Rubrika: Témata

Expedice HumiOutdoor & AlpinePro Kilimandžáro 2007

1.den

Ráno vstáváme (já, Míra a Vladimír) natěšení. Pokusíme se pokořit nejvyšší sopku na Zemi a zároveň nejvyšší horu Afriky – Kilimandžáro – Uhuru Peak. Ráno si dáme ještě snídani v hotelu Meru Inn, kde zároveň sídlí i cestovní kancelář Victoria Expeditions, se kterou jsme se domluvili, že nám výpravy zajistí dopravu, tj. nosiče, kuchaře a průvodce. Ještě necháváme nepotřebné věci v cestovní kanceláři a už nám berou bágly přímo do auta, malého mikrobusu „dala dala“. Vyjíždíme s pár lidmi na okružní cestu po Arushi, kde průvodce sháněl všechny potřebné věci – plynovou bombu, hořák, ovoce, potraviny a bereme ještě pár lidí. Nakonec nás jede v minibuse kupodivu 14. Konečně vyjíždíme z města a řidič nás přesvědčuje, že i v Africe se spěchá! Usilovně se snaží na silnici dohnat zpoždění s několika nebezpečnými předjetími a skoky přes zpomalovací prahy. U nás by dlouho řidičák neměl.

Konečně se nám představil i průvodce – Sabas Myji, vypadající jako Bob Marley. Od té doby jsme mu neřekli jinak než Rasta, ale jak zjišťujeme je to i jeho přezdívka.

Cestou přeci jen ještě jednou zastavujeme nakoupit vodu a „ohnivou“ vodu na klidné večery. Sjíždíme z dobré asfaltové cesty, do cesty plné výmolu, která vede parku. Míjíme banánové plantáže a malé vesničky. V jedné z nich ještě jdeme nakupovat čerstvé maso v maličkém řeznictví. Pak dojedeme konečně k bráně „MACHAME GATE“. Už jsme konečně zde, vylézáme z auta i s bagáží. Pochvíli zmatků se jdeme zapsat a vyřídit všechny potřebné papíry a formality. Dostali jsme malou svačinku s pitím a sledujeme další zmatky. Kluci ještě nakoupili pláštěnky na malé batohy. Deštík v pralese prostě přijde každý den. Procházíme druhou malou branku, kde Rasta vyřizuje další papíry a kde kontrolují váhu všech báglů, co nesou nosiči – max. povolených 20kg.

Tento článek nám poskytl výrobce outdoorového oblečení Humi OUTDOOR

Jeden z nosičů nás dostal na starost a můžeme vyrazit. Konečně jsme za druhou brankou a po první zatáčce jsme v deštném pralese. Koukáme všichni, jak vyjevení, na obrovské kmeny neskutečně vysokých stromů. Krásné pohledy do pralesa. Fotíme co to jde a je toho k focení opravdu mnoho. Nádherný pohled do korun stromů, které jsou poskládány jako puzzle. Kmeny a větve jsou porostlé různými rostlinami a mechy, v podrostu šplhají za světlem velké kapradiny. Neskutečně příjemný pocit z té zeleně. Po chvilce pochodu se během chvíle udělalo dusno. Nebe se zatáhlo a spustil se prudký déšť, který trval zhruba půl hodinku. Je cítit krásný čerství vzduch po dešti, příjemné vlhko, jen cesta byla trochu složitější. Naštěstí jsme dobře naladěni, je nám fajn, pořad nechtěně utíkáme Laďovi. Kameraman to má přeci jen složitější v lovení obrázků. Rasta nám vypraví o květeně Kilimandžára. Míjíme krásné květiny – lilie a orchideje barev bílé, žluté, oranžové, červené, modré i fialové, a malé houby. Přesto jsme neviděli ani pírko, je znát, že se zvěř této cestě vyhýbá. Dáváme si přestávku na oběd a doplnění tekutin, kdy máme nějaký ten kilometr za sebou. Pěkně se z nás páří vlhkost.

