Mezi agenty hotelů, útočícími na naše smysly tentokrát uprostřed vysokohorského letoviska Gilgitu, chyběl snad jen zástupce „Medina Guesthouse“. Medina totiž reklamu nepotřebuje. Získala si srdce zahraničních turistů přinejmenším od chvíle, kdy dvě Novozélanďanky zasvětily personál do tajů evropské kuchyně, a od té doby se kolem bombastické večeře o několika chodech podávané večer co večer pod hvězdnatým nebem lze zaposlouchat do několika světových jazyků: vedle angličtiny a němčiny tu pochopitelně nemohla chybět ani japonština a – nevěříme vlastním uším ani čeština.
Rubriky
Hele student!
Po velmi náročné a (jako obvykle) vyčerpávající přednášce odpočíváme na chodbě. Chodba je to široká, velmi, velmi frekventovaná a moc pěkně (a už dlouho) vyzdobená. My sedíme na lavičce a klábosíme (převážně nadáváme na rozvrh, který nám drze určil školu na celé a nechutně dlouhé tři (slovy 3) dny). Kolem nás chodí spousta studentů (a to různého, někdy i divokého vzezření), inženýrů, docentů, profesorů a jiných vědeckých pracovníků (a to různého, někdy i divokého vzezření)a spolu s jejich šoupáním bot, hovorem a smíchem (těch několika šťastných jedinců) tvoří obvyklou a pod kůži již zalezlou a zabydlenou kulisu. Když tu se najednou udělalo takové ticho, že by v hrobě bylo slyšet špendlík na zem spadnout…
Kouzelný dědeček
Bylo jedno srpnové ráno a právě jsme se probudili na vrcholu Furkapassu v nadmořské výšce 2436 m, kde jsme po včerejším zdolání tohoto sedla rozbalili náš stan. Byli jsme docela utahaní, a tak se nám nechtělo nikomu balit věci ani připravovat jídlo. V tu chvíli Luboš řekl následující: „Chtěl bych potkat kouzelného dědečka, mám hlad“…
Foťák potřetí
Začínám psát už třetí část svého seriálu o (ne)fotografování. Vystavuji
se nebezpečí, že seriál bude dlouhý jako Dallas, proto slibuji, že toho
časem nechám a začnu psát i o něčem jiném. Než mne něco (někdo) napadne,
napíšu ještě jeden článeček o svých fotografických dobrodružstvích…
Krab má bratra
Loni v listopadu jsem zapsal zážitky, které jsme měli s ruským benzinovým vařičem, kterému důvěrně říkáme Krab. S Krabem jsem se opravdu nenudili (viz článek), přesto (či možná právě proto) jsme se s kamarádem Honzou rozhodli koupit si vařič o nějakou generaci modernější…
Dobrodružství s fotoaparátem
Je zajímavé, že k fotografování není zapotřebí žádného zbrojního pasu.
Šílenec s fotoaparátem se podobá šílenci s puškou, chodí si tak po světě a střílí po čem vidí…
Čajový barbar
Mám rád čaj (když se to s množstvím nepřežene a já pak mohu usnout,
neležím a nepřevaluji se v posteli, není mi hrozné vedro, v hlavě mi
nehučí a nemusím počítat ty blbé ovce, které stejně nezabírají, neležím
jednu, dvě nebo dokonce tři hodiny a nemusím se děsit časné hodiny
vstávání), piji ho často a rád, ale nejsem žádný velký čajový znalec, spíš
co se čajování týče, někdo by mohl říct, že jsem úplný barbar, nebo
alespoň vůči (a snad jen) čajové kultuře naprostý ignorant.
Holiday World 2000
„Středoevropský veletrh cestovního ruchu“ pořádaný již podeváté agenturou Triumf jsem
navštívil v sobotu 12. 2. Chtěli jsme jet na odbornou část, která se konala ve čtvrtek a v pátek, ale nakonec jsem odjel sám. Součástí byl i pátý ročník výstavy Region World 2000,
kde se představovali české, moravské a slezské regiony. Co a jak tam bylo a nebylo si
přečtete v tomto článku…
Jak jsme vítali slunce
Věnováno všem roverům z družiny Rysů, kteří v srpnu 1995 pokořili horu Žalý (1015 m n.m.) bez použití kyslíkových přístrojů…
Jak jsem k fotoaparátu přišel
Doma ve skříni mám uloženou ruskou dvouokou zrcadlovku, která mi tam
věrně slouží již deset let. Má velmi dobré parametry, zejména co se
týče spotřeby benzínu, oleje a filmů. Onen přístroj trpí chronickou
frakturou pantíku a tudíž i světelnou netěsností. Když už chci sehnat
černé papíry, tak se to dá udělat i levněji, než shánět široký film,
točit kolečkama na všechny čtyři světové strany, honit okolní světlo do
malé krabičky a tahat s sebou bleskovou baterii…