Nevážně vážně
Moje zlatá horečka
V roce 1904 nacházeli ve Fairbanksu zlatokopové zábavu ve 33 saloonech, které prosperovaly a odčerpávaly výtěžky z úsilí zlatokopů. Díky zlatu se stalo kdysi bezvýznamné místo pozdějším Golden Heart City of Alaska druhým největším městem této země.
Léto roku 1902. Felix Pedro je jedním z mnohých, které již nelákají potoky kolem kanadského Dawsonu. Tam již těžařské společnosti začínají vytlačovat zlatokopy z jejich claimů. Také v Nome již odezněl vrchol zlaté horečky. Tam v roce 1900 tábořilo ve stanech na pláži Beringova moře až 20 000 zlatokopů. Všechny zlaté horečky rychle odeznívaly. Ani nález největšího nugetu o váze 3 033,45 gramů neoživil příchod dalších dobrodruhů. Pověsti, že písečné pobřeží Beringova moře září zlatem byly přehnané.
Jako vždy i zpráva o tom, že v okolí Fairbankau bylo nalezeno zlato se rozšířila, jak v Nome, tak i na Klondiku u Dawsonu. Z obou míst se začali zlatokopové přesouvat do středu Aljašky. Zlatokopové často i s manželkami a dětmi. Z Dawsonu se do Fairbanksu rozhodla přemístit svůj podnik i známá „madam” Chu-chaco Lil, se svými „slečnami” – prostitutkami.
V roce 1904 nacházeli ve Fairbanksu zlatokopové zábavu ve 33 saloonech, které prosperovaly a odčerpávaly výtěžky z úsilí zlatokopů. Díky zlatu se stalo kdysi bezvýznamné místo pozdějším Golden Heart City of Alaska druhým největším městem této země.
Vraťme se ale ještě jednou zpět do července roku 1902. Felix Pedro, kterým toto povídání začíná se v červenci, kdy ve středu Aljašky jsou dlouhé, teplé letní dny, kdy slunce mizí o půlnoci jen nakrátko za obzorem, v těchto letních dnech, kdy Aljaška je zde zelená a pokud se nerojí moskyti, v této době se tento muž potuluje podhůřím White Mtns. s nadějí, že i zde je někde ukryto zlato.
To štěstí Felix Pedro měl. Na břehu Chatanika River se jeho pánvi zaleskl žlutý kov, jehož omamnému vlivu podlehly tisíce mužů i žen.
Bylo vždy téměř neuvěřitelné, jak rychle se zpráva o nálezu zlata šířila. To je ale dávná historie a my se musíme posunout do přítomnosti.
Vyjíždíme z Fairbanksu po Steese Hwy směrem k Yukonu, kde na konci cesty je tabule hlásající, že tam je End of the Road, že okolní osada s kostelíčkem se jmenuje Circle City – Město polárního kruhu. Městu, kterému se v roce 1896 začalo říkat Paříž severu, kde zlatokopové rozhazovali zlato po hrstech, kde byla dvě divadla, dancingy a saloony, škola a knihovna. To vše dávno zmizelo. Za onou tabulí na konci cesty je již jen tábořiště a teče Yukon, na jehož druhý břeh žádné mosty nevedou a po řece neplují lodě se zlatokopy.
My ale dnes nepojedeme tak daleko. Ujedeme z města jen asi 16 mile, pojedeme zvolna, abychom neminuli pomník na levé straně cesty. Pomník se zlatou deskou, s reliefem hlavy muže a s nápisem, že zde v červenci 1902 vyrýžovat Felix Pedro zlato. Na opačné straně silnice sjedeme k říčce. Nejsme zde sami. Až zde občas zastaví obytný camper s posádkou, kterou lákání dálek dovedlo až sem. Zajíždí sem ale i jedno, pak druhé osobní auto obyvatel Fairbanksu, které sem přilákalo totéž co mne.
Břeh Chatanika River, spíše většího potoka než říčky, je zde v šíři 2 – 3 claimů uvolněn k rýžování zlata bez úředního povolení.
