Třetí soutěžní článek ze soutěže s nakladatelstvím DharmaGaia
o knihu Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné
putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice
Jistě si každý vzpomene na svůj první opravdový trek. Moje zkouška ohněm byla v Rumunsku na Paringu. Bylo nás několik nadšených bláznů, slovo dalo slovo a tak se jelo. Nevěděli jsme vůbec nic, snad jen to, že jedeme do Petrošani s přestupem v Simerii. Byli jsme omámeni různými cestopisy z webů a Karpatskými hrami. A to je asi tak všechno. A já ještě měl z webu barevně vytištěné mapy, tak jsem se jmenoval do pozice vůdce.
Všechno probíhalo hrozně rychle, najednou jsme byli před nádražím v Petrošani, ani jsme se nerozkoukali a už jsme seděli v minibusu, který jsme za chvíli vyměnili za lanovku. Na konečné přišlo první dilema. Oběd. Co se bude vařit. Aha. Tak vařit se nebude. A to asi v poledne vůbec nikdy. Hmm, co mám vlastně v batohu. No bylo toho tam tolik, že jsem ještě něco dovezl domů, však jsem také celou cestu na ten těžký batoh nadával.
Tento článek je ze soutěže o knihu:
Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice
Loď Endurance zamrzla v lednu 1915 v ledových polích antarktického Weddellova moře, po deseti měsících ji ledové kry rozdrtily. Ernest Shackleton a jeho posádka 27 mužů zůstali 850 mil od nejbližší základny. Nastal čas tvrdých zkoušek a utrpení…
Brilantně napsaná kniha novináře Alfreda Lansinga je uznávaná jako naprosto úplný popis osudné plavby Endurance. Toto ohromující vyprávění o přežití Shackletona a všech dvaceti sedmi mužů více než rok na ledem pokrytých antarktických mořích označil Time za „definici hrdinství“. Český překlad vychází u příležitosti Mezinárodního polárního roku. Váz., asi 280 str., originální fotografie, mapy a ilustrace, asi 350 Kč.
„Shackleton se stal mým hrdinou.“ (Reinhold Messner)
První večer jsme tábořili kousek od jezírka, na druhé straně hřebenu. Bylo to bezva. Večerní koupání v křišťálové, leč děsně studené vodě. Jen ta děvčata překážela k sundání plavek. Nebo my překáželi jim? Asi jsme měli plavky zapomenout doma.
Konečně první teplé jídlo, první noc pod stanem a ráno. Ráno byly Pepovy boty v tahu. V noci to tu venku dost šustilo, asi medvěd. Vlastně ne medvěd, ale botožrout. Fakt nechápu, jak všichni v klidu hledali Pepovy boty, nikdo si nelámal hlavu s tím, jestli je najdeme nebo ne. Když tak půjde asi bos, no. Já jsem zabodoval a boty nakonec našel. Měly sice malý defekt, ale čert vem ztracené tkaničky, hlavně že jsou boty a v batohu někde provázek. Každou další noc už byly boty, i smrad, ve stanu.
Druhý den pršelo, mlha, že by se dala krájet a rybníček Brčálník nikde. Z hlavního hřebene jsme to po chvíli uhnuli dolů, k nějakým jezerům. Cesta byla znatelná i v mlze, značky vidět nebylo. Ale podle mapy jsme šli správně. Mlha se rozplynula a mi byli hluboko v údolí pod nejvyšší horou Paringu. Potůček, jezero, ohníček, pohoda.
Druhý den odpočíváme, necháváme stany u jezera, vracíme se nalehko stejnou cestou na hřeben, zdoláváme vrchol a z druhé strany se vracíme do tábora. Sluníčko svítí, pohoda. Další den se škrábat do kopce z báglem byl fakt vopruz. Zas se zkazilo počasí, vlevo mlha, vpravo mlha. Jsou čtyři odpoledne a my jsme na křižovatce. Dolů, doleva, tím držkopádem, vede značená cesta na naše dnešní tábořiště, Zanoagu. Prý perla Paringu. Potkali jsme Čecháčky, kteří tam tábořili a prý fakt nádhera, průzračná voda, cinkající ovečky. Nám se z hřebene nechce. Tak půjdeme ještě kousek k další značené cestě.
Jo, kousek. Jenže to bych musel rozumět mapě. Ne každá zakreslená cesta je značená. Značená je jen ta, co je na cestě nakreslen symbol. Ach jo, přijít na to, když se začne stmívat a pršet, je fakt hustý. Všichni už otrávení, slézáme pod hřeben do údolíčka. Teče tu potůček, tak aspoň že můžeme vařit. Kdesi dole pod námi, tušíme Zanoagu, onu perlu, jenž nespatříme.
Sponzorem této soutěže je nakladatelství DharmaGaia, které věnuje knihy autorům nejlepších článků. Zaujala-li vás kniha Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice, ale nechce se vám soutěžit, koupit si ji můžete třeba tady.
Potůček? Potok, postavit stany na bažině vedle potoka byl fakt geniální nápad. Ale Jurek naštěstí drží, takže jsme v suchu. V poledne se konečně vydáváme na cestu, už skoro neprší, ale ta mlha. Už se nemůžu dočkat, dnes dojdeme k silnici, která protíná Paring napříč. Asi si něco stopneme a svezeme se na nákup. Stopneme, a co? Silnice, a kde? Asi bych fakt měl prostudovat mapu. A když je tam silnice zakreslená jako drum nemodernizat, tak je bez asfaltu a sjízdná jen arem nebo dacii a provoz téměř nulový. Nic si nestopnem, nic si nekoupíme, ona je ostatně neděle.
Po silnici jsme nakonec dolezli do vesnice Ranca. Všude se staví milionářské chatky. Hezké, fuj! V penzionu Tara jsme se dobře navečeřeli, omyli na záchodě, omylem(?) za dveřmi zapomněli náš pytel s odpadky a vylezli na kopec uprostřed vesnice nad penzionem a přechrápali pod širákem. Nad Paringem se blejskalo a my čekali, kdy nás zakousne pes, nebo do nás uhodí hrom. Ráno bylo krásné, až moc. Jdeme po silnici nazpět, do kopce. U kříže nabíráme vodu a jdeme dál, zpět. Včera jsme potkali jen jednu odbočku, tak to je asi ta, co po ní chceme jít. Míříme do neznáma, do mlhy. Vítá nás sedlo Curmatura Oltetului, déšť, osli, prasata, ovce a sběrači borůvek. V sedle je salaš, tři chalupy, jedna je volná, pro nás. Provádíme směnu, za peníze a penicilin mlíko, sýr a tak. Prostě pohoda. Lepší to už být nemůže.
A když to nemůže být lepší, tak to bude horší. Capatinii, mlha, cesta žádná. Táboříme na louce, na které by se dalo poměrně dobře lyžovat. My tu musíme spát a vodu tahat z lesa, z údolí!
Další den jsou všude v lese houby. Po dlouhé cestě lesem jsme na lesní cestě. Ta je ještě delší a na jejím konci nekonečná vescnice Veideani. Aspoň tu mají skoro nonstop obchod. A kde spát? Těžko, těžko, ale ve tmě, v nějakém sadu. Ráno busem do Horezu a dál do kláštera Cozia. Zbytečná cesta, zvláště když v Horezu je vyhlášený klášter, ale my jej nevnímáme a ženeme se přes Ramnicu Vulcea na klášter Cozia.
Tip na dopravu:
Nejpohodlnější dopravou je asi vlak. Cesta ujde, ve vlaku se dá docela i spát a jízdenku stačí koupit tři dny před odjezdem. Klasickou jízdenkou se dá nazvat jízdenka se slevou CityStar, kde první jede za plné jízdné a druhý až pátý človíček za polovic. Vloni nám jeden rumunofil na pokladně ČD poradil kombinaci 3 jízdenek a vyšla levněji (letos se mi ji nepodařilo ověřit, na pokladně mě odbili, že je nejvýhodnější CityStar a ať neotravuji). Takže:
jízdenka: Curtici – někam v Rumunsku… sleva mnohostranná dohoda.
Jízdenku je vhodné koupit do rumunské stanice, kde budete poprvé za bílého dne přesedat, a dál jet už na místní jízdenky. Osobák je za babku, rychlík má přibližně stejnou cenu na kilometr jako u nás. Na http://www.mersultrenurilorcfr.ro/ je rumunský jízdní řád a obsahuje i ceny jízdenek.
Nič moč, dál jedem nějakým busem, co tam zastavil, když se mu poto motor. Jsme v perle Transylvánie, v Sibiu. Dál nic nejede, musíme tu strávit noc. Debilnější nápad, než internet kafé, restaurace a spaní na perónu fakt už bejt nemůže. To jsme nemohli jít na noční prohlídku města? Ne, nemohli, Sibiu nikdo z nás neznal, považovali jsme jej jen za díru, kde jsme uvízli. Popojetí osobákem do Mediaše na hlavní trať. Chybí nám docela dost peněz na jízdenky do Simerie. Takovej hnusnej vlak, a tak drahej, a ještě nám zas málem ujel. Jsou dvě ráno, jsme v Brně. Někdo vypadl z vlaku, jiní zůstali. Průvodčí nám prodává jízdenky. Bylo to fajne, nikdo nevěděl, kam jdeme, co kde můžeme vidět. Bylo to fajne, bylo to poprvé a už to takové nikdy nebude. Ale vynechaný klášter v Horezu a to Sibiu, mě fakt štve. To jsem si ten průvodce musel koupit až po návratu do Čech?
Sobotní ráno je krásně pohodové. Všude je slyšet jen
„bonžúr“ a „mersi“ a vidět úsměvy. My ale musíme
dál. Včera jsme nestihli vše, co jsme měli v plánu, a tak budeme
dohánět. Chceme se alespoň podívat do oblasti již zmíněných solných
bažin a na tzv. pobřeží Cote d´ Amour u le Croisic a
u Batz-sur-Mer.
Sobota 31. Července
Sobotní ráno je krásně pohodové. Všude je slyšet jen „bonžúr“ a „mersi“ a vidět úsměvy. Tak tomu říkáme dovolená. Docela těm zde déle ubytovaným místní pohodu závidíme. My ale musíme dál. Včera jsme nestihli vše, co jsme měli v plánu, a tak budeme dohánět. Chceme se alespoň podívat do oblasti již zmíněných solných bažin a na tzv. pobřeží Cote d´ Amour u le Croisic a u Batz-sur-Mer.
Projíždíme oblastí salin. Ze silnice to tu příliš poutavě nevypadá, navíc naši jízdu doprovází typicky zápach. Zajímavější pohled se určitě naskýtá z výšky. Prý stojí zato vyjít na kostelní věž v Batz a odtamtud se otevře ten správný pohled. Kostel je ale až do odpoledne zavřen, tento zážitek si tedy nedopřejeme. Pouze zakoupíme pohledy, na nichž jsou právě saliny z ptačí perspektivy. Je to úchvatné.
Celá oblast je rozdělena hrázemi na malé nádrže, v nichž se odpařuje mořská voda, která sem přitéká s každodenním přílivem systémem kanálů. Solivarníci pak opatrně mohou sbírat sůl. Způsob jejího dobývání se po staletí příliš nezměnil. Na dřevěných „kolečkách“ je sůl dopravována na kupy a pak putuje na další úpravy. U kraje cesty se nabízí sůl a jakási rostlina se solí. Obraz krajiny dokreslují větrné mlýny.
Le Croisic je půvabné městečko, dnes ale přecpané k prasknutí, není ani kde zaparkovat. Rychle se také zaplňují parkoviště těsně za městem. Jsme přesvědčeni, že lidé se tady někde koupou. Chyba lávky. Brzy pochopíme svůj omyl. Z auta vystoupí celé osazenstvo, obuje gumáky, vezme kbelíky, všelijaké síťky, motyčky a lopatičky a vydává se k moři. A okem ostřížím lidé sledují za odlivu obnažené útesy. Na nich a v prohlubních mezi nimi sbírají různou mořskou havěť, nejčastěji moules – slávky a huitres – ústřice.
I v nás se probudí lovecká vášeň, dědictví dávných dob, a vydáváme se lovit nejspíše moules. Je jich tu mnoho, na kamenech se jich drží celé trsy. Jsou ale příliš malé a tak nám dá hodně práce, než najdeme pár větších. Uložíme je do ponožky – nic vhodnějšího nemáme po ruce – a doufáme, že vydrží bez újmy do večera, kdy si z nich chceme připravit chutný zákusek. Sice to bude zákusek netypický, zákusek naslano, ale množství potřebné k nasycení jsme nesebrali.
