Martin Stiller Od poslední reportáže z přímořské Esperance uplynuly již 3 týdny. Mezitím jsme prožili mnoho zajímavého, našlapali stovky kilometrů a rozloučili se s největším australským svazovým státem Western Australia a překročili hranice do South Australia (Jižní Austrálie).
Na farmě u Moniky a Micka Liebeckových a neplánovaná zastávka na tři noci
Těsně za Esperance nás na silnici zastavilo auto a neznámá paní nám řekla, že má pro nás vzkaz od Moniky Liebeck. Jenže my žádnou Moniku neznali. Ona prý ale o nás ví a že máme dojet na blízké letiště kde pracuje. Tak jsme popojeli 5 km. Monika zrovna neměla službu. Její kolega se jí nejdřive nemohl dovolat. Na několikátý pokus se podařilo a Monika nás pozvala na návštěvu. Stmívalo se a začalo pršet a k Monice to byl ještě kus cesty. Neváhala a přijela pro nás džípem, kam jsme nacpali i kola. Z Monči se vyklubala příjemná mladá Česka, která v Austrálii trvale žije asi 18 let, je provdaná za australského farmáře Micka a mají dvě děti. Všichni byli tak přijemní a pohostinní, že se nám ani dál nechtělo. A protože následující den bylo velmi nevlídné počasí – lilo a byla vichřice, rozhodli jsme se zdržet. Nakonec jsme zůstali celkem tři noci. Nečekaně a neplánovaně jsme si tedy po mesíci a 2000 kilometrech udělali pár dní volno, během něhož nám hostitelé ukázali celou farmu – naháněli jsme ovce, ochutnali jsme pomeranč křížený s citrónem, servisovali kola. Také jsme se viděli jak se stříhají ovce, svezli se obrovským traktorem a zařádili si na terenních motorkách. Byly to úžasné dny, během kterých jsme měli možnost nahlédnout do běžného života australských farmářů na venkově. Navíc jsme zde přečkali hodně chladné dny. Dle Micka nejchladnější za posledních 20 let (bylo asi 10 stupňů) – dokonce studenější než v zimě. A jak že se o nás Monika dozvěděla? Od kamarádky Jackie Smith, u ktere jsme pobývali před pár dny.
Postelový týden
Ano, přesně tak. Skoro celý týden jsme spali v posteli. Nejdříve u Williamsových na farmě, dvě noci u Smithových v Esperance a hned nato tři noci u Moniky a Micka. Měli jsme se krásně – každý den teplá sprcha, mekká postel, domácí strava. Skoro se nám ani nechtělo odjíždět při představě konzervového jídla v ešusu, spaní ve stanu atd.
Nullarbor plain
Vstupní branou do této nehostinné vyprahlé polopouště je pro nás zlatokopecké městečko Norseman. Zde jsme museli nakoupit zasoby jídla na následující 2–3 týdny, sehnat kanystr na vodu. Budou nás totiž čekat až 190 km dlouhé úseky bez možnosti nabrat vodu. Cela Nullaborská plošina, dlouhá necelých 1300 km, je známá hlavně díky nekonečným úsekům s minimální vegetací, spalujícím horkem a velmi drsným klimatem. Proto je také téměř neobydlena. Záchytnými místy jsou zde tzv. roadhousy – benzinové stanice často spojené s motelem či caravan parkem. Vzdálené jsou od sebe kolem 120 km. Proto je důležité si vše vždy dobře naplánovat a mít dostatek pitné vody pro případné problémy spojené s prodloužením trasy. Naše zásoby činily na dvojici vždy kolem 20 litrů vody. Prvních několik dní jsme měli nečekaně příznivé počasí pro cyklistiku. Bylo kolem 15–20 stupňů, vítr moc nefoukal a občas nás osvěžila i nějaká ta přeháňka. Všichni po cestě nám říkali, že to je velmi neobvyklé počasí pro Nullarbor. Druhá třetina Nullarbor Plain pro nás byla hodně drsná a náročná. Celé dny jsme tvrdě šlapali proti silnému čelnímu větru. Dosahovaná rychlost byla kolem 10–12 km/h, při poryvech nás občas úplně zastavila. Byly to velmi vypjaté dny. Naopak cyklista jedoucí z opačné strany fičel průmerně 30 km/h a urazil denně 200 a více kilometrů. O tom se nám mohlo jen zdát! Poslední část Nullarboru nás překvapila razantní změnou počasí. Z přijemných 20 stupňů se během noci rázem oteplilo na 35 stupnu a další dny až na 37 stupňů! Rychlý nástup veder nám dával dost zabrat. Ale museli jsme se s danou situací poprat. A poprali! Úspešně! Po 12,5 dnech a odšlapaných 1250 kilometrech jsme dorazili do Ceduny, východní vstupní brány do Nullarbor plain. Průmerně jsme denně našlapali polopouští 100 kilometrů, s čímž jsme naprosto spokojeni. Tolik jsme ani nečekali.
