Rubrika: Témata

Po deseti dnech strávených v horách nás probouzí nezvyklé horko. Vyrážíme na nádraží a chceme koupit lístky. Do druhé třídy jsou vyprodané, musíme tedy do první (stejně to není drahé). Konečně je paní pokladní všechny (rukou) vypsala, tak hurá do magazínu utratit poslední Leva a stotinky. Slečna prodavačka nám ochotně vymýšlí nejrůznější kombinace, co si můžeme přesně za onu částku koupit.

Přijíždí vlak a nastupujeme do prvotřídního řeckého vagónu. V kupé je spousta místa na nohy, klimatizace fouká, posouváme si sedačky do ležící polohy a zpátky, abychom viděli okolní krajinu.

Bohužel jsme si to moc neužili – za hranicí nám průvodčí sděluje, že kvůli lesním požárům pojedeme náhradním autobusem. Sice je taky luxusní a do Soluně přijíždíme včas, ale musíme cestovat s tou lůzou z druhé třídy.

V Soluni se vydáváme na procházku po pobřežní promenádě, bohužel dojem kazí čtyřicetistupňové vedro a batohy na zádech. Zastavujeme se u Bílé věže, která je je považována za nejstarší památku v Soluni, přestože nikdo s jistotou neví, ze kdy pochází. Obědváme ve stínu stromů v parku u věže. Letní klid ruší čtyřproudá silnice vedoucí těsně okolo – říkám si, že se za magistrálu na pražském Václavském náměstí nemusíme tolik stydět.

Následně odjíždíme k Epanomi, kde tušíme kemp u moře. Jedeme autobusem linky 3 na konečnou stanici IKEA a pak liknou 69A až k pláži, po cestě kladně hodnotíme zdejší vozidla městské dopravy značek Volvo, Saab a Mercedes, která působí komfortním dojmem i přes pokročilý věk některých exemplářů.

Za cedulí Golden Sand se nachází písečná pláž, kde si za pár euro můžeme postavit stany ve stínu stromů. Víc jsme si těžko mohli přát. Odhazujeme batohy a běžíme se ochladit do moře. Paráda!

Další den se svědomitě věnujeme slastnému nicnedělání. Den zahajujeme pochutinami z nedalekého obchodu, jako jsou ovčí jogurty, broskve a třešňová marmeláda. Střídavě ve vodě, na písku a ve stínu stromů trávíme dopolední, polední i odpolední horka a nastává otázka, co večer. Většina chce okusit noční život Soluně, my zbylí míříme do nedalekého Epanomi. Během čekání na autobus i přes jazykovou bariéru čile konverzujeme s Řeky, popojíždíme pár zastávek a procházíme malé uličky, obdivujeme kostely a nasáváme atmosféru středomořského městečka.

Procházka končí u restaurace na náměstí. Chceme si dát nějakou místní specialitu, jenže číšník nám nerozumí ani slovo. Zato nám ukazuje, ať jdeme za ním, v kuchyni vyndavá ryby z mrazáku a ukazuje, jak se připravují. Fakt dobrý! Dávám si nějakou rybu, Pavel špíz a Markéta řecký salát. Všechno je naprosto vynikající, k tomu popíjíme retsinu – smolné víno. Na závěr nám přináší žlutý a červený meloun. Zcela spokojeni se chvíli před půlnocí vydáváme na cestu dom. Na zastávce autobusu není jízdní řád, jdu se tedy zeptat lidí sedících na zahrádce vinárny, zda něco ještě pojede. Moc si nerozumíme, chápu to tak, že za čtvrt hodiny pojede, když tu se jeden pán zvedá, že nás tam zaveze autem. Dovezl nás až k bráně na pláž, srdečně se loučíme a ještě dostáváme chipsy. Řekové jsou super!

Nakoupit snídani, ranní koupel, obstarat jídlo na cestu, naposledy se smočit v moři, autobusem na nádraží a koupit lehátka do Prahy. Tak vypadal stručný scénář posledního dne. Zádrhel se vyskytl až v posledním bodě – lehátka se prý kupují až ve vlaku.

