Super – stan vydržel nápor větru a dokonce i déšť –
propršelo (nebo prosněžilo?) skoro celou noc, ale ráno se udělalo fakt
hezky. Na obloze spousta modrých nadějných fleků, občas sluníčko a kolem
nás spousta lyžařů a běžkařů.
Sušení ve stanici Hunerkogl * Hledání Dachsteinu * Bloudění v mlze * Výstup * Hle, Dachstein je jinde * Návrat na Hunerkogl
Super – stan vydržel nápor větru a dokonce i déšť – propršelo (nebo prosněžilo?) skoro celou noc, ale ráno se udělalo fakt hezky. Na obloze spousta modrých nadějných fleků, občas sluníčko a kolem nás spousta lyžařů a běžkařů. Rychle balíme stany, ať můžeme co nejdříve vyrazit a v rychlosti ještě sušíme v lanovce na hajzlíkách boty. Zjistili jsme, že tam mají fantastický výkonný sušák na ruce se speciálním „náhubkem“, který se akorát vlezl do boty. Na čtyři cykly (stiskem kouzelného tlačítka) byla bota nádherně vysušená, dva cykly na ponožky a vzhůru do hor..
V šatnách lanovky necháváme batohy a vyrážíme jen na lehko znovu navázáni na jedno lano vstříc Dachsteinu. Holomek se ale skryl do mlhy. Opravdu se dá říct, že bloudíme v mlze. Vzpomínáme na Járu Cimrmana, Výstup po ledovci ke stěně Dachsteinu jak překračoval 70. rovnoběžku a navštěvoval Petrohradskou ermitáž. Předbíhají nás dva chlapci a nečekaně odbočují doleva. Koukáme do mapy a odhadujeme kam v té mlze jít dále. Vyrážíme nějakým směrem po částečně vyplužené trase pro běžkaře, ale zase bloudíme, je kolem nás akorát mlíko. Trošku se odkrývají okolní kopce a odhadujeme, kam zabočit. Za chvilku se kolem nás znovu prohnali Ti dva borci, kteří také Dachstein hledají a zdá se, že ani oni si nejsou zcela jistí, kde je.
S Romanem se shodujeme, že tamten kopec vlevo vypadá jako ten, který máme zdolávat (něco podobného jsme viděli na internetu), ale jsme ostatními členy přehlasováni, že je to zcela jistě tamten druhý kopec, ke kterému se blíží i ostatní výpravy. Tož přeskakujeme jednu ledovcovou puklinu a už stojíme pod kopcem a díváme se na krásnou ferratu, která vede až někam nahoru na Dachstein. Členové ostatních výprav znají pravidlo, že kdo dřív přijde dřív mele, takže vyrážíme na průzkum skály jako první. Počasí je katastrofální, dneska tu před námi určitě ještě nikdo nebyl a v předchozích 2 dnech určitě také ne. Fouká vítr, drobně prší nebo sněží, už sami ani nevíme. Zdoláváme skálu a čekáme na ostatní, když se před námi na chvíli ukáže nějaký ještě vyšší kopec, než ten na kterém stojíme.
Od jiných borců, kteří to tady zdá se již dobře znají, se dozvídáme, že je třeba ze skály druhou stranou slézt na další ledovec a pak podél se vyšplhat k další skále a teprv pak se vydrápat na Dachstein. Zkoušíme to, ale je to nebezpečné a někteří z nás by to asi nedali. Vracíme se zpět a za Dachstein prohlašujeme kopec kousek od nás, který ještě v rychlosti za děsného větru zdoláváme. Hurrrááá – Dachstein padl, jsme borci. Ještě vrcholová fotka a vzhůru zpět dolů na ledovec. Připíjíme z pleskačky na náš super úspěch, dáváme bidýsku a už se zase vážeme na lano a vracíme se zpět k Hunerkogelu.
Počasí se vylepšuje, ale Dachstein stále vidět není, je kompletně zahalen v mlze. Proti nám chodí davy turistů a zděšeně se na nás dívají, když vidí, že jsme navázaní na laně, cepíny v rukách, mačky… opravdu to tam na takovou výbavu asi nebylo – dokonce by se dala celá cesta jít i bez maček, protože ledovec byl celý zasněžený čerstvým sněhem, takže to vůbec nepodkluzovalo. Ale v rámci tréningu jsme si aspoň vše řádně vyzkoušeli a jsem tomu rád. A ještě jsme pomohli aspoň chvílu nést Liborovi lano.
Při návratu na Hunerkogel si nás turisté s obdivem fotí, určitě si říkaj, co to tady je za profi-výpravu. Batohy jsou na svých místech v šatně a tak začíná další etapa sušení na záchodě. Docela to byla fuška, 14 kusu bot, do toho ponožky, se divím, že jsme ten sušák na záchodě neodvařili – jel víc jak hodinu na plné obrátky – dokonce nás ani nikdo nevyhnal. Ještě pro lepší sušící účinek bylo ideální narvat do bot papírové ubrousky, které jsme si též na záchodech snadno obstarali.
Tento článek je s laskavým svolením převzat ze serveru party cestovatelů Cestou-necestou.com kde naleznete více fotografií a jejich další expedice…
Celou noc venku zuřila bouřka, ale ráno se udělalo hezky, sluníčko a
celý dachsteinský masiv jsme měli jako na dlani. Rychlá snídaně a
v půl jedenácté se vydáváme konečně na další cestu. Před startem
ještě chvilku sledujeme vrtulník…
Krippenstein * Schilcherhaus * Sprška * Sněžka * Sušení v Simonyhutte * Přesun k ledovci * Hunerkogl * Přespání na ledovci * Vichřice, sníh, déšť
Celou noc venku zuřila bouřka, ale ráno se udělalo hezky, sluníčko a celý dachsteinský masiv jsme měli jako na dlani. Rychlá snídaně a v půl jedenácté se vydáváme konečně na další cestu. Před startem ještě chvilku sledujeme vrtulník, který přivezl nějaké dělníky, nejspíš do práce – takové alpské MHD. Klesáme dolů k lanovce Gjaidalm (1791 m) a děsí nás pomyšlení, že to budeme muset znovu vystoupat. Cestou proti nám jede onen nesympatický stařík ze včerejška, tentokrát však usměvavý, jel do prudkého kopce proti nám na čtyřkolce tažené huski spřežením.
U Gjaidalmu potkáváme rakouské důchodce v polobotkách, jak akorát nasedají na lanovku a jedou nahoru na Krippenstein, asi do Lodge na oběd. My pokračujeme dále a u chaty Schilcherhaus dáváme trochu oddech. Okolní krajina je moc pěkná, v dáli jdou slyšet pasoucí se ovečky… a nejsou to ovečky ani pan Lorenz, jsou to krávy. Stoupáme a u rozcestníku vybíráme tu méně namáhavou, zato o půl hodiny delší tří hodinovou procházkovou trasu nosičů k Simonyhutte. Rakouští nosiči jsou asi velice zdatní, protože jsem si nedovedl představit sám sebe v jejich kůže a nést tu na zádech nějaký větší náklad k další chatě, cesta byla místy dost akční. Můj 15ti kilový batoh mě docela stačil.
Začíná pršet. Počasí není nijak valné, mlha, okolní kopce mizí z dohledu. Místy padají malé kroupky. Ti co nemají gelanotz jsou během chvilky mokří, my s teflonovým zátěrem jsme odolávali tak hodinu, než jsme byli durch. Brodíme se sněhem. Stále stoupáme, vítr, v dáli vidíme nějakou chatu, pochybujeme, že by to mohla být ta naše, stále stoupáme, v botech pěkně čvachtáme a ejhle – chata na obzoru – ještě odsunout dveře a jsme zachráněni – vivat Simonyhutte.
Převlékáme se do suchých hader a ty mokré, včetně ponožek a bot, dáváme do sušárny, kterou dobře rozhicovali, takže během těch třech hoděk, co jsme v chatě strávili, jsme se komplexně prosušili. Za vtipných 10 Eur za konvičku čaje a 3,5 Eura za misku teplé polévky s divnou houbovitou hmotou jsme se pěkně rozšoupli. Než jsme si však objednali, zažili jsme vtipnou příhodu se sháněním místa u očíslovaných stolů a pod heslem „Chyť si svého číšníka“ jsme si chytli pěkné místo u šestky. Po třech hodinách popíjení jednoho hrnku čaje a po partičce zviřátkového pexesa zjišťujeme, že venku přestalo pršet, takže můžeme v znovu vyrazit a to dokonce i v suché výbavě, které nám mezitím pěkně vyschla.
