Světově proslulý pardubický perník, nádherný renesanční zámek,
kostel sv. Bartoloměje, radnice na Pernštýnském náměstí a mnohé jiné.
Pokud vám vaše výlety po republice většinou znepříjemní zakouřené
restaurační místnosti při zastávce na oběd, pak ani toho se
v Pardubicích bát nemusíte. Obklopeni krásou historického města a
jeho veselou “živostí“, můžete odpočívat a vychutnávat to nejlepší
z jídelního lístku v podnicích, kde je pohodlí zákazníka
prvořadé a tím tedy i čistý vzduch.
Světově proslulý pardubický perník, nádherný renesanční zámek, kostel sv. Bartoloměje, radnice na Pernštýnském náměstí a mnohé jiné. Historie krajského města Pardubice sahá až do 12 století, není tedy nutno podotýkat, že milovníkům starých památek a zajímavostí nabízí víc než dost.
Pokud vám vaše výlety po republice většinou znepříjemní zakouřené restaurační místnosti při zastávce na oběd, pak ani toho se v Pardubicích bát nemusíte. Obklopeni krásou historického města a jeho veselou “živostí“, můžete odpočívat a vychutnávat to nejlepší z jídelního lístku v podnicích, kde je pohodlí zákazníka prvořadé a tím tedy i čistý vzduch.
Restaurace U Nouzů je nekuřácká, romantická restaurace s vlastním sklípkem archivních vín a Kamennou jeskyní pro posezení. Skvělá, vstřícná obsluha vám nabídne bohatý výběr jídel. Restaurace a penzion V zahradě se nachází asi 400 m od centra Pardubic. Nabízí nekuřácké prostory, letní zahrádku s grilem a nedaleko prochází cyklostezka, která vás zavede až ke Kunětické hoře. Sportovně založení hosté mají možnost využití tenisových kurtů. V Pardubicích najdete nekuřáckých podniků víc. Je to třeba Cukrárna a kavárna Senecio. senecio.eu , kde můžete příjemně posedět u kávy a vybrat si ze široké nabídky zákusků a luxusních dortů. Vinný bar Náladawww.nalada.cz přímo v centru v centru města láká příjemným posezením ve stylovém prostředí s romantikou při svíčkách, velkým výběrem vín z celého světa a nabídkou degustace. Kavárna a restaurace Evropa přímo v centru města se chlubí zákazníky významných jmen, jako je prezident Václav Klaus, nebo brankář Dominik Hašek. Podnik má oddělenou kuřáckou a nekuřáckou část, takže ani tady nemusíte být obtěžováni kouřem od sousedních stolů.
Cestovatel.cz podporuje provozovatele nekuřáckých restaurací.
Pokud na svých cestách po Česku potkáte zejména v menších městech a obcích nekuřáckou restauraci, nebo podobný podnik sami provozujete, dejte o ní vědět i ostatním. Více o našem projektu se dočtete v úvodním článku , kde najdete i odkazy na databáze nekuřáckých restaurací.
Po příjemném odpočinku si nenechte ujít další pardubické památky, jako je Zelená brána, 60 m vysoká dominanta města, nabízející krásný výhled do okolí, secesní Městské divadlo, kostel Zvěstování Panny Marie, Pardubický kostel a jiné. Jako pozornost a památku na Pardubice si nezapomeňte odvézt kousek unikátního, zdobeného perníku, kterým nás toto město proslavilo po celém světě. {{reklama()}} Pokud cestujete autem nebo na kole směrem na Prahu, můžete se zastavit v nedalekém odvěkém rivalovi Pardubic, Hradci Králové. Je to město bohaté historie a ukázek gotického, barokního a renesančního slohu. Ze zajímavostí jmenujme např. Klicperovo divadlo, Židovskou synagogu, nebo Měšťanské domy na náměstí. I tady najdete hned několik nekuřáckých hospod, restaurací i barů.
Cestou do Prahy potkáte ještě nejméně dvě města, ve kterých stojí za to se zastavit. Je to Kolín, mezi jehož památky patří starý a nový židovský hřbitov, gotická Zvonice, Regionální muzeum atd. Nekuřácké prostředí vám zde nabídne Café Restaurant & Pension Inspirace
Nedaleko Kolína najdete klenot české architektury a historie, Kutnou Horu , kde se můžete vždy koncem června zúčastnit tradičního Stříbření . I přes to, že je to město turisticky velice atraktivní, nenajdete zde čistě nekuřáckou restauraci. Nekuřácká místa nabízejí jen v části restaurace penzionu Barbora, nebo restaurace Dačický
Světově proslulý pardubický perník, nádherný renesanční zámek, kostel sv. Bartoloměje, radnice na Pernštýnském náměstí a mnohé jiné. Historie krajského města Pardubice sahá až do 12 století, není tedy nutno podotýkat, že milovníkům starých památek a zajímavostí nabízí víc než dost.
Pokud vám vaše výlety po republice většinou znepříjemní zakouřené restaurační místnosti při zastávce na oběd, pak ani toho se v Pardubicích bát nemusíte. Obklopeni krásou historického města a jeho veselou “živostí“, můžete odpočívat a vychutnávat to nejlepší z jídelního lístku v podnicích, kde je pohodlí zákazníka prvořadé a tím tedy i čistý vzduch.
Restaurace U Nouzů je nekuřácká, romantická restaurace s vlastním sklípkem archivních vín a Kamennou jeskyní pro posezení. Skvělá, vstřícná obsluha vám nabídne bohatý výběr jídel. Restaurace a penzion V zahradě se nachází asi 400 m od centra Pardubic. Nabízí nekuřácké prostory, letní zahrádku s grilem a nedaleko prochází cyklostezka, která vás zavede až ke Kunětické hoře. Sportovně založení hosté mají možnost využití tenisových kurtů. V Pardubicích najdete nekuřáckých podniků víc. Je to třeba Cukrárna a kavárna Senecio. senecio.eu , kde můžete příjemně posedět u kávy a vybrat si ze široké nabídky zákusků a luxusních dortů. Vinný bar Náladawww.nalada.cz přímo v centru v centru města láká příjemným posezením ve stylovém prostředí s romantikou při svíčkách, velkým výběrem vín z celého světa a nabídkou degustace. Kavárna a restaurace Evropa přímo v centru města se chlubí zákazníky významných jmen, jako je prezident Václav Klaus, nebo brankář Dominik Hašek. Podnik má oddělenou kuřáckou a nekuřáckou část, takže ani tady nemusíte být obtěžováni kouřem od sousedních stolů.
Cestovatel.cz podporuje provozovatele nekuřáckých restaurací.
Pokud na svých cestách po Česku potkáte zejména v menších městech a obcích nekuřáckou restauraci, nebo podobný podnik sami provozujete, dejte o ní vědět i ostatním. Více o našem projektu se dočtete v úvodním článku , kde najdete i odkazy na databáze nekuřáckých restaurací.
Po příjemném odpočinku si nenechte ujít další pardubické památky, jako je Zelená brána, 60 m vysoká dominanta města, nabízející krásný výhled do okolí, secesní Městské divadlo, kostel Zvěstování Panny Marie, Pardubický kostel a jiné. Jako pozornost a památku na Pardubice si nezapomeňte odvézt kousek unikátního, zdobeného perníku, kterým nás toto město proslavilo po celém světě. {{reklama()}} Pokud cestujete autem nebo na kole směrem na Prahu, můžete se zastavit v nedalekém odvěkém rivalovi Pardubic, Hradci Králové. Je to město bohaté historie a ukázek gotického, barokního a renesančního slohu. Ze zajímavostí jmenujme např. Klicperovo divadlo, Židovskou synagogu, nebo Měšťanské domy na náměstí. I tady najdete hned několik nekuřáckých hospod, restaurací i barů.
Cestou do Prahy potkáte ještě nejméně dvě města, ve kterých stojí za to se zastavit. Je to Kolín, mezi jehož památky patří starý a nový židovský hřbitov, gotická Zvonice, Regionální muzeum atd. Nekuřácké prostředí vám zde nabídne Café Restaurant & Pension Inspirace
Nedaleko Kolína najdete klenot české architektury a historie, Kutnou Horu , kde se můžete vždy koncem června zúčastnit tradičního Stříbření . I přes to, že je to město turisticky velice atraktivní, nenajdete zde čistě nekuřáckou restauraci. Nekuřácká místa nabízejí jen v části restaurace penzionu Barbora, nebo restaurace Dačický
Zmocňuje-li se vás začátkem léta romantická nálada a rádi byste si
vyjeli na výlet někam do klidu, do odlehlejšího koutu země, právě za tou
romantikou, pak zámek Nové Hrady je mým vřelým doporučením právě pro
vás.
Zmocňuje-li se vás začátkem léta romantická nálada a rádi byste si vyjeli na výlet někam do klidu, do odlehlejšího koutu země, právě za tou romantikou, pak zámek Nové Hrady je mým vřelým doporučením právě pro vás.
Rokokový zámecký komplex byl vybudován v letech 1774 – 1777 ve stylu letních sídel francouzského dvora a právě proto si vysloužil krásnou přezdívku – české Versailles. Zámek sám na mne působí jako vymodelovaný z marcipánu a ozdobený cukrovou polevou. Jeho růžová barva je nádherným kontrastem zasazeným do okolní zeleně. Okolí zámku rozhodně nepůsobí jako lokalita vyhledávaná turisty, naopak. Když projíždíte opuštěnými silnicemi malých, jakoby bohem zapomenutých vesniček, náhlé zjevení zámku, jakoby z pohádky, vám vyrazí dech.
{{reklama()}}
Zámek je po kompletní rekonstrukci, ale jeho celková modernizace probíhá dodnes. Na předním nádvoří jsou dvě nádherné fontány dominující rokokové zahradě, veřejnosti je přístupná také užitková zahrada. Zámek, který je dnes v soukromém vlastnictví, se chlubí také farmou a rostoucím chovem koní, jelenů a daňků. Mezi největší zajímavosti patří také První české muzeum cyklistiky.
První české muzeum cyklistiky
Toto unikátní muzeum se nachází v nově zrekonstruovaném barokním špýcharu. Je zde umístěna soukromá sbírka velocipedů, závodních kol, expozice seznamující nás s vývojem cyklistiky od druhé pol. 19 století přes první a druhou světovou válku. K vidění je tu dokonce i původní prodejna z 30. let a ukázky, jak v této době probíhal prodej a opravy. Muzeum je v době sezóny, od dubna do října, otevřeno od 10 do 17hod, vstupné pro dospělé je 70Kč.
Zámecké stáje a chov koní
Zámecký komplex se díky rozsáhlé rekonstrukci mění v moderní rekreační centrum. V případě novohradských stájí, byla na počátku všeho rozsáhlá přestavba zchátralého ovčína z přelomu 19 a 20 století . V současnosti se tu budují moderní společenské místnosti, jezdecká klubovna a veškerá nutná zařízení. Chov se zaměřuje na teplokrevné ušlechtilé koně, určené pro výcvik, za účelem sportovním, i rekreačním. Zámecké stáje už nyní nabízejí návštěvníkům lekce jezdectví, spojené s vyjížďkami do terénu a možnost ustájení koní.
Milovníci tohoto sportu se tu mají v nejbližší době určitě na co těšit.
Historie, rekonstrukce, zámecká expozice
Z webových stránek zámku i ze samotné prohlídky krásných interiérů, se dozvíte vše o bohaté historii zámku, přestavovaném od 15 století, i o původních majitelích, kteří dostali zámek v restituci. Zároveň se však můžete seznámit s podrobnostmi zámecké rekonstrukce a uvidíte, v jakém stavu se nacházel před ní. Dozvíte se, k jakým neuvěřitelným účelům byly využívány prostory zámku v 50 letech, (výkrmna vepřů) a jak tato postupná devastace málem úplně zničila tento reprezentační klenot architektury, kterým je dnes. K opravám a “záchranným“ pracem docházelo velmi pomalu a teprve současní majitelé začali s rekonstrukcí, která přišla, jak se říká, za pět minut dvanáct.
Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze nabídlo své sbírky zámku Nové Hrady pro stálou expozici, jedná se o sbírky nábytkového umění, nazvané Umění nábytku v proměnách staletí – středoevropské nábytkové umění od baroka po secesi. V sezóně jsou prohlídky s průvodcem od 10 do 16hod, za 80Kč pro dospělé, dále jsou zvýhodněné ceny. Zámek má také vlastní kavárnu a restauraci. V kavárně probíhají sezonní výstavy fotografií interiérů a zahrad zámku, jak vypadaly v průběhu 20 století, otevřené v otvíracích hodinách kavárny, od 10 – 18hod.
Svatební den na zámku Nové Hrady
Z vlastní zkušenosti mohu doporučit svatební obřad a hostinu na zámku Nové Hrady těm, kteří touží po opravdové romantické svatbě jako z pohádky.
Zdejší majitelé dobře vědí, jak se vám v této jedinečné záležitosti věnovat, aby i zdárný průběh oslavy dokreslil atmosféru krásné lokality a svatební den byl prostě dokonalý.
Obřady probíhají buď v reprezentačním rokokovém sále zámku, nebo v kapli Sv. Aloise – pro církevní, katolické svatby. V letních měsících můžete mít obřad i venku, v zahradním altánu, nebo v amfiteátru. Pro svatební hostinu si můžete pronajmout zámeckou vinárnu, nebo restauraci, pro velké svatby je k dispozici banketní sál. Nabízí se tu také krásný, zámecký apartmán pro svatební noc novomanželů. Pro ostatní svatebčany je nutné rezervovat hotely, kterých je dostatek v blízkosti zámku. Při organizování svatby vám budou nabídnuty různé doprovodné akce, jako je projížďka v kočáře s koňmi, muzikantské trio troubící fanfáry pro ženicha a nevěstu, ohňostroj a mnohé jiné.
Tip: Zámek Nové Hrady nyní nově prezentuje akce nadačního fondu OPEN DOOR, který se zabývá zajišťováním výměnných studentských pobytů mezi Českou republikou, USA a Japonskem. Více informací na stránkách zámku Nové Hrady.
Zámek Nové Hrady se nachází v Pardubickém kraji, blízká města – Chrudim, Vysoké Mýto, Litomyšl.
Více informací o zámku, expozicích a muzeu, svatební informace, provozní a otvírací doby, kontakty atd. najdete na www.nove-hrady.cz
Zmocňuje-li se vás začátkem léta romantická nálada a rádi byste si vyjeli na výlet někam do klidu, do odlehlejšího koutu země, právě za tou romantikou, pak zámek Nové Hrady je mým vřelým doporučením právě pro vás.
Rokokový zámecký komplex byl vybudován v letech 1774 – 1777 ve stylu letních sídel francouzského dvora a právě proto si vysloužil krásnou přezdívku – české Versailles. Zámek sám na mne působí jako vymodelovaný z marcipánu a ozdobený cukrovou polevou. Jeho růžová barva je nádherným kontrastem zasazeným do okolní zeleně. Okolí zámku rozhodně nepůsobí jako lokalita vyhledávaná turisty, naopak. Když projíždíte opuštěnými silnicemi malých, jakoby bohem zapomenutých vesniček, náhlé zjevení zámku, jakoby z pohádky, vám vyrazí dech.
{{reklama()}}
Zámek je po kompletní rekonstrukci, ale jeho celková modernizace probíhá dodnes. Na předním nádvoří jsou dvě nádherné fontány dominující rokokové zahradě, veřejnosti je přístupná také užitková zahrada. Zámek, který je dnes v soukromém vlastnictví, se chlubí také farmou a rostoucím chovem koní, jelenů a daňků. Mezi největší zajímavosti patří také První české muzeum cyklistiky.
První české muzeum cyklistiky
Toto unikátní muzeum se nachází v nově zrekonstruovaném barokním špýcharu. Je zde umístěna soukromá sbírka velocipedů, závodních kol, expozice seznamující nás s vývojem cyklistiky od druhé pol. 19 století přes první a druhou světovou válku. K vidění je tu dokonce i původní prodejna z 30. let a ukázky, jak v této době probíhal prodej a opravy. Muzeum je v době sezóny, od dubna do října, otevřeno od 10 do 17hod, vstupné pro dospělé je 70Kč.
Zámecké stáje a chov koní
Zámecký komplex se díky rozsáhlé rekonstrukci mění v moderní rekreační centrum. V případě novohradských stájí, byla na počátku všeho rozsáhlá přestavba zchátralého ovčína z přelomu 19 a 20 století . V současnosti se tu budují moderní společenské místnosti, jezdecká klubovna a veškerá nutná zařízení. Chov se zaměřuje na teplokrevné ušlechtilé koně, určené pro výcvik, za účelem sportovním, i rekreačním. Zámecké stáje už nyní nabízejí návštěvníkům lekce jezdectví, spojené s vyjížďkami do terénu a možnost ustájení koní.
