Něco o dramatické minulosti místa jsme si nastudovali už před odletem. Pravilo se: „Nejdříve byla Mahdia fénickým přístavem se jménem Cap Afrique. Později městem římským, které v 7.stol. zničili Arabové. Město znovu založil a nechal vystavět v roce 921 na výrazně skalnatém poloostrově fátimovský kalif Obaid Allah El Mahdim, který téhož roku odešel z Kairouan a s berberským kmenem Kotama přesídlil právě sem. Nově zbudované město dostalo jméno Mahdí, což znamená Vyvolenec boží. Ve 12. stol. fátimovští Kalifové přesídlili do Káhiry a místo se stalo doslova kořistí Normanů vedených Rogerem Sicilským. V 16. stol. zde nechal korzár Dragoun, který ve službách Osmanů byl kapitánem turecké flotily a ohrožoval bezpečí na moři, vystavět pevnost Al Borj El Kebir a kasbu. Po okupaci tureckými korzáry ještě v 16. stol. z větší části zbořil hradby města a velkou část budov španělský král Karel V.“ Město tedy mělo historii nelehkou. Lákalo mě navštívit zbytky fénického přístavu, Dragounovu pevnost monumentálních rozměrů, starobylou medínu i další místa.

Mými společnicemi v cestě za dobružstvím byly mé dvě pubertální dcery, manžela jsme zanechaly doma pracovním povinnostem a vypravily se letadlem do Monastiru a odtud něco přes 40 km jižně do hotelu Thapsus. Odtud to je do Mahdie cca 6 km. pěšky. Poprvé jsme se vzhledem k horku, které panovalo, něco kolem 40 stupňů oděly dost zlehka, děvčátka do minisukní a triček na ramínka, já do kraťasů a upnutého trička, povíval lehký větřík a tak se horko nezdálo nijak úporné. No, došly jsme asi dva kilometry. Po ohlédnutí nám přejel mráz po zádech a zapluly jsme do obchůdků, které byly cestou. Situace se nezlepšovala, ale výrazně zhoršovala. Po dvou a půl kilometrech cesty jsme spočítaly 14 mužů ve věku od 12 do 60 let, kteří nám byli v patách, sladce se usmívali a hovořili na nás nejmíň pěti světovými jazyky. Pochopily jsme, že takto a tudy cesta pro nás do Mahdie nevede a že místní obyvatelstvo (tedy alespoň ta mužská část) je nejen jazykově velmi zdatné. V momentě, kdy nás někteří odvážlivci počali hladit po hlavách a ramenou, vzaly jsme nohy na ramena a doběhly do prvního obchodu, kde prodávali krásné kašmírové šály rozměrů asi metr osmdesát krát metr. Se zahalenými hlavami, krkem, rameny a poprsím jsme se s průvodem Tunisanů v patách vrátily neslavně zpět do hotelu. Byly jsme poučené.

Při druhé cestě do Mahdie jsme se oděly do dlouhých plátěných kalhot, volných triček a zabalily do nedávno zakoupených kašmírových šál. Pod šálu jsem si zavěsila Nikon D70 s objektivem a s dcerami opustila areál hotelu. Tentokrát jsme ale raději zamávaly na první taxi, které projíždělo kolem a všechny tři se zhruba za českých 80 Kč dostaly do Mahdie (dá se tam dostat ze vzdálenějších hotelů dvakrát za den i místním autobusem, nebo turistickým vláčkem, ale tam cesta pro jednoho vyjde v přepočtu asi na 200 Kč).

Mahdia nás okouzlila ze všech stran. Nejprve jsme brouzdaly věncem buď čistě bílých nebo naopak výrazně barevných milionářských staveb, desítky rozestavěných paláců nás nenechaly na pochybách o velkém bohatství obyvatel žijících na okraji moderní Mahdie ve svých pohádkových sídlech. Nejkrásnější byly všechny vstupní brány a zdobené mohutné dveře. Bylo to umělecké defilé. Pobřeží je zase plné moderních výstavních hotelů s plážemi pokrytými čistým bílým pískem a mořem průzračným jako tyrkysové sklo. Směrem k centru byly stavby svítící v slunci již historického vzezření, charakteristické svými bílými kopulemi mešit ale i štíhlými vysokými minarety. V úplném centru města se nachází starobylá brána Skifa el Kahla z 16. století, která umožňuje vstup do medíny – starého města. Tímto vstupním portálem se město pyšní na většině pohlednic a není divu. Je monumentální, masívní, průchod skrz něj je extra dlouhý. Z vrcholu brány se pak naskýtá dech beroucí pohled na celé město.

