Slovensko je od nás co by kamenem dohodil a není nám blízké jen
geograficky. Slovenská mentalita i jazyk je jen jedním z mnoha
pozitiv, co nám tato země nabízí. To, co nás ale skutečně na Slovensko
táhne, jsou panensky krásné hory.
Slovensko je od nás co by kamenem dohodil a není nám blízké jen geograficky. Slovenská mentalita i jazyk je jen jedním z mnoha pozitiv, co nám tato země nabízí. To, co nás ale skutečně na Slovensko táhne, jsou panensky krásné hory. I když patříte jen mezi občasné horské turisty, najdou se tu pro vás alespoň dva vrcholy, které hravě zvládnete dokonce během jednoho dne.
Borišov a Ploska jako na dlani
Nemusíte jezdit rovnou do Tater, abyste zažili pravou horskou atmosféru. Stačí vyrazit na Velkou Fatru na středním Slovensku. Nejvyšším vrcholem je tu Ostredok (1 592 m), ale za výpravu stojí i jiné vrcholy. Jako začátečníci můžete vyrazit na Borišov (1 510 m) a možná se vám poštěstí přespat v místní Chatě pod Borišovom s výhledem na vrchol Ploska (1 532 m).
Před cestou si nezapomeňte zabalit spací pytle. Přespání na Chatě pod Borišovom vás pak nebude stát 16, ale jen 8 Euro za noc se spacím pytlem, což je na místní poměry slušná cena. V chatě se samozřejmě topí, takže si pravděpodobně vystačíte s letním spacákem.
Cesta na Borišov je relativně mírná a příjemná, nejde rozhodně o žádný krpál. Skoro celou dobu vás bude při výstupu doprovázet zurčící Necpalský potok.
Koprovský štít – panenské výhledy
Pokud se nechcete připravit o zážitek z Vysokých Tater, vydejte se na 2 363 metrů vysoký Koprovský štít. Zvládnou to i ti, co nejsou na horské túry přivyklí, protože celá výprava začíná na Štrbském Plese ve výšce 1 350 metrů. Cesta vede lesem, odkud se přesunete na chodník ve skalnatém úbočí, kde se vám naskytne překrásný výhled na Popradský hřeben. V průběhu túry neminete ani Popradské pleso, Velké Hincovo pleso nebo hřbitov obětí hor.
Tip: Základem je kvalitní příprava před túrou. Dost horalů už podcenilo zásoby vody, proto se neostýchejte s sebou vzít klidně 4 litry na osobu. K tomu je ale třeba nakoupit pořádné expediční batohy. Aby se vám pohodlně nosily, vybírejte batoh s patentovaným bederním pásem. Kvalitní výbavu na hory seženete například v online obchodě Hanibal.
Máme za sebou půldenní, celkem vyčerpávající pochod na Kjerag –
zaklíněný kámen ve skále. Cesta k němu nebyla jednoduchá, protože
orientovat se v úplné mlze jen podle červených „téček“ a
s dvaceti kily na zádech není vůbec snadné. Odbočujeme na pěší
cestičku, kterou spíše než lidé vyšlapaly všudypřítomné ovce.
Uplynulo pět měsíců plánování a my konečně sedíme v letadle, které směřuje do Norského Bergenu. Je půlka června a léto teprve vystrkuje růžky. V plánu máme procestovat známá místa jako Bergen, Preikestolen či Kjerag. Nejvíce se ale těšíme na třídenní cestu čistou přírodou. Po pěti dnech se nám sen splňuje.
Pravá divočina
Máme za sebou půldenní, celkem vyčerpávající pochod na Kjerag – zaklíněný kámen ve skále. Cesta k němu nebyla jednoduchá, protože orientovat se v úplné mlze jen podle červených „téček“ a s dvaceti kily na zádech není vůbec snadné. Odbočujeme v půli cesty z Kjeragu na parkoviště na pěší cestičku, kterou spíše než lidé vyšlapaly všudypřítomné ovce. Značení je už méně častěji a již zmiňovaná „téčka“ jsou stará a dlouho neudržovaná.
Jdeme travnatým kaňonem a začínáme si vychutnávat pravou divočinu, kterou známe jen z Šumavského pochodu po hřebenech hor při hranici s Rakouskem a Německem. Jdeme proti proudu malého potůčku, který tu a tam naplní jezero o velikosti fotbalového hřiště. Cesta je mokrá a ani naše naimpregnované boty nám sucho v botách nezajistí. Přicházíme k rozcestníku. Je poničený. Mapa nám říká, uhni doleva, ale tam je jen vysoká skála. „Tuhle bych nechtěl šplhat,“ prohlásím a jdeme dál rovně kaňonem.
Po půl hodině zastavujeme. „Jdeme špatně“ vypadne z obou jako bychom se domluvili a ještě jednou studujeme mapu. Vracíme se k rozcestníku. Již vyčerpáni a unaveni. Koukám na ceduli a zjišťuji, že ještě dole na zemi je jedna utrhnutá cedule. Nasazuji ji na původní místo. Je to jasné, dnes si ještě vylezeme na skálu. Nikdo z nás ještě nic takového nevylezl. K tomu je vše mokré, jsme unaveni po několik hodinovém pochodu a na zádech ta zátěž. „Jdeme!“ Pravíme oba. Jdu první, což nechápu, protože mám strach z výšek. Než někam stoupnu nebo se něčeho chytnu, tak vše dvakrát, třikrát prověřím. Kamarád Honza jde pomalu za mnou a radí mi kam šlápnout a na co si dávat pozor. Ani nevím, kolikrát nám proklouzne noha a spustí lavinu kamenů a suti. Uvědomujeme si, že každá chyba může být zaplacena i daní nejvyšší. Jsme nahoře a máme to nejhorší za sebou. Omyl.
Před námi je ledovec, který nemá daleko ke sklonu čtyřiceti pěti stupňů. Opatrně našlapujeme. Je tvrdý a hladký. Výstup na skálu se už zdá jako ta lehčí část. Každý zásek špičkou boty znamená udělat si pořádný důlek pro odraz na druhou nohu. Raději se ani neotáčíme, protože kdo uklouzne, sjede dolů a potom rovnou ze skály k rozcestníku. Padesát metrů jdeme skoro půl hodinky. Jsme tam a podle mapy to je třicet minut na záchytnou chatu. Po čtrnácti hodinovém pochodu ji nalézáme, chatu Langavaten. Zde jsme sami a místní kamna usuší jak naše mokré věci, tak naše na kost zkřehlá těla.
Údolí, naše útočiště
Až ráno zjišťujeme, jak velká chata to je a hlavně jaké má vybavení. Vše tu funguje na poctivosti. Vezmi si jídlo (od sušenek po guláš v konzervě), uvař si, vyspi se, ale vše zaplať. Čteme si staré deníky a náš zápis je první v českém jazyce. Necháváme na nás kontakt a až po dvou měsících zjišťujeme, že v našich stopách šli další Češi dva dny za námi. Chata je stejně jako my stará čtvrt století a nikde ani jeden nápis fixou či jiná stopa po vandalství. Asi jsme vážně první Češi.
Plni sil vyrážíme po proudu říčky směrem k moři. Kolem nás stojí majestátné hory, tu a tam se ještě povaluje sníh nebo nějaký až padesát metrů vysoký vodopád. Samozřejmě nechybí ovce, které vyšplhaly na taková místa, na které bych se nedostal já ani Honza s provazem a cepínem. „A to je po včerejším dnu co říci,“ dodávám. Voda je tak čistá, že chvílemi odhadujeme, kde začíná hladina jezírka. Také z ní pijeme a vaříme vodu. Pro klid duše ji ještě upravujeme kapkami z chemické čističky vody. Krajina nám odhaluje úžasné scenérie a my se nestačíme kochat a fotit vše kolem nás. Kam oko dohlédne je pouze tráva a kameny. Slyšíme jen šumění vody a zvonce ovcí.
Přicházíme k potoku, který se vlévá do „naší“ řeky. Žádná lávka ani prkno. Naštěstí jsou v řece poházené kameny a po chvíli nalézáme cestičku. Žertík přírody si ještě zopakujeme alespoň desetkrát. Čím blíže jsme u moře a tím pádem nížeji, tak začíná být vyšší porost. Nejdříve malé zakrslé borovice, později velké břízy. Blíží se večer a my nacházíme, krásné místo na táboření na soutoku dvou řek. Nikdy bych nevěřil, jak je těžké rozdělat oheň mokrým dřevem, ale naše zkušenosti přeci jen po nějaké době vítězí a my si sušíme mokré boty. Jdeme spát, je po půlnoci a toto šero za dvě hodinky vystřídá bílý den. Zatracené ovce a jejich zvonce.
Jágr, Budvar a Brežněv
Ráno vyrážíme brzy, máme před sebou dlouhý den. Řeka je širší a hory vyšší. Každým krokem jsme blíže k vodopádu Manafossen. Potkáváme první turisty a jsme rádi. S naší bídnou angličtinou a němčinou, ale vše pochopíme a i pokecáme. Když jeden starší Nor zjišťuje, že jsme Češi hned vykřikne: „Hokej, Jágr, Budvar a Brežněv.“ Ani se nesnažíme mu něco vysvětlovat a loučíme se. Ještě dlouho se tomu smějeme.
Líbí se vám článek? Navštivte webové stránky autorů: Cestoběžník.cz.
Po pár hodinách cesty jsme na místě. Přes devadesát metrů vysoký vodopád je pro nás odměnou, která stála za věčné lezení po skalách, sušení mokrých bot a nošení batohu na zádech. Voda, která se dole rozbijí o jezírko a společně s paprsky od slunce vytváří desítek duh. Nemůžeme se vynadívat. Každý z nás sedí v tichosti před vodopádem a zírá na něj jako bychom zmrzli. Já a asi i Honza přemýšlíme nad vším možným. Já si přejíždím poslední dny, které jsem prožil v krásném a čistém Norsku jako nějaký film. Nechce se nám pryč, protože víme, že jak tento vodopád opustíme, začneme se vracet pomalu přes ropné město Stavaneger a rybářský Bergen do Českých Budějovic, ale to je zase jiný příběh.
NAŠE POSTŘEHY
Při stopování, stačí zvednout palec vzhůru a do pár minut jedete.
My máme Járu Cimrmana, oni Trola a Losa.
Potkat nepříjemného Nora je stejně těžké, jako najít Japonce bez fotoaparátu.
Jízdenka do autobusu nestojí podle kilometrů, ale převýšení, které musí zdolat.
Gumovky na nohách žen nejsou jako u nás otázka módního doplňku, ale nezbytnou součástí oděvu. Město Bergen je jedno z nejdeštivějších měst Evropy.
Uplynulo pět měsíců plánování a my konečně sedíme v letadle, které směřuje do Norského Bergenu. Je půlka června a léto teprve vystrkuje růžky. V plánu máme procestovat známá místa jako Bergen, Preikestolen či Kjerag. Nejvíce se ale těšíme na třídenní cestu čistou přírodou. Po pěti dnech se nám sen splňuje.
Pravá divočina
Máme za sebou půldenní, celkem vyčerpávající pochod na Kjerag – zaklíněný kámen ve skále. Cesta k němu nebyla jednoduchá, protože orientovat se v úplné mlze jen podle červených „téček“ a s dvaceti kily na zádech není vůbec snadné. Odbočujeme v půli cesty z Kjeragu na parkoviště na pěší cestičku, kterou spíše než lidé vyšlapaly všudypřítomné ovce. Značení je už méně častěji a již zmiňovaná „téčka“ jsou stará a dlouho neudržovaná.
Jdeme travnatým kaňonem a začínáme si vychutnávat pravou divočinu, kterou známe jen z Šumavského pochodu po hřebenech hor při hranici s Rakouskem a Německem. Jdeme proti proudu malého potůčku, který tu a tam naplní jezero o velikosti fotbalového hřiště. Cesta je mokrá a ani naše naimpregnované boty nám sucho v botách nezajistí. Přicházíme k rozcestníku. Je poničený. Mapa nám říká, uhni doleva, ale tam je jen vysoká skála. „Tuhle bych nechtěl šplhat,“ prohlásím a jdeme dál rovně kaňonem.
Po půl hodině zastavujeme. „Jdeme špatně“ vypadne z obou jako bychom se domluvili a ještě jednou studujeme mapu. Vracíme se k rozcestníku. Již vyčerpáni a unaveni. Koukám na ceduli a zjišťuji, že ještě dole na zemi je jedna utrhnutá cedule. Nasazuji ji na původní místo. Je to jasné, dnes si ještě vylezeme na skálu. Nikdo z nás ještě nic takového nevylezl. K tomu je vše mokré, jsme unaveni po několik hodinovém pochodu a na zádech ta zátěž. „Jdeme!“ Pravíme oba. Jdu první, což nechápu, protože mám strach z výšek. Než někam stoupnu nebo se něčeho chytnu, tak vše dvakrát, třikrát prověřím. Kamarád Honza jde pomalu za mnou a radí mi kam šlápnout a na co si dávat pozor. Ani nevím, kolikrát nám proklouzne noha a spustí lavinu kamenů a suti. Uvědomujeme si, že každá chyba může být zaplacena i daní nejvyšší. Jsme nahoře a máme to nejhorší za sebou. Omyl.
Před námi je ledovec, který nemá daleko ke sklonu čtyřiceti pěti stupňů. Opatrně našlapujeme. Je tvrdý a hladký. Výstup na skálu se už zdá jako ta lehčí část. Každý zásek špičkou boty znamená udělat si pořádný důlek pro odraz na druhou nohu. Raději se ani neotáčíme, protože kdo uklouzne, sjede dolů a potom rovnou ze skály k rozcestníku. Padesát metrů jdeme skoro půl hodinky. Jsme tam a podle mapy to je třicet minut na záchytnou chatu. Po čtrnácti hodinovém pochodu ji nalézáme, chatu Langavaten. Zde jsme sami a místní kamna usuší jak naše mokré věci, tak naše na kost zkřehlá těla.
Údolí, naše útočiště
Až ráno zjišťujeme, jak velká chata to je a hlavně jaké má vybavení. Vše tu funguje na poctivosti. Vezmi si jídlo (od sušenek po guláš v konzervě), uvař si, vyspi se, ale vše zaplať. Čteme si staré deníky a náš zápis je první v českém jazyce. Necháváme na nás kontakt a až po dvou měsících zjišťujeme, že v našich stopách šli další Češi dva dny za námi. Chata je stejně jako my stará čtvrt století a nikde ani jeden nápis fixou či jiná stopa po vandalství. Asi jsme vážně první Češi.
Plni sil vyrážíme po proudu říčky směrem k moři. Kolem nás stojí majestátné hory, tu a tam se ještě povaluje sníh nebo nějaký až padesát metrů vysoký vodopád. Samozřejmě nechybí ovce, které vyšplhaly na taková místa, na které bych se nedostal já ani Honza s provazem a cepínem. „A to je po včerejším dnu co říci,“ dodávám. Voda je tak čistá, že chvílemi odhadujeme, kde začíná hladina jezírka. Také z ní pijeme a vaříme vodu. Pro klid duše ji ještě upravujeme kapkami z chemické čističky vody. Krajina nám odhaluje úžasné scenérie a my se nestačíme kochat a fotit vše kolem nás. Kam oko dohlédne je pouze tráva a kameny. Slyšíme jen šumění vody a zvonce ovcí.
Přicházíme k potoku, který se vlévá do „naší“ řeky. Žádná lávka ani prkno. Naštěstí jsou v řece poházené kameny a po chvíli nalézáme cestičku. Žertík přírody si ještě zopakujeme alespoň desetkrát. Čím blíže jsme u moře a tím pádem nížeji, tak začíná být vyšší porost. Nejdříve malé zakrslé borovice, později velké břízy. Blíží se večer a my nacházíme, krásné místo na táboření na soutoku dvou řek. Nikdy bych nevěřil, jak je těžké rozdělat oheň mokrým dřevem, ale naše zkušenosti přeci jen po nějaké době vítězí a my si sušíme mokré boty. Jdeme spát, je po půlnoci a toto šero za dvě hodinky vystřídá bílý den. Zatracené ovce a jejich zvonce.
Jágr, Budvar a Brežněv
Ráno vyrážíme brzy, máme před sebou dlouhý den. Řeka je širší a hory vyšší. Každým krokem jsme blíže k vodopádu Manafossen. Potkáváme první turisty a jsme rádi. S naší bídnou angličtinou a němčinou, ale vše pochopíme a i pokecáme. Když jeden starší Nor zjišťuje, že jsme Češi hned vykřikne: „Hokej, Jágr, Budvar a Brežněv.“ Ani se nesnažíme mu něco vysvětlovat a loučíme se. Ještě dlouho se tomu smějeme.
Líbí se vám článek? Navštivte webové stránky autorů: Cestoběžník.cz.
Po pár hodinách cesty jsme na místě. Přes devadesát metrů vysoký vodopád je pro nás odměnou, která stála za věčné lezení po skalách, sušení mokrých bot a nošení batohu na zádech. Voda, která se dole rozbijí o jezírko a společně s paprsky od slunce vytváří desítek duh. Nemůžeme se vynadívat. Každý z nás sedí v tichosti před vodopádem a zírá na něj jako bychom zmrzli. Já a asi i Honza přemýšlíme nad vším možným. Já si přejíždím poslední dny, které jsem prožil v krásném a čistém Norsku jako nějaký film. Nechce se nám pryč, protože víme, že jak tento vodopád opustíme, začneme se vracet pomalu přes ropné město Stavaneger a rybářský Bergen do Českých Budějovic, ale to je zase jiný příběh.
NAŠE POSTŘEHY
Při stopování, stačí zvednout palec vzhůru a do pár minut jedete.
My máme Járu Cimrmana, oni Trola a Losa.
Potkat nepříjemného Nora je stejně těžké, jako najít Japonce bez fotoaparátu.
Jízdenka do autobusu nestojí podle kilometrů, ale převýšení, které musí zdolat.
Gumovky na nohách žen nejsou jako u nás otázka módního doplňku, ale nezbytnou součástí oděvu. Město Bergen je jedno z nejdeštivějších měst Evropy.