Čekáme tedy na peróně, už je hodinu po odjezdu a vlak stále nikde a ani se nic o zpoždění nehlásí ani nepíše na informačních tabulích. Jsme už trochu nervózní, zatímco Řekové to berou s ledovým klidem. Konečně je tu! Úspěšně nastupujeme do komfortního lehátkového vozu, jehož obsluhu zajišťují dva milí Češi, se kterými se hned dáváme do řeči. Vyjíždíme k hranicím bývalé jugoslávské republiky Makedonie. (Vsuvka politická – Řekové nemají rádi stručný název Makedonie, protože označuje historické řecké území, jehož přirozeným centrem je Soluň, na což jsou místní obyvatelé náležitě hrdí. Například i všechny soluňské autobusy jsou v barvách makedonské trikolory.)

Celníci na hranicích výše zmíněné republiky nás odbavují balkánskou rychlostí a pokračujeme ke Skopje. Jedeme údolím divoké řeky, do které spadají strmé skály, na protějším břehu překonává silnice boční rokle elegantními mosty. V místech, kde se údolí rozšíří, vidíme na obzoru tajuplné hory. Stmívá se, my si ještě procházíme celý dlouhý vlak, který je složen z nejrůznějších, nám neznámých, vagónů, a jdeme spát.

Do Bělehradu přijíždíme samozřejmě dlouho poté, co odjelo EC Avala, na které nás měli přepojit, tak stojíme na odstavné koleji a přednosta se určitě škrábe na hlavě a přemýšlí, co s třemi přebývajícími vagóny. Po hodině či dvou nám přiděluje mašinu a ta nás táhne k maďarským hranicím. V Subotici se situace opakuje, sedíme na nástupišti, jíme zakoupený meloun a čekáme, co aisboňáci vymyslí.

Do Prahy nakonec nepřijíždíme o půlnoci, jak se píše v jízdním řádu, ale o půl osmé ráno. Prý se to u tohoto spoje stává kvůli kvalitě srbských železnic pravidelně. Smůla, jak jsme zjistili, vybrali jsme si ze všech přímých spojů vyjíždějících z našich zemí onu jedinou relaci, která trpí takovouto dilatací času…

Co říct závěrem? Asi jen to, že bulharské hory jsou opravdu nádherné a jejich návštěvu moc doporučuji a že prožít poslední den či dva u moře není vůbec špatné zakončení akce.

Přijíždíme tedy z Rily autobusem k Razlogu a před námi se tyčí vysoká zalesněná hradba. To musíme až nahoru? Ne, my jdeme ještě výš… Vyrážíme po silničce vstříc horám, procházíme rozestavěným hotelovým komplexem a vzhledem k pozdní hodině jsme rádi, že nacházíme schovaný plácek na stany hned v prvním lese.

U snídaně se psychicky připravujeme, že dnes to bude pořád nahoru. Červená značka nás vede po lesní pěšině, výškové metry, stovky metrů i kilometr zdoláváme zabráni v různé filosofické i religionistické debaty. Konečně je před námi naše první meta – chata Javorov (1740 m. n. m.). Objednáváme si polévku a čaj a k tomu přikusujeme vlastní chleba se sýrem; už jsme pochopili, že na horských chatách není toto proti etiketě.

Dál stoupáme úbočím rokle, kus pod námi hučí potok a na protější straně je ohromná bílá skalní stěna. Míjíme bivak – kamenný přístřešek, který nás svou čistotou či spíše nečistotou nadobro odrazuje od nápadu tam přespat, a dál už les končí a před námi jsou jen loučky a pásy kleče. Vzadu v ose údolí vidíme hluboko dole Razlog, vpředu stoupají skály a kameny až k obloze. Najednou přicházíme k nádhernému kruhovému jezírku, obklopenému skalkami a svahy porostlými klečí; jen na jedné straně je těsně u vody plošinka, asi tak na čtyři stany. Tábořiště jako z pohádky.