V nespočitatelných stáncích a obchůdcích v nesčíslných uzoučkých uličkách starého města najdete všechno možné od ručně tkaných koberců, přes malovanou keramiku až po výrobky ze skla a z kůží. Nachází se tady také množství kaváren a čajoven. Po pravé straně nedaleko za branou je centrum medíny, náměstí Khani en Noamine a dlouhý areál Velké mešity. Původní mešitu postavil v 10.stol. Obaid Allah El Mahdim. Po mnoha újmách a mnoha přestavbách byla roku 1960 zrestaurována a dostavěna. Dnešní podoba je tedy vlastně kopií původní stavby a je udržována průběžně. Působí jakoby byla opravena včera, nově a čistě. Má rozsáhlý obdélníkový dvůr plný sloupořadí a zvlášť tři vchody do mešity, pro muže, ženy a děti. Do areálu se platí zanedbatelné vstupné a tamní průvodce na nás byl nadmíru přívětivý a provedl nás sály i modlitebnami a při tom nám vyprávěl, že státním náboženstvím je v Tunisku islám a že Tunisko patří mezi první z arabských zemí, kde byl islámský fundamentalismus postaven mimo zákon. Prý se tradiční muslimský náboženský způsob života více zachovává ve vnitrozemí, protože pobřeží je díky turistice hodně ovlivněno evropským způsobem života. Říkal, že většina muslimů je také naprosto tolerantní k ostatním náboženstvím, zejména k židovským komunitám, které mají v zemi své synagogy. Nakonec nás zavedl do maličkaté místnůstky sotva 1,5 krát 1,5 metru bez oken, kde byl strašně vysoký strop s miniaturním otvorem. Tam se prý zavírají na dlouhá časová období, modlí se a rozjímají. Otvorem je jim podávána voda. Byl k nám velmi uctivý a milý a doporučil ještě návštěvu dvou pevností.

Rozhodly jsme se pro návštěvu pevnosti Borj el Kebir, o které jsme si četly už v Česku. Věděly jsme, že nás čeká turecká monumentální a impozantní budova z roku 1595 na výběžku poloostrova. Od Velké mešity není pevnost nikterak daleko. Jde se buď historickým jádrem města nebo naopak podél pobřeží, odkud jsou vidět zbytky historického fénického přístavu, téměř rozpadlé části budov i opevnění. Nedaleko pevnosti jsou do skály vytesané punské hroby a po velké části poloostrova podél moře leží desítky bílých typických hrobů (vzájemně si velmi podobných). Je to hřbitov námořníků, který máte pro sebou jako na dlani při pohledu z nejvyšších míst teras pevnosti Borj el Kebir, kterou můžete procházet hodně dlouho, pokud chcete projít všechna zákoutí a na vlastní oči pohlédnout do kraje ze všech světových stran, což vřele doporučuji. Uvidíte jak celé moderní město , tak jeho starobylou část. Skvělá je vyhlídka na přístav a moře a stovky lodí v něm i na monotónní plochu desítek bílých námořnických hrobů s pozadím vášnivého moře plného vln, které se tříští o skály. Z vrcholu pevnosti jsme s dcerami sestoupily k místu, kde kdysi byl starý přístav. Dnes zde trčí jen zbytky původního opevnění. Právě v tomto místě vzdáleném zhruba 5 kilometrů od pobřeží Mahdie objevili v roce 1908 rybáři vrak lodě. Zjistilo se, že loď pochází z roku 86 našeho letopočtu. Bylo v ní nalezeno velké množství uměleckých předmětů, které jsou nyní k vidění v muzeu Bardo.

