Rubrika: Rubriky

Bylo jedno srpnové ráno a právě jsme se probudili na vrcholu Furkapassu v nadmořské výšce 2436 m, kde jsme po včerejším zdolání tohoto sedla rozbalili náš stan. Byli jsme docela utahaní, a tak se nám nechtělo nikomu balit věci ani připravovat jídlo. V tu chvíli Luboš řekl následující: „Chtěl bych potkat kouzelného dědečka, mám hlad“. Nijak jsem na to nereagoval a začal jsem balit věci na kola. Když bylo hotovo, vyrazili jsme směrem na Andermatt a pak dále na Oberalppass a poté směrem na Chur. Těsně u města Ilanz mi praskl nosič, ale naštěstí je Luboš mechanik, a tak jsme to dali dokupy a pokračovali dále. Já v té chvíli pomyslel na Lubošovu větu z rána. Poté jsme dojeli do městečka Laax a právě se začalo stmívat a trochu pršet. Stáli jsme na křižovatce a rozmýšleli, co dál. Padl návrh, že to zapíchneme pod boudou jednoho autosalónu, který stál poblíž. Už už jsme tam směřovali, když se na křižovatku přiřítil červený Opel Monterey a zastavil u nás. Vykoukl z něho muž asi kolem šedesátky a oslovil nás švýcarskou němčinou, co sháníme. Já českou němčinou odpověděl, že přenocování. Na to on, že neví. Rychle jsem zareagoval a vyhrkl, že by nám stačila nějaká střecha. To se mu asi zalíbilo a řekl, ať jedeme za ním. Po chvíli jsme se octli u krásné alpské vily a byli jsme pozváni dále. V přízemí měl udělaný malý byteček, asi pro hosty. Zavedl nás dovnitř, byla tam zařízená kuchyně, koupelna, prádelna, obývák a ložnice. Nakonec řekl: Všechno je grátis a kdy chcete snídani“? Já byl tak překvapen, že jsem stačil říci pouhé „danke“ a nic více. Domluvili jsme si to tedy na půl devátou a unaveni zalehli. Ráno nás pohostil vším možným, na co si jen člověk vzpomene. Říkal, že můžeme zůstat, jak dlouho chceme, ale my museli pokračovat dále v naší cyklocestě. Rozloučili jsme se a odjeli. Teprve během následujících hodin jsem si vzpomněl, co vlastně to ráno na Furkapassu Luboš říkal. „Chtěl bych potkat kouzelného dědečka.“

Touto cestou bych chtěl poděkovat za přenocování a pohoštění Švýcaru Rolfovi Bentemu z Laaxu, i když si to asi nepřečte, ale to nevadí. Vstřícní lidé přeci jenom ještě žijí, nejsou naštěstí všichni ještě zkažení penězi!!! To je má zkušenost a není jediná.

Začínám psát už třetí část svého seriálu o (ne)fotografování. Vystavuji se nebezpečí, že seriál bude dlouhý jako Dallas, proto slibuji, že toho časem nechám a začnu psát i o něčem jiném. Než mne něco (někdo) napadne, napíšu ještě jeden článeček o svých fotografických dobrodružstvích.

Když jsem zjistil, že některé fotky jsou šedivé, bral jsem to jako vlastnost přístroje. Když už jich takových bylo tolik, že to začalo být podivné i mně, začal jsem přemýšlet, čím by tento zajímavý úkaz mohl být způsoben. Vyloučil jsem UFO (ty, jak je známo létají jenom v létě a nad obilím) i erupce na Slunci (problémové fotky byly focené po jeho západu) a došel jsem k závěru, že jsou podexponované – v češtině to znamená, že mám moc slabý blesk.

Proto jsem začal v návodu hledat informace o tom, jak moc si mohu dovolovat vystrkovat oko a jak může být objekt daleko, abych si na něho mohl posvítit. Našel jsem tam sice spoustu zajímavých informací, ale technické údaje tam nebyly. Až na druhý pokus jsem zjistil, že příslušná pasáž se nachází pouze v německém návodu. Pomineme-li skutečnost, že němčina je pro mne španělskou urbanizační strukturou nevysoké úrovně, zajímalo by mne, jestli si překladatel myslel, že takové věci české čtenáře zajímat nebudou?