Jen nakrátko zajedeme do vnitrozemí, do chráněné oblasti Parc Naturel Régional de Briére. Toto největší francouzské rašeliniště je chráněnou oblastí od roku 1970 a jeho unikátní fauna i flóra sem prý láká množství turistů. Na jižním přístupu do parku je ale dnes před polednem ještě mrtvo. Informační centrum a restaurace jsou už v provozu, lodičky k projížďkám jsou připraveny, na louce vedle kanálu se „něco“ chystá. Staví se tu velké stany, přenosným plotem se ohrazuje prostranství, připravují se stoly a lavičky. Že by lidová veselice? Jinak ale turisté tu nejsou. Jen tři muži na kolech přemýšlejí – nevíme o čem.
S úspěchem projedeme po průtahu v Saint-Nazaire a před námi se objevuje jeden z největších francouzských mostů, most přes řeku Loiru, která zde vtéká do moře širokým ústím. Do provozu byl uveden v roce 1975, je více než 3 300 m dlouhý, 15 m široký a jeho světlá výška činí 61 m. Vzdálenost mezi Saint-Nazaire a Saint-Brévin-les-Pins na protějším břehu řeky zkrátil o více než 100 km, neboť další most přes Loiru je až hluboko ve vnitrozemí, tam, kde její tok není ještě tak široký.
Provoz se zpomaluje a tak máme čas se rozhlížet. Je sice zamženo, vše pod námi se barví do odstínů šedi, ale stojí to za podívání. Přístav se zaoceánskými lodními kolosy, jeřáby, sklady překládaného zboží – to vše máme zase trochu z ptačí perspektivy. Silnice stoupá do nejvyššího bodu mostu, v našem směru se jede ve dvou pruzích. Na vrcholu stoupání je nám rázem jasno, proč se provoz zpomalil. Dva pruhy v našem směru se „zcuknou“ v jeden, aby dva pruhy stoupaly z protisměru. Tak tuto „drobnost“ konstruktéři poněkud nedomysleli.
Příbřežní silnice nás vede na jih, zastavíme až u dalšího zajímavého mostu. Ten pro změnu spojuje pevninu s ostrovem Ile de Noirmoutier. Ne, nechceme na něj najet, hledáme místo ke koupání, protože rtuť teploměru šplhá ke třiceti stupňům. Voda není příliš čistá, na jejím momentálním stavu se podepisuje samozřejmě i odliv. Přece jen najdeme čistší zátočinu a můžeme se „rochnit.“
Pár kilometrů ještě jedeme po pobřeží, pak uhneme do vnitrozemí. Hledáme kemp. Není tak pozdě, ale nechceme riskovat, že cestou do La Rochelle na žádný nenarazíme. A tak se „chytneme“ první směrovky, která zve k využití kempu na farmě. Do La Rochelle nám zbývá kolem padesáti kilometrů, bylo by tedy dobré se zde ubytovat. Kemp bez problémů najdeme, i když je zastrčený u obydlí uprostřed polí. Posunky se „domluvíme“ a můžeme se ubytovat.
Na zahradu by se vešlo nejméně dvacet velkých stanů, jsou tu však tři a tři přívěsy. A k nim za chvíli přibude náš ministan. Děti z jednoho přívěsu zvědavě okukují, jak stan s klasickými kolíky zatloukanými do země stavíme. Asi to ještě neviděly, dnes jsou už jen stany s pružnými tyčemi apod. Tyto kempy na farmách nám jsou obzvláště sympatické. Cena v nich je o čtvrtinu až třetinu nižší než v kempech městských či obecných ve vnitrozemí (zde platíme 8,15 Eur, v městských kempech jsme platili většinou kolem 11 – 12 Eur) a vyjde na polovinu ceny průměrného kempu na pobřeží (ten stojí mezi 14 – 16 Eur). A to stačí od moře ujet třeba jen pouhých 10 km.
Posílíme se večeří po česku – polévka, maso s přílohou, pivo, francouzská je jen čerstvá zelenina – a zákusek si dáme francouzský. Přijde zlatý hřeb večera – již zmíněné moules. Když je otevřeme, dospějeme k poznání, že jsme nasbírali „mrchy malinké,“ ale i tak si je na olivovém oleji upečeme. Chutnají výborně. Rodí se v nás přesvědčení, že bychom měli tuto dobrotu ochutnat, ale připravenou francouzskými odborníky.
Je zde klid, opět lenošíme, pozorujeme ostatní ubytované i majitele farmy. V nedalekém kanále kuňkají žáby, řvou tu cvrčci, občas nad našimi hlavami proletí racek. Den se chýlí ke svému konci, je deset večer a slunce pomalu zachází za obzor. I ten skromný ruch v kempu utichá.
…Zdejší šaman nás na okamžik zahlédl a nám bylo ihned
jasné, že tím naše návštěva končí.
Nenávistně zlostný pohled a neuvěřitelná, nepopsatelná
vnitřní síla nás sežehla od základů a hnala daleko pryč…
Zdejší šaman nás na okamžik zahlédl a nám bylo ihned jasné, že tím naše návštěva končí. Nenávistně zlostný pohled a neuvěřitelná, nepopsatelná vnitřní síla nás sežehla od základů a hnala daleko pryč. Kdo by snad nevěřil africkému voodoo, měl by se přijít podívat na tohoto muže a udělat si tak objektivní názor. To už není člověk ale samotný ďábel. Jestli tento člověk nežije z větší poloviny v pekle, tak jen proto, že by se ho tam báli. Samo peklo na nás plivlo ohnivou slinu a ohořelé surovou zkušeností nás zahnalo dál.
Etiopie vítá cestovatele neskutečnými zajímavostmi. Časový posun je oproti všem okolním zemím šest hodin, protože lidé začínají den za úsvitu (pro nás zhruba v šest hodin ráno) kdy jim odbíjí první hodina denní. V tuto dobu vstávají, vyrážejí na svá políčka, na pastvu nebo jen polehávat a lenošit. Jejich kalendář má třináct měsíců a píše se rok 1996. Přesto, že je léto, blíží se vánoce a je období ortodoxního půstu. Cestování Afrikou je zkrátka cestováním v čase. Z 3.8.2004 v Keni jsme se ocitli ve 28.11.1996 v Etiopii a ještě o šest hodin jinde, zatímco v Súdánu se právě píše rok 1425 a to ani nemluvím o Izraeli, kde mají židé zhruba o tři tisíce let více než my.
A tak jsme nasedli na další časovou smyčkou a dostali se tak o osm let zpět do opravdu pohádkové etiopské krajiny, kterou nelze snad ani ve snu lépe vymyslet. Uchvátila nás tu nejen fascinující příroda plná vodopádů, hor, překrásných údolíček, ale také neuvěřitelně nízké ceny a vynikající národní jídlo inžara, velká chlebová placka se zeleninou. Ta se zdá být zpočátku nepoživatelná, brzy se však do ní zamiluje každý a při nádechu nakyslé syrové vůně se začnou sbíhat sliny na jazyku tak silně, že neodoláte zajít si na oblíbenou inžaru, kde jen můžete. A protože vše má dvě stránky tak i zde jsou ulice i restaurace přeplněny pohlednými a příjemnými prostitutkami, které po většinu času popíjí jedno ze šesti etiopských piv, nebo se stále převlékají do různě vyšmelených hadříků. Mezi nimi běhají všudy přítomné kozy, které ožírají vše na co přijdou a vyhublé děti s kulatými bříšky zase bez přestání žebrají společně s beznohými chudáky, plazícími se po udupané zemi, kterých si vůbec nikdo nevšímá, neboť každý zde bojuje o přežití a to i v tak krásné a plodné zemi jako je Etiopie.
Většinu území Etiopie vyplňuje Etiopská vysočina, rozdělená od severovýchodu k jihu Východoafrickou příkopovou propadlinou. Rozsáhlejší západní část tvoří náhorní plošina s masivy hor vyššími než 4000 m. V jejím centru ve výšce 2360 m leží i hlavní město Addis Abeba. Modrý Nil, který vytéká z jezera Tana na severozápadě, protíná plošinu kaňonovitým údolím. Na severu v pohoří Simen se tyčí nejvyšší etiopská hora Ras Dašan – 4620 m.
Zlomové údolí, široké v jižní části asi 50 km, charakterizují četná jezera, výlevy lávy a sopečné kužele. K severovýchodu se údolí rozšiřuje do širokých rovin řeky Havaš a klesá k jezerům na hranici s Džibutskem. Do 1500 – 2000 m je klima horké, tropické. Náhorní plošiny mají podnebí mírné.
Vegetace je nesmírně pestrá, od tropického deštného pralesa a savanových lesů v nízko ležících oblastech na jihozápadě, po vysokohorské lesy a louky na severu.
Zvěř je zastoupena kozorožci v horách, buvoli , zebrami, antilopami ve stepích, opicemi v pralesích, krokodýly v jezerech a řekách. Na území Etiopie žije obrovské množství domorodých kmenů, z nichž některé jsou stále neprozkoumané. Zatímco většina země je věčně zelená, na východě se nachází vyprahlá písečná poušť.
Úředním jazykem je amharština.
Polovina obyvatel vyznává Etiopské ortodoxní křesťanství, třetina Islám a zbytek tradiční animistické víry.
To hlavní a nejzajímavější je však pro nás údolí Omo. Domov mnoha zajímavých a velice nebezpečných domorodých kmenů, žijících ve zbytcích deštných pralesů a jejich okolí. Stopujeme, jdeme, zkrátka pomalu se přibližujeme našemu údolí jak jen to jde. Cesta je dost náročná, ale zajímavá, protože potkáváme množství kmenů, o kterých jsme ani nevěděli. Bohatě zdobení domorodci z horských vesnic nás hostí plody kaktusu, který pokrývá zdejší hory jako bodlinatý ježek neskutečných rozměrů. Všichni nás zrazují od cesty do údolí a tím nás o to více lákají. Nemůžeme se dočkat.
Varování se naplňuje už na stopnutém traku, kde se tísníme s asi padesáti agresivními černochy, kteří se nám pokouší vybrat v tlačenici batohy. Chytáme se s jedním uličníkem a chvilku se v mumraji za jízdy škrtíme, což jej přesvědčuje o tom, že by toho měl nechat. Dorážíme do městečka Konso obehnaného domorodými vesnicemi tak krásnými, že jsou pod ochranou Unesco. Obývá je zajímavý stejnojmenný kmen, který si splétá vlasy do zvláštních copánků a nosí hábity v jednotných barvách se třemi stejně barevnými proužky. Zastavujeme se na kávu. Její pravý znalec a milovník si zde přijde na své. Káva totiž pochází právě z Etiopie a servíruje se tu ta nejlepší a nejkvalitnější. Při pití kávy probíhá celý rituál. Příprava tohoto blahodárného nápoje se uskutečňuje na zemi. Na hliněnou podlahu chýše se rozhodí čerstvá tráva na kterou se položí nádoba se žhavými uhlíky. Na ně se potom položí zvláštní keramická konvička specifického tvaru, ve které se vaří nejlepší kávička. Hrdlo je poucpané trávou, která při nalévání působí jako sítko. Tradiční keramické šálky jsou rozdány kolem konývky načež jsou podle počtu hostů plněny a dle přání se ještě mohou doplnit větvičkou máty. Silná, aromatická, sladká a vynikající káva potom zaplavuje tělo a mysl pocitem dokonalého nápoje, který nemá obdoby. Kávy je všude kolem tolik, že ji každé ráno v čajovnách posypávají na podlahu svých hliněných zařízení. Výsledkem je specifická vůně, která vždy potěší.
Hory kolem nás skrývají neskutečné bohatství různorodosti a tradiční nezkaženosti domorodých kmenů. Snad je tomu proto, že Etiopie nebyla nikdy kompletně kolonizována s výjimkou několika let kdy se o to pokoušela Itálie, která stihla ukrást vzácný obelisk z Aksumu. (nedávno vrácený do Etiopie) Z Konsa vyrážíme pěšky a za nedlouho se nám otevírá dech beroucí výhled na údolí Omo, kterým protéká stejnojmenná řeka tvořící životní žílu mnoha kmenů jejichž je údolí původním domovem. Slézáme hory a dostáváme se do prvních vesniček nádherných Hamarů. Ženy tohoto národa hned na první pohled zaujmou svými nádhernými kůžemi pošitými mušlemi kauri, kterými se zde donedávna platilo. Jejich náhrdelníky z kůže ladně překrývají nahá ňadra, ruce jsou zase zdobeny různými kovovými pásky. Vlasy mají spletené do zvláštních copánků, které barví směsí černěné hlinky, másla a popela. Hamarové působí hrdě a nepřístupně. Dlouze si nás prohlíží přičemž jsou jen málo komunikativní. Na fotoaparát reagují povětšinou negativně. Dokonce ani buben zvláště nevítají, načež nabýváme dojmu, že tady u hlavní cesty jsou již zkažení a čekají jen na obnosy rozdavačných „dobrodruhů“ s propiskami, zrcátky a plnými kapsami připravených peněz.