A čím nás Nullarbor zaujal? Určitě svojí drsnou a nedotčenou přirodou, nádhernými, ničím nerušenymi západy slunce, parádním nocováním v divočině atd. Za zmínku také stojí nejdelší, absolutně rovná silnice na kontinentu, ktera je dlouhá 146,6 km. Během této vzdálenosti neuhne ani o centimetr. Jeli jsme po ní celý den a opravdu, stacilo by jen zamknout řidítka, strčit ruce do kapsy a šlapat!
V té době se na Nullarbor Plain pohybovalo vice nám podobných cyklistů. Věděli jsme o nich a obcas se s nimi potkávali. Byly to dva páry z Holandska, jeden Angličan, jeden Skot, dva Němci a v opačném směru i jeden Australan a dvě Australanky. Během zastávek na roadhousech jsme se seznámili s mnoha lidmi z různých končin světa, kteří také projížděli Nullarbor. Většina z nich nechápala, proč jsme na kole a k čemu se vlastně tak trápíme. Pro nás to ale ovšem byla velká výzva, dosažení další mety, poznání noveho… A o trápení nemohla být ani řeč. Od zaměstnance jednoho roadhousu jsme se dozvědeli o ješte větších bláznech, než jsme my kolaři. Prý nekteří “idioti” to chodí pešky, běhají, dva nezmaři to jeli na kolečkových bruslích a jeden Číňan pres tuto polopustinu tlačil dokonce popelnici, ve ktere zároveň přespával! Jojo, lidé jsou blázniví a mívají šílené nápady.
Flora a fauna na Nullarboru se liší úsek od úseku. Na okrajích jsou stromy, po nich už jen buš a uprostřed kromě vyprahlé trávy vůbec nic. Výstižný název “Nullarbor” má totiž původ z latinského “žádný strom”. Často jsou k vidění klokani, občas králíci a v jednom míste i orli požírající mršiny sražených klokanů u cesty. Těch je na Nullarboru mnoho. Byly úseky, kdy na každých 10–20 metrech ležel mrtvý klokan. Byly to smutné, ale bohužel reálné pohledy. Jednou jsme dokonce zahlédli i psa dingo. Po oteplení na Nullarboru znatelně přibylo much. Bez moskytiéry nelze být! Jakmile zastavíte, hned se na vás sesypou. Otravuje nás také bodavý hmyz, něo jako ovád hovězí.
Zhruba v polovině Nullarboru je hranice mezi Western a South Australia. Hraničním místem je osada Borser Village a předchází ji o několik km vzdálená Eucla, která je největší osadou na Nullarbor Plain s asi 40 obyvateli. Mají tu roadhouse, kemp, meteorologickou stanici, autoservis, muzeum a miniobchod. Zde jsme dokoupili chléb. Paráda. Ten nám uz totiž došel a následující týden bychom museli jíst už jen nudle a rýži.
V Border Village nám odmítli dát vodu. To se nám stalo prvně a byli jsme velmi překvapeni. Naopak v Eucle byl personál o hodně příjemnější a vodu nám dali bez problémů. Rozloučili jsme se tedy definitivně s Western Australia, kde jsme najeli 2995 km. Tato část země nás velmi zaujala a zanechala v nás plno krásných vzpomínek a zážitků. Byla divoká, málo osídlená, plná přírody a zajímavostí, velmi příjemná na cykloturistiku. Uvidíme, co nám prinese South Australia a dalši svazové republiky, které budou následovat.
Jižní Austrálie
Nás přivítala velmi horkým počasím, hladším a užším asfaltovým povrchem s nulovým odstavným pruhem. To znamená větší nebezpečí při projíždění roadtrainu. Krajina i vegetace podobná předchozí trase. Narazili jsme na několik barelů s vodou s upozorněním, že voda v nich je nespolehlivá a její pití je na vlastní riziko. Používali jsme ji tedy jen na mytí a schlazení našich rozpálených těl. Nádherné osvěžení uprostřed polopouště! Nullarbor jsme zakončili v přímořském, hezky upraveném městečku Ceduna. Zašli jsme na večeři, koupili si džus a další dobroty, o kterých jsme na Nullarboru jen snili. Na benzince jsme se byli pořádně osprchovat, vyprat, oholit – tedy udělat ze sebe opět lidi. Divočinu máme přece za sebou a jsme zase v civilizaci.
