Zima na Horské Kvildě

První sněhové vločky dopadly na naše pohraniční hory, a dali nám tak najevo, že zima se neodvratně blíží. Nastal čas nejen pro přezutí pneumatik našich automobilových „miláčků“, ale i pro změnu naší turistické výbavy. Letní trička, kraťasy a trekové boty vystřídají trička s dlouhými rukávy, dlouhé běžkařské kalhoty a běžecké boty, zatímco do ruky přibude dvojice běžek a lyžařských holí. Je čas vyrazit do romantické, neposkvrněnou bělostí zářící přírody.

I symbolické křížky zmizely v závějích

Zima na horách má mnoho podob. Od těch romanticky zasněžených, přes třeskutě mrazivé až po skoro jarní, sněhu téměř zbavené. Suverénně nejvíce zim jsme trávili na milované Šumavě, a přestože si člověk užil dost sněhových radovánek i v Krkonoších, Jeseníkách, Krušných Horách, přesto se ty nejkrásnější zimní zážitky pojí právě se Šumavou. V zimě nejvíce navštěvovanou, a pro nás téměř srdeční záležitostí, se stala zapadlá šumavská osada Horská Kvilda. Na okraji kvildských plání stálo porůznu rozházeno několik stavení, když jsme sem před 16 lety přijeli strávit svou první, zimní šumavskou dovolenou. Popravdě řečeno, první setkání s touto osadou nebylo právě přívětivé. Žádná zimní romantika zasněžených, sluncem ozářených plání, ožívajících miliardami odlesků sněhových krystalků. Jen mrazivý vítr, zarývající se až do morku kostí, hnal od západu těžká mračna slibující sněhovou nadílku, když jsme stanuli na okraji lesa a poprvé uviděli Horskou Kvildu. Cesta sem nebyla jednoduchá. Jediný přímý autobusový spoj končil na Kvildě, a přestože nám zavazadla na chatu odvezl ochotný pan Sameš, přesto vyhlídka na 5 km putování v zimní slotě nebyla příliš lákavá. První, co se nabídlo našim zrakům, byla velká planina, po níž byla rozházena jednotlivá stavení jako rozinky na mámině koláči. Ještě dříve, než jsme k nim dostali, museli jsme projít místem, které je v zimní sezóně doslova „neuralgickým“ bodem pro zásobování Horské Kvildy. Tady, jen několik desítek metrů od okraje lesa, dokazuje šumavská zima svou sílu. Ustupující les a otevřená planina tu dovolují větru, aby se rozeběhly v plné síle a právě zde uvolnil ze svého ledového sevření miliardy sněhových vloček, které stačil během svého letu posbírat. Stačí první větší sněžení a nad Vydřím Mostem vznikne doslova sněhová zátka, která dokonale ucpe jedinou spojnici mezi Horskou Kvildou a Kvildou. Často teprve až sněhová fréza dokáže zjednat pořádek, protože sněhové pluhy vimperských silničářů, ač pravidelně pendlující v denních i nočních hodinách, prostě nemají díky několikametrovým sněhovým mantinelům možnost odhodit shrnutý sníh mimo silnici. Když jsme se přijeli před lety poprvé, ještě nestála dnešní moderní budova obecního úřadu, ani vedlejší útulná hospůdka s báječně sálajícími, kachlovými kamny. A tak nezbývalo než pokračovat do kopce k bývalému Polaufovu hostinci a ještě o pár metrů dále, kde konečně čekalo spásné teplo vytopené horské chalupy. Teprve odtud si člověk mohl vychutnat výhled na horskou osadu, rozkládající se v nadmořské výšce 1045 – 1090 m. n. m. Zvláště v podvečer tu byly a stále jsou úchvatné pohledy, když slunce zapadne za obzor, zatímco se v některých ze třicítky stavení začnou rozsvěcet první světla, v rostoucí tmě připomínající bludičky.

