Connect with us

Zážitky z cestování

Umění stopovati

Strašně rád poslouchám, když někdo vykládá, jak daleko se dostal stopem.
Před časem jsme s kamarádem přemýšleli, že bychom se také někam podívali,
ale narazili jsme na problém. S naší vizáží nám asi moc lidí nezastaví…

Published

on

Strašně rád poslouchám, když někdo vykládá, jak daleko se dostal stopem. Před časem jsme s kamarádem přemýšleli, že bychom se také někam podívali, ale narazili jsme na problém. S naší vizáží nám asi moc lidí nezastaví…

Když mi jednou ujel vlak, tak jsem zkoušel stopovat z Brna do Hradce Králové, vzal jsem si na to dokonce čisté ponožky, ale nikdo mi nezastavil. Jako správný turista jsem tedy nahodil batůžek na záda a vyrazil kupředu, před sebou něco málo pod 200 km. Mám-li být mluvit pravdu, musím přiznat, že jsem tu vzdálenost jel asi na šestkrát (z toho pětkrát po dvou kilometrech) a ušel jsem asi 20km pěšky.

Poučeni touto zkušeností, začali jsme vzpomínat na triky obvyklé i méně obvyklé. Jeden kamarád s dlouhými vlasy stopuje tak, že se za vlasy skrývá a řidič zjistí, že jde o kluka, až poté co zastaví. Tato metoda pro nás bohužel není použitelná, protože ani jeden z nás nemá dlouhé vlasy – alespoň v létě ne.

Pomineme-li metody na hranici trestního zákona (červená plácačka) či za ní (lepidlo, rýsováčky na silnici), zůstává už jenom jedna metoda a to práce s návnadou.

Člověk si s sebou na cesty vozí pěknou dívčinu coby návnadu. Problém je pouze v tom, že takových je velký nedostatek a většinou už jsou zadány. Vzpoměli jsme si pouze na jednu a to na moji vlastní sestru. Což o to, sestra je vcelku dekorativní, ale má to jeden háček. Patří k těm lidem, co by si na pusu měli pořídit zbrojní pas. Řešením by bylo zalepit jí pusu kobercovou náplatí, ale poté zase nevypadá tak dekorativně.

Já se snad do světa nepodívám jinak než na tom kole.

Continue Reading

Zážitky z cestování

První stopování

Bylo mi 18 let a strašně jsem chtěl udělat něco šíleného,
neobvyklého a být mezi svými vrstevníky něčím výjimečný. S mým
kamarádem Martinem jsme se rozhodli dobýt Dolomity. V tomto věku moc
peněz nemáte a stopování se jevilo jako nejlevnější a taky
nejdobrodružnější varianta.

Published

on

Další článek jsem se rozhodl věnovat problematice a zážitkům ze stopování. Když se vrátím úplně na začátek své cesty za poznáváním světa, slovo, které se nejvíce tlačí na povrch je „stopování“. Bylo mi 18 let a strašně jsem chtěl udělat něco šíleného, neobvyklého a být mezi svými vrstevníky něčím výjimečný. Dnes už to tak samozřejmě nevnímám, cestování beru jako snahu o pochopení něčeho nového. S mým kamarádem Martinem jsme se rozhodli dobýt Dolomity. V tomto věku moc peněz nemáte a stopování se jevilo jako nejlevnější a taky nejdobrodružnější varianta.


Teď už se trochu posunu v čase, vidím sebe a Martina, jak naivně stojíme na vídeňské dálnici a držíme karimatku s nápisem München / Klagenfurt. Bylo to naše první velké cestování. Každé v dálce se objevené auto pro nás znamenalo naději, že už budeme konečně „na cestě“. Pořád jsme ještě nic zvláštního neudělali, kromě toho, že jsme lhali rodičům o tom, jakým způsobem budeme cestovat. A každé z těch aut nám sráželo sebevědomí níž a níž. Byl jsem tak ostýchavý, že vždy, když nás auto minulo, jsem se nemohl na šoféra podívat.

