Projekt cestovatelských zápisníků – blogů začali využívat
další cestovatelé. Radka Zounková v Cestovinách publikuje nejen
zápisky polárnické, fotografické, ale i obrázky čistě textové.
Skupinka SBP (Šárka, Bob a Peťa) v blogu Rusko 2007 velmi
živě popisuje zážitky z cesty po Kamčatce. Na scéně se už objevil
i první medvěd. Tímto vítáme nové blogery a přejeme hodně
zážitků na cestách!
Projekt cestovatelských zápisníků – blogů začali využívat další cestovatelé. Radka Zounková v Cestovinách publikuje nejen zápisky polárnické, fotografické, ale i obrázky čistě textové. Skupinka SBP (Šárka, Bob a Peťa) v blogu Rusko 2007 velmi živě popisuje zážitky z cesty po Kamčatce. Na scéně se už objevil i první medvěd. Tímto vítáme nové blogery a přejeme jim hodně zážitků na cestách!
Tolbacik
Vsude bylo nadherne. Zluta kvitka (evidentne pomatene blatouchy, ktere nevi, ze se nachazi v mistech bez vody a jine vegetace), uzasny vodopad… a pak jsme k veceru pred sebou uvideli krasne udolicko. Ihned jsem si vsimnul asi kilometru vzdaleneho medveda pasouciho se dole na louce… tedy ihned pote, co mi ho asi minutu ukazovala Sarka, ktere ho predtim ukazal BoB… a poridili prvni fotky onoho hunace.
Medved se po chvili odkolebal pomalou chuzi kousek dale. A protoze jsme si rekli, ze co je dobre pro medveda, bude dobre i pro nas, rozbili jsme svuj tabor na teto nadherne loucce v medvedim udoli. Komari zvolili evidentne podobnou strategii. Co je dobre pro medveda a pro turisty… Poprve za celou dobu jsme se vsichni nastrikali sprejem od hlavy az k pate a zalezli do moskytier.
Protoze nejsme zadni amateri, udelali jsme vecer poradna protimedvedi opatreni, varili 50 metru od tabora, veskere jidlo vyndali ze stanu a peclive schovali na mnoho ruznych mist a nakonec pripravili past na medveda z cepinu, vlasce a rolnicek. Kdyby se k ni medved priblizil, rolnicky by zcela jsite zacinkaly a on dostal z nasledneho cinkani infarkt (s trochou stesti drive nez my).
Rano jsem na okamzik vykoukl ze stanu a rychle se schoval pred armadou utocicich komaru. BoB vyzbrojeny moskytierou se dovazne vydal zachranovat odlozene jidlo z jejich dosahu. Kdyz v tom… Buch! Kamen se dovalil.
Nebyl to jen tak ledajaky kamen. Byl to kamen, pod kterym bylo ulozeno nase jidlo. A abych rekl pravdu, tak velky komar se jeste nenarodil, aby odvalil nas zajistovaci kamen.
Nebyl to komar Byl to medved. Ne ten, ktereho jsme potkali vcera vcer, ale patrn jeho mladsi bracha. Odvalil sutr, rozdrapnul lezernim pohybem tasku se zasobami, prokousl petlahev s cukrem a zacal se jim ladovat. Nas bojovy pokrik a cinkani zvonecky povazoval patrne pouze za zpestreni gastronomickeho zazitku.
Jenze to se chlapec prepocital. Praaask! Vyletl k obloze a zkoprnelemu medvedovi prvni Signal Ochotnika ze slavne Medvedobijky. Praask! To byl druhy, ktery byl jiz prchajicimu medvedovi v patach, tentokrat z Prskometu. Nastala velka a rozhodujici bitva o jidlo…
Na jednom internetovém deníčku z cesty na Špicberky se píše cosi o tom, že když se zmínili paní pokladní v Tescu, že jedou na Špicberky, té prý jen ztuhnul úsměv na tváři a prohlásila něco o tom, že co tam proboha budou dělat, vždyť je tam strašná zima.
Paní pokladní asi byla nadprůměrně vzdělaná, co se týče zeměpisu. Ona totiž evidentně tušila, kde Špicberky jsou. Tuší to docela dost lidí, mnohem víc však o Špicberkách neví vůbec nic a jedna moje kamarádka dokonce opakovaně tvrdí, že jedu na Seychely. Já taky nejsem nijak nadprůměrně zeměpisně vzdělaná a zase netuším, kde jsou Seychely. Pod tímto slovem si představím akorát palmy, písek, želvy, moře a nechutné vedro. To na Špicberkách rozhodně nebude. I když, abychom se za pár let nedivili…
Bylo mi dopomoženo k pěkné mapě, tak ji sem dávám. Špicberky (norsky Svalbard) jsou asi tak 1000 km na sever od Norska (a asi tak 1200 km na jih od severního pólu).
Tak Špicberky jsou to nahoře, na severu, co se jmenuje Svalbard
No a Seychely, ty jsou východně od Afriky, hned nad Madagaskarem. Tak už to taky vím.
Poslední vlastník, Ferdinand Kinský, chtěl zahradu rozparcelovat a
zastavět činžovními a vilovými domy. Smíchovská obec tuto žádost
zamítla a společně s pražskou obcí od Ferdinanda Kinského odkoupila a
dne 12.5. 1901 otevřela pro veřejnost.
Pro tuhle zahradu jsem si nechala trochu víc prostoru. Na celý jeden článek. Vyčlenila jsem ji nejen proto, že touto zahradou se příliš milenců netoulá, i když je rozprostřena na jižním a jihovýchodním svahu Petřína. Zahrada je tak trochu výjimečná. Jednak je dost velká, má výměru 21,72 ha a leží ve větším rozsahu nadmořských výšek, od 197 metrů až do 318 metrů. Hlavní vchod do zahrady je z náměstí Kinských, ale můžete se do ní dostat i z Šermířské ulice nebo z ulice na Hřebenkách.
Komu se nechce moc šlapat pěšky (a ještě k tomu do kopce), může vyjet lanovkou na stanici Nebozízek a odtud sem projít ze zahrady Nebozízek několika možnými průchody skrz Hladovou zeď. Navíc je o historii této zahrady známo poměrně hodně informací.
Do 12.století zde byly lesy, později prokazatelně vinice. Za éry krále Karla IV. se tato místa nazývala Ráj. Menší část dnešní plochy zahrady Kinských se tenkrát nazývala V Kartouzích (patřila klášteru kartuziánů) a táhla se až do Košíř. Vinice zde rodily víno až do třicetileté války. Na přelomu 18. a 19. století ale již byly tyto stráně pusté, sem tam byly zelinářské zahrady, ve výše položených částech se v obydlích vyrábělo kuchyňské nádobí. Tam byly pískovce holé a vyskytovala se tu občasně vřesoviště.
V roce 1828 pozemky koupila od Václava Novotného Růžena Kinská, matka zakladatele zahrady. Její syn, kníže Rudolf Kinský, v tomtéž roce započal s budováním velkolepé zahrady s letohrádkem. Nejdříve došlo k velmi obtížné a nákladné terénní úpravě, na které údajně pracovalo několik set dělníků. Byla prostorově vyrovnávána pata petřínského svahu. Letohrádek na ní byl dokončen roku 1831, ale modelace terénu pokračovaly dál až do roku 1836. V té době byly také založeny dva rybníky s vodopádem mezi nimi. Vše je zde dodnes.
Kníže Kinský ale svého blahobytného letohrádku příliš neužil. V roce 1836 zahynul po pádu s koně při závodech. Ovdovělá Vilemína Kinská ale našla dostatek síly, i když po delší době, a dílo svého manžela dokázala završit. Pomáhal jí Bedřich Wünscher, původně zahradnický pomocník, na sklonku své kariéry hospodářský ředitel, který sloužil rodině Kinských celých neuvěřitelných 62 let. Dokonce v letech 1848 a 1849 byla zahrada zvětšena o usedlosti Husinku a Štikovku, kterou Vilemína přikoupila.
Zajímavé ještě je, že poslední vlastník, Ferdinand Kinský, chtěl zahradu rozparcelovat a zastavět činžovními a vilovými domy.Smíchovská obec tuto žádost zamítla a společně s pražskou obcí od Ferdinanda Kinského odkoupila a dne 12.5. 1901 otevřela pro veřejnost.
