Connect with us

Hory a pohoří

Kamnicko-Savinjské Alpy

Nakonec jsem to nevydržel a dal jsem se do běhu, dokud jsem ho nenašel.
Nechal jsem tam batoh a běžel jsem zpátky a pomohl našemu poslednímu.
Běžel jsem pak s jeho batohem zase dopředu. Není nic lepšího, než
když běžíte ve dvou tisících metrech, vedle vás zuří blesky, ovčí
hovínka vám kloužou pod nohama a každou chvíli můžete spadnout do
údolí, protože si sotva vidíte pod nohy.

Published

on


Je to již mnoho let zpátky. To jsem ještě býval drsný SUP. Jednoho dne jsme se rozhodli, že půjdeme do Slovinských Alp. Byli jsme tři, ti nedrsnějí blázni, co znám. Nasedli jsme v Brně do přímého autobusu TourBus směr Lublaň za pouhých 1000kč pro studenty. Náš pochod začal ve vesnici Tržič, kde jsme nastoupali první den 1km převýšení. Pro mé netrénované tělo to bylo doslova utrpení, ale krásný zážitek s okolní přírody velice rychle přebil veškeré fyzické nepohodlí. A že to bylo nepohodlí velké. K večeru nám totiž začalo pršet a z neznámého důvodu nás odmítli ubytovat na jedné z místních chat. Také nikde nebylo slušmé místo a za tmy se nám již nechtělo nikde sestupovat do údolí.

{{reklama()}}

Nedokážete si představit ten šrumec, večer, déšť jak v tropickém pásmu, jeden ze skupiny byl velmi vyčerpaný, vlastně všichni jsme byli hodně, ale jeden z nás měl prostě už namále, nemohl pokračovat. Protože jsme byli tři, já jsem zůstal u něj, další šel hledat místo, kde nebylo moc šutrů na stanování.

Čekali jsme, než najde místo na stan, 15 minut, 30 minut, hodinu… Nakonec jsem to nevydržel a dal jsem se do běhu, dokud jsem ho nenašel, nechal jsem tam batoh a běžel jsem zpátky a pomohl našemu poslednímu a běžel s jeho batohem dopředu. Není nic lepšího, než když běžíte ve dvou tisících metrech, vedle vás zuří blesky, ovčí hovínka vám kloužou pod nohama a každou chvíli můžete spadnout do údolí, protože si sotva vidíte pod nohy. Tyto i další podmínky z nás udělaly ty nejdrsnější ze SUPa, avšak nebylo to naším úmyslem a zdaleka se nám to nelíbilo. Rozepisuji se však proto, aby bylo poznat, kolik dokáže normální člověk vydržet a to dokáže, protože my jsme nebyli nikterak zdatní a nijak jsme před tím netrénovali. Zvykli jsme si i na chlad a neustálé mokro. Strávili jsme následujících osm dnů při téměř plných srážkách, někdy i 120 mm za den, všechno mokré, goretex, negoretex… Zde záměrně končím líčení pozadí, které by v dalším textu jen oslabovalo samotné kouzlo Kamnicko-Savinjských Alp.


Příjemná chvíle začíná, když ráno vysvitne na chvilku sluníčko a my jdeme zrovna po hřebeni, není nic krásnějšího, než když se proti vám zespodu z údolí valí mráčky, jako malí beránci, kteří se vám otírají o boty a vzápětí odplynou na druhou stranu hory. K obědu jsme opět stihli na chvilku Sluníčko a na hoře Stegovnik jsme si dali ve výšce 1700 na polici 2×2m oběd. Zdrželi jsme se řádně a nacpali pořádně. Dále nás čekala dlouhá cesta a žádné dobré vyhlídky. Inu, dali jsme se na cestu, připraveni, že nic špatného, co jsme ještě nezažili, nás určitě nepotká. Ze začátku dne obrnění, avšak posléze příjemně odzbrojeni. Co jsme neviděli… Jako perníková chaloupka se z mlhy vynořila zlatá chalupa. Bydleli v ní dobrotivý stařeček a stařenka a ti se sami nabídli, že nám usuší boty a pohlídají batohy. Batohy a veškerá tíha z nás najednou spadly. Prostě skvělé, cítili jsme velice lehcí a skoro jsme se rozběhli vstříc dalším blízkým vrcholům. Na noc jsme přespali v jakési novostavbě. Byla to ovšem výjimka. Takovéto stavby jsme nepotkávali často. Výška 1500 a více je pro člověka velmi nehostinné prostředí, i přesto, že je v této lokalitě a výšce ještě pásmo lesů.