Milovníci tohoto sportu se tu mají v nejbližší době určitě na co těšit.
Historie, rekonstrukce, zámecká expozice
Z webových stránek zámku i ze samotné prohlídky krásných interiérů, se dozvíte vše o bohaté historii zámku, přestavovaném od 15 století, i o původních majitelích, kteří dostali zámek v restituci. Zároveň se však můžete seznámit s podrobnostmi zámecké rekonstrukce a uvidíte, v jakém stavu se nacházel před ní. Dozvíte se, k jakým neuvěřitelným účelům byly využívány prostory zámku v 50 letech, (výkrmna vepřů) a jak tato postupná devastace málem úplně zničila tento reprezentační klenot architektury, kterým je dnes. K opravám a “záchranným“ pracem docházelo velmi pomalu a teprve současní majitelé začali s rekonstrukcí, která přišla, jak se říká, za pět minut dvanáct.
Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze nabídlo své sbírky zámku Nové Hrady pro stálou expozici, jedná se o sbírky nábytkového umění, nazvané Umění nábytku v proměnách staletí – středoevropské nábytkové umění od baroka po secesi. V sezóně jsou prohlídky s průvodcem od 10 do 16hod, za 80Kč pro dospělé, dále jsou zvýhodněné ceny. Zámek má také vlastní kavárnu a restauraci. V kavárně probíhají sezonní výstavy fotografií interiérů a zahrad zámku, jak vypadaly v průběhu 20 století, otevřené v otvíracích hodinách kavárny, od 10 – 18hod.
Svatební den na zámku Nové Hrady
Z vlastní zkušenosti mohu doporučit svatební obřad a hostinu na zámku Nové Hrady těm, kteří touží po opravdové romantické svatbě jako z pohádky.
Zdejší majitelé dobře vědí, jak se vám v této jedinečné záležitosti věnovat, aby i zdárný průběh oslavy dokreslil atmosféru krásné lokality a svatební den byl prostě dokonalý.
Obřady probíhají buď v reprezentačním rokokovém sále zámku, nebo v kapli Sv. Aloise – pro církevní, katolické svatby. V letních měsících můžete mít obřad i venku, v zahradním altánu, nebo v amfiteátru. Pro svatební hostinu si můžete pronajmout zámeckou vinárnu, nebo restauraci, pro velké svatby je k dispozici banketní sál. Nabízí se tu také krásný, zámecký apartmán pro svatební noc novomanželů. Pro ostatní svatebčany je nutné rezervovat hotely, kterých je dostatek v blízkosti zámku. Při organizování svatby vám budou nabídnuty různé doprovodné akce, jako je projížďka v kočáře s koňmi, muzikantské trio troubící fanfáry pro ženicha a nevěstu, ohňostroj a mnohé jiné.
Tip: Zámek Nové Hrady nyní nově prezentuje akce nadačního fondu OPEN DOOR, který se zabývá zajišťováním výměnných studentských pobytů mezi Českou republikou, USA a Japonskem. Více informací na stránkách zámku Nové Hrady.
Zámek Nové Hrady se nachází v Pardubickém kraji, blízká města – Chrudim, Vysoké Mýto, Litomyšl.
Více informací o zámku, expozicích a muzeu, svatební informace, provozní a otvírací doby, kontakty atd. najdete na www.nove-hrady.cz
Norsko je jednou z nejvíce navštěvovaných zemí v Evropě.
Turisty lákají především nesčetné fjordy, ledovce a minimálně dotčená
příroda včetně výborných podmínek pro sportovní rybolov. Velká část
turistů co do Norska zavítala a co se o Norsko zajímá uvádí Lofoty a
Vesterály jako nejhezčí část Norska. Z tohoto důvodu jsme si Lofoty a
Vesterály vytyčili za cíl naší malé norské expedice.
Norsko je jednou z nejvíce navštěvovaných zemí v Evropě. Turisty lákají především nesčetné fjordy, ledovce a minimálně dotčená příroda včetně výborných podmínek pro sportovní rybolov. Velká část turistů co do Norska zavítala a co se o Norsko zajímá uvádí Lofoty a Vesterály jako nejhezčí část Norska. Z tohoto důvodu jsme si Lofoty a Vesterály vytyčili za cíl naší malé norské expedice.
Lofoty a Vesterály jsou malou ostrovní oblastí, která vybíhá do moře ze břehů severního Norska. Leží tedy již za polárním kruhem. Tato oblast je také vyhlášenou rybářskou oblastí, kde dominuje lov tresek.
Jak na Lofoty
Jelikož se jedná o soustavu ostrovů a poloostrovů, která vybíhá z pobřeží směrem do Atlantského oceánu, tak existují v podstatě dva hlavní způsoby jak se na Lofoty dostat. První způsob je trajektem a druhý způsob je „suchou“ cestou, tedy po mostech, které propojují jednotlivé ostrovy Lofot a Vesterál.
Ve většině případů se využívá obou variant, s tím, že se Lofoty a Vesterály projedou napříč. Záleží na plánu cesty a směru, ze kterého k Lofotám přijíždíte. Naše expedice přijížděla z jihu Norska a využila tak trajekt z přístavu Bodo do Moskenes, což je malé městečko na jihu souostroví. Lofoty a Vesterály jsme tak projeli směrem od jihu (jihozápadu) na sever (severovýchod) až do přístavního města Narvik, odtud dále do Švédska. Kromě trajektu z města Bodo jezdí na Lofoty další trajekt z městečka Skutvik, které je severněji od přístavu Bodo, ten však jezdí méně často.
Co na Lofotách
Hlavním lákadlem Lofot je bezesporu překrásná krajina. Kontrast strmých zelených hor s modrým mořem a klidnými pestrobarevnými rybářskými městečky je ojedinělý a za jasných dnů naprosto úchvatný. Během naší návštěvy jsme měli opravdové štěstí na počasí, po dobu třech dnů panovalo jasné, teplé a bezvětrné počasí. Klidná hladina moře a modrá obloha maximalizuje příjemný zážitek z tohoto místa.
Nejlepší dobou na návštěvu Lofot je pochopitelně léto, respektive červenec, který je dle statistik nejsušším a nejteplejším měsícem. Průměrná červencová teplota se pohybuje kolem 15°C. Nutno však podotknout, že během léta zde nezažijete tmu. Vzhledem k poloze Lofot, které jsou nad polárním kruhem, zde letní období znamená jeden dlouhý polární den. Našinec tak může mít běžně problémy ze spaním.
Z nejjižnějšího městečka Lofot, které nese název A, vede přes Lofoty a Vesterály směrem na pevninu (město Narvik) a dále do Švédska (Lulea) vyhlášená silnice E 10, která je také známá jako Cesta krále Olafa V. {{reklama()}} Pravděpodobně nejhezčím úsekem silnice E 10 je cesta z počátečního bodu, tedy městečka A, dále přes rybářské městečka na jižním pobřeží souostroví jako Tind, Sorvagen, Moskenes (trajekt Bodo – Moskenes), Reine a Hamnoya až k severnímu pobřeží, kde se nacházejí nádherné pláže s bílým pískem, které lákají ke koupeli. Asi nejvyhlášenější a nejhezčí pláž na Lopotech je u městečka Ramberg, kde čas od času narazíte na koupající se otužilce. Teplota vody zde během roku jen s těží přesáhne 10°C, ale za jasných a teplých letních dnů láká pláž alespoň k příjemnému osvěžení a odpočinku, a jen málo kdo by si uvědomil, že se nachází za polárním kruhem.
Pro Lofoty jsou také charakteristické dřevěné konstrukce na sušení nalovených tresek. Tyto dřevěné konstrukce jsou prakticky všude v okolí rybářských vesniček, a to kde to jen jde. V létě není sezóna pro lov tresek, a tak jsou dřevěné sušárny prakticky nevyužité, ale i tak tyto dřevěné konstrukce jen dotváří zdejší krajinu.
Co na Vesterálech
Většina turistů přijíždí do těchto končin především jen a pouze kvůli Lofotám a Vesterály ho zajímají jen okrajově či vůbec, a tak je bez povšimnutí projede. Pravdou je, že Vesterály již nejsou tak fascinující a divoké jako Lofoty, nicméně jsou zase více klidné a v krásách se Lofotám často vyrovnají. Na místo ostrých zelených hor lze na Vesterálech spatřit spíše krásné ještě více zelené louky a pastviny, břízové lesíky a pomalu tekoucí křišťálově čisté říčky. Rybářské vesničky zde vystřídaly spíše malé zemědělské usedlosti, které dokonale zapadají do krajinného rázu.
Vesterály jsou také vyhlášenou destinací pro motorkáře. Každý rok se zde koná několik festivalů a motorkářských srazů, jejichž obliba a návštěvnost se každým rokem zvyšuje. Kromě těchto akcí přijíždějí lidé na Vesterály také za velrybami. Z nejsevernějšího místa celého souostroví, městečka Andenes, vyjíždí každý den několik lodí právě za pozorováním velryb.
Dokonalou kombinací tedy je návštěva obou těchto malebných souostroví a z každého si vzít něco a dohromady tak složit zajímavou mozaiku.
Norsko je jednou z nejvíce navštěvovaných zemí v Evropě. Turisty lákají především nesčetné fjordy, ledovce a minimálně dotčená příroda včetně výborných podmínek pro sportovní rybolov. Velká část turistů co do Norska zavítala a co se o Norsko zajímá uvádí Lofoty a Vesterály jako nejhezčí část Norska. Z tohoto důvodu jsme si Lofoty a Vesterály vytyčili za cíl naší malé norské expedice.
Lofoty a Vesterály jsou malou ostrovní oblastí, která vybíhá do moře ze břehů severního Norska. Leží tedy již za polárním kruhem. Tato oblast je také vyhlášenou rybářskou oblastí, kde dominuje lov tresek.
Jak na Lofoty
Jelikož se jedná o soustavu ostrovů a poloostrovů, která vybíhá z pobřeží směrem do Atlantského oceánu, tak existují v podstatě dva hlavní způsoby jak se na Lofoty dostat. První způsob je trajektem a druhý způsob je „suchou“ cestou, tedy po mostech, které propojují jednotlivé ostrovy Lofot a Vesterál.
Ve většině případů se využívá obou variant, s tím, že se Lofoty a Vesterály projedou napříč. Záleží na plánu cesty a směru, ze kterého k Lofotám přijíždíte. Naše expedice přijížděla z jihu Norska a využila tak trajekt z přístavu Bodo do Moskenes, což je malé městečko na jihu souostroví. Lofoty a Vesterály jsme tak projeli směrem od jihu (jihozápadu) na sever (severovýchod) až do přístavního města Narvik, odtud dále do Švédska. Kromě trajektu z města Bodo jezdí na Lofoty další trajekt z městečka Skutvik, které je severněji od přístavu Bodo, ten však jezdí méně často.
Co na Lofotách
Hlavním lákadlem Lofot je bezesporu překrásná krajina. Kontrast strmých zelených hor s modrým mořem a klidnými pestrobarevnými rybářskými městečky je ojedinělý a za jasných dnů naprosto úchvatný. Během naší návštěvy jsme měli opravdové štěstí na počasí, po dobu třech dnů panovalo jasné, teplé a bezvětrné počasí. Klidná hladina moře a modrá obloha maximalizuje příjemný zážitek z tohoto místa.
Nejlepší dobou na návštěvu Lofot je pochopitelně léto, respektive červenec, který je dle statistik nejsušším a nejteplejším měsícem. Průměrná červencová teplota se pohybuje kolem 15°C. Nutno však podotknout, že během léta zde nezažijete tmu. Vzhledem k poloze Lofot, které jsou nad polárním kruhem, zde letní období znamená jeden dlouhý polární den. Našinec tak může mít běžně problémy ze spaním.
Z nejjižnějšího městečka Lofot, které nese název A, vede přes Lofoty a Vesterály směrem na pevninu (město Narvik) a dále do Švédska (Lulea) vyhlášená silnice E 10, která je také známá jako Cesta krále Olafa V. {{reklama()}} Pravděpodobně nejhezčím úsekem silnice E 10 je cesta z počátečního bodu, tedy městečka A, dále přes rybářské městečka na jižním pobřeží souostroví jako Tind, Sorvagen, Moskenes (trajekt Bodo – Moskenes), Reine a Hamnoya až k severnímu pobřeží, kde se nacházejí nádherné pláže s bílým pískem, které lákají ke koupeli. Asi nejvyhlášenější a nejhezčí pláž na Lopotech je u městečka Ramberg, kde čas od času narazíte na koupající se otužilce. Teplota vody zde během roku jen s těží přesáhne 10°C, ale za jasných a teplých letních dnů láká pláž alespoň k příjemnému osvěžení a odpočinku, a jen málo kdo by si uvědomil, že se nachází za polárním kruhem.
Pro Lofoty jsou také charakteristické dřevěné konstrukce na sušení nalovených tresek. Tyto dřevěné konstrukce jsou prakticky všude v okolí rybářských vesniček, a to kde to jen jde. V létě není sezóna pro lov tresek, a tak jsou dřevěné sušárny prakticky nevyužité, ale i tak tyto dřevěné konstrukce jen dotváří zdejší krajinu.
Co na Vesterálech
Většina turistů přijíždí do těchto končin především jen a pouze kvůli Lofotám a Vesterály ho zajímají jen okrajově či vůbec, a tak je bez povšimnutí projede. Pravdou je, že Vesterály již nejsou tak fascinující a divoké jako Lofoty, nicméně jsou zase více klidné a v krásách se Lofotám často vyrovnají. Na místo ostrých zelených hor lze na Vesterálech spatřit spíše krásné ještě více zelené louky a pastviny, břízové lesíky a pomalu tekoucí křišťálově čisté říčky. Rybářské vesničky zde vystřídaly spíše malé zemědělské usedlosti, které dokonale zapadají do krajinného rázu.
Vesterály jsou také vyhlášenou destinací pro motorkáře. Každý rok se zde koná několik festivalů a motorkářských srazů, jejichž obliba a návštěvnost se každým rokem zvyšuje. Kromě těchto akcí přijíždějí lidé na Vesterály také za velrybami. Z nejsevernějšího místa celého souostroví, městečka Andenes, vyjíždí každý den několik lodí právě za pozorováním velryb.
Dokonalou kombinací tedy je návštěva obou těchto malebných souostroví a z každého si vzít něco a dohromady tak složit zajímavou mozaiku.
Historii lidstva provází od samého počátku potřeba víry. Touha
něčeho, co nás přesahuje a dává smysl našemu každodennímu snažení.
Všechny naše radosti i strasti tak bývají prožívány z jiné,
hlubší perspektivy. Koncentrovanými místy takových tužeb bývala odedávna
poutní místa. Na území naši vlasti jich je velké množství. Některá
jsou známá, jiná méně. A některá stojí za to navšívit. Jiřetín
pod Jedlovou mezi ně rozhodně patří.
Historii lidstva provází od samého počátku potřeba víry. Touha něčeho, co nás přesahuje a dává smysl našemu každodennímu snažení. Všechny naše radosti i strasti tak bývají prožívány z jiné, hlubší perspektivy. Koncentrovanými místy takových tužeb bývala odedávna poutní místa. Na území naši vlasti jich je velké množství. Některá jsou známá, jiná méně. A některá stojí za to navšívit. Jiřetín pod Jedlovou mezi ně rozhodně patří.
Jiřetín je nevelkou obcí ležící na severní straně Lužických hor. Městečko bylo založeno jako hornické v roce 1554 Jiřím ze Šlejnic. V okolí totiž byla objevena stříbrná ruda a on povolal ze Saska horníky. Dolování ale nikdy nebyl v této oblasti příliš výnosné, což zvýraznila třicetiletá válka a morové rány. Z toho důvodu se začala rozvíjet další řemesla. Především plátenictví a textilní výroba se staly na dlouhá léta hlavním zdrojem obživy místních obyvatel. Průmyslovou prosperitu tvořily tři továrny na potiskování a výrobu bavlněných látek, před 1. světovou válkou byla založena továrna na broušení a leštění polodrahokamů, exitoval tu i pivovar. V roce 1945 měl Jiřetín 2500 obyvatel, dnes pouhých 600. Ale i tak získal v roce 1998 titul „Vesnice roku“.
{{reklama()}}
Ačkoliv obec samotná nabízí zajímavé památky, přesto tím hlavním magnetem, který táhne návštěvníky, je Křížová hora. Křížová hora, 562,7 m n.m. je výrazný hřbet, vybíhající od Jedlové až k Jiřetínu. A právě zde se nachází místo, kam vedou kroky mnohých a bez poutavé legendy by se to snad ani neobešlo.
V 17. století, kdy zuřila protireformace, muselo zdejší kraj opustit množství luteránů. V Jiřetíně žilo sedm bratrů, kteří stáli před volbou přestoupit ke katolictví, nebo odejít. Rozhodli se vzdát rodného kraje a najít si domov v cizině. Hned první noc se jim však všem sedmi zdál stejný sen. Zjevil se jim Spasitel na kříži, který je jakoby volal zpět. To na ně učinilo velký dojem a tak se rozhodli, že jeden z nich se má vrátit zpět a stát se katolíkem. Měl také převzít otcův majetek a na jejich pozemku postavit kříž. Volba padla na nejmladšího, který byl beztak nemocen.
Jeho nemoc se ale rapidně horšila. Když se mu trochu ulevilo, postavil kříž a o berlích se k němu šel pomodlit. A jako zázrakem byl uzdraven. Zvěst o této události se roznesla po kraji a lidé se k tomuto místu začali scházet, aby prosili za své starosti a problémy. Nedlouho poté pomohlo zázračné místo dceři kupce Meusela ze Žitavy. Ten se snažil vyléčit svou slepou dceru nejdříve za pomocí lékařů. Po mnoha neúspěšných pokusech mu poradila služebná, aby ji poslal do Jiřetína. Zde se služebná modlila za navrácení zraku slepému dítěti a modlitba pomohla. Otec pak daroval z vděčnosti 500 tolarů na kostel v Jiřetíně.
Vlastní křížová cesta vznikla na rozhraní 17. a 18. století za podpory místního faráře Wenzela Gürtlera původem z České Lípy. Ten údajně nechal zřídit dřevěné kříže v místech dnešních zastavení křížové cesty. V jeho práci pokračoval farář Gottfried Liessner původem ze Šluknova. Upravil prostor kolem pozdější dřevěné kaple a započal s výstavbou vlastní křížové cesty, která byla vysvěcena 17.9.1764.
Poté, co byla dřevěná kaple zničena v bouři, byla postavena kaple kamenná. Když dospěla až ke klenbě, bylo státem nařízeno zrušit všechny soukromé kaple. Přes různé peripetie se kaple a celé místo dostala do vlastnictví města, které dokončilo stavbu s oltářem. V roce 1817 vydal litoměřický biskup František Hudrálek svolení k vysvěcení kaple s právem sloužení mše svaté v oba hlavní svátky a na všechny pátky na jaře v létě i na podzim. O rok později toto svolení bylo rozšířeno na všechny dny v roce. V roce 1847 bylo u vchodu zřízeno schodiště se šesti sloupy. Na počátku křížové cesty lze spatřit sochy spících učedníků Krista, Petra, Jakuba a Jana.
Za nimi se nachází Olivetská zahrada s modlícím se Kristem a andělem, který stojí před ním s kalichem v ruce. Zde v této zahrádce byl podle tradice postaven původní dřevěný kříž. Vlevo ke kraji lesa je socha korunovaného Ježíše sedícího se třtinou ve spoutaných rukách. Podle pověsti je ve studni v kapli léčivá voda, která má účinky na oční choroby.
Nejlépe je navštívit toto místo dopoledne, kdy na úbočí hory se zastaveními a kaplí svítí slunce. Pokud si své výlety zaznamenáváte fotoaparátem, jistě to oceníte. Jestli budete mít dostatek času, projděte si jednotlivá zastavení a popřemýšlejte o událostech, které vyobrazují. Na samotném vrcholu pak budete mít příležitost shlédnout na Jiřetín pod vámi. Možná prožijete pocit uvolnění, která poutní místa svým návštěvníkům dávají.
Historii lidstva provází od samého počátku potřeba víry. Touha něčeho, co nás přesahuje a dává smysl našemu každodennímu snažení. Všechny naše radosti i strasti tak bývají prožívány z jiné, hlubší perspektivy. Koncentrovanými místy takových tužeb bývala odedávna poutní místa. Na území naši vlasti jich je velké množství. Některá jsou známá, jiná méně. A některá stojí za to navšívit. Jiřetín pod Jedlovou mezi ně rozhodně patří.
Jiřetín je nevelkou obcí ležící na severní straně Lužických hor. Městečko bylo založeno jako hornické v roce 1554 Jiřím ze Šlejnic. V okolí totiž byla objevena stříbrná ruda a on povolal ze Saska horníky. Dolování ale nikdy nebyl v této oblasti příliš výnosné, což zvýraznila třicetiletá válka a morové rány. Z toho důvodu se začala rozvíjet další řemesla. Především plátenictví a textilní výroba se staly na dlouhá léta hlavním zdrojem obživy místních obyvatel. Průmyslovou prosperitu tvořily tři továrny na potiskování a výrobu bavlněných látek, před 1. světovou válkou byla založena továrna na broušení a leštění polodrahokamů, exitoval tu i pivovar. V roce 1945 měl Jiřetín 2500 obyvatel, dnes pouhých 600. Ale i tak získal v roce 1998 titul „Vesnice roku“.
{{reklama()}}
Ačkoliv obec samotná nabízí zajímavé památky, přesto tím hlavním magnetem, který táhne návštěvníky, je Křížová hora. Křížová hora, 562,7 m n.m. je výrazný hřbet, vybíhající od Jedlové až k Jiřetínu. A právě zde se nachází místo, kam vedou kroky mnohých a bez poutavé legendy by se to snad ani neobešlo.
V 17. století, kdy zuřila protireformace, muselo zdejší kraj opustit množství luteránů. V Jiřetíně žilo sedm bratrů, kteří stáli před volbou přestoupit ke katolictví, nebo odejít. Rozhodli se vzdát rodného kraje a najít si domov v cizině. Hned první noc se jim však všem sedmi zdál stejný sen. Zjevil se jim Spasitel na kříži, který je jakoby volal zpět. To na ně učinilo velký dojem a tak se rozhodli, že jeden z nich se má vrátit zpět a stát se katolíkem. Měl také převzít otcův majetek a na jejich pozemku postavit kříž. Volba padla na nejmladšího, který byl beztak nemocen.
Jeho nemoc se ale rapidně horšila. Když se mu trochu ulevilo, postavil kříž a o berlích se k němu šel pomodlit. A jako zázrakem byl uzdraven. Zvěst o této události se roznesla po kraji a lidé se k tomuto místu začali scházet, aby prosili za své starosti a problémy. Nedlouho poté pomohlo zázračné místo dceři kupce Meusela ze Žitavy. Ten se snažil vyléčit svou slepou dceru nejdříve za pomocí lékařů. Po mnoha neúspěšných pokusech mu poradila služebná, aby ji poslal do Jiřetína. Zde se služebná modlila za navrácení zraku slepému dítěti a modlitba pomohla. Otec pak daroval z vděčnosti 500 tolarů na kostel v Jiřetíně.
Vlastní křížová cesta vznikla na rozhraní 17. a 18. století za podpory místního faráře Wenzela Gürtlera původem z České Lípy. Ten údajně nechal zřídit dřevěné kříže v místech dnešních zastavení křížové cesty. V jeho práci pokračoval farář Gottfried Liessner původem ze Šluknova. Upravil prostor kolem pozdější dřevěné kaple a započal s výstavbou vlastní křížové cesty, která byla vysvěcena 17.9.1764.
Poté, co byla dřevěná kaple zničena v bouři, byla postavena kaple kamenná. Když dospěla až ke klenbě, bylo státem nařízeno zrušit všechny soukromé kaple. Přes různé peripetie se kaple a celé místo dostala do vlastnictví města, které dokončilo stavbu s oltářem. V roce 1817 vydal litoměřický biskup František Hudrálek svolení k vysvěcení kaple s právem sloužení mše svaté v oba hlavní svátky a na všechny pátky na jaře v létě i na podzim. O rok později toto svolení bylo rozšířeno na všechny dny v roce. V roce 1847 bylo u vchodu zřízeno schodiště se šesti sloupy. Na počátku křížové cesty lze spatřit sochy spících učedníků Krista, Petra, Jakuba a Jana.
Za nimi se nachází Olivetská zahrada s modlícím se Kristem a andělem, který stojí před ním s kalichem v ruce. Zde v této zahrádce byl podle tradice postaven původní dřevěný kříž. Vlevo ke kraji lesa je socha korunovaného Ježíše sedícího se třtinou ve spoutaných rukách. Podle pověsti je ve studni v kapli léčivá voda, která má účinky na oční choroby.
Nejlépe je navštívit toto místo dopoledne, kdy na úbočí hory se zastaveními a kaplí svítí slunce. Pokud si své výlety zaznamenáváte fotoaparátem, jistě to oceníte. Jestli budete mít dostatek času, projděte si jednotlivá zastavení a popřemýšlejte o událostech, které vyobrazují. Na samotném vrcholu pak budete mít příležitost shlédnout na Jiřetín pod vámi. Možná prožijete pocit uvolnění, která poutní místa svým návštěvníkům dávají.
…O pouhých několik měsíců později přistál francouzský
mořeplavec Louis-Antoine de Bougainville, který sice musel přenechat čest
pravého objevitele tichomoří na Cookovi, dal lidstvu představu ráje na zemi
a nekonečný zdroj snů…
Sedím na terase bungalovu, který je postaven na pokraji korálového útesu spadajícího příkře do hlubin desítek metrů, pod sloupy tiše šplouchá voda, občas z hloubky vyletí na povrch ryba a s hlasitým plesknutím se zase ponoří zpátky, z dálky je slyšet pravidelné burácení mořských narážejících na korálovou bariéru obklopující ostrov, a z vnitrozemí za bungalovem se ozývá rytmické bubnování, to se sešla místní omladina a trénuje polynéské tance. Na obrazovce počítače, který jsem měl na klíně, blikal neúnavně kurzor, jako oko nenasytné šelmy, vyžadující krmení od svého pána. Není snadné vytrhnout se ze zajetí kouzla, kterým Tahiti spoutá každého, kdo sem zavítá. Kouzla spočívajícího z mnohem jednoduššího způsobu života, ve kterém nikdo nikam nespěchá, věci se berou takové, jaké jsou, nic se nepředstírá a dění se řídí spíše pohybem slunce na obloze nežli přesným časem. Je to svět bez uzávěrek, dekád a termínů. Šťastný svět, snad jen o něco málo šťastnější, nežli tomu bylo tady v roce 1767, zakotvil anglický kapitán Samuel Wallis.
{{reklama()}}
Domorodci byli tenkrát nějak nemilostivě naladěni, takže zakrátko muselo dojít k dělostřeleckému ostřelování ostrova, což se za Willisovy návštěvy na Tahiti ještě několikrát opakovalo. Objevitel se totiž dostal přesně doprostřed lokálních válek o nadvládu nad ostrovem, které se na tichomořských ostrovech periodicky opakovaly celá století.
O pouhých několik měsíců později přistál francouzský mořeplavec Louis-Antoine de Bougainville, který sice musel přenechat čest pravého objevitele tichomoří na Cookovi, dal lidstvu představu ráje na zemi a nekonečný zdroj snů. Hraběte de Bougainville, který byl prvním Francouzem, který obeplul zeměkouli, připomíná v Papeete malá busta v přístavu, obklopená překrásnými keři rostliny, které dal své jméno.
Francouzská Polynésie
Francouzská Polynésie většině lidí připomene jméno Tahiti, jméno vonící exotikou. Věční kluci si připomenou úskalí prožité vzbouřenci z Bounty, ti ostatní znají Tahiti jako ostrovy hříšné lásky. Co na tom, že toto označení vzniklo spíše nepochopením zdejšího nekomplikovaného života nevzdělanými námořníky. Ostrovů je zde víc než dost, na celém souostroví je však nepochybně nejkouzelnějším ostrovem malý vulkanický ostrůvek s přitažlivým názvem Bora Bora. Z původního kráteru již zbývá jen polovina a dva skalnaté zuby, odměnou za postupné propadání hornin se po obvodu objevit korálový útes, který spolu s nesčetnými motu vytváří divukrásnou lagunu, která nemá na světě konkurenci.
Památka na vojáky
Jako památka na posádku amerických vojáků, kteří zde za války obsluhovali obrovskou námořní základnu a přečerpávající stanici, zůstalo na jednom z motu celkem nepatrné letiště, které se pro většinu návštěvníků stane vstupní branou na ostrov. Hned během prvních minut začne být každému turistovi jasné, že se dostali tak blízko opravdovému ráji, jak je to jen v dnešní uspěchané době možné. Neuspěchaný život hrstky domorodců je doslova nakažlivý, takže nás čeká rozvážné přemýšlení o tom, kterou z místních pláží poctít přítomností, případně kterou z restaurací, nabízejících gastronomické potěšení, vybrat k večeři. Pohled na číšníka, který si pro odpolední pauzu vybral kus písku a kokosový ořech pod hlavu, ke klidu láká. Dvoumetroví rejnoci považují koupající se turisty za příjemné zpestření dlouhé chvíle, občas se prožene i útesový žralok, jehož přítomnost pravidelně nahání turistům husí kůži.
Můžeme si dopřát i oběd na ostrůvku, který vlastní Marlon Brando. Býval to atol, na který jezdila polynéská královská rodina tloustnout, neboť se věřilo, že členové královské rodiny mají své matu, a čím tlustší člověk, tím větší matu. Při pohledu na fotografii Marlona Branda se zdá, že kouzlo atolu pracuje dodnes. Vedlejší atol Tabu věnoval světu termín tabu, přístup sem byl totiž pod trestem smrti zakázán všem, kteří nepatřili do královské rodiny. Na tahitských pláží je dnes možné téměř cokoliv, domorodé krasavice se zde sice již dávno neprochází oděné pouze do čelenky z palmového listí, Evropanky si ale stále odkládají horní díl plavek.
Bora Bora je doslova kapesní ostrov, okružní silnice měří závratných 17 kilometrů, a jelikož s výjimkou jediného kopce je zde všude rovina, můžeme ostrov pohodlně obejít pěšky. Cestou můžeme obdivovat moře, které podle toho z které strany září slunce a jak je voda hluboká, střídá snad všechny odstíny modři, které si dovedeme představit. Zajímavé je ale také pozorování domorodců, jak balancují na mopedech, které se prohýbají pod nákladem metrových ryb. Pekař zastrkuje francouzské bagety do speciálních schránek, kolem páté odpoledne vycházejí z domu kuchařky pro chleba, jasný důkaz toho, že večeře bude brzy na stole.
Gauguin
Se jménem a dílem Paula Gauguinase turisté setkávají ve více či méně zdařilé a vkusné podobě prakticky na všech ostrovech tohoto souostroví, i když malíř jiné ostrovy než Tahiti nikdy nenavštívil. Při toulání křivolakými uličkami Papeete, dnes překypujícími ruchem spěchajícího přístavu, jsem často myslel na to, jak to zde vypadalo před sto lety, když zde v roce 1891 přistál jen nepatrně úspěšný pařížský malíř jménem Paul Gauguin.
Doma celkem bezohledně nechal svoji manželku a šest dětí, a odjel do tichomoří hledat svůj ideál života bez peněz a bez pout civilizace. Dnes si už jen málokdo pamatuje, že Gauguin chtěl původně odcestovat na Madagaskar, ale nesehnal dost peněz na lodní lístek. V Papeete Gauguin našel ospalé provinční městečko s pouhými 4 000 obyvateli, z nichž většinu tvořila bělošská chudina složená z penzionovaných vojáků a námořníků, po ukončení služby zcela bez příjmu. Zbytek obyvatel tvořili znudění státní úředníci, kteří byli sice ochotni Gauguina, který přijel zcela bez peněz, jen se svým talentem, syfilis a návykem na opium, živit zakázkami svých portrétů, to ale Gauguin brzy odmítá a odjíždí daleko za město, kde střídá období horečného chvatu a tvorby s obdobími poklidného rodinného života s několika ze svých třináctiletých milenek. Přidávají se spory s místní církví a znechucený Gauguin odjíždí zpět do Paříže, chudší o iluze a bohatší o 66 pláten.
Po skandálu, který vyvolala pařížská výstava a Gauguinovo opěvování nadřazenosti domorodého života nad bělochy, malíř znovu odjíždí na Tahiti, kde prožil následujících pět let. Vyčerpaný neustálou chudobou, těžkou nemocí, boji s úřady a církví, prchá na Makýzi, kde po necelých třech letech umírá. Jeho vztah k okolí nejlépe charakterizovala poznámka, kterou při jeho pohřbu utrousil biskup Martin: “Zemřel trýzněný člověk, slavný malíř, nepřítel Boha a morálky.”
