Pondělí 26. července

Ráno začíná oblačnou oblohou, ta se postupně „vylepšuje.“ Je chladno, pouhých 12 stupňů. Jedeme do města Blois (bloa) a jedeme ostražitě. Ne kvůli provozu na silnici, ale kvůli tomu, že tachometr naší „oktice“ se v nejbližší chvíli převalí přes hranici 100 000 ujetých kilometrů. Stane se tak těsně před zmíněným Blois.

Padesátitisícové obchodní středisko na středním toku Loiry si dodnes uchovalo zvláštní magickou atmosféru, z níž dýchá jeho královská minulost. Ve středověku hrálo často významnou úlohu, nejprve jako sídlo orleánských vévodů (např. Karel Orleánský byl básník a mecenáš umělců, na jeho dvoře pobýval i Francois Villon), od 16. století pak jako královské sídlo. Půvab městu dodává nejen zámek, ale i na kopci postavená katedrála, úzké uličky, romantické dvorky a v neposlední řadě i samotná Loira.

Zastavíme na pomalu se zaplňujícím parkovišti nedaleko katedrály a vydáváme se do města. Kolem katedrály St-Louis jen projdeme, je stejně zatím zavřeno, vrátíme se sem později. Křivolakými uličkami, malebnými zákoutími a po mnoha schodech sklesáme k řece a nejprve zamíříme na most. Z něj vidíme město jako na dlani. Až úplně vpravo na kopci stojí radnice, nad ní se majestátně tyčí katedrála, pak následuje změť střech a stříšek, až vlevo se náš zrak zastaví na komplexu zámku schovaném v zeleni a na kostele St-Nicolas, jehož věže nemůžeme přehlédnout a kolem nějž také budeme stoupat k jednomu z nejnavštěvo­vanějších zámků na Loiře. Každoročně jím prý projde 400 000 lidí různých národností.

Přes gotickou krásu kostela St-Nicolas se vznešeně proneseme, připadá nám možná až příliš „běžná,“ dlouho bádáme v materiálech, jakýže to kostel stojí v parku pod zámkem – konečně u jeho dveří objevíme, že ten kostel se nazývá St-Vincent – a pak samozřejmě míříme k památce, kterou především vyhledávají turisté, k zámku.

Ten byl vystavěn ve slohu pozdní gotiky a v renesančním slohu (pochází tedy z 15. – 16. století), zachovaly se ale i části starší stavby (např. někdejší soudní síň ze 13. století). Zámek se doslova utápí v ranním slunci, stánky kolem něj i informační kancelář se teprve probouzejí. Počet turistů směřujících k této památce však i podle zběžného pohledu roste neuvěřitelně rychle. Zatímco v devět ráno zde bylo liduprázdno, o půl desáté je před zámkem plno. Projdeme zámeckým vstupním portálem s bohatou reliéfní výzdobou a – skončíme u mříže uzavírající vstup do nádvoří. Navíc nad našimi hlavami spadají z římsy kusy látky, které mají zabránit příchozím vychutnat si pohled na jednu z největších zajímavostí zámku, na otevřené vřetenové renesanční schodiště v osmiboké věži, jež ztělesňuje mistrovskou ukázku francouzské renesance v křídle Františka I. „Zaplaťte vstupné a pak můžete ke schodišti a k dalším skvostům tohoto zámku,“ tak zní neoficiální nabídka. Chvíli váháme, pak si říkáme, že snad mezi zámky na Loiře budou lepší „skvosty.“ Jen chvíli postojíme, pokocháme se z dálky a potom míříme do města.

Nejkratší cestou se dostaneme k již zmíněné katedrále St-Louis. Její dnešní podoba pochází ze 17. století, z období rekonstrukce původně gotického kostela, protože ten byl zničen v roce 1678 hurikánem. Dnešní kostel je prý pátým v pořadí na tomto místě. Stavělo a přestavovalo se zde od 2.poloviny 10. století. V tuto chvíli nás vůbec nezajímá fakt, kdy byla která část kostela postavena, ale necháváme se „unést“ tím, jak na nás dnešní stavba působí. A v duchu říkáme: „Tak to má být. Proč musí návštěvník znát všechna důležitá data? Ta přece zapomene a v případě potřeby si je najde na všude přítomném internetu. Nejdůležitější je to, jaké „stopy“ návštěva daného místa zanechá v návštěvníkovi, ať zmíněný jednotlivec je „laikem“ nebo „odborníkem.“ I my – byť se alespoň částečně považujeme za odborníky – postojíme v prostém úžasu a v mysli nám rychle probíhají základní data. Jednou větou – zážitek stojí zato.