A tak i já za chvíli sedí na bobku a ve studené vodě propírám zeminu z protějšího břehu. Krouživým pohybem pánvičky nechávám odplouvat zeminu a kamínky, až ve zbytku pátrám po záblesku žlutého kovu. Jednu hromádku zeminy za druhou, znova a znova. Mořím se hodinu, druhou, přecházím na jiná místa, nabírám zeminu z jiných částí břehu, neznalý zlatokopeckého řemesla, které by mi pomohlo lépe odhadnout, odkud zeminu brát.
Pozoruji dva muže opodál, jsou lépe vyzbrojeni, mají rýče, ale zeminu odebírají stejně jako já ze svahu nad říčkou. Sedět dlouho na bobku není snadné, po asi dvou hodinách mne bolí záda i kolena, ruce mám prokřehlé a výsledek je hubený. Pět nepatrných šupinek, tak lehkých, že pochybuji, že by se daly zvážit i na lékárnických vahách. Zato jsem pochopil, co je to zlatá horečka. Ono nutkání, pokoušet se znova a znova, bez ohledu na námahu, den za dnem. Tisíce mužů se dřelo za nelidských podmínek a počasí, poháněni vidinou zbohatnutí.
Má touha je skromnější, toužím vyrýžovat si aspoň malé množství zlata, o kterém bych mohl říci. „Zde vidíš, milí příteli, toto je ryzí zlato, které jsem si já sám vyrýžoval na Aljašce, na Chatanika River.”
Ale nejen na Chatanice, i na jiných říčkách na Aljašce jsem zkoušel štěstí. Na Birch Creek, cestou do Circle City, později i v Kanadě v Yukon Territory na Bonanze nedaleko Dawson City, kde na tehdejším Králičím potoce se v roce 1896 začínalo velké drama. Georg Washington Carmack se zde utábořil s manželkou Kate, dcerou indiánského náčelníka, s dcerou Grarliem a objevili nejbohatší naleziště zlata. To se pak stalo osudem i osudným pro více než 30 tisíc odvážných. Jen po Yukonu se vydalo do Dawsonu a cestou od jezera Bennet více 7 000 lodí na plavbu po Yukonu do Dawsonu a cestou nejedna posádka ztroskotala a zahynula.
Ani na Bonanze mně ale štěstí nepřálo, nebyl jsem ale sám, kdo zde neuspěl. A nejsem z těch turistů, kteří si u místa s občerstvením zakoupili za 5 dolarů možnost pokusit se vyrýžovat v dřevěném korytě šupinku či zrnéčko zlata.
Průmyslová těžba zde zanechala haldy přetěžené zeminy.Vylézám na jednu z nich a hledám kus křemene, který bych si vzal na památku. Jeden o velikosti dětské pěstičky, se stopami červeně, která by mohla signalizovat někdejší přítomnost zlata odnáším, poputuje se mnou domů. Až po několika měsících zjišťuji, že v křemeni se cosi zalesklo, nepatrná ploška zlaté žluti, snad šupinka zlata, přivezená z Bonanzy.
Zlata je ale na Aljašce stále dost. Zlaté horečce podléhají i nyní jednotlivci, pokoušející se o štěstí. Mé cesty za zlatem tím měly končit. Abych se za své neúspěchy odškodnil, zakoupil jsem si za několik dolarů skleněnou ampulku naplněnou vodou a v ní plave a třpytí se pět větších šupinek aljašského zlata.
Ani tím ale má zlatá horečka neskončila. Potřetí, milý příteli, opět po několika letech se vracíme na Aljašku a znova sedím na bobku, nohy ve studené vodě, jen málo chráněné gumovými holinkami proti zimě, ruce zkřehlé. Co chvíli je musím s pánvičkou ponořit do vody. Potřetí se pokouším vyrýžovat šupinku zlata na Chatanice. Potřetí zkouším štěstí, ne s nadějí na neočekávané zbohatnutí. Na Chatanice denně několik pošetilců nabírá hlínu ze břehu a pak s očima upřenýma na poslední zbytek toho, co v pánvičce zůstalo.
