Connect with us

Hrady a zříceniny

Čachtice stále přitahují

Kdyby slovenský spisovatel Jožo Nižnánsky nevydal v roce
1932 román Čachtická paní, byla by možná Alžběta Báthoryová
známá jen několika historikům, případně znalcům lidových pověstí
Myjavska. Čachtický hrad by byl jen jednou z řady malebných zřícenin
a samy Čachtice by byly nejspíš známé hlavně jako místo, kde se členové
spolku Tatrín v roce 1847 na výroční schůzi dohodli na podobě
spisovné slovenštiny podle koncepce Ľudovíta Štúra. Čachtice však nejsou
jen proslulý hrad. Vyplatí se sem zajet kvůli výhledům do krajiny,
čachtickému krasu nebo orchidejím.

Published

on


Kdyby slovenský spisovatel Jožo Nižnánsky nevydal v roce 1932 román Čachtická paní, byla by možná Alžběta Báthoryová známá jen několika historikům, případně znalcům lidových pověstí Myjavska. Čachtický hrad by byl jen jednou z řady malebných zřícenin a samy Čachtice by byly nejspíš známé hlavně jako místo, kde se členové spolku Tatrín v roce 1847 na výroční schůzi dohodli na podobě spisovné slovenštiny podle koncepce Ľudovíta Štúra. Lingvistika a národní buditelství je činnost zajisté záslužná, ale přiznejme si, že lidské tragédie a napínavé příběhy přitahují větší pozornost.

Čachtický hrad byl založen v polovině 13. století jako císařská pevnost na obranu západní hranice Uherska. Již v roce 1273 ho se svým vojskem napadl a silně poškodil český král Přemysl Otakar I. Z držení císaře pak hrad přešel postupně do rukou dalších majitelů pocházejících z nejvýznamnějších uherských rodů. V roce 1467 byl na hradě vězněn poslední velitel husitských bratříků Jan Švehla později popravený ve Velkých Kostolanech. V letech 1663–4 byl hrad opraven a zabezpečen, aby odolal vpádu tureckých vojsk. Protože se tehdejší vlastník hradu František Nádasdy podílel na povstání proti císaři Leopoldovi, byl hrad zkonfiskován. V roce 1708 jej pak dobyl vůdce protihabsburského stavovského povstání sedmihradský kníže František II. Rákoci. Později pak pustnoucí hrad přešel zpět do císařských rukou, nějaký čas sloužil jako vězení a pak byl zanechán svému osudu. Hrad nikdy nesloužil jako reprezentační sídlo majitelů. Byl vždycky budován a udržován jako vojenská pevnost a bydlení zde bylo poměrně nepohodlné. Majitelé hradu si svá sídla stavěli v nedalekých Čahticích. {{reklama()}}

Na místech, kde stojí současné Čachtice je doložené osídlení již od doby neolitu a 8.-9. století se zde nacházelo i slovanské hradiště. První písemná zmínka o Čachticích pak pochází z roku 1263. Původně náležely k nitranskému hradu, později měnily majitele společně s čachtickým hradem. V roce 1392 byla Čachticím udělena privilegia zeměpanského městečka. Největší zásah do svého rozvoje zažily asi v roce 1599, kdy byly zpustošeny Turky.

Ze stavebních aktivit majitelů čachtického hradu, kteří si zde budovali svá sídla, se do dnešních dob dochovala kúrie Drugetů, která byla počátkem 17. století vybudována jako menší šlechtické sídlo na místech kde stál kaštiel rodu Orságů, který ve své době sloužil i jako soudní budova. Takzvaný císařský kaštiel rodu Nádasdyů postavený někdy před rokem 1645, který obývala i Alžběta Báthoryová, se do dnešních dob nezachoval. Zůstala z něj jen část sklepů, které dodnes slouží ke skladování vína. Dodnes se dochovala část renesančního kaštielu, který si v roce 1668 nechal postavit Mikuláš Draškovič. V současné době slouží jako muzeum historie Čachtic a Tatrína. Jen na okraj. Záměrně používám pro označení staveb slovenské termíny. Nejen, že se mi prostě líbí, ale v konkrétním případě jsou i výstižnější. Kaštiel by se sice dal do češtiny přeložit jako zámek, ale svým charakterem odpovídá spíš velkostatku či paláci určenému k bydlení a úřadování, než romantickému reprezentačnímu sídlu, které se nám při vyslovení slova zámek obvykle vybaví. Kúrie se pak statku blíží ještě víc. Ve svém významu odpovídá českému termínu panský dvůr.


V příspěvku o čachtickém hradu nelze alespoň jedním odstavcem nezmínit zdejší nejslavnější obyvatelku, nechvalně proslulou Alžbětu Báthoryovou. Rozhodně si netroufám a ani nechci spekulovat s odstupem skoro čtyř staletí, navíc jen tak od stolu, o tom, jestli se jednalo o lidskou zrůdu nebo nevinnou oběť intrik. Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu a pravda bude asi někde uprostřed. Byla jedním z posledních příslušníků mocného rodu Báthoryů, který vlastnil rozsáhlé majetky zejména v Sedmihradsku a z nějž pocházel i Alžbětin strýc, polský král Štefan Báthory. Příslušnost ke královskému rodu vedla možná k tomu, že nebyla řádně souzena, její případ byl rychle zameten pod koberec a mohl se později stát zdrojem mnohých spekulací a dohadů. U šlechtických rodů docházelo velice často k příbuzenským sňatkům se všemi důsledky z toho plynoucími. Sama Alžběta byla toho dobrým příkladem. Byla dcerou Anny Báthoryové ze somlyóovské a Juraje Báthoryho z ečedské linie rodu Báthory. Somlyóovská linie vymřela roku 1635 a ečedská po meči v roce 1605 po smrti Alžbětina bratra Štefana. Jedním z rodových zatížení byly psychické poruchy a sklony k sadismu a zvrácenostem a podle některých zdrojů epilepsie.


