Rubrika: Historické památky a města

Úterý 27. července

Zatažená obloha provází naši pokračující cestu po zámcích a městech na Loiře a jejích přítocích. Vyrážíme na francouzské poměry brzy, už v osm hodin, a za několik málo kilometrů zastavujeme u zámku Villandry (vilándry). Musíme dokonce půl hodiny počkat, než bude zámek otevřen. Turistické materiály praví, že právě u tohoto zámku se nachází jedna z nejkrásnějších zahrad. Není divu, že jsme zvědaví. Tu půlhodinu trávíme střídavě „nakukováním“ přes plot do zahrady a pozorováním rychle se zaplňujícího parkoviště před ní.

Překrásná třešeň uprostřed „načančaného“ dortu – tak zní naše první hodnocení zámku a jeho zahrad. Mohutná kovaná mříž nám umožní vstup do této renesanční elegance. Proč právě renesanční? Villandry byl totiž postaven ve 30. letech 16. století jako poslední z velkých renesančních zámků v údolí Loiry, jeho zakladatelem byl ministr financí krále Františka I. Jean le Breton. Ten nechal zbořit starou pevnost z 12. století (zachoval z ní jen mohutný donjon), postavil zde toto šlechtické sídlo a kolem něj vytvořil zahrady. Ty byly ale bohužel v 19. století zničeny a nahrazeny módním anglickým parkem. Na počátku tohoto století je však do jejich původní podoby obnovil Dr. Joachim Carvallo, který zámek koupil, a v jeho práci prý dosud pokračuje jeho vnuk.

Nejkrásnější jsou tyto ve třech základních úrovních postavené zahrady z ptačí perspektivy. My si je prohlédneme nejprve z roviny a až později vystoupíme na terasu, odkud do pohledu z ptačí perspektivy moc nechybí. Přejdeme po klenutém můstku kanál, vlevo od nás s několika kaskádami. Pohled dolů, sice do nepříliš čisté vody, nám vyloudí úsměv na rtech. Věřte nebo ne, voda se rozvlní a přesně k nám připlouvají kapři. A co víc – jako kdyby byli cvičení, vystrkují z vody tlamičky, otevírají je a žebrají o pamlsky. Vezmou za vděk rohlíkem i českými sušenkami.

Zahrady tvoří spleť těch nejrůznějších rostlin včetně dřevin. Názvy zahrad dávají tušit, co se ve které pěstuje. Jednotlivé záhony nebo skupiny záhonů od sebe oddělují živé stříhané ploty, nechybí zde besídky porostlé popínavým vínem, fontány a již zmíněné kanály. Nejprve se projdeme „bylinkovou“ zahradou. Ta nesměla chybět v žádné středověké větší zahradě, poskytovala hospodyním koření k dochucování pokrmů i k léčbě různých nemocí. Nejrozsáhlejší je „zeleninová“ zahrada. Nenajdete v ní sice žádné brambory a rajčata (ta se ještě v době vzniku zahrad v Evropě nepěstovala), i tak vám přechází zrak z ohromného množství rostlin. „Zeleninovou“ zahradu tvoří čtverce osázené s nebývalým citem a smyslem pro harmonii. Každá rostlina je opatřena popisem s její historií a významem. Kdybychom uměli francouzsky, asi bychom se dověděli mnoho nového. Zahrada je „ošetřována“ dvakrát do roka – jednou na jaře a jednou v létě. Samozřejmě kromě běžného odstraňování plevele apod. Každé tři roky je potom zelenina vyměňována, aby se jednostranně nevyčerpávala půda. Právě v této zahradě se snoubí podoba zahrady středověkých francouzských mnichů s italskými vlivy. Mniši měli v oblibě vysazovat zeleninu do geometrických obrazců a Italové k tomu přidali oblibu fontán, listnatých stromů a květinových záhonů. Tak se tedy zrodila neopakovatelná krása těchto zahrad.

Projdeme dalšími částmi zahrady a – nevycházíme z údivu. I ovocné stromy, umně tvarované, jsou estetickou pastvou pro naše oči. A co teprve horní část zahrady s jehličnany sestříhanými do těch nejnemožnějších tvarů. Na malých záhonech skrytých v ornamentu širokého, asi tři čtvrtě metru vysokého živého plotu rozkvétají květiny různého tvaru i barev. Některé z nich vidíme poprvé v životě. Francouzi mají rádi symboly a tak květiny v zahradě lásky představují právě mnoho tváří tohoto citu – lásku romantickou, vášnivou, tragickou i vrtošivou. Vyšší jehličnany jakoby střeží klid a pohodu „prvního rostlinného patra.“ Tu mají podobu koule na útlé nožce, tam jsou na kmeni jehličnanové „koláče“ s mezerami a celé umělecké dílo je zakončeno též jehličnanovou „kopulí“ (ach, jak jen ten tvar popsat).

A ten pohled z terasy. Vše jako na dlani. Ta přesná, různobarevná mozaika dole je nezvyklá, jedinečná a působivá. Stojíme a stojíme, s pusou otevřenou jako ti kapři ve zdejším kanále, jen důvod k tomu máme jiný. V údivu zde nestojíme sami. Dolů do zahrad se obdivně upírají zraky dalším asi dvaceti lidí. Prostě – turisté se už probudili.

Od dalšího zámku, který jsme si v jejich nepřeberném množství vybrali k návštěvě, nás opět dělí jen pár kilometrů. Na každém rozcestí registrujeme cedule zvoucí k zámkům, z nichž však mnohé jsou přeměněny v luxusní hotely. I přes tuto skutečnost těch, které zachovávají historické interiéry, je zde dost.

Po řetězovém mostě – mimochodem i tato technická památka má v sobě cosi umělecky krásného – přejedeme na pravý břeh Loiry a už stojíme na okraji města Langeais (lánžé). Město působí na první pohled ospale, jakoby sem turisté ani nenašli cestu. Město se nepyšní jedním z mnoha zámků, ale něčím v této oblasti méně obvyklým a to mohutným hradem. Oni ho totiž dřívější obyvatelé nejspíše na ten zámek nestihli přestavět. Zdejší hrad je skutečně typicky feudální, s padacím mostem, padací mříží a bez renesančních prvků, určený výlučně na obranu.

Langeais patřil Plantagenetům do r. 1206 a určitě jej znal i proslulý Richard Lví srdce. Během stoleté války se jej zmocnili několikrát Angličané a konečně jej opustili až v roce 1428 za výkupné a s podmínkou, že celý hrad s výjimkou hradní věže bude zbořen. Nově hrad nechal zbudovat Ludvík XI., stavba trvala pouhých šest let (1465 – 70) a od té doby nebyl téměř upravován. Ludvíkovy důvody pro stavbu byly čistě obranné, protože mocní vévodové sousední Bretaně znamenali pro jeho vládu neustálou hrozbu. Jeho strohá šedá masa se před námi objevila ihned, jakmile jsme vstoupili na hlavní ulici.

Hrad prohlédneme pouze zvenčí, nahlédneme do nádvoří, uvidíme i zříceniny čtvercové hradní věže primitivního hradu z doby kolem roku 1000 na nedaleké vyvýšenině, ještě pár pohledů z jiné městské ulice, potom poklidný oběd na nábřeží Loiry, pohled na oblohu – snad se nám počasí nepokazí – a hurá k zámku Azay-le-Rideau (aze l rydó).

Dojeli jsme k řece Indre, levému přítoku Loiry, a můžeme se kochat prý nejženštějším zámkem v této oblasti. Původně na tomto místě stál již ve 12. století opevněný hrad, feudální tvrz rodu Ridelů, podle kterých se jmenuje město i zámek. Ten byl vypálen a jeho posádka vyvražděna v roce 1418 vzpurným dauphinem (pozdější král Karel II.). Byla to pomsta za urážky, jež si musela jeho armáda pochodující do bezpečí hradu Chinon vyslechnout. V troskách ležel sto let.

V roce 1515, na počátku vlády krále Františka I, se jeho ministr financí Gilles Berthelot rozhodl pro stavbu přepychového sídla podle tehdejšího vkusu. Navrhla ho Philippa Lesbahyová, manželka výše zmíněného ministra a dědička rodu Ridelů. Na první pohled vypadá spíše goticky, ale věže vůbec nesloužily k obraně. Vodní příkopy neměly přispět k nedobytnosti sídla, vše zde bylo určeno pro zábavu. O jeho dalším osudu se tradují dvě zaručeně správné zprávy. Podle jedné se králi Františkovi I. zámek tak zalíbil, že ho později zkonfiskoval pro své potřeby. Druhá – pravděpodobnější – tvrdí, že král pojal podezření na nekalé finanční příjmy Berthelota a nechal je tedy přešetřit. Berthelot utekl a zbytek života strávil v exilu. Zámek přešel do králových rukou.

Během dalších staletí se ještě několikrát změnili majitelé, kteří se ale většinou zachovali ke stavbě „rozumně,“ a tak se i dnešní člověk může přesvědčit, v jakém přepychu žili bohatí a mocní v období renesance. A proč by také ne! Vždyť renesanční heslo by mohlo znít: „Vše pro pohodlí v pozemském životě, co bude po smrti, nás zase tolik nezajímá.“

Při vstupu do parku nás zaujme mohutné, otevřené schodiště. I ono je poplatné době – tehdy se stavělo přímé schodiště, nikoliv vřetenové (kvůli obraně bylo totiž vhodnější příkré a úzké ve spirále kolem hlavního sloupu nebo kruhové stěny). Zdejší schodiště je tedy přímé a má odpočívadla v místech, kde se schody zatáčejí. Klenuté lodžie schodiště i další stavební prvky uplatněné na zámku prozrazují jednoznačně italský vliv.

Ve vstupní hale „vyfasujeme“ tištěného průvodce v němčině a sami se vydáváme do jednotlivých místností. Je v nich přítmí, osvětlením se tu neplýtvá. I tak – nebo snad právě proto – jsou interiéry velmi působivé. Bohaté štukatérské práce, všude monogramy prvních majitelů i erby se salamandrem a dikobrazem Františka I. a jeho královny, které sem Berthelot umístil jako okázalý projev úcty ke svým královským pánům, dřevěné obklady stěn, dobový nábytek, opět ohromné krby (samozřejmě v každé místnosti jiný a všechny stejně krásné), rodinné portréty, tapisérie s výjevy mytologickými, křesťanskými i z tehdejšího života, přenosné španělské skříňky, vyšívané baldachýny nad postelemi. Prostě luxus a šarm zde měly své sídlo.

Se zámkem se loučíme u vodní hladiny, v níž se klidně zhlíží. Zatímco za tímto zámkem jsme museli sjet k vodě, k dalšímu, nedalekému d´Ussé (usé) budeme muset vystoupit o něco výše. Ne zase o tolik, aby nás to unavilo a my nemohli vnímat starobylou krásu. Těšíme se, protože prý právě tento pohádkový zámek inspiroval Charlese Perraulta k čemu jinému než k napsání pohádky, pohádky o Šípkové Růžence.

Prvním pánem v Ussé byl v roce 1004 zmiňovaný Viking Gelduin I., který zde vystavěl dřevěnou tvrz. Hrad postavil roku 1462 Jean de Bueil jako tvrz s poprsněmi, otvory pro metací zbraně, cimbuřím a střílnami. Rodina Espinayů, komorníci Ludvíka XI. a Karla VIII., zámek zakoupila a renesančně upravila. Úpravy se týkaly hradeb kolem hlavního nádvoří, navíc byly přistavěny vikýře a pilastry. V 17. století bylo zbouráno severní křídlo, aby uvolnilo místo pro palácové terasy. Z nádvoří je tak možno na stavbě rozpoznat tři stavební epochy.

Postojíme na terasách, naše oči se nechávají okouzlit umnými ornamenty z různobarevných květů v zahradě pod námi, líně tekoucí vody řeky Indre nás uklidňují. A než se nadějeme, jsme vyzváni k prohlídce. Ta zdejší se může absolvovat jen s průvodcem, v pokladně jsme navíc dostali základní informace v němčině.

Interiéry jsou sice zařízené, ale působí poněkud omšele. Zámek je v soukromých rukách (vlastní ho rodina vévody de Blacas), majitelé nejspíše nejsou tak solventní, aby vše dokázali neustále opravovat a „oprašovat.“ Již bez průvodce vystoupíme do věže a nahlížíme do komnat. Ty jsou kromě jiného oživené postavami připomínajícími již zmíněnou pohádku.

Krátké nahlédnutí do žaláře, do nějž se vchází z hradního příkopu, zastávka v renesanční kapli z roku 1538 v zámeckém parku, drobné občerstvení v bistru u křižovatky, seběhnout na parkoviště u řeky, vyvětrat sluncem až příliš vyhřáté auto a pak – pokračovat v cestě zhruba západním až severozápadním směrem do města Saumur. Než do něj dojedeme, je nám dopřáno zhlédnout jednu zvláštnost. Vpravo si plyne Loira, vlevo, hned za silnicí, se objevuje jakási divně „provrtaná“ skála. Tak toto jsou prý obydlí troglodytů.

