Hory a pohoří
Do Ruska
Vyprávění Přípluva o výletě na Altaj.
„Místní metro, to je taky něco. Jsou to ty samý vagóny jako v Praze v osmdesátých letech, jen to jezdí trochu rychleji, tipujeme tak sto, sto dvacet kilometrů v hodině a to už i v zastávce.“
1. kapitola – do Ruska
24.07.2006 Pondělí Sedím v autobuse do Prahy a systematicky se mstím mému spolujezdci. Teda, začal si on. Zcela neomaleně si hodil svůj baťůžek v kufru autobusu na jediné volné místo, kam by se vešel můj totálně narvanej Corazon. Tak jsem to hned vyřešil tím, že jsem mu z toho jeho zavazadla udělal placku. Takže se tam Corazon nakonec stejně vešel. Kdyby spolujezdec tušil, že máme místenky vedle sebe a že si hodlám při jízdě číst noviny, který, když jsou rozložený zabírají obě naše místa, jistě by si onen baťůžek vzal radši s sebou dovnitř. Vydržel se vzpouzet celé tři kilometry cesty, pak radši simuluje spánek.
Do Prahy přijíždím na čas, Roberta nacházím taky hnedle, jenom Karaf, kterej měl dorazit na minutu přesně jak já, tu není. V době mobilních komunikací v podstatě žádnej problém, ale Karaf svůj telefon pro jistotu ztratil. Vsedáme proto na lavičku, ať máme nádraží pod kontrolou.
„Jestli už nečeká v tý hospodě.“ „No jo, ale já jsem zjistil, že nevím, kde to je.“ „Má se tam lízt po schodech dolů.“ „To jsem si právě myslel, že o ní vím, ale pak jsem si uvědomil, že do tý mý se leze po schodech nahoru.“ „Aha, sakra.“
Načež se objevuje Karaf. Po zhlédnutí jeho batohu se loučím s představou, že mu dám půlku stanu. „Ty vole, ono mi to ujelo…“ Vlastně mne to nepřekvapuje, jenom má štěstí, že z Brna mu to jezdí co pět minut. Kdyby mi to ujelo v Třebíči, tak můžu jít maximálně tak na stopa. Po zjištění, že se ještě potáhneme na Václavák pokoupit nějaký věci, Robert sedá na kolo a mizí pryč. A že máme dorazit. Metrem se tedy dopravujeme k obchodu Foto Škoda, kterej prvně nemůžeme najít. Karaf kupuje asi deset filmů, slečna za pultem je z nás poměrně veselá, no ani se jí nedivím.
„A chcete na to pytlík?“ „Ne, to je dobrý, já mu to někam narvu.“ „Prosím tě, nikam mi to nervi a vezmi si ten pytel!“
Slečna prodavačka už ani nemaskuje pobavený úsměv a směje se naprosto veřejně. To je teda konec směny. Lezeme opět do metra, pak do autobusu a jedeme k Robovi do Dubče, což je údajně část Prahy, ale spíš je to vesnice za polem. Což je docela výhra, jakož i to, že tam jezdí městská hromadná doprava. Tam vážíme a přebalujeme batohy, já mám těsně pod dvacet kilo, Karaf těsně pod pětadvacet. Tak vyhazujeme nepotřebný věci, teda kecky, který tu chtěl stejně nechat a ruský slovník, což je docela odvaha, na to, že ani jeden z nás rusky neumí. A jdeme na Sokolovnu na pivo, ať se nám o něco hůř vstává.
25.07.2006 Úterý
Vstává se mi opravdu hrozně, po čtyřech hodinách spánku, žádná sláva. Poměrně rychle opouštíme byt a ranním během se přesouváme k autobusu, kterej nás veze na konečnou, lezeme do metra, který nás veze z konečný na konečnou a přelézáme do autobusu, kterej nás veze zase skoro na konečnou a jsme na Ruzyni. Uf. Ivča nám řekla něco jako zdar a odešla do práce, kterou má odtud asi pět minut pěšky. My jsme se přesunuli na terminál, zabalil jsem si batoh, šoupli jsme to na pás, vykšeftovali letenku za palubní lístek, koupil jsem si předražený kafe z automatu a vyvalujeme se na lavičce před letištěm a čekáme odlet. Po projití všemožnými rentgeny, se dostáváme do letadla. Ač máme vše přes Aeroflot letíme, asi smluvně, s ČSA. Odlétáme na čas, což je pro mne nezvyk, ale je to fajn. Letíme Airbusem A-320-200, mažeme to 800 kilometrů v hodině a naše letová výška je 10 kilometrů. Sedím u okna a protože je toto můj první let, tak si to i užívám. Pak si užívám i to, že po donesení jídla, což je nějaký maso a zmenšenina dvou bramborových knedlíků, to maso dostávám od vegetariána Karafa.
V Moskvě na letišti, po tom, co konečně nacházíme Karafův batoh, shozenej vedle pásu, to odsejpá taky dobře, na hodinkách přidávám dvě hodiny a venku se hned cpeme do jednoho autobusu, o kterým si myslíme, že by mohl jet na vnitrostátní letiště Šeremetěvo 1. Pro jistotu ještě nastupujeme zadnímu dveřmi, takže neplatíme lístek.
Na místo určení se doopravdy dostáváme a protože máme nějakej čas, jdeme schovat batohy do úschovny a že vyrazíme do města. V úschovně mají taky rentgen. U mýho batohu se ten chlapík, co tam u toho seděl tvářil tak všelijak, u Karafova už úplně koulil oči. Běžím se podívat na monitor a tam modře svítí dva zobáky od technických cepínů.
„To jsou ledoruby, my alpinisti.“
Moc ho to neuklidnilo. Potom, co jsme pojistnou hodnotu snížili na minimum, platíme nějaký ruble a jdeme na autobus 851, co nás odveze na Rečnoj vokzal. Cpeme se však do maršrutky, cíleného to minibusu, a jedeme přímo, v sedě a hned. Sedl jsem si vedle řidiče, ať mám rozhled, což je na zdejších komunikacích spíš za trest. Za třicet rublů. Na nádraží si každej kupujeme dvě jízdy na metro, po patnácti rublech jízdu, a jedeme na Rudé náměstí. Místní metro, to je taky něco. Jsou to ty samý vagóny jako v Praze v osmdesátých letech, jen to jezdí trochu rychleji, tipujeme tak sto, sto dvacet kilometrů v hodině a to už i v zastávce. Protože linek je zde podstatně víc, tak se stává, že nějaký zastávky jsou třeba tři v jednom místě a každá má jinej název. Nicméně se nám daří vystoupit na zastávce Těatrálnaja a po chvíli se dostat k červeným obvodovým zdím Kremlu, které jsou vysoké 5 až 17 metrů, dlouhé přes dva kilometry a posílené dvaceti věžemi. Hlavní vchod tvoří Vykupitelova věž vysoká 81 metrů. Na náměstí stojí za zmínku chrám Vasila Blaženého, dokončený v roce 1559, což je jeden z nejznámějších symbolů Ruska, mauzoleum Vladimíra Iljiče Lenina, což je taková kostka z mramorových kvádrů dokončená v roce 1930, muzeum historie a obchodní dům Gum, zařazený mezi deset nejluxusnějších obchodních domů světa, tak tam ani nejdeme.
Jdeme ale na pivo a metrem se vracíme na Rečnoj vogzal. A že na letiště pojedeme městskou hromadnou dopravou, čili asi čtyřicet let starým autobuse s řidičem, co vypadá jak po opici, nebo ještě spíš v průběhu opice. Cesta busem je taky zážitek, na tříproudé silnici jedeme v šesti pruzích, přednost má větší, což jsme většinou my a bezohlednější, což jsme taky my. Asi v polovině trasy řidič zastavuje v pravým odbočovacím pruhu a mizí v keři. Vrací se po pěti minutách, mokrej a motající se, nasedá a dováží nás na letiště. Tam se po dalším pivu se jdeme odbavit, sundali mi i boty, projeli všechny kapsy a po projití rentgenem jsem si batoh na odbavovací pás nesl sám. Tam to šlo rychle, baba nám oba batohy odbavila na Karafa a jdeme čekat na let. Mezi místní jsme zapadli okamžitě, vypadáme tu jako největší socky. A to jsme na cestě tam.
Potkáváme čtyři Čechy, co nemůžou pochopit, že na Sibiř jedeme jen ve dvou. Takhle samotincí. Po předraženém kafi z automatu nastupujeme do letištního autobusu, kterej nás veze k letadlu, TU-154. Tyto třímotorové letouny Tupolev tvoří páteř flotily většiny ruských aerolinií a přepraví kolem poloviny všech Rusů používajících k přepravě letadlo. Byl projektovány jako protiváha amerického Boeingu 737, mají však schopnost startovat z kratších ranvejí. Jak jsme si poměrně rychle ověřili.
Jsme ve vzduchu asi minutu a už zatáčíme nad Moskvu. V letadle se všechno klepe a prapodivně skřípe. Od roku 1968, kdy poprvé stroj tohoto označení vzlétl, jich už havarovalo minimálně třicet. Což se ani nedivím, když se tak rozhlížím kolem sebe. Odlétáme opět přesně na čas, chvíli před půlnocí, Moskva pod námi nádherně svítí. Letuška demonstrující záchranu při havárii má zjevně trému, takže po tom, když jí někdo na úvod zatleská, přestává demonstrovat a mizí pryč.
„Asi je tu holka na brigádě, dneska poprvé.“ „Mám dojem, že i ten pilot tu je na brigádě. Dneska poprvé.
Na jídlo je kuře s bramborama a ryba s rýží, takže já mám kuře s rybou a Karaf brambory s rýží. Pak ještě nějaký zákusky a usínám. Nalevo od nás je den, napravo noc.
26.07.2006 Středa
Budí mne nějakej hlas z reproduktoru, ale stejně tomu nerozumím, tak znovu usínám. Za chvíli se ozvala rána jak z děla, nějak to s náma celý škublo. Za okýnkem už nejsou mraky, ale nějaký pole, podle pohybů letadla bych se ani nedivil, kdybychom právě dělali novou ornici. Po chvíli zjišťujeme, že jsme sice na ranveji, ta ale vypadá jak dálnice D1 v úseku Devíti Křížů, takže taková skládačka z panelů. To ovšem nemůže cestující odradit od toho, aby tleskali jak trhlí. Asi z radosti, že to přežili.
Vystupujeme přímo na letištní plochu a dav lidí nás vede do odbavovací haly, kde se po čase dokonce dostáváme k našim zavazadlům. Někdo se mi po tom batohu sápe, když kolem něj jede po páse, ale poměrně rychle jsem mu vysvětlil, že by to takhle dál nešlo. Pak mám menší problém babě vysvětlit, že když je jméno Karafiát na dvou batozích a my jsme dva, že to půjde k sobě, moc se jí nechce to chápat, ale nakonec vyhráváme. Lezeme do jedinýho přistavenýho autobusu, kterej se za půl hodiny dává do pohybu a veze nás na autobusový a vlakový nádraží. Lístky si zase nekupujeme. Hodinky přesouvám o další tři hodiny dopředu. Před nádražím se motáme kolem maršrutek a hledáme nějakou do hlavního města Gorno-Altajska, když nás odchytá milice. Nacpali nás po jednom na jejich služebnu, což je plechová budka třikrát tři metry, která se mimochodem vyskytuje na každý druhý křižovatce. Uvnitř je stůl, židle a minimálně tři policajti. Budka je v polovině přepůlena mříží, takzvaným zaklopnikem. Po ukázání dokladů, prohledání kapes a tvrzení, že na co by nám jako byly drogy jsme propuštěni a hned je k nám postaven řidič maršruty. Takže místní milice je mafie stejně jako na Kavkaze.
Přes Bijsk projíždíme v plné rychlosti. Vzhledem k tomu, že jsem od pondělí naspal jen sedm hodin a to ještě polovinu v sedě, usínám a všelijak se klátím na spolucestující. Karaf, kterej je na to se svojí znalostí ruštiny přece jen o něco líp než já, takže umí asi o deset slov víc, všem na otázku odkud jsme, odpovídá kam jedeme. Nicméně toto zase chápu já, tak to dávám na pravou míru. Ale jo to sranda.
