Témata – 121. stránka

Do Krkonoš na lyže

Okruh začíná u zdejšího bufetu, který je východiskem mnoha lyžařských okruhů. Naproti bufetu je umístěna přehledná mapka všech tras s podrobným rozpisem kilometráže. K dispozici je zde několik závodních tratí o různé délce, ale také několik delších turistických tras.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Někdo si možná říká „Už aby bylo zase jaro“, mnoho z nás se však už těší na letošní nadílku sněhu a doufá, že ho bude zase hodně. Pro milovníky zimních sportů, hlavně úzkých lyží zvaných běžky, zde mám malý návrh, kam se při dostatku sněhu vydat.

Pokud se v zimě vydáte do Horních Míseček, mohu vám doporučit krásný nenáročný výlet na běžkách.

Jedna z nejhezčích málo náročných tras vede po tzv. cestě Po plynovodu. Pokud se rozhodnete pro tuto trasu, vyjedete od bufetu vlevo podél modré turistické značky pod Harrachovu skálu, z níž je krásný výhled – na severozápadě se otvírá pohled na Kotel, Krakonoš s mohylou Hanče a Vrbaty, severně leží Medvědín, na severovýchodě lze spatřit Špindlerův Mlýn a Kozí Hřbety a na východě na Pláně.

Kousek za Harrachovou skálou se od modré turistické značky odpojíte a vydáte se dál vpravo po zimní značené cestě, která vede přes sjezdovku v Labské a po úbočí Černé Skály a Šeřínu až k Třídomí, kde se napojíte na zelenou turistickou značku, po níž dojdete až k Rovince. Cestou lze obdivovat množství krásných chalup s ukázkou typicky krkonošské architektury.

Rovinka je frekventovaná křižovatka jak letních, tak i zimních cest. Pro ty, kteří si zde chtějí odpočinout, je zde pěkný bufet, v němž jsou často k dostání i uzeniny přímo z udírny a další dobroty.

Zpět na Horní Mísečky se vydáte po tzv. cestě Po tratích. Nejdříve po žluté turistické značce a vpravo kolem chaty Myslivna. Po příchodu do lesa je důležité odbočit doprava nahoru pod Janovu horu. Cesta je naštěstí dobře značená. Milovníci koní si zde mohou zajít asi půl kilometrů po cestě vlevo dolů k farmě Hucul, která nabízí projížďky na huculech pro všechny návštěvníky. Pokud neholdujete pohledu na svět z koňského hřbetu, můžete se zde alespoň občerstvit. Z farmy se pak ovšem musíte vrátit zpět na lyžařskou cestu, po níž projedete kolem Janovy budky a dostanete se k lyžařským závodním tratím. Po nich se lze dostat až zpět k bufetu na Mísečkách.

Celá trasa měří asi 15 kilometrů, cesta k Rovince je převážně z kopce, jen cestou zpět se musí vystoupat pár menších kopečků (necelých 300 metrů). Celý okruh vede po široké cestě, která je po celou zimu pěkně udržovaná, s vyjetými běžeckými stopami. Malou výjimku představuje cesta z Rovinek na farmu Hucul, kde bývá stopa rozježděná od aut. Jinak se jedná o opravdu nenáročnou běžeckou trasu, kterou zdatnější turista zvládne v pohodě za tři až čtyři hodinky i se zastávkami. Cesta z Míseček na Rovinku se dá stihnout i za 50 minut ostřejší jízdy (jde zhruba 7,5 kilometrů).

Vydat se z Horních Míseček na Rovinky přímo po červené turistické značce zvané Bucharova stezka v zimním období doporučuji jen dobrodruhům. Vede totiž z kopce do kopce, většinou nemívá vyježděnou lyžařskou stopu a proto bývá daleko obtížnější než cesta Po plynovodu či Po tratích.

I ti, kteří si říkají, že by zvládli delší trasu, zde mají spoustu možností, jak si tento okruh prodloužit.

První možností je vyjet z Rovinky po červené turistické značce na Přední Žalý, kde stojí krásná stará rozhledna s výhledem na celé Podkrkonoší. Za dobrého počasí je odtud vidět Orlické hory, Český ráj i mnoho dalších dominant východních Čech. Tato cesta je ovšem náročnější, zejména pro větší stoupání (okolo 300 metrů). Zpět se lze vrátit přes Benecko, a to tak, že z Předního Žalýho sjedete po červené turistické značce k hotelu Zlatá Vyhlídka, odkud se dostanete po modré do centra Benecka. Existuje několik možností, jak se z Benecka dostat zpět na Rovinky: kousek po žluté turistické značce a pak odbočením doleva se dostanete na zelenou turistickou značku, po níž se dá sjet přímo k Rovinkám, či pokračovat po modré dál do centra a poté se vydat po zelené turistické značce. Komu by se nechtělo do stoupání, může odbočit kousek nad hotelem Bellevue doleva po široké lyžařské cestě. Zelená totiž sjíždí k Rovinkám trochu prudčeji neupravenou stopou. Tento okruh měří asi 10 kilometrů s převýšením přibližně 400 m. Druhou možností je vyjet si z Horních Míseček na Vrbatovu Boudu. Až nahoru vede široká Masarykova silnice. Lze sice jít i po turistických značkách, ale po silnici je to s lyžemi asi nejpohodlnější – jen mírné stoupání, i když dost zdlouhavé. Odměnou je krásný výhled z Krakonoše a od mohyly Hanče a Vrbaty, a také nádherný sjezd zpět dolů. Ti lenivější se mohou nechat vytáhnout vlekem z Míseček na Medvědín a pokračovat na Vrbatovu boudu až z tohoto místa. Z Míseček je to k Vrbatově boudě asi 5,5 kilometrů se stoupáním kolem 400 metrů.

