Loučení se Západní Austrálií a Nullabor Plain

Od poslední reportáže z přímořské Esperance uplynuly již
3 týdny. Mezitím jsme prožili mnoho zajímavého, našlapali stovky
kilometrů a rozloučili se s největším australským svazovým státem
Western Australia a překročili hranice do South Australia (Jižní
Austrálie).

Od poslední reportáže z přímořské Esperance uplynuly již 3 týdny. Mezitím jsme prožili mnoho zajímavého, našlapali stovky kilometrů a rozloučili se s největším australským svazovým státem Western Australia a překročili hranice do South Australia (Jižní Austrálie).

Na farmě u Moniky a Micka Liebeckových a neplánovaná zastávka na tři noci


Těsně za Esperance nás na silnici zastavilo auto a neznámá paní nám řekla, že má pro nás vzkaz od Moniky Liebeck. Jenže my žádnou Moniku neznali. Ona prý ale o nás ví a že máme dojet na blízké letiště kde pracuje. Tak jsme popojeli 5 km. Monika zrovna neměla službu. Její kolega se jí nejdřive nemohl dovolat. Na několikátý pokus se podařilo a Monika nás pozvala na návštěvu. Stmívalo se a začalo pršet a k Monice to byl ještě kus cesty. Neváhala a přijela pro nás džípem, kam jsme nacpali i kola. Z Monči se vyklubala příjemná mladá Česka, která v Austrálii trvale žije asi 18 let, je provdaná za australského farmáře Micka a mají dvě děti. Všichni byli tak přijemní a pohostinní, že se nám ani dál nechtělo. A protože následující den bylo velmi nevlídné počasí – lilo a byla vichřice, rozhodli jsme se zdržet. Nakonec jsme zůstali celkem tři noci. Nečekaně a neplánovaně jsme si tedy po mesíci a 2000 kilometrech udělali pár dní volno, během něhož nám hostitelé ukázali celou farmu – naháněli jsme ovce, ochutnali jsme pomeranč křížený s citrónem, servisovali kola. Také jsme se viděli jak se stříhají ovce, svezli se obrovským traktorem a zařádili si na terenních motorkách. Byly to úžasné dny, během kterých jsme měli možnost nahlédnout do běžného života australských farmářů na venkově. Navíc jsme zde přečkali hodně chladné dny. Dle Micka nejchladnější za posledních 20 let (bylo asi 10 stupňů) – dokonce studenější než v zimě. A jak že se o nás Monika dozvěděla? Od kamarádky Jackie Smith, u ktere jsme pobývali před pár dny.

Postelový týden

Ano, přesně tak. Skoro celý týden jsme spali v posteli. Nejdříve u Williamsových na farmě, dvě noci u Smithových v Esperance a hned nato tři noci u Moniky a Micka. Měli jsme se krásně – každý den teplá sprcha, mekká postel, domácí strava. Skoro se nám ani nechtělo odjíždět při představě konzervového jídla v ešusu, spaní ve stanu atd.

Nullarbor plain


Vstupní branou do této nehostinné vyprahlé polopouště je pro nás zlatokopecké městečko Norseman. Zde jsme museli nakoupit zasoby jídla na následující 2–3 týdny, sehnat kanystr na vodu. Budou nás totiž čekat až 190 km dlouhé úseky bez možnosti nabrat vodu. Cela Nullaborská plošina, dlouhá necelých 1300 km, je známá hlavně díky nekonečným úsekům s minimální vegetací, spalujícím horkem a velmi drsným klimatem. Proto je také téměř neobydlena. Záchytnými místy jsou zde tzv. roadhousy – benzinové stanice často spojené s motelem či caravan parkem. Vzdálené jsou od sebe kolem 120 km. Proto je důležité si vše vždy dobře naplánovat a mít dostatek pitné vody pro případné problémy spojené s prodloužením trasy. Naše zásoby činily na dvojici vždy kolem 20 litrů vody. Prvních několik dní jsme měli nečekaně příznivé počasí pro cyklistiku. Bylo kolem 15–20 stupňů, vítr moc nefoukal a občas nás osvěžila i nějaká ta přeháňka. Všichni po cestě nám říkali, že to je velmi neobvyklé počasí pro Nullarbor. Druhá třetina Nullarbor Plain pro nás byla hodně drsná a náročná. Celé dny jsme tvrdě šlapali proti silnému čelnímu větru. Dosahovaná rychlost byla kolem 10–12 km/h, při poryvech nás občas úplně zastavila. Byly to velmi vypjaté dny. Naopak cyklista jedoucí z opačné strany fičel průmerně 30 km/h a urazil denně 200 a více kilometrů. O tom se nám mohlo jen zdát! Poslední část Nullarboru nás překvapila razantní změnou počasí. Z přijemných 20 stupňů se během noci rázem oteplilo na 35 stupnu a další dny až na 37 stupňů! Rychlý nástup veder nám dával dost zabrat. Ale museli jsme se s danou situací poprat. A poprali! Úspešně! Po 12,5 dnech a odšlapaných 1250 kilometrech jsme dorazili do Ceduny, východní vstupní brány do Nullarbor plain. Průmerně jsme denně našlapali polopouští 100 kilometrů, s čímž jsme naprosto spokojeni. Tolik jsme ani nečekali.

A čím nás Nullarbor zaujal? Určitě svojí drsnou a nedotčenou přirodou, nádhernými, ničím nerušenymi západy slunce, parádním nocováním v divočině atd. Za zmínku také stojí nejdelší, absolutně rovná silnice na kontinentu, ktera je dlouhá 146,6 km. Během této vzdálenosti neuhne ani o centimetr. Jeli jsme po ní celý den a opravdu, stacilo by jen zamknout řidítka, strčit ruce do kapsy a šlapat!


V té době se na Nullarbor Plain pohybovalo vice nám podobných cyklistů. Věděli jsme o nich a obcas se s nimi potkávali. Byly to dva páry z Holandska, jeden Angličan, jeden Skot, dva Němci a v opačném směru i jeden Australan a dvě Australanky. Během zastávek na roadhousech jsme se seznámili s mnoha lidmi z různých končin světa, kteří také projížděli Nullarbor. Většina z nich nechápala, proč jsme na kole a k čemu se vlastně tak trápíme. Pro nás to ale ovšem byla velká výzva, dosažení další mety, poznání noveho… A o trápení nemohla být ani řeč. Od zaměstnance jednoho roadhousu jsme se dozvědeli o ješte větších bláznech, než jsme my kolaři. Prý nekteří “idioti” to chodí pešky, běhají, dva nezmaři to jeli na kolečkových bruslích a jeden Číňan pres tuto polopustinu tlačil dokonce popelnici, ve ktere zároveň přespával! Jojo, lidé jsou blázniví a mívají šílené nápady.

Flora a fauna na Nullarboru se liší úsek od úseku. Na okrajích jsou stromy, po nich už jen buš a uprostřed kromě vyprahlé trávy vůbec nic. Výstižný název “Nullarbor” má totiž původ z latinského “žádný strom”. Často jsou k vidění klokani, občas králíci a v jednom míste i orli požírající mršiny sražených klokanů u cesty. Těch je na Nullarboru mnoho. Byly úseky, kdy na každých 10–20 metrech ležel mrtvý klokan. Byly to smutné, ale bohužel reálné pohledy. Jednou jsme dokonce zahlédli i psa dingo. Po oteplení na Nullarboru znatelně přibylo much. Bez moskytiéry nelze být! Jakmile zastavíte, hned se na vás sesypou. Otravuje nás také bodavý hmyz, něo jako ovád hovězí.

Zhruba v polovině Nullarboru je hranice mezi Western a South Australia. Hraničním místem je osada Borser Village a předchází ji o několik km vzdálená Eucla, která je největší osadou na Nullarbor Plain s asi 40 obyvateli. Mají tu roadhouse, kemp, meteorologickou stanici, autoservis, muzeum a miniobchod. Zde jsme dokoupili chléb. Paráda. Ten nám uz totiž došel a následující týden bychom museli jíst už jen nudle a rýži.

V Border Village nám odmítli dát vodu. To se nám stalo prvně a byli jsme velmi překvapeni. Naopak v Eucle byl personál o hodně příjemnější a vodu nám dali bez problémů. Rozloučili jsme se tedy definitivně s Western Australia, kde jsme najeli 2995 km. Tato část země nás velmi zaujala a zanechala v nás plno krásných vzpomínek a zážitků. Byla divoká, málo osídlená, plná přírody a zajímavostí, velmi příjemná na cykloturistiku. Uvidíme, co nám prinese South Australia a dalši svazové republiky, které budou následovat.

Jižní Austrálie

Nás přivítala velmi horkým počasím, hladším a užším asfaltovým povrchem s nulovým odstavným pruhem. To znamená větší nebezpečí při projíždění roadtrainu. Krajina i vegetace podobná předchozí trase. Narazili jsme na několik barelů s vodou s upozorněním, že voda v nich je nespolehlivá a její pití je na vlastní riziko. Používali jsme ji tedy jen na mytí a schlazení našich rozpálených těl. Nádherné osvěžení uprostřed polopouště! Nullarbor jsme zakončili v přímořském, hezky upraveném městečku Ceduna. Zašli jsme na večeři, koupili si džus a další dobroty, o kterých jsme na Nullarboru jen snili. Na benzince jsme se byli pořádně osprchovat, vyprat, oholit – tedy udělat ze sebe opět lidi. Divočinu máme přece za sebou a jsme zase v civilizaci.

Někdy to jede, někdy ne!

Jojo, přesně tak to je. Zatím máme denní rekord 160 km, přičemž už kolem 13. hodiny jsme měli ujeto 91 km. Jindy jsou zase dny, že dřete a dřete a protivítr vas ne a ne pustit. A když máte večer najeto 70 km, býváte rádi. Denní dávky jsou závislé na mnoha faktorech – počasí (vítr, horko), reliéfu, kvalitě asfaltu, délce přestávek, defektech, časnosti ranního vstávání, chuti, fyzické i psychické kondici i počtu zajímavostí k navštívení. Proto jsou naše kilometrové výkony v itineráři tak rozlišné.