V první lokalitě jsme se trošičku pozdrželi a v podvečer se začali stahovat nebezpečně vyhlížející týpci z buše. Poučeni z předchozích zkušeností raději odcházíme několik kilometrů zpět a nocujeme na samotě. Ráno přicházíme mezi vesnice Arborů. Údolí Omo je skutečný klenot, ujdete několik desítek kilometrů a stojíte mezi domorodci dalšího , totálně odlišného kmene. Ženy Arborů se zdobí modro, bílo, červenými korálky a chodí nahé s výjimkou bederní kůže. Kolem nás se tradičně shromažďuje množství dětí, které pokřikují, smějí se a tahají nás za batohy. Největší atrakcí jsou Míšiny blonďaté, dlouhé vlasy. Zejména dívky a ženy si je nevěřícně hladí a leckdy se po Míše okamžitě vrhají, aby z vlasů spletli něco zajímavého. Na Míšině hlavě se tak vystřídalo mnoho dívek z mnoha kmenů, které vytvářely svá umělecká díla z vlasů dosud nevídané barvy.
Kmeny Surmů a Mursiů patří do skupiny Nilosaharských, východosúdánských, tzv. Surmických etnických skupin,kam patří také jihosúdánští Suri a Tirma.
Jsou to bezesporu jedny z nejzajímavějších kmenů světa. Největší zvláštností jsou hliněné talířky, které si ženy vkládají do proříznutého spodního rtu, když jsou připraveny ke svatbě. Při tomto rituálu jsou také odstraněny přední zuby, které by bránily správnému usazení kulatého talířku.
Talířky nenosí ženy ve rtech stále, nýbrž si je vytahují a většinu času tráví bez nich. Spodní ret jim potom visí až pod bradu. Tyto ženy nemohou mluvit, pouze huhlají a samozřejmě silně slintají.
Ženy si prořezávají a vytahují i ušní lalůčky, do kterých si talířky někdy také vkládají.
Další zvláštností těchto kmenů je úplná mužská nahota. Ženy chodí polonahé, omotané kolem pasu silnou látkou, avšak hluboko v pralese chodí také zcela nahé. Další ozdobou na tělech Surmů a Mursiů je tzv. jizvové tetování. Jsou to vlastně zářezy do kůže, do kterých sypou domorodci popel, aby vznikla estetická boulička. Ty potom tvoří celé obrazce na těle. Jizvové tetování bývá hlavně na zádech a břiše, ale také na končetinách nebo i v obličeji.
Surmické kmeny jsou velice nebezpečné. Obývají drsné končiny, kde přežije jen nejsilnější. Odvěká kmenová rivalita je v poslední době ještě podnícená snahou o islamizaci jihosúdánských kmenů. Přetrvávající válka v jižním Súdánu umožňuje i Surmům a Mursiům přístup k samopalům, které často zdobí jejich nahá těla. Přestože kmeny Suri a Tirma se Arabové snaží obrátit k Islámu a kmeny Surma a Mursi zase misionáři ke Křesťanství, vyznávají Surmické kmeny animismus. Kouzelníci těchto kmenů mají obrovskou vnitřní sílu,kterou velmi zřídka využívají k pozitivním účelům.
Tyto kmeny stále žijí velmi primitivním způsobem života a patří mezi nejméně zasažené civilizací.
Další den se nám daří pokračovat a dokonce i stopnout džíp s etiopskými geology, kteří nás s malými zastávkami berou až do Jinky, cílového městečka před těžko prostupnou, nebezpečnou džunglí.
V okolí této větší vesnice se dvakrát týdně koná velký trh na němž je údajně k vidění celá plejáda kmenů v jejich nepřirozeném prostředí, což může být velice zajímavé. Právě proto čekáme týden a navštěvujeme oba trhy. Ve středu je malé hliněné náměstíčko skutečně přeplněné domorodci ze všech koutů okolí, kteří překřikujíc jeden druhého, prodávají svou sklizeň nebo směňují s ostatními za to, co k životu potřebují. Jsou tady krom normálních Etiopanů také Tsamajové, se kterými jsme se na korbě džípu vezli právě sem. Tento kmen je úplně odlišný od ostatních. Muži mají zvláštní zženštilý image. Krátké barevné minisukně obepínají hubené oholené nohy zdobené barevnými korálky. Tytéž ozdoby mají na hrudi a rukou, zatímco na hlavě si vytvářejí zvláštní obrazce z vlasů a barviv. Pro úplnost zdobení dominují velké kruhové náušnice z těžkých barevných kovů. Muži jsou většinou hubení a pohlední, naproti ženám, které jsou většinou plnoštíhlé, ale velice sympatické. Na obtloustlých rukou si vytvářejí zajímavé kynoucí tukové „bobule“ stahované užšími kroužky. Tento kmen není zdaleka komunikativní a zachovává si svou hrdost a nezaměnitelné charisma. Muži jsou ve skutečnosti dobří a tvrdí bojovníci a lovci. Jsou tady také polonazí Dasenečové. Jejich roztomilé ženy oděné pouze do bederních kožešin posedávají po trhu a směňují kůže.
Mile nás překvapilo, že na trh dorazilo také několik domorodců z obávaného kmene Mursi, který obývá drsnou džungli odsud směrem k nedalekému Súdánu. Dále za nimi žijí Surmové a Bumové. Na druhé straně hranice se potom ukrývá mnoho dosud nepoznaných kmenů jako jsou lidé Tirma nebo Suri. Z Etiopské strany je cesta téměř nemožná kvůli neprostupnému deštnému pralesu a do jižní části Súdánu se kvůli krvavé válce nadává povolení. A právě do těchto míst máme namířeno. Krátce po trhu vyrážíme z Jinky vybaveni zásobami pěšky do džungle vstříc novým setkáním s těmi snad nejzajímavějšími lidmi Afriky. Nejatraktivnější zvláštnost na kmeni Mursiů jsou hlinkové talíře, které se vkládají ženám po svatbě do proříznutého spodního rtu. Čtyři přední zuby jsou přitom vyraženy. Ty samé talíře si vkládají do proříznutých ušních lalůčků. Mursiové to považují za ozdobu, ale vyskytl se názor, že netradiční „zdobení“ vzniklo v době kdy Arabové ze severu unášeli tyto ženy do svých rozsáhlých a početných harémů, plných černošek snad všech kmenů. Dnes tak činí dívky opravdu kvůli kráse, čím mají talíř větší, tím je dívka krásnější a více se svému manželovi líbí. Bohužel když manžel umře, musí si dívka ret uříznout, neboť už se nesmí nikomu líbit. Muži chodí zcela nazí, přesto ne málo zdobení. Většinou nosí jizvové tetování na obličeji a hrudi, celé tělo si holí ostrými kamennými břity a nakonec nádherně pomalují bílou či žlutou hlinkou. Když jdou do města na trh, pomažou si celé tělo i penis bílou hlinkou a z dálky tak vypadají jako oblečení. Ženy chodí pouze v bederní kůži, kterou při cestě do jiné vesnice přehodí přes jedno rameno. Hlouběji v pralese dál od všech lidí chodí zcela nahé, což se mi ovšem nepodaří nikdy vyfotografovat, protože už samotná přítomnost v těchto místech je vskutku smrtelně nebezpečná a musíme pouze pomalu procházet kolem a nedělat nic co by připravené bojovníky mohlo přimět k útoku. Na druhou stranu chceme poznat ty nespoutané lidi, kteří nepřemýšlí ale cítí, jednají instinktivně a žijí nyní. Neznají budoucí čas ani se neohlíží do minulosti. Žijí vlastně v trvalém osvícení, až do chvíle, kdy přijde vševědoucí misionář a ve jménu boha, kterého zná možná pouze z knihy, jim káže změnit život od základu a pracovat pro blaho jiných. Naštěstí tato tvrdá končina nenahrává falešným a dá se s jistotou nazvat pravou divočinou. Celou cestu počítáme s tím, že návrat je nejasný a nijak jej neplánujeme. Žijeme ze dne na den a nikdy nemáme přesný plán nebo předem naplánovanou cestu. Ale tady si naplno uvědomujeme, že konec respektive začátek může přijít každou minutou. Hrubá a bolestivá svoboda rozdírá srdce pocitem štěstí v němž je obsaženo trochu odcházejícího strachu, který mizí do nenávratna.
Kniha nahá Afrika popisuje naši jedinečnou dvouletou cestu po celé Africe, která byla ve svém rozsahu a stylu naprosto výjimečná. Popisuje cestu stopem a pěšky přes 27 africký států a dalších několik zemí Asie a Evropy, které jsme během této cesty navštívili.
Kniha se zaměřuje zejména na divoké domorodé kmeny celého černého kontinentu. A to nejen na jejich exotický vzhled, ale také na jejich náboženství , problémy, nálady a myšlenky. 98 stran textu popisuje ty nejzajímavější události, které jsme právě mezi divokými kmeny zažili. Leckdy šlo o život, jindy byla setkání veskrze příjemná.
Páteř knihy tvoří 128 stran fotografií převážně nahých domorodců celého kontinentu. Kniha se také dotýká našeho potápění na těch nejlepších afrických lokalitách mezi žraloky.
Nechte se unést unikátními fotografiemi nahých domorodců a skutečnými událostmi, které jsme mezi nimi prožili.
Nahá Afrika vyšla na konci roku 2006 u vydavatelství Mladá Fronta. Zahraničního vydavatele v současné době hledáme. S knihou úzce souvisí také výstava Nahá Afrika, která právě putuje českou zemí.
Poznat tenhle příběh v podání A. Leasinga stojí rozhodně za
to… Člověk opravdu žasne… Čtivosti knihy dodává fakt, že
autor použil opravdové zápisky z deníků všech členů expedice,
jejichž prožitky opravdu člověka nenechají na pochybách, že se příběh
udál…
ENDURANCE……SEN…BOJ O ŽIVOT… …SKUTEČNÝ PŘÍBĚH… pro mě ještě do nedávna naprosto nicneříkající slovo…
Nebudu se rozepisovat o obsahu knihy. Pro zasvěcence této skutečně se událé záležitosti je to zbytečné, pro naprosté nezasvěcence a laiky jako jsem já by to bylo nefér
Poznat tenhle příběh v podání A. Leasinga stojí rozhodně za to… Člověk opravdu žasne… Čtivosti knihy dodává fakt, že autor použil opravdové zápisky z deníků všech členů expedice, jejichž prožitky opravdu člověka nenechají na pochybách, že se příběh udál… Situace jsou psány tak jaksi obyčejně a přesto vám běhá mráz po zádech, jak moc si přejete, aby to dopadlo jinak … Nepřipustit si v tak krutých podmínkách tu strašnou beznaděj, a zároveň si připustit statečnost, sílu lidské touhy, ale i pokory,… to jsou prostě mimočasové záležitosti…
A tak srdce všech dobrodruhů s touhou objevovat jásá neboť kniha jim přináší možnost zcela se ponořit do děje a ocitnout se na palubě Endurance a znovu se všemi členy královské expedice prožít jejich skutečně neskutečné putování se všemi sny i prohrami…
Zaujala-li vás kniha Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice, ale nechce se vám soutěžit, koupit si ji můžete třeba tady.
Část třetí, kapitola šest:
Následujícího dne, 31.prosince 1915, McNeish poznamenal: „Hogmany (skotský svátek na Nový rok) je také hořkým dnem, neboť trčíme na ledové kře namísto toho, abychom si užívali radosti života jako většina lidí. Ale jak praví přísloví, na světě musí být nějaký ten blázen.“
Pokud navštívíte Prahu a budete chtít někde na chvíli volně vydechnout
a načerpat energii, posaďte se na některou z lavic Valdštejnské
zahrady a nechte se ukolébat padající vodou alespoň jedné ze tří
kašen.
Jednou z nejkrásnějších pražských zahrad uprostřed města je Valdštejnská zahrada. Nejlépe se k ní dostanete metrem na stanici Malostranská a hned za vysokou zdí se rozkládá přísně geometricky řešená zahrada. Vstup do ní je nejen z ohradní zdi z Letenské ulice, ale i přímo z Valdštejnského paláce. Vstup do zahrady je možný zdarma ( vyjma kulturních akcí) od dubna do října a to od 10,00 do 18,00 hodin. Zahrada má rozlohu 1,7 ha a nachází se v nadmořské výšce 190 m.
