Někdy brzo na jaře jsem já a Radek začali přemýšlet o nějaké další společné cestě a rozhodli se tentokrát jet trochu dál a přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Turecko a Írán se dostat do Pákistánu. Tam jsme chtěli samozřejmě především do hor Hindukúše a Karákoramu. Nejtěžší bylo samozřejmě vydělat peníze, jelikož rozpočet se pohyboval něco kolem 20 000 Kč na 2 měsíce, ale zdařilo se.V červnu jsme obdrželi pákistánské a díky němu pak i íránské tranzitní vízum, koupili lístek na bus Praha – Istanbul za 2 300 Kč a čekali na odjezd.

27.6. – odjezd z Dobřichovic vlakem, přesun na aut.n. Florenc a zvídavé čekání na to, čím pojedeme. Batohy mají něco kolem 30 kg, takže i tenhle přesun dal zabrat. Odjíždíme přesně v 17:00 starším Mercedesem patřícím turecké společnosti Parlak Turizm. Cesta do Brna 2:10 hodiny i přes zácpu v Praze!! (řidiči 2 Turci a Bulhar…) V Brně přistoupilo pár lidí, celkem nás jede 20. Opouštíme ČR na dálničním přechodu Lanžhot a míříme na Bratislavu.

28.6. – jedem skrz Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko. Na každých hranicích řidiči dávají bakšiš celníkům, aby nás „rychle“ pustili dál. Krásné rumunské a bulharské hory.

29.6. – po půlnoci příjezd na turecké hranice, několik kontrol pasů, nakonec kontrola batohů. Hádejte který jediný si celníci vybrali na kontrolu? Samozřejmě ten Radkův… Když vypadli z pod víka boty, polívky a hajzl papír, vzdali to.

V 7:00 příjezd autobusu na nádraží (otogar) do Istanbulu, kde si necháváme batohy v Parlaku. Měníme pár $ a jedem metrem do čtvrti Aksaray, kde nacházíme ulici Fethibej Caddesi, kde sháníme nejlevnější lístek do Teheránu. Nakonec kupujeme za 28 $ na 13:30 odpoledne a jedem pro batohy. Pak čekáme na odjezd. Odjezd někdy odpoledne super-luxusním autobusem Volvo, z čehož jsme docela překvapeni.

30.6. – cesta busem, výhled na Ararat = blíží se hranice s Íránem. Předjíždíme několika set metrovou frontu jiných autobusů a vysedáme rovnou před celnicí. Ujímá se nás pan Ali Valizaden. Provádí nás jako první a za 3 hodiny jsou formality za námi. Ali nás zve na čaj. Přejíždíme do města Mako, kde je u hotelu zastávka na večeři. Pan Ali za nás mění dolary v pro cizince fantastickém kursu 1 $ = 8 250 IR. Pak nás ten dobrák zve ještě na večeři, v noci se ale loučíme, vystupuje v Tabrízu.

1.7. – dopoledne příjezd na West Terminal v Teheránu. Cesta přes celý Teherán na East Terminal zvládnuta díky pomoci několika místních a především mladíka, uprchlíka z Afghánistánu, který mluvil velmi dobře anglicky. Jedem poté asi 2 a půl hodiny do vesnice Pulur. Odtamtud ještě taxi (30 000 IR) do vesnice Reine a ještě kousek dál, kde začíná trek na nejvyšší horu Íránu a pohoří Elborz, Mt. Damávand 5 601 m.n.m. Vyrážíme nahoru, pak nemůžeme najít vodu. Ujímají se nás pastevci, že můžeme přespat u nich, ale pak chtěj prachy. Nasrat! Bereme batohy a jdeme nad jejich usedlosti, kde nacházíme vodu a vaříme večeři, špagety. Spíme pod širákem.

2.7. – po dojezdu špaget z včerejška vyrážíme do hory. 30 kg těžké batohy nás přibíjejí k zemi, navíc nejdeme po žádné cestě, ale kolmo do stráně. Po 3 hodinách začíná Radka bolet hlava. Po 5 hodinách nacházíme cestu. Po ní dorážíme do základního tábora pod horou ve výšce přes 4 000 m.n.m. Z tábora právě odchází 2 kluci z USA (!!) se svým íránským průvodcem. Radka bolí hlava jako prase. Děláme čínu, tlačíme jí do sebe a jdeme v 18 h spát. Ve 21 h se Radek budí, nemůže moc dýchat, bolí ho hlava ještě víc. Horská nemoc, musíme dolů. Beru vodu,pomáhám Radkovi sbalit a jdeme dolu. Spíme pod širákem na louce o několik set výškových metrů níže.

3.7. – ráno nás budí stádo s nějakým pastevcem, Radkovi je furt blbě, musíme rychle dolu. Sešli jsme na cestu, stopli auto do Reine a odtamtud za 20 000 IR do Puluru, kde čekáme na bus do Teheránu. V autobuse sedím mezi řidičem a jeho poskokem, který do mě furt něco hučej. V Teheránu jedeme českým trolejbusem Škoda a busem Ikarus na náměstí Imáma Chomejního, kde sháníme hotel. Spíme v hotelu Farvardin za 45 000 IR dohromady. Vaříme na pokoji guláš a polívku na VARu. Dáváme sprchu a jdeme spát.

