Rubrika: Témata

Město Duchcov najdeme v Severních Čechách na úpatí Krušných hor. Leží v okrese Teplice a je od nich vzdáleno 8 km. První písemná zpráva pochází z roku 1207. Město se nachází v nadmořské výšce 201 metrů. Na území žije 9002 obyvatel. Jeho dominantou je zámek, který nechal postavit Jan Bedřich z Valdštejna během deseti let. V letech 1675 až 1685 tak vznikl na místě staršího renesančního lobkovického sídla z konce 16. století podle plánů J.B. Matheye zámek nový a skvostný. Netrvalo dlouho a roku 1 707 byl rozšířen o dvě křídla a okolo něj byla založena barokní zahrada, práce na níž trvaly až do roku 1720.

Původně žili v Duchcově pánové ze Sulevic, kteří jej získali roku 1473. Později byl na tomto místě hrad pánů z Oseka a po roce 1570 zde vznikal zámek pro Václava Popela v Lobkowicz, který budoval Filip Vlach podle plánů Ulrica Aostaliho. Roku 1731 došlo po úpravě terénu k rozšíření zahrad a tyto plochy byly zajištěny opěrnými zdmi. Tím byly vytvořeny dobré podmínky k založení tzv. Knížecí zahrady. V letech 1967–68 se dočkala rekonstrukce v duchu baroka. V nižší části zahrady je květinový parter, při opěrných zdech byly vysazeny popínavé růže. Lomená osa zahrady vychází z bočního vstupu a je zakončena plastikou. Stromky jsou stříhané do jehlanů. Výškový rozdíl vyrovnává dvouramenné schodiště s drobnou kašnou s maskaronem. Dolní rozšířená část je oddělena od přírodního parku okrasnými jabloněmi. V letech 1812 až 1818 byly rozsáhlé zahrady upraveny na klasicistní přírodní park a klacisistně byly předělány i fasády zámku.

Barokní období v zámku vyvrcholilo stavbou hospitálu s kaplí Nanebevzetí P. Marie umístěnou na středu stavby s freskou V. V. Reinera. Hospitál byl nejspíš dílem litoměřického stavitele Octavia Broggia. Jeho maketu můžete dodnes spatřit při prohlídce interiérů zámku. Umělcem, který završil výzdobu špitálu, byl Václav Vavřinec Reiner. Již před rokem 1720 namaloval pro Jana Josefa Valdštejna rozsáhlý cyklus obrazů valdštejnských předků. Je možno je shlédnout na stěnách hlavního sálu zámku. Výzdobu tohoto sálu dokončil rozsáhlou nástropní freskou. Roku 1728 přišel do města znova, aby na žádost vyzdobil kapli špitálu. Reiner byl v té době umělcem známým a velmi žádaným. Ve své tvorbě rozvíjel dědictví Karla Škréty a říká se, že v mnohém navazoval na Petra Brandla. Co se týká fresek, byl jeho vzorem přítel Jan Kryštof Liška, který ho zřejmě zasvětil do této malířské techniky.

V roce 1956 a v dalších letech byla téměř třetina parku zasažena těžbou hnědého uhlí. Již zchátralý barokní hospitál mu padl za zbytečnou oběť. Byly zachráněny jen Reinerovy fresky, pro něž byla speciálně v zahradě parku vybudována stavba, kam byly stropní i další freskys ložitě umístěny. Nyní je opět z technických důvodů stavba dlouhodobě nepřístupná veřejnosti.

Pavilón speciálně pro tuto Reinerovu fresku projektoval v roce 1972 Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů v Praze podle návrhu prof. ing. arch. Jana Sokola. Koncepci pavilónu určovaly rozměry a tvar původní kopule, zachována musela být i výška fresky nad podlahou a osvětlení čtyřmi oválnými okny v kopuli. Stavba pavilónu byla zahájena zároveň s rekultivací zámecké zahrady. Stavbu prováděly Doly Julia Fučíka v Bílině a Inženýrské a průmyslové stavby v Praze. Mezi prvním výkopem 11. 5. 1973 a závěrečnou kolaudací počátkem roku 1976 bylo možno vidět celou řadu unikátních stavebních postupů, které byly nezbytné, protože životnost stavby v našich podmínkách má překročit 300 let. K nejtěžším pracím patřila přesná konstrukce kopule. Oprava a instalace fresky trvala až do 5. července 1982, kdy proběhla kolaudace hotového díla. Slavnostní zpřístupnění pavilónu s Reinerovou freskou se uskutečnilo 19. května 1983. Představy o uchování fresky pro veřejnost na 300 let byly sice krásné, ale realita je zcela jiná.

