Rubrika: Příroda a krajina

Viktoriino jezero a Kakamega forest, to byly dva hlavní cíle dalšího výletu na západ Keni. Viktoriino jezero je největší africké jezero a čtvrté na světě. Kakamega forest je rezervace, která uchovává poslední zbytky deštného pralesa v Keni.

Jezero velké jako celé Irsko

Viktoriino jezero s rozlohou téměř 70 tis km2 získalo svůj název od prvního Evropana, který jej spatřil, Johna Hanning Speke. Jezero leží na hranicích tří afrických států – Keni, Ugandy a Tanzánie. My jsme se k jezeru snažili dostat z keňské části, která však tvoří pouhých 6% celkové rozlohy.

Největším keňským městem na pobřeží jezera je Kisumu, které je s 350 tis. obyvateli třetí největší město této východoafrické země. Město nepřináší žádné velké zajímavosti pro turisty, proto bylo naším cílem především jezero a tradičně připravovaná ryba Tilapia.

Pokud máte zájem o projížďku motorovou loďkou po jezeře, musíte se obrnit trpělivostí při smlouvání ceny. Naše cena začínala na 120 € za hodinovou projížďku a po asi půlhodině smlouvání, odcházení od lodi a podobných technikách, jsme skončili na přijatelné ceně 3€ za osobu za hodinovou projížďku. Pravděpodobně se můžete dostat i na nižší cenu, ale nám už to stačilo a hlavně jsme se těšili na pozorování hrochů.

Hroši, ptáci, hadi a vyhubené ryby

Jezero je (bylo) domovem pro stovky druhů ryb, ptáků, ale i například hrochů, či hadů. Během naší projížďky jsme měli možnost pozorovat převážně skupinku hrochů, která si užívala vody kousek od nás.

Náš kapitán lodi a průvodce v jedné osobě nám však sdělil, že jezero bylo ještě před asi 60 lety plné ryb a to mnoha různých druhů. Pak ale v roce 1954 zde byl uměle vysazen druh Robalo nilský, sladkovodní predátor, který dorůstá váhy až 200 kg a způsobil zde ekologickou katastrofu – vyhynutí nebo téměř vyhubení několika stovek původních druhů ryb. Zpočátku byly výlovy Robala nilského ve Viktoriině jezeře malé, ale od počátku 80. let 20. století jeho výlov vzrostl až na 90 % ryb vylovených pomocí vlečných sítí.

Večer v Kisumu jsme si zpříjemnili místní specialitou, kterou však nyní již koupíte v celé Keni, a to rybou Tilapia s ugali. Ugali je bílá hmota, která vznikne uvařením mouky ve vodě. Sama o sobě je bez jakékoliv chuti, ale v Keni se hojně používá jako příloha k většině jídel.

Pokud budete v Kisumu trávit pár dní, určitě nezapomeňte využít služeb místních cyklo-taxíků. Kluci na kolech Vás svezou kdekoliv po městě za minimální cenu. Pokud se nebojíte jízdy na vzadu na nosiči, tak to pro Vás bude skvělý zážitek.

Poslední zbytky deštného pralesa v Keni

Deštný prales Kakamega leží asi dvě hodiny jízdou matatu severně od Kisumu. Jeho rozloha je cca 230 km2 a jedná se o poslední pozůstatky původního Konžsko-Guinejského pralesa, který se kdysi táhl okolo rovníku od západního pobřeží Afriky až do Keni.

Přístup ke vstupní bráně je vzdálený od města Kakamega asi 12 km a neexistuje tam žádné autobusové spojení. Nejjednodušší variantou je zaplatit si motorku, která Vás tam doveze. Zároveň se jedná i o nejlevnější řešení, které mi přineslo další zajímavou zkušenost s jízdou na motorce s plnou krosnou na zádech .

Prales samotný nabízí asi největší krásy pro zájemce o ptactvo, jehož tu žijí stovky druhů různě pestrobarevných ptáků. Na své si však přijdou i milovníci květin, motýlů, hadů, či opic. Já jsem si raději najal průvodce, protože toulat se sám po pralese mi přišlo trošku nebezpečné. Můj průvodce byl zkušený, nebo se tak alespoň tvářil, podle zvuků, dokázal rozeznat různé druhy ptactva a opic.

Ráno jsme vyrazili na procházku spojenou s pozorováním východu slunce. Trvala asi 6 hodin a věřím, že je to dostatek, pokud nejste opravdu expert na faunu a flóru deštných pralesů, protože po šesti hodinách si toho opravdu už moc nepamatujete. Mně v hlavě uvízla jedna zajímavá informace. V rezervaci žije 35 druhů hadů z toho jich je 18 jedovatých. Takže takové 50 na 50…

Uvařit těstoviny, sbalit batoh a zase na cestu

V malém domku kousek od sídla správy rezervace, kde jsem přespal jednu noc, jsem si ráno ještě uvařil těstoviny s česnekem – poslední zásoby co jsem měl, sbalil batoh a opět na motorce vyrazil zpátky do městečka Kakamega. Zde následoval nákup jídla a už jsem si hledal autobus směr Kitale. Příští cíl – Mt. Elgon a solné jeskyně.

Viktoriino jezero a Kakamega forest, to byly dva hlavní cíle dalšího výletu na západ Keni. Viktoriino jezero je největší africké jezero a čtvrté na světě. Kakamega forest je rezervace, která uchovává poslední zbytky deštného pralesa v Keni.

Jezero velké jako celé Irsko

Viktoriino jezero s rozlohou téměř 70 tis km2 získalo svůj název od prvního Evropana, který jej spatřil, Johna Hanning Speke. Jezero leží na hranicích tří afrických států – Keni, Ugandy a Tanzánie. My jsme se k jezeru snažili dostat z keňské části, která však tvoří pouhých 6% celkové rozlohy.

Největším keňským městem na pobřeží jezera je Kisumu, které je s 350 tis. obyvateli třetí největší město této východoafrické země. Město nepřináší žádné velké zajímavosti pro turisty, proto bylo naším cílem především jezero a tradičně připravovaná ryba Tilapia.

Pokud máte zájem o projížďku motorovou loďkou po jezeře, musíte se obrnit trpělivostí při smlouvání ceny. Naše cena začínala na 120 € za hodinovou projížďku a po asi půlhodině smlouvání, odcházení od lodi a podobných technikách, jsme skončili na přijatelné ceně 3€ za osobu za hodinovou projížďku. Pravděpodobně se můžete dostat i na nižší cenu, ale nám už to stačilo a hlavně jsme se těšili na pozorování hrochů.

Hroši, ptáci, hadi a vyhubené ryby

Jezero je (bylo) domovem pro stovky druhů ryb, ptáků, ale i například hrochů, či hadů. Během naší projížďky jsme měli možnost pozorovat převážně skupinku hrochů, která si užívala vody kousek od nás.

Náš kapitán lodi a průvodce v jedné osobě nám však sdělil, že jezero bylo ještě před asi 60 lety plné ryb a to mnoha různých druhů. Pak ale v roce 1954 zde byl uměle vysazen druh Robalo nilský, sladkovodní predátor, který dorůstá váhy až 200 kg a způsobil zde ekologickou katastrofu – vyhynutí nebo téměř vyhubení několika stovek původních druhů ryb. Zpočátku byly výlovy Robala nilského ve Viktoriině jezeře malé, ale od počátku 80. let 20. století jeho výlov vzrostl až na 90 % ryb vylovených pomocí vlečných sítí.

Večer v Kisumu jsme si zpříjemnili místní specialitou, kterou však nyní již koupíte v celé Keni, a to rybou Tilapia s ugali. Ugali je bílá hmota, která vznikne uvařením mouky ve vodě. Sama o sobě je bez jakékoliv chuti, ale v Keni se hojně používá jako příloha k většině jídel.

Pokud budete v Kisumu trávit pár dní, určitě nezapomeňte využít služeb místních cyklo-taxíků. Kluci na kolech Vás svezou kdekoliv po městě za minimální cenu. Pokud se nebojíte jízdy na vzadu na nosiči, tak to pro Vás bude skvělý zážitek.

Poslední zbytky deštného pralesa v Keni

Deštný prales Kakamega leží asi dvě hodiny jízdou matatu severně od Kisumu. Jeho rozloha je cca 230 km2 a jedná se o poslední pozůstatky původního Konžsko-Guinejského pralesa, který se kdysi táhl okolo rovníku od západního pobřeží Afriky až do Keni.

Přístup ke vstupní bráně je vzdálený od města Kakamega asi 12 km a neexistuje tam žádné autobusové spojení. Nejjednodušší variantou je zaplatit si motorku, která Vás tam doveze. Zároveň se jedná i o nejlevnější řešení, které mi přineslo další zajímavou zkušenost s jízdou na motorce s plnou krosnou na zádech .

Prales samotný nabízí asi největší krásy pro zájemce o ptactvo, jehož tu žijí stovky druhů různě pestrobarevných ptáků. Na své si však přijdou i milovníci květin, motýlů, hadů, či opic. Já jsem si raději najal průvodce, protože toulat se sám po pralese mi přišlo trošku nebezpečné. Můj průvodce byl zkušený, nebo se tak alespoň tvářil, podle zvuků, dokázal rozeznat různé druhy ptactva a opic.

Ráno jsme vyrazili na procházku spojenou s pozorováním východu slunce. Trvala asi 6 hodin a věřím, že je to dostatek, pokud nejste opravdu expert na faunu a flóru deštných pralesů, protože po šesti hodinách si toho opravdu už moc nepamatujete. Mně v hlavě uvízla jedna zajímavá informace. V rezervaci žije 35 druhů hadů z toho jich je 18 jedovatých. Takže takové 50 na 50…

Uvařit těstoviny, sbalit batoh a zase na cestu

V malém domku kousek od sídla správy rezervace, kde jsem přespal jednu noc, jsem si ráno ještě uvařil těstoviny s česnekem – poslední zásoby co jsem měl, sbalil batoh a opět na motorce vyrazil zpátky do městečka Kakamega. Zde následoval nákup jídla a už jsem si hledal autobus směr Kitale. Příští cíl – Mt. Elgon a solné jeskyně.

Cesta se vinula mezi Emeradovým jezerem a jezerem Ducha, což jsou dvě nádherně zbarvená jezera, lákající k zastavení a odpočinku. Jasná barva jejich vod je výsledkem odrazu světla od hlubokých nánosů jemných usazenin zbytků miliard škeblí sladkovodních měkkýšů. Podle toho z jakého úhlu se na jezero díváte, se voda mění z jasně zelené přes blankytně modrou až po ostře tyrkysovou. Z východu se na jezera dívá majestátní vrchol hory Caribou. Když se cesta přiblíží k městečku Carcross, mine miniaturní poušť, vytvořenou pravidelnými jižními větry ženoucími s sebou jemňoučké písečné nánosy, které za sebou zanechal ledovcový splaz. Po pravdě řečeno, procházka písečnými dunami zrovna na Aljašce, kterou má každý z nás v podvědomí jako zemi sněhu a ledu, působí značně bizardně.

Caribou Crossing

Město Carcross, ležící na uzoučké šíji mezi dvěma jezery Bennett a Nares, se původně jmenovalo Caribou Crossing, protože těmito místy pravidelně táhly stáda jelenů karibu. Obyvatelé ale po čase začali mít dost toho, že se jim ztrácela pošta, kterou pošťáci doručovali všude tam, kde v názvu našli buď Caribou nebo Crossing. A tak přišli na nápad svojí lstivostí hodný bájného Odysea: město přejmenovat, až z toho vznikl dnešní Carcross. V jediné zdejší restauraci, a nebyla jen tak ledajaká, byla v nejstarším nonstop fungujícím hotelu na celém Yukonu, jsme se zastavili oběd, který nám přinesla ukoptěná indiánská dívka, které nebylo více než šestnáct let. Z okna jsme pozorovali chmurné zbytky parníku, který kdysi odsud jezdil až do Dawson City, ale z kterého po nedávném požáru zbyla jen špička a ohořelé zbytky strojovny. U okolních stolů se zatím občerstvovalo několik indiánských rodin, jejichž oblečení naznačovalo, že se živí spravováním silnic, což ve zdejších podmínkách musí být nadlidská a nikdy nekončící práce. Ale zase to má člověk jako job až do důchodu, protože silnice vyžadují doslova neustálou péči.

O kilometr dál leží domorodá vesnička obydlená především Indiány kmene Tagish a Tlingit. Na jejím hřbitově spí svůj věčný sen Tagish Charlie, který se navždy zapsal do zdejších dějin svou spoluúčastí při nálezu zlata na Klondiku. Čerstvá kytice fireweeds ukazovala, že na něj stále ještě někdo vzpomíná.

Frederick Schwatka

Silnice se kroutí kolem Tagish Lake, na druhé straně jezera ční pískovcové útesy a v jezeře jsou ostrůvky, vypadající jako rozházené valouny. Největší ostrov se jmenuje Bove. Je to jeden z pozůstatků jmen, které zde za své objevitelské cesty po Yukonu v roce 1883 marnotratně rozdával americký cestovatel Frederick Schwatka. Dopálil tím mnoho Kanaďanů, protože Schwatka přejmenoval řadu míst, které už dávno své jméno měly, a dodnes panuje v názvosloví určitý zmatek, někdo používá původní názvy, někdo Schwatkovy, a některé musela kanadská vláda opět přejmenovat. O kus dál je Zmučené údolí, jehož dno je pokryto stovkami jezírek, vyhloubených v žulové skále ustupujícím ledovcem. Ledovcové rýhy jsou zde ještě velice dobře rozeznatelné. Jelikož je tu velmi málo půdy, vedle lišejníků a mechů je tu jen minimální vegetace, pouze zakrslé borovice se občas snaží zachytit se na holé skále. Zimní větry vanoucí z okolních hor ohnuly stromy do podivných tvarů. Na konci údolí stávala indiánská vesnice, později malý kamp se stanovištěm kanadské jízdní policie. Během zimy to tu vypadalo celkem dobře, ale když sníh roztál, tábor se změnil v moře bahna.

Jeden z projíždějících kněží to v roce 1898 popsal slovy: “Tak špinavé místo jsem ještě nikdy neviděl. Nebezpečně vypadající psi se potulují mezi stany a perou se o hnijící koňské maso. Umaštěné ženy, děti v cárem a špinaví muži se procházejí v moři bahna a špíny.”

Skagway je na dohled

Silnice překročila slavný průsmyk White Pass a prudce klesá směrem k moři. Na levé straně je prudká propast, z pravé strany burácí nesčetné vodopády, končící v bělostných vodách Skagway River tekoucí hluboko pod námi. Brzy se naskýtá první pohled na město Skagway, nazývaný kdysi místem jen o trošku lepším než je peklo na zemi. Indiáni ho snad původně nazývali Skagua, Město severního větru, a domnívali se, že je to místo nevhodné pro lidi. Když však v roce 1887 připlul kapitán William Moore, viděl před sebou nekonečné možnosti. Byl to zkušený člověk, veterán většiny zlatých horeček, a byl tehdy hluboce přesvědčen, že příští velké naleziště zlata bude někde u Yukonu a že budoucí prospektoři budou potřebovat solidní přístav jako východiště. Na jaře 1887 prozkoumal s pomocí Indiána zvaného Skookum Jim průsmyk White Pass.