Valdštejnský palác
Valdštejnský palác, k němuž zahrada patří, je první palácovou stavbou v Praze a dnes je v něm sídlo Senátu. Rekonstrukční práce na přelomu tisíciletí trvaly 6 let. Završila je rekonstrukce nejcennější části komplexu historických budov, Rytířského, Koženého, Zrcadlového a Audienčního sálu, která skončila také počátkem roku 2001.
Tato zahrada vznikala souběžně se stavbou Valdštejnského paláce v letech 1623–1629 s charakterem raně barokní zahrady ve stylu italského manýristického parku. S palácem je přímo propojena ze severu a východu sala terrenou, která je největší v Praze. Ta je tvořena třemi mohutnými oblouky a zdvojenými sloupy. Interiér byl tvořen jak štukováním tak freskami od Canevalleho, Galliho a pravděpodobně B.Baccio di Bianco s výjevy z Trojské války. Ty byly přemalovány v roce 1853.
Palác a přilehlou zahradu projektovali a stavěli Giovanni Pieroni a architekt Nicolo Sebregondi, také Andrea Spezza z Aronga pro Albrechta z Valdštejna. Uměleckou výzdobou Valdštejnské zahrady byl pověřen někdejší císařský sochař Rudolfa II. Adrian de Vries. Byl to on, kdo vytvořil unikátní soubor soch, sousoší a kašen. Na hlavní cestě najdete sochy: Adonis a Venuše, Appolon, Bakchus, Kráčející kůň a Kůň s hadem, Neptun, Laokoon a jeho synové, Zápasníci a reliéfní vázy.
Originály soch byly v roce 1648 ukradeny a odvezeny jako kořist švédskými vojsky a dodnes jsou v zahradě královského zámku Drootningholmu. Dnešní bronzové sochy jsou odlitky originálů z let 1912–1915. Přímo před salou terrenou je fontána z roku 1630 a na ní je rovněž kopie Venuše od Benedikta Wurzelbauera z roku 1599. I ta byla odvezena Švédy a až kolem roku 1885 zakoupena zpět pro Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze. Nyní je v Národní galerii a na původním místě je pouze odlitek.
Celá zahrada se skládá ze dvou celků. Větší část je tvořena salou terrenou, voliérou, umělou krápníkovou stěnou. Dominantou je právě mramorová kašna se sochou Venuše. Oba celky spojuje pískovcová kašna. Menší část tvoří velké jezírko s umělým ostrůvkem, skleník a jízdárna, postavená kolem roku 1630 stavitelem Nicolou Sebregondim a upravená roku 1955. Na jezírku je kopie původní de Vriesovy plastiky Herkula s kyjem v ruce, který se právě chystá udeřit draka u svých nohou. Právě na tomto jezírku konal roku 1816 svůj pokus s parní loďkou Josef Božek.
V historii zahrady došlo k několika větším úpravám. V l8. století byla zahrada dotvořena ve stylu anglických parků, zušlechtěna byla v letech 1954–55. Znovu opravovaná byla v 80.letech 20 stol. Poslední a velmi rozsáhlá rekonstrukce probíhala v letech 2000 až 2001 a respektovala historický vývoj zahrady. Veškeré rostliny na rekonstrukci zahrady dodala firma STARKL. Při dnešních procházkách zahradou můžete volně potkat páva se třemi pávicemi, z nichž jedna je albínka.
Pokud navštívíte Prahu a budete chtít někde na chvíli volně vydechnout a načerpat energii, posaďte se na některou z lavic Valdštejnské zahrady a nechte se ukolébat padající vodou alespoň jedné ze tří kašen.
Krápníková stěna uzavírá jednu stranu Valštejnské zahrady.
Sochařskou výzdobu Valdštejnské zahrady tvoří v dnešní době odlitky soch, jejichž originály byly odvezeny za třicetileté války švédskými vojsky.
Fresková a štuková výzdoba největší pražská sala terreny spojující Valdštejnskou zahradu s palácem
Krápníková stěna uzavírá jednu stranu Valštejnské zahrady.
Mezi živé ozdoby Valdštenské zahrady patří pávi.
Barevné rybky v jezírku Valdštejnské zahrady.
Mezi živé ozdoby Valdštenské zahrady patří pávi.
Mezi živé ozdoby Valdštenské zahrady patří pávi.
Sochařskou výzdobu Valdštejnské zahrady tvoří v dnešní době odlitky soch, jejichž originály byly odvezeny za třicetileté války švédskými vojsky.
Herkules zápasící s drakem.
Sochařskou výzdobu Valdštejnské zahrady tvoří v dnešní době odlitky soch, jejichž originály byly odvezeny za třicetileté války švédskými vojsky.
Největší pražská sala terrena spojuje Valdštejnskou zahradu s palácem
Krápníková stěna uzavírá jednu stranu Valštejnské zahrady.
Krápníková stěna uzavírá jednu stranu Valštejnské zahrady.
Krápníková stěna uzavírá jednu stranu Valštejnské zahrady.
Největší pražská sala terrena spojuje Valdštejnskou zahradu s palácem
Největší pražská sala terrena spojuje Valdštejnskou zahradu s palácem
Největší pražská sala terrena spojuje Valdštejnskou zahradu s palácem
Na krápníkovou stěnu navazuje voliéra, ve které jsou chováni výři.
Fresková a štuková výzdoba největší pražská sala terreny spojující Valdštejnskou zahradu s palácem
Fresková a štuková výzdoba největší pražská sala terreny spojující Valdštejnskou zahradu s palácem
Fresková a štuková výzdoba největší pražská sala terreny spojující Valdštejnskou zahradu s palácem
Fresková a štuková výzdoba největší pražská sala terreny spojující Valdštejnskou zahradu s palácem
Fresková a štuková výzdoba největší pražská sala terreny spojující Valdštejnskou zahradu s palácem
Fresková a štuková výzdoba největší pražská sala terreny spojující Valdštejnskou zahradu s palácem
Sochařskou výzdobu Valdštejnské zahrady tvoří v dnešní době odlitky soch, jejichž originály byly odvezeny za třicetileté války švédskými vojsky.
Kráčející kůň
Sochařskou výzdobu Valdštejnské zahrady tvoří v dnešní době odlitky soch, jejichž originály byly odvezeny za třicetileté války švédskými vojsky.
Kůň s hadem
Sochařskou výzdobu Valdštejnské zahrady tvoří v dnešní době odlitky soch, jejichž originály byly odvezeny za třicetileté války švédskými vojsky.
Sochařskou výzdobu Valdštejnské zahrady tvoří v dnešní době odlitky soch, jejichž originály byly odvezeny za třicetileté války švédskými vojsky.
Sochařskou výzdobu Valdštejnské zahrady tvoří v dnešní době odlitky soch, jejichž originály byly odvezeny za třicetileté války švédskými vojsky.
Sochařskou výzdobu Valdštejnské zahrady tvoří v dnešní době odlitky soch, jejichž originály byly odvezeny za třicetileté války švédskými vojsky.
Sochařskou výzdobu Valdštejnské zahrady tvoří v dnešní době odlitky soch, jejichž originály byly odvezeny za třicetileté války švédskými vojsky.
Sochařskou výzdobu Valdštejnské zahrady tvoří v dnešní době odlitky soch, jejichž originály byly odvezeny za třicetileté války švédskými vojsky.
Bez mučení přiznám, že jsem onu mimořádně dusnou květnovou neděli na ten kopec zabloudil vlastně náhodou, když jsem se jel podívat do Dolních Kounic a nějak se mi nechtělo jet již mnohokrát projetou cestou přes Ivančice. Uhnul jsem proto v Neslovicích vlevo na nenápadnou asfaltku a začal stoupat do čím dál tím prudšího kopce. Po zimě jsem trochu zlenivěl a tak mi málem nestačily převody. Zmírnění stoupání a fakt, že už jsem na plochém temeni kopce mi bylo odměnou větší než skutečnost, že vidím nedávnou otevřenou rozhlednu. Přeci jen byl dost silný opar a tak naděje na výhledy do jasných dálek byla nulová, takže jsem po chvíli okounění pokračoval dál za svým cílem pro změnu zas pěkným sešupem na opačné straně kopce.
Původní rozhledna na kopci Hlína v katastru stejnojmenné obce byla nejstarší na celé jižní Moravě. Postavil ji turistický spolek v Ivančicích. Stavba začala 3. března 1910 a již 1. května byla rozhledna slavnostně otevřena. Svému účelu sloužila až do roku 1938, kdy byla kvůli špatnému stavu prodána v dražbě a zbořena. Nedaleko obce, u triangulačního bodu na kótě 449 metrů stávala ještě jedna, třípodlažní dřevěná rozhledna. Ta byla roku 1939 zpevněna a zvýšena na pět podlaží. Roku 1944 byla zbořena. V roce 2001 se město Ivančice, obec Hlína a Klub českých turistů dohodly na stavbě nové rozhledny, která měla nést jméno ivančického rodáka, herce Vladimíra Menšíka. Protože stavba byla financována z obecních rozpočtů a z prostředků dobrovolných dárců, začal se betonový podstavec pro rozhlednu stavět až v květnu roku 2005. Vlastní dvacetimetrová konstrukce rozhledny byla smontována v hale a pomocí jeřábů usazena na své místo na konci srpna 2006. Po té následovala montáž zábradlí, dokončení opláštění a doladění interiéru. Slavnostního otevření se rozhledna dočkala 29. dubna 2007.
Provoz rozhledny je celoroční, od dubna do září o víkendech a svátcích 10–12 a 13–18 hod, od října do března v neděli 13–15 hod. Za nepříznivého počasí je rozhledna uzavřena. Návštěvu mimo otevírací dobu lze domluvit na čísle 723 095 552 nebo přímo na rozhledně s jejím správcem.
K rozhledně se dostanete Autobusem IDS JMK 422 ze zastávky u Brna, pěšky z Ivančic po modré značce, autem nebo na kole po silnici z Rosic do Ivančic, když v Neslovicích odbočíte na silnici směrem na Moravské Bránice a Pohořelice. Stoupání na kopec je od Moravských Bránic strmější. Za pěkného počasí, nejlíp některého jasného mrazivého zimního dne, jsou kromě nedaleké Pálavy a Malých Karpat vidět i Alpy. K vidění jsou dva vrcholy v pohoří Totes Gebirge, 240 kilometrů vzdálené Mrtvé hory, asi 40 km před známým ledovcem Dachstein a pohoří Schneeberg a Sněžná hora s nejvyšším vrcholem Klosterwapen 2076 m.
„Povinná“ fotka typu Pepíček na Karlštejně pod dvacetimetrovou rozhlednou
Rozhledna je cílem cyklistů ochotných vyšlapat strmý kopec.
Dnes si nejprve dáme porci kultury, potom budeme pokračovat
v poznávání pobřeží a na závěr bychom mohli zase skončit
u kultury. Doufejme, že se nám podaří plán splnit, že počasí bude
slunečné, že večer si opět řekneme: „Na zážitky dnešního dne
nezapomeneme.“
Pátek 30. července
Stejně jako byla klidná noc, je klidné i ráno. Trochu jsme si přispali a dokonce nejsme první, kdo vstává. Vedle nás se objevil obytný přívěs a stan. Brzy poznáme, že v přívěsu bydlí pohledná slečna či paní a ve stanu ještě pohlednější rotweiler. Ten se po ránu rozcvičuje tím, že kolem stanu lehce honí špalek asi metr dlouhý a dobrých 40 cm tlustý. Vzápětí se ukáže, že pes má i páníčka – ten se právě vydává na nákup.
Dnes si nejprve dáme porci kultury, potom budeme pokračovat v poznávání pobřeží a na závěr bychom mohli zase skončit u kultury. Doufejme, že se nám podaří plán splnit, že počasí bude slunečné, že večer si opět řekneme: „Na zážitky dnešního dne nezapomeneme.“
Na okraji Tronoanu, vesničky u pobřeží, stojí starobylý kostel Notre Dame. I ten nese všechny znaky bretaňského farního dvora, i když je chudší než ty v Saint-Thégonnecu, Sizunu, Guimiliau a dalších. Je ale stejně úchvatný. Jeho dnes omšelá kamenná krása, místy s porostem mechu a lišejníku, se zrodila v dávném 11. století. Kostel se sochařskou výzdobou portálu, zajímavý interiér i půvabná kalvárie dokazují, že už tehdy měli lidé smysl pro krásu. A protože Bůh byl pro ně nade vše, věnovali mu veškeré své umění.
Mys Pointe de la Torche už není tak skalnatý, je ale stejně větrný – alespoň v době naší návštěvy. Projdeme mezi plůtky k moři – to je samozřejmě za odlivu značně daleko – ale tabule praví jasně: „Koupání a surfování životu nebezpečné.“ I když moře ustoupilo do dálky, slyšíme jeho hukot. A to je dnes prý relativně klidné.
