V pondělí prvního září vyrazili Martin Beťko s Michalem Vičarem z Horního náměstí v Olomouci se svým embéčkem Jůlinkou na cestu kolem světa. Od té doby projeli šťastně Polskem, Estonskem až do Ruska. Projeli Petěrburkem, navštívili Moskvu a pokračují dál. V Nižném Novgorodu opravili karburátor zanesený nekvalitním ruským benzínem a zakotvili u českých kolotočářů. Přinášíme vám autentické úryvky z cestovního deníku tak, jak nám přišly do redakční pošty.

Tallin jsme si docela užili. Přidali jsme se k erasmáckým studentům. Poté co nám o jedné čtvrti jejich průvodce řekl, že je nebezpečná, že je tam plno „drug adicts a homless people lajing everywhere on the streets“. V noci jsme se tam s Julčou vydali. Jediný drug adict a homless co jsem však viděl, byl Maťo, občas mu píchačku přidržoval Stejski.

Ruské hranice jsme v Narvě hledali asi tři hodiny, protože tam mají fakt divný systém. Celníci z nás byli docela nervózní, protože jsme vyplňovali všechny papíry až na místě. Tak nám za oplátku prohledali celé auto, ale pivo schované pod kufrem nenašli. Jsou to senilové. Za to našli naší lékárničku plnou léků, tak jsem jim vysvětlil, že jsem drug adict. V kombinaci s neobvyklým autem nevěděli, co na to říct a tak se nás chtěli zbavit.

Zbavit se nás chtěl i první policajt. První pokutu jsme platili hned za hranicema, Maťo projel zákazem vjezdu přímo před policejní budkou. Stálo nás to půl hodiny ukecávání, 400 rublů, jednu láhev vodky a čtyři plechovky Zubra. Musel jsem použít i argumenty tvrdšího kalibru, například jsem policajtovy tvrdil, že „za 400 rublů kupíš doma dvě děvočky“, popřípadě: „My chudí studenti z Bosny.“ Stejně jako celníci se nás nakonec chtěl zbavit, a tak Maťovi vrátil řidičák.

Petěrburg je špinavé město s krásnými paláci v centru. Turisti si ale více než Zimní palác s carem fotili Julču s Zimním palácem, což se jí samozřejmě velmi líbilo a odvděčila se nám bezproblémovým průjezdem Petěrburskými zácpami.

Do Moskvy je cesta daleká, a tak jsme cestou udělali několik nezbytných oprav, už se cítím jako mechanik. Nejprve jsme diagnostikovali problém (uvolněný chladič) následně jsme zvolili vhodné nástroje (klíč číslo 13) a provedli nápravu (dotáhli šroub) Aby toho nebylo málo, vyměnili jsme jednu pojistku a dotáhli sytič, prostě Pat a Mat v akci.

Teď jsme v Moskvě, bydlíme u Nataši. Nataša je psycholog a žije na kraji města se svým manželem. Docela si rozumíme, hlavně po konzumaci většího množství lihovin. Jsou docela milí, a tak se ani nezlobili za naše pětihodinové zpoždění kvůli zácpě v Moskvě. Je tu klemra jak v Cařihradu a tak zítra zkusíme zimě ujet na sever, na Ural. Prší, ještě že jsme vyměnili tu pojistku, protože jinak by nám nešly stěrače. Šli jsme na procházku kolem Kremlu. Putina ani Medveděva jsme neviděli, přej jsou v první linii v Gruzii.

Haha! Práve sme sa pridali ku kolotociarom. Ale po poriadku. Dnes bol deň plný zvratov. Včera k večeru sme dorazili do Nižného Novgorodu. Názov mi pripomínal Dolný Kubín. O to viac som bol prekvapený, keď som zistil, že toto mesto má 2 miliony obyvateľov. Skutočná perla ale ešte iba prisla…

Asi po dvoch kilometroch jazdy mestom motor odrazu stratil ťah, zakašlal a uložil sa k spánku… Naša úporná snaha po sebe navzdory zákonu akcie a reakcie nezanechala ani ten najmenší efekt. V jazere kauzality sme nerozčerili jediný kruh, až na to, že sme naším hektickým pobehovaním okolo auta pobavili dve mladé Rusky, ktoré nás následne prehovárali k inhalácii ilegálnych psychotropných látok, čo sme, s ohľadom na našu beznádejnú situáciu a z toho prameniacu nastupujúcu depresiu, poľutovaniahodne odmietli…

Miestna mládež nás potom úspešne dotlačila k benzinke, kde sme upadli do bezvedomia. O desiatej ráno na druhý deň nám jeden z mládežníkov klope na okno. Zlatá ruská duša nám pomohla presvedčiť mechanika Voloďu, aby sa nám pozrel na „mašinu“. Po chvilke spoločného chaosenia sme diagnostikovali problém: ako ináč, ruský benzín. Celý karburátor bol zanesený podivným svinstvom, rovnako benzinove cerpadlo a filter. Na skúšku sme vymenili nový karburátor za náhradný starý, ktorý sme vylovili odkialsi z útrob embéčky a skutočne – motor zase vrčí! Podivne však poskakoval, tak sme sa rozhodli starý kaburátor opäť odmontovať, kúpiť technický benzín vycistiť a prefúknúť pôvodný karburátor a namontovať ho späť. To už sme ale s Michalom zase osameli. S radosťou konštatujem, že po tomto výkone Júlinka zase šlape ako hodinky. Od kohosi z mnohých prístojacích, ktorí sa pri nás za celý deň nášho kutenia postupne vystriedali, sme zistili, že nie sme jediný Čechoslováci v meste. Vraj tu na Leninovom prospekte zakotvili český kolotociari…

Na čerstvo vyladenom aute sme sa ich teda vydali navštíviť a čuduj sa svete, už tu na nás boli nachystaní. Pri večeri a káve sme podebatili o špecifikách kolotočiarkského života – niekedy poreferujem. Preparkovali sme auto k maringotkám a zmyli zo seba prach a kolomaz. Vraj tu zajtra majú veľkú slávu – Dni mesta. Tak sme sa rozhodli na deň ostať. Som zvedavý a dosť sa teším. Snáď ma zajtra nechajú obluhovať nejaký kolotoč. Pekne to tym Rusom osladim za ten benzín, chacha!

Práve sa okolo mihol Michal a hukol na mňa, že si ide kúpiť niečo na jedenie a že sa vraj keď tak stretneme „doma“ pri kolotočoch. Heh, toto ma fakt baví.