Ani ti, kteří jsou ubytovaní ve Špindlerově Mlýně, nebo z něj na své výpravy za dobrodružstvím vyrážejí, nemusejí přijít zkrátka. Na Rovinky vede ze Špindlerova mlýna zelená turistická značka od autobusového stanoviště. Tato zelená vede přes osadu Labská a vychází u Třídomí na již popisovaném okruhu. Ze Špindlerova Mlýna je to na Rovinku asi 8 kilometrů se stoupáním kolem 150 metrů. Zpět do Špindlerova Mlýna je zase pěkný sjezd z Horních Míseček po červené turistické značce, která však klesá až moc prudce – vede totiž po turistické sjezdovce. Tato cesta je dlouhá necelé tři kilometry. Těm, kteří nechtějí sjíždět do Špindlerova Mlýna přímo, doporučuji odbočit kousek od bufetu na Horních Mísečkách z červené doleva po lyžařské cestě. Ta sice ještě chvíli stoupá úbočím Medvědína, ale za odměnu se vám naskytnou pěkné výhledy na Labský důl a nakonec krásný mírnější sjezd do Špindlerova Mlýna. Tato cesta je dlouhá zhruba 7 kilometrů s převýšením asi 150 metrů.

Většina zde navržených tras vede po pravidelně udržovaných lyžařských cestách, které nejsou příliš náročné na jezdecké umění. Doufám, že se vám tyto trasy budou líbit. V celých Krkonoších je však ještě daleko více krásných tras vhodných na zimní turistiku.

Malý přehled tras, jejich délek a stoupání:

Všechny uvedené vzdálenosti a převýšení jsou pouze orientační. Vzdálenosti jsou zaokrouhlovány většinou k vyšším hodnotám. Přesnější kilometráž viz mapky a ukazatelé turistického značení.

Bohužel, jak už to bývá na horách, jsou v Krkonoších dost vysoké ceny skoro všude, kam přijdete. To se týká jak cen občerstvení, tak i cen služeb (například vleků). Do hor si proto vezměte i dostatečný obnos peněz. Ve Vrbatově boudě zaplatíte i v bufetu za třetinku piva dokonce 25 Kč a limonády zde mají ve stejných cenových relacích. Uvedený příklad se vztahuje i na ostatní občerstvení, i když většina je alespoň trochu levnějších. Zdejší provozovatelé si pravděpodobně myslí, že sem jezdí pouze němečtí turisté, kteří (podle nich) mají dost peněz na rozhazování. Mně se proto osvědčilo brát si do hor tolik jídla a pití, abych si sám vystačil a nemusel nic kupovat na místě. To se totiž většinou dost prodraží.

TRASA	KILOMETRÁŽ	PŘEVÝŠENÍ
Základní okruh Mísečky, Rovinka a zpět	15 km	300 m
Rovinka Žalý Benecko Rovinka	10 km	400 m
Mísečky Vrbatova Bouda Mísečky	11 km	400 m
Mísečky Rovinka Žalý Benecko Rovinka Mísečky	25 km	700 m
Mísečky Rovinka Mísečky Vrbatova BoudaMísečky	26 km	700 m
Špindlerův Mlýn Rovinka Mísečky Špindlerův mlýn (úbočím Medvědína)	23 km	600 m

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Maloskalsko – Vranský hřeben, Frýdštejn a Drábovna

Obec Malá Skála se nachází nedaleko města Turnova, které je srdcem Českého ráje. Vesnicí protéká řeka Jizera.

Naše putování začneme na vlakovém nádraží v Malé Skále. Odtud po zelené značce dojdeme na rozcestí turistických cest. Poté se vydáme po červené značce podél řeky Jizery. Mineme splav a pramen Teplice, přicházíme k mostu. Z něho již můžeme spatřit začátek Vranského hřebene tzv. Vyhlídku. Přejdeme most, silnici a stoupáme na Vranský hřeben. Asi po 300 metrů chůze vystoupíme na cestu. Vydáme se do leva, jen co překonáme nebezpečný úsek a sestoupíme po několika schůdcích stojíme na skále vysoké 55 metrů, jsme na vyhlídce.

Přímo před námi se na obzoru tyčí hradba Suchých skal, pod skálou šumí splav. Zde můžeme vidět, jak se řeka kroutí a na jejich březích stojí domky vesnice.

Po nemalém zážitku se vydáváme po červené značce směrem na hrad Vranov (Pantheon). Z vyhlídky je to asi 500 metrů. Chvilka chůze a čteme tabulku s informacemi o hradu. Hned vedle nás je bývalá, oplocená studna hradu. Kdysi prý byla až šedesát metrů hluboká, ale dne je to okolo deseti metrů. Pomohli tomu hledači pokladů a pak taky takoví, kteří si tam prostě musí hodit kámen.

Od studny je to již kousek k hradní bráně. Vyletíme po schodech, projdeme železnými dvířky a již stojíme na nádvoří hradu. Po pravé straně jsou historické zbytky hradu a na levé straně spatříme opravenou kapli. Z nádvoří je pěkný výhled, ale to nejhezčí nás teprve čeká.

Pokud je nás víc než deset lidí, máme štěstí, hradem nás provede průvodce. Vstupné je 20 Kč. Pokud ne, máme dvě možnosti, buďto počkáme až se sejde deset lidí a nebo dostaneme klíč a dějiny a hrad si prohlédneme sami. Druhá varianta je lepší, tam kde se nám bude líbit, můžeme zůstat jak dlouho chceme. Nebudu se zde rozepisovat a všech částech hradu, ale jenom o těch důležitých.

Hrad Vranov byl postaven na 22 metrů vysokém a 400 metrů dlouhém skalním hřebenu. Nejvyšší bod je u tzv. kříže. Odtud je přenádherný výhled do kraje, za hezkého počasí můžeme spatřit Trosky. Na jednom ze sklaních bloků spatříme cedulku oznamující, že tu v roce 1953 přepadla dívka přes zábradlí a spadla dolů.

