Rubrika: Naučné stezky přírodou

Čas prázdnin a dovolených stále více lidí využívá k aktivnímu odpočinku v České republice. Unikátní přírodní památky, lesy plné vzácných rostlin a živočichů a řada historických pozoruhodností lákají do kraje pod starobylým románským hradem Přimda, nejstarším známým kamenným hradem u nás.

Zdatní turisté i rodiny s dětmi se mohou vydat na Přimdskou naučnou stezku. Sedmikilometrový, středně náročný okruh nabízí 12 tematických zastávek přibližujících historii města Přimdy a historii starého šlechtického rodu Kolowrat-Krakovských, který je s regionem úzce propojen. Při příjemné procházce malebnou krajinou, pod zříceninou hradu Přimda, se dozvíte zajímavé informace o zdejším kostele, hradu i kapli v podhradí, přírodních rezervacích Přimda a Mílov, historii výstavby dálnice D5, Kolowratském lesním hospodářství, slavném automobilovém závodníkovi Alexandru Kolowrat-Krakowském i Jindřichu Kolowrat-Krakovském, jehož 15. výročí úmrtí připadá právě na letošní rok. Přimdská naučná stezka začíná a končí u kostela Sv. Jiří na náměstí v Přimdě.

O něco delším výletem za poznáním je Kolowratova naučná stezka, která začíná u budovy obecního úřadu v Rozvadově. Dvacet kilometrů dlouhá trasa vede z větší části územím Kolowratových lesů, v chladivém stínu stromů, příjemném především v horkých letních dnech. Po cestě je 18 zastávek věnovaných většinou historii a současnosti Kolowratského panství, např. Kolowratovy lesy, Dolování Kolowratů na Rozvadovsku, Kolowratova lesní železnice, Dianská rota, Přírodní rezervace Diana, Svatá Kateřina a další.

Prvotřídní gastronomické i ubytovací služby nabízí horský hotel Kolowrat pod hradem Přimda. Nezapomenutelným kulinářským zážitkem je například zdejší vyhlášená specialita – kuře na pomerančích.

Nádhernou krajinu tohoto koutu republiky je možné bez obav objevovat také na kole. Přes území Kolowratových lesů vede několik cyklostezek, které spojují jednotlivé oblasti Českého lesa.

„Páni z Kolowrat jsou s krajem v okolí starobylého hradu Přimda těsně spojeni již téměř 350 let, proto se turisté téměř na každém kroku setkávají s jejich jménem. Kolowraté zde vystavěli dvě barokní zámecká sídla – barokní zámek Velké Dvorce a lovecký zámeček Diana a významně se zasloužili o průmyslový rozvoj zdejšího kraje,“ připomíná JUDr. Dominika Kolowrat-Krakovská, správkyně majetku po zesnulém Františku Tomáši Kolowrat-Krakovském.

Čas prázdnin a dovolených stále více lidí využívá k aktivnímu odpočinku v České republice. Unikátní přírodní památky, lesy plné vzácných rostlin a živočichů a řada historických pozoruhodností lákají do kraje pod starobylým románským hradem Přimda, nejstarším známým kamenným hradem u nás.

Zdatní turisté i rodiny s dětmi se mohou vydat na Přimdskou naučnou stezku. Sedmikilometrový, středně náročný okruh nabízí 12 tematických zastávek přibližujících historii města Přimdy a historii starého šlechtického rodu Kolowrat-Krakovských, který je s regionem úzce propojen. Při příjemné procházce malebnou krajinou, pod zříceninou hradu Přimda, se dozvíte zajímavé informace o zdejším kostele, hradu i kapli v podhradí, přírodních rezervacích Přimda a Mílov, historii výstavby dálnice D5, Kolowratském lesním hospodářství, slavném automobilovém závodníkovi Alexandru Kolowrat-Krakowském i Jindřichu Kolowrat-Krakovském, jehož 15. výročí úmrtí připadá právě na letošní rok. Přimdská naučná stezka začíná a končí u kostela Sv. Jiří na náměstí v Přimdě.

O něco delším výletem za poznáním je Kolowratova naučná stezka, která začíná u budovy obecního úřadu v Rozvadově. Dvacet kilometrů dlouhá trasa vede z větší části územím Kolowratových lesů, v chladivém stínu stromů, příjemném především v horkých letních dnech. Po cestě je 18 zastávek věnovaných většinou historii a současnosti Kolowratského panství, např. Kolowratovy lesy, Dolování Kolowratů na Rozvadovsku, Kolowratova lesní železnice, Dianská rota, Přírodní rezervace Diana, Svatá Kateřina a další.

Prvotřídní gastronomické i ubytovací služby nabízí horský hotel Kolowrat pod hradem Přimda. Nezapomenutelným kulinářským zážitkem je například zdejší vyhlášená specialita – kuře na pomerančích.

Nádhernou krajinu tohoto koutu republiky je možné bez obav objevovat také na kole. Přes území Kolowratových lesů vede několik cyklostezek, které spojují jednotlivé oblasti Českého lesa.

„Páni z Kolowrat jsou s krajem v okolí starobylého hradu Přimda těsně spojeni již téměř 350 let, proto se turisté téměř na každém kroku setkávají s jejich jménem. Kolowraté zde vystavěli dvě barokní zámecká sídla – barokní zámek Velké Dvorce a lovecký zámeček Diana a významně se zasloužili o průmyslový rozvoj zdejšího kraje,“ připomíná JUDr. Dominika Kolowrat-Krakovská, správkyně majetku po zesnulém Františku Tomáši Kolowrat-Krakovském.

NP Kubah je jedním z nejpřístupnějších národních parků malajského státu Sarawak na Borneu. Nachází se 20 km západně od města Kuching a veřejnosti byl poprvé otevřen v roce 1995. Na tomto relativně malém území o rozloze 22,3 km2 (2 230 ha) pokrytém hlavně smíšeným dipterocarpovým lesem objevíte křišťálově čisté potoky a říčky, malé vodopády a několik míst vhodných ke koupání. Na šesti turistických stezkách, které procházejí parkem, naleznete vzácné kapradiny, divoké orchideje a především 93 různých druhů palem, což je největší koncentrace těchto rostlin na světě. Co se týče pozorování zvířat, mnoho jich při své cestě nepotkáte, protože jsou velmi plachá a žijí hluboko v džungli.

