Rubrika: Témata

Oblast, geograficky nazývána Východními Sudety, zahrnuje v sobě horopisné celky jako Rychlebské hory, Sněžník, Hrubý Jeseník, Hanušovickou vrchovinu, Mohelnickou brázdu, Zlatohorskou vrchovinu, Nízký Jeseník a Sudetské podhůří.

Původní osídlení bylo slovanské, o čem svědčí poloha českých osad v úrodnějších částí Mohelnické brázdy až po Šumperk. Rovněž názvy středně velkých řek Branná, Krupá, Desná atd. dokazují, že na Šumpersku mají prvenství Čechové a Němci převzali názvosloví. Potom nastala známá vnější německá kolonizace pohraničí, v této oblasti od severozápadu (z Kladska) a též od severovýchodu (ze Slezska). Vznikla souvislá síť vesnic zasahující až hluboko do hor. Česká kolonizace probíhala od jihu. Toto společenství lidí – českých Němců a Čechů, sedm století spolu žilo a vytvářelo krajinu Východních Sudet.

V posledním období na konci Rakouska – Uherska a dále pak v meziválečné době se venkovské stavební prostředí vytvářelo více s ohledem na turistiku a ochranu přírody především u atraktivních lokalit. Staví se rozhledny, turistické chodníky, vyhlídky, zájezdní hostince a další drobná architektura. Nabízí se rozptýlené ubytování, mapy, knižní a živí průvodci. Vyrábí se turistické hole, lyže, suvenýry a bylinné likéry. Vyhnání – odsun českých Němců završilo neblahý politický vývoj ze začátku minulého století. A to byla tragédie pro tento kraj. Sedm století žili Češi a čeští Němci v jednom státě, ale 1. republika jim nedala šanci. Zmizeli lidé, krajina byla postižena změnou vztahů lidí k přírodě, k obci, majetku. Zmizela krajina lidské práce, protože jsme neuměli tuto práci zhodnotit.

Dnes se obraz krajiny pozvolna obnovuje. Už samozřejmě nevznikne krajina drobných políček zasahujících až do hor, a také nikdo nevyčistí zarostlé louky a cesty od náletů křovin a stromů. Pozitivní drobné působení vesměs neziskových občanských sdružení je patrno na některých kulturních památkách. A samozřejmě práce těch nových vlastníků, kteří pochopili duši tohoto kraje.

Masiv Mravenečníku byl rozsáhlým územím absolutního ticha a nekonečných lesů. Nevedly tudy turistické značky ani lesní cesty a skoro nikdo sem nechodil. Hluboké hvozdy křižovaly jenom lovecké chodníky, které musel člověk znát, aby nezabloudil… Jaká je však ochrana před současnými megalomanskými návrhy údolních přehrad převzatými beze změny z komunistických let? Tato bezohledná socialistická megalomanie se některým dnešním Čechům líbí. Nenarušuje a „krásně“ zapadá do krajiny…

Chtěl jsem původně napsat článek osobních zážitků z let minulých o putování po Jeseníkách doprovázený současnýma fotkama. Namísto toho jsem nabídl téma, které se mě od mládí drží: „Jaké by to bylo v Jeseníkách, kdyby nebyl narušen přirozený vývoj?“ Žili by zde více lidé, kteří mají citlivý vztah k horám? Byla by zde např. péče o běžkaře a sport v přírodě. A nebo bychom ztratili současnou oázu klidu Rychlebských hor či Masivu Orlíku?

Volné pokračování tohoto textu je v komentářích u jednotlivých fotografií.

Po vybudování dvou postupových táborů vyrážíme v osm hodin ráno na vrchol Akademie (5 200 m n.m.) na severovýchodě Afghánistánu. Na základě více než 40 let starého popisu prvovýstupu i předběžné prohlídky výstupové trasy odhadujeme, že nám výstup nezabere víc než několik málo hodin.

Teprve pod několik set metrů vysokou vrcholovou pyramidou zjišťujeme, že výstup tak snadný nebude. Místo tvrdého firnu je jedna strana pyramidy zasypána metrem nového sněhu. Při každém došlápnutí spouštíme malou, ale stále se zvětšující lavinu. Tudy výstup nepůjde! Volíme tedy o něco bezpečněji vypadající lezení po zvětralých skalách pokrytých vrstvou ledu. Cestu po padajících kamenech raději fixujeme lany.

Po několika hodinách natahování a smotávání lan stojí všichni členové Humi Outdoor expedice Pamír a Hundúkuš 2006 konečně na vrcholu. Poprvé po čtyřiceti letech, kdy tam stanuli první lidé, členové první československé horolezecké expedice, stojí člověk na vrcholu. Po několika fotografiích si vychutnáváme neskutečné divadlo – západ slunce za několik kilometrů vzdálenými vrcholy ležícími v Pákistánu. Po západu slunce se prudce ochladilo. Na sestup oblékáme veškeré oblečení, které jsme si s sebou vynesli nahoru – péřovky, silné kukly, ale i péřové rukavice. Za svícení čelovek nás čeká ještě několikahodinový sestup zpět do třetího postupového tábora.

O expedici Humi Outdoor Pamír – Hindúkuš 2006

Cílem šestičlenné Humi Outdoor expedice Pamír – Hindúkuš 2006 bylo vystoupit na všechny tři sedmitisícové vrcholy v západní části Pamíru – Hindúkuše. Všichni členové expedice vystoupili na Pik Koržněvské (7105 m).

Přesto, že na Piku Lenina (7134 m) i Piku Komunizmu (7495 m) jsme vystoupili do výšky přes 6700 metrů, nepodařilo se nám vzhledem k nepříznivému počasí vystoupit až na vrchol.

Dva měsíce jsme strávili také ve výbušném Afghanistánu. Ve Vachánském koridoru na severu země, kde jsme podnikli několik výstupů, jsme byli po téměř čtyřiceti letech první česká expedice, která do oblasti zavítala.

Kromě horolezectví jsme se na expedici věnovali i natáčení a sbírání materiálu na několik reportáží. Během půl roku jsme procestovali naším expedičním vozem UAZ více než 22 000 kilometrů a navštívili sedm zemí.

Zatímco pákistánskou stranu hor začali v poslední době alpinisté a cestovatelé navštěvovat stále častěji, do afghánské části zavítá dnes pouze jedna až dvě skupiny alpinistů nebo cestovatelů ročně. Ještě více než zasněžené vrcholky, zelená údolí a pohostinnost místních lidí, láká tajemno dosud neprozkoumaného a neprobádaného. Jako jedno z mála míst na zemi nabízí Hindúkuš několik šestitisícových vrcholů, na kterých dosud nestál žádný člověk, a kterým dodnes nikdo nedal jméno. Vyrabované vraky sovětských tanků, oddanost svému náboženskému vůdci silnější než jakákoli víra, léčebné postupy stejné jako za středověku a konopná políčka v chudých vesnicích, to je také dnešní Hindúkuš.

Název pohoří znamená v překladu Požírač Indů a odkazuje do doby, kdy podhůřím procházela obchodní Hedvábná stezka, která spojovala východ se západem. Vysoké zaledněné průsmyky, sesuvy kamenní, ale i smrt mnoha indických otroků vlečených na trhy v Samarkandu a Buchaře dali pohoří nehezké jméno.

Právě Hindúkuš se stal cílem několika československých expedic v šedesátých a sedmdesátých letech. V roce 1965 se do Afghánistánu vypravila vůbec první oficiální československá expedice na vysoké hory. Vedle výprav z Polska, Japonska, Itálie a Velké Británie tak Češi a Slováci přidali v Hindúkuši české názvy několika vrcholům: Spartakiáda, Akademie nebo Pik Přátelství. Následovalo ještě několik dalších československých expedic. Jakékoli další objevování izolovaných hor přerušila sovětská okupace Afghánistánu a následující občanská válka. Přesto, že podhůří Hindúkuše nebylo nikdy dobyto ani Tálibánem, ani Sověty, jsou pozůstatky dvaceti pěti let bojů viditelné do dneška. Cestu do vstupní brány do Váchánu pohraničního městečka Iškašimu lemují červené kameny označující dosud nevyčištěná minová pole a vraky tanků a obrněných transportérů často použité pro zpevnění nestabilních břehů, nebo součást oplocení zahrady.