Stopovali jsme asi 15 minut, ale mně se zdálo, jako by to byla věčnost. Začínal jsem mít pesimistické myšlenky. Jak už jsem psal, bylo to naše první stopování a já jsem si myslel, že nám budou všichni zastavovat jako bychom měli koupené jízdenky. Teď už vím, že stopovat hodinu či dvě není nic neobvyklého. Další z mnoha barevných, plechových vozítek projíždělo kolem nás, ale značně pomaleji než ostatní, až najednou stálo. Bylo to jako facka euforie. Postarší černé Volvo stálo asi 15 m od nás.


Jeden z nás se za ním rozběhl, aby zjistil, co bude dál. Když jsme se ujistili, že nás vezme, konečně mohla vypuknout radost v její nejčistší dětské podobě. Zmohl jsem se jen na slovo „jo“, které jsem opakoval stále dokola. S každým zakřičeným „jo“ jsem ze sebe uvolňoval tu radost, která mě tlačila pod kůží.

Jízda byla skvělá, bylo to staré prostorné Volvo, které mělo najeto 180 000 km, ale to na jeho komfortu nic neměnilo. Na rovinu vám řeknu, že i kdybych jel na korbě plné hnoje, stejně bych se v tu chvíli cítil jako král. Krásná plynulá letní jízda mě uspávala, sem tam jsem se podíval, kde jsme a letargicky jsem zíral na míhající se svodidla, od kterých se odráželo slunce. Martin už tak klidný nebyl, nemá rád rychlou jízdu a auto frčelo 200–220 km/h a u toho si náš řidič sem tam hrál s notebookem, který byl na sedadle spolujezdce. Jel do Německa, byl na služební cestě ve Vídni. Dodnes na toho člověka vzpomínám, zajel si k vůli nám asi 200 km navíc, a když jsme mu tlačili do rukou nějaká eura, odpověděl jen: “ I like driving“ usmál se a odjel.

Byli jsme uprostřed Mnichova a nutně jsme se potřebovali dostat na cestu, která vedla do Itálie. Na benzínce jsme prozkoumali mapu a vydali se nadzemkou k cestě, která otvírala cestu k horským velikánům.


Náš další cíl byla Itálie nebo přinejmenším Innsbruck. Zastavil nám mladý pár, který jel ve třídveřovém Peugeotu 206 (velmi malé autíčko), navíc měl plný kufr, takže jsme se nějak nasoukali dovnitř a vezli se asi 50 km. Vysadili nás kdesi uprostřed dálnice a my jsme v poklidu stopovali asi půl hodiny, když nám zastavilo černé BMW. Pobrali jsme všechny věci a jako o život jsme utíkali k autu, ale místo usměvavého řidiče se na nás za okýnkem smál odznak dálniční policie. Když jsme si nasedli, zjistili jsme, že se na dálnici nesmí stopovat. Naše výmluvy typu „My jsme to nevěděli“ nebo „U nás se to může“ nebrali moc na vědomí. Museli jsme předložit občanky, zapsali si nás do databáze a naštěstí se to obešlo jen s napomenutím bez pokuty. V tu chvíli jsme zjistili, že cestování je jako sex, jednou jsi nahoře a jednou dole. Zavezli nás na nejbližší odpočívadlo.

Tady jsme se dali do řeči s jedním mladým Němcem, který stopoval do Říma. S policajty už měl své zkušenosti a řekl nám, ať to moc neřešíme a prostě se máme ptát lidí, kteří odjíždějí z odpočívadla, jestli nás někam po cestě nehodí. Stálo při nás štěstí. Asi po 2 hodinách jsme našli odvoz v podobě mladé Němky. Dodnes se divím, že vzala dva takové otrhance.


Svezli jsme se s ní do Innsbrucku. Tady nás nabrali dva studenti, byl to pár. Hudba jim hrála naplno a cestu si užívali stejně jako my. Vezli jsme se až do Bolzána (Itálie), odtud to bylo už jen pár kilometrů do Cortiny.

Stopování v Dolomitech už bylo o mnoho jednodušší, tady vám zastaví skoro každý. Jediný větší stres jsme měli, když nás nabral postarší pár a řidič měl na volantu napsáno kde je pravá a levá strana. Při stopování poznáte opravdu spoustu lidí a každý je úplně jiný, záleží jen na vás, co si z toho setkání odnesete. Je to prostě náhoda, jaká osobnost a člověk vám zastaví. Myslím, že o tom, jestli vás právě dotyčný člověk nabere, rozhodují maličkosti, třeba barva trička, způsob držení palce atd.

