Kolektiv Cestou-Necestou.com Úvod do příběhu – jak jsme plánovali…
Letošní alpská expedice by se dala shrnout následující větou: „Jak jsme testovali alpské sušáky bot“. Počasí nám opravdu moc nepřálo, i když katastrofické scénáře Medard Online / Wetter Zentrale se naštěstí nekonaly. Z původních osmi nadšenců odpadl Franta „Bolavá Huba“, který expedici a její kroky řídil z Brna a pomocí internetového spojení předpovídal vývoj počasí a prognózy do dalších dní – jeho depresivní zprávy, ve kterých nechybí slova jako sprška, voda, sníh a podobné sprosťárny se vyplnily naštěstí jen částečně.
Tým A dorazil do Mikulova jako první a jako první začal u Lukášků na terase ochutnávat špekoně a červené. Tým B (šedé pólo) dorazilo s mírným zpožděním, opožděný Cody dorazil kolem půlnoci. Svou účastí na předodjezdové párty nás překvapil především Sátilík, kterého už většina z nás považovala za mrtvého, neboť poplašné zprávy o jeho zdravotním stavu se šířily rychlostí blesku.
Asi do druhé hodiny ranní jsme se „radili“ o dachsteinském treku a bílé víno a dýmka se spešl tabákem Al Faker – no opravdu jsme si pochutnali, veilce, vielce, velcie, ehm velice. Holt Mikulov, naše čerpací stanice.
1. den 4. července – středa
Přesun na místo určení * Hallstatt * Gosausee * Nocování v luxusní rozestavěné stanici lanovky
Po ranní terasové snídani kolem 10h konečně vyjíždíme směr Alpy. Tým B (Libor s Lídou a Honza – šedé pólo) na poslední čerpací stanici v ČR ještě dobírá plnou nádrž, tým A (ve složení Roman, Jakub, Cody a já – modrý Megane – díky Prochy) zkouší už asi desátou verzi kódu do autorádia (Prochyn šwára nám nepřál a resetoval nám autorádio, které si bez čtyřmístného kódu ani neškrtne). Vyzkoušeli jsme všechny kódy, které jsme našli v přihrádce, různé významné roky, SPZ auta, všechny známé výšky Dachsteinu, satanská čísla, postupky, nuly, hodinové časy… no nebudu napínat – rádio se celou cestu nekonalo. Schloss Schönbrunn
Abychom se vyhnuli Vídni, měli jsme s sebou speciální itinerář, kde bylo popsáno, jak se Vídni vyhnout. Naneštěstí se tento itinerář ztratil a Jakub ho nedokázal najít (našel se až znovu v Mikulově za pár dní). Nevadí, máme ještě GPS navigaci – žel rakouské silnice jsou lemovány hustými větrnými věžemi, které asi rušily signál z družice, takže se nám ho nepodařilo vůbec chytit. Hurá – těsně před Vídní máme konečně signál – ha pro změnu zjišťujeme, že náš TomTom nemá mapu Rakouska. No to bychom měli, vracíme se zpět k papírové verzi mapy Rakouska 1:500.000. Samozřejmě jsme tu zásadní odbočku (za Billou doprava) minuli, takže bloudíme skrz centrum Vídně, ale zdá se, že jedeme relativně správně. Po hodinovém zdržení se ve Vídni a prohlídce Šénbrůnu zastavujeme na čůrací na dálnici směr Linz. Prima, po 2,5 hodinách jsme ujeli už 100 km.
Zadáváme další kódy do autorádia a pomalu se blížíme našemu cílovému místečku. Škoda že je dostatečně hnusně na to, abychom se kochali krajinou raději z auta. Odpoledne konečně přijíždíme do nádherného městečka Hallstatt, do kterého se vjíždí dvěma tunelama. Jedním obyčejným a druhým zázračným. Zázračný tunel má tu vlastnost, že po jeho projetí přestane pršet. Toto se nám stalo dnes a úplně stejné překvapení nás pak čekalo i další den. Zázrak. Gosause – pohled k ledovci
Projíždíme městečko a u jezera hledáme místo na přespání. Nakonec padlo chlapské rozhodnutí, mrkneme se ještě k jezeru Gosausee. Cestou jsme zahlédli pár dobrým míst na přespání. Gosausee nás nadchlo, překrásné jezero, v pozadí hory – po krátkém pikniku začíná trošku pršet, takže fotíme poslední fotky a kolem potápěču, vracejících se z akce, se vracíme k autům a vyrážíme hledat místečko na přespání.