Ačkoli je Hindúkuš výškou svých vrcholů či krásou zelených údolí srovnatelný s dalšími pohořími Himálajské soustavy, odsouvá ho jeho poloha na okraj zájmu cestovatelů a horolezců. Divoké velehory na hranicích Afghanistánu a Pákistánu jsou pro cizince těžko dostupné. Nestabilní a výbušná oblast byla po několik desetiletí odříznuta od okolního světa, teprve v posledních několika letech se v podhůří Hindúkuše začaly objevovat první expedice.

Hindúkuš je dnes ráj pro cestovatele a alpinisty toužící po objevování nových dosud neprozkoumaných oblastí. Téměř nepřetržitě padající kameny a laviny všeho druhu ale přiřadily horám v srdci Asie pověst jednoho z nejnebezpečnějších horolezeckých terénů světa.

Kolašín a okolí

15. den – 13. 8. – pátek

Opravdu vydařený pátek třináctého! Ráno je mi ještě hůř než v noci. Stále zvracím a průjem už se také hlásí. Tento den nazývám krizovým. Pavel má rovněž běhavku. Moje celodenní aktivita spočívá v tom, že stále odbíhám do křoví a pak se k řece umýt. Jinak ležím jak lazar, odháním mouchy a mravence. Je mi totálně zle. Jsem hodně oslabená, potíže mi dělá se jen zvednout z karimatky. Nemůžu nic sníst, maximálně pár lžiček čaje. Ale kluci se o mě skvěle starají. Dopoledně mě hlídá Roman, zatímco Pavel jde na výpravu do Kolašinu – pro toaleťáky a vodu. Cestou tam i zpět chytl stopa, takže mu to trvalo jen hodinu. Pak se střídá s Romanem a ten vyráží na výlet po kolašinských kopečkách. Vrací se kolem šesté. Vyprávěl, že výlet byl super. Párkrát si cestou zdříml – prostě když na něj padla únava, tak zalehnul :-). Z Kolašinu nám přinesl černý čajík, čokoládu a pro mě k svátku tři oříšky :-). (prý tři oříšky pro poserku)

Blbě mi je pořád stejně. Pája mě nutí, ať něco sním, ale i když jsem se o to pokusila, výsledek nebyl dobrý :-o. Kluci si vaří tentokráte sami a zdá se, že si celkem pochutnávaj. Zkouším aspoň suchý chleba (tu jejich hnusnou bílou veku), čaj a trošinku sunaru. No, nebyl to dobrý nápad! Nic z toho se v mém tělesném ústrojí dlouho nezdrželo. Ale zato se mi ulevilo! Spát jdeme celkem brzo. Kluci hrají karty, já sloužím jako stoleček. Ve spacáku mě hnedle dvakrát kousnul mravenec a Romana zase nějaká potvora do hlavy. V noci je děsné vedro.

16. den – 14. 8. – sobota

Ráno vaříme puding s extra dávkou kakaa a k tomu biscuity. Pomaloučku, polehoučku balíme. Už je mi celkem dobře, v břiše to sice pořád bouří, střeva bublají, ale jinak už zvládám i jiné aktivity než jen ležení a odpinkávání mravenců. Pavla i mě stále trápí průjem, Roman je v pohodě. Během dopoledne se začínají honit mraky, tak to naše hrabošení se a balení urychlujeme.

Krátce před jedenáctou vyrážíme do Kolašinu, odkud nám ve 20:58 hod jede vlak do Bělehradu – srbochorvatsky: voz za Beograd. Brodíme řeku a pak tři kiláky po silnici. Začínají padat kapičky deště, kapky, kapice, už prší, už lije a už je to totální slejvák. Pro zpestření lítají blesky a burácí hromy. Během třičtvrtě hodiny jsme v Kolašinu, a to jsem stihla i několikráte odběhnout do křoví ;-). Na venkovní kryté zahrádce v malé hospůdce se schováváme před deštěm – byl vytrvalý, lilo celé dvě hodiny. Pak vylézá slunko a začíná pařák. Sedáme do parku, sušíme se a obědváme. Kluky jsem poslala do tzv. „pekary“ na zákusek, aby dodatečně oslavili můj svátek. Dali si roládu jménem koláč na papírovém tácku s ubrouskem, prý asi týden starou. 😉

Poněvadž se moje střevní potíže opět ozývají, volíme následující řešení. Sedneme do Select baru, dáme si něco k pití a já mezitím využiju zdejších toalet. Kluci volí pivko, ale moc jim nejede, já mátový čaj. Mé první kroky poté, co shodím bágl na zahrádce hospůdky, směřují… hádejte kam? Jenže! Dveře, který byly minule otevřené, jsou tentokráte zavřeny. Zrada! Začínám s nimi lomcovat dopředu dozadu a nic. Polívá mě horko! Situaci zachraňuje číšník, položí mi ruku na rameno a ukáže, že dveře jsou zašupovací ;-)). Dopijeme pivka čaje a vyrážíme na nákupy – jídlo, ovoce, zelenina, dárečky…. Během naší nákupní horečky začíná pršet, tak zapadáváme do další hospůdky. Objednáváme čaje (mají pouze bylinkové) a kafe (bylo to spíše mini-pidi kafíčko – asi šetří vodou :-o) Silný slejvák nás vyhání z polokryté zahrádky dovnitř do hospůdky. Žgrundáme čajík či kafčo a mastíme karty. To jsme panečku udělali tržbu: třikrát 0,30 eur! Poznámka: záchod je úděsný, světlo svítí jen na chodbičce, takže nechcete-li být na WC zcela potmě, je nutné nechat pootevřené dveře. Platíme a opouštíme lokál.

Poslední nákupní záchvaty. Umytí zeleniny a přesun na nádraží. Je něco po sedmé hodině večerní. V čekárně vaříme francůzsků polévku, sledujeme projíždějící vlaky a tipujeme, jak velké zpoždění bude mít ten náš. V půl osmé chceme koupit 3 karte (to jako jízdenky), ale je nám řečeno, že nám to prodají až „posle“, tedy za půlhodiny. Krátce po osmé na nás pán za kasou pokyvuje, že můžeme přistoupit blíže. Platíme jako minigrupa (3 osoby) 27,3 eur z Kolašinu směr Novi Beograd. V prvopočátku jsme cenou šokováni. Čučíme na jízdenku a říkame „cožéééé????“ Kamarádi přeci jeli z Baru do Beogradu za 8 eur. Hm, jenže oni zřejmě uplatnili studentskou slevu. No, ale před dvěma dny nám tady jeden nádražák tvrdil, že jízdenka stojí 11 eur. Uvědomili jsme si, jak jsme blbí. On určitě myslel cenu za jednu osobu, kdežto my mysleli za tři! 😮 Nezbývá než udělat v peněženkách vítr a vyskládat na dřevo 27 euráčů. Logicky vzato – vzhledem k tomu, že ujetá vzdálenost bude více než 400 km, tak je cena OK. Pro sebe si tak představujeme, že vlak bude určitě poloprázdný a počítáme s minimálně hodinovým zpožděním.