Cestou zpět jsme tak tak ujeli italské policii, provinili jsme se stejným způsobem jako v Německu, strávili asi 4 hodiny stopováním v Innsbrucku, zažili nejhorší bouřku v životě a dali si skvělý hamburger v Brně. Po této cestě jsem zásadně změnil názor na stopaře, nemusí to být jen lidé bez peněz, kteří vám nemají co předat.

Stopování je kouzelná věc, někdy máte pocit, že můžete chodit po vodě, jindy jste psychicky dole a ani nevěříte v návrat domů, ale vždy jste naplněni novými pocity a zážitky a to je na něm to nádherné.

Další článek jsem se rozhodl věnovat problematice a zážitkům ze stopování. Když se vrátím úplně na začátek své cesty za poznáváním světa, slovo, které se nejvíce tlačí na povrch je „stopování“. Bylo mi 18 let a strašně jsem chtěl udělat něco šíleného, neobvyklého a být mezi svými vrstevníky něčím výjimečný. Dnes už to tak samozřejmě nevnímám, cestování beru jako snahu o pochopení něčeho nového. S mým kamarádem Martinem jsme se rozhodli dobýt Dolomity. V tomto věku moc peněz nemáte a stopování se jevilo jako nejlevnější a taky nejdobrodružnější varianta.


Teď už se trochu posunu v čase, vidím sebe a Martina, jak naivně stojíme na vídeňské dálnici a držíme karimatku s nápisem München / Klagenfurt. Bylo to naše první velké cestování. Každé v dálce se objevené auto pro nás znamenalo naději, že už budeme konečně „na cestě“. Pořád jsme ještě nic zvláštního neudělali, kromě toho, že jsme lhali rodičům o tom, jakým způsobem budeme cestovat. A každé z těch aut nám sráželo sebevědomí níž a níž. Byl jsem tak ostýchavý, že vždy, když nás auto minulo, jsem se nemohl na šoféra podívat.

Stopovali jsme asi 15 minut, ale mně se zdálo, jako by to byla věčnost. Začínal jsem mít pesimistické myšlenky. Jak už jsem psal, bylo to naše první stopování a já jsem si myslel, že nám budou všichni zastavovat jako bychom měli koupené jízdenky. Teď už vím, že stopovat hodinu či dvě není nic neobvyklého. Další z mnoha barevných, plechových vozítek projíždělo kolem nás, ale značně pomaleji než ostatní, až najednou stálo. Bylo to jako facka euforie. Postarší černé Volvo stálo asi 15 m od nás.


Jeden z nás se za ním rozběhl, aby zjistil, co bude dál. Když jsme se ujistili, že nás vezme, konečně mohla vypuknout radost v její nejčistší dětské podobě. Zmohl jsem se jen na slovo „jo“, které jsem opakoval stále dokola. S každým zakřičeným „jo“ jsem ze sebe uvolňoval tu radost, která mě tlačila pod kůží.

Jízda byla skvělá, bylo to staré prostorné Volvo, které mělo najeto 180 000 km, ale to na jeho komfortu nic neměnilo. Na rovinu vám řeknu, že i kdybych jel na korbě plné hnoje, stejně bych se v tu chvíli cítil jako král. Krásná plynulá letní jízda mě uspávala, sem tam jsem se podíval, kde jsme a letargicky jsem zíral na míhající se svodidla, od kterých se odráželo slunce. Martin už tak klidný nebyl, nemá rád rychlou jízdu a auto frčelo 200–220 km/h a u toho si náš řidič sem tam hrál s notebookem, který byl na sedadle spolujezdce. Jel do Německa, byl na služební cestě ve Vídni. Dodnes na toho člověka vzpomínám, zajel si k vůli nám asi 200 km navíc, a když jsme mu tlačili do rukou nějaká eura, odpověděl jen: “ I like driving“ usmál se a odjel.

Byli jsme uprostřed Mnichova a nutně jsme se potřebovali dostat na cestu, která vedla do Itálie. Na benzínce jsme prozkoumali mapu a vydali se nadzemkou k cestě, která otvírala cestu k horským velikánům.