Jste vyznavačem horské turistiky nebo jen máte rádi procházky
v přírodě a toužíte po něčem neobvyklém? Tak čtěte dále
o této výjimečné cestě v Peru, která Vás zavede do ztraceného
města civilizace Inků, na Machu Picchu.
Jste vyznavačem horské turistiky nebo jen máte rádi procházky v přírodě a toužíte po něčem neobvyklém? Tak čtěte dále o této výjimečné cestě v Peru, která Vás zavede do ztraceného města civilizace Inků, na Machu Picchu.
Tento trek (túra) je možná vůbec nejpopulárnějším trekem na celé planetě. Čím je tak zvláštní? Fakt, že Vás zavede na Machu Picchu je dostatečně silný, ale je tady více. Během této 4 denní tůry budete následovat stezku, kterou před 500 lety vybudovali sami Inkové a je to originální stezka, kterou se Inkové dostávali do městečka v horách Machu Picchu. Po cestě tudíž máte možnost obdivovat kromě krás hor také zachovalé ruiny staveb Inků, které jsou roztroušeny podél cesty. Můžete se tak lehce cítit jako zpátky v čase, kdy tudy putovali indiáni, a všechna tato obydlí byla funkční a plnila svůj účel.
A teď již k treku samotnému. Jedná se o čtyř denní túru po horách, kdy začínáte nedaleko města Cusco a končíte samozřejmě na mystickém Machu Picchu. Putujete skrze pohoří And a divokou přírodu, organizačně je vše dokonale připraveno a také hlídano Peruánskými úřady. Tento trek je velmi pečlivě chráněn, a to znamená, že se na něj nemůžete vydat sami. K jeho uskutečnění potřebujete jednak koupit povolení a také se dle přísných regulí musíte vydat na trek s průvodcem a nosiči. Tři noci strávené v horách probíhají formou kempování a to na vybraných místech, nic není ponecháno náhodě. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že pokud chcete tento trek uskutečnit, musíte si zakoupit celý výletový balíček u cestovní kanceláře, která se prodejem těchto výletů zabývá. Tím, že se jedná o nejpopulárnější trek světa s dokonalým zajištěním všech služeb, tak je samozřejmě vyšší i cena, která se za celý balíček pohybuje k 10.000 Kč za osobu. Jedná se však o úžasný zážitek a vynaložených peněz určitě nebudete litovat, protože budete mít zážitky do konce života.
A co vše za své peníze dostanete? V ceně máte transfer od hotelu na začátek treku, anglicky hovořícího průvodce po celou dobu treku, nosiče kteří nesou stany a jídlo, všechny noclehy formou kempování, povolení na Inca Trail, veškeré jídla počas treku, vstupenku do areálu Machu Picchu a lístek na vlak z Machu Picchu zpět do Cusca. To znamená, že je o Vás postaráno od začátku až do konce, na začátku budete vyzvednuti z hotelu a po čtyřech dnech Vás tam také vrátí.
Ptáte se, jak to vše probíhá na treku samotném? Příjemnou sránkou věci je, že Vy si můžete užívat čistě krás přírody, protože nosiči se starají téměř o vše. Nejenom že nesou stany a jídlo, ale nosiči také připravují všechna jídla a chystají stany. Jak to probíhá v praxi? Vy si nesete pouze svůj spacák a věci na převlečení. Nosiči Vás vždy předběhnou na cestě a počkají Vás na místě, kde budete nocovat, než Vy se dostavíte na dané místo, tak nosiči již vaří večeři a Vaše stany jsou postaveny. Je úžasné, jak místní borci dokážou rychle běhat po horách, a to s těžkými náklady na zádech. Pokud si chcete dopřát absolutního komfortu, tak je možnost si najmout i svého nosiče, který Vám odnese i Vaše osobní věci. Každý den je rozdělen do dvou sekcí a to dopolední a odpolední.
Samozřejmě Vás každý den čeká porce kilometrů, které se musí ujít, za tyto čtyři dny je to asi 42 kilometrů. Samotné Machu Picchu leží ve výšce asi 2300 m. n. m., ale Vy budete během treku překonávat nejvyšší bod 4200 m. n. m., který se jmenuje sedlo Mrtvé ženy. Co se týká náročnosti celého treku, tak se nejedná o žádný extrém a běžně se zde vydávají starší lidé, nicméně průměrnou fyzickou zdatnost by měl mít každý, stačí být zvyklý se občas vydat na túru do hor. Inca Trail se odehrává v malých skupinkách, většinou do deseti osob. V naší skupince byl také pán ve věku 73 let, který trek došel až do konce. Je nutné upozornit, že trek se dá vzdát jen během prvního dne, jakmile se vydáte na druhý den, tak již musíte ujít celý trek do konce. Jde se však pohodlným tempem a neustále máte asistenci průvodce, takže se jedná o skvělou procházku přírodou, při které máte vše zajištěno.
4 denní trek Inca Trail na Machu Picchu operuje celoročně s výjimkou měsíce února
Trek je třeba objednat předem, ideálně alespoň dva měsíce
Cena nabízená CK Viva Travel: 9.490 Kč
CK Viva Travel – specialista na celou Jižní Ameriku a Antarktidu
Účelem tohoto článku není Vám popisovat aktivity jednotlivých dnů, ale přiblížit atmosféru Cesty Inků a seznámit Vás s tím co můžete očekávat. Celý trek je velmi udržován a drtivou část cesty jdete v panenské přírodě pohoří And. Během cesty se Vám nabízejí překrásné výhledy na hory samotné, bujné lesy anebo divoké potoky. Zpestřením jsou ruiny staveb inků zhruba 500 let staré, které si můžete prohlédnout a většina z nich je velmi zachovalá. Po cestě můžete potkat i pár domorodců, kteří stále žijí starodávným stylem života. Tři dny utečou jako voda a čtvrtý den Vás již čeká Machu Picchu. Brzy ráno se vyráží k tzv. Bráně slunce, odkud můžete pozorovat východ slunce a zahlédnout poprvé Machu Picchu. Tep se Vám zvyšuje, jste již velmi blízko tomuto jedinečnému místu. Už jen sešup z kopce a ocitáte se nad posvátným Machu Picchu. Připadáte si jako ve filmu, vše máte jako na dlani.
Další výhodou celého treku je to, že se k Machu Picchu dostanete jako jedni z prvních a máte tak náskok před davy turistů, kteří přijedou vlaky kolem desáté hodiny dopoledne. Mezitím Vy již vyrážíte s průvodcem na prohlídku tohoto ztraceného města Inků, které je vyhlášeno jako světová památka a jeden z novodobých divů světa. Toto městečko bylo objeveno až na začátku 20. století badatelem, kterého zde zavedli místní lidé. Díky své poloze v horách toto městečko nikdy nebylo odhaleno Španěly a je tudíž zachovalé v celé své kráse. Tento den máte dostatek času na prohlídku a nasání atmosféry tohoto jedinečného místa, které má naprosto úžasnou polohu mezi štíty okolních hor. Pro ty aktivnější z Vás se ještě nabízí možnost zdolat přilehlý vedlejší kopec Huyanu Picchu, který je velmi strmý, nabízí však nádherný pohled na Machu Picchu ze strážní veže Inků. V podvečer Vás již čeká cesta zpět scénickým vlakem do města Cusco, kde si můžete v hlavě přehrát nevšední zížitky posledních dnů. Ještě jedno upozornění nakonec, tento trek má omezený počet míst (povolení) na každý den, tzn., že si musíte své místo objednat s dostatečným předstihem, ideálně několik měsíců předem, minimálně dva. Nezbývá než vřele doporučit tento trek a vydat se po stopách civilizace Inků.
Jste vyznavačem horské turistiky nebo jen máte rádi procházky v přírodě a toužíte po něčem neobvyklém? Tak čtěte dále o této výjimečné cestě v Peru, která Vás zavede do ztraceného města civilizace Inků, na Machu Picchu.
Tento trek (túra) je možná vůbec nejpopulárnějším trekem na celé planetě. Čím je tak zvláštní? Fakt, že Vás zavede na Machu Picchu je dostatečně silný, ale je tady více. Během této 4 denní tůry budete následovat stezku, kterou před 500 lety vybudovali sami Inkové a je to originální stezka, kterou se Inkové dostávali do městečka v horách Machu Picchu. Po cestě tudíž máte možnost obdivovat kromě krás hor také zachovalé ruiny staveb Inků, které jsou roztroušeny podél cesty. Můžete se tak lehce cítit jako zpátky v čase, kdy tudy putovali indiáni, a všechna tato obydlí byla funkční a plnila svůj účel.
A teď již k treku samotnému. Jedná se o čtyř denní túru po horách, kdy začínáte nedaleko města Cusco a končíte samozřejmě na mystickém Machu Picchu. Putujete skrze pohoří And a divokou přírodu, organizačně je vše dokonale připraveno a také hlídano Peruánskými úřady. Tento trek je velmi pečlivě chráněn, a to znamená, že se na něj nemůžete vydat sami. K jeho uskutečnění potřebujete jednak koupit povolení a také se dle přísných regulí musíte vydat na trek s průvodcem a nosiči. Tři noci strávené v horách probíhají formou kempování a to na vybraných místech, nic není ponecháno náhodě. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že pokud chcete tento trek uskutečnit, musíte si zakoupit celý výletový balíček u cestovní kanceláře, která se prodejem těchto výletů zabývá. Tím, že se jedná o nejpopulárnější trek světa s dokonalým zajištěním všech služeb, tak je samozřejmě vyšší i cena, která se za celý balíček pohybuje k 10.000 Kč za osobu. Jedná se však o úžasný zážitek a vynaložených peněz určitě nebudete litovat, protože budete mít zážitky do konce života.
A co vše za své peníze dostanete? V ceně máte transfer od hotelu na začátek treku, anglicky hovořícího průvodce po celou dobu treku, nosiče kteří nesou stany a jídlo, všechny noclehy formou kempování, povolení na Inca Trail, veškeré jídla počas treku, vstupenku do areálu Machu Picchu a lístek na vlak z Machu Picchu zpět do Cusca. To znamená, že je o Vás postaráno od začátku až do konce, na začátku budete vyzvednuti z hotelu a po čtyřech dnech Vás tam také vrátí.
Ptáte se, jak to vše probíhá na treku samotném? Příjemnou sránkou věci je, že Vy si můžete užívat čistě krás přírody, protože nosiči se starají téměř o vše. Nejenom že nesou stany a jídlo, ale nosiči také připravují všechna jídla a chystají stany. Jak to probíhá v praxi? Vy si nesete pouze svůj spacák a věci na převlečení. Nosiči Vás vždy předběhnou na cestě a počkají Vás na místě, kde budete nocovat, než Vy se dostavíte na dané místo, tak nosiči již vaří večeři a Vaše stany jsou postaveny. Je úžasné, jak místní borci dokážou rychle běhat po horách, a to s těžkými náklady na zádech. Pokud si chcete dopřát absolutního komfortu, tak je možnost si najmout i svého nosiče, který Vám odnese i Vaše osobní věci. Každý den je rozdělen do dvou sekcí a to dopolední a odpolední.
Samozřejmě Vás každý den čeká porce kilometrů, které se musí ujít, za tyto čtyři dny je to asi 42 kilometrů. Samotné Machu Picchu leží ve výšce asi 2300 m. n. m., ale Vy budete během treku překonávat nejvyšší bod 4200 m. n. m., který se jmenuje sedlo Mrtvé ženy. Co se týká náročnosti celého treku, tak se nejedná o žádný extrém a běžně se zde vydávají starší lidé, nicméně průměrnou fyzickou zdatnost by měl mít každý, stačí být zvyklý se občas vydat na túru do hor. Inca Trail se odehrává v malých skupinkách, většinou do deseti osob. V naší skupince byl také pán ve věku 73 let, který trek došel až do konce. Je nutné upozornit, že trek se dá vzdát jen během prvního dne, jakmile se vydáte na druhý den, tak již musíte ujít celý trek do konce. Jde se však pohodlným tempem a neustále máte asistenci průvodce, takže se jedná o skvělou procházku přírodou, při které máte vše zajištěno.
4 denní trek Inca Trail na Machu Picchu operuje celoročně s výjimkou měsíce února
Trek je třeba objednat předem, ideálně alespoň dva měsíce
Cena nabízená CK Viva Travel: 9.490 Kč
CK Viva Travel – specialista na celou Jižní Ameriku a Antarktidu
Účelem tohoto článku není Vám popisovat aktivity jednotlivých dnů, ale přiblížit atmosféru Cesty Inků a seznámit Vás s tím co můžete očekávat. Celý trek je velmi udržován a drtivou část cesty jdete v panenské přírodě pohoří And. Během cesty se Vám nabízejí překrásné výhledy na hory samotné, bujné lesy anebo divoké potoky. Zpestřením jsou ruiny staveb inků zhruba 500 let staré, které si můžete prohlédnout a většina z nich je velmi zachovalá. Po cestě můžete potkat i pár domorodců, kteří stále žijí starodávným stylem života. Tři dny utečou jako voda a čtvrtý den Vás již čeká Machu Picchu. Brzy ráno se vyráží k tzv. Bráně slunce, odkud můžete pozorovat východ slunce a zahlédnout poprvé Machu Picchu. Tep se Vám zvyšuje, jste již velmi blízko tomuto jedinečnému místu. Už jen sešup z kopce a ocitáte se nad posvátným Machu Picchu. Připadáte si jako ve filmu, vše máte jako na dlani.
Další výhodou celého treku je to, že se k Machu Picchu dostanete jako jedni z prvních a máte tak náskok před davy turistů, kteří přijedou vlaky kolem desáté hodiny dopoledne. Mezitím Vy již vyrážíte s průvodcem na prohlídku tohoto ztraceného města Inků, které je vyhlášeno jako světová památka a jeden z novodobých divů světa. Toto městečko bylo objeveno až na začátku 20. století badatelem, kterého zde zavedli místní lidé. Díky své poloze v horách toto městečko nikdy nebylo odhaleno Španěly a je tudíž zachovalé v celé své kráse. Tento den máte dostatek času na prohlídku a nasání atmosféry tohoto jedinečného místa, které má naprosto úžasnou polohu mezi štíty okolních hor. Pro ty aktivnější z Vás se ještě nabízí možnost zdolat přilehlý vedlejší kopec Huyanu Picchu, který je velmi strmý, nabízí však nádherný pohled na Machu Picchu ze strážní veže Inků. V podvečer Vás již čeká cesta zpět scénickým vlakem do města Cusco, kde si můžete v hlavě přehrát nevšední zížitky posledních dnů. Ještě jedno upozornění nakonec, tento trek má omezený počet míst (povolení) na každý den, tzn., že si musíte své místo objednat s dostatečným předstihem, ideálně několik měsíců předem, minimálně dva. Nezbývá než vřele doporučit tento trek a vydat se po stopách civilizace Inků.
Zvoní budík. Je jedna hodina ráno. Být to normální den, ani mě
nenapadne na jeho žalostné pípání reagovat. Dnes ale ladně a pln energie
skáču z postele. Není se čemu divit, dnes vyrážíme na hory.
Zvoní budík. Je jedna hodina ráno. Být to normální den, ani mě nenapadne na jeho žalostné pípání reagovat. Dnes ale ladně a pln energie skáču z postele. Není se čemu divit, dnes vyrážíme na hory.
Po vydatné snídani – kávě v termosce na cestu a svačině zabalené v igelitce – stěhuji zavazadla do auta a tiše závidím mým skvělým spolucestujícím, kteří se ještě válí v postelích. Po cestě ze schodů stačím ještě pochválit konstruktéra našeho domovního zábradlí, které mě zákeřně nepodrží zrovna ve chvíli, kdy padám pod tíhou tašek k zemi. Za chvíli už ale všichni spokojeně sedíme v autě narvaném až po střechu a vyrážíme vstříc zasněženým svahům.
Kousek za Brnem zastavujeme na benzince, abychom si koupili na cestu nějaké časopisy. A pak už liduprázdnou cestou uháníme noční krajinou. Cestou k hranicím nás provázejí podivná blikající červená světýlka. Co to je? Že by mimozemská invaze? Bohužel, zábava se nekoná, jsou to jen větrné elektrárny, co naprázdno melou vzduch. A už jsme v Rakousku. Cesta zatím proběhla bez problému, i když to nejhorší na nás ještě čeká.
Zasloužená odměna
Vídeň projíždíme během pár minut a už si to šineme po dálnici A1 na západ. Hrůzostrašné zprávy o sněžné kalamitě na dálnici A1 hážeme za hlavu a bezstarostně si to fičíme po perfektně upravené cestě vstříc novému dobrodružství. Nudná šedá dálnice trvá příliš dlouho. Už se nemůžu dočkat, až uvidím první zasněžené alpské vrcholky. Zanedlouho už se vynořují. Slunce nám vyšlo na pozdrav. Azurová modř nebe a třpytící se sníh v nás vzbuzuje ještě větší chuť zaříznout co nejdříve lyže do sněhu.
Cesta je nesnesitelně únavná. V termosce už nemáme ani doušek kávového životabudiče. Klíží se nám oči, ale vidina cílové stanice Saalbach – Hinterglemm, respektive dnes pouze Vorderglemm, nás žene kupředu. A už jsem skoro na místě. Přijíždíme do městečka jménem Maishofen, které leží v údolí říčky Saalbach. Celé údolí obepínají strmé vrcholky Alp, nad kterými se klene zcela jasná obloha bez mraků. Míjíme budovu pensionu, kde strávíme dnešní noc a kde rádi spočineme po náročné cestě, ale až po odměně, kterou nám je naprosto jasná obloha bez mráčků, prázdné parkoviště a krásně upravené svahy.
První oblouky na sjezdovce
Druhý den ráno šlapeme k první centrální kabince ve Vorderglemmu, která se jmenuje Schönleitenbahn. Ta vyjíždí z necelých 1000 m. n. m. až na vrcholek Wildenkarkogel, který leží ve výšce 1910 m. n. m. U pokladny si koupíme skipasy na 4 dny lyžování a šup, šup, už jedeme nejstarší kabinkou ve středisku vzhůru. Chválabohu za teplé oblečení. Zatím se tu teplota pohybuje něco málo kolem –10 stupňů. Nahoře zahřejeme foťáky a pořídíme si pár obligátních fotografií. A rychle dolů po sjezdovce, než přijedou davy lidí.