Kdo byli troglodyti, nevíme, v průvodci není tento pojem vysvětlen. Až přijedeme domů, můžeme pátrat. Teď si jen přečteme, že ti si hloubili obydlí buď pod zemí nebo je tesali do skal (především do měkkého vápence, tzv. tufu) a že tyto příbytky byly po staletí nejlevnější a nejbezpečnější. Dnes se v nich už většinou nebydlí, využívají se pro pěstování hub, ke skladování vína a samozřejmě jako turistická zajímavost. V mnohých jsou restaurace a hotely.

Ani v Saumuru (sómýr) se dlouho nezdržíme, i když počátky lidského osídlení v těchto místech sahají až do starověku. Tehdy se nazýval Salmurium. V roce 1024 přešlo sídliště do rukou rodu Anjou, r. 1549 na vévodu z Guise a tehdy se též stalo baštou hugenotů. Zastavíme na kraji města u mohutného barokního kostela Notre Dame des Ardilliers a o kousek dál už zvedáme zrak až k oblakům. Na příkrém kopci, na němž asi stávala římská pevnost, se nad námi hrozivě tyčí hrad, jehož dnešní podoba pochází ze 14. – 15. století. Na jeho podobě se podepsalo i to, že hugenoti z něj v 16. století učinili obrannou pevnost, v 18. století zde bylo vězení (byl tu vězněn i neblaze známý markýz de Sade) a v 19. století kasárny.

Ve městě, které právě drží odpolední klid, se zastavíme na náměstí Place St-Pierre s několika hrázděnými domy a středověkým kostelem Saint-Pierre. Schody vedou nahoru do Maison des Campagnons, kde se odehrává děj Evženie Grandetové, jednoho z nejznámějších děl Honoré de Balzaca. Radnice postavená v „novoslozích“ (snad je to pokus o novogotiku a novorenesanci) působí trochu kýčovitě. Přes její nádvoří se dostaneme zase na nábřeží, k parkovišti. Přejedeme most Pont Cessart na druhý břeh Loiry a ještě pár pohledů věnujeme siluetě starého města. V pozdním odpoledni opustíme město a míříme do našeho dnešního posledního cíle, do Angers.

Angers (ánže) má za sebou též pohnutou historii. Toto město údajně patří k nejzajímavějším městům Francie. Ve starověku bývalo místo sídlem Andů čili Andegavů. Kdysi hlavní místo kraje Anjou prožilo největší rozkvět právě za vlády hrabat z Anjou v 10. – 12. století (příslušník tohoto rodu Jindřich Plantagenet se r. 1154 stal dokonce anglickým králem). Jeho ulicemi a uličkami šly dějiny, v domech se rodili a umírali lidé dobří i zlí, chudí i bohatí. Ale kdo jsou dobří a kdo zlí, kdo jsou chudí a kdo bohatí? Ne, to bychom zabloudili do filozofických úvah a kvůli těm se na cesty většinou nevydáváme. Pravda – někdy se jim neubráníme. A za čím že především podnikáme své cesty? No přece za historií, která dodnes zanechala nesmazatelnou stopu na mnoha výtvorech lidských rukou. My sem míříme především za dvěma architektonickými skvosty.

Prvním z nich je hrad. Nejprve ho postavil Foulques Nerra, hrabě z Anjou, na místě galsko-románské pevnosti. Pak patřil nějaký čas Plantagenetům, jeho dnešní podoba však pochází z 1. poloviny 13. století. Ludvík IX. jej nechal zbudovat jako obrannou pevnost za rekordních deset let. Anjou pak přešlo do rukou francouzské královské koruny a s ním i město Angers.

Klid hradu, jeho obyvatel a dnes i vzácných uměleckých sbírek střeží sedmnáct mohutných věží, které byly dříve ještě mohutnější. Během již tolikrát zmiňovaných náboženských válek mezi katolíky a hugenoty v 16. století začal být hrad příliš nebezpečný. Protože by se mohl stát hugenotskou pevností, vydává Jindřich III. příkaz hrad zbořit. Král byl ale zavražděn a tak při bourání stihli pouze snížit věže o jedno a půl patra na úroveň hradeb. Hrad byl zachráněn a jeho bíle a černě podélně pruhované věže (byly stavěny z černé břidlice, která se v této oblasti těží, a z bílých žulových desek dovezených z Bretaně) dodnes nahánějí hrůzu.

Nedaleko od hradu ční k nebi katedrála St-Maurice s románskou fasádou a vitrážemi z 12. století. Loď je dlouhá 120 m a vysoká 26 m. Bohatou sochařskou výzdobu průčelí si můžeme „vychutnat“ ve večerním slunci, krása interiéru nám ale zůstane utajena. Je už zavřeno. O to déle hledíme dolů k řece i k zástavbě na jejím druhém břehu. Usedáme na schodech pod katedrálou a tiše přemýšlíme o všem možném.

V zastrčené vesničce Pruillé jako zázrakem objevíme kemp. Recepce je ale zavřená, snad tedy zaplatíme ráno. Nechce se nám hledat další kemp, navíc ze zkušenosti už víme, že v centrální Francii moc kempů není. Postavíme stan, osprchujeme se, uvaříme večeři a protože se ještě úplně nesetmělo, vyrážíme na zvědy. Kemp leží u blíže neurčeného vodního toku, v němž mají své království sinice (tak zelenou vodu jsme nikdy neviděli), dohlédneme až do zátočiny, kde se rýsuje co jiného v této oblasti než zámek.

Po návratu ke stanu se s námi dá do komunikace nedaleko kempující Angličan. Proč do komunikace a ne do rozhovoru? Jednoduše proto, že Angličan umí jen anglicky a my jen německy (o češtině nemluvě). O rozhovoru tedy nemůže být řeč. I tak se obě zúčastněné strany dost nového dozvědí. Angličana zajímá hlavně, odkud jsme, co to je za značku CZ. Když se mu snažíme objasnit, že jsme „Czech Republik,“ dlouho nechápe. Ne, takový stát nezná, dokonce v jednu chvíli pojme podezření, že jsme z Chile. Pak mu to najednou zapálí a rozzářeně nám sdělí, že už porozuměl. Jsme „Czechoslovakia.“ A to ví, kde tato země leží, Prahu už navštívil. Potom se nám svěřuje s faktem, že je velkým milovníkem kempování. Se svým „obytňákem“ jezdí do pevninské Evropy, protože v Anglii je kempování neskutečně drahé a on by si tuto zálibu nemohl dopřát. Teď zase pro změnu nechápeme my. V naší mysli máme zafixováno, že do kempů chodí ti méně movití, protože zde najdou nejlevnější ubytování. No prostě – zase si musíme poopravit naše neznalosti.

Pondělí 26. července

Ráno začíná oblačnou oblohou, ta se postupně „vylepšuje.“ Je chladno, pouhých 12 stupňů. Jedeme do města Blois (bloa) a jedeme ostražitě. Ne kvůli provozu na silnici, ale kvůli tomu, že tachometr naší „oktice“ se v nejbližší chvíli převalí přes hranici 100 000 ujetých kilometrů. Stane se tak těsně před zmíněným Blois.

Padesátitisícové obchodní středisko na středním toku Loiry si dodnes uchovalo zvláštní magickou atmosféru, z níž dýchá jeho královská minulost. Ve středověku hrálo často významnou úlohu, nejprve jako sídlo orleánských vévodů (např. Karel Orleánský byl básník a mecenáš umělců, na jeho dvoře pobýval i Francois Villon), od 16. století pak jako královské sídlo. Půvab městu dodává nejen zámek, ale i na kopci postavená katedrála, úzké uličky, romantické dvorky a v neposlední řadě i samotná Loira.

Zastavíme na pomalu se zaplňujícím parkovišti nedaleko katedrály a vydáváme se do města. Kolem katedrály St-Louis jen projdeme, je stejně zatím zavřeno, vrátíme se sem později. Křivolakými uličkami, malebnými zákoutími a po mnoha schodech sklesáme k řece a nejprve zamíříme na most. Z něj vidíme město jako na dlani. Až úplně vpravo na kopci stojí radnice, nad ní se majestátně tyčí katedrála, pak následuje změť střech a stříšek, až vlevo se náš zrak zastaví na komplexu zámku schovaném v zeleni a na kostele St-Nicolas, jehož věže nemůžeme přehlédnout a kolem nějž také budeme stoupat k jednomu z nejnavštěvo­vanějších zámků na Loiře. Každoročně jím prý projde 400 000 lidí různých národností.

Přes gotickou krásu kostela St-Nicolas se vznešeně proneseme, připadá nám možná až příliš „běžná,“ dlouho bádáme v materiálech, jakýže to kostel stojí v parku pod zámkem – konečně u jeho dveří objevíme, že ten kostel se nazývá St-Vincent – a pak samozřejmě míříme k památce, kterou především vyhledávají turisté, k zámku.

Ten byl vystavěn ve slohu pozdní gotiky a v renesančním slohu (pochází tedy z 15. – 16. století), zachovaly se ale i části starší stavby (např. někdejší soudní síň ze 13. století). Zámek se doslova utápí v ranním slunci, stánky kolem něj i informační kancelář se teprve probouzejí. Počet turistů směřujících k této památce však i podle zběžného pohledu roste neuvěřitelně rychle. Zatímco v devět ráno zde bylo liduprázdno, o půl desáté je před zámkem plno. Projdeme zámeckým vstupním portálem s bohatou reliéfní výzdobou a – skončíme u mříže uzavírající vstup do nádvoří. Navíc nad našimi hlavami spadají z římsy kusy látky, které mají zabránit příchozím vychutnat si pohled na jednu z největších zajímavostí zámku, na otevřené vřetenové renesanční schodiště v osmiboké věži, jež ztělesňuje mistrovskou ukázku francouzské renesance v křídle Františka I. „Zaplaťte vstupné a pak můžete ke schodišti a k dalším skvostům tohoto zámku,“ tak zní neoficiální nabídka. Chvíli váháme, pak si říkáme, že snad mezi zámky na Loiře budou lepší „skvosty.“ Jen chvíli postojíme, pokocháme se z dálky a potom míříme do města.

Nejkratší cestou se dostaneme k již zmíněné katedrále St-Louis. Její dnešní podoba pochází ze 17. století, z období rekonstrukce původně gotického kostela, protože ten byl zničen v roce 1678 hurikánem. Dnešní kostel je prý pátým v pořadí na tomto místě. Stavělo a přestavovalo se zde od 2.poloviny 10. století. V tuto chvíli nás vůbec nezajímá fakt, kdy byla která část kostela postavena, ale necháváme se „unést“ tím, jak na nás dnešní stavba působí. A v duchu říkáme: „Tak to má být. Proč musí návštěvník znát všechna důležitá data? Ta přece zapomene a v případě potřeby si je najde na všude přítomném internetu. Nejdůležitější je to, jaké „stopy“ návštěva daného místa zanechá v návštěvníkovi, ať zmíněný jednotlivec je „laikem“ nebo „odborníkem.“ I my – byť se alespoň částečně považujeme za odborníky – postojíme v prostém úžasu a v mysli nám rychle probíhají základní data. Jednou větou – zážitek stojí zato.

Alespoň na chvíli postojíme nedaleko katedrály a „kocháme se“ krásami okolních domů. Jsou neoddiskutovatelně starobylé, hrázděné, bohatě zdobené řezbami. Ďábel, obyčejný řemeslník a ještě mnoho dalších motivů, pro nás bohužel nesrozumitelných (snad tuto problematiku v nejbližší době nastudujeme) – to všechno se tu vyskytuje vyřezáno na sloupech zdobících průčelí dosud stojících domů. Nejen my, ale i další turisté tu nejméně chvíli postojí.

Plni dojmů směřujeme k nejkouzelnějšímu zámku na Loiře – tak praví cestovní kanceláře – k zámku Chambord (šámbór). Jedeme podél líného toku Loiry zpět na východ. A protože se hlásí ke slovu náš nenasytný žaludek, hledáme místo vhodné k pohodové svačině. A najdeme ho. Šumění vody, plošinka u břehu, stín stromů, mírné teplo a chutné zásoby kufru našeho auta – to je ta správná nabídka pro mlsný jazyk.

Krásná silnice nás bez problémů přivede k výše zmíněnému, skutečně světoznámému zámku. Sem míří kroky turistů snad ze všech zemí nejen Evropy, ale i z ostatních kontinentů. A to není nadsázka. Pokud si budete listovat kterýmkoliv průvodcem, setkáte se se samými „nej.“ Ano, v mnohém pohledu je to tak – nejen naše „cestovky“ sem jezdí – ale tento zámek se vyskytuje v nabídce většiny světových kanceláří. Až po návštěvě alespoň jeho okolí – opět jsme se rozhodli, že jeho interiéry nám zůstanou neznámé – uznáme, že je opravdu skvostný. Henry James prý kdysi řekl: „Tento zámek je vskutku královský – královský svou velikostí, velkolepou atmosférou a lhostejností k běžným věcem.“ A právě teď se máme přesvědčit o pravdivosti těchto slov.

