Rubrika: Rubriky

Ale dost bylo pohádek, teď zase něco z tvrdého života výletníků. Jsem plachý a stydlivý hoch a normálně bych řekl, že jsem si chytil a přivezl pavoučka, ale chcete číst o dobrodružství, proto poodhalím trošku víc:

Je krásné ráno. Zatím. Jdu pro vodu. Už nevím jestli jsem šel pro ni, ocáknout nožky, umejt ešus nebo jen tak nevěřícně zírat na svůj odraz na její hladině. Důležité bylo, že jsem ji našel. Už zdálky na mě neúnavně mává prasátky slunečního svitu, možná abych zrychlil. Jenže já naopak zpomalím. Zvláštní zvuk načechral čistý horský vzduch. Že by bubny indiánských duchů? Ne, ne. Zní to spíš jako bych odněkud slyšel dusot koní. Ano, určitě, teď jsem si naprosto jistý: 4 páry těžkých nohou, osm koňských kopyt vibrují sedimenty stolové hory tak intenzivně, že i otrlým endemitním fytokulturám zvyklým na drsné podmínky Roraimy běhá mráz po lodyhách. A nejsou to jen silné půdní vzruchy, které jim kromě prokypřené půdy přinášejí i těžké křeče do konečků kořenů, ale i strach ze zvuku tak neznámého, tajemného, že i ozvěna ho nechce a vrací zpět. Rozhodně mi není do smíchu. Tanec barevných indiánských duchů kolem ohně co nepálí byl ten nejlegračnější, nejnestrašidelnější výjev, který jsem si s tímto zvukem dokázal spojit a nepřál jsem si vidět nic jiného než právě to. Připravil jsem se na nejhorší a najednou ticho. Ulevilo se mě, endemitům i viklanům v pokročilém stádiu. S úlevou přicházím k vodě. Poklekávám, shýbám se nad hladinu, abych orosil zpocené čelo, když v tom spatřím něco, co mému čelu rozhodně neuleví, něco, co mi vyjasní hned několik věcí během okamžiku. Na hladině se vedle nápadně pobledlé rostlinky odráží i půlmetrová hlava, která mi svým specifickým tvarem přivane do hlavy slovo sklípkan. Okamžitě následují stovky vět dalších. Z těch slušných vybírám: ten největší co jsem kdy viděl; viděl on mě?; bude to asi místňák; jsem tak maličký. Nemůžu tomu uvěřit. Znovu koukám na ohromnou chlupatou hlavu, počítám nohy, jestli to třeba není medvěd. Kéž by!!!! &..šest, sedm, osm. Není to medvěd!!!!!! Osm taky vysvětluje dusot dvou koní. Nesmí mě vidět. Jenže je těžké uniknout pozornosti něčemu, co má k hlavě přirostlý tzv. oční hrbolek, ze kterého se předobočně zvídavě koukají přední oči, zadobočně okolí zkoumají zadní oči a zadní střední šmírují dozadu a nahoru. Dva posledně zmíněné páry očí disponují ještě pro jistotu nočním viděním. Nevím co dělat. I pštros by si tady na pískovci rozbil hlavu. Bezobratlej se jen těžko přišel na sebe koukat do odrazu na hladině, když bez pohnutí hlavy vidí na všechny strany, možná i mezi své snovací bradavky. Šel se napojit, to je jasný. Znenadání usrkne, čímž nejen že sníží hladinu o 30 cm, ale ještě chelicerami vytvoří vlnu, která mi podráží nohy. Vidí mě, a ne zrovna v poloze důstojného protivníka. Teď jde o všechno. Boj je nevyhnutelný. Buď padnu jako hrdina nebo přivezu domů trofej, která způsobí krach jednoho muzea v Holicích. Je teda jasný, že už teď jsem vítěz, bez ohledu na závěrečné skóre. Jenže takhle noháč nepřemýšlí. Hrabu se z bláta a zaujímám bojové postavení. Pozdě. Pavouk hned tahá esa z rukávů. Má jich dost. Všimnul si nepoměru v počtu končetin na obou stranách a hned zkouší finty. Pro jednoduchost a přehlednost pojmenuju jeho končetiny od hlavy k zadečku jako: přední přední; přední zadní; zadní přední a zadní zadní. Ta liška ryšavá ke mně přiskočí, předními zadními znehybní mé ruce, zadními předními mě chytne za nohy, čímž jí ještě pořád zbývají volné přední přední, kterými mě střídavě fackuje a tahá za vlasy a zadní zadní, kterými mě systematicky lechtá na chodidlech a mezi prstama. Přiznávám, jsem trochu rozhozen. Vizuálně se zdá, že v souboji hraju druhý housle. Končetiny použít nemůžu, je to na mozku. Dostávám nápad, potřebuju jen trochu štěstí. Vydám ze sebe zvuk co možná nejpodobnější víření křídel pořádné, vykrmené mouchy, čímž k mé velké radosti iniciuju Pavlovovým reflexem tvorbu pavučinového vlákna u zadečku příšery. Ta zaskočena nečekanou komplikací provede několik zbytečných, nešikovných pohybů, kterými sváže svou levou zadní zadní s pravou přední zadní. Levými přední přední a přední zadní se snaží problém napravit. Tím se mi dostává volných rukou a tahám obludu za oči. V agónii se kácí do vody a bere mě s sebou. Ve vodě nestačím, souboj se přesouvá do vodních hlubin. Teď jde o to, kdo déle vydrží bez možnosti nádechu. A zase má ten mizera něco v rukávu. Chlupy. V srsti se mu drží stovky, možná tisíce, čirých vzduchových bublinek, které se nestydí polykat. Také zkouším zkusmo olíznout své lýtko, ale hlava se mi z kyslíku rozhodně nezatočí. Musím jednat rychle. Šikovným hmatem dostávám pavouka pod tlak a nasazuju páku. Držím jeho pravou zadní přední a volím lámání přes svou stehenní kost. Jenže lámejte nohu bezobratlýmu. Těžko přivedete pákou někoho k slzám bolesti, když má víc kloubů než očí ze kterých by se normálně řinuly. Když se noha bezbolestně neohne mezi nártem a zánártím, ohne se mezi zánártím a holení, holení a kolenem, kolenem a stehnem, stehnem a předkyčlím, případně mezi předkyčlím a kyčlí. Nehledě na to, že každá taková noha má 31 svalů na to, aby zachovala bezpečné kloubní úhly. Musím na to jinak. Znovu využívám jeho vlastních zbraní. Pod vodou bzučet nemůžu, musím šetřit vzduchem, tak alespoň vystavuju obrovské oči, vylezlé právě jeho nedostatkem a zuřivě mávám rukama. Vytvořený zjev obraz mouchy opravdu navodil. Přivazuju pavučinu tlustou jak jedenáctku lano ke kořenu u dna, pavoukovy štípačky zaklíním dobře rostlým krystalem a nekonečně dlouho stoupám k hladině. Nechávám srágorku u dna trochu vycukat a druhý den ráno se pro něho potápím. Jako Bivoj hodím bezvládné tělo chlupáče na záda a přiznávám, s několika odpočinky, přináším ke stanům. Jak Trevor slyšel, že donesu sklípkana, těšil se na siestu a oblíbenou pochoutku. Když ale osminožku viděl, přiznal, že by se mu i jeho kmeni i sklípkan po týdnu přejedl a radši mi poradil, jak ho vysušit. A to byla chyba. Pavouk schnul a schnul a byl menší a menší, takže jsem ho nakonec schoval do krabičky od Tic-tacu a dovezl domů. Až příště zase na výletě chytím nějaký hmyz, vyfotím si ho hned po boji. Lidi pořád potřebují důkazy.

