Díl 3.

30.07.2006 Neděle „Do piči!“ „Co?“ „Něco!“

Něco šramotí u stanu. A nebo ve stanu. A není to Karaf. Teda, Karaf to je taky, ale ten tu šramotí kvůli tomu něčemu šramotícímu. „Něco mi žere batoh!“ „A mě stan!“

Karaf rozsvěcuje. Šramocení nepřestává. „Možná to bude nějaká liška.“ „Nebo rosomák.“ „Tak tam na to vlítni.“ „Je to větší než stan, nebo menší než stan?“ „He.“ „Ha!“ „Myš.“ „Kurva jedna.“

Zvuky uvnitř stanu nabírají poněkud jiných rozměrů. Větších. Je půl druhé ráno a zvuky ustávají. Jsou dvě ráno a zvuky jsou tu zase. Schováváme jídlo do stanu.

Vstáváme o půl deváté. Venku je zase krásně. Myš se v noci dostala k čokoládám, ale naštěstí to není nic hroznýho. Karaf spekuluje, že bude muset zašívat prokousanej batoh, ale asi si rozepnula zip, nebo co. Děláme oheň, vaříme čaj z maliníku, nudlový polívky s chilli a pozorujeme nějaký Rusky na břehu jezera. „Ta vepředu by se za pár let dala“ „Já tomu dávám tak dva dny.“

Debatujeme s jedním ztrhaným horolezcem, co se vrací ze směru kam se za chvíli vydáme, tvrdí, že to zase taková pragulka není a jestli máme vybavení. Máme ledoruby, ledobury, kožky a věrtovku. Čili cepíny, šrouby do ledu, mačky a horolezecký lano. Máme jen poloviční, ale zase šedesátku, to se tu moc nenosí. Zdejší mají tak třicítky, tlustý tak, že by na nich šel vykotvit parník a jejich cepíny jsou tak na zabití medvěda. Když teda zrovna cepíny mají, hodně z nich má jen dřevěnou hůlku, asi metr až metr a půl dlouhou, s titanovou špičkou. Pokývá hlavou, že by jsme to teda jako předrápat mohli, což nás naplňuje optimismem. Vyrážíme v jedenáct. Jdeme po pravém břehu jezera po cestě, která je chvílemi skoro neprůchodná, chvílemi radši skáčeme přímo po břehu. Máme ale informaci, kterak najít cestu k Zelenému jezeru, zkrátka před přítokem do jezera je ohniště, tam se dáme vzhůru, hned najdeme druhý ohniště, vlezeme doprostřed keře a za chvíli jsme na cestě.

Najít tady ohniště není vůbec složitý, protože se to nikterak nemaskuje, spíš se to ještě obloží šutrama tak do výše kolen, udělají se dvě vidlice a všude jsou pořezaný stromy. Ty jsou uříznutý občas taky ve výši kolen, aby se zároveň dalo pohodlně sednout na nově vzniklý pařez a ještě to je co nejblíže ohništi. Proč chodit pro dřevo, když jde porazit strom. Což nám připomíná, že jsme zapomněli drát na zavěšení ešusu. Tak se bude stavět na kameny, no.

Stoupáme lesem asi 300 výškových metrů, pořád nejsme s to rozpoznat, po kolika metrech jsou na tý naší pseudomapě vrstevnice. Stoupání to je teda regulérní. To je teda cesta. A ke všemu je hic. Čas od času vidíme spálenej strom, vždy ale jen jeden. Asi dostal v bouřce bleskem a ostatní se v tom mokru už nevzňaly. Po cestě se alespoň bavím tím, že žeru trpký borůvky a angrešt. Karaf nachází planou cibuli a česnek. V lese.

Řeka se ztrácí v podzemí, ale už vidíme vodopád nad kterým by mělo být jezero. Dokonce jsou tady kamenný mužíci. Je to vzhůru po suťovisku a šutrech, cesta je neznatelná a tak dlouho ji ztrácím a zase nacházím, až ji ztrácím úplně. Nicméně, v 15:30 jsem u jezera. Zelené jezero s bílou vodou. Jsem tak dehydratován, že se ani nepotím.

Je nádherně, fouká a asi půl hodiny po mně doráží i Karaf. Sundáváme boty, Karaf si dává ponožky do jezera, takže z bílý vody se rázem stává černá. Já mám spálenej krk, tak se poprvé mažeme. Ještě dáváme do jezera zchladit a zpevnit čokoládu, která je během chvilky olezlá jakousi havětí. Vzhledem k tomu, že ji už nakousala ta pitomá myš, tak to nějak zvlášť neřešíme.