Vybíráme silnice a silničky, které co nejvěrněji kopírují pobřeží. Prostě přitažlivost moře pro nás suchozemce je neoddiskutovatelná. Zastavujeme všude tam, kde se nám naskytne pohled na moře, obdivujeme upravené domky pochopitelně nejčastěji v modrobílém provedení, s mohutnými keři hortensií těch nejrůznějších barev, u Saint-Quénolé objevíme opět menhiry i bretaňské kříže, v samotném Saint-Quénolé obejdeme zříceniny kostela s dosud mohutnými zbytky věže.
Více času věnujeme městu Penmarc´h. Zdejší farní dvůr už bereme jako samozřejmost, více zvědavosti v nás vyvolává maják Phare d´Eckmühl. Ten se nachází na okraji mysu, je pochopitelně v provozu a navíc je i přístupný veřejnosti. Na majáku jsme ještě nikdy nebyli, tak není co řešit. Maják pochází z konce 19. století, je 65 m vysoký, na vyhlídkovou plošinu vede 307 schodů a prý je z něj nádherný rozhled. Tak se praví v informačním letáčku, který obdržíme u pokladny.
Funíme po schodech nahoru a tam – zůstaneme stát doslova s pusou otevřenou. Viditelnost není sice ideální, těch slibovaných 30 až 50 km do dáli tedy nedohlédneme, ale i pohled do bezprostředního okolí je úchvatný. Na pevnině jsou jakoby ledabyle rozhozeny domy, auta vypadají jako špendlíkové hlavičky, zelené plochy jsou pravidelné i nepravidelné, až na obzor se klikatí stříbřité stužky silnic. Směrem k moři, těsně pod námi, stojí další, mnohem nižší maják a v jeho blízkosti kaple. Za ním se táhne původně pevninská plošina, při přílivu zatápěná, při odlivu zcela jasně viditelná. I tady tedy moře ukouslo část pevniny.
Po tomto neobvyklém zážitku příjemně naladěni pokračujeme v cestě. Ve městě Pont-l´Abbé se od srdce zasmějeme u dveří jednoho domu s klepadlem. To klepadlo má totiž podobu umně vyvedeného krásně barevného ptáka, něco mezi datlem a žlunou. Zatáhnete za provázek a pták zobákem zaklepe na dveře. Vtipný nápad.
Přírodní krásy nás provázejí i na další cestě. Zastavujeme u mostu klenoucího se přes záliv u Benodetu a jdeme se „kochat.“ Procházíme až nad vršky pinií, hluboko pod námi jsou na vodě v přesných řadách zakotvené lodě, většinou plachetnice, na druhém břehu vpravo v zeleni jsou schovány domy Benodetu. Na další „mostní“ zastávce u Arzalu nás pro změnu zdraví les plachetních stožárů. To už jsme odbočili z hlavní silnice směr Saint-Nazaire a chystáme se prozkoumat další část pobřeží. Změníme trochu plán a rozhodneme se (po včerejším problému s hledáním kempu) nejprve najít kemp, ubytovat se a teprve potom si najít místo ke koupání a projet kus pobřeží.
U Camoelu narazíme na nepatrný poutač na kemp s udáním vzdálenosti a tak jedeme. A kupodivu kemp po ujetí udaných metrů najdeme. Obsluha příjemná, prostředí klidné, kemp je malý. Rychle postavíme stan a vyrážíme. Zapisujeme si křižovatky z hlavní silnice, abychom zpět vůbec trefili. Také nás udivuje, že nejvyšší povolená rychlost začíná být v této oblasti udávána neobvyklým číslem – je povoleno jet 45 km/hod. Koupeme se v laguně u Pénestinu, voda je nezvykle teplá. Na pláži je téměř prázdno, obsazeny jsou spíše lavičky v sousedním piniovém háji. Bezstarostně lenošíme.
V pozdním odpoledni projíždíme po pobřeží, na chvíli zastavíme v Piriac-sur-Mer a v la Turballe a nakonec zamíříme do Guérande (gérand). Ocitneme se u jeho hradeb, uvnitř kterých tušíme středověké jádro. To si přece nemůžeme nechat ujít. Je sice již šest večer, ale máme kde spát, tak se můžeme zdržet do pozdějších večerních hodin.
Guérande leží na plošině, která se zvedá nad sousedním územím slaných bažin. Vstoupíme do něj jednou z bran a přímá ulice nás dovede na náměstí. Je na něm neuvěřitelně živo. Restaurace jsou zaplněné, lidé postávají na chodnících, prohlížejí zboží nabízené v místních obchůdcích. Tuto pohodu doprovázejí zpěvem dva umělci. Lidské hemžení důstojně pozoruje románsko-gotický kostel svatého Aubina.
V přilehlých uličkách je snad ještě větší ruch než na náměstí. Obleženy jsou obchody s pohlednicemi i suvenýry, v dalším obchodě si lidé vybírají vína, výklad hned vedle zve k ochutnávce něčeho sladkého, tady se nabízí oblečení i doplňky. Mezi nimi pochopitelně nechybí pestrá škála nabízených krajek a výšivek, též tak typických pro Bretaň. Restaurace zvou na menu o několika chodech sestávajících z místních specialit. Takovému množství lákadel asi neodolá nikdo.
Vesničku Kerbili, v níž je „náš“ kemp, najdeme na první pokus. Pomalu se stmívá a my rekapitulujeme dnešní zážitky. A také vaříme, večeříme a sledujeme dráhu vycházejícího měsíce. Ani v našem věku trocha té romantiky člověku neuškodí. A jak se po chvílích klidu krásně usíná.
Druhý soutěžní článek ze soutěže s nakladatelstvím DharmaGaia
o knihu Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné
putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice
Píše Přípluv
Listopadový Grossglockner, aneb sníh, mráz, mlha a padesátiprocentní bílá…
16.11.2005 Středa
Po poměrně zajímavé mailové přestřelce, kde vznikají a zanikají všelijaké informace typu zavřená silnice, neprůjezdná silnice, jiná silnice, hrozný počasí, dobrý počasí, slunce, zamračeno, vítr, –27°C a tak podobně, sedím s bratrem na Kočce a čekáme na auto s Drajfem a Karafem.
Protože je zítra svátek, znamená to, že do práce nepůjdu ani v pátek. Z toho vyplývá, že máme celý čtyři dny na to vyškrábat se na nějakej kopec. A protože mě tento rok už jednou nevyšel Grossglockner, kam jsem ve finále ani neodjel, je tedy jasný jak to bude.
Piju už druhý kafe, protože dneska mám za sebou šest hodin za volantem od půl pátý od rána, kdy jsem se pohyboval pro změnu u polských hranic, a k tomu srkám džus s vodou.
Každou chvíli očekáváme ty dva, když mi dochází sms, že právě vyjíždějí z Brna. Vlastně mne to ani moc nepřekvapuje.
Když se konečně potkáváme u mostu pod zimákem, kam trefili napoprvé, je něco před půl jedenáctou v noci. Rveme bágly do vozu, docela to i jde, protože po švýcarský zkušenosti nechal Drajf doma zadní desku, rveme se do vozu, lehce nabíráme obrubník, respektive Drajf lehce nabírá obrubník, naštěstí jen přední poklicí na kole a vyrážíme směr Znojmo, Hatě, Vídeň a dál se nějak uvidí.
Karaf dělá zase navigátora, což je převelice důležitá funkce, protože musí ke všemu držet při životě řidiče a neustále ladit rádio, což se postupem času ukáže jako silně beznadějná akce. To rádio, myslím.
Tento článek je ze soutěže o knihu:
Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice
Loď Endurance zamrzla v lednu 1915 v ledových polích antarktického Weddellova moře, po deseti měsících ji ledové kry rozdrtily. Ernest Shackleton a jeho posádka 27 mužů zůstali 850 mil od nejbližší základny. Nastal čas tvrdých zkoušek a utrpení…
Brilantně napsaná kniha novináře Alfreda Lansinga je uznávaná jako naprosto úplný popis osudné plavby Endurance. Toto ohromující vyprávění o přežití Shackletona a všech dvaceti sedmi mužů více než rok na ledem pokrytých antarktických mořích označil Time za „definici hrdinství“. Český překlad vychází u příležitosti Mezinárodního polárního roku. Váz., asi 280 str., originální fotografie, mapy a ilustrace, asi 350 Kč.
„Shackleton se stal mým hrdinou.“ (Reinhold Messner)
První zajímavá situace nastává v Jaroměřicích nad Rokytnou, protože tam je objížďka, naštěstí jen okolo centra, ale po motání se po autobusáku se sice dostáváme na černou šipku v oranžovým poli, jenže jedeme o 180° naopak. Toto je vyřešeno a ženeme to na Moravský Budějovice. Tam radši ani nenajíždíme na zkratku a jedeme centrem přes takovou tu zajímavou křižovatku, kde se sbíhá pět silnic a přijde mi, že ani místní pořádně netuší, jak to tam je s předností. Po výjezdu na státní silnici klid netrvá dlouho, protože nás zastavuje červený světlo značící přejezd přes koleje, nebo taky policistu ve službě. U nás to je ta horší varianta, čili policajt. Drajf má stejný móresy jako Kateřina na Slovensku, takže nestahuje okýnko, ale přímo ho přepadává výstupem z vozu. Klasicky jim ukáže doklady a že se bude dýchat. To dopadlo negativně, takže pro nás pozitivně, takže sedíme ve voze a čekáme, až pánové zkontrolují jeho řidičák a techničák přes všechny možný mašinky a přístroje.
A jedeme. Poklidná jízda trvá asi pět minut, kdy nás předjede jakejsi idiot a těsně před námi zahne do ulice po pravý straně, takže ani moc nechybělo a jsme v sobě. Vzhledem k tomu, že jsme na cestě ani ne půl hodiny a už se toho tolik podařilo, tak to ani dlouho nekomentujeme. Policajti podél silnic pokračují, ale nás už nechávají na pokoji, tolik dechovejch zkoušek by Drajf asi ani nerozdejchal.
Vjíždíme do Znojma.
„Musíme koupit Rakouskou známku a doplnit benzín“.
„Tak projedeme Znojmo a naberem to na takový suprový benzínce na kopci, a ještě se tam vyseru,“ říkám jakožto znalý situace.
Projedeme město, zase kolem policie, vjedeme na kopec, benzínka tam je, ale je zavřená. Jakožto znalý situace čumím jak puk.
„No, tak sjedeme zase do města, no…“
„Nechápu, proč ty šlapky, co tu mrznou nedělají radši noční směny na benzínce, sakra..“
„Asi by si nic nevydělaly.“
„Ale zase nezmrznou.“
„Ať zmrznou.“
„Stejně tu žádnou nevidím.“
„Už asi zmrzly…“
Kolem policajtů jedeme zase do města, kde nacházíme benzínku značky Benzina, kde vykonáme vše potřebné. Tedy koupi benzínu, známky, vykonání potřeby a zakoupení baget.
17.11.2005 Čtvrtek
Vsedám za volant a jako, že si teda kus cesty odpracuji tímto stylem.
„Sakra, teď jsem furt jezdil tím Roverem a to je manuál, na mě je tady těch pedálů nějak moc.“
Načež mi to skoro chcípne hned na první křižovatce, která je na výjezdu z benzínky. Nicméně vše dávám do pořádku, spojku předpisově sešlápnu, projedeme už potřetí kolem těch cajtů a ženeme to na hranice. Zase míjíme tu zavřenou čerpačku a hned za ní ještě dvě otevřený. Sakra.
Česká hranice je v pohodě až na to, že mi to při odjezdu zase skoro chcípne, ale už je to trochu elegantnější. Na Rakouské si chce celník povídat.
„Wohin fahren Sie?“
Toto je jediná německá věta kterou umím, ale nějak mě to zmátlo. Zachraňují mne odpovědi Karafa a zbytku. Chytám se taky.
„Hohe Tauern“
„Tauern?“
„Ja, Grossglockner“
To že jedeme lozit radši ještě zdůrazňuji mimicky pohybem rukama nahoru a dolů, což v autě velikosti Renaulta Megane jde poměrně těžko. Takže to vypadá spíš komicky než mimicky, nicméně toto celníkovi stačilo, tak nás propouští. I rozjezd už je plynulejší.
Mažeme to na Vídeň, S Karafem řeším jakže to vlastně provedeme, Drajf s bratrem pospávají. Ze začátku se snažím jet silně předpisově, načež z cedulí zjišťuji fakt, že nově se dá tady jet stovkou, tak ručičku tachometru kotvím někde na sto dvaceti a navigován Karafem, který asi trénoval nebo co, protože se zdá, že se v mapě orientuje, to točím na Krems. Je tu nějaká nová dálnice, což je fajn. Protijedoucí jízdní pruhy dělí nepřerušovaná betonová stěna, takže můžu svítit dálkovejma. Teda do doby, než mne na to poněkud nervózně upozorní jeden řidič kamionu v protisměru. Je holt trochu výš. Ve svým směru za hodinu cesty nepotkávám jediný auto. To jde. Ono, v naší mapě je ta silnice značená jako nějaká kozí stezka.