Na verandě chaty probíhá přípravná akce „Obleč si svůj sedák“, ale ještě že jsme měli s sebou Libora a Honzu, kteří nás do nich navlíkli, sami jsme se nebyli schopni zorientovat, co je předek, zadek, spodek… byl to docela dobrý nápad, se nachystat na ledovec už tady v teple, páč jsme pak nemuseli experimentovat pod ledovcem – víme (podle internetu na chatě a Medarda Online), že kolem 19–20h má začít zase pršet, takže musíme to stihnout dorazit až nahoru za sucha…
Kolem 17h tedy vyrážíme, nejdříve zase trochu klesáme, stoupáme, cesta vede většinou sněhovými poli a po šutrákách. Ledovec už máme na dohled, ale ještě stále k němu nesměřujeme, dokud to jde po kamenech…
Tak jsme u ledovce, Libor vyndává z batohu lano a libuje si, jak má bágl najednou lehký. Nasazujeme mačky, někteří členové týmu nadávají a zkouší různé metody násady, ale bez úspěchu, Libor ale zasahuje a ledovcové nováčky poučuje. Navazujeme se na lano a už stoupáme. Libor vepředu, já na ochozu (měli jsme jen dva cepíny) a stoupáme jako čuníci pěkně za sebou. Cesta je docela prudká, ale v mačkách to byla pohodová procházka. Občas odbíhám na laně do boku a dopředu abych udělal nějakou reportážní fotografii. Fantastické okolí
Znovu máme docela mokro v botách, ten rozbředlý sníh je skutečně moc i pro kvalitní šůty. Konečně vidíme vrchol dnešního putování a pomalu vyhlížíme místo, kde by se daly postavit stany. Výborně, jsme na vrcholu, nejen našich sil, ale i stanice lanovky Hunerkogl (2.700m). Zouváme mačky, odpojujeme se od lana a utíkáme do tepla lanovky. Naštěstí bylo zavřeno, takže je rozhodnuto – stavíme stany. Kousek od lanovky je taková ideální terasa, rychle vyšlapáváme místečko pro 3 stany, ale v tom hnusném větru moc stavět nejde. Tyčky se prohýbají, plachty lítají, byla to opravdu zábava stany erektovat. Nakonec jsme stan přivázali na jedné straně k zábradlí a na druhé zajistili cepínem.
Rychle s Romanem zalézáme do tepla našeho stanu a já rychle vytahuju spacák a schovávám nohy do teplíčka. Roman necítil prsty ještě asi půl hodiny. Jako příprava na Patagonii dost dobré. Dáváme baštu a zjišťujeme, kolik máme vody. Tým Cody&Jakub nám připravili exklusivně silné kafe a čaj, takže jsem dlouho do noci nemohl usnout. Tak jsem poslouchal, jak si vítr se stanem pohrává a tajně doufal, že se jeho směr nezmění, protože jsme byli chycení vlastně jen onim jedním cepínem, který držel celou plachtu stanu.
Tento článek je s laskavým svolením převzat ze serveru party cestovatelů Cestou-necestou.com kde naleznete více fotografií a jejich další expedice…
Vodopády Iguazú se nacházejí na hranici mezi Argentinou a Brazílií.
V blízkosti je i Paraguay, ale řeka Iguaçu má jen dva břehy a tak
se Paraguayci musí spokojit jen s tou „blízkostí“.
Kemp je sice malinko z centra Puerto Iguazu, ale autobus na vodopády staví skoro před branou. Po zkušenosti z předchozího dne, kdy jsme vlezli do autobusu s nějakou divnou sazbou za jízdenku, se nejprve ptáme lidí na zastávce a pak raděj i řidiče. Ten kývá v souhlasu a my nastupujeme.
Cesta trvá asi hodinku a vystupujeme před branou areálu. Vstupné se může zdát trochu vysoké, ale později se přesvědčujeme, že o park je skvěle pečováno a loďky i vláček jsou v ceně. Spolu s ostatními turisty jdeme po chodníčku, který nás provede po horní části vodopádů.
Čekám, že zůstanu ohromen velikostí vodopádů, ale takový dojem se nedostavuje a i když jinak jsou vodopády opravdu parádní, zůstává trocha zklamání z jejich velikosti.
Spodní část areálu nám vyráží dech spektakulárními výhledy. Neustále se zastavujeme a fotíme. Scházíme úplně dolů a tam na nás čeká taková loďka, která nás převeze na jakýsi ostrov. Je vedro, skoro by se chtělo koupat. Lidi se na ostrově opalují a vládne tu dovolenková atmosféra. Chybí jen stánky s párky a pivem. Vlastně nechybí. Po ostrově se dá udělat kratší okruh, s jednou skvělou, ale trochu vlhkou vyhlídkou. Přeplavíme se zpět a jdeme na vlakovou zastávku.
Vodopády Iguaçu (šp. Cataratas del Iguazú, port. Cataratas do Iguaçu) představují největší systém vodopádů na Zemi. Leží na řece Iguaçu na hranicích mezi Argentinou a Brazílií na 25°41′ jižní šířky a 54°26′ západní délky. Voda se zde v přepadu dlouhém asi 2,7 km řítí přes okraj lávové plošiny do hloubky asi 70 metrů. V období dešťů je zde průtok asi 6500 m³ vody a asi 270 samostatných vodopádů, v období sucha klesá průtok na 300 m³ a vodopádů je asi 150. Největším vodopádem jsou Ďáblova ústa.
Oba státy, na jejichž hranicích vodopády leží, okolo nich vytyčily rozsáhlé národní parky (Parque Nacional Iguazú na argentinské straně a Parque Nacional do Iguaçu na brazilské straně) chránící jak vodopády tak okolí tvořené z velké části zachovaným pralesem.
Vodopády jsou hojně navštěvovány turisty, pro něž byly pod vodopády zbudovány speciální lávky a pozorovatelny. Vodopády a oba přilehlé parky byly zařazeny na seznam světového dědictví UNESCO.
Vláček přijede a štrůdl návštěvníků se napasuje na lavice. I my se necháváme s ostatními dovézt na vzdálenější část vodopádů. Vystupujeme a ve stejném štrůdlu pokračujeme po chodníku nad řekou k vyhlídce. Jestli jsem byl trochu zklamaný velikostí vodopádů, tak tady to ze mne všechno padá. Přímo před námi se otvírá obrovská díra, ve které mizí neuvěřitelné množství vody. Člověk si připadá fakt hodně malinký a já děkuji za to zábradlí. Není vidět, co je dole, ale určitě to není nic, s čím bych se chtěl setkávat nějak moc zblízka.
Vodopády Iguazú stojí za návštěvu. Víc nemůžu říct, kdo neuvidí, neuvěří.
Letošní alpská expedice by se dala shrnout následující větou:
„Jak jsme testovali alpské sušáky bot“. Počasí nám opravdu moc
nepřálo, i když katastrofické scénáře Medard Online / Wetter
Zentrale se naštěstí nekonaly.
Úvod do příběhu – jak jsme plánovali…
Letošní alpská expedice by se dala shrnout následující větou: „Jak jsme testovali alpské sušáky bot“. Počasí nám opravdu moc nepřálo, i když katastrofické scénáře Medard Online / Wetter Zentrale se naštěstí nekonaly. Z původních osmi nadšenců odpadl Franta „Bolavá Huba“, který expedici a její kroky řídil z Brna a pomocí internetového spojení předpovídal vývoj počasí a prognózy do dalších dní – jeho depresivní zprávy, ve kterých nechybí slova jako sprška, voda, sníh a podobné sprosťárny se vyplnily naštěstí jen částečně.
Tým A dorazil do Mikulova jako první a jako první začal u Lukášků na terase ochutnávat špekoně a červené. Tým B (šedé pólo) dorazilo s mírným zpožděním, opožděný Cody dorazil kolem půlnoci. Svou účastí na předodjezdové párty nás překvapil především Sátilík, kterého už většina z nás považovala za mrtvého, neboť poplašné zprávy o jeho zdravotním stavu se šířily rychlostí blesku.
Asi do druhé hodiny ranní jsme se „radili“ o dachsteinském treku a bílé víno a dýmka se spešl tabákem Al Faker – no opravdu jsme si pochutnali, veilce, vielce, velcie, ehm velice. Holt Mikulov, naše čerpací stanice.