V Gorno-Altajsku necháváme batohy v úschovně na autobusáku a městským autobusem jedeme hledat OVIR. V Rusku se totiž cizinec musí nejpozději třetí den po příjezdu do oblasti zaregistrovat. Proto jsme v letadle fasovali ty migrační kartičky. V autobuse je zajímavý, že krom řidiče tady sedí ještě děžurná, která má jediný úkol a to prodávat lístky. Parádní job. Po chvilce hledání adresy zjišťujeme, že ji máme špatnou, ale jen o deset popisných čísel. Což tady dělá asi půl kilometru. Nakonec se cpeme na jeden úřad na adrese Komunistyčeskaja 107. V třetím patře dokonce pochopili, co po nich chceme. Nicméně nám ženská oznamuje, že máme pozvání do Barnaulu, kterej není v Altajské republice a že máme smůlu. Ale že můžeme zavolat do Moskvy na centrálu, ať faxnou nové pozvání a nejlepší bude, když to do rána pošlou rovnou do Usť-Koksy, že jim tam na OVIR zavolá a že už budou vědět. Představa telefonování kamsi do Moskvy nás nutí volat Honzovi Odehnalovi do Brna. Což je člověk, přes kterého máme sehnaný zvací dopis a vyřízený víza. Ten sice z nového úkolu, vyřídit to s Moskvou, moc nadšenej není, ale zdá se, že to zvládne.
Jedeme tedy na autobusák, kde chytáme maršrutu do Usť-Koksy. Sedíme v ní asi hodinu, když přijde řidič s tím, že dneska nikam nejede, ať si přesedneme vedle. Tentokrát to je terénní UAZ. Tam sedíme dalších pět hodin, čekáme na poslední dva cestující, jinak se nikam nejede. Jak jinak. Ale zase za cestu platíme pět set padesát rublů na jednoho, což je o stovku míň, než jsme měli platit vedle.
Seznamujeme se s jedním fotografem z Barnaulu co jede na Multinská jezera, jede tam na dva měsíce, táhne čtyřicetikilovej batoh s vycpávkami na ramenech, prý vlastní výroba. A to ještě chce dokupovat produkty. Měsíc bude běhat po lese, pak sejde, dokoupí produkty a měsíc bude běhat po lese. Krmí nás čokoládou s 75% kakaa a nalévá nás nějakým svým domácím čajem, umíchaný to je z převážně z kopřiv a dalších všemožných léčivek a kytek. Borec, jehož jméno jsem samozřejmě zapomněl hned, jak mi ho řekl, fotí pro časopis Krasnodar. Ukazuje nám pár fotek. Na Altaj jede asi po třicáté, z toho byl pětkrát na Multinských jezerech. Byl tu ve všech ročních obdobích. V zimě tu prý není tak hrozně, půl metru sněhu a mínus 35°C. Prostě pohoda.
Nakonec místo jednoho cestujícího přicházejí tři, tak probíhají ještě nějaký přesuny a jedeme. V autě pro jedenáct nás jede čtrnáct a bagáž. Na zadních třech sedadlech sedíme tři, což by šlo, ale máme tu jeden batoh, zrovna ten největší. Já sjíždím na stranu k oknu, Karaf na Rusa. Jedeme okolo Katuně, kde je čas od času vidět raft. V noci opouštíme asfaltový Čujský trakt a pokračujeme po prašné kamenité cestě. Už vím, proč většina dopravních prostředků má popraskaný čelní sklo. Čas od času je na silnici stádo krav, případně koní. Altajská republika vznikla v roce 1992 z Gornoaltajské autonomní oblasti SSSR. Ekonomicky je ale zcela závislá na Rusku. Její velikost lze srovnat s Maďarskem nebo Portugalskem, má 92.902 km2. A je tu pouze nějakých dvě stě tisíc obyvatel.