P.S.: Na závěr mi dovolte jedno úsloví: „Nemusíte mít nepřátele, stačí jeden dobrý kamarád.“ Přesvědčoval jsem Damona, že jedna fotka se mi obzvlášť povedla – Danka na ní IMHO vypadá opravdu dobře – a čekal jsem, že mi tu fotku pochválí. A víte, co mi ta dobrá duše odpověděla? Že to prý není moje vina…

Loni v listopadu jsem zapsal zážitky, které jsme měli s ruským benzinovým vařičem, kterému důvěrně říkáme Krab. S Krabem jsem se opravdu nenudili (viz článek), přesto (či možná právě proto) jsme se s kamarádem Honzou rozhodli koupit si vařič o nějakou generaci modernější.

Po dvoudenním stratiplném putování brněnskými obchody jsme nakonec skončili v jednom nejmenovaném obchodě a koupili nejmenovaný vařič nejmenované firmy. Nebudu čtenáře zatěžovat popisováním útrap celé cesty i samotného aktu nákupu a zaměřím se spíše na zážitky, které bychom bez vařiče nezažili.

Protože se do benzinového vařiče musí lít benzín, vypravil jsem se za asistence kolegy chemika (ahoj, Jirko) k benzinové pumpě pro benzín. V rámci akce „Šetříme životní prostředí“ jsme se rozhodli pro bezolovnatý benzin Natural. Navíc se mi povedlo doma nechat trychtýř a jak je člověku s dokončeným základním vzděláním známo, pistole pro Natural má užší průměr. Načerpal jsem do bomby šest deci benzínu a vydal se tento znamenitý nákup zaplatit. Vlezl jsem dovnitř a podle pokynů jsem oznámil číslo stojanu a paní v pokladně vytřeštila oči. Pravděpodobně jí bylo divné, že mám na zádech velký batoh a u příslušného stojanu nestojí žádné auto. Přesto se dokázala sebrat natolik, že požádala o zaplacení. Poté vytřeštila oči podruhé, protože zjistila, že platíme 15,50 (slovy patnáct korun padesát haléřů). Zaplatili a vypadli ven jsme tak rychle, že nestačila ani zavolat do blázince.

První vaření probíhalo poněkud dobrodružně, Honza přišpendlil návod k vařiči na zeď a já jsem , za svitu baterky, prováděl předstartovní přípravu. Připojil jsme k bombě pumpičku, zkontroloval případné netěsnosti, Honza sestrojil vařič, zkontroloval případné netěsnosti, připojil vařič k bombě, zkontroloval případné netěsnosti a podle návodu jsem začal napouštět startovací nádobku benzínem. Po chvíli točení kohoutem se ozvalo syčení a ucítili jsme benzín. Čekali jsme a čekali, ale benzín do nádržky pořád netekl. To už jsme mimo benzínu čichali i nějaký podraz a vařič jsem rychle vypnul. Po chvíli pátrání jsme zjistili, že se mi povedlo našroubovat pumpičku přes závit a tak jsme se vůbec nemuseli zatěžovat vytáčením kohoutu. Benzín vytékal sám od sebe, bohužel ne do vařiče, ale do krabičky čaje, která byla pod bombou. V tom okamžiku na nás sedlo osvícení a pochopili jsme, pročpak se mají případné netěsnosti kontrolovat.

Přestěhovali jsme se na druhou stranu schodiště (asi dva metry od benzinové skvrny) a zahájili provoz. Ani na druhý pokus se nám nepovedlo vařič nastartovat, protože jsme do startovací nádobky nalili málo benzínu. Jak se říká, do třetice všecho dobrého (a zlého) jsme vařič nastartovali a mohli si vychutnat čaj. Čaj byl sice trochu cítit benzínem, ale ten v teplé vodě rychle vyprchal a tak si ti, kteří o našem dobrodružství nevěděli, na čaji pochutnali. Když do času nezapočítáme startování vařiče, přivedli jsme venku tři litry vodu k varu za čtvrt hodiny (a to byl venku sníh). Když do času započítáme i neúspěšné pokusy, čekání na to, až vařič vychladne a ošetřování popálenin, prodloužila se doba na tři čvrtě hodiny. Na druhou stranu, zjistili jsme, že benzín ze sáčků čaje vyprchá velice rychle.