Od té doby jsou v letohrádku sbírky národopisného oddělení zemského muzea. Hned za letohrádkem je umístěna dřevěná zvonička ze slováckých Dolních Bojanovic. Vedle letohrádku přibyla v roce 1914 socha herečky Hany Kvapilové od Jana Štursy. V roce 1929, při příležitosti 10. výročí připojení Podkarpatské Rusi k tehdy první československé republice, byl do zahrady přemístěn dřevěný kostel sv. Michala z Medvědovců u Mukačeva. Ve stejné době byla do spodního jezírka převezena socha Herkula z Kampy.
Při procházce zahradou zjistíte, že ji lze rozdělit do dvou částí. V menší rovinaté části byl při zakládání terén pracně upraven. Nyní trávníkový parter zakončený ve středové části umělým kruhovým jezírkem s vodotryskem obtáčí z jedné strany cesta. Větší část zahrady je svažitá. Dost úseků cest ve svažité části vede po vrstevnicích nebo šikmo na ně. Tím se celkem lehce překonávají výškové rozdíly.
Když se vydáte nad letohrádek Kinských dojdete mírně vpravo k dolnímu jezírku se sochou Herkula. Při dalším stoupání vzhůru opět mírně vpravo objevíte dřevěný kostel sv. Michala a uvidíte úplně rozpadlou a zdevastovanou budovu, bývalé stavení zaměstnanců. V dnešní době je obývána bezdomovci. Když se od kostelíku vydáte vlevo vzhůru, dojdete ke zbytkům původního empírového skleníku. Vpravo nad ním je dodnes horní jezírko se sochou lachtana. V západní části horního jezírka uvidíte Boží muka se slunečními hodinami. Od něj se dá projít buď rovně vzhůru, kde leží park Růžový sad nebo nahoru vlevo do ovocného sadu, za kterým je východ ze zahrady přímo do Šermířské ulice. Můžete, tak jako já, zvolit ještě třetí variantu a jít po vrstevnici stále vpravo. Nejdříve se pod Vámi ukáží pozůstatky zahradního stavení, restaurace a pak dojdete až na vyhlídku. Nedaleko za ní mírně vpravo narazíte na Hladovou zeď s bastionem. Tudy projdete do zahrady Nebozízek.
Zahrada vily Kinských je dost zarostlá, přírodní, romantická a svěží, plná vysokých vzrostlých dřevin. Nejvíce se zde setkáte s dubem letním, s lípami (malolisté, velkolisté i řapíkaté), není ojedinělý ani buk lesní nebo habr obecný. Všechny stromy jsou příliš vysoké a tím pádem brání výhledu na Prahu. První díky stromům stejně dost omezené výhledy jsou až z vyhlídky nebo bastionu.
Málem bych zapomněla na nejvýraznější strom z celé zahrady. Stojí právě u vchodu ve vstupním prostoru ze Smíchova z náměstí Kinských. Je to opravdu monumentální solitér, platan javorolistý. Dokonce se říkalo, že právě on je majordomem této rozlehlé a tajuplné zahrady.
Některá historická fakta čerpána z: Birnbaumová Alžběta: Petřín ve středověku, Vilímková Milada: Zahrada Kinských
Letohrádek Kinských v Praze
Jeden z mála výhledů na Prahu, který lze spatřit v zahradě Kinských
Kostel svatého Michala
Průchod Hladovou zdí
Spodní vyrovnaná část zahrady
Empírový letohrádek Kinských
Socha H. Kvapilové v Zahradě Kinských
Zvonička z Dolních Bojanovic
Letohrádek Kinských v Praze
Letohrádek Kinských v Praze
Letohrádek Kinských v Praze
Spodní jezírko v Zahradě Kinských
Kostel svatého Michala
Kostel svatého Michala
Jeden z mála výhledů na Prahu, který lze spatřit v zahradě Kinských. Uprostřed dole Tančící dům
Další článek ze soutěže s nakladatelstvím DharmaGaia o knihu Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování
Shackletonovy Královské transantarktické expediceRáno
vstáváme o něco dřív než obvykle, neboť nás dnes čekají tři
kaňony. Po rychlé avšak vydatné snídani, vaříme polévku do termosek,
balíme zásobu sušenek a čokolády do nepromokavých vaků, probíhá
poslední kontrola potřebného materiálu a něco po půl osmé nasedáme do
aut a vyrážíme k našemu dnešnímu prvnímu kaňonu –
Purcaraccia.
Ráno vstáváme o něco dřív než obvykle, neboť nás dnes čekají tři kaňony. Po rychlé avšak vydatné snídani, vaříme polévku do termosek, balíme zásobu sušenek a čokolády do nepromokavých vaků, probíhá poslední kontrola potřebného materiálu a něco po půl osmé nasedáme do aut a vyrážíme k našemu dnešnímu prvnímu kaňonu – Purcaraccia.
Na malém parkovišti se naposledy koukáme do průvodce, kudy že to vede nástupová cesta k začátku kaňonu, obouváme neoplenové ponožky a kaňonářské boty a loučíme se se Zuzkou, která dnes zůstává na suchu jako pojistu, kdyby se v kaňonu něco přihodilo, a také aby převezla auta k výstupu z kaňonu.
Tento článek je ze soutěže o knihu:
Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice
Loď Endurance zamrzla v lednu 1915 v ledových polích antarktického Weddellova moře, po deseti měsících ji ledové kry rozdrtily. Ernest Shackleton a jeho posádka 27 mužů zůstali 850 mil od nejbližší základny. Nastal čas tvrdých zkoušek a utrpení…
„Shackleton se stal mým hrdinou.“ (Reinhold Messner)
Nejprve stoupáme po pohodlné lesní cestě, která vede přes nedávným požárem zničený les, až se z cesty stává pěšina, posléze skoro neznatelná stezka, až se nám nakonec ztratí úplně. Víme, že kaňon je vlevo od nás, a tak se vydáváme dál po skalách, lezeme po šikmých plotnách, plazíme se pod převisem a mezi rozkvetlými keříky mochny stoupáme stále na hřeben. Nyní již nikdo nepochybuje o tom, že jsme zabloudili, ale přesto se dereme stále vzhůru, občas překonáváme lezecké úseky tak 3 stupně obtížnosti a přitom se kocháme okolní horskou scenérií a pohledy do údolí, kde se jako had klikatí silnička po které jsme přijeli. Asi po hodině šplhání jsme konečně na hřebeni a pod sebou vidíme náš kaňon. Nyní nelitujeme, že jsme zabloudili a v tichosti si vychutnáváme ptačí pohled na kaňon a jeho nádherné vodopády.
Již se nemůžeme dočkat, až si v něm smočíme naše po výstupu propocená těla a míříme dolů ke kaňonu. Jestliže cesta nahoru byla po sluníčku, plná nádherných výhledů a květin, cesta dolů byla pravý opak. Klesali jsem po hustě zarostlé stinné stráni, prodírali se trním a nebylo nic vidět. Když jsme asi po hodině slezli až k vodě byli jsme celí špinaví a podrápaní a litovali jsme, že jsme zabloudili. Nyní jsme asi během 20 minut došli po správné a pohodlné cestě k nástupu do kaňonu, oblékli se do gumy a mohlo se vyrazit.
Voda byla průzračně čistá a žulová skála a balvany v korytě byly krásně oblé a čisté, bez klouzajících řas. Hned na začátku je jednoduché slanění po šikmé plotně, která se dá s trochu šikovnosti slézt i bez lana. Dál oblézáme a přelézáme obrovské balvany, občas si skočíme do prosluněné tůňky, nebo se sklouzneme po některé ze zdejších přírodních skluzavek, které se dají většinou obejít a svézt se tak vícekrát.
Asi po 20 minutách přicházíme k prvnímu většímu vodopádu. Bohužel zde potkáváme místní procesuální průvodce s několika klienty, kteří zrovna slaňují. Slaňují velmi pomalu a my si po našem ranním kufrování nemůžeme dovolit další zdržení, abychom stihli všechny kaňony, které jsme si na dnešek naplánovali. Uvázali jsme tedy kus staré smyce okolo stromu, našroubovali mailonku a provlékli naše lano. Jeli jsme sice po suchu a ne krásně tvarovaným korýtkem asi 30 metrového vodopádu, ale skončili jsme alespoň ve stejné tůňce a dostali se před místní outdoorovou agenturu. Z tůňky jsme se vyšplhali na úzkou hranu, ze které jsme skočili do další větší tůně a doplavali k další atrakci tohoto kaňonu, jímž byla široká a relativně dlouhá dokonale hladká skluzavka. A protože se dala pohodlně obejít a dojezd do tůně byl bezpečný vyzkoušeli jsme jízdu snad ve všech polohách: v sedě, v leže i po břiše.
