Nedávno jsem tu psala o české řece Vydře, která mě vzala za srdce. Stejně tak na mě zapůsobila podobná říčka, daleko na jihu Švýcarska, v oblasti Tessino.

Nevím tak úplně přesně proč, ale niterní pocity při chůzi kolem řeky a vnímání tekoucí vody z těchto dvou horských říček bylo velmi podobné a velmi intenzívní. Rozdíl, který člověka bouchne do očí je v barvě vody. Jak je Vydra tmavá, hnědá, tak je Verzasca čirá, světlá a zelená. Tak zelená, že celé údolí dostalo přídomek, který ve volném překladu do češtiny znamená Údolí zelené vody.

Údolí Řeky Verzasce je pokládáno za nejmalebnější část jižního Švýcarska. Je tady největší pravděpodobnost, že Vám na výlet vyjde krásné počasí, protože zdejší oblast má z celého Švýcarska nejvyšší počet slunečných dnů v roce. Za nás se pravděpodobnost potvrdila, slunce svítilo od božího rána po celý den, až navečer se začaly honit mraky a za to jsem byla vděčná, protože daly vyniknout bělostným a barevně žíhaným kamenům na fotografických záběrech.

Naše putování údolím Verzascy začalo po dlouhém stoupání autem a jeho zaparkování kousek od přehradní hráze Diga di Contra. Hráz je monstrózní dílo. Je vysoká 220 m, dlouhá 380 m a široká 25 m v úpatí a 7 m v koruně. Prostě obrovská betonová masa a na ní bungee jumping, který hned po příchodu zaujal mého manžela. Při pohledu dolů se mi zastavilo srdce a nekompromisně jsem ho chytla pod křídlo a táhla promptně odtud, protože se zcela vážně zajímal o to kolik metrů dolů je možné skákat, co to stojí a tak podobně. Vzhledem k tomu, že si již skákání vyzkoušel v Čechách, jeho bezmezné nadšení bylo nebezpečné, naše finance omezené a celodenní výlet před námi ohrožen. Nakonec ho odradila vyřčená finanční částka, kterou jsem já nezaslechla. Přehrada byla plná lidí a výhledy na obě strany řeky rozhodně stály za to. Krásnější je na stranu, kde hráz drží vodu Verzascy než vteče do jezera Lago Maggiore. Po celou dobu našeho pobytu na hrázi chlapci od bungee jumpingu kšeft neudělali ačkoli lidí okolo nich postávalo dost. Pohled z místa odkud se skákalo byl opravdu jen pro silné povahy. Představte si pohled 220 m kolmo dolů obklopeni masou zaobleného betonu a pod ním minimum vody. Ráda bych si nějakého cizího odvážlivce nafotila nebo natočila ale nikdo takový se za tu půl hodinku co jsme procházeli přehradou po obou stranách, nenašel.

Od přehrady je cesta do té nejkrásnější části údolí ještě dlouhá a tak jsme za dopravní prostředek opět zvolili auto a ještě projeli 7 dalších tunelů než jsme se dostali do vesnice Vogorno. Tady je řeka ještě relativně klidná a široká, není tu zatím vidět to typické kamení, kterým je naplněna ve vzdálenějších částech údolí. Místo je spíše charakteristické kamenitými loukami. Odtud jsme už postupně stoupali pěšky a míjeli další a další vesnice: Corippo, Lavertezzo, Brione, Gerra i Frasco. Všechny mají společnou architekturu i stáří, je v nich spousta podobných kamenných domů, velmi strohých, jednoduchých a účelných. Někde mají typický kostelík a všude úzké křivolaké uličky. V duchu jsem si představovala jaké by to bylo tady žít. Pro mě by to znamenalo vrátit se o století zpět. Celé to místo v údolí řeky mi přišlo jako Růženka spící po staletí, neměnné s vlastním typickým koloritem, na který nemá vliv zub času ani vývoj civilizace. Z vesniček podobných jako vejce vejci se mi v paměti nejvíc uhnízdila vesnice nejtypičtější a to Lavertezzo. Právě v ní je známý obloukový most přes řeku a v řece největší množství vyhlazených kamenů vhodných pro koupání a spočinutí. Voda je zde ledová i v letních měsících, ale o to více osvěží. Na velkých masívních placatých kamenech se dá pohodlně ležet a odpočívat a horké kameny nahřívají záda. Dá se po nich v řece skákat a lézt a tak můžete jít velký kus cesty pouze řekou po jak rozsáhlých dlouhých vyhlazených monolitech tak přeskakovat po jednotlivých kulatých a hladkých kamenech. Vždycky je kam šlápnout. V Lavertezzu také najdete nejkrásnější kostel z okolí.

Směrem k poslední vesnici v údolí, nazvané Sonogno, se řeka mění v horský živel. Divoce naráží do mohutných kamenných bloků, ale i do tisíců drobných kamenů, kterými je řeka doslova zaplavená. Člověka to nutí sbírat vyhlazené oblázky a mnout je v rukou, vnímat jejich energii a nejraději bych si jich nacpala plný batoh a přivezla s sebou domů. Nakonec odolám a přivezu 3 různé barvy pro štěstí, bílou, šedou a růžovou hladké jako alabastr. Vesnici Sonogno projdeme poctivě úplně celou kromě místního muzea, prohlédneme si každý kamenný dům poskládaný jako mozaika. Všechna okna hrají všemi barvami a jsou cítit rozličnými vůněmi právě kvetoucích květin. Květiny jsou tady všude, mnohde rostou i po střechách, mezi kamennou dlažbou, v kamenných dvorech, prostě všude tam, kde semínka rozesetá větrem zabloudila a našla místo k životu. Celou tuto vesnici bych charakterizovala pouze dvěma slovy kámen a květiny. Celé cesty i chodníky mezi kamennými domy jsou také vykládané kamenem, jen příjezdová silnice a přilehlé parkoviště je vyasfaltované. Kdo nechce údolím procházet pěšky, má možnost dojet autem až na samý konec údolí, odkud už dál žádná cesta nevede. Celé údolí je tady uzavřeno hradbou ticinských velehor Existuje jen stejná cesta zpět odkud jste se sem do nitra kamenného srdce Tessinu dostali. Když se člověk prochází mezi jednotlivými kamennými domy nalepenými na sebe jak zrnka máku na koláči a vdechuje čistou a omamnou vůni pnoucích se rostlin má pocit, že je na konci světa kde se navždy zastavil čas.

Jistě si každý vzpomene na svůj první opravdový trek. Moje zkouška ohněm byla v Rumunsku na Paringu. Bylo nás několik nadšených bláznů, slovo dalo slovo a tak se jelo. Nevěděli jsme vůbec nic, snad jen to, že jedeme do Petrošani s přestupem v Simerii. Byli jsme omámeni různými cestopisy z webů a Karpatskými hrami. A to je asi tak všechno. A já ještě měl z webu barevně vytištěné mapy, tak jsem se jmenoval do pozice vůdce.

Všechno probíhalo hrozně rychle, najednou jsme byli před nádražím v Petrošani, ani jsme se nerozkoukali a už jsme seděli v minibusu, který jsme za chvíli vyměnili za lanovku. Na konečné přišlo první dilema. Oběd. Co se bude vařit. Aha. Tak vařit se nebude. A to asi v poledne vůbec nikdy. Hmm, co mám vlastně v batohu. No bylo toho tam tolik, že jsem ještě něco dovezl domů, však jsem také celou cestu na ten těžký batoh nadával.

První večer jsme tábořili kousek od jezírka, na druhé straně hřebenu. Bylo to bezva. Večerní koupání v křišťálové, leč děsně studené vodě. Jen ta děvčata překážela k sundání plavek. Nebo my překáželi jim? Asi jsme měli plavky zapomenout doma.

Konečně první teplé jídlo, první noc pod stanem a ráno. Ráno byly Pepovy boty v tahu. V noci to tu venku dost šustilo, asi medvěd. Vlastně ne medvěd, ale botožrout. Fakt nechápu, jak všichni v klidu hledali Pepovy boty, nikdo si nelámal hlavu s tím, jestli je najdeme nebo ne. Když tak půjde asi bos, no. Já jsem zabodoval a boty nakonec našel. Měly sice malý defekt, ale čert vem ztracené tkaničky, hlavně že jsou boty a v batohu někde provázek. Každou další noc už byly boty, i smrad, ve stanu.

Druhý den pršelo, mlha, že by se dala krájet a rybníček Brčálník nikde. Z hlavního hřebene jsme to po chvíli uhnuli dolů, k nějakým jezerům. Cesta byla znatelná i v mlze, značky vidět nebylo. Ale podle mapy jsme šli správně. Mlha se rozplynula a mi byli hluboko v údolí pod nejvyšší horou Paringu. Potůček, jezero, ohníček, pohoda.

Druhý den odpočíváme, necháváme stany u jezera, vracíme se nalehko stejnou cestou na hřeben, zdoláváme vrchol a z druhé strany se vracíme do tábora. Sluníčko svítí, pohoda. Další den se škrábat do kopce z báglem byl fakt vopruz. Zas se zkazilo počasí, vlevo mlha, vpravo mlha. Jsou čtyři odpoledne a my jsme na křižovatce. Dolů, doleva, tím držkopádem, vede značená cesta na naše dnešní tábořiště, Zanoagu. Prý perla Paringu. Potkali jsme Čecháčky, kteří tam tábořili a prý fakt nádhera, průzračná voda, cinkající ovečky. Nám se z hřebene nechce. Tak půjdeme ještě kousek k další značené cestě.

Jo, kousek. Jenže to bych musel rozumět mapě. Ne každá zakreslená cesta je značená. Značená je jen ta, co je na cestě nakreslen symbol. Ach jo, přijít na to, když se začne stmívat a pršet, je fakt hustý. Všichni už otrávení, slézáme pod hřeben do údolíčka. Teče tu potůček, tak aspoň že můžeme vařit. Kdesi dole pod námi, tušíme Zanoagu, onu perlu, jenž nespatříme.

Potůček? Potok, postavit stany na bažině vedle potoka byl fakt geniální nápad. Ale Jurek naštěstí drží, takže jsme v suchu. V poledne se konečně vydáváme na cestu, už skoro neprší, ale ta mlha. Už se nemůžu dočkat, dnes dojdeme k silnici, která protíná Paring napříč. Asi si něco stopneme a svezeme se na nákup. Stopneme, a co? Silnice, a kde? Asi bych fakt měl prostudovat mapu. A když je tam silnice zakreslená jako drum nemodernizat, tak je bez asfaltu a sjízdná jen arem nebo dacii a provoz téměř nulový. Nic si nestopnem, nic si nekoupíme, ona je ostatně neděle.

Po silnici jsme nakonec dolezli do vesnice Ranca. Všude se staví milionářské chatky. Hezké, fuj! V penzionu Tara jsme se dobře navečeřeli, omyli na záchodě, omylem(?) za dveřmi zapomněli náš pytel s odpadky a vylezli na kopec uprostřed vesnice nad penzionem a přechrápali pod širákem. Nad Paringem se blejskalo a my čekali, kdy nás zakousne pes, nebo do nás uhodí hrom. Ráno bylo krásné, až moc. Jdeme po silnici nazpět, do kopce. U kříže nabíráme vodu a jdeme dál, zpět. Včera jsme potkali jen jednu odbočku, tak to je asi ta, co po ní chceme jít. Míříme do neznáma, do mlhy. Vítá nás sedlo Curmatura Oltetului, déšť, osli, prasata, ovce a sběrači borůvek. V sedle je salaš, tři chalupy, jedna je volná, pro nás. Provádíme směnu, za peníze a penicilin mlíko, sýr a tak. Prostě pohoda. Lepší to už být nemůže.

A když to nemůže být lepší, tak to bude horší. Capatinii, mlha, cesta žádná. Táboříme na louce, na které by se dalo poměrně dobře lyžovat. My tu musíme spát a vodu tahat z lesa, z údolí!

Další den jsou všude v lese houby. Po dlouhé cestě lesem jsme na lesní cestě. Ta je ještě delší a na jejím konci nekonečná vescnice Veideani. Aspoň tu mají skoro nonstop obchod. A kde spát? Těžko, těžko, ale ve tmě, v nějakém sadu. Ráno busem do Horezu a dál do kláštera Cozia. Zbytečná cesta, zvláště když v Horezu je vyhlášený klášter, ale my jej nevnímáme a ženeme se přes Ramnicu Vulcea na klášter Cozia.

Nič moč, dál jedem nějakým busem, co tam zastavil, když se mu poto motor. Jsme v perle Transylvánie, v Sibiu. Dál nic nejede, musíme tu strávit noc. Debilnější nápad, než internet kafé, restaurace a spaní na perónu fakt už bejt nemůže. To jsme nemohli jít na noční prohlídku města? Ne, nemohli, Sibiu nikdo z nás neznal, považovali jsme jej jen za díru, kde jsme uvízli. Popojetí osobákem do Mediaše na hlavní trať. Chybí nám docela dost peněz na jízdenky do Simerie. Takovej hnusnej vlak, a tak drahej, a ještě nám zas málem ujel. Jsou dvě ráno, jsme v Brně. Někdo vypadl z vlaku, jiní zůstali. Průvodčí nám prodává jízdenky. Bylo to fajne, nikdo nevěděl, kam jdeme, co kde můžeme vidět. Bylo to fajne, bylo to poprvé a už to takové nikdy nebude. Ale vynechaný klášter v Horezu a to Sibiu, mě fakt štve. To jsem si ten průvodce musel koupit až po návratu do Čech?

8. kapitola

12.08.2006 Sobota

Vstáváme až v jedenáct. Dle prvního zjištění situace okolo Kosťa netrefil auto, ale plechovou stříšku, co je pod oknem. Na včerejší doporučení se vydáváme hledat armyshop Komandiros, ve kterém mají ty pruhovaný trika. Vzhledem k tomu, že to je asi tři minuty od hotelu jej nacházíme poměrně rychle. Posnídali jsme buterbrody a jdeme po schodech do maskovaného podzemí. Má obava, že trika nebudou se ukázala jako lichá, pruhovaný tu je skoro všechno. Za Karafovy peníze si kupuji pohraničnické tílko, tedy se zelenými pruhy a námořní teplý triko s dlouhými rukávy. A tmavomodrými pruhy. Karaf bere to samý tílko, ponorkový teplý triko, což jsou černý pruhy a dvě trika s dlouhým rukávem a světlomodrými pruhy. Což by měli být výsadkáři, ale kdo ví, jak to tady je. Krom toho, že tu ty trika nosí každej a nějaká barva pruhů jim je naprosto ukradená. Policajti by měli mít červený a i přes to, že jsem na nich viděl snad všechny barvy, tak červený pruhy nemá ani jeden.

Jdeme koupit vodu a džus a ležet na hotel. Karafovi je nějak divně, má sračku a vůbec si zažívá kocovinu jak sviňa. Mě taky není nejlíp, ale mám to bez vedlejších příznaků. Karaf si to aspoň kompenzuje tím, že všem píše esemesky, že mne zabásli.

Kolem třetí hodiny vyrážíme do města, najít směnárnu, protože po včerejším policejním zákroku nemám žádný děngy. U ruského kola je nějaká sláva, hudba, mažoretky, všude samej policajt, tak mezi nimi kličkujeme. Zjišťujeme, že se slaví den letectva. Nejsrandovnější na tom všem je, že se všechno odehrává u toho parku, co jsem jim včera pochcal.

Zkoušíme poštu, ale na pohledy se v této zemi asi nehraje. Směnárnu doopravdy nacházíme, tak měním zase dvacet dolarů, Karaf pět Euro. Dostáváme se na nádraží, kde si kupuju dva pirohy s párkem, bramborama a zeleninou, Karaf radši nic, páč se bojí posrání. Když se vracíme, jdu do obchodu, Karaf si bere klíč od pokoje a startuje na záchod. Cha.

Kupuju kefír, sýr a džus. Když se pídím po vodce Altaj, nestačím se divit, protože pulčák stojí 212 rublů. Průměrná vodka okolo čtyřiceti rublů. Do prdele, tak to domů nic nepovezu. V hlavě si vypočítám, kolik že jsme to včera vychlastali těch vodek, kor v takovým luxusnějším klubu, taky tam nebylo moc narváno. Kdybych tam musel platit jenom to, co jsem tam sežral a vypil, tak mě to stojí daleko víc, než ten úplatek. Tak aspoň kupuju dva Jaguáry.

Na hotelu usínáme. Všechny pokoje vytřela uklízečka, k nám přes ten smrad radši ani nevlezla. Ne že bych se jí nějak moc divil. A to tu máme lepkavě kvůli vylitému džusu. A vůbec bordel jak v tanku.

Budíme se navečer, venku rány jak z děla. Ohňostroj. Alarmy všech aut v okolí řvou jak pominutý, no je to na zbláznění. Karaf už vypadá líp, ale ne zcela ideálně. „Tak jsem tu chtěl nabrat síly a zatím jsem totálně zničenej.“ „Taky už tři dny chlastáme.“

Nevím, jestli to je z toho chlastu, ale Karaf má problém s rozeznáním zelené barvy. „Ale třeba tuto zelenou vidím naprosto normálně.“ „No jo, ale to je nějaká Pantone 361, tamta tak 347.“ „Aha, už mi to je jasný.“ „To už nějakou dobu vidím…“

Protože jsme se ale nalili Jaguárem, tak vůbec nemůžeme usnout. Hraju si s pilou, cepínama a hůlkama. O půlnoci další ohňostroj. Alarmy všech aut řvou do noci…

13.08.2006 Neděle

Usínám někdy ve dvě hodiny ráno. Pak ve tři ráno. Pak o půl čtvrté. Vstáváme v deset a to jenom proto, že do poledne musíme vyklidit pokoj. Balíme už ve verzi, že bágly půjdou do letadla, takže nože, železa a podobně pěkně zabalit dovnitř. Předáváme klíč děžurné, dozvídáme se, že je všude dobře, doma nejlíp a jdeme do hotelové kavárny na kafe. Po zjištění, že tu i vaří si dáváme míchaný vajíčka se slaninou a hranolkama. A to kafe.

Přesouváme se na nádraží, kde si kupujeme pirožky s kartoškama, kapustou a masem a hledáme maršrutnyj taxi s číslem 112, které jezdí na letiště. Různý dopravních prostředků je tady mraky, ale sto dvanáctka ani jedna. Nakonec lezeme do 115, která na to letiště jede.

Za deset rublů jedeme tři čtvrtě hodiny. Prvně sami, potom v totálně narvaný káře. Protože se tu nedá stát, páč je to přece jen nízký auto, tak lidi sedí jak to jde a kde to jde. Baví se s námi jeden Kazach, docela příjemnej chlap. Vedle něj sedí jeden důchodce, který se pravděpodobně řídí ruským pravidlem, kdo má víc zlatých zubů je lepší a má zlatou kompletně celou hubu. Vypadá jak terminátor, nebo něco takovýho. Nechtěl bych, aby mě pokousal. Naštěstí se netváří nepřátelsky.

Na letišti není ani noha. Zbývá nám sedmnáct hodin do odletu. U rentgenu zaměstnanci spíše spí, než hlídají. Nejčilejší baba si čte. V polospánku. Z venku se ozve rachot asi jako v Pearl Harboru v jedenačtyřicátým. Zvuk patří vrtulovému Antonovu An-24, který právě přistává a roluje po tý rozsekaný ranveji. Tak jsem si ho tajně vyfotil.

Jdu si do automatu koupit kafe. Prvně zjišťuji, že nemám drobný, tak si jdu rozměnit, když se vrátím k automatu, zjišťuji, že to bere i papírový bankovky a když tam začnu rvát prachy, tak do třetice zjišťuji, že je to rozsekaný a proto to nefunguje. Sakra. „Sakra, měl by někdo přijít a spravit to.“ „V neděli?“ „A v Rusku…“

Kupujeme tedy alespoň nějaký piva a před letištěm to chlasčeme. Přicházejí k nám dva borečci, jeden řidič autobusu, druhej řidič maršrutky a ať jdem chlastat s nimi. My, že ne. Oni mezitím nesou nějaký piva a ať s nimi jedeme domů, že nakoupí pivo, vodku, pelmeně, pustíme televizi, seženou baby. My na to, že baby nechceme, ok tedy, bude jen pivo a vodka a pelmeně.

My že zkrátka nikam nejdeme, že se bojíme, že zaspíme a uletí nám letadlo. Oni, že nás odvezou taxíkem na let. A my, že když už, tak budeme chlastat tady. To se jim moc nelíbí, páč kolem letiště se motají policajti a těch se tady bojí fakt všichni.

Nakonec jdeme přes rentgen na letiště a pijeme v místním bufetu. S jedním pořád chodím ven, protože se bojí chodit i přes tu spící kontrolu u rentgenu, řeší totiž, ať mu nějakej kolega maršrutkář doveze flašku vodky a pelmeně. Nakonec se daří. Mám v sobě už sedm piv, když začíná ta vodka. Borec nutí ty pelmeně ženský v okýnku v bufetu ať je uvaří, protože jsou mražený, ta ho ale vyhazuje, tak aspoň kupuje čtyři kuřecí šašliky. Jíme k tomu nějaký sušený kalamáry. U tohoto úkonu přichází milice a ať jde Karaf s nimi. Chci jít taky, ale jsem jak milicionářem, tak řidičama usazen zpátky. Řidiči jsou najednou jak puťky. Dozvídám se, že jsme duráci, tedy blbci, a že u nich doma by se nám toto nestalo, a dobře nám tak.

Karaf přichází asi po čtvrthodině, jedinej problém, kterej si kluci vymysleli bylo to, že na migrační kartě úřednice v Usť-Kokse chtěla místo čtyřky napsat dvojku, ale pak si to uvědomila a z dvojky udělala čtyřku. Tak to kluci řešili. To, že datum je ještě na vízu jim nějak ušlo. „Tak jsem tam tak byl a oni se mě ptali, jestli ti řidiči s náma pijou za naše peníze. Říkám ne, my za jejich. Tak to nepochopili.“

Chlapi nám říkají vtipy, že to prostě nejde, že by jsme odjeli z Ruska a neznali alespoň jeden jejich vtip. Strašně se u toho chlámají, my buď nechápeme slova, nebo pointu, nebo nám to přijde hrozně pitomý. Chápu toho víc než Karaf, tak mu to říkám v češtině. Načež se dozvídám, že jsem jak sabaka, že všemu rozumím, ale neumím mluvit. Bylo to řečeno ale silně uznale.

Když jsme se nějak zmínili, že Karaf nemůže chlastat moc piva, protože má něco na způsob sračky, tak se tomu strašně smějí. „Á, žopa trysčala.“ „Ho, ho, hó…“

Protože tento výraz pro sračku už použili i Kuzmič s Kastem, tak to bude asi regulérní sprostota na toto téma. Propíjíme se do druhého dne.

14.08.2006 Pon­dělí

Jdu, nebo spíš se motám, zase s jedním řidičem ven, protože přijel Sergej, kolega řidič a rozsypala se mu maršrutka. Beru si jedno sedadlo jako oni a lehám si na ně pod auto, stejně tam ničemu nerozumím. Oni očividně taky ne, tak porůznu povolují a utahují vše co jde. Jsem vybaven penězi a poslán pro piva. Karaf porazil Brežněva, což je regulérní příjmení jednoho řidiče, v páce, čímž naše prestiž zase o něco stoupla. Brežněv bere batohy, že se s tím přece nebudeme tahat a že nám to určitě někdo rád pohlídá, hodí je před dvě polospící holky s příkazem, ať hlídají a jdeme opravovat mašinu. „Drug musí pomoci drugovi!“

Maršrutáři makají cca 15 hodin denně, a to se v Rusku nějak moc neřeší soboty a neděle. Drsný. Zase, za jeden den si vydělají okolo tisíce rublů. Je to divný, ale mašina opravena. Sedíme tedy uvnitř a pijeme piva. Začíná pršet, spíš lít. Řidiči jsou uchlastaní jak cip, kromě Sergeje, kterýmu za hodinu a půl začíná směna. Dostávám koženej pásek na památku, i s věnováním, prý s ním borec tři roky sloužil. Tak nevím. Hlavně nemám, co bych mu za to dal, tak jsem mu dal triko, který jsem chtěl vyhodit už loni na Kavkaze. Triko docela smrdí, ale borec je dojat. „Eto zejbis.“ „Što eto zejbis?“ „Super.“ „Nět, total super.“

Vezou nás k letišti, což je asi třicet metrů, přece nepůjdeme v dešti pěšky, vyfotíme se s nimi a upití Rusové mizí v dáli. Ještě jsme teda dostali dva plyšáky pro naše děvočky. He, he.

Jdeme k váze. Made in Czechoslovakia, Úpice. Karaf je zděšen z toho, že jeho batoh má dvacet čtyři kilo. Beru si tedy k sobě jeho šrouby do ledu a bashu. Po převážení má jeho batoh osmnáct, můj dvacet jedna. „Netvrď mi, že ty skrutky mají čtyři kila.“ „No, je to nějaký divný.“

Předěláváme zpátky postupně šrouby a pak i tu bashu. Karafův batoh má devatenáct a půl. On si totiž spletl půlkila s pětikilama. Vážíme se ještě sami, já jsem lehčí o šest kilo, a to mám na sobě boty. Karaf, k pobavení poloviny terminálu, boty sundává, takže se obávám zamoření a následné evakuace letiště. Hodně lidí spí, tak jim ten smrad asi trochu umocnil sny.

Za dvě hodiny letí letadlo, mám v sobě minimálně osm piv a čtvrt flašky vodky a vím, že jak usnu, tak to odletí bez nás. Karaf je v takovým polospánku. Za dvě hodiny neletí nic, letadlo má zpoždění. Vypadá to na hodinu. Sakra. Mám úplně nehoráznou žízeň, všechny obchody jsou zavřený. A to mají fungovat od čtyř ráno. Letím tedy před letiště na záchod, kterej vypadá jak protiatomovej kryt, ale voda tam překvapivě tekla. Ale někdo ho zavřel. Uvědomuji si, že z druhý strany jsou placený hajzly. V úplně stejným krytu, ale jsou čistý a hlídá to tam ženská. Jdu zjistit, jestli jsou otevřený, ženská okamžitě startuje otevřít, mezitím ale odcházím ke koši, kam jsem v noci vyhodil flašku od dopitý vody a jdu zpátky. Místo pěti rublů, co chtějí za použití záchodu mávám v ruce tou flaškou. „Možno vodu?“

Ženská kývne. Naberu tedy vodu a férově nejdu chcát. „Spasiba.“

Ženská kývne. Asi je němá, nebo co. Vychcat se jdu do lesa, kterej je hned vedle. Probuzenej Karaf se jde na tytéž záchody vysrat, ten už to má za prachy. Když už za tu dobu, co jsme tady asi potřicáté procházím kontrolou na letišti, tak už nechtějí ani nic vidět, už mě znají dobře. A to jsem ještě předběhl frontu asi tak na půl hodiny.

Povídám si s jednou Ruskou, co letí na svatební cestu do Finska. Pořád nechápala, co si to zapisuju. Když jsem jí ukázal deník, že je popsanej celej a já popisuju poslední stranu, tak jen obrátila oči. Pak řešíme náš pobyt v horách. Ptá se, kolik nás pobyt tady stál. „Pjať tysjača rublej.“ „Tolko pjatdesjat tysjača rublej?“ „Nicht, pjať tysjača.“ „Što? Pjať tysjača rublej?“

Prej jenom padesát tisíc. Odkud je, baba? Asi nějaká vyšší třída. Letadlo má letět o hodinu později. Naskakuje to tu na ceduli, jako jsou na větších českých nádražích. Jo a pod cedulí jsou kasy, taky jak z nádraží. Do Moskvy během hodiny a půl odlítají tři lety. Pak jeden večer do Taškentu v Uzbekistánu a to je skoro všechno. Vrací se Karaf. „Mám pro tebe dobrou a špatnou zprávu.“ „A?“ „Je tu nějaký letadlo.“ „A ta špatná?“ „Je to společnost Siberia.“

A kurva. Siberii za poslední tři měsíce spadly dvě letadla. Tak to vypadá, že asi poletíme Iljušinem IL-86. Balíme bágly repkou, přičemž jsme zase atrakcí terminálu, abychom ušetřili za balení do igelitu a jdeme se checknout. Letadlo má dalších avizovaných dvacet minut zpoždění. A ještě nějakej maník, oblečenej jak myslivec, se nám snaží tvrdit, že Aeroflot má sice povolených dvacet kilo bagáže, ale včetně pětikilového příručního zavazadla. Natvrdo ho posíláme do prdele, se tady s ním budem srát, no ne? Asi to pochopil, protože už ani neremcá, že i tak máme nějakou nadváhu. A to nevážíme flašku s vodou.

Konečně svítí cedule, ať se jdeme odbavit. Vyzouvají nás, prolézají mi všechny doklady, igelitku a chtějí vidět fotky. Hned první fotka ožralých maršrutkářů to vyřešila, nechtějí vidět už nic a jdu do odbavovací místnosti.

Nakonec zase letíme Tupolevem TU-154. Stroj postarší, ale fajn. Oproti Iljušinu. Docházíme pěšky po dráze k letadlu. Před letem si dávám panáka. Radši. Při odletu to tady všechno strašně vrže, klepeme se jak loutky a když se odlepíme od země, začnou se nad našimi hlavami otevírat kufry a mě se zavře okenice na okně. Usínám. Taky po patnácti hodinách chlastání, kdo by nespal.

Budím se akorát na jídlo, dostal jsem bliny, neboli palačinky, což je na můj alkoholový stav přijatelná strava. Po jídle opět usínám a budím se až nad Moskvou. Tam je přistání překvapivě hladké. Jdeme k autobusu, ten nás veze na terminál, kde po delším čekání konečně vyjíždějí na pásu batohy. Bavíme se s nějakými Čechy, pracují v Moskvě a za dvě hodiny jim v práci začíná jednání. To maj fakt výborný.

Bez kontroly, protože místní ostraha je unavená a rám vypnutý, jdeme ven. Taky to byl vlastně vnitrostátní let, tak to asi až tak moc neřeší. Hodinky jdou o tři hodiny zpět. Cpeme se do busu a za třináct rublů přejíždíme na Šeremetěvo 2, tedy mezinárodní letiště.

Po hodině sezení a pozorování několikahodinový fronty si do ní stoupáme. Karaf celou dobu žil v domnění, že za hodinu se máme checknout, ale za hodinu nám letí letadlo. Trošku nedorozumění. A ještě je o jednu hodinu posunutej v čase. Nakonec to nějak vysvětlujem jedný pracovnici letiště, což dopadá tak že hulákáme Praga a valíme okolo fronty dopředu. Líná huba, holý neštěstí, tak se doslova proboxovávám k přepážkám. Odbavuji se u Bussines class přepážky a jdeme do fronty s pasama. Ženská si mě prohlíží poměrně dlouho, ale nakonec vyhrávám a jsem v bezcelní zóně. V Duty Free Shopu kupuju Hance mini matrjošky na špendlíku, či jak to nazvat, Karaf něco piškotovi a litrovku vodky s pjercem. Na poslední chvíli se cpeme do našeho letadla, Airbus A320–200, hned při vstupu mne skoro skolí klimatizace. Poprvé nesedím u okýnka, to je hrozný. Na jídlo fasujeme knedlo zelo vepřo, což je paráda, protože mám zase dvě vepřa. Karaf mi to sice šikovně hodil do klína a do zákusku špenát, kterej má místo zelí, ale za kus masa, to je malá daň.

V Praze po opuštění letiště jako prvního vidím Ještěra. Koneckonců je se svýma dvouma metrama naprosto nepřehlídnutelnej kdekoliv. Ten na mne hned vyrukoval s jeho novou teorií, jak tady parkovat a neplatit, totiž, po půl hodině, která je zadarmo každá další načatá půlhodina stojí stovku. Než na to zapomenu, ubírám další dvě hodiny, abych se v našem časovým pásmu pohyboval v realitě. Pak se tu ještě objevuje Kytka, která nese Karafovi ty jeho tenisky a slovník. Načež se objevuje otec, nakládá nás do Feldy a veze domů. Je to divný, ale odmítám Karafův návrh jít k Podlipnýmu, tak jsem doma a on tam čeká na vlak s Ájou, která si pro něj jede…

Píše se rok 2006, měsíc červenec, a já mám kupodivu o svých letních prázdninách pár dní volna. Oslovuji svého dobrého kamaráda Jirku, zda by nejel na pár dní z tohoto civilizovaného světa do zapomenutých hor, docela kousek vzdušnou čarou od našeho bydliště – do „Rychlebek“. Trochu jsem čekal, že Jirka pojede, ale i přesto jsem byl moc rád, že jsem měl parťáka. Ostatní buď brigádničili, nebo se jim zkrátka nechtělo. Ještě ten den večer dohadujeme podrobnosti ohledně stravování a abychom neztráceli moc času, druhý den ráno pojedeme.

Druhý den se tedy úspěšně setkáváme na vlakovém nádraží. Vítáme se a je z nás cítit velká radost, že zase někam vyrážíme. Mám vypsané spoje, pojedeme asi 3 hodiny (bohužel). Cestu se snažíme zkrátit povídáním o všem možném, kartami, jídlem atp. Okolo 8 ráno se už ve vlaku začíná dělat pěkně dusno, jelikož se sluníčko opírá do soupravy jak jen může. Oba dobře víme, že nadchází zase jeden ze dnů, kdy je stín a chládek vyvažován zlatem. Okolo 11. hodiny konečně úspěšně vystupujeme v Javorníku, kam nás zavezla místní lokálka. Nasazujeme zrychlené tempo a utíkáme z otevřeného prostranství nádraží do středu městečka, odkud nám jede za malý okamžik autobus dále – do osady Bílá voda, nejsevernější vesnice českého Slezska. Nastupujeme do přistaveného dopravního prostředku a modlíme se, aby šli otevírat okénka – ano, jdou, a tak neváháme a pootevíráme je po celém autobuse. Sedáme si za řidiče a čekáme na ostatní pasažéry. Po chvilce vyrážíme na klikatou a úzkou cestu směrem na Bílou vodu. Místy se pan řidič očividně nudil, a tak sledoval hory na levé straně – no, docela jsme strnuli, když se tam pořád díval a proti nám jelo několik osobních automobilů, které bych velmi nerad potkal čelním nárazem. Řidič ale vše zvládl, ani se neobtěžoval pohlédnout zpět na silnici a já si přál, aby už byl konec. Naštěstí jsem se asi po 15 minutách dočkal a hrdě vystoupil. Užíváme stejnou taktiku jako v Javorníku – nalézt stín, sednout si a v poklidu promyslet další plán. Velmi příjemné prostředí poskytuje obchůdek kdesi uprostřed vesnice, kde dokonce prodávají starodávné skleněné lahve s limonádou, kterou jsem snad deset let neviděl. Kupujeme každý po lahvi a jdeme na plánování. To nám jde velice rychle, poněvadž nás zaujala na mapě poznámka u jedné budovy: PROTIALKHOLNÍ LÉČEBNA a ty my musíme vidět! (Možná to zní posměšně, ale opak je pravdou: zajímalo nás zcela vážně, jak taková budova vypadá a prosperuje ve vesnici v cípu naší republiky). Cesta po vyprahlém asfaltu ubíjí a počasí nás nutí neustále pít – čepujeme tedy u místí obyvatelky, kterou tímto zdravím a děkuji, studenou vodu ze studny do svých prázdných lahví. Asi 200 metrů před námi je onen slavný „ústav“, takže se kocháme – no, nic moc, docela hezká budova, takže jsme trošku zklamaní . Nad léčebnou se tyčí první kopec, po kterém vede naše cesta. Listnatý a jehličnatý les tvoří výborné předpoklady pro naší další cestu. Konečně se dostáváme z asfaltu na příjemnou luční trávu a poté do stínu lesa. Pokračujeme tak asi hodinu, poté narážíme na hraniční patníky a kameny, podél kterých vede naše značení, jdeme ale stále do kopce. Cestou jíme borůvky a užíváme pohody. Procházíme podél Kraví hory a první oddych dáváme na Borůvkové hoře. Na té se staví nová rozhledna, moc pěkná bude, a tak se smíme podívat jenom asi z půlky výšky, nahoře makají místní. I přesto byl rozhled vynikající – viděli jsme polská Otmuchowská jezera a možná ještě dále. Po malé svačině se opět vydáváme na cestu – cíl: malý turistický přístřešek na cestě do malebné vesničky Travná, ve kterém přespíme. Do „útulku“ přicházíme v pozdním odpoledni, a tak stíháme uvařit večeři, pobít asi 10 vos, které se v přístřešku utábořili rovněž a nakonec jít spát. Noc už proběhla v poklidu a čekalo nás krásné ráno.

Ranní ptáče, dál doskáče. To bylo naše motto, a tak kvapně snídáme, v 8 hodin vyrážíme zase o kus dál. Pokračujeme do Travné, kde si načerpáme vodu. Vzadu na mapě jsem se dočetl, že je tam krásný radioaktivní pramen. Opravdu, věřte mi! Asi za půlhodinky jsme na místě a čepujeme s místním domorodcem, který vodu vychvaluje. No, jsme zvědaví, co to s námi udělá (s odstupem skoro jednoho roku: nic). Proklouzáváme po cestě podél zahrady plné sádrových kýčů – trpaslíci, trakaře,.. a nasměrováváme si to rovnou do obchodu, kde mají naštěstí jak rohlíky, tak i chleba, který potřebujeme. Opět se sluníčko dostává do nadhlavníku a je po legraci, nastávají perné chvilky. Záhadným způsobem se napojujeme na zelenou (využíváme místních asfaltových silnic) a jdeme ke zřícenině hradu Rychleby. Je krásná, přesně taková, jakou jsem si jako malý představoval. Tam vaříme oběd a dáváme chvíli oddych. Bohužel tam nikde není příjemný stín, a tak zase vyrážíme. Pokračujeme přes nádherné vesničky Červený Důl či Vilémovice směrem na Hraničky, což je pro mě nejkouzelnější místo v celém pohoří. Po cestě načerpáváme vodu u pražských chatařů a dokonce nám je nabízeno i koupání ve sprše. Odmítáme, poněvadž bychom tím zlenivěli a už bychom nikam nedošli. Dnes máme za cíl vodopády Stříbrného potoka, což je něco přes 45km od původního bivaku. Teď jsme asi v půlce. Pokračujeme asi hodinu do kopce a konečně se před námi objevují krásné louky Hraniček, kde nakonec objevujeme i tábor skautů, a protože i my jsme skauti, velice dobře si rozumíme, čerpáme vodu, informace a zdejší mechanické sprše už neodoláme. Nebýt tohoto všeho, asi bychom někde omdleli vedrem, ve stínu jídelny ukazoval skautům teploměr teplotu 38°C, kdo ví, kolik bylo na sluníčku. Děkujeme, loučíme se a pokračujeme na poslední štaci k našim vysněným vodopádům. Cesta opět do kopce, ale asi po půl hodince prudce klesá dolů a napojuje se na asfaltku, po které jdeme možná 20 minut, než konečně slyšíme líbezný zvuk vody, které je v tomto kraji tak málo. Shazujeme věci a zákon nezákon skáčeme do vody plni nadšení. K večeři se pak pořádně nacpeme, neboť nás čeká zítra výstup na nejvyšší horu Smrk (1125 m.n.m.) a poprvé uvažujeme o odjezdu domů. Přespáváme opět v turistickém přístřešku, což nás moc a moc těší., neboť u nás, v horách Orlických těchto přístřešků moc není, a je to škoda!

Ráno snídáme, koupeme se, a pak vyrážíme po asfaltu po zelené značce směr Smrk, který před obědem úspěšně pokořujeme. Jelikož už máme dost propocených trik a vedra k nevydržení, rozhodujeme se, že přidáme a stihneme přímý vlak domů. (Popravdě řečeno se nám vůbec nechtělo, ale my už jsme celé pohoříi přešli Vyrážíme na pekelnou cestu pořád z kopce, cestou jdeme i rozvodněným potokem (kde se vzal, když je pořád tak sucho?), který zaplavil cestu a nakonec se fotíme u největšího smrku široko daleko. Má přes 50 výškových metrů a průměr přes 3 metry (aspoň doufám, že jsem si to zapamatoval dobře, případně se omlouvám za mystifikaci). Modrá turistická značka nás nakonec vyvedla až do vesničky Horní Lipová, odkud asi za hodinu odjíždíme.

Máváme opuštěným horám, skautům a všem hodným lidem, které jsme na cestě potkali, byl to krásný výlet. Cestou domů nás průvodčí ani nekontroloval, možná viděl naše zničené obličeje a říkal si, že to nemá cenu . Při odjezdu ze stanice si všímám, že se nad horami dělá mlžný opar, asi bude pršet…

7. kapitola

10.08.2006 Čtvrtek

Karaf se vrací v ranních hodinách, aby ještě v ranějších hodinách mohl jít chcát, hodit grcku a zapomenout pořádně dovřít tropiko, takže nám prší do apsidy. Pršelo celou noc a skoro celý ráno.

Před devátou vytahuju Karafa s kocovinou a jdeme na poštu. Včera se fakt bavil s instruktorem kajakářů, mimochodem, ten borec, co na Kučerle rozmlátil kajak včetně sebe, tak se u tohoto učil.

Procházíme celou vesnici, kde krom značky přechod pro chodce u prašný silnice, mrtvýho prasete na návsi a pomalovaný školky fialovou a světlezelenou barvou není zhola nic zajímavýho. Poštu nacházíme na podruhé. Když jsme se poprvé ptali jakési stařeny, řekla sice, ať jdeme dozadu, ale neřekla, že to je deset metrů. A že mají zavřeno, protože dneska je čtvrtek, tedy zavírací den na většině úřadů, to taky neřekla. To ovšem zjišťujeme, až když se ve studeným dešti vracíme kilometr zpět. Došli jsme totiž k tý počmáraný školce, dle jedněch informací vyčtených ze starších cestopisů, měla být pošta naproti. Není.

Pošta je taková dřevěná šopa, nebýt tam cedule, spíš cedulka, tak tomu nevěřím. Vracíme se do turbázy, po cestě kupujeme litrovku vodky. Jsem nasranej, protože jdu jenom ve flísce, jsem mokrej, je mi zima a mise byla neúspěšná. Ještě se tak někdy budu snažit poslat pohledy. Pche. Potkáváme trojici absolutně zdecimovaných Čechů, co jdou do Tjunguru, ani bych se nedivil, kdyby to byli ti, co předevčírem vyšli nahoru. Spíš pod horu.

V turbáze balíme pod přístřeškem, cpu do batohu i cepín a trekovky, tak si snad zase nerozervu karimatku. Jdeme naházet věci do auta, pojedeme stříbrnou Toyotou Caldinou s řízením napravo. Vzhledem k tomu, že se tady napravo jezdí, tak to bude asi zajímavý. Sedíme s Karafem uvnitř, když to na dálku nastartovalo. Asijský auto. Je to hlavně obrovský a vážně pohodlný. A je tu sucho. Odjíždíme po poledni. Po chvíli se stavujeme u jednoho stavení u vesnice Katanda pro med, ten ale tentokrát není. Kupuji tedy ještě flašku vody, ženština za pultem mi nabízí CD s fotkami z Běluchy. Tak jsem odvětil, že jsem si to nafotil sám. Řízení bere Kosťa, což je mladší z těch dvou. Moc mu to nejde, ještě, že to je aspoň automat. Volant drží, jak kdyby někoho jistil. Jednou rukou zespodu, druhou z vrchu. Očividně mu to lezení jde lépe než řízení. V zatáčkách jedeme čtyřicítkou, na rovině sto čtyřicítkou. Rozvěšuji tady ponožky, ať trochu proschnou.

Andrew, starší z těch dvou, mi ukazuje kartičku správce parku, či jak to tu nazvat. Pak si nasazuje kuklu, na ni barevný brýle, co dostal od jedný skupiny Polek, když je tu měl na starosti, zapaluje si cigáro a děsí protijedoucí řidiče. Pak ještě vytahuje nějaké fotky z hor zajímavé kvality. Po čtyřech hodinách jízdy chytáme telefonní signál. Já jsem v pohodě, protože jsem doma oznámil, že jestli se ozvu, tak nejdřív z Moskvy při cestě domů. Za to Karaf naivně slíbil, že se ozve po příletu sem a pak se to nějak odložilo a pak přes dva týdny nebyl signál. He, he.

Borci se nás ptají, jestli máme řidičáky, když přitakávám, tak řekne že bych mohl řídit. Tak někdy cestou, až Kast odpadne. Chvíli jedeme po asfaltu a řeky přejíždíme po dřevěných mostech, chvíli jedeme po prašné cestě a mosty jsou betonový. A často jsou vedle ještě torza nikdy nedodělaných dalších mostů. Přijde mi, že si tady mohli vybrat buď most, nebo silnici. Čas od času je na cestě kráva nebo kůň. Nebo rovnou celý stádo. Koně aspoň uskakujou, ale krávu můžeme vzít zpětným zrcátkem a ona ani neucukne.

V Usť-Kanu stavíme na jídlo. Dávám si polívku ši, což je polívka z masa, brambor a nudlí, langmany, což je něco jako polívka, ale je to hustší a k tomu chleba. Karaf má to stejný, páč nám to kluci doporučili, tak mi háže maso. Andrew kupuje dvě stě padesát gramů vodky. Naleje nám panáky, pak znovu. Pak se podívá na zbytek. „Náda zabiť.“

A dopíjíme to. To byl teda zase oběd. V autě vytahujeme litrovku vodky a poměrně rychle to mizí. Rusové pijí pořád, ale po malejch a zajídají to. Taky tu má Andrew přichystaný stakany a pečivo na zakousnutí. To je sice starý tak měsíc, ale hodí se.

Dozvídáme se, že na Běluchu nevylezl ani Reinhold Messner a to čekal týden na počasí. Tak to není zas taková ostuda, že jsme nevylezli na horu, kam se nedostal ani horolezec, co vylezl všech čtrnáct osmitisícovek. Jedeme krajinou, co mi silně připomíná Nízké Tatry, takový kopečky. Čas od času nad námi přeletí orel. Vedle nás vede elektrický vedení, ve třech řadách vedle sebe. Zajímavej to kraj.

Ještě zastavujeme u jezírka, Karaf jde nabrat vodu, protože chlapi říkají, že to je dobrý jezírko. Vrací se poněkud rozveselen. „To bude asi nějaká zvláštní voda, to jezírko je plný mincí.“

Tak se na to letím podívat a fakt. Vodu ale stejně nabral. Prý, když tam člověk hodí minci, může si něco přát. Asi tomu lidé hodně věří, tam už musí být peněz, vždyť se to celý lesklo. A okolo zase pentle na stromech a motlitby ve vzduchu. Po celý cestě je nejzajímavější předjíždění. Kosťa, protože sedí za volantem napravo a jede v pravým jízdním pruhu absolutně nevidí do protisměru. Andrew mu proto vždycky říká, kdy je volno. Čím je opilejší, tím nižší má pud sebezáchovy, tak se Kast někdy nestačí divit, do čeho ho to žene. Nevím, jak to tady řeší, když jede řidič sám. Pravděpodobně to neřeší.

Najíždíme na Čujský trakt. To se musí zapít. Míjíme skupinu tří Land Roverů, prý nějaká americká expedice. Jedou z Finska do Mongolska, nebo co. Tak to se taky musí zapít. „Repeat.“ „Repete.“ „Popojedem.“

Pokračujeme v cestě i v pití vodky. Karaf to nalejvá stylem, že to lije plný jak sviňa, lije to po mně, po sobě, po zemi. I Andrej musí řvát, že toho tolik nechce. „Bolor!“ „Co?“

Dozvídáme se, že to je Altajsky a že to znamená konec. No, konec to byl, litrovka vodky vykalená, my nažraní, řidič nasranej, protože nemůže pít s námi a ještě jsme ztratili druhý auto s programátorama.

Ti se pak odněkud vynořili, tak kousek před Gorno-Altajskem zajíždíme ke Katuni a stavíme stany. Andrew, kterýho jsme zdárně uchlastali chrápe v autě. Docela to vyhrál, protože je tady totální mokro, dřevo na oheň je mokrý tak, že když ho zmáčknu, teče z něj voda. V této situaci považujeme za rozumný, rozdělat oheň pomocí benzínu, ovšem programátor Boris to odmítá. Asi to je nějakej ortodoxní ochranář přírody. Tak jim alespoň štípu dřevo, což je věc, kterou tady snad ani neprovozují, Karaf v opilecké pýše seká dřevo různými končetinami, aby mi pak oznámil, že cítí že má snad nalomenou ruku.

Stále prší a okolo teče rozvodněná Katuň. Dneska, pro rychlost akce, spím bez karimatky. Je půlnoc, na stan dopadají těžké kapky a kdesi za naším stanem nasranej Boris polejvá dřevo benzínem…

11.08.2006 Pátek

„Wake up, Češi!“

Je půl sedmý ráno. To je příšernej čas. O patnáct minut později už sedíme v autě a jedeme k nejbližšímu obchodu nakoupit nějakou vodu. Kocovinu máme všichni, Kast náš náskok evidentně dohnal v noci. Dělíme se o vodu z kouzelného jezírka, ale radši jim neříkáme, že to je odtamtud.

Kousek popojíždíme, zastavujeme na tržišti, kde shledáváme, že máme prázdný zadní kolo. Tak se jdeme prvně najíst, pirožky s kartoškami a teprve potom řešíme, co s kolem. Dáváme rezervu na dojetí, která je samozřejmě na dně narvanýho kufru.

Měníme kolo a popojíždíme asi kilometr k pneuservisu. Jenže tam se nikdo netváří, že se mu chce pracovat. Jediný, co tam je zajímavý, je holka s rozbitým ksichtem stojící před servisem v dešti, jenom v ponožkách. Ta rozsekaná Lada, co je uvnitř, s ní má asi souvislost.

Z nebe padají proudy vody. V takový kadenci, že by každej normální řidič zastavil. Ne tak Kosťa. Ubral na sto dvacet a prorážíme vodní stěnu. Deštěm dojíždíme do Bijska. Tam necháme lepit kolo, byl tam deseticentimetrovej hřebík. Pak už to máme kousek do Barnaulu, kde je to kolo zase prázdný. Tak to aspoň nafukujeme. Na dojetí. Protože jsme se v autě zmínili, že chceme před nějakej levnej hotel, parkujeme u hotelu Kolos.

S jejich pomocí se ubytováváme, což znamená, dvakrát vyplnit nějakou nesmyslnou kartičku, převzít pokoj a nechat si ukázat, kde jsou záchody a sprchy. Na patře sedí děžurná, co nám uvaří čaj, když si nevzpomeneme zrovna o půlnoci. Jedno se musí nechat, noc pro jednoho stojí 220 rublů, což je nižší částka, než jakou psali na soupisu. Tak to je dobrý.

Baba na recepci nechápe, že Češi, tedy jako my, neumíme rusky. Asi ještě žije v Sovětským svazu. Ale azbuku už malujeme pěkně.

Platíme klukům za cestu, z dvanácti set na hlavu to srážíme na tisíc, ale protože nám docházejí prachy, tak nás to nakonec stojí dohromady 1930 rublů. Dáváme si s nimi sraz na osmou večerní, že půjdeme někam chlastat. Protože jsme vyfasovali čtyřlůžkový pokoj, kde je ještě skříň, jeden stůl, čtyři židle a na zdi centrální rádio, všechny mokrý věci, takže úplně všechny, rozvěšujeme po veškerým nábytku. Rozvěsit stan bylo zajímavý.

Jdu prozkoumat sprchu. Je centrální, jsou tu čtyři a naštěstí tu není ani noha. Sprchuju se snad nejdéle v mém životě, pocit čistoty se však stále nedostavuje. Když se ale vracím na pokoj a cítím ten smrad, co tam je, tak zjišťuji, že jsem asi přece jen čistší, než jsem byl poslední dva týdny.

Nějak nemůžu dohledat sto Euro, ale nejsem si jistý, jestli jsem si je vůbec vzal. Jestli ano a přišel jsem o ně, tak jediní, kdo můžou být na vině, jsou Barnaulští policajti, protože když v těch svých plechových gajkách prohledávají turisty, jestli náhodou nemají drogy, tak lezou úplně všude včetně dokladů a peněženek. A když se okolo člověka motají tři, tak by zas nebyl takovej problém to lapnout. Protože Karaf se taky nemohl dopočítat rublů, což může znamenat, že v tom má třeba taky jenom bordel, je tato varianta reálná. Protože jsem si ale fakt nejsem jistej, jestli jsem ty prachy nenechal doma, těchto úvah zanechávám. Stejně by patřilo, hodit ty poliše i s tou budkou do řeky. Všechny. Pro jistotu. Vyrážíme do města, pokoupit pár věcí. Chceme pilu karmanaju, čili skládací, má to vzezření řetězu do motorovky. Potom nějaký vojenský pruhovaný trika a džezvu, čili turku na kafe. A směnit prachy.

Pohyb ve městě je šílenej. Za prvé nás ničí ten hluk, na to fakt nejsme zvyklí. A pak přecházení silnic. Před přechody pro chodce tu nikdo nezastavuje, chodci se řídí semafory na auta, který jsou umístěný až za křižovatkou. Jízdních pruhů je několik, zpravidla ale víc, než na kolik byla silnice koncipována. Někde se jezdí po chodníku, když stihnou uskakovat lidi, je to rychlejší. A když už je člověk na přechodu, tak do davu najede auto a odtlačuje lidi pryč. A do toho šaliny, no frmol.

Najít banku je taky zážitek, ale daří se nám. Vyměňuju si dvacet dolarů, Karaf něco přes sto Euro. Asi je to dobrá banka, protože na její bankomat stojí řada tak o dvaceti lidech, a to je tady bankomat na každým rohu a většinou zeje prázdnotou.

Jdeme hledat obchod Robinson, kde by měly mít ty pily. Všichni ho tu znají, ale nikdo není schopnej, správně nás tam poslat. Nakonec jej nalézáme. Je to rybářství, ale když na babu vyjuknu, že chcu cepnaju pilu, tak hned ví, o co jde. Beru tři po dvou stech rublech, Karaf dvě.

Ve stánku si kupujeme buterbrody, já s masem, Karaf se sejrem. Nakupujeme nějaký jídlo, džusy, kefíry, sejry a chleba a jdeme na hotel a na dvě hodiny usínáme. Budí nás budík po sedmé, z postelí lezeme před osmou. Andrew s Kosťou už čekají venku.

Jdeme do obchodu pro pivo Zlaté hory a Jaguára, což je plechovka energy plus alko, má to osm procent a pijí to tu alpinisti. Jdeme to chlastat do parku před divadlo. Andrew nese album s fotkama, má to udělaný fakt pěkně. Bělucha, sedlo Mašej, hory okolo severočujského a jihočujského hřebene.

Barnaul, který má tři čtvrtě miliónu obyvatel společně překřtíváme na Brnoul, protože všem pro jednoduchost říkáme, že jsme z Brna. A Andrewa na Kuzmiče. Na film Svéráz národního lovu se tady chytají všichni.

No, a když se jdu vyhrčet do parku, tak jsem odchycen milicí. Tak mrkli na dokumenty, který mi už nevrátili a ať jdu s nimi. Protože míříme k nějakýmu hotelu a protože jeden povídá furt o pivu, myslím si, že jim koupím pivo a bude. Jenže on mele o tom, že jsem chlastal pivo já.

Skončili jsme na policejní gajce. Zase budka dva metry na dva, uvnitř pět milicionářů. Prošacovali mě a protože přišel nějakej jejich nadřízenej, urychleně mě strčili do zaklopniku, což je ta jejich basa, co zabírá půlku gajky. Borci se našponovali, zasalutovali, podali hlášení, pochlubili se knihou, kam všechny zapisují a mnou, jakožto novým úlovkem.

Sedím tedy za mřížemi, rozumím každý pátý slovo a uvědomuji si, že ti tři v parku asi ani nevědí o mém zmizení. Policajti se na mě usmívají a říkají mi Roberte. Říkám jim, že jsem horolezec a vracím se z Běluchy a že kdybych věděl, že tu nesmím chcať v parku, tak tu chcať nebudu. Když se ptají, jak se to řeší u nás, říkám, že domluvou, což mi pochopitelně moc nevěří. Zkoumají můj švýcarák a říkají, že to znají, že to je švédský nůž. Jeden vytahuje nějakej sáhodlouhej formulář v azbuce. „Roberte, suždenie budět v ponedělnik“ „Što?“ „No sůd.“ „Co kurva?“

Načež se jim snažím vysvětlit, že soud jako není dobrej nápad, kor v den, kdy mi letí letadlo. Nakonec to dopadá tak, že borcům dávám úplatek, jenom je pitomý, že mám jenom pětistovku a žádný drobný. Což je za chcaní v parku dost, ale vysvětlovat jim, jestli mi jako nechcou dvě stovky vrátit mi nepřijde jako dobrá taktika, tak radši seberu pas a co nejrychleji mizím tmou do parku. Narážím na Kosťu, co mne už hledá. Po tom, když zjistili, že jim nějak chybím, kluci zvažovali variantu banditů, což ale zase hned zavrhli. Co by tady dělali banditi, že. Pak se jich Karaf zeptal, jak to tady je se chcaním a policajtama. Protože i oni toto pomalu zvažovali, tak jim to bylo hned jasný. Nechali opuštěnýho Karafa s albem, pivama a jejich mobilními telefony a šli mě hledat. Ke gajce se jim ale moc nechtělo. Se jim ani nedivím.

Jdeme radši do hospody. Tu buď vlastní, nebo je tu vážený host jejich kámoš, kterýmu říkají Dolph Lungran, on tak fakt vypadá. Mimochodem se vyskytoval na několika Kuzmičových fotkách. Už o nás asi něco ví. „Češi, pojďte vodku pít.“

Jdeme do nějakýho sportovního klubu, po schodech kamsi dolů. Usazujeme se před televizí a hned do sebe lejeme vodku. Dolph se nám představuje jako Konstantin. Objednává další flašku, chlebíčky s lososem, nějaký slanečky, cibuli, okurky, olivy, sýr…

Místní se nás ptají, jak daleko je Brno od Prahy a potom, kolik tam na této trase stojí taxi. Když jsme jim řekli, že u nás to taxíkem v podstatě nikdo nejezdí, nemohli to pochopit, tak jsme jim řekli, kolik u nás stojí litr benzínu. Do teď nevím, jestli nám to věřili. Ale vypadali přímo vyděšeně. V televizi pouští fotbal, sestřih zápasu Manchesteru s Juventusem, běhá tam Jan Nedvěd, což nám hned ukazují. Fotbalu asi rozumí. Při třetí flašce je ženskej fotbal, to je sranda, ale asi je to dáno promilem alkoholu v krvi, protože to holkám docela jde. Čas od času vypadne obraz, což je prý naprosto normální, může za to Sputnik, asi nějak blbě lítá na oběžný dráze. Furt nás buzeruje číšnice, tak Dolph buzeruje ji a my pijeme tu vodku. A hromadu džusu, co se objednává taky. Nejlepší je Altaj vodka, zítra ji musíme někde sehnat.

Dolpha se nám podařilo upít, všechno to zaplatil a odmotal se domů. Po chvíli upíjíme i Kuzmiče, kterej usíná na stole. Když ho budíme, rozbíjí talíř, co už nemůže vystát ta servírka a vzhledem k tomu, že tu jsme bez Dolpha, tak nás pucuje co to jde. To ale nalitým lidem nemůže vadit, platíme teda talíř a potácíme se na hotel.

Tam ještě vyžereme vodku Karafovi, co ji chtěl nalít do placatky pro tatu. Pomalu jsme upili i Kosťu, kterej vyhazuje prázdnou láhev oknem a podle zvuku venku asi trefil nějaký auto. Měníme si telefony a maily a borci se odmotávají. Já se jenom uvádím do polohy ležmo a chrápu.

6. kapitola

07.08.2006 Pon­dělí

Ráno jsem do deseti ve spacáku. Karaf si mě fotí, protože údajně mám hlavu spálenou do ruda a kolem očí mám bílý pruh, jak jsem měl své ledovcové speciály z Kauflandu za 21 korun. Mimochodem mi z nich co dva dny vypadává levý sklo. Ale aspoň drží ta elektrikářská páska, co tam je proto, aby se mi nerozložily úplně. Polívka s chilli, kafe a po pěti dnech se jdu vysrat. Jak to tělo poslední dny jelo na rezervu, tak snad spalovalo i obsah střev, nebo co. Svítí slunce, ze rtů mi teče nějakej hnis a Bělucha je v mracích. Myslím, že šestice alpinistů neuspěla ani na popáté. Karaf si lepí bundu, já si po čtrnácti dnech beru nový ponožky a vyrážíme k jezeru Ak-kem. Po hodině skákání po šutrech nabírám písek nanesený sem ledovcem od severní stěny Ak-kem. Ledovec tekl, drtil skálu a všechno to bral s sebou, co nepobral ledovec, vzala voda. Toto vlastně i pijeme, když si z ledovce bereme vodu.

Líbí se mi, jak to je tady jednoduše vyřešený. Ledovec pod Bílou horou Běluchou je Ak-kem, potok z něj vytékající je Ak-kem, teče do jezera, co je taky Ak-kem, na soutoku u Katuně se nachází vesnice, neboli děrevna Ak-kem, kousek za ní je Ak-kemská roura, což je místo, kde se Katuň dost zužuje a pro raftaře to je pěknej mazec. A kdo ví co všechno ještě má tohle jméno.

Karaf udiveně tahá z kapsy kapesníky, aniž by tušil čí jsou, nebo jak se mu tam dostaly. „Á, pán je kouzelník. Vytáhni radši zajíce, kapesníků se nenažereme.“ „Stačí kačena Emil?“

Chudák Emil, Karafův to talisman. A to ještě tahá kliku od dveří, abychom měli kliku, je teda fakt, že zatím mu to všude vyšlo, a podobný zajímavosti. Pak to jeho zavazadlo nemá mít skoro pětadvacet kilo.

K jezeru se zase vracíme mokřinami, ale je to už trochu sušší. To se mi ale spíš zdá. Ze rtu mi teče krev, což je lepší varianta.

Docházíme k meteorologický stanici a v domku hned vedle se nám daří koupit čtyři lepjošky a vysomrovat dvoje sirky. Sedíme před stanicí, čekáme, než to ženská usmaží a pozorujeme barevné skály Jarlu. Kolem nás běhá strašně moc chlupatá modrooká kočka.

Včera mě tlačil bederák na pánev, což znamená, že jsem shodil nějaký to kilo. Dneska mám bederák na doraz a klechtá na mně. Což znamená, že jsem shodil víc, než jsem si myslel. Karaf je teď taky takovej atletičtější. Altajka nám nese lepjošky, což je vlastně jen usmažený těsto podobný langošům, bez náplně, ale po tom hladovění to je paráda. Je dobrý, že všichni tu běhají v gumákách a teplákách a zalískaní až za ušima a ona si tu chodí v červeným kostýmku. „U vas jesť moloko?“ „Karova nět.“

Jo, jak kdybychom tady někde viděli krávu. Říká ale, že by měl někdy doletět vrtulník a bude jídlo. Pelmeně, šašlik a buraky. Jen to dořekne, slyšíme vrtulník. Ženská ještě říká, že zpátky můžeme letět s ním, stačí se zeptat. Než jsme tuto informaci nějak pobrali, protože vrtulníkem jsme neletěli ani jeden a rozhodně by to mohlo být zajímavý, kor tady tou obrovskou potvorou, co tu přistála, tak zase odlítá. A je to, zpátky se jde po zemi. Stejně by jsme to asi nezaplatili a zadarmo se tady nerabotajet.

Pokračujeme po levém břehu řeky Ak-kem. Návštěvu údolí Jarlu, kde se údajně nachází magnetický kámen, který dodává energii a má léčivé účinky, vynecháváme z důvodu nedostatku jídla, neexistence mostu, nemožnosti překročení řeky a i proto, že jsme vlastně zdraví a energii taky ještě nějakou snad máme. Ale ty skály vypadají suprově.

Asi kilometr po proudu narážíme na jakýsi lágr s magazínem, kde stejně nic nemají. Karaf nakonec kupuje předraženej hnusnej chleba za padesát rublů, to jsou snad jen kvasnice. Potkáváme skupinu litevců.

Hodinu jdeme a protože jsme našli nakousanou šišku z Limby, tak jsme ji během půl hodiny dorazili. Už je dokážeme jíst na čas. Ono to totiž není jen tak, takovou šišku zkonzumovat. Prvně se člověk musí dostat k jadérku, které si vyloupne i se skořápkou. Tu rozkousne, ale lehce, neboť uvnitř je ono jádro, neboli kedrový oříšek. Ten se vytáhne, ještě se z něj odstraní slupka, což už není nijak extra nutný, ale není to potom tak hořký. Jádro se sní. Chce to trochu tréninku, nebo člověk u toho jídla umře hlady.

Pokračujeme, čas od času mineme skupinku lidí s obrovskejma báglama. Všude je hrozná spousta kytek. Některý připomínají bylinky běžně pěstované u nás, něco na způsobu Slézu Maurského nebo Divizny Velkokvěté, tady spíš malokvěté. „Jé to skoro znám … jen je na tom něco, co neznám.“

K večeru stavíme stan a po dlouhé době zase rozděláváme oheň. Vaříme vodu a Karafovu lžíci. Na večeři bude kaše. Bramborová. S chilli. Poslední. Vyřezávám si ze dřeva hada a Karaf navazuje mušky na vlasec. Upravuji vidlice na oheň. Mezitím se Karaf vrací z tajgy s další šiškou. Tak hned půlku sežereme. Karaf je nějakej nostalgickej. „Tohle mi bude chybět, najít si šišku, sednout si a v klidu ji sežrat…“

Ještě spálí ponožky, který by už stejně nešly vyprat, čímž způsobí menší ekologickou katastrofu a lezeme do stanu. Při čelovce čtu nějaký cestopisy, co jsme si vytiskli na cestu a který jsou zvláštní v tom, že se tam docela dost rozcházejí informace, jak mezi sebou, tak i s realitou. A to nejsou nikterak starý. „Tak jsem se dočetl, že kůň tady stojí jedenáct tisíc rublů.“ „Celej?“

Stan máme postaven vychytrale tak, aby nám ráno do vchodu svítilo slunce.

08.08.2006 Úterý

Ráno, nejen že nesvítí slunce, ale ke všemu dost hustě prší. A protože slunce asi jen tak svítit nebude, balíme ve stanu. V dešti zbaštíme polívku s tím divným chlebem, sbalíme mokrej stan a po jedenáctý hodině už valíme dolů. Chvílemi prší, chvílemi poprchává, chvílemi lije. Zvlášť úsek, sestávající se asi z dvoumetrových keřů na palouku, je obzvláště výživný, voda mi teče všude, zejména ovšem za krk. Zatím jsem ale pod bundou, kalhotami i v botách v suchu. Neustále se předháníme s jedním borcem, co je zabalenej v pláštěnce s hrbem na batoh, přesně takový, co jsem nechal doma, protože byla o tři sta gramů těžší, než obal na batoh, kterej momentálně stejně mám kdesi v báglu, a dřevěnou tyčí v ruce. Pracovně mu říkáme spalovač mrtvol.

Když míjíme jednu skupinku s asi tříletým dítětem, co si ke všemu nese batoh zavázaný na uzel a je mokrý jak kdyby sem plavalo, je to zase jasný. „Tuto zemi nemohl Hitler nikdy dobýt!“ „Taky si to každou chvíli říkám.“

Jdeme chvílemi lesem, chvílemi po břehu řeky. Vše je kluzký a zejména traverzy po kamenitejch splazech si vychutnávám. Tak se stává, že stabilně stojím a najednou stabilně ležím. Sápeme se do kopce, asi po koňský stezce, ale nějak se nám to nezdá. Od bahna jsme zasraní až nad kolena, nasraní, že musíme do toho krpálu. Když potkáme protijdoucí skupinku, tak se zmůžu už jen na zvolání: „Kudá do Tjungůra?“

Hm, tak prý jdeme dobře. No nevím, ale dolů už nelezu. Přelézáme padlé kmeny, kloužeme po kořenech, brodíme se blátem. Na jedné stojance se bavíme s místníma, jak daleko to ještě je. Opět se dozvídáme, že dneska to nedojdeme. Po krátkém rozjímání nad naší rozmáčenou a roztrhanou mapou se dozvídáme, že za tři hodiny je most přes řeku a tam lze dokoupit nějaký jídlo. Zdá se, že náš cíl je jasný. Karaf se jen tak mezi řečí zmiňuje, že jsme pořádně nejedli, už ani nepamatujeme, načež od jednoho chlápka dostává hrst pražených mandlí. Když nás tak pozorují, jak to do sebe hned sypeme, tak přichází jedna slečna a nese nám v pytlíku oříšky, pečený chleba a fíky. To schováváme na večeři. Zřejmě nás slyšeli, protože přichází další slečna a nese nám hrst bonbónů a celý polystyrénový chleba. „No.“ „Yes.“ „Really?“ „Of course!“

A je to. Na toto nešlo nic říct, výraz oné slečny byl více než přesvědčivý, že jak si to nevezmeme, narve to do nás sama, bereme tedy chleba a několikrát jim poděkujeme a radši valíme dál, nebo by nám snad ještě udělali večeři. Teda, ne že bych si nedal. Nacházím aspoň malinu. Čas od času nalezneme nějaký houby, ale jako by nestačilo, že Karaf je vegetarián, on ani ty houby nejí. S výjimkou upečených na ohni, ale po tom se taky neumlátí.

Klátíme se dál bahnem. Po čtyřiceti minutách jsme u posledního přítoku. Ráz lesa se mění, jsou zde převážně břízy a občas louka s dvoumetrovými keři a travinami. Jedou kolem nás dva Altajci na koních a nabízí svezení. Ani se nedošlo na cenu a posíláme je pryč. Ještě by nás z toho bolely prdele.

Dostáváme se k mostku přes Ak-kem. Všude roste plané konopí, jsou zde vidět stopy auta, takže asi nějakej Gaz. Nic jinýho by tu ani nedokázalo projet. Vidíme pár stanů, ty mají nad sebou zase napnutý igelit, nejlepší je jedno malý celtový áčko, co má asi metr nad sebou ještě velký áčko z igelitu. Není nad to, balit suchej stan.

Vidíme domeček. Jeden malý dřevěný domeček s modrými rámy oken. A kouří se mu z komínu. Jídlo je nadosah. Heuréka.

Protože stále poprchává, stavím stan a Karaf se jde poptat po tom, co tam mají a případně něco nakoupit. Sotva to postavím, tak se vrací. A běží. „Tý vole, to není obchod, to je hospoda!“

V řece smýváme bahno z kalhot a bot a jdeme do domku. Je to v podstatě jen kuchyň s krásnou hliněnou bílou pecí a malým prostorem na spaní. Venku je zakrytá veranda se stolem a lavicemi. Tam už sedí spalovač mrtvol, který sem dorazil před chvílí.

Dávám si ragu ovocnoje, což je něco jako v Tjunguru kabačiky, samá zelenina, dýně, rajčata, mrkev a tak, se smetanou, kefír, lepjošku a pirožky s kartoškami, čili bramborami. Všude je kopr, ten tomu dává příjemnou nezaměnitelnou příchuť. Karaf dlabe to samý. Pak si ještě dává boršč, já ještě kefír a pirožky. Zkouším, jestli nemají maso, ale Altajci zkrátka jí maso jenom v zimě. Dáváme na půl pivo.

Komunikujeme se spalovačem. Říká, že jak jsme začali stoupat po koňské stezce do kopce, on pokračoval podél řeky, kde ujel na skále a roztrhl si kalhoty na prdeli, trenky a skoro i tu prdel. Takovej veletrh. Povídá, že posledních čtyřicet let sem jezdí šestkrát ročně. Po celé Altaji. Jde do stanu pro mapu Altajské republiky a nese s sebou hromádku fotek na formátu A4. Jsou nádherný, ukazuje nám na mapě, kde co vyfotil. Je z Novosibirsku, tak to sem má relativně kousek. Necelých tisíc kilometrů.

Altajka se nechce nechat vyfotit v tý svý kuchyni a vzhledem k tomu, že okolo chodí jeden místní Altajec s Kalašnikovem AK-47 přes rameno, tak ji ani moc nepřemlouváme. Venku stále prší, na zdech se suší bylinky a my stále žereme. Spalovač jde zašívat kalhoty.

Po dvouhodinovém obžerství jdeme padnout do stanu. Jsme přežraní neskutečně, Karaf skučí, že mu je blbě a že nemůže ani ležet, no ani se mu nedivím. Mě taky není úplně nejlíp. Ale mám plnej břich a to je hlavní.

09.08.2006 Středa

„Vzhůru do Tjungůru“.

Po tomto zvolání v pět hodin ráno, kdy nás probudil budík zaléháme znovu ke spánku. Venku prší, je hnusně a proto žádnej akční přechod nebude. V sedm lezeme ze stanu něco málo pofotit a poté spíme až do deseti.

V noci byla buřina, blesky lítaly a země se chvěla. Vzhledem k tomu, že tady jsou poměrně častý zemětřesení, přisuzujeme to tomu. Pak se jdeme nasnídat, ale musíme chvíli počkat, protože jsme včera vyžrali zásoby pirožek. Dávám zatím čaj. Čerstvý pirožky s vajíčkem a koprem a k tomu mlíko, který, kdyby se vyklopilo ze sklenky, tak stojí, to je dobrá snídaně.

Řeka Ak-kem zmohutněla. Znovu jsme vyžrali pirožky, to málo co tam zbylo bereme s sebou a jdeme do Tjunguru, přes nějaké sedlo, co nemá název, hlavně musíme nastoupat pět set výškových metrů, abychom na druhé straně mohli sedm set metrů klesnout. Prší. Měníme si maily se spalovačem a loučíme se. Vyrážíme blátivou cestou do kopce, za zády necháváme malý dřevěný domeček s modrými rámy oken a Altajkou zadělávající těsto na nový pirohy.

Po hodině cesty potkáváme tři Čechy s jednou Češkou, což poznávám zejména podle stanu Hannah a bot Garmisch. Jsou tu první den, tak jim tu vlastně prší od začátku, tak jsou z toho určitě strašně nadšení.

Pokračujeme do kopce, v blátě, prší nám na hlavy. Konečně jsme v sedle, 1513 metrů vysoko. A z kopce. Na stromech vidíme nějaký cedule s tím, že kohosi hledají, ale nedaří se nám rozluštit, jestli proto, že se ztratil, nebo proto, že někoho zabil.

Z kopce spíš jedeme než jdeme, čas od času s sebou švácnu do bahna, nakonec se jako nejlepší varianta ukazuje, jít ve vymletým korytě. Trochu blbý je to, že tam stále teče voda, ale co. Ta tady teď stejně teče úplně všude. Moc se nevyplácí šlapat do vyjetých kaluží, ty jsou někdy až do půli lýtek. Zase, když je člověk obchází po zešikmeným bahnitým břehu, tak má co dělat, aby tam nezajel celej. Nemít ty trekový hůlky, tak si snad vytáhnu cepín. Kterej mi mimochodem zrezivěl, stejně jako mačky.

Cestou míjíme český stany, čtyři, ale venku ani noha. Na přítomnost Čechů poukazují pouze nápisy Jurek na tropikách a armádní ešusy před stany. Docházíme na podmáčenou louku, tam se bezstarostně pase několik koní a po patnácti nebo kolika dnech vidíme auto.

Přes louku do modřínové a březové tajgy, tou asi půl hodiny a už vidíme děrevnu Kučerlu. A pasoucí se kozy, ovce a políčka konopí. Procházíme vesnicí, kde sem tam pobíhá prase, sem tam kráva či pes a po půl hodině dorážíme do campu Vysotnik.

Jdeme se prvně najíst, dáváme kabačiky s lepjoškou, já kafe a mlíko, Karaf čaj, mlíko a kompot, což je šťáva. Baba nechápe, že to chce všechno, já už chápu. Z Karafa nakonec vypadlo, že místo kompotu chtěl salát, jak dokázal zaměnit tyto dvě slova, to nevím.

Potom do Vysotniku, ubytovat se. Za člověka v campu chtějí čtyřicet rublů, a že za šest set rublů na hlavu můžeme jet zítra o šesti ráno jejich maršrutou do Gorno-Altajska. Tak to zvažujeme.

Konečně se nám daří koupit tu jejich mapu, Katuňský hřbet. Teď už spíš jako suvenýr. Vzhledem k neutuchajícímu dešti zkoušíme variantu noci v suchu, ale za hotel chtějí 350 rublů a za hostel, což je snad vojenský stan typu hangár s postelemi, 290 rublů. Tak na to jim kašleme.

Jdeme stavět stan, kde potkáváme jednu skupinku, Boris, tři baby a dva horští vůdci. Myslí si, že jsme Němci, tak to zase dementujeme. Lijí do nás vodku, cpou nás salámem a jí to i Karaf, okurkami a nakonec postavili na oheň hrnec s bramborami a že jdou do baně, jestli nechceme taky. To radši odmítáme. Tak nás prolévají pivem a odchází se vyčistit. My taky, ale jen kalhoty a do řeky Katuně. Cítím, že začínám mít mírně vlhko v botách, Karaf je na tom obdobně. Mezitím v totálním slejváku dochází nějaký stařík s dcerou, nebo spíš vnučkou. Vyskládali z batohů jídla, že jsem to už dlouho neviděl a jdou sekat dřevo a vařit. A hned, jestli jsme Němci. Co s tím všichni mají? Po uvaření nás nakrmili černým chlebem a kaší z krup. Na chvíli jim půjčujeme čelovku, to když se jeho domácí výroba rozpadla. Po tom, co z batohu vytáhl měřák a jal se tu svoji spravovat, už věřím úplně všemu.

Vrací se šestice z bani, jsou takový čistší. Sundávají z ohně brambory, co tam byly asi dvě hodiny, nakydali do toho maso a hořčici, vyndali chleba s česnekem a zase nás krmí. Krom vůdců to jsou programátoři a bioložka. Chodili dvanáct dní po ledovcích a přes dvě sedla. Docela fajnovej trek.

Řešíme s nimi, že hodně slov je stejných a hodně zase úplně jiných. A to, že my máme H a oni G. „Praha, Praga, hlad, golod, hovno, govno…“

Sušíme u ohně ponožky a jsme prolíváni vodkou. Dozvídáme se hodně pro život důležitých věcí, třeba že, sajchn chochn je po mongolsky děvočka, čili taková ta baba, po který se člověk ohlídne nejen na ulici a podobně.

Horští vůdci mají v autě dvě místa, tak s nimi zítra pojedeme do Barnaulu. Za cenu lístku na autobus. A nesrovnale rychleji a pohodlněji.

Po nějaké době otáčím stakan dnem vzhůru, což sice moc nechápou, ale akceptují, takže jsem ušetřen další alkoholové smršti. Líbí se mi, že se snaží mluvit anglicky nejen s námi, ale i mezi sebou, rozumím jim skoro všechno. A to co nerozumím já, tak zpravidla nerozumí ani ostatní. Je to paradoxní, ale v Rusku si zlepšuji anglický jazyk. Jsem obohacen. Hlavně tou vodkou, tak jdu radši do stanu. Patnáct dní jsem neměl alkohol, nepočítám-li ten drink u Kučerlinského jezera, tak nepotřebuju, aby mi z toho bylo blbě.

V noci se blýská, nade mnou vržou a praskají stromy, tak doufám, že to na mne nespadne. To by mě pěkně nasralo.

Mám několik věcí vlhkých, teda, všechno to, co jsem nehodil do igelitovýho pytle, co je už nějakou dobu pevnou součástí batohu. Karaf má vlhký všechno, páč nemá pytel. Teď komunikuje venku, dle výkřiků tam mluví s nějakým instruktorem kajakářů. Nakonec se odsouvají na pivo.

Hanka má dnes narozeniny, já ležím někde na Sibiři, lije jak z konve, stále hřmí, na obloze světlo jak ve dne a káplo mi do oka. To znamená, že nám někudy teče do stanu. Do prdele.

5. kapitola

04.08.2006 Pátek

Vstáváme o půl deváté. Na snídani je polívka ze sejrem a chilli. Vědomi si toho, že jídla ubývá, jíme nad ešusem, aby nudle nepadaly na zem, ale zpátky a daly se znovu pozřít. Nebe je modrý, tak je to dobrý.

Vyrážíme směr ledovec Ak-kem. Nabíráme pitnou vodu z jednoho přítoků jezera a v deset hodin už dupeme mokřinami a bažinami na začátku jezera. Dostáváme se k řece, kde je velice prapodivný most, který je poskládaný z trubek z lešení a přidrátovaných prken. Trubky jsou chvílemi prohnutý až k vodě a vůbec je chůze po tomto zážitkem. Pokračujeme po šutrech a písku stále do kopce až docházíme k pravoslavnému kostelíku, který ještě září novotou a není zcela hotov. Uvnitř je sklenice s mincemi a drobnými papírovými bankovkami. A vedle leží zelený a oranžový Bon-Pari. Přidáváme do skleničky dva ruble a dvě koruny. Ještě si vyfotím keřík, u kterého jeden boreček půl hodiny šteluje fotoaparát a pořád přeskládává kameny, tak doufám, že jsem ho alespoň nasral.

Pokračujeme pěšinkou v suti, která se mění na hromadu šutrů a pěšinka stále mizí. Pod námi hučí řeka Ak-kem. Po těch šutrech to je hroznej vopruz, člověk skáče nahoru a dolů, div se nezabije. Vždycky, když se cesta objeví nade mnou, jsem nasranej, že musím nahoru, když se objeví pode mnou, jsem nasranej, že jsem nahoru lezl zbytečně. Kamenní mužíci jsou zase všude, bez ohledu na cestu. Někdy jsou malinkatí, někdy obrovští, spíš je ale musíme hledat. A když už je najdeme, tak jsou někde úplně nelogicky. Kašlu tedy na mužíky a skáču jak ta koza po šutrech. Pět hodin.

Je tady strašná spousta pěkných kamínků, ale rezignuju na to je sbírat, kdo se s tím má tahat. U čela ledovce jdu po ledu až po jeden ledovej most, abych si ověřil, že najednou stojím mezi trhlinami a ti kamení mužíci, co mě sem navedli stavěl pravděpodobně nějakej záškodník. Řvu na Karafa, ať to radši obejde spodem a stylem baletky bez dechu překonávám asi dvacetimetrovou vzdálenost na svah ze šutrů. Kurva teda.

Po dobití cesty chytám druhej dech, což jsem dneska už teda nečekal, takže na hřebeni morény se ocitám sám a Karaf nikde. Hážu batoh na kameny a jdu se po něm podívat. Potkávám týpka s horským vůdcem, rusky se mu řekne gída. Ten letí jak šlak. Za nimi se objevuje Karaf. Odchytl je už dole a tahal z nich nějaký rozumy, nakonec dostáváme od gídy nabídku, že můžeme jít s ním a natahat fixy pro jeho skupinu, která od jezera vyráží pozítří. Což je na nás dost pozdě, tak půjdeme na vlastní triko.

Když mu Karaf řekl o našem projektu u Zeleného jezera, tak vůdce prohlásil, že tam se neleze už dlouho a že to je teď sebevražda a nakonec ani nebyl schopen na tý naší rozmáčený mapě pořádně najít a ukázat nám novou cestu. Ani se mu nedivím. A já jsem si říkal, proč na mne tak významně mrká, když jsem mu při míjení odsouhlasil, že jsem nad Zeleným jezerem taky lezl. Mimochodem, na tý mapě už nějakou dobu nejsme.

Máme tempo srovnatelné s jeho klientem, který si na zádech nese jenom bundu. Po dalších dvou hodinách se dostáváme na Tomskie stojanki. Což je taková základna horolezců, směřujících na Běluchu a okolí.

Zatahuje se a začínají padat kroupy. Letím napřed, abych stihnul postavit stan, což se mi nakonec daří jen z části, protože začalo fučet a jde to na prd. Kolík nejde do země ani jeden, vážeme tedy na oka prusíky, na což jsme se včera vykašlali, a stan vypínáme na kamenech. Je trochu mokrej, prvně propršel na batohu, protože ten obal už je na zacha a potom při tom stavění.

Tomskie stojanki se nachází na moréně před čelem ledovce. Mezi kamenama je několik plácků na stany a je tu jedna plechová budka, kde si člověk může uvařit, má-li co a na čem. Tam ani nejdu. Jinak tu je krom nás ještě šest stanů. Chvíli na nás svítí slunce, tak děláme pár fotek severní stěny, pak padají kroupy. Při pohledu skrz tropiko zevnitř ven zjišťuji, že na některých místech to je jak síto. No, deset let používání je silně znát. Tipujeme, že jsme v necelých třech a půl tisících.

Jak jsem oblečenej, tak lezu do spacáku. Osm hodin po šutrech do takovýho krpálu, to je teda důvod k radosti. Z toho přes šest hodin v kamenolomu. Na hodinu usínáme. Karaf má naštěstí větší hlad než já, tak leze ven a vaří. Jde se ještě mrknout do bivakovací boudy, kde všichni klepou kosu okolo plynových vařičů. Protože jsme se rozhodli pro výstup bez výrazných podpůrných prostředků, vaříme venku. Ono taky, v plechový boudě vyplněný dřevem rozjíždět benzínovej vařič, to by nás asi zabili. Ještě pod ledovcem bereme vodu a zase lezeme do spacáků. Ve spacáku jsem i při jídle, tak to dopadá tak, že mi Karaf na hlavu kydl bramborovou kaši. Než jsem zareagoval, tak ji fofrem snědl. Jo, jídlo je vzácný.

Odlupujeme ze sebe kusy špíny v pruzích. Zabaluji si k hlavě do spacáku foťák, tak snad si tu kebuli nerozbiju. Fouká nárazový vítr, chvílemi úplně mlátí se stanem. Chvílemi mi stan leží na hlavě. Vysoko nad našimi hlavami se majestátní Bílá hora barví dooranžova, červena, až je skoro fialová…

05.08.2006 Sobota

V noci sněhová bouře jak prase, stan na mně leží skoro neustále. Pak se ze stanu stává ledový krunýř, což se Karaf snaží v noci omlátit. To je docela sranda. Napadlo asi pět centimetrů sněhu. V noci praskaly a padaly séraky. Protože plácek, na kterým jsme měli stan, nebyl úplně dokonalej, tak mne trochu bolí záda, mám nějak naraženou ledvinu. Karafa zase údajně bolí játra, tak jsme na tom tak podobně.

Z venku se ozývají hlasy a cinkání materiálu. A dokonce svítí slunce. I přesto vstávám až v deset dopoledne. V hlavě se mi míhají jakési prapodivné pocity, no, moc se mi nahoru nechce. Zase se mi ale nechce vrátit bez toho, aniž by jsme to třeba jen nezkusili. Tak to dopadá tak, že ve dvanáct vyrážíme. Jdeme pár metrů k čelu ledovce, kde jedna ruská skupina trénuje lezení a štandování v ledu, ten obcházíme zprava. Po ledovci teče hodně stružek, jak sníh nahoře taje. Po čase vytvoří ledovou tříšť, takže se vlastně přehradí a když nevydrží nápor nové vody, provalí se a s hukotem stečou dál. Na ledovci je hodně napadaného kamení, které se protává do ledu a vytváří kolem sebe malá zelená jezírka. Po hodině chůze po straně ledovce se dostáváme k ledové stěně, vysoké zhruba 250 metrů, se sklonem mezi pětačtyřiceti a pětapadesáti stupni. Aby to nebylo málo, tak je stěna dole zakončena trhlinou. Tak toto je Delane pass.

V úvazcích jsme od rána, tak na sebe hodíme už jen mačky a můžeme se zvesela škrábat nahoru. Prvních deset metrů je fix, tak si říkáme, co se budeme tady mordovat nad trhlinou, dáme to po tom fixu. Dělám si prusíka a nastupuju. Lano je chvílemi zamrzlé v ledu, což mne docela štve, ale jen do doby, než nahoře zjistím, že jeden šroub ze dvou, na kterých to drží vytál a leží vedle. Druhej šroub jde vytáhnout dvěmi prsty. Karafovi tuto novinu ani nesděluju, píchám do oka lana cepín a doufám, že to bude držet.

Dělám štand a Karaf leze nahoru. Vše probíhá podobně jako nad Zeleným jezerem, spodní štand na jednom šroubu, pak dva postupový body po dvaceti metrech a štand na dvou šroubech. Tři šrouby máme od Raveltiku, ty jdou do ledu úplně samy, dva šrouby jsou loni z Kavkazu, ty tam zašroubovat je porod, nehledě na to, že jeden je tak úzkej, že se absolutně nedaří protáhnout jej šťárátkem (který jsem doma udělal ze svařovacího drátu), ale ani vyklepat. Za těch pár minut dokonale zmrzne, takže při šroubování na něm člověk leží celou vahou těla a docela se zapotí.

Lezu s turisťákem na druhým ke Karafovi, vyměním si cepín za dva technický a vesele stoupám dál. Ono, dát si v tahu sto dvacet metrů je pěkná zabíračka. Kor, když mám na zádech ještě tu těžkou krysu.

Kdesi nad námi leze jedna dvojka, kdesi pod námi druhá dvojka. Vedle nás slaňuje Ruská čtveřice, dva dny čekali na počasí, aby mohli na Běluchu. Nepustila je. „Pogoda plochaja…“

Na to, že jsou čtyři a slaňují spolu, jsou neuvěřitelně rychlí. Poslední šroub vymotávají pomocí repky, která je delší než lano. Zajímavej nápad, ale kdo se s tou šňůrou má tahat. To už je lepší ten způsob krátké repky a připrusíkování jí na lano, ale to se zase nemusí vždy zdařit ten šroub získat. A musí se slaňovat na půlky. Tady, kde s šedesátimetrovým lanem jsme borci, protože všichni mají tak třicítky, by to moc neklaplo.

Pro úsporu váhy jsem si s sebou nevzal žádný jistidlo, tak jistím přes půlloďák, což jsem nikdy moc nepraktikoval, ale jde to v pohodě.

Nahoře jsme po čtyřech délkách, asi po dvou hodinách. Dobírám Karafa a s němým úžasem pozorujeme obrovský sněhový plato s množstvím trhlin před námi. Lednik Mensu. Úplně jinej svět než dole. Neuvěřitelný. Tak někde tady je ten třetí vrchol Běluchy. Ten duchovní. Chrám Altaje.

Jdeme navázaní po vyšlapaných stopách, trhliny jsou obrovský a dno vidět není. Jejich hloubka bude tak padesát až sto metrů. Některý jsou zase úzký, ale tak vlnitý, že tam člověk zajede jak po másle, ale už se sám nevyškrábe ven. Paradoxně.

Jdeme dlouho po sněhu, je to docela náročný, ještě jak jsme navázaní na nějakých třicet metrů od sebe, mám zbytek lana na sobě. Nic moc teda. Aniž si to uvědomujeme, tak překračujeme hranice do Kazachstánu. A aby se neřeklo, začínáme stoupat. Ve sněhu do pořádnýho kopce. Někde tu výšku ale nabrat musíme. Stoupání začíná již tradičně trhlinou, kterou je tentokráte nutno přeskočit. Rozběh v mačkách ve sněhu s krysou na zádech a cepínama v ruce je docela sranda. Trhlina není moc široká, ale sakra hluboká. Stoupání je kolem 200 výškových metrů. Kdesi v dáli za námi vidíme dvě černý tečky, který pravděpodobně přestavují tu dvojici, co jsme předběhli dole na ledovci a která lezla na Delane pass za námi. Tak to lezli něco přes pět hodin, pěkný.

Zpočátku si počítám kroky po padesáti, pak dělám vydýchávací přestávky. Po půl hodině začínám dělat přestávky po třiceti krocích. Karaf vzadu ani moc neprotestuje. Poslední půlhodinu si zpívám, neboť jsem se patrně zbláznil. Ke všemu tady dost fouká a cesta je zavátá. Trhliny radši nepočítat. Tak toto je cesta na Berel camp. Což je základní tábor při výstupu na Běluchu. Najednou vidíme stopy, dost mimo, ale dá se k nim dojít. A potom stany. Teda, špičky stanů, protože jsou zakopaný ve sněhu. Jsou tu dva spojený a jeden samostatnej. Takže po sedmi hodinách v trati bereme cepín, na ten nabodáváme lopatu, původně na uhlí, ale po několika úpravách z ní je geniální lavinová lopata či dead-men čí kolík ke stanu, a začínáme prohlubovat jednu díru na stan. Pro urychlení operace si od jedné dvojky, co je v tom samostatným stanu půjčuju jejich modrýho plastovýho Ortovoxe, tak se bojím, abych jim ho nezkurvil. Díra vykopána, stan postaven, vypnut přes hůlky, cepíny a lopatu. Jde si s námi pokecat soused ze spojených stanů. Je jich tam šest a čekají tady na počasí. Už dali tři pokusy, ale vždycky se vrátili. V jejich skupině je jedna holka, což je tady zvláštní, že v každý skupině, kde jsou minimálně tři lidi musí být aspoň jedna ženská. Dobře to mají vyřešený.

Dostáváme vřelej čaj, kterej vychládl asi za minutu. Zítra jdou nahoru počtvrté. Ptáme se v kolik a rozhodujeme se vyrazit těsně za nimi. Je neuvěřitelná kosa. Poslední dvojice nikde a protože se zatahuje a fouká, tak dnes už asi nedojdou. Aby vůbec někdy došli.

Tavíme sníh na vodu, ať máme zítra co pít. Jsme někde ve čtyřech tisících. Vzhledem k tomu, že jsme už čtyři dny nesrali, rozhodujeme se dneska radši nevečeřet, protože srát v tom marastu, co je teď venku, to doopravdy zažít nemusím. Stačí, že mi zase znecitlivěly ty omrzlý prsty z loňska. Ještě si tak nechat omrznout prdel. A stejně už skoro nemáme co žrát.

Vyměňuju si akumulátory v baterce a jsem překvapen, ono to svítí jak ďas. Holt místo monočlánků za sedm korun jsem dal monočlánky za čtrnáct. Tak běda, jak to nebude svítit aspoň dvakrát tak dlouho.

Viditelnost se snižuje tak na třicet metrů. I přes to, že jsme zakopaní skoro celí, tak nám se stanem mlátí vítr a padají na nás zmrazky. Oblíkám se do všeho co mám a galantně odmítám nabídku na samonafukovací karimatku. Mám úplně rozpraskaný rty, ale to jsem čekal už o nějakej den dřív.

06.08.2006 Neděle

Budík na telefonu, nastaven na třetí hodinu ranní, nezvoní. Jsem zapomněl, že tam nemám nastavený to správný časový pásmo. Chlad mi ale nedovolí hlubokej spánek a tak nás o půl čtvrté budí hlasy venku. Příště seru na vychování a karimatku mu seberu hned. Ještě zapnutí ve spacáku řešíme, že by jsme jako měli vstávat. „Chce se ti tam?“ „Ne.“ „Půjdem?“ „Jo.“

Kosa je pořádná, boty mám zmrzlý na kost, jsou z nich takový skelety. Jenže nejdou utáhnout. Víceméně klasický scénář rána v zimních horách. Snad jen s tou výjimkou, že teď vrcholí léto.

Vyrážíme za ruskou skupinou. Borci, protože to tu už mají prochozený, nahodili tempo, jak kdyby byli placení od výkonu, my za nima funíme. Jsme navázaní a jdeme při čelovkách. Traverzujeme lavinózní svah a neustále stoupáme. Překračujeme dvě trhliny, v jejich útrobách by mohla bydlet průměrná vesnice, jak jsou veliký. Po hodině a něco jsme u předsunutého základního tábora, kde stojí dva stany, z toho jedno áčko. Protože se tady není kam zakopat, tak to není zrovna vyhledávaná destinace a všichni raději staví stany o dvě sta metrů níž v Berel campu.

Svítá a je vidět jižní stěna Běluchy. Výstup po pravé straně má být za 3B, nalevo to je za 3A. Rusové jdou prostředkem, kličkují mezi trhlinami a vůbec to nevypadá, že ví, kam jít. Zespodu se valí mraky a pomalu se kazí počasí. Otáčíme se s Karafem na sebe. „Napadá tě to taky?“ „Jo.“ Otáčíme to. Bez zbytečnejch plků, protože nám to je doopravdy jasný. Je to škoda, otočit to tři sta metrů pod vrcholem, kor, když jsme sem nastoupali už skoro tři a půl tisíce výškových metrů. Ale radši budu živej.

Vracíme se zpátky ke stanům a vaříme polívku. S chilli. Jídlo po čtyřiadvaceti hodinách. Bolí mne hlava, protože už den a půl mám na sobě čepicu, ale to není problém hlubšího významu. Když ji sundám, hlava je za chvíli v pohodě, teda až na to, že mi mrzne. Tak ji zase nasazuju.

Z polívky moc nemám, protože nejsem schopen pozřít nudle. Tak srkám vývar, v tomto případě slanou vodu, která po chvíli v podstatě zamrzá. Tak jdu alespoň pomocí cepínu získávat hůlky a balit stan.

Pomocí ruštiny, češtiny a angličtiny komunikujeme s jedním horským vůdcem, co má stan vedle nás a včera mi půjčoval tu lopatu. Ti nahoru vyráží zítra. Dozvídáme se od něho, že jsme crazy climbers, když zjistí, že jdeme bez mapy a průvodce. To je další věc, co zjišťujeme, a to, že jakákoliv skupina má minimálně jednoho průvodce a zároveň horského vůdce, v ideálním případě to ještě je záchranář a ochranář a kdoví co ještě. Už ve skupině od dvou lidí je jeden placenej. Trhají se mraky, máme nádherný výhled, ale vždy jenom chvíli, pak jsme zase ve sračkách. V osm hodin jsme připraveni jít dolů, když se vrací šestičlenná skupina, že dneska zase nic. No co, tak zítra. Tolik času bych teda chtěl mít taky. „Pogoda plochaja…“

Zvoní mi ten budík, takže doma jsou tři hodiny ráno. Navazujeme se a scházíme na ledovec, kde je stan těch dvou včerejších odpadlíků. Klasicky, jeden horskej vůdce s klientem. Chvíli si povídáme, dozvídáme se, že vůdce včera, i přes mé varování, že to drží na hovno, vyletěl i se štandem na tom prvním fixním laně. Očividně to ale přežil. Zvou nás na čaj, ten ale odmítáme, protože jsme se rozhodli, že dneska budeme spát na trávě, nebo alespoň na dohled nějakýmu stromu, tak nás čeká sakra dlouhá cesta.

Docházíme a dolézáme k Delane passu, kde se na nově natažených fixních lanech žene nahoru litevská skupina. No, spíš sune, než žene. První nahoře, asi s půlhodinovým náskokem před ostatními, je sedmdesátiletý Polák, teď už Litevec. Tak si ho Karaf vyfotil, tak si on vyfotil nás.

Slézáme zase přes postupová jištění. Máme neuvěřitelně zamotaný a zkroucený lano. „Kurva, jestli mě budeš spouštět tak rychle, tak ti sem budu dávat ty ruský šrouby, vždyť ani nestíhám běžet!“

Karaf toto mé varování nebere nikterak vážně, a pak se diví, že mu nejdou vyšroubovat. He, he.

Dole jsme za hodinu. Za tu dobu někteří Litevci postoupili asi tak o jeden metr, a to mají jedinej úkol, posouvat si jümar, případně prusík, po laně. Scházíme po ledovci na Tomskie stojanki, bereme vodu, dávám kámen k pomníčku několika horolezců. Před pomníčkem jsou naskládány rozbité helmy, zlomené cepíny, dva šrouby a několik rozlámaných karabin. Definitivně sundáváme mačky, čímž nám zase těžknou batohy a po suti sestupujeme směrem k jezeru Ak-kem.

Sněží. Pak padají kroupy. Jak jsme níž, tak už jen prší. Co jsme šli nahoru přes šest hodin zvládáme ujít za necelý čtyři. Kameny kloužou, každou chvíli padáme. Ono, padnout z kopce ksichtem do hromady šutrů s báglem na zádech je fakt paráda. Při jednom vydařeným pádu si Karaf roztrhl rukáv o mačky, co má na bagáži. Díky jejich tuposti si neroztrhl ruku, ale šlic tam má dobrej. Já jsem taky takovej nestabilní, tato cesta mne fakt sere. Po nějaké době to vzdávám a scházím na ledovec. Tam se jde relativně dobře, je tu dokonce vychozená cestička. Pak se jenom musím přes horskou říčku dostat zpátky na šotolinu, div jsem nespadl do vody.

Na noc docházíme k vyschlému jezeru těsně pod jezerem Duchů. Na ostrově na řece stavíme stan a vaříme. Bramborovou kaši s chilli. Pro efekt dáváme hodně vody, tak vypadá, že je toho víc.

K vypnutí stanu jdou konečně použít kolíky. Teda, čtyři z dvanácti a jeden ještě vypadává.

Dnes jsme fungovali patnáct hodin v kuse. Chodili a lozili. A padali. Zase nám tu piští pišťuchy. Tak to je dobrý. Co ale není dobrý, je, že mám nějak navlhlej spacák, ale moje vlhký dutý vlákna na to nejsou tak špatně, jako Karafovo vlhký peří.

Ponožky z nohou doslova strhávám. Karaf hledí na Běluchu. „Bělucho, jednou se sem vrátím. Až budu mít víc jídla…“

4. kapitola

02.08.2006 Středa

Dojídáme tu kaši, co se do nás včera už nevešla díky tomu, že jsme sežrali ty pirožky, který jsme si původně chtěli nechat na snídani. Dělám kafe a Karaf hledá brýle. Dodělal jsem kafe a Karaf stále hledá. Takže hledáme dva. Hledáme ve stanu, v batohu, po kapsách, na zemi, na stromech, všude. Brýle nikde. „Já jsem je možná nechal tam, kde jsem sral.“ „Tak se tam běž podívat.“ „Když já nevím, kde to bylo.“

Stejně nakonec mizí v tajze. Vrací se asi za půl hodiny i s brýlemi. „Jsem to tam včera v tý rychlosti mrsknul na zem, se divím, že jsem je našel. V tom mechu.“ „Jo, tak to já taky.“

Protože v noci mírně sprchlo, dosušujeme stan a jdeme do kopce, směr sedlo Karaťurek. V překladu z Altajštiny to znamená Černé srdce. Na začátku si ještě ujišťujeme cestu s vodiči koní, kteří nechtějí, abychom je vyfotili, tak jsme si je vyfotili tajně. Asi to viděli, tak nám snad nedají do držky. Po cestě nacházím šišku sibiřské borovice Limba, kterou se živí nejen místní zvěř, ale i lidé. Jadérkům se taky říká kedrové oříšky. Už jich sice pár máme, ale toto je první šiška, která není nakousaná. Po čase si nějaký ještě shazujeme klackem ze stromu. Stále jdeme do kopce.

Někde po cestě zjišťuju, že Karaf má napolo vypadnutej bederák, tak to spravujeme a pak mu jej trochu šteluju. Na to, že ten batoh má několik let, tak tuto operaci ještě očividně nedělal. Taky na něm pořád nachází nějaký skrytý kapsy a podobně. Tomu se říká znalost výbavy. Když po poledni potkáme nějaký lidi, tak zjišťujeme, že délku chůze nám už neříkají ve dnech, ale v hodinách, což je dobrý. Stejně nejčastější odpověď na otázku, jak je to daleko, je, že tam už dneska nedojdeme. Ale aby hned vypálili čas, to ne.

Dostáváme se na hřeben a trháme nějaký šišky. Dochází nám voda, což není moc fajn. Ale zase vidíme celý údolí řeky Kučerly. Ani se nechce věřit, že jsme to prošli za necelý dva dny.