Dnešní Skagway je už jen nostalgickou vzpomínkou na dobu dávno minulé slávy. Nebýt turistů, asi by se z něj už dávno stal dalším městem duchů, navštěvovaným jen těmi nejskalnějšími. My jsme sem dorazili vpodvečer. Když jsme se vydali na procházku městem, míjeli jsme vzorně upravené domy, které vypadaly, jako kdyby v nich včera filmaři z Holywoodu natáčeli další kovbojku. Jen lidí se po městě procházelo proklatě málo, a tak jsme uvažovali, jak se vlastně město na konci silnice může uživit.

Červená cibule

Jak jinak, zakotvili jsme v prvním baru, který jsme našli. V krásném baru nazvaném Červená cibule nás obsluhovala obtloustlá barmanka s pavím pérem nonšalantně zapíchnutým v drdolu, mezi kyprými ňadry jí vykukovala dolarová bankovka. Nevím, jestli to byla inspirace pro zákazníky, aby zvýšili spropitné, zaplatil jsem zcela prozaicky kreditní kartou. Účtenku mi přinesla na tácku, takže ani ta plastiková kartička se s jejím záňadřím neseznámila. Veliké zrcadlo za barem matně odráželo světla lokálu, u dveří brnkal pán v černé buřince na honkytonkové piáno divoký ragtime. Poctivý mahagonový bar ohlazený drsnými dlaněmi budoucích zlatokopů doplňovala dobová výzdoba, prostřílený strop připomínal drsné doby zašlé slávy. V takovémto stylovém prostředí bylo nutné přejít z ginu s tonikem na pořádnou whisky.

Červená cibule byla původně jedním z mnoha zdejších bordelů, strategicky umístěných hned u přístavu, aby je námořníci a zlatokopové přijíždějící na nesčetných lodích prostě nemohli minout. V té době zde používali neobyčejně zajímavý systém. Nad barem stála řada hadrových panenek, každá představovala jednu dívku, oblažující nahoře v malinkých kójích zákazníky. Která dívka měla právě zákazníka, její panenka byla obrácena tváří k zrcadlu. Peníze nebo zlaté nugety padaly trubkou přímo do pokladny za pultem.

Po několika zcela poctivých sklenicích neředěného bourbonu jsem začínal mít poněkud rozostřené oči a vznikal pocit, že ze schodů přichází jedna z dívek ze staré doby, kdy byl zdejší podnik proslaven po celém okolí, ale byla to jen další z převlečených slečen, která se přicházela tužit za bar. Zvedli jsme se a šli dál, pár od piána nám na rozloučenou smekl věkem vyleštěný tvrďák a byli jsme zase na ulici.

Nejslavnější ze zdejších slečen jsme pak druhý den mohli navštívit na místním hřbitově, její hrob má nápis “Dala svoji čest za život Skagwaye”, což je drobná parafráze oslavného nápisu na hrobě místního hrdiny Franka Reida, který se zasloužil o to, že ve zdejším městě zvítězil zákon. Při závěrečné přestřelce přišel o život, ale vděčné město mu dalo na hrob vyrýt nápis “Dal svůj život za čest Skagwaye”.

Procházka po zdejších hřbitovech je smutná i zajímavá současně. Jeden z nich je věnován památce 70 lidí zasypaných v průsmyku Chilkoot lavinou, na dalším spí svůj věčný sen o zlatých nugetech ti, kteří nedorazili dál než sem. Většina z nich přišla do Skagwaye s vidinou zlata a rychlého zbohatnutí, nikdo nečekal, že se po smrti stane turistickou atrakcí. Přicházeli a umírali mladí i staří, nacházeli jsme náhrobky i mnoha dětí. Podle jmen pocházeli zlatokopové nejen z Ameriky, ale i z celé Evropy.

Loď plná spásy

Druhý den vypadal Skagway úplně jinak. Přijela první loď plná výletníků a tak se do města nahrnulo více než tisíc lidí. Seděli jsme zrovna u snídaně, a tak jsme oknem restaurace pozorovali zástupy mastňáků, dámy v drahých róbách a na jehlových podpatcích, babičky s růžovými přelivy na dokonale naondulovaných hlavách, znuděné děti, otrávené povinným přídělem historie, otce znepokojeně počítající zvyšující se náklady výletu, nafintěné gigoly a jejich obstarožní milenky. Večer kolem šesté hodiny se město zase vylidní, jakoby někdo mávl kouzelným proutkem. Loď odjíždí o kus dál a město zase patří turistům ve špinavých teniskách s batohem na zádech.

Odpoledne jsme se vypravili na výlet po vlastní ose. Do batohu jsme naskládali zásoby, lahve s vodou a vyrazili jsme. Nikde nikdo, akorát pár křemenáčů se na nás smálo z mechu, a tak jsme odhodlaně vykračovali dál a dál lesem, minuli temné jezero uprostřed kopců, přešli bažinu po kládách, až jsme došli zase dolů k moři. Krásná skalnatá zátoka původně skrývala pilu poháněnou vodou z potoka. Po pile zbyla jen hromada ohořelých trámů, ale ten potok tam teče dodnes. Bylo už kolem šesté, což na Aljašku nic neznamená, protože stmívat se v létě začne někdy kolem desáté večer, ale les přeci jenom znatelně temněl, a moje manželka viditelně znervózněla. Nejdříve se jí nelíbilo, že dupeme takovou pustinou sami, co prý se stane, když si vymkne kotník. Okoukl jsem její muší váhu a sebevědomě odvětil, že se těch zbývajících pár kilometrů sice pronese, ale že si na to přece jenom troufnu a že jí určitě nebude čekat osud novodobého Meresjeva, hlavně ať se nepostaví na balvan a nezačne řečnit, nebo dopadne jako dědeček ze Saturnina. Pokud ale nepřestane s podobným sýčkováním, tak ji osobně strčím do bažiny, ke které jsme se právě blížili. To ji na chvilku umlčelo, takže další kilometr jsme šlapali mlčky, a slyšet bylo akorát pravidelné syčení spreje proti moskytům, neboť těch pisklavých potvor se v tamějších bažinatých lesech tohoto roku urodilo měrou opravdu nesmírnou.

Cesta zpátky byla přece jenom poněkud z kopce a tak se nám vykračovalo celkem zlehka. Už skoro na konci cesty jsme narazili na zvláštní čtveřici turistů, kteří se doplahočili pouze na začátek stezky, odkud byl překrásný výhled na zátoku a na Skagway, ale zato byli vyzbrojeni několika láhvemi bílého vína, které si pohostinně servírovali na bělostném ubruse, ledabyle rozprostřeném na piknikovém stole. Ani led na chlazení jim nechyběl. Asi jsme vypadali moc překvapeně nebo neobyčejně vysíleně, ale ti dobří lidé nám dali napít. Musím přiznat, že to víno až z daleké Austrálie chutnalo skvěle.

Cesta se vinula mezi Emeradovým jezerem a jezerem Ducha, což jsou dvě nádherně zbarvená jezera, lákající k zastavení a odpočinku. Jasná barva jejich vod je výsledkem odrazu světla od hlubokých nánosů jemných usazenin zbytků miliard škeblí sladkovodních měkkýšů. Podle toho z jakého úhlu se na jezero díváte, se voda mění z jasně zelené přes blankytně modrou až po ostře tyrkysovou. Z východu se na jezera dívá majestátní vrchol hory Caribou. Když se cesta přiblíží k městečku Carcross, mine miniaturní poušť, vytvořenou pravidelnými jižními větry ženoucími s sebou jemňoučké písečné nánosy, které za sebou zanechal ledovcový splaz. Po pravdě řečeno, procházka písečnými dunami zrovna na Aljašce, kterou má každý z nás v podvědomí jako zemi sněhu a ledu, působí značně bizardně.

Caribou Crossing

Město Carcross, ležící na uzoučké šíji mezi dvěma jezery Bennett a Nares, se původně jmenovalo Caribou Crossing, protože těmito místy pravidelně táhly stáda jelenů karibu. Obyvatelé ale po čase začali mít dost toho, že se jim ztrácela pošta, kterou pošťáci doručovali všude tam, kde v názvu našli buď Caribou nebo Crossing. A tak přišli na nápad svojí lstivostí hodný bájného Odysea: město přejmenovat, až z toho vznikl dnešní Carcross. V jediné zdejší restauraci, a nebyla jen tak ledajaká, byla v nejstarším nonstop fungujícím hotelu na celém Yukonu, jsme se zastavili oběd, který nám přinesla ukoptěná indiánská dívka, které nebylo více než šestnáct let. Z okna jsme pozorovali chmurné zbytky parníku, který kdysi odsud jezdil až do Dawson City, ale z kterého po nedávném požáru zbyla jen špička a ohořelé zbytky strojovny. U okolních stolů se zatím občerstvovalo několik indiánských rodin, jejichž oblečení naznačovalo, že se živí spravováním silnic, což ve zdejších podmínkách musí být nadlidská a nikdy nekončící práce. Ale zase to má člověk jako job až do důchodu, protože silnice vyžadují doslova neustálou péči.

O kilometr dál leží domorodá vesnička obydlená především Indiány kmene Tagish a Tlingit. Na jejím hřbitově spí svůj věčný sen Tagish Charlie, který se navždy zapsal do zdejších dějin svou spoluúčastí při nálezu zlata na Klondiku. Čerstvá kytice fireweeds ukazovala, že na něj stále ještě někdo vzpomíná.

Frederick Schwatka

Silnice se kroutí kolem Tagish Lake, na druhé straně jezera ční pískovcové útesy a v jezeře jsou ostrůvky, vypadající jako rozházené valouny. Největší ostrov se jmenuje Bove. Je to jeden z pozůstatků jmen, které zde za své objevitelské cesty po Yukonu v roce 1883 marnotratně rozdával americký cestovatel Frederick Schwatka. Dopálil tím mnoho Kanaďanů, protože Schwatka přejmenoval řadu míst, které už dávno své jméno měly, a dodnes panuje v názvosloví určitý zmatek, někdo používá původní názvy, někdo Schwatkovy, a některé musela kanadská vláda opět přejmenovat. O kus dál je Zmučené údolí, jehož dno je pokryto stovkami jezírek, vyhloubených v žulové skále ustupujícím ledovcem. Ledovcové rýhy jsou zde ještě velice dobře rozeznatelné. Jelikož je tu velmi málo půdy, vedle lišejníků a mechů je tu jen minimální vegetace, pouze zakrslé borovice se občas snaží zachytit se na holé skále. Zimní větry vanoucí z okolních hor ohnuly stromy do podivných tvarů. Na konci údolí stávala indiánská vesnice, později malý kamp se stanovištěm kanadské jízdní policie. Během zimy to tu vypadalo celkem dobře, ale když sníh roztál, tábor se změnil v moře bahna.

Jeden z projíždějících kněží to v roce 1898 popsal slovy: “Tak špinavé místo jsem ještě nikdy neviděl. Nebezpečně vypadající psi se potulují mezi stany a perou se o hnijící koňské maso. Umaštěné ženy, děti v cárem a špinaví muži se procházejí v moři bahna a špíny.”

Skagway je na dohled

Silnice překročila slavný průsmyk White Pass a prudce klesá směrem k moři. Na levé straně je prudká propast, z pravé strany burácí nesčetné vodopády, končící v bělostných vodách Skagway River tekoucí hluboko pod námi. Brzy se naskýtá první pohled na město Skagway, nazývaný kdysi místem jen o trošku lepším než je peklo na zemi. Indiáni ho snad původně nazývali Skagua, Město severního větru, a domnívali se, že je to místo nevhodné pro lidi. Když však v roce 1887 připlul kapitán William Moore, viděl před sebou nekonečné možnosti. Byl to zkušený člověk, veterán většiny zlatých horeček, a byl tehdy hluboce přesvědčen, že příští velké naleziště zlata bude někde u Yukonu a že budoucí prospektoři budou potřebovat solidní přístav jako východiště. Na jaře 1887 prozkoumal s pomocí Indiána zvaného Skookum Jim průsmyk White Pass.

Dnešní Skagway je už jen nostalgickou vzpomínkou na dobu dávno minulé slávy. Nebýt turistů, asi by se z něj už dávno stal dalším městem duchů, navštěvovaným jen těmi nejskalnějšími. My jsme sem dorazili vpodvečer. Když jsme se vydali na procházku městem, míjeli jsme vzorně upravené domy, které vypadaly, jako kdyby v nich včera filmaři z Holywoodu natáčeli další kovbojku. Jen lidí se po městě procházelo proklatě málo, a tak jsme uvažovali, jak se vlastně město na konci silnice může uživit.

Červená cibule

Jak jinak, zakotvili jsme v prvním baru, který jsme našli. V krásném baru nazvaném Červená cibule nás obsluhovala obtloustlá barmanka s pavím pérem nonšalantně zapíchnutým v drdolu, mezi kyprými ňadry jí vykukovala dolarová bankovka. Nevím, jestli to byla inspirace pro zákazníky, aby zvýšili spropitné, zaplatil jsem zcela prozaicky kreditní kartou. Účtenku mi přinesla na tácku, takže ani ta plastiková kartička se s jejím záňadřím neseznámila. Veliké zrcadlo za barem matně odráželo světla lokálu, u dveří brnkal pán v černé buřince na honkytonkové piáno divoký ragtime. Poctivý mahagonový bar ohlazený drsnými dlaněmi budoucích zlatokopů doplňovala dobová výzdoba, prostřílený strop připomínal drsné doby zašlé slávy. V takovémto stylovém prostředí bylo nutné přejít z ginu s tonikem na pořádnou whisky.

Červená cibule byla původně jedním z mnoha zdejších bordelů, strategicky umístěných hned u přístavu, aby je námořníci a zlatokopové přijíždějící na nesčetných lodích prostě nemohli minout. V té době zde používali neobyčejně zajímavý systém. Nad barem stála řada hadrových panenek, každá představovala jednu dívku, oblažující nahoře v malinkých kójích zákazníky. Která dívka měla právě zákazníka, její panenka byla obrácena tváří k zrcadlu. Peníze nebo zlaté nugety padaly trubkou přímo do pokladny za pultem.

Po několika zcela poctivých sklenicích neředěného bourbonu jsem začínal mít poněkud rozostřené oči a vznikal pocit, že ze schodů přichází jedna z dívek ze staré doby, kdy byl zdejší podnik proslaven po celém okolí, ale byla to jen další z převlečených slečen, která se přicházela tužit za bar. Zvedli jsme se a šli dál, pár od piána nám na rozloučenou smekl věkem vyleštěný tvrďák a byli jsme zase na ulici.

Nejslavnější ze zdejších slečen jsme pak druhý den mohli navštívit na místním hřbitově, její hrob má nápis “Dala svoji čest za život Skagwaye”, což je drobná parafráze oslavného nápisu na hrobě místního hrdiny Franka Reida, který se zasloužil o to, že ve zdejším městě zvítězil zákon. Při závěrečné přestřelce přišel o život, ale vděčné město mu dalo na hrob vyrýt nápis “Dal svůj život za čest Skagwaye”.