Vyrážíme na cestu

Návštěvu parku jsme měli v plánu v rámci jednodenního výletu z Kuchingu. Na autobusové nádraží v centru jsme se dostali po 8. hodině ranní, ale nevěděli jsme, odkud nám spoj jede a než jsme se stačili rozkoukat, ujel nám – měl totiž zastávku někde za rohem. Holt smůla, takže nám nezbývalo nic jiného, než si jako dopravní prostředek zvolit dražší minibus za 10 ringgitů na osobu. Do NP Kubah totiž mnoho spojů nejezdí a my jsme se tam potřebovali dostat co nejdříve.

U hlavní brány jsme zaplatili vstupné, od správce parku dostali malý plánek s vyznačenými trasami a nechali si poradit, kudy bychom měli jít. Náš původní plán projít napříč džunglí do Matang Wildlife Centre, kde prý měli mít i některé druhy zvířat včetně vzácných orangutanů vzal za své, protože dle tvrzení správce byla cesta zbytečně dlouhá, nikterak zajímavá a navíc zvířata bychom viděli pouze v klecích. Jako časově výhodnější a zajímavější alternativu nám správce doporučil jakousi okružní trasu a až se odpoledne vrátíme zpět, zavolá našemu řidiči, aby si nás vyzvedl.

První úsek vedl po asfaltové silnici hned za vstupní branou a podle „rangera“ neměl být nikterak namáhavý, ačkoli jsme museli do kopce. Celkově bylo stoupání 1,5 km dlouhé, místy poměrně prudké a navíc jsme se již od prvních metrů pochodu museli potýkat s tradičním šíleným vedrem a vysokou vlhkostí vzduchu, takže jsme se po pár minutách začali pěkně potit. Po 1,2 km výstupu jsme si udělali malou přestávku u žabího jezírka nacházejícího se po levé straně silnice. V celém NP Kubah žije prý 34 druhů žab, z toho 3 velmi vzácné. Jenomže žáby jsou aktivní hlavně po soumraku a v noci, tudíž jsme neviděli ani jednu.

Džungle, včely a pijavice

Za dalších 0,3 km jsme narazili na rozcestí, kde jsme odbočili doprava na trasu Waterfall Trail, zatímco silnice pokračovala rovně až na vrchol hory Gunung Serapi (911 m). Úzká pěšinka klikatící se hustou džunglí nás po 200 metrech klesání dovedla k první zdejší zajímavosti, k tzv. „včelám bez žihadel“. Jediný včelí druh, který zaručeně nikoho nebodne. Dospělí jedinci jsou přibližně dvakrát menší než naše včela medonosná, mají černou barvu a staví si bizarní hnízda, která mají podobu dutých bílých trubiček přichycených ke kmeni či kořenům stromu.

Šli jsme po stezce dál a všude kolem nás rostly ohromné stromy se zvláštními „nadzemními“ kořeny, jejichž výška byla místy i 1,5 metru. Viděli jsme i liány neskutečných tvarů, jedna například připomínala zakroucený telefonní drát. Atmosféru pralesa kromě všudypřítomného vedra dokreslovaly neznámé a neuvěřitelně hlasité zvuky, které byste u nás slyšeli spíše v dílně než v přírodě.

Druhá polovina trasy vedla po dřevěných chodnících přes potoky, mokřady a dále po cestičce, na které se nacházelo velké množství vlhkých a tlejících listů z okolních stromů, což bylo ideální prostředí pro výskyt pijavic. Člověk by neřekl, jak jsou tito tencí, zhruba pěticentimetroví tvorové mrštní. Aniž si jich všimnete, už je máte na noze – jednu z nich jsme odcvrnkli na poslední chvíli.

Pijavice se přemisťují pomocí přísavek, které mají na obou koncích těla. Při svém pohybu se občas zastaví, napřímí a „čichají“ člověčinu a poté zamíří přímo k vašim botám. V nadsázce by se dalo říci, že tato roztomilá stvoření cítí krev snad na kilometry daleko. Prý proti nim nejlépe zabírá sůl, kterou jsme si s sebou na výlet bohužel nepřibalili. Místo toho jsme vyzkoušeli zapalovač a přesvědčili se o jejich odolnosti. Při působení plamene se pijavice jakoby stáhne do sebe, čímž zmenší svou velikost, ale když nebezpečí pomine, opět se vrátí ke své tradiční podobě a vesele pokračuje dál v hledání potravy.

Odpočinek u vodopádů

Po 250 metrech jsme opustili přítmí pralesa a uviděli nádherný vodopád obklopený džunglí. Nikde nikdo, zkrátka paráda. Než jsme se však k němu dostali, museli jsme úspěšně zdolat úsek s velmi kluzkými kameny a na závěr přebrodit či obejít potůček tekoucí z menšího vodopádu po levé straně.

Veškerá námaha rozhodně stála za to, vodopád byl přibližně 7 metrů vysoký a tvořil ho skalní zlom, přes který proudila křišťálově čistá voda. Sedli jsme si na kameny a vybalili jídlo, byl totiž čas oběda. Udělali jsme si pár záběrů a snímků nádherné přírodní scenérie a odpočívali. Vodopád byl rovněž ideálním místem k osvěžení v parném dni. Stačilo si stoupnout do blízkosti hlavního proudu padající vody a člověk byl za pár okamžiků totálně mokrý. Každopádně to bylo velmi osvěžující.

Když jsme se dostatečně zregenerovali, museli jsme se vrátit stejnou cestou zpět, protože z Waterfall Trail se zkrátka jinam jít nedalo. Po 1,2 km jsme se dostali na rozcestí a ocitli se v sušší části pralesa, kde již nebezpečí pijavic nadobro pominulo. Mohli jsme obdivovat palmy s nádhernými obrovitými listy, např. endemický druh Licuala Orbicularis, jehož mladé listy se používají na balení potravin.

Vyhlídka Bukit Selang

Než jsme se dostali k začátku trasy Selang Trail, museli jsme absolvovat kratší stoupání, po jehož zdolání jsme doslova mohli ždímat trika. Ta vlhkost vzduchu byla neuvěřitelná, stačilo pár kroků a lilo z nás jako z konve. Takhle jsme se nepotili ani v NP Taman Negara!