Ráno nás probouzí bubnování deště na stan. Tohle počasí nám byl čert dlužen, zrovna když máme jít nejvyšší úsek hřebenovky! Déšť sice ustává, ale vršky skal se stále skrývají v mracích. Stoupáme na (sedlo) Suchodolski preval, mraky se trochu trhají, ale fouká lezavý vítr. Jdeme traversem těsně pod hřebenem, vlevo se tyčí vrcholy Kamenica (2726 m) a Bajuvi dupki (2820 m). Nad cestou se objevuje zaslon – přístřešek pro pocestné. Je to bouda 2×3 m, uvnitř je šest postelí, vzhledem k jejich šířce by se zde vyspalo deset lidí celkem pohodlně. My to tu využíváme jako příležitost naobědvat se v bezvětří, protože očekáváme, že s plným bachorem půjde všechno líp.

V mlze vycházíme na hřeben Končeto. Někteří jsou možná rádi, že nevidí, kam se dá spadnout, mě to celkem mrzí. Držíme se řetězu, krok vlevo by znamenal dlouhý pád do prázdna, vpravo by se člověk po skalách kutálel až do údolí. Najednou se mraky trhají a otevírá se nám pohádkový výhled. Stojíme na hřebeni připomínajícím ostří gigantické sekery, před námi se zvedá pravidelná pyramida Kutela a vedle ní vykukuje mramorový štít Vichrenu. Vlevo jsou hluboko pod námi červené střechy měst a vesniček a za nimi se zvedají zalesněné Rodopy.

Na konci Končeta se řetězy dělí, většina jde traversem a tři nadšenci přes vrchol Kutela (stálo to za to). Potkáváme se v sedle pod Vichrenem a společně lezeme vzhůru po skalních schodech, které určitě vyšlapali dávní obři. Drobně prší a pod námi je nádherná duha. Konečně stojíme na nejvyšším vrcholu naší cesty, 2914 metrů nad mořem. Fotíme vrcholovou fotku, vychutnáváme vrcholovou čokoládu a Maki vytahuje své nezbytné vrcholové lízátko. Radši odcházíme, protože nás čeká ještě sestup ke stejnojmenné chatě ležící o 900 metrů níž.

Unavení a hladoví konečně vidíme štít s nápisem chiša Vichren. Proti večeři v chatě nikdo nic nenamítá, po dnešku si to zasloužíme. Vychutnáváme poctivé porce masa, šopský salát, piva a závěrečnou palačinku. Už potmě vyrážíme podle GPS k půl kilometru vzdálenému Okotu jezeru a stavíme stany na loučce u vody.

Únava z hřebenovky je znát i ráno, takže dopoledne trávíme odpočinkem u jezera. Následně vyrážíme dál po červené značce údolím kolem několika jezer.

Před námi se objevuje Dalgo jezero a za ním kamenné pole až do závratné výšky. Na hřebeni voda nebude, tak musíme nabrat. Uvažujeme, zda nejsou na závadu tisíce pulců v jezeře: „To bude asi známka čistoty, ale dávej pozor ať nějakého nenabereš.“

Po svahu tvořeném ohromnými, náhodně nasypanými kameny zdoláváme 300 metrů vzhůru na hřeben a pak si užíváme zaslouženého výhledu do kraje. Všude okolo jsou skalnaté hřebeny a pod nimi jezera a ostrůvky lesa.

Zběžně se koukám do mapy a při svém vrozeném optimismu říkám: „Je to ještě tři kilometry a tohle byl dneska poslední kopec.“ Obojí bylo příliš optimistické; za soumraku lezeme na nějakou hroznou horu a kdosi mě chce (oprávněně) zabít: „Jirko, tenhle kopec se taky nepočítal?!“ Konečně stojíme v sedle s nádherným názvem Vinarska porta. Všude tu jsou buď kravince nebo kameny, nejčastěji obojí, scházíme tedy kousek k jezeru a stavíme stany na poloostrově.