Když jsme se nabažili této skluzavky, pořídili dostatek foto a video dokumentace vyrazili jsme dál. Opět jsme absolvovali několik skoků do nádherných tůní a při tom se stále kochali velkolepostí a panenskou krásou tohoto horského kaňonu. Asi po další půlhodině jsme se dostali k dalšímu vodopádu, u něhož jsme před dvěma hodinami našli při našem nástupu tu správnou cestu. Dlouho se však nezdržujeme vzpomínkami na útrapný nástup a natahujeme lana. Abychom ušetřili čas jezdíme na dvou lanech, vždy dva naráz. Po tomto posledním slaňovacím vodopádu nás čeká ještě slabá hodinka chůze v kaňonu, kterou nám zpestřuje jeden pěkný i když trochu zahnutý tobogán, kde si Jarda narazil kostrč, a jeden pěkný asi pěti metrový jumpík. Bohužel se nám zatahuje a na silnici již vylézáme za slabého deště.
Na silnici se dáváme doprava a pokračujeme tak jak jsme v neoprenech, v sedacích úvazcích s lany asi 1,5 kilometru po silnici až k mostku přes horský potok Polishellu, kde čeká Zuzka s autem. Je ráda, že jsme v pořádku, a ptá se nás na zážitky z kaňonu. Dáváme si malý oběd v podobě polévky z termosky a chleba, necháváme zde část lan, které již nebudeme potřebovat a pod mostem nalézáme do kaňonu Polishellu.
Přesněji řečeno do jeho spodní části, která na rozdíl od horní není tak výživná. V podstatě se jedná jen o jakousi vodní turistiku, kterou nám zpříjemňují jen dvě skluzavky. Tento kaňon nám však sloužil pouze jako přístupová cesta k dalšímu, kterým byl kaňon Vacca.
Tento kaňon sice nepůsobí tak velkolepě jako Purcaraccia, ale rozhodně stojí zato si ho projít. Od soutoku s Polishellu nejprve jdeme opět jen korytem, přelézáme velké oblé žulové balvany, ale za chvíli to již začíná. Nejprve malý skok, pak větší a nakonec pořádný asi sedmi metrový jump do temné, hluboké a dlouhé tůně, v níž následuje několik desítek plavacího úseku v temné chladivé vodě. Pak opět chvíly jdeme úzkým kaňonem s kolmými stěnami, až se soutěska opět otevře, voda se rozlije a padá přes hranu asi pět metrů vysokého a deset metrů širokého stupně. Pod vodopádem je dostatek vody pro bezpečný skok, a tak děláme společný sedmy členný seskok. Po tomto společném pěkném zážitku postupujeme kaňonem dále do míst, kde se kaňon opět stává úzkou soutěskou. Následuje skok do soutěsky, kousek plavání a je tu první a zároveň poslední slaňení v tomto kaňonu. V průvodci dokonce uvádějí, že to lze za dostatečného stavu vody i skočit. Protože jsme však sraby a nechce se nám riskovat 12-ti metrový skok rozhodujeme se pro slanění. Slanění je jednoduché, tak opět jezdíme po dvojicích a za chvíli pokračujeme dál. Čekání na ostatní krátíme zkoušením našeho nového podvodního fotoaparátu a děláme několik komických fotografií.
Dál následuje malý asi tří metrový skok a plavání mezi vysokými jen několik málo metrů od sebe vzdálenými kolmými stěnami. Jen co vylezeme z vody a ujdeme pár kroků je zde další skok a opět pěkný kus plavání. Pak ještě chvíli jdeme korytem, které se rozšiřuje, údolí se otevírá, kolmé stěny se pokládají a kaňon pomalu končí.
Po téměř sedmi hodinách svlékáme neopreny, prohlížíme si naše rozmočená těla, balíme věci do vaků a zahajujeme strmý výstup z kaňonu. Tentokrát se nám podaří nezabloudit a po hodinové cestě lesem a mezi rozkvetlými keři přicházíme až k silnici, kde na nás opět čeká Zuzka s autem.
Převlékáme se do suchého, kluci se Zuzkou se otáčí pro zbytek aut a poté se všichni příjemně unavení, vymrzlí a hlavně plni nádherných zážitků vracíme do malebného kempu mezi starými borovicemi na vydatnou večeři.
Další kousek z cestování po Jižní Americe. Tentokrát se
podíváme na Altiplano, rozsáhlé území v nadmořské výšce okolo
4.000 metrů. Cílem putování je Laguna Verde.
Takže konečně sedím v teréňáku, úplně vzadu, spolu se dvěmi Argentinci, přede mnou tři starší dámy a v první řadě sedí už jen řidič řidič a kuchařka. Opouštíme neuvěřelná a nádherná solná jezera vstříc něčemu, co se jmenuje Laguna Colorada a Laguna Verde. Z počátku k celému výletu přistupuji s nedůvěrou a nechci být zklamán, tak už po obrovských bílých plochách Salaru nic moc raděj neočekávám.
Nevím, jak to napsat jinak, ale mýlím se. Celá tahle turistická akce, kdy se turisti naženou do teréňáků a za tvrdý dolary provezou po pár výhledech prostě a jednoduše funguje. Za celou dobu nemám pocit masovosti, krajina je tak strašně obrovská, že se tam auta ztratí. Nejsou tam totiž silnice a každý řidič jede tak trochu jinudy. Nevím, jestli je to jejich profesionální hrdost, kdy ukazují, jak se dokáží v pustině orientovat, nebo jednoduše nechtějí jet v prachu za někým jiným, ale chvílemi jsme úplně sami. Uvědomuji si, že cena je více než adekvátní tomu, co za ní dostávám a poté, co jsem se sám přesvědčil, že emhádéčkem to nejde, jsem spokojený a vychutánávám neuvěřitelné scenérie.
Hnědá, hnědá a hnědá. Celá náhorní plošina zobrazuje snad všechny odstíny hnědé, co znám. Jedeme po naprostý rovině v dálce ohraničené horami a já si připomínám, že jsme ve čtyřech tisících a nechápu to. S takovou rozlehlostí jsem se ještě nesetkal. Jsem u vytržení z krajiny a nevím, že to nejlepší teprve přijde.
Celý můj výlet zahrnuje tři noclehy a plnou penzi. Kuchařka vaří výborně, ubytování je velmi, ale velmi jednoduché, ale čisté a pohodlné. Vesnice, kterými projíždíme jsou chudé, napůl opuštěné. Šíleně smutné a depresivní. Celá krajina je hodně emotivní.
Jedeme autem a děláme zastávky. Vylezeme z auta, protáhneme nohy a fotíme. Depresivní hnědá krajna je vystřídána krajinou trochu živější, s občasnou, v tomto ročním období spíše žlutou trávou, růžovými pelikány, modrou oblohou a bílími vrcholky hor. Krajina je tak fotogenická, že mi je trochu líto, že nemám pořádný foťák, paměť, ani baterky. Ale dělám co můžu. A taky mám dokořán otevřené oči, aby mi něco neuniklo. Druhý den cesty přijíždíme do národního parku, ve kterém je Laguna Colorada. Zaplatíme poplatek, trochu se cukám, ale platím, zpátky se mi nechce a přijíždíme k jezeru. Na břehu jezera je vybudovaná taková osada pro turisty, shluk hotelů, u kterých se pomalu plní místo přijíždějícími teréňáky. Ale to není to, co poutá mojí pozornost. Hodím batoh na postel a omámený se potácím k jezeru.
Laguna Colorada znamená Barevné jezero. A to jezero je opravdu barevné. Jsou prý v něm nějaké bakterie, které v závislosti na teplotě vody a hloubce mění její barvu. Je to naprosto neuvěřitelný pohled. Červená, bílá, modrá, černá. Jezero je orámované žlutě zbarvenou trávou, na které se pasou lamy. V mělké vodě balancuje na jedné noze obrovské hejno plameňáků. A taky hodně fouká, což mi připomíná, jak drsná krajina to je. A zase si uvědumuji, jak daleko a vysoko jsem. Jsem tu sám a nutně potřebuju někoho, komu bych svoje pocity zakřičel. JE TO PARÁDA! Křičím to alespoň na papír.