4.7. – vstáváme v 7, vaříme blondýny a razíme do centra. Dnes nám končí íránská víza, tak je musíme prodloužit na „šahrbání“ (oddělení cizinecké policie). Jedeme metrem na Azadi St. Metro krásné, úplně nové, ale interval v 8:30 ráno půl hodiny! Na Azadi sice nějaká policie je, ale cizinecká jinde. Jedem tam radši taxíkem za 15 000 IR. Konečně trefa, ale pak problémy. Fízlové jsou tam idioti. Furt pruděj, jak máme stát ve frontě, mě jednou dokonce vyhodili až na ulici. Vyplňování papíru taky problém, vždy něco chybí, ale nikdo neumí slovo anglicky. Nakonec nás posílají zaplatit nějaký směšný poplatek do Melli Bank of Iran… Když ji najdeme, zachraňuje nás Angličan se svojí ženou (Íránkou), která za nás vyplní platební příkaz v perštině. Takže všechno OK, odevzdáváme všechno potřebné u okýnka a úředník říká, že víza budeme mít „tomorrow at twelve“. Okamžitě protestujeme a říkáme, že zítra už tu nebudeme, že jedem pryč do Zahedánu a nakonec ho ukecáme. Můžeme přijít za hodinu. Už s vízem jedeme na South Terminal, což byl docela horor. No nakonec jsme se tam dostali, ale zabralo to dost času a několikrát se ocitli na stejném místě. Dorazili jsme tam v 15:00 a hned sehnali lístek do Zahedánu za 36 600 IR (bus bez klimatizace). Dost dobrá cena za 1 555 km jízdy. Pak jedeme, vedro jak v prdeli, večer „slavíme“ mé narozeniny čajem v knajpě.

5.7. – silnice vede nekonečnou pouští Lút, už se těšíme až vypadneme. Autobus, tak 30 let starý Mercedes, zvládnul tu cestu za neuvěřitelných 20 hodin. V Zahedánu jsme ve 13:00, na hranice s Pákistánem je to ještě asi 100 km. Měl by tam jezdit nějaký autobus, ale žádný jsme neobjevili. Navíc na hranici v 16:00 zavírají, tak bereme taxi za 60 000 IR. Jedeme pouští rychlostí 150 km/h v terénní Toyotě a za hodinu jsme tam. Na hranici ani noha, z Íránu vycházíme během 2 minut. Na pákistánské půdě se hned vyřítí banda veksláků a chtěj changovat. Naše pasy si vzal nějaký úředník a my museli čekat, až přijde nějaký šéf. Měníme 20 $ a dostáváme 1 000 rupií. Pak hned přijde dědula a prodává nám lístek do Quetty za 250 rupek/1 os. Dostáváme štempl s razítkem vstupu a jdeme k busu. Batohy jdou na střechu a my dovnitř, kde jsme v šoku z našich míst. Nejhorší v celým tom krámu, předposlední řada. Lezem tam jak do tanku a nevěříme, že to těch 16 hodin přežijeme. Z trvalé invalidity nás vysvobozují 2 Pákistánci za námi, kteří donutili ty 2 před námi, aby si sklopili sedadla. Cestující se dělí do 3 skupin: pašeráci, převaděči a lidi snažící se utéci do Evropy. Pozdě večer dáváme jídlo v motorestu a zbytek cesty do rána nemá smysl popisovat, kdo nezažil, neuvěří a nepochopí.

6.7. – v osm zničeni vysedáme v Quettě a ujímá se nás jeden chlápek. Seženeme pár věcí, který potřebujeme a pak nám pomůže koupit lístek na bus do Peshawaru. Sice to je přes zakázaná území paštunských kmenů podél afghánských hranic a cizinci tam nesmí, ale on nás přesvědčil,že to projde. Lístek stál 450 rupií, takže kromě času jsme ušetřili i peníze. Autobusem vyrážíme asi v 11 dopoledne. Myslíme si, že pojedeme celou cestu skrz hory a bude chládek. Ha, ha !!! Je to ještě horší, než minulou noc. 3 litry vody vypíjíme během několika desítek minut a tak poprvé zkoušíme tablety na úpravu vody. Dle charakteristické chuti a vůni tuto vodu pojmenováváme Podolí. Cesta je dost hrozná, občas chybí úplně,ale jelikož autobus je na to uzpůsoben (podvozek snad metr nad zemí), vůbec mu to nevadí. Večer nás vojáci nahání do konvoje a jedou s námi. Prý se tu přepadá… Já pak nepochopitelně usínám, Radek nezamhouřil oka.

7.7. – na radu Pákistánce, který nám kupoval lístek, vystupujeme pár desítek km pře Peshawarem ve vesnici Darah. Tam se na koleně vyrábí padělky všech známých zbraní špičkové kvality. Kalašnikov koupí člověk za 4 000 rupií=asi 3 000 Kč. Na ulici se normálně střílí, ale lidi docela v pohodě. Po prohlídce jedem místním busem do Peshawaru, cestují s námi i 3 asi 100 kg vážící sudy se substrátem na výrobu hašiše… Těsně před policejním check-pointem, kdy se vracíme na území pod pákistánskou kontrolou je vyndávají a v noci se budou snažit to dostat do Pákistánu. Každou noc se tu střílí.

pokračování příště..