Naproti nám je ledovcovej splaz, okolo zasněžené horské štíty a masivy, čas od času s burácením spadne nějakej ledovej odtrh, či sněhová převěj. Bereme vodu a stoupáme na ledovcovou morénu. Je tu hromada květin, ještě aby ne, když se na Altaji vyskytuje přes 1.800 druhů vyšších rostlin, z toho tři sta léčivek a více něž dvě stě endemitů, čili druhů, které se nevyskytují nikde jinde na světě. Třináct z nich je už zapsáno do červeného seznamu ohrožených druhů.

Jako by nestačilo, že při mazání se krémem jsem to vzal včetně očí, takže teď nevidím a jdu víceméně poslepu, přičemž to pálí jak čert, ještě jsem dostal alergickou reakci na ty zdejší kytky. Na to, že mám alergii na brzkou jarní směs a teď je konec července to je zajímavý. Na moréně do sebe po letech peru dva Zirtecy, takže se to zlepšuje.

Okolo cosi běhá, píská to a překvapivě se to jmenuje pišťucha. „Mě to připomíná malýho zajíce.“ „Mě zas velký morče.“ „Tak jestli to je malej zajíc, tak to bude pišťucha, jestli to je velký morče, tak to bude burunduk.“

Jenže burunduk je zemní pruhovaná veverka a nepíská. A běhá po lese. Ten tu jaksi není. To už je větší pravděpodobnost, že tu uvidíme sviště marmota. Tak se shodujeme na malým zajíci. Pišťuchy jsou velice zvědavý, ale taky velice plachý. A velice pískavý.

Živočišná říše je zde taky zastoupena poměrně silně. Sedmdesát tři druhů savců, 310 druhů ptáků, 10 druhů obojživelníků a 13 druhů ryb. Potom se tu ještě objevují komáři. A není jich málo. Karaf vzal prozřetelně repelent, snažíme se jím nacákat, komárům to ale zas tak moc nevadí, i když nějakej efekt tam je.

Je teplo, večer a my jdeme po trávě mezi štíty hor k plesu, co nemá název, ostatně na tý naší mapě nemá název skoro nic. Čas od času slyšíme rachot z padajících séraků a lavin. Po cestě fotím kytky, přičemž jsem si zase roztrhl kalhoty, tentokrát v rozkroku.

U plesa stavíme stan, poprvé vytahujeme benzínovej vařič MSR a klasicky děláme bramborovou kaši se sejrem a chilli a neklasicky s cibulí a česnekem, co jsme natrhali v tom lese. Po jídle zašívám kalhoty, což znamená, že tu musím sedět v trenkách, rychle zašívat, než zaleze slunce a přitom zabíjet komáry. Na jedno plácnutí připadají tak tři mrtví a jak jsou nacucaní tak jsem celej zamatlanej z jejich krve. Teda, vlastně z mý krve, protože má krev je už momentálně jejich krev. Pohled na mé končetiny s torzy asi dvaceti komárů je úchvatnej. Po zaštupování kalhot jdu natrhat pár kytek a položit je k pomníčku jakési nešťastnice. Vodácké pomníčky skončily a začali horolezecké. Nějaký kytky tam už jsou, jsou tam taky dva Bon-Pari. Oranžovej a zelenej. Před komáry prcháme do stanu. Slunce již zalezlo za hory, ale pořád je relativně teplo. Poprvé, za tu dobu co jsme tady, vidíme měsíc. Venku piští pišťuchy.

Tento a další články najdete na osobních stránkách autora na adrese pripluv.ic.cz

31.07.2006 Pon­dělí

Jsem vzbuzen o půl sedmé, vaříme, balíme a v osm hodin už jdeme po šutrech vzhůru. Zajímalo by mne, jak to ten Karaf dělá, že vstává tak brzo. Už jsme navlečení v kalhotách a bundách z různých materiálů třetího tisíciletí, takže samej Gore-tex, Gelanots a podobně. Čeká nás lezení v ledu, sněhu, skále a bůhví, kde ještě. Zatím lezeme do travnatého svahu, což je taky docela záhul a hlavně si pouze myslíme, že lezeme správným směrem.