Již z dálky nás zdraví jeho prý 365 komínů. Je naší chybou, že nemáme sílu je počítat. Ale to by asi nebylo v té nepřehledné změti větších a menších komínů až zase tak jednoduché. Kdo chce tuto akci uskutečnit, ať se „namáhá.“ My svůj čas chceme věnovat něčemu úplně jinému. Než ale můžeme vychutnat krásu této historické památky, prožijeme příjemné chvíle, které nás zase o mnohé obohatí.

My, fotografičtí notorici, fotografujeme zámek ze všech stran. U místa nejkrásnějšího pohledu jsme požádáni dvojicí starších Francouzů, zda bychom je nevyfotografovali s tím krásným „panoramatem.“ Asi vypadáme dost profesionálně a důvěryhodně. Všimli jsme si totiž, že tato dvojice asi chvíli vybírala, koho o tuto službu požádá. Samozřejmě „slovo dalo slovo,“ tedy spíše při našich neznalostech francouzštiny „gesto dalo gesto“ a Francouzi jeví nezvyklý zájem o konverzaci. Ach jo, to je dřina. Nerozumíme si, ale i tak jsme – tedy obě zúčastněné strany – nadšeni relativní drobností. Pochopitelně padne otázka, odkud jsme, a my řekneme obligátní „Czech Republic.“ Paní se okamžitě rozzáří a všemi možnými prostředky nám sděluje, že její příbuzná – nerozumíme, která přesně – pochází z Prahy. Měli by zájem o konverzaci, jenže nám je trapně, že na ně jen nechápavě „civíme.“ Ach, proč byla babylónská věž a zmatení jazyků. O co jednodušší by mezi lidmi možná mnohé bylo. Bylo? Nebo snad ne? I takovéto otázky nás teď dráždí.

Vraťme se k vyzývavě oblým tvarům zámku a k jeho historii. Tento největší zámek na Loiře je prý „duchovním dítětem výstředního Františka I.“ a spatřil světlo světa jako lovecký zámeček výše zmíněného vládce. V roce 1519 byly původní objekty zámku strženy a ten nový se začal budovat snad dokonce podle plánů samotného Leonarda da Vinci. Jenže takováto náročná stavba není stavbou jednoho stavitele, ale i jeho dalších pokračovatelů. Nejinak je tomu i zde. Na italskou práci ukazuje právě labyrint fantastických komínů a svítilen na střešní terase. Ta sloužila dámám, aby mohly pozorovat královské lovy. 55 km2 okolního lesa poskytovalo domov – byť často jen přechodný a krátkodobý – jelenům, divokým prasatům, srncům a další zvěři. Původní majitelé, hrabata z Blois, zde lovila již 600 let před tím, než František I. začal stavět toto sídlo.

Se stavbou zámku v jeho dnešní podobě tedy začal František I. Roku 1537 byly hotovy věže, tvrz a terasy, na jejichž stavbě se podílelo 1 800 dělníků a prý jen dva zedničtí mistři. Ve stavbě zámku pokračoval Františkův syn Jindřich II., zámek se čtyři sta čtyřiceti místnostmi ale dokončil až v roce 1685 Ludvík XIV. I když vnější podoba zámku připomíná středověký hrad, jeho interiér měl poskytovat králi a jeho družině o zhruba dvou tisících lidí všechno v tehdejší době dostupné pohodlí. Jenže jeho komnaty byly příliš obrovské, nebylo možné je vytopit a náklady na jeho provoz byly obrovské. V roce 1748 se majitelem zámku stal maršál de Saxe. Dva roky po jeho smrti začíná zámek upadat. V roce 1840 je vyhlášen historickou památkou, v letech 1970 – 80 dává Giscard d´Estaing Chambord zrestaurovat, opět vybavit interiéry a znovu vykopat vodní příkop.

Zámek poskytoval často přístřeší významným osobnostem, které si právě užívaly přízeň krále. Byl mezi nimi i dramatik Moliére, ten tady napsal komedii Měšťák šlechticem a ta byla v místním divadle r. 1670 také předvedena. V letech 1725 – 33 zde žil nám už známý „exulant“ Stanislav Leszcyński.

Projdeme se kolem zámku, sledujeme množství turistů proudících sem a tam, škvírou nahlédneme do zákulisí venkovního jeviště, na němž právě probíhá asi jakýsi středověký turnaj – soudíme tak podle vyzdobených aktérů, lidí i koní – a vracíme se na ohromné parkoviště. Za ty dvě hodiny, které jsme zde strávili, se znatelně zaplnilo. Po stejné silnici dojedeme opět k Loiře, jen krátce zastavíme na místě, odkud je přes řeku krásný výhled na zámek Menars na protějším říčním břehu, vychutnáme si ještě jednou panorama romantického Blois a za pár minut hledáme místo na zaparkování v městečku Chaumont-sur-Loire (šomón syr loár), nad nímž se v parku nachází další zámek.

Hned u vstupu do zámeckého parku poznáme, že tento objekt i s parkem prochází generální rekonstrukcí. Příchod vyhlídkovou cestou je uzavřen, musíme až daleko do parku a odtud se vrátit k zámku. První pohled na něj nám prozradí, že i on se postupně dočká rekonstrukce. I tak se k němu vydáme a připomeneme si jeho historii.

Původně středověkou obrannou tvrz nechala v letech 1498 – 1510 přestavět v renesančním slohu rodina Amboisů, přesněji řečeno kardinál d´Amboise, ministr Ludvíka XII. I přesto, že je Chaumont nádherně umístěný a poskytuje krásný výhled do údolí Loiry, jeho slavní obyvatelé sem přicházeli a odcházeli, aniž by se zde někdo zdržel významně dlouho. Od zmíněného kardinála zámek odkoupila královna Kateřina Medicejská. Ta – správně žensky vychytralá – ho po smrti manžela nabídla jeho milence Dianě de Poitiers výměnou za příjemnější Chenonceau, po kterém už dlouho toužila. Dianě se zde nelíbilo, hledala nakonec útočiště jinde. Kateřina Medicejská nechala zbudovat anglický park a zřídila tzv. astrologický kabinet, v němž se pokoušela vyčíst z hvězd mimo jiné i osudy svých tří synů. Na počátku 19. století pobývala na zámku známá spisovatelka baronka Madame de Stael, která byla Napoleonem vypovězena z Paříže.

Interiéry si sice nevychutnáme, o to více času strávíme v parku. Dlouho stojíme v místě, odkud se nám mezi starými rozložitými stromy otevře pohled na zámek. Masivní zašpičatělé kruhové věže a padací most vypovídají o jeho původním poslání. Z terasy vedle zámku si vychutnáme pohled na městečko, na Loiru i na nekonečnou rovinu za ní.

Sice normální člověk by řekl, že těch zámků bylo dnes už dost, my ale míříme k dalšímu z nich, k Chenonceaux (šenónsó).Za ním si „odskočíme“ od Loiry k řece Cher, nad jejímiž vodami se jeho část klene. Jsme na něj moc zvědaví, údajně je tak krásný, že to návštěvníkům bere dech. Do jeho dějin se zapsalo šest žen, proto se o něm také často mluví jako o zámku šesti žen. Ale pěkně po pořádku k jeho historii.

Královský finančník Thomas Bohiere získal od rodiny de Marques na počátku 16. století hrad a opevněný mlýn a jeho žena Catherine Briconnetová ho nechala přestavět. Dala zbudovat především věžičkový pavilón a na tehdejší dobu průkopnické přímočaré schodiště. Druhou ženou – majitelkou byla celoživotní milenka krále Jindřicha II., prý i když o dvacet let starší než král, věčně krásná Diana de Poitiers. Ta se zasloužila o geometrické zahrady a most s oblouky přes řeku Cher, který jí umožňoval dostat se na protější břeh, kam jezdila lovit a pěstovala zde bource morušového. Po Jindřichově smrti nutí Kateřina Medicejská Dianu vyměnit Chenonceau za Chaumont a tuto transakci také uskutečnila. Potom přeměnila most na dvoupatrovou galerii v italském duchu, kde měly být taneční sály a přijímací haly. Pod jejím dohledem se tu pořádaly hýřivé recepce a plesy.

Po vraždě Kateřinina syna Jindřicha III. roku 1589 a smrti Kateřiny se sem uchýlila Jindřichova manželka Louisa Lotrinská a přeměnila zámek ve velkou pohřební kapli – nechala totiž stropy vymalovat černobíle, tedy barvami královského smutku. Paní Dupinová, žena statkáře a generála, upravuje zámek na salon pro spisovatele a filozofy – pobýval zde i Jean Jacques Rousseau, častým hostem tu býval i Voltaire. V neklidných revolučních dobách na konci 18. století uchránila madame Dupinová zámek před zkázou, sama ale při pokusech o jeho rekonstrukci zkrachovala. S jeho úplnou renovací začala v roce 1863 paní Pelouzová. V roce 1913 zámek koupila rodina Menierů, výrobců čokolády, která ho vlastní dodnes.

V krásně slunečném, i když poněkud dusném odpoledni mizíme v aleji majestátních platanů. Ta končí tam, kde začínají nádherné zahrady, nacházející se vpravo i vlevo od cesty k zámku a hýřící těmi nejrůznějšími barvami. Procházíme po cestičkách, sledujeme lodičky na řece Cher i zahradníky obírající uvadlé květy, neustále stáčíme zrak k zámku a jeho odrazu v klidné říční hladině.

Stejně uklidňujícím a „teplým“ dojmem působí i zámecké interiéry. Můžeme si jejich krásu vychutnat do sytosti, protože prohlídka není organizována stylem „vpravo se podívejte, …, před vámi na stěně se nachází,…“ U vchodu návštěvník obdrží psaného průvodce a sám se vydává do jednotlivých komnat. A jak dlouho se v té které zdrží, záleží už jen na něm. Jen těch lidí by zde nemělo tolik být a komnaty by mohly být lépe osvětleny.

Hlavní obytné prostory se nacházely ve čtvercovém pavilónu uprostřed řeky Cher. Z tzv. Grande Galerie se vstupuje do čtyř hlavních komnat a dalších obytných prostor v přízemí. Salle des Gardes a komnatu Diany z Poitiers krášlí vlámské tapisérie ze 16. století., tzv. zelený kabinet byl pracovnou Kateřiny Medicejské, ona také zřídila půvabnou knihovnu, z níž se naskýtá pohled na Cher i zahradu. Skvostně byly zařízeny i místnosti v prvním patře. Obrazy (k nejvzácnějším zde bezesporu patří Rubensův Ježíš a svatý Jan), všude tapisérie, dobový nábytek, obrovské krby – to vše v nás zanechá hluboký dojem.

Ještě nahlédneme do prodejny vína, které se zde přímo vyrábí a prodává, „vrčíme“ na černou labuť – ta se pro změnu ve chvíli, kdy si ji chceme vyfotografovat, rozhodla, že si „dá šlofíka“ – a pak už jen natáhneme vůni linoucí se z restaurace umístěné v původní stáji. Příjemně naladěni usedáme do auta a zamíříme do města Amboise (ámbuáz), jemuž vévodí též zámek. U turistické atrakce „číslo dvě,“ u pagody, postavené v roce 1775 ve stylu typickém pro období vlády Ludvíka XVI., se nezastavíme a směřujeme přímo do města. Na nábřeží se pro nás jako zázrakem najde místo na parkování. Brzy pochopíme, proč tomu tak je. Místo je „zakončeno“ mohutným stromem a je jeho existencí zde také patřičně „zkráceno.“ A tak stačí jen málo pramálo citu v noze na plynu a máte předek auta vymodelován určitě ne podle vašich představ. Navíc zadní část auta „vyčuhuje“ do silnice a tak majitelé svých automobilových miláčků nechtějí riskovat. My jsme i v tomto směru dobrodruzi a urychleně zaparkujeme i na tomto problematickém místě.

Francouzi v informačních materiálech o městě konstatují, že je v zemi jen málo budov, které by měly větší historický význam než zámek v Ambois. V keltských a římských dobách zde bylo opevněné návrší, ve středověku na tomto místě vznikl hrad. Během 15. a 16. století, za vlády králů Karla VIII., Ludvíka XII. a Františka I., byl hrad přestavěn v pohodlný zámek. S renovací začal Karel VIII. a po návratu z italského tažení v roce 1496 sem povolal vlašské umělce. Tak se zámek stal prvním královským zámkem v údolí Loiry postaveným v italském stylu. František I. sem pozval největšího vlašského umělce a vědce v té době Leonarda da Vinci. Ten žil v nedalekém zámku Clos-Lucé až do konce svého života – zemřel 2. května 1519 – a je pohřben v zámecké kapli Chapelle St-Hubert, pozdně gotické stavbě z 15. století. V italském stylu byly budovány i zahrady pro veřejná setkání i tajná dostaveníčka, Karel VIII. sem přivezl z Itálie jedny z prvních broskvoní a pomerančovníků pěstovaných ve Francii. Pomerančovníky zde rostou dodnes. V roce 1560 se zámek stal dějištěm nezdařeného spiknutí hugenotů (francouzských protestantů). Ti přišli prosit krále o svobodu víry. Král jejich prosby nejen nevyslyšel, ale tento čin se stal podnětem k ohromnému krveprolití. Protestující byli pověšeni, naházeni v pytlích do řeky nebo sťati. I současní návštěvníci mohou vidět místo, kde na železných hácích na cimbuří viselo prý 1 200 těl mrtvých odpůrců krále Jindřicha II.