Ke vchodům některých chalup se lidé museli doslova prokopat

Když se teď v mysli vracíme roky nazpátek, uvědomujeme si, jak pestré vzpomínky to jsou. Byly roky, kdy sněhu bylo tak akorát a my jsme si mohli užívat zimních radovánek do sytosti. Našly se i takové zimy, kdy se nad kvildskými pláněmi proháněl vítr a déšť a vyrazit do stopy znamenalo promoknout do poslední nitky. Nejednou se musel sníh doslova hledat mezi ostrůvky holé země. Ale nejvíce vzpomínek se pochopitelně váže k rokům, kdy Šumavu zasypaly mohutné příděly sněhu. Výjimkou nebyly třeba tři, čtyři dny nepřetržitého sněžení, které horskou osadu proměnilo k nepoznání. Autobusová zastávka zmizela ve sněhových závějích, přízemní okna chalup se schovala za hromadami sněhu, zatímco jejich střechy takřka splývaly se sněhovou peřinou. Pro místní obyvatele to byly dny plné dřiny spojené s odklízením sněhu, byť s pomocí moderní techniky. Ta však za Vás na střechu stavení nevyleze, ani neschází silnou vrstvu sněhu a ledu. Člověk v duchu musí vzpomenout na naše předky, kteří za pomoci jen minimální techniky doslova bojovali o přežití v podmínkách tehdejších krutých zim. Neměli k dispozici mobily, těžkou techniku, pluhy, sněhové frézy a ostatní vymoženosti moderní doby. Jen lopaty, košťata, saně a koně či volské potahy jim pomáhaly přežít ty chvíle, kdy se nad šumavskými kopci setmělo a na husté lesy se začala sypat sněhová nadílka. Tehdy to byl boj o každý den, se kterým se přiblížil konec kruté zimy. Dnes už je zima na horách přeci jen více o romantice. Sice pořád není co závidět silničářům, kteří ve dne i v noci vyráží bojovat se sněhem. Obdiv patří i pekařům, řidičům autobusů a všem těm, kteří často velmi brzy ráno přiváží čerstvé pečivo, odváží děti do škol nebo jen připravují snídani ve zdejších pensionech bez ohledu na to, jaké vládne venku počasí. Teprve když se zešeří, z oblohy se začnou znovu sypat sněhové vločky a z horsko- kvildských chalup zavoní pečené koláče, jablečný závin nebo svařené víno, pak teprve se dá mluvit o skutečné romantice. Tedy o tom, co se z našeho běžného života vytrácí stále více a více. Proto až budete sedět v útulné sednici třeba zrovna na Šumavě, za okny bude fičet ledový vítr a větrem hnané sněhové vločky budou narážet na okenní sklo, važte si té romantiky, i lidí, kteří Vám ji umožní prožít. I dnes stojí za to, vracet se do hor, do minulosti, a uvědomovat si, že i v moderní době se najdou místa, kde pořád vládne příroda a člověk se jen snaží přizpůsobit jejím rozmarům.První sněhové vločky dopadly na naše pohraniční hory, a dali nám tak najevo, že zima se neodvratně blíží. Nastal čas nejen pro přezutí pneumatik našich automobilových „miláčků“, ale i pro změnu naší turistické výbavy. Letní trička, kraťasy a trekové boty vystřídají trička s dlouhými rukávy, dlouhé běžkařské kalhoty a běžecké boty, zatímco do ruky přibude dvojice běžek a lyžařských holí. Je čas vyrazit do romantické, neposkvrněnou bělostí zářící přírody.

I symbolické křížky zmizely v závějích

Zima na horách má mnoho podob. Od těch romanticky zasněžených, přes třeskutě mrazivé až po skoro jarní, sněhu téměř zbavené. Suverénně nejvíce zim jsme trávili na milované Šumavě, a přestože si člověk užil dost sněhových radovánek i v Krkonoších, Jeseníkách, Krušných Horách, přesto se ty nejkrásnější zimní zážitky pojí právě se Šumavou. V zimě nejvíce navštěvovanou, a pro nás téměř srdeční záležitostí, se stala zapadlá šumavská osada Horská Kvilda. Na okraji kvildských plání stálo porůznu rozházeno několik stavení, když jsme sem před 16 lety přijeli strávit svou první, zimní šumavskou dovolenou. Popravdě řečeno, první setkání s touto osadou nebylo právě přívětivé. Žádná zimní romantika zasněžených, sluncem ozářených plání, ožívajících miliardami odlesků sněhových krystalků. Jen mrazivý vítr, zarývající se až do morku kostí, hnal od západu těžká mračna slibující sněhovou nadílku, když jsme stanuli na okraji lesa a poprvé uviděli Horskou Kvildu. Cesta sem nebyla jednoduchá. Jediný přímý autobusový spoj končil na Kvildě, a přestože nám zavazadla na chatu odvezl ochotný pan Sameš, přesto vyhlídka na 5 km putování v zimní slotě nebyla příliš lákavá. První, co se nabídlo našim zrakům, byla velká planina, po níž byla rozházena jednotlivá stavení jako rozinky na mámině koláči. Ještě dříve, než jsme k nim dostali, museli jsme projít místem, které je v zimní sezóně doslova „neuralgickým“ bodem pro zásobování Horské Kvildy. Tady, jen několik desítek metrů od okraje lesa, dokazuje šumavská zima svou sílu. Ustupující les a otevřená planina tu dovolují větru, aby se rozeběhly v plné síle a právě zde uvolnil ze svého ledového sevření miliardy sněhových vloček, které stačil během svého letu posbírat. Stačí první větší sněžení a nad Vydřím Mostem vznikne doslova sněhová zátka, která dokonale ucpe jedinou spojnici mezi Horskou Kvildou a Kvildou. Často teprve až sněhová fréza dokáže zjednat pořádek, protože sněhové pluhy vimperských silničářů, ač pravidelně pendlující v denních i nočních hodinách, prostě nemají díky několikametrovým sněhovým mantinelům možnost odhodit shrnutý sníh mimo silnici. Když jsme se přijeli před lety poprvé, ještě nestála dnešní moderní budova obecního úřadu, ani vedlejší útulná hospůdka s báječně sálajícími, kachlovými kamny. A tak nezbývalo než pokračovat do kopce k bývalému Polaufovu hostinci a ještě o pár metrů dále, kde konečně čekalo spásné teplo vytopené horské chalupy. Teprve odtud si člověk mohl vychutnat výhled na horskou osadu, rozkládající se v nadmořské výšce 1045 – 1090 m. n. m. Zvláště v podvečer tu byly a stále jsou úchvatné pohledy, když slunce zapadne za obzor, zatímco se v některých ze třicítky stavení začnou rozsvěcet první světla, v rostoucí tmě připomínající bludičky.