V srpnu jsem se tedy alespoň zúčastnila prohlídky zámku a zahrady s vodní plochou . Úžasným zážitkem je prohlídka hlavního sálu s Valdštejnskou rodovou galerií, kde na vás dýchne historie. Jinak uvidíte v interiérech historický nábytek od gotiky až do poloviny 19. století a tři místnosti (knihovnu, ložnici a pracovnu), kde žil známý a doslova věhlasný Benátčan Giacomo Casanova jako správce knihovny (bibliotékář) majitele zámku. Byla to spíše úloha čestná, ale finančně odměňovaná. V zámku je možné shlédnout i křeslo, ve kterém umělec života a lásky zesnul. Je na něm položena rudá růže. Roztomilé je, že se říká, když si na křeslo nějaký muž sedne a spočine, nasaje jeho energii a stane se stejně dobrým milovníkem jako mistr sám. Háček je jen v tom, že je křeslo nepřístupné a za provazem. Docela to chápu, protože by v něm byl jistě dávno vyseděn ďůlek.

Překrásná je v zámku výzdoba chodeb, kde si můžete prohlédnout grafiku ze 17. a 18. století, na většině z nich je motiv slavných Benátek. Zajímavá je i vojenská zbrojnice. V zámku bezesporu zaujme také biliárový pokoj, který je pojmenován podle zdařile rekonstruovaného monstrózního, čtyři metry dlouhého biliárového stolu z masivu. V pokoji jsou ale i jiné stolky pro hry, kombinované a patrové nebo sklopný stolek karetní. Celá místnost byla určena pro hry a zábavu a biliárový stůl má navíc nevídané osvětlení. Jedná se o soustavu ploch po obou stranách nad stolem, na každé z nich je umístěna svíce a za ní zrcadlo. Tím, že se plamen v zrcadle odrážel a tyto bloky jsou umístěné v řadách proti sobě byl celý čtyřmetrový stůl při hře dokonale osvětlen. Zatím jsem nikde nic obdobného neviděla. V rohu místnosti jsou vysoká a krásná kachlová kamna, do kterých se nakládalo zvenčí z chodby, aby panstvo nebylo při hře rušeno. Bývá to často na mnoha zámcích.

Při prohlídce knihovny (kde knihy nejsou původní a jsou dovezené z jiného zámku) na vás paní průvodkyně klikne a ve stěně za vámi s knihami odjedou do pozadí maskované dveře a světe div se, v komůrce za knihovnou sedí v celé své kráse maketa Casanovy píšícího za stolem…). Můžete si jej vyfotit podobně, jak to dělá i většina cizinců, kteří zámek navštíví. Je to výjimka. Projela jsem během letošního (2008) srpna sérii zámků a úplně ve všech je focení během prohlídky buď úplně zakázané, nebo se musí koupit povolenka zvlášť mimo vstupné.

Pokud vás zajímá bohatý život dobrodruha Casanovy, přijďte na prohlídku zámku nebo si jeho životopis přečtěte třeba na stránkách http://www.pru­vodce.com/duchcov/ . Dočtete se o něm, že byl nejen dobrodruh a svůdce žen, ale i to, že v noci na 25. července 1755 byl zatčen agenty benátské inkvizice a uvězněn v dóžecím paláci v lepším vězení, podstřešních Olověných komorách. Původně tam měl pobýt celých pět let, ale po patnácti měsících se mu podařilo utéct. Prokázal při tom mnoho důvtipu i odvahy. Nejen jeho život sám, ale i jeho spisovatelské dílo je hodno zastavení. Říká se, že nebýt na sklonku svého života právě tady v klidu na Duchcově, kde prožil posledních 13 let svého života, nestal by se proslulým spisovatelem, ale vzpomínalo by se na něj hlavně jako na cestovatele, dobrodruha a sukničkáře. Zemřel 4. června 1798 . Byl pohřben na hřbitově u sv. Barbory. Když byl „Starý hřbitov“ proměněn na park, zmizel i jeho hrob. Duchcovský „casanovista“ B. Marr se domníval, že roku 1822 v zámeckém parku nalezený, hrubě zpracovaný kámen je náhrobní kámen Casanovův, ale později se zjistilo, že to byl žertík duchcovských kameníků.