Nejprve zamíříme na most, ze kterého je nejkrásnější pohled na zámek, pak zmizíme v uličkách plných turistů, abychom se po pár minutách ocitli na náměstí pod zámkem. Našemu pohledu neunikne Tour des Minimes, původní vchod do zámku. Je znám obrovskou spirálovitou rampou, po které vyjížděli do zámku jezdci na koních i s proviantem. Samotná okrouhlá věž střežící tento přístup je vysoká 40 metrů. I ona jako další části zámku připomíná spíše gotický hrad než zámecké sídlo. Podoba exteriéru ale v tomto případě vůbec neodpovídá podobě interiéru – ten je zařízen se vší renesanční pohodlností.

Na náměstí postojíme u tanečního vystoupení lidových umělkyň – musíme uznat, že jim to dobře jde i přes jejich určitě vyšší věk. Nasajeme poklidnou atmosféru cukráren, kaváren a jejich předzahrádek v přilehlých uličkách, prohlédneme nabízené suvenýry a pohlednice, postojíme pod hodinovou věží a pak už nasedáme do auta, rychle i přes silný provoz se dostaneme z města a jedeme dál na západ, do města Tours (túr). Cestou si vyhlédneme i kemp, který bude naším domovem pro dnešní noc. Doufejme, že do něj budeme po prohlídce města trefit.

Město umění a historie, jak je Tours nazýván, začalo svou existenci jako galsko-římské sídliště. Za sv. Martina, tourského biskupa, proslulo jako důležité centrum křesťanství. V roce 1461 prohlásil Ludvík XI. Tours dokonce hlavním městem Francie, za Jindřicha IV. ale ztratilo přízeň monarchů a hlavním městem se stala Paříž. Město chátralo, rozsáhlé škody mu způsobily války, z nich především prusko-francouzská v roce 1870 a druhá světová. Po ní se historické jádro postupně vylidňovalo a hrozila tak jeho úplná zkáza. V letech 1958 – 1996 byl primátorem Jean Royer, díky jehož politice se město obnovuje a stává se lákadlem pro turisty.

Mohutná katedrála St-Gatien se chce svými vysokými věžemi dotknout hvězd a dokázat tak, že byla jednou z nejvýznamnějších v zemi. Stavěla se od 13. do 16. století a tak není divu, že se na její podobě výrazně podepsala gotika i renesance. I ona prodělává mohutnou rekonstrukci. Zatímco v průvodci starém tři roky se praví, že její průčelí je zčernalé věky, nás oslní už světlou béžovou až téměř bílou barvou. Sochařská výzdoba hlavního portálu je úchvatná, k jeho špici jakoby mířila jedna postava za druhou. Vysoký gotický interiér se topí v barvách vystřelovaných barevnými vitrážemi v oknech, jeho honosná strohost člověku připomene, jak je malý proti vesmíru. Katedrála je 97 m dlouhá a 28 m vysoká, její dvě věže dosahují výšky 66 a 68 m.

Naše večerní procházka pokračuje starým městem. Tady si stále ještě návštěvník uvědomí, že do své krásy město teprve vykvete. Chybí tu i ve Francii tolik běžné popisky stavebních památek, můžeme se jen domnívat, které stavby míjíme. Snad jsme prošli kolem románské věže Tour Charlemagne, jediné památky na první kostel sv. Martina, pod níž je prý pohřbena královna Luitgarda, nahlédli jsme pod úroveň ulice na galsko-římské ruiny a nestačíme se divit u zbytků pravděpodobně románského kostela, umně přeměněného na kavárnu. Z výšky si nás prohlížejí polorozpadlé hrázděné domy.

Prokličkujeme uličkou – její název neznáme – a prodereme se množstvím lidí, kteří nakupují na momentálně fungujícím tržišti, a snad pouhou náhodou se ocitneme na náměstí Place Plumereau zasazeném do středověkého jádra města. Dvou až třípatrové úzké hrázděné domy s vysokým podkrovím, s bohatými dřevořezbami i dalšími ozdobnými prvky, množství stylových kaváren a restaurací nabízejících nejen místní speciality, ale třeba i jen nezávazné posezení u sklenky vína a ještě mnohem více najde návštěvník v tomto půvabném koutu města.

Ještě krátká zastávka u kostela St-Julien, v němž je dnes umístěno Muzeum vín a Muzeum řemesel, a po osmé večer odjíždíme z města do vyhlédnutého kempu. Najdeme ho bez problémů. Nachází se v Montlouis-sur-Loire, je velký, perfektně vybavený, s volným přístupem na sousední koupaliště a pochopitelně vzorově čistý. Dech nám doslova vyrazí vyhřívané sociální zařízení, to aby někdo při sprchování snad nenastydl. Nicméně je to příjemné, protože večer se citelně ochlazuje.

Pokud se rozhodnete strávit pár dní nebo pár týdnů na největším ostrově Jadranu určitě nebudete litovat. V Bašce jsou možnosti ubytování skutečně pro každého, jak dobré hotely, např. Corinthia nebo Zvonimir, tak splní jakékoli Vaše nároky tamní penziony a různé soukromé apartmány, kterých je tu takřka bezpočet. Pro mladé a nepříliš dobře situované rodiny s malými dětmi je na pobřeží blízko největší a nejkrásnější pláže rozlehlý a levný kemp. Spokojeni budou i nudisté, je tu známá hojně využívaná pláž Bunculuka a různí sportovní nadšenci od tenisových fandů, přes cyklisty ( půjčovna kol v místě) až po potápěče, protože právě v Bašce je známé potápěčské centrum. Najdete tady i půjčovny windsurfingů, kajaků, šlapadel, rozlehlé fitness centrum a pro děti tobogán na pláži. Krk má rozlohu přes 400 km čtverečních a leží v Kvarnerském zálivu. Nejznámější letoviska na něm jsou Njivice, Baška, Malinska, Porat, Vrbnik a jiné. Ostrov Krk od roku 1980 pojí s pevninou unikátní 66 m vysoký a neuvěřitelných 1 440 m most dlouhý, známý svými dvěma oblouky. Tento most spojuje pevninu v městečku Kraljevica s obcí Omišalj na ostrově.

Já jsem navštívila Bašku a okolí, turistické letovisko, které se mi navždy zapsalo do vzpomínek. Nejen svými krásnými rozlehlými oblázkovými plážemi až do skal, ale i turistickými stezkami rozbíhajícími se právě z Bašky do všech stran. Nejdelší z pláží se táhne až 2,5 km podél pobřeží můžete se procházet přímo po plážích nebo zvolit upravenou promenádní cestu podél pláží nazvanou Lungomare. I samotné město a jeho okolí dýchá romantikou a navíc výbornými klimatickými podmínkami, které zvou nemocné k léčbě chorob horních cest dýchacích, ale i různých alergií nebo nemocí kůže. Proto je Baška nazývána městečkem lázeňským. Milovníkům historie mohu doporučit prohlídku centra, náměstí a přilehlých uliček plných taveren, kde v klidu spočinete na náměstí s farním kostelem a vlastivědným muzeem, kde se dá aspoň na chvíli v horkém slunném dni zchladit tělo a zklidnit duše. A pak doporučuji trochu sladkých neřestí v některé z kaváren nebo cukráren nedaleko náměstí. Všichni, kdo již v Bašce byli, dobře vědí, že výběr ze zmrzlin a místních dortíků je skoro nepřeberný.

Každý, kdo se vydá turistickými stezkami po okolí záhy zjistí, že východní část ostrova obrácená k pevnině je téměř holá, je to tu stejné jako na jiných ostrovech, třeba na Pagu, o kterém jsem psala nedávno. I tady to způsobily silné místní větry vanoucí od pevniny. Místní je nazývají bóra. Opačná část ostrova je plná zeleně a motýlů. Celá třetina ostrova je zalesněná, někde se pěstují olivy, jinde vinná réva. Místní právě její sladké a šťavnaté hrozny přeměňují na vyhlášené víno vrbnička žlahtina, které můžete zakoupit po celém ostrově. Na skalách nad kempem nejspíš potkáte stáda ovcí. My bohužel viděli krom ubečených šťastných stád, které psi proháněli mezi travinami a šalvějí také jednu rozmlácenou ovečku hned pod útesy skal v moři, kde jsme se toulali večer za hlavní pláží malými skalnatými plážemi, právě pod pastvinami. Na pohled, jak jí každá vlnka moře, která narazila do jejího těla, zvedala hlavu, a voda protékala mezi sanicí a jazykem, dlouho nezapomenu. Smutný zážitek překrylo krásné romantické místo plné velkých kamenů a malých drobných oblázků, které zahřály ruce i srdce.

Právě ostrov Krk je kolébkou chorvatského písemnictví. V prosinci 2006 byla v Bašce instalována první část ojedinělého projektu a to první písmeno hlaholské abecedy, kamenný monolit ve tvaru písmene A hlaholice, jehož autorem je akademický sochař Ljubo de Karina. Monolit se nachází na vyhlídce Treskavac u vstupu do Bašky. Je vysoký 6 metrů. Sama abeceda – glagoljička azbuka – má celkem 33 písmen. Podle projektu budou postupně všechna tato písmena hlaholské abecedy instalována v kamenné podobě na cestě mezi městem Baška a opatstvím sv. Lucie v Jurandvoru, cesta má nyní pracovní název Bašská hlaholská stezka. V projektu se hovoří o třech velkých a třiceti malých písmenech. Tuto cestu jsem absolvovala , byla jedním z velmi krátkých výletů po okolí a proto vím, že je dlouhá pouze 2 km. Kostel sv. Lucie v Jurandvoru mi připadal naprosto úžasně zasazený do okolní krajiny a svítil v opírajícím se slunci novotou po rekonstrukci a tak jsem se jeho krásou nechala unést a odrazilo se to v množství fotek. Nicméně pohled na něj je z každé strany jiný, zřejmé je jen to, že pochází z období raně románského. Právě z tohoto kostela pochází nejstarší dochovaná písemná památka psaná v chorvatštině hlaholicí, tzv. Bašská deska – Baščanska Ploča. Tato deska je vyrobena z kamene, má rozměry 197×99 cm a hlaholicí je na ni vytesán text darovacího dokumentu, kterým král Zvonimir daroval půdu opatovi zdejšího benediktinského kláštera. Originál je ale uložen v atriu Chorvatské akademie věd a umění v Záhřebu, protože deska je mimořádným dokumentem z chorvatské historie. Kopie je k vidění právě v tomto krásně zrestaurovaném kostele sv. Lucie v Jurandvoru. Říká se o ní, že je téměř k nerozlišení od originálu, ale posoudit to nemohu, originál jsem neviděla.

Ještě bych okrajově připomněla něco ze školních lavic. Hlaholice je nejstarší slovanská abeceda a vytvořil ji sv. Konstantin – Cyril s bratrem Metodějem. Sloužila k překladům liturgických knih z řečtiny do staroslověnštiny. Měla dva typy, tzv. oblou hlaholici, používanou u nás a v Polsku a hranatou hlaholici, rozšířenou právě po Chorvatsku. Součástí projektu hlaholské stezky je i rozpis prací a tak jsem se dozvěděla, že velká písmena budou tesat akademičtí sochaři v lomech (např. A bylo vytesáno v lomu v Kanfanaru v Istrii) a malá písmena hlaholice si vyzkouší vytesat studenti sochařství v rámci sochařských dílen. Všechna písmena se budou instalovat na Bašskou hlaholskou stezku postupně v následujících dvou letech. Takže každý z Vás, kdo v tato místa zavítá, bude toho svědkem. A třeba můžete připsat nějaké novinky pod článek, která písmena a kde přibývají. Rozhodně těm, kteří se rozhodnou zavítat právě na ostrov Krk do letoviska Baška přeji krásnou a romantickou dovolenou.

Neděle 25. července

Nedělní ráno je na tuto roční dobu nezvykle chladné, ale slibně jasná obloha dává tušit, že se rodí pěkný den. Slunce se pomalu prodírá i do ulic a uliček starobylého Troyes. Sem jsme dorazili krátce po osmé hodině. Zatím město ještě spí, nikdo nám neporadí, kudy do centra. Vedeni jakýmsi šestým smyslem zahneme jen za roh ulice Rue Kleber, v níž jsme zaparkovali, a je nám jasné, že jsme se „trefili.“ Tedy že jsme ve starém městě.