Pokračévání zase příště…

Tento text tu původně vůbec neměl být. O cestování po Venezuele už toho bylo na českých stránkách napsáno tolik, že mi připadalo zbytečné něco přidávat. Původní rozhodnutí nechat mluvit pouze fotky jsem nakonec změnil a přeci jenom pár řádků napíšu. Problém je v tom, že nechci psát kdy, odkud, kam jsme šli, jak nám to dlouho trvalo, protože to nikdo slyšet nechce. Asi se několika orientačním bodům nevyhnu, ale v popisu se zaměřím spíše na informace, po kterých čtenáři opravdu touží. Jestli nějakého znáte, zeptejte se, co očekává od příběhů, které se odehrály ve vzdálenosti dostatečně veliké, aby jim znemožnila slyšet či dokonce vidět popisované situace přímo v reálu. Dobrodružství, romantiku, kolize ohrožující životy skupiny lidí, hrdiny řešící kolize ohrožující životy skupiny lidí, adresy hrdinů řešící kolize ohrožující životy skupiny lidí, prvky nadpřirozena atd. Bohužel to funguje tak, že čím je příběh, který předáváte z větší dálky, tím od vás posluchači vyžadují dobrodružství dobrodružnější, romantiku romantičtější, kolize nebezpečnější, hrdiny statečnější. Obávám se, že s tím vzdálenost nijak přehnaně nesouvisí, ale pro ty, co takto přemýšlí, chtějí takové věci a Batličku už znají pozadu, je tato stránka. (Vy ostatní, kteří v některých pasážích zaváháte, nechte si to prosím pro sebe, nikdo není na vaše úsudky zvědavej.)

Po dlouhodobém přísném výběru vznikl konečně tým, ne vhodný, ale živý, tedy schopný expedice. Její cíle by se daly počítat na desítky. Jde však většinou jen o individuální, dílčí přání členů. Tomáš chce mimo jiné vidět kilovou žábu, GPS. Petr musí mimo jiné slézt něco, co má v názvu Pico, Martina jde mimo jiné po kytkách a já chci vidět, mimo jiné, kolibříka. Během 3 týdnů se plno cílů rozplynulo a mnohem více jich vzniklo právě jejich naplněním. Například potkat v savaně mravenečníka nebylo vysloveným přáním nikoho, ale ve skutečnosti jde o věc daleko reálnější než třeba magnet akce: Pico Bolivar bez lana a daleko zábavnější než být neustále unavován Tomášovou infantilní posedlostí koupit, ještě lépe směnit pravé indiánské pončo.

I když nešlo o expedici GPS (členové GPS nebyli ve většině), účast 3 geografů v čtyřčlenném týmu slibovala úrodnou půdu vědě a výzkumu. Mimochodem, Tom, ač není studovaným ani studujícím geografem, bezpochyby geograficky myslí a dokáže rozpoutat debaty na zajímavá témata. Ještě před odletem ho trápily věci jako: „A páni a dámo geografové, když je teda ta zeměkoule šišatá a na tom rovníku víc tý hmoty, není tam náhodou větší gravitace? To by totiž znamenalo, že tam budu mít těžší baťoh!” Sám si ovšem i takovéto otázky obhájí: „To je jasný, on by byl těžší, ale je tam i větší obvodová rychlost a proto větší odstředivá síla, takže baťoh bych měl unýst i tam. To jsem rád.” Dáváme mu poslední geografické rady, že kdyby opravdu cítil, že je na podobné jevy u rovníku citlivý, ať se při chůzi poledníkovým směrem radši trošku nakloní doleva, aby nám ho Coriolisova síla nesrazila k zemi a vyrážíme.

Prohlídku Caracasu a noční zvonění na zvonky v místních slumech necháváme na jindy a hned uháníme do Gran Sabany. Při přestupu v Ciudad Bolivaru trávíme dopoledne na břehu Orinoka. Jeho průtok v období sucha nám rozhodně nestojí za to, abychom vytáhli hydrometrickou vrtulku a cvičně si zahydrometrovali. Dlouhou chvíli nám krátí pohled na hravé ryby ve vodě, nudící se dravce na obloze a mega žábu mezi kameny. Nezdá se, že by obojživelník zrovna oplýval radostí z pohybu. Sedí tam jako nějaká mouchy snězte si mě. Asi proto, že ji jde o zažívací proces přesně opačný a soustředí se na lov. Vypadá tedy jako mouchy snězte si mě, ale ve skutečnosti je to prohnaná mouchy sním já vás. Tomáš otráveně poznamenává, že kilo rozhodně nemá, ale kdyby ji byl býval políbil, určitě by z ní byly aspoň dvě princezny.

