Rubrika: Zážitky z cestování

Tady jsem se vam rozhodla trochu priblizit nasi skupinku a vybrala dva nase cleny.

Elena – kdyz jsme si pri vyucovani v letnim kurzu povidali, co je typicke pro tu kterou zemi a jejich obyvatele, Elena nam casto opakovala, ze Finove jsou pomerne uzavreni. To bylo tehdy vse, co jsme se o finskem narodu dovedeli. Elena i chovanim davala svym slovum zapravdu – co Fin, to introvert. Ja doufala, ze se casem uvolni, vice zazije nemecky jazyk a bude hovornejsi. Po dvou mesicich sice pokrok nastal, ne vsak tak razantni. Mluvi, jestlize jeji spolecnost necita vice nez dva lidi, nebo je-li tazana. Sedime-li cela skupina u nekoho na pokoji a kecame, Elena sedi nehnute treba tri hodiny (nejvetsi aktivitu vyvine, kdyz se chce napit), diva se na nas, jak mluvime nebo pred sebe a mlci.

Nejvice se bavim ve skole, pri spolecnem vyucovani. Elena absolutne ignoruje jakekoliv dotazy vyucujiciho. Polozi-li ji nejaky profesor dotaz ale neoslovi ji primo, Elena mlci a v zadnem pripade neodpovida. Ma na to svou taktiku. Za prve, nediva se profesorovi do tvare, ale upira pohled az pres zed nekde do dalsi tridy. Za druhe, sedi nehnute. Zatimco ja se vrtim, prehazuji nohu pres nohu, lovim prupisku pod lavici apod., vedle me sedi socha. Mene prijemne a mene zabavne je, ze se od Eleny odrazeji vsechny otazky primo na mne. Jelikoz skoro vzdy nevim, co ode me chteji slyset, krcim rameny a mimikou obliceje vysvetluji, ze nic nevyklopim. Rozdil je v tom, ze Elena vypada zajimave, zatimco ja jako blbec.

Dalsi zajimavou postavou nasi skupiny je Jean-Eric, Francouz, ktery sice neumi moc nemecky, ale o to vice se snazi ji naucit. Pokud se s nim bavite a on vam na dve po sobe jdouci vety odpovi souhlasne „hm“, muzete si byt jisti, ze uz vam nerozumi. Proto je lepe vse znovu zopakovat, popr. pouzit jina slova. Vyslovite-li ale pred nim slovo „hospoda“, reaguje prekvapive velmi rychle, hned se pta kdy a kde, co a jak.

Na dotaz pri vyucovani pry reaguje yes ci no. Zpocatku se jeste obcas zeptal souseda sediciho vlevo nebo vpravo, o co vlastne jde. Dotazem vsak narusil jejich soustredene naslouchani a jeste k tomu upoutal pozornost profesora, ktery mu ihned polozil nejakou otazku. Dnes uz se J-E radeji nikoho nepta. Ne tak profesor. Ten mu dotazy klade ctyrikrat za hodinu, nejcasteji, zda rozumi, na coz J-E odpovi(a anglicky yes. )

Profesorova snaha pomoci svemu studentovi je tak silna, ze posledni vyucovani prednasel ve trech jazycich najednou, pricemz prevladala francouzstina a anglictina. Ostatni studenti, neznali vsech tri svetovych jazyku, vsak museli byt neustale ve strehu. K jejich naprostemu zdeseni a zoufalsti profesor poskladal jednu vetu ze vsech tri jazyku.

Nevim, zda se toho historicke a vycerpavajici vyucovani bude v budoucnu jeste opakovat, v myslich vsech zucastnenych vsak zanechalo hlubokou stopu.

„Kde se tak dlouho couráte?” řekl na místo pozdravu kamarád, na sjednaném místě, kdesi uprostřed Slovenského ráje. Chytli fakt dobrého stopa a přijeli o den dřív. Trošičku se tedy nudili a kdo se nudí, nesmí do lesa, protože je nervózní. Schylovalo se k večeru a já lehce nadhodil, kde budeme asi spát. Nedivte se, byl jsem vystrašen všemi historkami o cikánských vesnicích, kde jedí psy, kočky a nepohrdnou ani turistou z Čech a taky nehoráznou sumou za přespání v kempu (pravda, tu cenu jsem sice neviděl, ale všechny ceny za přespání v kempu jsou podle mě nehorázné).

„Nebojte se, už jsme tu jednu noc spali a máme vyhlídnuté místečko hodné alespoň tří hvězdiček” říkal kamarád. Cestou nám vyprávěli o nedalekém srubu, kde každý znavený poutník může složit hlavu, v míru a pokoji, o místě s úchvatným výhledem do kraje a s romantickým výjevem zobrazujícím švarného baču jak za rozbřesku žene své chundelaté běloučké ovečky na pastvu a přitom píská na svou píšťalku z lipového dřeva.

Nemůžu říct, že by kecali, to zas prrr. Ta autobusová zastávka skutečně z dálky vypadala jako srub. No, rozdělali jsme ležení na betonové podlaze a oddali se zaslouženému odpočinku. Já osobně se těšil na ty ovečky a baču. Opravdu mi to přišlo velice romantické a v našem přetechnizovaném světě, kdy se nám samy otevírají i dveře, zavazují tkaničky u bot a vytírají zadnice, téměř pohádkové.

Ráno v osm hodin nás probudily zvonky. Nasadil jsem brýle a čekal, kdy se objeví první ovce. Zvonce cinkaly a cinkaly a já čekal a čekal až jsem zase usnul. Probudil jsem se když už zvonce byly hodně blízko. Brýle jsem měl už nasazené a tak jsem opět číhal. A opravdu, za chvíli se objevila první ovečka a pak další a nejednou jich bylo& moc. Jako v pohádce. Přešli všechny a já čekal na baču. Trochu jsem mu to povolání záviděl (asi jsem byl pomotaný tou písničkou o hlídači krav), jak celý den leží na prosluněné louce a hraje svým ovečkám na fujaru. Bača nešel, místo něho se však objevily další ovce. Ty už nešly ve stádu, ale jak která mohla. Byla to totiž parta válečných veteránu z polního lazaretu. A bača stále nikde.

Půl hodiny po tom, co se prokulhala poslední a my se již nasnídali, konečně bača přišel. Kdybych měl říct jak vypadal, řekl bych: „jděte se podívat do prahy na Hlavní nádraží v noci, je to tam samý bača”. V jedné ruce hůl, v druhé flašku a zvolna se motal za ovcemi. Tomu říkám romantika

Každoroční závody raftů (pro nás nepříliš zajímavé) doprovázené mohutným pouštěním tekutiny z Pastvinské přehrady v Orlických Horách do koryta Divoké Orlice (pro nás zajímavé velice velmi) se blížilo. Termín akce, všem vodákům dobře známé jako „Litický oblouk“, byl znám dlouho dopředu.

I my jsem se těšili. Technická příprava (jako kdo s kým, jak a na čem) byla právě za námi a my už v duchu nacvičovali, jak se vlnám dostat na kobylku, přitom neplavat a ještě se pohoupat. Zkrátka jsem se těšili. Asi jako vy všichni…

Pár dní před akcí jsme však raději panu hráznému zavolali. „Pouštět nebudeme“ ozvalo se z telefonu. Nejdříve jsme to brali jako vypečený žertík vypečeného zaměstnance Povodí Labe a smáli se až jsem se za břicha popadali, ale on nežertoval. Úsměv nám ztuhl na tvářích, smích uvízl v hrdle a z očí náhle deroucí se slzy provokovaly, když začaly tvořit nádherné peřeje přes ztuhlým úsměvem vytvořené vrásky na našich protáhlých a naštvaných ksichtech.