Po dvou hodinách vidíme jezírko, co na naší mapě už není. Vzhledem ke globálnímu oteplování a tání Altajských ledovců docházíme k tomu, že tady byl kdysi ledovec a odtál. A protože tvary ledovců absolutně neodpovídají tvarům zakreslených v mapě, tak se s tím smiřujeme.

V dobách ledových byl Altaj opakovaně zaledněn a na jejich sklonku se stal místem katastrofických záplav, patrně největších v historii země. Právě v důsledku ústupu ledovců a náhlého uvolnění nahromaděné ledovcové vody v horských údolích. S tím ledem jsou zkrátka jenom problémy.

Necháváme mezi šutry batohy a protože obloha je taková spíš došeda než modra, jdeme nalehko obhlídnout nástup na ledovec. Objevujeme další pleso. Začíná pršet, vracíme se proto k batohům. Ty jsme tam strčili tak dobře, že je přehlížím a jdu až na konec jezera. Tak jsem si aspoň vyfotil pár kytek. Než se stihnu vrátit, Karaf nad báglama vztyčí bashu, zajímavý systém fungující na prusících, uzlech a trekovejch hůlkách. Trochu mu s tím pomáhám a funguje to dobře. Prší něco přes hodinu. Nebe je teď bílý.

Zhruba ve dvanáct vyrážíme vzhůru. Sápeme se k ledovci, navazujeme se a sápeme se po ledovci. Všude trhliny a ledový jeskyně. Když mi to ruplo pod nohama a zadunělo to stylem prozrazující velikost větší než malou, vypadli jsme fakt rychle.

Zkoušíme to teda po suti a takový příšerný šotolině, kde člověk udělá krok nahoru a o dva kroky sjede dolů. Protože jsme se vzájemně nepochopili (a to jsme tady jenom dva), lezu po suti stále nahoru. Karafa dobírám jen přes skálu, postupový jištění absolutně nejde zřizovat, ale docela postupujeme i přes to, že se nahoru škrábeme skoro 5 hodin. Marast to je pořádnej, na zádech dvacet kilo, není ani, kde si oddychnout, jediný, co nás žene vpřed je kus sněhu, kterej naznačuje ledovec a sestup do údolí Sedmi jezer. A aby se neřeklo, tak mi spadne pravá mačka a za pár minut levá.

Dolézáme nahoru na sněhový pole. Já bez maček. Teda s mačkama, ale ne na nohách. V rychlosti jsem to cvakl na smyce, co mám kolem krku a ramen, tak mi plandají někde u kolen. „Do prdele.“ „Co?“ „Nabývám dojmu, že to buď odtálo nějak moc, nebo že jsme někde jinde.“ „Kurva.“

Tak je jasný, že na druhou stranu to jde jedině volným pádem, do čehož se nám teda nechce, slanit to nejde, obejít to nejde, zpátky to taky moc nejde. „Tak natraverzujem a popolezem ještě kus, tam to už půjde.“ „To je kokotina, vždyť jsem to jasně viděl.“ „Já bych to zkusil.“ „Tak jo, ale tam tě asi zabiju.“ „Beru.“

Takže pokračujeme. Zase šotolinou, chvílemi sněhem, pevná skála nikde. Naštěstí to je už jen nějakých dvě stě metrů. Nad námi nebe, který se zbarvuje dočerna. Po dolezení na Karafem vybrané místo jsme v situaci, kdy před námi je hlubina, za námi je hlubina, po tý zasraný suti to dolů zkrátka nejde, no takto v hajzlu jsme nebyli už dlouho. Nakonec se jako nejprůchodnější varianta jeví slanit po ledu nad ty trhliny a tam to nějak vyskákat pryč.