Jedeme podél Dunaje.
„Tý vole, to je Dunaj.“
„No tak to teda není Dunaj.“
„A kde tady jinde budou jezdit stometrový lodě?“
„Kde máš lodě?“
„Tam to zelený a to červený a to bílý jsou poziční světla a molo to teda není.“
„No, já nevím…“
Karaf se v tom zeměpise asi zas tak moc neorientuje. A nebo zas tak moc netrénoval. Nicméně po palbě argumenty přiznává, že by to snad Dunaj i být mohl. To už po jeho levým břehu jedeme minimálně hodinu.
Sponzorem této soutěže je nakladatelství DharmaGaia, které věnuje knihy autorům nejlepších článků.
Zaujala-li vás kniha Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice, ale nechce se vám soutěžit, koupit si ji můžete třeba tady.
Míjíme Krems, řeku přejíždíme a dostáváme se zase na regulérní dálnici, která nás žene na Linz. Jsou nějaký dvě hodiny ráno a cítím, že bych se mohl jako i vyspat. Cítí to i můj navigátor, a tak chvilkami mlčí a upadá do stavů, kdy stejně není schopný rozpoznat správný směr. Stavím proto na benzině, měním si s bratrem Karafovy china kecky a řízení. Chvíli po usednutí na zadní sedadlo usínám a budím se pouze chvilkově, většinou v následujících situacích: navigátor spí, průlet hvězdokupou, což je horizontálně padající sníh na naše čelní sklo, objížďka kdesi u Salzburgu, zase hvězdokupa, nějaký motání se kdesi, zastávka. To už je po pátý hodině ráno a bratr cítí, že už dál jako řídit nebude. Cpe se tam proto rozespalý Drajf a hrneme se na Kalm am Grossglockner. Mně se už nedaří usnout, tak aspoň kecám do navigace.
Stavíme za tunelem a vypadá to, že ten borec v budce chce nějaký mýtný. Jak jinak. Českou kartu nechce, hotovost nemůžeme najít, německou kartu bere. 10 Euro v řiti. Nebo spíš v tunelu. Zase sněží jak u blbejch a začínáme stoupat. Prvně do kopce jak kráva asi 14 kilometrů, to ještě mezi vesnicemi, potom závěr na Lucknerhouse, 1920 metrů vysoko, asi 16% stoupání sedm kilometrů po cestě bez svodidel. Veselý. Nicméně jsme se na nějaký parkoviště dostali, vypadá to spíš jako nějaký venkovský hřiště a je to pod sněhem. A je zima. Tak začínáme tak, že sedíme ve voze a zadýcháváme okýnka. První vylízá Drajf, ale jenom proto, aby si nás vyfotil. Nicméně tato akce se strhla v lavinovku, tak postupně vylízáme všichni.
Je jasno, Grossglockner se na nás směje, je něco po sedmý hodině ranní a mohlo by už sakra vylízt slunko. Vrchol Grossglockneru, nejvyšší hory Rakouska, je na souřadnicích 47,07° severní šířky a 12,69° východní délky a je 3798 metrů nad mořem. A my jsme tady proto, abychom se na něj pokusili dostat. Převlíkáme se teda, v podstatě do většiny věcí co tu máme a dobalujeme batohy. Jsme tady sami. Ani se nedivím. Při tom všem konzumujeme Becherovku, co odněkud vytáhl Karaf, tak to docela jde.
Zavazuji si boty, nad kterými jsem prožil dlouhé chvíle přemýšlející, zda je nechat odborně slepit a špici pogumovat, nebo to slepit neodborně zato zadarmo. První pokus byl návštěva ševce Standy, který to slepil jak odborně tak zadarmo, druhý pokus bylo deset minut s tubou Chemoprenu. Takže pravá bota se pyšní několikacentimetrovým žlutozelenohnědým pruhem reprezentující klasickou barvu tohoto lepidla.
Chci si na záda nahodit batoh, ale když vidím Karafa a jeho hromadu věcí vedle jeho prázdného batohu, chápu se radši Bechera a nikam nespěchám. Ještě jsem si ho teda vyfotil, až bude tuto informaci popírat, ať mám nějaký důkazy. Bez toho to dneska nejde.
Karaf to nabalí asi na potřetí pokus uspořádání. Na to, že batoh balí každou chvíli, mě to kapku překvapuje. Vlastně mě to nepřekvapuje, to je prostě Karaf.
„Tak si dej tu helmu ven.“
„Ten zip to nemůže vydržet.“
„Vyrazíme ještě dneska?“
Ani tyto řeči ho nerozházely, helmu dovnitř nakonec narval, zip to vydržel, vyrážíme dneska. Karaf nahazuje bágl na záda, chvíli šmátrá kolem sebe.
„Ty vole, já nemám kus bederáku.“
A fakt, přezka, taková ta důležitá, aby to šlo zapnout, tu nějako není. Tak to prostě skrz zbývající část přezky prosukovává a vyrážíme kamsi do kopce. Údajně k Lucknerhütte.
Na cestě, jakožto i kopcích, leží sněhový poprašek. Zatím docela valíme i přes to, že už stoupáme. U Lucknerhütte jsme za chvíli. Ta je beznadějně zavřená, tak dáme rauchpauzu, zaradujeme se nad sluncem, který přehouplo hřeben a svítí na nás, odložíme nějaký to oblečení, zase nahodíme na záda ty těžký krysy a už to zase dupeme do kopce.
Protože sněhová pole jsou už i přes cestu, shazujeme bágly, že si na sebe přišroubujeme takový ty věci jako jsou mačky, návleky, rukavice a cepíny. Na to počasí čekalo a přesně ve chvíli, kdy to na sebe soukáme, tudíž máme rozdělaný batohy, sami jsme polooblečení a ruce mají plno práce, začne foukat. Vzduchem lítá sníh, fučí, je zima a nám chybí ještě kus cesty. Tak se rychle dooblíkáme a mažeme vzhůru. Už nějakou dobu je vidět cosi plechového, tak k tomu mířím.
Najednou zvednu hlavu.
„Ty krávo, vidíš to?“
„Co, jo…“
A asi tak třicet výškových metrů nad námi je barák jak prase. Stüdlhütte. To plechový cosi byla cedule s informací o možnosti výstupu hřebenem Stüdl, nebo jak. Asi se jich tu už zabilo tolik, že se rozhodli pomocí mapky a pár fotek odradit nově příchozí horolezce od zdolávání vrcholu tímto hřebenem. Stüdlgratem. Zajímavý na to všem je ale to, že trojjazyčná informace je v němčině (logicky), angličtině (logicky) a slovenštině. Tak to čučím. I přes to, že mě na to dole Karaf upozorňoval. Ani nevím, jestli jsem mu to tam věřil.
Vzhledem k počasí dobývám winterraum, což je místnost, v tomto případě celá chajda k zimnímu bivaku. Jsme tady sami. 2801 metrů vysoko, venku je kosa a fučí jak sviňa. Ze začátku jsme ani nechtěli topit, nicméně teď už sekáme dřevo a zapalujeme kamna. Drajf bere hrnec, cepín a lopatu a jde na sníh. Úžasnej je v tom, že valí až kamsi do háje, aby měl čistej a bílej prašan a pak to v tom napěchovaným hrnci sešlápne botou.
Mám ukrutně zmrzlý prsty na nohou, který ne a ne rozmrznout. Hlavně mě ztuhly ty omrzliny z Kavkazu na palcích a těch prstech hned vedle, tak to teď pálí jak o život. Drajf se balí do dek a na lavici pod oknem usíná. Zanedlouho na to se objevuje postava. Jdu tedy do dveří a halekám na ni, protože mi přijde, že se tu tak motají a neví co by.
„Hello!“
„Čautě.“
Mno a oni to jsou Slováci. Teda, tři jsou Slováci, jeden Čech. Chvíli s nimi komunikujeme, chtějí ráno valit právě na ten hřeben, kvůli kterému tu stojí ta cedule. O ceduli nevědí, to teda nechápu kudy sem potom přišli nebo kam čuměli, informace o tom, že to je i slovensky je očividně potěšila. Jdou to omrknout a my, protože i přes ten větr je modrá obloha, jdeme pomalu fotit západ slunce, ať máme zachycenej taky kus tý romantiky. Když už jsme tu. Drajf má po romantice, protože stále chrápe. Slováci spekulují o výškových nemocích a pořád se mne ptají, jestli mu není blbě. Nakonec jsem jim sdělil, že poslední dobou moc nespal, tak toho nechávají. Drajf se probouzí až po tom, co jdeme spát my ostatní. Nahoře zabavuji nějaké deky a lezu do spacáku. Karaf pomocí sms stále komunikuje s Motlou, který tu měl mimochodem být s námi, a zjišťuje tak předpověď počasí.
Je něco před šestou, když usínám. Je něco po osmé, když mě budí telefon. To je první šok. Druhý šok je to co leží vedle mě. Vždyť tu byla stěna. Aha, to je Drajf. Telefon se mi daří nalézt a vyhrabat až poté co dozvoní. Teď ale přemýšlím, jestli už je ráno, nebo večer, nakonec se pro jistotu rozhodnu spát a dobře jsem udělal. Aspoň, že mi rozmrzly ty nohy. Po čtyřech hodinách.
18.11.2005 Pátek
Ráno mne budí cinkot karabin, to Slováci opouští boudu a nastupují na hřeben. Chvíli na to mne budí telefon, kde to je tentokrát nastavený budík. Je půl sedmý. Než se donutíme vyškrábat ven z pelechu, je sedm. Než vykopeme Drajfa je skoro půl osmý. Ten ani nepovažoval za nutné vytahovat spacák, tak je jenom zabalený v dece. Aspoň mu to tak netrvá. Slováci jsou v éteru, nakonec, kvůli počasí, vyrazili normálkou. Ale moc se jim na tuto cestu nechtělo, ráno ještě s čelovkama běhali pod Stüdlgratem.
Nicméně tu je nějak moc lidí. Nakonec to zjišťuji na další dvě čtyřky, a zase všechno Češi. Připadám si spíš jak někde na Kralickém Sněžníku, než na jihu Rakouska.
Vaříme s bratrem nudle, Karaf má v ešusu nějakou kaši. Drajf mu do toho fušuje.
„Jaký jsi tam dal ty nudle?“
„Proč?“
„No, ať tam přidám stejný.“
„Aha, no to nevím, já jsem to tu našel.“
„Tak mrkni na obal.“
„Ten už je v kamnech.“
„Tak jak to teď uděláme?“
„To je jedno, já tam mám stejně ještě bramborovou kaši.“
No, nakonec jsou Drajf s Karafem rádi, že jim dáváme dojíst ty naše nudle, který jsou sice taky hovězí, vepřový a kuřecí naráz, ale jsou to jenom nudle. Sice se u toho šklebí a mají nemístné poznámky, nicméně to sežrali.
Lezeme do úvazků, hlavy cpeme do kukel, Karaf si kolem lebky, teda původně krku, motá takovou oranžovou strašně tlustou a dlouhou retro šálu, asi aby se nám neztratil, aby zjistil, že pak přes ni nemůže zapnout bundu a po osmé hodině ranní pomalu vyrážíme směr mrak.
Nejdeme dlouho a bratr hlásí první defekt a to, že mu padají rychlonasazovací mačky. Karaf mu nabízí ty svý indický nádhery, tak si je mění, ostatně na Kavkaze takto zachránil Vlastu. Je nádherný sledovat, jak bratr má ty indický potvory na sobě za pár okamžiků a Karaf bojuje s rychlonasazovákama asi o pět minut déle.
„Co to je toto, no zlatí Indi…
„a co je zas toto, já to snad nenasadím …
„a k čemu je toto…
„no já se z toho poseru.“
Nicméně to dopadlo dobře, defekty odstraněny, jdeme na ledovec Ködnitzkees. Fikaně jsme si včera nauzlovali lano, tak se jenom cvakáme, vychází to nějak blbě, protože jsem zase první, opakuji si pro sebe teorii, že se aspoň nemusím starat o lano přede mnou, protože tam žádný není a vydávám se na zasněženou pláň. Takovou šikmou rovinu.