Huahine
Pro milovníky klidu bude ideálním místem ostrov Huahine, jehož název znamená polynéské označení ženských pohlavních orgánů. Huahine je bezpochybně skrytým šperkem Francouzské Polynésie, dva nevelké, hotely zaručují, že pouhá stovka turistů (a to ještě musí být oba hotely plné) se mezi pěti tisíci domorodci lehce schovají. Vysoké hory pokryté tropickým porostem spadají do chráněných zátok laguny. Silnic zde příliš není, ideálním dopravním prostředkem je proto loď, až už zapůjčená nebo vládní pendl. Někteří majetnější turisté si dokonce zvládnou pronajmout celou vilu, k pronájmu dostanou jak auto, tak i vlastní loď. Pokud se odhodláme opustit hotel, ostrov se nám odmění mimo jiné i existencí nejrozsáhlejšího archeologického komplexu na celém soustroví. Mezi úpatím Mount Mouatapu a břehem ostrova Faua Nui si můžeme prohlédnout komplex marae Maeva, což jsou zbytky původních vesnic a chrámů.
Tahaa
Vynechat nemůžeme ani další z mimořádných ostrovů. Letadlem se dostaneme na ostrov Raiatea, odkud můžeme lodí obeplout blízký ostrov Tahaa a dostat se až do ultraluxusního hotelu Le Taha’a. Pokud si ani v hotelu ležícím na soukromém motu Tautau nedokážeme zahrát na Robinsona a důkladně odpočinout, pak už nikde. 35 minutová cesta lodí z letiště může být někdy na otevřeném moři patřičně drsná, pro náročnější je ale připravená soukromá helikoptéra. Pobyt nám ale udělá pořádnou díru do rozpočtu, bungalov nad vodou stojí téměř 900 dolarů na noc a to ještě krize donutila zlevnit.
Ve chvíli, kdy se nám podaří vyřešit otázku, jestli se na moře chceme dívat z lehátka nebo z pohodlné sedačky, můžeme se vypravit třeba na samotný ostrov Tahaa, kde si můžeme prohlédnout třeba jednu z nesčetných vanilkových plantáží, které daly ostrovu přezdívku Vanilkový ostrov. Ostatně vanilka, botanicky správně Vanilla Tahitensis, je vedle černých perel asi tak jediné, co se dá ve Francouzské Polynésii s výhodou nakoupit.
Možností, jak trávit ve Francouzské Polynésii dovolenou, je celá řada. Od toho nejlínějšího povalování v bungalovu či na pláži a pojídání kulinářsky inspirovaných pokrmů přímo na verandě (těm nejnáročnějším může polynéská kráska přivézt snídani i s lahví šampaňského na kánoi) až po seznamování se s polynéským způsobem života, ať už pěšky, na kole nebo v autě. Někdo volí delší návštěvu jednoho nebo maximálně dvou ostrovů, někteří zase přeskakují po dvou dnech z ostrova na ostrov. Tento způsob dovolení mi připadá poněkud sebevražedný, jednak z ostrovů za tak krátkou dobu příliš neuvidíme, potom vlastně stále rozbalujeme a balíme zavazadla, a ještě trávíme většinu času cestou na letiště a čekáním, neboť meziostrovní lety rozhodně nemají pravidelnost tramvaje. V poslední době se rozvíjí také možnost objíždět ostrovy lodí, a protože místní cestovní kanceláře berou nabídku vážně, od výletní lodi Paul Gauguin přes několik katamaránů až po nákladní parník Aranui. Pohodlí a cena se pochopitelně výrazně liší. Čím méně zaplatíme za kajutu na nákladní lodi nakládající po ostrovech náklad kopry, tím více uvidíme, neboť Aranui navštěvuje i vzdálené Markézy.
Takže zbývá než vyrabovat prasátka, zabalit plavky, šortky, nějaké to tričko, foťák nebo kameru, opalovací krém a solidní kreditní kartu, a můžeme vyrazit. Nic jiného potřebovat nebudeme, Polynésané jsou báječně šťastní lidé a ostrovy jsou čarovně krásné. Co víc si můžeme přát?
Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.
Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.
Sedím na terase bungalovu, který je postaven na pokraji korálového útesu spadajícího příkře do hlubin desítek metrů, pod sloupy tiše šplouchá voda, občas z hloubky vyletí na povrch ryba a s hlasitým plesknutím se zase ponoří zpátky, z dálky je slyšet pravidelné burácení mořských narážejících na korálovou bariéru obklopující ostrov, a z vnitrozemí za bungalovem se ozývá rytmické bubnování, to se sešla místní omladina a trénuje polynéské tance. Na obrazovce počítače, který jsem měl na klíně, blikal neúnavně kurzor, jako oko nenasytné šelmy, vyžadující krmení od svého pána. Není snadné vytrhnout se ze zajetí kouzla, kterým Tahiti spoutá každého, kdo sem zavítá. Kouzla spočívajícího z mnohem jednoduššího způsobu života, ve kterém nikdo nikam nespěchá, věci se berou takové, jaké jsou, nic se nepředstírá a dění se řídí spíše pohybem slunce na obloze nežli přesným časem. Je to svět bez uzávěrek, dekád a termínů. Šťastný svět, snad jen o něco málo šťastnější, nežli tomu bylo tady v roce 1767, zakotvil anglický kapitán Samuel Wallis.
{{reklama()}}
Domorodci byli tenkrát nějak nemilostivě naladěni, takže zakrátko muselo dojít k dělostřeleckému ostřelování ostrova, což se za Willisovy návštěvy na Tahiti ještě několikrát opakovalo. Objevitel se totiž dostal přesně doprostřed lokálních válek o nadvládu nad ostrovem, které se na tichomořských ostrovech periodicky opakovaly celá století.
O pouhých několik měsíců později přistál francouzský mořeplavec Louis-Antoine de Bougainville, který sice musel přenechat čest pravého objevitele tichomoří na Cookovi, dal lidstvu představu ráje na zemi a nekonečný zdroj snů. Hraběte de Bougainville, který byl prvním Francouzem, který obeplul zeměkouli, připomíná v Papeete malá busta v přístavu, obklopená překrásnými keři rostliny, které dal své jméno.
Francouzská Polynésie
Francouzská Polynésie většině lidí připomene jméno Tahiti, jméno vonící exotikou. Věční kluci si připomenou úskalí prožité vzbouřenci z Bounty, ti ostatní znají Tahiti jako ostrovy hříšné lásky. Co na tom, že toto označení vzniklo spíše nepochopením zdejšího nekomplikovaného života nevzdělanými námořníky. Ostrovů je zde víc než dost, na celém souostroví je však nepochybně nejkouzelnějším ostrovem malý vulkanický ostrůvek s přitažlivým názvem Bora Bora. Z původního kráteru již zbývá jen polovina a dva skalnaté zuby, odměnou za postupné propadání hornin se po obvodu objevit korálový útes, který spolu s nesčetnými motu vytváří divukrásnou lagunu, která nemá na světě konkurenci.
Památka na vojáky
Jako památka na posádku amerických vojáků, kteří zde za války obsluhovali obrovskou námořní základnu a přečerpávající stanici, zůstalo na jednom z motu celkem nepatrné letiště, které se pro většinu návštěvníků stane vstupní branou na ostrov. Hned během prvních minut začne být každému turistovi jasné, že se dostali tak blízko opravdovému ráji, jak je to jen v dnešní uspěchané době možné. Neuspěchaný život hrstky domorodců je doslova nakažlivý, takže nás čeká rozvážné přemýšlení o tom, kterou z místních pláží poctít přítomností, případně kterou z restaurací, nabízejících gastronomické potěšení, vybrat k večeři. Pohled na číšníka, který si pro odpolední pauzu vybral kus písku a kokosový ořech pod hlavu, ke klidu láká. Dvoumetroví rejnoci považují koupající se turisty za příjemné zpestření dlouhé chvíle, občas se prožene i útesový žralok, jehož přítomnost pravidelně nahání turistům husí kůži.
Můžeme si dopřát i oběd na ostrůvku, který vlastní Marlon Brando. Býval to atol, na který jezdila polynéská královská rodina tloustnout, neboť se věřilo, že členové královské rodiny mají své matu, a čím tlustší člověk, tím větší matu. Při pohledu na fotografii Marlona Branda se zdá, že kouzlo atolu pracuje dodnes. Vedlejší atol Tabu věnoval světu termín tabu, přístup sem byl totiž pod trestem smrti zakázán všem, kteří nepatřili do královské rodiny. Na tahitských pláží je dnes možné téměř cokoliv, domorodé krasavice se zde sice již dávno neprochází oděné pouze do čelenky z palmového listí, Evropanky si ale stále odkládají horní díl plavek.
Bora Bora je doslova kapesní ostrov, okružní silnice měří závratných 17 kilometrů, a jelikož s výjimkou jediného kopce je zde všude rovina, můžeme ostrov pohodlně obejít pěšky. Cestou můžeme obdivovat moře, které podle toho z které strany září slunce a jak je voda hluboká, střídá snad všechny odstíny modři, které si dovedeme představit. Zajímavé je ale také pozorování domorodců, jak balancují na mopedech, které se prohýbají pod nákladem metrových ryb. Pekař zastrkuje francouzské bagety do speciálních schránek, kolem páté odpoledne vycházejí z domu kuchařky pro chleba, jasný důkaz toho, že večeře bude brzy na stole.
Gauguin
Se jménem a dílem Paula Gauguinase turisté setkávají ve více či méně zdařilé a vkusné podobě prakticky na všech ostrovech tohoto souostroví, i když malíř jiné ostrovy než Tahiti nikdy nenavštívil. Při toulání křivolakými uličkami Papeete, dnes překypujícími ruchem spěchajícího přístavu, jsem často myslel na to, jak to zde vypadalo před sto lety, když zde v roce 1891 přistál jen nepatrně úspěšný pařížský malíř jménem Paul Gauguin.
Doma celkem bezohledně nechal svoji manželku a šest dětí, a odjel do tichomoří hledat svůj ideál života bez peněz a bez pout civilizace. Dnes si už jen málokdo pamatuje, že Gauguin chtěl původně odcestovat na Madagaskar, ale nesehnal dost peněz na lodní lístek. V Papeete Gauguin našel ospalé provinční městečko s pouhými 4 000 obyvateli, z nichž většinu tvořila bělošská chudina složená z penzionovaných vojáků a námořníků, po ukončení služby zcela bez příjmu. Zbytek obyvatel tvořili znudění státní úředníci, kteří byli sice ochotni Gauguina, který přijel zcela bez peněz, jen se svým talentem, syfilis a návykem na opium, živit zakázkami svých portrétů, to ale Gauguin brzy odmítá a odjíždí daleko za město, kde střídá období horečného chvatu a tvorby s obdobími poklidného rodinného života s několika ze svých třináctiletých milenek. Přidávají se spory s místní církví a znechucený Gauguin odjíždí zpět do Paříže, chudší o iluze a bohatší o 66 pláten.
Po skandálu, který vyvolala pařížská výstava a Gauguinovo opěvování nadřazenosti domorodého života nad bělochy, malíř znovu odjíždí na Tahiti, kde prožil následujících pět let. Vyčerpaný neustálou chudobou, těžkou nemocí, boji s úřady a církví, prchá na Makýzi, kde po necelých třech letech umírá. Jeho vztah k okolí nejlépe charakterizovala poznámka, kterou při jeho pohřbu utrousil biskup Martin: “Zemřel trýzněný člověk, slavný malíř, nepřítel Boha a morálky.”
Huahine
Pro milovníky klidu bude ideálním místem ostrov Huahine, jehož název znamená polynéské označení ženských pohlavních orgánů. Huahine je bezpochybně skrytým šperkem Francouzské Polynésie, dva nevelké, hotely zaručují, že pouhá stovka turistů (a to ještě musí být oba hotely plné) se mezi pěti tisíci domorodci lehce schovají. Vysoké hory pokryté tropickým porostem spadají do chráněných zátok laguny. Silnic zde příliš není, ideálním dopravním prostředkem je proto loď, až už zapůjčená nebo vládní pendl. Někteří majetnější turisté si dokonce zvládnou pronajmout celou vilu, k pronájmu dostanou jak auto, tak i vlastní loď. Pokud se odhodláme opustit hotel, ostrov se nám odmění mimo jiné i existencí nejrozsáhlejšího archeologického komplexu na celém soustroví. Mezi úpatím Mount Mouatapu a břehem ostrova Faua Nui si můžeme prohlédnout komplex marae Maeva, což jsou zbytky původních vesnic a chrámů.
Tahaa
Vynechat nemůžeme ani další z mimořádných ostrovů. Letadlem se dostaneme na ostrov Raiatea, odkud můžeme lodí obeplout blízký ostrov Tahaa a dostat se až do ultraluxusního hotelu Le Taha’a. Pokud si ani v hotelu ležícím na soukromém motu Tautau nedokážeme zahrát na Robinsona a důkladně odpočinout, pak už nikde. 35 minutová cesta lodí z letiště může být někdy na otevřeném moři patřičně drsná, pro náročnější je ale připravená soukromá helikoptéra. Pobyt nám ale udělá pořádnou díru do rozpočtu, bungalov nad vodou stojí téměř 900 dolarů na noc a to ještě krize donutila zlevnit.
Ve chvíli, kdy se nám podaří vyřešit otázku, jestli se na moře chceme dívat z lehátka nebo z pohodlné sedačky, můžeme se vypravit třeba na samotný ostrov Tahaa, kde si můžeme prohlédnout třeba jednu z nesčetných vanilkových plantáží, které daly ostrovu přezdívku Vanilkový ostrov. Ostatně vanilka, botanicky správně Vanilla Tahitensis, je vedle černých perel asi tak jediné, co se dá ve Francouzské Polynésii s výhodou nakoupit.
Možností, jak trávit ve Francouzské Polynésii dovolenou, je celá řada. Od toho nejlínějšího povalování v bungalovu či na pláži a pojídání kulinářsky inspirovaných pokrmů přímo na verandě (těm nejnáročnějším může polynéská kráska přivézt snídani i s lahví šampaňského na kánoi) až po seznamování se s polynéským způsobem života, ať už pěšky, na kole nebo v autě. Někdo volí delší návštěvu jednoho nebo maximálně dvou ostrovů, někteří zase přeskakují po dvou dnech z ostrova na ostrov. Tento způsob dovolení mi připadá poněkud sebevražedný, jednak z ostrovů za tak krátkou dobu příliš neuvidíme, potom vlastně stále rozbalujeme a balíme zavazadla, a ještě trávíme většinu času cestou na letiště a čekáním, neboť meziostrovní lety rozhodně nemají pravidelnost tramvaje. V poslední době se rozvíjí také možnost objíždět ostrovy lodí, a protože místní cestovní kanceláře berou nabídku vážně, od výletní lodi Paul Gauguin přes několik katamaránů až po nákladní parník Aranui. Pohodlí a cena se pochopitelně výrazně liší. Čím méně zaplatíme za kajutu na nákladní lodi nakládající po ostrovech náklad kopry, tím více uvidíme, neboť Aranui navštěvuje i vzdálené Markézy.
Takže zbývá než vyrabovat prasátka, zabalit plavky, šortky, nějaké to tričko, foťák nebo kameru, opalovací krém a solidní kreditní kartu, a můžeme vyrazit. Nic jiného potřebovat nebudeme, Polynésané jsou báječně šťastní lidé a ostrovy jsou čarovně krásné. Co víc si můžeme přát?
Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.
Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.
Kdyby slovenský spisovatel Jožo Nižnánsky nevydal v roce
1932 román Čachtická paní, byla by možná Alžběta Báthoryová
známá jen několika historikům, případně znalcům lidových pověstí
Myjavska. Čachtický hrad by byl jen jednou z řady malebných zřícenin
a samy Čachtice by byly nejspíš známé hlavně jako místo, kde se členové
spolku Tatrín v roce 1847 na výroční schůzi dohodli na podobě
spisovné slovenštiny podle koncepce Ľudovíta Štúra. Čachtice však nejsou
jen proslulý hrad. Vyplatí se sem zajet kvůli výhledům do krajiny,
čachtickému krasu nebo orchidejím.
Kdyby slovenský spisovatel Jožo Nižnánsky nevydal v roce 1932 román Čachtická paní, byla by možná Alžběta Báthoryová známá jen několika historikům, případně znalcům lidových pověstí Myjavska. Čachtický hrad by byl jen jednou z řady malebných zřícenin a samy Čachtice by byly nejspíš známé hlavně jako místo, kde se členové spolku Tatrín v roce 1847 na výroční schůzi dohodli na podobě spisovné slovenštiny podle koncepce Ľudovíta Štúra. Lingvistika a národní buditelství je činnost zajisté záslužná, ale přiznejme si, že lidské tragédie a napínavé příběhy přitahují větší pozornost.