Po prohlídce hradu si můžeme v kapli zakoupit pohledy, suvenýry…

Naposledy se pokocháme nádherným výhledem a již sestupujeme k hradní studni a vydáváme se na 2 kilometry vzdálený hrad Frýdštejn. Cestou se obdivujeme přenádherné přírodě a občas se naskytne malý výhled. Po všelijakém stoupání a zase klesání dospějeme k Frýdštejnu. Je to malý i když hezký hrádek. Již z dálky je vidět jeho hradní věž. Několika schody dospějeme ke skalní bráně hradu, zaplatíme vstup 15 Kč a již máme volnost. Historie hradu je popsána na všelijakých tabulkách, které jsou rozesety po hradu. Výhled je omezen hradbou lesa, ale pokud máme štěstí na pěkné počasí můžeme spatřit Trosky.

Když skončíme s prohlídkou máme možnost poobědvat pod hradem. Po malém obědě se vydáváme po červené turistické značce do vesnice Frýdštenj, odtud pak přes vesnici Voděrady, ke 3 kilometry vzdálené Drábovně pravěkému Hradišti. Cestou si povšimneme obrovských sklaních bloků, které často připomínají zvířata. Pokud jdeme v době, kdy uzrávají borůvky, máme štěstí, protože jich tam jsou úplné plantáže. Přicházíme k Drábovně, a zjišťujeme, že k ní je to ještě 200 metrů. Zdoláme tuto vzdálenost a stojíme před mohutným skalním blokem vysokým 12 metrů.

Zde přichází nejobtížnější část cesty. Zde musíme postupovat co nejopatrněji. Velmi prošlapanými schody se dostaneme nahoru. Drábovna jsou dva vedle sebe stojící sklaní bloky, spojené betonovou lávku. Při přecházení lávky je nutné si dát pozor, zábradlí které zde bylo již vzalo za své. A také nikde jinde ho nenajdeme, kromě toho, které je u schodů. Přestože je Drábovna pravěké Hradiště najdeme zde pouze tabulku s tímto označením, jinak nikde jinde nejsou nějaké známky, že tu kdysi bývalo středověké tvrziště.

Z Drábovny máme dvě možnosti, pokud nás tlačí čas tak se můžeme vrátit zpět do Malé Skály po modré turistické značce (asi 2 kilometry). Ale pokud máme času dostatek, pokračujeme v pochodu po červené značce do Dolánek u Turnova (asi 3 kilometry).

Při cestě z Drábovny narazíme na odbočku, která nás dovede na skálu, odkud má být výhled na tok řeky Jizery. Ale pro značnou zarostlost odtud není vůbec nic vidět a ještě k tomu je zde pochroumané zábradlí a tím nebezpečí pádu za skály.

Poté již mírným klesáním přicházíme do vesnice Slapy, kde přejdeme silnici a opět se vnoříme do listnatého lesa. Tento poslední úsek cesty není příliš náročný, ale zato nikde není žádná přírodní ani jiná zajímavost.

Dorazili jsme do Dolánek u Turnova, pokud nám zbývá ještě chvilka času, můžeme se podívat na nedaleký Dlaskův statek, který se nalézá kousek od vlakové zastávky (asi 80 metrů).

Tímto naše putování končí, nasedneme na vlak a jedeme domů. Přeji vám šťastnou cestu.

Kilometráž:

Celkem (z Malé Skály do Dolánek u Turnova nezkrácená část) asi 11 kilometrů. Cesta trvá asi 8 8,5 hodiny. Celkem (z Malé Skály do Malé Skály zkrácená část) asi 9 kilometrů. Cesta trvá asi 7 hodin.

Náročnost:

Minimální věk účastníků doporučuji od 8-9 let. Měli by jste znát základní pravidla pro pohyb ve skalách.

Brána do Čech

Takto je nazýváno především severočeské město Ústí nad Labem. Ale i v okrese Ústí nad Orlicí takovéto místo existuje a nese dokonce oficiální název – Zemská brána. Leží mezi Kláštercem nad Orlicí a vrchem Čihák.

Zemská brána, to je především státní přírodní rezervace o rozloze 88 hektarů, ale i naučná stezka podél toku Divoké Orlice, která na naše území přitéká právě zde, protože několik kilometrů před tím kopíruje státní hranici s Polskem. Pro lepší orientaci si popíšeme tuto lokalitu právě cestou po naučné stezce proti proudu řeky. Z Klášterce nad Orlicí (toto letovisko nese jméno po ciriackém klášteru Orlíku, jenž tu byl postaven již kolem roku 1260) se vydáme severním směrem (po modré turistické značce) až k okraji rezervace. Cestou míjíme objekty lidové architektury, ovšem naším cílem je především krajinářsky vysoce hodnotné území s jedinečnou modelací reliéfu (skalními výchozy vytvářenými migmatity a ortorulami i balvanitým řečištěm v horní části toku řeky). Setkáme se tu ovšem také s velmi zajímavým hrabošem mokřadním nebo se vzácným rejskem horským. Z květeny tu lze spatřit lokalitu unikátního a vzácného chráněného kamzičníku rakouského.

Asi v jedné třetině od výchozího bodu trasy se nachází mezi okolními vysokými skalisky tzv. „Ledříčkova skála“. Ledříček, to byl podle místních bájí a pověstí jakýsi „Jánošík Orlických hor“. O kousek dále vidíme zase objekty lehkého opevnění, který zde byly vybudovány v rámci komplexního československého pohraničního opevnění před druhou světovou válkou (Panská stráň a Bleskovec). To se již nacházíme přibližně v polovině cesty a před námi je tzv. „Lusthaus“ (místo, kde byl v roce 1806 postaven v empírovém slohu zámeček stejného jmnéna – v březnu 1936 vyhořel a již nebyl nikdy obnoven) a především „Pašerácká lávka“ (název napovídá, k čemu kdysi sloužila). Přes ní se dostaneme na druhý břeh Divoké Orlice. Bohužel, právě v současné době byla tato lávka podle některých informací stržena ve druhé polovině března velkou povodní. To se již ale dostáváme po členitých skaliskách k poslední pozoruhodnosti rezervace – k Zemské bráně. Jedná se sice o poměrně malý kamenný most, ale je vystavěn velmi bytelně.