Vraťme se ovšem zpět. Po vyspání jsme se vydali dále na cestu. Celkově po čtyřech dnech jsme došli do první vesnice Jezerskoje, kde jsme doplnili batohy a hlavně břicha, abychom neměli tak těžké batohy. Vydali jsme se dále, do Kamnické části Alp. Velké vršky, velká výzva se před námi tyčila, avšak byla až moc velká, abychom ještě na odpoledne nabrali výšku, tak jsme se stanem uhnízdili v jedné zatáčce místní stezky pro lesáky, kteří zde tahali někdy dřevo.

Asi se ptáte proč na silnici, no jelikož zde nebyla žádná chata v dosahu a byli jsme v NPéčku a my nechtěli ničit květenu. Avšak něco mělo skoro poničit nás. Lesáci ráno v pět tahali dřevo a málem nás smetli. Bylo to dobré poučení pro příště.

Cesta ale nekončí, čekají nás krásné výhledy na pilíř Grintovec 2568 m, nejvyšší lokální horu. Pod ní je chata, kam dorážíme a jež se jmenuje Česka koča. Je to chata sto let stará a byla zbudovaná jako hráz proti germanizaci v Alpách. Tam na den zakotvíme, osvěžíme se vodou z vodopádu, který je sveden přímo do chaty, vystoupíme na Grintovec a pokračujeme dále. Cestou vidíme nějakou čtyřnohou zvířenu, ale nedokážeme určit druh, každopádně je rychlejší než my.

Během další cesty potkáváme různé chaty, jež jsou velmi dobře zásobené, ke každé totiž vede lanovka až z údolí, takže si na nich můžete koupit teplé jídlo a také pivo. Když jsme u toho pitiva, tak mimo pivo měli na horách i nějaký velmi dobrý bylinkový čaj a na nejvyšší chatě, kde jej dělali z dešťovky se zinkovou příchutí, byl také pitelný. Jedinečný čaj v jedinečných horách. Nic není lepšího, když cítíte únavu a dáte si dobrý čaj. Po nejvyšší chatě už sestupujeme do údolí kolem krásné říčky, jenž tvoří průzračné tůně, kde je vidět až na dno, doslova každý kamínek. Následuje jeden krásný oběd v zátočině říčky a pak šupajdy do Lublaně. Zpátky jedem zase přímákem. Cestou v autobuse ještě stačíme potkat jednoho Čecha, který dělal horského průvodce tamtéž, kde vedla naše cesta. Veskrze příjemná cesta, cena lidových 4000kč, 4kg váhy dolů, takže i dobrá odtučňovací kúra po zimě.

Mohu jen doporučit.


Je to již mnoho let zpátky. To jsem ještě býval drsný SUP. Jednoho dne jsme se rozhodli, že půjdeme do Slovinských Alp. Byli jsme tři, ti nedrsnějí blázni, co znám. Nasedli jsme v Brně do přímého autobusu TourBus směr Lublaň za pouhých 1000kč pro studenty. Náš pochod začal ve vesnici Tržič, kde jsme nastoupali první den 1km převýšení. Pro mé netrénované tělo to bylo doslova utrpení, ale krásný zážitek s okolní přírody velice rychle přebil veškeré fyzické nepohodlí. A že to bylo nepohodlí velké. K večeru nám totiž začalo pršet a z neznámého důvodu nás odmítli ubytovat na jedné z místních chat. Také nikde nebylo slušmé místo a za tmy se nám již nechtělo nikde sestupovat do údolí.

{{reklama()}}

Nedokážete si představit ten šrumec, večer, déšť jak v tropickém pásmu, jeden ze skupiny byl velmi vyčerpaný, vlastně všichni jsme byli hodně, ale jeden z nás měl prostě už namále, nemohl pokračovat. Protože jsme byli tři, já jsem zůstal u něj, další šel hledat místo, kde nebylo moc šutrů na stanování.

