Příroda a krajina
Nečekané scenérie La Foret de Fontainebleau
Člověk by ani neřekl, že tak blízko rušné metropole Paříže by mohl
nalézt hluboké lesy a četné skalní převisy. Asi po hodině jízdy autem
z centra Paříže jsme se dostali do oblasti zvané La Foret de
Fontainebleau, neboli do lesíka Fontainebleau. Přírodní park leží asi
50 km jihovýchodně od Paříže v regionu zvaném
Seine-de-Marne.
Člověk by ani neřekl, že tak blízko rušné metropole Paříže by mohl nalézt hluboké lesy a četné skalní převisy. Asi po hodině jízdy autem z centra Paříže jsme se dostali do oblasti zvané La Foret de Fontainebleau, neboli do lesíka Fontainebleau. Přírodní park leží asi 50 km jihovýchodně od Paříže v regionu zvaném Seine-de-Marne. Les byl založen cíleně před více než 500 lety francouzským králem Františkem I. jako královská lovecká obora. Pravděpodobně je toto místo mnohem známější díky přítomnosti proslulého stejnojmenného zámku, který se nachází v nedaleké stejnojmenné obci.
Nás ovšem zajímaly především přírodní krásy tamního kraje. Už během jízdy autem nás překvapilo, jak je oblast lesů ve Fontainebleau rozsáhlá a zachovalá. Celý park pokrývá území o velikosti 17 000 ha a patří k největším a nejkrásnějším ve Francii. Les je protkán bohatou sítí písčitých cest, jednoznačně vyzývající k celodenní túře po místních vršcích. Jelikož v den, kdy jsme výlet uskutečnili, bylo krásné podzimní odpoledne, byla na výchozím bodu turistické trasy přítomna dost početná skupina lidí. Navzdory tomuto faktu jsme se vydali vstříc jednomu z místních vrcholů tak, abychom měli dobrý rozhled do okolí. S přibývající vzdáleností začaly davy chtivých víkendových návštěvníků odpadat a my jsme si mohli lépe vychutnat půvabnou podzimní atmosféru. Cesty ve Fontainebleau jsou značené (celkem asi 300 km) anebo alespoň částečně značené, takže orientace byla poměrně jednoduchá.
Mezi lesními pěšinami
Po několika ušlých kilometrech jsme postupně začali objevovat krásy místní flóry. Typický lesní porost je zde nečastěji tvořen několika druhy dubů, borovicí lesní, bukem lesním a jalovcem obecným. Díky tomu, že jsme navštívili přírodní park na počátku října, bylo stále možné vidět všudypřítomné kvetoucí rostliny vřesu obecného. Na odpoledním slunci se keříky rozeseté všude na okolních stráních pěkně vyjímaly a honosily se početnými fialovo-růžovými kvítky.
Pokračovali jsme dále po lesní pěšině a po chvíli jsme prostoupili hlouběji do lesní vegetace, kam nedorazí tolik turistů a cyklistů. V této části parku se nám náhle naskytla šance zahlédnout osobité obyvatele tamních lesů. Na jedné z cest jsme si všimli velkého slepýše vyhřívajícího se na odpoledním slunci. Kromě tohoto zástupce třídy plazů, jsme při slézání mohutných balvanů spatřili strakapouda velkého hloubícího dutinu do jednoho z kmene toliko početných borovic a dobývajícího se tak potravy v podobě různých bezobratlých živočichů, nejčastěji pak larev hmyzu. Doufali jsme, že budeme mít více štěstí a spatříme i některé další ptáky, jako jsou budníček, pěnice nebo sýkora, ale toho dne už k tomu nedošlo. Zato výhled z námi dobytého vrcholu na okolní krajinu byl odměnou za několik desítek ušlých kilometrů. Široko daleko bylo možné spatřit pouze zelený lesní porost bez známek lidské činnosti.