Náš další cíl byla Itálie nebo přinejmenším Innsbruck. Zastavil nám mladý pár, který jel ve třídveřovém Peugeotu 206 (velmi malé autíčko), navíc měl plný kufr, takže jsme se nějak nasoukali dovnitř a vezli se asi 50 km. Vysadili nás kdesi uprostřed dálnice a my jsme v poklidu stopovali asi půl hodiny, když nám zastavilo černé BMW. Pobrali jsme všechny věci a jako o život jsme utíkali k autu, ale místo usměvavého řidiče se na nás za okýnkem smál odznak dálniční policie. Když jsme si nasedli, zjistili jsme, že se na dálnici nesmí stopovat. Naše výmluvy typu „My jsme to nevěděli“ nebo „U nás se to může“ nebrali moc na vědomí. Museli jsme předložit občanky, zapsali si nás do databáze a naštěstí se to obešlo jen s napomenutím bez pokuty. V tu chvíli jsme zjistili, že cestování je jako sex, jednou jsi nahoře a jednou dole. Zavezli nás na nejbližší odpočívadlo.

Tady jsme se dali do řeči s jedním mladým Němcem, který stopoval do Říma. S policajty už měl své zkušenosti a řekl nám, ať to moc neřešíme a prostě se máme ptát lidí, kteří odjíždějí z odpočívadla, jestli nás někam po cestě nehodí. Stálo při nás štěstí. Asi po 2 hodinách jsme našli odvoz v podobě mladé Němky. Dodnes se divím, že vzala dva takové otrhance.


Svezli jsme se s ní do Innsbrucku. Tady nás nabrali dva studenti, byl to pár. Hudba jim hrála naplno a cestu si užívali stejně jako my. Vezli jsme se až do Bolzána (Itálie), odtud to bylo už jen pár kilometrů do Cortiny.

Stopování v Dolomitech už bylo o mnoho jednodušší, tady vám zastaví skoro každý. Jediný větší stres jsme měli, když nás nabral postarší pár a řidič měl na volantu napsáno kde je pravá a levá strana. Při stopování poznáte opravdu spoustu lidí a každý je úplně jiný, záleží jen na vás, co si z toho setkání odnesete. Je to prostě náhoda, jaká osobnost a člověk vám zastaví. Myslím, že o tom, jestli vás právě dotyčný člověk nabere, rozhodují maličkosti, třeba barva trička, způsob držení palce atd.

Cestou zpět jsme tak tak ujeli italské policii, provinili jsme se stejným způsobem jako v Německu, strávili asi 4 hodiny stopováním v Innsbrucku, zažili nejhorší bouřku v životě a dali si skvělý hamburger v Brně. Po této cestě jsem zásadně změnil názor na stopaře, nemusí to být jen lidé bez peněz, kteří vám nemají co předat.

Stopování je kouzelná věc, někdy máte pocit, že můžete chodit po vodě, jindy jste psychicky dole a ani nevěříte v návrat domů, ale vždy jste naplněni novými pocity a zážitky a to je na něm to nádherné.

Continue Reading

Zážitky z cestování

Francie – země skvělé kuchyně a vynikajících vín

Člověk musí jíst, aby žil, když už se bez pokrmů neobejdeme,
jezme co nejlépe a nejpříjemněji. – Francouzské přísloví.


Jedním z hlavních témat rozhovorů Francouzů je jídlo…. Mluví
se o poslední návštěvě restaurace, o kuchařském umění a
o receptech. Ve Francii se může člověk vzdát ledasčeho, jen dobrého
jídla ne.

Published

on

By

Člověk musí jíst, aby žil, když už se bez pokrmů neobejdeme, jezme co nejlépe a nejpříjemněji. – Francouzské přísloví.

