Rubrika: Přírodní zajímavosti

Sušení ve stanici Hunerkogl * Hledání Dachsteinu * Bloudění v mlze * Výstup * Hle, Dachstein je jinde * Návrat na Hunerkogl

Super – stan vydržel nápor větru a dokonce i déšť – propršelo (nebo prosněžilo?) skoro celou noc, ale ráno se udělalo fakt hezky. Na obloze spousta modrých nadějných fleků, občas sluníčko a kolem nás spousta lyžařů a běžkařů. Rychle balíme stany, ať můžeme co nejdříve vyrazit a v rychlosti ještě sušíme v lanovce na hajzlíkách boty. Zjistili jsme, že tam mají fantastický výkonný sušák na ruce se speciálním „náhubkem“, který se akorát vlezl do boty. Na čtyři cykly (stiskem kouzelného tlačítka) byla bota nádherně vysušená, dva cykly na ponožky a vzhůru do hor..

V šatnách lanovky necháváme batohy a vyrážíme jen na lehko znovu navázáni na jedno lano vstříc Dachsteinu. Holomek se ale skryl do mlhy. Opravdu se dá říct, že bloudíme v mlze. Vzpomínáme na Járu Cimrmana, Výstup po ledovci ke stěně Dachsteinu jak překračoval 70. rovnoběžku a navštěvoval Petrohradskou ermitáž. Předbíhají nás dva chlapci a nečekaně odbočují doleva. Koukáme do mapy a odhadujeme kam v té mlze jít dále. Vyrážíme nějakým směrem po částečně vyplužené trase pro běžkaře, ale zase bloudíme, je kolem nás akorát mlíko. Trošku se odkrývají okolní kopce a odhadujeme, kam zabočit. Za chvilku se kolem nás znovu prohnali Ti dva borci, kteří také Dachstein hledají a zdá se, že ani oni si nejsou zcela jistí, kde je.

S Romanem se shodujeme, že tamten kopec vlevo vypadá jako ten, který máme zdolávat (něco podobného jsme viděli na internetu), ale jsme ostatními členy přehlasováni, že je to zcela jistě tamten druhý kopec, ke kterému se blíží i ostatní výpravy. Tož přeskakujeme jednu ledovcovou puklinu a už stojíme pod kopcem a díváme se na krásnou ferratu, která vede až někam nahoru na Dachstein. Členové ostatních výprav znají pravidlo, že kdo dřív přijde dřív mele, takže vyrážíme na průzkum skály jako první. Počasí je katastrofální, dneska tu před námi určitě ještě nikdo nebyl a v předchozích 2 dnech určitě také ne. Fouká vítr, drobně prší nebo sněží, už sami ani nevíme. Zdoláváme skálu a čekáme na ostatní, když se před námi na chvíli ukáže nějaký ještě vyšší kopec, než ten na kterém stojíme.

Od jiných borců, kteří to tady zdá se již dobře znají, se dozvídáme, že je třeba ze skály druhou stranou slézt na další ledovec a pak podél se vyšplhat k další skále a teprv pak se vydrápat na Dachstein. Zkoušíme to, ale je to nebezpečné a někteří z nás by to asi nedali. Vracíme se zpět a za Dachstein prohlašujeme kopec kousek od nás, který ještě v rychlosti za děsného větru zdoláváme. Hurrrááá – Dachstein padl, jsme borci. Ještě vrcholová fotka a vzhůru zpět dolů na ledovec. Připíjíme z pleskačky na náš super úspěch, dáváme bidýsku a už se zase vážeme na lano a vracíme se zpět k Hunerkogelu.

Počasí se vylepšuje, ale Dachstein stále vidět není, je kompletně zahalen v mlze. Proti nám chodí davy turistů a zděšeně se na nás dívají, když vidí, že jsme navázaní na laně, cepíny v rukách, mačky… opravdu to tam na takovou výbavu asi nebylo – dokonce by se dala celá cesta jít i bez maček, protože ledovec byl celý zasněžený čerstvým sněhem, takže to vůbec nepodkluzovalo. Ale v rámci tréningu jsme si aspoň vše řádně vyzkoušeli a jsem tomu rád. A ještě jsme pomohli aspoň chvílu nést Liborovi lano.