Dalšího dne jsme se rozhodli prozkoumat, kolik jsme provařili benzínu. Po otevření jsme zjistili, že benzínu je ještě dost a bombu zase zašpuntovali. Protože jsme při otvírání bombu trošku zatřísnili benzínem, nechali jsme ji stát před dveřmi. Po půl hodině už tam nebyla, nejspíš ji někdo z kolemjdoucích ukradl. Domnívám se, že ji považoval za hasicí přístroj a sebral ji v domnění, že se mu bude hodit. Protože uvnitř zůstalo ještě čtvrt litru benzínu, doufám, že mu při hašení výbuch urazí alespoň jednu nenechavou ruku.

Je zajímavé, že k fotografování není zapotřebí žádného zbrojního pasu. Šílenec s fotoaparátem se podobá šílenci s puškou, chodí si tak po světě a střílí po čem vidí…

V předchozím článku jsem se psal zážitky z nafotografování prvního filmu. Mezitím přístroj začal simulovat a přestal otvírat objektiv. Od kolegů jsem se dozvěděl, že nejlepší při reklamaci je dělat blbého. Damon starší prý jednou na celnici vysvětloval, že nemůže otevřít motor v autě, protože mu v servisu neřekli, jak se to dělá a navíc do něho prvních pět tisíc kilometrů nemá lézt.

Já jsem ho tedy donesl k reklamaci, a začal slečně tvrdit, že mám takový pocit, že fotoaparát na mne nemrká okem. Zkusila to a dala mi za pravdu. Poté jsem ji požádal, jestli by mi z přístroje nevyndala film, že se mi ani to nepovedlo. Pokud o mojí osobě měla sebemenší mínění, muselo se nyní (mínění) smrsknout na velikost atomu. Podívala se na mne pohledem, kterým se odborník kouká na neodborníka, změřila si mne odshora dolů a zpátky (3metry 64centimetrů) a když viděla, že to nepomůže, zkusila ten film vyndat sama. Zlomyslnost mne nutí, abych napsal, že se jí to také nepovedlo a tak film vytáhla hrubou silnou v temné komoře.

Když se mne poté slečna zeptala, jestli má do popisu závady pro opravnu napsat i to, že přístroj nepřevíjí, mohl jsem jí to oplatit a začal jsem si hrát na „překvapeného zákazníka“. Když se mi můj foťák vrátil z opravy, jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že v opravně sice opravili víčko objektivu, ale nenašli chybu v převíjení. Převíjení jsem si ještě v obchodě zkusil a opravdu – fungovalo. Teď by mne zajímalo, kde se stala chyba: u mně, u slečny, nebo v opravně?

Jinak, musím to zaklepat na dřevo, foťák po opravě fotí dobře, viz fotka z Branné. Když jsem fotil krajinku, tak jsem jí nemusel nadávat, dívala se na mne celou dobu bez nadávání.

Motto: Věnováno všem roverům z družiny Rysů, kteří v srpnu 1995 pokořili horu Žalý (1015 m n.m.) bez použití kyslíkových přístrojů.

Jsou asi dvě hodiny po půlnoci, když mě někdo budí slovy: „Lubane vstávej, už je čas“. Kvapně vylézám ze spacáku a snažím se rozlepit oči. Ti, co nešli spát, jsou již připraveni k odchodu. Rychle na sebe navlékám oblečení a kontroluji, zda mám s sebou to nejdůležitější – foťák. Právě dorazil Sopťa. Jsme tedy všichni a můžeme vyrazit. Čeká nás pěkný kus cesty. Snad to bude stát za to.

Čím více se blížíme k vrcholu, tím je cesta obtížnější. Hledáme v sobě zbytky sil a zatínáme zuby. Konečně jsme nahoře. Většina z nás si vydechla. Rozhodujeme se pro krátký odpočinek a malé občerstvení. Myšlenka na to, že bychom ten tolik očekávaný okamžik propásli, nás však žene dopředu. Musíme najít to nejlepší místo, odkud bude vidět do kraje. „Zkusme Zadní Žalý“, navrhuje kdosi. Na nějaké přemýšlení není mnoho času, a tak je návrh bez vyjímky přijat. Stále sledujeme hodinky. Snad to stihneme. Vycházíme z lesa na rozlehlou mýtinu. Všem nám je jasné, že to je to pravé místo. Máme ještě nějaký čas, který většina z nás opět využívá ke krátkému odpočinku. Zkoumal se snaží „brejknout“ na ručce do rozhovoru na CB (kanál zvaný ranní budíček), který zachytil po cestě na Žalý.