Toto kdysi hlavní město Champagne bylo postaveno v ohbí horní Seiny na místě galské pevnosti, založili ho Římané v 1. stol. př. n. l. jako osadu na křižovatce obchodních cest. Dodnes tvoří jeho osu původní římská Agrippova silnice. Již ve 3. stol. se zde ujalo křesťanství a církevní hierarchie měla značný vliv na vývoj města. Ne náhodou je proto dnes Troyes městem skvostných gotických kostelů. Attilovi nájezdníci sice město v 5. století nevyplenili, o více než čtyři století později však bylo město vypáleno Normany. Do 11. století bylo Troyes stále malým městečkem, tehdy se vlády nad ním ujímá rod pánů z Blois. Teprve 12. a 13. století, kdy Troyes začalo být sídlem vévodů kraje Champagne, přineslo městu prosperitu. Tehdy se město stalo evropským střediskem mezinárodního obchodu. Pro potřeby trhu zde vznikla trojská unce, jednotka váhy ve zlatnických a šperkařských oborech. Sňatkem Jeanne Navarské s budoucím králem Filipem Sličným se celá oblast dostala pod francouzské panství. V období renesance město proslavila škola architektů, sochařů a sklářů. Dočetli jsme se, že půdorys starého města má prý tvar zátky od šampaňského, a tak nás ani nepřekvapí, když si koupíme pohled s leteckým snímkem města, že na tomto pohledu je Troyes označeno jako „le bouchon de Champagne,“ tedy zátka oblasti Champagne.

Jak jinak může v Troyes začít prohlídka jeho pamětihodností než právě u jednoho z kostelů. Je jím kostel St-Nizier, jehož střecha z barevných tašek se leskne ve vycházejícím slunci. Pak nás pohltí uličky s hrázděnými domy. Místy opravdu neskutečně úzké uličky se občas rozšíří v náměstíčka a náměstí. Jedno z nich se nachází i před mohutnou katedrálou sv. Petra a Pavla. Na první dojem se nám zdá poněkud zchátralá, přesto že se o ní tvrdí, že patří k nejkrásnějším gotickým stavbám v zemi. Za pravdu dáme tomuto tvrzení ve chvíli, kdy zvedneme oči ke kamennému krajkoví kolem hlavního portálu.

Ornamenty, rostlinné motivy, postavy, chrliče těch nejbizardnějších tvarů – to vše zdobí nejen tuto katedrálu, ale i další kostely, k nimž též dojdeme. Zatímco gotická bazilika sv. Urbana se nám představí v celé své kráse, kostel St-Jean se právě za lešením do krásy „přistrojuje.“ Zajdeme samozřejmě i k nejstaršímu kostelu ve městě, kostelu svaté Magdalény.

Při procházce neobdivujeme jen církevní památky. Četné hrázděné domy jsou každý jiný. Ty nejkrásnější najdeme v blízkosti náměstí Place Alexandre Israel. Jeden svou výškou a malým půdorysem (má přízemí, dvě patra a ještě vysoké podkroví) připomíná chaloupku z pohádky, další má na svém boku jakousi věžičku, trámoví toho hned vedle je vyzdobeno bohatými řezbami, u domu o kousek dál nás zase upoutá zvláštní štít. A tak zrak přeskakuje z jednoho domu na druhý a nachází další a další stavební zajímavosti.

Troyes ale nejsou jen kostely a hrázděné domy. Jsou to i široké ulice s paláci. Za všechny stojí za zmínku renesanční palác de Vauluisant, projdeme se i po honosném nábřeží hrabat Champagne. Příjemná procházka má ale jednu stinnou stránku. Stavební skvosty můžeme obdivovat jen zvenčí, jejich dveře jsou nejméně do desíti (někde i do čtrnácti) hodin uzavřené.

Od města Sens (sán), naší příští zastávky, nás dělí zhruba 70 km „dálav.“ Za okénky se míhají opět lány právě sklízeného obilí, pod koly auta „utíká“ jednotvárná silnice. 10 km plná čára, pak něco přes kilometr čtyřproudovka s možností předjet pomalejší vozidla. Ke cti a chvále francouzských řidičů nutno říci, že dodržují pravidla silničního provozu téměř stoprocentně. Všichni až na vzácné výjimky jedou vzorně v koloně, nikdo nepředjede ani traktor. Jeho řidič je ale tak uznalý, že jakmile se naskytne příležitost v podobě parkoviště (a těch je na silnicích hodně, asi i proto, aby se řidiči mohli najíst a napít, protože konzumace jídla při řízení vozidla je zakázána), zahne na něj a počká, až ho auta minou. Kéž by takováto ohleduplnost našla cestu i k nám.

Polední slunce je spalující, to nás však neodradí od návštěvy třicetitisícového města Sens, které se nachází na soutoku řek Yonne a Vanne. I toto město bylo významné již před příchodem Caesara do Galie, i ono prožívalo ve svém vývoji světlé i temné dny. Historické jádro města elipsovitého půdorysu je dnes obklopeno širokými třídami, jež vznikly v místech hradeb a příkopů.

Nejvýznamnější stavbou je katedrála St-Étienne. Byla postavena kolem poloviny 12. století, je tedy jednou z nejstarších velkých gotických katedrál ve Francii. Její podoba ovlivnila stavby mnoha dalších kostelů, o jejím významu svědčí i to, že se zde v roce 1234 ženil král Ludvík IX. Překrásné vitráže z 12.- 16. století zachycují biblické výjevy, mezi jinými i hold Tomáši Becketovi, který žil v Sensu v exilu. Vedle katedrály stojí zajímavá budova Palais synodal Officialité ze 13. století, někdejší sídlo biskupských a později arcibiskupských shromáždění a soudu.

Také Orléans (orléán), město nerozlučně spjaté s Pannou Orleánskou, tedy Janou z Arku, prožívá až příliš klidné nedělní odpoledne. Jeho obyvatelé nejspíš zamířili „k vodě“ a tak v městských ulicích potkáváme především turisty. Ani těch ale není mnoho. Než dojdeme k památce, za níž jsme sem především přijeli, můžeme si oživit pohnutou historii tohoto města.

Na jeho místě stávalo keltské město Cenalum, které v roce 52 př. n. l. zničila Caesarova vojska při slavném římském tažení do Galie. Dějiny města byly potom pochopitelně spjaty s Římskou říší, po jejím rozpadu i sem připutovalo křesťanství a Orléans se stával typickým středověkým městem, především pak hlavním městem intelektuálního života 13. století, jež přitahovalo na královský dvůr, pobývající v zámcích na Loiře, umělce všeho druhu.

Nejznámějším se město stalo za stoleté války právě díky již zmíněné Janě z Arku. V konfliktu mezi Francií a Anglií o nástupnictví na trůně právě prohrávala Francie. Hrozí jí rozhodující, pro ni zničující porážka. Z lidu se vynořila obyčejná dívka s tvrzením, že měla vidění, v němž jí Bůh vyjevil, že ona je vyvolena k tomu, aby zachránila Francii před anglickými nepřáteli. O tomto poslání se jí podařilo přesvědčit dauphina (králova nástupce), budoucího Karla VII., který z obav před anglo-burgundskými spojenci, ovládajícími většinu území severní Francie, uprchl do královských zámků na Loiře. Jana shromáždila vojsko a 8. května 1429 ho přivedla právě před Orléansem k vítězství. Od té doby je Jana nazývána Pannou Orléanskou. Doba ale nebyla hrdinským činům zástupců „z lidu“ příznivě nakloněna a tak Jana byla vydána Angličanům, byla obviněna z čarodějnictví a v roce 1431 v Rouenu upálena ve věku devatenácti let. Orléans na ni však nikdy nezapomněl. Připomínají ji sochy na náměstí Place du Martroi a na nábřeží Loiry, ulice nesoucí její jméno vede ke katedrále. V roce 1965 byl zrekonstruován i hrázděný dům, v němž Jana z Arku v roce 1429 bydlela, její jméno je i v názvu gymnázia. Každoročně si navíc obyvatelé připomínají alegorickým průvodem a požehnáním v katedrále 7. a 8. května osvobození města. Při oslavách nechybí ani ohňostroje a slavnostní osvětlení.

Impozantní katedrála St-Croix (sv.Kříže) pochází ze 13. – 16. století, v roce 1568 ji ale zničili hugenoti (protestanti). V 17. – 19. století byla přestavěna ve zdánlivě gotickém slohu. Stojíme dlouho před jejím bohatě zdobeným průčelím, rámovaným z obou stran věžemi zakončenými vzdušným sloupovím. Opět nás uchvátí kamenné krajkoví venkovní výzdoby, bohaté barevné vitráže i sochařská výzdoba vnitřního prostoru.

Nedaleký palác Hôtel Groslot byl postaven v 16. století z červených cihel. Jeho dočasnými obyvateli byli francouzští králové Karel IX., Jindřich III. a Jindřich IV. V roce 1560 zde zemřel sedmnáctiletý František II. poté, co se se svou dětskou nevěstou Marií, pozdější skotskou královnou, zúčastnil zasedání generálních stavů. V letech 1790 – 1982 budova sloužila jako městská radnice.

Při procházce „potkáme“ ještě mnoho historických staveb. Některé z nich se nám podaří podle plánku určit, jiné ne. To nás ale netrápí. Vždyť i ty neidentifikované na nás zapůsobí svou neopakovatelnou krásou, vnímáme je jako odkaz našich předků, jejichž šikovné ruce dokázaly vytvořit díla přetrvávající staletí. Neodbytně se nám usazuje v mysli otázka, co zbude po nás pro příští generace? Ne, nepokládáme se za velké pesimisty, i tak se spíše kloníme k názoru, že toho pěkného moc nebude.

V Orléansu jsme se dotkli řeky Loiry, jejíž tok chceme v příštích dvou dnech jen s menšími odbočkami sledovat. Její údolí je proslulé honosnými zámky – pozůstatky dávné královské minulosti, vypovídajícími o přepychu nejvyšších společenských vrstev často vykoupeném nelidskou dřinou bezejmenného lidského zástupu. Není to jen údolí Loiry, kde návštěvník najde krásné zámky. Tyto jsou sice turisticky nejznámější, kdo však hledá větší klid, zavítá na zámku v údolích dalších řek v této oblasti. Jsou jimi především řeky Loir, Indre, Cher a Vienne. Poznání jen těch nejdůležitějších (ach jo, podle čeho se vlastně určuje důležitost) by snad vydalo na několik let. Pro návštěvu a nutno říci jen letmé seznámení jsme si vybrali několik těch známějších i ty méně známé. Stranou našeho zájmu zůstane objevování kouzla místních vín (k nejznámějším patří vinice kolem Bourgueil, Chinonu, Muscadetu a Vouvray) i zvláštních obydlí troglodytů, jeskyní vytesaných do skal nebo vyhloubených pod zemí, které představovaly po staletí levné a bezpečné bydlení. O mnoha dalších zajímavostech této oblasti nemáme ani ponětí.

V pozdním odpoledni uhýbáme od hlavního toku Loiry na severozápad a zastavujeme ve městě Vendôme (vándóm). I tímto místem kráčí historie s jejími stinnými i světlými stránkami od galských a římských dob, kdy se zdejší sídlo nazývalo Vindocinum. Vlastní rozvoj města začal od 11. století n. l. Byl postaven zámek a r. 1033 bylo Geoffroyem Martelem založeno opatství. O jeho vzniku se vypráví následující pověst. Právě v roce 1033 prý před očima Geoffroye Martela a jeho ženy spadly do studny u zámku tři hvězdy. Biskup z Chartres v tom viděl znamení svaté Trojice a tak na tomto místě založil benediktinské opatství. V dalších letech se v něm zastavovali putující do Santiaga de Compostela.

Město bylo zasaženo stoletou válkou i náboženskými válkami mezi katolíky a hugenoty. Dnes kvetoucí město (nutno říci, že skutečně i symbolicky) si uchovává poklidnou provinční atmosféru i přesto, že zde zastavuje rychlovlak TGV. Jízda z Paříže do Vendôme mu trvá 42 minut (vzdálenost kolem sto padesáti kilometrů), šedesáti kilometrovou trasu z Tours urazí tento rychlovlak za pouhých 15 minut. „Moderní“ poutníci se do města tak mohou dostat se vším pohodlím.

Z opatství Nejsvětější Trojice poutá pozornost návštěvníků především románská zvonice a gotický kostel. Zvonice stojící mimo kostel pochází z počátku 12. století, původně románské prostory kostela byly postupně přestavovány ve stylu pozdní gotiky. Kostelní portál je jejím mistrovským dílem, interiér krášlí opět sytě barevné vitráže, románské hlavice sloupů a chórové lavice ze 14. století. Ve 13. století, v době největšího rozkvětu opatství, zde žilo více než 100 mnichů. Ti v krásném chóru kostela zpívali sedmkrát denně náboženské písně.

Nedalekému náměstí sv. Martina vévodí věž pojmenovaná právě po sv. Martinovi a pocházející ze 16. století. Její zvonkohra hraje každou hodinu francouzskou melodii ze stoleté války: „Orléans, Beaugency, Notre Dame de Cléry, Vendôme, Vendôme….“ Z tohoto náměstí se rozbíhají ulice a uličky, v nichž návštěvník objeví určitě hodně zajímavých věcí. Nás nejprve mile potěší jakési „pojízdné“ turistické informace, kde nám ochotně poskytnou plán města dokonce v německém provedení. Z něj se dozvíme další zajímavosti a tak hurá za nimi.