Ve 4 hodiny ráno druhého dne začíná náš výlet na Roraimu. Vystupujeme v San Franciscu de Yuruaní a domlouváme průvodce . Do 25 km vzdáleného Paraitepui chceme jít ještě sami, takže sraz je až další den ráno, právě v indiánské vísce. Nabízíme ještě pro jistotu dělat po cestě značky, ale prý to snad najde. My jdeme na jisto. Ještě za tmy nám totiž orientaci ulehčuje Jižní kříž, který mě svoji přítomností na severní polokouli trošičku naštval, ale náladu mi zanedlouho vylepší roztomilý kolibřík, který nenechává svůj zobáček na pokoji a podtlaku v něm neunikne ani kapička sladké šťávy z jediného květu keře u cesty. Je tak hladový, že kdyby tady někoho přepadla velká potřeba, asi by se něco naoháněl, aby mu hbitý ptáček neprozkoumal vystavenou dutinu. Je pravda, že asi ani kolibřík by z nabídnutého lektvaru z květu se dvěma okvětními lístky neplakal radostí. Jinak se vlastně nic moc při přesunu do Paraitepui nestalo. Co víc, ještě se nám pod nohy pletl zmatený mravenečník.

Trevor, náš průvodce, se už asi nemohl dočkat a přijíždí džípem ve dvě v noci. V osm se dáváme do pohybu. Ještě je potřeba sjednotit komunikační kanál pro následujících 5 dní. Vedoucí výletu je z Guyany, takže mluví anglicky, španělsky a jazykem svého kmene. Martina je pro angličtinu, Tomáš a já pro latinsko-americkou španělštinu a GPS. Petr právě pro Trevorův rodný jazyk z Guyansko-Venezuelského pohraničí. Nevím proč, ale končíme u angličtiny. Cíl tohoto týdne, stolová hora Roraima, se nedá přehlédnout a zdá se, že i Trevor si ji všimnul a budí dojem, že ví kde je a kam jde. To je pro začátek povzbuzující. Co nás ale trošku zaráží je jeho tempo. Má sice kratší nohy, ale když na těch zádech nic nemá, tak by s nima mohl trošku stříhat. Taky mě děsí jeho obuv. Jdu v sandálech a nohy slzí vedrem. Ano, jsou to ty slzy co neobsahují tolik soli a svérázně voní. Trevor nasadil žluté holínky, které mu končí těsně pod koleny, přesně tam , kde vyčuhují vlněné, zeleno-černě pruhované ponožky. Jen se na to podívám a potím se až za nehtama.

Jdeme půl dne a už jsme si zvykli, že hora je pořád stejně veliká a stejně daleko. Po cestě utěšujeme Trevora, že už je to jenom kousek. Taky ho učím nová španělská slovíčka. Vůbec třeba nevěděl, kluk jeden jihoamerickej, tak běžný výrazy, jako je třeba jején. Což je vlastně jenom jiné označení pro puri puri (Volně bych si do češtiny dovolil přeložit jako: muška muška.) Navečer docházíme do základního tábora. Trevor se ještě zmohl na postavení svého stanu a větu: Zítra v osm jdeme dál., a vyčerpáním usnul tak rychle, že kdybych byl prevít, napsal bych popravdě: omdlel.

Ráno v osm dáváme baťohy na záda a všimneme si, že Trevorův stan ještě stojí. Nejen, že se courá, ale ještě mu tady budem dělat maminku a říkat v kolik musí vstávat, aby nebyl pořád posledňáček. Zdržuje teď, bude muset přidat v kopci. Jenže to se zanedlouho ukázalo jako naprostý nesmysl. Stoupáme po římse 700 metrů vysoké stěny a je jasné, že průvodce opouštějí všechny síly kromě té gravitační, která ho čím dál častěji válí v prachu. Už se na to nemůžeme dívat. Martina bere brzdě mošnu a GPS. Petr, Tomáš a já se o indiána střídáme. Můžete si doma kolikrát chcete říkat: neber zbytečný věci, ať to nemáš těžký a pak se najdete ve skalní stěně s dvěma průvodci na zádech: s Lonely Planet a chlapcem s Guyany. Výstup je jinak ale okouzlující. Zkrápějí nás kapky deště, který byl ještě o 300 metrů výše k nerozeznání od bujarého potoka. Větřík pod, před i nad námi hraje s mráčky na honěnou. Narozdíl od nás, čím více udýchán, tím rychlejší. Mráčkům dochází síly a radši se schovají mezi stolovými horami, kde oblékají závoje z mlhy a tančí načechrané vílí tance do nepravidelných rytmů perkusí ranního, rozespalého pralesa. Kocháme se, fotíme a GPS. Petr předává Trevora na koně Tomášovi. Na vrcholu pod převisem stavíme stany, vaříme a dáváme spáče do hajan. GPS. Petr se neudrží a pohádkou O tapírovi, tukanovi a kousku papáye, v libozvučném nářečí Trevorova rodného jazyka vtipně obohaceného o slangové, neformální výrazy kmene z druhého břehu řeky, sametovým přízvukem přivede chlapce k sladkému spánku a ostatní k upřímnému, neškodnému pláči.

Pokračování příště se bude týkat získávání loveckých trofejí&

Kdyz jdete k nekomu na navstevu, zpravidla se rozhodnete pro hodinu odpoledni nebo podvecerni. Cil navstevy je taky vetsinou predem dan – popovidat si. I my tento stary zvyk zpravidla dodrzujeme, prestoze se nekdy navsteva protahne do pozdnich nocnich hodin. To jen nasi „hosi” obcas tradice trochu meni.

Nejprve casne vecer, kolem pul jedenacte, vyrazi do mesta podivat se, co se kde deje. Kdyz vsechno vyzjisti a pobavi se, casto se rozhodnou v party jeste pokracovat u nekoho doma. Celi rozjasani se vydaji zpet na koleje a tam stoji pred velikym zivotnim rozhodnutim – ke komu jit. Kdyz jsou vsichni tri pohromade – coz je vetsinou – snad si daji kamen-nuzky-papir. Tato volba se deje kolem hodiny druhe nebo treti v noci. Jestlize ocekavate, ze si chlapci budou jen vykladat, jste na omylu. Castecne. Chlapci hovor prokladaji „juchacimi vlozkami”. Pravdepodobne uz z Oktoberfestu si privezli, krome kryglu a fotek, jednu melodii. To nekdo zapeje tri noty a pak vsichni ostatni hekaji. Hosi se predhaneji v soutezi, kdo z nich umi lepe hekat. Jde o umeni spocivajici spravne polozit hlasivky do tohoto zvuku. Casto je tato cinnost zaujme natolik, ze naprosto ztrati nit hovoru a z pokoje se ozyva jen hekani.

Je zabavne cas od casu neco takoveho v noci poslouchat. Pokud se akce nekonaji trikat do tydne.

Na zaver pripojuji podekovani svym kamaradum, kteri mi ve tri hodiny v noci umoznili svou pritomnosti u souseda napsat tento pribeh.

Jelikoz druheho dne (viz Navstevni hodiny) hned z cerstva v sest hodin jsme odjizdeli na vylet do Mnichova, byla jsem tuze zvedava, s jakou prijdou. Sice se hosi dostavili vcas a moc nemluvili, ale jejich obliceje vykecaly vsechno. V autobuse si kazdy z nich obsadil jedno dvojsedadlo, jen Jean-Eric sedel s Tui, svou divkou, a usinal ji s hlavou na rameni nebo v kline. Obcas se vsak vymrstil, zapel kus nejake melodie a pak zase blazene upadl do naruce sve pritelkyne. Jen na J-E bylo videt, ze promile v nem jeste koluji. Zbyli dva kamaradi viditelne jeli na cukr a obcas to vypadalo, ze potrebuji infuzi. Zvlaste G-J. Karel se brzo otrepal, prohlasil, ze na kocovinu je nejlepsi pivo, ktere vzapeti vylovil ze sveho ruksaku. G-J pri pohledu na plechovku lehce zbledl.

Celou to jejich „predstaveni” jsme s Kasiou sledovaly se skodolibou radosti, jelikoz obe bydlime na stejnem patre jako Karel. Kasia navic tu noc nejak nemohla usnout a kdyz se ji to nakonec podarilo, probehli chodbou hosi. Kdyz opet upadla do lehke drimoty, hosi se s Karlem loucili a odchazeli do svych pokoju.

Uklidnovala jsem ji, ze ja od pul treti slysela radio a ze skutecne kazdou celou hodinu hlasili zpravy.

Az vam nekdo bude tvrdit, ze mlhave pocasi je hlavne ve Skotsku nebo vam bude povidat o anglickych mlhach, neverte mu. Tito lide nezazili bavorskou mlhu. S cistym svedomim vam mohu oznamit, ze behem celeho prozatimniho pobytu eviduji slunne dny. Tech nekolik malo dni si pamatuji i s datem. Navic rozlisuji dny celoslunne a dny, kdy slunce svitilo bud dopoledne nebo odpoledne.

Protoze vylet do Mnichova se konal v sobotu a jiz dlouho dopredu se pripravoval, jiste pochopite, jakeho pocasi se nam dostalo. V autobuse to tak veliky problem nebyl, ve filmovem studiu jsme prechazeli z atelieru do atelieru, ale primo v Mnichove …

Rozhodli jsme se podivat se na olympijsky stadion. Kdyz jsme dorazili na misto, ponekud nas prekvapila hojna ucast policejnich hlidek pred a okolo stadionu. Vzapeti jsme se dozvedeli, ze se nikam nedostaneme, neb se toho vecera hraje fotbalovy zapas a stadion je z bezpecnostnich duvodu do vecera uzavren.

Vydali jsme se tedy do sportovni haly. Ta uzavrena nebyla, ale vstup stal padesat marek, nebot se konal tenisovy turnaj. Tak jsme alespon nakoukli do pavecke haly. Zde jsme uz neplatili zadny vstup, zato se nam brejlovcum zamlzily bryle a moc jsme toho nevideli.

V arealu stoji jeste televizni vez s vyhlidkovou restaurci. Skutecne tam stoji, protoze jsem ji videla na obrazcich. Na vlastni oci jsem videla pouze kulatou stavbu, podobnou tovarnimu kominu, ktera se po padesati metrech ztracela v mlze.

V prilehlem parku jsem teda aspon vyfotila nekolik kacenek a labut. Ty se mi nastesti v mlze neztracely.

Tady jsem se vam rozhodla trochu priblizit nasi skupinku a vybrala dva nase cleny.

Elena – kdyz jsme si pri vyucovani v letnim kurzu povidali, co je typicke pro tu kterou zemi a jejich obyvatele, Elena nam casto opakovala, ze Finove jsou pomerne uzavreni. To bylo tehdy vse, co jsme se o finskem narodu dovedeli. Elena i chovanim davala svym slovum zapravdu – co Fin, to introvert. Ja doufala, ze se casem uvolni, vice zazije nemecky jazyk a bude hovornejsi. Po dvou mesicich sice pokrok nastal, ne vsak tak razantni. Mluvi, jestlize jeji spolecnost necita vice nez dva lidi, nebo je-li tazana. Sedime-li cela skupina u nekoho na pokoji a kecame, Elena sedi nehnute treba tri hodiny (nejvetsi aktivitu vyvine, kdyz se chce napit), diva se na nas, jak mluvime nebo pred sebe a mlci.

Nejvice se bavim ve skole, pri spolecnem vyucovani. Elena absolutne ignoruje jakekoliv dotazy vyucujiciho. Polozi-li ji nejaky profesor dotaz ale neoslovi ji primo, Elena mlci a v zadnem pripade neodpovida. Ma na to svou taktiku. Za prve, nediva se profesorovi do tvare, ale upira pohled az pres zed nekde do dalsi tridy. Za druhe, sedi nehnute. Zatimco ja se vrtim, prehazuji nohu pres nohu, lovim prupisku pod lavici apod., vedle me sedi socha. Mene prijemne a mene zabavne je, ze se od Eleny odrazeji vsechny otazky primo na mne. Jelikoz skoro vzdy nevim, co ode me chteji slyset, krcim rameny a mimikou obliceje vysvetluji, ze nic nevyklopim. Rozdil je v tom, ze Elena vypada zajimave, zatimco ja jako blbec.

Dalsi zajimavou postavou nasi skupiny je Jean-Eric, Francouz, ktery sice neumi moc nemecky, ale o to vice se snazi ji naucit. Pokud se s nim bavite a on vam na dve po sobe jdouci vety odpovi souhlasne „hm“, muzete si byt jisti, ze uz vam nerozumi. Proto je lepe vse znovu zopakovat, popr. pouzit jina slova. Vyslovite-li ale pred nim slovo „hospoda“, reaguje prekvapive velmi rychle, hned se pta kdy a kde, co a jak.