Ale kudy? Z vrcholku Wildenkarkogel je hned několik možností, kterou cestou se vydat dolů. Nalevo nás čeká červená trať, po které nás zpátky na Wildenkarkogel vyveze šestisedačková lanovka. Druhá možnost je sjet bokem do lehce odstrčené vesnice Leogang a odtud se kodrcat pomalými lanovkami zpět nahoru. Nebo se můžeme vydat doprava do údolí, kde najdeme přes 200 km sjezdovek a na 55 lanovek a vleků. Čeká nás tu také něco přes 10 km vyznačených běžkařských tratí, U-rampy, závodní dráhy, carvingové tratě, nebo snowparky. Volba je tedy jasná, hurá doprava.
Přes kombinaci modrých a červených tratí se dostáváme až do Saalbachu. Zde máme opět několik možností. Buďto se vydáme lanovkou zpátky nahoru a budeme si vychutnávat jízdu po svahu, kterým jsme sem dojeli, nebo můžeme sjet až na samé dno údolí, sundat lyže a přejít krátkou procházkou pěší zónu malebného Saalbachu.
Malebným údolím s ocelovým gigantem
Ze strany údolí, kde se právě nacházíme vyjíždí netradiční pětikabinka, která nás vyveze na červenou trať. Ti, co znají Saalbach, moc dobře vědí, že svahy červené pětikabinky nejsou nic moc. Neznalé osazenstvo však chce mermomocí vyjet nahoru na Kohlmasikopf ( 1794 m. n. m. ). Dobrá tedy, jedeme. Nahoru a dolů po červené. Pak ještě jednou nahoru, jelikož z vršku, dáme-li se doprava, dostaneme se na modrou „mrazíkovskou“ trať, která vede lesem. Vyhlídková jízda mezi zasněženými stromy končí opět u nástupních kabinek v údolí. Pěkné, ale jednou stačilo.
Nyní své přátele beru na druhou stranu údolí. Sundáme tedy lyže a jdeme po pěší zóně napříč Saalbachem. Míjíme kavárničky a obchůdky. Na náměstíčku poznávám roztomilou kavárničku, kde mají dobrou kávu a croissant. „Kdo má chuť na kávu?“ Všichni, a tak sedíme nad kouřící kávou, zakusujeme čerstvé croissanty a kocháme se nádherou horského údolí. Ale ne na dlouho. Naše nenasytné lyže volají po sněhu, a tak se opět vydáváme na svahy.
Přes pěší zónu dojdeme ke kabince s názvem Schattberg x-press. Jako první nás upoutá ocelový most, který spojuje nástupní stanici s městečkem. Opravdu prapodivná věc v celé té nádherné scenérii alpských kostelíků. Přes převýšení více jak 1000 m se dostaneme na vrchol Schattberg Ost ( 2020 m. n. m. ). Odtud se můžeme vydat nalevo na nejdelší sjezdovku ve středisku – modrou sedmikilometrovou Jausernabfahrt II, která by nás dovezla až na parkoviště, u kterého stojí náš penzion. Tuto trať si ale nechávám pro své přátele až na konec. Malé překvapení jako třešnička na dortu.
Cesta na vrchol
Rozjíždíme se tedy doprava po sjezdovce, která se zařezává ještě hlouběji do údolí. Dojedeme až ke kabince Schattberg Sprinter, která se šplhá na vrchol Schattberg West, do výšky 2096 m. n. m. . Schattberg-West je nejvýše položené místo, kam se můžeme pomocí lanovek dostat. Kdo má zájem, může si udělat pěší túru ještě výš. My ale zůstáváme věrni svým lyžím a obdivujeme zdejší krajinu. Výhled je nádherný. Po chvilce kochání se rozhodneme sjet zpět do údolí po červené sjezdovce.
Projíždíme pod žlutou kabinkou Westgipfelbahn, která vyjíždí již z Hinterglemmu, a nikoliv ze Saalbachu. Dole se nezapomeňte pořádně rozjet, jelikož pokud nebudete chtít tímto žluťáskem vyjet opět nahoru, čeká vás přesun na lyžích po rovině. Napravo od sjezdovky se nachází báječně upravovaný snowpark a několikero lyžařských škol a školek. Toto území patří zábavě. Přes pláň Limbergalm se dostanete k normované FIS sjezdovce s červenou kabinkou.
Odpočinek a hurá na ně
Jen pro orientaci – stále jsme nepřejeli údolí zpět na stranu, kde jsme se na začátku fotili, ale jsme stále na straně, kde se nalézá nejvyšší vrcholek Schatteberg West. Pro zájemce se u nástupní stanice nalézají hned dvě restaurace, tradiční Radler a Almdudler. Odpočíváme a doplňujeme tekutiny. Někteří si dávají jídlo. Já ale pohrdám, dávám si čokoládovou tyčinku a frčím nahoru sám.
Za mých mladých let to bývala má oblíbená sjezdovka, nicméně postupem času se můj carvingový oblouk vytříbil a sjezdovka se mi zdá pro můj skvělý styl příliš prudká. Ale i přesto si jízdu vychutnávám. Dole se ke mně přidávají přátelé a společně sjezdovku ještě několikrát sjíždíme. Dobrá nálada nás neopouští a tak na vrcholku Zwölferkogel, ve výšce 1984 m. n. m. , vytahujeme fotoaparáty a cvakáme ostošest. Po pár klidných jízdách zavelím a jedeme provětrat nejnáročnější černé sjezdovky. Ale „psst“. Nikomu ani muk.
Jedeme na jednu z nejprudších sjezdovek v Rakousku. Strach nemám, dá se bez problému sjet, a navíc se po ní dostanete do té nejbáječnější lyžařské oblasti v celém areálu. Zvládli jsme to všichni. Stále však ještě nemáme dost.
Nenasytné lyže a unavení lyžaři
Po příjezdu dolů musíme sundat lyže a přejít silnici. Naštěstí je to jen pár metrů a opět můžeme obout lyže a vyrazit k lanovce. Kabinkou vyjedeme do mezistanice Hochalm, odkud se rozbíhají dvě šestisedačky, každá na jeden vrcholek. Kolem mezistanice je dostatek restaurací, kde můžeme doplnit síly. Mezi mé oblíbené patří Sonnhof s terasou, na které je spousta lehátek k odpočinku. Koupíme si jídlo a pití, a uvelebíme se do lehátek. Do obličeje se nám opírá pravé horské slunce. Načerpáváme nové síly, protože den ještě nekončí.
Jak jsem již zmínil, v místech kde se nacházíme, jsou dvě centrální sedačky. Levá lanovka vede na Spieleckogel, a pravá na Reichkendlkogel. Obě lanovky vedou k červeným sjezdovkám, které jsou perfektně připravené pro kvalitní jízdu. Pokud pojedete nahoru pravou lanovkou, dojedete do menší ho ráje na freeride. Nedotčený prostot mimo sjezdovky přímo láká k jízdě. Výhodou je, že ať zahučíte kamkoliv, vždy vyjedete u nástupní stanice! Jediný problém je, že kvalitní freeridová jízda vyžaduje dostatek čerstvého prašanu a tudíž je nutné si ráno přivstat. Z vlastní zkušenosti ale vím, že to ranní vstávání skutečně stojí za to.
Den se krátí, a ačkoli se nám vůbec nechce, je čas na návrat. Takže hurá nehurá dolů nad černou sjezdovkou na Zwölferkogel, pak dolů po FIS sjezdovce, a nakonec nahoru žlutou kabinkou na Schatteberg West. Odtud nás čeká cesta po modré trati, kterou si prodloužíme o 2,5 km. Podtrženo a sečteno, celých 9,5 km dolů k autu. Po cestě se ještě jednou zastavíme. Míjíme totiž jednu zapadlou restauraci. Neodoláme a odpočineme si u dobré kávy. Užíváme si ticha a výhledu na les. Po odpočinku se loudavým tepme svezeme dolů k autu. Rychle nasedáme a přesouváme se do našeho penzionu. Byl to krásný den.
Co můžeš udělat dnes, vychutnej si raději zítra
Zítra nás čeká opět den plný lyžování. Ráno brzy vyrážíme na svahy, během poledne si odpočineme v baru Amor, který se nachází pod červenou pětikabinkou zhruba v půlce sjezdovky, a pak už zase zápolíme se sněhem na tratích. Večer se vydáváme na procházku do městečka. Večerní Saalbach je krásný. Zalezeme do jedné z mnoha hospůdek a popíjíme. Ne však dlouho, jelikož ráno musíme být zase první na svahu, abychom si užili čerstvých sjezdovek a jejich manšestru.
Čert, aby se v tom vyznal
Středisko Saalbach-Hinterglamm nabízí vše potřebné i bez nutnosti přepravovat se autem. Hned po ruce máte zdravotnickou péči, potraviny i jiné obchody. Restaurace a bary jsou všude. Nemusíte se bát, že by nebylo kam jít, nebo že by bylo plno. Celým střediskem od rána do večera křižují skibusy. Snad jen trochu obtížné je, se v nich vyznat. Údolím projíždí několik linek, přičemž každá z nich začíná a končí v jiném místě. Občas ani řidiči sami nevědí, kam jedou, ale pevně věřím, že budete-li v Saalbachu poprvé, zážitek ze skvělého lyžování vám spletitá skibusová síť rozhodně nezkazí.
Konec dobrý, všechno dobré
Závěrem snad jen to, že neznám lepší středisko než Ski Circus Saalbach Hinterglamm Leogang. Vřele jej doporučuji. Je dostupné nejen cenově ale i vzdáleností 547km z Brna a 578km z Prahy. V Saalbachu si na své přijdou všichni milovníci sněhu, od těch nejmenších lyžařů až po zkušené brázdiče sjezdovek.
I takto báječnou dovolenou můžete prožít díky cestovní kanceláři CK PUXtravel, která nabízí ubytování v srdci Hinterglemmu, jen pár metrů od nástupní stanice lanovek, v apartmánech za 550 Kč/os. Nebo snad zvolíte jinou alternativu ubytování? Stačí se mrknout na puxtravel.cz.
Zvoní budík. Je jedna hodina ráno. Být to normální den, ani mě nenapadne na jeho žalostné pípání reagovat. Dnes ale ladně a pln energie skáču z postele. Není se čemu divit, dnes vyrážíme na hory.
Po vydatné snídani – kávě v termosce na cestu a svačině zabalené v igelitce – stěhuji zavazadla do auta a tiše závidím mým skvělým spolucestujícím, kteří se ještě válí v postelích. Po cestě ze schodů stačím ještě pochválit konstruktéra našeho domovního zábradlí, které mě zákeřně nepodrží zrovna ve chvíli, kdy padám pod tíhou tašek k zemi. Za chvíli už ale všichni spokojeně sedíme v autě narvaném až po střechu a vyrážíme vstříc zasněženým svahům.
Kousek za Brnem zastavujeme na benzince, abychom si koupili na cestu nějaké časopisy. A pak už liduprázdnou cestou uháníme noční krajinou. Cestou k hranicím nás provázejí podivná blikající červená světýlka. Co to je? Že by mimozemská invaze? Bohužel, zábava se nekoná, jsou to jen větrné elektrárny, co naprázdno melou vzduch. A už jsme v Rakousku. Cesta zatím proběhla bez problému, i když to nejhorší na nás ještě čeká.
Zasloužená odměna
Vídeň projíždíme během pár minut a už si to šineme po dálnici A1 na západ. Hrůzostrašné zprávy o sněžné kalamitě na dálnici A1 hážeme za hlavu a bezstarostně si to fičíme po perfektně upravené cestě vstříc novému dobrodružství. Nudná šedá dálnice trvá příliš dlouho. Už se nemůžu dočkat, až uvidím první zasněžené alpské vrcholky. Zanedlouho už se vynořují. Slunce nám vyšlo na pozdrav. Azurová modř nebe a třpytící se sníh v nás vzbuzuje ještě větší chuť zaříznout co nejdříve lyže do sněhu.
Cesta je nesnesitelně únavná. V termosce už nemáme ani doušek kávového životabudiče. Klíží se nám oči, ale vidina cílové stanice Saalbach – Hinterglemm, respektive dnes pouze Vorderglemm, nás žene kupředu. A už jsem skoro na místě. Přijíždíme do městečka jménem Maishofen, které leží v údolí říčky Saalbach. Celé údolí obepínají strmé vrcholky Alp, nad kterými se klene zcela jasná obloha bez mraků. Míjíme budovu pensionu, kde strávíme dnešní noc a kde rádi spočineme po náročné cestě, ale až po odměně, kterou nám je naprosto jasná obloha bez mráčků, prázdné parkoviště a krásně upravené svahy.
První oblouky na sjezdovce
Druhý den ráno šlapeme k první centrální kabince ve Vorderglemmu, která se jmenuje Schönleitenbahn. Ta vyjíždí z necelých 1000 m. n. m. až na vrcholek Wildenkarkogel, který leží ve výšce 1910 m. n. m. U pokladny si koupíme skipasy na 4 dny lyžování a šup, šup, už jedeme nejstarší kabinkou ve středisku vzhůru. Chválabohu za teplé oblečení. Zatím se tu teplota pohybuje něco málo kolem –10 stupňů. Nahoře zahřejeme foťáky a pořídíme si pár obligátních fotografií. A rychle dolů po sjezdovce, než přijedou davy lidí.
Ale kudy? Z vrcholku Wildenkarkogel je hned několik možností, kterou cestou se vydat dolů. Nalevo nás čeká červená trať, po které nás zpátky na Wildenkarkogel vyveze šestisedačková lanovka. Druhá možnost je sjet bokem do lehce odstrčené vesnice Leogang a odtud se kodrcat pomalými lanovkami zpět nahoru. Nebo se můžeme vydat doprava do údolí, kde najdeme přes 200 km sjezdovek a na 55 lanovek a vleků. Čeká nás tu také něco přes 10 km vyznačených běžkařských tratí, U-rampy, závodní dráhy, carvingové tratě, nebo snowparky. Volba je tedy jasná, hurá doprava.
Přes kombinaci modrých a červených tratí se dostáváme až do Saalbachu. Zde máme opět několik možností. Buďto se vydáme lanovkou zpátky nahoru a budeme si vychutnávat jízdu po svahu, kterým jsme sem dojeli, nebo můžeme sjet až na samé dno údolí, sundat lyže a přejít krátkou procházkou pěší zónu malebného Saalbachu.
Malebným údolím s ocelovým gigantem
Ze strany údolí, kde se právě nacházíme vyjíždí netradiční pětikabinka, která nás vyveze na červenou trať. Ti, co znají Saalbach, moc dobře vědí, že svahy červené pětikabinky nejsou nic moc. Neznalé osazenstvo však chce mermomocí vyjet nahoru na Kohlmasikopf ( 1794 m. n. m. ). Dobrá tedy, jedeme. Nahoru a dolů po červené. Pak ještě jednou nahoru, jelikož z vršku, dáme-li se doprava, dostaneme se na modrou „mrazíkovskou“ trať, která vede lesem. Vyhlídková jízda mezi zasněženými stromy končí opět u nástupních kabinek v údolí. Pěkné, ale jednou stačilo.
Nyní své přátele beru na druhou stranu údolí. Sundáme tedy lyže a jdeme po pěší zóně napříč Saalbachem. Míjíme kavárničky a obchůdky. Na náměstíčku poznávám roztomilou kavárničku, kde mají dobrou kávu a croissant. „Kdo má chuť na kávu?“ Všichni, a tak sedíme nad kouřící kávou, zakusujeme čerstvé croissanty a kocháme se nádherou horského údolí. Ale ne na dlouho. Naše nenasytné lyže volají po sněhu, a tak se opět vydáváme na svahy.
Přes pěší zónu dojdeme ke kabince s názvem Schattberg x-press. Jako první nás upoutá ocelový most, který spojuje nástupní stanici s městečkem. Opravdu prapodivná věc v celé té nádherné scenérii alpských kostelíků. Přes převýšení více jak 1000 m se dostaneme na vrchol Schattberg Ost ( 2020 m. n. m. ). Odtud se můžeme vydat nalevo na nejdelší sjezdovku ve středisku – modrou sedmikilometrovou Jausernabfahrt II, která by nás dovezla až na parkoviště, u kterého stojí náš penzion. Tuto trať si ale nechávám pro své přátele až na konec. Malé překvapení jako třešnička na dortu.
Cesta na vrchol
Rozjíždíme se tedy doprava po sjezdovce, která se zařezává ještě hlouběji do údolí. Dojedeme až ke kabince Schattberg Sprinter, která se šplhá na vrchol Schattberg West, do výšky 2096 m. n. m. . Schattberg-West je nejvýše položené místo, kam se můžeme pomocí lanovek dostat. Kdo má zájem, může si udělat pěší túru ještě výš. My ale zůstáváme věrni svým lyžím a obdivujeme zdejší krajinu. Výhled je nádherný. Po chvilce kochání se rozhodneme sjet zpět do údolí po červené sjezdovce.
Projíždíme pod žlutou kabinkou Westgipfelbahn, která vyjíždí již z Hinterglemmu, a nikoliv ze Saalbachu. Dole se nezapomeňte pořádně rozjet, jelikož pokud nebudete chtít tímto žluťáskem vyjet opět nahoru, čeká vás přesun na lyžích po rovině. Napravo od sjezdovky se nachází báječně upravovaný snowpark a několikero lyžařských škol a školek. Toto území patří zábavě. Přes pláň Limbergalm se dostanete k normované FIS sjezdovce s červenou kabinkou.
Odpočinek a hurá na ně
Jen pro orientaci – stále jsme nepřejeli údolí zpět na stranu, kde jsme se na začátku fotili, ale jsme stále na straně, kde se nalézá nejvyšší vrcholek Schatteberg West. Pro zájemce se u nástupní stanice nalézají hned dvě restaurace, tradiční Radler a Almdudler. Odpočíváme a doplňujeme tekutiny. Někteří si dávají jídlo. Já ale pohrdám, dávám si čokoládovou tyčinku a frčím nahoru sám.