Ztráty a zisky

Už máme bohužel několik věcí na seznamu, které se s námi domů nevrátí. Nejdříve jsem záhadně přišel o své oblíbené digitálky Casio. Zda mi spadly z ruky či to bylo jinak, nevím. Pár dní nato přišla Renča o sluneční brýle. Zapomněla je v internetové kavárně a druhý den tam už nebyly. Naštěstí jsme ale s sebou brali do Austrálie dvoje nahradní. To byl velmi dobrý tah. Neboť před pár dny při pauze u silnice smetl silný poryv větru dalši Renčiny brýle ze stolu na silnici. Když jsme si to uvědomili, bylo pozdě. Rozjel je kamion! Takže už máme každý jen jedny brýle a musíme někde koupit rezervní. Bez slunečních brýlí tu nelze existovat! Do zisku by se daly započítat nálezy drobných mincí. A hlavně, našel jsem hodinky. Velké, střibrné, náramkové. Což tedy není můj styl…

Venkovské školy

Na venkově projíždíme okolo mnoha škol. Jedná se vetšinou o jednotřídky. Jak jsme se dozvěděli, ve výuce pedagogům pomáhají i rodiče, kteří se střídají a chodí učitelům asistovat. Systém australského školství, tedy alespoň toho v Západní Austrálii, do něhož jsme mohli malinko nahlédnout, je poměrně odlišný od českého. Jednotlivé předměty zde nejsou tak razantně rozděleny do hodin jako v Česku. Děti se zde učí více chápat souvislosti, návaznosti skutečností a dějů. Neučí se nazpamět. Výuka je zaměřena na porozumnění a pochopení daného problému, nikoli na jeho biflovani. Škola začíná vetšinou v 9:00, první přestávka je kolem 10:30 a pak kolem 12:00. Poté následuje odpolední vyučování. Děti již 4 let navštěvují tzv. předškoly, kde se formou her učí trošku počítat a číst. Mnoho Australanů si jako cizí jazyk volí japonštinu. To kvůli velkému přívalu asijských turistů, propojení obou ekonomik a velkému vzájemnému zahraničnímu obchodu. Děti jsou z jednotlivých farem ráno svážené do škol autobusy a odpoledne vozeny zpět domů. Lichý týden jede autobus jedním směrem, sudý týden opačným. Tedy jeden týden tráví určítí žáci v autobuse více času než jejich spolužáci z jiné oblasti, druhý týden naopak. Velmi fairové! Většina škol má své uniformy. Oblékání není striktní jako třeba v Anglii, ale jednobarevné kalhoty a tričko s límečkem a emblémem školy je povinností. Jedna škola má tedy modré oblečení, jiná zase červené atp., což je velmi praktické, neboť nedochází ke střetům mezi žáky, zda ten má Nike, Adidas nebo neznačkové oblečení.

Australština

Australská angličtina se nám nezdá příliš rozdílnou od britské. Určité odlišné místní výrazy tu pochopitelně jsou. Tak třeba Australan neřekne nikdy “kilometers”, ale použije vždy výraz “kejs” (foneticky přepsáno). Další nevšední výraz je “no worries”, znamenající “není, zač, v pohode, rádo se stalo”. Renču zaujal australský výraz “danny” označující toaletu. Pro “kolo-bicykl” mají Australané výraz “push-bike”. Pokud totiž použjete jen “bike”, mnozí si mohou myslet, ze mluvíte o motorce.

Síla slunce


Jak jsme si hlavně na Nullarboru vyzkoušeli, záření slunce tady v Austrálii nezabrání ani oblečení. Sluníčko opaluje i pod tričkem a kalhotama. Je nutné se mazat i pod oblečením a dávat si pozor. Při šlapání na kole jsou nejvíce náchylná ramena, krk, uši, horní části rukou, kolena a stehna, a pokud jezdíte v sandálech, tak nohy. Už jsme si na sluneční žár dost zvykli, ale je třeba se stále mazat a mazat krémem s vysokým UV faktorem. My zatím používáme 30. Když jednou ochranu podceníte, jako já už dvakrát, ihned poznáte sílu slunce. Projevy jsou poněkud jiné, než jsem znal z Evropy. Tady přismahnutí hodně svědí což kvůli neustále potřebě škrabání může způsobit například problémy s usínáním.

Kvůli horkům jsme museli take upravit denní harmonogram. Vstáváme brzy, šlapeme co nejvíce do 12–14 hodin a pak se někde ve stínu snažíme prečkat ta největší vedra. Znova vyrážíme zase až navečer kolem 16:30–18:00 hodin a šlapeme do tmy. Teploty se ted pohybují mezi 36 a 39 stupni Celsia. Prý ale během pár dní přijdou i čtyřicítky. To se máme tedy na co těšit!

Vozový park

V Austrálii je vidět nejvíce aut asijského původu. Hlavně značky Toyota, Nissan, Mitsubishi, Subaru atd. Z evropských značek tu jednoznačně vede Opel, prodávají se tu pod jménem Holden. Ostatní německá auta jako VW, Audi, Mercedes ci BMW tu téměř neuvidíte, pokud nejste ve velkomestě. Škodovku jsme tu ješte nezahlédli, zato ale dvě nebo tři Lady Niva. Tak aspoň neco slovanského! Typově tu jednoznačně vedou džípy, pick-upy a velké combi vozy. Malinká auta nám dobře známá z Evropy jako Clio, Peugeot 106, Toyota Yaris zde téměř nespatříte. Od místních jsme se dozvěděli, že velké terénní vozy jsou zde cca o 20–30% levnější než v Evropě, zato třeba za velike limuzíny Mercedes ci BMW tady zaplatíte mnohem více než na starém kontinentě.

Skalní útvary


U městečka Minnipa a Wuddina na severu poloostrova Eyre Penninsula se nachází několik zajímavých skalních útvarů. Všechny jsou z krásné načervenalé žuly. Nejvíce nás zaujala skála Pildappa Rock, ve tvaru zkamenělé vlny. Zajímavé útvary jsou také Tcharkulda Rock. Jedná se o kamenné balvanovité koule různě “poházené” na žulovém návrší. Zapomenout nesmíme na Mt. Wuddina, což je po slavném Ayers Rock (Uluru) druhý největší monolit v Austrálii. Na tento monolit se mi podařilo dostat kolo a sjet si ho dolů. Opravdu zážitek jet takový kus po jedné celistvé skále!

Závěrem

Z Ceduny pokračujeme Jižní Austrálií dále směrem do Port Augusty. V obci Kimba míjíme důležitý geografický bod. Jsme práve v polovine transkontinentální silniční trasy mezi Sydney a Perthem. Na konci Nullaboru tachometr ukázal 3500 km a teď před Port Augustou už 4000 km. Rychle to přibývá, ale hodně nás ještě čeká. Malinko upravujeme plány vzhledem k dobrým radám místních obyvatel. Každou chvilku nám někdo něco doporučí, poradí a navrhne. Původní plán jet na kole z Port Augusty 1300 km na sever na Ayers Rock asi nepodnikneme. Z více důvodů. Díky zajížďce 1500 km navíc po zajímavostech Západní Austrálie jsme tu časove později a ve vnitřní Austrálii budou šílená zdrcující vedra. Navíc celých 1300 km snad kromě Cooper Pedy není nic k vidění. Ušetříme raději čas i kilometry podíváme se někam jinam. Třeba neplánovaně do úžasného pohoří Flinders Ranges, na faunou přecpaný ostrov Kangaroo Island nebo na všemi opěvovanou Tasmánii. Ayers Rock (Uluru) ale úplne vzdát nechceme. Pokusíme se tam dostat busem či stopem a ušetřit si asi 2 týdny nezáživného šlapání. Zda se nám zadaří je zatím ve hvězdách. Už teď ale víme, že i bez Ayers Rocku na kole se do 6000 km nevejdeme. Nynější odhad i se všemi doporučenými odbočkami k zajímavostem je cca 7500 km. Je tedy třeba přestat psát a šlápnout do pedálů.

Postřehy a zajímavosti

  1. V Austráli pračky perou převážně ve studené vodě
  2. Farmáři nedostávají vůbec žádné dotace
  3. Lidé jsou velmi pohostinní, nápomocní a přátelští
  4. V poslední době se tu rozmáhá výnosné hornictví – zlato, nikl, uran, opaly, zirconium…
V rámci projektu je zřízen zcela nový web www.cyklocesto­vani.cz, na kterém bude možnost aktuálně sledovat, kde se naši cyklocestovatelé právě vyskytují, jak se jim daří, co zažívají atd.

Napříč austrálií na kole

Cyklocesto­vatelé Martin a Renáta děkují všem sponzorům, partnerům, kamarádům a dalším, kteří jakkoli přispívají ke zdárnému úspěchu celého projektu!

Slavkov 1805: bitva, která vstoupila do dějin

V neděli 2. prosince uplyne 202 let ode dne, kdy se
u jihomoravského Slavkova (ve světě známého jako Austerlitz) střetla
Napoleonova vojska s rusko-rakouskou armádou. Během několika hodin bylo
vše rozhodnuto a bitva tří císařů dodnes patří mezi nejvýznamnější
mezníky vojenské historie…

V neděli 2. prosince uplyne 202 let ode dne, kdy se u jihomoravského Slavkova (ve světě známého jako Austerlitz) střetla Napoleonova vojska s rusko-rakouskou armádou. Během několika hodin bylo vše rozhodnuto a bitva tří císařů dodnes patří mezi nejvýznamnější mezníky vojenské historie. Od 30. listopadu do 2. prosince 2007 si můžete slavné události roku 1805 ve Slavkově a okolí připomenout i vy.

Rozhodující bitva se strhne na bojišti pod kopcem Santon v sobotu 1. prosince (www.austerlit­z.org). Inspirací pro letošní bitevní ukázku bude střet sboru maršála Lannese a koaličního předvoje pod vedením generála Bagrationa. Ukázce bude předcházet půlhodinová „demonstrace zbraní“. Ta návštěvníkům přiblíží způsob boje pěchoty, dělostřelectva i jezdectva a současně představí uniformy zúčastněných armád. Samotné akce se pak zúčastní na 800 nadšenců v uniformách armád Francie, Rakouska, Ruska a Varšavského velkovévodství. Zájemci budou moci v tento den navštívit také burzu militarií a jarmark nebo nahlédnout do vojenského ležení. Při sobotním večerním programu ve Slavkově u Brna (www.slavkov.cz) předvedou dobové uniformy i zbraně příslušníci všech armád a celý večer završí slavnostní ohňostroj. V neděli 2. prosince budou vzpomenuti a uctěni padlí při pietním aktu na Mohyle Míru.