Lezení v kamenném labyrintu
Lesní háje ve Fontainebleau jsou jednoznačně okouzlující svou jedinečnou přírodní scenérií, ale na druhou stranu mají mnohé co nabídnout i milovníkům kamenných útvarů. V blízkosti hlavního parkoviště jsme nalezli malé skalní město tvořené neobvykle formovanými pískovci. Některé balvany si díky svému charakteristickému vzhledu vysloužily pojmenování jako například slon, psí čumák, apod. Pískovcové valouny nejsou nikterak vysoké, a tak umožňují nácvik lezecké techniky – posilování prstů, práci nohou a udržování rovnováhy jak začínajícím, tak pokročilým milovníků horolezectví a boulderingu (lezení bez lana na nízkých skalních blocích). Mezi skalisky jsme zaslechli rozličné evropské jazyky, počínaje jak jinak francouzštinou, neboť valouny ve Fontainebleau jsou velmi populární u domácích obyvatel, ale slyšet bylo i angličtinu, holandštinu a němčinu. My jsme se po chvíli tichého pozorování krkolomných úchytů a všelijakých mistrovských hmatů, dali do hovoru s jednou skupinkou Holanďanů. Studenti tvrdili, že pro účely boulderingu je oblast Fontainebleau vůbec nejideálnější místo v Evropě, a proto se sem každoročně sjíždí poněkud mezinárodní komunita. Objasnili nám také, že v blízkém okolí lze najít celkem 4 významná místa zasvěcená tomuto rychle se rozvíjejícímu sportu. Lezecké stěny jsou pro jednodušší orientaci barevně označeny podle obtížnosti lezení. Žlutě značené lezecké trasy jsou určeny začínajícím lezcům, oranžové, modré a červené středně pokročilým a konečně bílé a černé trasy jsou dedikovány vrcholným boulderistům.
Rozmanitá krajina v okolí městečka Fontainebleau na nás zapůsobila velmi příjemně, toto místo je ideální jak pro všechny milovníky přírody, tak i jako relaxace po několika vyčerpávajících dnech strávených prohlídkou monumentálních pařížských kulturních pamětihodností.
Člověk by ani neřekl, že tak blízko rušné metropole Paříže by mohl nalézt hluboké lesy a četné skalní převisy. Asi po hodině jízdy autem z centra Paříže jsme se dostali do oblasti zvané La Foret de Fontainebleau, neboli do lesíka Fontainebleau. Přírodní park leží asi 50 km jihovýchodně od Paříže v regionu zvaném Seine-de-Marne. Les byl založen cíleně před více než 500 lety francouzským králem Františkem I. jako královská lovecká obora. Pravděpodobně je toto místo mnohem známější díky přítomnosti proslulého stejnojmenného zámku, který se nachází v nedaleké stejnojmenné obci.
Nás ovšem zajímaly především přírodní krásy tamního kraje. Už během jízdy autem nás překvapilo, jak je oblast lesů ve Fontainebleau rozsáhlá a zachovalá. Celý park pokrývá území o velikosti 17 000 ha a patří k největším a nejkrásnějším ve Francii. Les je protkán bohatou sítí písčitých cest, jednoznačně vyzývající k celodenní túře po místních vršcích. Jelikož v den, kdy jsme výlet uskutečnili, bylo krásné podzimní odpoledne, byla na výchozím bodu turistické trasy přítomna dost početná skupina lidí. Navzdory tomuto faktu jsme se vydali vstříc jednomu z místních vrcholů tak, abychom měli dobrý rozhled do okolí. S přibývající vzdáleností začaly davy chtivých víkendových návštěvníků odpadat a my jsme si mohli lépe vychutnat půvabnou podzimní atmosféru. Cesty ve Fontainebleau jsou značené (celkem asi 300 km) anebo alespoň částečně značené, takže orientace byla poměrně jednoduchá.
Mezi lesními pěšinami
Po několika ušlých kilometrech jsme postupně začali objevovat krásy místní flóry. Typický lesní porost je zde nečastěji tvořen několika druhy dubů, borovicí lesní, bukem lesním a jalovcem obecným. Díky tomu, že jsme navštívili přírodní park na počátku října, bylo stále možné vidět všudypřítomné kvetoucí rostliny vřesu obecného. Na odpoledním slunci se keříky rozeseté všude na okolních stráních pěkně vyjímaly a honosily se početnými fialovo-růžovými kvítky.