Původní návrh týmu B tým A zavrhl, ale objevili jsme jinou zavřenou chajdu u které však marně pod rohožkou hledáme klíče. Vracíme se zpět k autu, ale začíná docela solidně pršet, takže vedoucí tým A zůstává takticky v autě u vína a dobrůtek další půlhodinu, zatímco průzkumníci týmu B se šli ubytovat. Déšť na chvilku ustal, rychlá akce a hle, už jsme také schovaní pod stříškou nově se stavící stanice lanovky. Dokonce jsme tu našli i něco jako matrace, takže vaříme nějaké bašty a kolem desáté uleháme do postýlek a ještě jednou si pročítáme Frantovu semesku o počasí, jak asi bude zítra. Vypadá to ale na jeskyně – pro jistotu si ale chystáme naše outdoorové vybavení a kropíme je sprškami impregnace – hlavně speciální Codyho šusťákovku a mé kšandové kalhoty, které po prvním promoknutí zadrží déšť na 5 minut… grrrr
2. den 5. července – čtvrtek
Lanovka Dachsteinseilbahn * Jeskyně Mammuthohle * Sprška * Krippenstein * Přespání na chatě
Kolem osmé hodiny nám do ložnice vlezl jakýsi dělník, ale jen se usmál, protáhl se kolem našich postelí, odemkl si dveře zabarikádované našimi batohy, vzal si nějaké nářadí, rozloučil se a vyrazil do práce. Spíme dál, ale týmy jsou masírováni myšlenkou, že dělník vyrazil pro policajty a přemýšlelo se, kolik asi vyfasujeme let za vloupání se do otevřeného objektu…
Chvilku prší, chvilku neprší, kopce, které byly včera ještě vidět, dnes již vidět nejsou. Využíváme hluchého místa, přesouváme se k autům a za deště přejíždíme do Hallstattu k lanovce Dachsteinseilbahn a k jeskyním. Po zjištění, kolik lanovka stojí vyrážíme za mírného deště zdolat kopec po vlastních. V závěsu máme další českou bandu, která také odmítá za lanovku platit. Motáme se kolem bagrů, až se konečně dostaneme na pěknou lesní cestu a les se nám začíná líbit až do místa, kde jsou přes cestu policejní pásky s nápisem „verboten“. Tak jsme došli. Zrovna teď musí budovat a opravovat trasu nákladní lanovky… Byli jsme přesvědčeni vyrazit dále, když v tu jsme opět masírováni myšlenkou, co když nás chytnou cajti, a kolik je pokuta a jak jsou čistá vězení…
Tož se vracíme zpět a v plánu je jet do jeskyně lanovkou, pak se opět vrátit dolů a zase někde přespat, protože má být dle předpovědi stále hnusně… Naštěstí se mě podařilo většinu zmást a přesvědčil je, že jeskyni sice uděláme, ale pak už když budeme nahoře tak proč nevyrazit rovnou do terénu? Po promyšlení všech variant jsme se jednomyslně shodli na té nejlepší – jedno z aut se přesune na jižní stranu dachsteinského masivu a druhé zůstane zde v Hallstattu. Libor s Romanem, naše auto spojky, vyrazily schovat auto na jižní svah (asi tří hodinové zdržení) a naše pětka vyrazila zdolat přeplněnou lanovkou za bratru 9 Eur (na stojáka jak v Brně v šalině) mamutí jeskyni. Roman s Liborem měli pak za tři hodiny šalinu skoro prazdnou, to se nechce skoro ani věřit. Jeskyně: krása, za sebe můžu říct, že jsem byl nadšen. Sice žádná krápníková výzdoba, ale zato obrovské prostorné dómy, fakt paráda. Trochu šokovaní jsme byli stínohrou – kromě pohledné „shadow woman“ promítali i nákupní vozík a další kraviny – asi něco pro Rakušáky.
Kousek od vchodu do jeskyně pořádáme piknik a připravujeme síly pro výstup od lanovky (1.346 m) k chatě Krippenstein (2.074 m), kde máme sraz s Liborem a Romanem. Převýšení 700 metrů je docela znát, takže se trochu vysvlékáme. Počasí nám zatím přeje – neprší. Dostáváme se do cca 2000 m, kde jsme narazili na zavřenou pěknou chatku – v podobné jsme vloni spaly pod Hochalmspitze. Zdá se, že ve zdejším kraji není zvykem otvírat „Shelter“ pro veřejnost, ale je zapotřebí dole nafasovat klíče.
Jak z Pána prstenů se před námi v mlze objevuje obrovské mýtické jezero, ale po opadnutí mlhy jsme zjistili, že se jedná o louži v průměru 15ti metrů, což nás těžce zklamalo. Stoupáme a krom deště na nás útočí sníh a kroupy. Podle cedule zbývá k chatě 45 minut, za 20min jsme ale naštěstí tam. Ukazatele tu mají pro důchodce.
Zase se na chvilku udělalo pěkně pomalu se nám odkryly všechny kopce v okolí. Začíná nás to trochu děsit, protože Dachsteinský masiv je daleko před námi a musíme pokořit údolí, které je pod ním, vůbec si netroufáme odhadnout, jestli to stihneme, do toho ty depresivní předpovědi počasí…
No nic, dělá se zase škaredě, začíná poprchat, jdeme se schovat do chaty s honosným názvem Lodge, která stojí jen kousek od stanice lanovky. Trošku nás překvapilo, že je hotel zcela prázdný, ale pingl (rokér – pouští samé pecky – Nirvánu, Nehty, Placebo,…) byl sympaťák a čaj i polévku uměl připravit skvěle. Za chvilku tu byli i Roman s Liborem, takže náš tým byl opět po půl dni kompletní, tak na shledání dáváme za 3 euráče ještě pivko a rockér nám ukazuje na podrobné mapě, kam se vydáme zítra. Prý to je strašně blízko, ale sám tam ještě nikdy nebyl, ale teoreticky to zná. Lída u rockéra vyjednala velice výhodné ceny za ubytování a z původně navrhované ceny 20 Eur jsme se dostali na pěknou cenu 8,5 Eur na osobu se spaním na postýlkách. Nesympatický stařík nám zakázal na pokoji vařit, tož jsme si dali jen studenou obloženou zem, ale stálo to za to, těch dobrůtek…