Když prodali Waldstein-Wartenbergové svůj duchcovský zámek státu, přestěhovali svoji knihovnu do Mnichova Hradiště včetně archivu a památek na Casanovu. Další část do Prahy a Doks. Až po roce 1945 se Casanovova pozůstalost z archivu a knihovny zase sešla v zámku v Mnichově Hradišti.

Na náměstí proti zámku nepřehlédnete druhou duchcovskou dominantu a to sloup Nejsvětější trojice, který vznikl v letech 1750 až 1760. Nechal ho vybudovat František Josef Jiří z Valdštejna. Barokní sousoší vytvořil v letech 1750–1760 duchcovský sochař Matyáš Kühnel. Při příjezdu do města mě nadchla úžasná budova gymnazia, kde se dalo nakouknout i do zahrady. Budova byla postavena v letech 1923–1926 podle projektu architekta Ladislava Skřivánka. Pokud budete ve městě nenechte si pohled na ni ujít.

Určitě pojedete i kolem obrovského rybníka se jménem Barbora a před vchodem do zámeckého nádvoří budete po levé straně obdivovat kostel Zvěstování Panny Marie, který byl prý dokončen v roce 1721 F. M. Kaňkou. Plány na výstavbu tohoto barokního skvostu však nechal vytvořit Arnošt Josef z Valdštejna již v roce 1696 stavitelem Marcem Antoniem Canevalou. Koncem 2. světové války a to 10. května 1945 byl kostel vypálen a při tomto zničujícím a rozsáhlém požáru byly nenávratně zničeny oltářní obrazy od V. V. Reinera a dřevěné nadživotní plastiky od Matyáše Brauna.

V Duchcově se dá prožít příjemný den. Můžete se zastavit i u kašny sv. Floriána, prohlédnout si Kapli sv. Barbory nebo sochu – pomník Karla Havlíčka Borovského. Pokud je dobré počasí, můžete skončit na duchcovském koupališti. Když prší je nejlépe navštívit místní muzeum, které sídlí v barokním domě s renesančním jádrem. Je jedním z nejstarších domů ve městě. Mají tady výstavní síň Jana Ignáce Poppela, kde se konají příležitostné výstavy. V badatelně je možné nahlédnout do písemností B. Marra o životě G. Casanovy. V atriu muzea je zachovaná část jinak téměř zaniklých hradeb a galerie historických kamenných reálií.

Najdete tady všechno. Krásné koupaliště s rozlehlou a čistou písečnou pláží a tobogánem, který hned vyzkoušela moje dcera. Píšou o něm, že má téměř 100 metrů délku a je vysoký devět metrů. Navíc jsou tu i stánky s občerstvením a placené a hlídané parkoviště. V Zákupech je toho ale co stojí za pozornost víc. Můžete vidět radnici založenou v 16. století. Je tu i kapucínský klášter, který kvůli špatnému technickému stavu není nepřístupný.

Za to je přístupný kostel, který byl vystavěn v letech 1550 – 1562. Je zdoben presbytářem s patrovými přístavky a sakristií. Celé zařízení kostela je pseudogotické. Nejzajímavějšími exponáty jsou sochy dvou světců z poloviny 18. století a obraz Nebeské Trojice také z poloviny 18. století. Kolem kostela je hřbitov, na jehož zdi se dochovalo sedm náhrobků z 18. století.