Procházka po zdejších hřbitovech je smutná i zajímavá současně. Jeden z nich je věnován památce 70 lidí zasypaných v průsmyku Chilkoot lavinou, na dalším spí svůj věčný sen o zlatých nugetech ti, kteří nedorazili dál než sem. Většina z nich přišla do Skagwaye s vidinou zlata a rychlého zbohatnutí, nikdo nečekal, že se po smrti stane turistickou atrakcí. Přicházeli a umírali mladí i staří, nacházeli jsme náhrobky i mnoha dětí. Podle jmen pocházeli zlatokopové nejen z Ameriky, ale i z celé Evropy.

Loď plná spásy

Druhý den vypadal Skagway úplně jinak. Přijela první loď plná výletníků a tak se do města nahrnulo více než tisíc lidí. Seděli jsme zrovna u snídaně, a tak jsme oknem restaurace pozorovali zástupy mastňáků, dámy v drahých róbách a na jehlových podpatcích, babičky s růžovými přelivy na dokonale naondulovaných hlavách, znuděné děti, otrávené povinným přídělem historie, otce znepokojeně počítající zvyšující se náklady výletu, nafintěné gigoly a jejich obstarožní milenky. Večer kolem šesté hodiny se město zase vylidní, jakoby někdo mávl kouzelným proutkem. Loď odjíždí o kus dál a město zase patří turistům ve špinavých teniskách s batohem na zádech.

Odpoledne jsme se vypravili na výlet po vlastní ose. Do batohu jsme naskládali zásoby, lahve s vodou a vyrazili jsme. Nikde nikdo, akorát pár křemenáčů se na nás smálo z mechu, a tak jsme odhodlaně vykračovali dál a dál lesem, minuli temné jezero uprostřed kopců, přešli bažinu po kládách, až jsme došli zase dolů k moři. Krásná skalnatá zátoka původně skrývala pilu poháněnou vodou z potoka. Po pile zbyla jen hromada ohořelých trámů, ale ten potok tam teče dodnes. Bylo už kolem šesté, což na Aljašku nic neznamená, protože stmívat se v létě začne někdy kolem desáté večer, ale les přeci jenom znatelně temněl, a moje manželka viditelně znervózněla. Nejdříve se jí nelíbilo, že dupeme takovou pustinou sami, co prý se stane, když si vymkne kotník. Okoukl jsem její muší váhu a sebevědomě odvětil, že se těch zbývajících pár kilometrů sice pronese, ale že si na to přece jenom troufnu a že jí určitě nebude čekat osud novodobého Meresjeva, hlavně ať se nepostaví na balvan a nezačne řečnit, nebo dopadne jako dědeček ze Saturnina. Pokud ale nepřestane s podobným sýčkováním, tak ji osobně strčím do bažiny, ke které jsme se právě blížili. To ji na chvilku umlčelo, takže další kilometr jsme šlapali mlčky, a slyšet bylo akorát pravidelné syčení spreje proti moskytům, neboť těch pisklavých potvor se v tamějších bažinatých lesech tohoto roku urodilo měrou opravdu nesmírnou.

Cesta zpátky byla přece jenom poněkud z kopce a tak se nám vykračovalo celkem zlehka. Už skoro na konci cesty jsme narazili na zvláštní čtveřici turistů, kteří se doplahočili pouze na začátek stezky, odkud byl překrásný výhled na zátoku a na Skagway, ale zato byli vyzbrojeni několika láhvemi bílého vína, které si pohostinně servírovali na bělostném ubruse, ledabyle rozprostřeném na piknikovém stole. Ani led na chlazení jim nechyběl. Asi jsme vypadali moc překvapeně nebo neobyčejně vysíleně, ale ti dobří lidé nám dali napít. Musím přiznat, že to víno až z daleké Austrálie chutnalo skvěle.

Jeden z nejkrásnějších úseků na cestě z Aradu přes Devu, Sebes, Sibiu, R. Valcea, Pitesti atd., atd., až do hlavního města Bucuresti, popřípadě dál, přes hraniční přechod Giurgiu/Ruse – až do Bulharska.

Na této trase jsem zažil mnoho příhod a nafotil stovky snímků. Postupně se k nim dostanu také, ale nyní bych se chtěl věnovat zmíněnému kaňonu. Táhne se v délce cca 80km od Talmaciu k R. Valcea.

{{reklama()}}

Téměř celou cestu se nad vámi vlevo tyčí pohoří Padure Muntii Fägaräsuii s nejvyššími vrcholy Moldoveanu (2544m) a Negoiu (2535m), vpravo Muntii Cindrel ( Cindrel – 2244m), Muntii Lotrului (Vf. Steflesti – 2242m) a Muntii Capatanei (Mandra-2518m).

Hlubokým údolím kaňonu vás provází řeka Olt a vede tudy i oblíbená železniční trať. Pohled na majestátní svahy po obou stranách je opravdu úchvatný a kdo si jej alespoň jednou neprojede, nemůže tvrdit, že zná Rumunsko. Naleznete zde i spoustu historických památek. Kousek za vesnicí Boita se nad břehem Oltu hrdě vypíná ruina věže, ještě z dob prvního osídlení Římany př. n. l. Sloužila ještě dlouho v 16. Století jako mýtná věž na hranici mezi královstvím Transylvánským a Valašským.

O něco níže, pod hrází přehrady u Calimanesti, jsou zase poměrně dobře zachovalé pozůstatky římské legie. Legie strážily a kontrolovaly plavidla na Oltu. Obchodníci, plavící se po řece na svých lodích a vorech také tyto legie využívali k výměnnému obchodu.

Brezoi

Malé městečko v horní části kaňonu. Za pěkného počasí vhodné místo k zaparkování auta na některém z místních parkovišť, pochutnat si na místních specialitách na grilu, uzených sýrech, nebo rumunské specialitě – ovar z uzeného kolena s místními fazolemi. To je mé nejoblíbenější jídlo v Rumunsku a zdejší kuchaři jej umí opravdu skvěle. Často jsem zde parkoval a vydával se proti proudu řeky Lotru, směrem k náhornímu jezeru Lacul Vidra. Lotru je na rozdíl od Oltu velmi čistá řeka a několikrát jsem se v ní v horkém létě koupal. Tady, v kouzelném údolí, lemovaném vrcholky hor, jsem také potkal nádherné, polodivoké obyvatele těchto končin, nezkažených moderní civilizací.

Balada o divokých koních

Stojím u rumunské řeky Lotru, v hlubokém údolí, mezi horami Vf. Robului (1899m) a Preota (1954m). Kochám se divokou krásou karpatské přírody, batoh na zádech, fotoaparát připravený na krku, když slyším tiché, ostražité zaržání. Ohlédnu se, opatrně usedám na kámen a ani se nehnu. Z kopců přichází téměř neslyšně stádečko neokovaných koní. Vpředu hřebec, vůdce stáda, hodnotí situaci. Pak se ohlédne po ostatních a pomalu, stále mě sledujíc pohledem, přistupuje k řece. Ponoří svou krásnou hlavu do vody a začíná tichounce, jak to umí snad jen tito nádherní tvorové, pít. Potom odfrkne, pohodí hlavou směrem ke stádečku a to pomalu vchází do řeky za svým vůdcem. Pak už si mne nevšímají a neruší je ani cvakání spouště. Vychutnávají si v 37 stupňovém vedru chladivé účinky proudící řeky, cachtají se a dovádějí a dovolují mi tyto neopakovatelné zážitky zachytit obrazem. Vydržel bych tam sedět a dívat se na ně do nekonečna. Po cca hodině však stejně klidně, jak přišli, odcházejí zpět do kopců.

Seděl jsem ještě dlouho na břehu řeky a prožíval znova a znova ty úžasné chvilky klidu a přátelství a bylo mi hrozně dobře. Vezmi čert všechny problémy na rumunských silnicích, trápení s celními úředníky, zkorumpovanou rumunskou policií a podobně. Kdo jednou poznal krásu divoké přírody Karpat, vždy se sem bude chtít opět vrátit.

Království vlků

Kousek od Calimanesti je stará, dnes již opuštěná benzinová pumpa. Tady se dá dobře zaparkovat přímo u silnice a hrozí poměrně malé nebezpečí, že by člověk po návratu z výletu auto nenalezl. Je tady dosti silný provoz. Odtud vede lesní pěšina kolem prudce tekoucí řeky vzhůru, k horským vodopádům.

Do těchto končin se mi podařilo v minulosti zavítat pouze dvakrát a vyfotit jen jeden z vodopádů. Nazval jsem jej „Draculův pláč“. Za to jsem tady zažil nezapomenutelnou příhodu. Je to příběh o toleranci a vzájemné úctě, příběh, na který určitě nikdy nezapomenu.

Cestu k vodopádům znám a vím, že se prudké stoupání k vrcholům několikrát stáčí. Rozhodl jsem se tedy, že si ji tentokrát zkrátím lesem. Stativ s nasazeným fotoaparátem používám jako hůl a pomalu stoupám nahoru. I když je v hustém lese chladněji než na cestě, na kterou se opírá prudké slunce, brzy se mi batoh s fotovýbavou lepí na záda a pomalu začínám litovat, že jsem raději nešel okolo. Na cestu stále nemohu narazit a už jsem zpocený jako kůň. Pak se přede mnou otevře malá planina a mohu si konečně odpočinout.

Usedám na pařez a chystám se shodit batoh ze zad, když zpozoruji pohyb v blízkém houští. Sedí tam malé štěně a upřeně mě pozoruje. Opatrně, pomaličku se zvedám, roztahuji nohy stativu, sundávám krytku z objektivu a zaostřuji. Jsem tak zabrán do čtení dat v hledáčku, přípravou kompozice a expozice, že úplně zapomínám na své okolí. Najednou začínám mít divný pocit. Něco není v pořádku. Slyším tiché, varovné, hrdelní zvuky a pomalu zvedám hlavu od mušle aparátu.

Jsou čtyři. Čtyři dospělí vlci, rozestavění v přesném kříži okolo mne, ve vzdálenosti cca 20m. Hlavy skloněné k zemi, srst na hřbetě neježená, horní pysky povytažené a odhalující hrozivé špičáky. A stále to temné, hrdelní dunění.

Přiznám, že ve mně tehdy byla velice malá dušička. V duchu jsem se modlil a usilovně přemýšlel, jak se zachovat. Pokud by na mě všichni čtyři zaútočili, neměl bych nejmenší šanci. Pomalu, velice pomaličku, jako ve zpomaleném filmu jsem se narovnával a se stativem, připraveným před sebou k chabé obraně pomaličku couval zpět ke stráni, po které jsem sem, nahoru přišel.

Na svahu jsem se musel na chviličku otočit, abych zkontroloval cestu. Když jsem se ohlédl zpět, planina byla jako vymetená. Po vlcích a štěněti ani památky, nikde nic. Vrátil jsem se dolů na cestu a zpět do auta. Udělal jsem si kafe a dlouho přemýšlel, k čemu to tady vlastně došlo. Snad mi pomohlo mé klidné počínání, které nezavdalo šelmám pocit ohrožení, snad tady sehrálo svou roli něco zcela jiného. Každopádně to byl nezapomenutelný zážitek. Ono to s těmi vlky a Karkulkami asi nebude tak žhavé, jak se v pohádkách vypravuje.

Jeden z nejkrásnějších úseků na cestě z Aradu přes Devu, Sebes, Sibiu, R. Valcea, Pitesti atd., atd., až do hlavního města Bucuresti, popřípadě dál, přes hraniční přechod Giurgiu/Ruse – až do Bulharska.

Na této trase jsem zažil mnoho příhod a nafotil stovky snímků. Postupně se k nim dostanu také, ale nyní bych se chtěl věnovat zmíněnému kaňonu. Táhne se v délce cca 80km od Talmaciu k R. Valcea.

{{reklama()}}

Téměř celou cestu se nad vámi vlevo tyčí pohoří Padure Muntii Fägaräsuii s nejvyššími vrcholy Moldoveanu (2544m) a Negoiu (2535m), vpravo Muntii Cindrel ( Cindrel – 2244m), Muntii Lotrului (Vf. Steflesti – 2242m) a Muntii Capatanei (Mandra-2518m).

Hlubokým údolím kaňonu vás provází řeka Olt a vede tudy i oblíbená železniční trať. Pohled na majestátní svahy po obou stranách je opravdu úchvatný a kdo si jej alespoň jednou neprojede, nemůže tvrdit, že zná Rumunsko. Naleznete zde i spoustu historických památek. Kousek za vesnicí Boita se nad břehem Oltu hrdě vypíná ruina věže, ještě z dob prvního osídlení Římany př. n. l. Sloužila ještě dlouho v 16. Století jako mýtná věž na hranici mezi královstvím Transylvánským a Valašským.

O něco níže, pod hrází přehrady u Calimanesti, jsou zase poměrně dobře zachovalé pozůstatky římské legie. Legie strážily a kontrolovaly plavidla na Oltu. Obchodníci, plavící se po řece na svých lodích a vorech také tyto legie využívali k výměnnému obchodu.

Brezoi

Malé městečko v horní části kaňonu. Za pěkného počasí vhodné místo k zaparkování auta na některém z místních parkovišť, pochutnat si na místních specialitách na grilu, uzených sýrech, nebo rumunské specialitě – ovar z uzeného kolena s místními fazolemi. To je mé nejoblíbenější jídlo v Rumunsku a zdejší kuchaři jej umí opravdu skvěle. Často jsem zde parkoval a vydával se proti proudu řeky Lotru, směrem k náhornímu jezeru Lacul Vidra. Lotru je na rozdíl od Oltu velmi čistá řeka a několikrát jsem se v ní v horkém létě koupal. Tady, v kouzelném údolí, lemovaném vrcholky hor, jsem také potkal nádherné, polodivoké obyvatele těchto končin, nezkažených moderní civilizací.

Balada o divokých koních

Stojím u rumunské řeky Lotru, v hlubokém údolí, mezi horami Vf. Robului (1899m) a Preota (1954m). Kochám se divokou krásou karpatské přírody, batoh na zádech, fotoaparát připravený na krku, když slyším tiché, ostražité zaržání. Ohlédnu se, opatrně usedám na kámen a ani se nehnu. Z kopců přichází téměř neslyšně stádečko neokovaných koní. Vpředu hřebec, vůdce stáda, hodnotí situaci. Pak se ohlédne po ostatních a pomalu, stále mě sledujíc pohledem, přistupuje k řece. Ponoří svou krásnou hlavu do vody a začíná tichounce, jak to umí snad jen tito nádherní tvorové, pít. Potom odfrkne, pohodí hlavou směrem ke stádečku a to pomalu vchází do řeky za svým vůdcem. Pak už si mne nevšímají a neruší je ani cvakání spouště. Vychutnávají si v 37 stupňovém vedru chladivé účinky proudící řeky, cachtají se a dovádějí a dovolují mi tyto neopakovatelné zážitky zachytit obrazem. Vydržel bych tam sedět a dívat se na ně do nekonečna. Po cca hodině však stejně klidně, jak přišli, odcházejí zpět do kopců.

Seděl jsem ještě dlouho na břehu řeky a prožíval znova a znova ty úžasné chvilky klidu a přátelství a bylo mi hrozně dobře. Vezmi čert všechny problémy na rumunských silnicích, trápení s celními úředníky, zkorumpovanou rumunskou policií a podobně. Kdo jednou poznal krásu divoké přírody Karpat, vždy se sem bude chtít opět vrátit.

Království vlků

Kousek od Calimanesti je stará, dnes již opuštěná benzinová pumpa. Tady se dá dobře zaparkovat přímo u silnice a hrozí poměrně malé nebezpečí, že by člověk po návratu z výletu auto nenalezl. Je tady dosti silný provoz. Odtud vede lesní pěšina kolem prudce tekoucí řeky vzhůru, k horským vodopádům.

Do těchto končin se mi podařilo v minulosti zavítat pouze dvakrát a vyfotit jen jeden z vodopádů. Nazval jsem jej „Draculův pláč“. Za to jsem tady zažil nezapomenutelnou příhodu. Je to příběh o toleranci a vzájemné úctě, příběh, na který určitě nikdy nezapomenu.

Cestu k vodopádům znám a vím, že se prudké stoupání k vrcholům několikrát stáčí. Rozhodl jsem se tedy, že si ji tentokrát zkrátím lesem. Stativ s nasazeným fotoaparátem používám jako hůl a pomalu stoupám nahoru. I když je v hustém lese chladněji než na cestě, na kterou se opírá prudké slunce, brzy se mi batoh s fotovýbavou lepí na záda a pomalu začínám litovat, že jsem raději nešel okolo. Na cestu stále nemohu narazit a už jsem zpocený jako kůň. Pak se přede mnou otevře malá planina a mohu si konečně odpočinout.

Usedám na pařez a chystám se shodit batoh ze zad, když zpozoruji pohyb v blízkém houští. Sedí tam malé štěně a upřeně mě pozoruje. Opatrně, pomaličku se zvedám, roztahuji nohy stativu, sundávám krytku z objektivu a zaostřuji. Jsem tak zabrán do čtení dat v hledáčku, přípravou kompozice a expozice, že úplně zapomínám na své okolí. Najednou začínám mít divný pocit. Něco není v pořádku. Slyším tiché, varovné, hrdelní zvuky a pomalu zvedám hlavu od mušle aparátu.

Jsou čtyři. Čtyři dospělí vlci, rozestavění v přesném kříži okolo mne, ve vzdálenosti cca 20m. Hlavy skloněné k zemi, srst na hřbetě neježená, horní pysky povytažené a odhalující hrozivé špičáky. A stále to temné, hrdelní dunění.

Přiznám, že ve mně tehdy byla velice malá dušička. V duchu jsem se modlil a usilovně přemýšlel, jak se zachovat. Pokud by na mě všichni čtyři zaútočili, neměl bych nejmenší šanci. Pomalu, velice pomaličku, jako ve zpomaleném filmu jsem se narovnával a se stativem, připraveným před sebou k chabé obraně pomaličku couval zpět ke stráni, po které jsem sem, nahoru přišel.

Na svahu jsem se musel na chviličku otočit, abych zkontroloval cestu. Když jsem se ohlédl zpět, planina byla jako vymetená. Po vlcích a štěněti ani památky, nikde nic. Vrátil jsem se dolů na cestu a zpět do auta. Udělal jsem si kafe a dlouho přemýšlel, k čemu to tady vlastně došlo. Snad mi pomohlo mé klidné počínání, které nezavdalo šelmám pocit ohrožení, snad tady sehrálo svou roli něco zcela jiného. Každopádně to byl nezapomenutelný zážitek. Ono to s těmi vlky a Karkulkami asi nebude tak žhavé, jak se v pohádkách vypravuje.

Člověk by ani neřekl, že tak blízko rušné metropole Paříže by mohl nalézt hluboké lesy a četné skalní převisy. Asi po hodině jízdy autem z centra Paříže jsme se dostali do oblasti zvané La Foret de Fontainebleau, neboli do lesíka Fontainebleau. Přírodní park leží asi 50 km jihovýchodně od Paříže v regionu zvaném Seine-de-Marne. Les byl založen cíleně před více než 500 lety francouzským králem Františkem I. jako královská lovecká obora. Pravděpodobně je toto místo mnohem známější díky přítomnosti proslulého stejnojmenného zámku, který se nachází v nedaleké stejnojmenné obci.

Nás ovšem zajímaly především přírodní krásy tamního kraje. Už během jízdy autem nás překvapilo, jak je oblast lesů ve Fontainebleau rozsáhlá a zachovalá. Celý park pokrývá území o velikosti 17 000 ha a patří k největším a nejkrásnějším ve Francii. Les je protkán bohatou sítí písčitých cest, jednoznačně vyzývající k celodenní túře po místních vršcích. Jelikož v den, kdy jsme výlet uskutečnili, bylo krásné podzimní odpoledne, byla na výchozím bodu turistické trasy přítomna dost početná skupina lidí. Navzdory tomuto faktu jsme se vydali vstříc jednomu z místních vrcholů tak, abychom měli dobrý rozhled do okolí. S přibývající vzdáleností začaly davy chtivých víkendových návštěvníků odpadat a my jsme si mohli lépe vychutnat půvabnou podzimní atmosféru. Cesty ve Fontainebleau jsou značené (celkem asi 300 km) anebo alespoň částečně značené, takže orientace byla poměrně jednoduchá.

Mezi lesními pěšinami

Po několika ušlých kilometrech jsme postupně začali objevovat krásy místní flóry. Typický lesní porost je zde nečastěji tvořen několika druhy dubů, borovicí lesní, bukem lesním a jalovcem obecným. Díky tomu, že jsme navštívili přírodní park na počátku října, bylo stále možné vidět všudypřítomné kvetoucí rostliny vřesu obecného. Na odpoledním slunci se keříky rozeseté všude na okolních stráních pěkně vyjímaly a honosily se početnými fialovo-růžovými kvítky.

Pokračovali jsme dále po lesní pěšině a po chvíli jsme prostoupili hlouběji do lesní vegetace, kam nedorazí tolik turistů a cyklistů. V této části parku se nám náhle naskytla šance zahlédnout osobité obyvatele tamních lesů. Na jedné z cest jsme si všimli velkého slepýše vyhřívajícího se na odpoledním slunci. Kromě tohoto zástupce třídy plazů, jsme při slézání mohutných balvanů spatřili strakapouda velkého hloubícího dutinu do jednoho z kmene toliko početných borovic a dobývajícího se tak potravy v podobě různých bezobratlých živočichů, nejčastěji pak larev hmyzu. Doufali jsme, že budeme mít více štěstí a spatříme i některé další ptáky, jako jsou budníček, pěnice nebo sýkora, ale toho dne už k tomu nedošlo. Zato výhled z námi dobytého vrcholu na okolní krajinu byl odměnou za několik desítek ušlých kilometrů. Široko daleko bylo možné spatřit pouze zelený lesní porost bez známek lidské činnosti.

Lezení v kamenném labyrintu

Lesní háje ve Fontainebleau jsou jednoznačně okouzlující svou jedinečnou přírodní scenérií, ale na druhou stranu mají mnohé co nabídnout i milovníkům kamenných útvarů. V blízkosti hlavního parkoviště jsme nalezli malé skalní město tvořené neobvykle formovanými pískovci. Některé balvany si díky svému charakteristickému vzhledu vysloužily pojmenování jako například slon, psí čumák, apod. Pískovcové valouny nejsou nikterak vysoké, a tak umožňují nácvik lezecké techniky – posilování prstů, práci nohou a udržování rovnováhy jak začínajícím, tak pokročilým milovníků horolezectví a boulderingu (lezení bez lana na nízkých skalních blocích). Mezi skalisky jsme zaslechli rozličné evropské jazyky, počínaje jak jinak francouzštinou, neboť valouny ve Fontainebleau jsou velmi populární u domácích obyvatel, ale slyšet bylo i angličtinu, holandštinu a němčinu. My jsme se po chvíli tichého pozorování krkolomných úchytů a všelijakých mistrovských hmatů, dali do hovoru s jednou skupinkou Holanďanů. Studenti tvrdili, že pro účely boulderingu je oblast Fontainebleau vůbec nejideálnější místo v Evropě, a proto se sem každoročně sjíždí poněkud mezinárodní komunita. Objasnili nám také, že v blízkém okolí lze najít celkem 4 významná místa zasvěcená tomuto rychle se rozvíjejícímu sportu. Lezecké stěny jsou pro jednodušší orientaci barevně označeny podle obtížnosti lezení. Žlutě značené lezecké trasy jsou určeny začínajícím lezcům, oranžové, modré a červené středně pokročilým a konečně bílé a černé trasy jsou dedikovány vrcholným boulderistům.

Rozmanitá krajina v okolí městečka Fontainebleau na nás zapůsobila velmi příjemně, toto místo je ideální jak pro všechny milovníky přírody, tak i jako relaxace po několika vyčerpávajících dnech strávených prohlídkou monumentálních pařížských kulturních pamětihodností.

Člověk by ani neřekl, že tak blízko rušné metropole Paříže by mohl nalézt hluboké lesy a četné skalní převisy. Asi po hodině jízdy autem z centra Paříže jsme se dostali do oblasti zvané La Foret de Fontainebleau, neboli do lesíka Fontainebleau. Přírodní park leží asi 50 km jihovýchodně od Paříže v regionu zvaném Seine-de-Marne. Les byl založen cíleně před více než 500 lety francouzským králem Františkem I. jako královská lovecká obora. Pravděpodobně je toto místo mnohem známější díky přítomnosti proslulého stejnojmenného zámku, který se nachází v nedaleké stejnojmenné obci.

Nás ovšem zajímaly především přírodní krásy tamního kraje. Už během jízdy autem nás překvapilo, jak je oblast lesů ve Fontainebleau rozsáhlá a zachovalá. Celý park pokrývá území o velikosti 17 000 ha a patří k největším a nejkrásnějším ve Francii. Les je protkán bohatou sítí písčitých cest, jednoznačně vyzývající k celodenní túře po místních vršcích. Jelikož v den, kdy jsme výlet uskutečnili, bylo krásné podzimní odpoledne, byla na výchozím bodu turistické trasy přítomna dost početná skupina lidí. Navzdory tomuto faktu jsme se vydali vstříc jednomu z místních vrcholů tak, abychom měli dobrý rozhled do okolí. S přibývající vzdáleností začaly davy chtivých víkendových návštěvníků odpadat a my jsme si mohli lépe vychutnat půvabnou podzimní atmosféru. Cesty ve Fontainebleau jsou značené (celkem asi 300 km) anebo alespoň částečně značené, takže orientace byla poměrně jednoduchá.

Mezi lesními pěšinami

Po několika ušlých kilometrech jsme postupně začali objevovat krásy místní flóry. Typický lesní porost je zde nečastěji tvořen několika druhy dubů, borovicí lesní, bukem lesním a jalovcem obecným. Díky tomu, že jsme navštívili přírodní park na počátku října, bylo stále možné vidět všudypřítomné kvetoucí rostliny vřesu obecného. Na odpoledním slunci se keříky rozeseté všude na okolních stráních pěkně vyjímaly a honosily se početnými fialovo-růžovými kvítky.

Pokračovali jsme dále po lesní pěšině a po chvíli jsme prostoupili hlouběji do lesní vegetace, kam nedorazí tolik turistů a cyklistů. V této části parku se nám náhle naskytla šance zahlédnout osobité obyvatele tamních lesů. Na jedné z cest jsme si všimli velkého slepýše vyhřívajícího se na odpoledním slunci. Kromě tohoto zástupce třídy plazů, jsme při slézání mohutných balvanů spatřili strakapouda velkého hloubícího dutinu do jednoho z kmene toliko početných borovic a dobývajícího se tak potravy v podobě různých bezobratlých živočichů, nejčastěji pak larev hmyzu. Doufali jsme, že budeme mít více štěstí a spatříme i některé další ptáky, jako jsou budníček, pěnice nebo sýkora, ale toho dne už k tomu nedošlo. Zato výhled z námi dobytého vrcholu na okolní krajinu byl odměnou za několik desítek ušlých kilometrů. Široko daleko bylo možné spatřit pouze zelený lesní porost bez známek lidské činnosti.

Lezení v kamenném labyrintu

Lesní háje ve Fontainebleau jsou jednoznačně okouzlující svou jedinečnou přírodní scenérií, ale na druhou stranu mají mnohé co nabídnout i milovníkům kamenných útvarů. V blízkosti hlavního parkoviště jsme nalezli malé skalní město tvořené neobvykle formovanými pískovci. Některé balvany si díky svému charakteristickému vzhledu vysloužily pojmenování jako například slon, psí čumák, apod. Pískovcové valouny nejsou nikterak vysoké, a tak umožňují nácvik lezecké techniky – posilování prstů, práci nohou a udržování rovnováhy jak začínajícím, tak pokročilým milovníků horolezectví a boulderingu (lezení bez lana na nízkých skalních blocích). Mezi skalisky jsme zaslechli rozličné evropské jazyky, počínaje jak jinak francouzštinou, neboť valouny ve Fontainebleau jsou velmi populární u domácích obyvatel, ale slyšet bylo i angličtinu, holandštinu a němčinu. My jsme se po chvíli tichého pozorování krkolomných úchytů a všelijakých mistrovských hmatů, dali do hovoru s jednou skupinkou Holanďanů. Studenti tvrdili, že pro účely boulderingu je oblast Fontainebleau vůbec nejideálnější místo v Evropě, a proto se sem každoročně sjíždí poněkud mezinárodní komunita. Objasnili nám také, že v blízkém okolí lze najít celkem 4 významná místa zasvěcená tomuto rychle se rozvíjejícímu sportu. Lezecké stěny jsou pro jednodušší orientaci barevně označeny podle obtížnosti lezení. Žlutě značené lezecké trasy jsou určeny začínajícím lezcům, oranžové, modré a červené středně pokročilým a konečně bílé a černé trasy jsou dedikovány vrcholným boulderistům.

Rozmanitá krajina v okolí městečka Fontainebleau na nás zapůsobila velmi příjemně, toto místo je ideální jak pro všechny milovníky přírody, tak i jako relaxace po několika vyčerpávajících dnech strávených prohlídkou monumentálních pařížských kulturních pamětihodností.

První sněhové vločky dopadly na naše pohraniční hory, a dali nám tak najevo, že zima se neodvratně blíží. Nastal čas nejen pro přezutí pneumatik našich automobilových „miláčků“, ale i pro změnu naší turistické výbavy. Letní trička, kraťasy a trekové boty vystřídají trička s dlouhými rukávy, dlouhé běžkařské kalhoty a běžecké boty, zatímco do ruky přibude dvojice běžek a lyžařských holí. Je čas vyrazit do romantické, neposkvrněnou bělostí zářící přírody.

Zima na horách má mnoho podob. Od těch romanticky zasněžených, přes třeskutě mrazivé až po skoro jarní, sněhu téměř zbavené. Suverénně nejvíce zim jsme trávili na milované Šumavě, a přestože si člověk užil dost sněhových radovánek i v Krkonoších, Jeseníkách, Krušných Horách, přesto se ty nejkrásnější zimní zážitky pojí právě se Šumavou. V zimě nejvíce navštěvovanou, a pro nás téměř srdeční záležitostí, se stala zapadlá šumavská osada Horská Kvilda. Na okraji kvildských plání stálo porůznu rozházeno několik stavení, když jsme sem před 16 lety přijeli strávit svou první, zimní šumavskou dovolenou. Popravdě řečeno, první setkání s touto osadou nebylo právě přívětivé. Žádná zimní romantika zasněžených, sluncem ozářených plání, ožívajících miliardami odlesků sněhových krystalků. Jen mrazivý vítr, zarývající se až do morku kostí, hnal od západu těžká mračna slibující sněhovou nadílku, když jsme stanuli na okraji lesa a poprvé uviděli Horskou Kvildu. Cesta sem nebyla jednoduchá. Jediný přímý autobusový spoj končil na Kvildě, a přestože nám zavazadla na chatu odvezl ochotný pan Sameš, přesto vyhlídka na 5 km putování v zimní slotě nebyla příliš lákavá. První, co se nabídlo našim zrakům, byla velká planina, po níž byla rozházena jednotlivá stavení jako rozinky na mámině koláči. Ještě dříve, než jsme k nim dostali, museli jsme projít místem, které je v zimní sezóně doslova „neuralgickým“ bodem pro zásobování Horské Kvildy. Tady, jen několik desítek metrů od okraje lesa, dokazuje šumavská zima svou sílu. Ustupující les a otevřená planina tu dovolují větru, aby se rozeběhly v plné síle a právě zde uvolnil ze svého ledového sevření miliardy sněhových vloček, které stačil během svého letu posbírat. Stačí první větší sněžení a nad Vydřím Mostem vznikne doslova sněhová zátka, která dokonale ucpe jedinou spojnici mezi Horskou Kvildou a Kvildou. Často teprve až sněhová fréza dokáže zjednat pořádek, protože sněhové pluhy vimperských silničářů, ač pravidelně pendlující v denních i nočních hodinách, prostě nemají díky několikametrovým sněhovým mantinelům možnost odhodit shrnutý sníh mimo silnici. Když jsme se přijeli před lety poprvé, ještě nestála dnešní moderní budova obecního úřadu, ani vedlejší útulná hospůdka s báječně sálajícími, kachlovými kamny. A tak nezbývalo než pokračovat do kopce k bývalému Polaufovu hostinci a ještě o pár metrů dále, kde konečně čekalo spásné teplo vytopené horské chalupy. Teprve odtud si člověk mohl vychutnat výhled na horskou osadu, rozkládající se v nadmořské výšce 1045 – 1090 m. n. m. Zvláště v podvečer tu byly a stále jsou úchvatné pohledy, když slunce zapadne za obzor, zatímco se v některých ze třicítky stavení začnou rozsvěcet první světla, v rostoucí tmě připomínající bludičky.

Když se teď v mysli vracíme roky nazpátek, uvědomujeme si, jak pestré vzpomínky to jsou. Byly roky, kdy sněhu bylo tak akorát a my jsme si mohli užívat zimních radovánek do sytosti. Našly se i takové zimy, kdy se nad kvildskými pláněmi proháněl vítr a déšť a vyrazit do stopy znamenalo promoknout do poslední nitky. Nejednou se musel sníh doslova hledat mezi ostrůvky holé země. Ale nejvíce vzpomínek se pochopitelně váže k rokům, kdy Šumavu zasypaly mohutné příděly sněhu. Výjimkou nebyly třeba tři, čtyři dny nepřetržitého sněžení, které horskou osadu proměnilo k nepoznání. Autobusová zastávka zmizela ve sněhových závějích, přízemní okna chalup se schovala za hromadami sněhu, zatímco jejich střechy takřka splývaly se sněhovou peřinou. Pro místní obyvatele to byly dny plné dřiny spojené s odklízením sněhu, byť s pomocí moderní techniky. Ta však za Vás na střechu stavení nevyleze, ani neschází silnou vrstvu sněhu a ledu. Člověk v duchu musí vzpomenout na naše předky, kteří za pomoci jen minimální techniky doslova bojovali o přežití v podmínkách tehdejších krutých zim. Neměli k dispozici mobily, těžkou techniku, pluhy, sněhové frézy a ostatní vymoženosti moderní doby. Jen lopaty, košťata, saně a koně či volské potahy jim pomáhaly přežít ty chvíle, kdy se nad šumavskými kopci setmělo a na husté lesy se začala sypat sněhová nadílka. Tehdy to byl boj o každý den, se kterým se přiblížil konec kruté zimy. Dnes už je zima na horách přeci jen více o romantice. Sice pořád není co závidět silničářům, kteří ve dne i v noci vyráží bojovat se sněhem. Obdiv patří i pekařům, řidičům autobusů a všem těm, kteří často velmi brzy ráno přiváží čerstvé pečivo, odváží děti do škol nebo jen připravují snídani ve zdejších pensionech bez ohledu na to, jaké vládne venku počasí. Teprve když se zešeří, z oblohy se začnou znovu sypat sněhové vločky a z horsko- kvildských chalup zavoní pečené koláče, jablečný závin nebo svařené víno, pak teprve se dá mluvit o skutečné romantice. Tedy o tom, co se z našeho běžného života vytrácí stále více a více. Proto až budete sedět v útulné sednici třeba zrovna na Šumavě, za okny bude fičet ledový vítr a větrem hnané sněhové vločky budou narážet na okenní sklo, važte si té romantiky, i lidí, kteří Vám ji umožní prožít. I dnes stojí za to, vracet se do hor, do minulosti, a uvědomovat si, že i v moderní době se najdou místa, kde pořád vládne příroda a člověk se jen snaží přizpůsobit jejím rozmarům.První sněhové vločky dopadly na naše pohraniční hory, a dali nám tak najevo, že zima se neodvratně blíží. Nastal čas nejen pro přezutí pneumatik našich automobilových „miláčků“, ale i pro změnu naší turistické výbavy. Letní trička, kraťasy a trekové boty vystřídají trička s dlouhými rukávy, dlouhé běžkařské kalhoty a běžecké boty, zatímco do ruky přibude dvojice běžek a lyžařských holí. Je čas vyrazit do romantické, neposkvrněnou bělostí zářící přírody.

Zima na horách má mnoho podob. Od těch romanticky zasněžených, přes třeskutě mrazivé až po skoro jarní, sněhu téměř zbavené. Suverénně nejvíce zim jsme trávili na milované Šumavě, a přestože si člověk užil dost sněhových radovánek i v Krkonoších, Jeseníkách, Krušných Horách, přesto se ty nejkrásnější zimní zážitky pojí právě se Šumavou. V zimě nejvíce navštěvovanou, a pro nás téměř srdeční záležitostí, se stala zapadlá šumavská osada Horská Kvilda. Na okraji kvildských plání stálo porůznu rozházeno několik stavení, když jsme sem před 16 lety přijeli strávit svou první, zimní šumavskou dovolenou. Popravdě řečeno, první setkání s touto osadou nebylo právě přívětivé. Žádná zimní romantika zasněžených, sluncem ozářených plání, ožívajících miliardami odlesků sněhových krystalků. Jen mrazivý vítr, zarývající se až do morku kostí, hnal od západu těžká mračna slibující sněhovou nadílku, když jsme stanuli na okraji lesa a poprvé uviděli Horskou Kvildu. Cesta sem nebyla jednoduchá. Jediný přímý autobusový spoj končil na Kvildě, a přestože nám zavazadla na chatu odvezl ochotný pan Sameš, přesto vyhlídka na 5 km putování v zimní slotě nebyla příliš lákavá. První, co se nabídlo našim zrakům, byla velká planina, po níž byla rozházena jednotlivá stavení jako rozinky na mámině koláči. Ještě dříve, než jsme k nim dostali, museli jsme projít místem, které je v zimní sezóně doslova „neuralgickým“ bodem pro zásobování Horské Kvildy. Tady, jen několik desítek metrů od okraje lesa, dokazuje šumavská zima svou sílu. Ustupující les a otevřená planina tu dovolují větru, aby se rozeběhly v plné síle a právě zde uvolnil ze svého ledového sevření miliardy sněhových vloček, které stačil během svého letu posbírat. Stačí první větší sněžení a nad Vydřím Mostem vznikne doslova sněhová zátka, která dokonale ucpe jedinou spojnici mezi Horskou Kvildou a Kvildou. Často teprve až sněhová fréza dokáže zjednat pořádek, protože sněhové pluhy vimperských silničářů, ač pravidelně pendlující v denních i nočních hodinách, prostě nemají díky několikametrovým sněhovým mantinelům možnost odhodit shrnutý sníh mimo silnici. Když jsme se přijeli před lety poprvé, ještě nestála dnešní moderní budova obecního úřadu, ani vedlejší útulná hospůdka s báječně sálajícími, kachlovými kamny. A tak nezbývalo než pokračovat do kopce k bývalému Polaufovu hostinci a ještě o pár metrů dále, kde konečně čekalo spásné teplo vytopené horské chalupy. Teprve odtud si člověk mohl vychutnat výhled na horskou osadu, rozkládající se v nadmořské výšce 1045 – 1090 m. n. m. Zvláště v podvečer tu byly a stále jsou úchvatné pohledy, když slunce zapadne za obzor, zatímco se v některých ze třicítky stavení začnou rozsvěcet první světla, v rostoucí tmě připomínající bludičky.

Když se teď v mysli vracíme roky nazpátek, uvědomujeme si, jak pestré vzpomínky to jsou. Byly roky, kdy sněhu bylo tak akorát a my jsme si mohli užívat zimních radovánek do sytosti. Našly se i takové zimy, kdy se nad kvildskými pláněmi proháněl vítr a déšť a vyrazit do stopy znamenalo promoknout do poslední nitky. Nejednou se musel sníh doslova hledat mezi ostrůvky holé země. Ale nejvíce vzpomínek se pochopitelně váže k rokům, kdy Šumavu zasypaly mohutné příděly sněhu. Výjimkou nebyly třeba tři, čtyři dny nepřetržitého sněžení, které horskou osadu proměnilo k nepoznání. Autobusová zastávka zmizela ve sněhových závějích, přízemní okna chalup se schovala za hromadami sněhu, zatímco jejich střechy takřka splývaly se sněhovou peřinou. Pro místní obyvatele to byly dny plné dřiny spojené s odklízením sněhu, byť s pomocí moderní techniky. Ta však za Vás na střechu stavení nevyleze, ani neschází silnou vrstvu sněhu a ledu. Člověk v duchu musí vzpomenout na naše předky, kteří za pomoci jen minimální techniky doslova bojovali o přežití v podmínkách tehdejších krutých zim. Neměli k dispozici mobily, těžkou techniku, pluhy, sněhové frézy a ostatní vymoženosti moderní doby. Jen lopaty, košťata, saně a koně či volské potahy jim pomáhaly přežít ty chvíle, kdy se nad šumavskými kopci setmělo a na husté lesy se začala sypat sněhová nadílka. Tehdy to byl boj o každý den, se kterým se přiblížil konec kruté zimy. Dnes už je zima na horách přeci jen více o romantice. Sice pořád není co závidět silničářům, kteří ve dne i v noci vyráží bojovat se sněhem. Obdiv patří i pekařům, řidičům autobusů a všem těm, kteří často velmi brzy ráno přiváží čerstvé pečivo, odváží děti do škol nebo jen připravují snídani ve zdejších pensionech bez ohledu na to, jaké vládne venku počasí. Teprve když se zešeří, z oblohy se začnou znovu sypat sněhové vločky a z horsko- kvildských chalup zavoní pečené koláče, jablečný závin nebo svařené víno, pak teprve se dá mluvit o skutečné romantice. Tedy o tom, co se z našeho běžného života vytrácí stále více a více. Proto až budete sedět v útulné sednici třeba zrovna na Šumavě, za okny bude fičet ledový vítr a větrem hnané sněhové vločky budou narážet na okenní sklo, važte si té romantiky, i lidí, kteří Vám ji umožní prožít. I dnes stojí za to, vracet se do hor, do minulosti, a uvědomovat si, že i v moderní době se najdou místa, kde pořád vládne příroda a člověk se jen snaží přizpůsobit jejím rozmarům.

Sedíme v časném sobotním dopoledni u hradlového mostu na začátku Vchynicko-tetovského plavebního kanálu. Tato unikátní technická památka zbudovaná v letech 1779 – 1801 inženýrem Josefem Rosenauerem, nás v tuto chvíli však příliš nezajímá. Ponechme tento technický unikát pozornosti turistů a vydejme se do svahů nad údolím Vydry.

Nad údolím Vydry

Dnes se sem nešplháme za dalekými výhledy na okolní kopce, ani se nechceme podívat na údolí Vydry pěkně z nadhledu. Žene nás sem touha poznat okolí plavebního kanálu a místa, kde žili a dnes už většinou nežijí lidé. První místem k zastavení je bývalá osada, která vlastně dala jméno nedalekému plavebnímu kanálu. Osada původně vznikla při sklářské huti v roce 1792, později v ní však téměř výlučně žili dřevaři, kterým okolní lesy sloužily jako zdroj obživy. Dnes těch několik málo budov, které z původní osady zbyly, nalezneme ve stráni nad levým břehem Vydry, ve směru na Rokytu. Převážná většina stavení slouží k rekreačním účelům a katastrálně spadá pod Modravu.

O osadě pracně vyrvané šumavskému pralesu se zmiňuje i Karel Klostermann ve svých dílech „Kam spějí děti“ a „Zmizelá Osada“. Mluví se v nich o stejných, dřevěných budovách s kamennými podezdívkami a postranními lomenicemi podél cesty z Rehberku (dnešní Srní) do Mádru (dnešní Modrava). Ke každému stavení náležel úzký lán, který sbíhal až na levý břeh řeky Vydry hluboko v údolí, a od sousedních byl oddělen kamennými hrázemi. Jako zakladatel je uváděn hrabě Kinský z Vchynic a Tetova, na jehož počest byla osada také pojmenována. Že tu život nebyl jednoduchý, svědčí i údaje o nadmořské výšce. Terén tu klesal z nadmořské výšky 1050 m. n. m. až do 937 m. n. m., sníh tu ležel nezřídka déle jak půl roku a sklizeň obilí probíhala zčásti až v září. Dařilo se zde ovsu, bramborám, zelí a především lnu, přičemž okolní louky dávaly hojnost kvalitního sena. Spíše než s dochovanými chalupami se tu dnes setkáte s kamennými křížky, které dávají vzpomenout osady, která zde stávala a dala jméno unikátnímu technickému dílu hluboko v údolí.

Vchynice-Tetov v proměnách roku

Dnes, když tudy procházíme cestou z Modravy na Rokytu, kocháme se nádhernými výhledy do údolí pod námi, a zároveň si připadáme jako v hledišti obrovského přírodního divadla. Kolikrát už jsme tudy procházeli nebo projížděli a pokaždé se nám nabízel jiný pohled. Ať už to bylo na svěže zelenou a rozkvetlou jarní Šumavu, pod blankytně modrou oblohou omamně vonící letní přírodu, nebo neuvěřitelnou paletu barev podzimní krajiny. Při putování na běžkách se tu také vyplatí na chvíli zastavit. Důvěrně známá místa pod bělostnou sněhovou pokrývkou získávají nové kouzlo. A když se tu zastavíte po pravé letní bouřce, ve chvíli, kdy slunce vyjde zpoza mraků a nad údolím se rozklene nádherně barevná duha, pak není vůbec přehnané tvrdit, že „zemský ráj to napohled“.