Pokračovali jsme dále po lesní pěšině a po chvíli jsme prostoupili hlouběji do lesní vegetace, kam nedorazí tolik turistů a cyklistů. V této části parku se nám náhle naskytla šance zahlédnout osobité obyvatele tamních lesů. Na jedné z cest jsme si všimli velkého slepýše vyhřívajícího se na odpoledním slunci. Kromě tohoto zástupce třídy plazů, jsme při slézání mohutných balvanů spatřili strakapouda velkého hloubícího dutinu do jednoho z kmene toliko početných borovic a dobývajícího se tak potravy v podobě různých bezobratlých živočichů, nejčastěji pak larev hmyzu. Doufali jsme, že budeme mít více štěstí a spatříme i některé další ptáky, jako jsou budníček, pěnice nebo sýkora, ale toho dne už k tomu nedošlo. Zato výhled z námi dobytého vrcholu na okolní krajinu byl odměnou za několik desítek ušlých kilometrů. Široko daleko bylo možné spatřit pouze zelený lesní porost bez známek lidské činnosti.
Lezení v kamenném labyrintu
Lesní háje ve Fontainebleau jsou jednoznačně okouzlující svou jedinečnou přírodní scenérií, ale na druhou stranu mají mnohé co nabídnout i milovníkům kamenných útvarů. V blízkosti hlavního parkoviště jsme nalezli malé skalní město tvořené neobvykle formovanými pískovci. Některé balvany si díky svému charakteristickému vzhledu vysloužily pojmenování jako například slon, psí čumák, apod. Pískovcové valouny nejsou nikterak vysoké, a tak umožňují nácvik lezecké techniky – posilování prstů, práci nohou a udržování rovnováhy jak začínajícím, tak pokročilým milovníků horolezectví a boulderingu (lezení bez lana na nízkých skalních blocích). Mezi skalisky jsme zaslechli rozličné evropské jazyky, počínaje jak jinak francouzštinou, neboť valouny ve Fontainebleau jsou velmi populární u domácích obyvatel, ale slyšet bylo i angličtinu, holandštinu a němčinu. My jsme se po chvíli tichého pozorování krkolomných úchytů a všelijakých mistrovských hmatů, dali do hovoru s jednou skupinkou Holanďanů. Studenti tvrdili, že pro účely boulderingu je oblast Fontainebleau vůbec nejideálnější místo v Evropě, a proto se sem každoročně sjíždí poněkud mezinárodní komunita. Objasnili nám také, že v blízkém okolí lze najít celkem 4 významná místa zasvěcená tomuto rychle se rozvíjejícímu sportu. Lezecké stěny jsou pro jednodušší orientaci barevně označeny podle obtížnosti lezení. Žlutě značené lezecké trasy jsou určeny začínajícím lezcům, oranžové, modré a červené středně pokročilým a konečně bílé a černé trasy jsou dedikovány vrcholným boulderistům.
Rozmanitá krajina v okolí městečka Fontainebleau na nás zapůsobila velmi příjemně, toto místo je ideální jak pro všechny milovníky přírody, tak i jako relaxace po několika vyčerpávajících dnech strávených prohlídkou monumentálních pařížských kulturních pamětihodností.
Příroda a krajina
Rýžové dědictví lidu Ifugao
Jedna z nejúchvatnějších vyhlídek světa se naskýtá
návštěvníkům Filipínských Kordiller. Rýžové terasy Ifugaů staré
přes dva tisíce let jsou cílem mnoha cestovatelů.
Jedna z nejúchvatnějších vyhlídek světa se naskýtá návštěvníkům Filipínských Kordiller. Rýžové terasy Ifugaů staré přes dva tisíce let jsou cílem mnoha cestovatelů.
Nic ale není zadarmo. Celý den cesty z Manily po špatně udržovaných cestách, často bez krajnic, je zážitkem sám o sobě. Pokud se oprostíte od adrenalinové jízdy a začnete si užívat výhled do krajiny, kde se údolí zařezávají stovky metrů hluboko a horské vrcholky sahají až nad mraky, zatají se vám dech. Na svazích jsou stále častěji vidět rolníci, jednotlivá pole propojují kanály, hráze zamezují úniku vody dolů po svahu. Krajina začíná získávat svoji specifickou tvář. Brzy se ocitáte v Banaue.
Tento článek Vám přinášíme ve spolupráci s časopisem Země světa. V internetovém obchodě si můžete vydání věnované Filipínám pořídit.
Rýžové terasy na Filipínách
Terasový způsob obdělávání půdy se v provincii Ifugao praktikuje už asi dva tisíce let. Dávní budovatelé teras zjevně oplývali značnými znalostmi pozemního i vodního stavitelství. Teoretické vědomosti i praktické dovednosti potřebné k údržbě teras, podporované nejrůznějšími obřady, se předávaly ústně z generace na generaci. První plodinou, která se na terasách v minulosti pěstovala, bylo taro. Teprve později ho postupně nahrazovala rýže, která se do horských oblastí dostala zhruba před tisícem let a dnes je zde plodinou převažující. Zdomácněla tu natolik, že je v zásadě považována za původní plodinu. V současnosti se v kraji pěstuje dokonce dvanáct druhů původní rýže, každá s poetickým názvem a vlastním příběhem. Všechny jsou ale často nahrazovány vyšlechtěnou odrůdou, která je daleko odolnější vůči škůdcům. Kromě rýže se na svazích pěstují i další plodiny, např. zelenina, cukrová třtina, banány, citrusy či káva, která je hlavním vývozním artiklem.
Pěstování rýže bylo spojeno s určitou společenskou prestiží, kdežto obhospodařování hlízovitých rostlin naopak náleželo nižším vrstvám. Jednotlivé klany se tak společensky rozrůznily, k čemuž přispěly i jejich majetkové poměry. Pro sociální postavení bylo rozhodující bohatství představované rýží, vodními buvoly a v minulosti též otroky. V obchodu rýže zcela zastupovala platidlo, Ifugaové ji často směňovali s lidmi z nížin za bavlnu, tkaniny nebo dokonce kov a sklo.
Zemědělství určovalo nejen postavení člověka ve společnosti, ale i běh každodenního života. Hlavními mezníky místního kalendáře byla období setí, sklizně a údržby polí. Ta se od pradávna provádí ručně nebo jen s primitivními dřevěnými nástroji. Terasy se dodnes zahrazují kameny a blátem; vzniká tak důmyslný systém hrází a kanálů, který využívá každičkou kapku vody, jež spadne na vrcholcích hor a postupně projde od svrchních teras až k těm níže položeným. Práce na polích se tradičně účastní všichni příslušníci rodu. Díky tomu se znalosti předávají z generace na generaci v neměnné podobě. Zároveň se utužují sousedské vztahy, jelikož udržení celého systému hospodaření na rýžovištích vyžaduje spolupráci celé komunity.
Způsob života filipínských Ifuagaů
Každou činnost doprovází řada rituálů, které mají zajistit bohatou sklizeň a usmířit bohy. Většinou se odehrávají přímo na polích, případně ve vesnici. Starší lidé vyprávějí za žvýkání betelu mytické příběhy o významu a původu rýže, a předávají tak příběhy svých otců dál.
Zdejší osady tvoří vždy jen několik málo staveb. Tradiční domy Ifugaů jsou charakteristické čtvercovým půdorysem, pyramidovitou střechou ze sloní trávy, ale hlavně tím, že obytná část stojí vyvýšena na čtyřech kůlech nad zemí, což je ochranné opatření proti hadům. Masivní střecha překrývá boční stěny domku, jediným místem, kudy může dovnitř vstoupit světlo, je vchod. Dokonce chybí i komín, kouř prochází při vaření přímo mezi stébly trávy, a střechu tak impregnuje. Nad vchodem nebo po jeho stranách bývá zvykem zavěsit zvířecí lebky. Pro zdejší bohy je to signál úcty a obětování.
S nástupem moderní doby odcházejí mladí lidé stále častěji do měst, a pole nemá kdo obdělávat. Neudržovaná pole se však začínají rozpadat. Zdejší krajina se pravidelně potýká se sesuvy půdy, které jsou pro nezpevněné terasy skutečnou pohromou. K záchraně unikátního systému terasovitých polí, který je jedinou filipínskou památkou nedotčenou kolonialismem, by mělo přispět i to, že byl již v roce 1995 zapsán na seznam Světového dědictví UNESCO.
Příroda a krajina
Za poslední filipínskou divočinou
Příroda Filipín zažila během posledních desetiletí drastické změny.
Velkoplošné odlesňování a zemědělství vyvíjejí na zdejší faunu a
flóru velký tlak. Poslední zbytky nedotčené krajiny se dnes tísní na
pouhém zlomku původní rozlohy na Mindanau a také na severovýchodě Luzonu
kolem Palananu.