V blízkosti náměstí se nachází nejen starobylá kaple Chapelle St-Jacques, spjatá též úzce s osudy poutníků do Santiaga de Compostela, ale především půvabná zákoutí u kanálů řeky Loir, plná květin, zajímavých „stavbiček,“ restaurací a cukráren. Jejich klid jakoby nabádal: „Poutníče, postůj, zapomeň na rychlé tempo současné civilizace a vnoř se do hlubin dávných dějů, které spoluvytvářely život nejen tohoto města, ale i život tvůj.“

Ještě projdeme četnými romantickými zákoutími. Oceníme krásu paláce Hôtel du Bellay, „le Saillant,“ z 15. století a dlouho postojíme u mostu Pont-Neuf. Hledíme na zříceniny hradu na protilehlém kopci. Ten vybudovala hrabata z Vendôme ve 13. a 14. století. Pod ním se rozprostírá močálovitý Parc Ronsard se středověkou lavoir, dvoupatrovou prádelnou a sušárnou. Připomeneme si i to, že v bývalé koleji oratoriánů (kněžské bratrstvo bez řeholních slibů) studoval v letech 1807 – 1813 spisovatel Honoré de Balzac. Dobu svého pobytu ve Vendôme popsal v knize Louis Lambert.

Květy ozdobené město na vodě, jak Vendôme nazývají turistické prospekty, nám poskytne nejen již zmíněnou duchovní stravu, ale i nocleh. Zdejší městský kemp (Camp municipal) se nachází v blízkosti opatství, jen za řekou, a tak proč ho nevyužít. Paní šéfová je poněkud nerudná, její zájem o vyšší naplněnost téměř prázdného kempu je nulový. Vyřídí ale přece jen veškeré formality a my se můžeme ubytovat. Vybereme si klidné místo v koutě u potoka a při tradiční přípravě večeře a spaní pozorujeme „cvrkot přes potok.“ Tam je volné prostranství a na něm se usídlilo s auty a přívěsy několik rodin příslušníků tmavší pleti, no prostě česky řečeno cikánů. A přijíždějí sem další a další, naši pozornost zaujme ze všech nejvíce příjezd jakési minimaringotky. I tak se dá žít a asi i dost dobře. Podle vzezření „lidé za potokem“ netrpí nedostatkem. Mezi těmito obyvateli se bezstarostně promenují nejen kačeny, ale s patřičnou hrdostí i dvě labutí mláďata. V duchu si říkáme, aby se tato opeřená havěť dožila rána.

V klidu povečeříme a jako správní Češi se těšíme na chlazené pivo. Plechovky jsme totiž dlouho před večeří ponořili do zurčící vody blízkého potoka. Naše zděšení po otevření první plechovky je však bezmezné. To pivo je teplejší, než bylo ve chvíli spuštění do vody. A tak si ho moc nevychutnáme. Ano, své vykonaly asi termální prameny, o které v této oblasti prý není nouze. I přes tento „zádrhel“ následuje pohodová „siesta“ pochopitelně s oplatkou „siesta.“ Potom si už můžeme popřát jen „dobrou noc a sladké sny.“ Zítra nás čeká náročný den.

Sobota 24. července

Ráno je dusné, v noci nás několikrát vzbudila neustále se vracející bouřka a neodbytné bubnování dešťových kapek. Ranní hygiena, sbalení a snídaně nám trvá hodinu a půl (v duchu se zlobíme, že jsme pomalí – až budeme balit po desáté, budeme už rychlejší). Francouzskou hranici překračujeme ve chvíli, kdy nás od domova oddělilo 828 ujetých kilometrů.

Labyrint štrasburských silnic opouštíme za minimálního provozu (kdo by také kam v sobotu před osmou ranní jezdil?), vyjíždíme směr Colmar a obloukem kolem Molsheimu začínáme stoupat po silnici procházející pohořím Vogézy ve směru na St. Dié. Naším neodbytným průvodcem se bohužel stává mlha a tak ani z výše položených míst nevidíme nic. Až u St. Dié sjedeme do nižších poloh, je k nám počasí přívětivější.

První zastávkou je město Nancy (nánsy). Toto město je nám, Čechům, sympatické. Odsud totiž přicestoval do našich Klatov první karafiát, aby pod šikovnýma rukama českých zahradníků vznikla nová odrůda zvlášť krásných klatovských karafiátů. Nancy, v minulosti sídlo lotrinských vévodů, rodiště manžela rakouské panovnice Marie Terezie Františka I., dnes domov sto tisíc obyvatel a průmyslové i obchodní středisko, nás vítá zalité sluncem. O to více by tedy na nás měly zapůsobit zlacené mříže z tepaného železa s ornamentálními branami, které lemují Stanislavovo náměstí, na něž určitě míří kroky všech turistů. Jenže – náměstí je důkladně rozkopané, polovina mříži se schovala pod nevzhledně vlajícími igelity. Chybí tedy ten správný estetický dojem. I přesto však náměstí věnujeme patřičnou pozornost. Jen krátce se zdržíme u katedrály postavené v letech 1703 – 1742 na půdorysu latinského kříže (má jednu hlavní loď, dvě postranní chodby a dvě postranní lodě s kaplemi) a pak rychle na již zmíněné náměstí.

Náměstí bylo vyměřeno v 50. letech 18. století v místě mezi starým městem z 10. stol. a novým městem ze 16. stol., dnes je nejznámější pozoruhodností města. V jeho rozích ho uzavírají již zmíněné překrásné mříže s branami, charakteristický znak města, a právě ty ho tvoří přímo jedinečným. Vzniklo během tří let práce několika stovek dělníků a u příležitosti jeho otevření v roce 1755 prý z jeho kašen tryskalo víno a jeho prostor osvětloval bezpočet svící. Ze čtyř stran shlížejí na souměrnou plochu náměstí elegantní paláce. V největším z nich je radnice s krásným schodištěm, které navrhl tentýž Jean Lamour, který vytvořil i mříže, v dalších palácích se nacházejí především stylové restaurace, návštěvník zde najde též budovu opery a muzeum umění (Musée des Beaux Arts). Uprostřed náměstí stojí socha polského krále Stanislava Leszczyňského, jehož jméno náměstí nese. Tento král, v roce 1736 sesazený Rusy, byl tchánem francouzského krále Ludvíka XV. a jako své útočiště po sesazení od něj obdržel lotrinské vévodství. Francouzský král mu ho dal doživotně a to doživotně trvalo skoro 30 let. Nutno říci, že se tak stalo ku prospěchu Nancy. Svou vděčnost Francii vyjádřil sesazený polský král tím, že veškeré své další úsilí věnoval obnově města.

Vítězným obloukem, jenž je napodobeninou antického Septimova oblouku v Římě, projdeme na podlouhlé náměstí Place de la Carriere, které rovněž zdobí budovy z 18. století a železné mříže Jeana Lamoura. O tomto náměstí se pro změnu tvrdí, že je obrazem elegantní harmonie. Přes stromořadí dohlédneme k mohutnému vládnímu paláci spojenému s okolím kolonádou. Do zahrady Parc de la Pépiniere jen nahlédneme a vydáme se přesně na druhou stranu od ní. Kroky nás zavedou na náměstí de Gaulla a do přilehlých ulic. I tato místa původního starého města skrývají mnohé architektonické skvosty.

Úzké uličky středověkého města s mnoha domy, v nichž žily významné lotrinské rodiny, dnes zvou k procházkám a rozjímání o tom, jak ten čas běží. Na ulici Grande Rue se nám představí další zbytek středověkého Nancy. Na jejím jednom konci se z původního opevnění dochovala mohutná brána Porte de la Craffe ze 14. – 15. století (sloužila i jako vězení) a na druhém konci stojí vévodský palác přestavěný v 16. století.

Na náměstí Place St. Epvre stojí další významná sakrální památka, bazilika St. Epvre. V Nancy se říká, že ta je nejen srdcem samotného města, ale i celého Lotrinska. Na tomto místě byla před více než devíti stoletími zřízena první farnost a od středověku zde postupně vznikly tři kostely. Do podoby toho dodnes stojícího se zapsala především pozdní gotika, své stopy na něm zanechala i pozdější období.

Ještě krátké bezcílné bloumání dalšími ulicemi (to zase tak bezcílné není, hledáme dědictví secese, která se též významně podepsala na podobě města, byť v tomto uměleckém stylu nebyla zde vytvořena žádná jednolitá čtvrť), pak následuje odjezd do nedalekého Toulu (tul), ležícího západně od Nancy. Na rozdíl od pulsujícího stotisícového Nancy je Toul, kdysi biskupské sídlo a pevnost, s necelými dvaceti tisíci obyvatel, ospalým a poněkud zanedbaným městem.

V horkém odpoledni zaparkujeme u nejvýznamnější památky, katedrály St-Etiénne. Ihned máme smíšené pocity, neboť z balkónů okolních „paneláků“ si nás zkoumavě prohlížejí oči tureckých (či všeobecně řečeno arabských) obyvatel. Starobylost katedrály nás však neodbytně láká. Její stavba byla započata ve 13. století, dokončena byla až po třech stech letech, a tak se v ní prolínají různé slohy, mezi nimiž převládá plaménková gotika. Bohužel tento architektonický skvost byl zničen za 2. světové války, bohudík po ní byl k radosti ctitelů letitých krás obnoven. Z patřičné dálky se nám katedrála zdá takzvaně bez chyby. Když přijdeme blíž, už není vše tak perfektní. Vytlučená okna, porušená fasáda, chrliče na spadnutí, vše drží pohromadě snad jen silou vlastní vůle. Škoda – i taková je skutečnost.

Projdeme ztichlým městem, možná i „zameditujeme,“ že není tomuto městu věnována větší pozornost turistů (ta by možná pomohla městu získat finanční prostředky na vylepšení stavu místních památek), i tak však nelitujeme, že jsme tomuto téměř zapomenutému městu věnovali dvě hodiny pozornosti. Poslední naše pohledy spočinou na katedrále zrcadlící se ve vodní hladině hradebního příkopu, lemujícího městské hradby.

Naším dalším cílem je Châlons-sur-Marne (šalón syr marn). Je vzdáleno od Toulu zhruba 150 km a jedeme k němu na pohled nekonečnou dálavou. Cestu zrychlují čtyřproudové rychlostní silnice (na nich je možno jet stodesítkou), jen občas se dva pruhy v jednom směru zúží na jeden a pak je nejvyšší dovolená rychlost devadesátka. Cesta je unavující, její jednotvárnost podtrhují i dělící svodidla, tolik nepříjemná pro jízdu. Na cestě nás provází nezvykle řídké osídlení a lány právě sklízeného obilí. Na jednom lánu napočítáme jedenáct kombajnů v plné práci.

Název města Châlons-sur-Marne nám nejprve trochu zamotá hlavu. V autoatlase je uvedeno právě pod tímto názvem, silniční ukazatelé nás však vedou do Châlons-en-Champagne, také jeden z námi používaných průvodců zná město pod tímto názvem, zatímco druhý ho uvádí pod zmíněným jiným názvem. Že by klamání turistů? Nevadí, tato skutečnost nás v žádném případě od návštěvy starobylého města neodradí. Proč je město nazýváno dvěma jmény, se dozvíme až z turistického letáku. Ten nám také prozradí podrobnosti o historii města i jednotlivých staveb.

Město vzniklo již kolem roku 20 před Kristem v místech, kde římská silnice překračovala řeku Marnu. V polovině 4. století po Kristu bylo zde založeno biskupství (prvním biskupem byl svatý Memmie), v roce 451 n. l. v jeho blízkosti, na Katalaunských polích, Římané porazili Huny i s jejich vojevůdcem Attilou. Ve středověku, především od 12. století, prožívalo město období rozkvětu díly svému obchodu s vlněnými šátky s Anglií. Rostlo směrem na východ, sever i jih a tak muselo být postaveno i nové opevnění. Město se stávalo jedním z nejvýznamnějších v oblasti Champagne, prý v době jeho největšího rozkvětu v něm žilo 60 000 lidí, což by bylo více než dnes, kdy se mluví o padesáti tisících obyvatel. Za Velké francouzské revoluce se Châlons-en-Champagne stalo centrem nového departementu Marna a dostalo název Châlons-sur-Marne. Původní název mu byl vrácen až v roce 1998. A tak náš autoatlas z roku 1994 i průvodce z téhož roku nemohl tuto změnu zaznamenat.

V pozdním odpoledni zaparkujeme u náměstí Place du Marché-aux-Fleurs a vydáváme se k věžím, které se rýsují nad střechami domů. Ano, za pár minut stojíme před klášterním chrámem Notre-Dame-en-Vaux, mistrovským dílem románského a gotického slohu. Se stavbou kostela se začalo krátce před rokem 1157, tedy právě v době přechodu od románského ke gotickému stylu, klášter sloužil jako centrum poutníkům na jejich cestě do španělského Santiaga de Compostella. V 19. století byl kostel restaurován architektem Lassusem a dnes je zařazen mezi památky UNESCO.

