Zážitky z cestování

Tady jsem se vam rozhodla trochu priblizit nasi skupinku a vybrala dva nase cleny.

Elena – kdyz jsme si pri vyucovani v letnim kurzu povidali, co je typicke pro tu kterou zemi a jejich obyvatele, Elena nam casto opakovala, ze Finove jsou pomerne uzavreni. To bylo tehdy vse, co jsme se o finskem narodu dovedeli…

„Kde se tak dlouho couráte?“ řekl na místo pozdravu kamarád, na sjednaném místě, kdesi uprostřed Slovenského ráje. Chytli fakt dobrého stopa a přijeli o den dřív. Trošičku se tedy nudili a kdo se nudí, nesmí do lesa, protože je nervózní. Schylovalo se k večeru a já lehce nadhodil, kde budeme asi spát. Nedivte se, byl jsem vystrašen všemi historkami o cikánských vesnicích, kde jedí psi, kočky a nepohrdnou ani turistou z Čech a taky nehoráznou sumou za přespání v kempu (pravda, tu cenu jsem sice neviděl, ale všechny ceny za přespání v kempu jsou podle mě nehorázné).

Každoroční závody raftů (pro nás nepříliš zajímavé) doprovázené mohutným pouštěním tekutiny z Pastvinské přehrady v Orlických Horách do koryta Divoké Orlice (pro nás zajímavé velice velmi) se blížilo. Termín akce, všem vodákům dobře známé jako „Litický oblouk“, byl znám dlouho dopředu…

Velikonoční prázdniny. To je výzva. Balíme bachraté baňaté
batohy. Skládáme sdílené super stany. Silou stáčíme speciální
spacáky. Klidně kupujeme královské konzervy Kitekat a ke konci
krémujeme kožené kanady. Cíl je stanoven na pohoří Velké Fatry.

Při cestách po Skotsku jsem v několika městských infocentrech nalezl prospekt, který nesl název Walk with Ghost. I při svých velice chatrných jazykových znalostech jsem pochopil, že jeho obsahem je popis míst ve městě (městečku), kde se odehrála nějaká tajemná událost, k níž se vztahuje pověst.

Strašně rád poslouchám, když někdo vykládá, jak daleko se dostal stopem.
Před časem jsme s kamarádem přemýšleli, že bychom se také někam podívali,
ale narazili jsme na problém. S naší vizáží nám asi moc lidí nezastaví…

Minulý rok som navštívila ostrov Sicília a priľahlé vulkanické ostrovy Stromboli, Lipary, Panarea a Vulcano, ktoré sú roztrúsené v Thyrénskom mori. Pri ceste späť zo Sicílie, sme sa zastavili aj v Taliansku, v meste Siena. V rámci „free time“ som si išla špeciálne pozrieť mimo hlavnú trasu aj zákutia tohto mesta, aby som bola dôkladne znalá pomerov. Túlala som sa kade tade, nesledujúc stále čas, veď odchod nášho autobusu bol stanovený až na šiestu hodinu večer a tak zaoberať sa problémom na obed koľko je hodín bola hlúposť. Ale stalo sa to, čo by som nikdy nečakala. Ako na potvoru mi práve v Siene moje ruské hodinky prestali „rabótať“…

Bylo jedno srpnové ráno a právě jsme se probudili na vrcholu Furkapassu v nadmořské výšce 2436 m, kde jsme po včerejším zdolání tohoto sedla rozbalili náš stan. Byli jsme docela utahaní, a tak se nám nechtělo nikomu balit věci ani připravovat jídlo. V tu chvíli Luboš řekl následující: „Chtěl bych potkat kouzelného dědečka, mám hlad“…

Začínám psát už třetí část svého seriálu o (ne)fotografování. Vystavuji
se nebezpečí, že seriál bude dlouhý jako Dallas, proto slibuji, že toho
časem nechám a začnu psát i o něčem jiném. Než mne něco (někdo) napadne,
napíšu ještě jeden článeček o svých fotografických dobrodružstvích…

Loni v listopadu jsem zapsal zážitky, které jsme měli s ruským benzinovým vařičem, kterému důvěrně říkáme Krab. S Krabem jsem se opravdu nenudili (viz článek), přesto (či možná právě proto) jsme se s kamarádem Honzou rozhodli koupit si vařič o nějakou generaci modernější…