A je tu!!! Pozitivní je, že má zpoždění jen čtvrt hodiny. Negativní – že je nacpaný k prasknutí! Nevešli jsme se skoro ani do uličky, natož do kupéčka. Takže máme „úžasné vyhlídky“. Šest hodin stání v uličce namísto chrupkání si v kupé. Během drkocání se „rychlovlakem“ nikdo z cestujících neubyl, naopak přistoupili další. Stojíme v uličce nasáčkovaní jeden na druhém, kufr vedle kufru, bágl vedle báglu…. Dostat se k WC je nadživotní výkon. Ještě štěstí, že jsem nadopovaná lékama proti průj…. Nabíráme zpoždění. Cesta se protahuje na osm hodin. Chvílemi postáváme opřeni lokty o okno, pak pokládáme do uličky srolovanou karimatku a sedíme na ní v malém prostoru mezi bágly a dveřmi kupéčka. Kdykoliv však někdo prochází, musíme stoupnout. Vypadá to následovně: 2 minuty sedíme, vztyk, 3 minuty sedíme, vztyk, 5 minut a vztyk, 1 minuta vztyk, výjimečně se poštěstilo 10 minut a pak zase vzhůru. S nachýlením se večera v noc procházejících aktivistů ubývá a my konečně můžeme v této nepohodlné pozici klimbat. Vedle nás stojí paní s dědouškem (on má berli a umělou ruku), naproti se v kupéčku vyvaluje obtloustlá rozežraná rodinka. Říkáme si, jak jsou bezohlední, že ho nepustí sednou, ale později si všímáme, že dědoušek nechtěl. Cesta je úmorná, zdlouhavá a ještě to znepříjemňuje uječenej přiopilej Srb. Snaží se zpívat! Příšernej zážitek!! Takové vytí! Úplně se mi z toho rolují uši! Kéž by mu vyplivly hlasivky. 😉

17. den – 15. 8. – neděle

Kolem páté hodiny ranní vystupujeme v Novem Beogradu a tramvají sedmičkou (za 12 jugoš dinárů/osobu) se přesouváme na hlavní železniční stanici. Sedm zastávek a jsme na místě. Rychlý útok na místní toalety a poté do parku, kde pořádáme snídaňový piknik. Jak dokonalé socky! 😉 Ale i čajík jsme si uvařili. No a holubi nám ho chtěli vysrkat, spíš vyzobat. Pája obdarovává žebračku, která mu moc a moc děkuje. Už jen utratit poslední dináry za pití, dobrůtky či toalety (samozřejmě, že se to týká zejména mě), zacálovat 70 dinárů za vpuštění k autobusům a kolem čtvrt na osm stojíme na stanovišti číslo 37, kde čekáme na příjezd naší Lasty. Už se řítí. Klasicky platíme 1,5 eur nebo 50,- Kč za bágl a nasedáme. Jsou trochu zmatky, neboť někteří Jugoši mají rezervačku. Nám nikdo nic takového nenabídl, takže jsme to ani nezařizovali. Naštěstí sedíme na fleku, o který se nikdo další nepokouší.

Začíná nám dalších čtrnáct hodin jízdy busem. Vyhrávají šílené balkánské hity. Jednou zastavujeme v Srbsku (asi na 20 minut), hodinu a čtvrt čekáme na srbsko-maďarských hranicích, následuje zastávka v Maďarsku (10minutová), další čůrací pauza nedaleko Komárna, na maďarsko-slovenských hranicích dalších 40 minut čekání. Hrůza. Největší zdržováci jsou Jugoši, české pasy nechtěli, kdežto jugoslávské si celníci vybrali a odešli s něma na delší dobu pryč.

Ve 20 hodin jsme na benzince v Bratislavě a už nás čeká jen slovensko-česká hranice v Břeclavi. Zde vystupuje Roman. Máváme a říkáme zdar naší expedici. Do Brna přijíždíme ve 22 hodin. Takže vystupovat! KONEČNÁ!!!

23.07.2005 sobota

Chceme jít spát do chráněný čekárny, ale je tam plno. Stojí to 8 hřiven (jako brambora, sakra). Nakonec si jdeme lehnout na zem do rohu, mezi kytky vypadající jako malý palmičky. Lavičky jsou totiž taky plný.

Je jedna ráno. Pod sebe dávám hoptriko a smrdící flísku a usínám. Jsou dvě ráno a budí nás policajti. Klasicky jako všude jinde. Sedět se tu může, ležet ne. Spát už vůbec ne. Jdeme se zkusit vsomrovat do tý čekárny. Padla i varianta místnosti pro matky s dětmi, ale to nevyšlo.

Platíme požadovanej obnos, babka probudí tři, jí asi nejmíň sympatický, spáče, nutí je si sednout a vítězoslavně nám ukazuje místo.

Sedíme s Karafem vedle sebe, tak ho pouštím si lehnout a lehám si nahoru na opěradla dvou těch sedaček co jsou sražený zády k sobě. Je to moc příjemný a měkký, jenom šířka je asi 40 centimetrů, tak jestli se budu mlet, tak spadnu buď Karafovi na hlavu, nebo na břuch jednomu dědulovi.

Jsou čtyři hodiny a začíná tu vřískat nějaká stará hysterka, že chlap polosedící vedle ní strčil nohy do jejího teritoria. Je úplně blbá, chlap se choulí jak to jde. Toto nakonec vyřešila ženská co to tu hlídá, rozsvítíla, všechny probudila a pro jistotu i seřvala, všem přikázala sednout, ještě jednou nás sprdla a je po spaní. Po nějaký době se mi daří opět nepozorovaně zalehnout na opěradla, Karaf je tím pádem maskován, tak leží taky, Fugas má pololežící polohu se zaseknutejma nohama o protější stěnu. Toto trvá jenom chvíli, protože jak začnou všichni nenápadně lehat, změrčí to zas ta hlídačka a procedura světla a seřvání se opakuje. Pak to pro jistotu opakuje každou půlhodinu. Pro mě to má za následek, že než mě zmerčí musím rychle dolů, zpravidla přišlápnout Karafa, protože ta by mě asi přizabila.

O půl sedmý to nevydržím a jdu na prohlídku nádraží a fotit. To mě trvá hodinu a po návratu jdeme zase na bramboru a pivo. Jediný co tu chybí je ten vlak. Je to divný, ale má zpoždění. Hodinu a půl. Karafovi se aspoň daří hodit konečně pohledy.

Cpeme se do vlaku, poprvý si můžeme sami vybrat místa. Beru hned buňku na začátku, u samovaru. Vlak jede z Moskvy. Naproti nám sedí taková otylá dvojka připomínající mi dinosaury. Ti žerou. Dežurnaja je mladá, pěkná a pro změnu i příjemná. Čili pozitivní změna. Fasujeme u ní povlečení za deset hřiven. Poprvý ležím dole. Taky příjemná změna. Kupujeme piva.

Složil jsem básničku, dí Fugas:

„Ve vlaku pijem Slavotiče. Do piče.“

Pivo se totiž zove Slavotič, ale to asi všichni pochopili. Usínáme. Přece jen noc na nádru nebyla zrovna posilující.

Máme sladkou kaši, nic jinýho, tak se tím cpeme. Dinosauři se probudili a žerou salám a sejra a vajíčka a chleba. Oni vůbec celou dobu buď žerou nebo spí. Taky na to vypadaj.

„Vyhlašuju krizovej stav, musíme něco sežrat. To ovšem přímo souvisí s druhým krizovým stavem…“ „…není co.“

Správně to Karaf pochopil. Děláme teda ještě pokus o jeden pudink. Když to vidí Fugas odchází do jídeláku. My jsme ještě vyhrabali ruskou třešňovou kaši, Dr. Oetkera a müsli od Slávy. Tak to mixujem.

Za okny je už dost dlouho rovina. Tady když ti uteče pes, tak ho ještě tři dny vidíš. No mazec.

Vracející a lehající Fugas si rozlehl svůj slovutný Hillary hrnek. Tak teď už vypadá nejen, že by byl na Everestu, ale že spadl i z Čhogori, nejpravděpodobněji Česenovým pilířem.

V Ternopolu se vlak rozjede a nechá na nástupišti asi deset lidí. Všichni z našeho vagónu. Tak se cpou hlava nehlava do jediných dveří, naskakuju v rozvázanejch pohorách poslední. Co bych tady skoro nahej a bez peněz a dokladů dělal vážně nevím.

Ve Lvově Karaf mizí a vrací se s pivama, vajcama na tvrdo, chlebem a nějakejma pirohama. Já kupuju za poslední prachy na nástupišti od jednoho dědy piva. Karaf odněkud vytáhl kefír a mne napadá, že bych mohl zkontrolovat stav účtu. Osmdesát kopějek.

„Tak za to se tady doopravdy můžu jenom vysrat.“ „A to ještě jenom někde.“

Přijíždíme pomalu k Užhorodu.