Nedaleko odtud při státní hranici s Polskem vystavěl hradecký odbor Klubu českých turistů z bývalého mlýna a hostince vlastní turistickou chatu s penzionem, kterou nazval „Hrádeček“ (neplést s prezidentovým Hrádečkem!). Východním směrem, asi 1,5 km odtud, se nachází sportovní a turistické středisko Čihák s empírovou kaplí z roku 1849.

Cyklistická miniškola

Cyklistika nespočívá v tom sednout na kolo a vyrazit. Správně pojatá
cyklistika obsahuje mystiku i techniku, klade nároky jak na fyzickou,
tak psychickou stránku osobnosti. Pro zjednodušení vstupu mezi
Opravdové cyklisty jsem se rozhodl sepsat malý cyklistický výkladový
slovníček.

Každý, kdo někdy seděl na kole déle než deset minut, určitě mi potvrdí, že cyklistika je úžasná věc. Je škoda, že ne všichni tuto krásnou činnost za krásnou považují.

Cyklistika nespočívá v tom sednout na kolo a vyrazit. Správně pojatá cyklistika obsahuje mystiku i techniku, klade nároky jak na fyzickou, tak psychickou stránku osobnosti. Pro zjednodušení vstupu mezi Opravdové cyklisty jsem se rozhodl sepsat malý cyklistický výkladový slovníček.

Začneme s obecnými termíny:

Bicykl – vynález, který dovoluje zničit se mnohem rychleji, než při pěším pohybu. Na bicyklu se obvykle sedí obkročmo tak, že se kola dotýkají podložky. Bicykly rozlišujeme na horské a silniční.
Horské kolo – vyznačuje se vysokou hmotností a je opravdu bytelné. Nenechte se nachytat tím, že Vám někdo bude tvrdit, že má lehké horské kolo. Opravdový horský cyklista má kolo co nejtěžší, aby po rozjetí mělo vysokou energii. Čím je kolo těžší, tím lepší má průchodnost terénem, dobře rozjeté horské kolo vyvrátí i menší pařez a láme klády.
Silniční kolo – vyznačuje se většinou tím, že pro dosažení co nejmenšího odporu vzduchu jsou z něho odmontovány všechny nepotřebné součástky a proto by podle vyhlášky nemělo vyjet na silnici.
Silnice – stavba, které umožňuje cyklistům pohybovat se z místa na místo a překážet motoristům. Z neznámého důvodu si motoristé myslí, že silnice tu jsou pro ně, ačkoliv se dá prokázat, že bicykly tu byly dříve než auta.
Cesta – zařízení, které umožňuje cyklistům pohybovat se místa na místo a překážet turistům.
Cyklistická stezka – bájný přírodní útvar, které umožňuje jízdu cyklistům bez toho, aby někomu překáželi. Zatím ji ještě nikdy nikdo neviděl, ale všichni cyklisté věří, že ji někde potkají. Výzkumy naznačují, že by se mohla vyskytovat v cyklistickém nebi, kde vládne velký Lepiduch.
Dopravní značky – okrasné objekty stojící okolo silnic. Slouží především k tomu, aby si o ně cyklista mohl opřít kolo. Patník taky není špatný, ale většinou se vylomí 🙁
Slalom – soutěžní disciplína, kterou provozuje více cyklistů jedoucích po cestě, kde chodí dost lidí. Po skončení bodovaného úseku si jednotliví cyklisté spočítají, kolik osob kdo srazili či vyděsili, a podle toho si rozdělí medaile.
Kopec – plocha, která má nenulovou derivaci ve směru pohybu. Dělí se na dva druhy: skopce (1.pád skopec) a dokopce.
Statistika – odvětví matematiky, které způsobuje, že na světě je více dokopců než skopců.
Brašna – vtipně sešité kousky textilu, které narozdíl od Kleinovy láhve mají vnější a vnitřní stranu. Na vnitřní stranu se umisťují zavazadla, z vnější strany se připevňuje bycikl.
Přízemní akrobacie – správný cyklista je podobný horákovi. (viz kniha Proč bychom se nepotili) Svoji výstroj neveze pasivně, ale každou chvíli se převléká. Přízemní akrobacie se přezdívá činnosti, při které se mění cyklista mění umístění svých oděvních součástek v prostoru a přitom nesleze z kola.
Oprava – činnost, při které si cyklista myslí, že zlepšuje technický stav svého kola. Výsledkem je obvykle přemístění špíny z kola na cyklistu. Je dokázáno, že není možné na jednom kole najednou jezdit a opravovat ho, proto je záhodno se této činnosti vyhnout.