Alespoň na chvíli postojíme nedaleko katedrály a „kocháme se“ krásami okolních domů. Jsou neoddiskutovatelně starobylé, hrázděné, bohatě zdobené řezbami. Ďábel, obyčejný řemeslník a ještě mnoho dalších motivů, pro nás bohužel nesrozumitelných (snad tuto problematiku v nejbližší době nastudujeme) – to všechno se tu vyskytuje vyřezáno na sloupech zdobících průčelí dosud stojících domů. Nejen my, ale i další turisté tu nejméně chvíli postojí.

Plni dojmů směřujeme k nejkouzelnějšímu zámku na Loiře – tak praví cestovní kanceláře – k zámku Chambord (šámbór). Jedeme podél líného toku Loiry zpět na východ. A protože se hlásí ke slovu náš nenasytný žaludek, hledáme místo vhodné k pohodové svačině. A najdeme ho. Šumění vody, plošinka u břehu, stín stromů, mírné teplo a chutné zásoby kufru našeho auta – to je ta správná nabídka pro mlsný jazyk.

Krásná silnice nás bez problémů přivede k výše zmíněnému, skutečně světoznámému zámku. Sem míří kroky turistů snad ze všech zemí nejen Evropy, ale i z ostatních kontinentů. A to není nadsázka. Pokud si budete listovat kterýmkoliv průvodcem, setkáte se se samými „nej.“ Ano, v mnohém pohledu je to tak – nejen naše „cestovky“ sem jezdí – ale tento zámek se vyskytuje v nabídce většiny světových kanceláří. Až po návštěvě alespoň jeho okolí – opět jsme se rozhodli, že jeho interiéry nám zůstanou neznámé – uznáme, že je opravdu skvostný. Henry James prý kdysi řekl: „Tento zámek je vskutku královský – královský svou velikostí, velkolepou atmosférou a lhostejností k běžným věcem.“ A právě teď se máme přesvědčit o pravdivosti těchto slov.

Již z dálky nás zdraví jeho prý 365 komínů. Je naší chybou, že nemáme sílu je počítat. Ale to by asi nebylo v té nepřehledné změti větších a menších komínů až zase tak jednoduché. Kdo chce tuto akci uskutečnit, ať se „namáhá.“ My svůj čas chceme věnovat něčemu úplně jinému. Než ale můžeme vychutnat krásu této historické památky, prožijeme příjemné chvíle, které nás zase o mnohé obohatí.

My, fotografičtí notorici, fotografujeme zámek ze všech stran. U místa nejkrásnějšího pohledu jsme požádáni dvojicí starších Francouzů, zda bychom je nevyfotografovali s tím krásným „panoramatem.“ Asi vypadáme dost profesionálně a důvěryhodně. Všimli jsme si totiž, že tato dvojice asi chvíli vybírala, koho o tuto službu požádá. Samozřejmě „slovo dalo slovo,“ tedy spíše při našich neznalostech francouzštiny „gesto dalo gesto“ a Francouzi jeví nezvyklý zájem o konverzaci. Ach jo, to je dřina. Nerozumíme si, ale i tak jsme – tedy obě zúčastněné strany – nadšeni relativní drobností. Pochopitelně padne otázka, odkud jsme, a my řekneme obligátní „Czech Republic.“ Paní se okamžitě rozzáří a všemi možnými prostředky nám sděluje, že její příbuzná – nerozumíme, která přesně – pochází z Prahy. Měli by zájem o konverzaci, jenže nám je trapně, že na ně jen nechápavě „civíme.“ Ach, proč byla babylónská věž a zmatení jazyků. O co jednodušší by mezi lidmi možná mnohé bylo. Bylo? Nebo snad ne? I takovéto otázky nás teď dráždí.

Vraťme se k vyzývavě oblým tvarům zámku a k jeho historii. Tento největší zámek na Loiře je prý „duchovním dítětem výstředního Františka I.“ a spatřil světlo světa jako lovecký zámeček výše zmíněného vládce. V roce 1519 byly původní objekty zámku strženy a ten nový se začal budovat snad dokonce podle plánů samotného Leonarda da Vinci. Jenže takováto náročná stavba není stavbou jednoho stavitele, ale i jeho dalších pokračovatelů. Nejinak je tomu i zde. Na italskou práci ukazuje právě labyrint fantastických komínů a svítilen na střešní terase. Ta sloužila dámám, aby mohly pozorovat královské lovy. 55 km2 okolního lesa poskytovalo domov – byť často jen přechodný a krátkodobý – jelenům, divokým prasatům, srncům a další zvěři. Původní majitelé, hrabata z Blois, zde lovila již 600 let před tím, než František I. začal stavět toto sídlo.

Se stavbou zámku v jeho dnešní podobě tedy začal František I. Roku 1537 byly hotovy věže, tvrz a terasy, na jejichž stavbě se podílelo 1 800 dělníků a prý jen dva zedničtí mistři. Ve stavbě zámku pokračoval Františkův syn Jindřich II., zámek se čtyři sta čtyřiceti místnostmi ale dokončil až v roce 1685 Ludvík XIV. I když vnější podoba zámku připomíná středověký hrad, jeho interiér měl poskytovat králi a jeho družině o zhruba dvou tisících lidí všechno v tehdejší době dostupné pohodlí. Jenže jeho komnaty byly příliš obrovské, nebylo možné je vytopit a náklady na jeho provoz byly obrovské. V roce 1748 se majitelem zámku stal maršál de Saxe. Dva roky po jeho smrti začíná zámek upadat. V roce 1840 je vyhlášen historickou památkou, v letech 1970 – 80 dává Giscard d´Estaing Chambord zrestaurovat, opět vybavit interiéry a znovu vykopat vodní příkop.

Zámek poskytoval často přístřeší významným osobnostem, které si právě užívaly přízeň krále. Byl mezi nimi i dramatik Moliére, ten tady napsal komedii Měšťák šlechticem a ta byla v místním divadle r. 1670 také předvedena. V letech 1725 – 33 zde žil nám už známý „exulant“ Stanislav Leszcyński.

Projdeme se kolem zámku, sledujeme množství turistů proudících sem a tam, škvírou nahlédneme do zákulisí venkovního jeviště, na němž právě probíhá asi jakýsi středověký turnaj – soudíme tak podle vyzdobených aktérů, lidí i koní – a vracíme se na ohromné parkoviště. Za ty dvě hodiny, které jsme zde strávili, se znatelně zaplnilo. Po stejné silnici dojedeme opět k Loiře, jen krátce zastavíme na místě, odkud je přes řeku krásný výhled na zámek Menars na protějším říčním břehu, vychutnáme si ještě jednou panorama romantického Blois a za pár minut hledáme místo na zaparkování v městečku Chaumont-sur-Loire (šomón syr loár), nad nímž se v parku nachází další zámek.

Hned u vstupu do zámeckého parku poznáme, že tento objekt i s parkem prochází generální rekonstrukcí. Příchod vyhlídkovou cestou je uzavřen, musíme až daleko do parku a odtud se vrátit k zámku. První pohled na něj nám prozradí, že i on se postupně dočká rekonstrukce. I tak se k němu vydáme a připomeneme si jeho historii.

Původně středověkou obrannou tvrz nechala v letech 1498 – 1510 přestavět v renesančním slohu rodina Amboisů, přesněji řečeno kardinál d´Amboise, ministr Ludvíka XII. I přesto, že je Chaumont nádherně umístěný a poskytuje krásný výhled do údolí Loiry, jeho slavní obyvatelé sem přicházeli a odcházeli, aniž by se zde někdo zdržel významně dlouho. Od zmíněného kardinála zámek odkoupila královna Kateřina Medicejská. Ta – správně žensky vychytralá – ho po smrti manžela nabídla jeho milence Dianě de Poitiers výměnou za příjemnější Chenonceau, po kterém už dlouho toužila. Dianě se zde nelíbilo, hledala nakonec útočiště jinde. Kateřina Medicejská nechala zbudovat anglický park a zřídila tzv. astrologický kabinet, v němž se pokoušela vyčíst z hvězd mimo jiné i osudy svých tří synů. Na počátku 19. století pobývala na zámku známá spisovatelka baronka Madame de Stael, která byla Napoleonem vypovězena z Paříže.