Při návratu na Hunerkogel si nás turisté s obdivem fotí, určitě si říkaj, co to tady je za profi-výpravu. Batohy jsou na svých místech v šatně a tak začíná další etapa sušení na záchodě. Docela to byla fuška, 14 kusu bot, do toho ponožky, se divím, že jsme ten sušák na záchodě neodvařili – jel víc jak hodinu na plné obrátky – dokonce nás ani nikdo nevyhnal. Ještě pro lepší sušící účinek bylo ideální narvat do bot papírové ubrousky, které jsme si též na záchodech snadno obstarali.

Krippenstein * Schilcherhaus * Sprška * Sněžka * Sušení v Simonyhutte * Přesun k ledovci * Hunerkogl * Přespání na ledovci * Vichřice, sníh, déšť

Celou noc venku zuřila bouřka, ale ráno se udělalo hezky, sluníčko a celý dachsteinský masiv jsme měli jako na dlani. Rychlá snídaně a v půl jedenácté se vydáváme konečně na další cestu. Před startem ještě chvilku sledujeme vrtulník, který přivezl nějaké dělníky, nejspíš do práce – takové alpské MHD. Klesáme dolů k lanovce Gjaidalm (1791 m) a děsí nás pomyšlení, že to budeme muset znovu vystoupat. Cestou proti nám jede onen nesympatický stařík ze včerejška, tentokrát však usměvavý, jel do prudkého kopce proti nám na čtyřkolce tažené huski spřežením.

U Gjaidalmu potkáváme rakouské důchodce v polobotkách, jak akorát nasedají na lanovku a jedou nahoru na Krippenstein, asi do Lodge na oběd. My pokračujeme dále a u chaty Schilcherhaus dáváme trochu oddech. Okolní krajina je moc pěkná, v dáli jdou slyšet pasoucí se ovečky… a nejsou to ovečky ani pan Lorenz, jsou to krávy. Stoupáme a u rozcestníku vybíráme tu méně namáhavou, zato o půl hodiny delší tří hodinovou procházkovou trasu nosičů k Simonyhutte. Rakouští nosiči jsou asi velice zdatní, protože jsem si nedovedl představit sám sebe v jejich kůže a nést tu na zádech nějaký větší náklad k další chatě, cesta byla místy dost akční. Můj 15ti kilový batoh mě docela stačil.

Začíná pršet. Počasí není nijak valné, mlha, okolní kopce mizí z dohledu. Místy padají malé kroupky. Ti co nemají gelanotz jsou během chvilky mokří, my s teflonovým zátěrem jsme odolávali tak hodinu, než jsme byli durch. Brodíme se sněhem. Stále stoupáme, vítr, v dáli vidíme nějakou chatu, pochybujeme, že by to mohla být ta naše, stále stoupáme, v botech pěkně čvachtáme a ejhle – chata na obzoru – ještě odsunout dveře a jsme zachráněni – vivat Simonyhutte.

Převlékáme se do suchých hader a ty mokré, včetně ponožek a bot, dáváme do sušárny, kterou dobře rozhicovali, takže během těch třech hoděk, co jsme v chatě strávili, jsme se komplexně prosušili. Za vtipných 10 Eur za konvičku čaje a 3,5 Eura za misku teplé polévky s divnou houbovitou hmotou jsme se pěkně rozšoupli. Než jsme si však objednali, zažili jsme vtipnou příhodu se sháněním místa u očíslovaných stolů a pod heslem „Chyť si svého číšníka“ jsme si chytli pěkné místo u šestky. Po třech hodinách popíjení jednoho hrnku čaje a po partičce zviřátkového pexesa zjišťujeme, že venku přestalo pršet, takže můžeme v znovu vyrazit a to dokonce i v suché výbavě, které nám mezitím pěkně vyschla.

Na verandě chaty probíhá přípravná akce „Obleč si svůj sedák“, ale ještě že jsme měli s sebou Libora a Honzu, kteří nás do nich navlíkli, sami jsme se nebyli schopni zorientovat, co je předek, zadek, spodek… byl to docela dobrý nápad, se nachystat na ledovec už tady v teple, páč jsme pak nemuseli experimentovat pod ledovcem – víme (podle internetu na chatě a Medarda Online), že kolem 19–20h má začít zase pršet, takže musíme to stihnout dorazit až nahoru za sucha…

Kolem 17h tedy vyrážíme, nejdříve zase trochu klesáme, stoupáme, cesta vede většinou sněhovými poli a po šutrákách. Ledovec už máme na dohled, ale ještě stále k němu nesměřujeme, dokud to jde po kamenech…