Čekali jsme, než najde místo na stan, 15 minut, 30 minut, hodinu… Nakonec jsem to nevydržel a dal jsem se do běhu, dokud jsem ho nenašel, nechal jsem tam batoh a běžel jsem zpátky a pomohl našemu poslednímu a běžel s jeho batohem dopředu. Není nic lepšího, než když běžíte ve dvou tisících metrech, vedle vás zuří blesky, ovčí hovínka vám kloužou pod nohama a každou chvíli můžete spadnout do údolí, protože si sotva vidíte pod nohy. Tyto i další podmínky z nás udělaly ty nejdrsnější ze SUPa, avšak nebylo to naším úmyslem a zdaleka se nám to nelíbilo. Rozepisuji se však proto, aby bylo poznat, kolik dokáže normální člověk vydržet a to dokáže, protože my jsme nebyli nikterak zdatní a nijak jsme před tím netrénovali. Zvykli jsme si i na chlad a neustálé mokro. Strávili jsme následujících osm dnů při téměř plných srážkách, někdy i 120 mm za den, všechno mokré, goretex, negoretex… Zde záměrně končím líčení pozadí, které by v dalším textu jen oslabovalo samotné kouzlo Kamnicko-Savinjských Alp.


Příjemná chvíle začíná, když ráno vysvitne na chvilku sluníčko a my jdeme zrovna po hřebeni, není nic krásnějšího, než když se proti vám zespodu z údolí valí mráčky, jako malí beránci, kteří se vám otírají o boty a vzápětí odplynou na druhou stranu hory. K obědu jsme opět stihli na chvilku Sluníčko a na hoře Stegovnik jsme si dali ve výšce 1700 na polici 2×2m oběd. Zdrželi jsme se řádně a nacpali pořádně. Dále nás čekala dlouhá cesta a žádné dobré vyhlídky. Inu, dali jsme se na cestu, připraveni, že nic špatného, co jsme ještě nezažili, nás určitě nepotká. Ze začátku dne obrnění, avšak posléze příjemně odzbrojeni. Co jsme neviděli… Jako perníková chaloupka se z mlhy vynořila zlatá chalupa. Bydleli v ní dobrotivý stařeček a stařenka a ti se sami nabídli, že nám usuší boty a pohlídají batohy. Batohy a veškerá tíha z nás najednou spadly. Prostě skvělé, cítili jsme velice lehcí a skoro jsme se rozběhli vstříc dalším blízkým vrcholům. Na noc jsme přespali v jakési novostavbě. Byla to ovšem výjimka. Takovéto stavby jsme nepotkávali často. Výška 1500 a více je pro člověka velmi nehostinné prostředí, i přesto, že je v této lokalitě a výšce ještě pásmo lesů.


Vraťme se ovšem zpět. Po vyspání jsme se vydali dále na cestu. Celkově po čtyřech dnech jsme došli do první vesnice Jezerskoje, kde jsme doplnili batohy a hlavně břicha, abychom neměli tak těžké batohy. Vydali jsme se dále, do Kamnické části Alp. Velké vršky, velká výzva se před námi tyčila, avšak byla až moc velká, abychom ještě na odpoledne nabrali výšku, tak jsme se stanem uhnízdili v jedné zatáčce místní stezky pro lesáky, kteří zde tahali někdy dřevo.

Asi se ptáte proč na silnici, no jelikož zde nebyla žádná chata v dosahu a byli jsme v NPéčku a my nechtěli ničit květenu. Avšak něco mělo skoro poničit nás. Lesáci ráno v pět tahali dřevo a málem nás smetli. Bylo to dobré poučení pro příště.

Cesta ale nekončí, čekají nás krásné výhledy na pilíř Grintovec 2568 m, nejvyšší lokální horu. Pod ní je chata, kam dorážíme a jež se jmenuje Česka koča. Je to chata sto let stará a byla zbudovaná jako hráz proti germanizaci v Alpách. Tam na den zakotvíme, osvěžíme se vodou z vodopádu, který je sveden přímo do chaty, vystoupíme na Grintovec a pokračujeme dále. Cestou vidíme nějakou čtyřnohou zvířenu, ale nedokážeme určit druh, každopádně je rychlejší než my.