Jak brzy zjistíte, události roku 1805 nepřipomíná v okolí Slavkova jen každoroční rekonstrukce bitvy. Stanoviště jednotlivých armád a bojiště spojuje naučná stezka Bitvy tří císařů. Slavkovské bitvě je věnována také expozice Bitva tří císařů. Slavkov/Austerlitz 1805, kterou v Památníku Mohyla míru připravilo Muzeum Brněnska (www.muzeumbrnen­ska.cz). Cílem nové multimediální expozice je co nejvěrněji přiblížit dobovou atmosféru, ale nechybí ani komentáře v pěti jazycích a dotykové obrazovky s databází textů, ilustrací a filmových scén.

Při putování po stopách napoleonské historie na jižní Moravě určitě nezapomeňte na zámek ve Slavkově u Brna (www.zamek-slavkov.cz). Těšit se můžete na kostýmované prohlídky s Napoleonem či řemeslný jarmak. Na zámku můžete rovněž navštívit výstavu replik zbraní z 16.–18. století nebo expozici Virtuální bitva 1805, která 200 let staré události přibližuje moderní 3D formou.

Kilimandžáro – z džungle do ledového království

…dojít na vrchol je celkem dost fyzicky i psychicky
náročné, ale opravdu stojí za to projít si od pralesa až po ledové
království během čtyř dnů. Pro mne to byl krásný zážitek a mohu to jen
doporučit, ale s pořádnou přípravou a dostatkem informací.


Expedice HumiOutdoor & AlpinePro Kilimandžáro 2007

Expedice HumiOutdoor & AlpinePro Kilimandžáro 2007

1.den

Ráno vstáváme (já, Míra a Vladimír) natěšení. Pokusíme se pokořit nejvyšší sopku na Zemi a zároveň nejvyšší horu Afriky – Kilimandžáro – Uhuru Peak. Ráno si dáme ještě snídani v hotelu Meru Inn, kde zároveň sídlí i cestovní kancelář Victoria Expeditions, se kterou jsme se domluvili, že nám výpravy zajistí dopravu, tj. nosiče, kuchaře a průvodce. Ještě necháváme nepotřebné věci v cestovní kanceláři a už nám berou bágly přímo do auta, malého mikrobusu „dala dala“. Vyjíždíme s pár lidmi na okružní cestu po Arushi, kde průvodce sháněl všechny potřebné věci – plynovou bombu, hořák, ovoce, potraviny a bereme ještě pár lidí. Nakonec nás jede v minibuse kupodivu 14. Konečně vyjíždíme z města a řidič nás přesvědčuje, že i v Africe se spěchá! Usilovně se snaží na silnici dohnat zpoždění s několika nebezpečnými předjetími a skoky přes zpomalovací prahy. U nás by dlouho řidičák neměl.


Konečně se nám představil i průvodce – Sabas Myji, vypadající jako Bob Marley. Od té doby jsme mu neřekli jinak než Rasta, ale jak zjišťujeme je to i jeho přezdívka.

Cestou přeci jen ještě jednou zastavujeme nakoupit vodu a „ohnivou“ vodu na klidné večery. Sjíždíme z dobré asfaltové cesty, do cesty plné výmolu, která vede parku. Míjíme banánové plantáže a malé vesničky. V jedné z nich ještě jdeme nakupovat čerstvé maso v maličkém řeznictví. Pak dojedeme konečně k bráně „MACHAME GATE“. Už jsme konečně zde, vylézáme z auta i s bagáží. Pochvíli zmatků se jdeme zapsat a vyřídit všechny potřebné papíry a formality. Dostali jsme malou svačinku s pitím a sledujeme další zmatky. Kluci ještě nakoupili pláštěnky na malé batohy. Deštík v pralese prostě přijde každý den. Procházíme druhou malou branku, kde Rasta vyřizuje další papíry a kde kontrolují váhu všech báglů, co nesou nosiči – max. povolených 20kg.

Tento článek nám poskytl výrobce outdoorového oblečení Humi OUTDOOR

Jeden z nosičů nás dostal na starost a můžeme vyrazit. Konečně jsme za druhou brankou a po první zatáčce jsme v deštném pralese. Koukáme všichni, jak vyjevení, na obrovské kmeny neskutečně vysokých stromů. Krásné pohledy do pralesa. Fotíme co to jde a je toho k focení opravdu mnoho. Nádherný pohled do korun stromů, které jsou poskládány jako puzzle. Kmeny a větve jsou porostlé různými rostlinami a mechy, v podrostu šplhají za světlem velké kapradiny. Neskutečně příjemný pocit z té zeleně. Po chvilce pochodu se během chvíle udělalo dusno. Nebe se zatáhlo a spustil se prudký déšť, který trval zhruba půl hodinku. Je cítit krásný čerství vzduch po dešti, příjemné vlhko, jen cesta byla trochu složitější. Naštěstí jsme dobře naladěni, je nám fajn, pořad nechtěně utíkáme Laďovi. Kameraman to má přeci jen složitější v lovení obrázků. Rasta nám vypraví o květeně Kilimandžára. Míjíme krásné květiny – lilie a orchideje barev bílé, žluté, oranžové, červené, modré i fialové, a malé houby. Přesto jsme neviděli ani pírko, je znát, že se zvěř této cestě vyhýbá. Dáváme si přestávku na oběd a doplnění tekutin, kdy máme nějaký ten kilometr za sebou. Pěkně se z nás páří vlhkost.

Po chvíli vyrážíme. Cesta už je strmější a mokrý povrch není příjemný k chůzi. Prales o něco výše není tak vysoký. Rostou tu jiné stromy a nejsou už tak bujně porostlé. Pomalu se otevírají i nějaké výhledy. Rasta nám neustále opakuje: “pole,pole“ – tzn. „pomalu, pomalu“, abychom zbytečně nespěchali a uslyšíme to ještě mnohokrát. Dáváme si tedy malé klidné pauzy na vydýchaní, doplnění tekutin a nějakou tu sladkost. A postupně vycházíme z deštného pralesa. Příroda se mění rychle. Stromy už nejsou vysoké a připomínají kosodřeviny, které mají kolem 3–7m výšky. Jsou porostlé lišejníky ve zvláštních chomáčích, které vlají ve větru jak prapory. Občas zahlédneme krásné lilie a další druhy květin. Jsou čtyři hodiny odpoledne, konečně dojdeme do kempu Machame. Jen se musíme zapsat a jdeme stavět stan. Máme toho tak akorát. Přeci jen ušli dost kilometrů a tělo má dost, jen z toho šoku, že je v Africe a plní si dětský sen.

Tábor je 3000m n.m. Dáváme si čaj a praženou kukuřici. Mezitím se pomalu stmívá, když jsme přišli do tábora, byly vidět jen dřeviny do vzdálenosti 300 m, ale mlha pomalu mizela. V táboře jsme snad jediní, kdo sledoval, jak z mraků vystupuje Kilimandžáro. Kuchař nám mezitím připravil večeři, připadali dme si jako v nějakém hotelu, až to bylo trochu nepříjemné. Jen jsme si ještě řekli o slánku. V Dar es Salámu se nám stalo, že jsme se dokonale odsolili, ani jsme necítili sůl ze slánky na jazyku. Večeře byla výborná – zeleninová polévka, omáčka s hovězím masem a kolínky, ovoce, káva a čaj. Mezi tou hostinou zmizela mlha úplně, tak jsme pokračovali ve focení a natáčení. Objevila se nad námi neskutečně nádherná hvězdná obloha. S Mírou si dáme ještě panáka na dobrou noc a jdeme v klidu spát.

2.den


Ráno nás budí pomocník kuchaře a ihned podává horký čaj. Hned se lépe stává a cítím se odpočatě. Jediná špatná zpráva je, že mám začínající potíže na WC. Ráno krásně svítí sluníčko a je vidět Kilimandžáro. Balíme stan a bágly. Dáme si malou snídani a můžeme vyrazit. Míra ještě fotí nějaké žluté ptáčky v křoví. Postupujeme cestou do příkrého kopce, Která se mění v klikatou cestu mezi velkými balvany. Nízký les pokračuje s krásnou výzdobou lišejníků. Les stále více řídne a mění se tu i malé rostliny. V pozadí za našimi zády je vidět krásné panorama Mt. Meru, vyhaslé sopky, ale mi koukáme hlavně dopředu na náš zasněžený cíl. Kolem cesty se objevují první starčeky, rostliny, jejichž kmeny ochraňují uschlé listy, a také vidíme lobélie. Slunko zvyšuje intenzitu, večer to poznám na obličeji a hlavně na nose. Moc jsem se nenamazal. Doháníme ostatní skupiny, které vyrazily dříve. Je mi fajn, hlídám si dostatek vody a občas zobnu nějakou sladkost. Krajina se opět mění. Stromy rostou osamoceně, ale často někde ve skrytu a rostliny mají ochranu proti chladu, který taky pocítíme. Dohnala nás mlha.

Po poledni jsme dali pozdní oběd, který jsme vyfasovali už ráno. Náhle máme návštěvu. Je to krkavec bělokrký. Krásný pták, neskutečně krotký, ale před jeho velkým zobákem má respekt každý. Zahlédli jsme i neohroženou myšku s pruhy na zádech. Po jídle se dáváme do pohybu. Během krátké přestávky se do nás pustila zima. Šlapeme celkem v těžkém terénu. Rasta nám říká, že tu byl před šesti lety požár, ale už to nebylo ani vidět. Pouze na pár zčernalých pahýlech je to vidět a daří se tu především lobéliím – tzv. Kilimandžárský ananas. Po zdolání stěny malinko klesáme, ale to už máme kemp na dohled.

Cestou nad námi přelétají krkavci i plno malých ptáčků. Konečně docházíme do kempu. Láďovi je dost zle a tak s Jaromírem stavím stan. Dostáváme do sebe nějaké tekutiny, ovoce a praženou kukuřici. Koukáme na Shira Plateau, na Mt. Meru a opět hlavně na náš zasněžený kopec. Rasta nám ukáže prý ještě jeskyni. Těšil jsem se na pár desítek metrů, ale byla to pouhá výduť, takže nic moc. Výlet byt proto krátký a tak sedíme před stanem a klábosíme. Pak nás zavolají, že je večeře hotová. Jdeme jíst. Je nám všem fajn, počasí se umoudřilo, mlha zmizela a vítr už nefouká. Večer vidíme krásný západ slunce. Sedíme na židličkách a fotíme ze stativu. V zádech máme Kilimandžáro a před námi slunce zapadá za Mt. Meru, kolem kterého plují mraky. Měsíček je v kolíbce a nádherně svítí hvězdy. Láďa jde spát a já si s Mírou a Rastou dám panáka na dobrou noc.