Večer trávíme všichni kolektivně u večeře a u debat, jak nejlépe využít ty dvě jediné zásuvky, které tu jsou k dispozici tak, aby si foťáky nabyli všichni. Další den vstáváme velmi brzo. Můj budík ukazuje peruánský čas půl čtvrté ráno. Balíme, nasoukáme se do auta a vyrážíme. Po pár kilometrech se vracíme pro sluneční brýle jedné z Italek. Znova se soukáme do auta a znova vyrážíme. Cílem naší cesty jsou gejzíry. Opět ve mne hlodá nedůvěra, jestli to bude za to vstávání stát. A opět to za to stojí. Procházím se mezi dolíky, ve kterých se vaří bahno, všude smrdí síra a připadám si jako v pekle. Snažím si to co nejvíc užít a vychutnat pro případ, že bych se dostal do nebe.
Nadýchaní sírou popojíždíme kus cesty, kde kuchařka připravuje piknik a my si namáčíme nohy do termálního pramene. Nikdo mi to asi neuvěří, ale je to fakt teplý a na nohy docela příjemný.
Po cestě, která prověřila pružiny našeho auta přijíždíme k hlavní atrakci dne, k Zelenému jezeru – Laguna Verda, které však tak zelené zrovna není, jak prý normálně bývá. Voda v jezeru je tak nadopovaná minerály, že prý ani při –20 stupních nezamrzá. Krajina je samozřejmě spektakulární a tak fotím, jak mi dovolují baterky a paměťová karta.
Laguna Verde (Green Lagoon) je solné jezero na jihozápadě Altiplana v Bolívii, v blízkosti hranice s Chile. Od jezera se zvedá sopka Licancabur. Barva jezera je zapříčiněna sedimenty obsahující velké množství měděných minereálů. Jezero je v nadmořské výšce 4.300 m.
Laguna Verde je takovým bodem obratu a tak i my se obracíme na cestu zpět do Uyuni. Vracíme se okolo Barevného jezera, tentokrát po opačné straně a uháníme přeš opuštěné vesničky dom. Cesta pokračuje ještě další skoro dva dny, ale po zbytek dne se mnou už není pořádná řeč. Zážity a pocity jsou příliš hluboké.
Nejprve stoupáme do Chateau-Chinonu, po dlouhé době většího osídlení.
Dosud jsme jeli velice řídce osídlenou krajinou. Teď máme pocit, že jsme
se dostali do horského střediska. A je to pravda. Jsme v centru
národního parku Morvan. Přírodní krásy ale můžeme jen tušit, protože
vše je ponořeno do nízko se válejících mraků.
Čtvrtek 5. srpna
Pod zataženou oblohou pokračujeme k německým hranicím. Silnice přestala být jednotvárně rovnou až k obzoru, klikatí se, stoupá a klesá. Nejprve stoupáme do Chateau-Chinonu, po dlouhé době většího osídlení. Dosud jsme jeli velice řídce osídlenou krajinou. Teď máme pocit, že jsme se dostali do horského střediska. A je to pravda. Jsme v centru národního parku Morvan. Přírodní krásy ale můžeme jen tušit, protože vše je ponořeno do nízko se válejících mraků.
Prohlídku města Autun (oten) začínáme u památek z římského období. V té době se nazývalo Augustodunum, neboli město Augustovo, a bylo založeno těsně před naším letopočtem. Stalo se velkolepým střediskem vzdělanosti a bylo čtyřikrát větší než v současné době. Uchovaly se zde zbytky Janova chrámu, bran a divadla.
Prohlídku začínáme právě u Janova chrámu dnes stojícího v poli, daleko za hranicemi města. Potom se vypravíme k bráně Porte d´Arroux. Uprostřed dva velké oblouky – těmi projížděly povozy – po stranách dva malé určené pro pěší, nad obojími sloupová galerie. Mohutnost této brány udivuje dodnes.
Druhá brána, brána Porte St-André, je podobná té prvně zmíněné. I ona byla součástí římských hradeb, v nichž byly zabudovány celkem 3 brány a 62 věží. Nedaleko se nachází třetí významná římská stavba, divadlo. To prý bylo největší v Galii a mohlo pojmout až 15 000 diváků. Je poměrně dobře zachované a tak není divu, že je využíváno dodnes. Právě jsou na jeho ploše rozmístěny kulisy, plakáty zvou na sobotní představení Sofoklovy hry.
Hned přes silnici, naproti divadlu, se rozlévají vody jezera Plan d´eau du Vallon, které je pro obyvatele Autunu rekreační zónou. Naši pozornost ale nepoutá vodní hladina, nýbrž podivná výzdoba na břehu. Na sloupech jsou umístěna torza automobilových karosérií, do nichž jsou vyraženy obrysy lidských i „čertích“ obličejů. Vskutku neobvyklá práce – zda se jedná o umění či kýč, si netroufáme říci.
Zaparkujeme ve městě a vydáme se za jeho největší středověkou pamětihodností. A cože to je? Co jiného než chrám. Jeho románská stavba byla započata ve 12. století a jejím účelem bylo poskytnout útočiště ostatkům svatého Lazara, Ježíšova přítele. Že chrám nese i jméno tohoto světce, je samozřejmé. Vyznačuje se geniálními sochami, z nichž většinu vytvořil záhadný umělec 12. století, Gislebertus, který vytesal hlavice sloupů uvnitř i strhující tympanon s Posledním soudem nad hlavním portálem. Toto mistrovské dílo, jehož autora nazval spisovatel André Malraux „románským Césannem,“ uniklo jen o vlásek zkáze za Francouzské revoluce. Bylo totiž zasádrováno a tak se vyhnulo téměř jistému zničení revolučními fanatiky. Stojíme dlouho před portálem a podle schématu, získaného v nedaleké informační kanceláři, identifikujeme jednotlivé postavy. Bez problémů určíme postavu trůnícího Krista, pak se nám představí v celé své kráse andělé, svatá panna, apoštolové, zvažované duše, v kotli se smažící nešťastníci. Pod Ježíšovýma nohama čteme latinský nápis, který sděluje, že tento tympanon: „Udělal Gislebertus. Nechť tato hrůza zastraší ty, kteří otročí pozemským bludům, nechť děs těchto scén ukazuje, co je čeká.“
V chrámu se nacházejí i sochy Pierra Jeannina a jeho choti. Jeannin byl prezidentem dijonského parlamentu, který nesmrtelným výrokem o tom, že „příkazy rozhněvaných panovníků by se měly plnit velmi pomalu“ zabránil následování masakru bartolomějské noci po celém Burgundsku.
Ještě několikrát obejdeme katedrálu, zvedneme oči k jejím věžím, zabloudíme zrakem k barevně výrazným hodinám (ostatní výzdoba v obvyklé bílo-béžovo-šedé barvě se zářivě modrou barvou ciferníku ostře kontrastuje), postojíme u kašny z r. 1543 a vydáváme se do dalších městských ulic. Objevíme půvabné stavby staršího i novějšího data, neznáme jejich názvy a účel, ale opět můžeme opakovat: „Na tom přece nesejde, stačí, že na nás působí svou krásou.“
Dorazíme na náměstí Place du Champ de Mars, na něm identifikujeme kostel Notre Dame a kolej Josefa Bonaparta. Projdeme kolem mnoha dalších historických budov, občas chvíli postojíme, zamyslíme se, popustíme uzdu své fantazii a snažíme se vcítit do starých časů. Jak tady po staletí lidé žili, umírali a rodili se, vychovávali své děti, pečovali o nemocné a bezmocné.
Cestou do Beaune se ještě krátce, neplánovaně zastavíme v Nolay. Průhledem ulicí jsme zahlédli cosi zajímavého. Co to je, musíme zjistit. Dojdeme na malé náměstí a tam kromě starého kostela a hrázděných domů objevíme originální středověkou tržnici. Je dřevěná, s vysokou střechou pokrytou došky. Jakoby se tady zastavil čas, jen dobové oblečení hostů v nedaleké restauraci chybí.