Ve městě zaujme ještě morový sloup se sousoším Nejsvětější Trojice ,1706 – 1710, dvorní sochař Anny Marie Františky Ondřej Dubke, a domy, o kterých se ví, že hodně z nich bylo přestavěno ve druhé polovině 19. století, nejspíše v souvislosti s prosperitou města způsobenou častou přítomností Ferdinandova dvora. I zvenčí působí monumentálně barokní zámek Zákupy s rozlehlou zahradou a jedním živým medvědem pod hradem. Dříve mívali dva, jeden ale umřel. Uvnitř zámku najdete rokokové interiéry.

O osídlení místa, kde jsou dnešní Zákupy jsou první zprávy už ze 14. století. V okolí dnešního kostela bývala německá obec a v okolí dnešního zámku česká obec. Časem splynuly obě dvě a staly se městem. Česky se nazývalo Zákupy a německy Reichstadt. Tehdy patřily rytířskému roku Pancířů ze Smojna. Na místě dnešního zámku stával už koncem 14. století na skále hrad.

Od 60. let 15. století vlastnili hrad Berkové z Dubé. Byl to významný severočeský rod, ale žádný z nich ničím nevynikal až Zdislav Berka z Dubé, původem docela chudý zbohatl až když se zasloužil a pomohl při volbě Ferdinanda I. Habsburského na český trůn a ještě ho celý život podporoval. Odměnou mu byly peníze, které dokázaly sloučit Zákupy a dalších pět vesnic z okolí s dvěma vzdálenějšími vesnicemi a celým milštejnským panstvím, k němuž patřilo město Cvikov a kolem devíti vesnic. Zdislav Berka nejdříve zastával úřad zemského sudí, později byl jmenován zástupcem (fojtem) v Horní Lužici (severně od nás, centrum v Budyšíně, která tehdy patřila k Českému království) a nejvyšším hofmistrem. Ačkoliv bylo známo, že král jinak věcnými a finančními odměnami šetřil, přesto pan Zdislav za svoji věrnost od něj získal mnoho výhod, ale i peněz a pozemkového majetku. Koupil si další panství Jablonné (v Podještědí) a do zástavy od panovníka získal panství Mělník. Na všech svých panstvích příliš nepobýval, protože se zdržoval více v Praze u svého panovníka. Jeho majetek, který tak krásně rozmnožil mu ale nebyl nic platný, protože ač sám byl třikrát ženatý, nepodařilo se mu zplodit jediného potomka, který by po něm majetek převzal. Po jeho smrti byl rozdělen dle jeho závěti dalším příbuzným.

Podařilo se mu ale přebudovat hrad na výstavní sídlo, rozsáhlý renesanční zámek s jedním patrem. Ten pak vlastnil po dobu 25 let Zbyněk Berka z Dubé. Byl to syn Zdislavova bratrance, nepříliš majetný. Díky stejné politice se mu podařilo rozšířit panství o panství Horní Police a podařilo se mu oženit s dcerou významného a bohatého šlechtice, Veronikou z Lobkovic. Na rozdíl od Zdislava, zplodil Zbyněk v rychlém sledu s Veronikou dvanáct potomků. Mnoho z nich ale zemřelo záhy ještě jako děti. Než roku 1578 Zbyněk zemřel zámek vyhořel. Byl rychle opraven, dodnes se zachovaly sgrafitové fasády na půdě na štítě.

Roku 1612 ale muselo být panství prodáno. Syn Jan zemřel v tomtéž roce co otec a syn Václav byl nezletilý a tak zámek před prodejem obhospodařovali poručníci. Novým majitelem zámku pak byl manžel Václavovy sestry Elišky, Jan Novohradský z Kolovrat. Ten ale zemřel již roku 1613 a jeho syn Zbyněk Novohradský během 30. leté války a protože byl bezdětný panství přešlo na jeho ženu Annu Magdalénu z Lobkovic.

Majitelé se střídali až vévoda Julius František nechal zámek přestavět do raně barokní podoby. Stavba se v ní dochovala dodnes. Přestavbu tehdy vedl nejdříve Domenico Orsi a později Julius Broggio. Barokní úpravy ale dokončila až vévodova dcera Anna Marie Františka. Ve druhé polovině 18. století se majitelé opět rychle střídali, zámek nebyl obýván a chátral, a to i poté, co ho r. 1805 získali Habsburkové.