3.den

Ráno nás opět vzbudí kluk s čajem. Venku je vše promrzlé. V noci už poklesla teplota dostatečně pod nulu, aby byl na zemi led. Dneska jsme spali ve 3 800 m n.m. Přesto jsem odpočinutý, jen mě zlobí zažívaní, ale to už je normální. Dáváme si snídani a pořadně se mažeme krémem. Sbalíme stan a předáme bágly nosičům. Mírovi je fajn a Láďa je lepší než večer. Jdeme, dnes už stromy nevidíme. Je to pustá krajina pouze na první pohled. Vegetace je v zavětří balvanů – mechy, alpské květiny a lišejníky, které však rostou i na kamenech. Lišejníky jsou neskutečně barev od bílé, nažloutlé, zelenkavé, červené až po černou. Fotíme tu krásu s pozadím Kilimandžára. Procházíme kolem skalních útvarů a s Jaromírem řešíme cestu na útesy.

Dopoledne je pěkné počasí s nádhernými výhledy, ale po poledni už nás opět dohnala mlha a chlad. Dáváme si oběd. Těžko ho do sebe soukám a pít se mi taky moc nechce, ale přinutím se k tomu. Základem je pít a pít a samozřejmě i dostatek jídla. Sedíme na rozcestí (zhruba 4300 m n. m.) rozhodujeme se jestli jít rovnou do tábora – klesat dolů a přímo do kempu, nebo vyjít do výškového kempu Lava Tower (4600 m n.m.). Rozhodujeme se stoupat. Ztěžka se dáme do pohybu. Jdeme po kamenité alpínské poušti. Jsme v dost husté mlze a viditelnost se každou chvíli mění. Projdeme několik koryt někdy až 5m hlubokých a 10m širokých, které připomínají cesty vzhůru do oblak. V kempu Lava Tower dáváme pauzu. Láďa nevypadá dobře, nám zrovna taky není do skoku. Je opravdu cítit výška. Hůře se dýchá a silně tluče srdce.

Kilimandžáro je nad mlhou, ale je vidět už sněhové pásmo, které začíná zhruba 200m výškových nad námi. Rasta nám vypraví o rychlostních rekordech. Tak se s Jaromírem hecujeme, jestli to nevezmeme rovnou přímo nahoru. Láďa se nám směje, tak si z něj děláme srandu. Tváří se, jako kdybychom ho mučili. Jsou tu nádherné skalní útvary. Hned jsem si připomenul jednu část Dolomit. Odcházíme z kempu šupem dolů, překračujeme další koryta a pomalu klesáme níže. Míjíme alpínské louky porostlé travami. O trochu níže postupujeme lesem obrovských, jak sloup vysokých, starčků a Kilimandžáro. Člověk si připadá, jak v cestě do pravěku. Vše umocňuje mlha. Je tak hutná, že se na nás sráží a jsme celý mokrý. Začíná mi být celkem zle a cítím každý krok při sestupu. Každý krok má ozvěnu až v hlavě.

Cesta je těžká a kamenitá a vede přímo do Barranco kempu (3950 m.n.m.). Nikomu z nás nebylo dobře, tak ani nestavíme stan. Při záklonu je člověk rád, že se u nezamotala hlava. Láďa šel spát, já s Jaromírem si povídáme venku na sedačce a pijeme. Večer ani moc nevtipkujeme. Sledujeme a vyfotíme Kilimandžáro v posledních paprscích slunce. Spočítali jsme si dnešní spotřebu vody a už víme, kde se stala chyba. Málo jsme pili. Po západu slunce začala být zima, tak jdeme radši spát. Jsme ve výšce 3950 m n. m.

4.den


Ráno nás opět budí horkým čajem, po kterém následuje ranní očista. Po snídani sbalíme stan a baťohy. Vyrážíme do Breach wall. Je to nejtěžší část terénu na Kilimandžáru. Jedná se o příkrou stěnu o celkové výšce cca 400m. Přede mnou uklouzne jeden z nosičů v louži a od té doby si dávám pozor. Stěna je mokrá a uklouznutí hrozí na každém kroku. Sem trochu napřed před klukama. Stačí udělat pár rychlých kroků a srdce buší jak o život. Cesta na stěně je ucpaná, lidi se předbíhají, hlavně nosiči předbíhající turisty. Zpětným pohledem je vidět pět nádherných vodopádů a koukám na lidi dole jak na mravence.

Cestou sleduji akrobacii nosičů se svými náklady. Nahoře je krásný výhled do krajiny. Po pauze jdeme zas o trochu níž klikatou cestou. Jdeme dlouhou trasu nahoru a dolu. Napadá mě, že snad oběhneme celou tu horu kolem dokola. Zas mi začíná být zle. Dohnala nás mlha a dáváme si oběd za velkým kamenem na závětrné stěně. S velkou obtíží do sebe nasoukám oběd, pít můžu v klidu. Mám chuť zvracet, bolí mě hlava. Láďovi se spustí krev z nosu. Na Rastovi je vidět, že si dělá starosti a hlídá Láďu. Tak vyrážíme do kopce, viditelnost je mizivá. Pouze když člověk hledá místo na záchod mlha se rozfouká. Jdeme pomalým tempem, dáváme si malé pauzy. Jdeme po kamenech, které vypadají jako destičky.

Konečně vidíme v dáli tábor, vypadá jak orlí hnízdo. Sluníčko opět vyšlo a je zas pohoda. V táboře dlouho hledáme stan, jsme utahaní. Opět nechci ani pít. Je tu krásný výhled, koukáme, jak se odkrývá Mwavenzi, krásná to hora jako v Alpách (5 211 m n. m.). Zlobí mě zase zažívaní, ale ze záchodu je na oplátku krásný výhled. Dohadujeme se, kdy půjdeme nahoru. Láďova teorie byla nakonec správná, že půjdeme o půlnoci. Rasta nám to potvrzuje, že dnes v noci je den výstupu. Láďa si jde odpočinout, každý si připravujeme věci na večer. Po nějaké době také zjišťuji, že už mi je celkem fajn, ale dnes už tady nenaberu moc sil. S Mírou fotím, pak se k nám připojí Láďa a už je hotová večeře. Kilimandžáro už je bez mračků, tak pár fotek a jdeme spát. Spíme v Barafu campu (4550 m n.m.). Dnes se mi těžko usínalo, probudil jsem dokonce nechtěně kluky.


5.den

O půlnoci nás probudil přímo Rasta, takže vstáváme a vylézáme ze stanu do tmy. Dostaneme ještě čaj a sušenky a vyrážíme. Čeká nás velký výškový rozdíl už v tak vysoké nadmořské výšce, bude to těžký den. Celkem se těším, ale nepřipadám si moc při síle. On si člověk v té nadmořské výšce moc neodpočine. Ještě zkontrolovat batohy a můžeme vyrazit cestu do příkrého kopce plného lávového štěrku s velkými balvany.

Máme na hlavě každý čelovku. Je tu kouzelná atmosféra, pohledem dolů vidím mnoho svítících čelovek a rozsvícené město Moshi. Při pohledu vzhůru vidím také malá světélka čelovek a nad sebou krásně svítící hvězdy. Chůze začíná být těžká a srdce bije zrychleně. Prostě chybí kyslík. Vnímám ještě zpívaní afrických průvodců, kteří se tak snaží motivovat své lidi na postupu vzhůru. Po nějaké době už zpěv utichá, vidíme utahané lidi, kteří odpočívají a sedí přímo na cestě a je pracné je obcházet. Dáváme si také pauzy na jídlo a hlavně pití, které nám v PET lahvích zamrzá. Tepová frekvence se nám zvyšuje a tlak v hlavě taky narůstá. Začíná se nám kazit počasí. Fouká silný vítr. Kolem cesty je stále více sněhu a pod nohami se nám občas objeví ledová krusta. Začíná mi být zima od nohou a na obličeji.

Procházíme klikatou cestou mezi balvany, na které usedají stále unavenější lidé. My samozřejmě také. Cítím se dost utahaný, klesá mi sebevědomí. U kluků je to podobné, hlavně u Láďi, který nám poprvé říká, že to chce vzdát. Vyndám termosku z batohu a zjišťuji, že mám pouze horkou vodu místo čaje, ale je taky dobrá. Rasta se o mě začíná bát, prý jsem bílý jak stěna a mám fialové rty. Dávám si medovou tyčinku a naštěstí Láďu přemluvíme k dalšímu postupu. Nad ránem nás začínají zlobit naše čelovky. Pokračujeme dál, ale tempo se snižuje. Začínám tuhnout a promrzat. Už to, co ostatní vidí, já začínám na sobě cítit. Už spolu nemluvíme, není čas ani energie.

Při další z mnoha zastávek se spustila Láďovi krev, rozhodl se, bohužel, skončit. V tu chvíli mi to zrovna moc psychicky nepomůže. Přepadají mě špatné myšlenky, ale naštěstí je vyženu z hlavy. Bereme si od Ládi kameru a dáváme mu termosku s horkou vodou. Ještě si popřejeme dobrou cestu. Láďa odchází dolů s pomocníkem průvodce.

Po hodině dalšího výstupu nevidíme stále vrchol. Rasta nám domlouvá, že se vrátíme až z vrcholu, to znamená, že se už nikdo sám vrátit nemůže. Je to na nás. Buď nikdo, nebo všichni. Rasta nám udá tempo – krátké přestávky s dlouhými úseky chůze. Po půl hodině konečně přestává silně foukat a začíná se rozednívat. Pomáhá to po psychické stránce. Tak šlapeme, vidíme konečně plošinu, odkud se dá fotit východ slunce nad Mwavenzi. Je to nádhera. Rasta mi pomáhá na vyvýšeninu. Vidí, že fyzicky nemohu, ale oči chtějí. Na plošině si zajásám. Vím, že to zvládnu.

Já fotím a Míra natáčí na kameru východ slunce. Po chvíli dál pokračujeme na vrchol, jdeme po sněhu a je vidět do dalekého okolí. Slunce svítí, fotím ledovce a sněžnou planinu a okolí kráteru. Fotím bez rukavice a pomrzá mi spálená ruka. Má neskutečnou červeno-fialovou barvu. Celkem se děsím.