Za mých mladých let to bývala má oblíbená sjezdovka, nicméně postupem času se můj carvingový oblouk vytříbil a sjezdovka se mi zdá pro můj skvělý styl příliš prudká. Ale i přesto si jízdu vychutnávám. Dole se ke mně přidávají přátelé a společně sjezdovku ještě několikrát sjíždíme. Dobrá nálada nás neopouští a tak na vrcholku Zwölferkogel, ve výšce 1984 m. n. m. , vytahujeme fotoaparáty a cvakáme ostošest. Po pár klidných jízdách zavelím a jedeme provětrat nejnáročnější černé sjezdovky. Ale „psst“. Nikomu ani muk.
Jedeme na jednu z nejprudších sjezdovek v Rakousku. Strach nemám, dá se bez problému sjet, a navíc se po ní dostanete do té nejbáječnější lyžařské oblasti v celém areálu. Zvládli jsme to všichni. Stále však ještě nemáme dost.
Nenasytné lyže a unavení lyžaři
Po příjezdu dolů musíme sundat lyže a přejít silnici. Naštěstí je to jen pár metrů a opět můžeme obout lyže a vyrazit k lanovce. Kabinkou vyjedeme do mezistanice Hochalm, odkud se rozbíhají dvě šestisedačky, každá na jeden vrcholek. Kolem mezistanice je dostatek restaurací, kde můžeme doplnit síly. Mezi mé oblíbené patří Sonnhof s terasou, na které je spousta lehátek k odpočinku. Koupíme si jídlo a pití, a uvelebíme se do lehátek. Do obličeje se nám opírá pravé horské slunce. Načerpáváme nové síly, protože den ještě nekončí.
Jak jsem již zmínil, v místech kde se nacházíme, jsou dvě centrální sedačky. Levá lanovka vede na Spieleckogel, a pravá na Reichkendlkogel. Obě lanovky vedou k červeným sjezdovkám, které jsou perfektně připravené pro kvalitní jízdu. Pokud pojedete nahoru pravou lanovkou, dojedete do menší ho ráje na freeride. Nedotčený prostot mimo sjezdovky přímo láká k jízdě. Výhodou je, že ať zahučíte kamkoliv, vždy vyjedete u nástupní stanice! Jediný problém je, že kvalitní freeridová jízda vyžaduje dostatek čerstvého prašanu a tudíž je nutné si ráno přivstat. Z vlastní zkušenosti ale vím, že to ranní vstávání skutečně stojí za to.
Den se krátí, a ačkoli se nám vůbec nechce, je čas na návrat. Takže hurá nehurá dolů nad černou sjezdovkou na Zwölferkogel, pak dolů po FIS sjezdovce, a nakonec nahoru žlutou kabinkou na Schatteberg West. Odtud nás čeká cesta po modré trati, kterou si prodloužíme o 2,5 km. Podtrženo a sečteno, celých 9,5 km dolů k autu. Po cestě se ještě jednou zastavíme. Míjíme totiž jednu zapadlou restauraci. Neodoláme a odpočineme si u dobré kávy. Užíváme si ticha a výhledu na les. Po odpočinku se loudavým tepme svezeme dolů k autu. Rychle nasedáme a přesouváme se do našeho penzionu. Byl to krásný den.
Co můžeš udělat dnes, vychutnej si raději zítra
Zítra nás čeká opět den plný lyžování. Ráno brzy vyrážíme na svahy, během poledne si odpočineme v baru Amor, který se nachází pod červenou pětikabinkou zhruba v půlce sjezdovky, a pak už zase zápolíme se sněhem na tratích. Večer se vydáváme na procházku do městečka. Večerní Saalbach je krásný. Zalezeme do jedné z mnoha hospůdek a popíjíme. Ne však dlouho, jelikož ráno musíme být zase první na svahu, abychom si užili čerstvých sjezdovek a jejich manšestru.
Čert, aby se v tom vyznal
Středisko Saalbach-Hinterglamm nabízí vše potřebné i bez nutnosti přepravovat se autem. Hned po ruce máte zdravotnickou péči, potraviny i jiné obchody. Restaurace a bary jsou všude. Nemusíte se bát, že by nebylo kam jít, nebo že by bylo plno. Celým střediskem od rána do večera křižují skibusy. Snad jen trochu obtížné je, se v nich vyznat. Údolím projíždí několik linek, přičemž každá z nich začíná a končí v jiném místě. Občas ani řidiči sami nevědí, kam jedou, ale pevně věřím, že budete-li v Saalbachu poprvé, zážitek ze skvělého lyžování vám spletitá skibusová síť rozhodně nezkazí.
Konec dobrý, všechno dobré
Závěrem snad jen to, že neznám lepší středisko než Ski Circus Saalbach Hinterglamm Leogang. Vřele jej doporučuji. Je dostupné nejen cenově ale i vzdáleností 547km z Brna a 578km z Prahy. V Saalbachu si na své přijdou všichni milovníci sněhu, od těch nejmenších lyžařů až po zkušené brázdiče sjezdovek.
I takto báječnou dovolenou můžete prožít díky cestovní kanceláři CK PUXtravel, která nabízí ubytování v srdci Hinterglemmu, jen pár metrů od nástupní stanice lanovek, v apartmánech za 550 Kč/os. Nebo snad zvolíte jinou alternativu ubytování? Stačí se mrknout na puxtravel.cz.
Prvním cílem našeho íránského putování se stal Koh-e-Sabalan.
Osamocený horský masiv vulkanického původu, jenž byl aktivní ještě před
10000 lety. Nejvyšší z jeho několika vrcholů měří přesně
jako evropský velikán Mt. Blanc – tedy 4811m.
Prvním cílem našeho íránského putování se stal Koh-e-Sabalan. Osamocený horský masiv vulkanického původu, jenž byl aktivní ještě před 10000 lety, ležící na severozápadě Íránu v provincii Ardabil (pojmenované po stejnojmenném městě). Nejvyšší z jeho několika vrcholů měří přesně jako evropský velikán Mt. Blanc – tedy 4811m. Původní vrcholový kráter naplnila průzračná tmavě azurová voda, tvořící stálé ledovcové jezero. Svahy vulkánu v létě obývají početné skupiny pastevců žijících v jurtách – v nižších polohách totiž v letních měsících travnatý porost vysychá a není pro ovce a kozy dostatečně výživný.
Prvním krokem k výstupu je cesta pod horu – ta zpravidla začíná v Tabrízu, téměř dvoumilionové metropoli severního Íránu. Odtud autobusem do Meshkin Shar a taxíkem do Shaviloo, horského střediska na úpatí hory. Dle libosti (či spíše lenosti) odtud lze ještě džípem vyjet do samotného basecampu. Tuto variantu volíme i my.
Po příjezdu do Shaviloo zůstáváme stát jako zmražení – parkoviště plní desítky a desítky aut. Je totiž čtvrtek večer, což zde znamená začátek víkendu (ten je jednodenní v pátek), navíc za pár dní začíná ramadán, konec pikniků (Shaviloo je oblíbeným piknikovým místem). Do basecampu, ve výšce okolo 3500 m n.m., naštěstí míří jen část osazenstva těchto aut. I přesto je zde ale přeplněno a proto stanujeme raději opodál, schovaní za velkým monolitickým balvanem.
Druhý den ráno k vrcholu míří celé zástupy a se svítáním se z jejich řad ozývá mocnými hlasy provolávané: „Allah akbar!“ Věta v našich končinách známá jako poslední pokřik sebevražedného atentátníka pár chvil před tím, než se rozmetá na kusy, neznamená nic prostšího než uctění boha. Kdo by také chtěl téměř k pěti tisícům vystupovat opásán náloží.
My tento den věnujeme aklimatizaci, obhlídce terénu a návštěvě pastevců a prozřetelně se vyhýbáme davům na strmě stoupající vrcholové stezce. Kolem oběda se potkáváme s prvním pastevcem, ale komunikace se omezuje pouze na vzájemné potřesení rukou a „Čechoslovak“, tak aby nevázla řeč, dostáváme alespoň malé jehně. Po pokorném poděkování ovčí mládě vracíme a pokračujeme dále.
Odpoledne se nenápadně přibližujeme k jurtám, ale jejich návštěvu znemožňují všudypřítomní ovčáčtí psy odrážející nás svým ostrým štěkotem a nebezpečnými výpady. Když už se zdá, že s prohlídkou pasteveckých obydlí máme utrum, z jednoho z nich vylézají dva muži, zběsilými gesty nás zvou dovnitř a psy ukázňují.
Zvenčí nevelce vypadající jurta je vcelku prostorná. Kopulovitou konstrukci tvoří zohýbané, několik centimetrů silné, větve spojené provázky, pokryté pytlovinou a zvenčí ještě vrstvou ovčích usní. Skromné vybavení sestává ze samozřejmých perských koberců, samovaru a úložných prostorů pro jídlo a oblečení po stranách. Uvnitř sedí dvě rodiny s dětmi – obě na návštěvě a jedna postarší paní – „paní domu“. Naší přítomností jsou všichni nadšeni, okamžitě začínají připravovat čaj a po několikanásobném ujištění, že nevládneme ani perštinou ani turečtinou, začínají vyzvídat lámanou angličtinou. Otázky se týkají víry, našeho vztahu atd. Chápeme, že vysvětlovat ateismus je bezpředmětné, proto tvrdíme, že jsme katolíci a samozřejmě v manželském svazku. Na oplátku se dozvídáme povolání našich hostitelů – učitelka, prodavač koberců, pedolog (půdoznalec)… a dostáváme pozvání na večeři – tenký chleb připomínající tortilu, ovčí sýr a ještě něco ovčího v mističce (později k nelibosti mé a mého žaludku zjišťuji, že se jedná o tučný mléčný škraloup). Rozmluva pomalu začíná váznout, proto se loučíme a vydáváme ke stanu, kam nás ještě oba muži doprovázejí, lamentují něco o nebezpečí a přejí úspěšný zítřejší výstup.
Vystupuju sám, nikam nespěchám, ale vyrážím ještě za tmy kolem páté hodiny. V basecampu ještě doplňuju zásoby vody a vydávám se vstříc vrcholu. Vysoko nad sebou vidím jednu početnou skupinu a v patách mi je jedna asi tříčlenná. Samotný výstup není náročný na vybavení – v letních měsících díky takřka úplné absenci sněhu není potřeba jiná výzbroj než pevné pohorky a alespoň trochu zdatné nohy. S východem slunce předháním onu početnou, asi desetičlennou, skupinu mluvící směsicí jazyků, mezi nimiž nechybí ani ruština. Díky svižnému tempu mizí zanedlouho skupina z dohledu. Praporky pravidelně značená cesta se line všudypřítomným suťovištěm, značně zpomalujícím chůzi. Až na hranici 4200 m n.m., tedy ve výškách, kde v naší severní šířce je už dávno pusto, přestávají růst zbytky občasné vegetace v podobě trsů horských trav a začínají se objevovat první sněhová pole – zpočátku malá, později se rozšiřují a pochod po nich je příjemnou změnou oproti změti kamenů.
Posledních 400 výškových metrů se vyznačuje rostoucí svažitostí a sníženým obsahem kyslíku ve vzduchu. Plíce si začínají stěžovat a tempo klesá. I přesto docházím skupinu, která začínala o hodinu dříve a podřizuju se její rychlosti. Mladí Íránci touží po živém rozhovoru, čehož bohužel nejsem schopen. Asi po hodině společné chůze se blížíme pod vrchol, terén se narovnává a po křupavém firnu se pohodlně šlape. Nadmořská výška si začíná vybírat svou daň v podobě mírné nevolnosti a bolesti hlavy, ale po pěti hodinách téměř nepřetržitého pochodu se přede mnou otvírá pohled na dech beroucí jezero. Teploty kolem nuly a ledový vítr však ke koupeli příliš nevybízejí. Po vrcholovém fotu a menším občerstvení už sám skáču dolů.
Tam, kde předtím byly namáhány především lýtkové a stehenní svaly, teď trpí kolena. Sestup po kamenitém podkladu se podobá nekonečnému schodišti – pokud uvažujeme výšku schodu 20cm a rozdíl nadmořských výšek 1500m, dostaneme úctyhodných 7500 schodů (tedy +-450 pater). Dolů dorážím naprosto vyčerpán, usínám dříve, než stihnu dojíst zasloužený instantní oběd a jen s malými přestávkami načerpávám energii v podobě spánku až do rána. I přesto lze konstatovat, že kromě nadmořské výšky a spousty šlapání není Sabalan při zvolení klasické východní cesty náročnou horou, naopak v této výškové kategorii bude spíše jednou z těch nejlehčích.
V brzkých hodinách přes podsabalanské zelené pláně, údolíčka a vyprahlé říčky pomalu klesáme, kochaje se horskou přírodou. Během pauzy na polední polévku nás v malém schovaném údolí překvapuje svou přítomností muž středního věku. V teniskách, kalhotách s puky, košili, džínové bundě Lacoste a igelitovou taškou v ruce si vesele skáče naším směrem a vybízí nás, ať se přidáme. Komunikace se omezuje pouze na jednoduchou gestikulaci a smích, i tak si s tímto bezejmenným rozumíme lépe než s kdekým mluvícím naším jazykem. Velice svižným tempem se táhlými traverzy chytře vyhýbáme mnoha údolím, a když naznačujeme, že nestačíme, muž zastavuje a z kouzelné igelitky vytahuje bonboniéru plnou tureckého medu. Naše cesty se však zanedlouho rozdělují kousek nad Shaviloo.
Ve večerním světle nám Sabalan, pastevecké pláně s jurtami a okolní údolí plná bizarních skalních útvarů nabízejí neopakovatelné pohledy a piknikující Íránci nám za jeden zdvořilý pozdrav nabízejí dva skopové kebaby, které samozřejmě neodmítáme. Uvažujeme o mentalitě a pohostinství místních a srovnáváme – jak jsou cizinci přijímáni u nás a jak by byli přijati eventuální íránští turisti? Odpověď ani není třeba vyslovovat.
V noci kolem stanu pobíhá smečka polodivokých psů a na jeho rozích se zdviženou nohou libě provádí svou potřebu, ale kromě značkování naštěstí neútočí. Východ slunce nás vítá do prvního ramadánového dne, stavíme se k silnici a stopujeme vstříc dalším íránským dobrodružstvím.
Prvním cílem našeho íránského putování se stal Koh-e-Sabalan. Osamocený horský masiv vulkanického původu, jenž byl aktivní ještě před 10000 lety, ležící na severozápadě Íránu v provincii Ardabil (pojmenované po stejnojmenném městě). Nejvyšší z jeho několika vrcholů měří přesně jako evropský velikán Mt. Blanc – tedy 4811m. Původní vrcholový kráter naplnila průzračná tmavě azurová voda, tvořící stálé ledovcové jezero. Svahy vulkánu v létě obývají početné skupiny pastevců žijících v jurtách – v nižších polohách totiž v letních měsících travnatý porost vysychá a není pro ovce a kozy dostatečně výživný.
Prvním krokem k výstupu je cesta pod horu – ta zpravidla začíná v Tabrízu, téměř dvoumilionové metropoli severního Íránu. Odtud autobusem do Meshkin Shar a taxíkem do Shaviloo, horského střediska na úpatí hory. Dle libosti (či spíše lenosti) odtud lze ještě džípem vyjet do samotného basecampu. Tuto variantu volíme i my.
Po příjezdu do Shaviloo zůstáváme stát jako zmražení – parkoviště plní desítky a desítky aut. Je totiž čtvrtek večer, což zde znamená začátek víkendu (ten je jednodenní v pátek), navíc za pár dní začíná ramadán, konec pikniků (Shaviloo je oblíbeným piknikovým místem). Do basecampu, ve výšce okolo 3500 m n.m., naštěstí míří jen část osazenstva těchto aut. I přesto je zde ale přeplněno a proto stanujeme raději opodál, schovaní za velkým monolitickým balvanem.
Druhý den ráno k vrcholu míří celé zástupy a se svítáním se z jejich řad ozývá mocnými hlasy provolávané: „Allah akbar!“ Věta v našich končinách známá jako poslední pokřik sebevražedného atentátníka pár chvil před tím, než se rozmetá na kusy, neznamená nic prostšího než uctění boha. Kdo by také chtěl téměř k pěti tisícům vystupovat opásán náloží.
My tento den věnujeme aklimatizaci, obhlídce terénu a návštěvě pastevců a prozřetelně se vyhýbáme davům na strmě stoupající vrcholové stezce. Kolem oběda se potkáváme s prvním pastevcem, ale komunikace se omezuje pouze na vzájemné potřesení rukou a „Čechoslovak“, tak aby nevázla řeč, dostáváme alespoň malé jehně. Po pokorném poděkování ovčí mládě vracíme a pokračujeme dále.
Odpoledne se nenápadně přibližujeme k jurtám, ale jejich návštěvu znemožňují všudypřítomní ovčáčtí psy odrážející nás svým ostrým štěkotem a nebezpečnými výpady. Když už se zdá, že s prohlídkou pasteveckých obydlí máme utrum, z jednoho z nich vylézají dva muži, zběsilými gesty nás zvou dovnitř a psy ukázňují.
Zvenčí nevelce vypadající jurta je vcelku prostorná. Kopulovitou konstrukci tvoří zohýbané, několik centimetrů silné, větve spojené provázky, pokryté pytlovinou a zvenčí ještě vrstvou ovčích usní. Skromné vybavení sestává ze samozřejmých perských koberců, samovaru a úložných prostorů pro jídlo a oblečení po stranách. Uvnitř sedí dvě rodiny s dětmi – obě na návštěvě a jedna postarší paní – „paní domu“. Naší přítomností jsou všichni nadšeni, okamžitě začínají připravovat čaj a po několikanásobném ujištění, že nevládneme ani perštinou ani turečtinou, začínají vyzvídat lámanou angličtinou. Otázky se týkají víry, našeho vztahu atd. Chápeme, že vysvětlovat ateismus je bezpředmětné, proto tvrdíme, že jsme katolíci a samozřejmě v manželském svazku. Na oplátku se dozvídáme povolání našich hostitelů – učitelka, prodavač koberců, pedolog (půdoznalec)… a dostáváme pozvání na večeři – tenký chleb připomínající tortilu, ovčí sýr a ještě něco ovčího v mističce (později k nelibosti mé a mého žaludku zjišťuji, že se jedná o tučný mléčný škraloup). Rozmluva pomalu začíná váznout, proto se loučíme a vydáváme ke stanu, kam nás ještě oba muži doprovázejí, lamentují něco o nebezpečí a přejí úspěšný zítřejší výstup.