Dnes obývá oblast Altaje více než sto národností. V Altajské republice to jsou zejména Rusové, Altajci a Kazaši. Kromě jazyka se národnostní pestrost odráží i v tradičním způsobu života včetně charakteru obydlí, oděvu, stravy, umělecké tvorby a osobitých lidových slavností.Více než 90% povrchu republiky tvoří hory. Takže tu jsme správně. Původními obyvateli hor jsou Altajci, přišli sem v dávných dobách ze sousedního Mongolska. Jak je toto napadlo, to nevím, ale asi to je z hovna do kravince. Jestli Mongolsko, nebo Rusko. Definitivně se tedy blížíme k Sibiřskému pohoří Altaj. Tento název pochází z mongolského Altan, čili Zlaté hory. Je to nejvyšší sibiřský masiv táhnoucí se okolo 2000 kilometrů od východu na západ v samém srdci Asie na rozhraní Mongolska (Mongolský Altaj), Číny (Gobi Altaj), Ruska a Kazachstánu. Prudce se zvedá ze západosibiřské roviny a vytváří tak mohutný vlnolam vzdušných proudů směřujících z moře do vnitrozemí. Z čehož mimo jiné vyplývá, že tu každou chvíli prší. Altaj, společně se Sajanským pohořím tvoří severní část středoasijského systému velehor, navazující přes Tian-Šan a Pamír na Himaláje.
Hory a pohoří
Užijte si zimní dovolenou v Krkonoších se vším všudy
Kam se v zimě vypravit na dovolenou, když chcete zkombinovat sportování s odpočinkem? Rozhodně do Krkonoš. Najdete zde totiž hotely a ubytování s luxusním wellness, a především široký výběr sjezdovek nebo tratí na běžkování. A podle čeho vybrat ten správný hotel? S tím vám pomůže následující článek.
Jaký typ dovolené si chcete užít?
Když hledáte ubytování v Krkonoších, je dobré zohlednit to, jaký typ dovolené si chcete užít. Kdo míří primárně na sportovní dovolenou, bude v jeho zájmu hlavně blízkost k lanovce nebo běžkařským tratím. Naopak pro ty, kdo si chtějí užít klidnější dovolenou plnou wellness, bude na prvním místě hlavně kvalita poskytovaných služeb v daném ubytovacím zařízení. Hotely v Krkonoších jsou naštěstí dostatečně pestré, takže si každý přijde na své. Jen si během hlavní sezóny dejte pozor na volné kapacity.
Výběr podle výletů v okolí
Pokud nechcete během dovolené popojíždět daleko autem, snažte se vybrat si takovou lokalitu, odkud to budete mít blízko na výlety. Oblíbené tak jsou například hotely v Harrachově, odkud můžete dojít například k Mumlavským vodopádům. Tento výlet bývá k dispozici i během zimního počasí a nejde o nijak složitou cestu. Jde také o lokalitu, kde nechybí několik obchodů a další rozcestníky s turistickými trasami.
Všímejte si hodnocení ubytování
Pro spokojenou dovolenou je důležité, aby ubytování splňovalo určitý standard. A to nejlépe ověříte s pomocí hodnocení lidí, kteří zde byli před vámi. Recenze na různé hotely, penziony i další ubytovací zařízení pohodlně najdete na jednom místě. Stačí, kdy si budete vybírat hotely a ubytování na Hotely.cz. S pomocí jednoduchého filtrování zúžíte nabídku přesně podle toho, co zrovna potřebujete. Zařídit si vysněnou dovolenou přesně podle vašich představ tak není nic složitého.
Hory a pohoří
PILATUS – posvátná hora strážící švýcarský Luzern
Až budete ve švýcarském Luzernu, oko vám nejednou ulpí na
nepřehlédnutelném masivu posvátné hory Pilatus, mnoha mýty a legendami
opředeném gigantu, strážícím město z výšky přes dva tisíce
metrů.
Exkurze do výšin posvátné dračí hory – s malou odbočkou do dávné historie a technických vymožeností dneška
Až budete ve švýcarském Luzernu, oko vám nejednou ulpí na nepřehlédnutelném masivu posvátné hory Pilatus, mnoha mýty a legendami opředeném gigantu, strážícím město z výšky přes dva tisíce metrů. A možná dostanete chuť uniknout těm hordám fotek chtivých asijských turistů v okolí Kapličkového mostu v centru města a zamířit tu všechnu krásu obhlédnout z poněkud větší vzdálenosti – na samotný vrchol.