Interiéry si sice nevychutnáme, o to více času strávíme v parku. Dlouho stojíme v místě, odkud se nám mezi starými rozložitými stromy otevře pohled na zámek. Masivní zašpičatělé kruhové věže a padací most vypovídají o jeho původním poslání. Z terasy vedle zámku si vychutnáme pohled na městečko, na Loiru i na nekonečnou rovinu za ní.

Sice normální člověk by řekl, že těch zámků bylo dnes už dost, my ale míříme k dalšímu z nich, k Chenonceaux (šenónsó).Za ním si „odskočíme“ od Loiry k řece Cher, nad jejímiž vodami se jeho část klene. Jsme na něj moc zvědaví, údajně je tak krásný, že to návštěvníkům bere dech. Do jeho dějin se zapsalo šest žen, proto se o něm také často mluví jako o zámku šesti žen. Ale pěkně po pořádku k jeho historii.

Královský finančník Thomas Bohiere získal od rodiny de Marques na počátku 16. století hrad a opevněný mlýn a jeho žena Catherine Briconnetová ho nechala přestavět. Dala zbudovat především věžičkový pavilón a na tehdejší dobu průkopnické přímočaré schodiště. Druhou ženou – majitelkou byla celoživotní milenka krále Jindřicha II., prý i když o dvacet let starší než král, věčně krásná Diana de Poitiers. Ta se zasloužila o geometrické zahrady a most s oblouky přes řeku Cher, který jí umožňoval dostat se na protější břeh, kam jezdila lovit a pěstovala zde bource morušového. Po Jindřichově smrti nutí Kateřina Medicejská Dianu vyměnit Chenonceau za Chaumont a tuto transakci také uskutečnila. Potom přeměnila most na dvoupatrovou galerii v italském duchu, kde měly být taneční sály a přijímací haly. Pod jejím dohledem se tu pořádaly hýřivé recepce a plesy.

Po vraždě Kateřinina syna Jindřicha III. roku 1589 a smrti Kateřiny se sem uchýlila Jindřichova manželka Louisa Lotrinská a přeměnila zámek ve velkou pohřební kapli – nechala totiž stropy vymalovat černobíle, tedy barvami královského smutku. Paní Dupinová, žena statkáře a generála, upravuje zámek na salon pro spisovatele a filozofy – pobýval zde i Jean Jacques Rousseau, častým hostem tu býval i Voltaire. V neklidných revolučních dobách na konci 18. století uchránila madame Dupinová zámek před zkázou, sama ale při pokusech o jeho rekonstrukci zkrachovala. S jeho úplnou renovací začala v roce 1863 paní Pelouzová. V roce 1913 zámek koupila rodina Menierů, výrobců čokolády, která ho vlastní dodnes.

V krásně slunečném, i když poněkud dusném odpoledni mizíme v aleji majestátních platanů. Ta končí tam, kde začínají nádherné zahrady, nacházející se vpravo i vlevo od cesty k zámku a hýřící těmi nejrůznějšími barvami. Procházíme po cestičkách, sledujeme lodičky na řece Cher i zahradníky obírající uvadlé květy, neustále stáčíme zrak k zámku a jeho odrazu v klidné říční hladině.

Stejně uklidňujícím a „teplým“ dojmem působí i zámecké interiéry. Můžeme si jejich krásu vychutnat do sytosti, protože prohlídka není organizována stylem „vpravo se podívejte, …, před vámi na stěně se nachází,…“ U vchodu návštěvník obdrží psaného průvodce a sám se vydává do jednotlivých komnat. A jak dlouho se v té které zdrží, záleží už jen na něm. Jen těch lidí by zde nemělo tolik být a komnaty by mohly být lépe osvětleny.