Rozměry tohoto církevního stánku jsou velkolepé. Střední loď je dlouhá 40 m a široká 10,30 m, postranní lodě mají šířku 5,15 m. Východní věže byly postaveny do výšky 32 m, špičaté západní věže jsou vysoké 65 m. V jedné věži se nachází známá padesáti šesti dílná zvonková hra. Také vnitřní vybavení kostela muselo na poutníky působit ohromujícím dojmem. Na sochy a obrazy dopadalo světlo procházející barevnými okenními skly a vytvářelo tak fascinující podívanou. Jak malý se musel cítit člověk ve srovnání s touto krásou, často umně vypočítanou.

I další městské kostely nabízejí turistům mnoho zajímavého. Poněkud stroze vyhlížející kostel Saint-Alpin má za sebou tisíciletou historii. Na jeho místě stál kostel už v 9. století, nová stavba vznikla kolem roku 1170, v příštích stoletích následovaly samozřejmě další její přestavby a úpravy. Ty poznamenaly jak vnější, tak vnitřní podobu kostela.

Stavitelem katedrály Saint-Étenne (sv.Štěpána) byl první biskup, svatý Memmie. Její první stavba se do dnešních dní nedochovala, ta dnešní je mladší, ale i tak by mohla o svých pohnutých dějinách dlouze vyprávět. Románskými částmi z 12. století jsou krypta a jedna z věží, největší část katedrály byla však postavena po velkém požáru v roce 1230 v pozdně gotickém stylu, svou pečeť na ní zanechalo i baroko. Barokní je i trochu nesourodě působící západní průčelí. Nádherná okna a roseta jsou vyplněna vitrážemi (nejstarší, ještě románské ze 12. století, se nacházejí v klenotnici), sochařská výzdoba i náhrobní kameny jsou též svědky dávné minulosti.

K návštěvě zvou i světské památky. Hrázděné domy i zde mají své zvláštní kouzlo, místy odpočinku jsou krásné zahrady (my jsme pobyli v tzv. Malé zahradě, v níž se nachází zajímavé arboretum), občerstvení nabízejí mnohé restaurace, vinárny a cukrárny. Ty téměř plné hostů jsme v tomto poklidném městě „potkali“ na náměstí Place de la République, mnohé hosty sem asi přilákala i hudební skupina vystupující na provizorním pódiu. I my jsme se chvíli „zaposlouchali…“

Naše další cesta směřuje k jihu, do města Troyes (trua). To ale navštívíme až zítra, teď se musíme poohlédnout po kempu. V městečku Arcis-sur-Aube se nám „Kemp na ostrově“ postaví přímo do cesty. Nachází se totiž hned vedle hlavní silnice a tak ho nelze přehlédnout. Využijeme jeho služeb a musíme říci, že nelitujeme. Byť v centru města, nic neruší jeho klid. Snad jen zvuk vody obtékající tento skutečný ostrov a občasný křik kachen.

Něco o dramatické minulosti místa jsme si nastudovali už před odletem. Pravilo se: „Nejdříve byla Mahdia fénickým přístavem se jménem Cap Afrique. Později městem římským, které v 7.stol. zničili Arabové. Město znovu založil a nechal vystavět v roce 921 na výrazně skalnatém poloostrově fátimovský kalif Obaid Allah El Mahdim, který téhož roku odešel z Kairouan a s berberským kmenem Kotama přesídlil právě sem. Nově zbudované město dostalo jméno Mahdí, což znamená Vyvolenec boží. Ve 12. stol. fátimovští Kalifové přesídlili do Káhiry a místo se stalo doslova kořistí Normanů vedených Rogerem Sicilským. V 16. stol. zde nechal korzár Dragoun, který ve službách Osmanů byl kapitánem turecké flotily a ohrožoval bezpečí na moři, vystavět pevnost Al Borj El Kebir a kasbu. Po okupaci tureckými korzáry ještě v 16. stol. z větší části zbořil hradby města a velkou část budov španělský král Karel V.“ Město tedy mělo historii nelehkou. Lákalo mě navštívit zbytky fénického přístavu, Dragounovu pevnost monumentálních rozměrů, starobylou medínu i další místa.

Mými společnicemi v cestě za dobružstvím byly mé dvě pubertální dcery, manžela jsme zanechaly doma pracovním povinnostem a vypravily se letadlem do Monastiru a odtud něco přes 40 km jižně do hotelu Thapsus. Odtud to je do Mahdie cca 6 km. pěšky. Poprvé jsme se vzhledem k horku, které panovalo, něco kolem 40 stupňů oděly dost zlehka, děvčátka do minisukní a triček na ramínka, já do kraťasů a upnutého trička, povíval lehký větřík a tak se horko nezdálo nijak úporné. No, došly jsme asi dva kilometry. Po ohlédnutí nám přejel mráz po zádech a zapluly jsme do obchůdků, které byly cestou. Situace se nezlepšovala, ale výrazně zhoršovala. Po dvou a půl kilometrech cesty jsme spočítaly 14 mužů ve věku od 12 do 60 let, kteří nám byli v patách, sladce se usmívali a hovořili na nás nejmíň pěti světovými jazyky. Pochopily jsme, že takto a tudy cesta pro nás do Mahdie nevede a že místní obyvatelstvo (tedy alespoň ta mužská část) je nejen jazykově velmi zdatné. V momentě, kdy nás někteří odvážlivci počali hladit po hlavách a ramenou, vzaly jsme nohy na ramena a doběhly do prvního obchodu, kde prodávali krásné kašmírové šály rozměrů asi metr osmdesát krát metr. Se zahalenými hlavami, krkem, rameny a poprsím jsme se s průvodem Tunisanů v patách vrátily neslavně zpět do hotelu. Byly jsme poučené.

Při druhé cestě do Mahdie jsme se oděly do dlouhých plátěných kalhot, volných triček a zabalily do nedávno zakoupených kašmírových šál. Pod šálu jsem si zavěsila Nikon D70 s objektivem a s dcerami opustila areál hotelu. Tentokrát jsme ale raději zamávaly na první taxi, které projíždělo kolem a všechny tři se zhruba za českých 80 Kč dostaly do Mahdie (dá se tam dostat ze vzdálenějších hotelů dvakrát za den i místním autobusem, nebo turistickým vláčkem, ale tam cesta pro jednoho vyjde v přepočtu asi na 200 Kč).

Mahdia nás okouzlila ze všech stran. Nejprve jsme brouzdaly věncem buď čistě bílých nebo naopak výrazně barevných milionářských staveb, desítky rozestavěných paláců nás nenechaly na pochybách o velkém bohatství obyvatel žijících na okraji moderní Mahdie ve svých pohádkových sídlech. Nejkrásnější byly všechny vstupní brány a zdobené mohutné dveře. Bylo to umělecké defilé. Pobřeží je zase plné moderních výstavních hotelů s plážemi pokrytými čistým bílým pískem a mořem průzračným jako tyrkysové sklo. Směrem k centru byly stavby svítící v slunci již historického vzezření, charakteristické svými bílými kopulemi mešit ale i štíhlými vysokými minarety. V úplném centru města se nachází starobylá brána Skifa el Kahla z 16. století, která umožňuje vstup do medíny – starého města. Tímto vstupním portálem se město pyšní na většině pohlednic a není divu. Je monumentální, masívní, průchod skrz něj je extra dlouhý. Z vrcholu brány se pak naskýtá dech beroucí pohled na celé město.

V nespočitatelných stáncích a obchůdcích v nesčíslných uzoučkých uličkách starého města najdete všechno možné od ručně tkaných koberců, přes malovanou keramiku až po výrobky ze skla a z kůží. Nachází se tady také množství kaváren a čajoven. Po pravé straně nedaleko za branou je centrum medíny, náměstí Khani en Noamine a dlouhý areál Velké mešity. Původní mešitu postavil v 10.stol. Obaid Allah El Mahdim. Po mnoha újmách a mnoha přestavbách byla roku 1960 zrestaurována a dostavěna. Dnešní podoba je tedy vlastně kopií původní stavby a je udržována průběžně. Působí jakoby byla opravena včera, nově a čistě. Má rozsáhlý obdélníkový dvůr plný sloupořadí a zvlášť tři vchody do mešity, pro muže, ženy a děti. Do areálu se platí zanedbatelné vstupné a tamní průvodce na nás byl nadmíru přívětivý a provedl nás sály i modlitebnami a při tom nám vyprávěl, že státním náboženstvím je v Tunisku islám a že Tunisko patří mezi první z arabských zemí, kde byl islámský fundamentalismus postaven mimo zákon. Prý se tradiční muslimský náboženský způsob života více zachovává ve vnitrozemí, protože pobřeží je díky turistice hodně ovlivněno evropským způsobem života. Říkal, že většina muslimů je také naprosto tolerantní k ostatním náboženstvím, zejména k židovským komunitám, které mají v zemi své synagogy. Nakonec nás zavedl do maličkaté místnůstky sotva 1,5 krát 1,5 metru bez oken, kde byl strašně vysoký strop s miniaturním otvorem. Tam se prý zavírají na dlouhá časová období, modlí se a rozjímají. Otvorem je jim podávána voda. Byl k nám velmi uctivý a milý a doporučil ještě návštěvu dvou pevností.

Rozhodly jsme se pro návštěvu pevnosti Borj el Kebir, o které jsme si četly už v Česku. Věděly jsme, že nás čeká turecká monumentální a impozantní budova z roku 1595 na výběžku poloostrova. Od Velké mešity není pevnost nikterak daleko. Jde se buď historickým jádrem města nebo naopak podél pobřeží, odkud jsou vidět zbytky historického fénického přístavu, téměř rozpadlé části budov i opevnění. Nedaleko pevnosti jsou do skály vytesané punské hroby a po velké části poloostrova podél moře leží desítky bílých typických hrobů (vzájemně si velmi podobných). Je to hřbitov námořníků, který máte pro sebou jako na dlani při pohledu z nejvyšších míst teras pevnosti Borj el Kebir, kterou můžete procházet hodně dlouho, pokud chcete projít všechna zákoutí a na vlastní oči pohlédnout do kraje ze všech světových stran, což vřele doporučuji. Uvidíte jak celé moderní město , tak jeho starobylou část. Skvělá je vyhlídka na přístav a moře a stovky lodí v něm i na monotónní plochu desítek bílých námořnických hrobů s pozadím vášnivého moře plného vln, které se tříští o skály. Z vrcholu pevnosti jsme s dcerami sestoupily k místu, kde kdysi byl starý přístav. Dnes zde trčí jen zbytky původního opevnění. Právě v tomto místě vzdáleném zhruba 5 kilometrů od pobřeží Mahdie objevili v roce 1908 rybáři vrak lodě. Zjistilo se, že loď pochází z roku 86 našeho letopočtu. Bylo v ní nalezeno velké množství uměleckých předmětů, které jsou nyní k vidění v muzeu Bardo.

Z tohoto místa už velmi zvolna dojdeme až k Mysu Afrika, kde na konci poloostrova bouchne do očí místní dominanta, maják stejného jména Cape Africa. Protože se začíná kazit počasí, nebe je plné šedých mraků a moře bije na poplach do skalnatého pobřeží, vlny se tříští a vítr sílí, vytahuji opět Nikon a udělám pár snímků, zachycujících naši přítomnost tady. Kašmírové plachty nám ve větru létají, neumíme je pořádně uvázat a tak si oddychneme, když se zanedlouho zase mraky odvalí směrem na moře a všude probleskuje zářivě modrá a tyrkysová, která pohlcuje šeď mílovými kroky, až se do hodiny rozprostře po celé obloze zářivě modrá a i moře před chvílí šedé, místy až černé dostane zase zpět svoji smaragdovou barvu. To už jsme ale došly podél celého pobřeží až do palmového parku, kde nás oslovuje místní košíkář a snaží se nám prodat některé z ručně pletených misek, košů a košíčků. Má svá díla všude, jak nějaký artista, na hlavě, na pažích, v rukou. Jsou to krásné barevné košíčky a jistě mu daly spousty práce. Má jen smůlu, že naše ženská srdce Evropanek mají oči jen pro broušené sklo nebo malovaný růžový porcelán. Nechá se ale s úsměvem vyfotit a ještě nám košíky mává na shledanou. Celkem znavené se vracíme na náměstí Place du Caire, kde se ještě pokocháme nevelkou mešitou z roku 1772, Mustafy Hamzy. A zpět na náměstí a taxikem na hotel..

Mahdia, jak je známa dnes, je nejdůležitějším rybářským přístavem země. Ryby se zde také rovnou zpracovávají. Nyní má zhruba 30.000 obyvatel. Převážná většina původního obyvatelstva se zabývá tkaním plátna, koberců i hedvábí. Spousta žen se zde výtvarně vyžívá ve vyšívání, pod jejich rukama vznikají unikátní umělecká díla, která je možno vidět po ulicích každý pátek na tradičních mahdijských trzích. Samozřejmě jsem si je nemohla nechat ujít a Mahdii navštívila znovu. Překvapilo mě množství opravdu unikátních ručních prací a výrobků dělaných doma doslova na koleně. Nejen pestrobarevné výšivky na látkách, na botách, na kůži, ale i výšivky z korálků a perliček na oděvech, ručně malované kachlíky nebo doma šité panenky s malovanýma očima a úžasnými modely šatiček. Na trzích je velké množství velmi kvalitních výrobků z velbloudí kůže, ať už drobnosti jako šperky nebo opasky, tak pracně modelované boty, ale i dlouhé kabáty, saka a desítky modelů kabelek ve všech barvách. Citlivý člověk je v mnoha výrobcích překvapen čistotou provedení a harmonií.