Vystupuju sám, nikam nespěchám, ale vyrážím ještě za tmy kolem páté hodiny. V basecampu ještě doplňuju zásoby vody a vydávám se vstříc vrcholu. Vysoko nad sebou vidím jednu početnou skupinu a v patách mi je jedna asi tříčlenná. Samotný výstup není náročný na vybavení – v letních měsících díky takřka úplné absenci sněhu není potřeba jiná výzbroj než pevné pohorky a alespoň trochu zdatné nohy. S východem slunce předháním onu početnou, asi desetičlennou, skupinu mluvící směsicí jazyků, mezi nimiž nechybí ani ruština. Díky svižnému tempu mizí zanedlouho skupina z dohledu. Praporky pravidelně značená cesta se line všudypřítomným suťovištěm, značně zpomalujícím chůzi. Až na hranici 4200 m n.m., tedy ve výškách, kde v naší severní šířce je už dávno pusto, přestávají růst zbytky občasné vegetace v podobě trsů horských trav a začínají se objevovat první sněhová pole – zpočátku malá, později se rozšiřují a pochod po nich je příjemnou změnou oproti změti kamenů.
Posledních 400 výškových metrů se vyznačuje rostoucí svažitostí a sníženým obsahem kyslíku ve vzduchu. Plíce si začínají stěžovat a tempo klesá. I přesto docházím skupinu, která začínala o hodinu dříve a podřizuju se její rychlosti. Mladí Íránci touží po živém rozhovoru, čehož bohužel nejsem schopen. Asi po hodině společné chůze se blížíme pod vrchol, terén se narovnává a po křupavém firnu se pohodlně šlape. Nadmořská výška si začíná vybírat svou daň v podobě mírné nevolnosti a bolesti hlavy, ale po pěti hodinách téměř nepřetržitého pochodu se přede mnou otvírá pohled na dech beroucí jezero. Teploty kolem nuly a ledový vítr však ke koupeli příliš nevybízejí. Po vrcholovém fotu a menším občerstvení už sám skáču dolů.
Tam, kde předtím byly namáhány především lýtkové a stehenní svaly, teď trpí kolena. Sestup po kamenitém podkladu se podobá nekonečnému schodišti – pokud uvažujeme výšku schodu 20cm a rozdíl nadmořských výšek 1500m, dostaneme úctyhodných 7500 schodů (tedy +-450 pater). Dolů dorážím naprosto vyčerpán, usínám dříve, než stihnu dojíst zasloužený instantní oběd a jen s malými přestávkami načerpávám energii v podobě spánku až do rána. I přesto lze konstatovat, že kromě nadmořské výšky a spousty šlapání není Sabalan při zvolení klasické východní cesty náročnou horou, naopak v této výškové kategorii bude spíše jednou z těch nejlehčích.
V brzkých hodinách přes podsabalanské zelené pláně, údolíčka a vyprahlé říčky pomalu klesáme, kochaje se horskou přírodou. Během pauzy na polední polévku nás v malém schovaném údolí překvapuje svou přítomností muž středního věku. V teniskách, kalhotách s puky, košili, džínové bundě Lacoste a igelitovou taškou v ruce si vesele skáče naším směrem a vybízí nás, ať se přidáme. Komunikace se omezuje pouze na jednoduchou gestikulaci a smích, i tak si s tímto bezejmenným rozumíme lépe než s kdekým mluvícím naším jazykem. Velice svižným tempem se táhlými traverzy chytře vyhýbáme mnoha údolím, a když naznačujeme, že nestačíme, muž zastavuje a z kouzelné igelitky vytahuje bonboniéru plnou tureckého medu. Naše cesty se však zanedlouho rozdělují kousek nad Shaviloo.
Ve večerním světle nám Sabalan, pastevecké pláně s jurtami a okolní údolí plná bizarních skalních útvarů nabízejí neopakovatelné pohledy a piknikující Íránci nám za jeden zdvořilý pozdrav nabízejí dva skopové kebaby, které samozřejmě neodmítáme. Uvažujeme o mentalitě a pohostinství místních a srovnáváme – jak jsou cizinci přijímáni u nás a jak by byli přijati eventuální íránští turisti? Odpověď ani není třeba vyslovovat.
V noci kolem stanu pobíhá smečka polodivokých psů a na jeho rozích se zdviženou nohou libě provádí svou potřebu, ale kromě značkování naštěstí neútočí. Východ slunce nás vítá do prvního ramadánového dne, stavíme se k silnici a stopujeme vstříc dalším íránským dobrodružstvím.
Pokud se zeptáte, která horská oblast v Gruzii je nejkrásnější,
dost pravděpodobně dostanete odpověď, že Svanetie. Svanové žijí sice
již po staletí pod nadvládou Gruzie, ale jedná se o samostatný národ
s vlastním jazykem. Naše expedice HUMI Outdoor Jižní Kavkaz se tam
dostala maršrutou od nádraží v Zugdidi.
Pokud se zeptáte, která horská oblast v Gruzii je nejkrásnější, dost pravděpodobně dostanete odpověď, že Svanetie. Mně se osobně nejvíce líbila Tušetie, a to především proto, že do Svanetie jezdí podstatně více turistů. Z hlediska kulturně-historického se od zbytku Gruzie v mnohém liší. Svanové žijí sice již po staletí pod nadvládou Gruzie, ale jedná se o samostatný národ s vlastním jazykem. Naše expedice HUMI Outdoor Jižní Kavkaz se tam dostala maršrutou od nádraží v Zugdidi (tam jsme dojeli nočním vlakem z Tbilisi). Klikatá cesta přes hory trvá několik hodin, ale již brzy se doprava zrychlí. Turistický ruch ve Svanetii je totiž hojně dotován vládou a tak se ze Zugdidi do Mestie, hlavního centra oblasti, staví asfaltová silnice.
Celí rozlámaní po dlouhé cestě s jedinou zastávkou jsme dorazili do Mestie. I v tomto městě je vidět rozvoj směřující ke zlepšení služeb pro turisty. Dnes je to tu samá jáma, halda štěrku a těžká technika, ale za rok za dva zde bude stát gruzínská varianta Špindlerova Mlýnu. Už nyní tu potkáte několik hotelů a informační centrum. Město má však stále ještě hodně vad na kráse. Po prašných ulicích se prochází prasata a krávy, nerušeny hřmotem gigantických bagrů. Obchodů s potravinami je tu sice asi deset, ale pokud chcete udělat větší nákup, musíte obejít všechny, protože v každém mají jen něco. Banka se nachází na hlavní ulici v domě, který budí dojem, že se každou chvíli rozpadne. Aby sis mohl vybrat peníze, musíš projít špinavou chodbou s pavučinami u stropu, podél ohyzdných místností s rozbitým nábytkem. A pošta? Jejím hledáním byste se zbytečně zdržovali. Žádná tu není.
Co však dělá Mestii atraktivní, a co zároveň přitahuje do Svanetie turisty (kromě krásných hor), jsou obranné věže. Podobné věže nalezneme v různých částech hor podél gruzínsko-ruské hranice, v každé oblasti ale vypadají trochu jinak a pochází z jiného období. Ty Svanské vznikaly od devátého do dvanáctého století a je jich opravdu hodně. Když se rozhlédnete po Mestii, každým směrem na nějakou narazíte. Mají čtyři nebo pět pater a dosahují do výše až dvaceti pěti metrů. Některé jsou již velmi zchátralé a chybí jim kusy zdí, jiné jsou napojené na domy běžných obyvatel. Jedna z věží je opravena a zpřístupněna pro veřejnost. Protože k ní nevedou žádné směrovky ani poutavé cedule, bloudili jsme tam asi hodinu. Hned vedle stojí „Svanský dům“ – jedna místnost vybavená co možná nejtypičtěji a nejtradičněji. Paní, které jsme za vstup zaplatili každý 3 lari (30 Kč), nám vysvětlila, že dříve žili lidé a dobytek v jedné místnosti. Chlévy stojící ze tří stran byly dole a nad nimi se spalo. U čtvrté zdi stála pec a uprostřed se sedělo. Inu smrádek, ale teplíčko…
V Gruzii si můžete stan postavit prakticky kdekoliv a nikomu to nevadí. Alespoň tak to platilo v době naší expedice. Jak to bude za pár let, až se zde turistický ruch náležitě rozvine, se zatím lze jen dohadovat. Utábořili jsme se nahoře nad Mestií u bývalé turistické chaty, dnes ruiny, kterou navštěvují už jen krávy. Z toho místa jsme měli krásný výhled na město, nádherná horská panoramata a malé letiště, kam každý den přilétá z Tbilisi letadlo s pohodlnými turisty, kteří strašně spěchají. Ani to, že jsme si rozdělali oheň, nikomu nevadilo, dokonce ani okolo procházejícím pastevcům. Na tomto místě jsme nakonec strávili tři noci.
Druhý den naší návštěvy Svanetie jsme podnikli výlet po malých vesničkách v blízkém údolí. Dostávali jsme se tam poněkud obtížně, skrz hluboký porost a hustý les. Nicméně podle GPS navigace jsme šli po cestě. Po cca dvou hodinách bloudění jsme konečně dorazili na normální cestu, která údolím vedla. Pak jsme procházeli jednu vesničku za druhou. Na rozdíl od Mestie zde byl klid. I zde bylo spoustu obranných věží a občas nějaké krávy. Místních jsme potkali jen málo, turisty žádné. Ti si vybírají populární trasy k nejvyšším vrcholům, nekrásnějším ledovcům a jezerům.
Svanetie je také známa malými kostelíky se starými freskami. Přestože i po naší trase měly nějaké být, potkali jsme jen jeden, který do tohoto popisu nezapadal. U přední zdi na římse stálo několik ikon a láhev vodky, uprostřed se nacházelo vyhaslé ohniště. Domníváme se, že se v tomto kostele stále ještě praktikuje Jvarismus, staré kavkazské náboženství, jehož rituály se často během christianizace odlehlých oblastí zkombinovaly s těmi křesťanskými. Škoda, že jsme ve Svanetii měli tak málo času, kdybychom měli o pár dní víc, nemuseli bychom se ve vesničce Mulakhi otáčet a podél řeky se vracet zpátky, ale mohli bychom pokračovat pár dní do městečka Ushguli, kde je k vidění také strašná spousta obraných věží. Údajně jsou ale o mnoho krásnější než v těchto malých vesničkách, nebo v Mestii. Jsou dokonce tak krásné, že je můžeme najít i na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO.
Výprava se uskutečnila za podpory firmy HUMI OUTDOOR, která nám poskytla kvalitní nepromokavé bundy a další vybavení.
Od ledovce do nemocnice
Jak již jsem zmínil, turisté si ve Svanitii vybírají hlavně trasy vedoucí k vrcholům hor, k velkým ledovcům a jezerům. I my jsme se rozhodli náš poslední celodenní výlet po Svanetii zaměřit k ledovci Chalaadi, který patří k nejoblíbenějším a z Mestie nejdostupnějším. Nejprve jsme šli několik hodin údolím, až jsme došli k malé vojenské základně. Kdo chce jít dál, musí se zde registrovat. Vojáci zde totiž dávají pozor, aby se jim turisté neztráceli do Ruské federace, jejíž hranice jsou vzdálené již jen pár kilometrů. Po úspěšné registraci jsme se vydali na poslední úsek cesty za ledovcem. Bylo nám trochu trapno, když jsme na cestě lesem podél ledovcové řeky potkali asi bambilión turistů, včetně řady důchodců.
Po nějaké době se nám konečně otevřel výhled na slibovaný ledovec. Kdo by však čekal nádherný masiv zářící bílé hmoty, byl by zklamán. Povrch této ledové masy je totiž pokryt šedivým písečkem a kusy kamenů z okolních hor. Nádherná namodralá barva zářila jen pod ledovcem v místě, kde vytékala ledovcová řeka. My, coby hloupý a nezkušení turisté, jsme se k tomuto výtoku samozřejmě šli podívat, abychom se mohli vyfotit. Přátelé, prosím vás, NIKDY SI NESTOUPEJTE POD LEDOVEC! Jak je známo, ledovce tají, což nemá za následek jenom vznik ledovcových řek, ale i také to, že utává i jejich povrch, díky čemuž se uvolňují již zmiňované kameny. A když jeden z těchto kamenů zasáhl člena naší expedice do hlavy, nebyl to příliš krásný pohled. Naštěstí bez problémů (leč se zkrvavenou hlavou) došel až na vojenskou stanici. Vojáci nám zavolali sanitku (pradávné auto, které by u nás již dávno bylo sešrotované nebo vystavené v muzeu).
Záchranka přijela asi za hodinu a dovezla naši skupinu a ještě další lidi na kraj Mestie a raněného kamaráda až do malé nemocnice. Mají tam dva sály a vždy jen jednoho doktora ve službě. Ten, aniž by zrentgenoval lebku (jednoduše proto, že rentgen neměli), ránu zašil, našeho pacienta si nechal přes noc na pozorování a ráno mu předepsal léky, které se ve městě nikde nedají koupit… Naštěstí jsme krátce na to Svanetii opustili, léky sehnali a prasklá lebka se během pár týdnů zahojila.
Pokud se zeptáte, která horská oblast v Gruzii je nejkrásnější, dost pravděpodobně dostanete odpověď, že Svanetie. Mně se osobně nejvíce líbila Tušetie, a to především proto, že do Svanetie jezdí podstatně více turistů. Z hlediska kulturně-historického se od zbytku Gruzie v mnohém liší. Svanové žijí sice již po staletí pod nadvládou Gruzie, ale jedná se o samostatný národ s vlastním jazykem. Naše expedice HUMI Outdoor Jižní Kavkaz se tam dostala maršrutou od nádraží v Zugdidi (tam jsme dojeli nočním vlakem z Tbilisi). Klikatá cesta přes hory trvá několik hodin, ale již brzy se doprava zrychlí. Turistický ruch ve Svanetii je totiž hojně dotován vládou a tak se ze Zugdidi do Mestie, hlavního centra oblasti, staví asfaltová silnice.
Celí rozlámaní po dlouhé cestě s jedinou zastávkou jsme dorazili do Mestie. I v tomto městě je vidět rozvoj směřující ke zlepšení služeb pro turisty. Dnes je to tu samá jáma, halda štěrku a těžká technika, ale za rok za dva zde bude stát gruzínská varianta Špindlerova Mlýnu. Už nyní tu potkáte několik hotelů a informační centrum. Město má však stále ještě hodně vad na kráse. Po prašných ulicích se prochází prasata a krávy, nerušeny hřmotem gigantických bagrů. Obchodů s potravinami je tu sice asi deset, ale pokud chcete udělat větší nákup, musíte obejít všechny, protože v každém mají jen něco. Banka se nachází na hlavní ulici v domě, který budí dojem, že se každou chvíli rozpadne. Aby sis mohl vybrat peníze, musíš projít špinavou chodbou s pavučinami u stropu, podél ohyzdných místností s rozbitým nábytkem. A pošta? Jejím hledáním byste se zbytečně zdržovali. Žádná tu není.
Co však dělá Mestii atraktivní, a co zároveň přitahuje do Svanetie turisty (kromě krásných hor), jsou obranné věže. Podobné věže nalezneme v různých částech hor podél gruzínsko-ruské hranice, v každé oblasti ale vypadají trochu jinak a pochází z jiného období. Ty Svanské vznikaly od devátého do dvanáctého století a je jich opravdu hodně. Když se rozhlédnete po Mestii, každým směrem na nějakou narazíte. Mají čtyři nebo pět pater a dosahují do výše až dvaceti pěti metrů. Některé jsou již velmi zchátralé a chybí jim kusy zdí, jiné jsou napojené na domy běžných obyvatel. Jedna z věží je opravena a zpřístupněna pro veřejnost. Protože k ní nevedou žádné směrovky ani poutavé cedule, bloudili jsme tam asi hodinu. Hned vedle stojí „Svanský dům“ – jedna místnost vybavená co možná nejtypičtěji a nejtradičněji. Paní, které jsme za vstup zaplatili každý 3 lari (30 Kč), nám vysvětlila, že dříve žili lidé a dobytek v jedné místnosti. Chlévy stojící ze tří stran byly dole a nad nimi se spalo. U čtvrté zdi stála pec a uprostřed se sedělo. Inu smrádek, ale teplíčko…
V Gruzii si můžete stan postavit prakticky kdekoliv a nikomu to nevadí. Alespoň tak to platilo v době naší expedice. Jak to bude za pár let, až se zde turistický ruch náležitě rozvine, se zatím lze jen dohadovat. Utábořili jsme se nahoře nad Mestií u bývalé turistické chaty, dnes ruiny, kterou navštěvují už jen krávy. Z toho místa jsme měli krásný výhled na město, nádherná horská panoramata a malé letiště, kam každý den přilétá z Tbilisi letadlo s pohodlnými turisty, kteří strašně spěchají. Ani to, že jsme si rozdělali oheň, nikomu nevadilo, dokonce ani okolo procházejícím pastevcům. Na tomto místě jsme nakonec strávili tři noci.
Druhý den naší návštěvy Svanetie jsme podnikli výlet po malých vesničkách v blízkém údolí. Dostávali jsme se tam poněkud obtížně, skrz hluboký porost a hustý les. Nicméně podle GPS navigace jsme šli po cestě. Po cca dvou hodinách bloudění jsme konečně dorazili na normální cestu, která údolím vedla. Pak jsme procházeli jednu vesničku za druhou. Na rozdíl od Mestie zde byl klid. I zde bylo spoustu obranných věží a občas nějaké krávy. Místních jsme potkali jen málo, turisty žádné. Ti si vybírají populární trasy k nejvyšším vrcholům, nekrásnějším ledovcům a jezerům.