Jsme asi ve třech tisících tři sta metrech nad mořem, fouká nárazový vítr, je docela zima, převalují se tu mraky, no situace na hovno. Tak jsem si aspoň vyfotil sedm jezer, kterých je fakt sedm, i když v mapě jsou jenom tři, vrtám do ledu první šroub a doufám, že to půjde. Šroubů máme pět, stejně tak karabin. Systém slézání ale máme vymakanej, slaňovat totiž nemůžeme kvůli šroubům, a nechceme kvůli tomu, že by to bylo po třiceti metrech a to je pomalý. Karaf, zaštandovanej na tom jednom šroubu mne tedy slaní šedesát metrů. Po dvaceti metrech dávám šroub jako postupový jištění, po dalších dvaceti další a na konci zaštanduju na dva šrouby. Karaf ke mně sleze, celou dobu ho dobírám. Když doleze na můj štand, dám mu turistickej cepín, on mi dá technický a protože má šrouby vybraný z cesty, slaním ho já. Ještě mu dávám jeden šroub ze štandu. Metodici by brečeli. Stejným stylem zřídí postupový jištění a když zaštanduje, slízám já. Po cestě mi zase uletěla mačka, načež jsem uletěl i já, ale protože jsem si do cepínu cvakl odsedku, tak se zastavuji dřív, než stihnu cokoliv udělat. Aby se neřeklo, ulítávám i podruhé, to mi pro změnu ujel cepín, což je docela blbý. Vypnul jsem si ho samozřejmě sám, nějak nejsem na ty klipy zvyklej. Jsem docela hyn a moc se nekontroluju, ale zasekávám se. Karaf mezitím dobíral jak o život, asi mu bylo jasný, že jestli poletím okolo něj, tak ho mačkama kopnu do ksichtu.

Vzhledem ke sklonu svahu asi 50° by to bylo docela reálný. Když se dostávám ke Karafovi, nestačím se divit jeho štandu, dal totiž jen jeden šroub, protože nějak zapomněl, že jsem mu jeden odštandoval, no a skrz ten šroub mu teče voda. Pěkný to je, ale radši se hned štanduju na cepíny.

Dostáváme se do úplně dokonalý synchronizace, kdy jeden zakládá štand a druhej zároveň ruší ten svůj. A jde to beze slov. Ve finále si už ani neříkáme zdar při míjení se, jenom prohodíme cepíny a jedem.

Takto to máme šest délek dolů, pak ještě asi čtyři, kde už jistíme jenom přes cepín. Dole scházíme zase po tý debilní šotolině, horší materiál ani neexistuje, šutry jezdící vlastní vahou, ještě když na to někdo stoupne, a ještě když je pod tím led. Je nasnadě, že se na tom přizabiju. Několikrát. „Kurva, do piči, já už na to seru, to radši spadnu do tý zasraný trhliny, než se tady postupně umlátit na těch šutrech zasranejch!“ A to jsem flegmatik. Normálně. Jdu po ledovci a jde se mi nádherně. Do doby, než mi Karaf přiškrceným hlasem sděluje, jestli bych jako nechtěl udělat jeden krok, že stojím na ledovým mostku nad docela fajnovou ledovou jeskyní. Je něco po sedmý hodině večerní, faktem ale je, že deset délek po ledu jsme zmákli za necelý dvě hodinky. I to nebe najednou vypadá tak nějak líp. Klopýtáme k jezeru, kde po dvanácti hodinách akce konečně shazujeme batohy. Stavíme stan, ani nevaříme a jdeme spát. A abych ten dnešní den nějak stylově zakončil, tak mi vypadla půlka zubu. Šestky vlevo dole. „A jestli mě ráno zase vzbudíš brzo, tak tě už fakt zabiju…“

01.08.2006 Úterý

K ránu přichází bouřka, stan mám nalepenej na hlavě, ale to mě vůbec neznepokojuje. Hlavně že jsem v horizontální poloze. Vstávám ve dvanáct, asi jsem o tom zabití v případě buzení, mluvil docela přesvědčivě. Karaf tu zase skáče už někdy od osmi. Je pěkně, za noc ale docela dost stoupla voda v plese. Karaf se oholil, čehož jsem si ani nevšiml. Výhoda v tom jeho vstávání je ale ta, že aspoň vždycky uvaří. Nevýhoda je v tom, že vždycky studuje mapu a přijde s nějakou, zpravidla zajímavou, variantou cesty, někdy se ani nestačím divit s jakou.

Po patnáctihodinovým spánku jím. Po třiceti hodinách. Karaf prezentuje variantu sestupu a traverzu do vedlejšího údolí, jen mě není jasný, jak si to představuje. Varianta sestupu ale vypadá docela dobře, páč vrstevnice spadají docela pozvolně až k horské tajze. Slézáme tedy kolem vodopádu a po šutrových polích a kopcích a morénách skáčeme jak kozy směrem ke Kučerlinskému jezeru. Já preferuju sestup až k jezeru, Karaf stále chce traverzovat. Furt nevím kudy. On teda taky ne. Čas od času někdo z nás spadne, proto, když vidím kamennýho mužíka, jsem docela rád. Pak to je mužík za mužíkem, vypadá to, jak kdyby tu byl nějakej dětskej zájezd a soutěžili o to, kdo jich postaví víc. To má za následek to, že většina mužíků je mimo cestu. Směr ale mám a ten už nepustím. Ozve se hrom, nebe zešedne. Ozve se pišťucha a je to dobrý. Nějak mám ty potvory rád, člověk tu pak není sám.

Zvětšuji a opravuji ty správný mužíky a docházíme k lesu. Vysvětlit Karafovi, že není kam traverzovat se mi moc nedaří, ale nakonec s variantou jezera vyhrávám. Dáváme se po cestičce do tajgy, ale cesta po chvíli mizí. Horská tajga je dokonale neprostupný les. Člověk se země skoro nedotkne. A někdy se propadne. Ale málokdy až na zem. Spadané větve a stromy obrostlé mechem a lišejníkem tvoří další patro, po kterém se jde. Když se k tomu připočte ten krpál, po kterým klesáme, nelze se ani divit, že Karaf moc nadšenej není. Vidina jezera nás ovšem táhne.

Jsme pěkně pošlehaní a popíchaní různými keři, když se po necelé hodině od vstupu do tajgy, objevujeme u jezera. Docházíme na náš flek, kterej je prázdnej, což je dobrý, protože pod stan tu je naskládanej takovej koberec z mechu. Voda tady taky docela stoupla. Poměrně dost, na tak velký jezero. Chvíli jen sedíme vedle sebe a čumíme do vody. U ohniště nalézáme sůl, rýži a nějaký koření z polívek. A dokonce náš drát na ešus a po chvíli i háček. Paráda. A je tu i nějaký dřevo.

Vařím poslední dávku tý hrozný pšeničný kaše, která krom délky vaření má i nevýhodu ve svý váze. Karaf vyráží na druhou stranu jezera do magazínu, nakoupit nějaký produkty. „Co chceš koupit.“ „Já nevím, vezmi mi to, co sobě.“ „Když já taky pořádně nevím, co chci.“

Jo, dva flegmatici na vandru. „Tak prostě něco kup.“

Suším propocený ponožky, čímž jasně dávám okolí najevo, že toto je naše teritorium. Okolí to chápe. Alespoň na tý straně, kam jde vítr. Karaf se vrací se smetanou, která má 15% tuku, rajčaty, polívkami a čtyřmi pirožkami se zelím. A dvěma drinky v plechovce, tak jsem zvědavej, s čím to bude tentokrát.

Do kaše rveme to rajče, smetanu, sýr, kari a chilli. Je toho najednou docela dost. Snad poprvé, za pobyt v této zemi se cítíme sytí. To je divný. Abychom spotřebovali úplně všechnu smetanu, vaříme v krabici od ní čaj. Pche, a pak, že nejde uvařit vodu v papírový krabici.

Jdu do magazínu. Kupuju poslední dvě pirožky, něco sladkýho a zase smetanu. Při návratu si mne adoptovala jedna černobílá kočka, poté, co jsem na ni zamňoukal. Páč si jí nevšímám, běhá kolem mě, skáče na stromy, leze po nich a vůbec dělá všelijaký vylomeniny. Nakonec se mi někam ztratila.

Karaf dodělal čaj, smetana se zdrcla, ale moc to nevadí. Vedle nás táboří dvě Rusky. Stan mají tak pro čtyři, dva dvoulitrový hrnce, sekeru, že by s ní člověk na dva tesy porazil strom. Už jsme si zvykli na místní, co tahají batohy o objemu sto dvacet litrů a nosí si rámový pily a podobně, ale toto je mazec. Kousek vedle nás zase chodí jedna dívčina neustále umývat hrnce, taky o objemu minimálně tři litry. Až působí dojmem, že je tu jen od toho umývání. Očividně ji to moc nebaví a ani se jí nedivím. My ten náš litrovej ešus pro jistotu nemyjeme vůbec.

Rusové ve skupinách jsou vůbec zvláštní pospolitost. Vaří hromadně z konzerv v hrncích, kde by šel uvařit kůň i s jezdcem, postaví si společenskou místnost, což je igelit o rozměrech pět metrů na pět, ale čím větší, tím lepší, v ideálním případě to natáhnou i nad stany a žijí jako tlupa. Nádobí ale umývá jen jeden. Projíždí kolem nás skupina na koních se psem velikosti medvěda. Dáváme jídlo do stanu, kvůli myši. Přestává foukat. Karaf dostává jednorázovou sračku, tak mizí kdesi v lese.