Probouzíme se na nádherné plošince obklopené ze tří stran jezerem lákajícím ke koupání, za vodou zvoní zvonce pasoucích se krav. Nemusíme spěchat, v plánu máme odpočinkové čtyři kilometry přes sedlo Mozgoviška porta. Náš cíl – Tevnoto jezero je ve výšce 2500 metrů a je u něho nejvýše položená chata na Pirinu. Z jedné strany jej obklopují louky a na nich stáda koní, z druhé kamenné pole táhnoucí se až k hřebeni. Pustá divoká krása.

Přicházíme sem po poledni, většina odpočívá, na krátký výlet nalehko k Samodivski jezerům se nakonec vydáváme jen dva, ale nelitujeme.

Další den se rozdělujeme – pohodová skupina jde přes Kozi preval ke stejnojmenné řece, horalové chtějí zdolat vrchol Kamenice a přijít ke Kozí řece shora. Jsme zvědaví, jak to půjde, v mapě cestu nemáme, ale jeden Bulhar říkal, že tam je. Nechme mluvit deník…

Před námi je pás suti a nestabilních šutrů a skalní žebro, obojí nám kříží cestu a směrem dolů se táhne snad až do údolí. Vrátit se či pokračovat? Navrhuji kompromis – podívám se sám, zda to jde dále. Oblézám suť po skále, o něco níž se dá překonat skalní žebro a jsem na horské louce. Sice tak šikmá, že se jde fakt blbě, ale nic tu nehrozí. O kus dál už vidím až k vrcholu Kamenice – ode mě až k hřebeni je travnatý pás s trochou šutrů, pak je kousíček hřebene docela zubatý a dál až k vrcholu se táhne pruh trávy. Podtrženo, sečteno, to půjde. Vracím se a hlásám dobré zprávy. Nenapadlo mě, že suťová skluzavka není taková sranda. Někomu se pod nohou urval šutr a skončil (ten šutr) o stovky metrů níže – v tu chvíli se už fakt bojím. Uf, všichni jsou v pořádku u mě. Jdeme loukou, přelézáme jedno kamenné políčko, posilňujeme se glukopurem – zatím dobrý. Přicházíme na hřeben v místě, kde ho kříží hluboký zářez. V cestě k vrcholu stojí deset metrů vysoká svislá skalní stěna. Obhlížíme terén a zjišťujeme, že jde oblézt zleva po skalních schodech, tak 2– UIAA. Nevíme ale, zda je toto poslední překvapení, vydávám se tedy na průzkum a po chvíli přináším dobré zprávy. Překonáváme tedy všichni skálu a lehkým terénem dosahujeme vrcholu.

Takže konečně nahoře! Pátý nejvyšší štít Pirinu, rozhodně nejtěžší hora naší cesty. Snažíme se zachytit signál, vyfotit vrcholové panorama a sníst Salko – ani jeden z úkolů není triviální. Valí se mračna a Markéta chce co nejrychleji dolů; souhlasíme. Sice strmě a po šutrech, ale bez problémů se dostáváme ke Kozím jezerům.

Zjišťujeme zradu – naše druhá polovička nám odnesla drtivou většinu zásob, takže obědváme konzervu tuňáka se čtyřmi kousky čokolády na osobu. Takto posilněni scházíme nádherným údolím Kozí řeky až k chatě Kamenica, kde se setkáváme se zbytkem a využíváme možnosti utábořit se a rozdělat oheň.

Ráno už jenom scházíme k silnici a po dvojicích stopujeme do Sandanski. S Maki máme ještě speciální úkol – na nádraží za městem zjišťujeme ceny jízdenek, abychom vyměnili dostatek peněz.