Ještě je třeba vyzkoušet foťák. Avšak ouha! Foťák začal stávkovat. Asi vybitá baterie, napadá mne. Co teď? Naštěstí lze fotoaparát přepnout z automatiky do normálního režimu. Marně lovíme v hlavách, jakou nastavit clonu. Všichni jsme si zvykli, slušně řečeno, na přístroje pro ty méně chápavé. Nezbývá než zariskovat. Je to jako loterie. Buď to vyjde nebo ne. Už je nejvyšší čas. Všechno kolem nás jakoby strnulo. Vnímáme pouze tu nádhernou záři, která vystupuje nad protější Černou horou. Ten okamžik trval jen pár vteřin, ale stál za to. K naší radosti se umoudřila i baterie a foťák opět začal pracovat v režimu auto a já mohl konečně bez obav udělat naši společnou vrcholou fotku (vlastně diák).

Znaveni namáhavým výstupem, ale nesmírně šťastni, že se nám to povedlo, jsme vyrazily na zpáteční cestu.

Když jsme na konci roku hodnotili naše akce, drtivá většina z členů naší družiny se shodla na tom, že noční výstup na Žalý byl jednou z nejvydařenějších.

Doma ve skříni mám uloženou ruskou dvouokou zrcadlovku, která mi tam věrně slouží již deset let. Má velmi dobré parametry, zejména co se týče spotřeby benzínu, oleje a filmů. Onen přístroj trpí chronickou frakturou pantíku a tudíž i světelnou netěsností. Když už chci sehnat černé papíry, tak se to dá udělat i levněji, než shánět široký film, točit kolečkama na všechny čtyři světové strany, honit okolní světlo do malé krabičky a tahat s sebou bleskovou baterii. Slyšel jsem, že existují jedinci, kteří to umí, ale vše, co jsem pochopil z klasického fotografování, je jen to, že se musí sundat kryt z objektivu.

Nakonec jsem podlehl útočné reklamní akci a zakoupil jsem si kompakt nejmenované značky. Přišel jsem do obchodu a jal jsem se klást pitomé otázky. Slečna v obchodě se na mne dívala jako kdybych fotografování nerozuměl a mně nezůstalo nic jiného, než abych se tvářil jako, že tomu rozumím. Foťák jsem ohmatal tak, že by ze mne měl radost i daktyloskop-amatér a pak jsem si ho nechal zabalit. (Samozřejmě, že ne ten ohmataný.) Poté jsem položil otázku, zdali je ve foťáku i film. Ne, že bych byl tak naivní, ale co kdyby byl. Slečna se na mne podívala, jako bych právě spadl z Měsíce, ačkoliv musela vidět, že jsem přišel už před půlhodinou. Pochopil jsem, že pravděpobně nedodává a zakoupil jsem si i film. Kromě krabice s aparátem a filmy jsem si vzal i záhadný balíček v igelitu, který vypadal jako návod. Až doma jsem zjistil, že jsem si vzal balíček, ve kterém se nacházely propagační materiály na onen přístroj v počtu 100 kusů.

Prostudoval jsem návod, který byl přiložen i v češtině. Nikde ani zmínka o tom, že chci-li fotografovat, musí být uvnitř film, ale usoudil jsem, že bude lepší, když ho tam dám. Film jsem začal zakládat podle obrázků v návodu, ale když jsem se o to pokoušel už potřetí a neúspěšně, zapnul jsem i mozek a ejhle, na první pokus se mi to povedlo. Film jsem už měl založený, tak jsem začal přemýšlet o tom, jaký fatální objekt nafotím jako první. Nakonec jsem nafotil kamaráda. Tímto bych chtěl Damonovi poděkovat za trpělivost a vyjádřit naději, že zůstane mým kamarádem i poté, co jsem mu fotku ukázal.

Dále bych chtěl uvést na pravou míru některá tvrzení, která se o mojí osobě ve spojení s fotoaparátem šíří. Je pravda, že než jsem sejmul jelena, stihl ho Milan nafotit, ukázat psovi a ještě udělat malé kolečko okolo obory, ale není pravda, že jsem při tom celou dobu nadával. Jelenovi jsem nadával pouze krátce a to, když se na mne nechtěl podívat.

Ale ta fotka stojí za to, ne?