K večeru nacházíme camp. Sedí tady dva chlápci v námořnickejch pruhovanejch trikách, mají postavený áčko, přesně to, co vozím na vodu pro čtyři lidi a na zádech bych to v životě nikam netáhl, jak je to velký a těžký. Ptáme se jich, jak je to daleko. „Mnogo.“

Tak to je zase informace. Nakonec se dozvídáme, že na jezero Ak-kem, z Altajštiny Bílá voda, to je takových šest hodin. Po této informaci Karaf pookřává a chce to dorazit ještě dneska. „Když říkají šest, tak to dorazíme za čtyři.“ „Já nevím, kdy si konečně zvykneš na to, že nám informace o čase podávají poměrně přesný.“

Nakonec spíme tady. Hlavně tu je voda. Ještě si jde s námi popovídat jedna paní asi se sedmiletou dcerkou. Muži šli na rozvědku k sedlu. Nevím proč, ale všichni tipují, že jsme Němci. Když se dovídají, že jsme z Čechie, tak mají docela radost. Ale ani ti Němci je nijak neiritují, řekl bych.

Stavím stan, Karaf dělá oheň. Vyžrali jsme tu smetanu a vaříme nějaký těstoviny s pěti druhy sýra, co Karaf odněkud vytáhl.

Nad námi jsou kopce, pod námi díra. Spíme u řeky Těkeljušky. Dva pruhovaní Rusové hrají na kytaru písně od Vysockého. To je další místní zvláštnost. I když jdou třeba jen dva, tak jeden z nich musí táhnout kytaru. Jako kdyby jim těch jejich čtyřicet kilo v batohu nestačilo.

Jdou se za nimi družit ti od vedle. Odhadujeme, že jsme tak 2.700 metrů vysoko. Sedlo je ve třech tisících a necelý stovce, různé údaje se liší až o sedmdesát metrů. Bolí mne kyčelní kloub, nějak mi to nechce chodit. Namožený svaly jsou samozřejmý. Do toho všeho mám třísku v kloubu, kterou dolujeme za světla čelovky pinzetou, ale nedaří se, tak to potom řeším brutálnější metodou a to šídlem. Prst rozjebán, ale tříska venku.

U ohně vedle začíná večírek a my jdeme spát.

03.08.2006 Čtvrtek

Dnes ráno si uvědomuji, že se mi přestalo zdát o ženských a začíná se mi zdát o jídle. Jinak se spalo výborně, celou noc v rozepnutým spacáku. V jednu chvíli jsem z něj vypadl, tak se trochu zapínám, což budí Karafa, kterej, když slyší zip, si myslí, že nám někdo leze do stanu. Oproti minulu máme totiž hlavy na opačné straně.

Kvůli regeneraci svalstva přesolujeme polívku. A jdeme. Do kopce, jak jinak. Jdeme dvě hodiny, když dáváme přestávku. Je nádherně, spíš hic, okolo panoramata, sem tam pískne pišťucha. Už jsme kousek pod sedlem. Což si myslíme. Myslíme si to i další dvě hodiny pochodu. Do kopce. V sedle Karaťurek vlají do vzduchu Altajské motlitby, opět ve formě cárů látky. Vidíme barevné skály Jarlu a hlavně Bílou horu – Běluchu, oba její vrcholy, východní (4506 metrů) a západní (4440 metrů) a její severní, téměř dvoukilometrovou stěnu. O Běluše, jíž se Altajsky říká Ak-Sjumer, místní říkají, že má tři vrcholy. Východní, západní a duchovní, ten není vidět, jen cítit. Zkrátka oltář světa, jak se hoře také říká. Hora je údajně přímo uprostřed euroasijského kontinentu. Takže je od ní na světě nejdále od moře. Všemi směry. Za Běluchou pramení řeka Katuň, která obtéká celé pohoří a nakonec se vlévá do řeky Ob. Je jeden z jejích dvou pramenů.

No, a taky vidím ten průsmyk, kam jsme se to v pondělí škrábali, on to teda žádnej průsmyk není, ale regulérní skála, ledovec nikde a ještě, že jsme to otočili, protože na tuto stranu by jsme se nedostali.

Otáčíme se a po spatření černé oblohy zrychlujeme, co to jde. Ono to teda moc nejde, ale snažíme se. Čas od času se ozve hrom. Potkáváme pár lidí v protisměru, klasičtí ruští turisti v rozdrbaných teniskách, riflích, obrovskými batohy a naprostým nezájmem o počasí. Už poněkolikáté si opakujeme, že tuto zemi nemohl Hitler v životě dobít.

Tito jsou komunikativní, jedna paní strašně moc vzpomíná na Prahu, jak to je malé, tiché a klidné město. Asi je z Moskvy. Pak se s námi baví jedna slečna s poměrně vyvinutým poprsím, ještě ovázaná jenom sárongem, načež se přistihuji, že při rozhovoru nejsem schopen dívat se jí do očí, ale pouze na hrudník. Když se pak podívám na Karafa, tak ten je na tom úplně stejně.

Všichni říkají, že u jezera Ak-kem je hromada Čechů. Začíná pršet, tak klopýtáme dolů, obcházíme zkratkou jeden vrcholek, zkratka sice vede zčásti potokem, ale nevadí. Při další zkratce se mi daří zašlápnout do bažinky. Volám na Karafa, ať jde po cestě, což sice chápe, ale neakceptuje a za chvíli tam je taky. Po dvou hodinách se vynořujeme u jezera, přímo u meteorologické stanice, což je dřevěnej barák a hromosvod jak za časů Prokopa Diviše. Ten barák by do té doby taky seděl. Takže takový osmnáctý století.

U jezera nás odchytává jeden Altajec, chvíli si s ním povídáme, pak z něj vypadlo, ať mu dáme kus lana. Dvacet metrů, že by na tom vodil koně. Na horolezeckým Edelweissovi. He he.

Na závěr se ho ptáme, jestli tady pracuje. „Já ne, můj kůň.“

Vyřešený to má opravdu dobře. Lano pochopitelně nedostal a my pokračujeme dál kolem jezera. Je tady víc stanů, víc lidí a víc koní. Počasí se pořád tak všelijak honí, takže když najdeme mírně nakloněný palouk s vykopanými odvodními stružkami na stan a tento začneme stavět, padají kroupy. Jak nám postavení stanu trvá asi dvě minuty, teď se nám nějak nedaří a stavíme jej dvounásobnou dobu. Lezeme dovnitř, dojídáme zbytek chalvy a sníme o jídle. Vzhledem k počasí to na vaření moc nevypadá. Stále hřmí. Karaf prohlásil, že by teď jedl i maso. Tak to už je krize. „Co, kdyby půl hodiny nepršelo, že by jsme povařili?“ „Ono teď neprší, co?“ „No právě.“ „Dělá se hezky?“ „No, to ani ne, ale nedělá se ani škaredě.“ „No, něco bych jako i požral.“ „Nějakou polívku…“ „Mám kaši … děravou.“ „Jéhe, kaše!“ „Mám dohromady čtyři kaše, toť vše.“ „Tý vole, čtyři kaše.“

Tak je jasný, že čtyři dny ještě máme co jíst. Vaříme tedy. Kaše je pouze tři měsíce prošlá, tak to je v pohodě. Načali jsme do ní novej druh sýra. Ten, ač je mírně plesnivej, je geniální. Vaříme čaj, abychom trochu umyli ešus. Na severu lítají blesky, nad hlavou se nám sune cumulonimbus. Nádherně nasvícenej, do oranžova.

Prochází kolem nás tři Rusové, kteří déšť vyřešili tak, že se vysvlíkli do trenýrek a na nohách mají sandále. Úžasnej pohled na ty jejich prdele, když pozorují Běluchu. Kolem nás prochází skupina horolezců, vracejících se z Běluchy, jejíž stěna se právě barví dožluta a oranžova. Alpinisti vypadají totálně mrtvě. Většina z nich jde ve skeletech, jeden v gumákách.

Karafovi navlhnul foťák, takže při spuštění okamžitě fotí a ještě na nesmyslný časy. Kolem stanu nám běhají koně, mají svázaný přední nohy, aby místním neutekli, takže tu skáčou jako klokani. Doufám, že nám neskočí na stan. Jejich stabilita v tom svážku je fakt mizerná. Jejich majitel si mezi stromy postavil áčko z igelitu o velikosti tak šestkrát osm metrů.

V noci ještě v trenkách vybíhám ze stanu a odháním jednoho silně dezorientovaného koně, aby sem za chvíli přiskákal jinej. Tak doufám, že jestli nám spadne na stan, tak zavalí aspoň Karafa a ne mne.

Díl 3.

30.07.2006 Neděle „Do piči!“ „Co?“ „Něco!“

Něco šramotí u stanu. A nebo ve stanu. A není to Karaf. Teda, Karaf to je taky, ale ten tu šramotí kvůli tomu něčemu šramotícímu. „Něco mi žere batoh!“ „A mě stan!“

Karaf rozsvěcuje. Šramocení nepřestává. „Možná to bude nějaká liška.“ „Nebo rosomák.“ „Tak tam na to vlítni.“ „Je to větší než stan, nebo menší než stan?“ „He.“ „Ha!“ „Myš.“ „Kurva jedna.“

Zvuky uvnitř stanu nabírají poněkud jiných rozměrů. Větších. Je půl druhé ráno a zvuky ustávají. Jsou dvě ráno a zvuky jsou tu zase. Schováváme jídlo do stanu.

Vstáváme o půl deváté. Venku je zase krásně. Myš se v noci dostala k čokoládám, ale naštěstí to není nic hroznýho. Karaf spekuluje, že bude muset zašívat prokousanej batoh, ale asi si rozepnula zip, nebo co. Děláme oheň, vaříme čaj z maliníku, nudlový polívky s chilli a pozorujeme nějaký Rusky na břehu jezera. „Ta vepředu by se za pár let dala“ „Já tomu dávám tak dva dny.“

Debatujeme s jedním ztrhaným horolezcem, co se vrací ze směru kam se za chvíli vydáme, tvrdí, že to zase taková pragulka není a jestli máme vybavení. Máme ledoruby, ledobury, kožky a věrtovku. Čili cepíny, šrouby do ledu, mačky a horolezecký lano. Máme jen poloviční, ale zase šedesátku, to se tu moc nenosí. Zdejší mají tak třicítky, tlustý tak, že by na nich šel vykotvit parník a jejich cepíny jsou tak na zabití medvěda. Když teda zrovna cepíny mají, hodně z nich má jen dřevěnou hůlku, asi metr až metr a půl dlouhou, s titanovou špičkou. Pokývá hlavou, že by jsme to teda jako předrápat mohli, což nás naplňuje optimismem. Vyrážíme v jedenáct. Jdeme po pravém břehu jezera po cestě, která je chvílemi skoro neprůchodná, chvílemi radši skáčeme přímo po břehu. Máme ale informaci, kterak najít cestu k Zelenému jezeru, zkrátka před přítokem do jezera je ohniště, tam se dáme vzhůru, hned najdeme druhý ohniště, vlezeme doprostřed keře a za chvíli jsme na cestě.

Najít tady ohniště není vůbec složitý, protože se to nikterak nemaskuje, spíš se to ještě obloží šutrama tak do výše kolen, udělají se dvě vidlice a všude jsou pořezaný stromy. Ty jsou uříznutý občas taky ve výši kolen, aby se zároveň dalo pohodlně sednout na nově vzniklý pařez a ještě to je co nejblíže ohništi. Proč chodit pro dřevo, když jde porazit strom. Což nám připomíná, že jsme zapomněli drát na zavěšení ešusu. Tak se bude stavět na kameny, no.

Stoupáme lesem asi 300 výškových metrů, pořád nejsme s to rozpoznat, po kolika metrech jsou na tý naší pseudomapě vrstevnice. Stoupání to je teda regulérní. To je teda cesta. A ke všemu je hic. Čas od času vidíme spálenej strom, vždy ale jen jeden. Asi dostal v bouřce bleskem a ostatní se v tom mokru už nevzňaly. Po cestě se alespoň bavím tím, že žeru trpký borůvky a angrešt. Karaf nachází planou cibuli a česnek. V lese.

Řeka se ztrácí v podzemí, ale už vidíme vodopád nad kterým by mělo být jezero. Dokonce jsou tady kamenný mužíci. Je to vzhůru po suťovisku a šutrech, cesta je neznatelná a tak dlouho ji ztrácím a zase nacházím, až ji ztrácím úplně. Nicméně, v 15:30 jsem u jezera. Zelené jezero s bílou vodou. Jsem tak dehydratován, že se ani nepotím.

Je nádherně, fouká a asi půl hodiny po mně doráží i Karaf. Sundáváme boty, Karaf si dává ponožky do jezera, takže z bílý vody se rázem stává černá. Já mám spálenej krk, tak se poprvé mažeme. Ještě dáváme do jezera zchladit a zpevnit čokoládu, která je během chvilky olezlá jakousi havětí. Vzhledem k tomu, že ji už nakousala ta pitomá myš, tak to nějak zvlášť neřešíme.

Naproti nám je ledovcovej splaz, okolo zasněžené horské štíty a masivy, čas od času s burácením spadne nějakej ledovej odtrh, či sněhová převěj. Bereme vodu a stoupáme na ledovcovou morénu. Je tu hromada květin, ještě aby ne, když se na Altaji vyskytuje přes 1.800 druhů vyšších rostlin, z toho tři sta léčivek a více něž dvě stě endemitů, čili druhů, které se nevyskytují nikde jinde na světě. Třináct z nich je už zapsáno do červeného seznamu ohrožených druhů.

Jako by nestačilo, že při mazání se krémem jsem to vzal včetně očí, takže teď nevidím a jdu víceméně poslepu, přičemž to pálí jak čert, ještě jsem dostal alergickou reakci na ty zdejší kytky. Na to, že mám alergii na brzkou jarní směs a teď je konec července to je zajímavý. Na moréně do sebe po letech peru dva Zirtecy, takže se to zlepšuje.

Okolo cosi běhá, píská to a překvapivě se to jmenuje pišťucha. „Mě to připomíná malýho zajíce.“ „Mě zas velký morče.“ „Tak jestli to je malej zajíc, tak to bude pišťucha, jestli to je velký morče, tak to bude burunduk.“

Jenže burunduk je zemní pruhovaná veverka a nepíská. A běhá po lese. Ten tu jaksi není. To už je větší pravděpodobnost, že tu uvidíme sviště marmota. Tak se shodujeme na malým zajíci. Pišťuchy jsou velice zvědavý, ale taky velice plachý. A velice pískavý.

Živočišná říše je zde taky zastoupena poměrně silně. Sedmdesát tři druhů savců, 310 druhů ptáků, 10 druhů obojživelníků a 13 druhů ryb. Potom se tu ještě objevují komáři. A není jich málo. Karaf vzal prozřetelně repelent, snažíme se jím nacákat, komárům to ale zas tak moc nevadí, i když nějakej efekt tam je.

Je teplo, večer a my jdeme po trávě mezi štíty hor k plesu, co nemá název, ostatně na tý naší mapě nemá název skoro nic. Čas od času slyšíme rachot z padajících séraků a lavin. Po cestě fotím kytky, přičemž jsem si zase roztrhl kalhoty, tentokrát v rozkroku.

U plesa stavíme stan, poprvé vytahujeme benzínovej vařič MSR a klasicky děláme bramborovou kaši se sejrem a chilli a neklasicky s cibulí a česnekem, co jsme natrhali v tom lese. Po jídle zašívám kalhoty, což znamená, že tu musím sedět v trenkách, rychle zašívat, než zaleze slunce a přitom zabíjet komáry. Na jedno plácnutí připadají tak tři mrtví a jak jsou nacucaní tak jsem celej zamatlanej z jejich krve. Teda, vlastně z mý krve, protože má krev je už momentálně jejich krev. Pohled na mé končetiny s torzy asi dvaceti komárů je úchvatnej. Po zaštupování kalhot jdu natrhat pár kytek a položit je k pomníčku jakési nešťastnice. Vodácké pomníčky skončily a začali horolezecké. Nějaký kytky tam už jsou, jsou tam taky dva Bon-Pari. Oranžovej a zelenej. Před komáry prcháme do stanu. Slunce již zalezlo za hory, ale pořád je relativně teplo. Poprvé, za tu dobu co jsme tady, vidíme měsíc. Venku piští pišťuchy.

31.07.2006 Pon­dělí

Jsem vzbuzen o půl sedmé, vaříme, balíme a v osm hodin už jdeme po šutrech vzhůru. Zajímalo by mne, jak to ten Karaf dělá, že vstává tak brzo. Už jsme navlečení v kalhotách a bundách z různých materiálů třetího tisíciletí, takže samej Gore-tex, Gelanots a podobně. Čeká nás lezení v ledu, sněhu, skále a bůhví, kde ještě. Zatím lezeme do travnatého svahu, což je taky docela záhul a hlavně si pouze myslíme, že lezeme správným směrem.

Po dvou hodinách vidíme jezírko, co na naší mapě už není. Vzhledem ke globálnímu oteplování a tání Altajských ledovců docházíme k tomu, že tady byl kdysi ledovec a odtál. A protože tvary ledovců absolutně neodpovídají tvarům zakreslených v mapě, tak se s tím smiřujeme.

V dobách ledových byl Altaj opakovaně zaledněn a na jejich sklonku se stal místem katastrofických záplav, patrně největších v historii země. Právě v důsledku ústupu ledovců a náhlého uvolnění nahromaděné ledovcové vody v horských údolích. S tím ledem jsou zkrátka jenom problémy.