Po chvíli vyrážíme. Cesta už je strmější a mokrý povrch není příjemný k chůzi. Prales o něco výše není tak vysoký. Rostou tu jiné stromy a nejsou už tak bujně porostlé. Pomalu se otevírají i nějaké výhledy. Rasta nám neustále opakuje: “pole,pole“ – tzn. „pomalu, pomalu“, abychom zbytečně nespěchali a uslyšíme to ještě mnohokrát. Dáváme si tedy malé klidné pauzy na vydýchaní, doplnění tekutin a nějakou tu sladkost. A postupně vycházíme z deštného pralesa. Příroda se mění rychle. Stromy už nejsou vysoké a připomínají kosodřeviny, které mají kolem 3–7m výšky. Jsou porostlé lišejníky ve zvláštních chomáčích, které vlají ve větru jak prapory. Občas zahlédneme krásné lilie a další druhy květin. Jsou čtyři hodiny odpoledne, konečně dojdeme do kempu Machame. Jen se musíme zapsat a jdeme stavět stan. Máme toho tak akorát. Přeci jen ušli dost kilometrů a tělo má dost, jen z toho šoku, že je v Africe a plní si dětský sen.

Tábor je 3000m n.m. Dáváme si čaj a praženou kukuřici. Mezitím se pomalu stmívá, když jsme přišli do tábora, byly vidět jen dřeviny do vzdálenosti 300 m, ale mlha pomalu mizela. V táboře jsme snad jediní, kdo sledoval, jak z mraků vystupuje Kilimandžáro. Kuchař nám mezitím připravil večeři, připadali dme si jako v nějakém hotelu, až to bylo trochu nepříjemné. Jen jsme si ještě řekli o slánku. V Dar es Salámu se nám stalo, že jsme se dokonale odsolili, ani jsme necítili sůl ze slánky na jazyku. Večeře byla výborná – zeleninová polévka, omáčka s hovězím masem a kolínky, ovoce, káva a čaj. Mezi tou hostinou zmizela mlha úplně, tak jsme pokračovali ve focení a natáčení. Objevila se nad námi neskutečně nádherná hvězdná obloha. S Mírou si dáme ještě panáka na dobrou noc a jdeme v klidu spát.

2.den

Ráno nás budí pomocník kuchaře a ihned podává horký čaj. Hned se lépe stává a cítím se odpočatě. Jediná špatná zpráva je, že mám začínající potíže na WC. Ráno krásně svítí sluníčko a je vidět Kilimandžáro. Balíme stan a bágly. Dáme si malou snídani a můžeme vyrazit. Míra ještě fotí nějaké žluté ptáčky v křoví. Postupujeme cestou do příkrého kopce, Která se mění v klikatou cestu mezi velkými balvany. Nízký les pokračuje s krásnou výzdobou lišejníků. Les stále více řídne a mění se tu i malé rostliny. V pozadí za našimi zády je vidět krásné panorama Mt. Meru, vyhaslé sopky, ale mi koukáme hlavně dopředu na náš zasněžený cíl. Kolem cesty se objevují první starčeky, rostliny, jejichž kmeny ochraňují uschlé listy, a také vidíme lobélie. Slunko zvyšuje intenzitu, večer to poznám na obličeji a hlavně na nose. Moc jsem se nenamazal. Doháníme ostatní skupiny, které vyrazily dříve. Je mi fajn, hlídám si dostatek vody a občas zobnu nějakou sladkost. Krajina se opět mění. Stromy rostou osamoceně, ale často někde ve skrytu a rostliny mají ochranu proti chladu, který taky pocítíme. Dohnala nás mlha.

Po poledni jsme dali pozdní oběd, který jsme vyfasovali už ráno. Náhle máme návštěvu. Je to krkavec bělokrký. Krásný pták, neskutečně krotký, ale před jeho velkým zobákem má respekt každý. Zahlédli jsme i neohroženou myšku s pruhy na zádech. Po jídle se dáváme do pohybu. Během krátké přestávky se do nás pustila zima. Šlapeme celkem v těžkém terénu. Rasta nám říká, že tu byl před šesti lety požár, ale už to nebylo ani vidět. Pouze na pár zčernalých pahýlech je to vidět a daří se tu především lobéliím – tzv. Kilimandžárský ananas. Po zdolání stěny malinko klesáme, ale to už máme kemp na dohled.

Cestou nad námi přelétají krkavci i plno malých ptáčků. Konečně docházíme do kempu. Láďovi je dost zle a tak s Jaromírem stavím stan. Dostáváme do sebe nějaké tekutiny, ovoce a praženou kukuřici. Koukáme na Shira Plateau, na Mt. Meru a opět hlavně na náš zasněžený kopec. Rasta nám ukáže prý ještě jeskyni. Těšil jsem se na pár desítek metrů, ale byla to pouhá výduť, takže nic moc. Výlet byt proto krátký a tak sedíme před stanem a klábosíme. Pak nás zavolají, že je večeře hotová. Jdeme jíst. Je nám všem fajn, počasí se umoudřilo, mlha zmizela a vítr už nefouká. Večer vidíme krásný západ slunce. Sedíme na židličkách a fotíme ze stativu. V zádech máme Kilimandžáro a před námi slunce zapadá za Mt. Meru, kolem kterého plují mraky. Měsíček je v kolíbce a nádherně svítí hvězdy. Láďa jde spát a já si s Mírou a Rastou dám panáka na dobrou noc.

3.den

Ráno nás opět vzbudí kluk s čajem. Venku je vše promrzlé. V noci už poklesla teplota dostatečně pod nulu, aby byl na zemi led. Dneska jsme spali ve 3 800 m n.m. Přesto jsem odpočinutý, jen mě zlobí zažívaní, ale to už je normální. Dáváme si snídani a pořadně se mažeme krémem. Sbalíme stan a předáme bágly nosičům. Mírovi je fajn a Láďa je lepší než večer. Jdeme, dnes už stromy nevidíme. Je to pustá krajina pouze na první pohled. Vegetace je v zavětří balvanů – mechy, alpské květiny a lišejníky, které však rostou i na kamenech. Lišejníky jsou neskutečně barev od bílé, nažloutlé, zelenkavé, červené až po černou. Fotíme tu krásu s pozadím Kilimandžára. Procházíme kolem skalních útvarů a s Jaromírem řešíme cestu na útesy.

Dopoledne je pěkné počasí s nádhernými výhledy, ale po poledni už nás opět dohnala mlha a chlad. Dáváme si oběd. Těžko ho do sebe soukám a pít se mi taky moc nechce, ale přinutím se k tomu. Základem je pít a pít a samozřejmě i dostatek jídla. Sedíme na rozcestí (zhruba 4300 m n. m.) rozhodujeme se jestli jít rovnou do tábora – klesat dolů a přímo do kempu, nebo vyjít do výškového kempu Lava Tower (4600 m n.m.). Rozhodujeme se stoupat. Ztěžka se dáme do pohybu. Jdeme po kamenité alpínské poušti. Jsme v dost husté mlze a viditelnost se každou chvíli mění. Projdeme několik koryt někdy až 5m hlubokých a 10m širokých, které připomínají cesty vzhůru do oblak. V kempu Lava Tower dáváme pauzu. Láďa nevypadá dobře, nám zrovna taky není do skoku. Je opravdu cítit výška. Hůře se dýchá a silně tluče srdce.

Kilimandžáro je nad mlhou, ale je vidět už sněhové pásmo, které začíná zhruba 200m výškových nad námi. Rasta nám vypraví o rychlostních rekordech. Tak se s Jaromírem hecujeme, jestli to nevezmeme rovnou přímo nahoru. Láďa se nám směje, tak si z něj děláme srandu. Tváří se, jako kdybychom ho mučili. Jsou tu nádherné skalní útvary. Hned jsem si připomenul jednu část Dolomit. Odcházíme z kempu šupem dolů, překračujeme další koryta a pomalu klesáme níže. Míjíme alpínské louky porostlé travami. O trochu níže postupujeme lesem obrovských, jak sloup vysokých, starčků a Kilimandžáro. Člověk si připadá, jak v cestě do pravěku. Vše umocňuje mlha. Je tak hutná, že se na nás sráží a jsme celý mokrý. Začíná mi být celkem zle a cítím každý krok při sestupu. Každý krok má ozvěnu až v hlavě.

Cesta je těžká a kamenitá a vede přímo do Barranco kempu (3950 m.n.m.). Nikomu z nás nebylo dobře, tak ani nestavíme stan. Při záklonu je člověk rád, že se u nezamotala hlava. Láďa šel spát, já s Jaromírem si povídáme venku na sedačce a pijeme. Večer ani moc nevtipkujeme. Sledujeme a vyfotíme Kilimandžáro v posledních paprscích slunce. Spočítali jsme si dnešní spotřebu vody a už víme, kde se stala chyba. Málo jsme pili. Po západu slunce začala být zima, tak jdeme radši spát. Jsme ve výšce 3950 m n. m.