Těžko říct, proč jsme tak aktivní, možná je to deformace vedením skautského oddílu… Prostě, přestože je alespoň 40 °C ve stínu (který ale téměř nikde není), rozhodujeme se najít tábořiště na poslední bulharskou noc. V pražícím slunci překonáváme trať, pás křovin a plotů a ocitáme se na poli, které se táhne až k řece. Maki zůstává s oběma bágly ve stínu stromu a já běžím dobrý kilometr ke Strumě a zpátky. Fajn, lepší tábořiště nenajdeme. Vracíme se k nádraží a úspěšně nastupujeme do autobusu jedoucího do města, přestože nemáme nemáme Leva.

Po setkání se zbytkem nakupujeme zásoby a jdeme se podívat na chrám sv. Georgije, kde obdivujeme tento architektonický skvost a nadto nabíráme vodu a myjeme se u vodovodu v zahradě. Cestou zpátky se zastavujeme na zmrzlinu, kterou mají v Bulharsku vskutku jedinečnou. K večeru jedeme na nádraží a přesunujeme se do vyhlédnutého topolového hájku u řeky Strumy, do které si jdeme hned zaplavat.

A zítra? Zítra ráno odjedeme do Řecka. Zítra už budeme u moře.

Bělehrad – nádraží působící pravým balkánským dojmem. Kdyby přijel z dávných dob Orient Express a zastavil na druhé straně nástupiště, jen by to podtrhlo místní atmosféru. Spěcháme po spoře osvětleném nástupišti, protože náš vlak už měl odjet. Je tu! Kupé s nefunkčním světlem a červenými tlustě polstrovanými sedačkami, které je možné posunout a vytvořit jedno velké letiště. Markéta, Pavel, Honza a já sdílíme kupé se dvěma Srby, ostatní jsou na druhém konci vagónu. Slejzáme se nad vínem a pistáciemi, ale brzo se odebíráme na kutě, jsme už celkem utahaní. Z našich čtyř sedaček vytváříme runwaye a za monotónního kodrcání se po srbské trati usínáme. Ani mi nevadí, že jsem podivným způsobem stočený do klubíčka, přes hrudník mám Honzovy nohy a hlava mi leží na Pavlových zádech.

Tak začíná deník z šestnáctidenního balkánského putování, na které jsme se vydali v počtu osmi dobrodruhů, vybaveni praženými ovesnými vločkami, pár dalšími nezbytnostmi pro přežití dvou týdnů v horách a hlavně odvahou a odhodláním v množství větším než malém. Našim cílem je přejít bulharská pohoří Rilu a Pirin, vychutnat do syta krásy hor, skal a jezer a následně se přesunout ještě kousek k jihu do míst, odkud před více než jedenácti stoletími vyšli do našich zemí bratři Cyril a Metoděj – do řecké Soluně, která nás neláká jen jako rodiště slovanských věrozvěstů, ale i svými památkami a hlavně mořem.

Zatím se plán daří, z Prahy jsme vyjížděli o páté ráno a o pětadvacet hodin později se ocitáme v bulharské metropoli Sofii. Nejdříve se jdeme podívat na pamětihodnosti do centra. Nejvíce mě zaujal chrám Alexandra Něvského – obrovský pravoslavný chrám, osvětlený mihotavým světlem svíček a naplněný vůní kadidla, kde člověk jen tiše obdivuje sloupy a klenby pokryté ikonami svatých a výzdobou. Nicméně nejsme tu kvůli památkám, a tak po poledni odjíždíme místním autobusem do Dupnice, kterážto je ideálním východiskem na západní Rilu.

Před námi je panelákové panorama postkomunistického města a na obzoru se tyčí monumentální hory. Je to úplně něco jiného, než známe z Čech – tady se z roviny zvedá strmá hradba lesů a skal, jejíž vrcholky se skrývají v mracích. Nechce se nám šlapat tři kilometry po silnici k úpatí hor, tak se připojujeme k hloučku lidí stojících okolo dopravní značky s nakresleným autobusem. Jízdní řád tu není a kdy autobus jede nikdo neřeší – balkánská pohoda. Po čtvrthodině přijíždí rozpadající se Karosa a vysazuje nás na návsi v Bystrici. Hory nás nevítají zrovna přátelsky – s batohy plnými jídla se škrábeme vzhůru po kozí cestičce a první cíl je 400 metrů před námi a 200 nad námi.