Z tohoto místa už velmi zvolna dojdeme až k Mysu Afrika, kde na konci poloostrova bouchne do očí místní dominanta, maják stejného jména Cape Africa. Protože se začíná kazit počasí, nebe je plné šedých mraků a moře bije na poplach do skalnatého pobřeží, vlny se tříští a vítr sílí, vytahuji opět Nikon a udělám pár snímků, zachycujících naši přítomnost tady. Kašmírové plachty nám ve větru létají, neumíme je pořádně uvázat a tak si oddychneme, když se zanedlouho zase mraky odvalí směrem na moře a všude probleskuje zářivě modrá a tyrkysová, která pohlcuje šeď mílovými kroky, až se do hodiny rozprostře po celé obloze zářivě modrá a i moře před chvílí šedé, místy až černé dostane zase zpět svoji smaragdovou barvu. To už jsme ale došly podél celého pobřeží až do palmového parku, kde nás oslovuje místní košíkář a snaží se nám prodat některé z ručně pletených misek, košů a košíčků. Má svá díla všude, jak nějaký artista, na hlavě, na pažích, v rukou. Jsou to krásné barevné košíčky a jistě mu daly spousty práce. Má jen smůlu, že naše ženská srdce Evropanek mají oči jen pro broušené sklo nebo malovaný růžový porcelán. Nechá se ale s úsměvem vyfotit a ještě nám košíky mává na shledanou. Celkem znavené se vracíme na náměstí Place du Caire, kde se ještě pokocháme nevelkou mešitou z roku 1772, Mustafy Hamzy. A zpět na náměstí a taxikem na hotel..

Mahdia, jak je známa dnes, je nejdůležitějším rybářským přístavem země. Ryby se zde také rovnou zpracovávají. Nyní má zhruba 30.000 obyvatel. Převážná většina původního obyvatelstva se zabývá tkaním plátna, koberců i hedvábí. Spousta žen se zde výtvarně vyžívá ve vyšívání, pod jejich rukama vznikají unikátní umělecká díla, která je možno vidět po ulicích každý pátek na tradičních mahdijských trzích. Samozřejmě jsem si je nemohla nechat ujít a Mahdii navštívila znovu. Překvapilo mě množství opravdu unikátních ručních prací a výrobků dělaných doma doslova na koleně. Nejen pestrobarevné výšivky na látkách, na botách, na kůži, ale i výšivky z korálků a perliček na oděvech, ručně malované kachlíky nebo doma šité panenky s malovanýma očima a úžasnými modely šatiček. Na trzích je velké množství velmi kvalitních výrobků z velbloudí kůže, ať už drobnosti jako šperky nebo opasky, tak pracně modelované boty, ale i dlouhé kabáty, saka a desítky modelů kabelek ve všech barvách. Citlivý člověk je v mnoha výrobcích překvapen čistotou provedení a harmonií.

Čekala jsem, že na trzích uvidím spoustu lidí v džínách a triku, klasickém evropském oblečení, ale opak byl pravdou. Drtivá většina místních obyvatel se obléká neevropsky, ženy všech věkových kategorií chodí jak po městě tak na trzích téměř celé zahalené. Džíny tam nosí jen mladí kluci a turisti. Snažila jsem se ulovit do hledáčku fotoaparátu místní obyvatele, především v momentkách tak, aby o focení nevěděli. Po trzích jsem ještě podnikla dlouhou cestu přístavem, mezi stovkami lodí všech velikostí a velmi různých kvalit. Na pobřeží směrem od města se povalovaly desítky vraků ale stavěly se i lodě nové. Všude spousty kontrastu. Pod loděmi a v jejich okolí, polehávali bezdomovci, špinaví staříci bez zubů na hromadách odpadků a všude agresívní rybí pach. Na hromadách hoblin, pod kostrami lodí ležely ženy s dětmi, chudé a ubohé, znavené horkem a sluncem. Byla to ta druhá strana Mahdie. Ta citlivější, kterou běžní turisté nejspíš nespatří. Lodě s turisty vyplouvají z opačné strany přístavu, z té exkluzivní, blízko k městu, kde kotví lodě bílé jako nové stavební šaty, lodě impozantní a drahé pro movité majitele i zákazníky. Zkrátka jako všude ve světě.

Tuto část pobřeží jsem si vybrala právě proto, že zatím je tady nejmenší cestovní ruch z celého Tuniska a okolní dlouhé písečné pláže s pískem jemným a bílým jsou ještě nepřeplněné. Mahdia je město, které můžete objevovat každý den i každý večer a stále Vás něčím novým překvapí. Architektura, která zde roste před očima, jak paláce místních zbohatlíků tak impozantní hotely na pobřeží Vás ale nenechají na pochybách, že je jen otázka času, kdy i toto místo propadne „ masívní a mastňácké“ velkoturistice a jen velmi těžko se bude hledat místo k večerním nerušeným procházkám po pobřeží. Byla to pro mě tentokrát zcela jiná zkušenost než doposud, protože obvykle jsem bloudila s baťohem na zádech po horách, kde málem člověk člověka nepotká.