Jdeme dál do kopce a už konečně vidíme vrchol. Na chvíli Jaromírovi utíkám, asi chvilkový psychicky stav, ale za chvíli toho mám dost. Konečně jsme došli na vrchol. Je to tady. Na vrcholu 5 895 m n. m. jsme v 7:25 ráno. Dáme si pár vrcholových fotek a vrcholového panáka. Pobudem tu zhruba 20 minut a jdeme zpátky. Fotím ještě ve sněhové části Kilimandžára a už jen pomalu scházíme. Jdeme zpátky po stejné cestě a konečně vidíme co jsme překonávali. Cesta trvá mnohem kratší dobu. Jdeme do tábora, odkud jsme v noci vyšli. Setkáváme se smutným Láďou a je rád, že jsme to zvládli. Po obědě vycházíme a pokračujeme dál dolů. Jdeme celý zbytek dne do dalšího kempu (3 100 m n. m.). Cesta je tak akorát zralá na vyvrknutí kotníku. Dojdeme až na hranici pralesa. Po večeři domlouváme „úplatek“ pro nosiče a průvodce. Nakonec se domluvíme a jdeme spát.


6.den

Ráno vstáváme na snídani a balíme věci. Dáme s kluky společné foto a jdeme dál. Cesta je mnohem kratší, ale nedá se říct, že schůdná. Dopoledne jsme už byli na hranici parku. Za branou nás čekal odvoz do Arushi.


K závěru sem chtěl říct, že dojít na vrchol je celkem dost fyzicky i psychicky náročné, ale opravdu stojí za to projít si od pralesa až po ledové království během čtyř dnů. Pro mne to byl krásný zážitek a mohu to jen doporučit, ale s pořádnou přípravou a dostatkem informací.

Pražské zahrady, zastavení dvacáté třetí – zahrada Šternberské vily v Troji

Zahrada byla mimo provoz v letech 1977 až 1989, přičemž byl
opravován nejen zámek a jeho výzdoba, ale i celá zahrada. Myslím,
vždycky byl a po rekonstrukci zůstal tento barokní zámeček ve stylu
římských předměstských vilek největším a nejkrásnějším zámečkem
v Praze. Právě u něj totiž platí dvojnásob než kdekoli jinde ta
absolutní symbióza a harmonie živých a neživých složek.


Na tohle místo jsem se s dcerami najezdila! Hlavně když byly malé a především proto, že nedaleko odtud je Pražská zoologická zahrada. Tam jsme hodiny běhaly od jedné klece ke druhé, od zvířátka ke zvířátku až jsme si nakonec po totálně vysilujícím celodenním maratónu obvykle vždy šly svorně odpočinout právě do této exkluzivní a doslova monumentální a velmi fotogenické zahrady. Jen škoda, že jsem po celý život fotila na analog a tudíž dnes už není v mých silách v těch stovkách filmů najít historii této zahrady. Určitě by to stálo za to.

Stálo by to za to i proto, že právě tato zahrada byla jedna z těch, kde probíhaly kompletní rekonstrukce velmi dlouhou dobu a celkem radikálně. Zahrada byla mimo provoz v letech 1977 až 1989, přičemž byl opravován nejen zámek a jeho výzdoba, ale i celá zahrada. Myslím, že nejen podle mého názoru vždycky byl a po rekonstrukci zůstal tento barokní zámeček ve stylu římských předměstských vilek největším a nejkrásnějším zámečkem v Praze. Právě u něj totiž platí dvojnásob než kdekoli jinde ta absolutní symbióza a harmonie živých a neživých složek, kde se normálně naopak staví proti sobě stabilní stavba určitého slohového výrazu a neustále se měnící tvář zahrady, která je živá, vyvíjející se v prostoru a čase. Dochází k různým obměnám vegetace, která živelně roste a mění se a jen dobří zahradníci v potu své tváře dokáží udržet tak úžasnou harmonii a řád, pevnou strukturu odpovídající slohovým formám stavby také ve slohu zdejší zahrady. Je to tady prostě pastva pro oči. Nádherné místo, desítky kompozic a úhlů pohledů a ve všech harmonie až k oněmění. Symbióza díla lidské ruky a přírody, která se dá dotvářet a spoutat do specifických celků udržovaných průběžně v letícím čase.


Zahrada s vilou se nalézá v ulici U Trojského zámku č.4. Severně od Trojské ulice leží vinice s kaplí sv. Kláry. Výměra zahrady je 3,35 ha, štěpnice 4,32 ha a vinice 3,5 ha. Zahrada a štěpnice leží v nadmořské výšce 180–185 metrů. V místě bývalé obory je nyní ZOO Praha. Původně zde byla ves se jménem Zadní Ovenec. Její význam se naprosto změnil v momentě, kdy zde bylo započato s výstavbou původně letního a reprezentačního sídla šlechtice Václava Vojtěcha ze Šternberka a jeho ženy Clary Maltzamu. Budování celého komplexu započalo v roce 1678 podle návrhu architekta Jeana Baptisty Mathese. Zahradu a štěpnici vybudoval umělecký zahradník Jiří Seman. Vila i zahrada, štěpnice, vinice a obora, vše bylo pojato ve vyspělém římském baroku.

Václav Vojtěch, hrabě ze Šternberka podobné vily viděl na své bohémské cestě po římských předměstích a rozhodl se kousek té nádhery vybudovat i u nás doma. Chtěl, aby jeho římská vila na předměstí byla vždy oázou radosti a odpočinku. Krásné předsevzetí. Chtěl něco monumentálního, co jeho návštěvám vezme dech a to se mu jistě podařilo. Už samotné velkolepě navržené zahradní průčelí vily s neméně monumentálním schodištěm s grottou a sousoším boje olympských bohů s Titány je impozantní. Množství soch na něm vytvořili sochaři Jan Jiří Herman a Pavel Herman z Drážďan. Za autory později vytvořených děl jsou označeni Jan Josef a Ferdinand Brokofové.

Po smrti hraběte Šternberka přešla zámecká vila do rukou hraběnky z Pötingů, za dalšího vlastníka se místo neubránilo vpádu pruských vojsk, ale roku 1757 byla zahrada dle původního nákresu opravena. Roku 1763 majetek koupila císařovna Marie Terezie a věnovala ho Ústavu šlechtičen. Pak se majitelé dost měnili, až posledním soukromým vlastníkem byl Alois Svoboda a ten jej roku 1920 daroval státu. Od roku 1963 se majitelem stala Galerie hlavního města Prahy, která se postarala o poslední opravy dokončené roku 1989. Zahrada byla kreativně rehabilitována dle návrhů Otakara Kuči z roku 1977. Tento architekt navrhoval opravy i mnoha jiných pražských zahrad v té době.

Zahradě zůstaly zachovány dvě výškové úrovně, horní terasa s letohrádkem, z jižní a východní strany je dominantní opěrná zeď s terakotovými vázami a dolní paterová část s fontánou. Na východě sousedí se zahradou štěpnice, kde je kruhový labyrint ze stříhaného habru. V kružnicích jsou tam vysazeny ovocné stromy. Sousoší Paridův soud umístěné v zahradě vytvořil sochař Stanislav Hanzlík.


Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz

A teď jednu vzpomínku z mého mládí. Bydlela jsem nedaleko Stromovky a tak jsem se svými kamarádkami ze základky často jezdívala na projížďky na kole právě do Stromovky a když nás nožky nebolely, ještě do Troji nahoru nad vinice ke kapli sv. Kláry. Na její obezděné terase jsme spočinuly, kývaly zmoženými nožkami, byl to celkem kopec, a dívaly se do kraje. Právě odtud byl nádherný výhled na celou zahradu, štěpnici i Šternberskou vilu. Na svazích vinice se od nepaměti pěstovala vinná réva, i za komunistů a tak jsme jednou úplně znavené bez pití vlezly na tyto pozemky a neodolaly svěžímu voňavému vínu z této vinice. Když jsme ho nedočkavě trhaly a zvedaly k ústům kde se vzalo tu se vzalo krásné malé děvčátko a křičelo z plna hrdla: „Holky ne, nejezte to! To se nesmí!!!!“ Ale co, když už jsme ho utrhly! Přece ho nevyhodíme. Holčička na nás žalostně koukala a říkala“ „Měly jste mě poslechnout, vím co říkám!!!“ A nešťastná odběhla. No věděla, co říká. Jen co jsme k večeru dojely domů měly jsme takové křeče v břiše, horečku a zvracení, že jsme nemohly ani pít ani jíst ani sedět ani spát. Prostě víno bylo asi nějak chemicky ošetřené a ta malá potvůrka to už měla nejspíš taky za sebou. Bylo to pro mě natolik poučující, že od té doby jsem si už nikdy nevzala nic co mi nepatří. A když se po letech ještě sejdeme s holkama ze základky zjistíme, že na tuhle příhodu žádná z nás nezapomněla. Dneska se tomu už můžeme smát.

Překrásná vinice dominující celému kraji a z daleka viditelná je v těch stejných místech dodnes. Dokonce je i krásně opravena kaple sv. Kláry, původně klasicistní. Celá lokalita je ale od silnice oddělena velmi vysokou opravenou zdí se stříškami a dnes se tam už kdejaký malý lupič hned tak nedostane.

Kostelík je asi výletním místem, protože dnes jsem ze zahrady viděla spoustu lidí, kteří si udělali výšlap mezi vinnou révou až na samý vrchol kopce ke kapli. Všem, kdo mají rádi krásu a harmonii vřele doporučuji udělat si výlet právě sem.

Rekordní počet filmů v soutěži Okem dobrodruha

Okem dobrodruha je název soutěže filmů s dobrodružnou a
cestovatelskou tématikou, která je součástí blanenského cestovatelského
festivalu Rajbas
Outdoor Kotlík
. Jeho osmý ročník se už blíží. Do uzávěrky dorazilo
letos do Blanska celkem 24 snímků.

Okem dobrodruha je název soutěže filmů s dobrodružnou a cestovatelskou tématikou, která je součástí blanenského cestovatelského festivalu Rajbas Outdoor Kotlík. Jeho osmý ročník se už blíží.

Do uzávěrky dorazilo letos do Blanska celkem 24 snímků. Dá se také mluvit o česko- slovenské soutěži, neboť pod osm filmů se podepsali slovenští autoři (D. Brezničan, P. Jež, P. Kmoško a další).