Stojíme na sluníčku na plošince s lavičkou. Přímo pod námi je nejhorší stoupání naší cesty a otevírá se nám výhled daleko do kraje. Markéta jej maluje, Adam fotí, někteří jen beze slov obdivují krajinu pod sebou a jiní spokojeně leží a jsou rádi, že kopec je za nimi.

Po cestě tvořící rovnou linku uprostřed strmého svahu jdeme do nitra hor. Kilometr co kilometr se hukot Bystrišky přiblíží a zesílí. Najednou se cesta stáčí na dřevěný most a před sebou vidíme vodopád. Řeka padá z mnohametrové výšky do průzračného jezera a pak uhání po kamenité kaskádě dolů. Není čas hrát si na Japonce, za hodinu bude tma. Vydávám se hledat místo na čtyři stany a Pavel se pouští do přípravy tortellini s kečupem. Vařič neurychlíme a tak je čas na koupel pod vodopádem. Je to zážitek. Člověk se ponoří do ledové vody a do těla se mu začnou zabodávat tisíce drobných jehliček. Plave k místu, kde padá voda, proud ho snáší zpátky, pod sebou několik metrů vody a na dně vidí oblázky. Rychle ven, dřív než úplně zmrznem.

Tortellini – dobrý. Sýr – dobrý. Kečup – dobrý. Všechno dohromady – výborný.

Stavíme stany o kus výše na trávníčku u cesty. Vedle bublá potůček. Zpívá nám svou ukolébavku a my pomalu usínáme. První noc v horách…

Celý další den stoupáme údolím Dupnické Bystrišky. Zní to jako nuda, ale opak je pravdou, procházíme krajinou jako z pohádky. Nejprve jdeme úzkou pěšinou lesem, či spíše pralesem. Údolí ohraničují suťová pole a svislé skalní stěny. Postupně les řídne a objevují se rozkvetlé horské louky. Řeka je pořád vedle nás, skáče přes kaskády, točí se v tůňkách a hučí mezi kameny.

Odpoledne stoupáme posledním ostrůvkem lesa kolem dalších vodopádů. Najednou se před námi otevírá pohled do údolí lemovaného skalní hradbou, na jehož rovném dně meandruje říčka a z horského trávníku občas vyrůstá jalovec či divizna. Hezčí to už nikde nebude, utáboříme se tu. Vaříme bramborové knedlíky z cibulkou a mezitím plaveme v tůni, voda je ledově osvěžující.

Úterý bylo bouřlivým dnem. První bouřka se přehnala údolím nad naším tábořištěm ráno a okolo mlátící blesky nadobro překazily naše předsevzetí o časném vstávání. Konečně se hřmění vzdaluje a déšť ustává, dokonce se objevují kousky modré oblohy. S úžasem pozorujeme, že ze skal, které byly včera suché, teď padá několik vodopádů a kousek za stanem je nový potok. Jdeme poslední dva kilometry k chatě Ivan Vazov (2300 m. n. m.), kde rádi využíváme možnosti schovat se na chvíli před větrem. Příjemně nás překvapili – nejen, že prodávají pivo, ale dokonce nám uvařili jídlo (za příjemnou cenu 10 Leva).

Následně vyrážíme k sedlu, které se zdá být tak půl hodinky daleko – náš dnešní cíl je totiž za hřebenem. V půli cesty však mraky znovu útočí a máme tu další bouři. Blesky se vymykají našemu chápání, mlátí jak do skalních štítů, tak do hlubokých dolin. Lehce navlhlí, avšak živí přečkáváme i tuto bouři, překonáváme sedlo a naskýtá se nám nádherný výhled – stojíme nad Sedmi jezery. Sedm očí skalních kyklopů, oddělených kopci, morénami a srázy, ve kterých se zrcadlí mraky, mlhy i azurová obloha, dle jejich nálady.

