Velikonoční prázdniny. To je výzva. Balíme bachraté baňaté
batohy. Skládáme sdílené super stany. Silou stáčíme speciální
spacáky. Klidně kupujeme královské konzervy Kitekat a ke konci
krémujeme kožené kanady. Cíl je stanoven na pohoří Velké Fatry.
Velikonoční prázdniny. To je výzva. Balíme bachraté baňaté batohy. Skládáme sdílené super stany. Silou stáčíme speciální spacáky. Klidně kupujeme královské konzervy Kitekat a ke konci krémujeme kožené kanady. Cíl je stanoven na pohoří Velké Fatry. Moje poznatky: na Velkou Fatru jezdí docela málo turistů a mimo hřeben se dá vychutnávat i ta trocha samoty, tolik nedostatková v našich horách. Mimo hřeben je všechno utopené v hlubokých smíšených lesích. To nahrává milovníkům lesů, méně však milovníkům spektakulárních výhledů. Velká Fatra je spíše než nadmořskou výškou (Ostredok – 1592 m n. m.) velká svou rozlohou. Když se někdo rozhodne (třeba se naštve na společníky nebo tak), že zrovna teď pojede dom, musí počítat s tím, že na vlak to je nejkratší cestou nejméně 20 km. Z vlastní zkušenosti vím, že se tam dá zabloudit a třeba celý den (trávený usilovnou snahou najít se) bloudit, aniž by člověk potkal někoho, kdo by mu řekl, nebo něco, co by mu ukázalo, kde vlastně je. Jako ve všech slovenských horách (v krásných slovenských horách), tak i tady se zuby nehty drží tradice pastevectví a tak, pokud máte buď abnormální štěstí nebo alespoň mapu Velké Fatry, není problém s přespáním i v časech, pro normálního smrtelníka krutých. Je zde poměrně dost přístřešků a salaší. Taky je tu dost medvědů. I jim vyhovuje malý turistický ruch (i když oni to moc nahlas neříkají).
A víte co je zajímavé? Je to jen taková blbost. každý kdo mluví o horách a o pobytu na nich, obvykle mluvívá o neuvěřitelném klidu, o tom jak se mu všechny problémy zdají nicotné a vzdálené, o uvědomění si sebe sama, o uvědomění si vlastní maličkosti ve srovnání s majestátností hor, o pomíjivosti lidské existence, že jako ty hory tu budou, když my a naše přízemní problémy už dávno ne, o tom jak se tam pročistí hlava a takzajímavé. Já mám však většinou úplně jiné pocity a myšlenky. Jako že jestli ten kopec ihned neskončí, asi zdechnu, proč že jsem raději nejel do nějaké nížiny (Polabí nebo Podunají zní jako sen), proč tady nahoře musí tak odporně fučet, proč jsem si jenom do batohu nandal tolik věcí a proč jsem si vůbec ten batoh, těžký jako prase, nenechal doma, proč se nenacházím ve svém oblíbeném ušáku doma, s kuřecím stehýnkem v jedné a ovladačem od televize v druhé ruce A ještě něco. Už jste si všimli jak je těžké udržet dojem zdánlivě ležérní a elegantní chůze bez známek potupného kulhání, když se těžkými botami unavené a otlačené nohy z výletu rozleží při jízdě vlakem domů? Konečně začíná sezóna sandálů. Hurá! hurá! hurá!
Mezi koncem zkouškového a začátkem dalšího semestru zbyl jeden víkend a dva
předchozí dny, a opravdu jsme potřebovali vypadnout z Brna. Původní návrh
zněl sice Zimní přechod hor, třeba Malé Fatry, ale vzhledem k počasí
aktuálnímu a hlášenému, a také ke stavu po zkouškovém jsem rozhodl
zorganizovat První jarní puťák určený k regeneraci po zkouškovém,
zvláště pak souborné zkoušce, a k nabrání nových sil na další
semestr, to vše po tři dny v horách Hrubého Jeseníku
určený k regeneraci po zkouškovém, zvláště pak souborné zkoušce, a k nabrání nových sil na další semestr
Přišlo jaro do ulic. Sice byla půlka února, ale po sněhu ani památka a rosničkáři vytrvale hlásili teploty nad nulou i v noci, ač se mi takové tvrzení nyní zdá jako pocházející z říše pohádek.
Mezi koncem zkouškového a začátkem dalšího semestru zbyl jeden víkend a dva předchozí dny, a opravdu jsme potřebovali vypadnout z Brna. Původní návrh zněl sice Zimní přechod hor, třeba Malé Fatry, ale vzhledem k počasí aktuálnímu a hlášenému, a také ke stavu po zkouškovém jsem rozhodl zorganizovat První jarní puťák určený k regeneraci po zkouškovém, zvláště pak souborné zkoušce, a k nabrání nových sil na další semestr, to vše po tři dny v horách Hrubého Jeseníku
Nakonec jsme byli tři. Zuzka, Věroš a má maličkost. Kvůli zjednodušení jsme přespali ze čtvrtka v naší chaloupce v Branné a ráno vyrazit do hor. Počítal jsem s rizikem přespávání na sněhu – na hřebeni mělo být okolo půl metru – ale že to přijde tak brzo, to jsem vskutku nečekal …
Chtěl jsem ten den dojít přes Banjaluku, Vozku na Červenohorské sedlo a někde za ním zalézt. Počasí bylo nádherné – slunko smažilo, ptáci vyřvávali, prostě jaro jak vyšité (až na ty sněhové závěje). Z Banjaluky jsem zvolil cestu delší, a o to nepohodlnější. Jít po zelené značce je nádherné, pokud ovšem nenesete batoh plný věcí včetně stanu a snažíte se nezabít na ledě, za který by se nemusel stydět leckterý zimní stadion.
Navíc značkař jistě myslel na trochu vzrušení – v jednom místě značka uhýbá z cesty do solidního hustníku, prudkým skokem se vrhá přes potok (mostek by samozřejmě v takovém místě očekával jen notorický optimista), a dalších několik set metrů vede přes další dva potoky a jedním místem zvaným mezi orientačními běžci jako neprůchodný hustník. Po jarním tání je tato cesta schůdná nejspíš pouze s potápěčskou výbavou na zádech …
Pokračování cesty mělo také jistou poezii – i při vysoké hustotě značení šipky značící další serpentinu zcela pravidelně střídaly klasické šipky směrové. Vzhledem k hustotě vrstevnic fakt celkem očekávatelný. Tady jsem také potkali prvního člověka – osamělý běžkař nás minul s velmi udiveným pohledem.
Vrchol Vozky mohu jen doporučit. Bohužel se málo stává, aby člověk potkal tak nádherné počasí s tak nádherným rozhledem v zimě. My jsme to štěstí měli. Ta krása byla tak velká, že fotograf výpravy Věroš dospěl oprávněně k názoru, že něco takového nelze bez stativu vyfotografovat. Tak snad jen drobné foto sněhových podmínek
Normální lidé odtud volí cestu po žluté na červenou hřebenovku a dál na Červenohorské sedlo. My, nepoučeni předchozími zkušenostmi, jsme zvolili opět zelenou značku. Ta od vrcholů dolů prostě padá, za daných podmínek by bylo asi nejjistější slanit. Šli jsme po stopách těch, kteří šli před námi, aniž bychom znali jejich konečný osud. A poté, co jsem se poprvé propadl až po pás, jsem byl nucen poopravit tvrzení rosničkářů, že „na hřebeni 30-50 cm pokrývky“. O teplotách nad nulou jsem pochyboval už předtím.
Ve své podstatě však bylo dobře, že jsme se nevydali po hřebeni, protože na konci sestupu nás čekalo údolíčko s potokem. Po jeho přebrodění a dalších několika metrech mi došlo, že toto je to pravé místo k přespání. Byla tu voda i místo na stan.
Víte, co je to benzínový vařič? Ten náš (MSR) je vcelku dost výkonná potvora (asi dvakrát silnější než klasický plynový VAR). Proto nás dost nemile překvapilo, že uvařit čaj, těstoviny, čaj trvalo opravdu dost dlouhou dobu – téměř hodinu a čtvrt. S VARem bychom asi nepochodili.
Teplota rapidně klesala, a tak jsme šli spát. Noc byla studená, studenější, a ještě studenější. Díky tomu první věc, kterou jsem ráno musel udělal, bylo pustit vařič a rozmrazit boty. Jinak bychom se do nich prostě nedostali.
Ráno jsme se vypravovali vcelku ve spěchu, kdyby náhodou došel někdo, kdo by tvrdil, že v CHKO se prostě nespí, takže jsme „už“ okolo deváté vyrazili. Při balení naše tábořiště vypadalo takto.
Padla mlha. Sice se nedala krájet, ale ještě slušná. Vlastně se celý den táhl pod heslem „Ráno hmlisto, v poledne tak isto a večer pride tma“ Dlouho jsme nikoho nepotkali, až asi po hodině nám zkazila průměr rodinka na běžkách. Tak jsme se i s mlhou nechali vyfotit, abychom měli aspoň jednu hromadnou fotku.
A pak přišla civilizace. Červenohorské sedlo se to místo nazývá. Vcelku vymrzlí jsme se rozhodli dát si čaj, a nakonec jsme si na chatě ČHS dali v samoobsluze i smažák za velmi slušné ceny – doporučujeme (zkuste v 1000 m.n.m sehnat smažák za 50 Kč i s hranolkama). Protože nám začal docházet benzín, rozhodli jsme se nějaký sehnat. V půjčovně skůtrů bohužel měli málo, ale poslali nás na Horskou Službu. Ovšem shánět v CHKO hraničící s několika NPR na HS benzín, když – vzhledem k batohům a karimatkám – bylo naprotosto jasné, že je do vařiče, to je přece jen příliš, mohli by mít hloupé dotazy.
Z Červenohorského sedla vedou dvě cesty – modrá pod hřebenem a červená hřebenovka. Kvůli počasí jsem zvolil modrou, ale tu máš čerte kropáč – hned na začátku je tato cedule :
A tak jsme se vrhli po červené přes sjezdovky na hřeben.Přešli jsme asi dvě sjezdovky bez úrazu a bez srážky s lyžaři,
Věroš:„Proč se na nás ti lyžaři tak dívají?“Zuzka:„Nedívají se po nás, zjištují, jestli někdo nejede z boku“Věroš:„Ale proč si při tom ťukají na čelo?“
když se zčista jasna před námi objevila velmi povědomá cedule
Jako správní drsňáci jsme ovšem prohlásili, že sto metrů okolo nás je léto a šli dál. Na cestě nazývané v mapě jako Zimní cesta šlo o velmi trapné překvapení, a hlavně jsme jinak dál nemohli.
Tato troufalost byla brzy po zásluze potrestána – dosud vynikající značení náhle zmizelo a zjevilo se asi za kilometr. Pak už bylo zase po padesáti metrech, kromě nepřehledných úseků, samozřejmě. Následoval další nádherný úsek, ve kterém jsme potkali na hřebeni dohromady 2 (slovy: dva) běžkaře, počasí bylo stále mlhavé, ale tak akorát, a před námi se nerýsují další kopce, protože nejsou vidět. Teploty zdaleka neodpovídaly teplotám nad nulou – takto vypadaly naše batohy celé.
Pak následoval náročný úsek ze Švýcárny na Ovčárnu – jednak skrz davy, jednak stále do kopce, a hlavně začínalo být už dost hodin (po třetí) vzhledem k tomu, že spát se dalo až za Ovčárnou. Přešli jsme odbočku do Divokého dolu, kde jsem chtěl přespat původně. Vzhledem k nutnosti vrátit se do Brna do nedělních 18 hodin jsme měli limit na odjezd nedělní poledne a tak jsme si tento nádherný kout Jeseníků prohlédout nemohli. Pak jsme narazili na obrovskou hromadu civilizace, a tak jsme již před Ovčárnou odbočili po modré podél Bílé Vody.
Již začátek cesty patří mezi svažité, sestoupit téměř sedmset metrů na sedmi kilometrech je vcelků náročné.
Přicházející šero (a odpor ke spaní až dole v Karlově Studánce) nás donutilo hledat místo k přespání. Tady jsme měli opět štěstí – místo na soutoku Bílé vody a přitékajícího potoka tvořilo poněkud méně nakloněnou rovinu, než okolní svahy sklonu střechy horské chaty. První místo bylo blízko vody, druhé mělo pařez na vaření (zkuste vařit na vařiči protávajícím se do sněhu) a třetí bylo krásně rovné. Vaření vyhrálo.
Těstoviny na večeři se hodily, bohužel z nich vzniklý čaj již tak dobrý nebyl, ale pokud na tuto drobnost člověk zapomněl, nebyl problém. Poučeni zimou předchozí noci jsme pod karimatky dali ještě Věrošovu celtu. Ani to však nepomohlo. Jak jsme zalehli, tak jsme usnuli. Probudili jsme se skoro všichni okolo druhé ranní, kdy navíc Věroš donesl špatnou zvěst – zcela se vyjasnilo.
Následky jsme pocítili brzy – přes podlážku stanu, celtu, dvojitou karimatku, spacák s komfortem do nuly, flísku a tlusté tričko jsem promrzal od země. Teplota klesala rapidně – osobní odhad zní -10 stupňů. Ke všemu tomu neštěstí vlhkost ve stanu začala přesahovat rozumné meze, a kondenzovala i na vnitřní vrstvě stanu, kde zamrzala (!). Navíc i v krytém údolí dost foukalo a stromy nepříjemně praskaly. Podmínky vedly až k tomu, že Věroš prohlásil: „Jak se mi večer chtělo do spacáku, tak se mi teď chce zase vstávat. Vskutku nezvyklý výrok.
Ranní balení nebylo tak rychlé, jak jsme si přáli, protože kvůli úděsné zimě jsme neustále přerušovali činnost, abychom se proběhli po okolí a zahřáli tak zmrzlé prsty na nohou. Odborně se tato hra nazývá Na obíhanou a téměř jsme vydupali kolečko. Snídani jsme kvůli podmínkám, ale hlavně kvůli viditelnosti místa z cesty, přesunuli až na setkání s civilizací. Složit stan opékáním tyček a rozlámat celtu bylo vcelku nezvyklé.
Cesta byla náročná. Představte si svah sklonu asi 60 stupňů, kterým šikmo klesá pěšinka. Máte? To ještě není tak zlé, že. Tak a teď tu pěšinku posypte sněhem, nechte ho lehce roztát a zase zmrazte. Vytvoříte kompaktní vrtsvu ledovou plochu vhodnou spíše pro bruslení. Tak a teď tam postavte tři nevyspalé, unavené postavičky jdoucí na autobus. Chápete? A ještě pod cestu dejte tak pět až deste metrů sráz do potoka. Velmi nepříjemné, velmi náročné, hlavně psychicky. I když – okolí bylo nádherné, člověk se jen musel na rozhlížení zastavit, jinak spadnul.
A pak jsme došli k zastávce autobusu v Karlově Studánce, v místním občerstvení jsme si dali čaj a bramboráčky, venku jsme si uvařili další čaj (Bohužel na VARu – došel benzín. Po deseti minutách vaření „naplno“ měl čaj asi padesát stupňů (!) – a to už bylo v dolině) a pak hurá domů.
P.S.: A doma jsme se dozvěděli, proč tak foukalo – třeba na Sněžce prý byla vichřice čtyřicet metrů za vteřinu.
Poznámky pod čarou, zkušenosti, rady & doporučení a úvahy nakonec
Vzhledem k rozdílu mezi plánovanými podmínkami (sníh pouze na hřebeni, teploty okolo nuly) a realitou (sníh všude a teploty o deset stupňů níže) byly kritické, přesto jsme byli velmi solidně vybaveni. Varování všem – je sice hezké umět se zabalit do usárny a desetikilového batohu, ale občas je lepší mít výbavu podle hesla Vždy připraven a táhnout zdánlivě věci navíc. I Jeseníky jsou hory!!
Při takovýchto akcích je potřeba si uvědomit, že i při dobrých sněhových podmínkách je postup výrazně pomalejší. Kdo si otevře mapu a pokusí se náš postup prohlédnout, zjistí, že první den (asi šest hodin) jsme ušli necelých dvanáct km a asi 800 metrů (standartní přepočet osm kilometrů navíc) vyšplhali, a to jsme se neflákali. V sobotu obdobně.
Je potřeba včas začít hledat místo na spaní (nejpozději ve čtyři), protože další může být třeba za hodinu. Závětří je téměř nezbytné, vodní zdroj vhodný (potok bohatě stačí, není-li nad ním horská chata).
Do takových teplot (a podmínek) se nevypláci šetřit na penězích na rychle vařených potravinách. Vzhledem k obrovské spotřebě paliva to jistí předvařená rýže, předvařené těstoviny. Chuť je o něco horší, ale ujišťují vás, že v takových chvílích je to člověku hodně jedno, je to teplý a je to jídlo. Možná by se dalo zamyslet i nad instantními čaji, je to hnus, ale uvádět vodu do varu a pak stejně čekat, až dostane pitelnou teplotu (i když to trvá nečekaně krátko) je zbytečný přepych.
Nešetřete na tekutinách. Přes den se toho moc nevypije – té zmrzlé tekutiny z lahve nikdo moc nevypije, stačí zvlhčit ústa. A doplňovat únavu nedostakem tekutin je to nejhorší, co se dá udělat. Takže: čaje, polévky, denně aspoň tři litry (!) S sebou třeba termosku jen s horkou vodou na ohřátí vody v PETce.
I Sůl je vskutku potřebná až nutná.
Neprovokujte rozděláváním tábořiště na viditelném místě blízko civilizace. Po odchodu by mělo být poznat jen podle stop ve sněhu a prohlubně od stanu. Odnášení odpadků je (doufám) samozřejmostí!
Nešlo samozřejmě o typický zimní přechod hor – ten se v našich krajích provádí většinou na Slovensku (Malá, Velká Fatra, Nízké Tatry). Ti méně drsní je nedělají a těm drsnějším vadí civilizace v našich horách. Přiznávám, mně ne – náročné podmínky jsou i tak a možnost ústupových cest je příjemná. Možná i proto byli mnozí, které jsme potkali, tak překvapeni naší přítomností.
V Kanadě u obce Toronto leží jezero Ontario, z kterého vytéká řeka Sv. Vavřince. Toto ale není její příběh neboť v Čechách u vísky Vavřinec leží rybník Vavřinec, z něhož se line potok Sv. Vavřince (jsme jedna krev Slováci) a toto povídání patří právě jemu.
Na Vavřinecký potok jedem poprvý. Hodně už jsem slyšel, ale teď chci hodně zažít. Na místo dorážíme ve třech: Martin, Martina a já. Potkáváme zbytek a okukujem terén. Jako vždycky, i když už jsme hodně slyšeli, víme prd. Hlavně nevíme, jestli je potok dost širokej a zatáčky ne moc zatočený pro Pálavu. Na ni totiž jedou Martin s Martinou. Ptáme se kolemjdoucích jak je to tady s Pálavama a ti k naší radosti prozrazují, že Pálava je vůbec nejlepší živočich pro zdivočelou strouhu. Přesto mi tu celou dobu něco nesedí. Ten potok je zhruba tak velkej jak jsem si ho představoval, jenom těch lidí, kterých tu mělo podle vyprávění bejt hrozně moc je tu daleko víc. Jak se tam sakra všichni vejdou? No, nevejdou.
V Kanadě u obce Toronto leží jezero Ontario, z kterého vytéká řeka Sv. Vavřince. Toto ale není její příběh neboť v Čechách u vísky Vavřinec leží rybník Vavřinec, z něhož se line potok Sv. Vavřince (jsme jedna krev Slováci) a toto povídání patří právě jemu.
Jeden víkend v roce se stavidla rybníku popozvednou a z potoku je rozvodněný potok. Vodu ovšem neuvidíte, protože ta je celé dva dny překryta vrstvou vodáků. Jsou to takové dvě skupenství, které se občas trochu promíchají, ale většinou viskóznější horní vrstva lidí a lodí vesele kopíruje zvlnění tekutin pod sebou, takže si tvar hladiny můžete alespoň představovat.
To byl můj první dojem, po kterém zjišťuji, že ještě jsou tu kusy hladin volné a tak vyrazíme. Pálav je tu opravdu hodně. Jako všeho ostatního. Když už myslím, že jsem si na provoz zvyknul (před jakýmkoliv prudším vychýlením ze směru se vždy otáčím, jestli mě někdo nepředjíždí) pozoruji, jak 30 metrů přede mnou je koryto ucpáno menší Matyldou. Samozřejmě, že voda teče dál a jsou to vodáci kteří se začínají kumulovat při hladině. Nevím kdo to byl, ale zátku prorazil a průvod jede dál. Dobré bylo, že člověk jel tu vodu poprvý a nestaral se jak vypadají stupně před ním, jak vypadají jezy, prostě jel, koukal co to udělá z 10 kajakama vepředu a improvizoval. Ono by stejně ani nešlo zastavit, protože těžko se zapřete v korytě tak, aby jste vydrželi tlak 100 a více lodí od vás proti proudu. Jakmile sednete na vodu, stáváte se molekulou hmoty která jak už jednou jede tak nestaví. Mě tak napadá, že vůbec nevím proč to tady píšu. Vždyť vy taky víte o čem mluvím, vždyť jste tam snad taky všichni byli nebo ne? Nevěřím, že na Zemi žije víc lidí než co jsem potkal na Vavřinečáku. V každým případě už to asi lepší nebude. Člověk si zvykne to jo, ale aby si zvykla i voda a ta tu byla dřív.
P.S.: Fotky původně měli dokázat jak rušno bylo, ale nakonec pouze dokázaly jak blbě foťák ve tmě fotí.
V pondělí odpoledne jsem vyrazil dálkovým autobusem z Londýna do Salisbury. Cílem mé cesty byla především návštěva Stonehenge. Když jsem před sedmou hodinou večer vystoupil v Salisbury, tak jsem šel navštívit Tesco, kde jsem nakoupil jídlo na další cestu. Potom jsem začal procházet městským centrem. Začínalo se stmívat, ale centru Salisbury to vůbec neubíralo na kráse, naopak toto velmi staré město se zdálo být krásnější a nebýt aut, byl bych asi nabyl dojmu, že jsem se ocitl někde ve středověku. V informačním centru už měli zavřeno a tak jsem se vydal směrem ke katedrále.
V pondělí odpoledne jsem vyrazil dálkovým autobusem z Londýna do Salisbury. Cílem mé cesty byla především návštěva Stonehenge. Když jsem před sedmou hodinou večer vystoupil v Salisbury, tak jsem šel navštívit Tesco, kde jsem nakoupil jídlo na další cestu. Potom jsem začal procházet městským centrem. Začínalo se stmívat, ale centru Salisbury to vůbec neubíralo na kráse, naopak toto velmi staré město se zdálo být krásnější a nebýt aut, byl bych asi nabyl dojmu, že jsem se ocitl někde ve středověku. V informačním centru už měli zavřeno a tak jsem se vydal směrem ke katedrále.
Katedrála se právě opravovala, ale byla opravdu obrovská. Její průčelí je ozdobeno desítkami postav, snad králů a královen. Trochu mě překvapila plechová střecha, ale to je asi jedním z důvodů rekonstrukce. Moc fotek jsem neudělal, protože jsem neměl svoji oblíbenou 400 Konicu a tak by to bylo spíše plýtvání filmem. Ve městě se spát nedalo, protože tu nebyl žádný hostel a B&B bylo dost drahé. Bylo pěkně a tak jsem se vydal směrem k zřícenině Old Sarun.
Old Sarun v noci vypadal jako nějaký kopec. Prvního valu jsem si nestihnul všimnout. Kolem 2. valu byly pěkně posekané „greeny“ a tak jsem se rozhodl pro roh jednoho z nich, tam jsem se ubivakoval a strávil pěknou noc ve společnosti králíků, kterým jsem až tak moc nevadil. Ráno se na druhé straně louky začínali procházet lidi se psy a tak jsem se raději sbalil a odešel na stopa. Později jsem se dozvěděl, že v Anglii už jsou lidé na chudé cestovatele zvyklí a že jim to moc nevadí (spíše jsou překvapení, že se dá takhle spát). Akorát v Londýně v parcích může člověk po uzavření parku dostat až 500 Liber pokuty.
Stopování se mi moc nedařilo, proto jsem se rozhodl jet autobusem do Amebury. Cesta byla asi 7 mil dlouhá a tak jsem nepředpokládal cenu přes 2 Libry. Po této zkušenosti jsem už jenom stopoval. Navíc jsem v infocentru v Amebury zjistil, že travelcard stojí 5 liber… V infocentru jsem také získal info o další cestě a plánek Amebury. Podle plánku jsem úspěšně došel až k Woodhenge – místu, kde dříve stával dřevěný kruh – předchůdce Stonehenge. Dnes jsou místo kamenů betonové patníky, ale i přesto lze získat přesnou představu o prehistorických kalendářích.
Cesta ke Stonehenge byla dost krutá. Z centra Amebury vede k Stonhenge „footpath“, ale já jsem zvolil nejkratší cestu a šlapal jsem 3 km po čtyřproudovce. Poslední kilometr jsem se napojil na „footpath“, která vytvořila chodník vedle silnice. Když jsem vylezl na kopec a uviděl před sebou Stonehenge, připadal mi jako kupa kamenů na poli. Navíc nestál na louce, jako na většině fotografií, ale mezi silnicemi. Jak jsem se postupně přibližoval, získávala kupa nějaký tvar, ale oproti fotografiím byl trochu „malý“. Kameny samy o sobě byly obrovské, ale nějak namačkané k sobě. Když jsem přišel blíž, uviděl jsem to, před čím mě všichni varovali. Kolem Stonehenge je natažený plot a na druhé straně silnice je pokladna a podchodem se člověk dostane za plot, ale tam se může projít jen po vymezeném okruhu (provázky jako u nás na zámcích). Vybavuje se mi stařenka o hůlce, která s napětím poslouchala „utržené sluchátko“ s výkladem a pomalinku se belhala po okruhu. Každou chvíli sem dorazil autobus a vyrojila se nová masa návštěvníků. No viděl jsem Stonehenge, poobědval jsem a raději se vydal dál.
Moje další cesta vedla přes vojenský prostor směrem k Avebury. Myslel jsem, že těch pár mil pojedu jedním stopem, ale opak byl pravdou, skoro v každé vesničce jsem stál. Okolo cesty byla skoro normální pole, ale u každé odbočky byl vyvěšen červený prapor a stála strážní věž. Vrcholem byla křižovatka se značkou „pozor tanky“. Konečně jsem se dostal do Devizes. Pán, který mě vezl, měl dobrou náladu a tak mě vyložil až za městem na okruhu, kde jsem za okamžik pokračoval s nějakou slečnou. Ta mně cestou ukázala umělý pahorek Sainsbury hill, vyložila uprostřed Avebury a popřála příjemnou procházku.
Avebury předčilo všechna moje očekávaání. Obrovský kamenný kruh, uprostřed kterého je postavená stará hospoda s doškovou střechou, pár statků a kostelík. Člověk se může libovolně procházet po valech a mezi kameny, no prostě paráda. Avebury je trochu starší než Stonehenge (asi o 2000 let) a vede z něj kamenná řada směrem k The Sanctuary. Procházel jsem se po valu i mezi kameny a fotil, některé kameny z určitého úhlu připomínají obličeje, postavy, nebo zvířata. Protože začalo pršet a nechtělo se mi strávit noc v dešti, tak jsem The Sanctuary už nehledal a začal stopovat. Za pár minut už mě další slečna, nebo mladá paní vzala do Marloborough.
V Marloborough jsem se rozhodl navštívit jednoho z „bílých koní“, kterých je v okolí 6 nebo 7. Nejznámější z nich je Uffington White Horse, ale k němu bych si musel dost zajet. V informačním centru mi paní řekla, že kůň je bohužel v College’s Garden a dál jsem jí moc nerozuměl. Říkala něco o gentlemanovi, pochopil jsem, že myslí svého kolegu, který něco vysvětloval. Potom mně řekl, že cestu ke koni právě vysvětlil holce a klukovi, kteří mě vzali s sebou. Byli to studenti z Holandska a vyptávali se mě na politické a ekonomické dění u nás doma. No moc jsem jim toho nevysvětlil, ale ke koni jsem se dostali. Přišli jsme k hlavě zeshora, takže jsme si koně museli trochu domýšlet – z letadla ale určitě vypadá pěkně. Vrátili jsme se do města, rozloučili a já jsem pokračoval stopem do Londýna. Cesta šla vcelku dobře, akorát jsem skončil na předměstí ve čtvrti Slaugh a tak jsem se do centra svezl na jakousi travelcard za 5 liber nejdřív vlakem a potom klasicky „tubou“. A tím moje cesta za kameny skončila.
Jaro je tu! Jaro je tu! Volalo nebe oblečené do barvy sváteční nebeské modře. Jaro je tu! Volalo smějící se slunce a svoje skvrny tentokrát skrylo za vrstvu pečlivě naneseného zlatého make upu . Jaro je tu! volali ptáčci, co letěli napřed nebo se jen překoukli v africkém kalendáři. Jaro je tu! Odvážně volaly odvážně oblečené slečny odvážně zavěšené do svých odvážných svalovců. Jaro je tu! Volal zubící se bezdomovec zvesela, když si labužnicky balil cigaretu do novinového papíru. Jaro je tu! Volaly odpadky na ulici a ve světle slunečních paprsků dnes vypadaly jaksi svátečně a uklizeně. Jaro je tu! Volaly moje smutné sáňky a jen nerady se uklízely do temného kouta sklepa. Jaro je tu! Volalo všechno svorně.
Jaro je tu! Jaro je tu! Volalo nebe oblečené do barvy sváteční nebeské modře. Jaro je tu! Volalo smějící se slunce a svoje skvrny tentokrát skrylo za vrstvu pečlivě naneseného zlatého make upu. Jaro je tu! volali ptáčci, co letěli napřed nebo se jen překoukli v africkém kalendáři. Jaro je tu! Odvážně volaly odvážně oblečené slečny odvážně zavěšené do svých odvážných svalovců. Jaro je tu! Volal zubící se bezdomovec zvesela, když si labužnicky balil cigaretu do novinového papíru. Jaro je tu! Volaly odpadky na ulici a ve světle slunečních paprsků dnes vypadaly jaksi svátečně a uklizeně. Jaro je tu! Volaly moje smutné sáňky a jen nerady se uklízely do temného kouta sklepa. Jaro je tu! Volalo všechno svorně.
A já volám čím dřív jaro, tím dřív léto. Třeba letos přijde už v dubnu. Sláva všem urychlovačům života! Sláva výkonným hliníkovým šestiválcům o objemu 3,5 litrů a mobilním telefonům čtvrté generace! A taky sláva globálnímu oteplování Země, protože to by to léto mohlo vydržet až do listopadu! Doufám, že si to ministerstvo školství včas uvědomí a letní prázdniny budou skutečně celé léto…
Dřív než člověk vyrazí za nějakým dobrodružstvím, je vždycky dobré opatřit si co nejvíce užitečných informací dopředu. Často nám to ušetří spoustu peněz za nesprávně koupené jízdenky (nebo koupené sice správně, ale do míst, kam normální smrtelníci chodí pěšky a tudíž zadarmíko), kopy minut strávených v zaprděných informačních centrech, milimetrů z podrážek na botách (a vosku na skluznicích v zimních měsících), šampónu a zubní pasty (platí pro ty, kdo mají dlouhé zuby a touhu po zářivě bílých vlasech a navíc extrémně vyvinutý smysl pro osobní hygienu), nervů a nervíků (prý pokaždé, když řekneme TO KDYBYCH VĚDĚL… dostává přes milión nervových buněk v mozku malý záchvat) a zároveň to sníží šance, že mineme něco fakt moc dobrého (nebo že nemineme něco fakt moc špatného).
Dřív než člověk vyrazí za nějakým dobrodružstvím, je vždycky dobré opatřit si co nejvíce užitečných informací dopředu. Často nám to ušetří spoustu peněz za nesprávně koupené jízdenky (nebo koupené sice správně, ale do míst, kam normální smrtelníci chodí pěšky a tudíž zadarmíko), kopy minut strávených v zaprděných informačních centrech, milimetrů z podrážek na botách (a vosku na skluznicích v zimních měsících), šampónu a zubní pasty (platí pro ty, kdo mají dlouhé zuby a touhu po zářivě bílých vlasech a navíc extrémně vyvinutý smysl pro osobní hygienu), nervů a nervíků (prý pokaždé, když řekneme TO KDYBYCH VĚDĚL… dostává přes milión nervových buněk v mozku malý záchvat) a zároveň to sníží šance, že mineme něco fakt moc dobrého (nebo že nemineme něco fakt moc špatného).
Taky jsem před cestou důkladně vytahal rozumy z kamaráda a tak jsem věděl, že z města A je nejlépe jet autobusem do vesnice B (asi 20 km do kopce) a odtud pěšky na vrchol C, což byl cíl naší výpravy. Cesta zpět, plánovaná na další den, byla obdobná, jenom v obráceném sledu (nejdříve pěšky a potom autobusem a ne do kopce, ale z kopce).
Malinko nás překvapilo, že z bodu B do bodu C to podle mapy vycházelo asi na 35 km. Kdybych svého kamaráda neznal, řekl bych, že musí být abnormálně fyzicky zdatný nebo tak trochu baron Prášil. Vždyť to byla řádná dálka do řádného kopce (v řádném teplu a s řádně těžkými batohy). Já ho však znal velice dobře a věděl jsem, že se v mládí často koupal v Bobří řece (takže mi nekecal), ale teď už se, podobně jako já, koupe jen při maškarním nebo v dobře vycpaném neoprénu. Usoudil jsem tedy, že mapa musí zkreslovat. JDEME, zavelel jsem naší dvoučlenné skupině v bodě B. Vše jsme absolvovali přesně podle plánu, jenom zpět do výchozího bodu A jsme se dostali o jeden den poději a naprosto vyřízení (což pro mě mělo o něco později malou nepříjemnou dohru). Celou cestu jsem si kladl nepříjemnou otázku: jak on to sakra mohl zvládnout a proč já ne? Byl jsem rozhodnut, že až se vrátím, kamarádovi začnu vykat, požádám ho o podpis na svou podprsenku, budu mu mýt mu nohy a posílat květiny. Jo, a nechám si vytetovat jeho jméno na svůj hrudní košíček (hned pod Arnolda a Silvestra)…
Víte, taky je velice dobré, když už ty užitečné informace máte (a jste si vědomi toho, že nemáte zas až tak spolehlivou paměť), někam si je zapsat. Pak bychom autobusem jeli až do osady D, od vrcholu C vzdálené pouhých 10 (slovy DESET!!!) kilometrů. Přesně jako můj dobrý a velice chytrý kamarád.
Při cestách po Skotsku jsem v několika městských infocentrech nalezl prospekt, který nesl název Walk with Ghost. I při svých velice chatrných jazykových znalostech jsem pochopil, že jeho obsahem je popis míst ve městě (městečku), kde se odehrála nějaká tajemná událost, k níž se vztahuje pověst.
Při cestách po Skotsku jsem v několika městských infocentrech nalezl prospekt, který nesl název Walk with Ghost. I při svých velice chatrných jazykových znalostech jsem pochopil, že jeho obsahem je popis míst ve městě (městečku), kde se odehrála nějaká tajemná událost, k níž se vztahuje pověst.