Tak jsme u ledovce, Libor vyndává z batohu lano a libuje si, jak má bágl najednou lehký. Nasazujeme mačky, někteří členové týmu nadávají a zkouší různé metody násady, ale bez úspěchu, Libor ale zasahuje a ledovcové nováčky poučuje. Navazujeme se na lano a už stoupáme. Libor vepředu, já na ochozu (měli jsme jen dva cepíny) a stoupáme jako čuníci pěkně za sebou. Cesta je docela prudká, ale v mačkách to byla pohodová procházka. Občas odbíhám na laně do boku a dopředu abych udělal nějakou reportážní fotografii. Fantastické okolí

Znovu máme docela mokro v botách, ten rozbředlý sníh je skutečně moc i pro kvalitní šůty. Konečně vidíme vrchol dnešního putování a pomalu vyhlížíme místo, kde by se daly postavit stany. Výborně, jsme na vrcholu, nejen našich sil, ale i stanice lanovky Hunerkogl (2.700m). Zouváme mačky, odpojujeme se od lana a utíkáme do tepla lanovky. Naštěstí bylo zavřeno, takže je rozhodnuto – stavíme stany. Kousek od lanovky je taková ideální terasa, rychle vyšlapáváme místečko pro 3 stany, ale v tom hnusném větru moc stavět nejde. Tyčky se prohýbají, plachty lítají, byla to opravdu zábava stany erektovat. Nakonec jsme stan přivázali na jedné straně k zábradlí a na druhé zajistili cepínem.

Rychle s Romanem zalézáme do tepla našeho stanu a já rychle vytahuju spacák a schovávám nohy do teplíčka. Roman necítil prsty ještě asi půl hodiny. Jako příprava na Patagonii dost dobré. Dáváme baštu a zjišťujeme, kolik máme vody. Tým Cody&Jakub nám připravili exklusivně silné kafe a čaj, takže jsem dlouho do noci nemohl usnout. Tak jsem poslouchal, jak si vítr se stanem pohrává a tajně doufal, že se jeho směr nezmění, protože jsme byli chycení vlastně jen onim jedním cepínem, který držel celou plachtu stanu.

Úvod do příběhu – jak jsme plánovali…

Letošní alpská expedice by se dala shrnout následující větou: „Jak jsme testovali alpské sušáky bot“. Počasí nám opravdu moc nepřálo, i když katastrofické scénáře Medard Online / Wetter Zentrale se naštěstí nekonaly. Z původních osmi nadšenců odpadl Franta „Bolavá Huba“, který expedici a její kroky řídil z Brna a pomocí internetového spojení předpovídal vývoj počasí a prognózy do dalších dní – jeho depresivní zprávy, ve kterých nechybí slova jako sprška, voda, sníh a podobné sprosťárny se vyplnily naštěstí jen částečně.

Tým A dorazil do Mikulova jako první a jako první začal u Lukášků na terase ochutnávat špekoně a červené. Tým B (šedé pólo) dorazilo s mírným zpožděním, opožděný Cody dorazil kolem půlnoci. Svou účastí na předodjezdové párty nás překvapil především Sátilík, kterého už většina z nás považovala za mrtvého, neboť poplašné zprávy o jeho zdravotním stavu se šířily rychlostí blesku.

Asi do druhé hodiny ranní jsme se „radili“ o dachsteinském treku a bílé víno a dýmka se spešl tabákem Al Faker – no opravdu jsme si pochutnali, veilce, vielce, velcie, ehm velice. Holt Mikulov, naše čerpací stanice.

1. den 4. července – středa

Přesun na místo určení * Hallstatt * Gosausee * Nocování v luxusní rozestavěné stanici lanovky

Po ranní terasové snídani kolem 10h konečně vyjíždíme směr Alpy. Tým B (Libor s Lídou a Honza – šedé pólo) na poslední čerpací stanici v ČR ještě dobírá plnou nádrž, tým A (ve složení Roman, Jakub, Cody a já – modrý Megane – díky Prochy) zkouší už asi desátou verzi kódu do autorádia (Prochyn šwára nám nepřál a resetoval nám autorádio, které si bez čtyřmístného kódu ani neškrtne). Vyzkoušeli jsme všechny kódy, které jsme našli v přihrádce, různé významné roky, SPZ auta, všechny známé výšky Dachsteinu, satanská čísla, postupky, nuly, hodinové časy… no nebudu napínat – rádio se celou cestu nekonalo. Schloss Schönbrunn

Abychom se vyhnuli Vídni, měli jsme s sebou speciální itinerář, kde bylo popsáno, jak se Vídni vyhnout. Naneštěstí se tento itinerář ztratil a Jakub ho nedokázal najít (našel se až znovu v Mikulově za pár dní). Nevadí, máme ještě GPS navigaci – žel rakouské silnice jsou lemovány hustými větrnými věžemi, které asi rušily signál z družice, takže se nám ho nepodařilo vůbec chytit. Hurá – těsně před Vídní máme konečně signál – ha pro změnu zjišťujeme, že náš TomTom nemá mapu Rakouska. No to bychom měli, vracíme se zpět k papírové verzi mapy Rakouska 1:500.000. Samozřejmě jsme tu zásadní odbočku (za Billou doprava) minuli, takže bloudíme skrz centrum Vídně, ale zdá se, že jedeme relativně správně. Po hodinovém zdržení se ve Vídni a prohlídce Šénbrůnu zastavujeme na čůrací na dálnici směr Linz. Prima, po 2,5 hodinách jsme ujeli už 100 km.

Zadáváme další kódy do autorádia a pomalu se blížíme našemu cílovému místečku. Škoda že je dostatečně hnusně na to, abychom se kochali krajinou raději z auta. Odpoledne konečně přijíždíme do nádherného městečka Hallstatt, do kterého se vjíždí dvěma tunelama. Jedním obyčejným a druhým zázračným. Zázračný tunel má tu vlastnost, že po jeho projetí přestane pršet. Toto se nám stalo dnes a úplně stejné překvapení nás pak čekalo i další den. Zázrak. Gosause – pohled k ledovci

Projíždíme městečko a u jezera hledáme místo na přespání. Nakonec padlo chlapské rozhodnutí, mrkneme se ještě k jezeru Gosausee. Cestou jsme zahlédli pár dobrým míst na přespání. Gosausee nás nadchlo, překrásné jezero, v pozadí hory – po krátkém pikniku začíná trošku pršet, takže fotíme poslední fotky a kolem potápěču, vracejících se z akce, se vracíme k autům a vyrážíme hledat místečko na přespání.

Původní návrh týmu B tým A zavrhl, ale objevili jsme jinou zavřenou chajdu u které však marně pod rohožkou hledáme klíče. Vracíme se zpět k autu, ale začíná docela solidně pršet, takže vedoucí tým A zůstává takticky v autě u vína a dobrůtek další půlhodinu, zatímco průzkumníci týmu B se šli ubytovat. Déšť na chvilku ustal, rychlá akce a hle, už jsme také schovaní pod stříškou nově se stavící stanice lanovky. Dokonce jsme tu našli i něco jako matrace, takže vaříme nějaké bašty a kolem desáté uleháme do postýlek a ještě jednou si pročítáme Frantovu semesku o počasí, jak asi bude zítra. Vypadá to ale na jeskyně – pro jistotu si ale chystáme naše outdoorové vybavení a kropíme je sprškami impregnace – hlavně speciální Codyho šusťákovku a mé kšandové kalhoty, které po prvním promoknutí zadrží déšť na 5 minut… grrrr

2. den 5. července – čtvrtek

Lanovka Dachsteinseilbahn * Jeskyně Mammuthohle * Sprška * Krippenstein * Přespání na chatě

Kolem osmé hodiny nám do ložnice vlezl jakýsi dělník, ale jen se usmál, protáhl se kolem našich postelí, odemkl si dveře zabarikádované našimi batohy, vzal si nějaké nářadí, rozloučil se a vyrazil do práce. Spíme dál, ale týmy jsou masírováni myšlenkou, že dělník vyrazil pro policajty a přemýšlelo se, kolik asi vyfasujeme let za vloupání se do otevřeného objektu…

Chvilku prší, chvilku neprší, kopce, které byly včera ještě vidět, dnes již vidět nejsou. Využíváme hluchého místa, přesouváme se k autům a za deště přejíždíme do Hallstattu k lanovce Dachsteinseilbahn a k jeskyním. Po zjištění, kolik lanovka stojí vyrážíme za mírného deště zdolat kopec po vlastních. V závěsu máme další českou bandu, která také odmítá za lanovku platit. Motáme se kolem bagrů, až se konečně dostaneme na pěknou lesní cestu a les se nám začíná líbit až do místa, kde jsou přes cestu policejní pásky s nápisem „verboten“. Tak jsme došli. Zrovna teď musí budovat a opravovat trasu nákladní lanovky… Byli jsme přesvědčeni vyrazit dále, když v tu jsme opět masírováni myšlenkou, co když nás chytnou cajti, a kolik je pokuta a jak jsou čistá vězení…

Tož se vracíme zpět a v plánu je jet do jeskyně lanovkou, pak se opět vrátit dolů a zase někde přespat, protože má být dle předpovědi stále hnusně… Naštěstí se mě podařilo většinu zmást a přesvědčil je, že jeskyni sice uděláme, ale pak už když budeme nahoře tak proč nevyrazit rovnou do terénu? Po promyšlení všech variant jsme se jednomyslně shodli na té nejlepší – jedno z aut se přesune na jižní stranu dachsteinského masivu a druhé zůstane zde v Hallstattu. Libor s Romanem, naše auto spojky, vyrazily schovat auto na jižní svah (asi tří hodinové zdržení) a naše pětka vyrazila zdolat přeplněnou lanovkou za bratru 9 Eur (na stojáka jak v Brně v šalině) mamutí jeskyni. Roman s Liborem měli pak za tři hodiny šalinu skoro prazdnou, to se nechce skoro ani věřit. Jeskyně: krása, za sebe můžu říct, že jsem byl nadšen. Sice žádná krápníková výzdoba, ale zato obrovské prostorné dómy, fakt paráda. Trochu šokovaní jsme byli stínohrou – kromě pohledné „shadow woman“ promítali i nákupní vozík a další kraviny – asi něco pro Rakušáky.

Kousek od vchodu do jeskyně pořádáme piknik a připravujeme síly pro výstup od lanovky (1.346 m) k chatě Krippenstein (2.074 m), kde máme sraz s Liborem a Romanem. Převýšení 700 metrů je docela znát, takže se trochu vysvlékáme. Počasí nám zatím přeje – neprší. Dostáváme se do cca 2000 m, kde jsme narazili na zavřenou pěknou chatku – v podobné jsme vloni spaly pod Hochalmspitze. Zdá se, že ve zdejším kraji není zvykem otvírat „Shelter“ pro veřejnost, ale je zapotřebí dole nafasovat klíče.

Jak z Pána prstenů se před námi v mlze objevuje obrovské mýtické jezero, ale po opadnutí mlhy jsme zjistili, že se jedná o louži v průměru 15ti metrů, což nás těžce zklamalo. Stoupáme a krom deště na nás útočí sníh a kroupy. Podle cedule zbývá k chatě 45 minut, za 20min jsme ale naštěstí tam. Ukazatele tu mají pro důchodce.

Zase se na chvilku udělalo pěkně pomalu se nám odkryly všechny kopce v okolí. Začíná nás to trochu děsit, protože Dachsteinský masiv je daleko před námi a musíme pokořit údolí, které je pod ním, vůbec si netroufáme odhadnout, jestli to stihneme, do toho ty depresivní předpovědi počasí…

No nic, dělá se zase škaredě, začíná poprchat, jdeme se schovat do chaty s honosným názvem Lodge, která stojí jen kousek od stanice lanovky. Trošku nás překvapilo, že je hotel zcela prázdný, ale pingl (rokér – pouští samé pecky – Nirvánu, Nehty, Placebo,…) byl sympaťák a čaj i polévku uměl připravit skvěle. Za chvilku tu byli i Roman s Liborem, takže náš tým byl opět po půl dni kompletní, tak na shledání dáváme za 3 euráče ještě pivko a rockér nám ukazuje na podrobné mapě, kam se vydáme zítra. Prý to je strašně blízko, ale sám tam ještě nikdy nebyl, ale teoreticky to zná. Lída u rockéra vyjednala velice výhodné ceny za ubytování a z původně navrhované ceny 20 Eur jsme se dostali na pěknou cenu 8,5 Eur na osobu se spaním na postýlkách. Nesympatický stařík nám zakázal na pokoji vařit, tož jsme si dali jen studenou obloženou zem, ale stálo to za to, těch dobrůtek…

Sobota 29.7. byla docela obyčejným dnem. Pokud jste se ale byť jen lehce dotkli malého městečka Mittersill v rakouských Vysokých Taurech, jistě jste zpozorněli. A máte pravdu, do takové parády se obec neobléká každý den. Zástupy mužů i žen oblečených do nejroztodivnějších obleků, vzbuzovaly skutečně neodolatelnou zvědavost. Na téměř zaplněném náměstí stojí vedle sebe jednotky myslivců, střelců, živnostenských cechů a vše objímá příjemnými, ale svižnými tóny tyrolská hudba přítomných dechovek.

Vedle svých naparáděných otců hrdě třímajících starodávné pušky stojí jejich malí synové, oblečeni do stejných uniforem. Ve tvářích těchto školáků můžete spatřit chlapeckou touhu po objektivu fotografa, který by jejich patřičnou důstojnost zvěčnil.

U vchodového portálu radnice je připravena malá tribuna, všichni, kteří v Mittersillu něco znamenají jsou připraveni a poněkud nervózně pobíhají kolem. Dav přihlížejících je usměrňován pouze několika příslušníky hasičského sboru, kteří se občas marně pokoušejí shluknout neforemné zástupy do útvaru, který by nijak nenarušil událost, kterou všichni netrpělivě očekávají. Napětí by se dalo skutečně téměř krájet, pár jedinců se nedá odbýt a nic je nedokáže udržet v předepsané vzdáleností od středu náměstí a improvizované tribuny.

A pak se to stane. Na náměstí vjíždí policejní motocykl a za ním v těsném závěsu několik vozidel, z nichž jedno je prezidentská limuzína. Je to tak, skutečně přijel. Z černého vozu vystupuje rakouský prezident Heinz Fischer s chotí a vesele mává na pozdrav všem kolemstojícím.

Sobota 29.7. byla docela obyčejným dnem. Ale nikdo z obyvatel malého Mittersillu by s Vámi nesouhlasil. Pro ně to byl den nejvyšší důležitosti. Po nezměrném a dlouhodobém úsilí se jim podařilo postavit nové turistické a informační centrum, které je nejen vybaveno nejmodernějšími technologiemi a některými raritami (jako například informační místnost věnovaná ledovcům, ve které je umístěn kus skutečného ledovce), ale především v něm potkáte příjemné pracovníky, kteří Vám kdykoliv rádi pomohou a poradí.

A protože práce spojené s otevřením střediska byly skutečně veliké a jeho význam není pouze místní, přijal pozvání na slavnostní otevření také prezident Rakouska. Musím se přiznat, že paleta dojmů, byla toho dne neskutečně bohatá. Jedno z velkých překvapení bylo, že pan prezident se pohyboval bez doprovodu ochranky, pouze po boku s manželkou, paní premiérkou a hejtmanem místního kraje.

Uvítací ceremonie, která na náměstí proběhla, byla vskutku dojemná. Panu prezidentovi zahrála místní dechovka typické a především svižné tyrolské lidovky, velitelé jednotlivých přítomných regimentů mu složili hold a pronesli krátké hlášení, po kterém vždy následovala salva z pušek. A aby si příznivci historických palných zbraní přišli skutečně na své, po každé salvě zazněl i výstřel z děla, které bylo ukryto v každém rohu náměstí.

Snad nejúchvatnějším vystoupením byli jezdci na koních, kteří předvedli práskání provazovými biči do rytmu. Po nich se již naplno rozhořela série plamenných projevů, takže i malá tribuna si nakonec přišla na své.

Poté se pan prezident, následován členy všech přítomných historických skupin pomalu přemístil k asi 400 metrů vzdálenému novému turistickému centru. Zde již byla připravena nejen další tribuna, ale improvizované hlediště pro pozvané hosty, včetně delegace nejvyšší. A právě zde proběhlo slavnostní zakončení veškeré namáhavé práce spojené s vybudováním tohoto střediska a otevření jeho dlouho očekávaného provozu.

Naše skupina z Čech byla také u toho a musím říci, že celé středisko je skutečně nádherné, multimediální a plné mnoha důležitých a někdy i překvapujících informaci. Ale nikdy se i to nejkrásnější turistické centrum nevyrovná sběru informací vlastními silami při výletech po nádherném okolí. Mittersill určitě navštivte, na jednom centrálním místě získáte v krátkém čase veškeré informace, které budete jistě potřebovat. Ale neplýtvejte časem natolik, abyste opomněli hlavní důvod, proč byl celý komplex vybudován. Aby byl pouhou branou do světa Vysokých Taur, ve kterém zapomenete na lecjaká trápení a bolesti, které se Vás snad cestou z Vašeho domova nestačily pustit. Věřte mi, já to prožil.