Odpočinuli jsme si, doplnili zásoby tekutin a ubírali se pralesem dál směrem k vyhlídce Bukit Selang. Vylezli jsme si na čtyřmetrový dřevěný posed s lavičkou, kde jsme půl hodiny relaxovali, stihli posvačit a kochali se výhledem na nádherné okolní panorama. Sice nebyla stoprocentní viditelnost, ale přesto jsme mohli snadno rozpoznat malé vesnice, řeky klikatící se skrz mangrovové lesy na pobřeží, v dáli ostrov Satang a horu Santubong.

Zbývající část trasy byla ve znamení nepříjemného sestupu k ředitelství parku. Nakonec jsme byli moc rádi, že jsme dali na doporučení správce a nešli tuto trasu v opačném směru. Cesta byla šíleně prudká, člověk se sice mohl přidržovat lanových zábradlí, ale v případě pádu by mu to stejně nepomohlo. Nicméně přežili jsme bez úhony a v pořádku dorazili do cíle.

Palmetum a reflexologický chodníček

V areálu ředitelství parku jsme si v rychlosti stihli prohlédnout místo zvané Palmetum, kde byly vysázeny desítky druhů palem rostoucích v NP Kubah. Zahlédli jsme zde i několik „létajících ještěrek“. Tito drobní plazi se neslyšně pohybovali mezi stromy tak, že roztáhli své končetiny, mezi kterými měli jakousi blánu, která jim umožňovala několikametrový klouzavý let. Kromě několika velkých motýlů a obřích mravenců jsme na jiná zvířata nenarazili, ale i tak jsme si výlet velmi užili.

Správce parku nám ještě před odjezdem doporučil, abychom si vyzkoušeli zdejší reflexologický chodníček. Prý si budeme připadat jako v Hongkongu, a že jde o vynikající věc na masáž chodidel. Nelenili jsme, sundali si boty i ponožky a bosky se vydali na strastiplnou cestu. Postupovali jsme velmi pomalu a opatrně našlapovali na oblázky zalité do betonu, jako kdyby byly rozžhavené. Samozřejmě nás napadlo, že bychom se mohli vrátit, ale v rámci masochistického kroužku jsme se rozhodli zatnout zuby a dát trasu celou. Z krátkého úseku, jak jsme si původně mysleli, se sice vyklubal asi dvousetmetrový okruh s různými zatáčkami, schody a zákrutami, ale postupem času jsme vychytali styl chůze a šlo se nám lépe a rychleji. Na konci jsme si zhluboka oddychli a byli jsme spokojeni, že už to máme zdárně za sebou. Každopádně tento očistec splnil svůj účel, protože naše chodidla byla neskutečně dobře promasírovaná.

Zhodnocení

NP Kubah je perfektním místem na jednodenní výlet, a ačkoli nepatří mezi největší přírodní zajímavosti Sarawaku, určitě by byla velká škoda ho vynechat. Jelikož tato lokalita není turisty příliš navštěvovaná, budete mít zdejší nádherný a nedotčený kus přírody de facto jen pro sebe. Můžete se nerušeně procházet džunglí, vstřebávat všechny její zvuky, v klidu rozjímat a každý krok si náležitě vychutnat. Tento národní park má bezpochyby své obrovské kouzlo a podle mého názoru patřil k tomu nejlepšímu, co jsme v Malajsii poznali a zažili.

Tureckou riviéru má nově ve svém katalogu snad každá cestovní kancelář. Jižní Turecko má určitě svým návštěvníkům co nabídnout. Nejsou to však jen luxusní hotely s bazény. Pokud nepatříte k vyznavačům téhle tvrdé turistiky, zkuste objevit krásu místního kraje prostřednictvím vlastních nohou. Pomůže vám Lycijská stezka.

Lycie – Země světla

Těžko pojmenovat jinak místo, kde se snoubí krása divoké přírody a vysokých hor s úrodností nížin a teplého klimatu, kde slunce na modrém nebi hřeje i v zimě.

Lyciané přišli do dnešního jihozápadního Turecka z Kréty už v prehistorické době. Nejstarší nálezy svědčící o Lycijské kultuře jsou z doby 5000 let před Kr. O lycijských bojovnících se zmiňuje i Homér v eposu Iliada. Na hrobkách v místních ruinách (Olympos) najdete Lycijské písmo, z části podobné řečtině, některá písmena jsou však unikátní.

Vítejte na stezce

Samotná Lycijská stezka je dlouhá přes 500 km a vede podél pobřeží mezi městy Fethiye a Antalya. Po cestě vás bude provázet bílo-červená značka, na některých křižovatkách pak i rozcestníky s označenou vzdáleností a odbočkami. Postupem času vznikají nové varianty cesty, které vás zavedou na místní pláže, k památkám a do hor. Při pěším putování si právě jedinečnou krásu a bohatost přírody, historie i kultury vychutnáte nejlépe.

Ať už se rozhodnete pro kterýkoliv úsek stezky, připravte se na pořádně dobrodružný trek. Pobřeží je velmi hornaté a cesta vede často náročným terénem plným stoupání, špatně prostupných lesů, skal, údolíček a rolí s divokými říčkami. Úzká stezka ve svazích může být stržená sesuvem půdy a místo mostků vás může potkat brod přes zpěněnou horskou řeku.

Ve velkých městech jako je Fethiye, Kaš, Kale, Finike, Kumluca, Kemer a Antalya narazíte na supermarkety, restaurace, hotely, pensiony, internetové kavárny a podobné vymoženosti civilizace. Venkov a vesničky v horách jsou ještě pořád původní, s kamennými domky a malými políčky. Široká údolí jsou plná skleníků a pomerančových sadů.

Kdy přijet, jak cestovat a kde spát

Nejpříjemnějším obdobím pro návštěvu Lycie je podzim a jaro. V létě jsou teploty příliš vysoké na pohodlné chození s batohem a turistická centra a pláže jsou v obležení turistů. Mimo sezónu si naopak můžete vychutnat krásné prostředí bez davů řinoucích se ze zájezdních autobusů. V zimě se připravte na nižší noční teploty a občasný déšť. Modrá obloha a slunko tu však má místo i v prosinci a lednu, moře má pro otužilejší jedince stále příjemnou teplotu na koupání a pláže jsou naprosto prázdné.

Asi málokdo by chtěl projít celých 500 kilometrů stezky. Proto se nabízí vybrat si několik úseků a mezi nimi se přepravit místními prostředky. Železnici tu nenajdete a tak zbývají pouze autobusy. Ty velké jsou dálkové a jezdí mezi velkými městy, kde staví na autobusových nádražích. Dopravu na menší vzdálenosti vám spolehlivě zajistí „dolmuše“. Malé mikrobusy nebo dodávky jezdí všude možně, zastaví když na ně u silnice zamáváte a ochotně vás svezou. Platí se na ruku u řidiče a kam „dolmuš“ jede poznáte podle cedulky na předním skle. Díky vysoké ceně benzínu jsou autobusy i „dolmuše“ poměrně drahé (počítejte téměř s dvojnásobkem našich cen za autobusy), proto asi nejeden našinec zkusí stop. Dobrá zpráva je, že v Turecku není se stopováním žádný problém a rychle vás někdo vezme na velké frekventované silnici i na prašné horské silničce, kde projede jedno auto za hodinu.

K přespání můžete využít místní penzionky, malé hotýlky a priváty. V blízkosti turistických zajímavostí a pláží bývají i kempy. Pokud rádi spíte ve volné přírodě, určitě nebudete mít problém si každý večer najít pěkné tábořiště. Mimo sezónu můžete využít i pláže. Pitnou vodu seženete ve městech i v přírodě. Upravené pitné prameny často potkáte na odpočívadlech u silnic.

Místa, která stojí za to navštívit

Následující místa jsou perličkami na náhrdelníku Lycijské stezky. Vzhledem k tomu jsou i nejnavštěvo­vanějšími místy v oblasti. V sezóně počítejte s množstvím lidí. V zimě tu naopak budete téměř sami.

Kayaköy – přes pět set kamenných domů vesnice kterou obývali řekové, kteří odtud byli vyhnáni na začátku minulého století

Ölü Deniz – jedna z největších a nejkrásnějších pláží na turecké riviéře. Přímo nad ní můžete zkusit trek na Baba Dagi (1969 m n. m.).

Kaš – malé přístavní městečko s malým centrem s původní architekturou.

Olympos a Khimaira – starověké ruiny, dlouhá želví pláž a přírodní úkaz v podobě plynu unikajícího a hořícího na skalách. K tomu pomerančové sady a příjemné kempy.

Jak jsme cestovali po Lycii my?

Do Turecka jsme se dostali lodí z řeckého ostrova Kalymnos na začátku prosince. Autobusem dojeli do Fethiye, kde jsme strávili dva deštivé dny ve stanu v lese nad městem. Odtud jsme už za krásného slunného počasí šli pěšky přes Kayaköy na pláž Ölü Deniz. Na téhle nádherné pláži, kde bylo jen pár bláznů jako my, jsme přespali v altánku, který v sezóně sloužil jako bar. Několik kilometrů se popovezli po pobřeží na korbě náklaďáčku do osady, kde silnice končila a dál šlapali nádherným divokým lesem a roklemi.

Stopem a autobusem jsme přejeli přes Kaš na Olympos (vesnička Cirali). Několik dní jsme relaxovali na místní pláži, trhali pomeranče a prolézali místní ruiny. Na Khimaire jsme strávili magickou noc s „hořícími skalami“. Prošli další část krásné horské stezky a dostopovali do Antalye. Spali jsme na plážích i v lesích.

Aleš Ali Podivínský

Druhá část putování v okolí výše jmenované přehrady byla motivována nejen poznáním krás, ale i prozaičtější nutností zbavit se alkoholických příměsí v krevním oběhu před cestou automobilem k bydlišti. Hezké počasí a sedlo kola k tomu vybízelo – tentokrát byl zvolen jižní směr a za oficiální start cyklotúry jsem vyhlásil malou vesničku ležící cca 5 km od Seče v údolí říčky Doubravy.

Úvodní krátká etapa vede doslova cestou-necestou (byla ale zvolena záměrně, protože jinak by mě čekala delší oklika po asfaltu) a lehce zablácen nakonec vjíždím do obce Úhrov. V únoru roku 1469 proběhlo ve vesnici jednání mezi českým králem Jiřím z Poděbrad a uherským Matyášem Korvínem poté, co bylo Matyášovo uherské vojsko obklíčeno u nedalekého Vilémova. Výsledkem jednání bylo uzavření mírové dohody mezi oběma vládci. Po propuštění však Korvín dohodu nedodržel (což jistě Jiřího z Poděbrad hodně mrzelo, ale ne dlouho, protože krátce na to v roce 1471 zemřel). Památnou událost připomíná lípa, pod kterou prý oba státníci rokovali. Tedy, ehm, ehm, už jen pahýl vhodný tak na topení (ochránci přírody prominou). Jedná se o cca 5 m vysoké torzo kmene staré lípy malolisté, která obráží z kořenových výmladků a jedné živé větvě rostoucí z kmene. Dále minu barokní zámek z 18. století, který po roce 1948 zchátral, a nyní je opravený, protože se nachází v soukromém vlastnictví. Skutečnost, že je v soukromých rukou ale znamená, že bohužel není přístupný…a velký pes za vraty s divokým výrazem nenaznačuje, že se tak brzo stane. Ve vesnici se ještě nachází kaple Antonína Paduánského, leč taktéž nepřístupná. Proto si místo toho prohlédnu alespoň památnou alej a park rozprostírající se u zámku.