Nejdeme dlouho a vidíme proti nám postavu, která jde jako já po požití půllitru rumu. Po nějaký době zjišťujeme, že to je jeden ze Slováků, jdeme k němu a on nám sděluje, že jeho achilovka nějak zklamala a že jde jako dolů, ostatní pokračují. To že je sám a že to není, kor tady, úplně košer mu radši ani neříkáme, beztak to ví sám, náš návrh o doprovod dolů naštěstí odmítá, tak se loučíme a každý si jde svou cestou. Vlastně stejnou cestou, ale každý jiným směrem. V dáli vidím kus skály, za kterou dle Karafa, který tu už v létě vykonal jednu neúspěšnou misi, je druhý ledovec. Než k ní ale dojdu, přejdeme jednu trhlinu, jednu trhlinu obejdeme a v prošlapávání mě střídá Thomas, protože tu toho sněhu je nějak moc. Jdu místo něj třetí na laně a je to o poznání lepší. Ne zas o moc, teda.
Skálu vylézáme pomocí ocelových lan, co tu jsou. Nahoře nás čeká avizovaný druhý ledovec. Dle Karafa. Ve skutečnosti to je sněhový pole asi dvě stě metrů dlouhé. Na jeho konci sundáváme batohy, po probití se přes ledovej špunt, co na mě čeká po odšroubování uzávěru od flašky se můžu konečně napít, nebo spíš do sebe nasypat ledový štěpky. Velice fikaně si ještě vylamuji sklo od mých super ledovcových brýlí z Kauflandu za 21 Kč. Sakra.
A zase vzhůru. Jdeme po hřebeni, prudce stoupáme, chvílemi zde jsou pomocná ocelová lana, když teda nemizí v mase sněhu a ledu. Karaf vypadá, že to tu i trochu poznává.
„Tak sto metrů nad námi je ta Adler Hütte.“
„Kurva, sto metrů…“
„Ne vejškovejch, dálkovejch.“
Zvednu hlavu a vidím barák. Tož to je fajn.
Tak jsme na Erzherzog Johann Hütte, někdy též Adlersruhe. Ani se zkrácenině moc nedivím, kdo to má pořád vyslovovat. Jsme 3451 metrů nad mořem, cestu co je v létě psaná na dvě a půl hodiny jsme za těchto podmínek a ještě z části na laně dali za 3 hodiny, to je slušný.
Počasí je takové, že je zima, fučí, kolem nás lítá sníh, horizontálně teda, je mlha, takže není lautr nic vidět a vůbec, lezeme do winterraumu. Ten je tentokrát ve formě místnosti, asi tak 3×4 metry, u zadní stěny jsou čtyři matrace, je zde osm dek a pár nějakých zateplovacích desek z nějaké pěny. Toť vše.
Ale nefouká tu, tudíž je zde krásně. Hned z kraje se nám staly dvě zvláštní věci. První byl výstřel toho ledového špuntu z mé flašky na pití, nějak to v tom teple zareagovalo a moc nechybělo a zastřelil jsem Karafa. Tomu zase pro změnu zmrzla voda. To je těžko pochopitelný proto, že měl vodu celou cestu na batohu jako já, po cestě mu nezmrzla, už to je teda docela těžko pochopitelný, a tady v místnosti, kde je díky absenci větru tepleji, mu to zamrzlo. Nechápu. Sundávám z vousů led, věším matroš na šňůru a řešíme, jak teda s vrcholem. Dneska to už nedopadne, tak se nažereme, vychrápeme a zítra ráno raničko do útoku.
Chvíli za námi vnikají dovnitř čtyři zmrzlí Češi, jdou nalehko a vypadají, že dneska jimi vrchol zůstane taktéže nedosažen. Uvaří, sežerou klobásy, popřemýšlí o bivaku jenom pod dekami, klasifikují to jako ptákovinu a jdou dolů.
Po jejich odchodu se tu dá trochu i hýbat, dělají-li to maximálně dva lidi naráz, tak vaříme. Mezitím lezu do spacáku a je docela dobře. Venku slota. Po poledni přichází jeden ze Slováků, takovej dědula, knír namrzlej, že vypadá jako mrož, třikrát odfrkne, omlátí led z držky, řekne že jde z vrchu a že to bylo zaujímavé a maže sólo dolů. Když chlap, co má slezený všechny Tatranský ledy a bůhví cosi ještě, řekne o něčem, že to bylo zaujímavé a tak zvláštně se u toho zamyslí, nevím co si o tom mám myslet já. Další dva, co nám zbývají do naplnění počtu této partičky ani nevidíme, asi ani nepovažují za nutné se zde zastavovat.
Karaf vyrábí vodu, Drajf zašívá bundu a my se válíme. Pohoda. Přichází mi na mysl fakt, že od doby, co jezdím v zimě do hor, jsem si nikde nekoupil ledovou tříšť. Holt jí mám dost tady. Večer nalézám svíčku, tak ji zapaluji. O tomto neví Karaf, který je zabořen ve spacáku a píše sms Motlovi, ať se ozve ohledně počasí.
Když vyleze, svíčku nevidí, ale registruje takový to skomírající světlo.
„Hej, co to je…
„to je asi někdo vedle…
„to by chtělo prozkoumat.“
No, než mu oznámíme o co jde, tak z něj vypadne ještě hromada zábavných teorií o neznámým světle.
Na všechny přichází žravá, tak zase lezeme ze spacáků a vaříme, vyrábíme vodu na zítra, žereme chleby a tyčky. Když konečně okolo osmý večer usínáme, po zaručené Karafově informaci, že dle Motly má být zítra relativně dobře a že to asi bude pravda, protože když šel hrčet zahlídl hvězdu, dochází mi sms od Veroniky, že zítra má být relativně dobře a čas od času uvidíme slunce. Blbý je jen to, že je to předpověď o kilometr a půl níž než jsme teď. Vypočítávám, že v při rychlosti větru a teplotě co venku je může pociťovaná teplota dělat něco kolem –32°C.
Drajf se zbláznil, protože v rámci tréninku na skialpy, který teda ještě nemá, spí zase jenom pod dekou. Kdyby ho viděli ti čtyři, co se kvůli tomu otočili, tak je asi klepne pepka.
19.11.2005 Sobota
V 5:30 zvoní budík. Odporný. Vylízáme zase o půl hodiny později. Odporný to je furt. A nejodpornější na tom všem je fakt, že venku je pořád absolutně hnusně.
„Toto není počasí ani na sestup, natož na výstup.“
„No, když jsme to v létě otočili dolů kvůli tomu, že je hnusně, tak bylo asi desetkrát líp než je teď.“
„Tak počkáme a uvidíme.“
Tak čekáme, ale nic nevidíme. Každopádně se nedá říct, že by bylo venku líp. Vchodový dveře musíme odházet lopatou. Přes noc napadlo tak třicet čísel prašanu. Dva úseky po cestě na vrchol jsou více než nebezpečný. Lavinózní asi šedesátistupňový a sto metrů dlouhý svah, které nejde jen tak obejít a dvacetimetrová, na šířku dvaceticentimetrová, rampa z malého Glockneru na velký. Tyto informace pocházejí od Karafa a zapříčiňují, že jdeme rozumně dolů.
Když už jsme nabalení na sestup, rozletí se dveře a tam zase ti čtyři Češi, teď už i ze spacákama. Ani nyní nevypadají na dobytí vrcholu, dva z nich jsou hyn už teď. Nasazujeme mačky a do winterraumu vletí další dva lidi. Tentokrát z Běloruska. No hotovo.
Sestup je poměrně záživná záležitost. Po hřebeni to je takové všelijaké, fixní lana jsou zamrzlá, když už se jich dá chytit, tak to klouže, protože jsou pro změnu namrzlá. Na ledovci se navazujeme, tentokrát na lano bez uzlů, protože jsme počítali se slaňováním, tak jsme je rozvázali, ale aspoň něco. Shodou okolností se zase ocitám na prvním konci lana. Sněhu je po kolena, chvílemi do půl stehen až do pasu, viditelnost je taková padesátiprocentní bílá, každopádně nejde rozpoznat, co je ještě sníh a co už nebe. Chodíme po sinusoidě, vždycky na mě zezadu zařvou změnu směru, tak změním a jdu do doby, než zase nezačnou něco hulákat. Jak u tohodle může Drajf fotit moc nechápu.
Po přejití ledovce jdeme zase prašanem, ale teď už po šutrech, takže v mačkách tak na vykloubení kolene nebo kotníku. Což se mně, a nejen mně, taky párkrát skoro daří. Ale to už je vidět Stüdlhütte. Chata, která byla postavená v roce 1868 a v roce 1996 předělaná. Spíš postavená znovu, podle toho jak vypadá. Ale docela v pohodě.
Uvnitř potkáváme čtyři Pražáky co tam dorazili v ten čtvrtek a od té doby v podstatě nevylezli a novou dvojku, kluka s holkou, zase Čechy. Ti taky spíš tak blomcali v nějakým tom minimálním rádiusu kolem boudy. Vaříme, žereme, Drajf se zakecává o foťácích, ono to tu totiž vypadá spíš na nějaký fotografický kroužek, dle strojů co jsou na stole, a valíme dolů k autu.
Sestup už je pohodový, po chvíli dokonce sundáváme železa a schováváme cepíny. Ještě stihneme potkat dva Maďary co jdou nahoru. Zanedlouho jsme u Lucknerhütte, která je i ke své poloze pod sněhem viditelně více než předevčírem. Dole ještě potkáváme borce, co nehnutě opřen o auto vejrá do dalekohledu.
„To bude asi ta webkamera.“
Protože polovině věty borec rozuměl a druhou si pravděpodobně rychle domyslel, tak nás ani nepozdravil. Drajf pořád řeší stavy nenadálého sraní, já zas to, že když budu muset vyndat toaleťák, tak musím sundat lano, a tímto stylem se pochodu se dostáváme k autu, které k našemu příjemnému zjištění není zapadaný ve sněhu.
Protože si pamatujeme, kde má Drajf klíče, nepřekvapuje nás jeho pokus marného hledání jich po kapsách, dostáváme se dovnitř, zkonstatujeme, že jediný co tu nezmrzlo je Becherovka a tudíž to je dobře, odstraníme životu nebezpečné explozivní zmrzlé Mattonky, který mají teď tak o 25% vetší objem i s petflaškou, z kufru Karafovi pod nohy, protože tam je nejlepší přívod teplého vzduchu, dvakrát nabalíme a vybalíme kufr než najdeme všechno potřebné typu doklady, nasedáme a jedeme. Plných sto metrů. Před Lucknerhouse. Tam je cedule s mapou, tak to chvíli zkoumáme, dáváme téměř povinnou skupinkovou fotku a na dvojku sjíždíme sedmikilometrový kopec, který je sice lehce posypán, ale fakt jen lehce. Ještě teda registrujeme ty dva Maďary, jak už jdou zase dolů. To tam teda dlouho nepobyli.
Po projetí vesnice Kalm am Grossglockner nás na silnici přepadávají takový tři potvory, což jsou tři kluci, dle výšky bych jim tipl tak na dvanáct let, a na hlavě mají kukly z nějakého maškarního bálu, či co, takový chlupatce. Vypadá to dobře, ty kukly teda. Co vypadá zajímavě je to, že jeden stojí před autem, asi nejmladší, další dva jsou u okýnek a somrují prachy.
„Vyser se na ně.“
„Nebo jim zaplatíme kartou.“
„Nebo toho vepředu přejedeme a bude.“
Nakonec jim dáváme kus hořký čokolády na odlomení, načež o ni vznikne přetahovaná mezi Drajfem jakožto řidičem a jednou tou chlupatou potvorou, která nechce pochopit, že my chceme taky. Po odervání asi půlky toho co tam bylo i s papírem radostně mizí ve stráni, my radostně jedeme. Až děti odkojené krávou Milkou a Alpskýma čokoládami pozřou čokoládu na vaření z Kauflandu, jestli ji vůbec pozřou, tak se z toho poserou buď rovnou, nebo už nikdy. Ještě mineme v protisměru Bavoráka ženoucí se do kopce takovou rychlostí, že jestli mu ti tři vlezou do cesty, tak to borec zjistí až doma v garáži z trčících končetin ze spoileru, a jsme dole. Opucujeme čelní sklo, které se při jízdě proti slunci stalo neprůhledné a kolem policejních kontrol jedeme směr Spittal. Před námi jsou Dolomity a vypadají fakt hrubě.