Během další cesty potkáváme různé chaty, jež jsou velmi dobře zásobené, ke každé totiž vede lanovka až z údolí, takže si na nich můžete koupit teplé jídlo a také pivo. Když jsme u toho pitiva, tak mimo pivo měli na horách i nějaký velmi dobrý bylinkový čaj a na nejvyšší chatě, kde jej dělali z dešťovky se zinkovou příchutí, byl také pitelný. Jedinečný čaj v jedinečných horách. Nic není lepšího, když cítíte únavu a dáte si dobrý čaj. Po nejvyšší chatě už sestupujeme do údolí kolem krásné říčky, jenž tvoří průzračné tůně, kde je vidět až na dno, doslova každý kamínek. Následuje jeden krásný oběd v zátočině říčky a pak šupajdy do Lublaně. Zpátky jedem zase přímákem. Cestou v autobuse ještě stačíme potkat jednoho Čecha, který dělal horského průvodce tamtéž, kde vedla naše cesta. Veskrze příjemná cesta, cena lidových 4000kč, 4kg váhy dolů, takže i dobrá odtučňovací kúra po zimě.

Mohu jen doporučit.

Continue Reading

Hory a pohoří

Užijte si zimní dovolenou v Krkonoších se vším všudy

Published

on

Kam se v zimě vypravit na dovolenou, když chcete zkombinovat sportování s odpočinkem? Rozhodně do Krkonoš. Najdete zde totiž hotely a ubytování s luxusním wellness, a především široký výběr sjezdovek nebo tratí na běžkování. A podle čeho vybrat ten správný hotel? S tím vám pomůže následující článek.

Jaký typ dovolené si chcete užít?

Když hledáte ubytování v Krkonoších, je dobré zohlednit to, jaký typ dovolené si chcete užít. Kdo míří primárně na sportovní dovolenou, bude v jeho zájmu hlavně blízkost k lanovce nebo běžkařským tratím. Naopak pro ty, kdo si chtějí užít klidnější dovolenou plnou wellness, bude na prvním místě hlavně kvalita poskytovaných služeb v daném ubytovacím zařízení. Hotely v Krkonoších jsou naštěstí dostatečně pestré, takže si každý přijde na své. Jen si během hlavní sezóny dejte pozor na volné kapacity.

Výběr podle výletů v okolí

Pokud nechcete během dovolené popojíždět daleko autem, snažte se vybrat si takovou lokalitu, odkud to budete mít blízko na výlety. Oblíbené tak jsou například hotely v Harrachově, odkud můžete dojít například k Mumlavským vodopádům. Tento výlet bývá k dispozici i během zimního počasí a nejde o nijak složitou cestu. Jde také o lokalitu, kde nechybí několik obchodů a další rozcestníky s turistickými trasami.

Všímejte si hodnocení ubytování

Pro spokojenou dovolenou je důležité, aby ubytování splňovalo určitý standard. A to nejlépe ověříte s pomocí hodnocení lidí, kteří zde byli před vámi. Recenze na různé hotely, penziony i další ubytovací zařízení pohodlně najdete na jednom místě. Stačí, kdy si budete vybírat hotely a ubytování na Hotely.cz. S pomocí jednoduchého filtrování zúžíte nabídku přesně podle toho, co zrovna potřebujete. Zařídit si vysněnou dovolenou přesně podle vašich představ tak není nic složitého.

Continue Reading

Hory a pohoří

PILATUS – posvátná hora strážící švýcarský Luzern

Až budete ve švýcarském Luzernu, oko vám nejednou ulpí na
nepřehlédnutelném masivu posvátné hory Pilatus, mnoha mýty a legendami
opředeném gigantu, strážícím město z výšky přes dva tisíce
metrů.

Published

on

Exkurze do výšin posvátné dračí hory – s malou odbočkou do dávné historie a technických vymožeností dneška


Až budete ve švýcarském Luzernu, oko vám nejednou ulpí na nepřehlédnutelném masivu posvátné hory Pilatus, mnoha mýty a legendami opředeném gigantu, strážícím město z výšky přes dva tisíce metrů. A možná dostanete chuť uniknout těm hordám fotek chtivých asijských turistů v okolí Kapličkového mostu v centru města a zamířit tu všechnu krásu obhlédnout z poněkud větší vzdálenosti – na samotný vrchol.


Na ten se dá dostat několika způsoby a různě je kombinovat. Lanovkou, zubačkou z jiné strany, nebo pěšky. My zvolili pěší variantu, i značených stezek na vrchol je celá řada a vedou ze všech světových stran. Z Pilatusu se stal během několikaletého pobytu ve Švýcarsku náš tradiční každoroční cíl výletu. Zvolili jsme výstup z dobře přístupné vesničky Eighental, zhruba půl hodinky cesty autobusem z centra Luzernu.

Po úvodní pasáži, kdy lesy střídají malebné typicky alpské pastviny, začíná stezka strmě stoupat v místy značně exponovaných serpentinách. Však taky nejeden křížek lemující značenou pěšinu důsledně varuje před nepozorností a uklouznutím. Zvuk kravských zvonců pomalu slábne, jak nabíráme výšku. Kanceláří „vycvičení“ kamarádi poněkud brzy, již po dvou hodinách chůze, naznačují, že oněch dnešních plánovaných 7 hodin na nohou bude poněkud moc. To zrovna stojíme před strmým finálovým výšvihem, kdy se zdá, že hora z této severní strany nemá slabinu a stěna nepůjde prostoupit. Ale zhruba v polovině oněch sedmi hodin již stojíme v nejvyšším bodě dnešní výpravy a utíráme pot.



Na vrcholu může být díky přítomnosti dvou „ulehčovacích“ prostředků (lanovka a zubačka) docela rušno a pravděpodobně vám tam zkříží cestu i pár turistů v džínech či na vysokých podpatcích, ale to je jen daň za to, že Švýcaři pomocí moderních stavitelských technologií rádi zpřístupňují jinak těžce dosažitelná místa všem lidem bez rozdílu věku či fyzičky. Tedy všem majetným lidem. Naštěstí na úplném vrcholu, což je ještě několik minut chůze a dalších desítek výškových metrů nad restaurací a koncem lanovky, je větší klid – sem už dojde jenom hrstka lidí a právě odsud lze naplno vydechnout nad tou nádherou, otevírající se pod námi jakoby z letadla. Z vrcholu, geografického centra Švýcarska, se otevírají úchvatné pohledy z ptačí perspektivy jak na ty z nejvyšších vrcholů centrálních Alp, tak na život pod vámi v okolí města Luzern – na sytě zelené pahorky a malebné louky. A taky směrem k důležitému místu ve švýcarské historii, nedaleké louce Rütli, na které v roce 1291 zástupci 3 kantonů uzavřeli pakt o společné obraně proti Habsburkům. Vznikl tak spolek, který byl počátkem dnešní konfederace. Nepřehlédnutelné Luzernské jezero – německy Vierwaldstättersee – znamená v překladu jezero čtyř lesních kantonů, které s jezerem sousedí. A právě tři z těchto čtyř kantonů byly ony lesní osady na počátků švýcarské historie na louce Rütli.

My pokračujeme strmým sestupem jinou stezkou na vlak, vstříc jezeru a vesničce Hergiswil na jeho březích. Cestou na nás v nejstrmějších pasážích dohlížejí kozorožci, kteří v prudkém suťovém terénu dále od stezky mistrně manévrují, aniž by jim od nohou padal, na rozdíl od nás, jediný kamínek. V pozdním odpoledni, již na dohled naší cílové stanici a jezeru, přibývá zemědělských příbytků a civilizace a my křižujeme ještě poslední na zeleno nabarvené pastviny.