Tento článek je s laskavým svolením převzat ze serveru party cestovatelů Cestou-necestou.com kde naleznete více fotografií a jejich další expedice…
1. den 4. července – středa
Přesun na místo určení * Hallstatt * Gosausee * Nocování v luxusní rozestavěné stanici lanovky
Po ranní terasové snídani kolem 10h konečně vyjíždíme směr Alpy. Tým B (Libor s Lídou a Honza – šedé pólo) na poslední čerpací stanici v ČR ještě dobírá plnou nádrž, tým A (ve složení Roman, Jakub, Cody a já – modrý Megane – díky Prochy) zkouší už asi desátou verzi kódu do autorádia (Prochyn šwára nám nepřál a resetoval nám autorádio, které si bez čtyřmístného kódu ani neškrtne). Vyzkoušeli jsme všechny kódy, které jsme našli v přihrádce, různé významné roky, SPZ auta, všechny známé výšky Dachsteinu, satanská čísla, postupky, nuly, hodinové časy… no nebudu napínat – rádio se celou cestu nekonalo. Schloss Schönbrunn
Abychom se vyhnuli Vídni, měli jsme s sebou speciální itinerář, kde bylo popsáno, jak se Vídni vyhnout. Naneštěstí se tento itinerář ztratil a Jakub ho nedokázal najít (našel se až znovu v Mikulově za pár dní). Nevadí, máme ještě GPS navigaci – žel rakouské silnice jsou lemovány hustými větrnými věžemi, které asi rušily signál z družice, takže se nám ho nepodařilo vůbec chytit. Hurá – těsně před Vídní máme konečně signál – ha pro změnu zjišťujeme, že náš TomTom nemá mapu Rakouska. No to bychom měli, vracíme se zpět k papírové verzi mapy Rakouska 1:500.000. Samozřejmě jsme tu zásadní odbočku (za Billou doprava) minuli, takže bloudíme skrz centrum Vídně, ale zdá se, že jedeme relativně správně. Po hodinovém zdržení se ve Vídni a prohlídce Šénbrůnu zastavujeme na čůrací na dálnici směr Linz. Prima, po 2,5 hodinách jsme ujeli už 100 km.
Zadáváme další kódy do autorádia a pomalu se blížíme našemu cílovému místečku. Škoda že je dostatečně hnusně na to, abychom se kochali krajinou raději z auta. Odpoledne konečně přijíždíme do nádherného městečka Hallstatt, do kterého se vjíždí dvěma tunelama. Jedním obyčejným a druhým zázračným. Zázračný tunel má tu vlastnost, že po jeho projetí přestane pršet. Toto se nám stalo dnes a úplně stejné překvapení nás pak čekalo i další den. Zázrak. Gosause – pohled k ledovci
Projíždíme městečko a u jezera hledáme místo na přespání. Nakonec padlo chlapské rozhodnutí, mrkneme se ještě k jezeru Gosausee. Cestou jsme zahlédli pár dobrým míst na přespání. Gosausee nás nadchlo, překrásné jezero, v pozadí hory – po krátkém pikniku začíná trošku pršet, takže fotíme poslední fotky a kolem potápěču, vracejících se z akce, se vracíme k autům a vyrážíme hledat místečko na přespání.
Původní návrh týmu B tým A zavrhl, ale objevili jsme jinou zavřenou chajdu u které však marně pod rohožkou hledáme klíče. Vracíme se zpět k autu, ale začíná docela solidně pršet, takže vedoucí tým A zůstává takticky v autě u vína a dobrůtek další půlhodinu, zatímco průzkumníci týmu B se šli ubytovat. Déšť na chvilku ustal, rychlá akce a hle, už jsme také schovaní pod stříškou nově se stavící stanice lanovky. Dokonce jsme tu našli i něco jako matrace, takže vaříme nějaké bašty a kolem desáté uleháme do postýlek a ještě jednou si pročítáme Frantovu semesku o počasí, jak asi bude zítra. Vypadá to ale na jeskyně – pro jistotu si ale chystáme naše outdoorové vybavení a kropíme je sprškami impregnace – hlavně speciální Codyho šusťákovku a mé kšandové kalhoty, které po prvním promoknutí zadrží déšť na 5 minut… grrrr
Kolem osmé hodiny nám do ložnice vlezl jakýsi dělník, ale jen se usmál, protáhl se kolem našich postelí, odemkl si dveře zabarikádované našimi batohy, vzal si nějaké nářadí, rozloučil se a vyrazil do práce. Spíme dál, ale týmy jsou masírováni myšlenkou, že dělník vyrazil pro policajty a přemýšlelo se, kolik asi vyfasujeme let za vloupání se do otevřeného objektu…
Chvilku prší, chvilku neprší, kopce, které byly včera ještě vidět, dnes již vidět nejsou. Využíváme hluchého místa, přesouváme se k autům a za deště přejíždíme do Hallstattu k lanovce Dachsteinseilbahn a k jeskyním. Po zjištění, kolik lanovka stojí vyrážíme za mírného deště zdolat kopec po vlastních. V závěsu máme další českou bandu, která také odmítá za lanovku platit. Motáme se kolem bagrů, až se konečně dostaneme na pěknou lesní cestu a les se nám začíná líbit až do místa, kde jsou přes cestu policejní pásky s nápisem „verboten“. Tak jsme došli. Zrovna teď musí budovat a opravovat trasu nákladní lanovky… Byli jsme přesvědčeni vyrazit dále, když v tu jsme opět masírováni myšlenkou, co když nás chytnou cajti, a kolik je pokuta a jak jsou čistá vězení…
Tož se vracíme zpět a v plánu je jet do jeskyně lanovkou, pak se opět vrátit dolů a zase někde přespat, protože má být dle předpovědi stále hnusně… Naštěstí se mě podařilo většinu zmást a přesvědčil je, že jeskyni sice uděláme, ale pak už když budeme nahoře tak proč nevyrazit rovnou do terénu? Po promyšlení všech variant jsme se jednomyslně shodli na té nejlepší – jedno z aut se přesune na jižní stranu dachsteinského masivu a druhé zůstane zde v Hallstattu. Libor s Romanem, naše auto spojky, vyrazily schovat auto na jižní svah (asi tří hodinové zdržení) a naše pětka vyrazila zdolat přeplněnou lanovkou za bratru 9 Eur (na stojáka jak v Brně v šalině) mamutí jeskyni. Roman s Liborem měli pak za tři hodiny šalinu skoro prazdnou, to se nechce skoro ani věřit. Jeskyně: krása, za sebe můžu říct, že jsem byl nadšen. Sice žádná krápníková výzdoba, ale zato obrovské prostorné dómy, fakt paráda. Trochu šokovaní jsme byli stínohrou – kromě pohledné „shadow woman“ promítali i nákupní vozík a další kraviny – asi něco pro Rakušáky.
Kousek od vchodu do jeskyně pořádáme piknik a připravujeme síly pro výstup od lanovky (1.346 m) k chatě Krippenstein (2.074 m), kde máme sraz s Liborem a Romanem. Převýšení 700 metrů je docela znát, takže se trochu vysvlékáme. Počasí nám zatím přeje – neprší. Dostáváme se do cca 2000 m, kde jsme narazili na zavřenou pěknou chatku – v podobné jsme vloni spaly pod Hochalmspitze. Zdá se, že ve zdejším kraji není zvykem otvírat „Shelter“ pro veřejnost, ale je zapotřebí dole nafasovat klíče.
Jak z Pána prstenů se před námi v mlze objevuje obrovské mýtické jezero, ale po opadnutí mlhy jsme zjistili, že se jedná o louži v průměru 15ti metrů, což nás těžce zklamalo. Stoupáme a krom deště na nás útočí sníh a kroupy. Podle cedule zbývá k chatě 45 minut, za 20min jsme ale naštěstí tam. Ukazatele tu mají pro důchodce.
Zase se na chvilku udělalo pěkně pomalu se nám odkryly všechny kopce v okolí. Začíná nás to trochu děsit, protože Dachsteinský masiv je daleko před námi a musíme pokořit údolí, které je pod ním, vůbec si netroufáme odhadnout, jestli to stihneme, do toho ty depresivní předpovědi počasí…
No nic, dělá se zase škaredě, začíná poprchat, jdeme se schovat do chaty s honosným názvem Lodge, která stojí jen kousek od stanice lanovky. Trošku nás překvapilo, že je hotel zcela prázdný, ale pingl (rokér – pouští samé pecky – Nirvánu, Nehty, Placebo,…) byl sympaťák a čaj i polévku uměl připravit skvěle. Za chvilku tu byli i Roman s Liborem, takže náš tým byl opět po půl dni kompletní, tak na shledání dáváme za 3 euráče ještě pivko a rockér nám ukazuje na podrobné mapě, kam se vydáme zítra. Prý to je strašně blízko, ale sám tam ještě nikdy nebyl, ale teoreticky to zná. Lída u rockéra vyjednala velice výhodné ceny za ubytování a z původně navrhované ceny 20 Eur jsme se dostali na pěknou cenu 8,5 Eur na osobu se spaním na postýlkách. Nesympatický stařík nám zakázal na pokoji vařit, tož jsme si dali jen studenou obloženou zem, ale stálo to za to, těch dobrůtek…
Keď chceš vidieť typické Dánsko, choď do Skagenu. Takúto radu som
dostala od svojich dánskych priateľov. Rovnaké odporúčanie zaznelo aj
z úst pracovníka dánskych železníc DSB, keď som pred ním zvažovala
trasy za poznaním Dánska, tejto malej, rozlohou i počtom obyvateľov
nám podobnej krajiny.
Keď chceš vidieť typické Dánsko, choď do Skagenu. Takúto radu som dostala od svojich dánskych priateľov. Rovnaké odporúčanie zaznelo aj z úst pracovníka dánskych železníc DSB, keď som pred ním zvažovala trasy za poznaním Dánska, tejto malej, rozlohou i počtom obyvateľov nám podobnej krajiny. Apropos, cestovanie železnicou v Dánsku má svoju úroveň. Železničné stanice v Dánsku sú moderné, bezpečné a vlaky k tomu ešte i rýchle, hoci nie celkom presné. Všetko je orientované na zákazníka. Už keď sa cestujúci informuje o možnostiach cestovania, pripadá si podľa známeho baťovského: náš zákazník-náš pán. Každému zákazníkovi sa v informačnej kancelárii, ktorá je zároveň i predajným miestom, venuje jeden zamestnanec. Tento v prvom rade poradí a až potom predá cestovný lístok, pravda, ak chcete. Donekonečna bude na váš podnet trpezlivo zvažovať všetky podmienky a okolnosti vašej cesty. A tiež vašej peňaženky, ak naznačíte. Ten „môj“ rýchlo odhadol, že som cudzinka. Na tom však nie je nič mimoriadne v krajine, kde žije oficiálne 8% obyvateľstva cudzieho pôvodu. Na uliciach dánskych miest bežne stretnete predstaviteľov všetkých rás našej matky Zeme. Zo vzájomného chovania ľudí na vás dýcha maximálna miera rasovej znášanlivosti a dobrého spolužitia.
Po zistení odkiaľ som, pracovník železnice poznamenal, že dánska vláda nariadila štátnym úradníkom, aby sa chovali k cudzincom milo a prívetivo a on mi preto ponúkne výhodný lístok, s ktorým môžem počas troch dní bez obmedzenia prebrúsiť Dánsko. Tak som sa dostala do Skagenu, najsevernejšie položeného miesta-mestečka v Dánsku, bývalej rybárskej osady. Cesta vlakom do Skagenu bola tiež typicky dánska. Sprava i zľava rovinatý alebo mierne zvlnený terén, polia so zažltnutým obilím, repkou olejnou a pasienky so skupinami krovín. V ohradách sa pásli kone so žriebätami, častejšie však kravy, menej ovce. Obdobný obraz uvidíte kdekoľvek v Dánsku.
V Skagene, na malej ale modernej železničnej staničke končí železničná trať, ale vo vzduchu je už cítiť more. Tepnou tejto kedysi rybárskej osady, dnes mestečka, je moderná, trochu ospanlivá hlavná ulica lemovaná obchodmi, reštauráciami s rybími špecialitami ale aj s už klasickým rýchlym občerstvením a kaviarňami. Prostredie oživuje a zmäkčuje moderná fontána. V Dánsku je v každej mestskej časti, v každom parku a na námestiach zakomponovaná do miestneho prostredia voda. Nesmierne to poľudšťuje aj často super moderné prostredie. Kúsok od hlavnej ulice leží jediný kostol v meste- Tilsandede Kirke. Kostol je protestantský, ako väčšina kostolov v krajine. Dáni sú väčšinou evanjelického vierovyznania a to hneď od nástupu reformácie v Európe.
Skagen – raj dánskych impresionistov
V 70. rokoch 19. storočia Skagen prilákal jedinečnými prírodnými krásami do svojho náručia dánskych impresionistov. Dánski lovci svetla a bežných okamihov v živote obyčajných ľudí tu vytvorili celú umeleckú kolóniu. Sami seba nazývali naturalistami, realistickými maliarmi. S obľubou maľovali v prírode, v dunách a priamo na pobreží. Štetcom zachytávali na umeleckú večnosť najmä robotníkov mora pri práci a v bežnom živote ale i seba.
Po dánskych impresionistoch zostala v Skagene dodnes tradícia letnej školy maľovania ale najmä jedinečné múzeum. Založili ho v roku 1908. Skagenské múzeum je typická tehlovočervená budova, ktorá stojí v záhrade upravenej ako park. Turistom sa vychádza v ústrety, múzeum je otvorené v sezóne od apríla do septembra každý deň. Zbierky múzea obsahujú viac ako 1800 malieb, kresieb, grafických prác a sôch dánskych impresionistov: Anny a Michaela Ancherových, Severina Kroyera, Holgera Drachmanna, Lauritsa Tuxena a iných.
V čase mojej návštevy bolo možné v múzeu vidieť rytiny, maľby a jedinečné akvarely Andreasa Zorna, tiež na krátky čas člena skagenskej umeleckej kolónie. Zorn bol umelcom svetla. Svetlo zakomponované v jeho maľbách tak pôsobivo oživuje podobizne ľudí v najrôznejších životných okamihoch, že človek doslova čaká na okamih, kedy postavy vystúpia z obrazu a budú pokračovať v naznačenom deji. Netreba ani veľmi zdôrazňovať, že ostraha celého múzea je veľmi prísna, ale v časti Zornových akvarelov každé dva exponáty strážila azda jedna osoba.
Skvostom múzea je jedáleň hotela Brondum. Tento hotel bol od začiatku centrom spoločenského života skagenských impresionistov. Hotel stojí doteraz v tesnej blízkosti múzea. Skagenskí impresionisti obdarovávali vlastníka hotela, Degna Bronduma, obrazmi, na ktorých zachytávali podobizne svojich umeleckých súputníkov alebo chvíle zo svojho spoločenského života. Na pamiatku návštev umelcov Brondum umiestňoval obrazy pod povalu jedálne. Nemeckí vojaci si počas okupácie v časoch druhej svetovej vojny síce zriadili v jedálni hotela telocvičňu, ale Brondumove obrazy prežili ťažké časy bez porušenia v úkryte. Krátko po vojne obrazy ba i celú jedáleň premiestnili do Skagenského múzea.
Skagenské múzeum nie je len chrámom skvostov dánskeho impresionizmu. Myslí sa i na prosté ľudské potreby. Súčasťou múzea je veľké kníhkupectvo s nepreberným množstvom kníh, pohľadníc a upomienkových predmetov. Za objektom múzea je záhrada v podobe parku. Návštevník môže bez obmedzenia chodiť po tráve a obdivovať roztrúsené sochy Skagenčaniek: Anny Kroyerovej a Anny Ancherovej. V záhrade stoja aj záhradné domčeky, ktoré si kedysi prenajímali umelci a zriaďovali v nich ateliéry. V jednom z domčekov je cukráreň, kde si môžete pochutnať na dobrej káve a na koláčoch, napríklad aj na miestnej špecialite – skagenskom koláči. Recept na chutný orechový koláč mi ochotne preložila z dánštiny svetlovlasá pokladníčka múzea, Írka Anna, ktorá sa mi hneď priznala, že ona veru nepečie. Ani ja by som nepiekla, keby som mala prístup k takým chutným koláčom za takú výhodnú cenu. V priateľskom rozhovore sme popri recepte na koláč stačili rozobrať zastúpenie žien v slovenskej vláde a sociálnu situáciu v mojej vlasti. Anna popri tom stihla predávať vstupenky a monitorovať vnútro múzea na obrazovke.