Ve svých 15 letech se Alžběta Báthoryová provdala za Františka Nádasdyho, který proslul jako vojenský velitel v bojích proti Turkům. Říká se o něm, že nejen prokazoval značnou statečnost a odvahu, ale vůči nepříteli se choval i na tehdejší poměry poměrně krutě. Po smrti svého manžela v roce 1604 se Alžběta usadila v Čachticích a stala se jednou z nejbohatších žen své doby a našlo se nemálo těch, kteří by rádi něco z jejího bohatství získali pro sebe. Když k tomu připočteme ještě fakt, že nepatřila mezi ošklivky a navíc byla na tehdejší poměry i velmi vzdělaná (mluvila a psala maďarsky, německy a latinsky), nelze se divit, že jako výrazná osobnost musela čelit mnohým intrikám. Každopádně se již v době jejího života šířily pověsti o jejím i na středověké poměry krutém zacházení se služebnictvem a poddanými. V Čachticích byla prý natolik neoblíbená, že nevycházela bez ozbrojeného doprovodu. V okolí hradu se prý začaly nacházet mrtvoly. Je otázkou, co jsou jen fámy a co je třeba připočíst na vrub Alžbětiny duševní nemoci. Údaje o šesti stovkách vražd, na nichž se prý podílela budou nejspíš přehnané a některými prameny uváděný počet jdoucí do tisíců patří do kategorie pověstí. O mučení a vraždách se každopádně vědělo už od roku 1585 a některé její skutky pomáhal krýt nejen její manžel, ale i další vlivní lidé z hraběnčina okolí. Podle dochovaných informací umučila nejvíc obětí v Čachticích, Sárváru, Prešpurku (dnešní Bratislava) a Vídni. Pravdou je, že 29. prosince 1610 byla Alžběta Báthoryová na svém hradě zatčena společně s nejbližšími služebníky a následně 2. ledna 1611 v Bytči začal velmi rychlý soud, kterému nebyla přítomna, ač o to žádala. Ten během pěti dnů rozhodl o vině všech zatčených. I tento soud došel k závěru, že celá skupina má na svědomí „jen“ 37 až 80 žen a dívek. Alžbětini společníci byli neprodleně popraveni a sama čachtická paní byla uvězněna na hradě, kde ve věku 54 let roku 1614 zemřela. Pochována byla v čachtickém kostele. Ve vlastním rozsudku o ní není zmínka. Kromě vražd a mučení byla Alžběta Báthoryová obviněna i z pokusu o otrávení uherského krále Matyáše (bratra Rudolfa II.) a palatina Thurza. Pověsti o krvavých koupelích a železné panně pak patří vyloženě do oblasti smyšlenek. Mimochodem, železná panna byla doložena až v roce 1678 v inventáři hradu Trenčína. Pravdy už se asi nikdo nedopátrá. Téměř nedotknutelné postavení vysoké šlechničny spřízněné s královským rodem a krytí jejích činů zamlžilo celý příběh stejně, jako pozdější pokusy tehdejších mocných o její zničení. Množství zajímavých informací najdete na stránkách Miloslava Jedličky


Do dnešních dob se z čachtického hradu zachovaly zbytky opevnění a části hradního paláce. Hrad je přístupný bez omezení a stává se cílem romanticky a hororově založených lidí, z nichž mnozí zde přespávají. Přístup na hrad je po zelené značce buď z Čachtic nebo z Višňového. Za pěkného počasí jsou odtud nádherné výhledy do okolí, které je mimo jiné jednou z tektonicky nejaktivnějších oblastí střední Evropy. Je to způsobeno tím, že pod Bílými Karpaty probíhá geologické rozhraní mezi Karpatskou soustavou a kutnohorsko-svarateckou oblastí Českého masivu. Mezi flyšové pásmo Povážské nížiny a komplikvanou strukturu pískovců, jílovců a břidlic Myjavské pahorkatiny je vklíněna vápencová a dolomitová čočka, která se stala základem dobře vyvinutého Čachtického krasu. Kromě přirozených útvarů najdete na nedalekém kopci Draplák i stopy lidské činnosti, někdy s nadsázkou označované jako tritolový kras. V období mezi světovými válkami zde bylo cvičiště pro ženisty, kteří se zde učili budovat zákopy. Pozůstatky jejich činnosti po letech natolik splynuly s přírodou, že dnes vypadají jako krasové závrty a zmátly i místní speleology, kteří se zde pokoušeli hledat vstupy do podzemí. V okolí se totiž nachází přes čtyři kilometry dlouhá poměrně komplikovaná Čachtická jeskyně zasahující v některých místech až do hloubky okolo sto metrů. Byla objevená v roce 1956 a pro svoji výjimečnost byla vyhlášena za přírodní památku. Veřejnosti není přístupná a vzhledem k obtížné průchodnosti nejspíš nikdy zpřístupněná nebude, byť se o tom v minulosti uvažovalo. Jen pro představu. Celý členitý systém chodeb a místy i docela prostorných dómů je doslova namotán v oblasti, jejíž průmět na povrch zaujímá pouhých 40×360 metrů. O práci místních speleologů se dočtete víc na stránkách www.jeskynar.cz/cachti­ce

Na různorodé geologické podloží jsou vázána i vzácná rostlinná a živočišná společenstva v nichž se vyskytují i četné endemity. Sám hradní vrch se svým nejbližším okolím byl zejména díky výskytu vstvavačů vyhlášen v roce 1964 za přírodní rezervaci. Mnoho vzácných druhů bohužel často mizí současně s tím, jak postupně zarůstají pozemky, na kterých se přestává hospodařit.


Kdyby slovenský spisovatel Jožo Nižnánsky nevydal v roce 1932 román Čachtická paní, byla by možná Alžběta Báthoryová známá jen několika historikům, případně znalcům lidových pověstí Myjavska. Čachtický hrad by byl jen jednou z řady malebných zřícenin a samy Čachtice by byly nejspíš známé hlavně jako místo, kde se členové spolku Tatrín v roce 1847 na výroční schůzi dohodli na podobě spisovné slovenštiny podle koncepce Ľudovíta Štúra. Lingvistika a národní buditelství je činnost zajisté záslužná, ale přiznejme si, že lidské tragédie a napínavé příběhy přitahují větší pozornost.

Čachtický hrad byl založen v polovině 13. století jako císařská pevnost na obranu západní hranice Uherska. Již v roce 1273 ho se svým vojskem napadl a silně poškodil český král Přemysl Otakar I. Z držení císaře pak hrad přešel postupně do rukou dalších majitelů pocházejících z nejvýznamnějších uherských rodů. V roce 1467 byl na hradě vězněn poslední velitel husitských bratříků Jan Švehla později popravený ve Velkých Kostolanech. V letech 1663–4 byl hrad opraven a zabezpečen, aby odolal vpádu tureckých vojsk. Protože se tehdejší vlastník hradu František Nádasdy podílel na povstání proti císaři Leopoldovi, byl hrad zkonfiskován. V roce 1708 jej pak dobyl vůdce protihabsburského stavovského povstání sedmihradský kníže František II. Rákoci. Později pak pustnoucí hrad přešel zpět do císařských rukou, nějaký čas sloužil jako vězení a pak byl zanechán svému osudu. Hrad nikdy nesloužil jako reprezentační sídlo majitelů. Byl vždycky budován a udržován jako vojenská pevnost a bydlení zde bylo poměrně nepohodlné. Majitelé hradu si svá sídla stavěli v nedalekých Čahticích. {{reklama()}}

Na místech, kde stojí současné Čachtice je doložené osídlení již od doby neolitu a 8.-9. století se zde nacházelo i slovanské hradiště. První písemná zmínka o Čachticích pak pochází z roku 1263. Původně náležely k nitranskému hradu, později měnily majitele společně s čachtickým hradem. V roce 1392 byla Čachticím udělena privilegia zeměpanského městečka. Největší zásah do svého rozvoje zažily asi v roce 1599, kdy byly zpustošeny Turky.