Mezi kopečky, loukami a lesy se náhle „vyloupne“ hrad v la Rochepot. Je zase přímo pohádkový, do dáli září jeho střechy z barevných glazovaných tašek, tak typických pro Burgundsko. Pak projíždíme proslavenými burgundskými vinicemi, upravenými jako ze škatulky, poutače ve vesnicích zvou k ochutnávkám vína i k delšímu pobytu. Silnice se vine vskutku malebnou krajinou. Už se nemůžeme dočkat, až budeme ve městě Beaune (bón), o jehož „klenotu,“ tedy středověkém hospici jsme tolikrát četli.
Staré město uvnitř hradeb je k prasknutí přecpané auty návštěvníků. Máme štěstí, snad řízením osudu se nám podaří získat místo na parkování v centru. Sice cena za hodinu neobvykle vysoká (3 Eur), ale když člověk něco chce, je ochoten leccos obětovat. V tomto případě peníze. Až se za 3 hodiny vrátíme, řekneme, že vůbec nelitujeme.
Původně keltská, později římská svatyně, sídlo burgundských vévodů, dodnes město, v němž máte pocit, že se na některých jeho místech zastavil čas, nás vtáhne do své atmosféry ještě dříve, než dojdeme ke zmíněnému hospici. Ve všech ulicích i na všech prostranstvích je živo, dnes stejně jako tehdy. Chodníkové zahrádky jsou obsazené, turisté s tištěnými průvodci v rukou „pendlují“ sem a tam a hledají objekty svého zájmu. I my se zapojíme do tohoto objevování všeho ostatního, než staneme před hospicem.
Nejprve kromě překrásných domů ve městě, jakým je např. Maison du Colombier hned vedle místa, kde parkujeme, navštívíme kapitulní kostel Panny Marie (Collégiale Notre Dame) spolu s kapitulou. Byl založen ve 12. století, v burgundském románském slohu, kde alespoň na věžičkách nechybějí glazované barevné tašky. Je otevřeno, takže i my uvidíme překrásné vlněné a hedvábné tapiserie z 15. století. S náznaky rané renesance zachycují v devatenácti výjevech život Panny Marie. Hned v ulici vedle se nám představí palác vládců Burgundska, dnes muzeum vína. Samotná stavba je neméně tak významná jako expozice umístěná v jejích interiérech.
Konečně stojíme před stavbou původně označenou jako Hotel-Dieu, všeobecně známou jako hospic. Toť prý ten zlatý hřeb ne večera, ale dnešního dne. Tato pozoruhodná stavba se svým vznikem hlásí do 15. století, se svou gotickou fasádou patří ke klenotům středověké burgundské architektury. V roce 1443 hospic založili kancléř burgundského vévody Filipa Dobrého Nicolas Rolin se svou manželkou Guigonou, chtěli totiž pomoci lidem, kteří po skončení stoleté války trpěli hladem, nemocemi a svou vlastní chudobou. Finanční prostředky přicházely špitálu nejprve z výnosů podnikání samotného Rolina (a že jeho výnosy nebyly malé, je celkem jasné), potom se teprve přidali další dobrodinci.
Vstoupíme na dvůr hospice a rozhlížíme se. První, co nás upoutá, je opět střecha z glazovaných tašek, s typickými pestrobarevnými ornamenty, půvabné vikýře s drobnými větrnými korouhvemi a dřevěné arkády obepínající prostorné nádvoří. Studna na nádvoří zosobňuje pěknou ukázku gotické kovářské práce. Potom zajdeme do vnitřních prostor hospice. Nejprve navštívíme srdce hospice, sál pro chudé. Ten je 50 m dlouhý, 14 m široký a 16 m vysoký, v něm je umístěno 28 postelí s nebesy, na každé z nich vždy leželo i několik nemocných. Stojíme zde s ústy otevřenými, jsme doslova v šoku z toho, že něco tak „přepychového“ mohlo zrodit 15. století. A tento výdobytek byl využíván až do roku 1971.
Pozoruhodná je i nádherně zdobená kaple. Ta představuje symbiózu lékařské služby chudým a náboženského cítění lidí tehdejší doby. K jejím skvostům patří polyptych Poslední soud od Rogiera van der Weydena. Hospic měl i „přepychový“ sál, v něm se nacházely pouze 4 postele rezervované pro „lepší pacienty.“ Navštívíme i kuchyni, v níž ale najdeme příslušenství především až z 19. století, neodmyslitelnou součástí komplexu je též lékárna. V jejích policích jsou dodnes uložena ta nejnemožnější léčiva. Při pohledu na ně můžeme jen konstatovat věčné: „Věř a víra tvá tě uzdraví.“
Odjedeme z centra a zastavíme ještě u městských hradeb. Prostě se nedokážeme rychle s Beaune rozloučit. Projdeme kolem hradeb, obdivujeme parkovou úpravu kolem nich, nemineme oblouk Ponte St-Nicolas, posedíme na lavičkách ve stínu stromů, nahlédneme do galerií a drobných obchůdků a teprve potom z města odjíždíme. Docela rádi bychom se sem ještě jednou vrátili. Pokud se nám toto nepodaří, určitě v naší mysli zůstane vzpomínka na půvabné město, které tak nenásilně spojuje minulost se současností.
Opět jedeme krajinou vinic táhnoucích se do dáli, zastavujeme u vysokých zdí, za nimiž se nacházejí nejen vinice, ale i zámečky jejich majitelů. Necháváme se okouzlit klidem krajiny. Dáváme za pravdu Rollandovu hrdinovi Colasi Breugnonovi z knihy Dobrý člověk ještě žije, že asi víno dokáže pomoci člověku přenést se přes mnohé tragédie a vyrovnat se s životními strádáními. Tento pocit nám „naočkuje“ jen putování tímto krajem a co by následovalo teprve ve chvíli, kdy bychom se oddali kouzlu zdejšího moku, je celkem jasné. I my bychom asi došli ke stejnému poznání, i když se z nás nestanou alkoholici.
Do Dijonu (dyžón) vjíždíme za odpolední špičky. Ulice přecpané, parkoviště též a tak objíždíme a hledáme místo. Poněkud se „zamotáme,“ jsme ale rádi, že nakonec ve svém snažení oslavíme úspěch. Výběrčí parkovného nám poradí, kudy do centra. Nesměle obhlíží naši značku CZ a pak si dodá odvahu: „Čechoslovakia?“ Ne, už neodporujeme, že jsme jen „Ček repablik.“ Asi to nemá cenu, proto s úsměvem přikývneme a poděkujeme za informaci pro nás důležitou. A těšíme se, že Dijon nazývaný městem vévodů nám přinese skutečně neopakovatelný kulturní zážitek.
Dějiny Dijonu se začaly psát mnohem dříve, než se stal proslaveným díky nejméně čtyřem mocným burgundským vévodům. Při sledování historie se musíme vrátit až do doby galsko-římské. Ve starověku se město nazývalo Dibia či Diviodunum. I jeho ulicemi prošly zmatky stěhování národů a vzniku francké říše. Poplenili ho Saracéni i Normané, vždy ale mělo sílu zvednout se k novému rozkvětu. A ten největší přišel ve středověku. Vévodství burgundské vytvořil král Jan II. jako nezávislé léno pro svého syna Filipa Smělého. Filip uzavřel více než výhodný sňatek s nejbohatší dědičkou v tehdejší Evropě Markétou z Flander a stal se tak nebezpečným rivalem francouzského krále. Po něm přišli stejně nebojácní, diplomaticky uvažující a francouzsky „jemní“ nástupci a to Jan Nebojácný, Filip Dobrý a Karel Smělý. Všichni burgundští vévodové systematicky rozšiřovali své panství, pečovali o hospodářství a vůbec žili v přepychu jako francouzští králové. Jenže v roce 1477 došlo k bitvě u Nancy, v níž padl vévoda Karel Smělý, a Francie si oddechla. Francouzský král Ludvík XI. připojil území mocného souseda k Francii. Potom už byly dějiny Burgundska spjaty s dějinami samotné Francie.
Po nutném (nebo nenutném?) historickém úvodu se můžeme vydat do ulic Dijonu. Alespoň trochu se zorientujeme podle našeho mizerného plánku historického centra a snažíme se nejdříve najít sídlo turistických informací. Jdeme překrásně středověkou ulicí, zvedáme oči do výšek, cudně je klopíme k chodníku. A právě tam nás čeká překvapení. Protože, aniž to víme, narazíme na nejvýznamnější architektonické památky, a po těch nás bude provázet obrázek sovičky, zapuštěné do chodníku. Že se jí máme držet, pochopíme okamžitě, ale odpověď na otázku, proč zrovna sova má návštěvníky vést, zatím neznáme.