„Zatímco loňští vítězové letos o prvenství neusilují, zaznamenali jsme mnoho nových jmen a řadu mladých autorů (L. Hubert, R. Dvořáček, V. Ksandr a další). Z těch osvědčených nám každoročně filmy zasílá už ostřílený filmař M. V. Procházka a několikrát i všestranný sportovec R. Grošek,“ říká organizátorka soutěže Alena Žákovská. Kromě snímků z vodáckého prostředí (Tanvaldská Kamenice), putování na kolech (Sedem divou Bezarábie) či turistických reportáží (Jambo Mzungu) jsou v soutěži i nové zajímavé sporty jako technické potápění (Tech diving) nebo skákání ze skal do hluboké vody (Deep water soloing). Mezi přihlášenými nechyběly ani filmy plné humoru a nadsázky (Československý filmový týždenník, Jírova trojka I.) a s dobrodružnou tématikou (Donjek, Lopač). Do soutěže se letos přihlásili se svými dílky i blanenští autoři. Letos nově přidané téma „Už nemůžu“ zaujalo však jen dva filmaře.


Před porotou tvořenou skupinou nezávislých filmařů, v jejímž čele stojí Jan Popelka z Blanska, teď stojí nesnadný úkol. Musí shlédnout a zhodnotit čtyřiadvacet filmů různých žánrů a rozhodnout o vítězi. ¨

Soutěžní snímky budou promítány v blanenském kině v pátek 23.listopadu od 16 hodin a dále v sobotu od 13 hodin na vedlejší scéně Dělnického domu. Projekce oceněných filmů spolu s předáním cen je na programu v sobotu na hlavní scéně Dělnického domu od 18 hodin. Jako v loňském roce i letos bude dvanáct vybraných snímků k vidění v Praze na Masarykově nábřeží v přehlídce cestovatelského klubu Karavanseráj, a to 12. prosince od 18 hodin. Další možnost shlédnout úspěšné filmy soutěže Okem dobrodruha budou mít zájemci v lednu Brně v prostorách cestovatelské vinotéky RAJBAS na Gorkého ulici.

Píšete, fotíte?

Sezóna začala, dálky volají, zážitků přibývá, podělte se
o ně. Máte-li chuť, rádi píšete a fotíte, napište nám.
Cestovatel.cz zveřejňuje články o cestování ve všech formách a
odrůdách. Cestujeme, tedy jsme :-).

Máte zajímavý článek, který nebyl jinde publikován? Nebo je to fotoreportáž? Tip na výlet? Zážitek, cestopis? Napište nám. Rádi jej vydáme.

Časopis čte každý den asi 1500 jiných cestovatelů, podělte se o své zkušenosti, zážitky, inspirujte pěknou fotkou.


Kolik za článek vyplácíme?

Celková suma, kterou jsme se rozhodli za články vyplatit je omezená shora. Nabízíme 300 – 400 Kč za každý kvalitní článek. Nejsou to sumy nijak závratné, ale snad vás neurazí.

Jak takový článek napsat?

Vše je napsáno v pravidlech pro psaní článků zde. V případě nějakých nejasností, či požadavku jiných smluvních podmínek o využití článků, jsme ochotni vyjednávat. Prosíme, důsledně dodržujte zmíněná pravidla psaní článků

Chcete psát jen tak, pro sebe a své známé ze svých cest?

Zkuste naše cestovatelské blogy, tam si můžete psát, nahrávat fotky a zobrazovat zápisky na mapě a další. Vše jednoduše a bez omezení.

Článek, nebo žádost o zřízení blogu, nám pošlete do redakce (at) ces­tovatel.cz do předmětu dejte „článek za peníze“ (můžete však dále posílat i „článek zadarmo“) :-), nebo BLOG

Kam o zimní dovolené? Přece na hory!

Loňská zima sněhem šetřila, a tak lyžaři doufají, že si letos vše
vynahradí. Při dobrých sněhových podmínkách totiž mohou v České
republice využít stovky kilometrů udržovaných běžeckých tratí,
sjezdové svahy různé náročnosti, snowparky či sáňkařské a bobové
dráhy. Na českých a moravských horách se navíc v posledních letech
hodně investuje: zlepšuje se kvalita sjezdovek, v provozu jsou nové
lanovky a rozšiřuje se také nabídka volnočasových aktivit v zimních
střediscích (aprés-ski).

Loňská zima sněhem šetřila, a tak lyžaři doufají, že si letos vše vynahradí. Při dobrých sněhových podmínkách totiž mohou v České republice využít stovky kilometrů udržovaných běžeckých tratí, sjezdové svahy různé náročnosti, snowparky či sáňkařské a bobové dráhy. Na českých a moravských horách se navíc v posledních letech hodně investuje: zlepšuje se kvalita sjezdovek, v provozu jsou nové lanovky a rozšiřuje se také nabídka volnočasových aktivit v zimních střediscích (aprés-ski).

KRKONOŠE

Ideální podmínky pro zkušené lyžaře nabízejí horská střediska v Krkonoších (www.ergis.cz). V nejvyšších českých horách se nacházejí známá horská střediska – Špindlerův Mlýn, Pec pod Sněžkou, Černá hora – Janské Lázně, Harrachov a Rokytnice nad Jizerou. Samozřejmostí zde jsou kvalitní ski servisy, půjčovny lyžařského vybavení či lyžařské školy.

Špindlerův Mlýn

Ski areál ve Špindlerově Mlýně (www.mestospin­dleruvmlyn.cz, www.skiareal.cz) je s 26 km sjezdových tratí, 90 km běžkařských tratí, 11 vleky a 5 lanovkami, širokou nabídkou ubytování i volnočasových aktivit stále považován za jedničku mezi českými středisky. Zakoupený skipas využijete v areálech Svatý Petr, Horní Mísečky, Labská, Hromovka a Medvědín. Hlavní lyžařské areály Svatý Petr a Medvědín spojují linky skibusu. Sjezdové tratě ve Svatém Petru patří díky svému převýšení mezi nejkvalitnější v ČR, což potvrzují i významné sportovní akce, které se zde pravidelně konají. Cvičné svahy v Horních Mísečkách jsou pak ideální pro rodiny s dětmi a začátečníky. V hlavní sezoně (22. 12. 07 – 4. 1.2008, 26. 1. – 14. 3. 2008) přijde 3denní skipas pro dospělého na 2000 Kč (71 eur), pro děti 1350 Kč (48 eur)

Skiregion.cz

Značka SKIREGION.CZ (www.skiregion­.cz) zastřešuje největší lyžařskou oblast v České republice, nacházející se na pomezí západních Krkonoš a Jizerských hor. Lyžařská střediska Harrachov, Rokytnice nad Jizerou, Paseky nad Jizerou, Rejdice a Příchovice společně nabízejí 6 lanových drah, 36 vleků, 40,5 km sjezdovek a 200 km upravovaných běžeckých tratí. Lyžařské středisko Harrachov (www.skiareal­.com, www.harrachov.cz) s řadou sjezdových a běžeckých tratí znají dobře fanoušci skoků na lyžích. Na zdejších skokanských můstcích padlo několik světových rekordů a na závodech světového poháru se tu pravidelně potkává skokanská špička. S historií Harrachova je úzce spjata výroba skla a ve zdejší sklárně s muzeem skla (www.sklarnaha­rrachov.cz) můžete nově vyzkoušet také pivní lázně. V Rokytnici nad Jizerou (www.rokytnice­.com) si díky rozmanitému terénu (n. v. 620–1315 m) výborně zalyžují začátečníci i ti nejzkušenější. V areálu jsou v provozu dvě moderní čtyřsedačkové lanovky a za 3denní skipas dospělý utratí 1680 Kč (60 eur), dítě 1350 Kč (48 eur).

Skiarena Krkonoše

Ski areály Pec pod Sněžkou (www.skipec.com), Černá hora – Janské Lázně (www.cerna-hora.cz) a Velká a Malá Úpa spojily svou nabídku pro lyžaře pod hlavičkou Skiareny Krkonoše. Skiarena zahrnuje 4 lanové dráhy, 29 lyžařských vleků a 27 km sjezdových tratí. Mezi středisky jezdí v zimní sezonu pravidelné linky skibusu. Cena třídenního skipasu v hlavní sezoně (od 25. 12. 07 do 30. 3. 08) je 1670 Kč (60 eur) pro dospělého a 900 Kč (32 eur) pro dítě.

Ski areál Černá Hora (www.cerna-hora.cz) v Janských Lázních se může pochlubit novou 8místnou kabinkovou lanovkou, jedinou svého druhu v ČR. Nároční lyžaři ocení jedny z nejdelších českých sjezdových tratí, rodiče zase cvičné louky pro děti. V Janských Lázních (www.janske-lazne.cz) si sportovci báječně odpočinou při některé z fitness, wellness nebo beauty procedur, které nabízejí zdejší lázeňské domy.

JIZERSKÉ HORY

Dominantou severočeského města Liberec je vrchol Ještěd s unikátní stavbou televizního vysílače. Do sportovního areálu Ještěd (www.snowhill.cz) se dostanete velmi pohodlně – z Liberce sem totiž jezdí tramvaj! O kvalitě zdejších podmínek pro lyžování zase svědčí to, že se zde od 18. 2. do 1. 3. 2009 uskuteční FIS Mistrovství světa v klasickém lyžování (www.liberec2009­.com). Letošní novinkou areálu je samoobslužná restaurace s českými specialitami a rozšířené zasněžování. Z Prahy a dalších měst odvezou zájemce na Ještěd speciální skibusy. Za 2denní skipas zaplatí dospělý 1030 Kč (40 eur), dítě 720 Kč (28 eur). Vítanou možnost relaxace v aquaparku nebo při bowlingu nabízí multifunkční Centrum Babylon (www.babylon-lbc.cz).

Zatímco Tanvaldský Špičák (www.tjbizute­rie.cz) je díky tratím rozdílné obtížnosti vhodný pro všechny lyžaře, jsou střediska Bedřichov a Severák určena především pro rodiny s dětmi. Třídenní skipas v Tanvaldském Špičáku vyjde dospělého na 1350 Kč (48 eur), dítě na 1000 Kč (36 eur).