Do nitra filipínské přírody
Příroda Filipín zažila během posledních desetiletí drastické změny. Velkoplošné odlesňování a zemědělství vyvíjejí na zdejší faunu a flóru velký tlak. Poslední zbytky nedotčené krajiny se dnes tísní na pouhém zlomku původní rozlohy na Mindanau a také na severovýchodě Luzonu kolem Palananu.
Cesta za panenskou přírodou v pohoří Sierra Madre probíhajícím podél severovýchodního pobřeží Luzonu je zdlouhavá, vede přes nekonečné planiny, které jako by nikdy nepoznaly nic vyššího než rostlinky obilnin. Všechny říční toky jsou zregulovány člověkem, aby veškerou svou vodu dodaly na okolní pole. Každý, koho se zeptáte na Palanan, nevěřícně kroutí hlavou, jako byste hledali cestu do Atlantidy. Vstupní branou do zelené divočiny je město Cauayan. Místo k rekreaci to rozhodně není. Jedinou „zábavou“ těchto končin je pěstování rýže a oprava traktorů. Celé město má atmosféru obřího prašného tržiště. Cizinců tu mnoho není, a proto je na každém kroku sledují zvídavé pohledy.
Zdejší letiště na první pohled aeroport opravdu nepřipomíná. Lidé s balíčky posedávají podél prašné cesty a uvnitř menší plechové haly. Postupně jeden po druhém váží své balíky a skládají je na hromadu. Všemu tomu chaosu zřejmě šéfuje menší usměvavá žena. U provizorního okénka se ptám na let do Palananu. Po koupi letenky mne žena posílá na osobní váhu a já zatím vůbec netuším, co je špatně. Po chvíli čekání je čas k odletu. Na pokyn ženy se vydávám na travnatou ranvej a teprve teď mi dochází, že o takovou cestu zase až tolik nestojím. V ten okamžik se mě ale na názor už nikdo neptá. Jeden z pracovníků letiště mi bere batoh a cpe ho do zavazadlového prostoru mezi slepice, zatímco druhý mužík mě usazuje vedle pilota. Ve chvíli, kdy jsem se nadechovala k protestní tirádě, zabouchla se za mnou dvířka a čtyřmístná cessna se dala do pohybu.
Tento článek Vám přinášíme ve spolupráci s časopisem Země světa. V internetovém obchodě si můžete vydání věnované Filipínám pořídit.
Z ptačí perspektivy vypadá kraj zprvu stejně nudně jako ze země. Pod námi leží malá políčka, mezi kterými se klikatí prašné cesty. Po chvíli se ale tu a tam začínají objevovat první stromy a zemědělská krajina začíná ustupovat divočině. Reliéf se rázem mění v hornatou krajinu a po zemědělských planinách už není ani památky. Všude, kam oko dohlédne, se rozprostírají hory pokryté zelenými lesy. Bujná vegetace tropické džungle vytváří celistvý zelený koberec. Po půl hodince letu se krajina opět viditelně mění a znovu ohlašuje přítomnost člověka. Příležitostná políčka narušují celistvost pralesní pokrývky, kterou navíc protkávají klikatící se vodní toky. Na břehu řeky se objevuje několik málo domků a mezi nimi prašná silnice vedoucí odnikud nikam. Pilot začíná pomalu klesat a srovnává se s horizontem. První kontakt se zemí rozhodně není nijak příjemný.
Jakmile letadlo zastaví, začínají se kolem shromažďovat vesničané a přebírají náklad zaslaný z civilizace. Přes všechen ruch panující kolem letadla mi neušlo, že jsem středem pozornosti. Filipínci všeobecně nemají příliš pochopení pro osamocené cestovatele. Často se k vám připojí, jen abyste nebyli sami. V odlehlém místě typu Palananu je pro ně představa osamoceného cestovatele naprosto absurdní.
Život v Palananu
Palanan je město s 16 000 obyvateli převážně pinoyského původu, založené španělskými kolonizátory už v roce 1609. Koloniální éra se však na jeho vzhledu nijak výrazně nepodepsala. Dějiny vstoupily do Palananu jedinkrát, a to v roce 1901, když zde na konci filipínsko-americké války Američané zajali prvního filipínského prezidenta Emilia Aguinalda. Dnešní stavby jsou pravděpodobně velmi podobné těm, jaké stavěli první osadníci. Bambusové domky, na zahrádce palmy a slepice. Snad jen střechy z vlnitého plechu jsou vymožeností moderní doby. Jediná dvoupatrová budova patří místním obchodníkům. V přízemí se nachází malý obchůdek s kávou, sušenkami, hygienickými potřebami, sušenými rybami a rýží. Z betonové terasy ve druhém patře lze přehlédnout takřka celé město. Všechny cesty zde končí za hranicemi lidských příbytků a do neprostupné hradby stromů jako by se neodvažovaly. Stavba cest je v těchto končinách nesmyslnou a sisyfovskou prací. Jejich údržba je kvůli zarůstání vegetací a častým sesuvům půdy nákladná a v zásadě i zbytečná. Hlavní dopravní komunikací je řeka.
Agtové v divoké Sierra Madre
Díky své špatné dostupnosti si svahy nejdelšího filipínského pohoří Sierra Madre uchránily svou divokost a krásu až do dnešních dnů. Stejnojmenný národní park o velikosti Švýcarska je domovem unikátních druhů rostlin a živočichů, např. ohroženého orla opičího nebo krokodýla mořského. Opravdovou raritou jsou ale původní domorodé kmeny Agta.
Agtové jsou příslušníci negritské skupiny. Tento termín nese v dnešní době na Filipínách lehce pejorativní nádech. Přestože Negritos patří k nejpůvodnějším obyvatelům celého souostroví, nejsou jejich přesné kořeny ani v dnešních dobách zcela známy. Černou barvou pleti, kudrnatými vlasy a neobyčejně malým vzrůstem se na první pohled značně liší od všech ostatních obyvatel země. V pralesích severovýchodního Luzonu žije na státem chráněném území o rozloze 50 km2 zhruba 700 příslušníků této etnické skupiny.
Vesnice jednotlivých kmenů leží nejčastěji na březích řek nebo na mořském pobřeží. Jednotlivé rodiny žijí v malých dřevěných chýších s vyvýšenou podlahou, kolem nichž často pobíhají slepice a prasata. V čele každé vesnice stojí náčelník rozhodující o chodu celé osady.
Pralesy na strmých svazích Sierra Madre zůstaly díky své nepřístupnosti po dlouhou dobu nedotčeny děním v okolním světě. Proto i v období, kdy si zbytek Filipín podmaňovaly západní velmoci, si místní kmeny dál nerušeně žily svým tempem. Ne však na dlouho. S narůstajícím zájmem o dřevo začaly těžební společnosti stále více pronikat hlouběji do zdejších lesů a kontakt s civilizací byl nevyhnutelný. S lidmi ze západu sem přišla znalost pěstování plodin a obdělávání půdy, a tak domorodci živící se do té doby pouze lovem divoké zvěře, rybařením a sběrem různých rostlin, začali kolem osad zakládat políčka. Dodnes se však také vydávají s primitivními zbraněmi do lesa na lov, kterému předcházejí rituály k uctění lesních duchů, předávané z generace na generaci.
Navzdory svému malému vzrůstu mají Agtové velice tuhý kořínek. Jejich domovem je úchvatná divočina, která umí být okouzlující, ale i nelítostná a drsná. Silné deště jsou tu na denním pořádku. Při několikadenních loveckých výpravách na pobřeží doprovázejí lovce často jejich ženy a děti. Zatímco muži v rozbouřených vlnách rybaří, ženy v provizorních přístřešcích z banánových listů udržují oheň. Ten je za chladných a deštivých nocí jediným zdrojem tepla, který se na vlhkém plážovém písku i tak poněkud míjí účinkem. Čekání na úlovek si ženy krátí sběrem škeblí, jež posléze vkládají do ohně a drtí na prach. Vápno ze schránek měkkýšů je pak drahocennou přísadou při žvýkání betelových listů a arekových oříšků.