Ze stavebních aktivit majitelů čachtického hradu, kteří si zde budovali svá sídla, se do dnešních dob dochovala kúrie Drugetů, která byla počátkem 17. století vybudována jako menší šlechtické sídlo na místech kde stál kaštiel rodu Orságů, který ve své době sloužil i jako soudní budova. Takzvaný císařský kaštiel rodu Nádasdyů postavený někdy před rokem 1645, který obývala i Alžběta Báthoryová, se do dnešních dob nezachoval. Zůstala z něj jen část sklepů, které dodnes slouží ke skladování vína. Dodnes se dochovala část renesančního kaštielu, který si v roce 1668 nechal postavit Mikuláš Draškovič. V současné době slouží jako muzeum historie Čachtic a Tatrína. Jen na okraj. Záměrně používám pro označení staveb slovenské termíny. Nejen, že se mi prostě líbí, ale v konkrétním případě jsou i výstižnější. Kaštiel by se sice dal do češtiny přeložit jako zámek, ale svým charakterem odpovídá spíš velkostatku či paláci určenému k bydlení a úřadování, než romantickému reprezentačnímu sídlu, které se nám při vyslovení slova zámek obvykle vybaví. Kúrie se pak statku blíží ještě víc. Ve svém významu odpovídá českému termínu panský dvůr.


V příspěvku o čachtickém hradu nelze alespoň jedním odstavcem nezmínit zdejší nejslavnější obyvatelku, nechvalně proslulou Alžbětu Báthoryovou. Rozhodně si netroufám a ani nechci spekulovat s odstupem skoro čtyř staletí, navíc jen tak od stolu, o tom, jestli se jednalo o lidskou zrůdu nebo nevinnou oběť intrik. Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu a pravda bude asi někde uprostřed. Byla jedním z posledních příslušníků mocného rodu Báthoryů, který vlastnil rozsáhlé majetky zejména v Sedmihradsku a z nějž pocházel i Alžbětin strýc, polský král Štefan Báthory. Příslušnost ke královskému rodu vedla možná k tomu, že nebyla řádně souzena, její případ byl rychle zameten pod koberec a mohl se později stát zdrojem mnohých spekulací a dohadů. U šlechtických rodů docházelo velice často k příbuzenským sňatkům se všemi důsledky z toho plynoucími. Sama Alžběta byla toho dobrým příkladem. Byla dcerou Anny Báthoryové ze somlyóovské a Juraje Báthoryho z ečedské linie rodu Báthory. Somlyóovská linie vymřela roku 1635 a ečedská po meči v roce 1605 po smrti Alžbětina bratra Štefana. Jedním z rodových zatížení byly psychické poruchy a sklony k sadismu a zvrácenostem a podle některých zdrojů epilepsie.


Ve svých 15 letech se Alžběta Báthoryová provdala za Františka Nádasdyho, který proslul jako vojenský velitel v bojích proti Turkům. Říká se o něm, že nejen prokazoval značnou statečnost a odvahu, ale vůči nepříteli se choval i na tehdejší poměry poměrně krutě. Po smrti svého manžela v roce 1604 se Alžběta usadila v Čachticích a stala se jednou z nejbohatších žen své doby a našlo se nemálo těch, kteří by rádi něco z jejího bohatství získali pro sebe. Když k tomu připočteme ještě fakt, že nepatřila mezi ošklivky a navíc byla na tehdejší poměry i velmi vzdělaná (mluvila a psala maďarsky, německy a latinsky), nelze se divit, že jako výrazná osobnost musela čelit mnohým intrikám. Každopádně se již v době jejího života šířily pověsti o jejím i na středověké poměry krutém zacházení se služebnictvem a poddanými. V Čachticích byla prý natolik neoblíbená, že nevycházela bez ozbrojeného doprovodu. V okolí hradu se prý začaly nacházet mrtvoly. Je otázkou, co jsou jen fámy a co je třeba připočíst na vrub Alžbětiny duševní nemoci. Údaje o šesti stovkách vražd, na nichž se prý podílela budou nejspíš přehnané a některými prameny uváděný počet jdoucí do tisíců patří do kategorie pověstí. O mučení a vraždách se každopádně vědělo už od roku 1585 a některé její skutky pomáhal krýt nejen její manžel, ale i další vlivní lidé z hraběnčina okolí. Podle dochovaných informací umučila nejvíc obětí v Čachticích, Sárváru, Prešpurku (dnešní Bratislava) a Vídni. Pravdou je, že 29. prosince 1610 byla Alžběta Báthoryová na svém hradě zatčena společně s nejbližšími služebníky a následně 2. ledna 1611 v Bytči začal velmi rychlý soud, kterému nebyla přítomna, ač o to žádala. Ten během pěti dnů rozhodl o vině všech zatčených. I tento soud došel k závěru, že celá skupina má na svědomí „jen“ 37 až 80 žen a dívek. Alžbětini společníci byli neprodleně popraveni a sama čachtická paní byla uvězněna na hradě, kde ve věku 54 let roku 1614 zemřela. Pochována byla v čachtickém kostele. Ve vlastním rozsudku o ní není zmínka. Kromě vražd a mučení byla Alžběta Báthoryová obviněna i z pokusu o otrávení uherského krále Matyáše (bratra Rudolfa II.) a palatina Thurza. Pověsti o krvavých koupelích a železné panně pak patří vyloženě do oblasti smyšlenek. Mimochodem, železná panna byla doložena až v roce 1678 v inventáři hradu Trenčína. Pravdy už se asi nikdo nedopátrá. Téměř nedotknutelné postavení vysoké šlechničny spřízněné s královským rodem a krytí jejích činů zamlžilo celý příběh stejně, jako pozdější pokusy tehdejších mocných o její zničení. Množství zajímavých informací najdete na stránkách Miloslava Jedličky


Do dnešních dob se z čachtického hradu zachovaly zbytky opevnění a části hradního paláce. Hrad je přístupný bez omezení a stává se cílem romanticky a hororově založených lidí, z nichž mnozí zde přespávají. Přístup na hrad je po zelené značce buď z Čachtic nebo z Višňového. Za pěkného počasí jsou odtud nádherné výhledy do okolí, které je mimo jiné jednou z tektonicky nejaktivnějších oblastí střední Evropy. Je to způsobeno tím, že pod Bílými Karpaty probíhá geologické rozhraní mezi Karpatskou soustavou a kutnohorsko-svarateckou oblastí Českého masivu. Mezi flyšové pásmo Povážské nížiny a komplikvanou strukturu pískovců, jílovců a břidlic Myjavské pahorkatiny je vklíněna vápencová a dolomitová čočka, která se stala základem dobře vyvinutého Čachtického krasu. Kromě přirozených útvarů najdete na nedalekém kopci Draplák i stopy lidské činnosti, někdy s nadsázkou označované jako tritolový kras. V období mezi světovými válkami zde bylo cvičiště pro ženisty, kteří se zde učili budovat zákopy. Pozůstatky jejich činnosti po letech natolik splynuly s přírodou, že dnes vypadají jako krasové závrty a zmátly i místní speleology, kteří se zde pokoušeli hledat vstupy do podzemí. V okolí se totiž nachází přes čtyři kilometry dlouhá poměrně komplikovaná Čachtická jeskyně zasahující v některých místech až do hloubky okolo sto metrů. Byla objevená v roce 1956 a pro svoji výjimečnost byla vyhlášena za přírodní památku. Veřejnosti není přístupná a vzhledem k obtížné průchodnosti nejspíš nikdy zpřístupněná nebude, byť se o tom v minulosti uvažovalo. Jen pro představu. Celý členitý systém chodeb a místy i docela prostorných dómů je doslova namotán v oblasti, jejíž průmět na povrch zaujímá pouhých 40×360 metrů. O práci místních speleologů se dočtete víc na stránkách www.jeskynar.cz/cachti­ce