4.den

Ráno nás opět budí horkým čajem, po kterém následuje ranní očista. Po snídani sbalíme stan a baťohy. Vyrážíme do Breach wall. Je to nejtěžší část terénu na Kilimandžáru. Jedná se o příkrou stěnu o celkové výšce cca 400m. Přede mnou uklouzne jeden z nosičů v louži a od té doby si dávám pozor. Stěna je mokrá a uklouznutí hrozí na každém kroku. Sem trochu napřed před klukama. Stačí udělat pár rychlých kroků a srdce buší jak o život. Cesta na stěně je ucpaná, lidi se předbíhají, hlavně nosiči předbíhající turisty. Zpětným pohledem je vidět pět nádherných vodopádů a koukám na lidi dole jak na mravence.

Cestou sleduji akrobacii nosičů se svými náklady. Nahoře je krásný výhled do krajiny. Po pauze jdeme zas o trochu níž klikatou cestou. Jdeme dlouhou trasu nahoru a dolu. Napadá mě, že snad oběhneme celou tu horu kolem dokola. Zas mi začíná být zle. Dohnala nás mlha a dáváme si oběd za velkým kamenem na závětrné stěně. S velkou obtíží do sebe nasoukám oběd, pít můžu v klidu. Mám chuť zvracet, bolí mě hlava. Láďovi se spustí krev z nosu. Na Rastovi je vidět, že si dělá starosti a hlídá Láďu. Tak vyrážíme do kopce, viditelnost je mizivá. Pouze když člověk hledá místo na záchod mlha se rozfouká. Jdeme pomalým tempem, dáváme si malé pauzy. Jdeme po kamenech, které vypadají jako destičky.

Konečně vidíme v dáli tábor, vypadá jak orlí hnízdo. Sluníčko opět vyšlo a je zas pohoda. V táboře dlouho hledáme stan, jsme utahaní. Opět nechci ani pít. Je tu krásný výhled, koukáme, jak se odkrývá Mwavenzi, krásná to hora jako v Alpách (5 211 m n. m.). Zlobí mě zase zažívaní, ale ze záchodu je na oplátku krásný výhled. Dohadujeme se, kdy půjdeme nahoru. Láďova teorie byla nakonec správná, že půjdeme o půlnoci. Rasta nám to potvrzuje, že dnes v noci je den výstupu. Láďa si jde odpočinout, každý si připravujeme věci na večer. Po nějaké době také zjišťuji, že už mi je celkem fajn, ale dnes už tady nenaberu moc sil. S Mírou fotím, pak se k nám připojí Láďa a už je hotová večeře. Kilimandžáro už je bez mračků, tak pár fotek a jdeme spát. Spíme v Barafu campu (4550 m n.m.). Dnes se mi těžko usínalo, probudil jsem dokonce nechtěně kluky.

5.den

O půlnoci nás probudil přímo Rasta, takže vstáváme a vylézáme ze stanu do tmy. Dostaneme ještě čaj a sušenky a vyrážíme. Čeká nás velký výškový rozdíl už v tak vysoké nadmořské výšce, bude to těžký den. Celkem se těším, ale nepřipadám si moc při síle. On si člověk v té nadmořské výšce moc neodpočine. Ještě zkontrolovat batohy a můžeme vyrazit cestu do příkrého kopce plného lávového štěrku s velkými balvany.

Máme na hlavě každý čelovku. Je tu kouzelná atmosféra, pohledem dolů vidím mnoho svítících čelovek a rozsvícené město Moshi. Při pohledu vzhůru vidím také malá světélka čelovek a nad sebou krásně svítící hvězdy. Chůze začíná být těžká a srdce bije zrychleně. Prostě chybí kyslík. Vnímám ještě zpívaní afrických průvodců, kteří se tak snaží motivovat své lidi na postupu vzhůru. Po nějaké době už zpěv utichá, vidíme utahané lidi, kteří odpočívají a sedí přímo na cestě a je pracné je obcházet. Dáváme si také pauzy na jídlo a hlavně pití, které nám v PET lahvích zamrzá. Tepová frekvence se nám zvyšuje a tlak v hlavě taky narůstá. Začíná se nám kazit počasí. Fouká silný vítr. Kolem cesty je stále více sněhu a pod nohami se nám občas objeví ledová krusta. Začíná mi být zima od nohou a na obličeji.