Necháváme mezi šutry batohy a protože obloha je taková spíš došeda než modra, jdeme nalehko obhlídnout nástup na ledovec. Objevujeme další pleso. Začíná pršet, vracíme se proto k batohům. Ty jsme tam strčili tak dobře, že je přehlížím a jdu až na konec jezera. Tak jsem si aspoň vyfotil pár kytek. Než se stihnu vrátit, Karaf nad báglama vztyčí bashu, zajímavý systém fungující na prusících, uzlech a trekovejch hůlkách. Trochu mu s tím pomáhám a funguje to dobře. Prší něco přes hodinu. Nebe je teď bílý.

Zhruba ve dvanáct vyrážíme vzhůru. Sápeme se k ledovci, navazujeme se a sápeme se po ledovci. Všude trhliny a ledový jeskyně. Když mi to ruplo pod nohama a zadunělo to stylem prozrazující velikost větší než malou, vypadli jsme fakt rychle.

Zkoušíme to teda po suti a takový příšerný šotolině, kde člověk udělá krok nahoru a o dva kroky sjede dolů. Protože jsme se vzájemně nepochopili (a to jsme tady jenom dva), lezu po suti stále nahoru. Karafa dobírám jen přes skálu, postupový jištění absolutně nejde zřizovat, ale docela postupujeme i přes to, že se nahoru škrábeme skoro 5 hodin. Marast to je pořádnej, na zádech dvacet kilo, není ani, kde si oddychnout, jediný, co nás žene vpřed je kus sněhu, kterej naznačuje ledovec a sestup do údolí Sedmi jezer. A aby se neřeklo, tak mi spadne pravá mačka a za pár minut levá.

Dolézáme nahoru na sněhový pole. Já bez maček. Teda s mačkama, ale ne na nohách. V rychlosti jsem to cvakl na smyce, co mám kolem krku a ramen, tak mi plandají někde u kolen. „Do prdele.“ „Co?“ „Nabývám dojmu, že to buď odtálo nějak moc, nebo že jsme někde jinde.“ „Kurva.“

Tak je jasný, že na druhou stranu to jde jedině volným pádem, do čehož se nám teda nechce, slanit to nejde, obejít to nejde, zpátky to taky moc nejde. „Tak natraverzujem a popolezem ještě kus, tam to už půjde.“ „To je kokotina, vždyť jsem to jasně viděl.“ „Já bych to zkusil.“ „Tak jo, ale tam tě asi zabiju.“ „Beru.“

Takže pokračujeme. Zase šotolinou, chvílemi sněhem, pevná skála nikde. Naštěstí to je už jen nějakých dvě stě metrů. Nad námi nebe, který se zbarvuje dočerna. Po dolezení na Karafem vybrané místo jsme v situaci, kdy před námi je hlubina, za námi je hlubina, po tý zasraný suti to dolů zkrátka nejde, no takto v hajzlu jsme nebyli už dlouho. Nakonec se jako nejprůchodnější varianta jeví slanit po ledu nad ty trhliny a tam to nějak vyskákat pryč.

Jsme asi ve třech tisících tři sta metrech nad mořem, fouká nárazový vítr, je docela zima, převalují se tu mraky, no situace na hovno. Tak jsem si aspoň vyfotil sedm jezer, kterých je fakt sedm, i když v mapě jsou jenom tři, vrtám do ledu první šroub a doufám, že to půjde. Šroubů máme pět, stejně tak karabin. Systém slézání ale máme vymakanej, slaňovat totiž nemůžeme kvůli šroubům, a nechceme kvůli tomu, že by to bylo po třiceti metrech a to je pomalý. Karaf, zaštandovanej na tom jednom šroubu mne tedy slaní šedesát metrů. Po dvaceti metrech dávám šroub jako postupový jištění, po dalších dvaceti další a na konci zaštanduju na dva šrouby. Karaf ke mně sleze, celou dobu ho dobírám. Když doleze na můj štand, dám mu turistickej cepín, on mi dá technický a protože má šrouby vybraný z cesty, slaním ho já. Ještě mu dávám jeden šroub ze štandu. Metodici by brečeli. Stejným stylem zřídí postupový jištění a když zaštanduje, slízám já. Po cestě mi zase uletěla mačka, načež jsem uletěl i já, ale protože jsem si do cepínu cvakl odsedku, tak se zastavuji dřív, než stihnu cokoliv udělat. Aby se neřeklo, ulítávám i podruhé, to mi pro změnu ujel cepín, což je docela blbý. Vypnul jsem si ho samozřejmě sám, nějak nejsem na ty klipy zvyklej. Jsem docela hyn a moc se nekontroluju, ale zasekávám se. Karaf mezitím dobíral jak o život, asi mu bylo jasný, že jestli poletím okolo něj, tak ho mačkama kopnu do ksichtu.

Vzhledem ke sklonu svahu asi 50° by to bylo docela reálný. Když se dostávám ke Karafovi, nestačím se divit jeho štandu, dal totiž jen jeden šroub, protože nějak zapomněl, že jsem mu jeden odštandoval, no a skrz ten šroub mu teče voda. Pěkný to je, ale radši se hned štanduju na cepíny.

Dostáváme se do úplně dokonalý synchronizace, kdy jeden zakládá štand a druhej zároveň ruší ten svůj. A jde to beze slov. Ve finále si už ani neříkáme zdar při míjení se, jenom prohodíme cepíny a jedem.

Takto to máme šest délek dolů, pak ještě asi čtyři, kde už jistíme jenom přes cepín. Dole scházíme zase po tý debilní šotolině, horší materiál ani neexistuje, šutry jezdící vlastní vahou, ještě když na to někdo stoupne, a ještě když je pod tím led. Je nasnadě, že se na tom přizabiju. Několikrát. „Kurva, do piči, já už na to seru, to radši spadnu do tý zasraný trhliny, než se tady postupně umlátit na těch šutrech zasranejch!“ A to jsem flegmatik. Normálně. Jdu po ledovci a jde se mi nádherně. Do doby, než mi Karaf přiškrceným hlasem sděluje, jestli bych jako nechtěl udělat jeden krok, že stojím na ledovým mostku nad docela fajnovou ledovou jeskyní. Je něco po sedmý hodině večerní, faktem ale je, že deset délek po ledu jsme zmákli za necelý dvě hodinky. I to nebe najednou vypadá tak nějak líp. Klopýtáme k jezeru, kde po dvanácti hodinách akce konečně shazujeme batohy. Stavíme stan, ani nevaříme a jdeme spát. A abych ten dnešní den nějak stylově zakončil, tak mi vypadla půlka zubu. Šestky vlevo dole. „A jestli mě ráno zase vzbudíš brzo, tak tě už fakt zabiju…“

01.08.2006 Úterý

K ránu přichází bouřka, stan mám nalepenej na hlavě, ale to mě vůbec neznepokojuje. Hlavně že jsem v horizontální poloze. Vstávám ve dvanáct, asi jsem o tom zabití v případě buzení, mluvil docela přesvědčivě. Karaf tu zase skáče už někdy od osmi. Je pěkně, za noc ale docela dost stoupla voda v plese. Karaf se oholil, čehož jsem si ani nevšiml. Výhoda v tom jeho vstávání je ale ta, že aspoň vždycky uvaří. Nevýhoda je v tom, že vždycky studuje mapu a přijde s nějakou, zpravidla zajímavou, variantou cesty, někdy se ani nestačím divit s jakou.

Po patnáctihodinovým spánku jím. Po třiceti hodinách. Karaf prezentuje variantu sestupu a traverzu do vedlejšího údolí, jen mě není jasný, jak si to představuje. Varianta sestupu ale vypadá docela dobře, páč vrstevnice spadají docela pozvolně až k horské tajze. Slézáme tedy kolem vodopádu a po šutrových polích a kopcích a morénách skáčeme jak kozy směrem ke Kučerlinskému jezeru. Já preferuju sestup až k jezeru, Karaf stále chce traverzovat. Furt nevím kudy. On teda taky ne. Čas od času někdo z nás spadne, proto, když vidím kamennýho mužíka, jsem docela rád. Pak to je mužík za mužíkem, vypadá to, jak kdyby tu byl nějakej dětskej zájezd a soutěžili o to, kdo jich postaví víc. To má za následek to, že většina mužíků je mimo cestu. Směr ale mám a ten už nepustím. Ozve se hrom, nebe zešedne. Ozve se pišťucha a je to dobrý. Nějak mám ty potvory rád, člověk tu pak není sám.

Zvětšuji a opravuji ty správný mužíky a docházíme k lesu. Vysvětlit Karafovi, že není kam traverzovat se mi moc nedaří, ale nakonec s variantou jezera vyhrávám. Dáváme se po cestičce do tajgy, ale cesta po chvíli mizí. Horská tajga je dokonale neprostupný les. Člověk se země skoro nedotkne. A někdy se propadne. Ale málokdy až na zem. Spadané větve a stromy obrostlé mechem a lišejníkem tvoří další patro, po kterém se jde. Když se k tomu připočte ten krpál, po kterým klesáme, nelze se ani divit, že Karaf moc nadšenej není. Vidina jezera nás ovšem táhne.

Jsme pěkně pošlehaní a popíchaní různými keři, když se po necelé hodině od vstupu do tajgy, objevujeme u jezera. Docházíme na náš flek, kterej je prázdnej, což je dobrý, protože pod stan tu je naskládanej takovej koberec z mechu. Voda tady taky docela stoupla. Poměrně dost, na tak velký jezero. Chvíli jen sedíme vedle sebe a čumíme do vody. U ohniště nalézáme sůl, rýži a nějaký koření z polívek. A dokonce náš drát na ešus a po chvíli i háček. Paráda. A je tu i nějaký dřevo.

Vařím poslední dávku tý hrozný pšeničný kaše, která krom délky vaření má i nevýhodu ve svý váze. Karaf vyráží na druhou stranu jezera do magazínu, nakoupit nějaký produkty. „Co chceš koupit.“ „Já nevím, vezmi mi to, co sobě.“ „Když já taky pořádně nevím, co chci.“

Jo, dva flegmatici na vandru. „Tak prostě něco kup.“

Suším propocený ponožky, čímž jasně dávám okolí najevo, že toto je naše teritorium. Okolí to chápe. Alespoň na tý straně, kam jde vítr. Karaf se vrací se smetanou, která má 15% tuku, rajčaty, polívkami a čtyřmi pirožkami se zelím. A dvěma drinky v plechovce, tak jsem zvědavej, s čím to bude tentokrát.

Do kaše rveme to rajče, smetanu, sýr, kari a chilli. Je toho najednou docela dost. Snad poprvé, za pobyt v této zemi se cítíme sytí. To je divný. Abychom spotřebovali úplně všechnu smetanu, vaříme v krabici od ní čaj. Pche, a pak, že nejde uvařit vodu v papírový krabici.

Jdu do magazínu. Kupuju poslední dvě pirožky, něco sladkýho a zase smetanu. Při návratu si mne adoptovala jedna černobílá kočka, poté, co jsem na ni zamňoukal. Páč si jí nevšímám, běhá kolem mě, skáče na stromy, leze po nich a vůbec dělá všelijaký vylomeniny. Nakonec se mi někam ztratila.

Karaf dodělal čaj, smetana se zdrcla, ale moc to nevadí. Vedle nás táboří dvě Rusky. Stan mají tak pro čtyři, dva dvoulitrový hrnce, sekeru, že by s ní člověk na dva tesy porazil strom. Už jsme si zvykli na místní, co tahají batohy o objemu sto dvacet litrů a nosí si rámový pily a podobně, ale toto je mazec. Kousek vedle nás zase chodí jedna dívčina neustále umývat hrnce, taky o objemu minimálně tři litry. Až působí dojmem, že je tu jen od toho umývání. Očividně ji to moc nebaví a ani se jí nedivím. My ten náš litrovej ešus pro jistotu nemyjeme vůbec.

Rusové ve skupinách jsou vůbec zvláštní pospolitost. Vaří hromadně z konzerv v hrncích, kde by šel uvařit kůň i s jezdcem, postaví si společenskou místnost, což je igelit o rozměrech pět metrů na pět, ale čím větší, tím lepší, v ideálním případě to natáhnou i nad stany a žijí jako tlupa. Nádobí ale umývá jen jeden. Projíždí kolem nás skupina na koních se psem velikosti medvěda. Dáváme jídlo do stanu, kvůli myši. Přestává foukat. Karaf dostává jednorázovou sračku, tak mizí kdesi v lese.

Několik set tisíc návštěvníků přijíždí každý rok od května do října do rakouského národního parku Vysoké Taury, aby se mohli pokochat majestátní krásou Krimmelských vodopádů. Páté nejvyšší vodopády na světě byly jako přírodní památka Rakouska v letech 1967 a 1987, oceněny diplomem Evropské rady, který je zároveň statusem chráněné památky.

Jako mnozí jiní turisté jsme zaparkovali auto ve vesničce Krimmel a odtud jsme se vydali zhruba dvacet minut trvající cestou ke spodní části vodopádů. Vstup do oblasti vodopádů je placený, takže jsme u pokladny zaplatili 1,5 eura za dospělé. Přímo u vchodu je expozice Zázračný svět vody Krimmlu, kde naleznete vše o vodním živlu a setkáte se zde s vodou ve všech jejích podobách. V Aquacentru jsou k vidění nejrůznější vodní jevy. Můžete obdivovat vodou poháněnou houpačku nebo nehlučný vodní proud. Užijte si to ticho, protože Krimmelské vodopády Vám způsobí vjemy zcela opačné. Burácení vody je slyšet hned jak přejdete okolo několika hospůdek, spousty stánků s upomínkovými předměty nebo sádrovými trpaslíky a vydáte se turistickou stezkou kolem vodopádu vzhůru. Na hlavní cestě se můžete rozhodnout, zda půjdete nejdříve obdivovat vodopády odspoda nahoru do Salzašského údolí nebo budete stoupat rovnou vzhůru po upravené stezce podél živlu. My se rozhodli pro druhou variantu a vyrazili vzhůru. Stezka se vine lesem po vyhlídkové trase, stoupáme těsně kolem vodopádu a zastavujeme se na vyhlídkových místech. Pohled je to úchvatný, ale musíme počítat s tím, že budeme na mnoha místech zcela mokří a moc toho nevyfotíme. O postavení stativu a focení vody na delší čas na většině vyhlídkových plošinách není ani řeči. Díváme se na mohutný sloup bílé husté zpěněné vody a slyšíme její rachot a burácení a cítíme mokro. Voda se řítí přes 3 stupně do hlubin Salzašského údolí a to postupně ve třech úrovních. Na každé kaskádě je vyhlídka a člověk stojí u vody velmi blízko, někde i přímo nad ní a v uších mu burácí a hučí. Výstup končí až u výletního hostince Krimmler Tauernhaus, tam je počátek vodopádů a odtud vodopády řeky Krimmler Ache padají ve třech kaskádách až do hloubky přes 380 m. Prý přímo tudy podél vodopádu putovaly v dávných dobách obchodní karavany ze severu na jih do proslulých Benátek

Celá turistická stezka má převýšení skoro 1000 metrů, což na některých dost strmých místech působí mnoha turistům potíže a zadýchávají se. I já občas odpočívala a maskovala to foťákem v ruce. Zdatní a nefotící turisté projdou trasu přibližně za 2 hodiny, kdo si chce ale chvílemi poshovět, fotit nebo načerpat energii z mohutného vodního živlu musí počítat s více časem. My navíc ztrávili asi půlhodinku v hospůdce nad horkou a vynikající čokoládou, kterou tam můžu jen doporučit.

Nad vodopády se nachází velmi krásné a malebné údolí Krimmel Achental. My jsme si nahoře chvíli odpočinuli a poté, co jsme cestou vzhůru mapovali terén jsme při sestupu stejnou cestou již vybírali místa, kde bylo možné udělat alespoň několik záběrů, při nichž jsme úplně nepromokli a i tak měli odtud rozhled na tento malý zázrak přírody. Nakonec jsme sestoupili až úplně dolů k poslední části vodopádu a k místu, kde řeka Krimmler Ache již proudila po rovině. Dalo se jít až přímo do ledové vody, postavit foťák na ministativ a fotit přímo z kamení v řece. Tady se hukot vodopádu změnil na příjemné ševelení a místo bylo strhující svojí romantickou krásou. Děti tu poskakovaly po kamenech a po nich se dostaly podél řeky téměř až k poslední části padající vody. Kameny fest klouzaly a navíc tu zase na ně „pršela voda“ z vodopádu a tak jsem je musela včas odchytit než by bylo pozdě. Beztak měly bundy zvenčí úplně mokré. Na své si v této části Rakouska přijdou především cyklisté, kteří se nedaleko odtud napojí na známou Taurskou cyklostezku. Ta je dlouhá 325 km (svůj název má po nejvyšším horském hřebenu v Rakousku – Vysoké Taury) a končí až v bavorském Pasově. Přímo v Krimmelu musí počítat s tím, že zákaz vjezdu do oblasti vodopádů platí i pro kola. Kdo bude mít chuť mrknout na Krimmelské vodopády z tepla domova mýma očima, má možnost v přiložené fotogalerii. Kdo se těší na zasněné záběry vody pořízené na dlouhý čas, bude zklamán. Voda tam padá dynamicky a hlučně, stříká kolem sebe, je nezkrotná a vášnivá. Velmi těžko se její nespoutaná bujnost dá zachytit cvaknutím fotoaparátu.