Jedním z hlavních témat rozhovorů Francouzů je jídlo…. Mluví se o poslední návštěvě restaurace, o kuchařském umění a o receptech. Ve Francii se může člověk vzdát ledasčeho, jen dobrého jídla ne. Stále ještě platí dvojí teplé jídlo za den, i když se stále častěji ve městech k obědu jí jenom sendvič nebo salát. Ale správný Francouz z venkova prostě musí mít v poledne k obědu předkrm, hlavní jídlo, sýr nebo dezert. A na závěr malá černá káva. Mnoho lidí dodnes nelituje času a přehlídne i těžkosti dopravní zácpy, jenom když se dostane včas na oběd domů. Ve Francii je totiž polední přestávka od 13. do 15. hodiny.


Bývalý ministr zahraničí se ve svých pamětech přiznal: „Vykonávat funkci diplomata znamená prodělat kurs gastronomie. Jedním z mých nejlepších spolupracovníků byl můj šéfkuchař. Po dobré hostině se totiž nejlépe podepisovaly smlouvy“.

O Francii se říká, že je kolébkou gastronomie. A pravda je, že francouzská kuchyně je vskutku vynikající. Možná i proto, že Francie je šťastná země, která dodává kuchyni jemné máslo i olivový olej, víno a pivo, sklízí kaštany, jablka, pomeranče i citróny, chová skvělý dobytek i drůbež, má ale také dostatek zvěřiny a ryb, pěstuje hodně zeleniny, ve sklepích dozrávají lahodné sýry i skvělá vína. Francouzská kuchyně je uměním i proto, že měla v minulosti mnoho vynalézavých kuchařů a legie labužníků, kteří dovedli ocenit jakost dobrých jídel. Světoznámá francouzská vína zjemňují kuchyni a dávají možnost správné kritiky upravených jídel. Dobré jídlo nemůže být podáváno bez dobrého vína. Celá škála francouzských vín se pojí s pokrmy v naprosto gastronomickém souladu. Každá francouzská provincie má svoji kuchyni a všechny tyto kuchyně dohromady, obohaceny kreacemi kuchařských mistrů tvoří La cuisine francaise – tedy francouzskou kuchyni.


Speciality nejrůznějších druhů najdeme jak v největších francouzských mezinárodních hotelech, tak ve skromnějších restauracích i v originálních okrajových hospůdkách. Mořští korýši všeho druhu, kachní i zaječí paštika, husí játra, hlemýždi na másle s petrželí, mušle po námořnicku, krůta s kaštany, kachňátko s olivami, kuře na víně, rybí polévka bouillabaisse, ragú z husího masa s fazolemi, nákypy s likérem, pálené omelety, koláče se šlehačkou a také ovoce a zelenina – to jsou jen některé z mnoha specialit. Samozřejmě nemůžeme opomenout vždy a všude dominující jehněčí kotletu.

Skladatel Héctor Berlioz patřil mezi přední labužníky své doby. Jednou po obědě u slavné herečky mu tato umělkyně přinesla památník a prosila hosta o zápis s podpisem. Když se Berlioz k tomu neměl, hostitelka slíbila, že za to dostane buď polibek od ní nebo od jejího kuchaře paštiku. Berlioz odpověděl: „Když tak naléháte, tak mi ten památník podejte“. Do památníku potom napsal: „Prosím, přineste paštiku – Berlioz.“

Nejlepší kuchyně jsou v Burgundsku, Alsasku, Provence, Normandii a ovšem také v Paříži. Zde dostaneme to nejlepší ze všech částí Francie. Každý kraj má v hlavním městě několik specializovaných restaurací.

Víno je denním nápojem průměrného Francouze. Při nákupu chleba a sýra nezapomene na litr červeného. Statistika o spotřebě vína ve Francii říká, že roční spotřeba vína na obyvatele je 140 litrů. Dospělý člověk vypije průměrně 200 litrů. Je ovšem třeba také říct, že Francouzi umí víno pít. Málokde uvidíte někoho opilého. Velký vědec Louis Pasteur před sto lety řekl, že víno je nejzdravější a nejhygieničtější nápoj. Tento výrok zná každý Francouz a občas ho při víně připomene. Moderní věda dává Pasteurovi za pravdu.