A jedeme dále. Ačkoliv provoz na silnicích není silný, rozhodnu se pro zelenou turistickou značku směr Golčův Jeníkov. Zjišťuji ovšem, že tato trasa není příliš turisticky frekventovaná, omšelé směrovníky ještě existují, leč značkař již dávno odešel do důchodu nebo rovnou umřel…. Začíná to být docela dobrodružné, nejen po stránce orientace. Poslední vozidlo, které zde jelo, bylo něco extra velkého a těžkého, takže cesta je výmol za výmolem. Vysvobození z toho utrpení přichází až s prvními domky obce Leškovice. Leškovice se na konci II. světové války staly dějištěm smutné události – na kraji lesa zemřelo několik ruských a českých partyzánů v čele s osmadvacetiletým majorem Fominem z Leningradu. Byla to část partyzánské skupiny Mistra Jana Husa, která operovala v oblasti Železných hor; zde byla v březnu 1945 obklíčena a v nerovném boji zahynula. Na místě boje je památník (resp. památníky dva, velký a malý) a jsou na něm uvedena jména padlých (dvě jména jsou ženská – ve štábu byla lékařka a radistka). Ani jednomu z hrdinů nebylo třicet let…

Protože mě další putování po zelené značce obralo o čas (značka vede cik – cak), rozhodl jsem se pro kratší variantu a po nějakých 6 kilometrech v terénu se vracím v Jakubovicích na asfaltku. Dle malé informační tabule byly v minulosti Jakubovice hojně navštěvovány různými malíři, protože jim v tomto krásném kraji poskytovaly dostatek inspirace k umělecké tvorbě. Místo skutečně umožňuje daleký pohled do krajiny, přede mnou je hradba lesů CHKO Železné hory a údolí táhnoucí se od Čáslavi až někam za Chotěboř. Navíc místní obyvatelé patří do kategorie šprýmařů a tak na křižovatce cest je dřevěný rozcestník s nápisem „Jakubovice – střed České republiky – pupík Evropy“. Jsou zde i pokyny, jak se mají lidé chovat za určitých okolností, cituji z textu: „…při vplutí zaoceánského parníku uhnout z plavební dráhy, při příjezdu autobusu vyvěsit státní vlajku…“.

Je čas pro nějaké občerstvení a tak se bez větší námahy a šlapání svezu do Vilémova a žízeň spláchnu kofolou konzumovanou na zahrádce. Přitom se mi naskýtá pohled na další zámek v soukromých rukou – o postoji jeho majitelů k náhodným návštěvníkům výmluvně vypovídají zákazy vstupu i nápis „zámek není turistickým objektem“ na bráně. Má dlouho a pohnutou historii, základy pocházejí z roku 1120, kdy na tomto místě stál jeden z největších benediktinských klášterů ve střední Evropě. Zakladatelem tohoto kláštera byl opat jménem “Vilém” a podle jeho jména dostaly “Vilémov” i zámek svůj název. Mniši, kteří bydleli v klášteře, jsou známí hlavně tím, že pojídali ryby a žáby. No věru vybraný jídelníček, brrrrrrr…

Odpoledne se nám nachýlilo a je tu závěr výletu. Ten patří zastavení u přehrady Pařížov postavené v roce 1911, která je zajímavým technickým dílem. V údolí Doubravy zapadající sluníčko vrhá dlouhé stíny přes zgotizované věže přehrady. Je zde jen pár výletníků a okraje vodní plochy jsou lemovány rybáři. Je čas se vrátit k autu a vyrazit domů…

Při návštěvě Moravského krasu si jen málokdo uvědomí, že tato oblast byla ještě poměrně nedávno průmyslovou zónou. Již od starověku se zde těžila a zpracovávala železná ruda. Ta také dala jméno jedné z vesnic – Rudice. Tradici těžby železa zde připomínají místní Slavnosti železářství a nově otevíraná naučná stezka Rudické doly.

V lesích mezi Rudicí a Habrůvkou těžili železnou rudu Slované již v 11. století. A protože se zde nacházely i žáruvzdorné hlíny a také dostatek dřeva, tak se zde usadili a začali vyrábět železo. Železnou rudu těžili povrchově – vykopávali kruhové jámy hluboké 3–5 metrů. Postupem času vznikaly těžební šachty a přešlo se na klasickou hlubinnou těžbu, která byla ukončena po roce 1945. Od té doby se zde těží opět povrchově převážně jen písky pro blanenské slévárny. Kromě železné rudy se zde těžili i takzvané hlinky – ze kterých se vyráběla malovaná keramika a používaly se i k malování pokojů.

Nová naučná stezka Rudické doly vede okolo Rudice a ukazuje zaniklé doly, které jsou převážně zaplavené a vytváří přírodní jezírka. Některá z nich jsou využívána jako koupaliště, v jiných žijí chráněné druhy živočichů (např. raci). V lese jsou také patrné bývalé těžební jámy a propady nekrasového původu, které vznikly na místě bývalých šachet. Po stezce se také dostanete k povrchovému dolu Seč, ve kterém je momentálně pozastavena těžba, ale můžete zde vidět úžasně zabarvené písky a hlinky. Stezka je značená zelenou značkou se znakem kladiv.

Informace nejen o stezce získáte na Větrném mlýně, který nyní slouží jako muzeum a informační středisko.

Stezka krajem říčky Ponávky vznikala od roku 2001 z podnětu svazku obcí Ponávka (Vranov, Lelekovice, Česká). Postupně dosáhla délky asi 11 kilometrů a vede převážně po místních značených cestách. Autoři stezky mysleli nejen na pěší, ale i na cyklisty. Podle charakteru terénu jsou v některých místech trasy vedeny odděleně. Pro cyklisty jsou ještě navíc místy vedené „prémiové trasy“ označené jako krosovky.

Stezka začíná u kláštera ve Vranově. Ten tvoří jednu z dominant krajiny. Je to stavba i jinak pozoruhodná. Byl postaven jako čtyřkřídlá stavba, ale po svém zrušení za josefinských reforem byl z větší části zbořen. V současné době je dostavován do své původní ranně barokní podoby.

Druhou dominantu pěší větve stezky tvoří zubatý hřeben Babího lomu s rozhlednou na severním vrcholu. Rozhledna tady stála již od osmdesátých let devatenáctého století. V šedesátých letech minulého století tu Klub českých turistů postavil zděnou rozhlednu připomínající maják. Stezka od rozhledny padá dolů do Lelekovic a odtud podél meandrující Ponávky pokračuje až k rybníčku u staré Tišnovky. Odtud se stáčí dál na sever k nádraží v České. Mezi Lelekovicemi a rybníčkem je její trasa společná se Stezkou zdraví vedoucí z Mokré hory.