Jedinečná kombinace zimních sportů a lázeňské relaxace Spojit zimní sporty a relaxaci v lázních můžete v České republice hned na několika místech. V blízkosti Krušných hor najdete nejznámější české lázně Karlovy Vary (www.karlovyva­ry.cz), Mariánské Lázně (www.marienbad­.cz) a Františkovy Lázně (www.franzensbad­.cz).

Největším lyžařským střediskem Krušných hor je Ski areál Klínovec (www.klinovec­.cz), vzdálený přibližně 120 km od Prahy. Všechny trati jsou uměle zasněžovány, takže se lyžuje i při nízké sněhové pokrývce. Nabídku tohoto střediska doplňují 2 lyžařské školy, 2 půjčovny lyžařského vybavení nebo 9 bufetů a restaurací. V Božím Daru (www.bozidar.cz), nejvýše položeném městečku ve střední Evropě, jsou k dispozici sjezdovky lehké až střední obtížnosti.

V lázních Jeseník (www.priessnit­z.cz) vznikl první vodoléčebný ústav na světě a v Jeseníkách se nachází i nejvýše položené lyžařské středisko v ČR – ski areál Praděd – Ovčárna (www.figura.cz). Lyžovat a těšit se z krásné přírody Jeseníků můžete také v ostatních areálech: v Červenohorském sedle (www.skiklub-su.cz) se 4 sjezdovkami nebo v Klepáčově (www.klepacov.cz) a Ramzové (www.bonera.cz). Z Červenohorského sedla se na obě strany Hrubého Jeseníku rozbíhají běžecké tratě. Ta nejvyhledávanější vede jižním úbočím Velkého Klínovce, dále na Švýcárnu a do oblasti Pradědu.

Rodinná dovolená na horách

Téměř nedotčená příroda, menší lyžařská střediska, lehké až středně obtížné sjezdovky – to jsou výborné podmínky pro rodinnou dovolenou. které nabízejí areály na Šumavě, v Orlických horách a Beskydech.

Nejlepší možnosti lyžování na české straně Šumavy (www.sumava.net, www.sumava-info.cz) nabízí středisko Špičák (www.spicak.cz), které udržuje i jednu z nejstrmějších černých sjezdových tratí v ČR. Za třídenní skipas tu dospělý zaplatí 1175 Kč (41 eur), děti pak 790 Kč (28 eur). Snowboardisté mají vyhrazen prostor na Zadově (www.lazadov.cz), běžkaři si pak mohou vybrat některou z více než 150 km běžeckých turistických tras. Po dni stráveném na sjezdovce unavení sportovci ocení relaxaci v aquaworldu Lipno (www.lipno.info) nebo něco dobrého na zub, např. místní specialitu nazvanou povidloně.

Orlické hory (www.orlickeho­ry.cz) zvou do lyžařských středisek Deštné (www.destne.info) a Říčky (www.skiricky­.cz), kde vás lyžování s 3denním skipasem vyjde na 1230 Kč (44 eur). Mezi netradiční sportovní akce se řadí nejtěžší středoevropský etapový závod psích spřežení Šediváčkův long, který se koná v Deštné ve dnech 22. – 26. 1. 2008 (www.czechlon­gtrail.com).

Nejznámějšími středisky v Beskydech jsou Pustevny (www.skialpin.cz) a Bílá (www.skibila.cz), kde loni přibyla moderní čtyřsedačka.

Běžecká velmoc

Česká republika je světovou velmocí v běžeckých dálkových trasách, které jsou často vedeny i po hřebenech hor. Všechny trasy jsou dokonale značeny a pravidelně udržovány. V Krkonoších (www.ergis.cz) je v sezonu k dispozici přes 550 km dobře vyznačených běžeckých cest, mnoho z nich navazuje na Krkonošskou lyžařskou magistrálu.

Oblíbenou běžkařskou destinací jsou Jizerské hory (www.jizerky.cz), jimiž prochází cca 115 km upravovaných běžeckých tratí Jizerské magistrály. Ta 13. 1. 2008 již po jednačtyřicáté přivítá veřejnost i nejlepší sportovce v mezinárodním závodě Jizerská padesátka (www.jiz50.cz).

V Beskydech (www.beskydy.com, www.beskydy-valassko.cz) je pro běžkaře upravováno více než 100 km tras. Mezi nimi např. Lysohorská magistrála, běžecké trasy v okolí Pusteven či traverzové cesty Těšínských Beskyd.

Nové Město na Moravě (www.nmnm.cz) v oblasti Žďárských vrchů proslavil především závod Zlatá lyže. Ten je součástí FIS Tour de Ski (www.tour-de-ski.com) a v Novém Městě se poběží ve dnech 28. 12. a 29. 12. 2007. Zajímavostí je, že se druhá fáze turné – sprint – uskuteční 30. 12. 2007 v Praze. Bude to vůbec poprvé, co se akce tohoto druhu uskuteční přímo v Praze a navíc v bezprostřední blízkosti Pražského hradu.

Snowboarding

Svůj prostor na českých horách mají i snowboardisté. Snowpark ve Svatém Petru s řadou skoků, crossovou tratí a prostorem pro akrobatické lyžování dobře znají čeští a zahraniční závodníci. V snowparku v Horních Mísečkách mohou změřit své síly zkušení borci, ale i začátečníci. Další snowparky najdete také v Peci pod Sněžkou, Harrachově nebo Božím Daru, druhým rokem smějí snowboardisté i na Lysou horu. V Tanvaldském Špičáku v Jizerských horách je snowpark pro začátečníky i pokročilé a kvalitním snowparkem disponují rovněž krušnohorský Klínovec a šumavský Špičák.

Sáňkování, bobování, snowtubing i snow trampolína

Výbornou zábavou pro lyžaře i nelyžaře jsou sáňkařské dráhy. Černou horu a Janské Lázně spojuje 3,5km Zvonková cesta, po níž se jezdilo na sáňkách-rohačcích už před 100 lety (www.janskelaz­ne.cz). U Špindlerovy boudy na Malém Šišáku začíná čtyřkilometrová sáňkařská jízda, která končí na Dívčích Lávkách u Bílého Labe (www.sankarska-draha.cz). Zalíbilo se vám svištění větru v uších při prudkém sjezdu? Zkuste jízdu na bobové dráze ve Špindlerově Mlýně a Harrachově (www.bobovka.cz). Při snowtubingu se spustíte dolů ledovým korytem na speciálních nafukovacích duších a na snow trampolíně se vyřádí především děti (www.activegu­ide.cz). Nudit se určitě nebudete ani při jízdě na sněžném skútru nebo na čtyřkolkách. Za příznivého počasí se nechte vyvézt lanovou dráhou z Pece pod Sněžkou (www.pecpodsnez­kou.cz) až na nejvyšší českou horu Sněžku. Výhled na českou a polskou stranu Krkonoš i hřebenová běžecká túra slibují nezapomenutelné zážitky.

Přehled všech zimních středisek v České republice najdete na webových stránkách www.czecot.com, www.holidayin­fo.cz a www.ceskehory.cz, www.nasehory.cz.

Vydařený kurz fotografování v podzemí

Cestovatel byl jedním z partnerů víkendového fotokurzu
Fotografování v jeskyních, který se uskutečnil tento
víkend v Moravském Krasu. Kurzu se zúčastnilo 33 fotografů,
kteří odjížděli s novými teoretickými a praktickými poznatky
o fotografování v podmínkách přirozeného i umělého
podzemí.

Cestovatel byl jedním z pořadatelů víkendového fotokurzu Fotografování v jeskyních, který se uskutečnil tento víkend v Moravském Krasu. Konkrétně se fotografovaly polopřístupné lokality jeskyní Býčí skála, Výpustek a krypta kostela ve Křtinách. Kurzu se zúčastnilo 33 fotografů, kteří odjížděli s novými teoretickými a praktickými poznatky o fotografování v extrémních podmínkách.


V pátek se účastníci i organizační tým sešel v historickém objektu Švýcárna, který po mnohých peripetiích nyní provozuje hnutí Brontosaurus a buduje zde volnočasové ekologické centrum. Po ubytování proběhl první teoretický blok přednášek. Vlastík Kaňa představil jeskyni Býčí skála a také odhalil zajímavosti ze života netopýrů. Následovala přednáška Martina Golce, který se zabývá nejstarší historií Býčí skály a je také autorem expozice ve vstupních prostorách jeskyně. Následovala filozofická diskuze o archeologii, fotografování a speleologii.

V sobotu začala výuka fotografování v jeskyních přednáškou Marka Audyho, který se fotografováním jeskyní zabývá na profesionální úrovni a má s jeskyněmi mnoho praktických zkušeností. Marek byl zároveň hlavním lektorem praktické části, která následovala po obědě. Během této části si mohli zájemci vyzkoušet různé techniky svícení a odpalování blesků i magnéziových složí.

Sobotní večer byl věnován počítačovému zpracování a tisku fotografií. Nejprve proběhla stručná prezentace programu Zoner Photo Studio 10 spojená s praktickou ukázkou konverze RAWů a přípravou snímků pro tisk. Poté následovaly Markovy praktické ukázky retuší a tisků na Markově velkoformátové tiskárně EPSON stylus Pro 7600 (7 tiskových barev). Souběžně s tím se tisklo i na menší formáty na fototiskárně EPSON Stylus Photo R2400 (8 barev). Nakonec Sláva Šanda, předvedl sbírku jeskynních 3D snímků a zájemcům o tuto technologii prozradil spoustu rad a triků při tvorbě 3D anaglyfů.

Vzhledem k tomu, že o akci projevilo zájem poměrně hodně lidí, na které se z kapacitních důvodů nedostalo, rozhodli jsme se kurz zopakovat na jaře roku 2008.


Během nedělní sněhové nadílky (možná spíš kalamity) fotografové zaplnili nově otevřenou jeskyni Výpustek, ve které je ukryt protiatomový kryt pro 250 lidí, kteří odtud měli velet armádě. Následovalo fotografování jeskynních prostor, ke kterým se člověk nechoval příliš vlídně a kde v současné době probíhá průzkum dosud neobjevených, nebo za války znepřístupněných prostor… Poslední navštívenou fotografickou lokalitou byla krypta křtinského kostela, ve které se nachází kostnice proslavená unikátními nálezy pomalovaných lebek. Jedná se o nejsevernější výskyt zdobených lebek v Evropě. Tyto lebky jsou nyní zapůjčené ke studijním účelům, ale po prozkoumání se vrátí na svá místa.