Někdy to jede, někdy ne!
Jojo, přesně tak to je. Zatím máme denní rekord 160 km, přičemž už kolem 13. hodiny jsme měli ujeto 91 km. Jindy jsou zase dny, že dřete a dřete a protivítr vas ne a ne pustit. A když máte večer najeto 70 km, býváte rádi. Denní dávky jsou závislé na mnoha faktorech – počasí (vítr, horko), reliéfu, kvalitě asfaltu, délce přestávek, defektech, časnosti ranního vstávání, chuti, fyzické i psychické kondici i počtu zajímavostí k navštívení. Proto jsou naše kilometrové výkony v itineráři tak rozlišné.
Ztráty a zisky
Už máme bohužel několik věcí na seznamu, které se s námi domů nevrátí. Nejdříve jsem záhadně přišel o své oblíbené digitálky Casio. Zda mi spadly z ruky či to bylo jinak, nevím. Pár dní nato přišla Renča o sluneční brýle. Zapomněla je v internetové kavárně a druhý den tam už nebyly. Naštěstí jsme ale s sebou brali do Austrálie dvoje nahradní. To byl velmi dobrý tah. Neboť před pár dny při pauze u silnice smetl silný poryv větru dalši Renčiny brýle ze stolu na silnici. Když jsme si to uvědomili, bylo pozdě. Rozjel je kamion! Takže už máme každý jen jedny brýle a musíme někde koupit rezervní. Bez slunečních brýlí tu nelze existovat! Do zisku by se daly započítat nálezy drobných mincí. A hlavně, našel jsem hodinky. Velké, střibrné, náramkové. Což tedy není můj styl…
Venkovské školy
Na venkově projíždíme okolo mnoha škol. Jedná se vetšinou o jednotřídky. Jak jsme se dozvěděli, ve výuce pedagogům pomáhají i rodiče, kteří se střídají a chodí učitelům asistovat. Systém australského školství, tedy alespoň toho v Západní Austrálii, do něhož jsme mohli malinko nahlédnout, je poměrně odlišný od českého. Jednotlivé předměty zde nejsou tak razantně rozděleny do hodin jako v Česku. Děti se zde učí více chápat souvislosti, návaznosti skutečností a dějů. Neučí se nazpamět. Výuka je zaměřena na porozumnění a pochopení daného problému, nikoli na jeho biflovani. Škola začíná vetšinou v 9:00, první přestávka je kolem 10:30 a pak kolem 12:00. Poté následuje odpolední vyučování. Děti již 4 let navštěvují tzv. předškoly, kde se formou her učí trošku počítat a číst. Mnoho Australanů si jako cizí jazyk volí japonštinu. To kvůli velkému přívalu asijských turistů, propojení obou ekonomik a velkému vzájemnému zahraničnímu obchodu. Děti jsou z jednotlivých farem ráno svážené do škol autobusy a odpoledne vozeny zpět domů. Lichý týden jede autobus jedním směrem, sudý týden opačným. Tedy jeden týden tráví určítí žáci v autobuse více času než jejich spolužáci z jiné oblasti, druhý týden naopak. Velmi fairové! Většina škol má své uniformy. Oblékání není striktní jako třeba v Anglii, ale jednobarevné kalhoty a tričko s límečkem a emblémem školy je povinností. Jedna škola má tedy modré oblečení, jiná zase červené atp., což je velmi praktické, neboť nedochází ke střetům mezi žáky, zda ten má Nike, Adidas nebo neznačkové oblečení.
Australština
Australská angličtina se nám nezdá příliš rozdílnou od britské. Určité odlišné místní výrazy tu pochopitelně jsou. Tak třeba Australan neřekne nikdy “kilometers”, ale použije vždy výraz “kejs” (foneticky přepsáno). Další nevšední výraz je “no worries”, znamenající “není, zač, v pohode, rádo se stalo”. Renču zaujal australský výraz “danny” označující toaletu. Pro “kolo-bicykl” mají Australané výraz “push-bike”. Pokud totiž použjete jen “bike”, mnozí si mohou myslet, ze mluvíte o motorce.
Síla slunce
Jak jsme si hlavně na Nullarboru vyzkoušeli, záření slunce tady v Austrálii nezabrání ani oblečení. Sluníčko opaluje i pod tričkem a kalhotama. Je nutné se mazat i pod oblečením a dávat si pozor. Při šlapání na kole jsou nejvíce náchylná ramena, krk, uši, horní části rukou, kolena a stehna, a pokud jezdíte v sandálech, tak nohy. Už jsme si na sluneční žár dost zvykli, ale je třeba se stále mazat a mazat krémem s vysokým UV faktorem. My zatím používáme 30. Když jednou ochranu podceníte, jako já už dvakrát, ihned poznáte sílu slunce. Projevy jsou poněkud jiné, než jsem znal z Evropy. Tady přismahnutí hodně svědí což kvůli neustále potřebě škrabání může způsobit například problémy s usínáním.