Hlavní obytné prostory se nacházely ve čtvercovém pavilónu uprostřed řeky Cher. Z tzv. Grande Galerie se vstupuje do čtyř hlavních komnat a dalších obytných prostor v přízemí. Salle des Gardes a komnatu Diany z Poitiers krášlí vlámské tapisérie ze 16. století., tzv. zelený kabinet byl pracovnou Kateřiny Medicejské, ona také zřídila půvabnou knihovnu, z níž se naskýtá pohled na Cher i zahradu. Skvostně byly zařízeny i místnosti v prvním patře. Obrazy (k nejvzácnějším zde bezesporu patří Rubensův Ježíš a svatý Jan), všude tapisérie, dobový nábytek, obrovské krby – to vše v nás zanechá hluboký dojem.

Ještě nahlédneme do prodejny vína, které se zde přímo vyrábí a prodává, „vrčíme“ na černou labuť – ta se pro změnu ve chvíli, kdy si ji chceme vyfotografovat, rozhodla, že si „dá šlofíka“ – a pak už jen natáhneme vůni linoucí se z restaurace umístěné v původní stáji. Příjemně naladěni usedáme do auta a zamíříme do města Amboise (ámbuáz), jemuž vévodí též zámek. U turistické atrakce „číslo dvě,“ u pagody, postavené v roce 1775 ve stylu typickém pro období vlády Ludvíka XVI., se nezastavíme a směřujeme přímo do města. Na nábřeží se pro nás jako zázrakem najde místo na parkování. Brzy pochopíme, proč tomu tak je. Místo je „zakončeno“ mohutným stromem a je jeho existencí zde také patřičně „zkráceno.“ A tak stačí jen málo pramálo citu v noze na plynu a máte předek auta vymodelován určitě ne podle vašich představ. Navíc zadní část auta „vyčuhuje“ do silnice a tak majitelé svých automobilových miláčků nechtějí riskovat. My jsme i v tomto směru dobrodruzi a urychleně zaparkujeme i na tomto problematickém místě.

Francouzi v informačních materiálech o městě konstatují, že je v zemi jen málo budov, které by měly větší historický význam než zámek v Ambois. V keltských a římských dobách zde bylo opevněné návrší, ve středověku na tomto místě vznikl hrad. Během 15. a 16. století, za vlády králů Karla VIII., Ludvíka XII. a Františka I., byl hrad přestavěn v pohodlný zámek. S renovací začal Karel VIII. a po návratu z italského tažení v roce 1496 sem povolal vlašské umělce. Tak se zámek stal prvním královským zámkem v údolí Loiry postaveným v italském stylu. František I. sem pozval největšího vlašského umělce a vědce v té době Leonarda da Vinci. Ten žil v nedalekém zámku Clos-Lucé až do konce svého života – zemřel 2. května 1519 – a je pohřben v zámecké kapli Chapelle St-Hubert, pozdně gotické stavbě z 15. století. V italském stylu byly budovány i zahrady pro veřejná setkání i tajná dostaveníčka, Karel VIII. sem přivezl z Itálie jedny z prvních broskvoní a pomerančovníků pěstovaných ve Francii. Pomerančovníky zde rostou dodnes. V roce 1560 se zámek stal dějištěm nezdařeného spiknutí hugenotů (francouzských protestantů). Ti přišli prosit krále o svobodu víry. Král jejich prosby nejen nevyslyšel, ale tento čin se stal podnětem k ohromnému krveprolití. Protestující byli pověšeni, naházeni v pytlích do řeky nebo sťati. I současní návštěvníci mohou vidět místo, kde na železných hácích na cimbuří viselo prý 1 200 těl mrtvých odpůrců krále Jindřicha II.

Nejprve zamíříme na most, ze kterého je nejkrásnější pohled na zámek, pak zmizíme v uličkách plných turistů, abychom se po pár minutách ocitli na náměstí pod zámkem. Našemu pohledu neunikne Tour des Minimes, původní vchod do zámku. Je znám obrovskou spirálovitou rampou, po které vyjížděli do zámku jezdci na koních i s proviantem. Samotná okrouhlá věž střežící tento přístup je vysoká 40 metrů. I ona jako další části zámku připomíná spíše gotický hrad než zámecké sídlo. Podoba exteriéru ale v tomto případě vůbec neodpovídá podobě interiéru – ten je zařízen se vší renesanční pohodlností.