Ke vchodům některých chalup se lidé museli doslova prokopat

Když se teď v mysli vracíme roky nazpátek, uvědomujeme si, jak pestré vzpomínky to jsou. Byly roky, kdy sněhu bylo tak akorát a my jsme si mohli užívat zimních radovánek do sytosti. Našly se i takové zimy, kdy se nad kvildskými pláněmi proháněl vítr a déšť a vyrazit do stopy znamenalo promoknout do poslední nitky. Nejednou se musel sníh doslova hledat mezi ostrůvky holé země. Ale nejvíce vzpomínek se pochopitelně váže k rokům, kdy Šumavu zasypaly mohutné příděly sněhu. Výjimkou nebyly třeba tři, čtyři dny nepřetržitého sněžení, které horskou osadu proměnilo k nepoznání. Autobusová zastávka zmizela ve sněhových závějích, přízemní okna chalup se schovala za hromadami sněhu, zatímco jejich střechy takřka splývaly se sněhovou peřinou. Pro místní obyvatele to byly dny plné dřiny spojené s odklízením sněhu, byť s pomocí moderní techniky. Ta však za Vás na střechu stavení nevyleze, ani neschází silnou vrstvu sněhu a ledu. Člověk v duchu musí vzpomenout na naše předky, kteří za pomoci jen minimální techniky doslova bojovali o přežití v podmínkách tehdejších krutých zim. Neměli k dispozici mobily, těžkou techniku, pluhy, sněhové frézy a ostatní vymoženosti moderní doby. Jen lopaty, košťata, saně a koně či volské potahy jim pomáhaly přežít ty chvíle, kdy se nad šumavskými kopci setmělo a na husté lesy se začala sypat sněhová nadílka. Tehdy to byl boj o každý den, se kterým se přiblížil konec kruté zimy. Dnes už je zima na horách přeci jen více o romantice. Sice pořád není co závidět silničářům, kteří ve dne i v noci vyráží bojovat se sněhem. Obdiv patří i pekařům, řidičům autobusů a všem těm, kteří často velmi brzy ráno přiváží čerstvé pečivo, odváží děti do škol nebo jen připravují snídani ve zdejších pensionech bez ohledu na to, jaké vládne venku počasí. Teprve když se zešeří, z oblohy se začnou znovu sypat sněhové vločky a z horsko- kvildských chalup zavoní pečené koláče, jablečný závin nebo svařené víno, pak teprve se dá mluvit o skutečné romantice. Tedy o tom, co se z našeho běžného života vytrácí stále více a více. Proto až budete sedět v útulné sednici třeba zrovna na Šumavě, za okny bude fičet ledový vítr a větrem hnané sněhové vločky budou narážet na okenní sklo, važte si té romantiky, i lidí, kteří Vám ji umožní prožít. I dnes stojí za to, vracet se do hor, do minulosti, a uvědomovat si, že i v moderní době se najdou místa, kde pořád vládne příroda a člověk se jen snaží přizpůsobit jejím rozmarům.