstup bez výrazných podpůrných prostředků, vaříme venku. Ono taky, v plechový boudě vyplněný dřevem rozjíždět benzínovej vařič, to by nás asi zabili. Ještě pod ledovcem bereme vodu a zase lezeme do spacáků. Ve spacáku jsem i při jídle, tak to dopadá tak, že mi Karaf na hlavu kydl bramborovou kaši. Než jsem zareagoval, tak ji fofrem snědl. Jo, jídlo je vzácný.

Odlupujeme ze sebe kusy špíny v pruzích. Zabaluji si k hlavě do spacáku foťák, tak snad si tu kebuli nerozbiju. Fouká nárazový vítr, chvílemi úplně mlátí se stanem. Chvílemi mi stan leží na hlavě. Vysoko nad našimi hlavami se majestátní Bílá hora barví dooranžova, červena, až je skoro fialová…

05.08.2006 Sobota

V noci sněhová bouře jak prase, stan na mně leží skoro neustále. Pak se ze stanu stává ledový krunýř, což se Karaf snaží v noci omlátit. To je docela sranda. Napadlo asi pět centimetrů sněhu. V noci praskaly a padaly séraky. Protože plácek, na kterým jsme měli stan, nebyl úplně dokonalej, tak mne trochu bolí záda, mám nějak naraženou ledvinu. Karafa zase údajně bolí játra, tak jsme na tom tak podobně.

Z venku se ozývají hlasy a cinkání materiálu. A dokonce svítí slunce. I přesto vstávám až v deset dopoledne. V hlavě se mi míhají jakési prapodivné pocity, no, moc se mi nahoru nechce. Zase se mi ale nechce vrátit bez toho, aniž by jsme to třeba jen nezkusili. Tak to dopadá tak, že ve dvanáct vyrážíme. Jdeme pár metrů k čelu ledovce, kde jedna ruská skupina trénuje lezení a štandování v ledu, ten obcházíme zprava. Po ledovci teče hodně stružek, jak sníh nahoře taje. Po čase vytvoří ledovou tříšť, takže se vlastně přehradí a když nevydrží nápor nové vody, provalí se a s hukotem stečou dál. Na ledovci je hodně napadaného kamení, které se protává do ledu a vytváří kolem sebe malá zelená jezírka. Po hodině chůze po straně ledovce se dostáváme k ledové stěně, vysoké zhruba 250 metrů, se sklonem mezi pětačtyřiceti a pětapadesáti stupni. Aby to nebylo málo, tak je stěna dole zakončena trhlinou. Tak toto je Delane pass.

V úvazcích jsme od rána, tak na sebe hodíme už jen mačky a můžeme se zvesela škrábat nahoru. Prvních deset metrů je fix, tak si říkáme, co se budeme tady mordovat nad trhlinou, dáme to po tom fixu. Dělám si prusíka a nastupuju. Lano je chvílemi zamrzlé v ledu, což mne docela štve, ale jen do doby, než nahoře zjistím, že jeden šroub ze dvou, na kterých to drží vytál a leží vedle. Druhej šroub jde vytáhnout dvěmi prsty. Karafovi tuto novinu ani nesděluju, píchám do oka lana cepín a doufám, že to bude držet.

Dělám štand a Karaf leze nahoru. Vše probíhá podobně jako nad Zeleným jezerem, spodní štand na jednom šroubu, pak dva postupový body po dvaceti metrech a štand na dvou šroubech. Tři šrouby máme od Raveltiku, ty jdou do ledu úplně samy, dva šrouby jsou loni z Kavkazu, ty tam zašroubovat je porod, nehledě na to, že jeden je tak úzkej, že se absolutně nedaří protáhnout jej šťárátkem (který jsem doma udělal ze svařovacího drátu), ale ani vyklepat. Za těch pár minut dokonale zmrzne, takže při šroubování na něm člověk leží celou vahou těla a docela se zapotí.

Lezu s turisťákem na druhým ke Karafovi, vyměním si cepín za dva technický a vesele stoupám dál. Ono, dát si v tahu sto dvacet metrů je pěkná zabíračka. Kor, když mám na zádech ještě tu těžkou krysu.

Kdesi nad námi leze jedna dvojka, kdesi pod námi druhá dvojka. Vedle nás slaňuje Ruská čtveřice, dva dny čekali na počasí, aby mohli na Běluchu. Nepustila je. „Pogoda plochaja…“

Na to, že jsou čtyři a slaňují spolu, jsou neuvěřitelně rychlí. Poslední šroub vymotávají pomocí repky, která je delší než lano. Zajímavej nápad, ale kdo se s tou šňůrou má tahat. To už je lepší ten způsob krátké repky a připrusíkování jí na lano, ale to se zase nemusí vždy zdařit ten šroub získat. A musí se slaňovat na půlky. Tady, kde s šedesátimetrovým lanem jsme borci, protože všichni mají tak třicítky, by to moc neklaplo.

Pro úsporu váhy jsem si s sebou nevzal žádný jistidlo, tak jistím přes půlloďák, což jsem nikdy moc nepraktikoval, ale jde to v pohodě.

Nahoře jsme po čtyřech délkách, asi po dvou hodinách. Dobírám Karafa a s němým úžasem pozorujeme obrovský sněhový plato s množstvím trhlin před námi. Lednik Mensu. Úplně jinej svět než dole. Neuvěřitelný. Tak někde tady je ten třetí vrchol Běluchy. Ten duchovní. Chrám Altaje.

Jdeme navázaní po vyšlapaných stopách, trhliny jsou obrovský a dno vidět není. Jejich hloubka bude tak padesát až sto metrů. Některý jsou zase úzký, ale tak vlnitý, že tam člověk zajede jak po másle, ale už se sám nevyškrábe ven. Paradoxně.

Jdeme dlouho po sněhu, je to docela náročný, ještě jak jsme navázaní na nějakých třicet metrů od sebe, mám zbytek lana na sobě. Nic moc teda. Aniž si to uvědomujeme, tak překračujeme hranice do Kazachstánu. A aby se neřeklo, začínáme stoupat. Ve sněhu do pořádnýho kopce. Někde tu výšku ale nabrat musíme. Stoupání začíná již tradičně trhlinou, kterou je tentokráte nutno přeskočit. Rozběh v mačkách ve sněhu s krysou na zádech a cepínama v ruce je docela sranda. Trhlina není moc široká, ale sakra hluboká. Stoupání je kolem 200 výškových metrů. Kdesi v dáli za námi vidíme dvě černý tečky, který pravděpodobně přestavují tu dvojici, co jsme předběhli dole na ledovci a která lezla na Delane pass za námi. Tak to lezli něco přes pět hodin, pěkný.

Zpočátku si počítám kroky po padesáti, pak dělám vydýchávací přestávky. Po půl hodině začínám dělat přestávky po třiceti krocích. Karaf vzadu ani moc neprotestuje. Poslední půlhodinu si zpívám, neboť jsem se patrně zbláznil. Ke všemu tady dost fouká a cesta je zavátá. Trhliny radši nepočítat. Tak toto je cesta na Berel camp. Což je základní tábor při výstupu na Běluchu. Najednou vidíme stopy, dost mimo, ale dá se k nim dojít. A potom stany. Teda, špičky stanů, protože jsou zakopaný ve sněhu. Jsou tu dva spojený a jeden samostatnej. Takže po sedmi hodinách v trati bereme cepín, na ten nabodáváme lopatu, původně na uhlí, ale po několika úpravách z ní je geniální lavinová lopata či dead-men čí kolík ke stanu, a začínáme prohlubovat jednu díru na stan. Pro urychlení operace si od jedné dvojky, co je v tom samostatným stanu půjčuju jejich modrýho plastovýho Ortovoxe, tak se bojím, abych jim ho nezkurvil. Díra vykopána, stan postaven, vypnut přes hůlky, cepíny a lopatu. Jde si s námi pokecat soused ze spojených stanů. Je jich tam šest a čekají tady na počasí. Už dali tři pokusy, ale vždycky se vrátili. V jejich skupině je jedna holka, což je tady zvláštní, že v každý skupině, kde jsou minimálně tři lidi musí být aspoň jedna ženská. Dobře to mají vyřešený.

Dostáváme vřelej čaj, kterej vychládl asi za minutu. Zítra jdou nahoru počtvrté. Ptáme se v kolik a rozhodujeme se vyrazit těsně za nimi. Je neuvěřitelná kosa. Poslední dvojice nikde a protože se zatahuje a fouká, tak dnes už asi nedojdou. Aby vůbec někdy došli.

Tavíme sníh na vodu, ať máme zítra co pít. Jsme někde ve čtyřech tisících. Vzhledem k tomu, že jsme už čtyři dny nesrali, rozhodujeme se dneska radši nevečeřet, protože srát v tom marastu, co je teď venku, to doopravdy zažít nemusím. Stačí, že mi zase znecitlivěly ty omrzlý prsty z loňska. Ještě si tak nechat omrznout prdel. A stejně už skoro nemáme co žrát.

Vyměňuju si akumulátory v baterce a jsem překvapen, ono to svítí jak ďas. Holt místo monočlánků za sedm korun jsem dal monočlánky za čtrnáct. Tak běda, jak to nebude svítit aspoň dvakrát tak dlouho.

Viditelnost se snižuje tak na třicet metrů. I přes to, že jsme zakopaní skoro celí, tak nám se stanem mlátí vítr a padají na nás zmrazky. Oblíkám se do všeho co mám a galantně odmítám nabídku na samonafukovací karimatku. Mám úplně rozpraskaný rty, ale to jsem čekal už o nějakej den dřív.

06.08.2006 Neděle

Budík na telefonu, nastaven na třetí hodinu ranní, nezvoní. Jsem zapomněl, že tam nemám nastavený to správný časový pásmo. Chlad mi ale nedovolí hlubokej spánek a tak nás o půl čtvrté budí hlasy venku. Příště seru na vychování a karimatku mu seberu hned. Ještě zapnutí ve spacáku řešíme, že by jsme jako měli vstávat. „Chce se ti tam?“ „Ne.“ „Půjdem?“ „Jo.“

Kosa je pořádná, boty mám zmrzlý na kost, jsou z nich takový skelety. Jenže nejdou utáhnout. Víceméně klasický scénář rána v zimních horách. Snad jen s tou výjimkou, že teď vrcholí léto.

Vyrážíme za ruskou skupinou. Borci, protože to tu už mají prochozený, nahodili tempo, jak kdyby byli placení od výkonu, my za nima funíme. Jsme navázaní a jdeme při čelovkách. Traverzujeme lavinózní svah a neustále stoupáme. Překračujeme dvě trhliny, v jejich útrobách by mohla bydlet průměrná vesnice, jak jsou veliký. Po hodině a něco jsme u předsunutého základního tábora, kde stojí dva stany, z toho jedno áčko. Protože se tady není kam zakopat, tak to není zrovna vyhledávaná destinace a všichni raději staví stany o dvě sta metrů níž v Berel campu.

Svítá a je vidět jižní stěna Běluchy. Výstup po pravé straně má být za 3B, nalevo to je za 3A. Rusové jdou prostředkem, kličkují mezi trhlinami a vůbec to nevypadá, že ví, kam jít. Zespodu se valí mraky a pomalu se kazí počasí. Otáčíme se s Karafem na sebe. „Napadá tě to taky?“ „Jo.“ Otáčíme to. Bez zbytečnejch plků, protože nám to je doopravdy jasný. Je to škoda, otočit to tři sta metrů pod vrcholem, kor, když jsme sem nastoupali už skoro tři a půl tisíce výškových metrů. Ale radši budu živej.

Vracíme se zpátky ke stanům a vaříme polívku. S chilli. Jídlo po čtyřiadvaceti hodinách. Bolí mne hlava, protože už den a půl mám na sobě čepicu, ale to není problém hlubšího významu. Když ji sundám, hlava je za chvíli v pohodě, teda až na to, že mi mrzne. Tak ji zase nasazuju.

Z polívky moc nemám, protože nejsem schopen pozřít nudle. Tak srkám vývar, v tomto případě slanou vodu, která po chvíli v podstatě zamrzá. Tak jdu alespoň pomocí cepínu získávat hůlky a balit stan.

Pomocí ruštiny, češtiny a angličtiny komunikujeme s jedním horským vůdcem, co má stan vedle nás a včera mi půjčoval tu lopatu. Ti nahoru vyráží zítra. Dozvídáme se od něho, že jsme crazy climbers, když zjistí, že jdeme bez mapy a průvodce. To je další věc, co zjišťujeme, a to, že jakákoliv skupina má minimálně jednoho průvodce a zároveň horského vůdce, v ideálním případě to ještě je záchranář a ochranář a kdoví co ještě. Už ve skupině od dvou lidí je jeden placenej. Trhají se mraky, máme nádherný výhled, ale vždy jenom chvíli, pak jsme zase ve sračkách. V osm hodin jsme připraveni jít dolů, když se vrací šestičlenná skupina, že dneska zase nic. No co, tak zítra. Tolik času bych teda chtěl mít taky. „Pogoda plochaja…“

Zvoní mi ten budík, takže doma jsou tři hodiny ráno. Navazujeme se a scházíme na ledovec, kde je stan těch dvou včerejších odpadlíků. Klasicky, jeden horskej vůdce s klientem. Chvíli si povídáme, dozvídáme se, že vůdce včera, i přes mé varování, že to drží na hovno, vyletěl i se štandem na tom prvním fixním laně. Očividně to ale přežil. Zvou nás na čaj, ten ale odmítáme, protože jsme se rozhodli, že dneska budeme spát na trávě, nebo alespoň na dohled nějakýmu stromu, tak nás čeká sakra dlouhá cesta.

Docházíme a dolézáme k Delane passu, kde se na nově natažených fixních lanech žene nahoru litevská skupina. No, spíš sune, než žene. První nahoře, asi s půlhodinovým náskokem před ostatními, je sedmdesátiletý Polák, teď už Litevec. Tak si ho Karaf vyfotil, tak si on vyfotil nás.

Slézáme zase přes postupová jištění. Máme neuvěřitelně zamotaný a zkroucený lano. „Kurva, jestli mě budeš spouštět tak rychle, tak ti sem budu dávat ty ruský šrouby, vždyť ani nestíhám běžet!“

Karaf toto mé varování nebere nikterak vážně, a pak se diví, že mu nejdou vyšroubovat. He, he.

Dole jsme za hodinu. Za tu dobu někteří Litevci postoupili asi tak o jeden metr, a to mají jedinej úkol, posouvat si jümar, případně prusík, po laně. Scházíme po ledovci na Tomskie stojanki, bereme vodu, dávám kámen k pomníčku několika horolezců. Před pomníčkem jsou naskládány rozbité helmy, zlomené cepíny, dva šrouby a několik rozlámaných karabin. Definitivně sundáváme mačky, čímž nám zase těžknou batohy a po suti sestupujeme směrem k jezeru Ak-kem.

Sněží. Pak padají kroupy. Jak jsme níž, tak už jen prší. Co jsme šli nahoru přes šest hodin zvládáme ujít za necelý čtyři. Kameny kloužou, každou chvíli padáme. Ono, padnout z kopce ksichtem do hromady šutrů s báglem na zádech je fakt paráda. Při jednom vydařeným pádu si Karaf roztrhl rukáv o mačky, co má na bagáži. Díky jejich tuposti si neroztrhl ruku, ale šlic tam má dobrej. Já jsem taky takovej nestabilní, tato cesta mne fakt sere. Po nějaké době to vzdávám a scházím na ledovec. Tam se jde relativně dobře, je tu dokonce vychozená cestička. Pak se jenom musím přes horskou říčku dostat zpátky na šotolinu, div jsem nespadl do vody.

Na noc docházíme k vyschlému jezeru těsně pod jezerem Duchů. Na ostrově na řece stavíme stan a vaříme. Bramborovou kaši s chilli. Pro efekt dáváme hodně vody, tak vypadá, že je toho víc.

K vypnutí stanu jdou konečně použít kolíky. Teda, čtyři z dvanácti a jeden ještě vypadává.

Dnes jsme fungovali patnáct hodin v kuse. Chodili a lozili. A padali. Zase nám tu piští pišťuchy. Tak to je dobrý. Co ale není dobrý, je, že mám nějak navlhlej spacák, ale moje vlhký dutý vlákna na to nejsou tak špatně, jako Karafovo vlhký peří.

Ponožky z nohou doslova strhávám. Karaf hledí na Běluchu. „Bělucho, jednou se sem vrátím. Až budu mít víc jídla…“

4. kapitola

02.08.2006 Středa

Dojídáme tu kaši, co se do nás včera už nevešla díky tomu, že jsme sežrali ty pirožky, který jsme si původně chtěli nechat na snídani. Dělám kafe a Karaf hledá brýle. Dodělal jsem kafe a Karaf stále hledá. Takže hledáme dva. Hledáme ve stanu, v batohu, po kapsách, na zemi, na stromech, všude. Brýle nikde. „Já jsem je možná nechal tam, kde jsem sral.“ „Tak se tam běž podívat.“ „Když já nevím, kde to bylo.“

Stejně nakonec mizí v tajze. Vrací se asi za půl hodiny i s brýlemi. „Jsem to tam včera v tý rychlosti mrsknul na zem, se divím, že jsem je našel. V tom mechu.“ „Jo, tak to já taky.“

Protože v noci mírně sprchlo, dosušujeme stan a jdeme do kopce, směr sedlo Karaťurek. V překladu z Altajštiny to znamená Černé srdce. Na začátku si ještě ujišťujeme cestu s vodiči koní, kteří nechtějí, abychom je vyfotili, tak jsme si je vyfotili tajně. Asi to viděli, tak nám snad nedají do držky. Po cestě nacházím šišku sibiřské borovice Limba, kterou se živí nejen místní zvěř, ale i lidé. Jadérkům se taky říká kedrové oříšky. Už jich sice pár máme, ale toto je první šiška, která není nakousaná. Po čase si nějaký ještě shazujeme klackem ze stromu. Stále jdeme do kopce.

Někde po cestě zjišťuju, že Karaf má napolo vypadnutej bederák, tak to spravujeme a pak mu jej trochu šteluju. Na to, že ten batoh má několik let, tak tuto operaci ještě očividně nedělal. Taky na něm pořád nachází nějaký skrytý kapsy a podobně. Tomu se říká znalost výbavy. Když po poledni potkáme nějaký lidi, tak zjišťujeme, že délku chůze nám už neříkají ve dnech, ale v hodinách, což je dobrý. Stejně nejčastější odpověď na otázku, jak je to daleko, je, že tam už dneska nedojdeme. Ale aby hned vypálili čas, to ne.

Dostáváme se na hřeben a trháme nějaký šišky. Dochází nám voda, což není moc fajn. Ale zase vidíme celý údolí řeky Kučerly. Ani se nechce věřit, že jsme to prošli za necelý dva dny.

K večeru nacházíme camp. Sedí tady dva chlápci v námořnickejch pruhovanejch trikách, mají postavený áčko, přesně to, co vozím na vodu pro čtyři lidi a na zádech bych to v životě nikam netáhl, jak je to velký a těžký. Ptáme se jich, jak je to daleko. „Mnogo.“

Tak to je zase informace. Nakonec se dozvídáme, že na jezero Ak-kem, z Altajštiny Bílá voda, to je takových šest hodin. Po této informaci Karaf pookřává a chce to dorazit ještě dneska. „Když říkají šest, tak to dorazíme za čtyři.“ „Já nevím, kdy si konečně zvykneš na to, že nám informace o čase podávají poměrně přesný.“

Nakonec spíme tady. Hlavně tu je voda. Ještě si jde s námi popovídat jedna paní asi se sedmiletou dcerkou. Muži šli na rozvědku k sedlu. Nevím proč, ale všichni tipují, že jsme Němci. Když se dovídají, že jsme z Čechie, tak mají docela radost. Ale ani ti Němci je nijak neiritují, řekl bych.

Stavím stan, Karaf dělá oheň. Vyžrali jsme tu smetanu a vaříme nějaký těstoviny s pěti druhy sýra, co Karaf odněkud vytáhl.

Nad námi jsou kopce, pod námi díra. Spíme u řeky Těkeljušky. Dva pruhovaní Rusové hrají na kytaru písně od Vysockého. To je další místní zvláštnost. I když jdou třeba jen dva, tak jeden z nich musí táhnout kytaru. Jako kdyby jim těch jejich čtyřicet kilo v batohu nestačilo.

Jdou se za nimi družit ti od vedle. Odhadujeme, že jsme tak 2.700 metrů vysoko. Sedlo je ve třech tisících a necelý stovce, různé údaje se liší až o sedmdesát metrů. Bolí mne kyčelní kloub, nějak mi to nechce chodit. Namožený svaly jsou samozřejmý. Do toho všeho mám třísku v kloubu, kterou dolujeme za světla čelovky pinzetou, ale nedaří se, tak to potom řeším brutálnější metodou a to šídlem. Prst rozjebán, ale tříska venku.

U ohně vedle začíná večírek a my jdeme spát.

03.08.2006 Čtvrtek

Dnes ráno si uvědomuji, že se mi přestalo zdát o ženských a začíná se mi zdát o jídle. Jinak se spalo výborně, celou noc v rozepnutým spacáku. V jednu chvíli jsem z něj vypadl, tak se trochu zapínám, což budí Karafa, kterej, když slyší zip, si myslí, že nám někdo leze do stanu. Oproti minulu máme totiž hlavy na opačné straně.

Kvůli regeneraci svalstva přesolujeme polívku. A jdeme. Do kopce, jak jinak. Jdeme dvě hodiny, když dáváme přestávku. Je nádherně, spíš hic, okolo panoramata, sem tam pískne pišťucha. Už jsme kousek pod sedlem. Což si myslíme. Myslíme si to i další dvě hodiny pochodu. Do kopce. V sedle Karaťurek vlají do vzduchu Altajské motlitby, opět ve formě cárů látky. Vidíme barevné skály Jarlu a hlavně Bílou horu – Běluchu, oba její vrcholy, východní (4506 metrů) a západní (4440 metrů) a její severní, téměř dvoukilometrovou stěnu. O Běluše, jíž se Altajsky říká Ak-Sjumer, místní říkají, že má tři vrcholy. Východní, západní a duchovní, ten není vidět, jen cítit. Zkrátka oltář světa, jak se hoře také říká. Hora je údajně přímo uprostřed euroasijského kontinentu. Takže je od ní na světě nejdále od moře. Všemi směry. Za Běluchou pramení řeka Katuň, která obtéká celé pohoří a nakonec se vlévá do řeky Ob. Je jeden z jejích dvou pramenů.

No, a taky vidím ten průsmyk, kam jsme se to v pondělí škrábali, on to teda žádnej průsmyk není, ale regulérní skála, ledovec nikde a ještě, že jsme to otočili, protože na tuto stranu by jsme se nedostali.

Otáčíme se a po spatření černé oblohy zrychlujeme, co to jde. Ono to teda moc nejde, ale snažíme se. Čas od času se ozve hrom. Potkáváme pár lidí v protisměru, klasičtí ruští turisti v rozdrbaných teniskách, riflích, obrovskými batohy a naprostým nezájmem o počasí. Už poněkolikáté si opakujeme, že tuto zemi nemohl Hitler v životě dobít.

Tito jsou komunikativní, jedna paní strašně moc vzpomíná na Prahu, jak to je malé, tiché a klidné město. Asi je z Moskvy. Pak se s námi baví jedna slečna s poměrně vyvinutým poprsím, ještě ovázaná jenom sárongem, načež se přistihuji, že při rozhovoru nejsem schopen dívat se jí do očí, ale pouze na hrudník. Když se pak podívám na Karafa, tak ten je na tom úplně stejně.

Všichni říkají, že u jezera Ak-kem je hromada Čechů. Začíná pršet, tak klopýtáme dolů, obcházíme zkratkou jeden vrcholek, zkratka sice vede zčásti potokem, ale nevadí. Při další zkratce se mi daří zašlápnout do bažinky. Volám na Karafa, ať jde po cestě, což sice chápe, ale neakceptuje a za chvíli tam je taky. Po dvou hodinách se vynořujeme u jezera, přímo u meteorologické stanice, což je dřevěnej barák a hromosvod jak za časů Prokopa Diviše. Ten barák by do té doby taky seděl. Takže takový osmnáctý století.

U jezera nás odchytává jeden Altajec, chvíli si s ním povídáme, pak z něj vypadlo, ať mu dáme kus lana. Dvacet metrů, že by na tom vodil koně. Na horolezeckým Edelweissovi. He he.

Na závěr se ho ptáme, jestli tady pracuje. „Já ne, můj kůň.“

Vyřešený to má opravdu dobře. Lano pochopitelně nedostal a my pokračujeme dál kolem jezera. Je tady víc stanů, víc lidí a víc koní. Počasí se pořád tak všelijak honí, takže když najdeme mírně nakloněný palouk s vykopanými odvodními stružkami na stan a tento začneme stavět, padají kroupy. Jak nám postavení stanu trvá asi dvě minuty, teď se nám nějak nedaří a stavíme jej dvounásobnou dobu. Lezeme dovnitř, dojídáme zbytek chalvy a sníme o jídle. Vzhledem k počasí to na vaření moc nevypadá. Stále hřmí. Karaf prohlásil, že by teď jedl i maso. Tak to už je krize. „Co, kdyby půl hodiny nepršelo, že by jsme povařili?“ „Ono teď neprší, co?“ „No právě.“ „Dělá se hezky?“ „No, to ani ne, ale nedělá se ani škaredě.“ „No, něco bych jako i požral.“ „Nějakou polívku…“ „Mám kaši … děravou.“ „Jéhe, kaše!“ „Mám dohromady čtyři kaše, toť vše.“ „Tý vole, čtyři kaše.“

Tak je jasný, že čtyři dny ještě máme co jíst. Vaříme tedy. Kaše je pouze tři měsíce prošlá, tak to je v pohodě. Načali jsme do ní novej druh sýra. Ten, ač je mírně plesnivej, je geniální. Vaříme čaj, abychom trochu umyli ešus. Na severu lítají blesky, nad hlavou se nám sune cumulonimbus. Nádherně nasvícenej, do oranžova.

Prochází kolem nás tři Rusové, kteří déšť vyřešili tak, že se vysvlíkli do trenýrek a na nohách mají sandále. Úžasnej pohled na ty jejich prdele, když pozorují Běluchu. Kolem nás prochází skupina horolezců, vracejících se z Běluchy, jejíž stěna se právě barví dožluta a oranžova. Alpinisti vypadají totálně mrtvě. Většina z nich jde ve skeletech, jeden v gumákách.

Karafovi navlhnul foťák, takže při spuštění okamžitě fotí a ještě na nesmyslný časy. Kolem stanu nám běhají koně, mají svázaný přední nohy, aby místním neutekli, takže tu skáčou jako klokani. Doufám, že nám neskočí na stan. Jejich stabilita v tom svážku je fakt mizerná. Jejich majitel si mezi stromy postavil áčko z igelitu o velikosti tak šestkrát osm metrů.

V noci ještě v trenkách vybíhám ze stanu a odháním jednoho silně dezorientovaného koně, aby sem za chvíli přiskákal jinej. Tak doufám, že jestli nám spadne na stan, tak zavalí aspoň Karafa a ne mne.

Díl 3.

30.07.2006 Neděle „Do piči!“ „Co?“ „Něco!“

Něco šramotí u stanu. A nebo ve stanu. A není to Karaf. Teda, Karaf to je taky, ale ten tu šramotí kvůli tomu něčemu šramotícímu. „Něco mi žere batoh!“ „A mě stan!“

Karaf rozsvěcuje. Šramocení nepřestává. „Možná to bude nějaká liška.“ „Nebo rosomák.“ „Tak tam na to vlítni.“ „Je to větší než stan, nebo menší než stan?“ „He.“ „Ha!“ „Myš.“ „Kurva jedna.“

Zvuky uvnitř stanu nabírají poněkud jiných rozměrů. Větších. Je půl druhé ráno a zvuky ustávají. Jsou dvě ráno a zvuky jsou tu zase. Schováváme jídlo do stanu.

Vstáváme o půl deváté. Venku je zase krásně. Myš se v noci dostala k čokoládám, ale naštěstí to není nic hroznýho. Karaf spekuluje, že bude muset zašívat prokousanej batoh, ale asi si rozepnula zip, nebo co. Děláme oheň, vaříme čaj z maliníku, nudlový polívky s chilli a pozorujeme nějaký Rusky na břehu jezera. „Ta vepředu by se za pár let dala“ „Já tomu dávám tak dva dny.“

Debatujeme s jedním ztrhaným horolezcem, co se vrací ze směru kam se za chvíli vydáme, tvrdí, že to zase taková pragulka není a jestli máme vybavení. Máme ledoruby, ledobury, kožky a věrtovku. Čili cepíny, šrouby do ledu, mačky a horolezecký lano. Máme jen poloviční, ale zase šedesátku, to se tu moc nenosí. Zdejší mají tak třicítky, tlustý tak, že by na nich šel vykotvit parník a jejich cepíny jsou tak na zabití medvěda. Když teda zrovna cepíny mají, hodně z nich má jen dřevěnou hůlku, asi metr až metr a půl dlouhou, s titanovou špičkou. Pokývá hlavou, že by jsme to teda jako předrápat mohli, což nás naplňuje optimismem. Vyrážíme v jedenáct. Jdeme po pravém břehu jezera po cestě, která je chvílemi skoro neprůchodná, chvílemi radši skáčeme přímo po břehu. Máme ale informaci, kterak najít cestu k Zelenému jezeru, zkrátka před přítokem do jezera je ohniště, tam se dáme vzhůru, hned najdeme druhý ohniště, vlezeme doprostřed keře a za chvíli jsme na cestě.

Najít tady ohniště není vůbec složitý, protože se to nikterak nemaskuje, spíš se to ještě obloží šutrama tak do výše kolen, udělají se dvě vidlice a všude jsou pořezaný stromy. Ty jsou uříznutý občas taky ve výši kolen, aby se zároveň dalo pohodlně sednout na nově vzniklý pařez a ještě to je co nejblíže ohništi. Proč chodit pro dřevo, když jde porazit strom. Což nám připomíná, že jsme zapomněli drát na zavěšení ešusu. Tak se bude stavět na kameny, no.

Stoupáme lesem asi 300 výškových metrů, pořád nejsme s to rozpoznat, po kolika metrech jsou na tý naší pseudomapě vrstevnice. Stoupání to je teda regulérní. To je teda cesta. A ke všemu je hic. Čas od času vidíme spálenej strom, vždy ale jen jeden. Asi dostal v bouřce bleskem a ostatní se v tom mokru už nevzňaly. Po cestě se alespoň bavím tím, že žeru trpký borůvky a angrešt. Karaf nachází planou cibuli a česnek. V lese.

Řeka se ztrácí v podzemí, ale už vidíme vodopád nad kterým by mělo být jezero. Dokonce jsou tady kamenný mužíci. Je to vzhůru po suťovisku a šutrech, cesta je neznatelná a tak dlouho ji ztrácím a zase nacházím, až ji ztrácím úplně. Nicméně, v 15:30 jsem u jezera. Zelené jezero s bílou vodou. Jsem tak dehydratován, že se ani nepotím.

Je nádherně, fouká a asi půl hodiny po mně doráží i Karaf. Sundáváme boty, Karaf si dává ponožky do jezera, takže z bílý vody se rázem stává černá. Já mám spálenej krk, tak se poprvé mažeme. Ještě dáváme do jezera zchladit a zpevnit čokoládu, která je během chvilky olezlá jakousi havětí. Vzhledem k tomu, že ji už nakousala ta pitomá myš, tak to nějak zvlášť neřešíme.

Naproti nám je ledovcovej splaz, okolo zasněžené horské štíty a masivy, čas od času s burácením spadne nějakej ledovej odtrh, či sněhová převěj. Bereme vodu a stoupáme na ledovcovou morénu. Je tu hromada květin, ještě aby ne, když se na Altaji vyskytuje přes 1.800 druhů vyšších rostlin, z toho tři sta léčivek a více něž dvě stě endemitů, čili druhů, které se nevyskytují nikde jinde na světě. Třináct z nich je už zapsáno do červeného seznamu ohrožených druhů.

Jako by nestačilo, že při mazání se krémem jsem to vzal včetně očí, takže teď nevidím a jdu víceméně poslepu, přičemž to pálí jak čert, ještě jsem dostal alergickou reakci na ty zdejší kytky. Na to, že mám alergii na brzkou jarní směs a teď je konec července to je zajímavý. Na moréně do sebe po letech peru dva Zirtecy, takže se to zlepšuje.

Okolo cosi běhá, píská to a překvapivě se to jmenuje pišťucha. „Mě to připomíná malýho zajíce.“ „Mě zas velký morče.“ „Tak jestli to je malej zajíc, tak to bude pišťucha, jestli to je velký morče, tak to bude burunduk.“

Jenže burunduk je zemní pruhovaná veverka a nepíská. A běhá po lese. Ten tu jaksi není. To už je větší pravděpodobnost, že tu uvidíme sviště marmota. Tak se shodujeme na malým zajíci. Pišťuchy jsou velice zvědavý, ale taky velice plachý. A velice pískavý.

Živočišná říše je zde taky zastoupena poměrně silně. Sedmdesát tři druhů savců, 310 druhů ptáků, 10 druhů obojživelníků a 13 druhů ryb. Potom se tu ještě objevují komáři. A není jich málo. Karaf vzal prozřetelně repelent, snažíme se jím nacákat, komárům to ale zas tak moc nevadí, i když nějakej efekt tam je.

Je teplo, večer a my jdeme po trávě mezi štíty hor k plesu, co nemá název, ostatně na tý naší mapě nemá název skoro nic. Čas od času slyšíme rachot z padajících séraků a lavin. Po cestě fotím kytky, přičemž jsem si zase roztrhl kalhoty, tentokrát v rozkroku.

U plesa stavíme stan, poprvé vytahujeme benzínovej vařič MSR a klasicky děláme bramborovou kaši se sejrem a chilli a neklasicky s cibulí a česnekem, co jsme natrhali v tom lese. Po jídle zašívám kalhoty, což znamená, že tu musím sedět v trenkách, rychle zašívat, než zaleze slunce a přitom zabíjet komáry. Na jedno plácnutí připadají tak tři mrtví a jak jsou nacucaní tak jsem celej zamatlanej z jejich krve. Teda, vlastně z mý krve, protože má krev je už momentálně jejich krev. Pohled na mé končetiny s torzy asi dvaceti komárů je úchvatnej. Po zaštupování kalhot jdu natrhat pár kytek a položit je k pomníčku jakési nešťastnice. Vodácké pomníčky skončily a začali horolezecké. Nějaký kytky tam už jsou, jsou tam taky dva Bon-Pari. Oranžovej a zelenej. Před komáry prcháme do stanu. Slunce již zalezlo za hory, ale pořád je relativně teplo. Poprvé, za tu dobu co jsme tady, vidíme měsíc. Venku piští pišťuchy.

31.07.2006 Pon­dělí

Jsem vzbuzen o půl sedmé, vaříme, balíme a v osm hodin už jdeme po šutrech vzhůru. Zajímalo by mne, jak to ten Karaf dělá, že vstává tak brzo. Už jsme navlečení v kalhotách a bundách z různých materiálů třetího tisíciletí, takže samej Gore-tex, Gelanots a podobně. Čeká nás lezení v ledu, sněhu, skále a bůhví, kde ještě. Zatím lezeme do travnatého svahu, což je taky docela záhul a hlavně si pouze myslíme, že lezeme správným směrem.

Po dvou hodinách vidíme jezírko, co na naší mapě už není. Vzhledem ke globálnímu oteplování a tání Altajských ledovců docházíme k tomu, že tady byl kdysi ledovec a odtál. A protože tvary ledovců absolutně neodpovídají tvarům zakreslených v mapě, tak se s tím smiřujeme.

V dobách ledových byl Altaj opakovaně zaledněn a na jejich sklonku se stal místem katastrofických záplav, patrně největších v historii země. Právě v důsledku ústupu ledovců a náhlého uvolnění nahromaděné ledovcové vody v horských údolích. S tím ledem jsou zkrátka jenom problémy.

Necháváme mezi šutry batohy a protože obloha je taková spíš došeda než modra, jdeme nalehko obhlídnout nástup na ledovec. Objevujeme další pleso. Začíná pršet, vracíme se proto k batohům. Ty jsme tam strčili tak dobře, že je přehlížím a jdu až na konec jezera. Tak jsem si aspoň vyfotil pár kytek. Než se stihnu vrátit, Karaf nad báglama vztyčí bashu, zajímavý systém fungující na prusících, uzlech a trekovejch hůlkách. Trochu mu s tím pomáhám a funguje to dobře. Prší něco přes hodinu. Nebe je teď bílý.

Zhruba ve dvanáct vyrážíme vzhůru. Sápeme se k ledovci, navazujeme se a sápeme se po ledovci. Všude trhliny a ledový jeskyně. Když mi to ruplo pod nohama a zadunělo to stylem prozrazující velikost větší než malou, vypadli jsme fakt rychle.

Zkoušíme to teda po suti a takový příšerný šotolině, kde člověk udělá krok nahoru a o dva kroky sjede dolů. Protože jsme se vzájemně nepochopili (a to jsme tady jenom dva), lezu po suti stále nahoru. Karafa dobírám jen přes skálu, postupový jištění absolutně nejde zřizovat, ale docela postupujeme i přes to, že se nahoru škrábeme skoro 5 hodin. Marast to je pořádnej, na zádech dvacet kilo, není ani, kde si oddychnout, jediný, co nás žene vpřed je kus sněhu, kterej naznačuje ledovec a sestup do údolí Sedmi jezer. A aby se neřeklo, tak mi spadne pravá mačka a za pár minut levá.

Dolézáme nahoru na sněhový pole. Já bez maček. Teda s mačkama, ale ne na nohách. V rychlosti jsem to cvakl na smyce, co mám kolem krku a ramen, tak mi plandají někde u kolen. „Do prdele.“ „Co?“ „Nabývám dojmu, že to buď odtálo nějak moc, nebo že jsme někde jinde.“ „Kurva.“

Tak je jasný, že na druhou stranu to jde jedině volným pádem, do čehož se nám teda nechce, slanit to nejde, obejít to nejde, zpátky to taky moc nejde. „Tak natraverzujem a popolezem ještě kus, tam to už půjde.“ „To je kokotina, vždyť jsem to jasně viděl.“ „Já bych to zkusil.“ „Tak jo, ale tam tě asi zabiju.“ „Beru.“

Takže pokračujeme. Zase šotolinou, chvílemi sněhem, pevná skála nikde. Naštěstí to je už jen nějakých dvě stě metrů. Nad námi nebe, který se zbarvuje dočerna. Po dolezení na Karafem vybrané místo jsme v situaci, kdy před námi je hlubina, za námi je hlubina, po tý zasraný suti to dolů zkrátka nejde, no takto v hajzlu jsme nebyli už dlouho. Nakonec se jako nejprůchodnější varianta jeví slanit po ledu nad ty trhliny a tam to nějak vyskákat pryč.

Jsme asi ve třech tisících tři sta metrech nad mořem, fouká nárazový vítr, je docela zima, převalují se tu mraky, no situace na hovno. Tak jsem si aspoň vyfotil sedm jezer, kterých je fakt sedm, i když v mapě jsou jenom tři, vrtám do ledu první šroub a doufám, že to půjde. Šroubů máme pět, stejně tak karabin. Systém slézání ale máme vymakanej, slaňovat totiž nemůžeme kvůli šroubům, a nechceme kvůli tomu, že by to bylo po třiceti metrech a to je pomalý. Karaf, zaštandovanej na tom jednom šroubu mne tedy slaní šedesát metrů. Po dvaceti metrech dávám šroub jako postupový jištění, po dalších dvaceti další a na konci zaštanduju na dva šrouby. Karaf ke mně sleze, celou dobu ho dobírám. Když doleze na můj štand, dám mu turistickej cepín, on mi dá technický a protože má šrouby vybraný z cesty, slaním ho já. Ještě mu dávám jeden šroub ze štandu. Metodici by brečeli. Stejným stylem zřídí postupový jištění a když zaštanduje, slízám já. Po cestě mi zase uletěla mačka, načež jsem uletěl i já, ale protože jsem si do cepínu cvakl odsedku, tak se zastavuji dřív, než stihnu cokoliv udělat. Aby se neřeklo, ulítávám i podruhé, to mi pro změnu ujel cepín, což je docela blbý. Vypnul jsem si ho samozřejmě sám, nějak nejsem na ty klipy zvyklej. Jsem docela hyn a moc se nekontroluju, ale zasekávám se. Karaf mezitím dobíral jak o život, asi mu bylo jasný, že jestli poletím okolo něj, tak ho mačkama kopnu do ksichtu.

Vzhledem ke sklonu svahu asi 50° by to bylo docela reálný. Když se dostávám ke Karafovi, nestačím se divit jeho štandu, dal totiž jen jeden šroub, protože nějak zapomněl, že jsem mu jeden odštandoval, no a skrz ten šroub mu teče voda. Pěkný to je, ale radši se hned štanduju na cepíny.

Dostáváme se do úplně dokonalý synchronizace, kdy jeden zakládá štand a druhej zároveň ruší ten svůj. A jde to beze slov. Ve finále si už ani neříkáme zdar při míjení se, jenom prohodíme cepíny a jedem.

Takto to máme šest délek dolů, pak ještě asi čtyři, kde už jistíme jenom přes cepín. Dole scházíme zase po tý debilní šotolině, horší materiál ani neexistuje, šutry jezdící vlastní vahou, ještě když na to někdo stoupne, a ještě když je pod tím led. Je nasnadě, že se na tom přizabiju. Několikrát. „Kurva, do piči, já už na to seru, to radši spadnu do tý zasraný trhliny, než se tady postupně umlátit na těch šutrech zasranejch!“ A to jsem flegmatik. Normálně. Jdu po ledovci a jde se mi nádherně. Do doby, než mi Karaf přiškrceným hlasem sděluje, jestli bych jako nechtěl udělat jeden krok, že stojím na ledovým mostku nad docela fajnovou ledovou jeskyní. Je něco po sedmý hodině večerní, faktem ale je, že deset délek po ledu jsme zmákli za necelý dvě hodinky. I to nebe najednou vypadá tak nějak líp. Klopýtáme k jezeru, kde po dvanácti hodinách akce konečně shazujeme batohy. Stavíme stan, ani nevaříme a jdeme spát. A abych ten dnešní den nějak stylově zakončil, tak mi vypadla půlka zubu. Šestky vlevo dole. „A jestli mě ráno zase vzbudíš brzo, tak tě už fakt zabiju…“

01.08.2006 Úterý

K ránu přichází bouřka, stan mám nalepenej na hlavě, ale to mě vůbec neznepokojuje. Hlavně že jsem v horizontální poloze. Vstávám ve dvanáct, asi jsem o tom zabití v případě buzení, mluvil docela přesvědčivě. Karaf tu zase skáče už někdy od osmi. Je pěkně, za noc ale docela dost stoupla voda v plese. Karaf se oholil, čehož jsem si ani nevšiml. Výhoda v tom jeho vstávání je ale ta, že aspoň vždycky uvaří. Nevýhoda je v tom, že vždycky studuje mapu a přijde s nějakou, zpravidla zajímavou, variantou cesty, někdy se ani nestačím divit s jakou.

Po patnáctihodinovým spánku jím. Po třiceti hodinách. Karaf prezentuje variantu sestupu a traverzu do vedlejšího údolí, jen mě není jasný, jak si to představuje. Varianta sestupu ale vypadá docela dobře, páč vrstevnice spadají docela pozvolně až k horské tajze. Slézáme tedy kolem vodopádu a po šutrových polích a kopcích a morénách skáčeme jak kozy směrem ke Kučerlinskému jezeru. Já preferuju sestup až k jezeru, Karaf stále chce traverzovat. Furt nevím kudy. On teda taky ne. Čas od času někdo z nás spadne, proto, když vidím kamennýho mužíka, jsem docela rád. Pak to je mužík za mužíkem, vypadá to, jak kdyby tu byl nějakej dětskej zájezd a soutěžili o to, kdo jich postaví víc. To má za následek to, že většina mužíků je mimo cestu. Směr ale mám a ten už nepustím. Ozve se hrom, nebe zešedne. Ozve se pišťucha a je to dobrý. Nějak mám ty potvory rád, člověk tu pak není sám.

Zvětšuji a opravuji ty správný mužíky a docházíme k lesu. Vysvětlit Karafovi, že není kam traverzovat se mi moc nedaří, ale nakonec s variantou jezera vyhrávám. Dáváme se po cestičce do tajgy, ale cesta po chvíli mizí. Horská tajga je dokonale neprostupný les. Člověk se země skoro nedotkne. A někdy se propadne. Ale málokdy až na zem. Spadané větve a stromy obrostlé mechem a lišejníkem tvoří další patro, po kterém se jde. Když se k tomu připočte ten krpál, po kterým klesáme, nelze se ani divit, že Karaf moc nadšenej není. Vidina jezera nás ovšem táhne.

Jsme pěkně pošlehaní a popíchaní různými keři, když se po necelé hodině od vstupu do tajgy, objevujeme u jezera. Docházíme na náš flek, kterej je prázdnej, což je dobrý, protože pod stan tu je naskládanej takovej koberec z mechu. Voda tady taky docela stoupla. Poměrně dost, na tak velký jezero. Chvíli jen sedíme vedle sebe a čumíme do vody. U ohniště nalézáme sůl, rýži a nějaký koření z polívek. A dokonce náš drát na ešus a po chvíli i háček. Paráda. A je tu i nějaký dřevo.

Vařím poslední dávku tý hrozný pšeničný kaše, která krom délky vaření má i nevýhodu ve svý váze. Karaf vyráží na druhou stranu jezera do magazínu, nakoupit nějaký produkty. „Co chceš koupit.“ „Já nevím, vezmi mi to, co sobě.“ „Když já taky pořádně nevím, co chci.“

Jo, dva flegmatici na vandru. „Tak prostě něco kup.“

Suším propocený ponožky, čímž jasně dávám okolí najevo, že toto je naše teritorium. Okolí to chápe. Alespoň na tý straně, kam jde vítr. Karaf se vrací se smetanou, která má 15% tuku, rajčaty, polívkami a čtyřmi pirožkami se zelím. A dvěma drinky v plechovce, tak jsem zvědavej, s čím to bude tentokrát.

Do kaše rveme to rajče, smetanu, sýr, kari a chilli. Je toho najednou docela dost. Snad poprvé, za pobyt v této zemi se cítíme sytí. To je divný. Abychom spotřebovali úplně všechnu smetanu, vaříme v krabici od ní čaj. Pche, a pak, že nejde uvařit vodu v papírový krabici.

Jdu do magazínu. Kupuju poslední dvě pirožky, něco sladkýho a zase smetanu. Při návratu si mne adoptovala jedna černobílá kočka, poté, co jsem na ni zamňoukal. Páč si jí nevšímám, běhá kolem mě, skáče na stromy, leze po nich a vůbec dělá všelijaký vylomeniny. Nakonec se mi někam ztratila.

Karaf dodělal čaj, smetana se zdrcla, ale moc to nevadí. Vedle nás táboří dvě Rusky. Stan mají tak pro čtyři, dva dvoulitrový hrnce, sekeru, že by s ní člověk na dva tesy porazil strom. Už jsme si zvykli na místní, co tahají batohy o objemu sto dvacet litrů a nosí si rámový pily a podobně, ale toto je mazec. Kousek vedle nás zase chodí jedna dívčina neustále umývat hrnce, taky o objemu minimálně tři litry. Až působí dojmem, že je tu jen od toho umývání. Očividně ji to moc nebaví a ani se jí nedivím. My ten náš litrovej ešus pro jistotu nemyjeme vůbec.

Rusové ve skupinách jsou vůbec zvláštní pospolitost. Vaří hromadně z konzerv v hrncích, kde by šel uvařit kůň i s jezdcem, postaví si společenskou místnost, což je igelit o rozměrech pět metrů na pět, ale čím větší, tím lepší, v ideálním případě to natáhnou i nad stany a žijí jako tlupa. Nádobí ale umývá jen jeden. Projíždí kolem nás skupina na koních se psem velikosti medvěda. Dáváme jídlo do stanu, kvůli myši. Přestává foukat. Karaf dostává jednorázovou sračku, tak mizí kdesi v lese.

Několik set tisíc návštěvníků přijíždí každý rok od května do října do rakouského národního parku Vysoké Taury, aby se mohli pokochat majestátní krásou Krimmelských vodopádů. Páté nejvyšší vodopády na světě byly jako přírodní památka Rakouska v letech 1967 a 1987, oceněny diplomem Evropské rady, který je zároveň statusem chráněné památky.

Jako mnozí jiní turisté jsme zaparkovali auto ve vesničce Krimmel a odtud jsme se vydali zhruba dvacet minut trvající cestou ke spodní části vodopádů. Vstup do oblasti vodopádů je placený, takže jsme u pokladny zaplatili 1,5 eura za dospělé. Přímo u vchodu je expozice Zázračný svět vody Krimmlu, kde naleznete vše o vodním živlu a setkáte se zde s vodou ve všech jejích podobách. V Aquacentru jsou k vidění nejrůznější vodní jevy. Můžete obdivovat vodou poháněnou houpačku nebo nehlučný vodní proud. Užijte si to ticho, protože Krimmelské vodopády Vám způsobí vjemy zcela opačné. Burácení vody je slyšet hned jak přejdete okolo několika hospůdek, spousty stánků s upomínkovými předměty nebo sádrovými trpaslíky a vydáte se turistickou stezkou kolem vodopádu vzhůru. Na hlavní cestě se můžete rozhodnout, zda půjdete nejdříve obdivovat vodopády odspoda nahoru do Salzašského údolí nebo budete stoupat rovnou vzhůru po upravené stezce podél živlu. My se rozhodli pro druhou variantu a vyrazili vzhůru. Stezka se vine lesem po vyhlídkové trase, stoupáme těsně kolem vodopádu a zastavujeme se na vyhlídkových místech. Pohled je to úchvatný, ale musíme počítat s tím, že budeme na mnoha místech zcela mokří a moc toho nevyfotíme. O postavení stativu a focení vody na delší čas na většině vyhlídkových plošinách není ani řeči. Díváme se na mohutný sloup bílé husté zpěněné vody a slyšíme její rachot a burácení a cítíme mokro. Voda se řítí přes 3 stupně do hlubin Salzašského údolí a to postupně ve třech úrovních. Na každé kaskádě je vyhlídka a člověk stojí u vody velmi blízko, někde i přímo nad ní a v uších mu burácí a hučí. Výstup končí až u výletního hostince Krimmler Tauernhaus, tam je počátek vodopádů a odtud vodopády řeky Krimmler Ache padají ve třech kaskádách až do hloubky přes 380 m. Prý přímo tudy podél vodopádu putovaly v dávných dobách obchodní karavany ze severu na jih do proslulých Benátek

Celá turistická stezka má převýšení skoro 1000 metrů, což na některých dost strmých místech působí mnoha turistům potíže a zadýchávají se. I já občas odpočívala a maskovala to foťákem v ruce. Zdatní a nefotící turisté projdou trasu přibližně za 2 hodiny, kdo si chce ale chvílemi poshovět, fotit nebo načerpat energii z mohutného vodního živlu musí počítat s více časem. My navíc ztrávili asi půlhodinku v hospůdce nad horkou a vynikající čokoládou, kterou tam můžu jen doporučit.

Nad vodopády se nachází velmi krásné a malebné údolí Krimmel Achental. My jsme si nahoře chvíli odpočinuli a poté, co jsme cestou vzhůru mapovali terén jsme při sestupu stejnou cestou již vybírali místa, kde bylo možné udělat alespoň několik záběrů, při nichž jsme úplně nepromokli a i tak měli odtud rozhled na tento malý zázrak přírody. Nakonec jsme sestoupili až úplně dolů k poslední části vodopádu a k místu, kde řeka Krimmler Ache již proudila po rovině. Dalo se jít až přímo do ledové vody, postavit foťák na ministativ a fotit přímo z kamení v řece. Tady se hukot vodopádu změnil na příjemné ševelení a místo bylo strhující svojí romantickou krásou. Děti tu poskakovaly po kamenech a po nich se dostaly podél řeky téměř až k poslední části padající vody. Kameny fest klouzaly a navíc tu zase na ně „pršela voda“ z vodopádu a tak jsem je musela včas odchytit než by bylo pozdě. Beztak měly bundy zvenčí úplně mokré. Na své si v této části Rakouska přijdou především cyklisté, kteří se nedaleko odtud napojí na známou Taurskou cyklostezku. Ta je dlouhá 325 km (svůj název má po nejvyšším horském hřebenu v Rakousku – Vysoké Taury) a končí až v bavorském Pasově. Přímo v Krimmelu musí počítat s tím, že zákaz vjezdu do oblasti vodopádů platí i pro kola. Kdo bude mít chuť mrknout na Krimmelské vodopády z tepla domova mýma očima, má možnost v přiložené fotogalerii. Kdo se těší na zasněné záběry vody pořízené na dlouhý čas, bude zklamán. Voda tam padá dynamicky a hlučně, stříká kolem sebe, je nezkrotná a vášnivá. Velmi těžko se její nespoutaná bujnost dá zachytit cvaknutím fotoaparátu.

27.07.2006 Čtvrtek

Někdy okolo půl druhé ráno řidič prohlásil, že dál už nejede, páč se mu už nechce. Shodou okolností jsme v Usť-Kokse. Vystupuje s námi i fotograf, kterej teda chtěl pokračovat a jedna ženština. Jdeme přes most přes řeku Koksu, kterej je zavěšen na ocelových lanech, takže noční přechod je zajímavý. Hned za mostem jdeme spát. Vytahuju jen spacák a tuhnu. Fotograf si bere dva podprdelníky, což je ruská specialita, kus karimatky na pásku a nosí se to kolem pasu nad prdelí. Kamkoliv si člověk sedne, tak sedí v suchu. A ještě se s tím parádně rozfoukává oheň a zabíjí hmyz. A v horách a lesích to má fakt každej. Fotograf si dá jeden pod prdel, druhej pod záda a spí. Ve spacáku teda.

Jsem vzbuzen někdy o půl sedmé. Kolem nás běhá tele a místní houbaři. Balíme a jdeme na milici. Fotograf jde na maršrutu. Milice, kterou nalézáme na třetí pokus, má až od devíti, tak se alespoň bavím tím, že pozoruju Karafa, kterýmu se do batohu rozsypalo chilli. Tak se snaží zachránit co jde. Moc toho ale nejde. Mně teda zase mačky propíchly batoh.

Půl hodiny vysvětlujeme úřednici, co že to jako chceme. Dostáváme formuláře, které vyplňujeme latinkou. Tak to nepůjde. Tak malujeme azbuku. Dozvídáme se, že musíme psát azbukou, ne malovat ruské symboly. A co jako asi děláme? Nakonec to baba nevydržela a přeškrtala mi to. My ovšem statečně vyplňujeme dál. Úřednice je na dně s nervama a posílá nás do Tjunguru. Radši ani nepřemýšlíme, kam by nás poslali v Tjunguru a trváme na tom, že to vyplníme tady. Dozvídáme se, že to je naše právo a ženská odchází. Ještě nám stihla sdělit, že tu nemá kopírku na kopie pasů. Protože jsme nafasovali nový formuláře a byli jsme posazeni před vzor, jdeme na to znova. Zase tiskacím. Přichází ta úřednice a čekám, kdy začne hysterčit. Tak do ní valíme, že azbuka není zrovna obor, ve kterém jsme nejsilnější a že potřebujeme trochu pomoci. Jenže jsme si nějak popletli slova a do baby valíme, že chceme špatně pomoci. K tomu čas od času přihodíme, že nerozumíme, nakonec to tvrdí i ona nám. Takže tu stojíme a dle všeho nikdo nikomu nerozumí. A ke všemu zjišťuju, že se mi někam vytratila migrační kartička, kterou naštěstí nalézáme na zemi. Ale za pultem, čili v její úřadovně. Když po babě chci, aby mi ji podala, tak na mě jen nevěřícně hledí, že se přede mnou ohýbat nebude. Tak jsem jí tam vlezl, kartičku si vzal, baba to nezvládla, dala nám do ruky stvrzenku pro banku, vzala si naše pasy a odešla.

Batohy necháváme tady, jdeme do banky uhradit poplatek za registraci, což znamená, že se vše ubírá dobrým směrem. Poplatek nás každýho přijde na 19 rublů, což je příjemná cena. Asi jako za jeden chleba nebo pět krabiček cigaret. Očividně tu mají v produktech jasno.

Vracíme se na úřad, ženská se na nás usměje a ať přijdeme za hodinu. Tak jdeme do města, nakoupit nějaký to jídlo, háčky na ryby a zkusit sehnat skládací pilu, tu ale nemají. Prolezli jsme snad všechny obchody, takže asi deset místností vedle sebe. Kupujeme hromadu sirek a 2,5% jogurt. Mírně poprchá. Fotograf pořád čeká na nějakej odvoz. Dostáváme na něj adresu, což je další důkaz toho, že azbuky se tady nezbavíme. Aspoň to mohl napsat tiskacím.

Cestou zpět na milici domlouváme odvoz Žigulíkem do Kučerly, pro oba dva za 650 rublíků. Co je zajímavý, že maršrutky za posledních padesát kilometrů do Tjunguru chtějí skoro stejný prachy jako za čtyři sta kilometrů sem. Takže skoro pětistovku za jednoho.

Vracíme se tedy za hodinu a opět jsme se dozvěděli, ať přijdeme za hodinu. Si z nás asi dělá prdel. Tak jsme jí aspoň vnutili potvrzení z banky. Teď už nikam nejdeme, sedíme před milicí a zkoumáme naši jedinou mapu, kterou jsme si stáhli z internetu a vytiskli, takže ani nevíme, co to je za měřítko. Po půl hodině vybíhá nějaká mladá žaba a očividně nás hledá. Taky že jo. Jdeme dovnitř, dostaneme pasy, kopie má najednou v ruce, razítko a radu, ať si příště najdeme někoho, kdo umí psát. Nakonec se baba i docela usmívá, asi proto, že už to má za sebou.

„Mnogo, mnogo, mnogo spasiba.“ „Mnogo, mnogo, mnogo pažaljsta.“

Ani nechce nějakej úplatek za vyplnění, jak jsme předpokládali, což je v této zemi dost prazvláštní. A na faxy nedošlo už vůbec. Jestli jí někdy dojdou, tak se z toho chuděra už asi zblázní.

Rveme batohy do kufru do Žigula, nasedáme a vzhůru do hor. Po cestě se ještě zastavíme pro osmdesátioktanový benzín A-80 k pumpě, která má jediný pravidlo a to zaplatit před tím, než člověk začne čepovat. Jinak mu to ani nepustí. Jezdí se sem ze všech směrů, všemi možnými vozy, čas od času proběhne kráva. Ještě potřebujeme benzín do vařiče, ale řidič tvrdí, že to tady půjde pěkně blbě a že to na místě vycucneme z nádrže. Stavujeme se tedy k němu domů pro kus šlauchu a po neuvěřitelně rozbitý cestě jedeme do Tjunguru. Jedeme snad v prvním voze tady bez vybitýho skla, mažeme to prašný silnici, chvílemi 130 kilometrů za hodinu, to by jiný auto nemohlo přežít. Protijedoucí vozy způsobují, že se vždy na několik desítek sekund ocitáme v prašném mraku, což ale řidiče nijak nenutí zpomalit. Když se přiblížíme k řece Katuň, řidič zastavuje.

„Fotografírujtě!“

Tak fotíme. Popojedeme a zase fotíme. U přívozu si Karaf vzpomene, že nemáme drát na zavěšení ešusu nad oheň, tak tam rveme kus ocelovýho lana, čímž se náš řidič docela baví. V Tjunguru překonáváme podobnej most jako ráno, takže zase hromada prken na ocelovým laně, tentokrát teda vozem, tak je to o dost zajímavější. Stavíme u dřevěný budky před kempem, čili turbázou a jdeme na jídlo. Přítomnost vegetariána Karafa dává tušit, že masa se tady moc nenajím, tak si odevzdaně dávám kabačiky, což jsou kousky dýně, rajčat a podobné zeleniny s jogurtem, salát, což je něco podobnýho, ale na studeno a lepjošku, velkou placku. Za necelých 60 rublů fajnovej oběd.

Řidič nám chce ještě ukázat pole s bramborama, že si můžeme vyrýt na jídlo s sebou, tak dvě, tři kila. Se asi zbláznil, nebo si myslí, že dvacetikilový batoh je na místní poměry lehkej.

Žiguli nás ještě veze skrz děrevnu Kučerlu, kde za mostem, který očividně nebyl koncipován pro auta, vysedáme. Řidič vbíhá do lesa a nachází nám plastovou láhev, do které z jeho nádrže bereme benzín. Protože ten šlauch na přepuštění byl na několika místech děravej, borec má na proseknutých místech prsty, takže to drží jak píšťalu.

Přijíždí jeho kamarád v nějaký stařičkým Nissanu a že nás ještě kus hodí. Vsedáme tedy dovnitř, Karaf se mu chvíli dobývá na místo, než si uvědomí, že tady je řízení vpravo, přejíždíme ten prapodivnej mostek, kterej odradil i Žigulíka a po takovým tankodromu jedeme ještě přes pět kilometrů. Náš novej řidič se představuje jako Alexandr a vytahuje mapu Katuňského hřbetu, kam se chystáme. A pak, že tu mapy nejsou. Předjíždíme několik lidí na koních a koně s nákladem a jsme na místě nástupu. Je zde náhrobek vodákovi, který uskutečnil prvosjezd řeky Kučerly a když nadšeně dělal druhosjezd, tak to už nedal. Má tu tedy zapíchnutý kajak vylitý betonem. Dle stavu kajaku, kterej je popraskanej jak kdyby projel mlátičkou, mi je hned jasný, že se tu zabil v něm. Loučíme se, Saša nic za svezení nechtěl, což je tady zvláštní.

Karaf přišívá k batohu poutko a vyrážíme kamsi do kopců. Směr si upřesňujeme díky čtyřem Rusům s mapou, kde ji sakra vzali, když vůbec nemají jít sehnat, to je zajímavý. Po dvou hodinách chůze a konzumace lesních jahod narážíme na jakýsi tábořiště, tady tomu říkají stojanki. Už tu jedna skupinka táboří. Napínáme mezi stromy bashu, neboli naprosto vychytanou celtu anglický armády a chystáme se uvařit pšeničnou kaši, co jsme zakoupili dole.

„Do prdele, tady píšou, že se to vaří 20 minut.“ „Do prdele, tak to jsme odkázaní na oheň.“ „Ještě, že jsme urvali ten drát.“

Jedna věc je získat drát, druhá, vytvarovat jej na závěs na ešus. Nicméně se to daří. Všichni se chodí dívat ke skále pod převis, kterej je za dřevěnou ohradou, což moc nechápeme, ale je nám to jedno.

Okolo nás je vidět několik ohýnků. Vzhledem k tomu, že za poslední dva dny jsme toho doopravdy moc nenaspali, usínáme už někdy po desáté.

28.07.2006 Pátek

Jsem vzbuzen přesličkovým čajem o půl jedenácté. K tomu dostávám informaci o tom, že to je léčivka a že to je zdravý a kdesi cosi. Na snídani dvě nudlový polívky s chilli a kusem sejra pro oba.

Balíme a jdeme se mrknout na tu ohradu pod skálou, protože když jde někdo okolo, jde se tam podívat. A ony tam jsou skalní rytiny, dle nějakýho velitele skupiny, co tu se svojí bandou prošel ráno, jsou starý 25.000 let. Něco je obtáhnutý, ale docela v pohodě.

Jdeme proti proudu řeky Kučerly. Po cestě se živíme planým angreštem, rybízem a jostou. Je to teda všechno nezralý a kyselý. Vzhledem k tomu, že v září tady už začíná sněžit, tak to uzrát asi ani nestihne. A pořád chodíme na záchod.

„Ona ta přeslička bude asi na čištění močáku.“ „Hlavně, že to je léčivka.“ „Jo, močopudná léčivka.“

Objevujeme nějakou bivakovací chajdu. Kousek za ní opouštíme louky a vcházíme do tajgy. Protože jdeme po koňské stezce, tak to je fajn. Jenom, jak ti koně šlapou pořád na stejný místo, tak tu jsou vyšlapaný takový pražce. Ale jde se po tom docela dobře. Říkáme si, že by se dalo přespat u soutoku říčky Těkeljušky s Kučerlou. Předtím ovšem potkáváme ruský páreček, kteří zase mají fajnovou mapu a po zjištění, že na Kučerlinské jezero to je nějakých šest hodin chůze, se rozhodujeme, že to dneska stihnem. Tak valíme jak ďasi.