Procházíme klikatou cestou mezi balvany, na které usedají stále unavenější lidé. My samozřejmě také. Cítím se dost utahaný, klesá mi sebevědomí. U kluků je to podobné, hlavně u Láďi, který nám poprvé říká, že to chce vzdát. Vyndám termosku z batohu a zjišťuji, že mám pouze horkou vodu místo čaje, ale je taky dobrá. Rasta se o mě začíná bát, prý jsem bílý jak stěna a mám fialové rty. Dávám si medovou tyčinku a naštěstí Láďu přemluvíme k dalšímu postupu. Nad ránem nás začínají zlobit naše čelovky. Pokračujeme dál, ale tempo se snižuje. Začínám tuhnout a promrzat. Už to, co ostatní vidí, já začínám na sobě cítit. Už spolu nemluvíme, není čas ani energie.

Při další z mnoha zastávek se spustila Láďovi krev, rozhodl se, bohužel, skončit. V tu chvíli mi to zrovna moc psychicky nepomůže. Přepadají mě špatné myšlenky, ale naštěstí je vyženu z hlavy. Bereme si od Ládi kameru a dáváme mu termosku s horkou vodou. Ještě si popřejeme dobrou cestu. Láďa odchází dolů s pomocníkem průvodce.

Po hodině dalšího výstupu nevidíme stále vrchol. Rasta nám domlouvá, že se vrátíme až z vrcholu, to znamená, že se už nikdo sám vrátit nemůže. Je to na nás. Buď nikdo, nebo všichni. Rasta nám udá tempo – krátké přestávky s dlouhými úseky chůze. Po půl hodině konečně přestává silně foukat a začíná se rozednívat. Pomáhá to po psychické stránce. Tak šlapeme, vidíme konečně plošinu, odkud se dá fotit východ slunce nad Mwavenzi. Je to nádhera. Rasta mi pomáhá na vyvýšeninu. Vidí, že fyzicky nemohu, ale oči chtějí. Na plošině si zajásám. Vím, že to zvládnu.

Já fotím a Míra natáčí na kameru východ slunce. Po chvíli dál pokračujeme na vrchol, jdeme po sněhu a je vidět do dalekého okolí. Slunce svítí, fotím ledovce a sněžnou planinu a okolí kráteru. Fotím bez rukavice a pomrzá mi spálená ruka. Má neskutečnou červeno-fialovou barvu. Celkem se děsím.

Jdeme dál do kopce a už konečně vidíme vrchol. Na chvíli Jaromírovi utíkám, asi chvilkový psychicky stav, ale za chvíli toho mám dost. Konečně jsme došli na vrchol. Je to tady. Na vrcholu 5 895 m n. m. jsme v 7:25 ráno. Dáme si pár vrcholových fotek a vrcholového panáka. Pobudem tu zhruba 20 minut a jdeme zpátky. Fotím ještě ve sněhové části Kilimandžára a už jen pomalu scházíme. Jdeme zpátky po stejné cestě a konečně vidíme co jsme překonávali. Cesta trvá mnohem kratší dobu. Jdeme do tábora, odkud jsme v noci vyšli. Setkáváme se smutným Láďou a je rád, že jsme to zvládli. Po obědě vycházíme a pokračujeme dál dolů. Jdeme celý zbytek dne do dalšího kempu (3 100 m n. m.). Cesta je tak akorát zralá na vyvrknutí kotníku. Dojdeme až na hranici pralesa. Po večeři domlouváme „úplatek“ pro nosiče a průvodce. Nakonec se domluvíme a jdeme spát.

6.den

Ráno vstáváme na snídani a balíme věci. Dáme s kluky společné foto a jdeme dál. Cesta je mnohem kratší, ale nedá se říct, že schůdná. Dopoledne jsme už byli na hranici parku. Za branou nás čekal odvoz do Arushi.

K závěru sem chtěl říct, že dojít na vrchol je celkem dost fyzicky i psychicky náročné, ale opravdu stojí za to projít si od pralesa až po ledové království během čtyř dnů. Pro mne to byl krásný zážitek a mohu to jen doporučit, ale s pořádnou přípravou a dostatkem informací.