Čachtický hrad byl založen v polovině 13. století jako císařská pevnost na obranu západní hranice Uherska. Již v roce 1273 ho se svým vojskem napadl a silně poškodil český král Přemysl Otakar I. Z držení císaře pak hrad přešel postupně do rukou dalších majitelů pocházejících z nejvýznamnějších uherských rodů. V roce 1467 byl na hradě vězněn poslední velitel husitských bratříků Jan Švehla později popravený ve Velkých Kostolanech. V letech 1663–4 byl hrad opraven a zabezpečen, aby odolal vpádu tureckých vojsk. Protože se tehdejší vlastník hradu František Nádasdy podílel na povstání proti císaři Leopoldovi, byl hrad zkonfiskován. V roce 1708 jej pak dobyl vůdce protihabsburského stavovského povstání sedmihradský kníže František II. Rákoci. Později pak pustnoucí hrad přešel zpět do císařských rukou, nějaký čas sloužil jako vězení a pak byl zanechán svému osudu. Hrad nikdy nesloužil jako reprezentační sídlo majitelů. Byl vždycky budován a udržován jako vojenská pevnost a bydlení zde bylo poměrně nepohodlné. Majitelé hradu si svá sídla stavěli v nedalekých Čahticích. {{reklama()}}
Na místech, kde stojí současné Čachtice je doložené osídlení již od doby neolitu a 8.-9. století se zde nacházelo i slovanské hradiště. První písemná zmínka o Čachticích pak pochází z roku 1263. Původně náležely k nitranskému hradu, později měnily majitele společně s čachtickým hradem. V roce 1392 byla Čachticím udělena privilegia zeměpanského městečka. Největší zásah do svého rozvoje zažily asi v roce 1599, kdy byly zpustošeny Turky.
Ze stavebních aktivit majitelů čachtického hradu, kteří si zde budovali svá sídla, se do dnešních dob dochovala kúrie Drugetů, která byla počátkem 17. století vybudována jako menší šlechtické sídlo na místech kde stál kaštiel rodu Orságů, který ve své době sloužil i jako soudní budova. Takzvaný císařský kaštiel rodu Nádasdyů postavený někdy před rokem 1645, který obývala i Alžběta Báthoryová, se do dnešních dob nezachoval. Zůstala z něj jen část sklepů, které dodnes slouží ke skladování vína. Dodnes se dochovala část renesančního kaštielu, který si v roce 1668 nechal postavit Mikuláš Draškovič. V současné době slouží jako muzeum historie Čachtic a Tatrína. Jen na okraj. Záměrně používám pro označení staveb slovenské termíny. Nejen, že se mi prostě líbí, ale v konkrétním případě jsou i výstižnější. Kaštiel by se sice dal do češtiny přeložit jako zámek, ale svým charakterem odpovídá spíš velkostatku či paláci určenému k bydlení a úřadování, než romantickému reprezentačnímu sídlu, které se nám při vyslovení slova zámek obvykle vybaví. Kúrie se pak statku blíží ještě víc. Ve svém významu odpovídá českému termínu panský dvůr.
V příspěvku o čachtickém hradu nelze alespoň jedním odstavcem nezmínit zdejší nejslavnější obyvatelku, nechvalně proslulou Alžbětu Báthoryovou. Rozhodně si netroufám a ani nechci spekulovat s odstupem skoro čtyř staletí, navíc jen tak od stolu, o tom, jestli se jednalo o lidskou zrůdu nebo nevinnou oběť intrik. Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu a pravda bude asi někde uprostřed. Byla jedním z posledních příslušníků mocného rodu Báthoryů, který vlastnil rozsáhlé majetky zejména v Sedmihradsku a z nějž pocházel i Alžbětin strýc, polský král Štefan Báthory. Příslušnost ke královskému rodu vedla možná k tomu, že nebyla řádně souzena, její případ byl rychle zameten pod koberec a mohl se později stát zdrojem mnohých spekulací a dohadů. U šlechtických rodů docházelo velice často k příbuzenským sňatkům se všemi důsledky z toho plynoucími. Sama Alžběta byla toho dobrým příkladem. Byla dcerou Anny Báthoryové ze somlyóovské a Juraje Báthoryho z ečedské linie rodu Báthory. Somlyóovská linie vymřela roku 1635 a ečedská po meči v roce 1605 po smrti Alžbětina bratra Štefana. Jedním z rodových zatížení byly psychické poruchy a sklony k sadismu a zvrácenostem a podle některých zdrojů epilepsie.
Ve svých 15 letech se Alžběta Báthoryová provdala za Františka Nádasdyho, který proslul jako vojenský velitel v bojích proti Turkům. Říká se o něm, že nejen prokazoval značnou statečnost a odvahu, ale vůči nepříteli se choval i na tehdejší poměry poměrně krutě. Po smrti svého manžela v roce 1604 se Alžběta usadila v Čachticích a stala se jednou z nejbohatších žen své doby a našlo se nemálo těch, kteří by rádi něco z jejího bohatství získali pro sebe. Když k tomu připočteme ještě fakt, že nepatřila mezi ošklivky a navíc byla na tehdejší poměry i velmi vzdělaná (mluvila a psala maďarsky, německy a latinsky), nelze se divit, že jako výrazná osobnost musela čelit mnohým intrikám. Každopádně se již v době jejího života šířily pověsti o jejím i na středověké poměry krutém zacházení se služebnictvem a poddanými. V Čachticích byla prý natolik neoblíbená, že nevycházela bez ozbrojeného doprovodu. V okolí hradu se prý začaly nacházet mrtvoly. Je otázkou, co jsou jen fámy a co je třeba připočíst na vrub Alžbětiny duševní nemoci. Údaje o šesti stovkách vražd, na nichž se prý podílela budou nejspíš přehnané a některými prameny uváděný počet jdoucí do tisíců patří do kategorie pověstí. O mučení a vraždách se každopádně vědělo už od roku 1585 a některé její skutky pomáhal krýt nejen její manžel, ale i další vlivní lidé z hraběnčina okolí. Podle dochovaných informací umučila nejvíc obětí v Čachticích, Sárváru, Prešpurku (dnešní Bratislava) a Vídni. Pravdou je, že 29. prosince 1610 byla Alžběta Báthoryová na svém hradě zatčena společně s nejbližšími služebníky a následně 2. ledna 1611 v Bytči začal velmi rychlý soud, kterému nebyla přítomna, ač o to žádala. Ten během pěti dnů rozhodl o vině všech zatčených. I tento soud došel k závěru, že celá skupina má na svědomí „jen“ 37 až 80 žen a dívek. Alžbětini společníci byli neprodleně popraveni a sama čachtická paní byla uvězněna na hradě, kde ve věku 54 let roku 1614 zemřela. Pochována byla v čachtickém kostele. Ve vlastním rozsudku o ní není zmínka. Kromě vražd a mučení byla Alžběta Báthoryová obviněna i z pokusu o otrávení uherského krále Matyáše (bratra Rudolfa II.) a palatina Thurza. Pověsti o krvavých koupelích a železné panně pak patří vyloženě do oblasti smyšlenek. Mimochodem, železná panna byla doložena až v roce 1678 v inventáři hradu Trenčína. Pravdy už se asi nikdo nedopátrá. Téměř nedotknutelné postavení vysoké šlechničny spřízněné s královským rodem a krytí jejích činů zamlžilo celý příběh stejně, jako pozdější pokusy tehdejších mocných o její zničení. Množství zajímavých informací najdete na stránkách Miloslava Jedličky
Do dnešních dob se z čachtického hradu zachovaly zbytky opevnění a části hradního paláce. Hrad je přístupný bez omezení a stává se cílem romanticky a hororově založených lidí, z nichž mnozí zde přespávají. Přístup na hrad je po zelené značce buď z Čachtic nebo z Višňového. Za pěkného počasí jsou odtud nádherné výhledy do okolí, které je mimo jiné jednou z tektonicky nejaktivnějších oblastí střední Evropy. Je to způsobeno tím, že pod Bílými Karpaty probíhá geologické rozhraní mezi Karpatskou soustavou a kutnohorsko-svarateckou oblastí Českého masivu. Mezi flyšové pásmo Povážské nížiny a komplikvanou strukturu pískovců, jílovců a břidlic Myjavské pahorkatiny je vklíněna vápencová a dolomitová čočka, která se stala základem dobře vyvinutého Čachtického krasu. Kromě přirozených útvarů najdete na nedalekém kopci Draplák i stopy lidské činnosti, někdy s nadsázkou označované jako tritolový kras. V období mezi světovými válkami zde bylo cvičiště pro ženisty, kteří se zde učili budovat zákopy. Pozůstatky jejich činnosti po letech natolik splynuly s přírodou, že dnes vypadají jako krasové závrty a zmátly i místní speleology, kteří se zde pokoušeli hledat vstupy do podzemí. V okolí se totiž nachází přes čtyři kilometry dlouhá poměrně komplikovaná Čachtická jeskyně zasahující v některých místech až do hloubky okolo sto metrů. Byla objevená v roce 1956 a pro svoji výjimečnost byla vyhlášena za přírodní památku. Veřejnosti není přístupná a vzhledem k obtížné průchodnosti nejspíš nikdy zpřístupněná nebude, byť se o tom v minulosti uvažovalo. Jen pro představu. Celý členitý systém chodeb a místy i docela prostorných dómů je doslova namotán v oblasti, jejíž průmět na povrch zaujímá pouhých 40×360 metrů. O práci místních speleologů se dočtete víc na stránkách www.jeskynar.cz/cachtice
Na různorodé geologické podloží jsou vázána i vzácná rostlinná a živočišná společenstva v nichž se vyskytují i četné endemity. Sám hradní vrch se svým nejbližším okolím byl zejména díky výskytu vstvavačů vyhlášen v roce 1964 za přírodní rezervaci. Mnoho vzácných druhů bohužel často mizí současně s tím, jak postupně zarůstají pozemky, na kterých se přestává hospodařit.
Kdyby slovenský spisovatel Jožo Nižnánsky nevydal v roce 1932 román Čachtická paní, byla by možná Alžběta Báthoryová známá jen několika historikům, případně znalcům lidových pověstí Myjavska. Čachtický hrad by byl jen jednou z řady malebných zřícenin a samy Čachtice by byly nejspíš známé hlavně jako místo, kde se členové spolku Tatrín v roce 1847 na výroční schůzi dohodli na podobě spisovné slovenštiny podle koncepce Ľudovíta Štúra. Lingvistika a národní buditelství je činnost zajisté záslužná, ale přiznejme si, že lidské tragédie a napínavé příběhy přitahují větší pozornost.
Čachtický hrad byl založen v polovině 13. století jako císařská pevnost na obranu západní hranice Uherska. Již v roce 1273 ho se svým vojskem napadl a silně poškodil český král Přemysl Otakar I. Z držení císaře pak hrad přešel postupně do rukou dalších majitelů pocházejících z nejvýznamnějších uherských rodů. V roce 1467 byl na hradě vězněn poslední velitel husitských bratříků Jan Švehla později popravený ve Velkých Kostolanech. V letech 1663–4 byl hrad opraven a zabezpečen, aby odolal vpádu tureckých vojsk. Protože se tehdejší vlastník hradu František Nádasdy podílel na povstání proti císaři Leopoldovi, byl hrad zkonfiskován. V roce 1708 jej pak dobyl vůdce protihabsburského stavovského povstání sedmihradský kníže František II. Rákoci. Později pak pustnoucí hrad přešel zpět do císařských rukou, nějaký čas sloužil jako vězení a pak byl zanechán svému osudu. Hrad nikdy nesloužil jako reprezentační sídlo majitelů. Byl vždycky budován a udržován jako vojenská pevnost a bydlení zde bylo poměrně nepohodlné. Majitelé hradu si svá sídla stavěli v nedalekých Čahticích. {{reklama()}}
Na místech, kde stojí současné Čachtice je doložené osídlení již od doby neolitu a 8.-9. století se zde nacházelo i slovanské hradiště. První písemná zmínka o Čachticích pak pochází z roku 1263. Původně náležely k nitranskému hradu, později měnily majitele společně s čachtickým hradem. V roce 1392 byla Čachticím udělena privilegia zeměpanského městečka. Největší zásah do svého rozvoje zažily asi v roce 1599, kdy byly zpustošeny Turky.
Ze stavebních aktivit majitelů čachtického hradu, kteří si zde budovali svá sídla, se do dnešních dob dochovala kúrie Drugetů, která byla počátkem 17. století vybudována jako menší šlechtické sídlo na místech kde stál kaštiel rodu Orságů, který ve své době sloužil i jako soudní budova. Takzvaný císařský kaštiel rodu Nádasdyů postavený někdy před rokem 1645, který obývala i Alžběta Báthoryová, se do dnešních dob nezachoval. Zůstala z něj jen část sklepů, které dodnes slouží ke skladování vína. Dodnes se dochovala část renesančního kaštielu, který si v roce 1668 nechal postavit Mikuláš Draškovič. V současné době slouží jako muzeum historie Čachtic a Tatrína. Jen na okraj. Záměrně používám pro označení staveb slovenské termíny. Nejen, že se mi prostě líbí, ale v konkrétním případě jsou i výstižnější. Kaštiel by se sice dal do češtiny přeložit jako zámek, ale svým charakterem odpovídá spíš velkostatku či paláci určenému k bydlení a úřadování, než romantickému reprezentačnímu sídlu, které se nám při vyslovení slova zámek obvykle vybaví. Kúrie se pak statku blíží ještě víc. Ve svém významu odpovídá českému termínu panský dvůr.
V příspěvku o čachtickém hradu nelze alespoň jedním odstavcem nezmínit zdejší nejslavnější obyvatelku, nechvalně proslulou Alžbětu Báthoryovou. Rozhodně si netroufám a ani nechci spekulovat s odstupem skoro čtyř staletí, navíc jen tak od stolu, o tom, jestli se jednalo o lidskou zrůdu nebo nevinnou oběť intrik. Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu a pravda bude asi někde uprostřed. Byla jedním z posledních příslušníků mocného rodu Báthoryů, který vlastnil rozsáhlé majetky zejména v Sedmihradsku a z nějž pocházel i Alžbětin strýc, polský král Štefan Báthory. Příslušnost ke královskému rodu vedla možná k tomu, že nebyla řádně souzena, její případ byl rychle zameten pod koberec a mohl se později stát zdrojem mnohých spekulací a dohadů. U šlechtických rodů docházelo velice často k příbuzenským sňatkům se všemi důsledky z toho plynoucími. Sama Alžběta byla toho dobrým příkladem. Byla dcerou Anny Báthoryové ze somlyóovské a Juraje Báthoryho z ečedské linie rodu Báthory. Somlyóovská linie vymřela roku 1635 a ečedská po meči v roce 1605 po smrti Alžbětina bratra Štefana. Jedním z rodových zatížení byly psychické poruchy a sklony k sadismu a zvrácenostem a podle některých zdrojů epilepsie.