Svanetie je také známa malými kostelíky se starými freskami. Přestože i po naší trase měly nějaké být, potkali jsme jen jeden, který do tohoto popisu nezapadal. U přední zdi na římse stálo několik ikon a láhev vodky, uprostřed se nacházelo vyhaslé ohniště. Domníváme se, že se v tomto kostele stále ještě praktikuje Jvarismus, staré kavkazské náboženství, jehož rituály se často během christianizace odlehlých oblastí zkombinovaly s těmi křesťanskými. Škoda, že jsme ve Svanetii měli tak málo času, kdybychom měli o pár dní víc, nemuseli bychom se ve vesničce Mulakhi otáčet a podél řeky se vracet zpátky, ale mohli bychom pokračovat pár dní do městečka Ushguli, kde je k vidění také strašná spousta obraných věží. Údajně jsou ale o mnoho krásnější než v těchto malých vesničkách, nebo v Mestii. Jsou dokonce tak krásné, že je můžeme najít i na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO.
Výprava se uskutečnila za podpory firmy HUMI OUTDOOR, která nám poskytla kvalitní nepromokavé bundy a další vybavení.
Od ledovce do nemocnice
Jak již jsem zmínil, turisté si ve Svanitii vybírají hlavně trasy vedoucí k vrcholům hor, k velkým ledovcům a jezerům. I my jsme se rozhodli náš poslední celodenní výlet po Svanetii zaměřit k ledovci Chalaadi, který patří k nejoblíbenějším a z Mestie nejdostupnějším. Nejprve jsme šli několik hodin údolím, až jsme došli k malé vojenské základně. Kdo chce jít dál, musí se zde registrovat. Vojáci zde totiž dávají pozor, aby se jim turisté neztráceli do Ruské federace, jejíž hranice jsou vzdálené již jen pár kilometrů. Po úspěšné registraci jsme se vydali na poslední úsek cesty za ledovcem. Bylo nám trochu trapno, když jsme na cestě lesem podél ledovcové řeky potkali asi bambilión turistů, včetně řady důchodců.
Po nějaké době se nám konečně otevřel výhled na slibovaný ledovec. Kdo by však čekal nádherný masiv zářící bílé hmoty, byl by zklamán. Povrch této ledové masy je totiž pokryt šedivým písečkem a kusy kamenů z okolních hor. Nádherná namodralá barva zářila jen pod ledovcem v místě, kde vytékala ledovcová řeka. My, coby hloupý a nezkušení turisté, jsme se k tomuto výtoku samozřejmě šli podívat, abychom se mohli vyfotit. Přátelé, prosím vás, NIKDY SI NESTOUPEJTE POD LEDOVEC! Jak je známo, ledovce tají, což nemá za následek jenom vznik ledovcových řek, ale i také to, že utává i jejich povrch, díky čemuž se uvolňují již zmiňované kameny. A když jeden z těchto kamenů zasáhl člena naší expedice do hlavy, nebyl to příliš krásný pohled. Naštěstí bez problémů (leč se zkrvavenou hlavou) došel až na vojenskou stanici. Vojáci nám zavolali sanitku (pradávné auto, které by u nás již dávno bylo sešrotované nebo vystavené v muzeu).
Záchranka přijela asi za hodinu a dovezla naši skupinu a ještě další lidi na kraj Mestie a raněného kamaráda až do malé nemocnice. Mají tam dva sály a vždy jen jednoho doktora ve službě. Ten, aniž by zrentgenoval lebku (jednoduše proto, že rentgen neměli), ránu zašil, našeho pacienta si nechal přes noc na pozorování a ráno mu předepsal léky, které se ve městě nikde nedají koupit… Naštěstí jsme krátce na to Svanetii opustili, léky sehnali a prasklá lebka se během pár týdnů zahojila.
Jakožto horolezečtí analfabeti byli jsme nalákáni vidinou netradičního
dobrodružství a otestováním sil našich atrofujících svalů dolních
končetin.
Cesta do Gruzie, především pak na Velký Kavkaz, byla více či méně plánována téměř rok dopředu. Hlavně z důvodu mé cestovatelské nedočkavosti neunikly googlovacímu sítu téměř žádné podrobnosti o nejatraktivnějších oblastech těchto euroasijských hor. Logicky se pak do hledáčku zájmu jako první dostal Mt. Kazbeg (v gruzínštině Mkinvartsveri), majestátní hora, ležící nedaleko od hlavního města Tbilisi, jejíž vrchol lehce přesahuje pětitisícovou hranici. Oficiální údaje se liší, některé udávají 5033m, jiné pak 5047m.
Jakožto horolezečtí analfabeti byli jsme nalákáni vidinou netradičního dobrodružství a otestováním sil našich atrofujících svalů dolních končetin. V obavách o neúspěch vznikl ambiciózní tréninkový plán (dvakrát týdně vybíhání 10×100 schodů), jenž se nakonec z důvodu nedostatku času a vůle úplně rozplynul. Pro nohy ochablé téměř roční nečinností byl tedy výstup zajímavou a nemalou výzvou.
Oťukávačka terénu
Přichází začátek července a nám se již blíží odlet. Skládáme do krosen své chabé horské vybavení a z Ruzyně vyrážíme vstříc velehorám. Ve Tbilisi se zdržujeme jen krátce. Nekřesťanské teploty v metropoli křesťanské země, zvané též „Paříž východu“, ani delší pobyt neumožňují. Přespáváme v jednom ze zdejších hostelů, tuším u Iriny, a ráno se se zápisníkem plným adres vydáváme do horkých a rušných ulic hledat plynové bobmy nezbytné pro pobyt v horách. Bez nich by stravování, s našimi převážně instantními zásobami, nebylo jednoduchou záležitostí. Martyrium trvá několik upocených hodin – bomby díkybohu nacházíme ve čtvrtém obchodě. Poté se již metrem vydáváme na autovagzal Didube, odkud pravidelně odjíždějí maršrutky do Kazbegi za konstantní cenu 10 lari (zhruba 110Kč za 150km). Do jedné nasedáme a osvěženi jízdou a vzduchem z otevřených okýnek směřujeme do podkazbeckého městečka.
Dorážíme navečer a bydlení na sebe nenechává dlouho čekat – přibíhá k nám žena popřechodového věku, jejíž jméno, jak později zjištujeme, je Nunu, a nabízí nám ubytování za vcelku přijatelnou cenu. Navíc, k naší radosti, její dcera (mimochodem velice pěkná mladá gruzínka) pracuje v česko-polském mountainhousu, odkud jsme měli v plánu vypůjčit si vybavení ke zdolání hory. Ještě tentýž den se vybavujeme horským materiálem – tedy mačkami, cepíny, sedáky a lanem; a uspáni několika půllitry místního gruzínského pitelného piva si užíváme poslední noc v postelích s matracemi nevalné kvality.
V basecampu
Po ránu již s krosnami obtěžkanými horolezeckým náčiním začínáme stoupat k basecampu v podobě bývalé meteorologické stanice Betlemi hut. Postupujeme kolem, z fotografií Kazbeku notoricky známého, kostela Svaté trojice a dál již jen přírodními, ovšem od turistů solidně vychozenými, stezkami.
Výstup, původně plánovaný jako jednodenní, se ukazuje být nelehkým soustem a za jeden den ho díky slabšímu tempu některých členů, respektive členek, výpravy nestíháme. Sestupující Izraelci, jež po cestě vzhůru potkáváme, nám potvrzují, že vycházet až na meteo za jeden den je šílenost. Vzdálenost z Kazbegi do basecampu není závratná (kolem 13km), ovšem převýšení se pohybuje okolo 2000 výškových metrů. Možná právě proto je po cestě vytvořeno menší provizorní tábořiště, ve výšce kolem 3000m n. m. Po přebrodění ledovcové řeky, v níž člověk během několika sekund dostává křeče (mimochodem údajně oblíbený způsob mučení ve starověké Číně), se zde rozhodujeme přenocovat.
Za slunečného rána se vydáváme překonat zbývající metry převýšení a vzdálenostní kilometry. Odpoutáváme se od běžné cesty, několikrát brodící další ledovcové říčky a motáme se ve spleti suťoviště. Pochodem provázeným polemikami o správnosti cesty se dostáváme na ledovec. Po přeskočení několika menších trhlinek se napojujeme na běžnou cestu a zanedlouho přicházíme pod Betlemi hut. Mezitím nás svižným tempem dobíhá místní guide a jedné ze s námi vystupujících ženštin bere krosnu a nekompromisně s ní stejnou rychlostí pokračuje vzhůru. Pomáhat slečnám je prý místní tradice.
Vyčerpáni, ale spokojeni dorážíme v brzkých odpoledních hodinách na polorozpadlou-poloopravenou meteorologickou stanici. Nakrmeni pak ještě na nedalekém sněhovém splazu testujeme postup v mačkách, s cepíny a navázáni na laně do necelých 4000m n.m. a tuto praktickou přípravu považujeme i za jakousi menší aklimatizaci. Druhý den nás čeká výstup. K naší neblahosti se dozvídáme, že na večer se chystá oslava (včetně nočního ohňostroje) nového majitele, jenž Betlemi hut zakoupil a chystá se z něj vytvořit komerční horolezecké centrum. Pozvání neodmítáme, ale pijeme jen střídmě a brzo uleháme, jelikož nás čeká náročný den.
Poznámka autora: Záměr komercializovat nejvyšší budovu gruzínské části Kavkazu plně chápu, ale dopad na zdejší nedávnou nedotčenost přírody je nepopiratelný, což zde člověk může spatřit i v dnešní době.
Jdeme na to!
Budíme se podle domluvy kolem druhé, s vyprázdněnou bagáží, připravenou pouze na výstup, teple oblečeni, nevyspalí díky vysokým decibelům v noci probíhajícího ohňostroje a popíjení, s čelovkami na hlavě vycházíme vstříc temnému neznámu. Jsme tři, dámská část osazenstva naší expedice dříme dále ve stanech. Zjišťujeme, že neprojít si den předem alespoň začátek cesty, nebyl nejlepší nápad. Stojíce uprostřed ledovce bloudíme mezi trhlinami do nichž by se s přehledem vešel jakýkoliv mikrobus – několik metrů na šířku a svítilnami stěží možno dosvítit na dno. Několik desítek minut kroužíme po ledovci, když spatřujeme vysvobozující světla – čelovky dalších skupin mířících na vrch. Radostně je dobíháme a řadíme se do stáda navázaného na lanech.
Čtyřčlenná výprava před námi – Gruzínci s jednou Němkou a za námi Němec se svým guidem, jenž nás už včera nabádal, ať jdeme radši za nimi, abychom se neztratili. Postupujeme dále. Rozbřesk – slunce osvětluje první okolní vysoké pahorky neznámých názvů a podivných tvarů. Dokonalý pohled. Téměř roboticky, posunujíce levou nohu za pravou, ukrajujíc jeden výškový metr za druhým, bez přestání jdeme.
500m pod vrcholem mě přepadá hypoxie – vysokohorská nemoc. Hlava praská, popadnout dech se nedaří. Pochopitelně – aklimatizace téměř žádná neproběhla. Musím se posadit, po menší svačině a nevědomém dvouminutovém mikrospánku se stav organismu vrací k „normálu“ a po rozhodování, zda se neotočit, pokračujeme dále. Všechno již klape jak má a krátce po jedenácté hodině stojíme na špičce frekventované hory. Vrcholové foto je samozřejmostí. V jednu chvíli stojí všechny tři výpravy, zdolávající ten den Kazbeg, vedle sebe. 9 lidí. Údaj na GPS jednoho z vystoupivších říká 5041m. Počasí nadmíru přívětivé – téměř bezvětří, lehce pod nulou a jen několik cumulů pod námi. Vysoko nad okolím, nad krajinou, nad všemi problémy, nad lidskou zkažeností a zhýralostí.
Dolu jde již všechno relativně hladce. Unaveni výstupem si sedáme a po zledovatělých částech vsedě svištíme, občas pouze brzdíce cepíny. Zbylé dvě výpravy necháváme daleko za sebou. Utíkáme před kameny, jež se na nás řítí z rozpadajících se skal po levé straně, ztraceni v suťovišti se snažíme neubírat na tempu a zpátky v basecampu jsme kolem třetí hodiny. Následuje únavové koma trvající u každého z nás kolem tří hodin. I po probuzení únava neodchází a i večer usínáme stejně rychle jako opilec na záchytce.
Čeká nás již jen cesta dolů do civilizace. Tu zvládáme bez problémů. Na ledovci nás ale zaráží nekonečné průvody turistů, kteří se pravděpodobně jako my chystají zdolat Kazbek. Jsou jich desítky – odhadem mezi třiceti až čtyřiceti. Všichni v řadě. Nedotčenost tohoto překrásného kraje už se rozplývá a mizí kamsi v dál. A pravděpodobně bude hůř, je to jen otázka let.
Atrofované svaly dolních končetin nezklamaly. Vracíme výbavu, úspěch slavíme šašlikem (pro neznalé – špíz sestávající se pouze z masa), přespáváme znovu u Nunu a druhý den nás čeká trmácení do jiné části Gruzie.
Cesta do Gruzie, především pak na Velký Kavkaz, byla více či méně plánována téměř rok dopředu. Hlavně z důvodu mé cestovatelské nedočkavosti neunikly googlovacímu sítu téměř žádné podrobnosti o nejatraktivnějších oblastech těchto euroasijských hor. Logicky se pak do hledáčku zájmu jako první dostal Mt. Kazbeg (v gruzínštině Mkinvartsveri), majestátní hora, ležící nedaleko od hlavního města Tbilisi, jejíž vrchol lehce přesahuje pětitisícovou hranici. Oficiální údaje se liší, některé udávají 5033m, jiné pak 5047m.
Jakožto horolezečtí analfabeti byli jsme nalákáni vidinou netradičního dobrodružství a otestováním sil našich atrofujících svalů dolních končetin. V obavách o neúspěch vznikl ambiciózní tréninkový plán (dvakrát týdně vybíhání 10×100 schodů), jenž se nakonec z důvodu nedostatku času a vůle úplně rozplynul. Pro nohy ochablé téměř roční nečinností byl tedy výstup zajímavou a nemalou výzvou.
Oťukávačka terénu
Přichází začátek července a nám se již blíží odlet. Skládáme do krosen své chabé horské vybavení a z Ruzyně vyrážíme vstříc velehorám. Ve Tbilisi se zdržujeme jen krátce. Nekřesťanské teploty v metropoli křesťanské země, zvané též „Paříž východu“, ani delší pobyt neumožňují. Přespáváme v jednom ze zdejších hostelů, tuším u Iriny, a ráno se se zápisníkem plným adres vydáváme do horkých a rušných ulic hledat plynové bobmy nezbytné pro pobyt v horách. Bez nich by stravování, s našimi převážně instantními zásobami, nebylo jednoduchou záležitostí. Martyrium trvá několik upocených hodin – bomby díkybohu nacházíme ve čtvrtém obchodě. Poté se již metrem vydáváme na autovagzal Didube, odkud pravidelně odjíždějí maršrutky do Kazbegi za konstantní cenu 10 lari (zhruba 110Kč za 150km). Do jedné nasedáme a osvěženi jízdou a vzduchem z otevřených okýnek směřujeme do podkazbeckého městečka.
Dorážíme navečer a bydlení na sebe nenechává dlouho čekat – přibíhá k nám žena popřechodového věku, jejíž jméno, jak později zjištujeme, je Nunu, a nabízí nám ubytování za vcelku přijatelnou cenu. Navíc, k naší radosti, její dcera (mimochodem velice pěkná mladá gruzínka) pracuje v česko-polském mountainhousu, odkud jsme měli v plánu vypůjčit si vybavení ke zdolání hory. Ještě tentýž den se vybavujeme horským materiálem – tedy mačkami, cepíny, sedáky a lanem; a uspáni několika půllitry místního gruzínského pitelného piva si užíváme poslední noc v postelích s matracemi nevalné kvality.
V basecampu
Po ránu již s krosnami obtěžkanými horolezeckým náčiním začínáme stoupat k basecampu v podobě bývalé meteorologické stanice Betlemi hut. Postupujeme kolem, z fotografií Kazbeku notoricky známého, kostela Svaté trojice a dál již jen přírodními, ovšem od turistů solidně vychozenými, stezkami.
Výstup, původně plánovaný jako jednodenní, se ukazuje být nelehkým soustem a za jeden den ho díky slabšímu tempu některých členů, respektive členek, výpravy nestíháme. Sestupující Izraelci, jež po cestě vzhůru potkáváme, nám potvrzují, že vycházet až na meteo za jeden den je šílenost. Vzdálenost z Kazbegi do basecampu není závratná (kolem 13km), ovšem převýšení se pohybuje okolo 2000 výškových metrů. Možná právě proto je po cestě vytvořeno menší provizorní tábořiště, ve výšce kolem 3000m n. m. Po přebrodění ledovcové řeky, v níž člověk během několika sekund dostává křeče (mimochodem údajně oblíbený způsob mučení ve starověké Číně), se zde rozhodujeme přenocovat.
Za slunečného rána se vydáváme překonat zbývající metry převýšení a vzdálenostní kilometry. Odpoutáváme se od běžné cesty, několikrát brodící další ledovcové říčky a motáme se ve spleti suťoviště. Pochodem provázeným polemikami o správnosti cesty se dostáváme na ledovec. Po přeskočení několika menších trhlinek se napojujeme na běžnou cestu a zanedlouho přicházíme pod Betlemi hut. Mezitím nás svižným tempem dobíhá místní guide a jedné ze s námi vystupujících ženštin bere krosnu a nekompromisně s ní stejnou rychlostí pokračuje vzhůru. Pomáhat slečnám je prý místní tradice.
Vyčerpáni, ale spokojeni dorážíme v brzkých odpoledních hodinách na polorozpadlou-poloopravenou meteorologickou stanici. Nakrmeni pak ještě na nedalekém sněhovém splazu testujeme postup v mačkách, s cepíny a navázáni na laně do necelých 4000m n.m. a tuto praktickou přípravu považujeme i za jakousi menší aklimatizaci. Druhý den nás čeká výstup. K naší neblahosti se dozvídáme, že na večer se chystá oslava (včetně nočního ohňostroje) nového majitele, jenž Betlemi hut zakoupil a chystá se z něj vytvořit komerční horolezecké centrum. Pozvání neodmítáme, ale pijeme jen střídmě a brzo uleháme, jelikož nás čeká náročný den.
Poznámka autora: Záměr komercializovat nejvyšší budovu gruzínské části Kavkazu plně chápu, ale dopad na zdejší nedávnou nedotčenost přírody je nepopiratelný, což zde člověk může spatřit i v dnešní době.
Jdeme na to!