Chvílemi jdeme po koňské stezce, chvílemi mimo stezku po vyšlapané pěšině, chvílemi úplně mimo borůvčím. Tak aspoň konzumujeme nezralý borůvky. Jednou za čas míjíme pomníček vodákovi či vodačce, kteří nezvládli peřeje Kučerly. Už se stmívá, když se dostáváme k jezeru. Zjišťujeme ovšem, že jde teprve o jezero těsně u výtoku a že koňská stezka vede trochu jinudy. Ale jsme kousek. Protože se mi rozpadají kalhoty, beru si ze stromu kousek plandající látky, to bude fajnová záplata.

Kolem jezírka přecházíme ke Kučerlinskému jezeru, to je fakt obrovský. Je deset v noci, tma jak v pytli. Stavím stan a Karaf rozdělává oheň, že si zase uvaříme tu pšeničnou kaši s chilli. Ona spíš než kaše, tak to je taková hmota. Rozhodně to nevypadá jak obrázek z krabice. Topíme explozivním lišejníkem a kůrou, docela to jde. Pečeme si na klacku jednu houbu. Teda, spíš houbičku.

Naproti nám svítí pár chatek, což je místní milionářský sídlo. Protože sem nevede žádná cesta a milionáři přece nepojedou dva dny na koních, nebo nedej bože pěšky, létá tam vrtulník. Zítra tam půjdeme zkusit magazín, protože máme strašně málo jídla. Tak nás snad nevyhodí.

Nad námi je hvězdný nebe, je těma hvězdama úplně zaplácaný. Tolik hvězd jsem snad ještě nikde neviděl. Občas jedna spadne. Pohled to je nádhernej. Na to, že jsme cestu, co se jezdí na koních dva dny stihli za necelý dva dny pěšky, nejsme ani unavení a nemůžeme usnout. On ani ten pětihodinovej posun dopředu tomu moc nepřidává.

29.07.2006 Sobota

V noci prší. Asi osmkrát. Probouzím se po devátý a slyším Karafa, jak venku s někým vede dialog. Za chvíli mi leze do stanu.

„Hele, je tu jeden borec, má čtyři ryby a vymění je za krabičku cigaret.“ „Za krabičku výstupových cigaret?“ *„No.“ *„Ne. Dám mu tak zbytek těch bezfiltrovek.“ *„Tak já to zkusím.“

Tak a máme čtyři ryby. Za sedm cigaret Luč Bijsk, co jsou z krabičky, která stála tři ruble. Ty ryby taky nejsou nijak extra velký. Ale šiknou se. Lezu ze stanu ven, kde skoro zakopávám o čaj, tentokrát z heřmánku. Karaf si bere cepín a jde ty ryby vykuchat, tož to si nemůžu nechat ujít a aspoň jednu si musím kuchnout taky. Cepínem zakopáváme vnitřnosti. Ryby, po tom, co dostaly dávku soli, kari a chilli, obalujeme do listů maliníku a jahodníku. Pečeme je na klacku, takže se o to nemusíme moc starat.

Slunečné dopoledne trávím zašíváním kalhot a instalováním záplaty. Vedle nás stanuje skupina dvanácti Čechů, zvláštnější to je o to, že jeden je z Třebíče, jeden z Okříšek a jeden z Mohelna. A když už je jeden z nich Plzeňák, tak zase se zabývá stejným oborem jako Karaf, což dělá ani ne čtyřicet lidí v republice. Svět je malej.

Dozvídám se, že jsem si právě zašil kalhoty něčím, co by se dalo přirovnat k buddhistickým vlaječkám v Himalájích, že Altajci věší na stromy kusy látky, aby vlály do vzduchu a přeříkávaly motlitby. Kdybych to věděl dřív, tak si udělám záplatu z Karafova trika.

Totiž, vzhledem ke své geografické poloze se Altaj stal v průběhu staletí spojnicí evropské a asijské kultury a místem střetu mnoha náboženství, včetně křesťanství, islámu, buddhismu, lámaismu i šamanismu vyznávaného původním Altajským obyvatelstvem.

Češi mají parádní mapu. Získávám dojem, že jenom my tady máme mapu staženou z netu. Když se dozvím, že ji koupili v Tjunguru za 150 rublů tak se mlátíme do palice, že nás to jako nenapadlo se zeptat. Jsou tu i značený průsmyky s obtížnostmi.

Sušíme stan a balíme věci. Je nádherně a čas od času nad námi proletí vrtulník. Chlapi říkali, že se registrovali v Tjunguru, čili tam, kam nás posílala ta úřednice z Usť-Koksy, a stálo je to 250, nebo taky 350 rublů na hlavu, to doopravdy nevím jistě, protože se sami v této informaci rozcházeli a zas tak moc jsme to vědět nepotřebovali, pročež jsme to ani nijak hloubkově nezjišťovali, a pasy jim vrátí až při návratu. Ještě, že jsme se nenechali odbýt.

Jdem si za borcama dokreslit mapu, třeba jako zapsat si tam názvy a ten průsmyk. Když nad tím tak přemýšlím, tak máme slepou mapu, jediný dva popisy jsou u jezer. Při rozhovoru zjišťujeme, že jsme tady snad jediní cizinci, co si neupravujeme vodu různými činidly, a to pijeme odevšad včetně jezera. Asi jsme už nějací otrlí, za ty roky. A nebo se posereme.

Pohlédneme na oblohu, řekneme mnoho sprostých slov a jdeme fofrem postavit stan. Obloha zčernala a za chvíli přichází slejvák. Ten trvá tak hodinu, hřmí, fučí, na jezeře se vzdouvají vlny a zase je pěkně. Tak jdeme něco nafotit k malému jezeru a hlavně nasbírat dřevo na oheň, tady to je dost vybraný.

Oheň rozděláváme ruským způsobem, tedy pomocí benzínu. Vaříme zase tu hroznou pšeničnou kaši s chilli a kari. Operativně měníme plán a místo přes sedlo Karaťurek půjdeme okolo Kučerlinského jezera na Zelené jezero a přes jeden pěreval na Sedm jezer, odkud sestoupíme k jezeru Ak-kem. Pěreval, neboli průsmyk či horské sedlo, jsme si zakreslili, má to být obtížnost 2A, takže paráda. Karaf vyráží hledat ryby a já komunikuju s posádkou gumovýho motoráku. Už mi ta ruština docela jde. Podle nějakých potápěčů je prý na dně Kučerlinského jezera ledovec, ale z fyzikálního hlediska to vylučuju, přijde mi to jako blbost. Vaříme si kafe 3in1 a pozorujeme Čechy na druhé straně jezera, jak se vrací z magazínu a nesou si nějaký plechovky, kterými na nás mávají. Jdeme k nim na průzkum, ochutnáváme asi tři sladký drinky s devíti procenty alkoholu a i přes to, že je to strašný, vyrážíme si to koupit taky.

Mezi chatkami stojí dvě jurty, v jedný bydlí Altajka co prodává v obchůdku, což je jediná chata, která nemá červenou střechu, ale oranžovou. Vzadu hučí generátor, podle zvuku tak z lokomotivy.

Kupujeme dvě ty divný plechovky, poslední Tequillu s grepem, co je to druhý ani nevím, nějaký nudlový polívky a odmítáme devítiprocentní pivo s vodkou. Ještě se ptáme na mapy, ona, že má, očička nám zasvítila a ženská vytáhla nějaký prospekty s mapkou, očička nám zhasla a jdeme se družit za Čechy. Cestou zpátky jdeme okolo chatky, která má na verandě automatickou pračku a dvoulinku natáhnutou bůhví odkud na stromech. Pak nějaký rozsekaný lodě a jsme na mostku na druhou stranu. Češi už juchají, tak se přidáváme, vzhledem k malému množství stravy a nezvyku na alkohol v posledních dnech, mi ta plechovka docela stačí. Ve stanu jsme v deset v noci, ale po tom kafi, ač bylo instantní, nemůžeme usnout.

1. kapitola – do Ruska

24.07.2006 Pondělí Sedím v autobuse do Prahy a systematicky se mstím mému spolujezdci. Teda, začal si on. Zcela neomaleně si hodil svůj baťůžek v kufru autobusu na jediné volné místo, kam by se vešel můj totálně narvanej Corazon. Tak jsem to hned vyřešil tím, že jsem mu z toho jeho zavazadla udělal placku. Takže se tam Corazon nakonec stejně vešel. Kdyby spolujezdec tušil, že máme místenky vedle sebe a že si hodlám při jízdě číst noviny, který, když jsou rozložený zabírají obě naše místa, jistě by si onen baťůžek vzal radši s sebou dovnitř. Vydržel se vzpouzet celé tři kilometry cesty, pak radši simuluje spánek.

Do Prahy přijíždím na čas, Roberta nacházím taky hnedle, jenom Karaf, kterej měl dorazit na minutu přesně jak já, tu není. V době mobilních komunikací v podstatě žádnej problém, ale Karaf svůj telefon pro jistotu ztratil. Vsedáme proto na lavičku, ať máme nádraží pod kontrolou.

„Jestli už nečeká v tý hospodě.“ „No jo, ale já jsem zjistil, že nevím, kde to je.“ „Má se tam lízt po schodech dolů.“ „To jsem si právě myslel, že o ní vím, ale pak jsem si uvědomil, že do tý mý se leze po schodech nahoru.“ „Aha, sakra.“

Načež se objevuje Karaf. Po zhlédnutí jeho batohu se loučím s představou, že mu dám půlku stanu. „Ty vole, ono mi to ujelo…“ Vlastně mne to nepřekvapuje, jenom má štěstí, že z Brna mu to jezdí co pět minut. Kdyby mi to ujelo v Třebíči, tak můžu jít maximálně tak na stopa. Po zjištění, že se ještě potáhneme na Václavák pokoupit nějaký věci, Robert sedá na kolo a mizí pryč. A že máme dorazit. Metrem se tedy dopravujeme k obchodu Foto Škoda, kterej prvně nemůžeme najít. Karaf kupuje asi deset filmů, slečna za pultem je z nás poměrně veselá, no ani se jí nedivím.

„A chcete na to pytlík?“ „Ne, to je dobrý, já mu to někam narvu.“ „Prosím tě, nikam mi to nervi a vezmi si ten pytel!“

Slečna prodavačka už ani nemaskuje pobavený úsměv a směje se naprosto veřejně. To je teda konec směny. Lezeme opět do metra, pak do autobusu a jedeme k Robovi do Dubče, což je údajně část Prahy, ale spíš je to vesnice za polem. Což je docela výhra, jakož i to, že tam jezdí městská hromadná doprava. Tam vážíme a přebalujeme batohy, já mám těsně pod dvacet kilo, Karaf těsně pod pětadvacet. Tak vyhazujeme nepotřebný věci, teda kecky, který tu chtěl stejně nechat a ruský slovník, což je docela odvaha, na to, že ani jeden z nás rusky neumí. A jdeme na Sokolovnu na pivo, ať se nám o něco hůř vstává.

25.07.2006 Úterý

Vstává se mi opravdu hrozně, po čtyřech hodinách spánku, žádná sláva. Poměrně rychle opouštíme byt a ranním během se přesouváme k autobusu, kterej nás veze na konečnou, lezeme do metra, který nás veze z konečný na konečnou a přelézáme do autobusu, kterej nás veze zase skoro na konečnou a jsme na Ruzyni. Uf. Ivča nám řekla něco jako zdar a odešla do práce, kterou má odtud asi pět minut pěšky. My jsme se přesunuli na terminál, zabalil jsem si batoh, šoupli jsme to na pás, vykšeftovali letenku za palubní lístek, koupil jsem si předražený kafe z automatu a vyvalujeme se na lavičce před letištěm a čekáme odlet. Po projití všemožnými rentgeny, se dostáváme do letadla. Ač máme vše přes Aeroflot letíme, asi smluvně, s ČSA. Odlétáme na čas, což je pro mne nezvyk, ale je to fajn. Letíme Airbusem A-320-200, mažeme to 800 kilometrů v hodině a naše letová výška je 10 kilometrů. Sedím u okna a protože je toto můj první let, tak si to i užívám. Pak si užívám i to, že po donesení jídla, což je nějaký maso a zmenšenina dvou bramborových knedlíků, to maso dostávám od vegetariána Karafa.

Po jídle dle vzoru vyplňujeme migrační kartičky, což je veliká sranda, prvně ta azbuka a potom letuška, která se nás sevřeným hlasem snaží informovat o zvýšené turbulenci. Takže podle toho vypadá i to vyplnění. A to ještě ty karty nevyšly na všechny, byli jsme poslední, kdo se jich zmocnil. Karaf ještě pro jistotu bere ten vyplňovací vzor.

V Moskvě na letišti, po tom, co konečně nacházíme Karafův batoh, shozenej vedle pásu, to odsejpá taky dobře, na hodinkách přidávám dvě hodiny a venku se hned cpeme do jednoho autobusu, o kterým si myslíme, že by mohl jet na vnitrostátní letiště Šeremetěvo 1. Pro jistotu ještě nastupujeme zadnímu dveřmi, takže neplatíme lístek.

Na místo určení se doopravdy dostáváme a protože máme nějakej čas, jdeme schovat batohy do úschovny a že vyrazíme do města. V úschovně mají taky rentgen. U mýho batohu se ten chlapík, co tam u toho seděl tvářil tak všelijak, u Karafova už úplně koulil oči. Běžím se podívat na monitor a tam modře svítí dva zobáky od technických cepínů.

„To jsou ledoruby, my alpinisti.“

Moc ho to neuklidnilo. Potom, co jsme pojistnou hodnotu snížili na minimum, platíme nějaký ruble a jdeme na autobus 851, co nás odveze na Rečnoj vokzal. Cpeme se však do maršrutky, cíleného to minibusu, a jedeme přímo, v sedě a hned. Sedl jsem si vedle řidiče, ať mám rozhled, což je na zdejších komunikacích spíš za trest. Za třicet rublů. Na nádraží si každej kupujeme dvě jízdy na metro, po patnácti rublech jízdu, a jedeme na Rudé náměstí. Místní metro, to je taky něco. Jsou to ty samý vagóny jako v Praze v osmdesátých letech, jen to jezdí trochu rychleji, tipujeme tak sto, sto dvacet kilometrů v hodině a to už i v zastávce. Protože linek je zde podstatně víc, tak se stává, že nějaký zastávky jsou třeba tři v jednom místě a každá má jinej název. Nicméně se nám daří vystoupit na zastávce Těatrálnaja a po chvíli se dostat k červeným obvodovým zdím Kremlu, které jsou vysoké 5 až 17 metrů, dlouhé přes dva kilometry a posílené dvaceti věžemi. Hlavní vchod tvoří Vykupitelova věž vysoká 81 metrů. Na náměstí stojí za zmínku chrám Vasila Blaženého, dokončený v roce 1559, což je jeden z nejznámějších symbolů Ruska, mauzoleum Vladimíra Iljiče Lenina, což je taková kostka z mramorových kvádrů dokončená v roce 1930, muzeum historie a obchodní dům Gum, zařazený mezi deset nejluxusnějších obchodních domů světa, tak tam ani nejdeme.

Jdeme ale na pivo a metrem se vracíme na Rečnoj vogzal. A že na letiště pojedeme městskou hromadnou dopravou, čili asi čtyřicet let starým autobuse s řidičem, co vypadá jak po opici, nebo ještě spíš v průběhu opice. Cesta busem je taky zážitek, na tříproudé silnici jedeme v šesti pruzích, přednost má větší, což jsme většinou my a bezohlednější, což jsme taky my. Asi v polovině trasy řidič zastavuje v pravým odbočovacím pruhu a mizí v keři. Vrací se po pěti minutách, mokrej a motající se, nasedá a dováží nás na letiště. Tam se po dalším pivu se jdeme odbavit, sundali mi i boty, projeli všechny kapsy a po projití rentgenem jsem si batoh na odbavovací pás nesl sám. Tam to šlo rychle, baba nám oba batohy odbavila na Karafa a jdeme čekat na let. Mezi místní jsme zapadli okamžitě, vypadáme tu jako největší socky. A to jsme na cestě tam.

Potkáváme čtyři Čechy, co nemůžou pochopit, že na Sibiř jedeme jen ve dvou. Takhle samotincí. Po předraženém kafi z automatu nastupujeme do letištního autobusu, kterej nás veze k letadlu, TU-154. Tyto třímotorové letouny Tupolev tvoří páteř flotily většiny ruských aerolinií a přepraví kolem poloviny všech Rusů používajících k přepravě letadlo. Byl projektovány jako protiváha amerického Boeingu 737, mají však schopnost startovat z kratších ranvejí. Jak jsme si poměrně rychle ověřili.

Jsme ve vzduchu asi minutu a už zatáčíme nad Moskvu. V letadle se všechno klepe a prapodivně skřípe. Od roku 1968, kdy poprvé stroj tohoto označení vzlétl, jich už havarovalo minimálně třicet. Což se ani nedivím, když se tak rozhlížím kolem sebe. Odlétáme opět přesně na čas, chvíli před půlnocí, Moskva pod námi nádherně svítí. Letuška demonstrující záchranu při havárii má zjevně trému, takže po tom, když jí někdo na úvod zatleská, přestává demonstrovat a mizí pryč.

„Asi je tu holka na brigádě, dneska poprvé.“ „Mám dojem, že i ten pilot tu je na brigádě. Dneska poprvé.

Na jídlo je kuře s bramborama a ryba s rýží, takže já mám kuře s rybou a Karaf brambory s rýží. Pak ještě nějaký zákusky a usínám. Nalevo od nás je den, napravo noc.

26.07.2006 Středa

Budí mne nějakej hlas z reproduktoru, ale stejně tomu nerozumím, tak znovu usínám. Za chvíli se ozvala rána jak z děla, nějak to s náma celý škublo. Za okýnkem už nejsou mraky, ale nějaký pole, podle pohybů letadla bych se ani nedivil, kdybychom právě dělali novou ornici. Po chvíli zjišťujeme, že jsme sice na ranveji, ta ale vypadá jak dálnice D1 v úseku Devíti Křížů, takže taková skládačka z panelů. To ovšem nemůže cestující odradit od toho, aby tleskali jak trhlí. Asi z radosti, že to přežili.

Vystupujeme přímo na letištní plochu a dav lidí nás vede do odbavovací haly, kde se po čase dokonce dostáváme k našim zavazadlům. Někdo se mi po tom batohu sápe, když kolem něj jede po páse, ale poměrně rychle jsem mu vysvětlil, že by to takhle dál nešlo. Pak mám menší problém babě vysvětlit, že když je jméno Karafiát na dvou batozích a my jsme dva, že to půjde k sobě, moc se jí nechce to chápat, ale nakonec vyhráváme. Lezeme do jedinýho přistavenýho autobusu, kterej se za půl hodiny dává do pohybu a veze nás na autobusový a vlakový nádraží. Lístky si zase nekupujeme. Hodinky přesouvám o další tři hodiny dopředu. Před nádražím se motáme kolem maršrutek a hledáme nějakou do hlavního města Gorno-Altajska, když nás odchytá milice. Nacpali nás po jednom na jejich služebnu, což je plechová budka třikrát tři metry, která se mimochodem vyskytuje na každý druhý křižovatce. Uvnitř je stůl, židle a minimálně tři policajti. Budka je v polovině přepůlena mříží, takzvaným zaklopnikem. Po ukázání dokladů, prohledání kapes a tvrzení, že na co by nám jako byly drogy jsme propuštěni a hned je k nám postaven řidič maršruty. Takže místní milice je mafie stejně jako na Kavkaze.

Maršrutkář chce 400 rublů na hlavu, tak dostává 350 a hned odjíždíme. Ve voze značky Gazel nás sedí třináct. Přejíždíme sibiřský veletok Ob a jedeme po Čujském traktu, což je místní magistrála. Trakt byl vybudován za socialismu jako jediná asfaltová silnice vedoucí do Mongolska a spojuje města na horním Obu s Mongolským Ulánbátarem. Lidé, co při stavbě zemřeli jsou prý pohřbeni přímo pod jejím asfaltem. Tři sta kilometrů zvládáme za tři hodiny. Ručička tachometru klesá zřídkakdy pod hodnotu sto, víceméně jen u policejních gajek, což je něco jak ty jejich plechový budky ve městech. Tady to je po sto kilometrech na silnicích, je to betonovej barák a má to i závoru. Maršrutkáři mají ale stejně s policií dohodu, že se do sebe nebudou vzájemně srát. Výhodný to je pro obě strany, maršrutáři mají klid a vsadil bych se, že policajti zase prachy.

Přes Bijsk projíždíme v plné rychlosti. Vzhledem k tomu, že jsem od pondělí naspal jen sedm hodin a to ještě polovinu v sedě, usínám a všelijak se klátím na spolucestující. Karaf, kterej je na to se svojí znalostí ruštiny přece jen o něco líp než já, takže umí asi o deset slov víc, všem na otázku odkud jsme, odpovídá kam jedeme. Nicméně toto zase chápu já, tak to dávám na pravou míru. Ale jo to sranda.

V Gorno-Altajsku necháváme batohy v úschovně na autobusáku a městským autobusem jedeme hledat OVIR. V Rusku se totiž cizinec musí nejpozději třetí den po příjezdu do oblasti zaregistrovat. Proto jsme v letadle fasovali ty migrační kartičky. V autobuse je zajímavý, že krom řidiče tady sedí ještě děžurná, která má jediný úkol a to prodávat lístky. Parádní job. Po chvilce hledání adresy zjišťujeme, že ji máme špatnou, ale jen o deset popisných čísel. Což tady dělá asi půl kilometru. Nakonec se cpeme na jeden úřad na adrese Komunistyčeskaja 107. V třetím patře dokonce pochopili, co po nich chceme. Nicméně nám ženská oznamuje, že máme pozvání do Barnaulu, kterej není v Altajské republice a že máme smůlu. Ale že můžeme zavolat do Moskvy na centrálu, ať faxnou nové pozvání a nejlepší bude, když to do rána pošlou rovnou do Usť-Koksy, že jim tam na OVIR zavolá a že už budou vědět. Představa telefonování kamsi do Moskvy nás nutí volat Honzovi Odehnalovi do Brna. Což je člověk, přes kterého máme sehnaný zvací dopis a vyřízený víza. Ten sice z nového úkolu, vyřídit to s Moskvou, moc nadšenej není, ale zdá se, že to zvládne.

Jedeme tedy na autobusák, kde chytáme maršrutu do Usť-Koksy. Sedíme v ní asi hodinu, když přijde řidič s tím, že dneska nikam nejede, ať si přesedneme vedle. Tentokrát to je terénní UAZ. Tam sedíme dalších pět hodin, čekáme na poslední dva cestující, jinak se nikam nejede. Jak jinak. Ale zase za cestu platíme pět set padesát rublů na jednoho, což je o stovku míň, než jsme měli platit vedle.

Seznamujeme se s jedním fotografem z Barnaulu co jede na Multinská jezera, jede tam na dva měsíce, táhne čtyřicetikilovej batoh s vycpávkami na ramenech, prý vlastní výroba. A to ještě chce dokupovat produkty. Měsíc bude běhat po lese, pak sejde, dokoupí produkty a měsíc bude běhat po lese. Krmí nás čokoládou s 75% kakaa a nalévá nás nějakým svým domácím čajem, umíchaný to je z převážně z kopřiv a dalších všemožných léčivek a kytek. Borec, jehož jméno jsem samozřejmě zapomněl hned, jak mi ho řekl, fotí pro časopis Krasnodar. Ukazuje nám pár fotek. Na Altaj jede asi po třicáté, z toho byl pětkrát na Multinských jezerech. Byl tu ve všech ročních obdobích. V zimě tu prý není tak hrozně, půl metru sněhu a mínus 35°C. Prostě pohoda.

Nakonec místo jednoho cestujícího přicházejí tři, tak probíhají ještě nějaký přesuny a jedeme. V autě pro jedenáct nás jede čtrnáct a bagáž. Na zadních třech sedadlech sedíme tři, což by šlo, ale máme tu jeden batoh, zrovna ten největší. Já sjíždím na stranu k oknu, Karaf na Rusa. Jedeme okolo Katuně, kde je čas od času vidět raft. V noci opouštíme asfaltový Čujský trakt a pokračujeme po prašné kamenité cestě. Už vím, proč většina dopravních prostředků má popraskaný čelní sklo. Čas od času je na silnici stádo krav, případně koní. Altajská republika vznikla v roce 1992 z Gornoaltajské autonomní oblasti SSSR. Ekonomicky je ale zcela závislá na Rusku. Její velikost lze srovnat s Maďarskem nebo Portugalskem, má 92.902 km2. A je tu pouze nějakých dvě stě tisíc obyvatel.

Dnes obývá oblast Altaje více než sto národností. V Altajské republice to jsou zejména Rusové, Altajci a Kazaši. Kromě jazyka se národnostní pestrost odráží i v tradičním způsobu života včetně charakteru obydlí, oděvu, stravy, umělecké tvorby a osobitých lidových slavností.Více než 90% povrchu republiky tvoří hory. Takže tu jsme správně. Původními obyvateli hor jsou Altajci, přišli sem v dávných dobách ze sousedního Mongolska. Jak je toto napadlo, to nevím, ale asi to je z hovna do kravince. Jestli Mongolsko, nebo Rusko. Definitivně se tedy blížíme k Sibiřskému pohoří Altaj. Tento název pochází z mongolského Altan, čili Zlaté hory. Je to nejvyšší sibiřský masiv táhnoucí se okolo 2000 kilometrů od východu na západ v samém srdci Asie na rozhraní Mongolska (Mongolský Altaj), Číny (Gobi Altaj), Ruska a Kazachstánu. Prudce se zvedá ze západosibiřské roviny a vytváří tak mohutný vlnolam vzdušných proudů směřujících z moře do vnitrozemí. Z čehož mimo jiné vyplývá, že tu každou chvíli prší. Altaj, společně se Sajanským pohořím tvoří severní část středoasijského systému velehor, navazující přes Tian-Šan a Pamír na Himaláje.