Ještě navigátorovi Karafovi musíme vysvětlit, že když si tu mapu otevře a nebude navigovat jen dle nákresu Rakouska s vyznačenými většími městy, tak to bude o něco lepší. Pak to už mažeme na Villach, bereme benzín, najíždíme na dálnici a jedním tunelem za druhým, dohromady jich je snad třicet, to přes Klagenfurt mažeme na Graz. Tam přebírám řízení a trasou na Vídeň, Hatě, Znojmo, Moravský Budějovice a Třebíč nás transportuji zpět. Brňáci zjistili, že domů už dneska nepojedou, tedy melou o tom už od Vídně, tak se otáčíme u nás, kde necháváme auto a krámy a vzhledem k tomu, že pro mě tato akce začala na Kočce míříme na Kočku…
V prvním kole fotografické soutěže „Domov objektivem
cestovatelů“ se přišlo 25 fotografií. Uspořádali jsme
je do galerie a
přidali k nim hodnocení pomocí karmy.
V prvním kole fotografické soutěže „Domov objektivem cestovatelů“ přišlo 25 fotografií. Uspořádali jsme je do galerie a přidali k nim hodnocení pomocí karmy, jejíž princip znáte z našich článků a dalších soutěží.
Stručný návod: Pokud chcete podpořit fotografii, klikněte na zelený obdélníček vedle popisu. Pokud jí podpořit nechcete, neklikejte. Opakované kliknutí se nezapočítává, takže pokud chcete podpořit snímek více, musíte k tomu přemluvit někoho jiného. Jak funguje karma u článků, včetně pikantních podrobností se dozvíte zde: http://www.cestovatel.cz/redakce/karma/
Hlavní partner:
Další parneři:
Ceny v prvním kole
software Zoner Photo Studio 9 Xpress + Zoner Web Gallery + Zoner Photo Print knihu Portrétní fotografie z vydavatelství Zoner Press
Ohňostroje, balóny, historické tramvaje, jarmark, muzejní noc, sportovní
klání, přehlídky hasičské a policejní techniky a mnoho dalšího. To byl
desátý ročník festivalu zábavy Brno – město uprostřed Evropy,
který se v deštivém odpoledni, kdy vychází tento článek,
nenávratně chýlí ke konci.
Ohňostroje, balóny, historické tramvaje, jarmark, muzejní noc, sportovní klání, přehlídky hasičské a policejní techniky a mnoho dalšího. Celkem sedmadvacet jednotlivých akcí naplnilo desátý ročník festivalu zábavy Brno – město uprostřed Evropy, který se v deštivém odpoledni, kdy vychází tento článek, nenávratně chýlí ke konci. O tom, jak probíhala tato největší brněnská akce, která i letos zahájila letní zábavní, kulturní a turistickou sezónu, jsme vás průběžně informovali v několika předchozích článcích. Dovolím si proto jen krátké shrnutí posledních dní.
První festivalový víkend začal tradičně velkolepě. Davy brňanů vytáhla 18. května do ulic Noc kejklířů, během níž se Zelný trh proměnil v jedno velké jeviště a brněnská divadla pořádala dny otevřených dveří. Představením Via Ignis, které bylo jako Ohňostrojné prelude odpálené z teras Petrova, začala nejproslulejší akce celého festivalu, mezinárodní přehlídka ohňostrojů Ignis brunensis. Aby snad nebylo málo pyrotechnických efektů, díky nimž se Brno řadí mezi světově nejvýznamnější centra ohněstrůjného umění, byl o půlnoci na Zelném trhu odpálen ještě jeden menší ohňostroj, kterým autoři připomněli první brněnský veřejný ohňostroj, který byl v roce 1700 odpálen z kašny Parnas. Oba ohňostroje proběhly v režii brněnské skupiny Theatrum Pyroboli. Obrazový doprovod najdete v naší fotoreportáži.
Nabitý program prvního víkendu se v sobotu přesunul na další místa v Brně a blízkém okolí, náměstím Svobody počínaje a hradem Veveří konče. Program pak večer vyvrcholil Brněnskou muzejní nocí, při níž své brány tisícům návštěvníků otevřela muzea a galerie v Brně a blízkém okolí. Veřejnosti poněkud utajený zůstal malý ohňostroj odpálený v areálu koupaliště Riviera na závěr multižánrového hudebního festivalu Rio de Riviera. Nedělní program pokračoval závody dračích lodí a akcemi v přístavišti a na hradě Veveří.
Zajímavosti z Ignis Brunensis
Meteorologická služba sleduje vývoj počasí nad přehradou a kromě deště předpovídá hlavně sílu a směr větru a možnost blesků (směr vodorovný/svislý, energii a předpokládaný čas)
Před odpálením ohňostroje společnosti Fireworks for Africa byla možnost úderu blesku na hladinu přehrady předpovězena na 22:15 a 22:14 uhodilo do pontonu
Bleskům bývá nabídnuta tzv. „dlouhá linka“, tedy linka, na které jsou napojené palníky s nižší citlivostí. Podle její reakce se odhaduje, co se mohlo při úderu stát na připraveném ohňostroji, který ještě není připojen do okruh. Funkci tohoto bezpečnostního opatření mohli diváci na vlastní oči vidět. Když do pontonu uhodil blesk, odpálil asi dva efekty na „dlouhé lince“.
Jedním z důvodů, proč není možné odpalovat ohňostroj při bouřce je i to, že signál k odpálení je přenášen částečně po kabelu a částečně rádiem.
Při větru nad 12m/s nejsou povoleny padáčkové a výškové efekty. Raketa proti větru doletí dál, než po větru a padáčky jsou nekontrolovatelně zanášené po směru větru.
Specifikem brněnského festivalu je ruční odpalování, které umožňuje drobné korekce tempa a rytmu show. Na 120 pravidly povolených tlačítek připadá asi 1500 odpalů a několikanásobně víc jednotlivých střel. To zvyšuje hodnotu festivalu, protože pro složitější kompozice si musí firmy vyrobit zpožďovače a je nutná přítomnost designéra ohňostroje přímo na místě.
Daleko větším technickým oříškem než déšť, je pro ohněstrůjce vlhkost způsobená tím, že se střílí z vodní hladiny. Vysoká vzdušná vlhkost ovlivňuje dobu hoření zpožďovačů.
Ohněstrůjci zvyklí na počítačové odpalování ohňostrojů vnímají brněnský festival jako nostalgickou a „adrenalinovou“ záležitost a na festivalu si dávají dostaveníčko zástupci nejvýznamnějších ohněstrůjných společností. Letos to byli zástupci 36 společností ze čtyř světadílů.
O účast na brněnském festivalu se společnosti ucházejí i dva roky dopředu. Účast je umožněna jen těm, které jsou schopné splnit dosti náročná kriteria.
Ohňostroje na brněnské přehradě odpaluje obsluha, která má stanoviště v budce přímo na pontonu naplněném pyrotechnikou.
Brněnský festival je unikátní i tím, že je hudba k němu vysílána rozhlasem, takže si plný zážitek může dopřát i divák mimo placený prostor.
Každá společnost dostane na uspořádání ohňostroje příspěvek 22.000 Eur. Skutečná cena jednoho soutěžního ohňostroje je zhruba trojnásobná.
Během letošních akcí festivalu Brno – město uprostřed Evropy bylo odpáleno celkem deset ohňostrojů (Prelude, 4 soutěžní, Grandfinále, „prezidentský“, ohňostroj na Zelňáku, ohňostroj na hudebním festivalu Rio de Riviera a ohňostroj pro oficiální hosty festivalu).
Na Špilberku byla otevřena mezinárodní výstava Vulcanalia věnovaná ohňostrojům, jejich historii a tvůrcům. Výstava je součástí stálé expozice a část je věnovaná přehlídce Ignis brunensis.
Přehlídku ohňostrojů navštívilo podle odhadů přes 780 tisíc diváků, všechny festivalové akce pak víc než milion lidí.
První soutěžní ohňostroj odpálil technický garant celého festivalu, společnost Flash Barrandov SFX. Byla to světová premiéra pyrotechnické show, kterou autoři v příštím období zařadí do nabídky svých programů. Po dvou dnech pak následoval lehký a vzdušný ohňostroj italské skupiny Panzera. Koho zajímají obrázky, může se podívat do fotoreportáže a samostaného článku
Program festivalu zahustilo setkání evropských prezidentů. Protože prezidenti, patrně na radu svých ochranek, odmítli pozvání k návštěvě některého ze soutěžních ohňostrojů. Byl proto jaksi „mimo program“ v pátek večer z výstaviště a zahrady Starobrněnského kláštera odpálen ještě prezidentský ohňostroj.
Největší atrakcí letošní přehlídky ohňostrojů se stala show jihoafrické skupiny Fireworks for Africa a v tomto okamžiku již trojnásobného vítěze brněnské přehlídky, portugalské skupiny Macedo´s Pirotechnica. O obou ohňostrojích jsme přinesli samostatné články a zápisy v blogu.
Před třetím víkendem se na brněnském nebi ohňostroje setkaly s horkovzdušnými balóny, jejichž piloti se sem sjeli na sedmý ročník balónové fiesty Balloon Jam 2007. Podrobnosti najdete přímo na stránkách svátku balónového létání. Malá fotogalerie je i na našich stránkách. Bohužel kvůli počasí se dva ze šesti plánovaných startů neuskutečnily, takže i vylosovaná výherkyně si bude muset na svůj let balónem pár dní počkat. Páteční ohňostrojné grandfinále Ecce Gratum odpálila na Špilberku společnost Flash Barrandov SFX na výběr širší ze zhudebnění básnické sbírky Cantata Burana Carla Orffa. Podle vyjádření tvůrců ohňostroje se jednalo o jakousi vzpomínku na první grandfinále odpálené v Brně před deseti lety taktéž na Orffovu hudbu. Tehdy se ovšem jednalo především o zápas o diváka, zatímco letos už se mohli tvůrci zaměřit především na design ohňostroje. Program závěru festivalu se nesl především ve znamení dopravní nostalgie v režii brněnského dopravního podniku, technického muzea a programu brněnského rozhlasu na náměstí svobody. Poslední, veřejnosti neinzerovaný ohňostroj byl odpálen o sobotní půlnoci na Špilberku v rámci programu určeného oficiálním hostům a tvůrcům festivalu.
Ohňostroj Ecce Gratum v provedení Flash Barrandov SFX Praha
Příprava závěrečného ohňostroje festivalu Ignis Brunensis na Špilberku patří mezi technické oříšky. Prostor, ze kterého se ohňostroj odpaluje, je poměrně rozlehlý a není jednoducé vše uhlídat.
večerní start balónů na přehradě
Součástí fetivalu Brno – město uprostřed Evropy je i výstava historických dopravních prostředků a jízdy historických tramvají.
„Karolínka“ – brněnská parní tramvaj Caroline
Ohňostroj Ecce Gratum v provedení Flash Barrandov SFX Praha
Ohňostroj Ecce Gratum v provedení Flash Barrandov SFX Praha
Ohňostroj Ecce Gratum v provedení Flash Barrandov SFX Praha
Ohňostroj Ecce Gratum v provedení Flash Barrandov SFX Praha
Ohňostroj Ecce Gratum v provedení Flash Barrandov SFX Praha
Ohňostroj Ecce Gratum v provedení Flash Barrandov SFX Praha
Ohňostroj Ecce Gratum v provedení Flash Barrandov SFX Praha
Ohňostroj Ecce Gratum v provedení Flash Barrandov SFX Praha
Ani ne během dvou hodin jsou všichni diváci z přehrady doma.
Ani ne během dvou hodin jsou všichni diváci z přehrady doma.
večerní start balónů na přehradě
večerní start balónů na přehradě
Příprava závěrečného ohňostroje festivalu Ignis Brunensis na Špilberku patří mezi technické oříšky. Prostor, ze kterého se ohňostroj odpaluje, je poměrně rozlehlý a není jednoducé vše uhlídat.
Příprava závěrečného ohňostroje festivalu Ignis Brunensis na Špilberku patří mezi technické oříšky. Prostor, ze kterého se ohňostroj odpaluje, je poměrně rozlehlý a není jednoducé vše uhlídat.
Ohňostroj Ecce Gratum v provedení Flash Barrandov SFX Praha
Ohňostroj Ecce Gratum v provedení Flash Barrandov SFX Praha
Součástí fetivalu Brno – město uprostřed Evropy je i výstava historických dopravních prostředků a jízdy historických tramvají.
„Karolínka“ – brněnská parní tramvaj Caroline
Součástí fetivalu Brno – město uprostřed Evropy je i výstava historických dopravních prostředků a jízdy historických tramvají.
Součástí fetivalu Brno – město uprostřed Evropy je i výstava historických dopravních prostředků a jízdy historických tramvají.
Koňka
Součástí fetivalu Brno – město uprostřed Evropy je i výstava historických dopravních prostředků a jízdy historických tramvají.
„Karolínka“ – brněnská parní tramvaj Caroline
Součástí fetivalu Brno – město uprostřed Evropy je i výstava historických dopravních prostředků a jízdy historických tramvají.
+ ceny od dalších sponzorů