Podél plavebního kanálu

V širším okolí kanálu dnes nalezneme několik buď zcela zaniklých, nebo částečně dochovaných osad. Zmiňme jen jako příklad Vchynice – Tetov I u bývalé švarcenberské hájovny, která dnes slouží jako informační středisko Národního parku Šumava. Za kopcem se nám dochovalo i několik chalup z bývalé osady Hrádky, o níž se také zmiňoval Karel Klostermann ve svých dílech.

Večer na Zelenohorských Chalupách

Ty však dnes ponecháme stranou naší pozornosti a vydáme se podél toku plavebního kanálu. Teprve za vtokovým objektem vodního díla Mechov, na křižovatce turistických cest, překročíme jeho tok a začneme stoupat do táhlého svahu Jezerního hřbetu. Po zhruba 1,5 km stoupání les kolem nás mizí a před námi se doširoka otevírá svažitá louka. Stojíme na místě bývalé osady Zelenohorské Chalupy, která vyrostla také pěkně vysoko v horách – v 1007 m. n. m. Dnes to tak vůbec nevypadá, ale přesto ještě v minulém století tu stálo na padesát stavení. Jsme na Šumavě a tak se nemůžeme divit, že zde stála i sklářská huť. Dnes už jen zdobené křížky upomínají na dobu, kdy zde vysoko v horách žili svým nuzným, ale přesto spokojeným způsobem života, lidé.

Pokud si dáte tu námahu a vystoupáte sem od kanálu, odměnou Vám za to bude nádherný výhled na nedaleké Srní, na Zhůřskou planinu, údolí Vydry i na uklidňující zeleň okolních lesů. Snad nejkrásnější jsou tu západy slunce. Zatímco Srní ještě ozařují jeho paprsky, tady již panuje večerní stín a v šeru, vystupujícím z okolních lesů, jako kdyby ožívali dřívější obyvatelé. Člověk by mohl přísahat, že v tom velebném tichu přicházející noci, zaslechl lidské hlasy, zabučení kravky, zaržání koně. Nic z toho ale není pravdou. To snad jen naše fantazie a zvuky doléhající sem z údolí, podnítily naši fantazii. Nechce se nám jen tak rychle opustit toto království ticha a tak stoupáme cestou vedoucí šikmo svahem až nahoru pod les. Odtud se nabízí ještě hezčí pohled na část Šumavy i s jeho podhůřím. Ve chvíli, kdy se na bezmračném nebi rozsvítí první hvězda, jakoby zešeřelé podhůří dostalo pokyn, a hluboko pod námi se začínají rozsvěcet světla měst, vesnic, osad a samot. Člověk neví, zda pozorovat dříve tu fascinující hru světel na obloze nebo naopak na zemi. Užíváme si chvíle ticha a pohody a čím dál více chápeme naše předky, proč přicházeli až sem, do samého nitra, tehdy ještě mnohem drsnější, Šumavy. Zde totiž našli svůj domov!

Sedíme v časném sobotním dopoledni u hradlového mostu na začátku Vchynicko-tetovského plavebního kanálu. Tato unikátní technická památka zbudovaná v letech 1779 – 1801 inženýrem Josefem Rosenauerem, nás v tuto chvíli však příliš nezajímá. Ponechme tento technický unikát pozornosti turistů a vydejme se do svahů nad údolím Vydry.

Nad údolím Vydry

Dnes se sem nešplháme za dalekými výhledy na okolní kopce, ani se nechceme podívat na údolí Vydry pěkně z nadhledu. Žene nás sem touha poznat okolí plavebního kanálu a místa, kde žili a dnes už většinou nežijí lidé. První místem k zastavení je bývalá osada, která vlastně dala jméno nedalekému plavebnímu kanálu. Osada původně vznikla při sklářské huti v roce 1792, později v ní však téměř výlučně žili dřevaři, kterým okolní lesy sloužily jako zdroj obživy. Dnes těch několik málo budov, které z původní osady zbyly, nalezneme ve stráni nad levým břehem Vydry, ve směru na Rokytu. Převážná většina stavení slouží k rekreačním účelům a katastrálně spadá pod Modravu.

O osadě pracně vyrvané šumavskému pralesu se zmiňuje i Karel Klostermann ve svých dílech „Kam spějí děti“ a „Zmizelá Osada“. Mluví se v nich o stejných, dřevěných budovách s kamennými podezdívkami a postranními lomenicemi podél cesty z Rehberku (dnešní Srní) do Mádru (dnešní Modrava). Ke každému stavení náležel úzký lán, který sbíhal až na levý břeh řeky Vydry hluboko v údolí, a od sousedních byl oddělen kamennými hrázemi. Jako zakladatel je uváděn hrabě Kinský z Vchynic a Tetova, na jehož počest byla osada také pojmenována. Že tu život nebyl jednoduchý, svědčí i údaje o nadmořské výšce. Terén tu klesal z nadmořské výšky 1050 m. n. m. až do 937 m. n. m., sníh tu ležel nezřídka déle jak půl roku a sklizeň obilí probíhala zčásti až v září. Dařilo se zde ovsu, bramborám, zelí a především lnu, přičemž okolní louky dávaly hojnost kvalitního sena. Spíše než s dochovanými chalupami se tu dnes setkáte s kamennými křížky, které dávají vzpomenout osady, která zde stávala a dala jméno unikátnímu technickému dílu hluboko v údolí.

Vchynice-Tetov v proměnách roku

Dnes, když tudy procházíme cestou z Modravy na Rokytu, kocháme se nádhernými výhledy do údolí pod námi, a zároveň si připadáme jako v hledišti obrovského přírodního divadla. Kolikrát už jsme tudy procházeli nebo projížděli a pokaždé se nám nabízel jiný pohled. Ať už to bylo na svěže zelenou a rozkvetlou jarní Šumavu, pod blankytně modrou oblohou omamně vonící letní přírodu, nebo neuvěřitelnou paletu barev podzimní krajiny. Při putování na běžkách se tu také vyplatí na chvíli zastavit. Důvěrně známá místa pod bělostnou sněhovou pokrývkou získávají nové kouzlo. A když se tu zastavíte po pravé letní bouřce, ve chvíli, kdy slunce vyjde zpoza mraků a nad údolím se rozklene nádherně barevná duha, pak není vůbec přehnané tvrdit, že „zemský ráj to napohled“.

Podél plavebního kanálu

V širším okolí kanálu dnes nalezneme několik buď zcela zaniklých, nebo částečně dochovaných osad. Zmiňme jen jako příklad Vchynice – Tetov I u bývalé švarcenberské hájovny, která dnes slouží jako informační středisko Národního parku Šumava. Za kopcem se nám dochovalo i několik chalup z bývalé osady Hrádky, o níž se také zmiňoval Karel Klostermann ve svých dílech.

Večer na Zelenohorských Chalupách

Ty však dnes ponecháme stranou naší pozornosti a vydáme se podél toku plavebního kanálu. Teprve za vtokovým objektem vodního díla Mechov, na křižovatce turistických cest, překročíme jeho tok a začneme stoupat do táhlého svahu Jezerního hřbetu. Po zhruba 1,5 km stoupání les kolem nás mizí a před námi se doširoka otevírá svažitá louka. Stojíme na místě bývalé osady Zelenohorské Chalupy, která vyrostla také pěkně vysoko v horách – v 1007 m. n. m. Dnes to tak vůbec nevypadá, ale přesto ještě v minulém století tu stálo na padesát stavení. Jsme na Šumavě a tak se nemůžeme divit, že zde stála i sklářská huť. Dnes už jen zdobené křížky upomínají na dobu, kdy zde vysoko v horách žili svým nuzným, ale přesto spokojeným způsobem života, lidé.

Pokud si dáte tu námahu a vystoupáte sem od kanálu, odměnou Vám za to bude nádherný výhled na nedaleké Srní, na Zhůřskou planinu, údolí Vydry i na uklidňující zeleň okolních lesů. Snad nejkrásnější jsou tu západy slunce. Zatímco Srní ještě ozařují jeho paprsky, tady již panuje večerní stín a v šeru, vystupujícím z okolních lesů, jako kdyby ožívali dřívější obyvatelé. Člověk by mohl přísahat, že v tom velebném tichu přicházející noci, zaslechl lidské hlasy, zabučení kravky, zaržání koně. Nic z toho ale není pravdou. To snad jen naše fantazie a zvuky doléhající sem z údolí, podnítily naši fantazii. Nechce se nám jen tak rychle opustit toto království ticha a tak stoupáme cestou vedoucí šikmo svahem až nahoru pod les. Odtud se nabízí ještě hezčí pohled na část Šumavy i s jeho podhůřím. Ve chvíli, kdy se na bezmračném nebi rozsvítí první hvězda, jakoby zešeřelé podhůří dostalo pokyn, a hluboko pod námi se začínají rozsvěcet světla měst, vesnic, osad a samot. Člověk neví, zda pozorovat dříve tu fascinující hru světel na obloze nebo naopak na zemi. Užíváme si chvíle ticha a pohody a čím dál více chápeme naše předky, proč přicházeli až sem, do samého nitra, tehdy ještě mnohem drsnější, Šumavy. Zde totiž našli svůj domov!

Černá hora se v poslední době stala jednou z nejoblíbenějších destinací českého turisty. Zatímco černohorské pobřeží je Čechy navštěvováno hojně již delší dobu, tak oblíbenost černohorského vnitrozemí, převážně pak jednotlivých pohoří, roste až v posledních několika letech.

Asi nejznámějším a nejnavštěvovanějším pohořím na území Černé Hory je Durmitor, který náleží také do stejnojmenného národního parku. Odvážnějšími a dobrodružnějšími turisty jsou navštěvovány pohoří poblíž hranic se sousední Albánií, v tomto případě se jedná o pohoří Komovi a Prokletije, jehož větší část se nachází právě již v Albánii.

Všechny výše uvedené horské celky jsou charakteristické především ostrými hranami, strmými svahy a skalními masivy. Výškou i vzhledem se dají srovnat s Vysokými Tatrami.

Bjelasica

Naprosto jiné je pohoří Bjelasica. Tento horský systém dosahuje sice nižších nadmořských výšek (cca 2 100 m n. m.) nežli výše uvedená pohoří, ale to nic neubírá na kráse Bjelasici. Na rozdíl od vyšších pohoří je Bjelasica daleko více zelená, jednotlivé hory jsou více zaobleny a pokryty všudypřítomnými pastvinami a loukami. Krajině dominují občasné chalupy či domky pro pastevce (kuče), u kterých nechybí ohrady s domestikovanými zvířaty. Je to právě mozaika pastvin, luk, domků a volně se pasoucích zvířat (krav, ovcí a koňů), která dává Bjelasici osobité kouzlo. To vše je také doplněno četnými plesy, které jsou zásobárnou čisté vody, která slouží jak lidem, tak i zvířatům.

Lidé, které zde potkáte, jsou velmi pohostinní, vřelí a rádi jakkoliv pomohou. Téměř v každém pasteveckém domku či chalupě Vám nabídnou čerstvý sýr a rakyji či vodu, ve většině případů pak za tuto službu nic nechtějí, popřípadě si řeknou o nějaké euro za sýr.

Co se týče turistické infrastruktury v této oblasti, tak je nutno podotknout, že zde není téměř nic. Podrobná mapa Bjelasice sice existuje, ale shání se velmi těžko. Jediné osvědčené místo, kde se mapa dá sehnat je Biogradsko jezero, které je považováno za hlavní vstupní bránu do Bjelasice a současně je i největším jezerem (plesem) na území Bjelasice. Turisticky značené cesty zde existují, ale z vlastní zkušenosti mohu říci, že jejich značení je kolikrát více než záhadné, navíc používají jen jedinou barvu, a to červenou. Velkým problémem je značení v místě křížení nebo napojení více cest, nebo též na rozlehlých pastvinách, kde jsou dlouhé úseky bez značení a spousta jiných cest od dobytka, které jsou k nepoznání od značené cesty. Člověk se pak často objeví úplně jinde, než původně plánoval. Absenci dobře značených turistických stezek lze částečně kompenzovat informováním se u místních pastevců, kteří vždy rádi a většinou i správně poradí.

Biogradska gora

Součástí horského systému Bjelasica je také národní park Biogradska gora. Tento národní park patří mezi nejstarší NP na světě, byl založen již 1952. Na území NP Biogradska gora (cca 5 400 hektarů) najdete jeden z posledních pralesů (stromy staré i více jak 500 let) v Evropě. V NP Biogradska gora se tak v podstatě nachází ucelený a zachovalý ekosystém, který vznikl ledovcovou činností. Můžete zde narazit na 150 druhů ptáků, 80 druhů motýlů, ale též také na medvědy, vlky, divoké kozy a prasata, jeleny, lišky, vydry a podobně.

Pro milovníky hor, krásné a v mnohých ohledech ještě divoké přírody lze Bjelasici, ale vůbec všechna pohoří na území Černé hory jen doporučit. V létě zde navíc panuje velmi příjemné podnebí, které je oproti středoevropským horám charakteristické především větším počtem slunečních dnů. Naproti tomu v zimě jsou zdejší hory pokryty až několika metrovou sněhovou vrstvou a lyžařská střediska v Černé hoře rostou jako houby po dešti, obdobně jako na území celého Balkánu.

Černá hora se v poslední době stala jednou z nejoblíbenějších destinací českého turisty. Zatímco černohorské pobřeží je Čechy navštěvováno hojně již delší dobu, tak oblíbenost černohorského vnitrozemí, převážně pak jednotlivých pohoří, roste až v posledních několika letech.

Asi nejznámějším a nejnavštěvovanějším pohořím na území Černé Hory je Durmitor, který náleží také do stejnojmenného národního parku. Odvážnějšími a dobrodružnějšími turisty jsou navštěvovány pohoří poblíž hranic se sousední Albánií, v tomto případě se jedná o pohoří Komovi a Prokletije, jehož větší část se nachází právě již v Albánii.

Všechny výše uvedené horské celky jsou charakteristické především ostrými hranami, strmými svahy a skalními masivy. Výškou i vzhledem se dají srovnat s Vysokými Tatrami.

Bjelasica

Naprosto jiné je pohoří Bjelasica. Tento horský systém dosahuje sice nižších nadmořských výšek (cca 2 100 m n. m.) nežli výše uvedená pohoří, ale to nic neubírá na kráse Bjelasici. Na rozdíl od vyšších pohoří je Bjelasica daleko více zelená, jednotlivé hory jsou více zaobleny a pokryty všudypřítomnými pastvinami a loukami. Krajině dominují občasné chalupy či domky pro pastevce (kuče), u kterých nechybí ohrady s domestikovanými zvířaty. Je to právě mozaika pastvin, luk, domků a volně se pasoucích zvířat (krav, ovcí a koňů), která dává Bjelasici osobité kouzlo. To vše je také doplněno četnými plesy, které jsou zásobárnou čisté vody, která slouží jak lidem, tak i zvířatům.