Budíme se podle domluvy kolem druhé, s vyprázdněnou bagáží, připravenou pouze na výstup, teple oblečeni, nevyspalí díky vysokým decibelům v noci probíhajícího ohňostroje a popíjení, s čelovkami na hlavě vycházíme vstříc temnému neznámu. Jsme tři, dámská část osazenstva naší expedice dříme dále ve stanech. Zjišťujeme, že neprojít si den předem alespoň začátek cesty, nebyl nejlepší nápad. Stojíce uprostřed ledovce bloudíme mezi trhlinami do nichž by se s přehledem vešel jakýkoliv mikrobus – několik metrů na šířku a svítilnami stěží možno dosvítit na dno. Několik desítek minut kroužíme po ledovci, když spatřujeme vysvobozující světla – čelovky dalších skupin mířících na vrch. Radostně je dobíháme a řadíme se do stáda navázaného na lanech.
Čtyřčlenná výprava před námi – Gruzínci s jednou Němkou a za námi Němec se svým guidem, jenž nás už včera nabádal, ať jdeme radši za nimi, abychom se neztratili. Postupujeme dále. Rozbřesk – slunce osvětluje první okolní vysoké pahorky neznámých názvů a podivných tvarů. Dokonalý pohled. Téměř roboticky, posunujíce levou nohu za pravou, ukrajujíc jeden výškový metr za druhým, bez přestání jdeme.
500m pod vrcholem mě přepadá hypoxie – vysokohorská nemoc. Hlava praská, popadnout dech se nedaří. Pochopitelně – aklimatizace téměř žádná neproběhla. Musím se posadit, po menší svačině a nevědomém dvouminutovém mikrospánku se stav organismu vrací k „normálu“ a po rozhodování, zda se neotočit, pokračujeme dále. Všechno již klape jak má a krátce po jedenácté hodině stojíme na špičce frekventované hory. Vrcholové foto je samozřejmostí. V jednu chvíli stojí všechny tři výpravy, zdolávající ten den Kazbeg, vedle sebe. 9 lidí. Údaj na GPS jednoho z vystoupivších říká 5041m. Počasí nadmíru přívětivé – téměř bezvětří, lehce pod nulou a jen několik cumulů pod námi. Vysoko nad okolím, nad krajinou, nad všemi problémy, nad lidskou zkažeností a zhýralostí.
Dolu jde již všechno relativně hladce. Unaveni výstupem si sedáme a po zledovatělých částech vsedě svištíme, občas pouze brzdíce cepíny. Zbylé dvě výpravy necháváme daleko za sebou. Utíkáme před kameny, jež se na nás řítí z rozpadajících se skal po levé straně, ztraceni v suťovišti se snažíme neubírat na tempu a zpátky v basecampu jsme kolem třetí hodiny. Následuje únavové koma trvající u každého z nás kolem tří hodin. I po probuzení únava neodchází a i večer usínáme stejně rychle jako opilec na záchytce.
Čeká nás již jen cesta dolů do civilizace. Tu zvládáme bez problémů. Na ledovci nás ale zaráží nekonečné průvody turistů, kteří se pravděpodobně jako my chystají zdolat Kazbek. Jsou jich desítky – odhadem mezi třiceti až čtyřiceti. Všichni v řadě. Nedotčenost tohoto překrásného kraje už se rozplývá a mizí kamsi v dál. A pravděpodobně bude hůř, je to jen otázka let.
Atrofované svaly dolních končetin nezklamaly. Vracíme výbavu, úspěch slavíme šašlikem (pro neznalé – špíz sestávající se pouze z masa), přespáváme znovu u Nunu a druhý den nás čeká trmácení do jiné části Gruzie.
Vápencová skaliska Pálavy s nekonečnými řádky vinic na
úbočích. Osamělé staré duby tyčící se ze zaplavovaných luk, mračna
komárů zahalených mlhou a šerem lužního lesa na soutoku Moravy a Dyje. To
jsou dvě esence nejhezčích krajin jižní Moravy, ležící nedaleko
Břeclavi.
Vápencová skaliska Pálavy s nekonečnými řádky vinic na úbočích. Osamělé staré duby tyčící se ze zaplavovaných luk, mračna komárů zahalených mlhou a šerem lužního lesa na soutoku Moravy a Dyje. To jsou dvě esence nejhezčích krajin jižní Moravy, ležící nedaleko Břeclavi.
Putování můžeme začít u nádrží přehrady Nové Mlýny, která v 70. – 90. létech minulého století trvale zatopila velké plochy lužního lesa přímo pod Pálavou. Do dnešních dob se zachoval jen jejich zlomek, chráněný v rezervaci Křivé jezero. V hladině nádrží se zrcadlí kostel na ostrůvku, jediná památka na ves Mušov. Hned za tímto „pálavským mořem“ se zvedají bílá skaliska Děvína, nejvyššího bodu Pálavy a zároveň největšího masivu nejmenších moravských velehor. Jednotlivé bloky vápence se ukládaly na dně druhohorního moře kdesi na území dnešního Slovenska a sem byly přesunuty za Karpatského vrásnění. Od těch dob tvoří nepřehlédnutelnou dominantu v okolní jen mírně zvlněné krajině, tvořené převážně říčními sedimenty, sprašovými návějemi a měkkým flyšem. Zároveň jsou ostrůvkem teplomilné květeny i zvířeny, s druhy reprezentujícími oblast panonskou a karpatskou. Na jaře zde rozkvétají lány kosatců, konikleců, hlaváčků, v horkém létě se nad vlnícími stébly kavylů prohánějí motýli.
Pozadu nezůstávají ani památky kulturní, sahající od pravěkých nalezišť sídlišť lovců mamutů, přes středověké strážní hrady Děvičky a Sirotčí hrádek po mikulovský zámek, Svatý kopeček a židovské stavby. A pak samozřejmě víno, kterému se na zdejších výslunných, teplých a suchých stráních mimořádně daří. Množství cyklostezek, vedoucích mezi vinicemi, vás zavede i do chladných sklípků, kde můžete ochutnat třeba zde vyšlechtěnou odrůdu, Pálavu.
Když se posuneme o kousek více na jihovýchod, podél řeky Dyje, krajina se rázem změní. Místo suchých a teplých hor nastupuje příšeří lužního lesa, protkaného spletí starých říčních ramen, periodicky protékaných vodotečí a pomalu vysychajících tůní. Od jara do podzimu je nejhlasitějším zvukem bzukot mračen komárů, který občas přeruší troubení jelena či štěkání srnce. O něco blíže soutoku Dyje a Moravy pak na loukách stojí množství mohutných, několik set let starých dubů – pozůstatků z doby, kdy velká část zdejších lesů připomínala spíše africkou savanu s rozptýlenými dřevinami, než zapojený les, jaký – téměř výhradně – známe dnes.
Právě v těchto přestárlých dubech přežívají populace ohrožených brouků, jako je roháč obecný – největší evropský brouk, tesařík obrovský s úctyhodným rozpětím dlouhých tykadel nebo několik druhů krasců. Naopak v rozpadajících se porostech měkkého luhu žije zvláštní, nížinná populace tesaříka alpského, nádherně modrého brouka. Staré stromy také s oblibou vyhledávají ke svému hnízdění čápi i dravci, pozorovat zde můžete i orla mořského.
Do těchto dvou lokalit zavítá podzimní fotokurz, zaměřený na krajinářskou a panoramatickou fotografii, který se uskuteční na podzim 2012 Další informace včetně možnosti přihlášení naleznete na www.fotokurz.cz.
Vápencová skaliska Pálavy s nekonečnými řádky vinic na úbočích. Osamělé staré duby tyčící se ze zaplavovaných luk, mračna komárů zahalených mlhou a šerem lužního lesa na soutoku Moravy a Dyje. To jsou dvě esence nejhezčích krajin jižní Moravy, ležící nedaleko Břeclavi.
Putování můžeme začít u nádrží přehrady Nové Mlýny, která v 70. – 90. létech minulého století trvale zatopila velké plochy lužního lesa přímo pod Pálavou. Do dnešních dob se zachoval jen jejich zlomek, chráněný v rezervaci Křivé jezero. V hladině nádrží se zrcadlí kostel na ostrůvku, jediná památka na ves Mušov. Hned za tímto „pálavským mořem“ se zvedají bílá skaliska Děvína, nejvyššího bodu Pálavy a zároveň největšího masivu nejmenších moravských velehor. Jednotlivé bloky vápence se ukládaly na dně druhohorního moře kdesi na území dnešního Slovenska a sem byly přesunuty za Karpatského vrásnění. Od těch dob tvoří nepřehlédnutelnou dominantu v okolní jen mírně zvlněné krajině, tvořené převážně říčními sedimenty, sprašovými návějemi a měkkým flyšem. Zároveň jsou ostrůvkem teplomilné květeny i zvířeny, s druhy reprezentujícími oblast panonskou a karpatskou. Na jaře zde rozkvétají lány kosatců, konikleců, hlaváčků, v horkém létě se nad vlnícími stébly kavylů prohánějí motýli.
Pozadu nezůstávají ani památky kulturní, sahající od pravěkých nalezišť sídlišť lovců mamutů, přes středověké strážní hrady Děvičky a Sirotčí hrádek po mikulovský zámek, Svatý kopeček a židovské stavby. A pak samozřejmě víno, kterému se na zdejších výslunných, teplých a suchých stráních mimořádně daří. Množství cyklostezek, vedoucích mezi vinicemi, vás zavede i do chladných sklípků, kde můžete ochutnat třeba zde vyšlechtěnou odrůdu, Pálavu.
Když se posuneme o kousek více na jihovýchod, podél řeky Dyje, krajina se rázem změní. Místo suchých a teplých hor nastupuje příšeří lužního lesa, protkaného spletí starých říčních ramen, periodicky protékaných vodotečí a pomalu vysychajících tůní. Od jara do podzimu je nejhlasitějším zvukem bzukot mračen komárů, který občas přeruší troubení jelena či štěkání srnce. O něco blíže soutoku Dyje a Moravy pak na loukách stojí množství mohutných, několik set let starých dubů – pozůstatků z doby, kdy velká část zdejších lesů připomínala spíše africkou savanu s rozptýlenými dřevinami, než zapojený les, jaký – téměř výhradně – známe dnes.
Právě v těchto přestárlých dubech přežívají populace ohrožených brouků, jako je roháč obecný – největší evropský brouk, tesařík obrovský s úctyhodným rozpětím dlouhých tykadel nebo několik druhů krasců. Naopak v rozpadajících se porostech měkkého luhu žije zvláštní, nížinná populace tesaříka alpského, nádherně modrého brouka. Staré stromy také s oblibou vyhledávají ke svému hnízdění čápi i dravci, pozorovat zde můžete i orla mořského.
Do těchto dvou lokalit zavítá podzimní fotokurz, zaměřený na krajinářskou a panoramatickou fotografii, který se uskuteční na podzim 2012 Další informace včetně možnosti přihlášení naleznete na www.fotokurz.cz.
Do Turecka jsme odjeli prvního dubna a byli jsme tady už čtrnáct dní.
Úspěšně jsme vystoupili na Ararat (5137 m) a Süphan (4058 m). Abychom
dodrželi posloupnost, museli jsme teď vylézt na vrchol, který se bude
pohybovat v rozmezí 3000–3999 metrů.
Do Turecka jsme odjeli prvního dubna a byli jsme tady už čtrnáct dní. Úspěšně jsme vystoupili na Ararat (5137 m) a Süphan (4058 m). Abychom dodrželi posloupnost, museli jsme teď vylézt na vrchol, který se bude pohybovat v rozmezí 3000–3999 metrů. Pro tento cíl jsme si vybrali nádhernou horu, která se tyčí do výšky 3756 metrů a leží v pohoří Ala Daglar, které se nachází uprostřed Turecka.
Dobrodružství začíná
Kolem osmi hodin večer jsme přijeli do stejnojmenné vesnice Demirkazik (cca 1570 m). Moc jídla jsme neměli, a proto nám nezbylo nic jiného, než doufat v to, že bude otevřena nějaká večerka. Štěstí se k nám obrátilo čelem a v obchůdku na konci vesnice ještě bylo otevřeno. Pečivo už bylo vyprodáno, takže jsme se museli ráno vrátit. Ještě bylo zapotřebí zjistit, jestli bude zítra v neděli otevřeno. Řekli byste si „snadná věc“. Do této chvíle jsem si myslel, že pomocí gestikulace, pantomimi, tužky a papíru se člověk na základních věcech domluví po celém světě. Mýlil jsem se. Po patnácti minutách neustálého vcházení a vycházeni do prodejny, klepání na dveře, ukazování na hodinky a několika podrobných obrázcích jsme to vzdali. Noc jsme strávili na louce, kousek nad vesnicí. Na večeři jsme dojedli poslední kousky pečiva a modlili se, ať je další den otevřeno. Alláh naše prosby vyslyšel. S čerstvým pečivem v doprovodu ovcí jsme vyrazili k vrcholu Demirkaziku. Cestou byly malé neshody ohledně plánu pro dnešní den. Někdo chtěl na vrchol vystoupit už dnes, druhý názor byl, že přespíme v kempu Sokulupinar (cca 2150 m) a až další den provedeme výstup. Nakonec jsme do tábora došli kolem tří hodin odpoledne. Rozhodli jsme se, že se o výstup pokusíme už dnes.
Postavili jsme stan a vzali si jen to nejpotřebnější. Cestou jsme potkávali jen lidi, kteří šli dolů. Dívali se na nás jako na blázny, když jsme jim říkali, že jdeme na vrchol. K tomuto výstupu byste měli vyrážet brzy ráno, ale my jsme si tento plán trochu upravili. Další blbost byla to, že jsme neměli cepín ani mačky, které jsou v těchto měsících nutností, když jdete na Demirkazik. Asi po 20 minutách, co jsme vyšli z tábora, už jsme nikoho nepotkali. Na hoře už jsme byli jen my a na pár hodin byla jen naše, tento pocit byl skvělý. Počasí nám přálo a po cestě došlo i na opalování. Když jsme se dostali do výšky 3000 metrů, sluníčko už přelezlo přes skály a znovu jsme ho viděli až na vrcholu. Z tohoto místa začalo strmé stoupání na hřeben. To trvalo asi 300 výškových metrů.
Závěrečná pasáž s příchutí adrenalinu
Po výstupu na hřeben jsme si uvědomili, že až se sem vrátíme, bude už skoro tma a my budeme muset 2/3 cesty absolvovat za tmy za pomoci čelovek. Od tohoto místa by se v naší výbavě hodily mačky a cepín, protože strmost svahu nabrala na síle. Cestou jsme ještě překonali pár problematických míst a za nedlouho se radovali na vrcholovém hřebínku. Nevím proč, ale když jsme tak stoupali, pořád dokola jsem si opakoval hlavní města Evropy, asi abych si zkrátil čas . Na vrcholu náš foťák vytvořil několik kouzelných fotek. Začaly přípravy k sestupu a věděli jsme, že při něm, musíme být dvakrát tak opatrní, než při výstupu. V takových situacích je sestup nebezpečnější než jindy. Čas vás tlačí dolů, navíc nám chybělo potřebné vybavení a profil terénu nám taky moc nepřidával na jistotě. Díky svědomitě vykopaným stupům jsme se dostali zpět na hřeben relativně bez problémů a v překvapivě dobrém čase. Chvíli nás ještě v sestupu doprovázelo slunce, abychom tohoto doprovodu využili co nejvíce, sestup jsme urychlili klouzáním po zadku. Byla to skvělá zábava, i přesto, že jsem si při tom obnovil díru v kalhotách. Z toho plyne ponaučení „Pokud máte gore-texovou záplatu na zadku nesjíždějte po něm svahy“.
Po sjezdu hřebene byla i ve tmě orientace lehká. Cestou se nestalo nic dramatického a kolem 23:00 jsme si už užívali večeři v podobě chlebu s máslem, mrkví a jarní cibulkou. Na náš výkon jsem dodnes hrdý, i když to nebyl nejsvědomitěji naplánovaný výstup.
Do Turecka jsme odjeli prvního dubna a byli jsme tady už čtrnáct dní. Úspěšně jsme vystoupili na Ararat (5137 m) a Süphan (4058 m). Abychom dodrželi posloupnost, museli jsme teď vylézt na vrchol, který se bude pohybovat v rozmezí 3000–3999 metrů. Pro tento cíl jsme si vybrali nádhernou horu, která se tyčí do výšky 3756 metrů a leží v pohoří Ala Daglar, které se nachází uprostřed Turecka.
Dobrodružství začíná
Kolem osmi hodin večer jsme přijeli do stejnojmenné vesnice Demirkazik (cca 1570 m). Moc jídla jsme neměli, a proto nám nezbylo nic jiného, než doufat v to, že bude otevřena nějaká večerka. Štěstí se k nám obrátilo čelem a v obchůdku na konci vesnice ještě bylo otevřeno. Pečivo už bylo vyprodáno, takže jsme se museli ráno vrátit. Ještě bylo zapotřebí zjistit, jestli bude zítra v neděli otevřeno. Řekli byste si „snadná věc“. Do této chvíle jsem si myslel, že pomocí gestikulace, pantomimi, tužky a papíru se člověk na základních věcech domluví po celém světě. Mýlil jsem se. Po patnácti minutách neustálého vcházení a vycházeni do prodejny, klepání na dveře, ukazování na hodinky a několika podrobných obrázcích jsme to vzdali. Noc jsme strávili na louce, kousek nad vesnicí. Na večeři jsme dojedli poslední kousky pečiva a modlili se, ať je další den otevřeno. Alláh naše prosby vyslyšel. S čerstvým pečivem v doprovodu ovcí jsme vyrazili k vrcholu Demirkaziku. Cestou byly malé neshody ohledně plánu pro dnešní den. Někdo chtěl na vrchol vystoupit už dnes, druhý názor byl, že přespíme v kempu Sokulupinar (cca 2150 m) a až další den provedeme výstup. Nakonec jsme do tábora došli kolem tří hodin odpoledne. Rozhodli jsme se, že se o výstup pokusíme už dnes.