Když r. 1848 odstoupil císař Ferdinand V., vládl v letech 1835 až 1848, zvolil si Zákupy (spolu s Ploskovicemi) za své letní sídlo. Měl epilepsii, na kterou tehdy neznali lék a obávali se jí. Lékaři doporučovali jen klid a neměnnost. Proto byl Ferdinand jako malý držen v absolutním klidu, nebyl ani vzděláván, nedovolovali mu ani žádná tělesná cvičení.Změnilo se to až v jeho devíti letech, když nastoupil nový vychovatel. Později byl oženěn s Marií Annou Karolínou, princeznou sardinskou. Podle přání jeho otce za něj ale vládla rada složená z knížete Metternicha a hraběte Kolovrata a do vlády zasahoval i císařův příbuzný arcivévoda Ludvík. Za revoluce roku 1848 Ferdinand V. v Olomouci, kam se s dvorem uchýlil, odstoupil. Ani on neměl děti, a tak se císařem stal jeho synovec František Josef I.

V zimě r. 1850 – 1851 a r. 1853 byly architektem Bělským provedeny drobné stavební úpravy, zejména však celý zámek nově vytapetován, vymalován a zařízen, protože před tím byl úplně zanedbán. Tyto práce vedl „dekoratér“ Josef Veselý z Prahy a prý na jeho doporučení byla výmalba stropů zadána pražskému malíři Josefu Navrátilovi. Byly i nově zařizovány a zdobeny jednotlivé pokoje a to ve stylu romantismu, chcete-li druhého rokoka. To obnášelo sounáležitost a kontinuitu, např. čalounění bylo shodné se závěsy a případně i s tapetou nebo výmalbou. Prostě všechno ladilo se vším, jak barvy tak vzory. Třeba v prvním salónu císařovny jsou dodnes stejné závěsy a potahy křesel. Císařovna se prý osobně podílela na zařizování zámku a sama si prý látky i vybírala. Proto právě sem Ferdinand s císařovnou až do své smrti přijížděli pravidelně každé léto. Císař měl mnoho zájmů, vynikala nad nimi botanika a zemědělství i hospodářství a tak se tady sám staral o statek, který před tím ztrátový začal vynášet. Dávali s manželkou i mnoho peněz na charitu a opravy kostelů a far a tak byl v okolí značně oblíben. Po jeho smrti dostal majetek císař František Josef I. a Marie Anna Karolína dožila na Pražském hradě.

Zámek pak býval opuštěný. Císař František Josef I. byl na zámku prý pouze dvakrát a to roku 1876, kdy tady jednal s ruským carem Alexandrem o otázkách Balkánského poloostrova, roku 1899 tu bydlel, když se v okolí konaly manévry armády. Prameny tvrdí, že jediný syn Františka Josefa I. korunní princ Rudolf a jeho manželka Štěpánka Belgická dleli v Zákupech pouze krátce roku 1881, dva měsíce po své svatbě a osm týdnů v létě roku 1882. Princ Rudolf se věnoval hlavně lovu v okolních lesích a na Novozámeckém rybníku u Zahrádek. Štěpánka, i když na několika lovech byla s ním , byla většinu času sama se svými dámami a cítila se opuštěná. Takovým životem došlo mezi manželi brzy k odcizení, které způsobilo 30. ledna 1889 tragédii na zámečku Mayerling, kde princ Rudolf pravděpodobně zastřelil nejprve svoji milenku a potom sám sebe. Novým následníkem trůnu byl jmenován synovec Františka Josefa I. František Ferdinand d´Este. R. 1889 byl též na manévrech, ale už tehdy měl neshody s císařem kvůli svému ohlášenému nerovnému sňatku, proto se odstěhoval do České Lípy. Do Zákup pak přijel pouze uzavřít sňatek s Žofií Chotkovou 1. července 1900. Svatba zde však proběhla velmi rychle a bez přítomnosti významných členů dvora. Oba manželé byli později, 28.6.1914, zastřeleni v Sarajevu, což dalo podnět k rozpoutání první světové války. Za první světové války zámek sloužil jako vojenský lazaret.