Na náměstí postojíme u tanečního vystoupení lidových umělkyň – musíme uznat, že jim to dobře jde i přes jejich určitě vyšší věk. Nasajeme poklidnou atmosféru cukráren, kaváren a jejich předzahrádek v přilehlých uličkách, prohlédneme nabízené suvenýry a pohlednice, postojíme pod hodinovou věží a pak už nasedáme do auta, rychle i přes silný provoz se dostaneme z města a jedeme dál na západ, do města Tours (túr). Cestou si vyhlédneme i kemp, který bude naším domovem pro dnešní noc. Doufejme, že do něj budeme po prohlídce města trefit.

Město umění a historie, jak je Tours nazýván, začalo svou existenci jako galsko-římské sídliště. Za sv. Martina, tourského biskupa, proslulo jako důležité centrum křesťanství. V roce 1461 prohlásil Ludvík XI. Tours dokonce hlavním městem Francie, za Jindřicha IV. ale ztratilo přízeň monarchů a hlavním městem se stala Paříž. Město chátralo, rozsáhlé škody mu způsobily války, z nich především prusko-francouzská v roce 1870 a druhá světová. Po ní se historické jádro postupně vylidňovalo a hrozila tak jeho úplná zkáza. V letech 1958 – 1996 byl primátorem Jean Royer, díky jehož politice se město obnovuje a stává se lákadlem pro turisty.

Mohutná katedrála St-Gatien se chce svými vysokými věžemi dotknout hvězd a dokázat tak, že byla jednou z nejvýznamnějších v zemi. Stavěla se od 13. do 16. století a tak není divu, že se na její podobě výrazně podepsala gotika i renesance. I ona prodělává mohutnou rekonstrukci. Zatímco v průvodci starém tři roky se praví, že její průčelí je zčernalé věky, nás oslní už světlou béžovou až téměř bílou barvou. Sochařská výzdoba hlavního portálu je úchvatná, k jeho špici jakoby mířila jedna postava za druhou. Vysoký gotický interiér se topí v barvách vystřelovaných barevnými vitrážemi v oknech, jeho honosná strohost člověku připomene, jak je malý proti vesmíru. Katedrála je 97 m dlouhá a 28 m vysoká, její dvě věže dosahují výšky 66 a 68 m.

Naše večerní procházka pokračuje starým městem. Tady si stále ještě návštěvník uvědomí, že do své krásy město teprve vykvete. Chybí tu i ve Francii tolik běžné popisky stavebních památek, můžeme se jen domnívat, které stavby míjíme. Snad jsme prošli kolem románské věže Tour Charlemagne, jediné památky na první kostel sv. Martina, pod níž je prý pohřbena královna Luitgarda, nahlédli jsme pod úroveň ulice na galsko-římské ruiny a nestačíme se divit u zbytků pravděpodobně románského kostela, umně přeměněného na kavárnu. Z výšky si nás prohlížejí polorozpadlé hrázděné domy.

Prokličkujeme uličkou – její název neznáme – a prodereme se množstvím lidí, kteří nakupují na momentálně fungujícím tržišti, a snad pouhou náhodou se ocitneme na náměstí Place Plumereau zasazeném do středověkého jádra města. Dvou až třípatrové úzké hrázděné domy s vysokým podkrovím, s bohatými dřevořezbami i dalšími ozdobnými prvky, množství stylových kaváren a restaurací nabízejících nejen místní speciality, ale třeba i jen nezávazné posezení u sklenky vína a ještě mnohem více najde návštěvník v tomto půvabném koutu města.

Ještě krátká zastávka u kostela St-Julien, v němž je dnes umístěno Muzeum vín a Muzeum řemesel, a po osmé večer odjíždíme z města do vyhlédnutého kempu. Najdeme ho bez problémů. Nachází se v Montlouis-sur-Loire, je velký, perfektně vybavený, s volným přístupem na sousední koupaliště a pochopitelně vzorově čistý. Dech nám doslova vyrazí vyhřívané sociální zařízení, to aby někdo při sprchování snad nenastydl. Nicméně je to příjemné, protože večer se citelně ochlazuje.