„Užhorod. To už jsme skoro i doma. To už je jenom hodina na Slovensko.“ „A potom ještě celý Slovensko…“ „No, a já ještě půl Český republiky…“

Žereme tedy a jedeme do deště.

24.07.2005 neděle

Budí nás dežurnyj, co v noci vystřídal tu holku. Jsme v Užhorodě. Je před čtvrtou ranní a mašinfíra to zpoždění stáhl. Taky na to měl celej den. Dávám kafe a takovou malinkatou pizzu, kterou mi i dokonce ohřejou. Jdu se vysrat. Těším se, že po skoro měsíci sraní na tureckejch hajzlech, si budu moct sednout. A taky že jo. Tak si to pochvaluju, jenom mi nejde do hlavy, proč se tady ty použitý papíry nesplachujou, ale opět hážou do kýble. Na těch tureckejch to je jasný, ale tady byl instalatér pravděpodobně inspirován Niagarou, to by spláchlo i Zlatý Stránky. No co, oni to musej vynášet.

Pomocí Karafa a sms jsme zjistili nějaký spoje a jdeme na autobusák. Jak je nádraží krásný, autobusák, kterej je asi tři minuty chůze, je hroznej. Je tu lékárna, kde prodávají vodku, není to teda první případ, pak nějaká herna kde prodávájí vodku, stánek kde prodávají vodku a restauračka kde prodávájí vodku. Kupujeme lístek do Košic, pak ho chceme měnit za lístek do Prešova, ale bus je už plnej, tak čekáme do 7:40, kdy se cpeme do stařičkýho Ikarusu. Bez toho, abychom ten lístek komukoliv ukázali. Odjezd si řidič posunul na 8:05. A už to hrkáme na západ.

Je tu jeden děda, co se mermomocí domáhá místa kam si koupil místenku, dav ho ale očividně nebere vážně, bo tady se na místenky nehraje. Dědek je zpacifikován a zticha.

Hranice. Řidič zastavuje a ptá se, jestli chce někdo kupovat nějakou kartu, či co. Nechce nikdo.

Ukrajinci jsou nějací rychlí, taky sedíme v Ukrajinským autobuse. Slováci už nikoliv. Prvně chcou po dvou lidech tu kartu. Ti ji samozřejmě nemají a nechápou, proč si to mají jako kupovat. Je to nějaký pojištění či co a Slováci si tím asi hlídaj příliv Ukrajinců k Slovenským doktorům. Asi. Řidič koulí očima, lomí rukama, pokládá hlavu do dlaní. Celnice jim nadává do Maďarů. Poměrně veselá chvilka J.

Jeden to běží, zase přes Ukrajinskou celnici, koupit. Máme vyložit autobus, vzít osobní věci a jít to vyložit na pult. Pro nás, jelikož jsme Češi, to znamená přinýst věci na pult, pokecat si s celníkem, přiznat povolenou jednu flašku vodky místo sedmi, co jich každej má, nějaký Belomorky a jdem se válet k autobusu. Ukrajince propíraj fest. Dochází nám sms od Vlasty, že právě vylezl z vany a chystá se požírat jelení svíčkovou a od Slávy, že už jede do Třebíče a veze mi můj třicetikilový batůžek. Paráda, nebudu muset čekat v Brně do pondělí.

Zase hodinky o hodinu zpět. Čekáme na Ukrajince, řidič jedný holce vrazil do ruky kupu pasů čtyř národů, tak ta teď vyvolává jména, strašně je komolí a rozdává ty passporty. Vypadá to jako nějakej školní vejlet.

V 10:30 jsme v Košicích.

V 10:50 nám jede bus do Bratislavy.

Toto cestování mi připomíná jízdu na plachetnici proti větru. Na Ukrajině jsme začali na jihovýchodě a přes sever jsme se zase dostali na jihozápad. Na Slovači to samý. Zkrátka přibližování se k domovu v jakýkoliv podobě, jakýmkoliv stylem. Po cestě kupujeme dva bramboráky abychom totálně nezhynuli hladem. V Bratislavě jsme skoro na čas, a to v 18:25. Jdeme na pivo.

„Hele, tady maj utopence za čtrnáct korun.“ „Tak to si dáme dva, jo dva, ten třetí nežere maso.“ „No jo, ale došel chleba.“ „Ten máme vlastní, utopence sem!“ „Chcete k tomu chilli?“

Karaf je na tom asi už závislej. Ještě do sebe na zdar akce lupnem každej panáka Soberano, což je Španělský brandy a pít se to dá. Venku mi Fugas ještě kupuje nějakou žemlu, to je v pohodě a v 19:30 nám jede autobus do Brna. Za ten každej solíme 160 Sk, borec nemá pětku zpátky, tak si ji nechává jako sponzorský dar. Hranicema jenom projíždíme, celník se na ty pasy ani pořádně nedívá. Mažeme to po dálnici a v soumraku je pomalu vidět Brno.

V 21:10 jsme v Brně. Letím si koupit lístek na vlak, ti dva jdou do Padowetza předobjednat mi pivo. Potkávám je ale už před nádrem, tak to je organizace. Fugas zrovna vyřizuje telefonát, má nabídku letět na Špicberky. V září. Do prdele, a já budu hnít ve fabrice. Kurva fix! Zasedáme za stůl a prolíváme se Starobrnem. Lupnu do sebe tři, loučíme se a utíkám na vlak.

To je takovej motoráček mongoláček, ale jede ten prímovní průvodčí, takovej veselej mlaďoch. Toho mám rád. Je 22:46 a kupodivu přesně se to rozjíždí. Staví to i v Troubsku, neklamné znamení toho, že se vracím z dalekých cest. Totiž, do Brna víceméně pravidelně jezdím od podzimu 1994 a v Troubsku to nikdy pořádně nestavilo. Ale vždycky, když jedu odněkud zdaleka (zpravidla v noci a tokovouto mrchou), tak to tu zastaví.

Dívám se na měsíc co je krátce po úplňku a má stejně krvavě oranžovou barvu jako osvětlení mizejícího Brna.

25.07.2005 pondělí

V Třebíči jsem čtvrt hodiny po půlnoci. Po devadesáti hodinách jízdy. Jdu domů a tam se nemůžu dozvonit na Hanku. Ona je totiž nedozvonitelná. Zvoním z vrchu, zvoním ze spodu, lezu na balkón v mezipatře a po parapetě ručkuju k oknu abych zjistil, že je zavřený, tak zase ručkuju zpátky. 20 minut mám zvonek zablokovanej sirkou. Po tom, co jsem se vrátil z vedlejší stavby s hrstí plnou kamínků, že se jako pokusím strefovat do našich oken, což při mé střelbě na cíl nebude zrovna jednoduchý, ji ještě zkouším prozvonit a daří se mi dostat ji z pelechu. Heuréka.

Za pět hodin mám být ve fabrice, asi to nestihnu. I kdybych chtěl. A já ani nějak nechcu.

Potom! V práci jsem zase jak Alenka v říši divů, ale to je standard. Ráno mi přichází veselej mail od Karafa, kterej začal bydlet u tý kámošky. Totiž, on měl kde bydlet, měl u sebe i klíče, ale nevěděl, kde to je. Samozřejmě to nemohl najít, napsal si sms o adresu. Po telefonátu Ještěra mu klekla baterka v mobilu, tak to zkouší na slepo a zkouší klíč snad do všech dveří, co tu jsou. Pak ho zachránila stará dobrá budka na penízky.

Holt, ty návraty, to nebývá jednoduchý.

Sedím tady před tím komplem a do internetového vyhledávače začnu vyklepávat slovo – Grossglockner.

Důvod je jasný:

„Only mountain can be better that the mountain!“

Je mi eumoiricky…

Pobřeží – Budva, Sv. Stefan

13. den – 11. 8. – středa

Jsme na místě!!! Sv. Stefan, luxusní letovisko (původně to bývala rybářská osada) je dnes určen pro vyšší kategorie, tzv. zazobance. Vstupné do pevnůstky – 6 eur. Tož to přepískli, takže tam nejdeme. Chceme si dát něco na jídlo. Buď nikde nic, nebo pro změnu šíleně drahé. Mám hladovou krizi, jsem protivná a naštvaná. Vracíme se do Bečiči, kde si na pláži dáváme burka (masového a sýrového). Byl odporně mastný, brrrr, ale hlad zahnal. Na dobré trávení ještě pivko. Já měla povoleno jen malé! To je ale zlej svět, coooo? Viď, Pájo! Prý po zkušenosti se mnou v Kotoru nemám na velké nárok a navíc prý nechtějí mít na svědomí moje utonutí ve vlnách Jaderského moře. Tak nevím, jestli to je starostlivost, nebo něco jiného…. 🙂

Ještě se chvílu smočíme v moři a pak návrat do kempu, převléct a vyrážíme do Budvy, vzdálené asi 3 km od Bečiči, na večeři. Cestou obdivujeme skákače bungee jumpingu. Vhodnou restauraci hledáme dlouho. Kluci chtějí zkusit rybu, mně je to celkem jedno. V první restauraci si dáváme jen pivo a kafčo. Kluci chtěli točené do půllitru, ale prý nemají sklenky, tak Pavel objednává točené do třetinky. (Teda aspoň si to myslí.) A výsledek – půllitrový lahváč :-o. No a mně donesli neoslazené kafe, brrrr, a ani jsem k němu nedostala sklenici vody, jak to správně má být. Nabídka jídla nic moc, takže budeme hledat dál. Bloumáme uličkama a asi po hodině courání se zastavujeme v restauraci Life. Mají lákavé venkovní cedule, ale „jelovnik“ na stole nic moc. Kluci mají zálusk na rybí masíčko. Číšník jim nakonec přinesl ukázat ryby ještě zmrazené, aby věděli, co si objednávají. Já si dám boloňské špagety (2,5 eur). Večeře (rybičky + brambory, chleba a malá zeleninová obloha) kluky přišla na 17,5 eur. Ryba prý byla místy dost přesolená, ale jinak vcelku dobrá. Zato moje špagety byly studené jako psí čumák. Po dobré (jak pro koho) večeři se couráme zpět do kempu. Cestou ještě koupíme meloun a uspořádáme večerní meloun party. Večer mám potíže se zapařenou zadnicí. Hrůza! To mám z těch mokrých plavek!

14. den – 12. 8. – čtvrtek

Snídaně klasicky z marketu a k tomu dojezení včerejšího melouna. Balíme a jdeme platit ke kempové „centrále“. Odbíhám ještě doplnit vodu a kluci jsou vyřídit úřední věci. Když se k nim blížím, vidíme na jejich tvářích široký úsměv. Copak??? Oznamují mi, že namísto 20 eur platili jen 10. Tož za 2 noci (1 stan, 3 osoby) nás to vyšlo 1,5 eura na osobu za noc. NO, SUPER! Dobrá cena! Šlapeme si to do Budvy na autobus. Kupujeme lístky do Podgorice (4 eur + 0,5 eur za batožinu). Kupodivu přijíždí na čas, takže v 10:40 odjíždíme a začínáme se vzdalovat moři.

V Podgorici jsme krátce po dvanácté a na vlakovém nádraží zjišťujeme vlak do Kolašinu. Jede ve 13:40 a také bez zpoždění. Roman šel zjistit cenu jízdenek, žena za přepážkou mu ji oznámila po zadání údajů do počítače, ale přišlo další překvapení. Když šel lístky asi po čtvrt hodině koupit, tak po zadání úplně stejných údajů mu jiná žena u jiné pokladny oznámila cenu asi o tři eura nižší – zajímavý systém :-). Dneska samá milá překvapení. Až na to, že nemůžu najít veřejné WC a zběsile běhám po celém nádraží, ale marně. Nakonec vběhnu do blízké restaurace, teda spíš putiky. Číšník je ňákej divnej. Dělá si ze mě legrácky, jenže vzhledem k jazykové bariéře moc nechápu. Vyznělo to, že tam sice toalety(u) mají, ale já tam nemůžu. Ale nakonec dostávám svolení, ruka ukazuje rovně. No ale ten úsměv při tom byl dost šibalský. Kupujeme ještě něco k jídlu, opět burek (0,80 eur), zeleninu a ovoce. Teď jenom nasednout do vlaku a vzhůru do Kolašinu. A už se zase kodrcáme ve vlaku, klasicky samý tunel, viadukt, most…. Vedle Romana sedí jakejsi pupkáč. Nejdříve Romana přesadí na protější sedačku, pak vyhodí nohy nahoru (i v botách) a lehne si na jeho bágl :-o.

V Kolašinu jsme kolem třetí hodiny. Míříme nakoupit do centra (asi 2 kiláky od nádraží). V městečku se snažíme zjistit, jak se nejlépe dostat do pohoří Komovi. Policajti nám radí, ať jdeme stopovat na Mojkovac, pak Berane a odtud na Adrijevicu. Cože??? To by byl pořádnej okruh! Tvrdí, že na vedlejší silničce směr Mateševo auta moc nejezdí a stop je beznadějný. Bohužel, měli pravdu. Během půlhodiny projeli jen tři auta a žádné nás nevzalo. V protisměru jede nějakej zazobanec. Zastavuje. Chceme ho přemluvit, aby nás hodil ke Komovům. Jenže on nechápe a pořád nám doporučuje místo k přespání u svých příbuzných. Odvézt nás nechce ani za peníze. Prý nemá čas. Po třičtvrtěhodinové chůzi a marném stopování rozhodujeme překopat plány. Najdeme si flek na spaní – tam někde na druhém břehu řeky a zítra budeme zdolávat kopečky kolem Kolašinu. Souhlasíme všichni. Brodíme řeku, nacházíme super plácek a utábořujeme se.

Vaříme OSUDNOU VEČEŘI – gulášovka s česnekem, salámem, těstovinami a jako chuťovku sýr koupený v Kotoru. Ta chuťovka byla velmi zrádná. Večer ještě hrajeme karty a se setměním jdeme spát. V noci mi je strašně zle a zvracím. Roman má zase silný průjem, že málem nestíhá doběhnout. Očista v řece to jistí. 😉

20.07.2005 středa

Po ránu kafe, vajca a v deset jdeme na trek k čelu ledovce Schelda. Neldelšího ledovce centrálního Kavkazu. Samozřejmě, pořád do kopce.

Po cestě zase jdeme pře vojenský ležení, tak se identifikujeme, ukážem hromadu papírů a razítek a po šutrech skáčeme k ledovci.

Je to hromada sněhu a ledu, z vrchu pokrytý vrstvou hlíny a kamení. Jak svítí slunce a odtává ten sníh, tak šutry s celkem slušnou kadencí zvrchu padají, tak se tu radši dlouho nezdržujeme.

Zase po šutrech zpět. Beru si skoro kilovej kámen jako těžítko do fabriky a nabírám z řeky Scheldy písek. Nevím proč, v mapě je psaná jako Shkhelda. Kousek před vojenskou kontrolou čekám na ostatní, akorát vidím dva vojáky jak s dalekohledem mizí za kamenem s cílem pozorovat nějaký ženský, co sem dorazily z tábora a teď se tam někde opalujou. Holt to maj kluci těžký. Ale ne nejhorší. Tak si ještě vyfotím housenku a vojáka. Toho tajně, oni nějak nechcou. Housenky jsem se taky neptal.

Sláva chvíli toho borce přemlouvá, ať mu jako zapózuje, ale ne. Asi se bojí, že by mu ukradl duši. Nebo spíš, že by dostal pojeb.

Nějak mi lupe v botě. Ta podrážka sice drží, ale ďoura se zvětšuje. Na funkci to vliv nemá. Ale sere mě to. Jinak, i přes to, že jsem sem táhl malou tubu s krémem a ani jednou je nekrémoval, tak mám furt sucho.

Jdeme se nažrat do šašlikárny, tentokrát si dávám pečenou Kuricu s fritovanejma bramborama. Konečně maso. Po dvaceti dnech. Ty vole. Neuvěřitelný… Kdosi si dává ten můj objev Žuljen, dokonce i Karaf, kterej houby normálně nejí. Pitomý je, že baba ho za stejný prachy udělala tak polovičku.