Pokud jste se prokousali předchozími jednoduchými poznatky, napijte se pořádně z cyklistické láhve. Další část jsou technické termíny:

Brzda – zařízení kromě výroby různých zajímavých zvuků umožňuje za příznivých povětrnostních podmínek snížit rychlost. Opravdoví cyklisté se však řídí zásadou: „Kdo brzdí, prohrává“
Rám – nejdražší součást kola. Byly zde sice snahy rám právě pro tuto nectnost z výroby vyloučit, ale zatím nebyly úspěšné.
Řetěz – šikovná věc na zvyšování ztrát energie při přenosu mezi šlapátky a zadním kolem. <!–
Sedlo – jedno z míst, kde je člověk v dotyku se svým strojem. Narozdíl od dalších čtyř kontaktních ploch si tohoto v
Řidítka – součástka, která byla původně určena k ovládání směru pohybu. Dnes slouží především jako nosič na různé páčky a hejblátka, k zavěšování různých předmětů při přízemní akrobacii.
Rukavice – při jízdě po nerovném povrchu (prakticky všechny) se přenáší vibrace z předního kola na řidítka. Rukavice tlumí nárazy. Při letu přes řidítka většina lidí natahuje ruce před sebe, kvalitní rukavice snesou i pád na asfalt. Mohu zodpovědně prohlásit, že totéž se o holé kůži na rukách říci nedá.
Helma – oděvní součástka, která způsobuje, že cyklista nepadá na hlavu. Je proto hojně využívána. Lepší helmy mají odrazné barvy a způsobují, že se pod nimi hlava nepotí a nedostane úpal ani úžeh.

Vím, že tento slovníček nenahradí zkušenosti získané naježděním několika tisíců kilometrů. Pokud však někoho přesvědčím, že cyklistika je to pravé a ubude aut v ulicích, budu rád.

Úzkokolejná železnice Třemešná – Osoblaha

V osoblažském výběžku se nachází unikátní technická památka, úzkokolejná
železnice Třemešná ve Slezsku – Osoblaha. Jde o jednu ze tří fungujících
úzkokolejných tratí v České republice a poslední, kterou provozují
České Dráhy.

V osoblažském výběžku se nachází unikátní technická památka, úzkokolejná železnice Třemešná ve Slezsku – Osoblaha. Jde o jednu ze tří fungujících úzkokolejných tratí v České republice a poslední, kterou provozují České Dráhy.

Nejlepší doprava je po železnici do stanice Třemešná ve Slezsku. Když vystoupíte z vlaku v této stanici, stačí obejít nádražní budovu, na druhé straně se nachází roztomilé malé koleje.

Celková délka této železnice je 20km, nachází se na ní 105 oblouků o malém poloměru, nejmenší z nich má poloměr 75m. Trať byla postavena na začátku tohoto století a je velice dobře udržovaná. Vcelku podrobné informace o historii se nacházejí v nádražní budově ve Slezských Rudolticích.

Pokud začnete své putování v Osoblaze, doporučuji ke shlédnutí zříceninu, která stojí kousek za Bohušovem. Cesta je značená od bohušovské pošty. Na zřícenině se dá i přespat, nachází se tam několik stojících kamených oblouků, pod které nezatéká. Další šikovné místo na přespání je čekárna v Horních Povelicích.

Pokud hodláte projít trať po kolejích, předem upozorňuji, že místy je okolí tratě osekané pouze do průjezdného profilu lokomotivy a nemusíte mít před vlakem kam uhnout – nezapomeňte si proto prostudovat jízdní řád – je téměř na každé zastávce či v jízdním řádu.

Souprava v Horních Povelicích, lokomotiva se vrací se z Osoblahy do Třemešné. Stanice v Horních Povelicích je zajímavá tím, že má miniaturní druhou kolej, na které není ani kousek rovného úseku. Všimněte si označníku

Cesta na Suwalki

Suwalská jezera leží v nejsevernější a zárověň
i nejvýchodnější části Polska. Naše cesta vedla nejprve s ČD
do Waršavy…

Suwalská jezera leží v nejsevernější a zárověň i nejvýchodnější části Polska. Naše cesta vedla nejprve s ČD do Waršavy (cena zpáteční jízdenky, která platí dva měsíce je 1010,– Kč) a pak s PKP do města Suwalki (cena 33 Zlotých). Vybavení naší expedice je skoro standartní, pro šest lidí tři nafukovací lodě značky Pálava a ostatní vybavení na desetidenní pobyt v přírodě. Navíc fotoaparáty a dalekohledy. Město Suwalki leží asi 14 km od městečka Starý Forwark, které je přímo na břehu jezera Wigry, začátku naší cesty. Vlak tam nejezdí a tak použijeme autobus (cena jízdenky 2,60 Zl za člověka a 1 Zl za batoh). vzhedem k tomu, že je konec května nefunguje zdejší kemp neboli Stanice vodních sportů. Spíme přímo na břehu jezera a vychutnáváme krásu opraveného a vkusně osvětleného kláštera Wigry, který je na protějším břehu jezera.

Ráno nafukujeme lodě a vyrážíme za slunného dne na jezero. Po prohlídce kláštera, který navštívil v loňském roce papež, se opět vydáváme na vodu a hledáme v rákosí průjezd do řeky Černá Hanča. Protože se podařilo obstarat i rybářský lístek (jeden týden 22 Zl), brzy zastavujeme a je zde první pokus o obstarání večeře. Černá Hanča protéká rovinatou krajinou, má převážně písčné dno. Její hloubka se pohybuje mezi půl metrem a jedním metrem. Občas se najdou i tůně, které jsou hlubší a přímo ideální na koupání. Snažíme se vyhýbat oněm velkým kempům – střediskům vodních sportů a vyhledáváme místa biwakova. Jedno takové místo je přímo v Národním parku Wigry. Je zde upozornění, že je zde možno pobývat pouze dva dny a maximálně 30 osob. Místo je vybaveno jednoduše – ohniště, dřevěný přístřešek se stolem a lavicemi. Pitná voda chybí a ani zde není upozornění, že by někde poblíž byla. Na podobných tábořištích pak spíme po celou cestu plavby po Černé Hanče. Jednou nás ráno navštívil i výběrčí a platíme (2,50 Zl za osobu), ale dověděli jsme se i plno zajímavých věcí, například, že Polsko v této době sužuje sucho, dva měsíce již nepršelo a následkem toho hrozí a jsou časté lesní požáry. mnoho se nám tím vysvětluje, tabulky se zákazem vstupu do lesa a zorané pásy podél lesů. Pro pitnou vodu chodíme do vesnic, většinou to spojíme i z nákupem potravin, ty jsou v cenových relacích podobných jako u nás a někteří z nás ráději okusí něco nového než vozit jídlo z Čech. Pitná voda, kterou dostáváme se nám moc nelíbí, je zakalená, žlutá. Vznikají dohady zda převářet, či nikoliv, vždyť oni jí také pijí. Volíme individuální přístup.