Postavili jsme stan a vzali si jen to nejpotřebnější. Cestou jsme potkávali jen lidi, kteří šli dolů. Dívali se na nás jako na blázny, když jsme jim říkali, že jdeme na vrchol. K tomuto výstupu byste měli vyrážet brzy ráno, ale my jsme si tento plán trochu upravili. Další blbost byla to, že jsme neměli cepín ani mačky, které jsou v těchto měsících nutností, když jdete na Demirkazik. Asi po 20 minutách, co jsme vyšli z tábora, už jsme nikoho nepotkali. Na hoře už jsme byli jen my a na pár hodin byla jen naše, tento pocit byl skvělý. Počasí nám přálo a po cestě došlo i na opalování. Když jsme se dostali do výšky 3000 metrů, sluníčko už přelezlo přes skály a znovu jsme ho viděli až na vrcholu. Z tohoto místa začalo strmé stoupání na hřeben. To trvalo asi 300 výškových metrů.
Závěrečná pasáž s příchutí adrenalinu
Po výstupu na hřeben jsme si uvědomili, že až se sem vrátíme, bude už skoro tma a my budeme muset 2/3 cesty absolvovat za tmy za pomoci čelovek. Od tohoto místa by se v naší výbavě hodily mačky a cepín, protože strmost svahu nabrala na síle. Cestou jsme ještě překonali pár problematických míst a za nedlouho se radovali na vrcholovém hřebínku. Nevím proč, ale když jsme tak stoupali, pořád dokola jsem si opakoval hlavní města Evropy, asi abych si zkrátil čas . Na vrcholu náš foťák vytvořil několik kouzelných fotek. Začaly přípravy k sestupu a věděli jsme, že při něm, musíme být dvakrát tak opatrní, než při výstupu. V takových situacích je sestup nebezpečnější než jindy. Čas vás tlačí dolů, navíc nám chybělo potřebné vybavení a profil terénu nám taky moc nepřidával na jistotě. Díky svědomitě vykopaným stupům jsme se dostali zpět na hřeben relativně bez problémů a v překvapivě dobrém čase. Chvíli nás ještě v sestupu doprovázelo slunce, abychom tohoto doprovodu využili co nejvíce, sestup jsme urychlili klouzáním po zadku. Byla to skvělá zábava, i přesto, že jsem si při tom obnovil díru v kalhotách. Z toho plyne ponaučení „Pokud máte gore-texovou záplatu na zadku nesjíždějte po něm svahy“.
Po sjezdu hřebene byla i ve tmě orientace lehká. Cestou se nestalo nic dramatického a kolem 23:00 jsme si už užívali večeři v podobě chlebu s máslem, mrkví a jarní cibulkou. Na náš výkon jsem dodnes hrdý, i když to nebyl nejsvědomitěji naplánovaný výstup.
Po výstupu hory Ararat jsme se přesunuli do města Dogubeyazit.
Z důvodu pokročilé doby jsme museli strávit noc ve městě a vzít si
hotel. To víte, tři studenti, no nebyli jsme z toho moc nadšení. Pokud
si dobře vzpomínám, tak pokoj nás vyšel na 25 euro, asi jsme škrti,
ale jak se říká „jde o princip“.
Po výstupu hory Ararat jsme se přesunuli do města Dogubeyazit. Z důvodu pokročilé doby jsme museli strávit noc ve městě a vzít si hotel. To víte, tři studenti, no nebyli jsme z toho moc nadšení. Pokud si dobře vzpomínám, tak pokoj nás vyšel na 25 euro, asi jsme škrti, ale jak se říká „jde o princip“. Na zádech mám spacák, ve kterém můžu za tohoto počasí spát i nahý a stejně mi bude vedro. Společníka mu dělá expediční stan, pro který je každé prostředí mimo hory jako dovolená v Karibiku. Po cestě na pokoj už nám to bylo jedno, protože vydrápat se pět pater s dvaceti-pěti kily na zádech, to vám změní myšlenky.
Člověk by řekl, že když po šesti dnech postaví tři lidi do vzdálenosti 2 metry od sprchy, tak se o ni poperou. U nás byste tento pud „sebečistoty“ hledali marně. Naše první kroky vedly za jídlem. Po uspokojení žaludků jsme šli brzo spát. Další den jsme si zabalili saky paky a vyrazili směr Süphan. Süphan je hora sahající do výšky 4 058 metrů, která leží blízko vesnice Aydinlar 120 kilometrů západně od Dogubeyazit. Náš plán byl jasný: dostat se za město a „chytit stopa“. Na periférii města jsme potkali místní dítka, která pobíhala kolem a pokřikovala na nás. Náš nezájem je asi dost naštval, protože po nás začaly házet kameny. Naštěstí bylo jejich svalstvo v pažích stejně slabé jako to, které (možná) měly v mozku a kameny na nás buď nedolétly, nebo se netrefily. Po chvíli přišlo setkání s další takovou skupinkou. Tady už jsem si půjčil jejich míč a ukázal jím pár kousků, aby se situace neopakovala. Když jsme se konečně dostali za město, začali jsme stopovat. Ze začátku byl Jiří v této, pro něj nové disciplíně, docela nesmělý, ale časem se z něj stal stopař par excellence. Přísný pohled, křečovitý úsměv a ocelový palec. To vše si Jiří osvojil a zvládal na výbornou. Nakonec jsme stejně museli jet busem, protože nám tři hodiny nikdo nezastavil.
Fotbal jako světový jazyk
Cesta pod Süphan v sobě obnášela tři přestupy. Při jednom z nich jsem se šel do místního bistra zeptat na další spoj. Chlapíci, kteří tam seděli, ze mě měli takovou radost, že mě pohostili zadarmo. Naservírovali mi něco, co vypadalo jako čevapčiči a k tomu kopec zeleniny a pečiva. Anglicky neuměli, takže se naše konverzace smrskla na Baroš-Galatasaray, Rosický-Arsenal, Čech-Chelsea, Nedvěd-Juventus. Když jsme si to všechno řekli, nastala minutka ticha, kterou prolomilo opět vyjmenování několika fotbalistů. Po snědení jídla, jsem jim na památku dal pohled Araratu a českou minci. To, že pohled vystavili hned vedle plakátu Rüştü Reçbera (bývalý turecký reprezentační brankář) znamenalo, že z toho měli opravdovou radost. Po tomto setkání nám pomáhala polovina vesnice sehnat plynovou bombu k vařiči. Byli to skvělí lidé.
Po příjezdu k Süphanu, respektive vysazení nás uprostřed pustiny, jsme museli ujít ještě další čtyři kilometry do vesnice po rovné a nezáživné asfaltové cestě. Tady jsme zažili to nejhorší z celé turecké cesty. Opět v tom byly turecké děti (moc bych si přál nazvat je jinak, ale to by asi neprošlo ). Zkusím vás vnést do naší situace. Od rána jsme na cestě v třiceti stupňovém vedru. Ještě včera jsem byl ve výšce nad 4000 metrů. K tomu vláčíte 25 kilovou krosnu a na jídlo taky moc času nebylo. Teď jsem vám nastínil naše rozpoložení, pojďme tedy pokračovat v ději. Uprostřed vesnice nás obklopilo asi 20 uřvaných tureckých dětí. Ve vesnici po nás jen křičeli, protože tam byli dospělí, ale jen co jsme vytáhli paty za její hranice, začaly být mnohem otravnější a agresivnější. Házely po nás kameny, tahaly nás za oblečení, snažily se ukrást věci, které byly připnuté na krosně a žebraly. To celé nás provázelo čtyři kilometry ve strmém terénu (nástup k hoře). Byl jsem zpocený jak Eskymák v sauně. Do rukou už nás chytaly tiky a chtěli jsme ta protivná děcka roztrhat. Možná, že kdybychom jim dali nějaký peníz, tak nás nechají, ale ze zkušenosti vím, že když je obdarujete, jsou ještě vlezlejší. Navíc, za to jak se chovaly, bych jim nic nedal, ani kdybych měl krosnu plnou peněz. Naštěstí se začalo stmívat a ony musely domů. Asi kilometr po tomto „rozloučení“ jsme našli místo na spaní ve výšce 2200 metrů.
Vzhůru k vrcholu
Ráno nebylo kam spěchat, protože náš další cíl byl hřeben ve výšce 3700 metrů. Začátek cesty vedl přes velké louky, na kterých se pásly ovce. Čas od času nás spláchl déšť, ale nebylo to nic velkého. Když jsme dorazili na místo, postavili jsme si stan přímo na hřebeni. Jak se ráno ukázalo, byla to pěkná blbost, protože to, co se začalo dít venku, bylo jako v pekle. Vítr byl tak silný, že jsme vlastními těly a krosnami museli dělat oporu nosným tyčím stanu.
Asi po dvou hodinách nejistoty, co bude dál, se počasí uklidnilo a my mohli vyrazit k vrcholu. Počasí pořád nebylo nic moc. Celá obloha byla bílá, viditelnost 200–300 metrů, takže vrchol nebyl vidět. Po strmém stoupání do výšky 4058 metrů jsme ho pomocí GPS našli. Tomuto momentu předcházelo bloudění, protože nebylo jasně poznat, co je absolutní vrchol. Byly tam další tři vrcholky, které nás zmátly. Ten nejvyšší pro nás přichystal pěkné drama. Když jsem chtěl Martina vyfotit na vrcholu, dal se na úprk, který provázel mnoho vulgarizmů a věta „musíme rychle dolů“. Nechápavě jsme se po sobě s Jiřím dívali a běželi za ním. Když seběhl asi 20 metrů pod vrchol, zastavil se a celou situaci nám objasnil. Ten běh dolů zapříčinilo počasí. Martinovi se do krku začal nabíjet blesk, aspoň tak ten brnivý pocit v zátylku popsal. Zkušenosti s blesky jsme měli z Dolomitů, když jsme lezli ferrátou na Marmoladu (nejvyšší hora Dolomit-3343 m) a chytla nás bouřka. Nikdy nezapomenu na ten vrčivý zvuk ocelových lan (to už jsme, ale byli na vrcholu a dráty byly jistící body boudy, která byla nahoře).
Pohodový sestup a jedeme dál
Po této dramatické chvíli jsme to otočili dolů. Asi za dvacet hodin od této chvíle už dřepíme na stejném místě (v pustině), kde nás vysadil autobus, a snažíme se někoho stopnout, abychom se přesunuli do další horské oblasti.
Po výstupu hory Ararat jsme se přesunuli do města Dogubeyazit. Z důvodu pokročilé doby jsme museli strávit noc ve městě a vzít si hotel. To víte, tři studenti, no nebyli jsme z toho moc nadšení. Pokud si dobře vzpomínám, tak pokoj nás vyšel na 25 euro, asi jsme škrti, ale jak se říká „jde o princip“. Na zádech mám spacák, ve kterém můžu za tohoto počasí spát i nahý a stejně mi bude vedro. Společníka mu dělá expediční stan, pro který je každé prostředí mimo hory jako dovolená v Karibiku. Po cestě na pokoj už nám to bylo jedno, protože vydrápat se pět pater s dvaceti-pěti kily na zádech, to vám změní myšlenky.
Člověk by řekl, že když po šesti dnech postaví tři lidi do vzdálenosti 2 metry od sprchy, tak se o ni poperou. U nás byste tento pud „sebečistoty“ hledali marně. Naše první kroky vedly za jídlem. Po uspokojení žaludků jsme šli brzo spát. Další den jsme si zabalili saky paky a vyrazili směr Süphan. Süphan je hora sahající do výšky 4 058 metrů, která leží blízko vesnice Aydinlar 120 kilometrů západně od Dogubeyazit. Náš plán byl jasný: dostat se za město a „chytit stopa“. Na periférii města jsme potkali místní dítka, která pobíhala kolem a pokřikovala na nás. Náš nezájem je asi dost naštval, protože po nás začaly házet kameny. Naštěstí bylo jejich svalstvo v pažích stejně slabé jako to, které (možná) měly v mozku a kameny na nás buď nedolétly, nebo se netrefily. Po chvíli přišlo setkání s další takovou skupinkou. Tady už jsem si půjčil jejich míč a ukázal jím pár kousků, aby se situace neopakovala. Když jsme se konečně dostali za město, začali jsme stopovat. Ze začátku byl Jiří v této, pro něj nové disciplíně, docela nesmělý, ale časem se z něj stal stopař par excellence. Přísný pohled, křečovitý úsměv a ocelový palec. To vše si Jiří osvojil a zvládal na výbornou. Nakonec jsme stejně museli jet busem, protože nám tři hodiny nikdo nezastavil.
Fotbal jako světový jazyk
Cesta pod Süphan v sobě obnášela tři přestupy. Při jednom z nich jsem se šel do místního bistra zeptat na další spoj. Chlapíci, kteří tam seděli, ze mě měli takovou radost, že mě pohostili zadarmo. Naservírovali mi něco, co vypadalo jako čevapčiči a k tomu kopec zeleniny a pečiva. Anglicky neuměli, takže se naše konverzace smrskla na Baroš-Galatasaray, Rosický-Arsenal, Čech-Chelsea, Nedvěd-Juventus. Když jsme si to všechno řekli, nastala minutka ticha, kterou prolomilo opět vyjmenování několika fotbalistů. Po snědení jídla, jsem jim na památku dal pohled Araratu a českou minci. To, že pohled vystavili hned vedle plakátu Rüştü Reçbera (bývalý turecký reprezentační brankář) znamenalo, že z toho měli opravdovou radost. Po tomto setkání nám pomáhala polovina vesnice sehnat plynovou bombu k vařiči. Byli to skvělí lidé.
Po příjezdu k Süphanu, respektive vysazení nás uprostřed pustiny, jsme museli ujít ještě další čtyři kilometry do vesnice po rovné a nezáživné asfaltové cestě. Tady jsme zažili to nejhorší z celé turecké cesty. Opět v tom byly turecké děti (moc bych si přál nazvat je jinak, ale to by asi neprošlo ). Zkusím vás vnést do naší situace. Od rána jsme na cestě v třiceti stupňovém vedru. Ještě včera jsem byl ve výšce nad 4000 metrů. K tomu vláčíte 25 kilovou krosnu a na jídlo taky moc času nebylo. Teď jsem vám nastínil naše rozpoložení, pojďme tedy pokračovat v ději. Uprostřed vesnice nás obklopilo asi 20 uřvaných tureckých dětí. Ve vesnici po nás jen křičeli, protože tam byli dospělí, ale jen co jsme vytáhli paty za její hranice, začaly být mnohem otravnější a agresivnější. Házely po nás kameny, tahaly nás za oblečení, snažily se ukrást věci, které byly připnuté na krosně a žebraly. To celé nás provázelo čtyři kilometry ve strmém terénu (nástup k hoře). Byl jsem zpocený jak Eskymák v sauně. Do rukou už nás chytaly tiky a chtěli jsme ta protivná děcka roztrhat. Možná, že kdybychom jim dali nějaký peníz, tak nás nechají, ale ze zkušenosti vím, že když je obdarujete, jsou ještě vlezlejší. Navíc, za to jak se chovaly, bych jim nic nedal, ani kdybych měl krosnu plnou peněz. Naštěstí se začalo stmívat a ony musely domů. Asi kilometr po tomto „rozloučení“ jsme našli místo na spaní ve výšce 2200 metrů.
Vzhůru k vrcholu
Ráno nebylo kam spěchat, protože náš další cíl byl hřeben ve výšce 3700 metrů. Začátek cesty vedl přes velké louky, na kterých se pásly ovce. Čas od času nás spláchl déšť, ale nebylo to nic velkého. Když jsme dorazili na místo, postavili jsme si stan přímo na hřebeni. Jak se ráno ukázalo, byla to pěkná blbost, protože to, co se začalo dít venku, bylo jako v pekle. Vítr byl tak silný, že jsme vlastními těly a krosnami museli dělat oporu nosným tyčím stanu.
Asi po dvou hodinách nejistoty, co bude dál, se počasí uklidnilo a my mohli vyrazit k vrcholu. Počasí pořád nebylo nic moc. Celá obloha byla bílá, viditelnost 200–300 metrů, takže vrchol nebyl vidět. Po strmém stoupání do výšky 4058 metrů jsme ho pomocí GPS našli. Tomuto momentu předcházelo bloudění, protože nebylo jasně poznat, co je absolutní vrchol. Byly tam další tři vrcholky, které nás zmátly. Ten nejvyšší pro nás přichystal pěkné drama. Když jsem chtěl Martina vyfotit na vrcholu, dal se na úprk, který provázel mnoho vulgarizmů a věta „musíme rychle dolů“. Nechápavě jsme se po sobě s Jiřím dívali a běželi za ním. Když seběhl asi 20 metrů pod vrchol, zastavil se a celou situaci nám objasnil. Ten běh dolů zapříčinilo počasí. Martinovi se do krku začal nabíjet blesk, aspoň tak ten brnivý pocit v zátylku popsal. Zkušenosti s blesky jsme měli z Dolomitů, když jsme lezli ferrátou na Marmoladu (nejvyšší hora Dolomit-3343 m) a chytla nás bouřka. Nikdy nezapomenu na ten vrčivý zvuk ocelových lan (to už jsme, ale byli na vrcholu a dráty byly jistící body boudy, která byla nahoře).
Pohodový sestup a jedeme dál
Po této dramatické chvíli jsme to otočili dolů. Asi za dvacet hodin od této chvíle už dřepíme na stejném místě (v pustině), kde nás vysadil autobus, a snažíme se někoho stopnout, abychom se přesunuli do další horské oblasti.
. Na vrcholu náš foťák vytvořil několik kouzelných fotek. Začaly přípravy k sestupu a věděli jsme, že při něm, musíme být dvakrát tak opatrní, než při výstupu. V takových situacích je sestup nebezpečnější než jindy. Čas vás tlačí dolů, navíc nám chybělo potřebné vybavení a profil terénu nám taky moc nepřidával na jistotě. Díky svědomitě vykopaným stupům jsme se dostali zpět na hřeben relativně bez problémů a v překvapivě dobrém čase. Chvíli nás ještě v sestupu doprovázelo slunce, abychom tohoto doprovodu využili co nejvíce, sestup jsme urychlili klouzáním po zadku. Byla to skvělá zábava, i přesto, že jsem si při tom obnovil díru v kalhotách. Z toho plyne ponaučení „Pokud máte gore-texovou záplatu na zadku nesjíždějte po něm svahy“.
