Černá Hora – 16ti denní putování (díl 6.)

0
403
Budva

Pobřeží – Budva, Sv. Stefan


13. den – 11. 8. – středa

Jsme na místě!!! Sv. Stefan, luxusní letovisko (původně to bývala rybářská osada) je dnes určen pro vyšší kategorie, tzv. zazobance. Vstupné do pevnůstky – 6 eur. Tož to přepískli, takže tam nejdeme. Chceme si dát něco na jídlo. Buď nikde nic, nebo pro změnu šíleně drahé. Mám hladovou krizi, jsem protivná a naštvaná. Vracíme se do Bečiči, kde si na pláži dáváme burka (masového a sýrového). Byl odporně mastný, brrrr, ale hlad zahnal. Na dobré trávení ještě pivko. Já měla povoleno jen malé! To je ale zlej svět, coooo? Viď, Pájo! Prý po zkušenosti se mnou v Kotoru nemám na velké nárok a navíc prý nechtějí mít na svědomí moje utonutí ve vlnách Jaderského moře. Tak nevím, jestli to je starostlivost, nebo něco jiného…. 🙂

Ještě se chvílu smočíme v moři a pak návrat do kempu, převléct a vyrážíme do Budvy, vzdálené asi 3 km od Bečiči, na večeři. Cestou obdivujeme skákače bungee jumpingu. Vhodnou restauraci hledáme dlouho. Kluci chtějí zkusit rybu, mně je to celkem jedno. V první restauraci si dáváme jen pivo a kafčo. Kluci chtěli točené do půllitru, ale prý nemají sklenky, tak Pavel objednává točené do třetinky. (Teda aspoň si to myslí.) A výsledek – půllitrový lahváč :-o. No a mně donesli neoslazené kafe, brrrr, a ani jsem k němu nedostala sklenici vody, jak to správně má být. Nabídka jídla nic moc, takže budeme hledat dál. Bloumáme uličkama a asi po hodině courání se zastavujeme v restauraci Life. Mají lákavé venkovní cedule, ale „jelovnik“ na stole nic moc. Kluci mají zálusk na rybí masíčko. Číšník jim nakonec přinesl ukázat ryby ještě zmrazené, aby věděli, co si objednávají. Já si dám boloňské špagety (2,5 eur). Večeře (rybičky + brambory, chleba a malá zeleninová obloha) kluky přišla na 17,5 eur. Ryba prý byla místy dost přesolená, ale jinak vcelku dobrá. Zato moje špagety byly studené jako psí čumák. Po dobré (jak pro koho) večeři se couráme zpět do kempu. Cestou ještě koupíme meloun a uspořádáme večerní meloun party. Večer mám potíže se zapařenou zadnicí. Hrůza! To mám z těch mokrých plavek!

14. den – 12. 8. – čtvrtek

Snídaně klasicky z marketu a k tomu dojezení včerejšího melouna. Balíme a jdeme platit ke kempové „centrále“. Odbíhám ještě doplnit vodu a kluci jsou vyřídit úřední věci. Když se k nim blížím, vidíme na jejich tvářích široký úsměv. Copak??? Oznamují mi, že namísto 20 eur platili jen 10. Tož za 2 noci (1 stan, 3 osoby) nás to vyšlo 1,5 eura na osobu za noc. NO, SUPER! Dobrá cena! Šlapeme si to do Budvy na autobus. Kupujeme lístky do Podgorice (4 eur + 0,5 eur za batožinu). Kupodivu přijíždí na čas, takže v 10:40 odjíždíme a začínáme se vzdalovat moři.

V Podgorici jsme krátce po dvanácté a na vlakovém nádraží zjišťujeme vlak do Kolašinu. Jede ve 13:40 a také bez zpoždění. Roman šel zjistit cenu jízdenek, žena za přepážkou mu ji oznámila po zadání údajů do počítače, ale přišlo další překvapení. Když šel lístky asi po čtvrt hodině koupit, tak po zadání úplně stejných údajů mu jiná žena u jiné pokladny oznámila cenu asi o tři eura nižší – zajímavý systém :-). Dneska samá milá překvapení. Až na to, že nemůžu najít veřejné WC a zběsile běhám po celém nádraží, ale marně. Nakonec vběhnu do blízké restaurace, teda spíš putiky. Číšník je ňákej divnej. Dělá si ze mě legrácky, jenže vzhledem k jazykové bariéře moc nechápu. Vyznělo to, že tam sice toalety(u) mají, ale já tam nemůžu. Ale nakonec dostávám svolení, ruka ukazuje rovně. No ale ten úsměv při tom byl dost šibalský. Kupujeme ještě něco k jídlu, opět burek (0,80 eur), zeleninu a ovoce. Teď jenom nasednout do vlaku a vzhůru do Kolašinu. A už se zase kodrcáme ve vlaku, klasicky samý tunel, viadukt, most…. Vedle Romana sedí jakejsi pupkáč. Nejdříve Romana přesadí na protější sedačku, pak vyhodí nohy nahoru (i v botách) a lehne si na jeho bágl :-o.


V Kolašinu jsme kolem třetí hodiny. Míříme nakoupit do centra (asi 2 kiláky od nádraží). V městečku se snažíme zjistit, jak se nejlépe dostat do pohoří Komovi. Policajti nám radí, ať jdeme stopovat na Mojkovac, pak Berane a odtud na Adrijevicu. Cože??? To by byl pořádnej okruh! Tvrdí, že na vedlejší silničce směr Mateševo auta moc nejezdí a stop je beznadějný. Bohužel, měli pravdu. Během půlhodiny projeli jen tři auta a žádné nás nevzalo. V protisměru jede nějakej zazobanec. Zastavuje. Chceme ho přemluvit, aby nás hodil ke Komovům. Jenže on nechápe a pořád nám doporučuje místo k přespání u svých příbuzných. Odvézt nás nechce ani za peníze. Prý nemá čas. Po třičtvrtěhodinové chůzi a marném stopování rozhodujeme překopat plány. Najdeme si flek na spaní – tam někde na druhém břehu řeky a zítra budeme zdolávat kopečky kolem Kolašinu. Souhlasíme všichni. Brodíme řeku, nacházíme super plácek a utábořujeme se.

Vaříme OSUDNOU VEČEŘI – gulášovka s česnekem, salámem, těstovinami a jako chuťovku sýr koupený v Kotoru. Ta chuťovka byla velmi zrádná. Večer ještě hrajeme karty a se setměním jdeme spát. V noci mi je strašně zle a zvracím. Roman má zase silný průjem, že málem nestíhá doběhnout. Očista v řece to jistí. 😉

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno