Rubrika: Tipy na cesty

To, že největší objekt na snímku je letiště, nejspíš pozná každý. Jde o to které. O tom může víc napovědět jeho okolí. Asi nejznámější místo na snímku je přeci jen moc malé na to, aby ho někdo v detailu poznal. I přímo v terénu vypadá poměrně nenápadně. Kdybychom tento snímek dali do soutěže na první nebo druhý říjnový víkend, bylo by to asi moc lehké. Takto přeci jen trochu spoléháme na krátkost lidské paměti. Ještě možná jeden údaj. Vzdálenost mezi severojižními spojkami na dráze letiště je zhruba sedm set metrů, prostřední pole je o něco delší.

---

Ano, jedná se o Pardubice. Původně jsem uvažoval o snímku samotného závodiště s Taxisovým příkopem pěkně uprosted snímku, ale přeci jen pohled ze vzduchu není zas tak snadno určitelný. Navíc mi bylo líto, že by přišel zkrátka plochodrážní stadion ve Svítkově, kde se jezdí Zlatá přilba a který je navíc dost nápadný i ze vzduchu.

Jen pro zajímavost. Od začátku své existence vychvalovaný i proklínaný Taxisův příkop, který je postaven jako takzvaný tribunní skok Velké pardubické (taky se tak původně jmenoval), vypadá v terénu jako poměrně nenápadná terénní vlnka, kterou by pěší návštěvník, nebýt živého plotu, snadno přehlédl. Najděte si letecký snímek ve větším rozlišení a zkuste tam Taxis najít.

---

Milí čtenáři, jestli máte ve svém archivu zajímavé a hlavně neobvyklé pohledy na známá místa, o které byste se chtěli podělit s ostatními, zašlete nám je prosím se stručným komentářem do redakce. Zkusíme z nich vybrat podklady pro tuto nepravidelnou minisoutěž.

Navečer jsme na chvíli zastavili v jednom z našich nejhezčích měst. Měli jsme v úmyslu nakouknout na nádvoří zámku, o kterém se říkalo, že kromě rozsáhlých vinných sklepů má i tajnou chodbu, kterou projede vůz s koňmi. Na zámku a v jeho těsném okolí jsme narazili na spoustu různých více či méně zajímavých soch a plastik. Jednou z nich je i tato parabola lovící signály z neznámých satelitů. Najdete ji na střeše sochařství a kamenictví vedle synagogy.

Ještě nápověda. Chodba pod zámkem se sice nikdy nenašla, za to se nádvoří propadlo a pod ním se objevila jeskyně. Mezi kopci v pozadí snímku byste našli i jednu z mála našich stolových hor. Další nápovědy můžete najít v našich zprávičkách. V neděli prozradíme, které město jsme navštívili a třeba to někoho inspiruje k výletu.

---

Dvě odpovědi a obě správné (jestli česky nebo německy, to už je celkem jedno). Jedná se o Mikulov. Tak mám dojem, že těch nápověd bylo moc. Nevadí, příště třeba přitvrdíme.

---

Milí čtenáři, jestli máte ve svém archivu zajímavé a hlavně neobvyklé pohledy na známá místa, o které byste se chtěli podělit s ostatními, zašlete nám je prosím se stručným komentářem do redakce. Zkusíme z nich vybrat podklady pro tuto nepravidelnou minisoutěž.

Někdo má na zahrádce sádrového trpaslíka, někdo pštrosa a jinde se prohánějí velbloudi…

Nenechejte se moc zmást mým povídáním a zkuste přijít na to, odkud pocházejí fotky. Není to zas až tak těžké. V neděli prozradíme, co je to za místo a třeba to někoho inspiruje k výletu.

---

Jediná odpověď, která přišla, je správná. Je to ZOO v Ústí nad Labem.

---

Milí čtenáři, jestli máte ve svém archivu zajímavé a hlavně neobvyklé pohledy na známá místa, o které byste se chtěli podělit s ostatními, zašlete nám je prosím se stručným komentářem do redakce. Zkusíme z nich vybrat podklady pro tuto nepravidelnou minisoutěž.

Švýcarsko je země fotogenická. Když se člověk rozhlédne po krajině, má pocit, že jinde nejsou pastviny zelenější, kravičky spokojenější, ledovce majestátnější a čistota a řád jak krajiny tak měst přímo bije do očí. Je to kraj alpských štítů posetý sněhovými masivy a množstvím ledovců. Alpy tvoří okolo šedesáti procent plochy. A z jejich celkové rozlohy patří Švýcarsku zhruba 13 %. Mnoho cestovatelů tvrdí, že právě těch nejatraktivnějších. Často uvidíte i něco, co žádná fotografie nezprostředkuje. Pak i fotoaparát odložím, jen tak stojím a dívám se. Některé pocity pak utkví v člověku na celý život. V celých Alpách je okolo 140 ledovců. Právě v nejvíce zaledněné oblasti švýcarských Alp najdete největší a nejdelší evropský ledovec Grosser Aletschgletscher. Průvodce po evropských horách uvádí, že jeho délka je takřka 27 km (měřeno od sedla Jungfraujoch po strž Belalp), jeho šíře až 3 km a hloubka až 900 m.(jiné zdroje uvádí délku 24 km a šíři 2 km). Jeho stáří je odhadováno na 10 000 let. Podívejte se na fotky a sami posuďte, jak na vás tento zamrzlý veletok ledu působí. Je přirovnáván k ledovému hadu. Od štítů Jungfrau, Mönchu a Eigeru se vine 27 miliard tun ledu.

Oblast ledovce ročně navštíví miliony lidí, a aby ne, jeho magická krása je doslova magnetem pro turisty. Nad střediskem Bettmeralp a Riederalp je krajina doslova prošpikována turistickými cestami a každý si může zvolit podle náročnosti tu svou. Díky tomuto ledovci byla celá horská ledovcová oblast Jungfrau – Aletsch – Bietschhorn zařazena v roce 2001 do Seznamu přírodního dědictví UNESCO. Les a ledovec v této oblasti je ve Švýcarsku chráněn už od roku 1933, tedy dávno před zařazením do Seznamu. Je to proto, že v oblasti Riederalp a Bettmeralp částečně ledovec odtál a tím vytvořil přírodní podmínky pro vznik tzv. Aletschého lesa, který je v kategorii nejvýše položených lesů v Evropě ( 2 000 m.n.m.) a dává přímý příklad postupného zalesňování horských pustin. Rostou zde sosny tvrdosemenné a lokalita se nazývá přírodní rezervace Aletschwald. Vede tu množství stupňovitě poskládaných cest odkud je výhled na štíty Bernských Alp.

My jsme rozsáhlou oblastí podél ledovce chodili v létě a tak jsme si pak smočili nožky v jezírku Blausee a později v rekreačně užívaném jezeře Bettmersee u letoviska Bettmeeralp. Když chcete uvidět celý ledovec i vrcholky protilehlých hor, vyjděte na Eggishorn (2926 m). Pro lyžaře tento ledovec není vhodný pro letní lyžování, zimní sporty v klasickém zimním období si tu ale zájemci užijí skutečně bohatě. Jsou tu jak černé sjezdovky pro zkušené lyžaře ( Belalp) tak místa vhodná pro rodinnou dovolenou (Riederalp, Bettmeralp, Fiescheralp. Hlavní centrum celé oblasti a má 115 km sjezdovek na převážně jižních svazích kolem Brigu, lyžuje se ve výškách od 1050 do 2869 m.n.m.). Aletschý region je vhodný i pro jarní lyžování. Z Prahy je to sem 1020 km.

Úžasný pohled se naskytuje také na ledovec Rhonegletscher. Ten stéká od Dammastocku v blízkosti sedla Furkapass. Furka ( 2431 m) spojuje městečko Andermatt s údolím Rhony a je jedním z nejvýše položených švýcarských sedel.. Zatím se ještě můžeme kochat majestátnou krásou ledovce Rhonegletscher, z něhož pramení řeka Rhona i pohledem do údolí na počátku jejího toku. O Rhonegletscheru se říká, že je nejrychleji tajícím ledovcem v celých Alpách. Každý rok zmizí několik desítek metrů. Jeho tání i tání ostatních ledovců začalo okolo roku 1850 a podle počítačového modelu do roku 2100 pravděpodobně zmizí okolo 80% alpských ledovců. Švýcarští geografové v 70. letech min. stol. zjistili, že v roce 1850 pokrýval ledovec plochu 2900 km2 z 5150 km2 celkové rozlohy Alp. Stav v 70. letech odpovídal o 35 % menší ploše a v dnešní době má již pouhou polovinu původní rozlohy. Geografové varovali, úbytek ledu se projeví na koloběhu vody, na zdrojích pitné vody, ve změně alpského ekosystému a negativně ovlivní i turismus, který je pro Alpy zdrojem financí…

Na fotkách v galerii je zachycen splaz a místo, kde ledovec končí a začíná jen holá skála, kde zatím nic neroste. Také si zřejmě všimnete, že sníh je místy až černý. Je to proto, že záběry jsou pořízené v létě a na ledu, který už hodně pamatuje je zachycena spousta špíny.

K čelnímu splazu ledovce se dá velmi lehce dostat , je nedaleko silnice. V tomto ledovci je uměle vyhloubená jeskyně, do které se jde po dřevěném můstku. Uvnitř je led zdánlivě modrý. Jste uprostřed ledového opojení. Smutnější je pohled na úplně holé a mrtvé skály v okolí ledovcového splazu. Ještě rok předtím byly pod ledem, který na nich ležel po tisíce let, dlouho bude trvat, než se objeví vegetace. Ještě smutnější pohled je na historické fotografie vystavené v areálu před vchodem, kde se kupuje vstupné. Je z nich jasně patrné jak rychle ledovce ubývá.

Další ledovec, na který jsme se dostali, je Steingletscher. Ten den nepřálo počasí a tak je fotka dost dramatická, obloha deštivá a zamračená. V mracích je zahalený nejvyšší masiv okolí a to Tierberg (3 447m) , za to je dobře vidět jezírko Steinsee, má hustou hnědou barvu. Z mraků se na chvíli i krásně ukázal detail ledovcového splazu.

Některé konkrétní informace byly čerpány z průvodce Švýcarské Alpy (autor Ivo Petr), další ze švýcarských prospektů, zeměpisné údaje z map

Ještě donedávna jsem netušil, že sotva pár kilometrů od centra Brna, v oblasti nazývané Hády, se nachází úžasná, dechberoucí vyhlídka. K tomuto objevu jsem došel jak už to většinou bývá úplně náhodně. Vím, mnozí asi namítnou, že zmíněnou oblast dobře znají a chodí sem od malička, na svou omluvu mohu snad pouze uvést, že nejsem z Brna.

Jednoho slunečného dne vystoupím na konečné stanici MHD Líšeň – hřbitov, s úmyslem „trochu se projít“. Již dříve jsem si všiml, že je zde směrovník KČT (Klubu Českách Turistů) a tak sem se rozhodl, že vyrazím po některé značené turistické trase. Na výběr byly dvě možnosti, buď po zelené směr Hornek – vyhlídka, nebo po žluté směr Líšeň — Velká Klajdovka, opět přes Hornek, ale delší cestou. Název Hornek mě zanechal zcela chladným a to z jediného důvodu, nevěděl jsem o něm zhola nic. Z časových důvodů vybírám zelenou trasu a vyrážím.

Dnes se jednalo spíš o malou procházku, než o tůru, neboť vzdálenost k cíli a zpět má být dle údajů na rozcestníku 5km. Začátek trasy sleduje hlavní silnici směrem ven z Brna. Po cca 200 metrech míjím tabuli „konec Brna“ a po dalších cca 150 metrech odbočuji do lesa. Pochod je zcela nenáročný, k žádným komplikacím nedochází, značky jsou dobře viditelné, takže cesta příjemně ubíhá. Po 2,5 km se k zelené trase přidává žlutá a informace na ceduli uvádí, že k vyhlídce vzdálené 0,4 km vede značená trasa (žlutý trojúhelník v bílém čtverci). Chvíli se rozmýšlím jestli se neotočím zpět (čas mě opravdu velmi tlačil), ale nakonec zvědavost přeci jenom zvítězila. Asi za deset minut jsem na místě a to co jsem spatřil mě opravdu vyrazilo dech. Všude kam oko dohlédlo pouze lesem pokryté kopce, nerušené žádnou známkou civilizace. Jedním slovem nádhera. Zatajil sem dech a vstřebával jsem tu úžasnou atmosféru. Pak jsem vytáhnul svůj fotoaparát a pořídil jsem pár záběrů Bohužel slunce mi svítilo přímo do objektivu, což se negativně projevilo na kvalitě fotek. Fotografové ať mi prominou.

Zpátky to beru stejnou cestou po zelené, ale kdo chce může to vzít po žluté, ta je o tři kilometry delší.

Výlet se tedy vydařil, odnáším si krásný zážitek, na který budu dlouho vzpomínat.

Říká se, že člověk by se na svých cestách neměl dvakrát vracet na stejné místo, aby si v paměti uchoval onen první a silný dojem a aby nebyl zklamaný, když se po čase vrátí a skutečnost je jiná, než jak ji uchovala paměť a dotvořila fantazie. Jsou však na světě místa, kam se rádi vracíte a stále nacházíte něco nového, překvapivého a krásného.

Nevím, do které skupiny zařadit westernové městečko Šiklův mlýn nedaleko Zvole. Při své první návštěvě jsem si docela užíval kašírované atmosféry sluncem rozpáleného města z dob divokého západu jako vystřiženého z béčkových westernů. Navštívil jsem mistra sedláře, zbrojírnu a zkusil nakouknout do šerifovny, postál u místního krchůvku s hroby slavných osobností Západu, užil si drobných zpestření ve formě ukázek country tanců a dobové módní přehlídky a bavil se při lehce ochotnicky působících zaručeně dojemných představeních akčního divadla prošpikovaných jezdeckými vložkami a končících střelbou, pyrotechnickými efekty a vítězstvím hodných hochů. Nekoupil jsem sobě ani dětem šerifskou hvězdu, zaručeně pravý kovbojský klobouk, ani kapslovku, do které se v celém areálu neprodávají kapsle, prošli jsme minizoo, navštívili indiánskou vesnici. Sluníčko pálilo, country zněla z každého rohu, holkám to slušelo, záchodky přiměřeně smrděly, … Našla by se sice nějaká ale, leč i tak celkový dojem byl víc než dobrý. Nenáročná letní zábava, která se dá jednou za čas i docela užít.

Návštěvu zhruba po roce bych přirovnal k druhému dílu mnohými zatracované a nováckým lidem oblíbené Troškovy filmové série Slunce, seno, … Kulisy a základní situace zůstávají, děj se příliš neposouvá a člověk má čas všímat věcí, které by návštěvník neměl zpozorovat. První, co uhodí do očí hned při vstupu, je nezanedbatelná cena. Dá se ale říci, že za své peníze si návštěvník celkem užije, ufinancovat celý podnik za výdělek z krátké sezóny také není asi snadné a konec konců nějak se počet návštěvníků v městečku regulovat musí, aby tam bylo rozumně k hnutí. Sympatická je padesátiprocentní cyklistická sleva. Nebýt jí, podruhé bych se do Zvole nejspíš nevydal. I teď probíhala divadelní představení, fóry se oproti loňsku opakovaly v míře přiměřené, pyrotechnické efekty nezklamaly, westernová show byla prakticky stejná (nová kaskadérská a cirkusová čísla na dané téma se prostě jen tak vymyslet nedají), na náměstí probíhala výuka country tanců a módní přehlídka, oko s radostí spočinulo na aktérkách přehlídky dobového spodního prádla, … Až potud vše v pořádku.

Co mě zaujalo nemile, je nepokrytá snaha návštěvníka v areálu co nejvíc finačně vytěžit a to vše bez špetky fantazie a elegance. Dvacka za jízdu na hydraulickém hovadu se mi zdá přiměřená, pokud by za ni bylo víc, než jediný pokus. Pro pár malých kluků, kteří to zkoušeli, to znamenalo udržet se v sedle tak dvě, tři otočky (ani ne deset vteřin) a dost. Další pokus je za další dvacku. Moc jsem se nedivil, že byly poměrně dlouhé chvíle, kdy se chlapík z obsluhy zcela evidentně nudil u prázdné atrakce. Podobně jako na býku to vypadalo u lukostřelecké atrakce. Nějak líp na mě kdysi působila parta maníků na jedné řecké pláži, která nabízela za dvě eura tři pokusy s tím, že kdo se udrží půl minuty, dostane bednu šampusu. Pokud vím, neudržel se nikdo, ale měli skoro pořád plno.

Kapitolou samou pro sebe je občerstvení. Cenově srovnatelné s Václavákem a bez valné fantazie. Hranolky, párek v rohlíku, pizza ve dvou stáncích zabudovaných do westernové kulisy, nějaká hospodská klasika v prázdnotou zející kovbojské a mexické hospodě. Tedy vlastně to, co dostanu kdekoli na náměstí každého našeho většího města. Z šedi a občerstvovací nudy trochu čněly ne zrovna levné steaky v mexické hospodě a vše převyšovala slušná (i cenově) nabídka v Café House zahrnující nejen kávu ale i včetně míchané nápoje ověnčené více či méně stylovými názvy (Soupravička, Hrobníkův sopel, …). Možná jsem zmlsaný návštěvou různých akcí zaměřených na středověk, kdy největší úspěch mívají všelijaké placky, kaše a do dobového hávu zahalené grilované ryby a kuřata. V případě westernového městečka bych čekal něco podobného, klidně i ve stylu westernových parodií s Terence Hillem a Budem Spencerem, takže třeba fazole a fazole na několik způsobů, „zaručené americké brambory Wells Fargo“ (představte si pod tím cokoli jiného než hranolky s kečupem), něco ostřejšího z „mexické“ kuchyně. Našlo by se toho dost a když uvážím, že velkou částí denních návštěvníků jsou rodiny s dětmi, říkám si, že by se větší nabídkou levně se tvářícího neobvyklého občerstvení dalo možná vyrýžovat víc a návštěvník by neměl ten hloupý pocit, že nejde ani tak o něj, jako o jeho peněženku.

Vyloženě nevyužitý mi připadá potenciál indiánské a traperské vesnice. Na jednu stranu je oproti hlučnému a hektickému městu bílého muže oázou klidu, ale přece jen je škoda, že zeje skoro až nudnou prázdnotou a návštěvník si někdy není jistý, jestli je v muzeu s mrtvými exponáty za nataženou šňůrou, nebo jesti nedopatřením nevlezl „málem až do kuchyně“ skromnému osazenstvu, které vesnici využívá jako své zázemí. Při tom je to místo, kde by bylo možno návštěvníky aktivně zapojit a dát jim možnost vyzkoušet si něco málo z pozapomenutých dovedností. Opět budu srovnávat s různými středověkými akcemi, na kterých všelijaké ukázky řemesel s možností vyzkoušet si je, mívají poměrně slušný úspěch i mezi dospělými.

Závěrem bych chtěl ještě podotknout, že tento článek se týká běžného dne ve westernovém městečku. O sobotách probíhají na Šiklově mlýně různé tématicky zaměřené akce včetně večerních programů v aréně (mimochodem největší svého druhu u nás). Těch se pravděpodobně zmínky o nabízeném volném programu nebudou v plné míře týkat.

Betonoví Švédové útočící na Špilberk, lávka vyčnívající několik metrů nad jižní svah Špilberku, barevné koule nedbale rozmístěné na dělostřelecké baště, beton vytékající z hradební zdi, …

Tyto a mnohé další objekty vyrobené z litého betonu můžete najít na Špilberku a to jak v parku, tak i v samotném areálu hradu. Jedná se o ročníkové práce studentů Ateliéru Sochařství II Fakulty výtvarných umění VUT v Brně. Celý projekt se koná ve s polupráci s Muzeem města Brna.

Studenti měli za úkol navrhnout práce monumentálních forem s využitím litého betonu, jako základního materiálu. U některých objektů využili možnosti, které nabízí nové technologie barvení cementu. Celý projekt byl realizován v prostorách firmy Prefa Brno v Kuřimi, Hodoníně a ve Strážnici.

Vystavené objekty jsou k vidění od 19. 5. do 22. 10. 2006

Slovensko so svojou bohatou históriou rudného baníctva poskytuje ideálne možnosti pre montanistiku. Je to zvláštny druh turistiky zameranej na vyhľadávanie a návštevu umelých podzemných priestorov.

Zdrojom informácií sú spravidla staré banské mapy a náčrty, vodohospodárske schémy a mnohokrát len spomienky miestnych znalcov terénu. Ide predovšetkým o staré bane, ktoré nie sú úplne zatopené, vodné štôlne, prevody vody popod rozvodia, komunikačné a nepoužívané železničné tunely a prieskumné šachty. Dobrými rajónmi sú Kremnické a Štiavnické hory, Špania Dolina, okolie Pezinka, Železníka, Magurky, Smolníka, Medzeva či Ľubietovej. Piarske tajchy pri Štiavnických Baniach majú senzačný systém štôlní, ktorými sa privádzala voda z opačnej strany pohoria. Dedičné šachty budované po viac generácií zas odvádzajú spodnú vodu z Hodrušských a Kremnických baní. Zaujímavé sú tiež tunely popod sedlom Dielik nad Tisovcom, pri Jelšave a Slavošovciach. Okrem neopakovateľného pocitu v tmavom podzemí si niektorí návštevníci odnášajú polodrahokamy, drúzy kryštálov, geologické pozoruhodnosti v rudách a zbytky banskej techniky. Dôvodom návštev bývajú tiež podzemné živočíchy alebo obdiv k stopám po ťažkej práci razičov chodieb v kompaktnej skale – kresaníc, nezriedka razených kľačiac na štyroch pomocou kladivka a želiezka, pri svetle olejových lampičiek alebo skôr za úplnej tmy. Stravu a vodu prinášal verný pes, v kožených vakoch vynášal vyťaženú hlušinu a výkaly. Dal tak vlastne meno (Der Hund) neskôr používaným vagónikom – huntíkom. Stavitelia úzkokoľajných železničiek nachádzajú v podzemí zas zdroj použitelných koľajníc, výhybiek a výstuží. Do podzemia treba ísť vybavený dobrým svetlom a nepremokavou obuvou. V Partizánskej štôlni nad Richňavským tajchom sa môže stať, že voda natečie za sáru gumovej čižmy, preto je asi lepší rybársky úbor. Karbidka má plamienok len ako sviečka, lenže vysokú teplotu, čo spôsobuje, že jej svetlo dobre naplní podzemný priesor a dá zabudnúť na strach. Prilba ušetrí mnohé zbytočné modriny a hrče. Fotografovanie v podzemí s málo odrazivými stenami je hotová veda. Lepšie výsledky prináša použitie viacerých bleskov, synchrónne odpaľovaných. Hlbšie vodné prekážky je treba prekonávaťnafukovacím člnom. Do zvislých šácht zlanujeme a späť z nich vystupujeme horolezeckou technikou.

V susedných Čechách nadšenci navštevujú tiež staré sovietske vojenské sklady a výrobné prevádzky utajované Nemcami pred náletmi. Na Podkarpatskej Rusi je zas možné navštíviť obrovské priestory soľnej bane v Solotvine. V Nemecku lákajú ponorky navždy zaparkované v prímorskych bunkroch Wilhelmshafenu a rozsiahly systém vodných štôlní v revíre Clausthal-Zellerfeld. Tajuplnosť a zdroj poučenia bude vždy a všade priťahovať zvedavcov pod vlhkú zem a nikdy ich neodradí ťažšia dostupnosť ich cieľa.

Je léto čas výletů ať školních nebo i těch rodinných. A nejezdí se jenom k rybníkům, ale také na hrady a zámky. V dnešní době se stále častěji setkáváme buď přímo v prostorách hradu nebo pod ním se sokolníky. Dnes se tomu říká komerční sokolnictví a v rámci uceleného programu se divák dozví nejen o životě dravých ptáků, ale má je možnost zhlédnout zblízka i když některé vzácné druhy u nás sotva zahlédne. Součástí programu jsou pochopitelně i ukázky letu a lovu dravých ptáků.

V oboře známého Žlebského zámku je vybudován areál, který je přímo určen k této činnosti. Je ve velice pěkném místě obory, malý, ale k této činnosti dostačující. Ptáci mají vybudovaná pěkná stanoviště, která umožňují divákům přiblížit se a prohlédnout si dravce celkem zblízka, ale přitom každý pták si může vybrat z několika možných „špalků“ ať již na sluníčku nebo ve stínu či kryt před deštěm.. V areálu je několik velkých voliér, kde jsme viděli výra velkého, kalouse ušatého a jiné druhy sov, které se pro sokolnictví téměř nepoužívají. Místo pro asi 300 diváků je přímo u plochy na létání. Okolo ní je umístěno i několik naučných skříněk a tabulí. Celý areál působí příjemným dojmem a nepřepadl mi zde onen pocit „cirkusu“.

Mimo to je možno dvakrát denně shlédnout bílé jeleny při krmení v oboře, která těsně sousedí s areálem. Provoz je zde celé léto a vstupné na program cca 45 minut je 25 Kč pro dospělého a 20 Kč pro dítě.

Jistě si sami pohotově doplníte, kdo že tam patří. Děj tohoto zdařilého filmu se odehrává u nás v Krkonoších. Tady se totiž ski, jak se lyže dříve nazývaly, velice rychle uchytily a lidé si je oblíbili. Zásluhu na tom má především náš tehdejší zámecký pán – hrabě Jan Harrach. Přivezl „ski“ ze Skandinávie a zkusil jimi vybavit zdejší lesníky. To bylo pádů a modřin. A vidíte nenechali jsme se odradit, lyže se uchytily a dnes na nich umí takřka každý a mnoho našich úspěšných lyžařů minulosti a dneška pochází z Jilemnice a okolí.

Až někdy zavítáte do Krkonoš, přijďte k nám do Jilemnice „pobejt“, jak se „kérkonošsky poudá“. Máme totiž u nás něco, co jinde hned tak nemají – Muzeum lyžování. To budete panečku koukat, na čem všem se dřív sjížděly meze a jezdily závody. Expozice je přístupná po celý rok a je umístěna v jilemnickém zámku. Samozřejmě si můžete prohlednou i ostatní expozice, které v muzeu jsou. Takový mechanický betlém Jáchyma Metelky je taky unikát. Muzeum je otevřeno od úterý do neděle vždy od 8,00-12,00 a od13,00-16,00. Je toho zkrátka docela dost k vidění.

Sportovní a kulturní možnosti v Jilemnici

Sport

upravené běžecké tratě (večerní lyžování možné za umělého osvětlení na místním stadionu) – sjezdovka (noční lyžování, vhodná spíše pro začátečníky a děti) – plavecký bazén se saunou (otevřeno je každý den, většinou do 22,00 hod.) – Kuželna (na Sokolovnou) – Sokolovna a tělocvičny na ZŠ (po dohodě je možno si je pronajmout) – minigolf – tenisové a volejbalové kurty – koupaliště – cykloturistika – atletický stadion

Kultura

• Městské kulturní středisko (kino, divadlo)
• Hudební klub ZIPP (každý víkend diskotéky)
• Krkonošské muzeum v zámku (muzeum lyžování, expozice aj.)

Možnosti ubytování a stravování

• Hotel Cedron
• Hotel Česká bouda
• Hotel ABX
• Penzion Labuť
• Penzion Na Kováně
• Penzion v Jilmu
• Sokolovna (vhodné pro méně nároční turisty, skauty apod., cena za lůžko 80,- Kč., více zde

Každý návštěvník Jilemnice může využít k občerstvení některou z malých hospůdek či restaurací. Přímo v centru města na náměstí je jich hned několik.