A jak že je to vlastně s tím pohledem za nekonečno a lelkovadlem? Lelkovadlo se říká úplně obyčejné pasti na lelky stojící pod stoupáním na jižní konec hřebene Babího lomu. Každý člověk by jím měl aspoň jednou za rok projít, aby se zde zbavil lelků, které kdy kde pochytal, aby zbytečně nelelkoval. Lelkovadlo i pohled za nekonečno jsou dvě z několika dřevěných plastik, které byly při stavbě stezky umístěny v krajině. Ukázku dávám do galerie a na ten zbytek se přijeďte podívat.

Pohled za nekonečno.

Nehmatatelné pojmy člověka přitahují. Potřebuje si je nějak přiblížit. Toto dalo vzniknout právě této soše nekonečna.

Sbíhající se břevna mají na sobě vysekánu značku rovnoběžek. Ty se, jak známo, stýkají v nekonečnu, tj. kousek před vámi.

Na horním příčníku stylizovaném do kompasové střelky je vytesán znak nekonečna, severu a jihu.

Sednete-li si na sedátko, průzorem mezi svislými kůly vidíte kostel s věžemi, na nich kříže, což jsou atributy Boží a Bůh je, jak známo, nekonečný.

Vy vidíte ještě kousek dál.

Naučnou stezku zná – většinou se jedná značenou cestu doplněnou o informační tabule, na kterých se dočtete o zajímavostech a možná se i něco přiučíte. Na první české smyslově naučné stezce zapojíte do procházky všechny smysly, například pomocí čichária, dendrofonu nebo hmatové cestičky, a také spolucestovatele – pro všechny věkové kategorie jsou zde připraveny hry a úkoly. Cesta není nijak náročná a lze ji bez problému projet i na kole (v zimě doporučuji spíše běžky, nebo sněžnice).

Cestu je ideální začít v České Třebové, kam se dá dopravit téměř každým vlakem (kromě Pendolina, to zde jen projíždí) a z nádraží zamířit po žluté značce do nedaleké obce Rybník. Cykloturisté mohou ze Třebové vyjet po cyklotrase 4061 směrem na Rybník a u továrny KORADO odbočit na cyklotrasu 4050, která prochází celou trasou stezky a navazuje na cyklotrasu 4045, vedoucí z Třebovice do Skuhrova.

Stezka začíná u místního hřiště (druhá odbočka vlevo, nelze přehlédnout poutač restaurace Nad Hrází, ani jiné značení) a prochází Srnovem, potom stoupá lesem kolem vrcholu Palice (613 m n. m.) až na Třebovské stěny, po kterých dojdete ke Shuhrovu, kde můžete pokračovat v cestě po Třebovských stěnách až do Ústí nad Orlicí, nebo se svézt autobusem zpátky do Třebové.

Samotná stezka má celkem 3 varianty, z nichž nejdelší je dlouhá 8 km. Na stezce je celkem 15 zastavení, z nichž některé obsahují kromě tradičních cedulí i zařízeními pro procvičování smyslového vnímání, zejména u těch smyslů které člověk příliš nevyužívá…

V úvodu zmíněné čichárium se nachází již na druhém stanovišti – v krabičkách zde naleznete přírodniny, které máte za úkol poznat pomocí čichu. Vyluštění naleznete na spodní straně víčka…

Na třetím zastavení naleznete závěsnou lávku, houpačku a primitivní váhu – zde si můžete vyzkoušet svoji obratnost v porovnání se zvířetem a odhad váhy.

Kousek za čtvrtým stanovištěm najdete hráz opravenou po povodních v roce 1997, která neslouží ani tak ke koupání, jako pro zadržení jarní a přívalové vody v krajině. Stopy po letošní velké vodě jsou zde ještě patrné…

Na pátém zastavení procvičíte zrak, hmat i sluch a je inspirovaná přírodními národy. Nachází se zde hmatová cestička vysypaná různým materiálem – můžete si po ní projít se zavřenýma očima a snažit se uhádnout po čem právě kráčíte. Na procvičování sluchu jsou zde 3 nástroje: dendrofon se zavěšených dřev různých stromů, které také vydávají různé zvuky, xylofon na kterém lze vyťukat jednoduchou melodii a stromový telefon – kmen stromu, který přenáší a zesiluje zvuky. Kromě toho je na tomto stanovišti 16,5 metru vysoký totem, který v tomto údolí s trampskou tradicí rozhodně není sám. Stanoviště je blízko restaurace Nad Hrází, kde se můžete občerstvit před další cestou, nebo po absolvované cestě.

Další zastavení na kterém se procvičuje hmat poznáváním kůry stromů je zastavení číslo 7. Na ostatních zastaveních se seznámíte s místní květenou, zvířenou, geologickými a přírodními zajímavostmi tohoto údolí. Jaké to jsou? Vydejte se na stezku a uvidíte…

PS: Pro školní výlety lze objednat manuál pro učitele a průzkumné listy určené pro děti a studenty.

Nejnavštěvovanější, nejromantičtější, nejcennější a ozdobena mnoha unikáty – taková je trasa naučné stezky, spojující nejznámější cíle celé oblasti. Z vyhledávaného centra cestovního ruchu se nejprve vydáme k Pravčické bráně, nejmohutnějšímu skalnímu mostu v Evropě, a tím jako bychom vstoupili do pohádky. Následující roztodivné skalní útvary, hezká architektura a ve finále plavba romantickou Tichou soutěskou…

Z Hřenska se vydáme po červené turistické značce po silnici po pravém břehu Kamenice mírně vzhůru, míjíme dolní přístaviště a pokračujeme na křižovatku Tři prameny. Monotónní úsek po silnici je lepší vynechat a využít autobusu.

Z křižovatky jdeme po červené značce vlevo po trase naučné stezky, vybudované před více než 20 lety. Stoupáme kamenitou lesní cestou mezi jednotlivými skalami, z tabulí v terénu se dovídáme podrobnosti o lesích Labských pískovců, o rostlinách, o kvádrových pískovcích. To už opouštíme údolíčko a stoupáme trochu strměji do samotné blízkosti skal.Odbočka nás posílá k Jeskyni českých bratří. Jedná se o jeskyni vrstevní, která vznikla hlubokým zvětráváním horniny podle vrstevních spár. Děčínskou vrchovinou mezi pískovcovými skalami vedly stezky pobělohorských exulantů a tato jeskyně byla patrně i jejich útočištěm.