Protože je hic, tak se prolejváme pivama. Přichází osm ruských alpinistů a jedna alpinistka. V trati byli patnáct dní, taky na to vypadaj, stotřiceti litrový batohy, stavební helmy, no pohoda. Furt žerou a už po první sklince domácího vína se začnou motat a shazovat sklo ze stolu. Klasika.

V base campu se uz pomalu balím na zítřejší cestu, spát budu jen v tenkým cestovním spacáku. Karaf letí do Elbrusu koupit pohledy a vodku Prijut 11. Na etiketě je ten barák ještě než vyhořel, vypadá to jako z nějaký sci-fi. Nakonec bere těch vodek sedm. Baba už o pětku přidražila, tak má asi radost, potvora. Pavla dělá bramboráky z pytlíku, tak žereme. Sice to je zase něco instantního bramborovýho, ale tentokrát to má chuť.

Vrací se nám Mirka, která ten Elbrus nakonec dala. Takže je čtrnáctá. Jediná žena od nás. Takže 73,7 % úspěšnost. Pěkné. A ještě jsem dostal kámen. Nějaká vyvřelina nebo co to je za asfalt z 5500 m.n.m.

Poslední pochlastávání. Probíhá několik Putinek s percem a stává se tu z toho docela slušná kalba. Zevnitř řvou místní melodie a nějaká disco hudba. Nemůže to dopadnout jinak, než že tam končíme. Já tam jsem doslovat odvlečen Vlastou. Tam se maskuju v kuchyni, žeru jim tu nějaký pirohy a konzumuju vodku. Místní mládež má radost z technorytmů, my zase z místní hudby. Tak to Osman, kterej se vžil do role DJ, všelijak mixuje. Posilněn několika pivy a podobným množstvím vodky tancuju kozáčka. Už to není co bejvalo, dejchat nemůžu, ale úspěch to je plný. Radši se pakuju.

Potom se mě kdosi slovensky ptá, jestli tancuju v nějakým souboru.

„Ne, jenom když su ožralej…“

Karaf si našel novou kamarádku Renatu, tak se věnuje jí a já se tím pádem můžu věnovat jeho pivu. O půlnoci padám do komatu.

21.07.2005 čtvrtek

Vrací se Karaf. Jsou čtyři hodiny ráno. Nedopadl tak zle, páč docela dost lidí kalilo nonstop. Taky na to teď vypadaj. Vstáváme netradičně v sedm, dobalujeme, naposledy fotíme, poslední panák s Osmanem a cpeme se do busu, kterej nás vyhodí v Piatigorsku.

V 8:30 vyjíždíme. Je děsný vedro. Po cestě jedeme přes jednu policejní gajku, to je v pohodě, pak tři policejní kontroly. Prvnímu stačí čtyry piva, druhej je zmrd a chce úplatek 200 $, nebo že prej naloží řidiče a odveze do Nálčiku na krev. No zmrd, prostě. Poslední kontrola v pohodě, to nechcou dokonce ani ty piva. Jet přes rusko autobusem s jinou espézetkou než místní bych teda už nechtěl. Čůráci.

Kolem nás lítaj žigulíci, co tu mají zase jednu Ruskou zvláštnost. Mají kouřový skla. Všechny. Čili včetně předního. Vypadá to dost vesele. Kouřový skla si dávaj i na Gazíky a Uazy. To vypadá ještě veseleji.

V Piatigorsku lítáme tři hodiny po tržnici kde mají všechno od sejrů, kazet, cívek až po televize a ledničky, myslím, že by tu šel sehnat i tank, sháním to námořnický triko, je poslední, je mi dlouhý jak sviňa, ale za 220 rublů se nedalo nevzít. Fugas kupuje policejní tílko (to má červený pruhy) za stovku. Ještě kupuju tři flašky vodky, nějaký cigára – papirosy belomorky. Dáváme s Vlastou supr šašlik za 40,-. Vegetarián Karaf si kupuje chleba. Ještě beru pitnej režim do vlaku, čtyři flašky vody a jeden Sprite, jak to doma nepiju, tak tady mě to v tý lednici úplně nalákalo.

V obchodech mají takovej systém, že člověku seberou tašku, dají do skříňky, člověk vyfasuje číslo a jde. Po zaplacení se to vrací. Zkrátka se tu krade co jde.

Jdeme ještě mrknout na sochu Lenina, ten je tady taky nesmrtelnej. Teď se podstavec hodí maximálně tak jako trenažer pro mládež na skateboardech, jeden si tu za chvilu rozbije držku s takovouto. Za Leninem hoří věčnej oheň z takový trubky, která by šla zakrýt víčkem od ešusu. A bylo by po ohni. To by mě ale asi popravili na místě. Do třetice tu je několik pamětních desek hrdinům boje, někteří ještě neumřeli, ale desku i s místem na datum úmrtí tu mají. Na procházku sem asi nechodí.

V 15:00 se loučíme s osazenstvem busu a ti odjíždí kamsi do prdele. Teda domů. A my jdeme na vogzal, neboli nádraží. Jde se furt rovně, každej koho se ptáme mává rukou, že jako rovně, sakra to je štreka, holt Rusko. Rusko je bolšoe. Rusko je velké. Karaf píše pohledy, já jdu ještě koupit šest litrů vody.

Máme lístky na plackartu do Charkova za 600 rublů jeden. Ve vlaku ještě platíme 40 rublů za povlečení. Dežurnaja je mladá pěkná holka, ostatně jako skoro všechny v týto soupravě, ale tváří se jak kakabus a nechce s námi komunikovat. Pojezd, neboli vlak odjíždí v 16:09, zase na čas. Konečná je v Minsku. Tentokrát jsme pohromadě a v jedný buňce, to je fajn. Jsme zkušenější, tak máme kafe, čaje, instantní věci co jsme posbírali po lidech v základním táboře, půjčil jsem si i hrnek a Karaf táhne ešus.

Fugas vybíhá pro pivo, baba ho sprdla jaký že chce, on že studený, ona jestli světlý nebo tmavý, on že tři stejný, ona tři stejný nemá, tak mu něco vrzla a bylo.

Ve vlaku je teplo, holý nohy trčí do uliček, jsme sice na kraji, ale protože se vylýzá jenom jedněmi dveřmi, musíme vždycky přes celej vagón. Když člověk vleze do druhýho vagónu a vyleze tam, tak ho dežurnaja sprdne. Moc se tu s tím neserou.

Fugas jde zase pro pivo, tentokrát se vrací s jeden a půl litrovou petkou, že chtěl velký J.

Mažeme to do noci. Vaříme pudink na ráno, aby stačil ztuhnout, drobíme do něj zbytky medovníku. Dojídáme chalvu. Nad námi je obrovskej brutální úplněk, nebo spíš něco, co bude brzy úplňkem.

22.07.2005 pátek

Třese se mnou dežurnaja, aspoň usmát by se mohla, že jsme jako na hranicích. Je půl sedmý. Velká hodinová ručička putuje o jednu otočku zpět, přejíždíme časový pásmo. Na Ukrajinu. Tak si tedy dáváme Ukrajinský časy, Karafův telefon si dává čas Kuvajtskej.

Celníci. Vyplňujeme tranzitní kartičky pro Ukrajinu a odevzdáváme ty ruský. Imrvére tu hraje rádio. Proboxovávám se na záchod, kterej je pořád blokovanej nějakejma hygieny chtivejma ženskejma. Pak zase kontrola. Borca zajímá hlavně kovová flaška na vodu a čelovka.

Snídáme ten pudink, kterej stejně neztuhl, oproti včerejšku jenom vystydl. Jako psí čumák. Vařím si caro. Naproti nám sedící bělorusi nám dávájí pirožky s kartopflem a okurku. Supr snídaně.

Jedeme Ukrajinou. Jedna baba se nám nenápadně sápe po Rexlexu, no čumí na to jak spadlá z višně. Za prvý na latinku, za druhý na ty fotky. Dobře jí tak. Já už mám přečtený všechno, co mi přišlo pod ruku, Reflex, Everest, Epocha, 21. století, všechno. Usínám.