Po třech dnech plutí po krásných meandrech řeky se dostáváme kousek od hranic s Běloruskem a vplouváme na Augustovský kanál. Je to umělý kanál vybudovaný v letech 1823 – 1836, dlouhý 135 km. Nám se nejvíce líbí zdymadla, které zde nazývají šluzy a jsou plně funkční. Za 2,60 Zl vás provezou o několik metrů nahoru nebo dolů, podle toho jak je to momentálně potřeba. V sobotu a neděli chtějí dvojnásobek. Celá záležitost trvá asi 25 minut a je velice příjemná. Skoro u každého zdymadla je i možnost táboření, čehož využíváme. Celý kanál je lemován dřevěnými kůly, které jsou přerušeny pouze na jezerech. Po krásných meandrech řeky jedeme po naprosto rovných úsecích, kde voda stojí. Uměle vytvořené břehy jsou sice porostlé, ale nedovolují rozhled po krajině. Táboříme na soukromém tábořišti a opět se setkáváme s ochotou místních obyvatel. Augustovský kanál je sice dílo velkolepé a zachovalé, ale pro vodáka ani ornitologa nic moc zajímavé. Jsme rádi když vyjedeme opět na jezero. Počasí nám až do této doby přálo, slunečné, bezvětrné na nebi ani mráček.

Poslední den fouká ostrý vítr, který dělá na jezeře vlny s hřebínky. Do toho začíná i poprchávat a protože podle mapy nejsme daleko od cíle naší cesty Augustowa, přirážíme ke břehu a zjišťujeme jak je to daleko na železniční zastávku. Prší, je zima stavíme stany, balíme lodě. Ráno na vlak do Augustova šlapeme asi 2 km. Nakoupit poslední zásoby na cestu a jedeme do Waršavy a odtud domů. Celkem jsme v Polsku byli 8 příjemných dnů.

Radhošť – Radegast – Pustevny

Radhošť je jeden z nejznámějších beskydských vrcholů (1129 m.n.m.). Nachází
se severovýchodně od Rožnova pod Radhoštěm, kde je také vhodné začít
putování…

Radhošť je jeden z nejznámějších beskydských vrcholů (1129 m.n.m.). Nachází se severovýchodně od Rožnova pod Radhoštěm, kde je také vhodné začít putování.

Z Rožnova vede přímo na Radhošť červená turistická značka. Ve městě projdete parkem, na světelné křižovatce přejít silnici a potom odbočit doprava podél hlavní silnice (nikoliv pokračovat rovně jako jsem to udělal já :-). Značka se od hlavní silnice odpojuje po 500 metrech a dál už vede samostatně. Souběžně s ní vede i červená cyklistická značka, která pravděpodobně vedena po silnici.

O červených turistických značkách se říká, že je to značka pro náročné turisty a pro tuto značku to platí obzvlášť. Značka je členitá jak ve vertikálním, tak v horizontálním směru, navíc jsme na mapě našli drobné odchylky od skutečnosti – i přes tato úskalí však existuje vysoká šance, že na Radhošť dorazíte.

Na vrcholu Radhoště stojí kaplička a socha Cyrila a Metoděje. Ke kapličce se v současné době (červenec 2000) přistavuje přístavek, který se k ní vůbec, ale vůbec nehodí. Radši jsem ji nefotil a nafotil jsem si raději pohled do okolí Radhoště.

Z Radhoště je možné pokračovat dále k soše Radegasta a k Pustevnám, odkud jezdí lanovka dolů k Frenštátu pod Radhoštěm. Nadšenci jako my mohou sejít po značce dolů do Kunčic. Po cestě je několik velice malebných vodopádů.

Z Hořic až na Zvičinu

Dnešní výlet začíná na nádraží v Hořicích. Odtud se dáme po neznačené silnici až na náměstí v Hořicích, kde už začínají značené turistické cesty. Zde se dáme po červené turistické značce do kopce až k bývalé hvězdárně. Již odtud jsou krásné výhledy do kraje. O kousek dále se dostaneme na rozcestí, na kterém se dáme po žluté turistické značce. Ten kdo se chce opravdu rozhlédnout po zdejším kraji, může si zajít asi půl kilometru na nově otevřenou rozhlednu nad Hořicemi. Po žluté sejdeme do Lukavce, za kterým se dáme mezi poli až ke kostelu sv. Petra a Pavla v Byšičkách. Vytrvalci si mohou zajít do Lázní Bělohrad. My jinak půjdeme po červené turistické značce hlubokými lesy do Červené Třemešné a dál pěknou alejí kolem Miletínské bažantnice až do Miletína. Z Miletína máme opět možnost výběru. Můžeme se dát po kratší zelené turistické značce, která však stoupá o něco prudčeji a vede méně po silnicích a více po polních a lesních cestách. Druhá možnost je jít po modré turistické značce. Tato cesta vede do kopce mírněji, ale pro změnu vede po silnicích. Tato trasa je o půl kilometru delší. Cesta na Zvičinu sice řádně stoupá, ale odměnou může být překrásný výhled na celé Podkrkonoší z vrcholu. Od turistické chaty na Zvičině stačí už jen seběhnout po červené turistické značce na nádraží v Bílé Třemešné.

Celá trasa měří 27 kilometrů. Pro vytrvalce, kteří si zajdou až do Lázní Bělohrad, je to 32 kilometrů. Trasa není příliš náročná, snad až na výstup na samotnou Zvičinu. Na celém výletu nastoupáme asi 550 metrů.