Duny, majáky a Grenen
Názov mestečka Skagen je odvodený od blízkeho mysu Skaw, ktorý bol po celé stáročia postrachom pre námorníkov. Podľa oficiálnych zdrojov sa už v 16. storočí udržiaval na tunajšom pobreží na veľkej panvici oheň ako pomôcka pre orientáciu námorníkov. To bol počiatok štátom organizovanej signalizácie. V 18. storočí postavili na severnom okraji mestečka tzv. biely maják. Stojí tu doteraz, zvonka vynovený, ale už neplní svoju funkciu. Malebným chodníkom cez duny popri pobreží sa možno dostať popri bielom majáku k tzv. sivému majáku. Tento začal fungovať v roku 1858 a slúži doteraz. Mimochodom, je to druhý najvyšší maják v Dánsku. Meria 46 metrov. Postavil ho známy dánsky architekt N. S. Nebelong. Zdrojom svetla pre signalizáciu bola najskôr petrolejová lampa s piatimi knôtmi, neskôr petrolejový horák, ešte neskôr obrovská žiarivka a dnes je to 400W-sodíková lampa. Sivý maják vysiela svetelné signály každé 4 sekundy do vzdialenosti 36 km. Vysielanie signálov zabezpečuje v súčasnosti päť veľkých šošoviek s hmotnosťou dve tony a s ohniskovou vzdialenosťou takmer tri štvrte metra. Šošovky plávajú v ortuťovom kúpeli.
Sivý maják je prístupný verejnosti. Za dobrovoľné vstupné päť dánskych korún sa dostanete po 210 schodoch až pod strechu majáka. Priamo pod šošovkami sa môžete zrakom vpíjať do azúrovo-modrého mora, ktoré sa pred vami vlieva do oblohy. Sivo-zelené duny na pobreží sú porastené trsťami suchého i zeleného machu, skupinami nízkych ihličnanov a kríkmi divých ruží. Pláž striedavo lemujú úseky vyložené skalami a pieskom. Nie je nič výnimočné, ak na skalách priamo v mori nájdete sedieť skupinku Dánov, ktorí si sem vyšli zahrať karty. Kúsok ďalej v mori sa im určite chladí svetlý ležiak Tuborg.
Hlavnou atrakciou Skagenu je však Grenen. Je to najsevernejší sever Dánska, známy tým, že sa tu spája Severné more s Baltickým morom. Ako všetko krásne v živote, aj Grenen má svoje nebezpečné stránky. V mieste spájania oboch morí vznikajú nebezpečné spodné prúdy, preto sa tu neodporúča kúpať. Stojac na skale v Grenene, omočila som si opatrne len špičku nohy. Od toľkého upozorňovania človek čaká, že z mora už-už vystrčí hlavu podmorská hydra a vtiahne ho hlbín. Grenen má však nesporné čaro. Toto miesto si vybral za miesto svojho posledného odpočinku i maliar a básnik Holger Drachmann, člen skagenskej maliarskej kolónie.
Skagen so svojimi jedinečnými prírodnými krásami, žltavými vkusne upravenými domcami, explóziou svetla a slnka je skvelým prístavom pokoja a protipólom k súčasným moderným dánskym mestám. Naozaj, typické Dánsko minulých čias s náterom súčasnosti.
Pro zájemce o tuto specifickou fotografickou disciplínu připravujeme kurz fotografování v podzemí. Akce se uskuteční ve
dnech 9. – 11. 11.
2007 v Moravském krasu.
Fotografování v podzemních prostorách má svá specifika. Fotograf a jeho technika se musí vyrovnat často s obtížnou přístupností prostor, se zvýšenou vzdušnou vlhkostí, chladem, někdy blátem, vodou či prachem, ale hlavně s nepřístupem světla. Poslední překážka se naopak stává výhodou. Podzemní fotograf má k dispozici přesně to světlo, které si přinese. Sklepy a jeskyně se tak vlastně stávají nejlepšími ateliery, ve kterých je možné mít světlo naprosto pod kontrolou.
Pro zájemce o tuto specifickou fotografickou disciplínu připravujeme kurz fotografování v podzemí. Akce se uskuteční ve dnech 9. – 11. 11. 2007 v prostorách Ekologického volnočasového centra Švýcárna v Josefovském údolí u Adamova v Moravském krasu. Praktická cvičení a exkurze budou probíhat v jeskyních Křtinského údolí.
Kurz fotografování v podzemí se uskuteční 9.-11.11.2007 Příspěvek na uspořádání kurzu činí 580,– Kč Z organizačních důvodů vyžadujeme od účastníků přihlášku a zaplacení zálohy Zde najdete informace o kurzech fotografování.
Vlastní kurz a hlavní fotoexkurzi povede Marek Audy. Ve spolupráci s firmou Zoner (software pro zpracování fotografií) a dovozci techniky Canon připravujeme další doprovodný program zaměřený na pořízení, zpracování a tisk fotografií. Domlouváme i možnost vyzkoušet si na místě speciální fotografickou techniku. Na místě bude možno v omezeném množství zapůjčit přilby a světla.
Příspěvek na uspořádání kurzu činí 580,– Kč a zahrnuje ubytování, stravování a odborný program.
Akci pořádá TOM Nová země, Cestovatel. o.s. a ZČ Hnutí Brontosaurus Modrý kámen ve spolupráci s jeskyňářskými skupinami Moravského krasu.
Adrenalín stúpa rýchlejšie ako vrtuľník klesá. Iljucha Alexandrov
naviguje na pristátie. Vietor je silný. S mašinou to hádže 3m nad
našimi hlavami. Shuvalov má strach a drží ma za ruku. Pevne mu ju stisnem.
Niesom na tom o moc lepšie. Ľadové kryštály pichajú ako projektily.
Otáčky rotoru mierne poľavili, hotovo sedí. Teraz to tam rýchlo nahádzať
a preč odtiaľto. Vonku nechávame nejaké vaky s jedlom. Palubný technik
nám dáva jasne najavo, že sme plný. Viac toho neunesie!
20.01.2007 07:00– Budí ma vlhko, teplo, tma a tlmený krik. Cez noc napadlo aspoň dva metre snehu. Zvonku nás vyhrabáva Medzo a Braňo. Všetky stany sú hlboko pod snehom. Rýchlo von a vykopávať. Kuchyňa je tiež pod snehom. Vchod do jaskyne zapadol. Je hustá hmla, dvíha sa vietor a stále sype biele sračky. Braňo sa prepadol k Denisovi do stanu a totálne ho zdemoloval. Mrzne –12°C. Stany majú potrhané tropika a polámané tyčky. Sneží, sneží a sneží. Ideme vykopávať vchod do jaskyne. Až do večera do 17:00 hod stále dookola vykopávame stany. Ležia na dne dvojmetrových kráterov. Večer už nieje miesto kam by sa dal ešte sneh odhadzovať a tak ich vyťahujeme na okraj kráterov. Do nich sa zmestí veľa snehu. Svietia hviezdy. Časí sa. Mrzne až praští –20°C. Z jaskyne vyliezajú posledné týmy. Všetko odstrojené. V priebehu večera a neskorej noci za svitu čeloviek nosíme ešte materiál na heliport.
V lednu 2007 dosáhla Zimní expedice Krubera-Voronja 2007 organizovaná mezinárodním sdružením CAVEX hloubku 2170 metrů, což je světový rekord dosažený v jeskyních. Součástí týmu jsou pravidelně i čeští a slovenští jeskyňáři.
Expedici sponzorsky podpořili: Rock Point, Meander, Ck Alpy Praha, ProDive, Singing Rock, Raumer, Bask, Cavex club, Kong, magazín Outdoor, Český rozhlas
21.01.2007 Celý deň likvidujeme tábor a 3 tony materiály transportujeme na heliport 500m od basecampu. Bude to zase na dva lety. Počasie nám praje. Svieti slnko a mrzne. Všade okolo je ohromné množstvo snehu, z hrebeňov svišťia do doliny lavíny. Predpoveď je dobrá. Zajtra ráno by mohol priletieť vrtuľník. Večer v kuchyni varíme grog. Koluje spirt. Oslavujeme, poniektorí až do rána. Tešíme sa domov.