Když se pohybuju po horách, většina lidí po mě pokukuje jako bych spadl někde z Marsu. A já si pokaždé říkám, proč? Co je na mě divného? Nebo jen nevědí co to mám připnuté na na nohou a proč se pohybuju jako kachna? Za všechno můžou sněžnice.

Se sněžnicemi jsem začal poté, co jsem sebou říznul na běžkách s foťákem na prsou a zrušil objektiv, na který jsem dost dlouho šetřil. Naštěstí jej dokázali opravit. Při pomyšlení, že buď budu trnout hrůzou nebo nebudu v zimě fotit jsem hledal způsob, jak se pohybovat i v neupravených terénech a nemuset se po pás brodit čerstvým sněhem. Moje volba padla na sněžnice. Sněžnice jsou lidstvu známy již po několik tisíciletí, mnohem dříve než lyže a všechna jiná zimní přibližovátka. Postupem času jejich sláva upadala a v běžném životě je používají jen domorodci někde na severu. Klasické sněžnice jsou vyrobeny z přírodních materiálů a zabraňují propadání do hlubšího sněhu. V moderní době samozřejmě tato konstrukce nemohla obstát a sněžnice tak nahradily především běžky a skialpy. Ale časy se mění, doba si žádá stále nové podněty, aby se kšefty hýbaly. Je mezi námi i mnoho lidí, kteří lyžovat neumí, bojí se toho pocitu, kdy se jim rozjedou lyže a nevědí jak zastavit. Hodně lidí, také nelyžuje ze zdravotních důvodů. Ti všichni jsou odkázáni pouze na zimní aktivity, kdy se mohou pohybovat po vlastních dolních končetinách – po upravených cestách. Proto přišli výrobci s inovovanými typy sněžnic, které zachovávají funkčnost dávných typů a navíc přinášejí nové vlastnosti – nízkou váhu, pevné uchycení bot, trvanlivé materiály apod.

Jaké jsou výhody sněžnic: * nemusíte se nic učit, chůze je přirozenou dovedností člověka * nízké pořizovací náklady ve srovnání např. s lyžemi * možnost pohybu i ve velmi nepřístupném terénu * skladnost – můžete je mít stále v kufru auta * relativní nezávislost na sněhové pokrývce – neodřete si skluznici

Jaké jsou nevýhody sněžnic: * nejedou z kopce – to je největší handicap * nižší rychlost pohybu – stejně zdatná osoba je na běžkách přece jen rychlejší * je nutno přivyknout odlišné chůzi, ale to není většinou problém

A jak tedy začít? Nejjednodušší je zajít někam do půjčovny lyžařského vybavení a tam si sněžnice vypůjčit na jeden den nebo i půlden. V žádném případě nedoporučuji sněžnice s kovovým rámem a řemínkovým vázáním – bohužel většinou to jsou sněžnice českých výrobců. Uchycení boty je velmi problematické, bota nedrží směr, sněžnice nejsou moc stabilní. Naopak velmi vhodné jsou sněžnice s plastovou konstrukcí a pevným deskovým vázáním. Takové sněžnice mají na spodní části hroty a velmi dobře drží i na zledovatělém terénu. Výrobců je celá řada, u nás jsou velmi rozšířené sněžnice od firmy TSL a MSR. Důležité je zvolit správný typ podle Vaší váhy. Většina výrobců vyrábí více rozměrů. Velmi důležitým prvkem jsou boty. V žádném případě nepoužívejte jakékoliv typy sněhulí, kozaček apod. Nejvhodnější jsou vysoké trekové boty s voděodolnou membránou (např. Goretex). Boty by měly být vhodné i do zimního prostředí. V nejhorším případě dobře poslouží i kanady (ale pozor – hodně kloužou na sněhu).

Výbava: Kromě sněžnic budete potřebovat ještě trekové hole – pomáhají držet stabilitu, snižují námahu dolních končetin a zároveň se i částečně zatěžujete horní část těla, dále lehké oblečení – nebojte se, na sněžnicích se určitě zahřejete, pokud možno dvouvrstvé rukavice, abyste si mohli tu horní sundat – dobré pro focení, nebo když se opravdu zahřejete při stoupání. Nezapomeňte na návleky, aby vám nepadal sníh do bot. A nakonec … nezapomeňte na fotoaparát, snímky ze sněžnic jsou velmi zajímavé.

První tůra Vyberte si vhodnou trasu, buďte sebekritičtí ke své fyzičce a pohybovým aktivitám. Pro začátek stačí pro méně trénované lehký výlet v délce 6-8 km, s menším převýšením, pro ty zdatnější by neměl přesáhnout 12 km. Z vlastní zkušenosti vím, že na sněžnicích je pohyb náročnější než při běžné chůzi – koeficient náročnosti bych odhadl asi na 1,3. Počasí si asi moc nevybereme, pokud ale nebude pršet a vítr vás nesfoukne do údolí není důvod, proč nevyrazit. Při pohybu na sněžnicích nepospíchejte, zažijte si trochu širší postavení nohou, zvykněte si na zátěž. Aktivně používejte trekové hole a choďte vzpřímeně – není důvod se hrbit. Ozkoušejte si pohyb na ušlapané cestě i ve volném terénu. Jestliže Vás sněžnice uchvátily, není problém zajít do některé ze specializovaných outdoorových prodejen, kde vám poradí s výběrem vhodného typu sněžnic.

Na horách nejsme sami V horách se pohybuje hodně lidí různým způsobem – pěšky, na běžkách, na skialpech a v poslední době i čím dál tím více i na sněžnicích. Všichni se musíme nějak vzájemně srovnat. Nechoďte po upravených běžeckých stopách, jestliže to není možné, snažte se jít po straně nebo v časti určené pro bruslaře. Pohyb na tvrdých ušlapaných cestách není tak příjemný jako mimo stopu, využijte příležitost a nechte cesty pro pěší a pro běžkaře. Nakonec, proč se trápit kličkováním mezi bořícími se „pěškochodci“ a uskakovat řítícím se běžkařům, kteří se jen tak tak drží na nohou….  Velkou výhodou sněžnic je schopnost se pohybovat i v méně přístupném terénu mimo běžné trasy. Při nedostatku sněhu je pohyb mimo trasy nevhodný – zejména v chráněných oblastech byste se měli pohybovat po vyznačených trasách – můžete udělat hodně škody.

Bezpečnost Většinou se na sněžnicích pohybujeme v horském prostředí, proto na výlety vyrážíme především zdraví a ve skupině – minimum 2 lidi jsou nepsaným pravidlem. Pro sněžnice platí stejné zásady jako pro jiné aktivity v horách – vhodné oblečení – prodyšné, vodě a větru odolné, náhradní prádlo, ochranné prostředky – krém s UV faktorem min. 20, jelení lůj, mobil, dostatek tekutin, nějaké energetické potraviny. Mapa, případě navigační přístroj. Při delších tůrách je vhodná i čelovka. Dejte vědět svým přátelům, kam jdete a do kdy se vrátíte. Dnes už na horských chatách není oznamovací povinnost trasy tůr, ani neexistuje zákaz vycházení, ale to neznamená, že je vhodné podnikat tůry i za velmi nepříznivého počasí. Nepřeceňujte své síly, volte trasu podle nejslabších z vás, dopřejte si čas na odpočinek a občerstvení. Pravidelně a dostatečně pijte.

Kam vyrazit v Krkonoších V České republice je možno vyrazit téměř kamkoliv, kde je sníh. Já osobně se specializuji na Krkonoše, kde je celá řada tras vhodných pro sněžnice. Krkonoše svádějí k návštěvě velmi okrajových míst, ale uvědomte si, že některé letní cesty jsou v zimě uzavřeny nebo vedou jinou trasou. Neustále je nutno mít na paměti, že lavinové svahy nejsou žádným výmyslem Horské služby, proto studujte podrobně mapy. Pro začátečníky – okolí Špindlerovky, Černá hora, okolí Zlatého návrší, Horní Mísečky (zde pozor na běžecké trasy), okolí Pomezních bud, Harachov apod. Pro pokročilé a fyzicky zdatné – nebojte se delších tras s delšími nástupy na nejvyšší vrcholy – Sněžku, Vysoké kolo, Lysou horu, Černou horu a odtud do Pece pod Sněžkou – zapomeňte na lanovky a autobus. Pro mazáky – navštivte Polsko na sněžnicích. Polská krajina je krásná a v zimě opravdu kouzelná. Trasy jsou to vesměs dlouhé, s velkým převýšením. Krásná místa jsou např. Maly, Velky Staw a Pielgrzymy kousek nad Karpaczem, Czarny kociol Jagniatkovski, skalní útvary okolo Špindlerovky – Hutniczy grzbiet – Bazynove skaly , vrchol Sucha gora a další. Zapomeňte – na zimní výstup na Sněžku Obřím dolem, na cestu ze Špindlerova mlýna na Kozí hřbety starou Bucharovou cestou, cestu údolím Bílého labe na Luční boudu, cestu Labským dolem na Labskou boudu, dále na Krakonošovu cestu Kotlem na Dvoračky. Všechny tyto trasy vedou lavinovými poli a na sněžnicích není šance úniku (jako by na lyžích byla o hodně větší…)

Výběr některých tras v Krkonoších: * Trasa_1 – Okolo Špindlerovky – ideální terén pro začátečníky. V zimě velmi krásná a fotogenická krajina, nejbližší zajímavosti- Dívčí a Mužské kameny, Ptačí kámen, skalní útvary na polské straně. Délka tůru 4 – 10 km, převýšení do 300m. * Trasa_2 – Z Míseček na Vrbatovu boudu a Kotel – nenáročná trasa dlouhá asi 12-14 km, převýšení cca 400m. Kotel je nádherný hlavně při západu slunce. * Trasa_3 – Medvědín – Špindlerovka – Krásná celodenní tůra od horní stanice lanovky na Medvědín přes Vrbatovu boudu, Labskou boudu, Sněžné jámy, Vysoké kolo, Petrovku na Špindlerovku. Doporučuju dorazit na Špindlerovku do 17 hod, dýl se dostanete do Špindlu jen taxíkem nebo stopem. Délka tůry asi 15-17 km, agregované převýšení cca 600m. Tato trasa se dá jít i obráceně, ale je nutno počíta s tím ,že se trasa asi prodlouží asi o 4 km o sestup do Špindlerova mlýna po svých. * Trasa_4 – Okolo Luční boudy – celá řada tras, možno vyjet na Sněžku lanovkou a potom např. na Maly staw (Polsko), Studniční horu, ke Kozím hřbetům a zase zpět na Sněžku nebo dolu do Pece Modrým dolem. Tůry od 12 do 20 km, převýšení kolem 600 m. * Trasa_5 – Cesta Tří vrcholů – tři nejvyšší vrcholy – popsáno v samostaném článku. Modrým dolem postupně na Luční horu, Studniční horu a Sněžku. Dolů lanovkou. Celkové převýšení do 1200m, délka tůry 16 – 20 km. Celodenní tůra, navigace a čelovka vřele doporučena. * Trasa_6 – Za východem slunce na Vysoké kolo – nádherná, ale ne zrovna lehká tůra, zvláště když je pojata jako jednodenní. Doporučuji přespat buď na Martinovce nebo Labské boudě. Ideální čas – polovina března. Z Martinovky nebo Labské vyrazit cca hodinu před východem slunce na Vysoké kolo nebo Smielec – ten doporučuji – velmi krásné výhledy a východ slunce je zde opravdu skvostný. Dále možno podniknout cestu ke Sněžným jamám po úbočí Vysokoho kola a dále Polskem do Černého kotle Jagniatkovskeho a zpět do Čech po úbočí severního hřebene na Petrovku. Pouze pro zkušené a Krkonoš znalé nebo v doprovu průvodce. V tomto případě navigace s dobře navrženou trasou téměř nutností. Polsko je v zimě pusté. Stopy občas vedou jen do Sněžných jam. Pozor na zvýšené lavinové nebezpečí. Jedná se o skutečně skvostnou tůru, kdy se dostanete do míst, které nevypadají ani jako Krkonoše. V případě, že vycházíte ze Špindlerova mlýna, počítejte s tím, že se jedná opravdu o dlouhou a poměrně těžkou tůru s agregovaným převýšením kolem 1200 m a délkou trasy až 22 km. Cesta na Vysoké kolo trvá cca 2.5 – 3 hod. Za nepříznivého počasí a velmi špatné viditelnosti zásadně nepodnikat.

Martin Filip, * 1963, aktivně lyžuje od 6 let, na sněžnice se specializuje od roku 2005. V Krkonoších podnikl během dvou let kolem 20 tůr především do míst méně naštěvovaných nebo v zimě těměř pustých. Ke sněžnicím již přivedl řadu kamarádů a přátel.