A co můžeme na tomto výletu vidět?

Hořice jsou nazývané také jako „město kamenné krásy“. Okolí Hořic bylo osídleno již v prehistorických dobách. Samotné město se připomíná od roku 1385 a osada poblíž se připomíná již okolo roku 1145. Současná výstavba centra je z 19. století. U Hořic na vrcholu Gothard byla svedena v roce 1423 bitva Žižkových vojsk s oddíly kališnické šlechty. Na náměstí můžeme vidět novogotickou radnici a barokní kostel Narození P.Marie z 18 století z dílny K.I.Dientzenhofera. Dále také muzeum v bývalé radnici. Nedaleko náměstí se nachází též jednopatrový barokní zámek, dnes nepřístupný. Na vrchu Gothard, trochu stranou naší cesty, můžeme navštívit kostel sv.Gotharda se starým hřbitovem okolo. Na úbočí tohoto vršku můžeme také navštívit Žižkův pomník a Riegrův obelisk nebo novou budovu Galerie plastik. Podél naší cesty si můžeme všimnout Věže samostatnosti na hřbetě Hořického chlumu na paměť bojovníků za svobodu, která dnes slouží i jako rozhledna, a opodál barokní Hlohovské kaple – postavená prý na odvrácení morové rány. Pokud však chceme hezčí výhled, zajdeme si trochu po červené až na novou rozhlednu, která stojí nalevo od naší cesty.

Byšičky původně ves zaniklá v třicetileté válce. Jediné co zde zůstalo je kostel sv. Petra a Pavla z první poloviny 13. století původně románský s gotickým presbytářem a lodí. K místu se váže Erbenova báseň Svatební košile. Byšičky stojí na vyvýšeném místě s pěkným výhledem na Bělohrad a Hořický chlum. Na hrázi rybníka stojí památný Erbenův dub s úctyhodným obvodem kmene 640 cm.

V Červené Třemešné si můžeme všimnout pozdně gotického kostela sv. Jakuba Většího. Miletínská bažantnice je přírodní rezervace která slouží na ochranu původní podkrkonošské vegetace. Můžeme si zde prohlédnout smíšený lesní porost, rybník Povolír a louky s osamocenými duby, které mají největší obvod kmene až 540 cm.

Miletín je obec vzniklá v podhradí vodního hradu. Na město byl povýšen v roce 1854. Na náměstí si můžeme všimnout gotického kostela Zvěstování P.Marie ze 13 století, který byl několikrát přestavován. U kostela se nachází též výrazná zvonice. Na místě vodního hradu byl postaven barokní zámek z přelomu 17. a 18. století, později empírově upraven. Kolem zámku je velký anglický park. Miletín je rodištěm básníka K.J.Erbena. Můžeme navštívit i jeho rodný domek s pamětní síní a podívat se na jeho pomník na náměstí. Nedaleko Miletína se nacházejí Miletínské lázně, dnes využívané pro rekreaci. V areálu se nachází barokní kaple a socha sv.Jana Nepomuckého. Nedaleko se nachází zajímavé tábořiště, s pěknými totemy v místě bývalého lomu.

Zvičina je výrazný vrch, nejvyšší vrchol Zvičinského hřbetu. Na vrcholu stojí Raisova turistická chata s rozhlednou postavenou v roce 1924. Bohužel ve zdejší restauraci je dosti draho. Hned vedle chaty stojí kostel sv. Jana Nepomuckého z roku 1706. Ze Zvičiny je překrásný výhled na celé okolí. Nejen na celé Krkonoše, ale i na Hořický chlum a další význačné body v okolí. Samotný vrchol je tvořen slabě metamorfovanými horninami, které vystupují z okolních usazených hornin. Zvičina je význačným východiskem turistických cest.

Kousek pod Zvičinou u červené turistické značky můžeme vidět též studánku s plastikou dračí hlavy z roku 1923. Pod kopcem se nacházejí Lázně pod Zvičinou při Mariánském prameni s kamennou kaplí. Dnes se zde nachází hotel. Cílem naší cesty je nádraží v Bílé Třemešné. Bílá Třemešná je obec připomínaná od roku 1370. Na jihovýchodním konci stával Černý zámeček, který byl rozbořen. V 17.století zde pobýval J.Á.Komenský, jeho pobyt je připomínán pomníkem na místě zámečku a v sousedství i jeho Památníkem. Ve vesnici se nachází také kostel sv. Jakuba, vzniklý přestavbou původně gotického kostela.

Doufám, že se vám dnešní tip na výlet bude líbit, pokud si jednou zkusíte tuto trasu projít. Přeji vám pěkné počasí a suchou stezku. Vyvarujte se však procházet tuto trasu v době, kdy se v Hořicích konají motoristické závody, protože v této době je centrum města takřka nedostupné a musí se složitě obcházet.

Broumov a Broumovsko

Broumov je malé město asi s osmi tisíci obyvateli nacházející se v okrese Náchod asi 75 kilomterů severoseverovýchodně od Hradce Králové…

Broumov je malé město asi s osmi tisíci obyvateli nacházející se v okrese Náchod asi 75 kilomterů severoseverovýchodně od Hradce Králové. Chráněnná krajinná oblast, ve které Broumov leží se nazývá Broumovsko.

V samotném městě je několik důležitých bodů, které by žádný turista neměl opomenout. Je to především jeden z nejvýznamějších klášterů v Čechách. Klášter to je benediktýnský, ale již déle než půl století není benedyktýny obýván. Po roce 1945 byl vysídlen a od té doby byl po většinu let prázdný. Po roce 1989 byl opět vrácen Břevnovskému opatství. V klášteře je k vidění městské museum a atraktivní je také klášterní kostel, kde byl právě letos objeven velice vzácný pohřební šátek ze 16. století. Dříve bylo součástí kláštera klášterní gymnásium, které navštěvovalo i několik známých osobností českých dějin, jako např. spisovatel Alois Jirásek či první československý ministr financí Alois Rašín a další.