Veškerý habsburský majetek byl roku r. 1918 převzat státem, když vznikla samostatná republika. Muzeum, které tady bylo otevřeno roku 1936 zaniklo po Mnichovské dohodě, kdy zdejší kraj byl připojen k Německu. Správu zde převzaly říšské lesy a statky. V letech 1940 – 1941 byli v zámku ubytováváni Němci z neněmeckých oblastí, přesidlovaní do Říše. Po druhé světové válce celý komplex včetně zahrady převzala památková péče a nyní je součástí Národního památkového ústavu. Mezi léty 1977 – 1985 byl zámek z důvodu rozsáhlé rekonstrukce uzavřen.

Dodnes je překrásnou ozdobou zámku raně barokní Kaple, která byla přistavěna k renesančnímu zámku koncem 17. stol. Františkem Juliem. Můžete obdivovat oltář z kararského mramoru z druhé poloviny 19. století a nepřehlédnete na oltářním obraze sv. Františka z Assisi, kterému je kaple zasvěcena. Na oltáři je umístěna neogotická stříbrná monstrance. Na stropě je úchvatná barokní štuková výzdoba opravená v polovině 19. století sochařem Václavem Levým.

Zámek obsahuje klasické pokoje jako jiné zámky, pokoje císaře, pracovny, salony, jídelnu, hernu, přijímací kabinet, hudební kabinet, ložnici, převlékárnu, zajímavým je dětský pokoj, ačkoli Ferdinand V. děti neměl. Byl vystavěn a zařízen pouze pro děti příchozích návštěv, kde si hrály se svými vychovatelkami a spolu. Z hraček se tady zachovaly panenky s porcelánovými hlavami s parukami z pravých vlasů. Malá je vosková, v zelených šatech. Hračka na klíček, skládačka. Cínoví vojáčci, kuchyňka z měděného plechu, sáňky, to všechno si zde můžete prohlédnout. V prvním salonu císařovny mě zaujal strop s výjevy z jižních krajin jako Itálie a Balkán a portréty, na kterých je namalován Ferdinandův synovec a nástupce František Josef I. a jeho manželka císařovna Alžběta („Sisi“). V druhém salonu císařovny jsou ojedinělé obrazy, portréty, spíše obrázky francouzských šlechtičen, v rohu u okna , na kterých jsou šperky dívek zhotoveny ze sklíček. Pocházejí ze 17. století. Jako ženu mě pochopitelně zaujal pokoj se sbírkou porcelánu.

Ví se, že porcelánové kabinety byly oblíbeny ve šlechtických kruzích zejména v 18. stol. To se v Evropě začal porcelán vyrábět. První porcelánku založil v roce 1710 sasský král August II. Přestože tajemství výroby porcelánu bylo přísně střeženo, rozšířila se jeho výroba brzy do dalších evropských zemí a určitě to nebyla škoda. Právě tady jsou vidět ukázky nejznámějších evropských porcelánek (Míšeň, Vídeň, Berlín Sevres). Podle barvy potahů a nádobí je tady nazvána Modrá jídelna, která sloužila jen dvorním dámám a do mé oblíbené knihovny, ráda si je na zámcích prohlížím, se tady dá jen nahlédnout. Je tady převážně německá a francouzská literatura a převažují spisy o Napoleonovi a Orlíkovi.

Mé ještě oblíbenější místo na hradech a zámcích je zámecká zahrada. Tady si můžete chodit docela dlouho, má totiž dvě části a jednu poměrně rozsáhlou. První část je dodnes francouzský park, který je pozůstatkem původní barokní zahrady a je to ta menší část hned u příchodu do zámku. Ta byla šlechtěna a stavěna delší dobu, dodnes jsou zde dochované terasy, které zřejmě vznikly za Anny Marie Františky okolo roku 1700 se sochařskou výzdobou. Určitě se na nich podílelo větší množství umělců. V 19. století následně vznikl sousední přírodní anglický park, který vypadá nedávno z větší části zrekonstruovaný. Jeho osou je alej plná jírovců maďalů, která směřuje od vstupní brány do brány hospodářského dvora. Pro Ferdinanda V. zde kdysi byly postaveny skleníky. Zákupy Vás určitě nadchnou stejně jako mě, obzvlášť když si v nedaleké hospůdce dáte na závěr jako já staročeskou kachničku.