Při vyslovení názvu Champagne se samozřejmě vybaví hlavně ušlechtilé víno. Tato perlivost však byla ze začátku pomlouvaná a mnozí tvrdili, že takovéto víno je dobré pouze pro zábavu. Později mu ale přišli na chuť a perlivé víno se stalo obdivované nejen labužníky, ale i nejznámějšími básníky. Pan Voltaire o něm napsal: „Perlivá svěžest tohoto vína ukazuje veselý způsob života Francouzů.“

A na závěr ještě něco chytrého z knihy Psychologie chuti od Brillat-Savarina: „Radosti stolování náležejí každému věku, každému stavu, každé zemi, každému času, mohou se spojit se všemi ostatními radostmi, ale nakonec zůstanou s člověkem samy a potěší ho, když je opuštěn všemi ostatními.“

Continue Reading

Zážitky z cestování

Soutěž Endurance: Indiánské léto v Jizerkách

Další článek ze soutěže s nakladatelstvím DharmaGaia o knihu
Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování
Shackletonovy Královské transantarktické expedice


Stalo se to o jednom netradičním podzimu, konkrétně
v roce 2005. Vše, co si dále přečtete, je pravda pravdoucí! Trochu
jsem si prodloužil podzimní prázdniny a nejprve odjíždím na poznávací
výlet po Anglii a Francii a poté – však čtěte dál…

Published

on


Stalo se to o jednom netradičním podzimu, konkrétně v roce 2005. Vše, co si dále přečtete, je pravda pravdoucí! Trochu jsem si prodloužil podzimní prázdniny a nejprve odjíždím na poznávací výlet po Anglii a Francii a poté – však čtěte dál…

Přijíždím z týdenního poznávacího zájezdu po Anglii a Francii zpátky do Dobrušky. Přivítalo mě krásné počasí – bouřka, vítr a déšť nechybí. Společně s mými rodiči se dopravujeme až před práh našeho domu, na hodinkách mám zhruba osmou hodinu večerní. V rychlosti si vybaluji a přebaluji – s mými kamarády jsem se totiž dohodl, že pojedeme na podzimní čundr, v rámci našich školních prázdnin, do Jizerek, nejdeštivějších hor u nás, počasí nám hraje do karet. Oznamuji to (asi po páté ten den) rodičům a ti na mě jenom užasle koukají, zda jsem spadl z višně, či odkud. Věty jako: „Koukej, vždyť je venku strašně hnusně, zmoknete tam! Nejezdi“ jsem se snažil moc nevnímat, i přesto mi však zněly v hlavě ještě dlouho poté, co jsem šel spát. Budík si nastavuji na čtvrtou hodinu ranní, momentálně je asi půlnoc. Domácí postel je nejlepší věc na světě, po noci v autobuse si to náležitě užívám.


Tento článek je ze soutěže o knihu:

Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice

Loď Endurance zamrzla v lednu 1915 v ledových polích antarktického Weddellova moře, po deseti měsících ji ledové kry rozdrtily. Ernest Shackleton a jeho posádka 27 mužů zůstali 850 mil od nejbližší základny. Nastal čas tvrdých zkoušek a utrpení…

„Shackleton se stal mým hrdinou.“ (Reinhold Messner)


I vy můžete soutěžit, zkuste to tady

Ráno nepříjemný zvuk budíku, ospalý a rozlámaný se za ranní tmy oblékám, loučím s rodiči, a nasazuji ultratěžký batoh s vestavěnou kytarou na záda, v obchodě cestou na vlak kupuji housky a nakonec čekám u stanice. Je tma a kolem fouká teplý podzimní vítr, po včerejším dešti ani památka. Ze tmy se pak vynořuje zbytek party, je nás dohromady 5 (jeden z nich byl se mnou také v Anglii, všechna čest, nezklamal!). Ve vlaku kupujeme jízdenku směr Oldřichov v Hájích a uháníme místními „pendolíny a jinými rychlíky“ honem do hor. Teprve ve vlaku mi dochází, že mám oficiální školní prázdniny – a že mi ta škola chyběla;-)! Přestupujeme, a to hned několikrát, a za necelých 4–5 hodin jízdy se dostáváme konečně na dohled Ještědu a celého Jizerského masivu. Venku se dělá moc hezky, je tedy pravda ještě trochu zataženo, ale místy už prosvítá modrá obloha.


Vystupujeme v Oldřichově a neváháme, rovnou si to mažeme do lesů – bohužel, podařilo se nám hned na úvodních sto metrech zabloudit, a tak si túru protahujeme asi o hodinu chůze. Kocháme se listnatými lesy, kterých je u nás v Orlických horách tak málo, procházíme přes kopce jako třeba Poledník a už už jsme na vršku, místními zvanými jako Holubník. Krásný západ slunce nás nutí přespat nedaleko v prostorném bivaku. V noci byla docela zima, rozladila se mi z toho dokonce kytara!

Následující den, ve čtvrtek, už je obloha tak modrá, že se nám ani nechce věřit. Zabalujeme spacáky, bundy a všechno oblečení do varianty „déšť“, a oblékáme trička i kraťasy. Jinak to prostě nejde. Napojujeme se na místní magistrálu, koupeme se v potůčcích, a ženeme si to okolo Jizery (na kterou samozřejmě vystoupáme) a pák prudce vlevo uhýbáme okolo Frýdlantského cimbuří dolů, do Hejnic. Netušili jsme, že si toto místo zamilujeme. Uvítaly nás krásné statné památné stromy a poté malebná hospůdky, ve které byly malebné otočené hodiny (jako když se kouknete do zrcadla na hodiny za vámi). Pivo za 15,–, Kofola za 12,–. Chce někdo z vás více? Dokonce se nám tam nabídl místní štamgast, že nám dohodí přespání, které jsme neměli. Odkázal nás na místního skauta, takže jsme byli skoro jako doma. Ten, ačkoli byl nemocný, nám nabídl takřka vše nutné k našemu trampskému životu – místo na spaní (bezpečné, velké, krásné, výborné,..), vodu, ohniště, prostě cokoli. Vyměnili jsme si pár názorů a věnoval nám dokonce knížku, kterou mám vystavenou dodnes v knihovně. Tímto ho na dálku zdravím a moc Ti děkujeme! Večer vaříme a usínáme sice ve stanu (kvůli strašné ranní rose), ale pod krásnou hvězdnou oblohou.

Sponzorem této soutěže je nakladatelství DharmaGaia, které věnuje knihy autorům nejlepších článků.

Zaujala-li vás kniha Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice, ale nechce se vám soutěžit, koupit si ji můžete třeba tady.

Opět den jako stvořený na čundr – teplo, na obloze ani mráček a všude pohoda. Dnes nás čeká ohromný výkon – vystoupáme z údolí, kam jsme si včera zašli, opět na hřeben, dále po Nebeském žebříku na Smrk a odtamtud? Kam až nás nohy ponesou. Na Smrk to byl opravdu „záhul“ a slovo „žebřík“ berte vy, kdo jste v Jizerkách nebyli, doslovně. Na vrcholku kopce krásně fouká, a tak sušíme mokré stanové plachty, obědváme a prostě jen tak lekujeme a užíváme života. Z vrchu místní rozhledy zdravíme modrou, vyfoukanou oblohu, od které se tím dozvídáme počasí na další den, a také zdravíme Krkonoše, které jsou v podzimním oparu Babího léta krásně vidět. Po odpočinku se vydáváme dolů po Nebeském žebříku a napojujeme se na asfaltku, po které si to brázdí tisíce cyklistů, kteří na nás nevěřícně valí oči a ptají se – „Kdo jste?“ i „Co to tu děláte?“. Hold, Jizerky jsou prostě více na tu cyklistiku. Naše další zastávka je místo zvané Pytlácké kameny. Cesta ubíhá neuvěřitelně rychle, neboť stále valíme po široké magistrále. Místy se nám ten asfalt trochu „přejedl“, to je pravda. Z Pytláckých kamenů míříme dolů k jednomu z nejhezčích míst na naší cestě – chata Jizerka a neuvěřitelně povedené okolí. Prostě nádhera (fotografie napoví). Času máme pořád dost, je lehké odpoledne, a tak se domlouváme, že půjdeme k nádrži Souš, kde přespíme. Nakonec však zjišťujeme, když už máme vodní rezervoár na dohled, že tam dolů k vodě sejít nelze a že musíme pokračovat dál v cestě. Ta nás zavádí do strašidelného koutu Jizerek, ke staré a rozpadlé Protržené přehradě. Atmosféra velice zajímavá, už je dost šero, takže monumentální zbytek kamenného čehosi působí opravdu monumentálně. Raději pokračujeme dál, než nás napadnou zlí duchové tamních hrázníků (nebo jak se nazývá člověk, který se stará o vodní nádrže, přehrady?). Nasazujeme čelovky (byl jsem jediný ) a klestíme si cestu vpřed malým, nevzrostlým lesíkem. Jsme rádi, že je cestička jakž takž vyšlapaná, protože bychom jinak určitě zabloudili. Dostáváme se na asfaltku a na mapě raději kontrolujeme naší pozici. Hurá, jsme v lokalitě zvané Mariánské boudy. Několik prosvícených chat nám dělá radost a před jednou se rozprostírá hezký palouk, usuzujeme, že čeká na naše přespání. Raději se ještě ptáme večerního osadníka chaty a ten nám zaručuje, že mu to nevadí. Podruhé hurá, neboť máme zase kde bezpečně spát. Rychle po tmě vaříme a vyprávíme si dojmy z celého dne, nohy nás z něj pěkně bolí. Okolo půlnoci balíme a jdeme spát, to však netušíme, že si to jenom myslíme – někdy okolo druhé v noci se z oné chaty vyvalilo snad deset (podle hluku a hlasů) přiopilých lidí, kteří ustavičně dráždili nejen nás, spící, ale hlavně velkého psa uvázaného právě před dveřmi domu. A on samozřejmě štěkal a štěkal a my jsme se vůbec nevyspali – a aspoň, že oni taky ne!


Ondrův tip

Pokud zrovna nejste typ člověka, který by rád chodil s plným kletrem po hřebeni, spal s liškami a užival si krás přírody naplno, můžete se v Jizerských horách „vyřádit“ ve směru kulturním, popř. duchovním – k navštívění rozhodně vybízí hejnický kostel, osada Lázně Libverda, Nové Město pod Smrkem a mnoho dalších měst a míst, která jenom na mapě zahlédnete. K dokonalosti pak myšlenku cesty po kulturních a duchovních památkách přivedl Míla Nevrlý ve své Knize o Jizerských horách, kde sepsal legendy liberecka (Jizerska) a těší se z navštěvování pomníčků, pomníků a monumentů, kterých je v těchto horách přemnoho a narazíte na ně doslova „na každém kroku“. A pokud opravdu naleznete nějaký starý hrob či pomník, nezapomeňte se mrknout na datum, které tam bude určitě vytesáno – možná, že budete velice překvapeni..

Ráno všichni rozlámaní chytáme první paprsky sluníčka na svá chladná těla a nohy si myjeme v ranní rose. Dnes nás čeká pohoda sama o sobě – dojít na vlak a rozloučit se s tímto krásným místem. V klidu snídáme, balíme, hygienujeme a odcházíme do Desné na vlak, který jede odpoledne s malým překvapením, ale o tom až za okamžik. Čekáme tedy asi 2 hodiny v místní stanici a jelikož jsme neměli pořádné jídlo za celou dobu, těší nás přítomnost místní „vlakové restaurace“, kde je levno a rychlo! Místnímu pánovi děláme asi celoživotní tržbu – piva a limonády ani nepočítám, dále všichni 1 hlavní jídlo, topinku jako zákusek a kdo měl hlad (a myslím, že jsme si pak dali nakonec všichni), tak ještě jedno hlavní jídlo. No, za 150,– na hlavu to docela ušlo! Vlak však nakonec neúprosně zahoukal na znamení odjezdu, a tak nastupujeme, máváme horám, děkujeme počasí a odjíždíme s nostalgickou náladou. Do Opočna přijíždíme asi v devět večer a k nám domů, do Dobrušky, už opravdu nic nejelo. Těch 5 km jsme tedy po kolejích museli dojít sami..

(kus party šlo stopovat a stoplo skoro mé rodiče, zbytek, včetně mě, došel asi za hodinu zcela rozlámaný domů, za svitu nočních lamp a teplého mírného větru jsme se rozloučili a teprve doma jsme si uvědomili, že jsme v Jizerkách zažili počasí, jako málokdo a už nikomu nevěříme, že se o Jizerkách říká, že jsou deštivé..)

Continue Reading