Sobota 26.6. – Gdaňsk
Ráno nás probral průvodčí a chtěl lístky. Teď sedíme a čekáme až to zastaví a my vystoupíme v Gdaňsku.
–Damon
Konečně jsme zastavili. Vyházeli jsme všechny naše věci včetně kol z vlaku na nástupiště. Po odjezdu vlaku jsme se začali stěhovat z nástupiště do haly. Když už jsme tam všechno měli, přišel nervní děda se stolečkem a vyhodil nás o 5 metrů vedle. Pak si rozložil stoleček a začal předstírat prodej slunečních brýlí. My jsme se odsunuti pustili do montáže věcí na kola. Po složité operaci, která zabrala nejméně půl hodiny, jsme byli připraveni. Projeli jsme si centrum města, vysvětlili několika místním lidem, že opravdu nechceme měnit peníze. Pak jsme se vydali dále po ošklivé čtyřproudové silnici směrem na Elblag. Po cestě jsme chtěli odbočit na místní komunikaci. Po ujetí 5 km jsme zjistili, že jsme na ostrově (Elblag), na který vede jen jedna silnice – a to ta po které jasme přijeli. Tak jsme se vrátili a pokračovali podle té hlavní, po které jsme přijeli.
Jeli jsme po “cyklostezce” která se stěží vyrovná tankodromu. Jirka píchl. “Cyklostezka” skončila a my pokračovali po silnici. Naplánovali jsme si cestu přes Wisłinu, ale Věroš přejel odbočku a tak jsme jeli ještě dalších 5 km po té hlavní. Pak jsme jeli přes Wocľavy, Miľocin, Cedry Wľk. a Leszkovy. Měli jsme na mapě vyhlídnutý úplně skvělý most přes Vislu. Jenže on tam nebyl teď, ani před rokem, ani před sto lety … Tak jsme museli najet 5 km na sever zpět na zatracovanou silnici č. 7. Po ní jsme jeli naštěstí jen 5 km a dál jsme pokračovali přes Nw. Košcielnicia další přilehlé vesničky do Noweho dwora. Odtud, přes Powalinu, Mazecino a Kepiny Mľ dojeli k přívozu. Pán nás za velmi výhodnou cenu (0 zlotůvek) převezl na druhou stranu. Pak jsme ještě jeli přes pontonový most a několik dalších vesniček na pobřeží. Nad Suchaczem jsme se zasekli na vyhlídce na Záliv Visly (resp. Kalinigradský záliv – tak mu říkají Rusové). Kde také píšu tyto zápisky.
Ještě jsem zapoměl napsat, že Damon taky píchl, a to v Nw. Koscielnici.
— Adam
Vyjeli jsme z hospody do kopce, sjeli z kopce a potkali srocení vozidel. Byla to svatba, na začátku jela nevěsta a ženich v koňském povozu, pak auta a autobus. Nějakou dobu jsme jeli za autobusem, ale pak jsme ho s Damonem předjeli, pak jsme předjeli i sekačku na trávu, (ta do té kolony nejspíš nepatřila), a zaujali místo s výhledem na povoz. Drželi jsme se jich dost dlouho, časem nás dojel i Jirka s Adamem a tak jsme několik kilometrů dělali jsme čestný doprovod.
Když svatba odbočila v Tolkmicku na druhou stranu než měla, vzdali jsme se jejich přítomnosti a začali hledat, kam složíme hlavy a kola. Jedna paní nás poslala někam a tak jsme tam jeli. Ve sportovním klubu nás ubytovali za peníz. Přesunuli jsme se nahoru do pokoje i skoly a po večeři jsme šli navazovat družbu mezi národy. Nenavazovali jsme dlouho, hned za dveřmi nás ulapili Poláci a tak jsme se snimi domlouvali o všem možném ve všech možných jazycích – rusky, polsky, česky, německy a anglicky. Poláky nejvíce zajímalo jak se v češtině řeknou různé anatomické výrazy 🙂 Nakonec jsme šli spát.
— Věroš
Neděle 27.6. – Ruské hranice, Kaliningrad
Ráno jsme se zbalili, nasnídali, zabalili a chystáme se objet. Takže jsme se zvedli. Vyjeli jsme ďábelským tempem, projeli několik vesnic a zastavili se ve Fromborku. Tam nás zaujala katedrála, kromě katerdrály bylo v místě ještě muzeum a planetárium. (Ve městě Frombork nějakou dobu pobýval Mikuláš Koperník, proto to muzeum a planetárium.) Obojí – muzeum i planetárium, jsme navštívili a planetárium bylo, nechci kafrat, lepší než brněnský. Pak jsme pokračovali k hranici.
V Braniewu jsme si vyzkoušeli kruhový objezd, Damon s Věrošem špatně odhadli směr Kaliningrad a vydali se špatnou cestou. Ale zase se rychle našli, jen si několikrát objeli objezd (konec konců k tomu objezd je). Na přejezdu za Braniewem jsme potkali dva Dány. Nebyli tak napití, ale měli píchlo. Tak jsem jim věnoval duši, vnutili mi za ni 10 zlotých, věřte mi, bránil jsem se dlouho. Pak jsme zapěli s pašeráky “Dál, jen dál” a vyrazili k hranici. Dojeli jsme kilometr od hranice a narazili na frontu. Sháněli jsme tou dobou dvě věci. Poštu, nebo aspoň známku na pohled a schránku a za druhé směnárnu. Z prvního jsme nenašli ani ťuk, všichni nám svorně radili, ať se vrátíme zpátky do Braniewa. Směnárnu jsme našli a vyměnili jsme 20 DM za hrst polských groszů a bankovku popsanou nefalšovaným nábytkem s nápisem 100 rublej. Pak jsme předjeli frontu až na dohled k celnici, zařadili se a čekali.
Pán v autě před námi se nás snažil přesvědčit, že nás na kole do Ruska nepustí, ale já se šel zeptat orgána a ten to rychle vyvrátil. Čili jsme dojeli až k známému orgánovi, ten nám orazítkoval pasy a propustil nás dál. Dojeli jsme k jakési pochybené budce se závorou, pánem s čepicí, samopalem a vysílačkou. Pán se vysílačkou dorozumíval, že tam má čtyři molodce na kolech, jestli je má vyhodit nebo pustit. Naštěstí mu shora nařídili nás pusit. Každému nám vyplnil lísteček se jménem a my popojeli k celnici. Paní v okýnku přelouskala naše jména z papírku i pasu, zapsala si je azbukou do počítače a věnovala nám každému do pasu razítko. Pak jsme popojeli k pánovi, co se nás vyptával, jestli umíme rusky, jak se řekne kolo anglicky a podobně. Pak nám zkontroloval lístečky, prohlásil “molodci” a pustil nás dál. S dojmem konce jsme schovali pasy, Adam i lísteček, že se bude dávat při výjezdu z Ruska, ale ouha. U další budky chtěli zase pasy a odevzdat lísteček. Pak se jelo asi půl kilometru. A byl plot s ostnatým drátem a pak fronta aut, protože přes silnici byla brána, jiný pán nám naposledy zkontroloval pasy, otevřel bránu a vpustil nás do Ruska.
Zastavili jsme kousek za první vesnicí (Мамоново – Mamonovo), dali salám s chlebem a Věroš vyměnil konzolu k tachometru, která mu uhnila. Všude kolem samá břízka, jen Mrazík nebyl nikde vidět. Pak jsme jeli dál a asi ve vesnici Ладушкино (Laduškino) jsme zkusili kupní sílu rublíků. Obchod sice vypadal zavřeně, kromě tří čokolád a vodky tam vlastně nic nebylo. Zato vodky měly v různých baleních od malé lahvičky až po třílitrovou. Koupil jsem čokoládu za 12,60 a pán mi ji vydal z pultu, bo byla poslední.
Posilnění čokoládou jsme vyrazili do Kaliningradu. Tam jsme dojeli tak v sedm místního času. První časový posun, o hodinu víc, než u nás. Přejeli jsme několik děr, které opravdu stály za to a zastavili u trafiky, kde se dalo koupit všechno možné – sirky, cigarety, časopisy, kazety, jídlo a cokoliv jiného. Snad jen tank ne, ale ten možná měli schovaný za rohem. My se spokojili s věcí ne všem známou, s borodinským kvasem. Na nálepce dřív bývali krasnoarmějci, dnes tam jsou carští důstojníci. Tak jsme pokojně popíjeli a z balkonu na nás jakási paní cosi volala. Šli jsme s Damonem blíž, sebral jsem zbytky své ruštiny a rozhovor probíhal asi takhle.