Ve svých 15 letech se Alžběta Báthoryová provdala za Františka Nádasdyho, který proslul jako vojenský velitel v bojích proti Turkům. Říká se o něm, že nejen prokazoval značnou statečnost a odvahu, ale vůči nepříteli se choval i na tehdejší poměry poměrně krutě. Po smrti svého manžela v roce 1604 se Alžběta usadila v Čachticích a stala se jednou z nejbohatších žen své doby a našlo se nemálo těch, kteří by rádi něco z jejího bohatství získali pro sebe. Když k tomu připočteme ještě fakt, že nepatřila mezi ošklivky a navíc byla na tehdejší poměry i velmi vzdělaná (mluvila a psala maďarsky, německy a latinsky), nelze se divit, že jako výrazná osobnost musela čelit mnohým intrikám. Každopádně se již v době jejího života šířily pověsti o jejím i na středověké poměry krutém zacházení se služebnictvem a poddanými. V Čachticích byla prý natolik neoblíbená, že nevycházela bez ozbrojeného doprovodu. V okolí hradu se prý začaly nacházet mrtvoly. Je otázkou, co jsou jen fámy a co je třeba připočíst na vrub Alžbětiny duševní nemoci. Údaje o šesti stovkách vražd, na nichž se prý podílela budou nejspíš přehnané a některými prameny uváděný počet jdoucí do tisíců patří do kategorie pověstí. O mučení a vraždách se každopádně vědělo už od roku 1585 a některé její skutky pomáhal krýt nejen její manžel, ale i další vlivní lidé z hraběnčina okolí. Podle dochovaných informací umučila nejvíc obětí v Čachticích, Sárváru, Prešpurku (dnešní Bratislava) a Vídni. Pravdou je, že 29. prosince 1610 byla Alžběta Báthoryová na svém hradě zatčena společně s nejbližšími služebníky a následně 2. ledna 1611 v Bytči začal velmi rychlý soud, kterému nebyla přítomna, ač o to žádala. Ten během pěti dnů rozhodl o vině všech zatčených. I tento soud došel k závěru, že celá skupina má na svědomí „jen“ 37 až 80 žen a dívek. Alžbětini společníci byli neprodleně popraveni a sama čachtická paní byla uvězněna na hradě, kde ve věku 54 let roku 1614 zemřela. Pochována byla v čachtickém kostele. Ve vlastním rozsudku o ní není zmínka. Kromě vražd a mučení byla Alžběta Báthoryová obviněna i z pokusu o otrávení uherského krále Matyáše (bratra Rudolfa II.) a palatina Thurza. Pověsti o krvavých koupelích a železné panně pak patří vyloženě do oblasti smyšlenek. Mimochodem, železná panna byla doložena až v roce 1678 v inventáři hradu Trenčína. Pravdy už se asi nikdo nedopátrá. Téměř nedotknutelné postavení vysoké šlechničny spřízněné s královským rodem a krytí jejích činů zamlžilo celý příběh stejně, jako pozdější pokusy tehdejších mocných o její zničení. Množství zajímavých informací najdete na stránkách Miloslava Jedličky
Do dnešních dob se z čachtického hradu zachovaly zbytky opevnění a části hradního paláce. Hrad je přístupný bez omezení a stává se cílem romanticky a hororově založených lidí, z nichž mnozí zde přespávají. Přístup na hrad je po zelené značce buď z Čachtic nebo z Višňového. Za pěkného počasí jsou odtud nádherné výhledy do okolí, které je mimo jiné jednou z tektonicky nejaktivnějších oblastí střední Evropy. Je to způsobeno tím, že pod Bílými Karpaty probíhá geologické rozhraní mezi Karpatskou soustavou a kutnohorsko-svarateckou oblastí Českého masivu. Mezi flyšové pásmo Povážské nížiny a komplikvanou strukturu pískovců, jílovců a břidlic Myjavské pahorkatiny je vklíněna vápencová a dolomitová čočka, která se stala základem dobře vyvinutého Čachtického krasu. Kromě přirozených útvarů najdete na nedalekém kopci Draplák i stopy lidské činnosti, někdy s nadsázkou označované jako tritolový kras. V období mezi světovými válkami zde bylo cvičiště pro ženisty, kteří se zde učili budovat zákopy. Pozůstatky jejich činnosti po letech natolik splynuly s přírodou, že dnes vypadají jako krasové závrty a zmátly i místní speleology, kteří se zde pokoušeli hledat vstupy do podzemí. V okolí se totiž nachází přes čtyři kilometry dlouhá poměrně komplikovaná Čachtická jeskyně zasahující v některých místech až do hloubky okolo sto metrů. Byla objevená v roce 1956 a pro svoji výjimečnost byla vyhlášena za přírodní památku. Veřejnosti není přístupná a vzhledem k obtížné průchodnosti nejspíš nikdy zpřístupněná nebude, byť se o tom v minulosti uvažovalo. Jen pro představu. Celý členitý systém chodeb a místy i docela prostorných dómů je doslova namotán v oblasti, jejíž průmět na povrch zaujímá pouhých 40×360 metrů. O práci místních speleologů se dočtete víc na stránkách www.jeskynar.cz/cachtice
Na různorodé geologické podloží jsou vázána i vzácná rostlinná a živočišná společenstva v nichž se vyskytují i četné endemity. Sám hradní vrch se svým nejbližším okolím byl zejména díky výskytu vstvavačů vyhlášen v roce 1964 za přírodní rezervaci. Mnoho vzácných druhů bohužel často mizí současně s tím, jak postupně zarůstají pozemky, na kterých se přestává hospodařit.
Hradní vrch nabízí bohaté výhledy do okolí.
Zříceninu čachtického hradu je možné navštívit i v noci. Takto ale hrad asi neuvidíte. Nasvítit ho alespoň na pár vteřin tak, aby se dal vyfotit, dalo docela hodně práce a stejně to není nic moc.
Zříceninu čachtického hradu je možné navštívit i v noci.
Nedaleko čachtického hradu se nachází přes čtyři kilometry chodeb Čachtické jeskyně
Z dávné slávy hradu bránícího západní hranice Uherska zbyla jen malebná zřícenina
Hradní kaple byla jedinou honosněni vybavenou prostorou celého hradu, který nikdy nesloužil k bydlení, ale jen jako vojenská pevnost.
Pohled na čachtický hrad od Višňového
Zříceninu čachtického hradu je možné navštívit i v noci.
Zříceninu čachtického hradu je možné navštívit i v noci.
Krajina v okolí Mladé Boleslavi, České Lípy a Máchova jezera,
příliš mnoho dominant neskýtá. Pokud byste tedy měli problémy
s orientací, jedna z nich vám ji poskytne více než vrchovatě.
Hrad Bezděz.
Ačkoliv zde nenajdete interiéry vybavené starobylým nábytkem a vzácným
porcelánem, jistě nebudete zklamáni. Dopřejte si dostatek času na výstup
na hlavní hradní věž, ze které budete moci sledovat Říp, Máchovo jezero
a obdivovat rozlehlost bývalého vojenského prostoru Ralsko.
Krajina v okolí Mladé Boleslavi, České Lípy a Máchova jezera, příliš mnoho dominant neskýtá. Pokud byste tedy měli problémy s orientací, jedna z nich vám ji poskytne více než vrchovatě. Hrad Bezděz.
Oproti minulosti je dnes možné dostat se až těsně pod hrad. Na nevelkém parkovišti lze zanechat automobil a vydat se směrem vzhůru. Ačkoliv přímo na hrad není daleko, cesta vede do kopce, který může panelákovým zápecníkům připadat jako výstup na střechu světa. Což o to, střecha okolní roviny to skutečně je, ale věřte mi, že stojí rozhodně za to strpět bolavé nohy a nějaké to propocené triko. Výhled na okolní krajinu vám bude dostatečnou odměnou.
Jednoho sobotního rána jsem se i já vydal poznat hradní zříceninu, kterou byl tolik fascinován náš nejromantičtější básník Karel Hynek Mácha. Marně se pokoušejíc dohnat přerývavý dech, doklopýtal jsem i já na vrcholek hory, kde jsem se již ponořil do zajetí magické historie. Hrad Bezděz je navzdory ruinnímu charakteru zcela ojedinělou stavbou v naší republice. Je totiž jednou z nejlepších ukázek gotického pevnostního stavitelství u nás. Kromě drobných úprav v 17. století nebyl prakticky přestavován.Ačkoliv jsou jeho některé části v troskách, přesto zde spatříte nádherné prvky, které v nezměněné podobě dominují zdejší krajině již po mnohá staletí.
{{reklama()}}
Hrad byl zbudován na čedičové homoli nedaleko Máchova jezera cca 604 m.n.m. Místo bylo pro hrad zvoleno naprosto záměrně, protože nejbližším vysokým vrcholem je Malý Bezděz, ze kterého ovšem nebylo možné hrad dobýt. Samotný hrad byl poměrně rozlehlý. Měl dvě věže a čtyři paláce. Přístup k hradu byl promyšlen do všech podrobností. Vedl přes několik bran a po cestě byli případní útočníci vydáni na milost obráncům. V samotném hradu je gotická kaple, manský a purkrabský palác.
Bezděz nechal ve druhé polovině 13. století vybudovat král Přemysl Otakar II. Po jeho smrti v bitvě na Moravském poli 26. srpna 1278 opanoval zemi na pět let proradný poručník králevice Václava II., braniborský markrabě Ota V. Ten nechal v roce 1279 na Pražském hradě zajmout vdovu po Přemyslu Otakaru II. Kunhutu i malého Václava II. a umístil je právě na tomto hradě. Kunhutě se po čase podařilo uprchnout, ale Václav byl přemístěn ještě toho samého roku do Žitavy a dokonce do Berlína, odkud se vrátil až v roce 1283.
Jako panovník byl oblíbený a panoval spravedlivě. Snažil se spolupracovat se šlechtou a tyto vztahy posiloval zástavami královského majetku. Tak se hrad Bezděz dostal zástavou do vlastnictví pana Hynka Berky z Dubé, který ho držel do poloviny 14. století. Těsně před jeho smrtí ho od něho vykoupil Karel IV. a zařadil do Majestas Carolina a byl označen za majetek nezcizitelný.
Ale i když panovníci míní, život často mění. Další vlastník hradu Zikmun, dal Bezděz horlivému katolíku Janu staršímu z Michalovic.Ten po opevňovacích pracech učinil z hradu baštu protihusitského hnutí. Na Bezděz byly z Prahy převezeny dvorské desky a soustředily se zde poklady z pobořených a vypálených klášterů. Michalovičtí drželi Bezděz do roku 1468. Po smrti Jindřicha z Michalovic v roce 1468 dědila jeho sestra Magdaléna, provdaná za Jana Tovačovského z Cimburka. Rod pánů z Cimburka pak spravoval hrad Bezděz až do roku 1495. Majitelé hradu se poté bez významnějších historických stop střídali po celé 16. století.
Bezdězské panství s poničeným hradem prodal roku 1622 místodržitel Karel z Lichtenštejna spolu s jinými majetky Adamovi z Valdštejna. Jeho synovec, věhlasný Albrecht z Valdštejna koupil hrad od Adama o rok později. Zamýšlel jej přebudovat v moderní pevnost, ale ze záměru nakonec s výjimkou několika drobných úprav sešlo. Ještě roku 1624 uvedl Albrecht z Valdštejna na Bezděz mnichy z řádu augustiniánů. Tím započala historie hradu jako významného místa duchovního života. V roce 1642 sice hrad na krátko obsadili švédové, ale již brzy se opět vrátili řeholníci. Konaly se zde časté pouti a sloužily se mše pro široké okolí. V letech 1714 – 1726 navštívilo Bezděz na 266.693 osob, roku 1740 pak 40 tisíc osob. V roce 1741 zde bylo osmi kněžími slouženo 2.920 mší. Na hradě se dokonce prodávalo občerstvení poutníkům.
Pohromou pro Bezděz se stal dekret císaře Josefa II. z listopadu 1785, kterým byl mj. i zdejší klášter zrušen. Od té doby, ačkoliv hrad až do roku 1918 stále patřil Valdštejnům, chátral a byl postupně devastován. Častými nezvanými hosty byli hledači pokladů. V roce 1932 hrad koupili za symbolickou cenu Čeští turisté a pokusili se zde vytvořit základnu pro své členstvo. Druhá světová válka však učinila jejich snaze přítrž a hrad od té doby čeká na rozsáhlejší rekonstrukci.
Ačkoliv zde nenajdete interiéry vybavené starobylým nábytkem a vzácným porcelánem, jistě nebudete zklamáni. Dopřejte si dostatek času na výstup na hlavní hradní věž, ze které budete moci sledovat Říp, Máchovo jezero a obdivovat rozlehlost bývalého vojenského prostoru Ralsko. Krásným místem je gotická kaple, která je nádherně zrekonstruovaná. Ale neméně kouzelným zážitkem je posedět jen tak na hradbách a nechat se obejmout historií, kterou ucítíte v každém kameni i závanu větru. Návrat do civilizace vám jistě ulehčí nejedna příjemná restaurace v podhradí, kde ceny jsou v pravdě lidové a kvalita jídla vysoká. Možná pak pochopíte, proč Karel Hynek Mácha zde trávíval čas a čerpal svoji inspiraci.
Krajina v okolí Mladé Boleslavi, České Lípy a Máchova jezera, příliš mnoho dominant neskýtá. Pokud byste tedy měli problémy s orientací, jedna z nich vám ji poskytne více než vrchovatě. Hrad Bezděz.
Oproti minulosti je dnes možné dostat se až těsně pod hrad. Na nevelkém parkovišti lze zanechat automobil a vydat se směrem vzhůru. Ačkoliv přímo na hrad není daleko, cesta vede do kopce, který může panelákovým zápecníkům připadat jako výstup na střechu světa. Což o to, střecha okolní roviny to skutečně je, ale věřte mi, že stojí rozhodně za to strpět bolavé nohy a nějaké to propocené triko. Výhled na okolní krajinu vám bude dostatečnou odměnou.
Jednoho sobotního rána jsem se i já vydal poznat hradní zříceninu, kterou byl tolik fascinován náš nejromantičtější básník Karel Hynek Mácha. Marně se pokoušejíc dohnat přerývavý dech, doklopýtal jsem i já na vrcholek hory, kde jsem se již ponořil do zajetí magické historie. Hrad Bezděz je navzdory ruinnímu charakteru zcela ojedinělou stavbou v naší republice. Je totiž jednou z nejlepších ukázek gotického pevnostního stavitelství u nás. Kromě drobných úprav v 17. století nebyl prakticky přestavován.Ačkoliv jsou jeho některé části v troskách, přesto zde spatříte nádherné prvky, které v nezměněné podobě dominují zdejší krajině již po mnohá staletí.
{{reklama()}}
Hrad byl zbudován na čedičové homoli nedaleko Máchova jezera cca 604 m.n.m. Místo bylo pro hrad zvoleno naprosto záměrně, protože nejbližším vysokým vrcholem je Malý Bezděz, ze kterého ovšem nebylo možné hrad dobýt. Samotný hrad byl poměrně rozlehlý. Měl dvě věže a čtyři paláce. Přístup k hradu byl promyšlen do všech podrobností. Vedl přes několik bran a po cestě byli případní útočníci vydáni na milost obráncům. V samotném hradu je gotická kaple, manský a purkrabský palác.
Bezděz nechal ve druhé polovině 13. století vybudovat král Přemysl Otakar II. Po jeho smrti v bitvě na Moravském poli 26. srpna 1278 opanoval zemi na pět let proradný poručník králevice Václava II., braniborský markrabě Ota V. Ten nechal v roce 1279 na Pražském hradě zajmout vdovu po Přemyslu Otakaru II. Kunhutu i malého Václava II. a umístil je právě na tomto hradě. Kunhutě se po čase podařilo uprchnout, ale Václav byl přemístěn ještě toho samého roku do Žitavy a dokonce do Berlína, odkud se vrátil až v roce 1283.
Jako panovník byl oblíbený a panoval spravedlivě. Snažil se spolupracovat se šlechtou a tyto vztahy posiloval zástavami královského majetku. Tak se hrad Bezděz dostal zástavou do vlastnictví pana Hynka Berky z Dubé, který ho držel do poloviny 14. století. Těsně před jeho smrtí ho od něho vykoupil Karel IV. a zařadil do Majestas Carolina a byl označen za majetek nezcizitelný.
Ale i když panovníci míní, život často mění. Další vlastník hradu Zikmun, dal Bezděz horlivému katolíku Janu staršímu z Michalovic.Ten po opevňovacích pracech učinil z hradu baštu protihusitského hnutí. Na Bezděz byly z Prahy převezeny dvorské desky a soustředily se zde poklady z pobořených a vypálených klášterů. Michalovičtí drželi Bezděz do roku 1468. Po smrti Jindřicha z Michalovic v roce 1468 dědila jeho sestra Magdaléna, provdaná za Jana Tovačovského z Cimburka. Rod pánů z Cimburka pak spravoval hrad Bezděz až do roku 1495. Majitelé hradu se poté bez významnějších historických stop střídali po celé 16. století.
Bezdězské panství s poničeným hradem prodal roku 1622 místodržitel Karel z Lichtenštejna spolu s jinými majetky Adamovi z Valdštejna. Jeho synovec, věhlasný Albrecht z Valdštejna koupil hrad od Adama o rok později. Zamýšlel jej přebudovat v moderní pevnost, ale ze záměru nakonec s výjimkou několika drobných úprav sešlo. Ještě roku 1624 uvedl Albrecht z Valdštejna na Bezděz mnichy z řádu augustiniánů. Tím započala historie hradu jako významného místa duchovního života. V roce 1642 sice hrad na krátko obsadili švédové, ale již brzy se opět vrátili řeholníci. Konaly se zde časté pouti a sloužily se mše pro široké okolí. V letech 1714 – 1726 navštívilo Bezděz na 266.693 osob, roku 1740 pak 40 tisíc osob. V roce 1741 zde bylo osmi kněžími slouženo 2.920 mší. Na hradě se dokonce prodávalo občerstvení poutníkům.
Pohromou pro Bezděz se stal dekret císaře Josefa II. z listopadu 1785, kterým byl mj. i zdejší klášter zrušen. Od té doby, ačkoliv hrad až do roku 1918 stále patřil Valdštejnům, chátral a byl postupně devastován. Častými nezvanými hosty byli hledači pokladů. V roce 1932 hrad koupili za symbolickou cenu Čeští turisté a pokusili se zde vytvořit základnu pro své členstvo. Druhá světová válka však učinila jejich snaze přítrž a hrad od té doby čeká na rozsáhlejší rekonstrukci.