Na různorodé geologické podloží jsou vázána i vzácná rostlinná a živočišná společenstva v nichž se vyskytují i četné endemity. Sám hradní vrch se svým nejbližším okolím byl zejména díky výskytu vstvavačů vyhlášen v roce 1964 za přírodní rezervaci. Mnoho vzácných druhů bohužel často mizí současně s tím, jak postupně zarůstají pozemky, na kterých se přestává hospodařit.

Continue Reading

Hrady a zříceniny

Hrad Wartburg – zastávka na cestě přes Německo

Necelé dva roky po pádu železné opony sjel z výrobní linky
automobilky v durynském Eisenachu poslední z několika set tisíc
vozů, které po dlouhých 35 let nesly stejné jméno jako hrad, usazený
na skále vysoko nad městem. Tím skončil počin v historii
automobilového průmyslu zřejmě dosud ojedinělý, totiž pojmenování auta
podle hradu. Na to však nepřišli soudruzi z bývalé NDR sami, ti jenom
oprášili označení, které dala eisenašská automobilka svému prvnímu typu
vozu, vyráběnému od roku 1898.

Published

on

Necelé dva roky po pádu železné opony sjel z výrobní linky automobilky v durynském Eisenachu poslední z několika set tisíc vozů, které po dlouhých 35 let nesly stejné jméno jako hrad, usazený na skále vysoko nad městem. Tím skončil počin v historii automobilového průmyslu zřejmě dosud ojedinělý, totiž pojmenování auta podle hradu. Na to však nepřišli soudruzi z bývalé NDR sami, ti jenom oprášili označení, které dala eisenašská automobilka svému prvnímu typu vozu, vyráběnému od roku 1898.


Z dnešního pohledu by toto označení mohlo svádět k domněnkám, že směrem do ciziny muselo fungovat i jako pozvánka k návštěvě turisticky atraktivního objektu. Tak tomu ale nebylo – alespoň v tehdejším Československu, kam bratrská země exportovala emisně štědrý dvoutakt v poměrně hojných počtech. Že je Wartburg také hrad, se u nás obecně vědělo, ale o tom, že patří k nejznámějším památníkům německé historie, měl povědomí jen málokdo. Tato situace se dodnes příliš nezměnila a dodnes také mnoho z nás nic netuší o příbuzenském svazku, jenž naši zemi svého času s Wartburgem spojoval.

Podle pověsti nechal Wartburg vybudovat po polovině 11. stol. Ludwig der Springer z hraběcího rodu Ludowingů, když předtím podle pověsti jiné nechal na vyhlédnutý vrchol hory nanosit tisíce pytlů zeminy ze svých pozemků. Vyhověl tak soudní podmínce, dovolující mu stavět pouze na vlastní půdě. Hrad se potom stal na téměř dvě století sídlem Ludowingů, k nimž patřil i vévoda Ludvík, který se roku 1221 oženil s čtrnáctiletou uherskou princeznou Alžbětou. Do role vévodkyně se však nadobyčej zbožná princezna nedokázala vpravit, přestože na ni byla přímo na hradě připravována od svých čtyř let. Její životní směřování značně ovlivnilo učení Františka z Assisi, a tak se bez ohledu na konvence a posměch okolí s bezmeznou obětavostí věnovala charitativním činnostem, které považovala za naplnění ryzí křesťanské víry. Po manželově předčasné smrti Wartburg opustila, zřekla se svého postavení a zbytek svého krátkého života strávila jako řeholnice péčí o chudé a nemocné. Alžběta si svými skutky získala řadu následovnic, mezi nimiž byla i její sestřenice Anežka Přemyslovna. O výjimečnosti těchto skutků pak vypovídá i to, že církev vyjádřila Alžbětě uznání nezvykle rychlým svatořečením, které proběhlo v roce 1235, již čtyři roky po její smrti.

Hrad Wartburg později proslavila ještě jedna významná osobnost církevních dějin. Když byla v roce 1521 uvalena říšská klatba na Martina Luthera, bylo zakázáno číst a šířit jeho spisy a poskytnout mu jakékoli přístřeší, kurfiřt Fridrich III. Moudrý, jemuž byly Lutherovy názory blízké, se rozhodl vzít reformátora pod svoji ochranu. Po zinscenovaném přepadení a únosu ho ukryl na Wartburgu, kde pak Luther vystupoval s falešnou identitou jako rytíř Jiří a kde se mu během desetiměsíčního pobytu podařila obdivuhodná věc – dokázal přeložit do němčiny Nový zákon. Luther poselství o Ježíši nepřekládal doslovně, v prvé řadě usiloval o to, aby bylo všem vrstvám věřících srozumitelné. Zdařilo se mu do té míry, že jazyk jeho překladu se stal později základem moderní spisovné němčiny.


Sv. Alžběta i Martin Luther se během svého pobytu na hradě výrazně zapsali do dějin evropské kultury. To byl jeden z hlavních důvodů, proč se Wartburg v roce 1999 dostal na seznam Světového dědictví. Zároveň tam byl zapsán i kvůli architektonickým kvalitám některých svých středověkých částí, které jsou cenným dokladem životního stylu říšských hrabat a vyspělosti jejich stavitelů. Jde především o tzv. hlavní hrad (rozlišuje se tu ještě přední a střední hrad) v čele s impozantním třípodlažním palácem, jehož skoro celé podkroví zabírá Velký sál, okázalá reprezentativní prostora s protáhlým obdélníkovým půdorysem a bohatě dekorovanými stěnami. Kvůli vynikající akustice je považována za jeden z nejlepších německých koncertních sálů. Palác byl vystavěn v 2. pol. 12. stol. a dnes se řadí k nejzdařilejším pozdně románským světským stavbám severně od Alp. Jeho prohlídka je možná pouze ve skupině s doprovodem průvodce, a protože Wartburg si určitě nemůže stěžovat na nízkou návštěvnost, před vchodem do paláce se často tvoří fronty.