A jsme v Charkově. Je 13:02, zase jsme přijeli na čas. Neuvěřitelný. Do Užhorodu už nic přímýho nejede. Tak bereme první vlak tím směrem. Na lístky jsou hrozný řady. Fugas to zkouší u různých okýnek, Karaf stojí frontu, já hlídám batohy. Když je Fugas u okýnka, tak to baba zavře a pošle ho vedle. Tak jde vedle, dostane se k okýnku a baba zavře zase. To už je dobře nasranej, jde ke třetímu a na řadu se dostává stejně s Karafem co stojí u čtvrtýho. Jedeme do Kyjeva. Expresem. První třídou. Za 200,-.

Jdeme nakoupit nějakou vodku. Nacházím Army shop, tak tam jdeme zkusit ty trika a pily. Nemaj, neznaj, netušej ale posílají nás do druhýho kšeftu. Jdeme na metro. To se sestává z díry do země, strašně rychlejch eskalátorů (ožralej bych z toho nevystoupil), okýnka, kde se prodávaj plastový kolečka, jedno kolečko, jeden vlez do placenýho protoru a dělej si tam co chceš a jak dlouho chceš. To je dobrý. Procházíme takovejma chytačema neplatičů, přesně jak bylo v seriálu Jen počkej, zajíci, kde to toho vlka vždycky chytlo za ocas. Dole ruský vagóny, jako kdysi v Praze, takže žádná změna. Je pátek, špička, tak to je masakr. Jedeme dvě zastávky, přestup, další dvě a jsme tu.

Army shop po chvíli doopravdy nacházíme, ale je to spíš takovej butik s maskovanejma hadrama, buzolou a americkou baterkou. To nás spíš zaujal krám s vodkou na protější straně ulice. Já kupuju flašu, Karaf tři a zase do metra. Po cestě Karaf vystupuje a jde mrknout na trh s nadějí, že to triko přece jen někde sežene. My jedeme na nádraží, kde končíme v krámě s vodkou.

Na nádraží si dávame pivo a kafe, kafe je zas takový malý, připravovaný v džezvě a silný jak sviňa. Vlak stojí na nástupišti, Karaf nikde, tak jdeme omrknout situaci. Před vagónem stojí dežurnyj, místo modrý uniformy má fialovou a zrovna ho drbe vedoucí soupravy za to, že je nedostatečně upravenej. Uvnitř jsou střídavě kupéčka po třech a po šesti lidech, pohodlný křesílka, uprostřed stůl, dvě televize, klimatizace, koberec, no hotovo. Sedíme rozházeně, ale nakonec se Fugas mění s jedním vojákem, tak jsme vedle sebe. Letím pro Karafa, ten tam už poměrně nervózně vyhlíží, na sobě pruhovaný námořnický tílko, v báglu ještě triko s dlouhým rukávem, no září spokojeností.

V tašce s pitným režimem nám zbyla už jen flaša vodky. Veselé… Do Kyjeva, hlavního města Ukrajiny, přijíždíme opět na čas, v 22:17. Je tu obrovský, moderní, upravený, čistý a pěkný nádraží. Vlak do Lvova bychom tak tak stihli, kdyby nebyly volný už jen dvě místa. Tak pojedeme zítra do Užhorodu. Máme 11 hodin čas. Ale zase máme plackartu, která stojí třetinu peněz na dvounásobnou vzdálenost. Jedeme za nějakejch 50 hřiven. Dřív než autobus od cestovky už ale v Brně nebudeme. Nevadí.

Ještě jsme zkoumali možnost jet do Čopu. Jenže si nemůžeme vybavit, kde je. Jsme tu tři. Jeden světaznalej, jeden evropyznalej, jeden něco mezi a ani jeden si nedokážeme uvědomit, kde je Čop. Kurva.

Tak jdeme na jídlo. Pečená brambora v alobalu, po rozříznutí nakydaná máslem a sejrem, rozmatlaná a se salátem za 8 hřiven. Ač to něčím připomíná ty naše kaše co jsme žrali tři tejdny, je to dobrý. Dávám si dvě. Karaf taky. Je tu na vybrání asi osm druhů salátů, tak si dávám jinej, a on to je nakrájenej párek s kečupem. Supr, mám maso.

17.07.2005 neděle

V osm ráno stále ještě prší. V noci tu mlátily blesky, lítalo to horizontálně z jedný morény na druhou, do toho řezaly hromy, jednu chvíli jsme se nacházeli v epicentru bouřky jak prase. Tuším, že se dnes nikam nepude.

„Dneska se nikam nejde, prší.“

Jak kdybych to nevěděl. Vstávám v deset a leje. Vstávám ve dvanáct a leje.

Jen v trenkách letím na záchod, hrozná zkušenost. Jsou dvě a leje. Všechno jsme sežrali, teda kromě tří kaší, protože vařit v apsidě plný cepínů, maček a lan se nám teda moc nechce. Nechce se nám vůbec. Jsou tři a začíná nám hrabat.

„Už neprší.“ „Jak jsi na to přišel?“ „To jenom kape ze stromů.“ „Tady žádný nejsou.“ „To neznemaná, že z nich nemůže kapat.“ „Ale zpívaj ptáci.“ „Tady jsou ptáci?“ „Jo, kafky.“ „Kafčata, vole.“ „To jsou malý kafky.“ „To jsou zase kafkátka vole.“

Je pět a leje. Svítí slunce a leje. Začíná hřmít. Řešíme podstatu čtyřiašedesátkový soustavy. Porůznu taky spíme a máme hlad. A leje. Kdybych ráno nešel na ten záchod, tak jsem se odtud ještě nedostal.

„Vidím modro! 2 x 3 metry. A vedle toho modra je mrak, z kterýho na nás prší.“ „Mám rád modro. Šmoulové. To jsou svině.“ „Mám kamaráda a ten neměl rád lečo a ninja želvy.“ „Lečo je dobrý.“ „Ninja želvy byly taky v pohodě.“

No, hrabe nám už docela dost.

„Myslíš, že Leonardo měl něco společnýho se šmoulama?“ „Kterej Leonardo. Di Caprio nebo Da Vinci?“ „Ne vole, želva!“ „Tak to nevím, ninja želvy jsem viděl jen jednou a nějak to ve mně nezanechalo nějaký citový zachvění.“ „Kristepane. Citový zachvění…“

Komunikace s inženýry je věc složitá. Kor, když jim hrabe. Svítí slunce a prší. Už 21 hodin. Teda, 21 hodin prší, slunce do toho svítí stěží pět minut.

„To už je lepší v lágru, tam máš aspoň ty svý 2 x 3 metry.“ „Nebo v nemocnici. Tam máš chleba.“

Večeříme. Žvýkačky.

„Na, dám ti dvě. Ať se pořádně najíš.“ „Kurva, to je bez cukru!“ „Kolik je hodin?“ „Šest.“ „Tý jo, to za chvilu půjdem spát.“ „Mám plnou hubu žvýkaček a hlad mám furt.“ „To jo, nemáš ještě jednu?“ „Když je sežereme teď, tak nebudeme mít co žrát další dva dny.“ „Máme ještě kaši.“ „No právě…“

Načež lezeme ven a děláme kaši s chilli. Čaj. Karaf vysomroval vitacit, tak v čaji plavou mezi kusy rozkašených instantních brambor ještě kusy vitacitových hrudek. Začíná pršet. Teda, ono ani pořádně nepřestalo.

Přichází na pokec Rusáci, baba zmalovanej ksicht jak kdyby šla na námluvy, druhá jde v lezečkách, no skvadra jak cip a že jdou zítra na Jantugan. Tihle? Lezeme do stanu a zase se bavíme o jídle. Vysnívám si řízek velikosti lopaty. Tuto představu mi trochu degraduje přítomnost vegetariána, tak nakonec chci cokoliv. Hlavně velikosti lopaty! Asi uškrtím toho kamzíka.