Kvůli horkům jsme museli take upravit denní harmonogram. Vstáváme brzy, šlapeme co nejvíce do 12–14 hodin a pak se někde ve stínu snažíme prečkat ta největší vedra. Znova vyrážíme zase až navečer kolem 16:30–18:00 hodin a šlapeme do tmy. Teploty se ted pohybují mezi 36 a 39 stupni Celsia. Prý ale během pár dní přijdou i čtyřicítky. To se máme tedy na co těšit!
Vozový park
V Austrálii je vidět nejvíce aut asijského původu. Hlavně značky Toyota, Nissan, Mitsubishi, Subaru atd. Z evropských značek tu jednoznačně vede Opel, prodávají se tu pod jménem Holden. Ostatní německá auta jako VW, Audi, Mercedes ci BMW tu téměř neuvidíte, pokud nejste ve velkomestě. Škodovku jsme tu ješte nezahlédli, zato ale dvě nebo tři Lady Niva. Tak aspoň neco slovanského! Typově tu jednoznačně vedou džípy, pick-upy a velké combi vozy. Malinká auta nám dobře známá z Evropy jako Clio, Peugeot 106, Toyota Yaris zde téměř nespatříte. Od místních jsme se dozvěděli, že velké terénní vozy jsou zde cca o 20–30% levnější než v Evropě, zato třeba za velike limuzíny Mercedes ci BMW tady zaplatíte mnohem více než na starém kontinentě.
Skalní útvary
U městečka Minnipa a Wuddina na severu poloostrova Eyre Penninsula se nachází několik zajímavých skalních útvarů. Všechny jsou z krásné načervenalé žuly. Nejvíce nás zaujala skála Pildappa Rock, ve tvaru zkamenělé vlny. Zajímavé útvary jsou také Tcharkulda Rock. Jedná se o kamenné balvanovité koule různě “poházené” na žulovém návrší. Zapomenout nesmíme na Mt. Wuddina, což je po slavném Ayers Rock (Uluru) druhý největší monolit v Austrálii. Na tento monolit se mi podařilo dostat kolo a sjet si ho dolů. Opravdu zážitek jet takový kus po jedné celistvé skále!
Závěrem
Z Ceduny pokračujeme Jižní Austrálií dále směrem do Port Augusty. V obci Kimba míjíme důležitý geografický bod. Jsme práve v polovine transkontinentální silniční trasy mezi Sydney a Perthem. Na konci Nullaboru tachometr ukázal 3500 km a teď před Port Augustou už 4000 km. Rychle to přibývá, ale hodně nás ještě čeká. Malinko upravujeme plány vzhledem k dobrým radám místních obyvatel. Každou chvilku nám někdo něco doporučí, poradí a navrhne. Původní plán jet na kole z Port Augusty 1300 km na sever na Ayers Rock asi nepodnikneme. Z více důvodů. Díky zajížďce 1500 km navíc po zajímavostech Západní Austrálie jsme tu časove později a ve vnitřní Austrálii budou šílená zdrcující vedra. Navíc celých 1300 km snad kromě Cooper Pedy není nic k vidění. Ušetříme raději čas i kilometry podíváme se někam jinam. Třeba neplánovaně do úžasného pohoří Flinders Ranges, na faunou přecpaný ostrov Kangaroo Island nebo na všemi opěvovanou Tasmánii. Ayers Rock (Uluru) ale úplne vzdát nechceme. Pokusíme se tam dostat busem či stopem a ušetřit si asi 2 týdny nezáživného šlapání. Zda se nám zadaří je zatím ve hvězdách. Už teď ale víme, že i bez Ayers Rocku na kole se do 6000 km nevejdeme. Nynější odhad i se všemi doporučenými odbočkami k zajímavostem je cca 7500 km. Je tedy třeba přestat psát a šlápnout do pedálů.
Postřehy a zajímavosti
- V Austráli pračky perou převážně ve studené vodě
- Farmáři nedostávají vůbec žádné dotace
- Lidé jsou velmi pohostinní, nápomocní a přátelští
- V poslední době se tu rozmáhá výnosné hornictví – zlato, nikl, uran, opaly, zirconium…
Cyklocestovatelé Martin a Renáta děkují všem sponzorům, partnerům, kamarádům a dalším, kteří jakkoli přispívají ke zdárnému úspěchu celého projektu!