22.01.2007 07:00– Skorý budíček. Raňajky za pochodu. Likvidujeme stany a zvyšok materiálu v pokluse vynášame na miesto pristátia. O 9:00 má priletieť vrtuľník. Je polojasno, tlak šiel dole, bezvetrie. Za chvíľu zaburáca za hrebeňom rotor a jedenásťtonová mašina sa rúti na pristátie. Zas biela tma. Pravá strana stroja sa prepadáva do snehu. Uf! Prvá skupina sa transportuje v zdraví dole. Behom nasledujúcich 5 min sa úplne mení počasie. Začína fučať silný bočný vietor a sneží. Viditeľnosť sa zmenšuje na únosné minimum. Už ani nepočítame, že sa pre nás dnes vráti. Stojíme ticho a bez slova načúvame. Je to tu! Adrenalín stúpa rýchlejšie ako vrtuľník klesá. Iljucha Alexandrov naviguje na pristátie. Vietor je silný. S mašinou to hádže 3m nad našimi hlavami. Shuvalov má strach a drží ma za ruku. Pevne mu ju stisnem. Niesom na tom o moc lepšie. Ľadové kryštály pichajú ako projektily. Otáčky rotoru mierne poľavili, hotovo sedí. Teraz to tam rýchlo nahádzať a preč odtiaľto. Vonku nechávame nejaké vaky s jedlom. Palubný technik nám dáva jasne najavo, že sme plný. Viac toho neunesie! Fučí stále silnejší vietor. Mašina sa klepe a zvyšuje otáčky rotoru. Ťažko, preťažko sa odlepí od vrcholku hory. Poryv vetru si s nami pohráva a situácia je tak tak na hrane. Dá sa to vyčítať z pohľadu palubného technika keď k nemu do pilotní kabíny vbehne uvolnený plastový sud. V 10:30 hod. dosedáme do piesku pláže pri mori v Gentiadi. Davaj spirit malaďéc… tepjer ničego nechoču… Bozkávame zem po ktorej chodíme, naša radosť je obrovská.
23.01.2007 Doobeda balenie u Vátika v Gentiadi. Dozvedáme sa, že napriek otvoreným hraniciam nám treba zaplatiť víza. Braňo a Denis odchádzajú do Suchumi vysporiadať sa s týmto „výpalným“ Prechod cez hranice je bez problémov. Individuálne odchody domov. Klim a Zdenál vlakom cez Ukrajinu do Kyjeva. Zdenál potom sám autobusom domov na Moravu. Medzo a Spider si prezeráme Soči. Kandidát na olympiádu 2014 sa od mojej návštevy v 92 zmenil na nepoznanie. Na každom kroku luxus a blahobyt. Pre istotu nás ešte predvedie miestna polícia a celá stanica sa zabáva na čudnej kombinácii Čecha a Slováka. Asi sa už nedozvieme prečo? Večer v miestnom Kazašku na stanici v Adleri zapíjame úspešnú expedíciu 100 gramovými vodkami. Za dvesto rubľov nám hrajú hit Čórnie glazá.
24.01.2007 Vo vlaku esť balšája kultúra … Hrá sa na gitare a užívame si ešte ruského folklóru…
25.01.2007 Neskoro večer prichádzame na Kurský vakzál do Moskvy. Množstvo vakov a transporťákov zas putuje cez celú stanicu do áut. Totálne strhaný padáme do spacákov na zemi detskej izby u Denisa. Jedno z detí ma ťahá za ucho, no je mi to jedno. Tvrdo zaspávam a nezobudila by ma ani ďalšia VOSR (VŘSR – Velká říjnová socialistická revoluce – pozn. redakce)
Článek je se svolením autorů převzat ze stránek sdružení Kóta 1000
KÓTA 1000 je sdružení zabývající se výzkumem a dokumentaci jeskyní, které se svojí velikostí a hloubkou řadí k největším a nejhlubším na této planetě. Cílem členů je nejen objevovat dosud neznámé nebo zapomenuté podzemní prostory. Snaží se vysvětlit jejich vznik, poznat jejich historii a zajistit jejich dokumentování.
26.01.2007 Lenina zase neuvidíme, je zatvorené. Celý deň sa kocháme Moskvou hľadáme nejaké múzea ,no moc sa nám nedarí. Je nám to však jedno, toto mesto je jedno veľké múzeum.Určite sa sem ešte vrátime. Večer na dači u Sklyara v ošiali skáčeme zo sauny priamo do snehu a mlátime sa brezovou haluzinou. Užívame si civilizáciu a zimu kým sa dá. U nás vraj začali kvitnúť konvalinky, tu je –20°C. Rusko zas raz nesklamalo. Kŕmime sa krevetami a suši, lejeme do seba pivo. Zajtra to končí, ide sa domov. Pre zmenu letíme do Viedne cez Miláno.
28.01.2007Blansko CZ… ráno okolo 06:00 konečne ležím vo vani. Poobede priviezli bagáž, ktorá nás nedobehla v Miláne. Doma mám novú saunu… Mojtín SK… prebúdzam sa v príjemnom objatí mojej priateľky a náš druhý pokus o samovraždu, mi pripadá už iba ako sen. Ťažký sen. Pekný sen…
Návrat potápačov o 23:00. Varíme a oslavujeme. Nový rekord sveta
–2170m je tu. Neskoro v noci sa darí spojiť s povrchom. Hore
sa prehnal uragán. Odniesol dva stany aj s vecami. Mráz –25C. Tí,
čo zostali hore, sú zalezený v kuchyni aby prežili a závidia tým pod
zemou.
15.01.2007 11:00 -Každé ráno nás budí telefónne spojenie s vyšším táborom alebo s povrchom. Je to super vec, veľa srandy ale hlavne to uľahčuje prácu. Natiahnuť kábel až sem stálo veľa úsilia ale stálo to za to. Behom raňajok Klim, Jura a Medzo plánujú čo sa bude robiť dnes. Stačíme prebrať byznys, pracovné problémy a tiež rodinu. O 17:00 odchádzajú do tábora –1960m Peremička. Poobede Zdenál, Max, Vitja a Spider zostupujú na dno starej vetve Game Over –2060m. Nový Český rekord! Cestou naspäť odstrojujú laná, ktoré bude treba za sifónom Kvitočka. Okolo 21:30 prichádza z KSS Medzo, Jura a Klim a po malej porade striedajú Dymu, Vitja, Maxa a má ísť aj Spider, no ten prehovára Zdenála, aby si to spolu vymenili. Zostať chceme všetci, pretože vypustenie sifónu Kvitočka je stále reálne a prípadný postup cez ďalšie sifóny Podnir a Unitaz a dosiahnutie finálneho s5 v hĺbke –2140m je stále možné. Keď už skúša niekoho z nás aj podplatiť, dosiahne svojho. Trochu sa potlačíme. Stan pre štyroch praská vo švoch, no večer je veselý a kuchtíme všelijaké špeciality. Hlavný chod je sudánska ryža s mäsom.
V lednu 2007 dosáhla Zimní expedice Krubera-Voronja 2007 organizovaná mezinárodním sdružením CAVEX hloubku 2170 metrů, což je světový rekord dosažený v jeskyních. Součástí týmu jsou pravidelně i čeští a slovenští jeskyňáři.
Expedici sponzorsky podpořili: Rock Point, Meander, Ck Alpy Praha, ProDive, Singing Rock, Raumer, Bask, Cavex club, Kong, magazín Outdoor, Český rozhlas
16.01.2007 10:00– Raňajky a dve hodiny známeho dialógu „vaprós… padaždí, padúmájem“. Varíme a plánujeme ďalší postup. Pred obedom je jasné, že sifón sa nepodarí vypustiť a tak na dno idú len potápači. Dyma polámal hadice a voda sa vracia do sifónu. Medzo je nespokojný, dosiahnutá hĺbka –1960m mu nestačí. Magická 2000ka ho láka a tak prehovára Shuvala na ešte jeden zostup aspoň do Game Overu. Stále tu možnosť je, v studni zvanej Milénium treba osadiť meráky výšky vodnej hladiny a tu je aj kóta –2000m Odchádzajú o 12:00. Klim a Jura sa spúšťajú ku Kvitočke. Medzo sa šťastný vracia do tábora. Klim a Jura sa pripravujú na ponor. Borci zabudli dve potápačské fľašky. 16:00– Zanorí sa druhý z potápačov Jura Bazilevskij. Cez dva sifóny „Podnir“ a „Unitaz“ sa dostávajú k finálnemu s5 Dva Kapitána, kde sa naposledy v septembri 2006 podarilo Y.Kasjanovi a G.Samokhinovi dosiahnuť mety –16m/30m s tím, že sifón neprekonali. Po orientačne veľmi obtiažnom ponore s obmedzenou zásobou vzduchu sa podarilo dostať O.Klimčukovi do miest –30m/80m, kde sa chodba začala dvíhať hore. Tu vyviazal vodiace lanko a vrátil sa nazad. Návrat potápačov o 23:00. Varíme a oslavujeme. Nový rekord sveta –2170m je tu. Neskoro v noci sa darí spojiť s povrchom. Hore sa prehnal uragán. Odniesol dva stany aj s vecami. Mráz –25C. Tí, čo zostali hore, sú zalezený v kuchyni aby prežili a závidia tým pod zemou.