Lidé, které zde potkáte, jsou velmi pohostinní, vřelí a rádi jakkoliv pomohou. Téměř v každém pasteveckém domku či chalupě Vám nabídnou čerstvý sýr a rakyji či vodu, ve většině případů pak za tuto službu nic nechtějí, popřípadě si řeknou o nějaké euro za sýr.

Co se týče turistické infrastruktury v této oblasti, tak je nutno podotknout, že zde není téměř nic. Podrobná mapa Bjelasice sice existuje, ale shání se velmi těžko. Jediné osvědčené místo, kde se mapa dá sehnat je Biogradsko jezero, které je považováno za hlavní vstupní bránu do Bjelasice a současně je i největším jezerem (plesem) na území Bjelasice. Turisticky značené cesty zde existují, ale z vlastní zkušenosti mohu říci, že jejich značení je kolikrát více než záhadné, navíc používají jen jedinou barvu, a to červenou. Velkým problémem je značení v místě křížení nebo napojení více cest, nebo též na rozlehlých pastvinách, kde jsou dlouhé úseky bez značení a spousta jiných cest od dobytka, které jsou k nepoznání od značené cesty. Člověk se pak často objeví úplně jinde, než původně plánoval. Absenci dobře značených turistických stezek lze částečně kompenzovat informováním se u místních pastevců, kteří vždy rádi a většinou i správně poradí.

Biogradska gora

Součástí horského systému Bjelasica je také národní park Biogradska gora. Tento národní park patří mezi nejstarší NP na světě, byl založen již 1952. Na území NP Biogradska gora (cca 5 400 hektarů) najdete jeden z posledních pralesů (stromy staré i více jak 500 let) v Evropě. V NP Biogradska gora se tak v podstatě nachází ucelený a zachovalý ekosystém, který vznikl ledovcovou činností. Můžete zde narazit na 150 druhů ptáků, 80 druhů motýlů, ale též také na medvědy, vlky, divoké kozy a prasata, jeleny, lišky, vydry a podobně.

Pro milovníky hor, krásné a v mnohých ohledech ještě divoké přírody lze Bjelasici, ale vůbec všechna pohoří na území Černé hory jen doporučit. V létě zde navíc panuje velmi příjemné podnebí, které je oproti středoevropským horám charakteristické především větším počtem slunečních dnů. Naproti tomu v zimě jsou zdejší hory pokryty až několika metrovou sněhovou vrstvou a lyžařská střediska v Černé hoře rostou jako houby po dešti, obdobně jako na území celého Balkánu.

Když tak sedím za volantem a nedočkavě, nevím už po kolikáté, vyhlížím důvěrně známý obrys šumavských pohraničních hor, přemítám nad tím, proč sem už dlouhé roky mířím v každé volné chvilce. Co mě sem tak táhne? Je to snad příroda, která byť těžce poznamenaná kůrovcovými kalamitami, zachovává si svůj nezaměnitelný půvab? Nebo je to nádhera svěžích jiter a romantika prosluněných večerů? Nebo mě sem snad přitahuje nádhera alpských vyhlídek z Bučiny, Poledníku, Boubína, Lipna?

Cílem každého turisty mířícího do určité lokality jsou místní pamětihodnosti, zajímavosti, vrcholy,… I Šumava má v tomto směru co nabídnout. K vidění jsou tu plavební kanály kličkující pohraničními hvozdy a dokumentující um, šikovnost i vzdělanost našich předků. Jsou tu husté lesy, naplňující naše plíce čerstvým vzduchem a oblažující naše nosy omamující vůní pryskyřice, dřeva a jehličí. Naše uši pohladí zurčení a bublání horských potůčků a respekt vzbudí divoké burácení řek po vydatných deštích, které často zahalí Šumavu šedavým pláštěm mraků. Jako blyštivé perly poházené po kraji působí zdejší jezera a jezírka, která schraňují pro přírodu nejvzácnější tekutinu – vodu.

Jen pomalu zarůstají bývalé hraniční průseky, kudy se po dlouhé roky táhly drátěné ploty. Zvolna a neochotně se zacelují místa dřívějších pohraničních rot, radarových hlásek, strážních věží. Svou nekonečnou píseň zpívají turbíny vodních elektráren na Františkově, pod Černým jezerem, na lipenské přehradě. Nekonečné ticho rušené jen šuměním větru a deště panuje na místech zaniklých vsí. Místo štěkotu psů, bučení krav a lidských hlasů tu naleznete jen kameny s názvem původních vsí – Knížecí Pláně, Bučina, Krásná Hora, Zhůří, Přední Paště, Březník.

Krásně je všude na té naší Šumavě. Přestože je tu tolik zajímavých míst, musím říci, že to hlavní, za čím sem přijíždím, jsou lidé. Nádherné jsou toulky rozkvetlými jarními loukami na Zhůří, nezapomenutelně pestré rozkvetlé modravské stráně, neskutečně barevné podzimní údolí Březníku, a poeticky bílé zimní Kvildské pláně. Ale ještě krásnější a srdce mírem naplňující jsou chvíle v šumavských chalupách ve společnosti na pohled chladných, ve svém nitru však srdečných lidí.

Vzpomínám na nezapomenutelné borůvkové koláče paní Honessové na Churáňově ke kterým jsme usedali, když nás vytrvalé podzimní deště přinutily setrvat na chalupě. Ještě dnes cítím vynikající klobásy a jitrnice od paní Tittlové z Horské Kvildy a vynikající housky, rohlíky z kvildské pekárny. Před očima mám kouřící česnečku na Filipově Huti, na kterou se člověk těšil během celodenní túry na běžkách a pro kterou se stálo za to, plahočit se ještě potom již potemnělou Šumavou do svého pensionu. Zapomenout se nedá na večerní chvíle pohody u pana Fraňka na Kvildě. Když přihodil polena do krbu, sednicí se nesl praskot polen stravovaných ohněm, zatímco za oknem se začala pomalu rozsvěcet první světla Kvildy, a z oblohy se začaly, už nevím po kolikáté toho dne, znovu snášet sněhové vločky. Rád si vzpomenu i na chvilky při svíčkách u manželů Hamrových na Šindlově, když několikadenní vytrvalé sněžení pokrylo Šumavu silnou vrstvou sněhu a přerušilo elketrické vedení. A tak bych mohl pokračovat od báječných palačinek paní Oldřichové na Churáňově, přes nezapomenutelné šumavské topinky na Zadově, bramboračku paní Hamrové na Šindlově až po skvělé řízečky Bohouše Skryji na Srní. Ale to by byla spíše kuchařka, než povídání.

Šumava však nejsou jen kuchaři a majitelé pensionů. Jsou tu třeba pekaři z nedalekého Vacova, kteří nám na Horskou Kvildu ještě leckdy před prvním pluhem přiváželi čerstvé pečivo. Jen těžko pátrám v paměti, jestli jsem již někdy viděl místního starostu osobně odklízet sníh před obecním úřadem. Snad jen na Šumavě se člověk, byť obyčejný návštěvník, dokáže během týdenního pobytu natolik ztotožnit se zdejším prostředím, že si tu připadá jako doma. Vždyť kde se můžete zdravit se silničáři jako se starými známými, kde jinde se Vám dostane prostého přání dobrého jitra nebo narazíte na uklidňující, shovívavý úsměv a rychlou pomoc, když s autem uvíznete ve sněhové závěji?

Šumava je ojedinělým souborem všeho, co nám v našem ve všedním životě chybí. Má pro Vás připraven čerstvý vzduch, hluboké lesy, horské vrcholy, průzračné bystřiny, daleké rozhledy. Žijí tu lidé, kteří Vás přijmou s otevřenou náručí a kteří ve Vás dokážou probudit náklonnost i k té deštivé, mraky zahalené, Šumavě. Především tu ale najdete obyčejné lidské přátelství, což není v dnešní podivné době vůbec málo.

Když tak sedím za volantem a nedočkavě, nevím už po kolikáté, vyhlížím důvěrně známý obrys šumavských pohraničních hor, přemítám nad tím, proč sem už dlouhé roky mířím v každé volné chvilce. Co mě sem tak táhne? Je to snad příroda, která byť těžce poznamenaná kůrovcovými kalamitami, zachovává si svůj nezaměnitelný půvab? Nebo je to nádhera svěžích jiter a romantika prosluněných večerů? Nebo mě sem snad přitahuje nádhera alpských vyhlídek z Bučiny, Poledníku, Boubína, Lipna?

Cílem každého turisty mířícího do určité lokality jsou místní pamětihodnosti, zajímavosti, vrcholy,… I Šumava má v tomto směru co nabídnout. K vidění jsou tu plavební kanály kličkující pohraničními hvozdy a dokumentující um, šikovnost i vzdělanost našich předků. Jsou tu husté lesy, naplňující naše plíce čerstvým vzduchem a oblažující naše nosy omamující vůní pryskyřice, dřeva a jehličí. Naše uši pohladí zurčení a bublání horských potůčků a respekt vzbudí divoké burácení řek po vydatných deštích, které často zahalí Šumavu šedavým pláštěm mraků. Jako blyštivé perly poházené po kraji působí zdejší jezera a jezírka, která schraňují pro přírodu nejvzácnější tekutinu – vodu.

Jen pomalu zarůstají bývalé hraniční průseky, kudy se po dlouhé roky táhly drátěné ploty. Zvolna a neochotně se zacelují místa dřívějších pohraničních rot, radarových hlásek, strážních věží. Svou nekonečnou píseň zpívají turbíny vodních elektráren na Františkově, pod Černým jezerem, na lipenské přehradě. Nekonečné ticho rušené jen šuměním větru a deště panuje na místech zaniklých vsí. Místo štěkotu psů, bučení krav a lidských hlasů tu naleznete jen kameny s názvem původních vsí – Knížecí Pláně, Bučina, Krásná Hora, Zhůří, Přední Paště, Březník.

Krásně je všude na té naší Šumavě. Přestože je tu tolik zajímavých míst, musím říci, že to hlavní, za čím sem přijíždím, jsou lidé. Nádherné jsou toulky rozkvetlými jarními loukami na Zhůří, nezapomenutelně pestré rozkvetlé modravské stráně, neskutečně barevné podzimní údolí Březníku, a poeticky bílé zimní Kvildské pláně. Ale ještě krásnější a srdce mírem naplňující jsou chvíle v šumavských chalupách ve společnosti na pohled chladných, ve svém nitru však srdečných lidí.

Vzpomínám na nezapomenutelné borůvkové koláče paní Honessové na Churáňově ke kterým jsme usedali, když nás vytrvalé podzimní deště přinutily setrvat na chalupě. Ještě dnes cítím vynikající klobásy a jitrnice od paní Tittlové z Horské Kvildy a vynikající housky, rohlíky z kvildské pekárny. Před očima mám kouřící česnečku na Filipově Huti, na kterou se člověk těšil během celodenní túry na běžkách a pro kterou se stálo za to, plahočit se ještě potom již potemnělou Šumavou do svého pensionu. Zapomenout se nedá na večerní chvíle pohody u pana Fraňka na Kvildě. Když přihodil polena do krbu, sednicí se nesl praskot polen stravovaných ohněm, zatímco za oknem se začala pomalu rozsvěcet první světla Kvildy, a z oblohy se začaly, už nevím po kolikáté toho dne, znovu snášet sněhové vločky. Rád si vzpomenu i na chvilky při svíčkách u manželů Hamrových na Šindlově, když několikadenní vytrvalé sněžení pokrylo Šumavu silnou vrstvou sněhu a přerušilo elketrické vedení. A tak bych mohl pokračovat od báječných palačinek paní Oldřichové na Churáňově, přes nezapomenutelné šumavské topinky na Zadově, bramboračku paní Hamrové na Šindlově až po skvělé řízečky Bohouše Skryji na Srní. Ale to by byla spíše kuchařka, než povídání.

Šumava však nejsou jen kuchaři a majitelé pensionů. Jsou tu třeba pekaři z nedalekého Vacova, kteří nám na Horskou Kvildu ještě leckdy před prvním pluhem přiváželi čerstvé pečivo. Jen těžko pátrám v paměti, jestli jsem již někdy viděl místního starostu osobně odklízet sníh před obecním úřadem. Snad jen na Šumavě se člověk, byť obyčejný návštěvník, dokáže během týdenního pobytu natolik ztotožnit se zdejším prostředím, že si tu připadá jako doma. Vždyť kde se můžete zdravit se silničáři jako se starými známými, kde jinde se Vám dostane prostého přání dobrého jitra nebo narazíte na uklidňující, shovívavý úsměv a rychlou pomoc, když s autem uvíznete ve sněhové závěji?

Šumava je ojedinělým souborem všeho, co nám v našem ve všedním životě chybí. Má pro Vás připraven čerstvý vzduch, hluboké lesy, horské vrcholy, průzračné bystřiny, daleké rozhledy. Žijí tu lidé, kteří Vás přijmou s otevřenou náručí a kteří ve Vás dokážou probudit náklonnost i k té deštivé, mraky zahalené, Šumavě. Především tu ale najdete obyčejné lidské přátelství, což není v dnešní podivné době vůbec málo.

Posledních pár let připomínala Brněnská přehrada málem už od jara něco jako celosvětové úložiště špenátové polévky. Množství sinic ve vodě už začalo být tak velké, že to prakticky bránilo nejen rozumnému rekreačnímu využívání, ale pomalu začal být ohrožený i život pod vodou. Padlo tedy rozhodnutí přehradu vyčistit. Na jaře letošního roku (2009) proto začalo velké vypouštění a následné vápnění břehů. Pokles hladiny se zastavil v květnu a hned po skončení přehlídky ohňostrojů se začala přehrada znovu vypouštět, až hladina dosáhla historického minima. V současné době je deset metrů pod normální výškou (na zimu se každoročně snižuje o 5 metrů). V rámci čištění se nechá provzdušnit dno a bude vybagrovaná část sedimentů v zátoce u Sokolského koupaliště a v oblasti Rokle. Kromě to by měly pod vodou přibýt aerační věže, které budou přehradu provzdušňovat. Toho, že jinak zaplavená místa se ocitla na suchu, se musí využít i jinak. Probíhají revize a oprava přehradní hráze a přibude nová opěrná zeď v bystrckém přístavišti přehradní flotily. Pokud vše dobře půjde, měla by být na jaře 2010 přehrada znovu napuštěná.