Čekala jsem, že na trzích uvidím spoustu lidí v džínách a triku, klasickém evropském oblečení, ale opak byl pravdou. Drtivá většina místních obyvatel se obléká neevropsky, ženy všech věkových kategorií chodí jak po městě tak na trzích téměř celé zahalené. Džíny tam nosí jen mladí kluci a turisti. Snažila jsem se ulovit do hledáčku fotoaparátu místní obyvatele, především v momentkách tak, aby o focení nevěděli. Po trzích jsem ještě podnikla dlouhou cestu přístavem, mezi stovkami lodí všech velikostí a velmi různých kvalit. Na pobřeží směrem od města se povalovaly desítky vraků ale stavěly se i lodě nové. Všude spousty kontrastu. Pod loděmi a v jejich okolí, polehávali bezdomovci, špinaví staříci bez zubů na hromadách odpadků a všude agresívní rybí pach. Na hromadách hoblin, pod kostrami lodí ležely ženy s dětmi, chudé a ubohé, znavené horkem a sluncem. Byla to ta druhá strana Mahdie. Ta citlivější, kterou běžní turisté nejspíš nespatří. Lodě s turisty vyplouvají z opačné strany přístavu, z té exkluzivní, blízko k městu, kde kotví lodě bílé jako nové stavební šaty, lodě impozantní a drahé pro movité majitele i zákazníky. Zkrátka jako všude ve světě.

Tuto část pobřeží jsem si vybrala právě proto, že zatím je tady nejmenší cestovní ruch z celého Tuniska a okolní dlouhé písečné pláže s pískem jemným a bílým jsou ještě nepřeplněné. Mahdia je město, které můžete objevovat každý den i každý večer a stále Vás něčím novým překvapí. Architektura, která zde roste před očima, jak paláce místních zbohatlíků tak impozantní hotely na pobřeží Vás ale nenechají na pochybách, že je jen otázka času, kdy i toto místo propadne „ masívní a mastňácké“ velkoturistice a jen velmi těžko se bude hledat místo k večerním nerušeným procházkám po pobřeží. Byla to pro mě tentokrát zcela jiná zkušenost než doposud, protože obvykle jsem bloudila s baťohem na zádech po horách, kde málem člověk člověka nepotká.

Jeden den teplota klesá až hluboko pod 10 stupňů (v noci koketuje s nulou), o dva dny později se šplhá nad dvacítku a tak to jde během května a června letošního roku s absolutní pravidelností. Prostě jako na houpačce. Není divu, že nás v tomto poněkud podivném počasí trápí otázka, kam na dovolenou. V plánu bylo původně Švédsko a Norsko, ale internet podává nepříznivé informace. Nízké teploty, déšť, sníh ze zimy nestihl i v nižších polohách ještě roztát. Takže na jih, do Itálie?

V 2. polovině června se však zde vydávají teploty rychle vzhůru a tak asi tyto kraje by nebyly vhodné pro naši „couravou“ dovolenou. Kam se vydat? Z předložených návrhů je nakonec vybrána Francie. Itinerář praví: „Vnitrozemím od Štrassburku na západ, zdržet se u několika zámků na Loiře, dorazit do Brestu, do kraje zvaného Finistere, prozkoumat pobřeží Atlantiku od Brestu po Bordeaux, odskočit si ještě k tzv. Pilátově duně (o tomto názvu bude ještě řeč) a vnitrozemím zase zpět.“ Zvolenou trasu odhadujeme na 5 – 6 tisíc ujetých kilometrů, časově to vydá na 15 – 16 dní, když se nic nepříjemného nepřihodí. Rychle se naučíme pár potřebných francouzských slov (počítání do deseti, jak se řekne stan, noc, hodina, dospělý,……) a výslovnost názvů míst, do kterých zamíříme (výslovnost je také v tomto deníku uváděna v závorce), a podle našeho přesvědčení nám v cestě již nic nebrání. Během dvou dnů proběhne obvyklý rituál příprav (zdá se vám čas balení krátký? – jsme přece v této činnosti „profíci“ a ti zvládají své záležitosti v co nejkratší době) a v pátek 23. července začínáme psát deník naší cesty. ### Pátek 23. července 2004 Odjezd neprojde bez toho, abychom něco nezapomněli (na zapomínání už máme věk). Kanystry na vodu jsme sice přibalili, ale tu vodu jsme jaksi nechali doma. Městský úřad v Litomyšli nám dodá vodu silně chlorovanou, ale i tou bereme za vděk. Následuje obvyklá cesta k hranici (ještě jednou se vracíme pro jízdenky FIP), přejezd do SRN v Rozvadově je bez problémů. Za Waidhausem prokličkujeme vesnicemi a městečky i objížďkami kvůli pokračující stavbě dálnice, neustále se střídá osmdesátka s padesátkou, to vše občas proloženo sedmdesátkou, třicítkou a zákazem předjíždění. Tedy za poslední dva roky stavba moc nepokročila, téměř stejně rozhrabané to zde bylo v roce 2002, kdy jsme tudy jeli též do Francie, jen snad těch objížděk bylo méně. Silně nám poklesne čelist z ceny benzínu, ta se tady v pohraničí vyšplhala na 1, 23 euro (kde jsou časy, kdy cena benzínu byla stejná, ale v markách). Budeme muset sáhnout hlouběji do kapsy. Před Ambergem najedeme na dálnici směr Norimberk, Heilbronn, Karlsruhe a německo-francouzská hranice u Štrassburku. Až k Norimberku probíhá jízda pohodově, v některých úsecích jedeme stosedmdesátkou, jinde musíme kvůli silnému provozu rychlost zmírnit. Za Norimberkem si ale s námi pohraje počasí. Průtrž se silným bočním větrem, kroupy, hrom a blesky zpomalí rázem rychlost na čtyřicet. Viditelnost možná 10 metrů, stěrače neberou, nevíme, kam jedeme. Naštěstí jak rychle průtrž přišla, tak rychle se uklidňuje. Na cestě k francouzským hranicím ještě několikrát musí stěrače pracovat, ale už to je jen obyčejný déšť. Večer najdeme vhodné místo na „divoké“ přespání v autě u Söllingenu, na chvíli zajedeme k Rýnu, pozorujeme mohutné lodě na něm i rybáře kolem něj, hlavou se nám honí různé myšlenky. Jaká naše cesta bude, nepotká nás nic nemilého, přivezeme si množství dojmů a nových poznatků? Pomalu se stmívá a my se ukládáme ke spánku. Ať je naše první noc mimo domov klidná.

Jedním z projektů agentury na podporu cestovního ruchu CzechTurism je katalog 133 premiér v České republice 2006, který se ke mě dostal na brněnském Regiontouru. Katalog nese loňské datum, ale mnoho tipů v něm je stále aktuálních. Existuje i jeho webová verze, kterou vám chci představit.

Číslo 133 premiér se může zdát příliš vysoké, ale v přehledu je kupodivu celá řada komerčních prezentací hotelů a také celá řada nekonkrétních tipů na nové cyklostezky, rozšířené prohlídky atd. Nejlepší bude se sbalit a jet si novinky prohlídnout. U každé atrakce jsou kontakty na provozovatele a odkazy na další informační stránky, takže po několika kliknutích se riziko zklamání může snížit.

Web (patrně kopie statického CD) také obsahuje seznamy památek v daném turistickém regionu se stručným popisem. Kromě novinek a památek je zde užitečný seznam infocenter a neaktuální kalendář loňských akcí (nezoufejte – akce se patrně budou letos opakovat).

Premiéry i památky lze vybírat podle regionu, nebo podle podle tématu cesty. Na výběr z témat jsou: Památky a historie (36 míst), rekreační sporty (44 sportovních areálů, ale například i cyklotras), pohodlí měst (či spíše lázní a hotelů – 27 ks) a nakonec zábava (26 míst pro zábavu, ale i poučení). U každého tématu se zobrazí stručný seznam všech premiér s uvedením regionu.

Hledání podle regionů je pohodlnější a lépe graficky zvládnuté. Hned na úvodní stránce si můžete vybrat turistický region. Na stránce regionu čeká mapka se zakreslenými premiérovými místy a pod ní jejich seznam. Seznam památek je doplněný bohužel méně interaktivní mapou. Zato památky jsou rozděleny do více kategorií: Hrady a zámky; Muzea a galerie, skanzeny; Duchovní památky; Lázně; Přírodní atraktivity a Ostatní.

10 zajímavých tipů

Při procházení webem mě několik novinek zaujalo více, pokusil jsem se z nich vybrat 10. Jsou vybrané čistě náhodně, seřazené taky tak.

Památník písemnictví na Moravě – nová expozice Muzea Brněnska

http://www.mu­zeumbrnenska.cz

Stálá expozice představuje moravské písemnictví v průběhu minulých deseti století, k vidění je i část klášterních prostor – kostel, kapitulní síň a křížová chodba.Jeho klenotem je především restaurovaná historická knihovna, kde je vystaveno 7 500 z celkového počtu 65 000 svazků.

Muzeum krkonošských řemesel v Poniklé

http://www.vol­ny.cz/pens.po­nikla

>V původní nově rekonstruované roubené stodole mohou návštěvníci vidět sbírku hospodářských strojů a nejrůznější předměty, ilustrující styl dřívějšího života v Podkrkonoší.

Podzemní tunely Janská – unikátní týmové hry v podzemí

http://www.new­day.cz

V okolním členitém terénu Adrenalin Parku Janská, plném hlubokých roklí a strmých skal, se nachází tajemný podzemní komplex, který za druhé světové války vykopali váleční vězni Wehrmachtu. V tunelech někdejší tajné podzemní továrny pro výrobu válečných zbraní se nyní pořádají týmové dobrodružné hry.

Prohlídka povrchového uhelného lomu a následně rekultivované krajiny Chomutovska

http://www.cho­mutov-mesto.cz (http://www.mo­dua.cz/showpa­ge.php?…)

Přibližně tříhodinová prohlídka dolu o rozloze zhruba 44 km2 začíná celkovým pohledem na těžní jámu. Terénními vozy se potom sjíždí k velkostrojům, kde je možné prohlédnout si zblízka celé těžební zařízení. Prohlídka je zakončena v rekultivované krajině, kde byly po ukončení těžby vysazeny vhodné dřeviny a do níž se zvolna vrací původní živočichové.

Strašidelné pověsti a netradiční noční prohlídky Českých Budějovic

http://www.kultur-kontakt.cz/

Pokud návštěvníci Českých Budějovic chtějí zabloudit do dávno minulých časů a setkat se s tajemnými příběhy a postavami, mohou se zúčastnit hraných nočních prohlídek.

Vamberecká krajka – výrobně-řemeslný skanzen ve Vamberku

http://www.vkraj­ka.cz

Příkladem výroby, která se ve své jedinečné podobě dochovala pouze v České republice, je krajkářské umění. Krajky z Vamberku jsou živým dokladem dovednosti dávných předků, neustrnuly však na starých vzorech, ale přizpůsobují se novým trendům.

Obnovený Staročeský pivovárek v Dobrušce

http://pivovar­.dobruska.info

Vedle pivovarských kolosů, které vyrábí statisíce hektolitrů piva ročně, působí v řadě míst menší pivovary, za jejichž pivem se musí cestovat. Jedním z nich je pivo Rampušák ze Staročeského pivovárku v Dobrušce.

Nový archeopark v Chotěbuzi- Podoboře

http://www.mu­zeumct.cz

Areál je budován jako replika původního slovanského opevněného hradiště z 8.-11. století. Fortifikační systém postupně doplňují různé typy obydlí a výrobních dílen včetně železářských pecí a dalších historických objektů.

Hrad Červený Újezd – kopie historického hradu

http://www.hrad-cervenyujezd.cz

Historizující objekt vychází z tradičních řemeslných postupů, plně však odpovídá nárokům současnosti. Prohlídka s průvodcem zahrnuje návštěvu kaple, rytířského sálu a muzea českého venkova se 4 000 exponáty včetně řemeslnických dílen a obytných světniček z různých regionů České republiky.

Hornický skanzen u Zlatých Hor

http://www.zla­tehory.cz

V údolí řeky Olešnice poblíž Zlatých Hor vznikl zajímavý skanzen s funkčními replikami středověkých zlatorudných mlýnů. Během hlavní sezóny si návštěvníci mohou rýžování vyzkoušet na vlastní pěst.

Doufám, že jste i vy nalezli inspiraci na toulky po zemích českých a moravských. Pokud byste se chtěli podělit se svými tajnými tipy na zajímavá místa, tak si poslužte v diskuzi, nebo napište článek. Rádi jej na Cestovateli zveřejníme.