17.01.2007 09:00– Likvidujeme bivak. Balíme bordel a všetko čo sa musí vyniesť na povrch spolu s prázdnymi fľaškami. Delíme sa na dve družstva. Medzo, Zdenál a Spider a druhé družstvo Klim, Jura a Shuvalov. Cieľom je vystúpiť až do tábora Sandy Beach na –1400m spolu s prekonaním s1. Vyrážame ako prví. Krátka zástavka v KSS –1630m kde v stane varíme čaj a niečo zjeme. Pri pretláčaní sa cez úžinu pod šachtou Everest Medzo utrhne karbidku a tá mizne v hlbokom jazierku. Našťastie unikajúce bublinky mu prezradia polohu ale zadarmo to nieje. Je durch mokrý. Úžina s názvom „Farvátor Rejsnera“ je spolu s Trúbou najužšie miesto v celej jaskyni. Transportné vaky sa posielajú po vode a my sa bez prilby a odstrojený materiál pretláčame otvorom 25×35cm. Neskoro večer sme pod Everestom. Prezliekame sa do gydra. Tých 40m hore oblečený v gume a s plným vakom je trápenie. Hore skontrolovať a nasadiť automatiky, fľašky za overál, nasadiť okuliare a pod vodu. Spider si zabúda zapnúť prilbu a pod vodou ide úplne po tme. Preťahujeme pytle a Medzo po krk vo vode sa snaží spraviť aspoň jednu fotku. V bivaku sme o 23:00. Je tu plno ledva si nájdeme jeden spacák. Vidinu bezsennej noci vylepšuje iba Spider, keď nevedomky vhadzuje svoje práve usušené ponožky do cestovín s kečupom.
Článek je se svolením autorů převzat ze stránek sdružení Kóta 1000
KOTA 1000 je sdružení zabývající se výzkumem a dokumentaci jeskyní, které se svojí velikostí a hloubkou řadí k největším a nejhlubším na této planetě. Cílem členů je nejen objevovat dosud neznámé nebo zapomenuté podzemní prostory. Snaží se vysvětlit jejich vznik, poznat jejich historii a zajistit jejich dokumentování.
18.01.2007 13:00– Odchádzame z bivaku –1400m s plnými a ťažkými vakmi. S Medzom nesieme tri plné. Deväť hodín trápenia a driny. Po ceste ešte chceme fotiť. Cesta je nekonečná. Kedykoľvek si už myslíme, že to je posledný stupeň, vždy sa objaví ďalší a ďalší. V –1200m stretávame Denisa Provalova. Ide z bivaku –700m pre ďalší materiál. Dva roky sme sa nevideli, máme o čom pokecať a je dôvod na oddych. V obrovskej kaskáde nám zmizol Zdenál spolu s obrovským vakom. Vidina teplého bivaku s jedlom a čajom je lákavá. Dyma liezol pred nami z tábora –1400m do tábora –700m celých 14 hodín a je úplne grogy. Ošetrujeme mu krvavé podliatiny spod sedáku a čižiem, ale ani to moc nevníma. S lyžičkou v ústach zaspáva ako poleno. Jeme, pijeme a behom chvíľky zaspávame aj my. V stane pre štyroch sme „iba“ šiesti. Spider zas vhodil svoju kuklu do polievky.
19.01.2007 10:00– Berieme svojich neoddeliteľných a verných kamarátov transportného charakteru do podvesu a pomaly sa sunieme hore. Mám dojem že tento monotónny príbeh nikdy neskončí a po toľkých dňoch v podzemí si už nedokážeme vybaviť ďalšiu cestu na povrch. V jaskyni sa teraz pohybujú ľudia, ktorí prileteli druhým vrtuľníkom. Zostupujú až do –1400m a postupne tlačia všetok materiál k povrchu. Medzo sa pokúša ešte niečo nafotiť. Jeho starý Canon dostáva vo vlhku a prachu poriadne do tela. O 19:00 večer vyliezame po viac ako desiatich dňoch z podzemia, z toho asi 105 hodín zavesený na lanách. Moja predpoveď sa splnila do bodky. Je tma, fúka silný vietor, –20°C a sneží. Na poslednom istení ešte robíme záverečné foto, ale zima už na nás útočí. Bojujeme s cestou k táboru. Fixné laná sú zasypané snehom a primrznuté. Za posledné dva dni, napadlo cez dva metre snehu a stany sa museli neustále vykopávať. Doslova vbiehame do nášho snežného iglu obalený snehom a ladom. Dostávame do sebe mraky vriaceho čaju. Servis je perfektní. Chlapci s nami na povrchu počítali a pripravili čaj aj jedlo. Sneží, sneží a sneží. Snažíme sa ešte dovolať svojim blízkym, ale nieje signál. Na Braňovi je vidieť, že sme mu už chýbali. Ponáhľam sa do spacáku a za chvíľu už neviem o sebe. Braňo ma budí ešte za tmy. Stan sa prehýba pod náporom snehu a von sa musíme doslova vyhrabať. Všetko je pod snehom.
Na naší cestě po celé Skandinávii nás čeká zastávka a bivak na
Nordkappu, o kterém se všeobecně říká, že je to nejsevernější mys
Evropy. Není to tak docela pravda. O 1500 m severněji se nalézá
výběžek Knivskjellodden a i to je vlastně hloupost, protože oba mysy
leží na ostrově Mageroy, ke kterému vede podmořský tunel. Oficiálně je
tedy nejvýš výběžek Kinnarodden. Jenže co naplat, Nordkapp je ze všech
třech mysů rozhodně nejpůsobivější: 307 m vysoký útes, známá
silueta velkého kovového glóbu a také snad i snadná výslovnost tohoto
útesu zajistily mysu celosvětovou známost nejen mezi cestovateli.
Na naší cestě po celé Skandinávii nás čeká zastávka a bivak na Nordkappu, o kterém se všeobecně říká, že je to nejsevernější mys Evropy. Není to tak docela pravda. O 1500 m severněji se nalézá výběžek Knivskjellodden a i to je vlastně hloupost, protože oba mysy leží na ostrově Mageroy, ke kterému vede podmořský tunel. Oficiálně je tedy nejvýš výběžek Kinnarodden. Jenže co naplat, Nordkapp je ze všech třech mysů rozhodně nejpůsobivější: 307 m vysoký útes, známá silueta velkého kovového glóbu a také snad i snadná výslovnost tohoto útesu zajistily mysu celosvětovou známost nejen mezi cestovateli.
Vítr, co rve stany
Jak vlastně Nordkapp vypadá? Je to holá kopcovitá pláň bez jediného stromu. To znamená, že vichr, který tu vane snad pořád, nemá žádné zábrany a nabírá na pořádné síle. Na síle, která se tu často láme až ve vichřici, co rve čímkoliv volným a pevně neuchyceným. Je znám nejeden příklad, kdy vítr neopatrnému turistovi roztrhal stan. Proto mě pobavila poznámečka v průvodci zájezdem od naší CK: „Berte raději samonosné stany, odpadá problém se zatloukáním kolíků.“ Teď jsme nosili na hromádku kameny, kterými jsme přidávali zátěž na několik metrů do dálky natažené šňůry. A přesto jsme se báli, že se v noci vrátíme a stan tu nebude, že prostě uletí. Naštěstí zůstal na svém místě a my jsme do něj rádi zalezli, protože poskytoval alespoň iluzi jakéhosi tepla. Na náš noční výlet, pozorovat půlnoční slunce, jsem se vybavila svetrem, zimní bundou a čepicí a stejně jsem se při návratu do stanu okolo půlnoci třásla zimou.
Konečně pořádná zima!
Nordkapp leží na 71° 10′ 21″ severní šířky a 25° 47′ 40″ východní délky. Člověk by řekl, tak vysoko, nějakých 500 km od polárního kruhu, to už tady musí být pořádná zima. Je fakt, že celá naše expedice se zatím nesla v téměř parném počasí. Na polárním kruhu jsme chodili kolem soch Santy Klause v tričkách a kraťasech a připadali si jak někde na Havaji. Stačí však zajet o pár set kilometrů dál a člověk začíná z nejspodnějších zákoutích kufru vytahovat to, čem byl doma přesvědčen, že využije daleko jižněji.
