Každý se bude jednou zodpovídat za radosti, které opomněl zažít

0
449

Nemohu odolati pokušení a nevrátit se k větě, kterou jsem uzavřel předchozí povídání, k větě z Talmudu : „Každý se bude jednou zodpovídat za radosti, které opomněl zažít.” Jaké tajemství je v těchto slovech skryto? Moudří rabíni znali vykládat smysl svatých písem. Dokázali se o skrytý smysl přít a výklad obhajovat. Nemohu ale zajet do Lublinu ani navštívit jiné haličské chasidy a poprosit je o pomoc. Svět chasidů zanikl, čas nelze otočit zpět a já se mohu pouze pokoušet přemítat, za jaké radosti, které jsem opomněl začít, se jednou budu zpovídat. Snad pochopím smysl těchto slov.

Můj mladý příteli, je to téma pro někoho, kdo jakoby stál před miskami vah. Na jednu má klást radosti prožité, na druhou ty opomenuté. Není pochybnosti, má prvá, levá miska vah překotně klesla dolů a pravá, ta druhá beznadějně nad ní zeje prázdnotou. Marně přemítám, jakou nezažitou radostí bych ji zatížil.

Život přinesl a přináší mnohé radosti. Denně je možné se radovat z drobností. Z radosti z přítomnosti partnera, s kterým se o radosti dělíme, z radosti z přečtené knížky, z procházky, z příjemné společnosti, z hudebního zážitku i z vlastních úspěchů.

Jak ale pojmenovat ty velké, převažující radosti? Není to nesnadné, pouhá dvě slova HORY a DÁLKY. To bylo co mne rozechvívalo, doteky rukou na skále, utajený strach ze strmých stěn, na jejich konci vrchol a odměnou pohled dále, než od úpatí skal a stěn. Tam obojí zatížilo vždy levou misku vah, stěna, hora a dálka. A velké dálky, odkrývající tajemství dávných dějů či přírodních majestátů krás. Žádnou lítostí nelze ředit již uzavřenou kapitolu skal. Naopak, na jejím konci je dík, že se ruce tolikrát skály dotýkaly.

Dálka je však kapitola nedopsaná, v těchto dnech začínám psát její další stránky. Opět bych rád zatížil, čím budu zatěžovat levou a pravou misku vah. O radostech chci rozhodovat sám a dnes se mi zdá, že jsou i jiné.

Můj mladý příteli, přistihl jsi mne a já si uvědomuji, že nás dělí desítky let a ani synové se neřídí radami otců. Přesto bych byl ale rád, potká-li Tě na Tvých cestách chvilka na místě, na kterém by se mělo postát a pohledět, abys nespěchal dále, ale podíval se ke vzdáleným horám a pocítil, jak zatěžuješ levou misku vah. Jaké budou tvé radosti zažité i ty, které jsi opomněl zažít, poznáš jednou sám. Bude záležet na Tvé volbě, kam se vychýlí miska vah.

Domnívám se, můj mladý příteli, že si ale ještě musíme cosi ujasnit. Pochopit větu z Talmudu, k tomu je ještě nutné určit, o jaké „opomenutí radosti” se jedná. Vyloučíme všechny drobné radosti, nebudeme uvažovat o těch, o které se zasloužili jiní, všechny tyto drobné radosti, které mnohdy mohou stačit k tomu, aby uspokojivě naplnily život normálního člověka. Radosti opominuté či neopomenuté, které má na mysli věta z Talmudu jsou, jak se domnívám, radostí mimořádnou. Jsou to radosti, o které je nutné se přičinit, vynaložit nemalé úsilí k jejich uskutečnění. Jsou to radosti vyžadující úsilí i oběti, nárokující čas i peníze. Překonání překážek je základem konečné radosti, která je odměnou.

Vzdáním se v půli cesty, podlehnutí z obavy nad nepřekonatelností obtíží, to je oním selháním, za které „Každý se bude jednou zodpovídat&”.

Můj mladý příteli, záleží na každém, jak vysoko a jak daleko své radosti umístí a co učiní pro to, aby po nich mohl vztáhnout ruku a nemusel se obávat, že „se bude jednou zodpovídat za radosti, které opomněl zažít”.

Mé dnešní povídání, můj příteli, nemá býti radou nebo ponaučením. Je to jen rozjímání nade mnou samotným, zda jsem vztáhl ruku po všech radostech, po kterých jsem v životě zatoužil. Zdá se mi, že mi bylo dopřáno mnohé, dokonce více než jsem kdy doufal. Ani dnes ale není počet těch velkých radostí konečný, uzavřený a doufám, že po dalších ještě rukou vztáhnu, za přispění osudu.

Buď zdráv.

Dne 21. března 1997

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno