Foťák potřetí

Začínám psát už třetí část svého seriálu o (ne)fotografování. Vystavuji
se nebezpečí, že seriál bude dlouhý jako Dallas, proto slibuji, že toho
časem nechám a začnu psát i o něčem jiném. Než mne něco (někdo) napadne,
napíšu ještě jeden článeček o svých fotografických dobrodružstvích…

Začínám psát už třetí část svého seriálu o (ne)fotografování. Vystavuji se nebezpečí, že seriál bude dlouhý jako Dallas, proto slibuji, že toho časem nechám a začnu psát i o něčem jiném. Než mne něco (někdo) napadne, napíšu ještě jeden článeček o svých fotografických dobrodružstvích.

Když jsem zjistil, že některé fotky jsou šedivé, bral jsem to jako vlastnost přístroje. Když už jich takových bylo tolik, že to začalo být podivné i mně, začal jsem přemýšlet, čím by tento zajímavý úkaz mohl být způsoben. Vyloučil jsem UFO (ty, jak je známo létají jenom v létě a nad obilím) i erupce na Slunci (problémové fotky byly focené po jeho západu) a došel jsem k závěru, že jsou podexponované – v češtině to znamená, že mám moc slabý blesk.

Proto jsem začal v návodu hledat informace o tom, jak moc si mohu dovolovat vystrkovat oko a jak může být objekt daleko, abych si na něho mohl posvítit. Našel jsem tam sice spoustu zajímavých informací, ale technické údaje tam nebyly. Až na druhý pokus jsem zjistil, že příslušná pasáž se nachází pouze v německém návodu. Pomineme-li skutečnost, že němčina je pro mne španělskou urbanizační strukturou nevysoké úrovně, zajímalo by mne, jestli si překladatel myslel, že takové věci české čtenáře zajímat nebudou?

P.S.: Na závěr mi dovolte jedno úsloví: „Nemusíte mít nepřátele, stačí jeden dobrý kamarád.“ Přesvědčoval jsem Damona, že jedna fotka se mi obzvlášť povedla – Danka na ní IMHO vypadá opravdu dobře – a čekal jsem, že mi tu fotku pochválí. A víte, co mi ta dobrá duše odpověděla? Že to prý není moje vina…

Krab má bratra

Loni v listopadu jsem zapsal zážitky, které jsme měli s ruským benzinovým vařičem, kterému důvěrně říkáme Krab. S Krabem jsem se opravdu nenudili (viz článek), přesto (či možná právě proto) jsme se s kamarádem Honzou rozhodli koupit si vařič o nějakou generaci modernější…

Loni v listopadu jsem zapsal zážitky, které jsme měli s ruským benzinovým vařičem, kterému důvěrně říkáme Krab. S Krabem jsem se opravdu nenudili (viz článek), přesto (či možná právě proto) jsme se s kamarádem Honzou rozhodli koupit si vařič o nějakou generaci modernější.

Po dvoudenním stratiplném putování brněnskými obchody jsme nakonec skončili v jednom nejmenovaném obchodě a koupili nejmenovaný vařič nejmenované firmy. Nebudu čtenáře zatěžovat popisováním útrap celé cesty i samotného aktu nákupu a zaměřím se spíše na zážitky, které bychom bez vařiče nezažili.

Protože se do benzinového vařiče musí lít benzín, vypravil jsem se za asistence kolegy chemika (ahoj, Jirko) k benzinové pumpě pro benzín. V rámci akce „Šetříme životní prostředí“ jsme se rozhodli pro bezolovnatý benzin Natural. Navíc se mi povedlo doma nechat trychtýř a jak je člověku s dokončeným základním vzděláním známo, pistole pro Natural má užší průměr. Načerpal jsem do bomby šest deci benzínu a vydal se tento znamenitý nákup zaplatit. Vlezl jsem dovnitř a podle pokynů jsem oznámil číslo stojanu a paní v pokladně vytřeštila oči. Pravděpodobně jí bylo divné, že mám na zádech velký batoh a u příslušného stojanu nestojí žádné auto. Přesto se dokázala sebrat natolik, že požádala o zaplacení. Poté vytřeštila oči podruhé, protože zjistila, že platíme 15,50 (slovy patnáct korun padesát haléřů). Zaplatili a vypadli ven jsme tak rychle, že nestačila ani zavolat do blázince.

První vaření probíhalo poněkud dobrodružně, Honza přišpendlil návod k vařiči na zeď a já jsem , za svitu baterky, prováděl předstartovní přípravu. Připojil jsme k bombě pumpičku, zkontroloval případné netěsnosti, Honza sestrojil vařič, zkontroloval případné netěsnosti, připojil vařič k bombě, zkontroloval případné netěsnosti a podle návodu jsem začal napouštět startovací nádobku benzínem. Po chvíli točení kohoutem se ozvalo syčení a ucítili jsme benzín. Čekali jsme a čekali, ale benzín do nádržky pořád netekl. To už jsme mimo benzínu čichali i nějaký podraz a vařič jsem rychle vypnul. Po chvíli pátrání jsme zjistili, že se mi povedlo našroubovat pumpičku přes závit a tak jsme se vůbec nemuseli zatěžovat vytáčením kohoutu. Benzín vytékal sám od sebe, bohužel ne do vařiče, ale do krabičky čaje, která byla pod bombou. V tom okamžiku na nás sedlo osvícení a pochopili jsme, pročpak se mají případné netěsnosti kontrolovat.

Přestěhovali jsme se na druhou stranu schodiště (asi dva metry od benzinové skvrny) a zahájili provoz. Ani na druhý pokus se nám nepovedlo vařič nastartovat, protože jsme do startovací nádobky nalili málo benzínu. Jak se říká, do třetice všecho dobrého (a zlého) jsme vařič nastartovali a mohli si vychutnat čaj. Čaj byl sice trochu cítit benzínem, ale ten v teplé vodě rychle vyprchal a tak si ti, kteří o našem dobrodružství nevěděli, na čaji pochutnali. Když do času nezapočítáme startování vařiče, přivedli jsme venku tři litry vodu k varu za čtvrt hodiny (a to byl venku sníh). Když do času započítáme i neúspěšné pokusy, čekání na to, až vařič vychladne a ošetřování popálenin, prodloužila se doba na tři čvrtě hodiny. Na druhou stranu, zjistili jsme, že benzín ze sáčků čaje vyprchá velice rychle.

Dalšího dne jsme se rozhodli prozkoumat, kolik jsme provařili benzínu. Po otevření jsme zjistili, že benzínu je ještě dost a bombu zase zašpuntovali. Protože jsme při otvírání bombu trošku zatřísnili benzínem, nechali jsme ji stát před dveřmi. Po půl hodině už tam nebyla, nejspíš ji někdo z kolemjdoucích ukradl. Domnívám se, že ji považoval za hasicí přístroj a sebral ji v domnění, že se mu bude hodit. Protože uvnitř zůstalo ještě čtvrt litru benzínu, doufám, že mu při hašení výbuch urazí alespoň jednu nenechavou ruku.

Dobrodružství s fotoaparátem

Je zajímavé, že k fotografování není zapotřebí žádného zbrojního pasu.
Šílenec s fotoaparátem se podobá šílenci s puškou, chodí si tak po světě a střílí po čem vidí…

Je zajímavé, že k fotografování není zapotřebí žádného zbrojního pasu. Šílenec s fotoaparátem se podobá šílenci s puškou, chodí si tak po světě a střílí po čem vidí…

V předchozím článku jsem se psal zážitky z nafotografování prvního filmu. Mezitím přístroj začal simulovat a přestal otvírat objektiv. Od kolegů jsem se dozvěděl, že nejlepší při reklamaci je dělat blbého. Damon starší prý jednou na celnici vysvětloval, že nemůže otevřít motor v autě, protože mu v servisu neřekli, jak se to dělá a navíc do něho prvních pět tisíc kilometrů nemá lézt.

Já jsem ho tedy donesl k reklamaci, a začal slečně tvrdit, že mám takový pocit, že fotoaparát na mne nemrká okem. Zkusila to a dala mi za pravdu. Poté jsem ji požádal, jestli by mi z přístroje nevyndala film, že se mi ani to nepovedlo. Pokud o mojí osobě měla sebemenší mínění, muselo se nyní (mínění) smrsknout na velikost atomu. Podívala se na mne pohledem, kterým se odborník kouká na neodborníka, změřila si mne odshora dolů a zpátky (3metry 64centimetrů) a když viděla, že to nepomůže, zkusila ten film vyndat sama. Zlomyslnost mne nutí, abych napsal, že se jí to také nepovedlo a tak film vytáhla hrubou silnou v temné komoře.

Když se mne poté slečna zeptala, jestli má do popisu závady pro opravnu napsat i to, že přístroj nepřevíjí, mohl jsem jí to oplatit a začal jsem si hrát na „překvapeného zákazníka“. Když se mi můj foťák vrátil z opravy, jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že v opravně sice opravili víčko objektivu, ale nenašli chybu v převíjení. Převíjení jsem si ještě v obchodě zkusil a opravdu – fungovalo. Teď by mne zajímalo, kde se stala chyba: u mně, u slečny, nebo v opravně?

Jinak, musím to zaklepat na dřevo, foťák po opravě fotí dobře, viz fotka z Branné. Když jsem fotil krajinku, tak jsem jí nemusel nadávat, dívala se na mne celou dobu bez nadávání.

krajinka - Branná

Čajový barbar

Mám rád čaj (když se to s množstvím nepřežene a já pak mohu usnout,
neležím a nepřevaluji se v posteli, není mi hrozné vedro, v hlavě mi
nehučí a nemusím počítat ty blbé ovce, které stejně nezabírají, neležím
jednu, dvě nebo dokonce tři hodiny a nemusím se děsit časné hodiny
vstávání), piji ho často a rád, ale nejsem žádný velký čajový znalec, spíš
co se čajování týče, někdo by mohl říct, že jsem úplný barbar, nebo
alespoň vůči (a snad jen) čajové kultuře naprostý ignorant.

Mám rád čaj (když se to s množstvím nepřežene a já pak mohu usnout, neležím a nepřevaluji se v posteli, není mi hrozné vedro, v hlavě mi nehučí a nemusím počítat ty blbé ovce, které stejně nezabírají, neležím jednu, dvě nebo dokonce tři hodiny a nemusím se děsit časné hodiny vstávání), piji ho často a rád, ale nejsem žádný velký čajový znalec, spíš co se čajování týče, někdo by mohl říct, že jsem úplný barbar, nebo alespoň vůči (a snad jen) čajové kultuře naprostý ignorant.

Čaje si na koleji nepřipravuji, ale zásadně vařím a to (ve zkouškovém, kdy jich vypiji víc) tak, že naplním varnou konvici co se do ní vejde, proženu to varem a zaleji pytlík čaje v hrnku. Pytlík nechávám zpravidla louhovat dokud ten čaj nevypiji (a někdy i déle). Pak opět proženu vodu varem a zaleji další pytlík. Takhle to dělám než musím jít pro další vodu. Asi by mě omluvilo, kdybych napsal, že pro vodu chodím do jiného patra do společné kuchyňky, ale pro mou lenost je i pokojová koupelna daleko.

Občas zajdu do čajovny, po přečtení čajového lístku si objednám spíše než podle chuti víc podle země původu, která mě láká. No a pak, když čaj trochu vychladne a já omočím svůj mlsný jazyk, už zvoním na čajovníka, jestli by nebyl tak hodný a k barbarovy tolerantní a nepřinesl mi trochu cukru. Rozhovor zpravidla pokračuje asi takhle: On: Cože? To myslíš vážně?(a jeho oči metají blesky) Já: No jestli bych mohl On: No ale tenhle druh čaje se nesladí! (spoléhá, že podlehnu konvenci) Já: Přesto bych si dovolil to risknout On: Čaj pak ale ztratí svou vyjimečně nahořklou chuť koření z dálného východu. (zkouší jemnou formu vydírání) Já: snad to nebude tak hrozné A pak, s hlubokým opovržením, jací že lidé si to dneska dovolí jít do svatostánku jeho čajovny, odchází pro takovou nechutnou věc do čaje jako je cukr. Jeho malá pomsta je, že mi alespoň nepřinese lžičku na zamíchání.

Já mám prostě sladký čaj rád a nevidím důvod, proč bych se v tak příjemném prostředí čajovny musel trápit nepříjemnou nesladkou chutí čajů mně podávaných. I když taky někdy dostanu chuť na kvalitní neslazený čaj. Jako třeba minulý týden. Učil jsem se na zkoušku a vypil takových neslazených čajů asi šest. Prostě jen proto, že jsem na to měl chuť. On hořký čaj má totiž také něco do sebe. A kromě toho mi zrovna došel cukr a kolejní bufáč je tak hrozně daleko.

Holiday World 2000

„Středoevropský veletrh cestovního ruchu“ pořádaný již podeváté agenturou Triumf jsem
navštívil v sobotu 12. 2. Chtěli jsme jet na odbornou část, která se konala ve čtvrtek a v pátek, ale nakonec jsem odjel sám. Součástí byl i pátý ročník výstavy Region World 2000,
kde se představovali české, moravské a slezské regiony. Co a jak tam bylo a nebylo si
přečtete v tomto článku…

„Středoevropský veletrh cestovního ruchu“ pořádaný již podeváté agenturou Triumf jsem navštívil v sobotu 12. 2. Chtěli jsme jet na odbornou část, která se konala ve čtvrtek a v pátek, ale nakonec jsem odjel sám. Součástí byl i pátý ročník výstavy Region World 2000, kde se představovali české, moravské a slezské regiony. Co a jak tam bylo a nebylo si přečtete v tomto článku.

Příjezd do Prahy vypadal vcelku normálně, po přemístění na holešovické nádraží už bylo poznat, že se něco děje. Chvíli před desátou jsem už vylézal z přeplněné tramvaje a nestačil jsem se divit. Před výstavištěm se táhlo několik pěkně zakroucených front na vstupenky. Chvíli jsem přemýšlel co dál a obcházel prodejní místa, když k jednomu stánku přišla slečna s balíkem vstupenek a zavolala co jí hlasivky stačili něco v tom smyslu, že si lidi můžou koupit lístek i u ní. Pár lidí se k ní vydalo, zbytek front se pouze nedůvěřivě díval, já jsem této situace využil a koupil si lístek bez dlouhého čekání.

Už při obcházení výstaviště jsem si nedokázal nevšimnout, že každý druhý člověk je vybaven nějakým zavazadlem, většinou řádně dimenzovaným na několik kilogramů letáků, co jsou zadarmo. Já jsem se rozhodl, že posbírám jenom pár kontaktů a informací od turistických kanceláří některých zemí. S tímto rozhodnutím a pouze s brašnou s foťáky jsem se poměrně úspěšně vyhýbal agentům s letáky, bohužel první agent (ten nejměkčí) měl to, co neměla slečna s lístky – letáček se seznamem vystavovatelů. Nakonec jsem se pro něj vrátil, protože jsem zjistil, že s tímto letáčkem to půjde přece jenom lépe.

Na volné ploše byly postaveny autobusy některých cestovních kanceláří a dopravních agentur. Také tam vystavoval brněnský Kudrna, který se podle informací na webu přeměnil v CK Swětoběžník (ještě to podrobíme zkoumání).

Ve veletržní hale bylo ze začátku trochu těsno. Možná proto, že se tam soustředila turistické zastoupení exotických zemí (JAR, Ceylon – Srí Lanka, Spojené Arabské Emiráty, Malajsie, Mexiko), kteřá odpoledne už byla davem obrána téměř o veškeré propagační materiály. Také zde byly expozice již zmiňované CK Swětoběžník a také Adventury, která získala ocenění v soutěži o nejlepší expozici do 50m2 (vyhrála Blue Sky Travel) a vítězství v soutěži o nejlepší katalog.

Do veletržního paláce se soustředily velké cestovky a velké expozice turistických kanceláří převážně evropských zemí. U některých stánků jste pro získání kompletních materiálů museli obejít jednotlivé regiony, ale třeba u španělské expozice se dalo vše získat na jednom místě. Do levého křídla se nastěhovaly převážně expozice českých regionů, ale také dobré expozice Slovenska a Maďarska.

V Křižíkových pavilonech byly převážně stánky jednotlivých českých regionů a menší cestovky, ale také zastoupení Egypta, Turecka a San Marina. San Marino mělo připraveno dokonce pěkné informační CDčko. V Křižíkově Ečku byla na prohlédnutí i auta, bohužel jen jediné terénní, zato s pěknou spací nástavbou na zahrádce. Bohužel kromě výstavy aut a jednoho stánku s rafty (Ultimate) zde nebylo prezentováno žádné další vybavení. No nic, většina cestovatelů patrně jezdí autem, nebo na raftu, spí a jedí v hotelu. Batohy, spacáky, stany a další vybavení jsem nikde neviděl (a to jsem zaslechl, že by tam mělo být…). V Déčku bylo tiskové středisko spolu s prezentecí několika dětských organizací.

Z výstavy jsem odcházel s dvěma igelitkami plnými materiálů, ale někteří zvlášť důkladní sběratelé si toho odnášeli daleko víc (taky si na to vzali pořádné tašky a batohy). Myslím si, že každý zde našel co hledal a že hodně lidí se zde rozhodlo pro letošní dovolenou. A na závěr jedna perlička: cestovní kancelář Fischer se rozhodla letošní HW ignorovat, takže její příznivci přišli zkrátka.

Jak jsme vítali slunce

Věnováno všem roverům z družiny Rysů, kteří v srpnu 1995 pokořili horu Žalý (1015 m n.m.) bez použití kyslíkových přístrojů…

Motto: Věnováno všem roverům z družiny Rysů, kteří v srpnu 1995 pokořili horu Žalý (1015 m n.m.) bez použití kyslíkových přístrojů.

Jsou asi dvě hodiny po půlnoci, když mě někdo budí slovy: „Lubane vstávej, už je čas“. Kvapně vylézám ze spacáku a snažím se rozlepit oči. Ti, co nešli spát, jsou již připraveni k odchodu. Rychle na sebe navlékám oblečení a kontroluji, zda mám s sebou to nejdůležitější – foťák. Právě dorazil Sopťa. Jsme tedy všichni a můžeme vyrazit. Čeká nás pěkný kus cesty. Snad to bude stát za to.

Čím více se blížíme k vrcholu, tím je cesta obtížnější. Hledáme v sobě zbytky sil a zatínáme zuby. Konečně jsme nahoře. Většina z nás si vydechla. Rozhodujeme se pro krátký odpočinek a malé občerstvení. Myšlenka na to, že bychom ten tolik očekávaný okamžik propásli, nás však žene dopředu. Musíme najít to nejlepší místo, odkud bude vidět do kraje. „Zkusme Zadní Žalý“, navrhuje kdosi. Na nějaké přemýšlení není mnoho času, a tak je návrh bez vyjímky přijat. Stále sledujeme hodinky. Snad to stihneme. Vycházíme z lesa na rozlehlou mýtinu. Všem nám je jasné, že to je to pravé místo. Máme ještě nějaký čas, který většina z nás opět využívá ke krátkému odpočinku. Zkoumal se snaží „brejknout“ na ručce do rozhovoru na CB (kanál zvaný ranní budíček), který zachytil po cestě na Žalý.

Ještě je třeba vyzkoušet foťák. Avšak ouha! Foťák začal stávkovat. Asi vybitá baterie, napadá mne. Co teď? Naštěstí lze fotoaparát přepnout z automatiky do normálního režimu. Marně lovíme v hlavách, jakou nastavit clonu. Všichni jsme si zvykli, slušně řečeno, na přístroje pro ty méně chápavé. Nezbývá než zariskovat. Je to jako loterie. Buď to vyjde nebo ne. Už je nejvyšší čas. Všechno kolem nás jakoby strnulo. Vnímáme pouze tu nádhernou záři, která vystupuje nad protější Černou horou. Ten okamžik trval jen pár vteřin, ale stál za to. K naší radosti se umoudřila i baterie a foťák opět začal pracovat v režimu auto a já mohl konečně bez obav udělat naši společnou vrcholou fotku (vlastně diák).

Znaveni namáhavým výstupem, ale nesmírně šťastni, že se nám to povedlo, jsme vyrazily na zpáteční cestu.

Když jsme na konci roku hodnotili naše akce, drtivá většina z členů naší družiny se shodla na tom, že noční výstup na Žalý byl jednou z nejvydařenějších.

Jak jsem k fotoaparátu přišel

Doma ve skříni mám uloženou ruskou dvouokou zrcadlovku, která mi tam
věrně slouží již deset let. Má velmi dobré parametry, zejména co se
týče spotřeby benzínu, oleje a filmů. Onen přístroj trpí chronickou
frakturou pantíku a tudíž i světelnou netěsností. Když už chci sehnat
černé papíry, tak se to dá udělat i levněji, než shánět široký film,
točit kolečkama na všechny čtyři světové strany, honit okolní světlo do
malé krabičky a tahat s sebou bleskovou baterii…

Doma ve skříni mám uloženou ruskou dvouokou zrcadlovku, která mi tam věrně slouží již deset let. Má velmi dobré parametry, zejména co se týče spotřeby benzínu, oleje a filmů. Onen přístroj trpí chronickou frakturou pantíku a tudíž i světelnou netěsností. Když už chci sehnat černé papíry, tak se to dá udělat i levněji, než shánět široký film, točit kolečkama na všechny čtyři světové strany, honit okolní světlo do malé krabičky a tahat s sebou bleskovou baterii. Slyšel jsem, že existují jedinci, kteří to umí, ale vše, co jsem pochopil z klasického fotografování, je jen to, že se musí sundat kryt z objektivu.

Nakonec jsem podlehl útočné reklamní akci a zakoupil jsem si kompakt nejmenované značky. Přišel jsem do obchodu a jal jsem se klást pitomé otázky. Slečna v obchodě se na mne dívala jako kdybych fotografování nerozuměl a mně nezůstalo nic jiného, než abych se tvářil jako, že tomu rozumím. Foťák jsem ohmatal tak, že by ze mne měl radost i daktyloskop-amatér a pak jsem si ho nechal zabalit. (Samozřejmě, že ne ten ohmataný.) Poté jsem položil otázku, zdali je ve foťáku i film. Ne, že bych byl tak naivní, ale co kdyby byl. Slečna se na mne podívala, jako bych právě spadl z Měsíce, ačkoliv musela vidět, že jsem přišel už před půlhodinou. Pochopil jsem, že pravděpobně nedodává a zakoupil jsem si i film. Kromě krabice s aparátem a filmy jsem si vzal i záhadný balíček v igelitu, který vypadal jako návod. Až doma jsem zjistil, že jsem si vzal balíček, ve kterém se nacházely propagační materiály na onen přístroj v počtu 100 kusů.

Prostudoval jsem návod, který byl přiložen i v češtině. Nikde ani zmínka o tom, že chci-li fotografovat, musí být uvnitř film, ale usoudil jsem, že bude lepší, když ho tam dám. Film jsem začal zakládat podle obrázků v návodu, ale když jsem se o to pokoušel už potřetí a neúspěšně, zapnul jsem i mozek a ejhle, na první pokus se mi to povedlo. Film jsem už měl založený, tak jsem začal přemýšlet o tom, jaký fatální objekt nafotím jako první. Nakonec jsem nafotil kamaráda. Tímto bych chtěl Damonovi poděkovat za trpělivost a vyjádřit naději, že zůstane mým kamarádem i poté, co jsem mu fotku ukázal.

Dále bych chtěl uvést na pravou míru některá tvrzení, která se o mojí osobě ve spojení s fotoaparátem šíří. Je pravda, že než jsem sejmul jelena, stihl ho Milan nafotit, ukázat psovi a ještě udělat malé kolečko okolo obory, ale není pravda, že jsem při tom celou dobu nadával. Jelenovi jsem nadával pouze krátce a to, když se na mne nechtěl podívat.

jelen

Ale ta fotka stojí za to, ne?

Hoňka

Sakra, hlavní vchod školy je zavřený. Vlak mi odjíždí přesně v 10:56. Na
nádraží jede tramvaj 10 minut. Od tramvaje k vlaku to taky kousek je. Je
přesně 10:30. A hlavní vchod je zavřený. Musím jít okolo, ale to už musím
pohnout. Zrychluji chůzi. K druhému vchodu je to na opačnou stranu, než je
tramvajová zastávka. Běžím, přesto mám zpoždění 5 minut oproti plánu. Za
roh zabočuje tramvaj. Moje tramvaj. No snad pojede ještě další. Naštěstí
jede další v 10:43. To mi stačí, budu si moct ještě koupit nějaké
počteníčko. Začínám být trochu netrpělivý, tramvaje zpoždění obvykle
nemívají, to spíše nehody. V 10:44 konečně přijíždí. Naskakuji, né tak
ostatní cestující. Ti nastupují velmi rozvážně. Čekám,že řidič bude chtít
svou ztrátu dohnat, proto se pevně chytám madel a přivírám oči…

Sakra, hlavní vchod školy je zavřený. Vlak mi odjíždí přesně v 10:56. Na nádraží jede tramvaj 10 minut. Od tramvaje k vlaku to taky kousek je. Je přesně 10:30. A hlavní vchod je zavřený. Musím jít okolo, ale to už musím pohnout. Zrychluji chůzi. K druhému vchodu je to na opačnou stranu, než je tramvajová zastávka. Běžím, přesto mám zpoždění 5 minut oproti plánu. Za roh zabočuje tramvaj. Moje tramvaj. No snad pojede ještě další. Naštěstí jede další v 10:43. To mi stačí, budu si moct ještě koupit nějaké počteníčko. Začínám být trochu netrpělivý, tramvaje zpoždění obvykle nemívají, to spíše nehody. V 10:44 konečně přijíždí. Naskakuji, né tak ostatní cestující. Ti nastupují velmi rozvážně. Čekám,že řidič bude chtít svou ztrátu dohnat, proto se pevně chytám madel a přivírám oči. Tramvaj se zvolna rozjíždí. Žádné přetížení ani auta v prachu za námi. Rozhlížím se, jestli jsem nenastoupil do nějaké nostalgické jízdy a kontroluji, jestli ten v předu je řidič nebo kočí. Řidič. Tramvaj ! je také v pořádku. Není to sice žádný hypermoderní stroj, ale je v pořádku. Znovu kontroluji řidiče a čekám kdy to trochu osolí. Nic nesolí, nic nepepří, oči slastně přivřené a vychutnává si požitek z pomalé jízdy. Pohled na palubní hodiny mi ukazuje zpoždění dvou minut. Ovládnu se a nebuším mu na dveře. Na zastávce nastupuje spousta lidí. Nikdo nikam nespěchá, všichni nespěcháři a nespěchalové dneska asi mají sraz. „Tak už jeď!“ vysílám mentální vlny k řidičovi. Ten ale počká, než si všichni sednou a zavře dveře. Trochu se uvolňuji. Dveře se znovu otvírají a čeká se ještě na jednu babičku. „Čert ji vem babu, vždyť ani neběží!“ vysílám teď. Konečně se i babička usadila na místo a tramvaj opravdu pozvolna nabírá rychlost. Během dvou dalších zastávek jsem promýšlel náhradní program, jestli mi to ujede. Nádraží, sláva! Dívám se jaký je můj mezičas. 10:55:30. Třicet sekund a já se připravuji na sprint. Najednou se všichni ti nespěcháři nahrnuli ke dveřím a mě lokty vystrkali! kamsi do rohu. Už nemohu svůj vztek udržet a začínám se nemilosrdně rvát ven. Nákupní taška plná něčeho tvrdého a ostrého mě odhazuje zpět. Nakonec se i já dostávám ven a běžím. Běžím jako by mi šlo… jako by mi šlo o vlak. Už jsem na dohled a vlak nevidím. Propadám panice. Pořád ale doufám, že ještě nepřijel. Když však nevidím tabuli s vlakem na nástupišti, smiřuji s hořkou pravdou. Ujelo mi to. Přesto jdu do haly a dívám se na pragotron. Vidím: IC PRAHA zpoždění 20min. „To je hrůza“ nadávám, „z těch zpoždění se člověk jednou zblázní“.

O osobním magnetismu

Už je to tak. Pokaždé, když vyrazím na nějakou akci, stane se nějaký průšvih, katastrofa či alespoň nepříjemná událost a většinou ne jen jedna…

Motto: Někteří lidé průsery přímo přitahují… (neznámý autor)

Už je to tak. Pokaždé, když vyrazím na nějakou akci, stane se nějaký průšvih, katastrofa či alespoň nepříjemná událost a většinou ne jen jedna…

Časem se tyto „veselé příhody z natáčení“ dávají k lepšímu při posezení s kamarády, kteří nás znají i s těmi, co nás ještě neznají. Například výše uvedenou větu z motta jsme zaznamenali při vaření na Mohelnickém dostavníku krátce po výbuchu vařiče (viz příběh o Krabovi), při vzpomínání na naše jiné slavné příhody.

Je možné, že opravdu patřím k lidem, kteří již pouhou svou existencí problémy a katastrofy všeho druhu přitahují. Domnívám se, že tuto vlastnost měla spousta vynálezců. Každý jistě ví, že I.Newton k formulování gravitační teorie dospěl až poté, co mu spadlo na hlavu jablko.

Je možné, že nikdo z osob se silným osobním magnetismem už nenapíše nic tak přitažlivého, jako je gravitační teorie, ale i přesto by nám lidstvo mělo být vděčno. Ne všichni mají dostatečně silnou náturu na to, aby snesli přízeň osudu a právě my si to za lidstvo „dokážeme slíznout“.

Na závěr jsem původně chtěl napsat nějakou z povedenějších příhod, ale jako na potvoru mne nic nenapadá. Možná, že i za to by mi lidstvo mohlo být vděčné.

Lidová moudra

I přes svou, na první pohled zřejmou, chatrnou fyzickou kondici jsem se rozhodl, že příjmu pozvání a pojedu na víkend na běhací lyže do Jizerských hor. Říkal jsem si, že něco vydržím a ten plánovaný celodenní horský výlet mě nemůže a nesmí vyvést z míry (a ani z petra, filipa, jardy, nebo kohokoli jiného). Že už jsem zažil něco akcí, které se tvářily drsně a slibovaly fyzické zruinování všech účastníků a nic z toho nebylo (teda jednou vlastně jo). Jestli teď někdo čeká, že napíšu jak jsem se trápil a plival krev, nikomu a ničemu nestačil, že jsem se ztratil v husté mlze, nebo že jsem sice dojel, ale někomu na mohutných zádech, nebo to bylo všechno, co jsem ten den (a následující měsíc) zvládl, toho zklamu, protože nic takového se nestalo…

I přes svou na první pohled zřejmou chatrnou fyzickou kondici jsem se rozhodl, že příjmu pozvání a pojedu na víkend na běhací lyže do Jizerských hor. Říkal jsem si, že něco vydržím a ten plánovaný celodenní horský výlet mě nemůže a nesmí vyvést z míry (a ani z petra, filipa, jardy, nebo kohokoli jiného). Že už jsem zažil něco akcí, které se tvářily drsně a slibovaly fyzické zruinování všech účastníků a nic z toho nebylo (teda jednou vlastně jo). Jestli teď někdo čeká, že napíšu jak jsem se trápil a plival krev, nikomu a ničemu nestačil, že jsem se ztratil v husté mlze, nebo že jsem sice dojel, ale někomu na mohutných zádech, nebo to bylo všechno, co jsem ten den (a následující měsíc) zvládl, toho zklamu, protože nic takového se nestalo. Pravda, trochu jsem to čekal. Stalo se však něco (naštěstí až v závěrečných kilometrech), co mě přinutilo skřípat zubama a vehnalo mi slzy bezmoci do očí (tak, jak by to fyzická námaha nedokázala). Nikdy mě nenapadlo, že široce uznávaná moudrost (se skutečně univerzálním používáním) „kdo maže, ten jede“ není vždycky úplně pravdivá. Nenamazat jsem si z respektu právě před touto moudrostí nedovolil. Namazal jsem a jel, jel, jel, jel a najednou nejel. Najednou jako kdyby mi někdo v nestřežené chvíli (po pádu by to asi šlo, to se sbírám dlouho) na skluznice nalepil tulení pásy, ale proti srsti. A tak jsem už jen šel, až do konce výletu. Ta moudrost by se asi měla upřesnit, aby si zalyžovali i ti v lidová moudra úplně důvěřiví jako jsem já.