18.07.2005 pondělí

V osm ráno je modroha. Taky to je, po pětatřicetihodinovým dešti, žádoucí. I přes noční slejvák byla pořád slyšet kytara. Buď už mám halucinace, nebo to jsou fanatici. Letím se vysrat k takový srací skalce. Když zaujmu polohu ozve se za mnou:

„Je tu ale nasráno, co?“

A on tu kousek za mnou sere maskovanej Goráč. He he. To má štěstí, že jsem nezačel srát před něj, protože jsem ho absolutně nezaregistroval.

V 9:30 odcházíme do sedla Koiavganaush. Tím ladně přejdeme do doliny Adyr-su. Jantuganští Rusi ještě nevyrazili, pitomci. Teď jsme někde v 2600 metrech. Sedlo má 3572 metrů. Už nástup na morénu dává tušit, že to veselohra nebude. Dole otáčí Goráč, kterej se ještě necítí úplně v pořádku a Richard. Ten to otáčí i s půlkou Slávova stanu a jídlem.

Moréna je fakt brut. To co jsem uviděl na vrcholu snad ani radši popisovat nebudu. Sodoma.

Vlečeme se pořád vzhůru, před náma hopká Petr s kamerou, kterej chytl druhej dech, čili laplo mu to pod kotlem jak on říká.

Když si tak konečně sedíme na ledovým platu na šutrech, ozve se rana jak z děla a nad našimi hlavami vyprskne z hřebene kamenná lavina. Rotující šutry letící tak stokilometrovou rychlostí kolem našich hlav jsou zajímavou podívanou, radši se ale skrčím za ten největší šutrák co tu je.

Potom po ledě, to už jsme pod sedlem, poslední výšvih, dost dlouhej. Neberu si mačky, nicméně to byla chyba, protože sníh zvolna přešel v led. Tak traverzuju na skálu, to je zase spíš hromada šutrů, která u sebe drží jenom na dobrý slovo. Lezu doslova jak laňka (dá-li se toto říct o pětasedmdesáti kilovým chlapovi s pětadvaceti kilama na zádech), bojím se, že to se mnou celý ujede. Tím pádem by to docela solidně pohřbilo většinu naší výpravy co leze pode mnou. Ti si vesele ťapkaj v mačkách.

V sedle jsme na brutální převěji, která jde bohužel obejít, takže žádný akční slaňování nebude. Dolů jdeme za sebou, křižujeme svah, kterej má dobrejch 65° sklon. Nácvik brždění cepínem si prodělala jenom Pavla, která nějako ujela a třicet metrů se to snažila zastavit.

Potkáváme pár Rusů horolezců. Po sněhu po prdeli a později po nohách po trávě se dostáváme na takovou nakloněnou rovinu, kde budeme spát. Jsme zase v cca 2600 metrech. Tož veselej den to byl.

Slunce se schovává a začíná foukat. Bude s námi spát i Sláva, jehož polovina stanu je teď už někde v base campu.

Vaříme kaši kterou jsme ušetřili z rána, protože nám Vlasta daroval polívku a Fugas rozinky. Teď jsme ještě dostali tatranku a od Pavly chleba se sejrem z nějaký tuby, tak to jde. Co je férový, že ani ostatní už nemaj co žrat. No, je to na houby, protože tím pádem nejde od nikoho somrovat. Dneska jsme už měli být v základním táboře, ale ten propršenej den nám to holt natáhl.

Děláme litry čaje což má za následek to, že v noci chodím pořád chcát.

19.07.2005 úterý

Budí mne Karaf se Slávkem fotící ranní inverzi. Brzo ráno nás opouští Mirka s Vlastou. Mirka se chce ještě jednou pokusit o zdolání Elbrusu. Vlasta z toho moc nadšenej není, ale nakonec udělá vše pro to, aby ji to nějak usnadnil. Začíná tím, že jí to dovolil. A teď ještě ji bude dělat společnost do base campu a pak se asi ještě zúčastní transportu pod stěnu. Mě se nechce vstávat vůbec. Vymrčuju si čaj do stanu a posléze i úplně poslední jídlo. Kaši s chilli. Pod námi se v několika patrech povalují mraky, tož si teda taky něco nakonec vyfotím. By se neřeklo, že nemám smysl pro umění, pche.

Potom balíme a valíme z kopca dolů, do údolí Adyr-su. Mezi krávama s chlupatejma ušima, bejkama, kolem tábora na cestu a podél řeky údolím. Během dvouhodinové poměrně rychlé chůze míjíme pět takových dřevěných přístřešků zvláštních jenom tím, že by šly eventuelně použít jako bivak při výstupu či sestupu. Jsou po cestě po čtvrtinovejch úsecích, dobrý. Cesta jinak poměrně nudná, hory vidět nejsou, jsme v lese, je hic a už abychom tam byli. Cestou pokouším stopovat i bez toho, že bych měl u sebe nějaký prachy, ale ty tři auta co kolem projely na mne totálně pečou.

Docházíme k výtahu pro auta. Silně mi to připomíná výtah na hrázi Orlické přehrady pro lodě. Tady by byla ta cesta tak příkrá, že sem radši hodili dvě kolejnice, plošinu a lano a ono to funguje.

Kontrola povolení a jdeme vedle po schodech. Napočítal jsem jich 321 plus nějaký upadnutý, nějaký skalní výstupky, prkna a tak.

Docházíme na hlavní silnici u Baksanu. Shodou okolností celý naše lanový družstvo jde do obchodu, ostatní na stopa. Kupujeme klasicky chleba, vajíčka, piva, sýr a chalvu. Když sedím před magazinem a piju pivo vidím, jak ostatní nastupují na korbu Gruzavika. Honza se rozhoduje taky pro nákup chalvy, tak jde dovnitř a hned na babu spustí:

„Kolik stojí kilo?“

Babě zazáří oči a začne to rvát na váhu.

„Ne, ne, chcu vědět za kolik je kilo.“

Baba pokračuje. Vkládá se do toho Sláva.

„Skolko kilo?“

Baba pochopila.

„Třicet ruble.“ „Dvě kila!“

Domlouváme cenu s jedním borcem s Uazem do Elbrusu, rveme se tam dozadu čtyři a jedeme. Mladej je nějakej nevybouřenej závodník, zatáčí vždycky až v momentě, kdy se skoro převracíme do škarpy, no, vůbec s tím dělá psí kusy. V kempu stavíme stan, žereme a vegetujem. Přichází šest Čechů který nevíme kam zařadit.

„Jdete z Elbrusu?“ „To vypadáme tak euforicky?“ „Ne, spíš zklamaně.“ „To jsme unavení z vlaku.“ „Nekecej, vždyť tam se tři dny jenom leží…“

Si asi mysleli, že jsme sem byli dopraveni busem, nebo co. Másla.

Vyměňujeme ještě 50 $, ať můžem v Piatigorsku nakupovat. Zálusk máme hlavně na ty pruhovaný vojenský trika, kapesní pily a ty šátky co nosí místní vojáci. A když už jsme při penězích, dáváme chičin a pivo. Pro pivo si jdeme, na chičin čekáme hodinu.

Pro změnu přijíždí pět Slováků na motorkách. To je veselá parta. Aspoň. Zjišťujeme, že z Kudrnovců na Elbrus nevylezl nikdo. Tak to otočili a jeli na trek co jsme šli teď my, ale z druhý strany. V dešti nechrápali, ale šli, načež promokli, zmrzli, vzbouřili se a vymohli ještě jeden pokus o Elbrus. Na treku zůstal jenom Roko se čtyřma babama. Ze zbytku to napodruhý dala tak polovina lidí. Zbytek teď nasraně sedí v hospodě a hledá neexistující viníky svých neúspěchů.

Dáváme druhej chičin, každej po dvou, a na ty čekáme 75 minut. No hotovo, todlencto. Kus těsta ze sejrem a člověk na to čeká celej večer. Všude v baru se válej sušený ryby, ostatně jako kdekoliv tady. Líbí se mi ale, že když člověku nerozumí, pustí ho klidně do kuchyně, aby rukama nohama ukázal co chce. Takže za barem je každou chvíli někdo a Ivan teď v kuchyni dělá langoše. Jsem přežrán, je mi blbě, je půlnoc, jdu spát.