Projdeme půvabnou ulicí a dojdeme k paláci Hotel Aubriot ze 13. století. Tak praví informační tabulka na krásné budově. Směs gotických a renesančních vlivů je více než patrná, jejich skloubení je úžasné. A navíc opět vesele působící barevná střecha z burgundských tašek.
V ulici Rue des Forges se v domě Chambellan nacházejí turistické informace. Ty se nám postaví do cesty ve vhodnou chvíli. Získáme mapu a navíc odhalíme nebývalé architektonické krásy. Dům byl postaven na konci 15. století, tedy na přechodu od gotiky k renesanci. Budova vyniká krásným kamenným schodištěm a dřevěnými galeriemi ve dvoraně. Žebroví klenby, sochařská výzdoba, krásný portál – prostě nevíme, nad čím máme dříve žasnout.
Mistrovským dílem burgundské gotiky 13. století je kostel Notre Dame. Jeho impozantní průčelí je zdobeno dvěma řadami sloupoví, které jsou doplněny třemi řadami kamenných falešných chrličů. Věžička na pravé straně je doplněna hodinami nazývanými Jacquemart a přivezl je sem Filip Sličný v roce 1382 po vítězství nad Vlámy. Jméno Jacquemart patří postavičce, která každou hodinu udeří kladivem do zvonu, a objevilo se poprvé až roku 1500. Roku 1610 sem přibyla ženská postava, po roce 1700 dvojice dostala syna Jacquelineta a v roce 1881 ještě dceru Jacquelinetu. Stejně nádherný jako exteriér je i interiér kostela.
Obcházíme kostel a hledáme. Co hledáme? Kamennou sovičku, na niž si má levou rukou sáhnout každý, kdo chce mít štěstí. No řekněte, kdo by nechtěl. Sovu najdeme, pověsti učiníme zadost a pak skloníme oči k chodníku. Jak již bylo konstatováno, kus cesty totiž sledujeme emblém sovy zasazený do asfaltového povrchu. Rázem nám je jasné, kde se emblém vzal.
V těsné blízkosti kostela zabloudíme do uliček s kamennými i hrázděnými domy. Ty nejstarší pocházejí z 15. – 16. století a mnohé jsou zdobené dřevořezbami i sochařskými díly. Nejkrásnější z nich se prý nacházejí v ulici Rue Verrerie, centru staré kupecké čtvrti. I okolní ulice mají ukryté další zajímavosti. Je na každém návštěvníkovi, co objeví a jak je vnímavý k odkazu předešlých lidských generací. Návštěvníci by si měli uvědomit, že předchozí generace určily i náš život a že za tuto „maličkost“ bychom jim měli být vděčni.
Prohlídku Dijonu zakončíme u dvou církevních staveb a jedné světské. Kostel St-Michel byl budován od 15. do 17. století, proto jeho podobu určila jak plaménková gotika, tak renesance. Průčelí je renesanční, portál a interiér gotický. V blízkosti tohoto kostela stojí kostel St-Étinne. Jeho základy pocházejí dokonce až z 11. století, byl však několikrát přestavován a tak zmizela jeho původní podoba. I již zmíněná světská stavba se nachází nedaleko. Je jí palác vévodů a stavů. Dnešní budovy paláce pocházejí sice především až ze 17. století, ale své sídlo v těchto místech měli burgundští vévodové již ve středověku. Mimo jiné tu žil burgundský dvůr rodu Valois, rodu, jehož jedna členka se dostala až do dalekých Čech. Ano, je řeč o Blance z Valois, první manželce Karla IV. Dnes slouží část paláce jako radnice a část jako muzeum, které se pyšní vzácnými sbírkami.
Předposlední den našeho pobytu ve Francii se blíží. Přespíme v kempu v městečku Gray. Děje se tak za asistence zlověstných dešťových mraků, neustálého štěkotu dvou psů z přívěsu „přes jeden osázený ubytovací box“ a za neustálého povzbudivě veselého štěbetání místního vrabčího osazenstva. Pomalu bilancujeme naši cestu, máme z toho množství zážitků všeho možného druhu v hlavě trochu zmatek. Ani ten ale neovlivní náš spánek, usínáme v božském klidu a spíme jako bezstarostná mimina. Zmatek budeme „rozmotávat“ až doma, když budeme přebírat fotografie a turistické informační materiály. Letos stejně jako již tolikrát.
Jako pocta kraji Valašska a Bílých Karpat i jako hold dřevu, co by
tradičnímu materiálu, ze kterého zde lidé po staletí stavěli svá
obydlí, vznikla nedávno na Královci, nebo jak se tady taky někdy říká na
„Finiši“, rozhledna.
Jako pocta kraji Valašska a Bílých Karpat i jako hold dřevu, co by tradičnímu materiálu, ze kterého zde lidé po staletí stavěli svá obydlí, vznikla nedávno na Královci, nebo jak se tady taky někdy říká na „Finiši“, rozhledna. Celý název stavby je Rozhledna U Cyrila Bureše. Je pojmenována po bratru hudebního pedagoga a skladatele Františka Bureše, místním varhaníkovi, učiteli hudby a skladateli, který v letech 1898 až 1978 žil ve Valašských Kloboukách.
Dřevěná věž se šesti vyhlídkovými plošinami je vysoká 22 metrů a stojí ve výšce 655 metrů nad mořem, v místech, kde již ve dvacátých letech minulého století stávala turistická chata s rozhlednou v podobě triangulační věže. Výstavbu současné rozhledny iniciovala místní radnice v rámci projektu Poznej krajinu Bílých-Bielych Karpat. Jednou z podmínek projektu bylo mimo jiné i to, že bude jako místní dominanta viditelná z klobouckého náměstí. Prakticky celá stavba byla realizována z místních zdrojů se snahou o minimální dopad na přírodní prostředí, ve kterém stojí. Konstrukce je postavena z modřínů vybraných z městských lesů Valašských Klobouků. Realizace se ujala firma Pukýš z nedaleké Francovy Lhoty. Celá konstrukce byla po jednotlivých dílech sestavována přímo na místě a postupně usazen na místo během tří návštěv autojeřábu. Technicky zajímavé bylo usazení posledního dílu. Realizátoři již předem věděli, že jeřábu do správné výšky chybí asi metr. Postavili tedy vedle stavby rampu, na kterou autojeřáb před montáží najel. Materiál z rampy pak použili na dokončení stavby. Náklady na stavbu rozhledny a naučné stezky, která okolo ní prochází, dosáhly téměř dva miliony korun a byly z větší části hrazeny z projektu Interreg III.
Slavnostní otevření rozhledny se konalo v sobotu 7. října 2006. Rozhledna je otevřena celoročně, přístup je zdarma. Z nejvyššího ochozu jsou za pěkného počasí vidět další tři rozhledny v okolí. Pro snazší orientaci jsou v nejvyšším patře rozhledny umístěné dvě desky s popsanými panoramatickými fotografiemi. Na rozdíl od jiných rozhleden zde nebudou mít tak velký problém lidé trpící strachem z výšek. I přes to, že má věž celkem slušný rozkyv nutný k tomu, aby lépe odolávala náporům větru, je zábradlí natolik bytelné, že člověku vlastně ani nepřijde, že se nedívá z okna.
Rozhledna leží na červené značce, která prochází okolo nedalekého rekreačního střediska. Je také jedním ze zastavení místní naučné stezky. Dá se sem dostat Z Valašských Klobouků po již zmíněné červené značce, která pokračuje dál směrem na Brumov (značka končí na okraji v nedaleké Návojné. Samzřejmě se sem dá dojít po naučné stezce, která většinou kopíruje místní značení. Rozhledna je i jedním ze zastavení naučné cyklostezky Hugolína Gavloviče, která vede z Valašských Klobouků až na slovenskou stranu Bílých Karpat. Autem a na kole je možné dojet z Valašských Klobouků na parkoviště u nedalekého rekreačního střediska.
A ještě poznámka na okraj. Zastávka naučné stezky pod rozhlednou je věnovaná mravencům. Není divu. Okolní lesy jsou jich plné. Jen kolem pár stovek metrů cesty k parkovišti napočítáte kolem dvacítky mravenišť.