Na ten se dá dostat několika způsoby a různě je kombinovat. Lanovkou, zubačkou z jiné strany, nebo pěšky. My zvolili pěší variantu, i značených stezek na vrchol je celá řada a vedou ze všech světových stran. Z Pilatusu se stal během několikaletého pobytu ve Švýcarsku náš tradiční každoroční cíl výletu. Zvolili jsme výstup z dobře přístupné vesničky Eighental, zhruba půl hodinky cesty autobusem z centra Luzernu.
Po úvodní pasáži, kdy lesy střídají malebné typicky alpské pastviny, začíná stezka strmě stoupat v místy značně exponovaných serpentinách. Však taky nejeden křížek lemující značenou pěšinu důsledně varuje před nepozorností a uklouznutím. Zvuk kravských zvonců pomalu slábne, jak nabíráme výšku. Kanceláří „vycvičení“ kamarádi poněkud brzy, již po dvou hodinách chůze, naznačují, že oněch dnešních plánovaných 7 hodin na nohou bude poněkud moc. To zrovna stojíme před strmým finálovým výšvihem, kdy se zdá, že hora z této severní strany nemá slabinu a stěna nepůjde prostoupit. Ale zhruba v polovině oněch sedmi hodin již stojíme v nejvyšším bodě dnešní výpravy a utíráme pot.
Na vrcholu může být díky přítomnosti dvou „ulehčovacích“ prostředků (lanovka a zubačka) docela rušno a pravděpodobně vám tam zkříží cestu i pár turistů v džínech či na vysokých podpatcích, ale to je jen daň za to, že Švýcaři pomocí moderních stavitelských technologií rádi zpřístupňují jinak těžce dosažitelná místa všem lidem bez rozdílu věku či fyzičky. Tedy všem majetným lidem. Naštěstí na úplném vrcholu, což je ještě několik minut chůze a dalších desítek výškových metrů nad restaurací a koncem lanovky, je větší klid – sem už dojde jenom hrstka lidí a právě odsud lze naplno vydechnout nad tou nádherou, otevírající se pod námi jakoby z letadla. Z vrcholu, geografického centra Švýcarska, se otevírají úchvatné pohledy z ptačí perspektivy jak na ty z nejvyšších vrcholů centrálních Alp, tak na život pod vámi v okolí města Luzern – na sytě zelené pahorky a malebné louky. A taky směrem k důležitému místu ve švýcarské historii, nedaleké louce Rütli, na které v roce 1291 zástupci 3 kantonů uzavřeli pakt o společné obraně proti Habsburkům. Vznikl tak spolek, který byl počátkem dnešní konfederace. Nepřehlédnutelné Luzernské jezero – německy Vierwaldstättersee – znamená v překladu jezero čtyř lesních kantonů, které s jezerem sousedí. A právě tři z těchto čtyř kantonů byly ony lesní osady na počátků švýcarské historie na louce Rütli.
My pokračujeme strmým sestupem jinou stezkou na vlak, vstříc jezeru a vesničce Hergiswil na jeho březích. Cestou na nás v nejstrmějších pasážích dohlížejí kozorožci, kteří v prudkém suťovém terénu dále od stezky mistrně manévrují, aniž by jim od nohou padal, na rozdíl od nás, jediný kamínek. V pozdním odpoledni, již na dohled naší cílové stanici a jezeru, přibývá zemědělských příbytků a civilizace a my křižujeme ještě poslední na zeleno nabarvené pastviny.