Dále je v Broumově k vidění nejstarší dřevěný kostelík v Evropě, který se nacházý na hřbitově. Uprostřed krásného náměstí určitě žádný člověk nepřehlédne Mariánský sloup, více známý jako sloup Morový. Ve městě je dále možno vidět několik dalších kostelů a kaplí. Raritou města je také jedna z posledních dochovaných městských hladomoren v Čechách, kterou najdeme nedaleko náměstí.

V okolí Broumova si každý turista přijde na své, ať je jen pěší či horolezec nebo cyklista. Pro horolezce jsou v CHKO Broumovsko známé Adršpašsko-Teplické skály, které navštíví snad každý, kdo do této oblasti zavítá. Skály, jako např. „Starosta“, „Starostová“ či „Milenci“ a další jsou známé každému horolezci. Pěší turisté mohou zavítat kamkoliv, všude je krásná a čistá příroda, která uchvátí snad každého. Mezi nejnavštěvovanější místa patří již zmiňovaná skalní města, dále Broumovské pískovcové stěny s chatou Hvězdou a impozantní kaplí u ní či další skalní město Ostaš.

Nákupuchtiví turisté mají možnost zajet si na tržnice do Polska, kam to je z Broumova jen 9 kilometrů.

Pod Broumovskem se nacházý obrovské podzemní jezero, odkud se čerpá voda i na výrobu známých limonád Toma.

Broumovsko je určitě ideální oblast pro ty, kdo mají rádi přírodu, rádi sportují a rádi se rekreují. Kdo tam ještě nebyl, jistě by tam měl zavítat.

Cykloreportáž z Bavorska

V této spolkové zemi Německa jsem strávil celý rok a mnoho času tam projezdil na kole a tak mě napadlo něco málo o této krásné zemi napsat.

Hory i nížiny

Bavorsko je určeno všem cyklistům, jak těm co milují kopce, tak i takovým, co raději dávají přednost rovinám. Kdo má chuť trápit své tělo a dát zabrat i kolu, tak by si měl vyjet do Alp, někam do oblasti Garmisch Partenkirchenu či Füssenu, kde je velké množství cyklistických stezek jak pro silniční, tak i pro horská kola. I v oblasti Bavorského lesa se člověk zahřeje. Kdo upřednostňuje lehké vyjížďky, ten by se měl vypravit třeba někam do okolí Regensburgu, kde vede jistě všem již známá Dunajská cyklostezka. Jak jsem se již zmínil na začátku, Bavorsko je prostě pro všechny kolaře.

Cyklostezky

Ty najdete úplně všude, jak v horách, tak ve městech. Jejich síť je velice dobře vymyšlená a pořád se zvětšuje a vylepšuje. Značení je poměrně dobré, i když z vlastní zkušenosti vím, že jsou i místa, kde to není „pünktlich“. Cyklostezky jsou ve většině případech vedeny mimo hlavní tahy a tak člověk projíždí v klidu krásnou krajinou nikým a ničím neohrožován. V tomto případě se máme od Němců stále ještě co učit.

Bavoráci

Ti jsou velice milí a laskaví. Na mých cestách jsem se snad setkal jen s jedním člověkem, který nebyl ochoten pomoci! Často se ptají odkud člověk jede, jak se mu daří, zda něco nepotřebuje a popovídání stojí určitě zato.

Kulturní památky

Těch uvidíte všude plno. Mezi ty, co mě velice zaujaly, patří například nejkrásnější zámek Evropy Neuswanstein u Füssenu, dále Walhalla u Regensburgu, která je velice podobná Parthenonu na Akropoli, krásné je také náměstí v hlavní metropoli Bavorska, Mnichově, za navštívení stojí určitě také Befreiungshalle v Kelheimu či nejstarší klášterní pivovar světa Weltenburg, který se nachází v údolí Dunaje nedaleko Regensburgu. Kdo má rád kulturní památky a nebyl ještě v Bavorsku, měl by se tam určitě vypravit.

Po stopách Víti

I všem známý Víťa Dostál jel na své cestě kolem světa přes Bavorsko a to zrovna tou oblastí, kde jsem loni pobýval já a tak jsem na svých vyjížďkách projížděl místy, která byla na počátku velké cesty tohoto borce.

Obliba cyklistiky

Je myslím docela velká. Na kole zde jezdí děti, dospělí i důchodci. Jezdí se zde závodně i jen tak relaxačně. Já potkával obrovská množství cyklistů hlavně na Dunajské cyklostezce a v Alpách, tam jich byly „mraky“, ale mimo turisticky vyhledávané trasy jsem moc cyklistů nepotkával.

Byl jsem svědkem i několika cyklistických akcí, jak závodů horských kol v Olympijském centru v Mnichově, tak silničního etapového závodu týmů, který se jel přes celé Německo a dalších akcí.

Setkal jsem se i s jedním starým pánem, který již před více než šedesáti lety podnikl s několika přáteli velkou cestu po Německu na kolech! Jeho vyprávění bylo velice zajímavé.

Kolo se zde používá ale velmi zřídka jako dopravní prostředek, na rozdíl od nás, k tomu zde slouží auta. Bohužel či bohudík, to těžko posoudit, obojí má své pro a proti.

Všeobecně si myslím, že cyklistika v Bavorsku je velice oblíbená a stále více lidí se k ní obrací.

Co na závěr?

Bavorsko je krásná země a pro cyklisty jako stvořená, každý si zde přijde na své a nemusí mít strach, že bude smeten nějakým silničním pirátem. Ohleduplnost řidičů k cyklistům jakožto i německá síť cyklostezek by měla být pro nás inspirací. Snad se toho my cyklisté jednou i u nás dočkáme…