Svět za hranicemi národního parku se až tak neliší od kulturní krajiny, kterou lze nalézt kdekoli v Evropě. Silně zemědělsky využívaný sever už ničím nepřipomíná původní divočinu, která zůstala jen uvnitř parku. Rostoucí počet obyvatel a jejich stále se zvyšující nároky na půdu vyvíjejí každým dnem velký tlak na zemědělsky nevyužívané pralesní oblasti. I zde je častým problémem nelegální těžba dřeva. Lidé z lesa dnes stále více mění luky a šípy za moderní náčiní a z chýší se stále častěji stěhují do větších vesnic, i když jejich místo je na okraji společnosti a ostatní Filipínci jimi pohrdají. Ještě včera Agtové neznali vymoženosti moderní techniky, zatímco dnes se modlí ke Kristovi a jejich děti ve školních lavicích píší první písmena. Stejně jako zdejší divočina, také identita filipínských Negritů postupně nenávratně mizí.
Příroda a krajina
Pět důvodů, proč si zamilujete Skotsko
I pro znalce angličtiny může být šokující skotská mluva,
protože severský přízvuk Skotů, především starší generace, není moc
podobný angličtině, kterou známe ze školy. Skotsko je ideální ke
zlepšení angličtiny z hlediska jazykové zdatnosti, tak i bohaté
historie a kultury, kterou zde můžete poznávat. Jiný a nezvyklý přízvuk
je třeba brát jako výzvu a postavit se k ní čelem.
Při mé první návštěvě Skotska jsem se až zarazila, jak bylo oproti Anglii odlišné. Změnil se ráz krajiny, i města měla zcela jinou podobu zvláště pak v porovnání s Londýnem. Lidé jsou velmi přátelští jak ve Skotsku, tak i v Anglii, avšak pro zachování milé atmosféry je lepší používat pojmy jak „skotská snídaně“ a „skotský čaj“ než ty v anglické podobě. Skoti jsou velmi hrdí na svou zem a často nechtějí být považováni za Brity.
1. Umělecký Fringe Festival
Každý rok v srpnu hostí hlavní město Skotska Edinburgh největší festival umění na světě Fringe Festival. Ulice jsou v tuto dobu plné hudebníků, živých soch, stand-up komediantů a dalších umělců. Koncerty, divadelní hry a představení probíhají dokonce i v kostelech, což se mi zdálo být dost netypické, také ale sympatické. Město Edinburgh tak praská ve švech, protože málokdo si nechá takovou nevšední událost ujít.
2. Skotský přízvuk
I pro znalce angličtiny může být šokující skotská mluva, protože severský přízvuk Skotů, především starší generace, není moc podobný angličtině, kterou známe ze školy. Skotsko je ideální ke zlepšení angličtiny z hlediska jazykové zdatnosti, tak i bohaté historie a kultury, kterou zde můžete poznávat. Jiný a nezvyklý přízvuk je třeba brát jako výzvu a postavit se k ní čelem. Na severu Británie a ve Skotsku poskytuje jazykové kurzy například i úspěšná a spolehlivá agentura ESL-jazykovky. Procvičit si angličtinu 400 mil od Londýna je jistě zážitkem na celý život.
3. Příroda a historie
Ve Skotsku máte na dosah nejen moře, ale i přírodu, která je naprosto nádherná a jedinečná. Hemží se barvami, staletými stromy a krásou, kterou známe z filmů. Můžete navštívit různé hrady, monumenty a přírodní krásy. Lákadlem je zajisté i jezero, které údajně obývá Lochneská příšera. Pokud budete mít štěstí, spatříte dokonce polární záři. Skotská příroda a hory jsou snem každého správného turisty.
4. Smysl pro humor
Skotský smysl pro humor je surový, sarkastický a dost podobný tomu českému. I Skoti jsou velmi přátelští, upřímní a zábavní.
Přestože je Edinburgh od Glasgow vzdálený jen čtyřicet kilometrů, lidé mají dost odlišný humor a v jednom městě vtipům pocházejícím z města druhého nerozumí. Všichni společně se ale rádi posmívají Angličanům na jihu. A obráceně, ti na jihu se zase smějí samotnému jazyku, hlavně skotskému přízvuku, který rádi napodobují.
5. Kultura
Tradičně důležitými skotskými pojmy jsou kilt a hra na dudy, kterou zaslechnete při procházení jakýmkoli skotských městem. Muž v sukni tedy také není nic divného, naopak. Skoti mají také své vlastní slavné tance, které tančí při různých festivalech a slavnostech a cizinci pobývající delší dobu ve Skotsku, se je obvykle učí tančit. Skoti jsou velmi pyšní na svou zem, která zrodila například televizi či Sherlocka Holmese.