Při návštěvě Stirlingu mi počasí moc nepřálo a při cestě od „dálnice“ jsem zvlhnul trochu více, než bych si přál. Navíc jsem chtěl navštívit místní hrad, který už byl zavřený, a tak jsem přenocoval v „Backpackers“ hostelu (nějak jsem vyměkl). Když se počasí trochu srovnalo, vyrazil jsem do ulic. Stejný nápad dostalo i spoustu převážně mladých lidí, kteří se však spíše přemísťovali z „pubu“ do „pubu“. Já jsem chodil nočními mokrými ulicemi a fotil…
Když jsem přicházel k bráně starého vězení (Old Town Jail), uslyšel jsem ze dvora podivný hlasitý rozhovor, jenž místy přecházel v křik. Po zahlédnutí cedule Walk with the Ghost (další nápis byl tuším 3,50 L) jsem pochopil, že se jedná o noční procházku, při které průvodci lidem vyprávějí (čí spíše hrají) jednotlivé pověsti. Chvíli jsem se díval a poslouchal, ale téměř ničemu jsem nerozuměl (šlo ovšem o slušný herecký výkon). Zanedlouho jsem se potkal s dalším účastníkem tohoto představení na jednom z místních hřbitovů, ze kterého jsem fotil nasvícené budovy. Kluk ve věku kolem třinácti let v kostýmu z minulého století si nesl rakev připevněnou na zádech a s úsměvem mě zdravil, jako by se nic nedělo.
Na tuto noc „duchů“ jsem si přivezl i zvláštní památku. Po vyvolání fotek jsem našel na jedné z nich zvláštní efekt – fotka byla celá do červena. Asi práce nějakého místního ducha…
Každý asi ví, jaká sranda je, když člověk každý večer hledá místo na spaní. Uprostřed divoké a nespoutané přírody je to celkem jednoduché. Lehne se a leží (dobře, taky to nejde úplně všude). Horší to začne být, jakmile si člověk užije dost divočiny a rozhodne se obdivovat cenné výtvory lidské jako jsou třeba skvostné budovy, starobylé hrady, úchvatné ocelárny a koksovny, dálniční nadjezdy a podjezdy, výjezdy a sjezdy, příjezdy, nájezdy, objezdy, zájezdy, průjezdy a projezdy.
Každý asi ví, jaká sranda je, když člověk každý večer hledá místo na spaní. Uprostřed divoké a nespoutané přírody je to celkem jednoduché. Lehne se a leží (dobře, taky to nejde úplně všude). Horší to začne být, jakmile si člověk užije dost divočiny a rozhodne se obdivovat cenné výtvory lidské jako jsou třeba skvostné budovy, starobylé hrady, úchvatné ocelárny a koksovny, dálniční nadjezdy a podjezdy, výjezdy a sjezdy, příjezdy, nájezdy, objezdy, zájezdy, průjezdy a projezdy. Hledat nějaké příjemné a měkoučké místečko uprostřed nepříliš příjemné příměstské čtvrti, za tmy, unaven a hladový, je už celkem dobrodružství. Když jsme se vraceli z oné klidné přírody na severu Skotska, zvolili jsme cestu tak, aby protínala alespoň nějaké zajímavé výše zmíněné výtvory lidské. Každý den končil tak, že jsme s kamarádkou Petrou procházeli po podivných ulicích podivných čtvrtí podivných měst (v noci je všechno neznámé a cizí poněkud podivné) a i několik hodin hledali to příjemné a měkoučké místečko na spaní. Vždycky se něco našlo. Někdy to bylo více komfortní (golfové hřiště v St. Andrews), někdy méně (pole za jedním supermarketem), ale pokaždé jsme spali dobře a dlouho. Jeden nocleh jsme měli jistý. Ke konci jsem dokonce i já měl těchto večerních vzrůš docela dost a těšil jsem se, jak strávíme noc u kamaráda v Londýně. Znáte to, Londýn je velké město s poměrně slušně vyvinutým podsvětím, pořád tam prší a každý park je tam oplocený nebo nechutně přehledný. Zkrátka neměl jsem vůbec náladu hledat místo na spaní v tom Loonydýně a už vůbec ne moje sice neuvěřitelně statečná (tou dobou však hrozně unavená) Petra. Taky jsme se moc těšili na sprchu. Teplou. A tak jsme se toulali po městě, obdivovali památky a žili v přesvědčení, že nocleh je jistý. Jediná naplánovaná věc celého výletu (dokonce i jízdenky na autobus do Prahy jsme kupovali až těsně před odjezdem) a prostě a jednoduše nevyšla. V osm večer jsme se po telefonu dověděli, že nemáme kde spát. No co vám mám povídat, smáli jsme se, až jsme se za břicha popadali.
P.S. Docela dobrý a zatím nehlídaný (zvládli jsme to i se stanem) je nový park u Dómu na poloostrově Greenwich.
Je léto čas výletů ať školních nebo i t ěch rodinných. A nejezdí se jenom k rybníkům, ale také na hrady a zámky. V dnešní době se stále častěji setkáváme buď přímo v prostorách hradu nebo pod ním se sokolníky…
Je léto čas výletů ať školních nebo i těch rodinných. A nejezdí se jenom k rybníkům, ale také na hrady a zámky. V dnešní době se stále častěji setkáváme buď přímo v prostorách hradu nebo pod ním se sokolníky. Dnes se tomu říká komerční sokolnictví a v rámci uceleného programu se divák dozví nejen o životě dravých ptáků, ale má je možnost zhlédnout zblízka i když některé vzácné druhy u nás sotva zahlédne. Součástí programu jsou pochopitelně i ukázky letu a lovu dravých ptáků.
V oboře známého Žlebského zámku je vybudován areál, který je přímo určen k této činnosti. Je ve velice pěkném místě obory, malý, ale k této činnosti dostačující. Ptáci mají vybudovaná pěkná stanoviště, která umožňují divákům přiblížit se a prohlédnout si dravce celkem zblízka, ale přitom každý pták si může vybrat z několika možných „špalků“ ať již na sluníčku nebo ve stínu či kryt před deštěm.. V areálu je několik velkých voliér, kde jsme viděli výra velkého, kalouse ušatého a jiné druhy sov, které se pro sokolnictví téměř nepoužívají. Místo pro asi 300 diváků je přímo u plochy na létání. Okolo ní je umístěno i několik naučných skříněk a tabulí. Celý areál působí příjemným dojmem a nepřepadl mi zde onen pocit „cirkusu“.
Mimo to je možno dvakrát denně shlédnout bílé jeleny při krmení v oboře, která těsně sousedí s areálem. Provoz je zde celé léto a vstupné na program cca 45 minut je 25 Kč pro dospělého a 20 Kč pro dítě.