Stavíme stany nad nejvýše položeným jezerem, pro případ větru či bouřky v dolíku. Zbytečná opatrnost?

V půlce jídla se najednou zdvihne vichr z hor a starého Jurka musíme držet, aby se nám úplně nesložil. Blesky mlátí všude okolo a hromy nepřetržitě duní mezi skalami. A aby toho nebylo málo, začíná bombardování – kroupy značných rozměrů padají s takovou intenzitou, jako by je někdo házel lopatou. S Honzou jsme nuceni opustit bezpečný stan a jít ostatním dotahovat šňůry a zatloukat kolíky. Honza je na to vybaven nepromokavým skafandrem, já jsem v tričku a bos, abych neměl mokrých věcí více, než je nutné. Kdyby aspoň ty kroupy tolik nestudily na nohy! Ještě vaříme ostatním čaj a rozdělujeme čokoládu.

Víc už toho udělat nemůžeme, tak zalézáme do stanu a zuřící vichřice nás inspiruje k zajímavé debatě – vymýšlíme různé katastrofické scénáře, které v horách můžou nastat, a hledáme jejich řešení.

Ráno se probouzíme a neslyšíme řev vichřice ani bubnování deště na stan. Venku je krásně, po obloze letí mraky závratnou rychlostí a mezerou mezi nimi občas vykoukne slunce. Pomalu vstáváme, snídáme pražené vločky a popíjíme čaj z Darjeelingu. Je relativně hezky, ale když vycházíme zpátky na hřeben, přichází lezavá mlha, že není vidět na padesát metrů. Škoda, tenhle úsek hřebenovky patří k nejhezčím na Rile. Teď je všude bílo a zima – na batozích se objevuje námraza a vzduchem poletují kapičky vody a sníh. Naděje na lepší počasí skomírá, takže měníme plány a odbočujeme na Rilský manastýr, který je v údolí přímo pod námi, což znamená o 1400 metrů hlouběji. V nižších polohách je celkem pěkně, výhledy na údolí a okolní kopce v mracích stojí za to, ale ten sestup je fakt vražedný. Dolů, dolů a dolů. Úplně utahaní přicházíme večer do svého cíle a bez váhání míříme do restaurace.

„Pet kebabče, pražené kartofly s kaškaval, Kamenica adin litr.“ „The same for me.“ „Pro mě to samé.“ „The same.“ Takhle objednáváme, doprovázeje to ukazováním v jídelním lístku. Kdyby se někdo podíval pod stůl, viděl by zcela nespolečensky vyzuté pohory a nohy v ponožkách, ze kterých se vlhkost pomalu vsakuje do koberce. Postupně všichni odcházíme omýt se na záchod. A už tu máme jídlo. Chutná královsky a s každým soustem jako by z nás spadl kus únavy z uplynulých dní. Normálně bychom možná jen řekli: „Hmm, dobrý.“, ale po tom, co jsme prožili, je to důvod k euforii.

Spíme na trávníku schovaném za opuštěným barákem. Dopoledne si prohlížíme klášter, který je opravdu jedinečný. Založil jej v 10. století poustevník svatý Ivan Rilský. Zvenku připomíná spíše pevnost nad řekou, uvnitř je nádvoří lemované ochozy a uprostřed je starobylý chrám.

Následně jedeme autobusem do města Rily, dalším do Blagoevgradu a třetím k Razlogu, kde nás ochotný pan řidič vysazuje na křižovatce, abychom to měli k horám co nejblíž. Zapadající slunce právě barví do červena nedaleké skalní štíty Pirinu.

A co dál? Příště se dočtete, co jsme zažili ve druhých nejvyšších horách Balkánu, jak se jde po metr širokém hřebeni i proč nebrat rady Bulharů doslova…