„Ale co, pojedeme“ řekli jsme si. Když nešel Litičák, zvolili jsme úsek o něco níž (už bez vlnek a vln). A když jsme vybalovali lodě a strojili se do těch pestrých oblečků, cítili jsme s vodáky, kteří za námi přišli a zdálky zvesela volali: „Nejede se to dneska náhodou o trochu výš? Anebo se snad bojíte?“ Chtělo se jim dodat a mysleli, jak jsou vtipní.

Evidentně neprověřovali.

Velikonoční prázdniny. To je výzva. Balíme bachraté baňaté batohy. Skládáme sdílené super stany. Silou stáčíme speciální spacáky. Klidně kupujeme královské konzervy Kitekat a ke konci krémujeme kožené kanady. Cíl je stanoven na pohoří Velké Fatry. Moje poznatky: na Velkou Fatru jezdí docela málo turistů a mimo hřeben se dá vychutnávat i ta trocha samoty, tolik nedostatková v našich horách. Mimo hřeben je všechno utopené v hlubokých smíšených lesích. To nahrává milovníkům lesů, méně však milovníkům spektakulárních výhledů. Velká Fatra je spíše než nadmořskou výškou (Ostredok – 1592 m n. m.) velká svou rozlohou. Když se někdo rozhodne (třeba se naštve na společníky nebo tak), že zrovna teď pojede dom, musí počítat s tím, že na vlak to je nejkratší cestou nejméně 20 km. Z vlastní zkušenosti vím, že se tam dá zabloudit a třeba celý den (trávený usilovnou snahou najít se) bloudit, aniž by člověk potkal někoho, kdo by mu řekl, nebo něco, co by mu ukázalo, kde vlastně je. Jako ve všech slovenských horách (v krásných slovenských horách), tak i tady se zuby nehty drží tradice pastevectví a tak, pokud máte buď abnormální štěstí nebo alespoň mapu Velké Fatry, není problém s přespáním i v časech, pro normálního smrtelníka krutých. Je zde poměrně dost přístřešků a salaší. Taky je tu dost medvědů. I jim vyhovuje malý turistický ruch (i když oni to moc nahlas neříkají).

A víte co je zajímavé? Je to jen taková blbost. každý kdo mluví o horách a o pobytu na nich, obvykle mluvívá o neuvěřitelném klidu, o tom jak se mu všechny problémy zdají nicotné a vzdálené, o uvědomění si sebe sama, o uvědomění si vlastní maličkosti ve srovnání s majestátností hor, o pomíjivosti lidské existence, že jako ty hory tu budou, když my a naše přízemní problémy už dávno ne, o tom jak se tam pročistí hlava a takzajímavé. Já mám však většinou úplně jiné pocity a myšlenky. Jako že jestli ten kopec ihned neskončí, asi zdechnu, proč že jsem raději nejel do nějaké nížiny (Polabí nebo Podunají zní jako sen), proč tady nahoře musí tak odporně fučet, proč jsem si jenom do batohu nandal tolik věcí a proč jsem si vůbec ten batoh, těžký jako prase, nenechal doma, proč se nenacházím ve svém oblíbeném ušáku doma, s kuřecím stehýnkem v jedné a ovladačem od televize v druhé ruce A ještě něco. Už jste si všimli jak je těžké udržet dojem zdánlivě ležérní a elegantní chůze bez známek potupného kulhání, když se těžkými botami unavené a otlačené nohy z výletu rozleží při jízdě vlakem domů? Konečně začíná sezóna sandálů. Hurá! hurá! hurá!

Při cestách po Skotsku jsem v několika městských infocentrech nalezl prospekt, který nesl název Walk with Ghost. I při svých velice chatrných jazykových znalostech jsem pochopil, že jeho obsahem je popis míst ve městě (městečku), kde se odehrála nějaká tajemná událost, k níž se vztahuje pověst.

Při návštěvě Stirlingu mi počasí moc nepřálo a při cestě od „dálnice“ jsem zvlhnul trochu více, než bych si přál. Navíc jsem chtěl navštívit místní hrad, který už byl zavřený, a tak jsem přenocoval v „Backpackers“ hostelu (nějak jsem vyměkl). Když se počasí trochu srovnalo, vyrazil jsem do ulic. Stejný nápad dostalo i spoustu převážně mladých lidí, kteří se však spíše přemísťovali z „pubu“ do „pubu“. Já jsem chodil nočními mokrými ulicemi a fotil…

Když jsem přicházel k bráně starého vězení (Old Town Jail), uslyšel jsem ze dvora podivný hlasitý rozhovor, jenž místy přecházel v křik. Po zahlédnutí cedule Walk with the Ghost (další nápis byl tuším 3,50 L) jsem pochopil, že se jedná o noční procházku, při které průvodci lidem vyprávějí (čí spíše hrají) jednotlivé pověsti. Chvíli jsem se díval a poslouchal, ale téměř ničemu jsem nerozuměl (šlo ovšem o slušný herecký výkon). Zanedlouho jsem se potkal s dalším účastníkem tohoto představení na jednom z místních hřbitovů, ze kterého jsem fotil nasvícené budovy. Kluk ve věku kolem třinácti let v kostýmu z minulého století si nesl rakev připevněnou na zádech a s úsměvem mě zdravil, jako by se nic nedělo.

Na tuto noc „duchů“ jsem si přivezl i zvláštní památku. Po vyvolání fotek jsem našel na jedné z nich zvláštní efekt – fotka byla celá do červena. Asi práce nějakého místního ducha…

Strašně rád poslouchám, když někdo vykládá, jak daleko se dostal stopem. Před časem jsme s kamarádem přemýšleli, že bychom se také někam podívali, ale narazili jsme na problém. S naší vizáží nám asi moc lidí nezastaví…

Když mi jednou ujel vlak, tak jsem zkoušel stopovat z Brna do Hradce Králové, vzal jsem si na to dokonce čisté ponožky, ale nikdo mi nezastavil. Jako správný turista jsem tedy nahodil batůžek na záda a vyrazil kupředu, před sebou něco málo pod 200 km. Mám-li být mluvit pravdu, musím přiznat, že jsem tu vzdálenost jel asi na šestkrát (z toho pětkrát po dvou kilometrech) a ušel jsem asi 20km pěšky.

Poučeni touto zkušeností, začali jsme vzpomínat na triky obvyklé i méně obvyklé. Jeden kamarád s dlouhými vlasy stopuje tak, že se za vlasy skrývá a řidič zjistí, že jde o kluka, až poté co zastaví. Tato metoda pro nás bohužel není použitelná, protože ani jeden z nás nemá dlouhé vlasy – alespoň v létě ne.

Pomineme-li metody na hranici trestního zákona (červená plácačka) či za ní (lepidlo, rýsováčky na silnici), zůstává už jenom jedna metoda a to práce s návnadou.

Člověk si s sebou na cesty vozí pěknou dívčinu coby návnadu. Problém je pouze v tom, že takových je velký nedostatek a většinou už jsou zadány. Vzpoměli jsme si pouze na jednu a to na moji vlastní sestru. Což o to, sestra je vcelku dekorativní, ale má to jeden háček. Patří k těm lidem, co by si na pusu měli pořídit zbrojní pas. Řešením by bylo zalepit jí pusu kobercovou náplatí, ale poté zase nevypadá tak dekorativně.

Já se snad do světa nepodívám jinak než na tom kole.

Minulý rok som navštívila ostrov Sicília a priľahlé vulkanické ostrovy Stromboli, Lipary, Panarea a Vulcano, ktoré sú roztrúsené v Thyrénskom mori. Pri ceste späť zo Sicílie, sme sa zastavili aj v Taliansku, v meste Siena. V rámci „free time“ som si išla špeciálne pozrieť mimo hlavnú trasu aj zákutia tohto mesta, aby som bola dôkladne znalá pomerov. Túlala som sa kade tade, nesledujúc stále čas, veď odchod nášho autobusu bol stanovený až na šiestu hodinu večer a tak zaoberať sa problémom na obed koľko je hodín bola hlúposť. Ale stalo sa to, čo by som nikdy nečakala. Ako na potvoru mi práve v Siene moje ruské hodinky prestali „rabótať“. To že „moje časy nerabótajut“, som zistila až dôkladnejším pohľadom na ciferník a priložením mojich „budíkov“ k uchu. Mestom som sa túlala dosť dlho ale ciferník na mojich hodinkách ukazoval iba štyri hodiny, čo sa mi nechcelo veriť že naozaj sú iba štyri, lebo slnko sa pomaly klonilo už k obzoru. Po opýtaní sa na ulici, prosím Vás, koľko je hodín?, som pri počutí odpovede zalapala po dychu. Odpoveď bola pre mňa šokujúca, ba čo strašná a keď som vtedy neskolabovala, tak v budúcnosti už pravdepodobne akékoľvek podobné nástrahy prekonám bez ujmy na mojom zdraví :-). Pri oznámení času, koľko je hodín som zistila, že o 10 minút je odchod nášho autobusu od brány nazývanej Porto Romana a ja som na opačnom konci mesta, (bola som od miesta odchodu nášho autobusu minimálne 1 hodinu rezkým krokom). Čo teraz, dumala som, nič sa nedá robiť, dievča, bude Ťa to túlanie dačo stáť, musíš si zobrať taxík a aj tak neviem, či budeš stíhať. Na dlhé rozmýšľanie nebol čas a preto som zdvihla ruku na prvé taxi čo išlo okolo. Zastavil mi „mafiozo“ a po mojom opýtaní sa, hovoríte anglicky alebo nemecky, taxikár mi najskôr kývol, že áno, ale keď som mu začala vysvetľovať v angline „oč kráčí“, nerozumel mi ani slovo. Pokúsila som sa mu preto svoju požiadavku podať v nemčine, ale úspech sa vôbec nedostavil. Tu už naozaj začalo „prihárať“ a čas uvtekal a …, škoda hovoriť, oblieval ma pot a hoci som osoba scestovaná, bolo mi veru v tú chvíľu hrozne. Ako tomu človeku vysvetliť, čo chcem …, bože ja sa z neho zbláznim … prebiehalo mi neustále mysľou. Zalarmovala som svoje mozgové bunky na plné obrátky a snažila sa ešte pár talianskymi slovami čo ovládam, vysvetliť taxikárovi, že o 10 minút mi odchádza autobus z opačného konca mesta a ak tam nedorazím včas, tak ma celá skupina asi zabije, vrátane šoférov, lebo parkovať pri bráne Porta Romana sa dlho nedá, (je tam zákaz státia … :-)). Po mojej „super taliančine“ sa zdalo, že začína chápať, ale to sa mi len zdalo. Zúfalo som mu ukazovala na tie moje poondiate hodinky, potom som hovorila znova čosi o našom autobuse a tu zrazu z neho vyliezlo jediné slovo: WHERE?, na čo som ja zrevala: Porte Romana, quickly! Odpich jeho auta bol taký rýchly, že som sa ani nestihla pripútať a takmer som predným sklom hneď aj vyletela z neho von. Vodič totiž „prudce“ pribrzdil, lebo zistil, že do protismeru by to asi nešlo … J. Bola to fakt jazda smrti, ani som nevedela, či ideme na sever, či juh, vlastne v tu chvíľu mi to bolo jedno, jediné, čo som chcela bolo prísť včas na miesto činu, teda na miesto odchodu nášho autobusu. Jazda bola teda rýchla, ale aj tak sme meškali cca 5 minút, čo mi nakoniec všetci z autobusu prepáčili. Počas tej divokej jazdy sme sa dokonca stihli aj predstaviť, who is who. Stefano sa snažil počas tejto „fantstickej“ jazdy so mňou „nemnóžko komunikovať“, ale furt len taliansky, z času na čas pridal do svojej taliančiny naučené anglické slovo, ktoré určite nezapadalo do jeho talianskeho monológu, ale hovoril. Tak sme sa dobre porozprávali, on na mňa hovoril taliansky a ja na neho potom slovensky, nemalo zmysel trápiť sa inak J. Išlo nám to obom super, skrátka nemalo to chybu … Sem tam si Stefano povzdychol a povedal: Slovakia: Tuti, Fruti … a ja áno, tak je, tak je, Slovakia je Tuti Fruti, (neviem, čo chcel tým básnik vlastne povedať, ale čo už …, povedal a ja som mu odpovedala, lepšie povedané pritakala). Počas jazdy som sa mu snažila ešte vysvetliť, že mám iba kreditku, resp. marky a že platiť môžem iba nimi, prípadne keď ma v aute počká, zoberiem si na zaplatenie od našincov líry, (tajne som dúfala, že niekto ešte nejaké má ???!). Naša komunikácia bola super, každý si hovoril po svojom. Stefano bol s touto komunikáciou celkom spokojný, ja už menej. Ako sa približoval čas odchodu nášho autobusu, znervóznela som. Stefano to zbadal a zahlásil: smile, smile madam, no mne sa teda smiať nechcelo. Konečne som zbadala bránu Porto Romana a už v diaľke som uvidela aj náš autobus. Hovorím mu ukazujúc dopredu: Hľa, tam je náš autobus, stačí keď ma vyložíte tu, (nechcela som aby celá banda videla, že sa vyvážam v taxíku a ešte k tomu musia na mňa čakať ako na grófku). On však namiesto pribrzdenia, dupol na plyn a vzápätí zastal až tesne pred našim busíkom. Všetci z autobusu vytreštili oči, čo to za „dilina“ sa na nich rúti a uskočili pre istotu bokom. Keď ma vzápätí zbadali vystupovať z auta, ktoré takmer zastavilo na našej Karose, nezmohli sa na slovo. Ja, vystupujúc z auta som sa Stefana spýtala anglicky a vzápätí nemecky, (pre istotu, ak by náhodou porozumel): Koľko platím pane? Stefano mi odpovedal „talianskou zmesou angličtiny“, či čo to bolo, niečo v tom zmysle: To je grátis, kočky zo Slovenska to u mňa majú zadarmo!!!, najmä ak sa niekde zabudnú a zablúdia … :-))! Preto, až raz budete milí čitatelia v Taliansku, v meste Siena a budete sa chcieť zviesť zadarmo taxíkom, pýtajte sa na Stefana … :-)!!, u tohto pána to budete mať na betón zadarmo, (ale iba dámy … 🙂 !).

P.S.: Doteraz mi naši zo zájazdu neveria, že tomu bolo tak, ako to vyššie popisujem, myslia si úplne niečo iné …, ale, čo im budem čo dokazovať, bolo by to aj tak zbytočné … Aby sa mi v budúcnosti na mojich cestách znova nepritrafilo niečo podobné, kúpila som si lepšie hodinky, dúfam, že s nimi nebudem mať také trable ako s tými „Čajkami“ v Taliansku … 🙂

Bylo jedno srpnové ráno a právě jsme se probudili na vrcholu Furkapassu v nadmořské výšce 2436 m, kde jsme po včerejším zdolání tohoto sedla rozbalili náš stan. Byli jsme docela utahaní, a tak se nám nechtělo nikomu balit věci ani připravovat jídlo. V tu chvíli Luboš řekl následující: „Chtěl bych potkat kouzelného dědečka, mám hlad“. Nijak jsem na to nereagoval a začal jsem balit věci na kola. Když bylo hotovo, vyrazili jsme směrem na Andermatt a pak dále na Oberalppass a poté směrem na Chur. Těsně u města Ilanz mi praskl nosič, ale naštěstí je Luboš mechanik, a tak jsme to dali dokupy a pokračovali dále. Já v té chvíli pomyslel na Lubošovu větu z rána. Poté jsme dojeli do městečka Laax a právě se začalo stmívat a trochu pršet. Stáli jsme na křižovatce a rozmýšleli, co dál. Padl návrh, že to zapíchneme pod boudou jednoho autosalónu, který stál poblíž. Už už jsme tam směřovali, když se na křižovatku přiřítil červený Opel Monterey a zastavil u nás. Vykoukl z něho muž asi kolem šedesátky a oslovil nás švýcarskou němčinou, co sháníme. Já českou němčinou odpověděl, že přenocování. Na to on, že neví. Rychle jsem zareagoval a vyhrkl, že by nám stačila nějaká střecha. To se mu asi zalíbilo a řekl, ať jedeme za ním. Po chvíli jsme se octli u krásné alpské vily a byli jsme pozváni dále. V přízemí měl udělaný malý byteček, asi pro hosty. Zavedl nás dovnitř, byla tam zařízená kuchyně, koupelna, prádelna, obývák a ložnice. Nakonec řekl: Všechno je grátis a kdy chcete snídani“? Já byl tak překvapen, že jsem stačil říci pouhé „danke“ a nic více. Domluvili jsme si to tedy na půl devátou a unaveni zalehli. Ráno nás pohostil vším možným, na co si jen člověk vzpomene. Říkal, že můžeme zůstat, jak dlouho chceme, ale my museli pokračovat dále v naší cyklocestě. Rozloučili jsme se a odjeli. Teprve během následujících hodin jsem si vzpomněl, co vlastně to ráno na Furkapassu Luboš říkal. „Chtěl bych potkat kouzelného dědečka.“

Touto cestou bych chtěl poděkovat za přenocování a pohoštění Švýcaru Rolfovi Bentemu z Laaxu, i když si to asi nepřečte, ale to nevadí. Vstřícní lidé přeci jenom ještě žijí, nejsou naštěstí všichni ještě zkažení penězi!!! To je má zkušenost a není jediná.

Začínám psát už třetí část svého seriálu o (ne)fotografování. Vystavuji se nebezpečí, že seriál bude dlouhý jako Dallas, proto slibuji, že toho časem nechám a začnu psát i o něčem jiném. Než mne něco (někdo) napadne, napíšu ještě jeden článeček o svých fotografických dobrodružstvích.

Když jsem zjistil, že některé fotky jsou šedivé, bral jsem to jako vlastnost přístroje. Když už jich takových bylo tolik, že to začalo být podivné i mně, začal jsem přemýšlet, čím by tento zajímavý úkaz mohl být způsoben. Vyloučil jsem UFO (ty, jak je známo létají jenom v létě a nad obilím) i erupce na Slunci (problémové fotky byly focené po jeho západu) a došel jsem k závěru, že jsou podexponované – v češtině to znamená, že mám moc slabý blesk.

Proto jsem začal v návodu hledat informace o tom, jak moc si mohu dovolovat vystrkovat oko a jak může být objekt daleko, abych si na něho mohl posvítit. Našel jsem tam sice spoustu zajímavých informací, ale technické údaje tam nebyly. Až na druhý pokus jsem zjistil, že příslušná pasáž se nachází pouze v německém návodu. Pomineme-li skutečnost, že němčina je pro mne španělskou urbanizační strukturou nevysoké úrovně, zajímalo by mne, jestli si překladatel myslel, že takové věci české čtenáře zajímat nebudou?

P.S.: Na závěr mi dovolte jedno úsloví: „Nemusíte mít nepřátele, stačí jeden dobrý kamarád.“ Přesvědčoval jsem Damona, že jedna fotka se mi obzvlášť povedla – Danka na ní IMHO vypadá opravdu dobře – a čekal jsem, že mi tu fotku pochválí. A víte, co mi ta dobrá duše odpověděla? Že to prý není moje vina…

Loni v listopadu jsem zapsal zážitky, které jsme měli s ruským benzinovým vařičem, kterému důvěrně říkáme Krab. S Krabem jsem se opravdu nenudili (viz článek), přesto (či možná právě proto) jsme se s kamarádem Honzou rozhodli koupit si vařič o nějakou generaci modernější.

Po dvoudenním stratiplném putování brněnskými obchody jsme nakonec skončili v jednom nejmenovaném obchodě a koupili nejmenovaný vařič nejmenované firmy. Nebudu čtenáře zatěžovat popisováním útrap celé cesty i samotného aktu nákupu a zaměřím se spíše na zážitky, které bychom bez vařiče nezažili.

Protože se do benzinového vařiče musí lít benzín, vypravil jsem se za asistence kolegy chemika (ahoj, Jirko) k benzinové pumpě pro benzín. V rámci akce „Šetříme životní prostředí“ jsme se rozhodli pro bezolovnatý benzin Natural. Navíc se mi povedlo doma nechat trychtýř a jak je člověku s dokončeným základním vzděláním známo, pistole pro Natural má užší průměr. Načerpal jsem do bomby šest deci benzínu a vydal se tento znamenitý nákup zaplatit. Vlezl jsem dovnitř a podle pokynů jsem oznámil číslo stojanu a paní v pokladně vytřeštila oči. Pravděpodobně jí bylo divné, že mám na zádech velký batoh a u příslušného stojanu nestojí žádné auto. Přesto se dokázala sebrat natolik, že požádala o zaplacení. Poté vytřeštila oči podruhé, protože zjistila, že platíme 15,50 (slovy patnáct korun padesát haléřů). Zaplatili a vypadli ven jsme tak rychle, že nestačila ani zavolat do blázince.

První vaření probíhalo poněkud dobrodružně, Honza přišpendlil návod k vařiči na zeď a já jsem , za svitu baterky, prováděl předstartovní přípravu. Připojil jsme k bombě pumpičku, zkontroloval případné netěsnosti, Honza sestrojil vařič, zkontroloval případné netěsnosti, připojil vařič k bombě, zkontroloval případné netěsnosti a podle návodu jsem začal napouštět startovací nádobku benzínem. Po chvíli točení kohoutem se ozvalo syčení a ucítili jsme benzín. Čekali jsme a čekali, ale benzín do nádržky pořád netekl. To už jsme mimo benzínu čichali i nějaký podraz a vařič jsem rychle vypnul. Po chvíli pátrání jsme zjistili, že se mi povedlo našroubovat pumpičku přes závit a tak jsme se vůbec nemuseli zatěžovat vytáčením kohoutu. Benzín vytékal sám od sebe, bohužel ne do vařiče, ale do krabičky čaje, která byla pod bombou. V tom okamžiku na nás sedlo osvícení a pochopili jsme, pročpak se mají případné netěsnosti kontrolovat.

Přestěhovali jsme se na druhou stranu schodiště (asi dva metry od benzinové skvrny) a zahájili provoz. Ani na druhý pokus se nám nepovedlo vařič nastartovat, protože jsme do startovací nádobky nalili málo benzínu. Jak se říká, do třetice všecho dobrého (a zlého) jsme vařič nastartovali a mohli si vychutnat čaj. Čaj byl sice trochu cítit benzínem, ale ten v teplé vodě rychle vyprchal a tak si ti, kteří o našem dobrodružství nevěděli, na čaji pochutnali. Když do času nezapočítáme startování vařiče, přivedli jsme venku tři litry vodu k varu za čtvrt hodiny (a to byl venku sníh). Když do času započítáme i neúspěšné pokusy, čekání na to, až vařič vychladne a ošetřování popálenin, prodloužila se doba na tři čvrtě hodiny. Na druhou stranu, zjistili jsme, že benzín ze sáčků čaje vyprchá velice rychle.

Dalšího dne jsme se rozhodli prozkoumat, kolik jsme provařili benzínu. Po otevření jsme zjistili, že benzínu je ještě dost a bombu zase zašpuntovali. Protože jsme při otvírání bombu trošku zatřísnili benzínem, nechali jsme ji stát před dveřmi. Po půl hodině už tam nebyla, nejspíš ji někdo z kolemjdoucích ukradl. Domnívám se, že ji považoval za hasicí přístroj a sebral ji v domnění, že se mu bude hodit. Protože uvnitř zůstalo ještě čtvrt litru benzínu, doufám, že mu při hašení výbuch urazí alespoň jednu nenechavou ruku.