Švýcarsko během své historie zkoncentrovalo mnoho lidí, kteří na světlo světa přinesli nejen na svou, ale i na dnešní dobu neskutečně ambiciózní projekty. Jedním z nich je právě na Pilatus vedoucí zubačka – nejstrmější ozubnicová dráha světa! Člověk by myslel, že s tímhle titulem doplněným o fungující lanovku, se tahle hora spokojí. V téhle zemi ale snad ani neumí zahálet a tak investice 18 miliónů franků do modernizace posledního úseku lanovky na Pilatus přinese v roce 2015 další dech beroucí vylepšení. Nové kabinky lanovky budou konstruovány s designovými prvky letadlového kokpitu a s pomocí velkých oken mají cestujícím přivodit dojem létání. No, není to rozhodně první příklad, kdy jsou v téhle zemi vynaloženy nemalé prostředky (tedy lépe řečeno horentní sumy) na mírné vylepšení něčeho, co i tak dost dobře fungovalo. Jak švýcarské!
Autor: Jan Kostura, píše pro CK Mundo, která pořádá poznávací zájezdy do Švýcarska.
Hory a pohoří
Trek v Prokletije – nejvyšších hor Kosova
Prokletije neboli Prokleté hory jsou obvykle spojovány s Černou Horou
a severní Albánií. Víte, že část tohoto rozlehlého pohoří zasahuje
také do Kosova? Že je jedním ze dvou kosovských národních parků?
A že rozhodně stojí za návštěvu dříve, než zde majetní místní
vybudují lyžařská střediska? Jeďte se přesvědčit.
Prokletije neboli Prokleté hory jsou obvykle spojovány s Černou Horou a severní Albánií. Víte, že část tohoto rozlehlého pohoří zasahuje také do Kosova? Že je jedním ze dvou kosovských národních parků? A že rozhodně stojí za návštěvu dříve, než zde majetní místní vybudují lyžařská střediska? Jeďte se přesvědčit.
První pocity z Kosova
Kosovo je nejmladším státem Evropy, který vznikl jednostranným vyhlášením nezávislosti na sousedním Srbsku v roce 2008. Uznala jej většina členů Evropské unie, některé země jako třeba Srbsko, Slovensko, Španělsko a Rusko se postavily radikálně proti a část světa zůstala neutrální. První dojmy z návštěvy Kosova jsou rozporuplné, země je oproti balkánským sousedům hustě osídlená. Albánský chaos a slušně řečeno nepořádek doprovází budování obludných staveb ve stylu balkánského baroka. Do toho sochy pistolníků z UCK, Bill Clinton, socha Svobody a všudy přítomné nápisy „Jo negociata!“ „Žádné vyjednávání!“ Zkrátka, i když jsem Balkánem již mnohokrát políbená, v Kosovu se jako doma zrovna necítím. Vyjednávání se mi nedaří zvláště při autostopu. Řidič ochotně zastaví, proběhne trocha zdvořilostní komunikace, no a když se chcete rozloučit, je z vozidla rázem taxík a výlet se nečekaně prodraží. Za to chuť opustit civilizaci a vyrazit konečně do hor roste.
Pravoslavná duchovní zastávka v údolí Dečani
V podhůří Prokletije v údolí říčky Dečani stojí jeden z nejznámějších pravoslavných klášterů na území Kosova s rozsáhlou sbírkou zachovalých fresek. Zamíříte-li do těchto končit, rozhodně jej neopomeňte. Klášter Visoki Dečani založil v roce 1327 Štěpán Uroš Dušan, po jeho smrti se místo stalo posvátným. Místo s údajně léčivými účinky uctívali pravoslavní a římskokatoličtí křesťané, ale také Muslimové. Tato největší sakrální stavba středověkého Srbska postavená v románském a raně gotickém stylu je dnes zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Na přelomu tisíciletí byl klášter několikrát vypálen, dnes jej bedlivě střeží příslušníci mírových sil KFOR. Vojáci vás bez problémů pustí dovnitř, je třeba jen odevzdat cestovní pas a ukázat, že v kapsách nenosíte zápalky.
Prokleté hory – střecha Kosova
Prokletije, albánsky Bjeshkët e Nemuna se zdvihá na pomezí Černé Hory, Albánie a Kosova. Vápencový skalnatý labyrint je nejvyšší částí Dinárských hor. Na území Kosova se nachází skupina Djeravica se stejnojmenným vrcholem, který se tyčí do výšky 2.656 m. Djeravica je dosažitelná hned z několika světových stran. My jsme se do Prokletých hor vydali z východu a dolů scházeli krásnou hřebenovkou přes vrchol Rupa až do údolí řeky Dečani.