Jako celek je však Wartburg směsicí různých stavebních slohů, od románského až po historizující slohy 19. stol. Ty byly výsledkem snahy německých romantiků obnovit hrad tak, aby se stal připomínkou slavné středověké minulosti německého národa. Je tu však patrné, že při návrzích jednotlivých přestaveb či dostaveb se někdy brala v potaz spíše fantazie než historická realita. Počátkem 19. stol. se také začalo se shromažďováním cenných uměleckých předmětů, protože na Wartburgu se jich moc nedochovalo. Byly sem třeba převezeny některé zbraně a okrasná brnění ze zbrojnice ve Výmaru, častěji se ale sbírka rozrůstala různými nákupy. Dnes jsou sbírkové předměty vystaveny v několika sálech volného prohlídkového okruhu, který vede prostorami středního a předního hradu. K velkým chloubám celé kolekce patří například dvě středověké mosazné akvamanile – obřadní nádoby na vodu ve tvaru lvů, nebo tzv. Dürerova skříň, nádherná řezbářská práce s výzdobou dveří provedenou podle Dürerových mědirytin a podle dřevořezů Lucase Cranacha staršího. Tento umělec, jenž byl Lutherovým přítelem, je ve sbírce zastoupen také řadou světoznámých portrétů. Mezi nimi asi nejvíce zaujmou svatební portréty Martina Luthera a jeho nastávající manželky Kateřiny, a dále potom ty, jež vypodobňují Lutherovy rodiče.


Tento článek Vám přinášíme ve spolupráci s časopisem Země světa. V internetovém obchodě si můžete vydání věnované Německu pořídit.

Volná prohlídková trasa je vedena tak, aby skončila u největší hradní atrakce, která svého času učinila z Wartburgu div ne poutní místo. Režie je dokonalá – potemnělá chodba, úzká dvířka s ohmatanou dřevěnou zárubní a za nimi nevelká místnost s prkennými stěnami i stropem, spíš kůlna než pokoj. Zařízení velice prosté – prádelník, kachlová kamna, u okna stůl se židlí, na stole rozevřený Nový zákon a nad ním na stěně Cranachova podobizna Luthera alias rytíře Jiřího. Nic z toho není původní, s výjimkou prádelníku jde o napodobeniny, faksimile a kopie, nicméně atmosféra doby Lutherova azylu zdá se tu být navozena docela přesvědčivě. Originální nábytek vzal postupně za své pod náporem Lutherových stoupenců, kteří sem dlouhá léta proudili v hojném počtu a využili každou možnost, aby odtud odešli s cennou relikvií. Dokonce prý takto „znárodnili“ i památnou skvrnu na zdi, kterou po sobě zanechal vystříklý inkoust, když Luther hozeným kalamářem zahnal pokušitele ďábla. S jeho různými převtěleními tady měl podle vlastních tvrzení zažít více konfrontací, zlé jazyky ovšem nevylučují, že k nim docházelo hlavně tehdy, když si reformátor pořádně přihnul. Pokud tomu tak bylo, pak by mu to vzhledem k syrovému hradnímu prostředí rozhodně nikdo neměl mít za zlé.

Kromě dvou uvedených prohlídkových tras Wartburg nabízí ještě prohlídku Jižní věže, která dříve sloužila jako prachárna i hladomorna. Do útrob hladomorny lze nahlédnout, to ale není zdaleka tak poutavé jako výhled, který se otevírá z ochozu na temeni věže. Z ptačí perspektivy je vidět celý protáhlý hradní areál, na nějž ze všech stran dorážejí táhlé zelené vlny Durynského lesa. Jestliže si člověk odmyslí střechy Eisenachu, vystupující ze zeleně v dálce za hradem, může si zřejmě dost věrně představit, jak to tady vypadalo, když ještě Wartburg nestál.

Continue Reading

Hrady a zříceniny

Do země hradů a zámků na jeden den

Vydáte-li se na sever Čech, pak už je to jen co by kamenem dohodil na
česko-německou hranici, a do jednoho ze spolkových států republiky Německo
– Saska.

Published

on

Vydáte-li se na sever Čech, pak už je to jen co by kamenem dohodil na česko-německou hranici, a do jednoho ze spolkových států republiky Německo – Saska. Náš hraniční soused vyniká mnohými krásami, mezi ty největší (z hlediska rozlohy a výšky) však patří hrady a zámky, které zde můžete potkat takřka na každém druhém kroku. Putovat po nich lze pěšky či na kole, pokud jste zdatní sportovci, pokud chcete stihnout více, pak je doporučováno auto, vlak či autobus.


Kromě rozličných architektonických stylů, podmanivých přírodních scenérií kolem a samotného interiéru zámků a hradů se můžete dozvědět i mnoho o bohaté společné historii s Českem – ať už se jedná o majetek, provdané princezny nebo přímo rody, kterým, dnes už většinou státní nebo soukromé zámky, patřily.

Zámek Augustusburg, na dohled Česka

My budeme tentokrát cestovat autem (na kolo je už přece jen chladno) – vydáme se na zámek Augustusburg a do známé kolébky evropského porcelánu – Míšňě (Meissen). Jak je vše daleko? Na Augustusburg z Prahy nejdále – 150 km (2,5 hodiny). Z Ústí je cesta o hodinu kratší a například Cheb je co by kamenem dohodil – pouze 59 km.


Koruna Krušných hor, neboli Augustusburg, se rozkládá na východ od města Chemnitz – při dobrém počasí a troše štěstí je ze zámku vidět až k nám do Čech – konkrétně na hraniční oblast v Krušných horách. Původně lovecký zámek z druhé poloviny 16. století dnes nabízí mnoho atrakcí a zajímavostí. Kromě raritní opravdu hluboké studny (65m k hladině), která dlouhou dobu jako jediná zajišťovala přívod vody na zámek, lze obdivovat jak krátkodobé výstavy, tak trvalé expozice motorek a kočárů a samozřejmě celý zámek zevnitř i zvenčí.

Veškeré doprovodné materiály k výstavám a prohlídce zámku jsou v češtině, což je příjemně vstřícný krok vůči českým návštěvníkům. Pokud se chcete na Augustusburg vydat v listopadu či prosinci, pak můžete návštěvu zámku spojit i s tradičními trhy v podzámčí – ve stejnojmenném městečku.

Za míšenským porcelánem.


Druhým cílem na našem putování po Sasku je na Labi ležící Míšeň, od Augustusburgu hodinu jízdy, a nacházejí se zde hned dvě památky. Zámek Albrechtsburg a Míšeňská katedrála. Míšeň je proslulá především porcelánem – v roce 1710 zde vznikla první továrna na jeho výrobu (přímo v zámku!) a od roku 1720 zná svět slavnou značku – dva zkřížené meče. Mimochodem, víte, proč říkáme „cibulák“? A proč je pravý porcelán modrý?

Výstava pouze o porcelánu se může zdát nudná, ale není to tak – kromě vystavených exponátů je vše maximálně interaktivní a zabaví i děti. Kdo by měl všudypřítomného porcelánu už dost, může se porozhlédnout po další zábavě, kterou Míšeň nabízí. Od katedrály (kde opravdu žádný porcelán není), až po krásné procházky podél Labe a městečku obecně. A stejně jako na Augustusburgu – i zde naleznete vánoční trhy – se vším všudy.

Na obou místech najdete množství restaurací i německých „Kneipen“, kde se můžete občerstvit, abyste měli sílu na další cestu. Kdybyste se přece jen cítili moc unaveni na cestu domů, či si chtěli prodloužit výlet do Saska až do druhého dne, pak můžete přenocovat například v klášteře Altzella. Magické místo – z části ruiny, z části zachovalé budovy prastarého cisterciánského kláštera. Pro ranní procházku doporučuji místní důmyslně vytvořenou zahradu z 19. století, o které by na první pohled nikdo neřekl, že jí vytvořila lidská ruka.

Doufám, že ať už se necháte inspirovat doslova nebo si vytvoříte vlastní program, bude se Vám v Zemi hradů a zámků líbít !

Continue Reading

Hrady a zříceniny

Štrádování po Štramberku

Tříčlenná rodina – manželka v 9. měsíci, dvouletý hošík,
teplomilující manža a k tomu všemu 15 cm sněhu a šílená chuť
na Štramberské uši… Věřte, nebo nevěřte, ale i takhle mohou
vypadat dobré předpoklady pro nezapomenutelný výlet. Ale vezmu to od
začátku.

Published

on

Tříčlenná rodina – manželka v 9. měsíci, dvouletý hošík, teplomilující manža a k tomu všemu 15 cm sněhu a šílená chuť na Štramberské uši… Věřte, nebo nevěřte, ale i takhle mohou vypadat dobré předpoklady pro nezapomenutelný výlet. Ale vezmu to od začátku.

Bylo po Vánocích. Znáte to; návštěvy příbuzných, vyvařování, nic moc odpočinek. Tak jsem manžovi navrhla, že by po těch dvou týdnech neuškodil nějaký menší výlet. Asi si teď řekněte, že ženská pár týdnů před porodem má trochu jiné starosti, než trajdat v zimě po památkách, ale to bych nebyla já. Manžu už v tomhle ohledu nic nepřekvapí, takže se jen věcně zeptal, kamže bych si to jako představovala. „No, mám šílenou chuť na štramberský uši,“ já na to. Chvíli to vypadalo, že mi to projde, než manžovi došlo, že ony výborné kousky perníku nekonzumuji jinak než ještě teplé a koupené v místě původu. „Cože, ses zbláznila, ne? V tomhle počasí a v tvým stavu?“ Suše jsem konstatovala, že když jsem mohla při prvním těhotenství v osmém měsíci slézt Bílou Opavu a Praděd, tak mě trocha sněhu v kopcích nerozháže. Zkoušel na mě všechno možné, až nasadil tvrdý kalibr: „Vždyť nemáš boty!“ To je fakt, v kozačkách do těch kopců nemůžu. „No co, tak si vezmu tvoje, máš ještě jedny.“ „Do těch druhých teče,“ hodil po mně zoufalý pohled. „Venku je osm stupňů pod nulou, co by ti do nich asi nateklo?“ Vyhrála jsem, jeli jsme.

K zasněženému hradu


Ve Štramberku se nám podařilo zaparkovat až nahoře na náměstí, co jsem se při stavu cest docela divila (a v duchu se mockrát omluvila našemu dieselovému volvinku, že jsem ho kdysi nechtěla koupit). Vystoupili jsme a vypustili divou zvěř – myšlen náš dvouletý synek Gábísek, který okamžitě zapadl do sněhu a odmítal jít po cestě. Tak jsme se pomaličku šourali nahoru k štramberské Trúbě. Věž zvaná Trúba, vstupní brána a zbytky hradeb – to je vše, co se zachovalo z hradu Štramberk, založeného ve 13. století. O tři století později začal hrad chátrat a zdivo a kameny si postupně rozebralo domků chtivé obyvatelstvo, takže dole ve městě tu a tam zahlédnete trčet ze zdi některého ze starších domů kameny roztodivných tvarů (proč je stavitel alespoň trochu nepřitesali, zůstává mi záhadou). K hradu Štramberk se váže také jedna pěkná pověst. On totiž ten kopec, na který jsme se horko těžko škrábali, abychom se dostali na hrad, mohl být také kopcem docela obyčejným. Původně se totiž hrad měl stavět na vedlejším kopci zvaném Kotouč, ale místní černí trpaslíci z Čertovy díry byli radikálně proti, vše postavené přes noc zbourali a i jinak škodili, takže stavba hradu byla nakonec přesunuta o kopec dál.

Když dolů, tak s parádou!

My jsme se pomaličku došourali až k hradní bráně. Pěkně tu foukalo, takže jen rychlý pohled přes hradby, pár fotografií a hurá dolů. Rozhlednu, která byla kupodivu otevřená, jsem tedy v tomhle počasí zdolávat nehodlala a manža si viditelně oddechl. Ale ne na dlouho. On totiž mrňous pochopil cestu dolů po svém, podjely mu nožičky a šupajdil si to po zadku z kopce dolů. Za hlasitého smíchu, samozřejmě. Moje drahá polovička se statečně vrhla vpřed, ale uklouzla taky a svištěli dolů oba. Prckovi se to líbilo, manžovi už míň. A já? Já počkala, a když je o kus dál zastavila hromada sněhu, kterou Gábísek hned začal zdolávat, pomaličku jsem sešla dolů. Čekala jsem kázání o praštěných ženských, ale nekonalo se. Aha, takže si to budu muset doma vyžehlit. Chjo…


Cestou dolů jsem zaplula do prvního krámku a koupila si své vytoužené štramberáky a radši v několika baleních, za odměnu pro ty moje kluky. Napadá mě, víte, proč se tomu kousku perníku říká právě uši? No kdysi prý do Štramberku vtrhli Tataři a lidé se vyděšeně uchýlili na čarodějný kopec Kotouč, kde je nepřátelé obklíčili. Lidé se však vroucně modlili a v odpověď se z nebe snesly obrovské přívaly vody a celé tatarské vojsko spláchly. A protože Tataři byli proslavení tím, že poraženým nepřátelům utínali uši a posílali je v pytlích sultánovi, na památku těchto událostí si štramberští pečou svoje uši – z perníku.

Ze zimy do tropů

Poslední zastávkou našeho neobyčejného výletu se stala místní expozice tropických zvířat AQUA TERRA, kterou najdete na náměstí pod schody vedoucími na hrad. Přechod z třeskuté zimy přímo do tropů byl nečekaný, ale vůbec ne nepříjemný. Hned v první místnosti na nás bafla velká sladkovodní akvária. Zatímco manža se obdivoval piraňám, Gábísek lítal od jednoho ke druhé a volal „Rybičký, rybičký,“ až se pan majitel došel podívat, cože se to děje. Chvíli to šlo, z domova je prcek učený do skla nebouchat, tak se nic moc nedělo, tedy do té doby, než začal špekulovat, kterou rybičku bychom si mohli odvézt domů do akvárka. Zavelela jsem k postupu do další místnosti.