Dřevěná rozhledna je poctou tradičnímu materiálu používanému na Valašsku
Dřevěná rozhledna je poctou tradičnímu materiálu používanému na Valašsku
Dřevěná rozhledna je poctou tradičnímu materiálu používanému na Valašsku
Cyklocestovatelé Martin Stiller a Renáta Lorišová vyrážejí na přelomu
září a října na další cyklocestu. Tentokráte se jejich cílem na
několik měsíců stane Austrálie.
Cyklocestovatelé Martin Stiller a Renáta Lorišová vyrážejí na přelomu září a října na další cyklocestu. Tentokráte se jejich cílem na několik měsíců stane Austrálie. V plánu mají projet celým kontinentem ze zapádu na východ, tedy z Perthu do Sydney s tím, že pokud vše půjde dobře, plánují navíc zajížďku do nitra kontinentu k posvátné hoře Uluru, více známé pod jménem (Ayers Rock).
Celá cykloexpedice je tzv. „na těžko“, tedy bez jakékoli podpory. Během cesty budou Martin a Renáta testovat výrobky různých českých i zahraničních výrobců cyklo a outdoor vybavení. V rámci projektu bude zřízen zcela nový web www.cyklocestovani.cz, na kterém bude možnost aktuálně sledovat, kde se naši cyklocestovatelé právě vyskytují, jak se jim daří, co zažívají atd. Pokud se podaří dotáhnout do konce jednání s Českým rozhlasem, měly by být pravidelné živé vstupy právě do vysílání Českého rozhlasu.
Cyklocestovatelé Martin a Renáta děkují všem sponzorům, partnerům, kamarádům a dalším, kteří jakkoli přispívají ke zdárnému úspěchu celého projektu!
Na jaře, když taje na horách sníh, je průtok vody opravdu velký a
o to větší je i dojem, kterým vodopády působí. V létě
zde zas najdete příjemné osvěžení v podobě chladné a čisté
vody.
Rešovské vodopády dostaly jméno podle nejbližšího lidského sídla, vsi Rešov. Tvoří je asi dvě sta metrů dlouhá, zhruba deset metrů široká kaňonovitá soutěska, jejíž stěny se tyčí do dvacetimetrové výšky. Voda říčky, či spíše potoka, Huntavy postupně padá z několika stupňů. z nichž ten nejvyšší má okolo deseti metrů. Nad horním vodopádem se soutěska rozšiřuje a mění se opět v obyčejné údolí. To se zakrátko rozděluje na dvě větve, protékané Huntavou a Tvrdkovským potokem.
Vodopády jsem navštívila ve všech ročních obdobích a v každém období mají své kouzlo. Na jaře, když taje na horách sníh, je průtok vody opravdu velký a o to větší je i dojem, kterým vodopády působí. V létě zde zas najdete příjemné osvěžení v podobě chladné a čisté vody. Fotografy okolí vodopádů láká i svojí květenou a zelení. Pro mě osobně ale mají vodopády největší kouzlo na podzim.Okolí hraje všemi barvami, ve vodě plují pestrobarevné lístky a není divu, že se to tam hemží fotografy, kteří se pokouší tuhle krásu zvěčnit. Zima je na vodopádech taky nádherná, ale poměrně nebezpečná, chodníčky a můstky bývají namrzlé, tak je potřeba být opatrný a mít pevnou a dobrou obuv, ale kdo má rád trošku adrenalinu určitě ho vodopády odmění svoji krásou. Zkrátka Rešovské vodopády vás rozhodně nikdy nezklamou.
K vodopádům se dá dostat buď od Rešova, asi 3 kilometry po zelené značce s kopce podél Huntavy, nebo z Tvrdkova po červené. Pokud máte dostatek času, tak můžete ještě vyšplhat na skalnatý ostroh nad soutokem obou potoků. Narazíte tam na příkop, valy a skromné zbytky hradeb dávno zaniklého středověkého hrádku Rešova.
Do Rešova se dostanete autem po silnici č. 370 z Rýmařova do Horního Města (směr Šumperk). Tam odbočíte vlevo. Přejet nemůžete, protože silnice tady končí. Parkovat se dá zdarma u hospody. Když v horním Městě zapomenete odbočit, nezoufejte a zastavte v Tvrdkově a vydejte se na cestu odtud. Autobusem na lince Šumperk – Rýmařov je lépe dostupný Tvrdkov. Přeci jen Rešov je malá víska, do které autobus zajíždí jen zřídka. Do Šumperka a Rýmařova se dostanete i vlakem.
Bez deště je nám dopřáno pouze dojet do Chauvigny, když se chystáme
k procházce, začíná pršet. Jsme otrlí a tak si zážitek
z tohoto prý krásného města nenecháme ujít. Chauvigny je všude
prezentováno jako „cité médiévale,“ což by volně přeloženo
znamenalo něco jako středověké město.
Středa 4. srpna
Dnešní ráno nás hluboce zklamalo. Zatímco včera jsme usínali pod oblohou plnou hvězd, teď je zataženo a je jen otázkou času, kdy začnou na zem dopadat protivné dešťové kapky. Zatím chvála bohu bez nich posnídáme, „ukujeme“ cestovní plán pro dnešek a můžeme vyrazit.
Bez deště je nám dopřáno pouze dojet do Chauvigny, když se chystáme k procházce, začíná pršet. Jsme otrlí a tak si zážitek z tohoto prý krásného města nenecháme ujít. Chauvigny je všude prezentováno jako „cité médiévale,“ což by volně přeloženo znamenalo něco jako středověké město.
Hned první dojem z města je více než příznivý. Zastavíme na náměstí a tam najdeme mnohé z toho, co po „divokém spaní“ potřebujeme. Perfektně čisté WC, umyvadlo s tekoucí vodou (ten přívlastek používám proto, že u nás často najdete též umyvadlo, ale jeho kohoutek ne a ne vydat životodárnou tekutinu) a pekárna nabízí alespoň dvacet druhů pečiva (a to vůbec nepřeháním, možná je těch druhů i více). Těch kladů by návštěvník našel určitě mnohem více – vše podle svého zájmu.
Hned na náměstí stojí starobylý kostel Notre Dame, staré základy mají určitě i mnohé domy. Křivolakými, úzkým uličkami vystoupáme na hrad. Tady už takto brzy po ránu panuje čilý stavební ruch – opravy jsou v plném proudu. Samotný hrad je komplex všech možných budov. Ve změti staveb a holých zdí se nemůžeme bezpečně vyznat, jen nám je jasné, že jejich význam musel být v době vzniku a rozkvětu velký. K nebi ční zbytky zdí i celé věže, nejzachovaleji však působí kostel Église St-Pierre. Hned na první pohled není pochyb o jeho románských základech, pochází z 11. století. Jeho složitý půdorys s množstvím apsid je umocněn i zvenčí bohatou výzdobou především sloupových hlavic. Neméně úchvatný je i pohled z hradeb na město a jeho okolí.
Poněkud stranou naší cesty směrem domů se nachází Montmorillon. Zajížďky nelitujeme. Za bohaté asistence dešťových kapek se na okraji města zastavíme u tzv. oktagonu (pohřební kaple vystavěná podle vzoru svaté hrobky v Jeruzalémě), kaple St-Laurent a budov kláštera. Kromě dalších architektonických památek – ne, už asi ani nemá cenu konstatovat, že i zde najdeme starý, prastarý kostel, tady s bohatou freskovou výzdobou z 12. století, domy, které už leccos pamatují, a most, po němž prošly mnohé generace městských obyvatel i poutníků – se i zde setkáme s příjemnými lidmi. Na náměstí je trh, na němž venkované prodávají masové i sýrové výrobky. Hrneme se tam, kde je největší nával. Bodrý vesničan tu nabízí sýry poněkud neforemných tvarů. Dobře usoudíme, že jde asi o kozí sýr. Chvíli okukujeme a pak se postavíme do fronty. Typickým posunkem ukážeme na námi vybrané zboží a – prodávající neodolá pokušení, aby se nezeptal, zda jsme cizinci. „Ano, jsme, jsme Češi.“ Nejprve ticho a pak pusa od ucha k uchu a potřásání našima rukama. Starý pán francouzsko-anglicky sděluje, že je farmář a že odjakživa používá traktory značky Zetor. Takže Česko pro něj není neznámý pojem.