Jerušalajim – Místo Míru pro Židy, El Kuds – Svatým pro Araby. Třicet šest válek postihlo Místo míru a více než dvanáctkrát bylo Místo míru zbořeno, aby vždy vyvstalo ještě nádhernější a takové je i dnes…
Jerušalajim – Místo Míru pro Židy, El Kuds – Svatým pro Araby. Třicet šest válek postihlo Místo míru a více než dvanáctkrát bylo Místo míru zbořeno, aby vždy vyvstalo ještě nádhernější a takové je i dnes. Město ve kterém král Melchizedek přivítal Abraháma, město Davidovo, dobyté babylónským vládcem Nabuchdnezzerem. Je postaven druhý Templ. Přichází Řekové a helenizace života, po nich Římané pokračují ve výstavbě. Herodes se stává králem židovským. Za římského prokurátora Agrippy I. je postavena Západní zeď (Zeď nářků). Za Tita bylo v 70. roce město rozbořeno a stává se křesťanským. Je dobyto Peršany, po nich Araby a stává se svatým místem islámu, s mešitami El-Aqsa a Omarovou. Město dobyli křižáci, aby zakrátko museli opět město vydat do rukou islámu. Jsou postaveny hradby kolem celého města, které se zachovaly dodnes.
Navzdory všem válkám, zabíjení a vypovídání, Židé se ve všech dobách znovu a znovu do Jeruzaléma vraceli. Žádné příkoří nebylo tak velké a silné, jako vůle vrátit se do Jeruzaléma – Místa Míru.
Můj milý příteli, má cesta do Jeruzaléma nebyla jen cestou za poznáním, cestou po stopách oněch kultur, které vytvořily dějiny této země a zanechaly v ní své stopy. Byla to cesta mého návratu do země mých dávných předků.
Nevím, ze kterého kmene pocházeli, jakými cestami se ubírali, když museli tuto zemi opustit. Zda to byli Aškenazi či Sephardi, zda přišli ze Španěl či z východu. Jaký byl jejich vzestup a pád, kolika pogromy byli postiženi, kolikrát se museli vykoupit, aby přežili, jaká ponížení vytrpěli, aniž by jim mohli uniknout. Nezjistím, zda léta pronásledování byla vyvážena roky klidu. Vím pramálo a tak mi nakonec zbývá jediné vědomí, končící v onom hrozném slově HOLOCAUST.
Můj milý příteli, tyto řádky nejsou ale smutnou zpovědí. Co se stalo nelze pozměnit, mé myšlenky se ubírají vpřed a snažím se nesměle a neuměle je zachytit.
A tak mě přivítal Jeruzalém. Splnilo se mi uvidět Místo Míru. Kdo ví, kolika generacím mých předků, snad stovkám, snad tisícům se přání navštívit tuto zem a Západní zeď (nářků) nesplnilo. Odešli před mnoha sty léty, putovali, někde přijati a opět vyhnáni a nesli sebou nesplněný sen.
Tyto úvahy mne doprovázely při cestě úzkými uličkami starého města sevřeného hradbami. Od Jafské brány a nedaleké citadely krále Davida, arménskou čtvrtí s nespočtem krámků. Do židovské čtvrti ke Zdi nářků. Zdálo se mi, že s sebou nesu poselství všech těch, kterým nebylo dopřáno zde stanout, opřít se čelem a dlaní pravé ruky o balvan zdi, která jediná zůstala ze zničeného třetího Templu. Měl jsem pocit, že jsem došel k jednomu z cílů životní pouti a dotykem s kamenem předal ona poselství těch, kterým nebylo dopřáno.
Zde není kam spěchat, nelze pokračovat, přede mnou stojí zeď z kvádrů, které sem dávno zasadily ruce věrných věřících. Kdo ví, proč i Jahve od nich tolikrát odvrátil svou tvář.
Nestojím a nepřemítám zde sám. Muži přichází a odchází. Ti v černých kaftanech , s plstěnými klobouky a dlouhými, zatočenými pejzy, které jim visí podél uší, prodlévají nejdéle. Nevnímají své okolí, s knihou v ruce se kolébají, někteří tiše, někteří hlasitě předčítají hebrejské texty, snad modlitby, kterým nerozumím. Věří v Jehovu a modlí se, aby přišel Mesiáš a znova ustanovil židovský stát. Ten současný, dle nich, není ten pravý, ten neuznávají, neplatí mu daně a neslouží v armádě. Jejich víra je neotřesitelná, náboženství přesně určuje jejich způsob života i černou barvu oděvu. Pozoruji je o šabatu, stojí v hloučcích a hlasitě prozpěvují společné modlitby.
Milý příteli, je to podivné dojít k cíli cesty, kde nečeká žádné ulehčení. Napsal jsem, že jsem předal poselství, ničeho jsem se ale nezbavil. Pozoruji černě oděné chsisty čtoucí si talmud a cítím nejistotu, která mne stále provází. Kořeny vedoucí k víře zůstávají přeťaty, vím, že jsem u „zdi“ pouhým hostem.
Stojím rukou opřen o „zeď“ a za mými zády je město, ve kterém stále soupeří různá vyznání, nahoře stojí mešita, jejíž zlatá kopule je jednou z dominant města. Jakkoli jsou tyto stavby z kamene, vyzařují myšlenky navzájem nesmiřitelné až k smrti. Stojím u „zdi“, u jednoho cíle mé dlouhé cesty a vím, že má cesta není u konce, že budu nadále tápat a stále se ptát, kde je pravda, je-li vůbec jen jedna pravda.
Můj milý příteli, i tato cesta mi připomněla, že jsem poznal mnohé radosti i smutky. Radosti byly mnohé a bohaté, překrývaly mé zádumčivosti a přece, každý z těch několika málo smutků a pochybností je ostnem, který vždy proráží napovrch. A přece i tyto smutky jsou bohatstvím života.
Tentokrát jsem Tě, milý, mladý příteli odsoudil pouze naslouchat. Děkuji Ti, že jsi byl trpělivý a měl pro starého muže pochopení. Slibuji, že se příště polepším