Švýcarsko během své historie zkoncentrovalo mnoho lidí, kteří na světlo světa přinesli nejen na svou, ale i na dnešní dobu neskutečně ambiciózní projekty. Jedním z nich je právě na Pilatus vedoucí zubačka – nejstrmější ozubnicová dráha světa! Člověk by myslel, že s tímhle titulem doplněným o fungující lanovku, se tahle hora spokojí. V téhle zemi ale snad ani neumí zahálet a tak investice 18 miliónů franků do modernizace posledního úseku lanovky na Pilatus přinese v roce 2015 další dech beroucí vylepšení. Nové kabinky lanovky budou konstruovány s designovými prvky letadlového kokpitu a s pomocí velkých oken mají cestujícím přivodit dojem létání. No, není to rozhodně první příklad, kdy jsou v téhle zemi vynaloženy nemalé prostředky (tedy lépe řečeno horentní sumy) na mírné vylepšení něčeho, co i tak dost dobře fungovalo. Jak švýcarské!

Autor: Jan Kostura, píše pro CK Mundo, která pořádá poznávací zájezdy do Švýcarska.

Continue Reading

Hory a pohoří

Trek v Prokletije – nejvyšších hor Kosova

Prokletije neboli Prokleté hory jsou obvykle spojovány s Černou Horou
a severní Albánií. Víte, že část tohoto rozlehlého pohoří zasahuje
také do Kosova? Že je jedním ze dvou kosovských národních parků?
A že rozhodně stojí za návštěvu dříve, než zde majetní místní
vybudují lyžařská střediska? Jeďte se přesvědčit.

Published

on

Prokletije neboli Prokleté hory jsou obvykle spojovány s Černou Horou a severní Albánií. Víte, že část tohoto rozlehlého pohoří zasahuje také do Kosova? Že je jedním ze dvou kosovských národních parků? A že rozhodně stojí za návštěvu dříve, než zde majetní místní vybudují lyžařská střediska? Jeďte se přesvědčit.


První pocity z Kosova

Kosovo je nejmladším státem Evropy, který vznikl jednostranným vyhlášením nezávislosti na sousedním Srbsku v roce 2008. Uznala jej většina členů Evropské unie, některé země jako třeba Srbsko, Slovensko, Španělsko a Rusko se postavily radikálně proti a část světa zůstala neutrální. První dojmy z návštěvy Kosova jsou rozporuplné, země je oproti balkánským sousedům hustě osídlená. Albánský chaos a slušně řečeno nepořádek doprovází budování obludných staveb ve stylu balkánského baroka. Do toho sochy pistolníků z UCK, Bill Clinton, socha Svobody a všudy přítomné nápisy „Jo negociata!“ „Žádné vyjednávání!“ Zkrátka, i když jsem Balkánem již mnohokrát políbená, v Kosovu se jako doma zrovna necítím. Vyjednávání se mi nedaří zvláště při autostopu. Řidič ochotně zastaví, proběhne trocha zdvořilostní komunikace, no a když se chcete rozloučit, je z vozidla rázem taxík a výlet se nečekaně prodraží. Za to chuť opustit civilizaci a vyrazit konečně do hor roste.



Pravoslavná duchovní zastávka v údolí Dečani

V podhůří Prokletije v údolí říčky Dečani stojí jeden z nejznámějších pravoslavných klášterů na území Kosova s rozsáhlou sbírkou zachovalých fresek. Zamíříte-li do těchto končit, rozhodně jej neopomeňte. Klášter Visoki Dečani založil v roce 1327 Štěpán Uroš Dušan, po jeho smrti se místo stalo posvátným. Místo s údajně léčivými účinky uctívali pravoslavní a římskokatoličtí křesťané, ale také Muslimové. Tato největší sakrální stavba středověkého Srbska postavená v románském a raně gotickém stylu je dnes zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Na přelomu tisíciletí byl klášter několikrát vypálen, dnes jej bedlivě střeží příslušníci mírových sil KFOR. Vojáci vás bez problémů pustí dovnitř, je třeba jen odevzdat cestovní pas a ukázat, že v kapsách nenosíte zápalky.

Prokleté hory – střecha Kosova

Prokletije, albánsky Bjeshkët e Nemuna se zdvihá na pomezí Černé Hory, Albánie a Kosova. Vápencový skalnatý labyrint je nejvyšší částí Dinárských hor. Na území Kosova se nachází skupina Djeravica se stejnojmenným vrcholem, který se tyčí do výšky 2.656 m. Djeravica je dosažitelná hned z několika světových stran. My jsme se do Prokletých hor vydali z východu a dolů scházeli krásnou hřebenovkou přes vrchol Rupa až do údolí řeky Dečani.