Celá akce skončila velmi úspěšně i přes nepřízeň počasí. Poděkování patří zejména Čmeldě a Berušce, které se dokázaly postarat o potřebný přísun potravy a všem dalším, kteří se na této akci podíleli. Pro velký zájem jsme se rozhodli kurz zopakovat v průběhu jara 2008.

Pořadateli akce byli Cestovatel, o.s. , TOM Nová země a ZČ Hnutí Brontosaurus Modrý kámen Lektory kurzu byli Marek Audy a Richard Bouda Akce by se neuskutečnila bez podpory jeskyňářů ze ZO ČSS 6–01 Býčí skála a ZO ČSS 6–05 Křtinské údolí. Za podporu rovněž děkujeme Správě jeskyní Moravského krasu a našim partnerům, firmě Zoner software a nakladatelství Zonerpress

Nabídku dalších fotokurzů naleznete na www.fotokurz.cz

Pražské zahrady, zastavení dvacáté druhé – zahrada Santoška a sady Na Skalce

Jako ostatní vyvýšená místa v Praze ve středověku tak
i Paví vrch na Smíchově pokrývaly vinice, u kterých byla roku
1654 vybudována raně barokní usedlost. Později pak v těchto
místech vznikla zahrada Santoška.


Zahrada Santoška

Tuto zahradu najdete na Smíchově, Praha 5, na severním a severovýchodním svahu Pavího vrchu. Má výměru 5,64 ha v nadmořské výšce 200 až 266 metrů. Dolní partie parku jsou svažité, vstup je z ulice U Rantošky branou, kterou zdobí barokní putti. Brána se zde plně dochovala. Dominantou zahrady je pískovcové sousoší bohyně Flóry. Ze stromů zde najdete javory, jasany a jírovce. Park je veřejností využíván jak rekreačně tak jako pěší trasa mezi Malvazinkami a Smíchovem. Jeho součástí je hřiště pro menší děti s velkou herní sestavou, prolézačkami a kolotočem. Hřiště, které se nachází uprostřed zeleně na okraji parku Santoška, je hůře přístupné veřejnou dopravou. Vede k němu velmi příjemná procházka z autobusového nádraží na Knížecí přes park Sady na Skalce a celý park Santoška. Procházku mohu jen doporučit, z východního okraje parku jsou krásné výhledy na Prahu, na smíchovské údolí, Nové Město a Vinohrady.

Jako ostatní vyvýšená místa v Praze ve středověku tak i Paví vrch pokrývaly vinice, u kterých byla roku 1654 vybudována raně barokní usedlost. Tuto dostal darem za právnické služby doktor F. W. Sonntag od knížete Adama Schwarzenberga. Právě on Santošku rozšířil přikoupením dalších přilehlých pozemků. Pikantností z roku 1768 je, že studniční voda z usedlosti byla prodávána jako minerální a léčivá v lékárně U černého orla na Malé Straně. Roku 1813 koupila usedlost rodina Doubků, která přikoupila sousední drobné usedlosti Klavírku, Březinku a Václavku, které stávaly v severní části dnešního parku. Doubkové dali také přestavět budovy v novogotickém stylu a zahradu oddělili od okolí ohradní zdí.

Usedlost přeměněnou na vilu zakoupila roku 1907 smíchovská obec, otevřela ji pro veřejnost. Z obytného domu se stala restaurace a ze zahrady městský park. Ve 30. letech zabrala severní část parku stavba církevního sboru a vodojemu a jižní hranici změnila komunikace Nad Santoškou. Investice byly do parku vloženy už v letech 1933 až 1935. Zásobní zahrada, její část, byla přeměněna na dětské hřiště, byly zbourány správní budovy, restaurace byla přeměněna na učňovský domov a později na mateřskou školku, která je zde dodnes.

Sady na Skalce

Park se nachází kousek pod Santoškou v prostoru ohraničeném ulicemi Na Skalce, Ostrovského, Kováků a Bieblova a i zde najdete hřiště pro menší děti s pískovištěm a houpačkami ve velmi pěkném prostředí parku, skryté pod vzrostlými stromy v blízkosti jezírka. Park Sady na Skalce je vzdálen přibližně 500 m od autobusového nádraží Na Knížecí. Je nedlouho po rekonstrukci. Při rekonstrukci zde bylo vybudováno jezírko, byla opravena cestní síť a opěrná zeď do ulice Kováků a byl doplněn nový mobiliář. Plocha parku je 2,2 ha a leží v nadmořské výšce 206 až 228 metrů. Je přístupný veřejnosti bez omezení pro krátkodobou rekreaci.


Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz

Kdysi byla na tomto území usedlost nazývaná Skalka, čp. 183. V 19. století byl nedaleko usedlosti lom. V podzemí parku je první smíchovský vodojem. Vstup do něj je ve svahu z ulice Kováků a je zajímavou technickou památkou. Po roce 1813 získala toto území spolu se Santoškou rodina Doubků. Roku 1889 daroval rytíř Eduard Daubek pozemek obci a park, který tam dříve zbudoval, dále zušlechťoval. Roku 1890 byl park přestavěn podle návrhu Františka Thomayera, roku 1894 byla dokončena rekonstrukce a byl předán veřejnosti. Krátce po dokončení díla dala smíchovská obec postavit litinový altán, který zde stojí dodnes a je na nejvyšším bodu parku. Další rehabilitace parku na přelomu tisíciletí probíhala podle projektu zahradního inženýra Jana Šteflíčka.

Park je umístěn na vyvýšeném ostrohu oproti ulicím, terén kolem jezírka se měkce modeluje, na vrcholu návrší je umístěn pamětní obelisk z roku 1894. V severní části parku najdeme sochu Mladého bojovníka za svobodu od sochařky Konstantinové, z 60. let 20. století. Ze stromů zde dominují lísky turecké, červenolistý buk lesní,mohutný exemplář topolu bílého, ale i sloupovité duby letní.

Program Rajbasu je už připraven

Devátý ročník cestovatelsko-outdoorového festivalu RAJBAS
– OUTDOOR – KOTLÍK
se nezadržitelně blíží.
Pořadatelé ho přichystali na dny 23.-25. 11. Festival bude součástí
akce 10 dnů turistiky, outdoooru a cestování v Blansku pod
záštitou starostky města Jaroslavy Králové. Součástí festivalu bude
i soutěžní přehlídka filmů Okem dobrodruha.

BLANSKO. Devátý ročník cestovatelsko-outdoorového festivalu RAJBAS – OUTDOOR – KOTLÍK se nezadržitelně blíží. Pořadatelé ho přichystali na dny 23.-25. listopadu a festival bude součástí akce 10 dnů turistiky, outdoooru a cestování v Blansku pod záštitou starostky města Jaroslavy Králové.

Pátek 23.listopadu bude ve znamení filmů, besed, muziky a noční pragulky do krasu. Klub Ulita připravil noční outdoorovou hru, v blanenském kině začne výstava fotografií Aleny Žákovské a Milana Danka z jejich letošního putování za Pygmeji. Odpoledne bude v kině odstartován tříhodinový maratón nejlepších filmů ze soutěže Okem dobrodruha a dalších cestovatelských dokumentů. V Dělnickém domě vystoupí rockové kapely.

Sobotní program zahájí tradiční limonádový Grena běh do vrchu se zátěží. Po obědě budou před Dělnickým domem připraveny závody pro všechny Slack line – což je rychle se rozvíjející sport. V Dělnickém domě začnou výstavy fotografií, představí se autoři Petr Stříbrcký a Marek Audy. Od 13 hodin pokračují projekce a besedy, které posluchače zavedou na Balkán, k Jeniseji, do Etiopie a dalších zemí. Dozvíte se, kdo byl nejlepší v soutěži Okem dobrodruha a na večerní besedě se představí tři české horolezkyně, pokořitelky himalájských kopců. Den zakončí Cestovatelská tancovačka, a to zdaleka není všechno.

I poslední den festivalu bude patřit filmům a besedám s cestovateli a dobrodruhy. Nebudou chybět ani specializované semináře s názvem Technika na cestách a Horská medicína.

Součástí festivalu bude i soutěžní přehlídka filmů Okem dobrodruha. Do uzávěrky dorazilo letos do Blanska celkem 24 snímků. Dá se také mluvit o česko – slovenské soutěži, neboť pod osm filmů se podepsali slovenští autoři (D. Brezničan, P. Jež, P. Kmoško a další).

„Zatímco loňští vítězové letos o prvenství neusilují, zaznamenali jsme mnoho nových jmen a řadu mladých autorů (L. Hubert, R. Dvořáček, V. Ksandr a další). Z těch osvědčených nám každoročně filmy zasílá už ostřílený filmař M. V. Procházka a několikrát i všestranný sportovec R. Grošek,“ říká organizátorka soutěže Alena Žákovská. Kromě snímků z vodáckého prostředí (Tanvaldská Kamenice), putování na kolech (Sedem divou Bezarábie) či turistických reportáží (Jambo Mzungu) jsou v soutěži i nové zajímavé sporty jako technické potápění (Tech diving) nebo skákání ze skal do hluboké vody (Deep water soloing). Mezi přihlášenými nechyběly ani filmy plné humoru a nadsázky (Československý filmový týždenník, Jírova trojka I.) a s dobrodružnou tématikou (Donjek, Lopač). Do soutěže se letos přihlásili se svými dílky i blanenští autoři. Letos nově přidané téma „Už nemůžu“ zaujalo však jen dva filmaře.

Před porotou tvořenou skupinou nezávislých filmařů, v jejímž čele stojí Jan Popelka z Blanska, teď stojí nesnadný úkol. Musí shlédnout a zhodnotit čtyřiadvacet filmů různých žánrů a rozhodnout o vítězi.

Soutěžní snímky budou promítány v blanenském kině v pátek 23.listopadu od 16 hodin a dále v sobotu od 13 hodin na vedlejší scéně Dělnického domu. Projekce oceněných filmů spolu s předáním cen je na programu v sobotu na hlavní scéně Dělnického domu od 18 hodin. Jako v loňském roce i letos bude dvanáct vybraných snímků k vidění v Praze na Masarykově nábřeží v přehlídce cestovatelského klubu Karavanseráj, a to 12. prosince od 18 hodin. Další možnost shlédnout úspěšné filmy soutěže Okem dobrodruha budou mít zájemci v lednu Brně v prostorách cestovatelské vinotéky RAJBAS na Gorkého ulici.