Ale jako kdybych se prošla z deště pod okap. V prvních teráriích se plazili a syčeli hadi, to bylo OK, ale kousek dál se vyhřívaly agamy, varani, gekoni a jiní ještěři a to byl zase mrňous ve svém živlu. Hned zjišťoval, jestli se taky můžou pochovat, jako ti, co máme doma. Vysvětlila jsem mu, že ne, že by se pan chovatel zlobil a chtěla udělat pár fotek. Ale najednou byl Gabča pryč. Hned se zase objevil, ale táhl za sebou poněkud vyjeveného pana majitele a vysvětloval mu, že je hodný, že ještěrkám nic neudělá a že je chce pohladit. Rudá až za ušima jsem se omlouvala a že se ještě chvilku podíváme a už půjdeme. Do toho se ale vložil manža, že by se rád dostal domů dřív, než ten sníh v jeho botě napadne roztát.


Vraceli jsme se domů plni (ne)zapomenutelných zážitků, cpali se štramberskýma ušima (neuvěříte, kolik jich dvouletý kluk spořádá) a kupodivu ani doma se žádné hromobití nekonalo. Ale já už stejně zase špekuluju, kam bychom vyrazili. Vždyť do termínu mi ještě zbývá 14 dní a to se dá ještě stihnout ledacos, ne?

Tento článek připomíná Mezinárodní den dětí.

Společně s uskupením webů 1.Outdoorova.eu jsme připravili velké téma Děti.


Ostatní články:

www.Hiking.skUž sa začína to pravé dobrodružstvo Nesprístupnená jaskyňa dáva človeku zažiť nádherný pocit skutočného objavovania. Objavovania niečoho, čo neuvidí drvivá väčšina ostatných ľudí. Niečoho, kde nie je aspoň na chvíľku súčasťou sivej masy, niečoho, čo dá človeku len v skutočne absolútnej tme s kulisou padajúcich kvapiek pocit jedinečnosti, skutočného okamihu a dôkaz jeho bezvýznamnosti. A pokore. To hlavne. Toto všetko som chcel dopriať našej dcére v tom správnom veku, ktorý práve má.

www.SvetOutdo­oru.czRostou outdoorové děti Současná generace dětí má jako vůbec první možnost těšit se větší pozornosti outdoorových výrobců. Od roku 2007, kdy se dětské vybavení stalo ústředním tématem předního evropského veletrhu OutDoor, přibývají každým rokem další a další oblasti outdooru, které zahrnují speciální dětské výrobky. Připravili jsme přehled možností, které dnešním dětem outdoorové vybavení nabízí

www.Hydromaga­zin.czJak pustit děti k vodě? Říká se, že začátky jsou vždycky těžké. Jak to tedy udělat, aby se dětem na vodě líbilo, vybudovaly si k ní pozitivní vztah a jednou třeba samy, dobrovolně a rády, rozšířily vodáckou rodinu? Co radí vodácké kapacity

www.Hydromaga­zin.czNa vodě s dětmi Kdo jiný by patřil na vodu víc, než děti? Alespoň na tu nerozzlobenou vodu. Děti a voda jsou živly, které se shodnou. Vodáctví přináší spolupráci, zvládnutelné dobrodružství, soužití s přírodou, akceptování nepohodlí a přírodních rozmarů, schopnost se o sebe postarat. To jsou zkušenosti a návyky, které by se měly vyvažovat zlatem. A co se v mládí naučíš…

www.Hydromaga­zin.czYoungsters Camp České Vrbné 2010 České Vrbné se stalo o minulém víkendu dějištěm již třetího Youngsters Campu rodea na divoké vodě. Účastníků se tady sešlo přes tři desítky a pod svá křídla si je rozdělilo podle jejich dovedností několik zkušených padlerů a pádlerek.

A na Cestovateli si v tomto týdnu ještě připomeneme články:

S batoletem ve Zbrašovských aragonitových jeskyních

Štrádování po Štramberku

Baranec pro malé horaly

S miminkem na otočku na výlet k Baltu (z našich blogů)

Tříčlenná rodina – manželka v 9. měsíci, dvouletý hošík, teplomilující manža a k tomu všemu 15 cm sněhu a šílená chuť na Štramberské uši… Věřte, nebo nevěřte, ale i takhle mohou vypadat dobré předpoklady pro nezapomenutelný výlet. Ale vezmu to od začátku.

Bylo po Vánocích. Znáte to; návštěvy příbuzných, vyvařování, nic moc odpočinek. Tak jsem manžovi navrhla, že by po těch dvou týdnech neuškodil nějaký menší výlet. Asi si teď řekněte, že ženská pár týdnů před porodem má trochu jiné starosti, než trajdat v zimě po památkách, ale to bych nebyla já. Manžu už v tomhle ohledu nic nepřekvapí, takže se jen věcně zeptal, kamže bych si to jako představovala. „No, mám šílenou chuť na štramberský uši,“ já na to. Chvíli to vypadalo, že mi to projde, než manžovi došlo, že ony výborné kousky perníku nekonzumuji jinak než ještě teplé a koupené v místě původu. „Cože, ses zbláznila, ne? V tomhle počasí a v tvým stavu?“ Suše jsem konstatovala, že když jsem mohla při prvním těhotenství v osmém měsíci slézt Bílou Opavu a Praděd, tak mě trocha sněhu v kopcích nerozháže. Zkoušel na mě všechno možné, až nasadil tvrdý kalibr: „Vždyť nemáš boty!“ To je fakt, v kozačkách do těch kopců nemůžu. „No co, tak si vezmu tvoje, máš ještě jedny.“ „Do těch druhých teče,“ hodil po mně zoufalý pohled. „Venku je osm stupňů pod nulou, co by ti do nich asi nateklo?“ Vyhrála jsem, jeli jsme.

K zasněženému hradu


Ve Štramberku se nám podařilo zaparkovat až nahoře na náměstí, co jsem se při stavu cest docela divila (a v duchu se mockrát omluvila našemu dieselovému volvinku, že jsem ho kdysi nechtěla koupit). Vystoupili jsme a vypustili divou zvěř – myšlen náš dvouletý synek Gábísek, který okamžitě zapadl do sněhu a odmítal jít po cestě. Tak jsme se pomaličku šourali nahoru k štramberské Trúbě. Věž zvaná Trúba, vstupní brána a zbytky hradeb – to je vše, co se zachovalo z hradu Štramberk, založeného ve 13. století. O tři století později začal hrad chátrat a zdivo a kameny si postupně rozebralo domků chtivé obyvatelstvo, takže dole ve městě tu a tam zahlédnete trčet ze zdi některého ze starších domů kameny roztodivných tvarů (proč je stavitel alespoň trochu nepřitesali, zůstává mi záhadou). K hradu Štramberk se váže také jedna pěkná pověst. On totiž ten kopec, na který jsme se horko těžko škrábali, abychom se dostali na hrad, mohl být také kopcem docela obyčejným. Původně se totiž hrad měl stavět na vedlejším kopci zvaném Kotouč, ale místní černí trpaslíci z Čertovy díry byli radikálně proti, vše postavené přes noc zbourali a i jinak škodili, takže stavba hradu byla nakonec přesunuta o kopec dál.