Na dotaz pri vyucovani pry reaguje yes ci no. Zpocatku se jeste obcas zeptal souseda sediciho vlevo nebo vpravo, o co vlastne jde. Dotazem vsak narusil jejich soustredene naslouchani a jeste k tomu upoutal pozornost profesora, ktery mu ihned polozil nejakou otazku. Dnes uz se J-E radeji nikoho nepta. Ne tak profesor. Ten mu dotazy klade ctyrikrat za hodinu, nejcasteji, zda rozumi, na coz J-E odpovi(a anglicky yes. )

Profesorova snaha pomoci svemu studentovi je tak silna, ze posledni vyucovani prednasel ve trech jazycich najednou, pricemz prevladala francouzstina a anglictina. Ostatni studenti, neznali vsech tri svetovych jazyku, vsak museli byt neustale ve strehu. K jejich naprostemu zdeseni a zoufalsti profesor poskladal jednu vetu ze vsech tri jazyku.

Nevim, zda se toho historicke a vycerpavajici vyucovani bude v budoucnu jeste opakovat, v myslich vsech zucastnenych vsak zanechalo hlubokou stopu.

„Kde se tak dlouho couráte?” řekl na místo pozdravu kamarád, na sjednaném místě, kdesi uprostřed Slovenského ráje. Chytli fakt dobrého stopa a přijeli o den dřív. Trošičku se tedy nudili a kdo se nudí, nesmí do lesa, protože je nervózní. Schylovalo se k večeru a já lehce nadhodil, kde budeme asi spát. Nedivte se, byl jsem vystrašen všemi historkami o cikánských vesnicích, kde jedí psy, kočky a nepohrdnou ani turistou z Čech a taky nehoráznou sumou za přespání v kempu (pravda, tu cenu jsem sice neviděl, ale všechny ceny za přespání v kempu jsou podle mě nehorázné).

„Nebojte se, už jsme tu jednu noc spali a máme vyhlídnuté místečko hodné alespoň tří hvězdiček” říkal kamarád. Cestou nám vyprávěli o nedalekém srubu, kde každý znavený poutník může složit hlavu, v míru a pokoji, o místě s úchvatným výhledem do kraje a s romantickým výjevem zobrazujícím švarného baču jak za rozbřesku žene své chundelaté běloučké ovečky na pastvu a přitom píská na svou píšťalku z lipového dřeva.

Nemůžu říct, že by kecali, to zas prrr. Ta autobusová zastávka skutečně z dálky vypadala jako srub. No, rozdělali jsme ležení na betonové podlaze a oddali se zaslouženému odpočinku. Já osobně se těšil na ty ovečky a baču. Opravdu mi to přišlo velice romantické a v našem přetechnizovaném světě, kdy se nám samy otevírají i dveře, zavazují tkaničky u bot a vytírají zadnice, téměř pohádkové.

Ráno v osm hodin nás probudily zvonky. Nasadil jsem brýle a čekal, kdy se objeví první ovce. Zvonce cinkaly a cinkaly a já čekal a čekal až jsem zase usnul. Probudil jsem se když už zvonce byly hodně blízko. Brýle jsem měl už nasazené a tak jsem opět číhal. A opravdu, za chvíli se objevila první ovečka a pak další a nejednou jich bylo& moc. Jako v pohádce. Přešli všechny a já čekal na baču. Trochu jsem mu to povolání záviděl (asi jsem byl pomotaný tou písničkou o hlídači krav), jak celý den leží na prosluněné louce a hraje svým ovečkám na fujaru. Bača nešel, místo něho se však objevily další ovce. Ty už nešly ve stádu, ale jak která mohla. Byla to totiž parta válečných veteránu z polního lazaretu. A bača stále nikde.

Půl hodiny po tom, co se prokulhala poslední a my se již nasnídali, konečně bača přišel. Kdybych měl říct jak vypadal, řekl bych: „jděte se podívat do prahy na Hlavní nádraží v noci, je to tam samý bača”. V jedné ruce hůl, v druhé flašku a zvolna se motal za ovcemi. Tomu říkám romantika