{{reklama()}}

Návštěvníků vypuštěné přehrady od jarních měsíců, kdy se začalo s vypouštěním, ubylo, ale stále stojí za to se sem zajít podívat. Zaplavená zůstala jen třetina celkové plochy přehrady. Svratka teče svým původním korytem až někam mezi Rokli a Osadu, obnažené dno se zazelenalo. I přes to, že zde roste jen rdesno a všudypřítomná invazní netýkavka žláznatá, můžete při pohledu ze skalních vyhlídek získat představu o tom, jak zdejší krajina vypadala před napuštěním přehrady. Můžete posoudit, zda je pravda, že Brněnská přehrada je jedním z krajinářsky nejpovedenějších vodních děl, které sice zničilo peřeje v hlubokém údolí Svratky, ale dokázalo s okolní krajinou rychle splynout a rovnocenně je nahradit. Můžete se přidat ke skupinkám vodáků, kteří si nenechají ujít příležitost sjet si původní tok Svratky. Není to nemožné, ale musíte si dát pozor na to, kde vystoupíte z lodi. Zvlášť po dešti byste mohli uvíznout v bahně. V dolní části přehrady stihlo díky letnímu počasí bahno už vyschnout natolik, že se po něm dá při troše opatrnosti chodit. Můžete zkusit své štěstí a pokusit se zahlédnout zbytky starých Kníniček, které přehrada zaplavila. Obec stávala kousek od restaurace U lva zhruba v úrovni hotelu Přehrada. Lev na pomníku padlým za I. sv. války se dívá směrem, kterým obec stávala. Nepočítejte ale s tím, že toho moc uvidíte. Sedmdesát let pod vodou stavbám rozhodně neprospělo a vrstva bahna na dně je dost silná. Pověsti o věži kostela vystupující nad hladinu při nízkých stavech vody patří pak už vyloženě do kategorie báchorek. V Kníničkách kostel nikdy nebyl, stávala tu jen kaplička.

Více než mnoho slov poví několik obrázků. Co se nevešlo pod článek, najdete v galerii.

Posledních pár let připomínala Brněnská přehrada málem už od jara něco jako celosvětové úložiště špenátové polévky. Množství sinic ve vodě už začalo být tak velké, že to prakticky bránilo nejen rozumnému rekreačnímu využívání, ale pomalu začal být ohrožený i život pod vodou. Padlo tedy rozhodnutí přehradu vyčistit. Na jaře letošního roku (2009) proto začalo velké vypouštění a následné vápnění břehů. Pokles hladiny se zastavil v květnu a hned po skončení přehlídky ohňostrojů se začala přehrada znovu vypouštět, až hladina dosáhla historického minima. V současné době je deset metrů pod normální výškou (na zimu se každoročně snižuje o 5 metrů). V rámci čištění se nechá provzdušnit dno a bude vybagrovaná část sedimentů v zátoce u Sokolského koupaliště a v oblasti Rokle. Kromě to by měly pod vodou přibýt aerační věže, které budou přehradu provzdušňovat. Toho, že jinak zaplavená místa se ocitla na suchu, se musí využít i jinak. Probíhají revize a oprava přehradní hráze a přibude nová opěrná zeď v bystrckém přístavišti přehradní flotily. Pokud vše dobře půjde, měla by být na jaře 2010 přehrada znovu napuštěná.

{{reklama()}}

Návštěvníků vypuštěné přehrady od jarních měsíců, kdy se začalo s vypouštěním, ubylo, ale stále stojí za to se sem zajít podívat. Zaplavená zůstala jen třetina celkové plochy přehrady. Svratka teče svým původním korytem až někam mezi Rokli a Osadu, obnažené dno se zazelenalo. I přes to, že zde roste jen rdesno a všudypřítomná invazní netýkavka žláznatá, můžete při pohledu ze skalních vyhlídek získat představu o tom, jak zdejší krajina vypadala před napuštěním přehrady. Můžete posoudit, zda je pravda, že Brněnská přehrada je jedním z krajinářsky nejpovedenějších vodních děl, které sice zničilo peřeje v hlubokém údolí Svratky, ale dokázalo s okolní krajinou rychle splynout a rovnocenně je nahradit. Můžete se přidat ke skupinkám vodáků, kteří si nenechají ujít příležitost sjet si původní tok Svratky. Není to nemožné, ale musíte si dát pozor na to, kde vystoupíte z lodi. Zvlášť po dešti byste mohli uvíznout v bahně. V dolní části přehrady stihlo díky letnímu počasí bahno už vyschnout natolik, že se po něm dá při troše opatrnosti chodit. Můžete zkusit své štěstí a pokusit se zahlédnout zbytky starých Kníniček, které přehrada zaplavila. Obec stávala kousek od restaurace U lva zhruba v úrovni hotelu Přehrada. Lev na pomníku padlým za I. sv. války se dívá směrem, kterým obec stávala. Nepočítejte ale s tím, že toho moc uvidíte. Sedmdesát let pod vodou stavbám rozhodně neprospělo a vrstva bahna na dně je dost silná. Pověsti o věži kostela vystupující nad hladinu při nízkých stavech vody patří pak už vyloženě do kategorie báchorek. V Kníničkách kostel nikdy nebyl, stávala tu jen kaplička.

Více než mnoho slov poví několik obrázků. Co se nevešlo pod článek, najdete v galerii.

Norsko je jednou z nejvíce navštěvovaných zemí v Evropě. Turisty lákají především nesčetné fjordy, ledovce a minimálně dotčená příroda včetně výborných podmínek pro sportovní rybolov. Velká část turistů co do Norska zavítala a co se o Norsko zajímá uvádí Lofoty a Vesterály jako nejhezčí část Norska. Z tohoto důvodu jsme si Lofoty a Vesterály vytyčili za cíl naší malé norské expedice.

Lofoty a Vesterály jsou malou ostrovní oblastí, která vybíhá do moře ze břehů severního Norska. Leží tedy již za polárním kruhem. Tato oblast je také vyhlášenou rybářskou oblastí, kde dominuje lov tresek.

Jak na Lofoty

Jelikož se jedná o soustavu ostrovů a poloostrovů, která vybíhá z pobřeží směrem do Atlantského oceánu, tak existují v podstatě dva hlavní způsoby jak se na Lofoty dostat. První způsob je trajektem a druhý způsob je „suchou“ cestou, tedy po mostech, které propojují jednotlivé ostrovy Lofot a Vesterál.

Ve většině případů se využívá obou variant, s tím, že se Lofoty a Vesterály projedou napříč. Záleží na plánu cesty a směru, ze kterého k Lofotám přijíždíte. Naše expedice přijížděla z jihu Norska a využila tak trajekt z přístavu Bodo do Moskenes, což je malé městečko na jihu souostroví. Lofoty a Vesterály jsme tak projeli směrem od jihu (jihozápadu) na sever (severovýchod) až do přístavního města Narvik, odtud dále do Švédska. Kromě trajektu z města Bodo jezdí na Lofoty další trajekt z městečka Skutvik, které je severněji od přístavu Bodo, ten však jezdí méně často.

Co na Lofotách

Hlavním lákadlem Lofot je bezesporu překrásná krajina. Kontrast strmých zelených hor s modrým mořem a klidnými pestrobarevnými rybářskými městečky je ojedinělý a za jasných dnů naprosto úchvatný. Během naší návštěvy jsme měli opravdové štěstí na počasí, po dobu třech dnů panovalo jasné, teplé a bezvětrné počasí. Klidná hladina moře a modrá obloha maximalizuje příjemný zážitek z tohoto místa.

Nejlepší dobou na návštěvu Lofot je pochopitelně léto, respektive červenec, který je dle statistik nejsušším a nejteplejším měsícem. Průměrná červencová teplota se pohybuje kolem 15°C. Nutno však podotknout, že během léta zde nezažijete tmu. Vzhledem k poloze Lofot, které jsou nad polárním kruhem, zde letní období znamená jeden dlouhý polární den. Našinec tak může mít běžně problémy ze spaním.

Z nejjižnějšího městečka Lofot, které nese název A, vede přes Lofoty a Vesterály směrem na pevninu (město Narvik) a dále do Švédska (Lulea) vyhlášená silnice E 10, která je také známá jako Cesta krále Olafa V. {{reklama()}} Pravděpodobně nejhezčím úsekem silnice E 10 je cesta z počátečního bodu, tedy městečka A, dále přes rybářské městečka na jižním pobřeží souostroví jako Tind, Sorvagen, Moskenes (trajekt Bodo – Moskenes), Reine a Hamnoya až k severnímu pobřeží, kde se nacházejí nádherné pláže s bílým pískem, které lákají ke koupeli. Asi nejvyhlášenější a nejhezčí pláž na Lopotech je u městečka Ramberg, kde čas od času narazíte na koupající se otužilce. Teplota vody zde během roku jen s těží přesáhne 10°C, ale za jasných a teplých letních dnů láká pláž alespoň k příjemnému osvěžení a odpočinku, a jen málo kdo by si uvědomil, že se nachází za polárním kruhem.

Pro Lofoty jsou také charakteristické dřevěné konstrukce na sušení nalovených tresek. Tyto dřevěné konstrukce jsou prakticky všude v okolí rybářských vesniček, a to kde to jen jde. V létě není sezóna pro lov tresek, a tak jsou dřevěné sušárny prakticky nevyužité, ale i tak tyto dřevěné konstrukce jen dotváří zdejší krajinu.

Co na Vesterálech

Většina turistů přijíždí do těchto končin především jen a pouze kvůli Lofotám a Vesterály ho zajímají jen okrajově či vůbec, a tak je bez povšimnutí projede. Pravdou je, že Vesterály již nejsou tak fascinující a divoké jako Lofoty, nicméně jsou zase více klidné a v krásách se Lofotám často vyrovnají. Na místo ostrých zelených hor lze na Vesterálech spatřit spíše krásné ještě více zelené louky a pastviny, břízové lesíky a pomalu tekoucí křišťálově čisté říčky. Rybářské vesničky zde vystřídaly spíše malé zemědělské usedlosti, které dokonale zapadají do krajinného rázu.

Vesterály jsou také vyhlášenou destinací pro motorkáře. Každý rok se zde koná několik festivalů a motorkářských srazů, jejichž obliba a návštěvnost se každým rokem zvyšuje. Kromě těchto akcí přijíždějí lidé na Vesterály také za velrybami. Z nejsevernějšího místa celého souostroví, městečka Andenes, vyjíždí každý den několik lodí právě za pozorováním velryb.

Dokonalou kombinací tedy je návštěva obou těchto malebných souostroví a z každého si vzít něco a dohromady tak složit zajímavou mozaiku.

Norsko je jednou z nejvíce navštěvovaných zemí v Evropě. Turisty lákají především nesčetné fjordy, ledovce a minimálně dotčená příroda včetně výborných podmínek pro sportovní rybolov. Velká část turistů co do Norska zavítala a co se o Norsko zajímá uvádí Lofoty a Vesterály jako nejhezčí část Norska. Z tohoto důvodu jsme si Lofoty a Vesterály vytyčili za cíl naší malé norské expedice.

Lofoty a Vesterály jsou malou ostrovní oblastí, která vybíhá do moře ze břehů severního Norska. Leží tedy již za polárním kruhem. Tato oblast je také vyhlášenou rybářskou oblastí, kde dominuje lov tresek.

Jak na Lofoty

Jelikož se jedná o soustavu ostrovů a poloostrovů, která vybíhá z pobřeží směrem do Atlantského oceánu, tak existují v podstatě dva hlavní způsoby jak se na Lofoty dostat. První způsob je trajektem a druhý způsob je „suchou“ cestou, tedy po mostech, které propojují jednotlivé ostrovy Lofot a Vesterál.

Ve většině případů se využívá obou variant, s tím, že se Lofoty a Vesterály projedou napříč. Záleží na plánu cesty a směru, ze kterého k Lofotám přijíždíte. Naše expedice přijížděla z jihu Norska a využila tak trajekt z přístavu Bodo do Moskenes, což je malé městečko na jihu souostroví. Lofoty a Vesterály jsme tak projeli směrem od jihu (jihozápadu) na sever (severovýchod) až do přístavního města Narvik, odtud dále do Švédska. Kromě trajektu z města Bodo jezdí na Lofoty další trajekt z městečka Skutvik, které je severněji od přístavu Bodo, ten však jezdí méně často.

Co na Lofotách

Hlavním lákadlem Lofot je bezesporu překrásná krajina. Kontrast strmých zelených hor s modrým mořem a klidnými pestrobarevnými rybářskými městečky je ojedinělý a za jasných dnů naprosto úchvatný. Během naší návštěvy jsme měli opravdové štěstí na počasí, po dobu třech dnů panovalo jasné, teplé a bezvětrné počasí. Klidná hladina moře a modrá obloha maximalizuje příjemný zážitek z tohoto místa.

Nejlepší dobou na návštěvu Lofot je pochopitelně léto, respektive červenec, který je dle statistik nejsušším a nejteplejším měsícem. Průměrná červencová teplota se pohybuje kolem 15°C. Nutno však podotknout, že během léta zde nezažijete tmu. Vzhledem k poloze Lofot, které jsou nad polárním kruhem, zde letní období znamená jeden dlouhý polární den. Našinec tak může mít běžně problémy ze spaním.

Z nejjižnějšího městečka Lofot, které nese název A, vede přes Lofoty a Vesterály směrem na pevninu (město Narvik) a dále do Švédska (Lulea) vyhlášená silnice E 10, která je také známá jako Cesta krále Olafa V. {{reklama()}} Pravděpodobně nejhezčím úsekem silnice E 10 je cesta z počátečního bodu, tedy městečka A, dále přes rybářské městečka na jižním pobřeží souostroví jako Tind, Sorvagen, Moskenes (trajekt Bodo – Moskenes), Reine a Hamnoya až k severnímu pobřeží, kde se nacházejí nádherné pláže s bílým pískem, které lákají ke koupeli. Asi nejvyhlášenější a nejhezčí pláž na Lopotech je u městečka Ramberg, kde čas od času narazíte na koupající se otužilce. Teplota vody zde během roku jen s těží přesáhne 10°C, ale za jasných a teplých letních dnů láká pláž alespoň k příjemnému osvěžení a odpočinku, a jen málo kdo by si uvědomil, že se nachází za polárním kruhem.

Pro Lofoty jsou také charakteristické dřevěné konstrukce na sušení nalovených tresek. Tyto dřevěné konstrukce jsou prakticky všude v okolí rybářských vesniček, a to kde to jen jde. V létě není sezóna pro lov tresek, a tak jsou dřevěné sušárny prakticky nevyužité, ale i tak tyto dřevěné konstrukce jen dotváří zdejší krajinu.

Co na Vesterálech

Většina turistů přijíždí do těchto končin především jen a pouze kvůli Lofotám a Vesterály ho zajímají jen okrajově či vůbec, a tak je bez povšimnutí projede. Pravdou je, že Vesterály již nejsou tak fascinující a divoké jako Lofoty, nicméně jsou zase více klidné a v krásách se Lofotám často vyrovnají. Na místo ostrých zelených hor lze na Vesterálech spatřit spíše krásné ještě více zelené louky a pastviny, břízové lesíky a pomalu tekoucí křišťálově čisté říčky. Rybářské vesničky zde vystřídaly spíše malé zemědělské usedlosti, které dokonale zapadají do krajinného rázu.

Vesterály jsou také vyhlášenou destinací pro motorkáře. Každý rok se zde koná několik festivalů a motorkářských srazů, jejichž obliba a návštěvnost se každým rokem zvyšuje. Kromě těchto akcí přijíždějí lidé na Vesterály také za velrybami. Z nejsevernějšího místa celého souostroví, městečka Andenes, vyjíždí každý den několik lodí právě za pozorováním velryb.

Dokonalou kombinací tedy je návštěva obou těchto malebných souostroví a z každého si vzít něco a dohromady tak složit zajímavou mozaiku.