Když dolů, tak s parádou!

My jsme se pomaličku došourali až k hradní bráně. Pěkně tu foukalo, takže jen rychlý pohled přes hradby, pár fotografií a hurá dolů. Rozhlednu, která byla kupodivu otevřená, jsem tedy v tomhle počasí zdolávat nehodlala a manža si viditelně oddechl. Ale ne na dlouho. On totiž mrňous pochopil cestu dolů po svém, podjely mu nožičky a šupajdil si to po zadku z kopce dolů. Za hlasitého smíchu, samozřejmě. Moje drahá polovička se statečně vrhla vpřed, ale uklouzla taky a svištěli dolů oba. Prckovi se to líbilo, manžovi už míň. A já? Já počkala, a když je o kus dál zastavila hromada sněhu, kterou Gábísek hned začal zdolávat, pomaličku jsem sešla dolů. Čekala jsem kázání o praštěných ženských, ale nekonalo se. Aha, takže si to budu muset doma vyžehlit. Chjo…


Cestou dolů jsem zaplula do prvního krámku a koupila si své vytoužené štramberáky a radši v několika baleních, za odměnu pro ty moje kluky. Napadá mě, víte, proč se tomu kousku perníku říká právě uši? No kdysi prý do Štramberku vtrhli Tataři a lidé se vyděšeně uchýlili na čarodějný kopec Kotouč, kde je nepřátelé obklíčili. Lidé se však vroucně modlili a v odpověď se z nebe snesly obrovské přívaly vody a celé tatarské vojsko spláchly. A protože Tataři byli proslavení tím, že poraženým nepřátelům utínali uši a posílali je v pytlích sultánovi, na památku těchto událostí si štramberští pečou svoje uši – z perníku.

Ze zimy do tropů

Poslední zastávkou našeho neobyčejného výletu se stala místní expozice tropických zvířat AQUA TERRA, kterou najdete na náměstí pod schody vedoucími na hrad. Přechod z třeskuté zimy přímo do tropů byl nečekaný, ale vůbec ne nepříjemný. Hned v první místnosti na nás bafla velká sladkovodní akvária. Zatímco manža se obdivoval piraňám, Gábísek lítal od jednoho ke druhé a volal „Rybičký, rybičký,“ až se pan majitel došel podívat, cože se to děje. Chvíli to šlo, z domova je prcek učený do skla nebouchat, tak se nic moc nedělo, tedy do té doby, než začal špekulovat, kterou rybičku bychom si mohli odvézt domů do akvárka. Zavelela jsem k postupu do další místnosti.

Ale jako kdybych se prošla z deště pod okap. V prvních teráriích se plazili a syčeli hadi, to bylo OK, ale kousek dál se vyhřívaly agamy, varani, gekoni a jiní ještěři a to byl zase mrňous ve svém živlu. Hned zjišťoval, jestli se taky můžou pochovat, jako ti, co máme doma. Vysvětlila jsem mu, že ne, že by se pan chovatel zlobil a chtěla udělat pár fotek. Ale najednou byl Gabča pryč. Hned se zase objevil, ale táhl za sebou poněkud vyjeveného pana majitele a vysvětloval mu, že je hodný, že ještěrkám nic neudělá a že je chce pohladit. Rudá až za ušima jsem se omlouvala a že se ještě chvilku podíváme a už půjdeme. Do toho se ale vložil manža, že by se rád dostal domů dřív, než ten sníh v jeho botě napadne roztát.


Vraceli jsme se domů plni (ne)zapomenutelných zážitků, cpali se štramberskýma ušima (neuvěříte, kolik jich dvouletý kluk spořádá) a kupodivu ani doma se žádné hromobití nekonalo. Ale já už stejně zase špekuluju, kam bychom vyrazili. Vždyť do termínu mi ještě zbývá 14 dní a to se dá ještě stihnout ledacos, ne?

Tento článek připomíná Mezinárodní den dětí.

Společně s uskupením webů 1.Outdoorova.eu jsme připravili velké téma Děti.


Ostatní články:

www.Hiking.skUž sa začína to pravé dobrodružstvo Nesprístupnená jaskyňa dáva človeku zažiť nádherný pocit skutočného objavovania. Objavovania niečoho, čo neuvidí drvivá väčšina ostatných ľudí. Niečoho, kde nie je aspoň na chvíľku súčasťou sivej masy, niečoho, čo dá človeku len v skutočne absolútnej tme s kulisou padajúcich kvapiek pocit jedinečnosti, skutočného okamihu a dôkaz jeho bezvýznamnosti. A pokore. To hlavne. Toto všetko som chcel dopriať našej dcére v tom správnom veku, ktorý práve má.

www.SvetOutdo­oru.czRostou outdoorové děti Současná generace dětí má jako vůbec první možnost těšit se větší pozornosti outdoorových výrobců. Od roku 2007, kdy se dětské vybavení stalo ústředním tématem předního evropského veletrhu OutDoor, přibývají každým rokem další a další oblasti outdooru, které zahrnují speciální dětské výrobky. Připravili jsme přehled možností, které dnešním dětem outdoorové vybavení nabízí

www.Hydromaga­zin.czJak pustit děti k vodě? Říká se, že začátky jsou vždycky těžké. Jak to tedy udělat, aby se dětem na vodě líbilo, vybudovaly si k ní pozitivní vztah a jednou třeba samy, dobrovolně a rády, rozšířily vodáckou rodinu? Co radí vodácké kapacity

www.Hydromaga­zin.czNa vodě s dětmi Kdo jiný by patřil na vodu víc, než děti? Alespoň na tu nerozzlobenou vodu. Děti a voda jsou živly, které se shodnou. Vodáctví přináší spolupráci, zvládnutelné dobrodružství, soužití s přírodou, akceptování nepohodlí a přírodních rozmarů, schopnost se o sebe postarat. To jsou zkušenosti a návyky, které by se měly vyvažovat zlatem. A co se v mládí naučíš…

www.Hydromaga­zin.czYoungsters Camp České Vrbné 2010 České Vrbné se stalo o minulém víkendu dějištěm již třetího Youngsters Campu rodea na divoké vodě. Účastníků se tady sešlo přes tři desítky a pod svá křídla si je rozdělilo podle jejich dovedností několik zkušených padlerů a pádlerek.

A na Cestovateli si v tomto týdnu ještě připomeneme články:

S batoletem ve Zbrašovských aragonitových jeskyních

Štrádování po Štramberku

Baranec pro malé horaly

S miminkem na otočku na výlet k Baltu (z našich blogů)

Continue Reading