Na korbě, na traktoru nebo s Enverem
Vydáte li se do hor stejně jako my z městečka Junik, čeká vás patnácti kilometrový pochod po šotolinové cestě. Mávejte na vše, co pojede kolem, ať je to traktor, náklaďák s pískem nebo třeba zánovní džíp s americkou značkou. Někdo určitě zastaví a nezáživné štrádování vám zkrátí. Třeba to bude zrovna Enver, majitel sítě kasín na Karlovarsku, který nám před pár lety připravil horké chvilky, když polovinu výpravy odvezl na druhý konec pohoří. „Unesená“ skupinka se měla blaze, byla nakrmena, ubytována pod střechou, vybavena vizitkami a pozvána do západočeských heren. Skupina druhá běhala po kopcích, lovila telefonní signál a strachovala se o orgány skupiny první. V horách s bídným mobilním pokrytím se deset lidí nahání těžko, ještě že cíl – nejvyšší vrchol Djeravica je jen jeden.
Království Prokletých hor
Když tedy překonáte úvodní šotolinovou etapu a nástrahy kosovských řidičů, otevře se před vámi horské království. Nad hranicí lesa se tyčí skalnaté vrcholy, z hor stéká množství potůčků s čistou vodou a všude kolem se pasou stáda ovcí. V kopcích je nečekaně živo. Kosovské rodiny, které odešly za prací na západ, berou alespoň na pár týdnů roha ze zlatých dolů západní Evropy a vrací se zpět do svých rodných hor. V každé osadě se s námi dá pár místních do řeči. Anglicky a německy tady mluví skoro každý a nezřídka se setkáte i s češtinou a slovenštinou. Příběhy se opakují jako přes kopírák. V Kosovu je bída a korupce, zemi šéfuje mafie, nejlepší je sbalit kufry a odjet do Rakouska, Německa či Švýcarska a domů se vracet jen na léto. Takové hory jako v Kosovu na západě nemají a čistý vzduch a dobrou vodu také ne. Jenže uživit se v horách je dřina a na zánovního volkswagena si zde člověk za celý život nevydělá. Nezbývá než souhlasit, vypít dva panáky albánského koňaku, odmítnout třetího a stoupat dál.
Ptačí výhledy z Djeravice
Výstup na nejvyšší vrchol Kosova je poměrně pohodový. Z východní strany vede značená cesta, ale za dobrého počasí ani není nutné držet se značky. Šplhat se dá svahem stylem „superdiretissima“, který funguje stejně dobře jako vyšlapaná pěšina. Exponovanější cesta vede z jihozápadu po skalnatém hřebínku. Terén je sice ostřejší, ale výhledy na Velké a Malé jezero stojí za tu dřinu. Samotný vrchol vás odmění nádhernými leteckými pohledy na kosovskou placku a na záplavu prokletých vrcholů v sousední Černé Hoře a Albánii. Nespěchejte do údolí. Toulejte se dál po trojmezí, navštivte muslimské salaše, ochutnejte místní domácí sýr a užívejte divočiny, dokud tu ještě je. Možná že Enver a jemu podobní splní své sny a na úpatí Djeravice vybudují největší balkánské lyžařské středisko.
Užitečné rady při cestě do Kosova
Cestování po Kosovu rozhodně není nuda, připravte se na intenzivní zážitky všeho druhu. Zajímavé chvilky nastávají na hranici se Srbskem. V současné době (2015) je pro vstup do Kosova nutný cestovní pas. Ideální je mít sebou pas i občanku. Pokud do Kosova vstoupíte z jiné země než-li ze Srbska, snažte se z něj také vycestovat jinam než do Srbska. Jedete-li přes Srbsko a chcete se tam z Kosova opět vrátit, dbejte na to, aby vám v pase zářilo srbské vstupní razítko. Jinak vás s velkou pravděpodobností zpátky přes čáru nepustí a Kosovo budete muset opustit jinudy. Před cestou navštivte webové stránky MZV a zjistěte si aktuální situaci.