J: Paní se ptá, jestli nechcem nahoru. D: Co tam budem dělat?
J: Paní se ptá, jestli nechcem večeři.
D: Nevim.
J: Paní se ptá, jestli nechcem přespat.
D: Jo, to je jiná.
Takže jsme táhli kola do druhého patra. Byt byl nový, ještě nezařízený. Paní byla strašně příjemná, hned stavěla na čaj a chtěla vařit, ale my ještě chtěli do města. Takže jsme si prohlídli Kaliningrad a našli stopy domoviny. Na jedné zahradní restauraci se vyjímal nápis ХОСТАН – поезия с пеной. Na ubrusech pak bylo napsáno HOSTAN – poezie s pěnou. Milé.
Vrátili jsme se zpátky k hostitelům a nastalo vaření. Já se mezitím vykoupal a po mně i ostatní. V jiné vodě, samozřejmě. Kluci mezitím paní udivili rýží ve varných sáčcích, pro naše hostitele to byla Amerika. Pán se nás ptal odkud jsme, když zjistil, že z Čech, okřál a pak se prozradil, že u nás sloužil se “spřátelenou” armádou. Pojedli jsme vskutku bohatýrsky. Nejdřív rýži s čínou z pytlíku, pak paní nakrájela na půlky 6 vajec a bohatě je zalila majonézou, pořád říkala, jezte, jezte, vždyť vůbec nejíte, ale do nás už se nic nevešlo. Ale přesto nám ještě vnutila čaj, kondenzované mléko, sušenky a bonbony. Jo a taky ještě salát a bůhví co ještě, ale to těžko vzpomínat. Dostali jsme taky vynadáno, že nemyslíme rusky, protože když si nevezmeme, tak urážíme hostitele. To jsme samozřejmě nechtěli, tak jsme si brali. Do spacáku jsem se dovalil jen tak tak a usnul těžkým spánkem.
— Jirka
Vždycky když se pohybuju v okolí Liptovského Mikuláše, dumám nad původem toho zvláštního jména. Závěru se nikdy nedočkám, ale vždy pomyslím jakou nedozírnou hranicí fantazie a tvůrčí volnosti práce se slovy slovenský národ musel při pojmenování lokalit operovat. Z Jalovce jdeme po žluté Jaloveckou dolinou podél Jaloveckého potoka. V celém týmu panuje dobrá nálada. Může za to plno věcí. Nejvíc asi počasí, pak přes zvyšující se nadmořskou výšku a množství borůvek až po BON PARI. I na mapě je znát jakési vzrušení. Myslí si, že si nevšimnem, ale když se pootočíme a ona myslí, že ji nevidíme, že takhle šilhat člověk neumí, nepatrně, velice zlehounka se chvěje, takové jako jemné minizáchvatečky. Není ji zima to né, je hezky to už nemusím opakovat, to už sem totiž dvakrát říkal, ona jen prostě kouká okolo a nevěří svým očím. Opravdu mi to takhle sluší v 3D? My taky koukáme okolo, jenže mi očím věříme a spíše přestáváme věřit mapě. Ne všechno totiž tak doslova sedí. Musíme být ale ke všem stejně tolerantní, i k postarší mapě která už občas neví co mluví.