Na korbě, na traktoru nebo s Enverem

Vydáte li se do hor stejně jako my z městečka Junik, čeká vás patnácti kilometrový pochod po šotolinové cestě. Mávejte na vše, co pojede kolem, ať je to traktor, náklaďák s pískem nebo třeba zánovní džíp s americkou značkou. Někdo určitě zastaví a nezáživné štrádování vám zkrátí. Třeba to bude zrovna Enver, majitel sítě kasín na Karlovarsku, který nám před pár lety připravil horké chvilky, když polovinu výpravy odvezl na druhý konec pohoří. „Unesená“ skupinka se měla blaze, byla nakrmena, ubytována pod střechou, vybavena vizitkami a pozvána do západočeských heren. Skupina druhá běhala po kopcích, lovila telefonní signál a strachovala se o orgány skupiny první. V horách s bídným mobilním pokrytím se deset lidí nahání těžko, ještě že cíl – nejvyšší vrchol Djeravica je jen jeden.

Království Prokletých hor

Když tedy překonáte úvodní šotolinovou etapu a nástrahy kosovských řidičů, otevře se před vámi horské království. Nad hranicí lesa se tyčí skalnaté vrcholy, z hor stéká množství potůčků s čistou vodou a všude kolem se pasou stáda ovcí. V kopcích je nečekaně živo. Kosovské rodiny, které odešly za prací na západ, berou alespoň na pár týdnů roha ze zlatých dolů západní Evropy a vrací se zpět do svých rodných hor. V každé osadě se s námi dá pár místních do řeči. Anglicky a německy tady mluví skoro každý a nezřídka se setkáte i s češtinou a slovenštinou. Příběhy se opakují jako přes kopírák. V Kosovu je bída a korupce, zemi šéfuje mafie, nejlepší je sbalit kufry a odjet do Rakouska, Německa či Švýcarska a domů se vracet jen na léto. Takové hory jako v Kosovu na západě nemají a čistý vzduch a dobrou vodu také ne. Jenže uživit se v horách je dřina a na zánovního volkswagena si zde člověk za celý život nevydělá. Nezbývá než souhlasit, vypít dva panáky albánského koňaku, odmítnout třetího a stoupat dál.



Ptačí výhledy z Djeravice

Výstup na nejvyšší vrchol Kosova je poměrně pohodový. Z východní strany vede značená cesta, ale za dobrého počasí ani není nutné držet se značky. Šplhat se dá svahem stylem „superdiretissima“, který funguje stejně dobře jako vyšlapaná pěšina. Exponovanější cesta vede z jihozápadu po skalnatém hřebínku. Terén je sice ostřejší, ale výhledy na Velké a Malé jezero stojí za tu dřinu. Samotný vrchol vás odmění nádhernými leteckými pohledy na kosovskou placku a na záplavu prokletých vrcholů v sousední Černé Hoře a Albánii. Nespěchejte do údolí. Toulejte se dál po trojmezí, navštivte muslimské salaše, ochutnejte místní domácí sýr a užívejte divočiny, dokud tu ještě je. Možná že Enver a jemu podobní splní své sny a na úpatí Djeravice vybudují největší balkánské lyžařské středisko.



Užitečné rady při cestě do Kosova

Cestování po Kosovu rozhodně není nuda, připravte se na intenzivní zážitky všeho druhu. Zajímavé chvilky nastávají na hranici se Srbskem. V současné době (2015) je pro vstup do Kosova nutný cestovní pas. Ideální je mít sebou pas i občanku. Pokud do Kosova vstoupíte z jiné země než-li ze Srbska, snažte se z něj také vycestovat jinam než do Srbska. Jedete-li přes Srbsko a chcete se tam z Kosova opět vrátit, dbejte na to, aby vám v pase zářilo srbské vstupní razítko. Jinak vás s velkou pravděpodobností zpátky přes čáru nepustí a Kosovo budete muset opustit jinudy. Před cestou navštivte webové stránky MZV a zjistěte si aktuální situaci.

Continue Reading