Mys Nordkapp (71° 10′ 21″ s. š.) byl pojmenován Angličanem Richardem Chancellorem v roce 1553. V průběhu let ho navštívil například i norský král Oscar II. či thajský král Chulalongkorn. Nedaleko odsud proběhla v roce 1943 bitva mezi Spojenci a Němci. Muzeum na útesu je postaveno na místě, kam dorazily první expedice hledající nejsevernější bod Evropy.
Pohledět tak dolů, na vlny tříštící se o strmé útesy…
…se vám podaří jen tehdy, pokud si zaplatíte docela vysoké vstupné do místního muzea. Je to vlastně takové centrum, sídlící naštěstí v do okolí dobře zapadající stavbě, kde je kromě muzea i kaple, kinosál, obchod se suvenýry, vyhlídková terasa či nejsevernější evropská pošta. Kousek od budovy je také umístěno sousoší vytvořené dětmi při jedné soutěži. Zastavila bych se u kinosálu. Krásné pohledy na severskou přírodu a flóru v kombinaci s nádhernou hudbou mě uchvátily natolik, že jsem se přišla do „kina“ podívat dvakrát. Neplatí se nic, vše je zahrnuto v ceně celkového vstupného. Po nezbytné fotce u symbolu Nordkappu – kovového glóbu, jsem se dychtivě otočila k moři a čekala na západ pozdního slunce. Trošku to zkomplikovaly mraky, které ale nakonec vytvořily půvabnou scenérii, kdy se paprsky prodíraly mezerou volného nebe těsně nad Severním ledovým oceánem… A potom už honem zpátky, do spacáku, u kterého prodavač horlivě sliboval odolnost do –5°…
Největší problém? Kam na záchod
Ráno se hrabu ze spacáku (a jde mi to při mých třech či více vrstvách včetně rukavic a čepice opravdu ztuha) a pociťuji neodbytnou potřebu jít tam, kam každý z nás občas musí. Při výlezu ze stanu je mi však jasné, že tak jednoduché to nebude. Kam se podívám je holá, širá pláň bez jediného úkrytu. Můj panoramatický pohled se zastavuje na pahorku posetém skřítky z kamenů, které tu vystavěly hravé ruce turistů. Někteří skřítci (nebo trollové, abych byla v Norsku přesná) jsou opravdu vysocí a rozložití, kousek země skryté před zraky ostatních by se za nimi snad našel… Nastává můj úprk směrem k nim a návrat vycházkovým tempem. Nebylo to nic extra, ale měla jsem krásný výhled na moře…
Tak tedy až na sever
Na Nordkappu trávíme ještě jeden den, kdy se vydáváme na mys ještě o kousek severnější – na Knivskjellodden (71° 11´ 08´´ severní šířky). Je to docela tůra po nehostinné tundře, ve větru a zimě. Doma jsem si slibovala, že se zde vykoupu – ale vzdala jsem to, bylo to o hubu (nebo spíš o zápal plic). Přesto si to jeden náš cestovatel vyzkoušel – v plavkách, rukavicích a čepici dělal na kameru silácká gesta, ale pak do vody na chvilku opravdu vlezl. Můj rekord tedy zůstal o pár desítek kilometrů jižněji. Na tom nejúplnějším severu vlastně nic moc zajímavého není. Jen pěkný výhled na útes Nordkappu a na široširé moře, táhnoucí se až na obzor. Odpoledne jsme se hned stočili a vrátili se zpátky k těm pravým norským nádherným fjordům. Nejsevernější místo Evropy není tak přímočaře krásné. Jen má v sobě zvláštní drsnou severskou poetiku, která se hluboko usídlí v srdcích všech, kdo sem přišli vzdát hold severu.
Vedle svých naparáděných otců hrdě třímajících starodávné pušky
stojí jejich malí synové, oblečeni do stejných uniforem. Ve tvářích
těchto školáků můžete spatřit chlapeckou touhu po objektivu fotografa,
který by jejich patřičnou důstojnost zvěčnil.
Sobota 29.7. byla docela obyčejným dnem. Pokud jste se ale byť jen lehce dotkli malého městečka Mittersill v rakouských Vysokých Taurech, jistě jste zpozorněli. A máte pravdu, do takové parády se obec neobléká každý den. Zástupy mužů i žen oblečených do nejroztodivnějších obleků, vzbuzovaly skutečně neodolatelnou zvědavost. Na téměř zaplněném náměstí stojí vedle sebe jednotky myslivců, střelců, živnostenských cechů a vše objímá příjemnými, ale svižnými tóny tyrolská hudba přítomných dechovek.
Vedle svých naparáděných otců hrdě třímajících starodávné pušky stojí jejich malí synové, oblečeni do stejných uniforem. Ve tvářích těchto školáků můžete spatřit chlapeckou touhu po objektivu fotografa, který by jejich patřičnou důstojnost zvěčnil.
U vchodového portálu radnice je připravena malá tribuna, všichni, kteří v Mittersillu něco znamenají jsou připraveni a poněkud nervózně pobíhají kolem. Dav přihlížejících je usměrňován pouze několika příslušníky hasičského sboru, kteří se občas marně pokoušejí shluknout neforemné zástupy do útvaru, který by nijak nenarušil událost, kterou všichni netrpělivě očekávají. Napětí by se dalo skutečně téměř krájet, pár jedinců se nedá odbýt a nic je nedokáže udržet v předepsané vzdáleností od středu náměstí a improvizované tribuny.
A pak se to stane. Na náměstí vjíždí policejní motocykl a za ním v těsném závěsu několik vozidel, z nichž jedno je prezidentská limuzína. Je to tak, skutečně přijel. Z černého vozu vystupuje rakouský prezident Heinz Fischer s chotí a vesele mává na pozdrav všem kolemstojícím.
Sobota 29.7. byla docela obyčejným dnem. Ale nikdo z obyvatel malého Mittersillu by s Vámi nesouhlasil. Pro ně to byl den nejvyšší důležitosti. Po nezměrném a dlouhodobém úsilí se jim podařilo postavit nové turistické a informační centrum, které je nejen vybaveno nejmodernějšími technologiemi a některými raritami (jako například informační místnost věnovaná ledovcům, ve které je umístěn kus skutečného ledovce), ale především v něm potkáte příjemné pracovníky, kteří Vám kdykoliv rádi pomohou a poradí.
A protože práce spojené s otevřením střediska byly skutečně veliké a jeho význam není pouze místní, přijal pozvání na slavnostní otevření také prezident Rakouska. Musím se přiznat, že paleta dojmů, byla toho dne neskutečně bohatá. Jedno z velkých překvapení bylo, že pan prezident se pohyboval bez doprovodu ochranky, pouze po boku s manželkou, paní premiérkou a hejtmanem místního kraje.
Uvítací ceremonie, která na náměstí proběhla, byla vskutku dojemná. Panu prezidentovi zahrála místní dechovka typické a především svižné tyrolské lidovky, velitelé jednotlivých přítomných regimentů mu složili hold a pronesli krátké hlášení, po kterém vždy následovala salva z pušek. A aby si příznivci historických palných zbraní přišli skutečně na své, po každé salvě zazněl i výstřel z děla, které bylo ukryto v každém rohu náměstí.
Snad nejúchvatnějším vystoupením byli jezdci na koních, kteří předvedli práskání provazovými biči do rytmu. Po nich se již naplno rozhořela série plamenných projevů, takže i malá tribuna si nakonec přišla na své.
Poté se pan prezident, následován členy všech přítomných historických skupin pomalu přemístil k asi 400 metrů vzdálenému novému turistickému centru. Zde již byla připravena nejen další tribuna, ale improvizované hlediště pro pozvané hosty, včetně delegace nejvyšší. A právě zde proběhlo slavnostní zakončení veškeré namáhavé práce spojené s vybudováním tohoto střediska a otevření jeho dlouho očekávaného provozu.
Naše skupina z Čech byla také u toho a musím říci, že celé středisko je skutečně nádherné, multimediální a plné mnoha důležitých a někdy i překvapujících informaci. Ale nikdy se i to nejkrásnější turistické centrum nevyrovná sběru informací vlastními silami při výletech po nádherném okolí. Mittersill určitě navštivte, na jednom centrálním místě získáte v krátkém čase veškeré informace, které budete jistě potřebovat. Ale neplýtvejte časem natolik, abyste opomněli hlavní důvod, proč byl celý komplex vybudován. Aby byl pouhou branou do světa Vysokých Taur, ve kterém zapomenete na lecjaká trápení a bolesti, které se Vás snad cestou z Vašeho domova nestačily pustit. Věřte mi, já to prožil.
Autor článku obdržel pozvání na uvedené setkání novinářů od CK ALPY.