Ačkoliv zde nenajdete interiéry vybavené starobylým nábytkem a vzácným porcelánem, jistě nebudete zklamáni. Dopřejte si dostatek času na výstup na hlavní hradní věž, ze které budete moci sledovat Říp, Máchovo jezero a obdivovat rozlehlost bývalého vojenského prostoru Ralsko. Krásným místem je gotická kaple, která je nádherně zrekonstruovaná. Ale neméně kouzelným zážitkem je posedět jen tak na hradbách a nechat se obejmout historií, kterou ucítíte v každém kameni i závanu větru. Návrat do civilizace vám jistě ulehčí nejedna příjemná restaurace v podhradí, kde ceny jsou v pravdě lidové a kvalita jídla vysoká. Možná pak pochopíte, proč Karel Hynek Mácha zde trávíval čas a čerpal svoji inspiraci.
Člověk si znovu a znovu ověřuje pravdivost tvrzení, že by se měl
občas vracet do míst, která už procestoval, o kterých si myslí, že
je dobře zná. Nejen že si tak oživí vzpomínky a navštíví všechna ta
krásná místa, která poznal v minulosti. Občas se ale může stát, že
se setká s něčím, co při předešlých cestách opomenul, nebo prostě
nenašel.
Rothenburg neznámý
Člověk si znovu a znovu ověřuje pravdivost tvrzení, že by se měl občas vracet do míst, která už procestoval, o kterých si myslí, že je dobře zná. Nejen že si tak oživí vzpomínky a navštíví všechna ta krásná místa, která poznal v minulosti. Občas se ale může stát, že se setká s něčím, co při předešlých cestách opomenul, nebo prostě nenašel.
Pracovní povinnosti mě před několika dny zavedly asi 80 kilometrů od bavorského Norimberka – do městečka Rothenburg. Popravdě řečeno, očekával jsem typické bavorské městečko, ale to co mě tu čekalo, předčilo veškerá očekávání. Mírně zvlněná krajina v okolí Rothenburgu od der Tauber, je jakoby přímo předurčená k cyklistice. Když sem přijíždíte, vidíte jen obyčejné domky, pár pensionů, malou železniční stanici – prostě obyčejné provinční městečko. Pak však vyjedete ze zatáčky a najednou před Vámi vyroste pravé nefalšované, středověké město. Má vše, co si člověk představuje pod pojmem středověk. Jsou tu hradby, chránící zachovalé měšťanské domy. Jsou tu úzké uličky, pravá nefalšovaná radnice, nechybí kostely a v kašnách stejně tak jako před staletími zurčí voda. Stěny domů jsou tak báječně křivolaké, okna tak půvabně malá a místnosti tak útulně malé, že to ve Vás okamžitě vzbudí sympatie k tomuto památníku minulosti.
{{reklama()}}
Rothenburg historický
Historie města se datuje od roku 1142, kdy byl mocným rodem Stauferů na náhorní rovině nad řekou Tauber vybudován říšský hrad. Během dvou staletí kolem něho vyrostlo prosperující město, čítající na konci 14. stol. již 6000 obyvatel. Pak ale přišla třicetiletá válka, s ní úpadek, chudoba, zapomnění. Z Rothenburgu se stalo nevýznamné venkovské městečko.
Co tehdejší obyvatele určitě štěstím nenaplňovalo, se paradoxně stalo vkladem do budoucnosti. Nedostatek peněz způsobil, že se zde neprováděly takřka žádné úpravy a už vůbec žádné přestavby zdejších domů. Město tím zůstalo ušetřeno rušivých zásahů v podobě moderních stavebních stylů a uchovalo si dokonalou tvář středověkého města. Pohled do historie však ukazuje, že Rothenburg několikrát utržil dost těžké rány osudu. Tou první bylo mohutné zemětřesení v roce 1356, kdy byla část, tehdy již“svobodného říšského města“, srovnána se zemí. Ještě ničivější však zřejmě bylo spojenecké bombardování za druhé světové války. Snad jen zázraku lze děkovat za to, že většina historického jádra zůstala nepoškozena. Přesto trvalo desítky let a bylo potřeba darů i ze zahraničí, aby skvostný Rothenburg povstal do nové krásy.
Městem krok za krokem
Přirozeným centrem města je gotická radnice s radniční věží, zbudovaná na přelomu 13. a 14. století. Vedle jejího hlavního vchodu naleznete staré „rothenburgské“ míry. Pro turistické informace si zajdete do Radniční vinárny, která stojí hned vedle radnice a je nejznámější budovou Rothenburgu. Vděčí tomu jednak hlavním hodinám, které tu měří čas již od roku 1683 a také oknům pod nimi, která se otevírají každou hodinu mezi 11.00 a 15.00 hod. a večer mezi 20.00 a 22.00 hod. Postavy za nimi zpodobňují legendu o záchraně tehdy protestantského města před katolickými vojsky. Generál Tilly velící katolickým vojskům v roce 1631nezplundroval město, když tehdy jeden z radních pánů, na základě zjevného rozmaru zmiňovaného generála, dokázal najednou vypít korbel se 3 litry vína, a splnit tak požadavek vojenského pána… Inu, radní pánové měli asi natrénováno ze zasedání městské rady?!
Tím však výčet pamětihodností města ani zdaleka nekončí, je tu kašna sv. Jiří, protestantský kostel sv. Jakuba z roku 1311, Říšské městské muzeum, Františkánský kostel, či kostel sv. Jana – jeden ze dvou katolických kostelů ve městě. Raritu nabízí kostel sv. Wolfganga, který jako obranný objekt má podzemní kasemata a obranný ochoz. I sousední věž Klingenturm lze považovat za zvláštnost – svého času sloužila jako vodárenská věž. Návštěva Burggartenu (Hradní zahrada) je zároveň návštěvou bývalého říšského hradu, který dal vzniknout městu Rothenburg. Po mohutném zemětřesení v roce 1356 byla obnovena pouze kaple sv. Blassia a ostatní materiál z hradních rozvalin byl použit na výstavbu hradeb. Při návratu do města stojí za pozornost hned dvě zajímavosti. Tou první je maska v horní části Hradní brány (Burgtor), jejímž otvorem vylévali obránci města na hlavy útočníků vařící smůlu. Úděsná představ, alke neměli si začínat! A přímo v bráně naleznete dvířka, kterými se mohla současně protáhnout pouze jedna osoba. Jednoduché opatření proti nočnímu útoku nepřítele a ke kontrole osob vstupujících v nočním čase do města.
Radniční náměstí není jediným náměstím v Rothenburgu. Vaši pozornost si zaslouží malé náměstíčko Plönlein tvořené ulicí přicházející od Radničního náměstí a ulicemi z jižního předměstí a z tauberského údolí. Při procházce po volně přístupných městských hradbách se můžeme postupně seznamovat s věžemi celého obranného systému. Začít se dá hned u již zmiňovaného náměstíčka Sieberovou věží, od níž po hradebním ochozu dojdeme k Röderově bráně. Šibeniční bránu nalezneme v ulici, kde skutečně stávalo staré popraviště a která se pochopitelně jmenuje Šibeniční. Ze 12. stol. pochází Bílá brána, na niž navazuje Židovská tančírna – centrum židovského kulturního života ve středověku.
Za zmínku však stojí i jednotlivé domy. Ať již ty erby zdobené v Panské ulici, nebo špitál, či hrázděný dům, ve kterém ještě před 40 lety pracoval kovář. Jen kousek od Markusovy věže stojí jedno z bývalých vězení a jen o kousek dál ve Starém městském příkopu, v domě z roku 1270 je expozice historie zdejších starobylých řemesel
Nádherná atmosféra musí panovat ve zdejších uličkách v předvánočním čase. Trochu z té sváteční atmosféry můžete nasát ve vánoční vesničce i v těsně přiléhajícím vánočním muzeu, ale přesto to nedokážře nahradit kouzlo skutečné zimy, kdy se procházíte pod rozžatými lucernami, do tváří Vás štípe mráz a pod nohama křupe nefalšovaný sníh a na hlavu se snášejí sněhové vločky.
Do Rothenburgu za krásou, romantikou i poučením
Je toho mnoho co Vám toto romantické město na řec Tauber nabídne. Má pro Vás připravenu neopakovatelnou atmosféru svých uliček. Do historických stejnokrojů odění vojáci doprovodí dělovými salvami večerní vystoupení tanečníků a hudebníků. Figury na Radniční vinárně znovu připomenou městskou legendu a z Hradní zahrady se Vám otevře nádherný výhled na řeku Tauber v 80 m hlubokém údolí, i na okolní krajinu. Vyzvánění kostelních zvonů vás bude doprovázet při toulání křivolakými uličkami, vroubených malými útulnými hotýlky. A když pak léto vystřídá zima a do uliček padnou první sněhové vločky, pak jako kdyby se zdejší vánoční muzeum rozeběhlo do ulic a vytvořilo jednu velkou vánoční pohádku.
Přijeďte si něco z toho zažít. Přijeďte objevit a poznat perlu jménem Rothenburg.
Rothenburg neznámý
Člověk si znovu a znovu ověřuje pravdivost tvrzení, že by se měl občas vracet do míst, která už procestoval, o kterých si myslí, že je dobře zná. Nejen že si tak oživí vzpomínky a navštíví všechna ta krásná místa, která poznal v minulosti. Občas se ale může stát, že se setká s něčím, co při předešlých cestách opomenul, nebo prostě nenašel.
Pracovní povinnosti mě před několika dny zavedly asi 80 kilometrů od bavorského Norimberka – do městečka Rothenburg. Popravdě řečeno, očekával jsem typické bavorské městečko, ale to co mě tu čekalo, předčilo veškerá očekávání. Mírně zvlněná krajina v okolí Rothenburgu od der Tauber, je jakoby přímo předurčená k cyklistice. Když sem přijíždíte, vidíte jen obyčejné domky, pár pensionů, malou železniční stanici – prostě obyčejné provinční městečko. Pak však vyjedete ze zatáčky a najednou před Vámi vyroste pravé nefalšované, středověké město. Má vše, co si člověk představuje pod pojmem středověk. Jsou tu hradby, chránící zachovalé měšťanské domy. Jsou tu úzké uličky, pravá nefalšovaná radnice, nechybí kostely a v kašnách stejně tak jako před staletími zurčí voda. Stěny domů jsou tak báječně křivolaké, okna tak půvabně malá a místnosti tak útulně malé, že to ve Vás okamžitě vzbudí sympatie k tomuto památníku minulosti.
{{reklama()}}
Rothenburg historický
Historie města se datuje od roku 1142, kdy byl mocným rodem Stauferů na náhorní rovině nad řekou Tauber vybudován říšský hrad. Během dvou staletí kolem něho vyrostlo prosperující město, čítající na konci 14. stol. již 6000 obyvatel. Pak ale přišla třicetiletá válka, s ní úpadek, chudoba, zapomnění. Z Rothenburgu se stalo nevýznamné venkovské městečko.
Co tehdejší obyvatele určitě štěstím nenaplňovalo, se paradoxně stalo vkladem do budoucnosti. Nedostatek peněz způsobil, že se zde neprováděly takřka žádné úpravy a už vůbec žádné přestavby zdejších domů. Město tím zůstalo ušetřeno rušivých zásahů v podobě moderních stavebních stylů a uchovalo si dokonalou tvář středověkého města. Pohled do historie však ukazuje, že Rothenburg několikrát utržil dost těžké rány osudu. Tou první bylo mohutné zemětřesení v roce 1356, kdy byla část, tehdy již“svobodného říšského města“, srovnána se zemí. Ještě ničivější však zřejmě bylo spojenecké bombardování za druhé světové války. Snad jen zázraku lze děkovat za to, že většina historického jádra zůstala nepoškozena. Přesto trvalo desítky let a bylo potřeba darů i ze zahraničí, aby skvostný Rothenburg povstal do nové krásy.
Městem krok za krokem
Přirozeným centrem města je gotická radnice s radniční věží, zbudovaná na přelomu 13. a 14. století. Vedle jejího hlavního vchodu naleznete staré „rothenburgské“ míry. Pro turistické informace si zajdete do Radniční vinárny, která stojí hned vedle radnice a je nejznámější budovou Rothenburgu. Vděčí tomu jednak hlavním hodinám, které tu měří čas již od roku 1683 a také oknům pod nimi, která se otevírají každou hodinu mezi 11.00 a 15.00 hod. a večer mezi 20.00 a 22.00 hod. Postavy za nimi zpodobňují legendu o záchraně tehdy protestantského města před katolickými vojsky. Generál Tilly velící katolickým vojskům v roce 1631nezplundroval město, když tehdy jeden z radních pánů, na základě zjevného rozmaru zmiňovaného generála, dokázal najednou vypít korbel se 3 litry vína, a splnit tak požadavek vojenského pána… Inu, radní pánové měli asi natrénováno ze zasedání městské rady?!
Tím však výčet pamětihodností města ani zdaleka nekončí, je tu kašna sv. Jiří, protestantský kostel sv. Jakuba z roku 1311, Říšské městské muzeum, Františkánský kostel, či kostel sv. Jana – jeden ze dvou katolických kostelů ve městě. Raritu nabízí kostel sv. Wolfganga, který jako obranný objekt má podzemní kasemata a obranný ochoz. I sousední věž Klingenturm lze považovat za zvláštnost – svého času sloužila jako vodárenská věž. Návštěva Burggartenu (Hradní zahrada) je zároveň návštěvou bývalého říšského hradu, který dal vzniknout městu Rothenburg. Po mohutném zemětřesení v roce 1356 byla obnovena pouze kaple sv. Blassia a ostatní materiál z hradních rozvalin byl použit na výstavbu hradeb. Při návratu do města stojí za pozornost hned dvě zajímavosti. Tou první je maska v horní části Hradní brány (Burgtor), jejímž otvorem vylévali obránci města na hlavy útočníků vařící smůlu. Úděsná představ, alke neměli si začínat! A přímo v bráně naleznete dvířka, kterými se mohla současně protáhnout pouze jedna osoba. Jednoduché opatření proti nočnímu útoku nepřítele a ke kontrole osob vstupujících v nočním čase do města.
Radniční náměstí není jediným náměstím v Rothenburgu. Vaši pozornost si zaslouží malé náměstíčko Plönlein tvořené ulicí přicházející od Radničního náměstí a ulicemi z jižního předměstí a z tauberského údolí. Při procházce po volně přístupných městských hradbách se můžeme postupně seznamovat s věžemi celého obranného systému. Začít se dá hned u již zmiňovaného náměstíčka Sieberovou věží, od níž po hradebním ochozu dojdeme k Röderově bráně. Šibeniční bránu nalezneme v ulici, kde skutečně stávalo staré popraviště a která se pochopitelně jmenuje Šibeniční. Ze 12. stol. pochází Bílá brána, na niž navazuje Židovská tančírna – centrum židovského kulturního života ve středověku.
Za zmínku však stojí i jednotlivé domy. Ať již ty erby zdobené v Panské ulici, nebo špitál, či hrázděný dům, ve kterém ještě před 40 lety pracoval kovář. Jen kousek od Markusovy věže stojí jedno z bývalých vězení a jen o kousek dál ve Starém městském příkopu, v domě z roku 1270 je expozice historie zdejších starobylých řemesel
Nádherná atmosféra musí panovat ve zdejších uličkách v předvánočním čase. Trochu z té sváteční atmosféry můžete nasát ve vánoční vesničce i v těsně přiléhajícím vánočním muzeu, ale přesto to nedokážře nahradit kouzlo skutečné zimy, kdy se procházíte pod rozžatými lucernami, do tváří Vás štípe mráz a pod nohama křupe nefalšovaný sníh a na hlavu se snášejí sněhové vločky.
Do Rothenburgu za krásou, romantikou i poučením
Je toho mnoho co Vám toto romantické město na řec Tauber nabídne. Má pro Vás připravenu neopakovatelnou atmosféru svých uliček. Do historických stejnokrojů odění vojáci doprovodí dělovými salvami večerní vystoupení tanečníků a hudebníků. Figury na Radniční vinárně znovu připomenou městskou legendu a z Hradní zahrady se Vám otevře nádherný výhled na řeku Tauber v 80 m hlubokém údolí, i na okolní krajinu. Vyzvánění kostelních zvonů vás bude doprovázet při toulání křivolakými uličkami, vroubených malými útulnými hotýlky. A když pak léto vystřídá zima a do uliček padnou první sněhové vločky, pak jako kdyby se zdejší vánoční muzeum rozeběhlo do ulic a vytvořilo jednu velkou vánoční pohádku.
Přijeďte si něco z toho zažít. Přijeďte objevit a poznat perlu jménem Rothenburg.
Ochozy na městských hradbách mají jednu sympatickou vlastnost navíc – jsou přístupné zdarma
Náměstí Plönlein je podstatně menší než to Radniční, na půvabu mu to ale neubírá.
Radnice působí vskutku impozantním dojmem
S krojovanými hudebníky se tu setkáte všude – v uličkách i v místních hospůdkách
Vánoční muzeum nalezente v samém historickém jádru Rotheburgu.
Hradní zahrady stojí na místě bývalého Říšského hradu
Ochozy na městských hradbách mají jednu sympatickou vlastnost navíc – jsou přístupné zdarma
Slunečné ráno jen znásobí půvab tohoto městečka
S přicházející nocí rozzáří město desítky různobarevných reflektorů
Místní hospůdky nabídnou řadu dobrot – třeba tyto švábské nudle
V letošním roce se poprvé otevírá hraniční přechod Poledník,
který umožní přechod z Modravy do Buchenau, rovněž tak
nejdiskutovanější přechod Modrý sloup, který povede turisty novou cestou
přes Špičník a po hraně Luzenského údolí. Oba přechody jsou otevřeny
od 15. července do 15. listopadu. Některá místa zůstanou však
nepřístupná i letos. Zůstávají vyhrazena jen tetřevu hlušci.
Šumava nabízí nově v letošním roce možnost vidět přírodu z míst, kam po dlouhá desetiletí nemohl vstoupit žádný turista.
Nové hraniční přechody
V letošním roce se poprvé otevírá hraniční přechod Poledník, který umožní přechod z Modravy do Buchenau, rovněž tak nejdiskutovanější přechod Modrý sloup, který povede turisty novou cestou přes Špičník a po hraně Luzenského údolí. Oba přechody jsou otevřeny od 15. července do 15. listopadu. Některá místa zůstanou však nepřístupná i letos. Zůstávají vyhrazena jen tetřevu hlušci.
Tetřev Hlušec je kriticky ohrožený hrabavý pták, dříve často lovený, dnes spíše ohrožovaný lesní těžbou. Více na webu www.priroda.cz
{{reklama()}}
Dalším přechodem, ten je otevřen celoročně, je Sedmiskalí. Úchvatný pohled na Šumavu z Roklanu (1.452 m.) je bohužel uzavřen kvůli tetřevům, ale dostanete se sem přes Železnou Rudu nebo přes Strážný od nádherných, i když méně známých, ledovcových jezer. Odtud lze vystoupat na Roklan.
Vezměte s sebou kolo
Těm aktivnějším nabízí Šumava neuvěřitelné množství cyklostezek, náročnější na Železnorudsku, mírné až rovinaté pak na Lipensku. Mezi milovníky in-line bruslí je velice oblíbená trasa Nová Pec – Stožec – Haidmühle. Tam a zpět vede trasa (asi 42 km) nádhernou přírodou s krásnými výhledy. Další trasa je dlouhá 5 km a vede podél přehradní nádrže z Lipna na Frymburk.
A večer? Co říkáte odpočinku ve wellness centru? Šumava má hned několik významných wellness center. Mezi nejznámější patří Wellness Hotel Horizont a Wellness Hotel Frymburk. Horizont je jedním z nejvýše položených hotelů na Šumavě, proto je výhled, který nabízí naprosto bezkonkurenční: údolí a nejvyšší hora Šumavy Velký Javor. Frymburk zase proslul díky velikému aquaparku a poloze, stojí na břehu Lipna. Za svou nabídku dokonce získal první cenu v soutěži Kudy z nudy, kategorie voda a vodní sporty. Vlastní hotelové molo s flotilou kajutových plachetnic. Samozřejmostí jsou u obou relaxační procedury, Frymburk navíc nabízí thajské masáže. Pokud vás unaví turistika a cykloturistika, můžete další den vyrazit lodí. Třeba z paluby zahlédnete vzácného tetřeva hlušce.
Šumava nabízí nově v letošním roce možnost vidět přírodu z míst, kam po dlouhá desetiletí nemohl vstoupit žádný turista.
Nové hraniční přechody
V letošním roce se poprvé otevírá hraniční přechod Poledník, který umožní přechod z Modravy do Buchenau, rovněž tak nejdiskutovanější přechod Modrý sloup, který povede turisty novou cestou přes Špičník a po hraně Luzenského údolí. Oba přechody jsou otevřeny od 15. července do 15. listopadu. Některá místa zůstanou však nepřístupná i letos. Zůstávají vyhrazena jen tetřevu hlušci.
Tetřev Hlušec je kriticky ohrožený hrabavý pták, dříve často lovený, dnes spíše ohrožovaný lesní těžbou. Více na webu www.priroda.cz
{{reklama()}}
Dalším přechodem, ten je otevřen celoročně, je Sedmiskalí. Úchvatný pohled na Šumavu z Roklanu (1.452 m.) je bohužel uzavřen kvůli tetřevům, ale dostanete se sem přes Železnou Rudu nebo přes Strážný od nádherných, i když méně známých, ledovcových jezer. Odtud lze vystoupat na Roklan.
Vezměte s sebou kolo
Těm aktivnějším nabízí Šumava neuvěřitelné množství cyklostezek, náročnější na Železnorudsku, mírné až rovinaté pak na Lipensku. Mezi milovníky in-line bruslí je velice oblíbená trasa Nová Pec – Stožec – Haidmühle. Tam a zpět vede trasa (asi 42 km) nádhernou přírodou s krásnými výhledy. Další trasa je dlouhá 5 km a vede podél přehradní nádrže z Lipna na Frymburk.
A večer? Co říkáte odpočinku ve wellness centru? Šumava má hned několik významných wellness center. Mezi nejznámější patří Wellness Hotel Horizont a Wellness Hotel Frymburk. Horizont je jedním z nejvýše položených hotelů na Šumavě, proto je výhled, který nabízí naprosto bezkonkurenční: údolí a nejvyšší hora Šumavy Velký Javor. Frymburk zase proslul díky velikému aquaparku a poloze, stojí na břehu Lipna. Za svou nabídku dokonce získal první cenu v soutěži Kudy z nudy, kategorie voda a vodní sporty. Vlastní hotelové molo s flotilou kajutových plachetnic. Samozřejmostí jsou u obou relaxační procedury, Frymburk navíc nabízí thajské masáže. Pokud vás unaví turistika a cykloturistika, můžete další den vyrazit lodí. Třeba z paluby zahlédnete vzácného tetřeva hlušce.
V úterý 23. června zvolila porota dvanáct stromů, které postupují
do celostátní ankety Strom roku 2009 vyhlašované programem Strom
života Nadace Partnerství a Ministerstvem životního prostředí. Oblíbenost
ankety, v níž se setkávají příběhy stromů a lidí, rok od roku
stoupá. Anketu podporuje společnost Skanska.
O vítězi celorepublikové ankety Strom roku 2009 již bude
rozhodovat sama veřejnost od 1. srpna do 10. října prostřednictvím
dárcovských SMS zpráv nebo zpoplatněných hlasovacích archů. Vybrané
peníze poputují do veřejné sbírky a budou přerozděleny na výsadby
stromů a pokácených alejí nebo zvelebování veřejných prostranství.
V úterý 23. června zvolila porota dvanáct stromů, které postupují do celostátní ankety Strom roku 2009 vyhlašované programem Strom života Nadace Partnerství a Ministerstvem životního prostředí. Oblíbenost ankety, v níž se setkávají příběhy stromů a lidí, rok od roku stoupá. Anketu podporuje společnost Skanska, která v roce 2009 věnovala na činnost programu Strom života pět milionů korun.
„V letošním roce jsme obdrželi 65 nominací jednotlivců, obcí, škol, firem či občanských sdružení. Většinou to byly pečlivě zpracované návrhy, do kterých se se značným úsilím zapojilo velké množství lidí. Některé stromy poukazují na úzké sepětí s dlouholetou historií obce či města, jiné jsou vyjádřením odporu proti znečišťování životního prostředí. Rozhodování poroty tedy rozhodně nebylo lehké,“ uvedla Adéla Badáňová z Nadace Partnerství. „V minulém roce podali obyvatelé Římova při sbírání hlasů pro svou vítěznou Lípu Jana Gurreho neuvěřitelný výkon – díky rozsáhlé kampani se jim podařilo nasbírat plných 33 967 hlasů. Pro svůj strom sháněli příznivce z okolních obcí a škol, do kampaně se podařilo zapojit také řadu místních firem. Uvidíme, jak si finalisté povedou letos,“ doplnila Magdaléna Dobišová ze společnosti Skanska.
Program Strom života Nadace Partnerství pomáhá nevládním organizacím, obcím a dalším partnerům vytvářet zdravé a příjemné prostředí pro každodenní život, a to zejména podporou výsadeb stromů a péče o krajinu či veřejná prostranství. Péči o stromy mohou lidé podporovat formou veřejné sbírky, každoročním hlasováním v anketě Strom roku nebo přímou účastí při výsadbách. Generálním partnerem programu Strom života je již pátým rokem společnost Skanska.
Od 1. srpna do 10. října můžete hlasovat o stromu roku 2009 prostřednictvím dárcovských SMS zpráv ve tvaru DMS STROM1–12 odeslaných na číslo 87 777 nebo prostřednictvím zpoplatněných hlasovacích archů. Podrobnosti o projektu najdete na stránkách projektu Strom života
Letošní finálový výběr je velice pestrý, uspělo šest lip, dva duby, skupina vrb, jasan, hrušeň a oskeruše. „Lípa je každoročně nejčastěji navrhovaným druhem stromu. V letošním roce jich do finále postoupilo šest a to nejen díky úctyhodnému stáří a krásnému vzhledu, ale také díky jejich zajímavé historii. Raritou je lípa v zámeckém parku v Kamenici nad Lipou, na jejíž vodorovných větvích stál údajně taneční parket, dodala Adéla Badáňová. Detailní informace o jednotlivých finalistech budou v nejbližší době k dispozici na stránkách www.stromzivota.cz/anketa.
Kromě finalistů ankety Strom roku 2009 vybrala porota také čtyři stromy, které získaly titul „Strom hrdina“. Jedná se o stromy, které v současné době poškozuje, či v minulosti poškozovala lidská činnost. Například hrušeň v Borovanech v Jihočeském kraji přežila již několik pokusů o likvidaci trávením neznámým pachatelem.
{{reklama()}}
O vítězi celorepublikové ankety Strom roku 2009 již bude rozhodovat sama veřejnost. Hlasovat bude možné od 1. srpna do 10. října prostřednictvím dárcovských SMS zpráv ve tvaru DMS STROM1–12 odeslaných na číslo 87 777 nebo zpoplatněných hlasovacích archů. Vybrané peníze poputují do veřejné sbírky a budou přerozděleny na výsadby stromů a pokácených alejí nebo zvelebování veřejných prostranství. Vítězný strom Nadace Partnerství slavnostně vyhlásí 22. října na Koncertu pro stromy, kde zazpívá Marta Kubišová.
Dvanáct finalistů ankety Strom roku 2009:
Žižkova hrušeň v Otěvěku – Jihočeský kraj
Lípa Samaritánka v Hradišti – Jihomoravský kraj
Pozořické vrby – Jihomoravský kraj
Lípa u fary v Horním Maršově – Královéhradecký kraj
Lípa v obci Kotel-Osečná – Liberecký kraj
Jasan ve Světlé Hoře – Vévoda z Morgenlandu – Moravskoslezský kraj
V úterý 23. června zvolila porota dvanáct stromů, které postupují do celostátní ankety Strom roku 2009 vyhlašované programem Strom života Nadace Partnerství a Ministerstvem životního prostředí. Oblíbenost ankety, v níž se setkávají příběhy stromů a lidí, rok od roku stoupá. Anketu podporuje společnost Skanska, která v roce 2009 věnovala na činnost programu Strom života pět milionů korun.
„V letošním roce jsme obdrželi 65 nominací jednotlivců, obcí, škol, firem či občanských sdružení. Většinou to byly pečlivě zpracované návrhy, do kterých se se značným úsilím zapojilo velké množství lidí. Některé stromy poukazují na úzké sepětí s dlouholetou historií obce či města, jiné jsou vyjádřením odporu proti znečišťování životního prostředí. Rozhodování poroty tedy rozhodně nebylo lehké,“ uvedla Adéla Badáňová z Nadace Partnerství. „V minulém roce podali obyvatelé Římova při sbírání hlasů pro svou vítěznou Lípu Jana Gurreho neuvěřitelný výkon – díky rozsáhlé kampani se jim podařilo nasbírat plných 33 967 hlasů. Pro svůj strom sháněli příznivce z okolních obcí a škol, do kampaně se podařilo zapojit také řadu místních firem. Uvidíme, jak si finalisté povedou letos,“ doplnila Magdaléna Dobišová ze společnosti Skanska.
Program Strom života Nadace Partnerství pomáhá nevládním organizacím, obcím a dalším partnerům vytvářet zdravé a příjemné prostředí pro každodenní život, a to zejména podporou výsadeb stromů a péče o krajinu či veřejná prostranství. Péči o stromy mohou lidé podporovat formou veřejné sbírky, každoročním hlasováním v anketě Strom roku nebo přímou účastí při výsadbách. Generálním partnerem programu Strom života je již pátým rokem společnost Skanska.
Od 1. srpna do 10. října můžete hlasovat o stromu roku 2009 prostřednictvím dárcovských SMS zpráv ve tvaru DMS STROM1–12 odeslaných na číslo 87 777 nebo prostřednictvím zpoplatněných hlasovacích archů. Podrobnosti o projektu najdete na stránkách projektu Strom života
Letošní finálový výběr je velice pestrý, uspělo šest lip, dva duby, skupina vrb, jasan, hrušeň a oskeruše. „Lípa je každoročně nejčastěji navrhovaným druhem stromu. V letošním roce jich do finále postoupilo šest a to nejen díky úctyhodnému stáří a krásnému vzhledu, ale také díky jejich zajímavé historii. Raritou je lípa v zámeckém parku v Kamenici nad Lipou, na jejíž vodorovných větvích stál údajně taneční parket, dodala Adéla Badáňová. Detailní informace o jednotlivých finalistech budou v nejbližší době k dispozici na stránkách www.stromzivota.cz/anketa.
Kromě finalistů ankety Strom roku 2009 vybrala porota také čtyři stromy, které získaly titul „Strom hrdina“. Jedná se o stromy, které v současné době poškozuje, či v minulosti poškozovala lidská činnost. Například hrušeň v Borovanech v Jihočeském kraji přežila již několik pokusů o likvidaci trávením neznámým pachatelem.
{{reklama()}}
O vítězi celorepublikové ankety Strom roku 2009 již bude rozhodovat sama veřejnost. Hlasovat bude možné od 1. srpna do 10. října prostřednictvím dárcovských SMS zpráv ve tvaru DMS STROM1–12 odeslaných na číslo 87 777 nebo zpoplatněných hlasovacích archů. Vybrané peníze poputují do veřejné sbírky a budou přerozděleny na výsadby stromů a pokácených alejí nebo zvelebování veřejných prostranství. Vítězný strom Nadace Partnerství slavnostně vyhlásí 22. října na Koncertu pro stromy, kde zazpívá Marta Kubišová.
Dvanáct finalistů ankety Strom roku 2009:
Žižkova hrušeň v Otěvěku – Jihočeský kraj
Lípa Samaritánka v Hradišti – Jihomoravský kraj
Pozořické vrby – Jihomoravský kraj
Lípa u fary v Horním Maršově – Královéhradecký kraj
Lípa v obci Kotel-Osečná – Liberecký kraj
Jasan ve Světlé Hoře – Vévoda z Morgenlandu – Moravskoslezský kraj
Mladějovická lípa – Olomoucký kraj
Dub u kláštera v Kladrubech – Plzeňský kraj
Dub u Postupic – Středočeský kraj
Žeberská lípa – Ústecký kraj
Lípa v Kamenici nad Lipou – kraj Vysočina
Titul Strom hrdina 2009:
Písecký akát – Jihočeský kraj
Borovanská hrušeň – Jihočeský kraj
Buk na Vinařské v Brně – Jihomoravský kraj
Douchův doubek v Kochánově – kraj Vysočina
Mladějovická lípa je jedním z finalistů ankety Strom roku 2009
Žeberská lípa je jedním z finalistů ankety Strom roku 2009
Mladějovická lípa je jedním z finalistů ankety Strom roku 2009
Žeberská lípa je jedním z finalistů ankety Strom roku 2009
Žižkova hrušeň v Otěvěku je jedním z finalistů ankety Strom roku 2009