Nikdy nevíte co se stane a proto se rozhodujem pro zdolání první části hřebene ze sedla na Baníkov. Znáte to, třeba napad sníh co se neklouže a navíc čím blíž Slunci tím teplejší. Samozřejmě, že věci necháváme vsedle a jdeme na lehko. Ono se totiž i na lehko šlo dost těžko. ‚2178‘, říká mapa a my ji věříme. Překvapuje nás celkem dost lidí na hřebenu. My taky překvapujem, i když ne počtem. Tak tam tak nahoře stojim vtom sněhu a dávám se do řeči s Čechem-horalem. Při pohledu na jeho masivní boty s chuchvalcemi sněhu na kaničkách tlustých jak můj malíček začnu litovat nejen hory, které pod tíhou těchto strojů jistě trpí, ale i sebe. Je mi jasné, že je-li to správný horal, pořádně si prohlédne všechnu naši výstroj, tak to totiž bývá, nejen, že si uděláte subjektivní obrázek o tom s kým mluvíte, ale také se dozvíte co je nového ve vybavení pro pobyt venku a nahoře, zjistíte různé zlepšováky, jak a kde ušetřit a tak. Je mi taky jasný, že mu má obuv neunikne, že si zcela určitě udělá subjektivní obraz a podiví se, jak daleko je schopen někdo dojít aby ušetřil a jak daleko je pak schopen dojít. Proto se nenápadně posunu blíže ke kameni přede mnou čímž zmenším pravděpodobnost, že ho pohled na mé boty nekompromisně srazí se skály a s nasazením té nejnevinější tváří kterou dovedu, ze sebe nejistě vypravím: „Hmm, kdo by tady čekal hmm, sníh, že?“
Je zvláštní, že víc lidí bylo na hřebenu než tady. Jsme zase na tom rozcestí kde se stýká Polianský potok s Hlbokým. Mapa tomu tady říká Medvedie. Je tu takový dřevěný přístřešek a protože hladu už jsme hory ukázali, dáme něco do nosu a necháme ho tady. Netrvá to ani moc dlouho a cpem se bramborovou kaší s masem. Sedím otočen směrem k cestě, za kterou mumlá kaskáda potoku. Nad ní je dřevěný můstek spojující oba břehy a cesty na nich. Martina sedí ke mně čelem, k potoku a dění okolo zády. Takže jsem to já kdo si u poloprázdnýho ešusu všimne pohybu na cestě za potokem. Nejen že ještě nevím jak se to místo jmenuje, že zrak už není co býval, ale ještě celkem hustý porost mezi vzdálenějším břehem potoku a cestou za ním zbůsobí, že si myslím, že vidím chodce s huňatým psíkem. Tak přece jsou lidi i tady. Kývnutím hlavy v jejich směru řeknu takové to „hele“ jako když ve městě vidíte auto na čtyřech kolech ale nepřeruším pohyb plné lžíce k místě určení. Martina se otočí a chvíli nic neříká jen nehnutě sedí. Pak se na mě prudce otočí (oči přes celý obličej), aby se ujistila jestli jsem opravdu myslel aby se podívala na ty dvě věci na které se právě dívala, a jestli jsem takovej flegmatik, že ani dva medvědi 15 metrů od nás mě nedonutí víc než říct obyčejné „hele“. Jenže to už i já vidím, že to, co jsem myslel, že je huňatý hnědý pes, je malý medvěd a to velký co jde po zadních je velký medvěd a to ne proto, že by byl malý a šel po zadních. Normálně bych si řek, že už bych tomu očaři měl zajít, že je to čím dál horší, jenže velikost jejích očí naznačila, že mé oči, které jsou vzhledem k velikosti mého obličeje teď ještě větší vidí správně. Jestli to přežiju a oči mi takhle zůstanou tak se za ty brejle nedoplatím. To už si koukáme s velkým z očí do očí. Naštěstí je mezi náma pořád potok. Nejsem žádný medvědolog takže nemám tušení co udělají. Buď utečou a nebo budeme chvíli utíkal my a pak nás snědí i s bramborovou kaší a masem. Mimochodem, ještě že jsme jedli po delší době a že trávicí systém neměl dost času zpracovat jídlo a posunout ho pod žaludek. Pak bych totiž v tu chvíli na tom místě nejen ztratil hlad ale možná na oplátku nechal něco jinýho. Doba, kdy jsme se nikdo nehýbali trvala celkem dlouho. Půjdou k nám, nebo utečou? Šli k nám. Namířili si to k mostku. Třeba taky hůř vidí a myslí si že jsme medvědi na zadních. Mezi tím já už mám přední v batohu a lovím foťák. Jenže šelmy dál jak k mostu nedošly. Najednou se otočily a pádily k Jalovecké horce. Takže z focení nic nebylo, ale radši mám prázdné ruce bez fotek, než fotky mezi prázdnýma loketníma jamkama.
Stan jsme rozdělali na verandě (čímž jsem vlastně nevědomky potvrdil svou teorii o observatořích s kopulí) a začali vařit (tuším, že to byla nějaká kaše, která břich spolehlivě naplní a většinou zůstane spolehlivě hodně dlouho uvnitř – myška Krupička by o nepravidelné stolici mohla vyprávět dobrodružné příběhy…). Pak nás dohnala dvoučlenná expedice, kterou jsme dávno nechali v prachu za námi a pod námi. Mezi znavenými poutníky (a námi) se počala odvíjet čilá diskuse bržděná pouze chatrnou znalostí anglického jazyka. Že prý jsou z Catánie, že se o výstup na Etnu neúspěšně pokoušeli již loni, že se tentokrát důkladně vybavili a že ji dobudou, a dokonce v noci. Nám přišlo jako nesmysl jít nahoru ve tmě, jim zas spát u observatoře. V zásadě jsme se neshodli v nejelementárnějších pohledech na svět. Střet našich rozdílných filosofií naštěstí neskončil krveprolitím jak je u lidí běžné a oni v poklidu odešli (nejprve si však převlékli ponožky v jejich superpohorách (asi nevěděli, že s vyšší nadmořskou výškou smrdí ponožky méně a méně – že Peťo?), ohákli se v moirové spodky a goretexové svršky, zkontrolovali alkalické články ve vodotěsných baterkách, náhradní alkalické články do vodotěsných baterek a náhradní náhradní alkalické články do vodotěsných baterek, zkontrolovali diodu na své vysílačce, protáhli pletence svalů a nasadili lyžařské rukavice a čepice). My mezitím ulehli a oddávali se příjemným pocitům, kde jsme dnes a kde budeme zítra a vůbec vládla velice příjemná a optimistická objevitelsko-dobyvatelská nálada.
A pak se ten (teď už) idiot (a jeho tým) vrátil. Nedošli. Pár metrů od vrcholu se otočili. Prý byla moc cítit síra. A taky kontaktoval horskou službu, prý aby věděla, že tam spíme (dejte idiotovi vysílačku a začne vysílat). A že prý máme jít s nimi dolů nebo umřeme bídnou smrtí udušením. Pak opět odešli (konečně). Mně uklidňovaly mé skromné znalosti geologie (na rozdíl od znalostí chemie, které až příliš skromné, mé uklidnění znalostmi geologie nijak nepodporovaly) a věděl jsem, že ten boreček pouze hledá větší dobrodružství než je a kdyby se něco podělalo, byl by první, kdo by se při všem svém vybavení podělal taky. Byl to ten typ, který u sebe neustále nosí náplast a přitom neví, (že neví) jak ji použít. Moji milou soudružku ve zbrani (vlastně ve stanu) však ani značné znalosti značně užitečných myšlenek Smithových a Keynesových uklidnit nemohly a nemohl jsem ji bohužel nijak ukonejšit ani já (nikdy neměla příliš důvěry v mé schopnosti a znalosti) a prožila velice nepříjemnou noc v obavách o holý život (dostat tak toho idiota do rukou a být poblíž můj svalnatý kamarád…). Pak přišlo ráno, na modré obloze opět jasně zářilo slunce a jeho paprsky dopadali na náš sopečným prachem pokrytý stan. Všechno zas bylo v nejlepším pořádku.
Etna si pokuřovala nějak moc (na vkus pasivního kuřáka) a nejprve to vypadalo, že nám nebude asi souzeno ji dobýt. Pak ale bůh větru (a větrů) zapracoval (aniž požadoval krvavé luštěninové oběti) a poslal smradlavý kouř jiným směrem. Nebudu vám nic nalhávat, ale v sandálech to po lávě nic moc není. A když jsem je pak po létě zkoušel reklamovat, napsali mi něco o neadekvátní zátěži…to byl vrchol. A vrchol Etny? Něco naprosto úžasného, vizuálně, pachově a akusticky propracované představení režírované samotnou a fikanou matičkou přírodou. Ale bylo dobře, že hora spala. Kolem kráterů jsme chodili po špičkách a v hovorech šeptali, abychom ji náhodou nevzbudili. To už by asi taková zábava nebyla.