Za městem posvačíme to, co jsme zakoupili jako místní specialitu. A nestačíme zírat. Ve střívku jsou nacpané vepřové zbytky, především kousky kůží, to vše je opečeno. Tak toto by u nás asi nikdo nejedl. Zakoupený sýr je pěkně „rozblemcaný,“ ale chuti vynikající. Jsme spokojeni, že jsme zase poznali dosud nepoznanou „maličkost.“
Také město St-Savin pamatuje několik staletí. Jeho nespornou chloubou je opatství s kostelem z 11. století, které je skutečným monumentem románského období. Není tedy divu, že patří do kulturního dědictví UNESCO. Komplex budov, jemuž vévodí štíhlá gotická věž, nejprve prohlédneme zvenčí, potom zmizíme v jejich útrobách. Jsme zvědaví na prý nejkrásnější soubor románských fresek ze 12. století nejen ve Francii, ale dokonce v Evropě. A to, co uvidíme, nám vyrazí dech. Nástěnné malby znázorňují příběhy ze Starého zákona od Stvoření po Deset přikázání. Cyklus začíná u vchodu Stvořením hvězd a Evy, pokračuje výjevy z Noemovy archy po Babylónskou věž, příběhem Josefa a rozestoupením Rudého moře. Použitá barevná paleta – barvy červená, okrová, zelená, černá a bílá – sice věkem poněkud vybledla, ale to malbám neubírá na jejich kouzlu. Barevné zdobení je použito i na sloupech, ty jsou navíc zakončeny hlavicemi, také bohatě zdobenými.
Bourges (burž), hlavní město kraje Berry ležící na soutoku řek Auronu a Yévre, je někdejším střediskem keltského kmene Biturgů, nazývané Avaric. Prý dnes osmdesátitisícové město mělo tehdy neuvěřitelných čtyřicet tisíc obyvatel. Hrdí Keltové se odmítli vzdát Římanům a svedli s nimi krvavý boj. Bohužel byli v roce 52 př. n. l. poraženi Caesarem a město bylo vypleněno. Jeho výhodná poloha mu zajistila obnovu, bylo pak nazýváno Avaricum a Biturica. Stalo se metropolí oblasti Akvitánie.
Ve středověku bylo hlavním i sídelním městem kraje Berry, ve 2. polovině 14. století, právě za vévody Jana z Berry, bylo i význačným střediskem umění. Na počátku 15. století, když byla velká část Francie v moci Angličanů, se Bourges stalo útočištěm krále Karla VII. V této době se do dějin města zapsal i Jacques Coeur, finančník a ministr zahraničí výše zmíněného krále. Coeur byl největším kupcem své doby a skvělým obchodníkem se zbraněmi (a ejhle, již tehdy se na zbraních nejvíce vydělávalo, takže nic nového pod sluncem). V roce 1463 zde byla založena univerzita, ta potom proslula především studiem práv. Studoval na ní i reformátor Kalvín.
Vyrážíme do ulic, jimiž kráčely dějiny. Projdeme kolem kostela St-Pierre, nahlédneme do nádvoří paláce Cujas, v němž se dnes kromě jiného nachází 250 galsko-římských stél a středověké skulptury z doby vévody z Berry, a ocitneme se na náměstí, jehož prostor je lemován středověkými domy. Obejdeme zadní trakt paláce Jacquese Coeura a zastavíme se až před jeho průčelím. Teda stojíme spíše na jeho rohu, protože dál nás nepustí. Natáčí se zde cosi historického, tak soudíme podle oblečení zúčastněných osob. Na palác se tedy díváme trochu ze strany. Palác je považován za jednu z nejokázalejších světských gotických staveb. Byl postaven na galsko-římských hradbách a dokončen v roce 1453. Je bohatě zdobený.
Svou výstavností a výzdobou nás ohromí i katedrála St-Etienne. Není divu, vždyť je nazývána mistrovským dílem gotického umění a patří ke kulturním památkám UNESCO. S její stavbou se začalo již v 9. století, dokončena byla ve 13. století. Je nejširší katedrálou Francie, výrazně se podobá pařížské Notre-Dame. Pěti různým portálům se vzácnými soubory plastik odpovídá pět chrámových lodí. V interiéru se nachází jedna z nejbohatších kolekcí ornamentálních sklomaleb ve Francii ze 13. století, v kryptě z 12. století je hrobka vévody z Berry ze 14. století.
V blízkosti katedrály se dochovaly zbytky galsko-římských hradeb, půvabná sýpka a zahrada Jardin de l´Archeveché. Toto vše nás ale v této chvíli příliš nezajímá. Obloha zlověstně zešedivěla, až téměř zčernala, neklamný to důkaz, že se žene při nejmenším bouře. Spěcháme k autu. Zatím neprší, ale než opustíme město, už leje jako z konve.
Liják, hromy a blesky a vítr nás provázejí během celé podvečerní jízdy. V tomto nečase není možné ani stavět stan. Takže nehledáme kemp, ale místo pro spaní „nadivoko.“ A osud nám je příznivě nakloněn. Před městem Nevers přejíždíme po mohutném mostě řeku Allier a – „napadne nás nápad.“ Nedá se sjet pod most a tam přespat? Byli bychom alespoň trochu v suchu.
Prozkoumáme prostranství pod mostem a – není co řešit. Běžně se sem jezdí, asi se tu rybaří a navíc tudy vede i naučná stezka. Snad nás nikdo nevyhodí. Oceňujeme hlavně to, že skutečně jsme v suchu a můžeme si v klidu uvařit večeři. Déšť provází i naše usínání.
Při návštěvě Moravského krasu si jen málokdo uvědomí, že tato
oblast byla ještě poměrně nedávno průmyslovou zónou. Již od starověku
se zde těžila a zpracovávala železná ruda. Ta také dala jméno jedné
z vesnic – Rudice. Tradici těžby železa zde
připomínají místní Slavnosti železářství a nově otevíraná naučná
stezka Rudické doly.
Při návštěvě Moravského krasu si jen málokdo uvědomí, že tato oblast byla ještě poměrně nedávno průmyslovou zónou. Již od starověku se zde těžila a zpracovávala železná ruda. Ta také dala jméno jedné z vesnic – Rudice. Tradici těžby železa zde připomínají místní Slavnosti železářství a nově otevíraná naučná stezka Rudické doly.
V lesích mezi Rudicí a Habrůvkou těžili železnou rudu Slované již v 11. století. A protože se zde nacházely i žáruvzdorné hlíny a také dostatek dřeva, tak se zde usadili a začali vyrábět železo. Železnou rudu těžili povrchově – vykopávali kruhové jámy hluboké 3–5 metrů. Postupem času vznikaly těžební šachty a přešlo se na klasickou hlubinnou těžbu, která byla ukončena po roce 1945. Od té doby se zde těží opět povrchově převážně jen písky pro blanenské slévárny. Kromě železné rudy se zde těžili i takzvané hlinky – ze kterých se vyráběla malovaná keramika a používaly se i k malování pokojů.
SLAVNOSTI ŽELEZÁŘSTVÍ
V sobotu 7. července proběhne na Větrném mlýne v Rudici již 12 ročník těchto slavností. Moto této akce je „Cesta staletími“ a během dne zde uvidíte tavbu železa v replice slovanské pece, kterou připravují pracovníci Technického muzea v Brně. Kromě středověkého šenku bude možné shlédnout i stan se zbrojnicí s odborným výkladem o zbraních a ukázku výroby středověké zbroje. Dále zde proběhnou ukázky moderních uměleckokovářských a kovoliteckých prací. Během slavnosti proběhne otevření naučné stezky Rudické doly a nových expozic v muzeu Větrný mlýn.
ŠUTROBITÍ
Pod tímto názvem se skrývá setkání přátel rudických geod – polodrahokamů, které lze najít zejména v lomu Seč. Devátý ročník proběhne souběžne se slavnostmi železářství.
Nová naučná stezka Rudické doly vede okolo Rudice a ukazuje zaniklé doly, které jsou převážně zaplavené a vytváří přírodní jezírka. Některá z nich jsou využívána jako koupaliště, v jiných žijí chráněné druhy živočichů (např. raci). V lese jsou také patrné bývalé těžební jámy a propady nekrasového původu, které vznikly na místě bývalých šachet. Po stezce se také dostanete k povrchovému dolu Seč, ve kterém je momentálně pozastavena těžba, ale můžete zde vidět úžasně zabarvené písky a hlinky. Stezka je značená zelenou značkou se znakem kladiv.
Informace nejen o stezce získáte na Větrném mlýně, který nyní slouží jako muzeum a informační středisko.