Vracíme se na značku a pokračujeme k hezkému odpočinkovému místu pod Pravčickou bránou. Odtud vede asi 0,5 km dlouhá odbočka k nejobdivovanějšímu útvaru celé oblasti. Již od roku 1826 zde byl výčep, v roce 1881 byl v odvážné poloze nahrazen hotelem Sokolí hnízdo. Stylový objekt výletního zámečku přilepený ke skále je zde do dnes. Procházíme za ním do skalního areálu (placený vstup). Vstup na vlastní Pravčickou bránu je od roku 1980 uzavřen, skalní most byl ohrožen velkou návštěvností. Po kovových schodech se ale dostaneme na okolní vyhlídky.

Spatříme některé zajímavé dominanty na německém území i ve vnitrozemí. Dno Pravčické brány leží v nadmořské výšce 415 m, její šířka u dna je 26,5 m, výška otvoru 16 m, horní část oblouku je ve výši 21 m nad dnem, šířka oblouku 7-8 m a minimální tloušťka 3 m. Němci tuto lokalitu nazývali Prebischtor podle legendárního poustevníka Prebische, který prý tady v některé ze skalních slují přebýval. Ze slavných lidí sem zavítal např. spisovatel Hans Christian Andersen.

V roce 1892 byla upravena Gabrielina stezka mezi Mezní Loukou a Pravčickou bránou. Vracíme se na červeně značenou cestu a právě Gabrielinou stezkou vinoucí se podél skal pokračujeme takřka po vrstevnici. Pohodlně sestupujeme k silnici a Mezní Louce. Následuje asi 2 km dlouhý úsek po silnici – společně se zelenou značkou do malé obce Mezná. Uprostřed obce uhýbá značka vlevo, zprvu mezi pěknými chalupami a pak stezkou mezi skalami velice strmě sestupuje do romantického údolí říčky Kamenice.

Nejromantičtější částí jsou tři soutěsky: Srbsokamenická, Divoká a Tichá. V roce 1877 se v hřenské hospodě U zeleného stromu zrodila zdánlivě šílená sázka – pět odvážlivců se rozhodlo proplout soutěskami na vorech. Na třech vorech vypluli od Dolského mlýna do míst, kterým si lidé zvykli říkat „konec světa”. Čtyři metry dlouhá plavidla dopravila odvážlivce bez úhony do Hřenska. O čtyři roky později se po kamenici začali plavit první výletníci. Než se soutěsky dostaly do podoby, kterou známe dnes, prošly mnohými úpravami. Zasloužil se o ně především kníže Clary – Aldringen. Oficiální otevření Tiché (Edmundovi) soutěsky proběhlo v roce 1890, Divoké soutěsky o osm let později.

Na rozcestí mezi soutěskami u Mezního můstku se dáme vpravo k hornímu přístavišti člunů. Jiná cesta než po vodě dál nevede. Proplujeme necelý kilometr kolem Strážce přístavu a mnoha dalších skalních útvarů, s výkladem našeho převozníka – průvodce.

Z plavidla vystupujeme na pravém břehu. Pomalu se loučíme s impozantní scenérií, kde takřka kolmé skalní věže vystupují 50 – 150 m nad vodní hladinu. Pohodlnou širokou stezkou přicházíme k silnici a po ní se vracíme do středu Hřenska.

Trasa :

Hřensko (obec se nachází 12 km severně od Děčína) – Tři prameny 3 km – odbočka k Pravčické bráně 5 km – Pravčická brána a zpět 6 km – Mezní Louka 12 km – Mezná 14 km – Soutěsky 14,5 km – přístaviště v Tiché soutěsce 15,5 km – dolní přístaviště 16,5 km – silnice 18,5 km – Hřensko 19,5 km

Provoz:

Pravčická brána: duben – říjen : denně 10 – 18 hodin, listopad – březen : sobota + neděle 10 – 16 hodin služby: informační turistické centrum, restaurace, v létě stánek s občerstvením, od sezóny 2003 muzeum Českého Švýcarska kontakt: IC České Švýcarsko, 407 17 Hřensko 82, Tel,Fax : + 420 – 412 554 286, e-mail : prebischtor@volny.cz Soutěsky : duben – říjen, 9 – 17 hodin

Za IC České Švýcarsko Renata Štolcová

Obec Malá Skála se nachází nedaleko města Turnova, které je srdcem Českého ráje. Vesnicí protéká řeka Jizera.

Naše putování začneme na vlakovém nádraží v Malé Skále. Odtud po zelené značce dojdeme na rozcestí turistických cest. Poté se vydáme po červené značce podél řeky Jizery. Mineme splav a pramen Teplice, přicházíme k mostu. Z něho již můžeme spatřit začátek Vranského hřebene tzv. Vyhlídku. Přejdeme most, silnici a stoupáme na Vranský hřeben. Asi po 300 metrů chůze vystoupíme na cestu. Vydáme se do leva, jen co překonáme nebezpečný úsek a sestoupíme po několika schůdcích stojíme na skále vysoké 55 metrů, jsme na vyhlídce.

Přímo před námi se na obzoru tyčí hradba Suchých skal, pod skálou šumí splav. Zde můžeme vidět, jak se řeka kroutí a na jejich březích stojí domky vesnice.

Po nemalém zážitku se vydáváme po červené značce směrem na hrad Vranov (Pantheon). Z vyhlídky je to asi 500 metrů. Chvilka chůze a čteme tabulku s informacemi o hradu. Hned vedle nás je bývalá, oplocená studna hradu. Kdysi prý byla až šedesát metrů hluboká, ale dne je to okolo deseti metrů. Pomohli tomu hledači pokladů a pak taky takoví, kteří si tam prostě musí hodit kámen.

Od studny je to již kousek k hradní bráně. Vyletíme po schodech, projdeme železnými dvířky a již stojíme na nádvoří hradu. Po pravé straně jsou historické zbytky hradu a na levé straně spatříme opravenou kapli. Z nádvoří je pěkný výhled, ale to nejhezčí nás teprve čeká.

Pokud je nás víc než deset lidí, máme štěstí, hradem nás provede průvodce. Vstupné je 20 Kč. Pokud ne, máme dvě možnosti, buďto počkáme až se sejde deset lidí a nebo dostaneme klíč a dějiny a hrad si prohlédneme sami. Druhá varianta je lepší, tam kde se nám bude líbit, můžeme zůstat jak dlouho chceme. Nebudu se zde rozepisovat a všech částech hradu, ale jenom o těch důležitých.

Hrad Vranov byl postaven na 22 metrů vysokém a 400 metrů dlouhém skalním hřebenu. Nejvyšší bod je u tzv. kříže. Odtud je přenádherný výhled do kraje, za hezkého počasí můžeme spatřit Trosky. Na jednom ze sklaních bloků spatříme cedulku oznamující, že tu v roce 1953 přepadla dívka přes zábradlí a spadla dolů.

Po prohlídce hradu si můžeme v kapli zakoupit pohledy, suvenýry…

Naposledy se pokocháme nádherným výhledem a již sestupujeme k hradní studni a vydáváme se na 2 kilometry vzdálený hrad Frýdštejn. Cestou se obdivujeme přenádherné přírodě a občas se naskytne malý výhled. Po všelijakém stoupání a zase klesání dospějeme k Frýdštejnu. Je to malý i když hezký hrádek. Již z dálky je vidět jeho hradní věž. Několika schody dospějeme ke skalní bráně hradu, zaplatíme vstup 15 Kč a již máme volnost. Historie hradu je popsána na všelijakých tabulkách, které jsou rozesety po hradu. Výhled je omezen hradbou lesa, ale pokud máme štěstí na pěkné počasí můžeme spatřit Trosky.

Když skončíme s prohlídkou máme možnost poobědvat pod hradem. Po malém obědě se vydáváme po červené turistické značce do vesnice Frýdštenj, odtud pak přes vesnici Voděrady, ke 3 kilometry vzdálené Drábovně pravěkému Hradišti. Cestou si povšimneme obrovských sklaních bloků, které často připomínají zvířata. Pokud jdeme v době, kdy uzrávají borůvky, máme štěstí, protože jich tam jsou úplné plantáže. Přicházíme k Drábovně, a zjišťujeme, že k ní je to ještě 200 metrů. Zdoláme tuto vzdálenost a stojíme před mohutným skalním blokem vysokým 12 metrů.

Zde přichází nejobtížnější část cesty. Zde musíme postupovat co nejopatrněji. Velmi prošlapanými schody se dostaneme nahoru. Drábovna jsou dva vedle sebe stojící sklaní bloky, spojené betonovou lávku. Při přecházení lávky je nutné si dát pozor, zábradlí které zde bylo již vzalo za své. A také nikde jinde ho nenajdeme, kromě toho, které je u schodů. Přestože je Drábovna pravěké Hradiště najdeme zde pouze tabulku s tímto označením, jinak nikde jinde nejsou nějaké známky, že tu kdysi bývalo středověké tvrziště.

Z Drábovny máme dvě možnosti, pokud nás tlačí čas tak se můžeme vrátit zpět do Malé Skály po modré turistické značce (asi 2 kilometry). Ale pokud máme času dostatek, pokračujeme v pochodu po červené značce do Dolánek u Turnova (asi 3 kilometry).

Při cestě z Drábovny narazíme na odbočku, která nás dovede na skálu, odkud má být výhled na tok řeky Jizery. Ale pro značnou zarostlost odtud není vůbec nic vidět a ještě k tomu je zde pochroumané zábradlí a tím nebezpečí pádu za skály.

Poté již mírným klesáním přicházíme do vesnice Slapy, kde přejdeme silnici a opět se vnoříme do listnatého lesa. Tento poslední úsek cesty není příliš náročný, ale zato nikde není žádná přírodní ani jiná zajímavost.

Dorazili jsme do Dolánek u Turnova, pokud nám zbývá ještě chvilka času, můžeme se podívat na nedaleký Dlaskův statek, který se nalézá kousek od vlakové zastávky (asi 80 metrů).

Tímto naše putování končí, nasedneme na vlak a jedeme domů. Přeji vám šťastnou cestu.

Kilometráž:

Celkem (z Malé Skály do Dolánek u Turnova nezkrácená část) asi 11 kilometrů. Cesta trvá asi 8 8,5 hodiny. Celkem (z Malé Skály do Malé Skály zkrácená část) asi 9 kilometrů. Cesta trvá asi 7 hodin.

Náročnost:

Minimální věk účastníků doporučuji od 8-9 let. Měli by jste znát základní pravidla pro pohyb ve skalách.

Radhošť je jeden z nejznámějších beskydských vrcholů (1129 m.n.m.). Nachází se severovýchodně od Rožnova pod Radhoštěm, kde je také vhodné začít putování.

Z Rožnova vede přímo na Radhošť červená turistická značka. Ve městě projdete parkem, na světelné křižovatce přejít silnici a potom odbočit doprava podél hlavní silnice (nikoliv pokračovat rovně jako jsem to udělal já :-). Značka se od hlavní silnice odpojuje po 500 metrech a dál už vede samostatně. Souběžně s ní vede i červená cyklistická značka, která pravděpodobně vedena po silnici.

O červených turistických značkách se říká, že je to značka pro náročné turisty a pro tuto značku to platí obzvlášť. Značka je členitá jak ve vertikálním, tak v horizontálním směru, navíc jsme na mapě našli drobné odchylky od skutečnosti – i přes tato úskalí však existuje vysoká šance, že na Radhošť dorazíte.

Na vrcholu Radhoště stojí kaplička a socha Cyrila a Metoděje. Ke kapličce se v současné době (červenec 2000) přistavuje přístavek, který se k ní vůbec, ale vůbec nehodí. Radši jsem ji nefotil a nafotil jsem si raději pohled do okolí Radhoště.

Z Radhoště je možné pokračovat dále k soše Radegasta a k Pustevnám, odkud jezdí lanovka dolů k Frenštátu pod Radhoštěm. Nadšenci jako my mohou sejít po značce dolů do Kunčic. Po cestě je několik velice malebných vodopádů.