Skupina chlapců a dívek instaluje v řečišti stupňovitý žlábek, ve kterém voda propírá více zeminy, než na pánvičce. Všichni sem přijíždějí s nadějí, že několik málo šupinek se zaleskne a odmění je za to, že v nich žije jiskra zlaté horečky a že neztratili smysl pro romantiku.
Vracím se po letech na Chataniku s týmiž pocity. Na mé pánvičce se stále neleskne ani ta nejmenší šupinka zlata. Putuji dále proti proudu podél zarostlých břehů a zkouším štěstí v nánosech, které jsou beznadějně jalové. Občas mne zmate stříbrný záblesk slídy, nebo nažloutlého kovu, který na suchu zbělá.
Zdá se, že ani letos se na mne štěstí neusměje. Zlatá horečka je mámivá, je to i pro mne volání dálek, romantika, kus mého mládí a odkaz mužů, kteří putovali za zlatem tak zarputile, že mnozí obětovali zdraví i život.
Vracím se od Chataniky bez lítosti nad neúspěchem. Jsou i jiná dobrodružství spojená se zlatem. Dobrodružství, která jsou historií osob a míst zlaté horečky. A tak usedám a oživuji si v duchu vzpomínky těchto událostí, o cestách odvážných za zlatem.
Uplynuly další tři roky.
Muž, který vlastní někde nedaleko Fairbanksu claim, nachází na svém pozemku dosti zlata, které stojí za to, být vytěženo. Zlatonosnou zeminu si odváží domů a zlato získává aniž mi řekl jak. Od něj připutují do Pardubic asi 2 kg. zeminy a má zlatá horečka opět vzplála.
Malá množství, ne více než vrchovatou kávovou lžičku propírám, odplavují šedou zeminu a drobné kamínky, mnohokrát opakuji, než na desertním talířku zůstane směs zlata a kamínků, které se již nedají odplavit. Pomocí silné lupy pak odděluji kamínky a nepatrné kousky žlutého kovu, se zarputilou trpělivostí. Každý den se několik hodin skláním nad talířky, s urputnou usilovností neustát, dokud dílo nedokončím. Snad za tří týdny jsem vyrýžoval hromádečku, která zaplňuje polovinu mé malé, skleněné ampulky. Měřeno penězi by to byl výdělek víc než skromný, měřeno ekonomicky obchod ztrátový.
V ampulce je ale mé zlato z Aljašky, byť vyrýžované doma u stolu. Jako bych do ampulky zaklel ducha dálek, sen o bohatství a o splnění snů o dobrodružné cestě na druhý konec světa, po stopách oněch tisíců, kteří také podlehli volání zlata.
Milý příteli, již nikdy nemohu zajet na Chataniku, ani na Aljašku. Má zlatá horečka ale zatím pouze dříme. Snad za rok, za dva, doputuje do Pardubic další dávka šedé zeminy, připravené pro mne dnes ještě na Aljašce. Pak opět zasednu a budu propírat jednu malou hromádku za druhou, vytrvale a zarputile, protože bude nutné, abych zlato vysvobodil a nechal ho třpytit se v mé malé, skleněné ampulce.
Dne 15. května 2000
Nevážně vážně
Česká stopa Buffalo Billa
Pro některé je legendou Divokého západu. Podle jiných názorů to byl
vychloubačný zabiják bizonů, který nejdřív zabíjel a potom
vykořisťoval americké indiány.
Pro některé je legendou Divokého západu. Podle jiných názorů to byl vychloubačný zabiják bizonů, který nejdřív zabíjel a potom vykořisťoval americké indiány. William Frederick Cody alias Buffalo Bill nemá v dnešní USA jednoznačnou pověst. Nedá se mu ale v žádném případě upřít, že přispěl lvím dílem k vytvoření obrazu života v americké divočině v 19. století.
Osobnost stvořená v šestákových románech a filmech
Mladý Buffalo Bill klátí jednoho indiána za druhým. Co výstřel, to zásah, co rána pěstí, to omráčený divoch. Takhle vykresluje mladého jinocha film Mladý Buffalo Bill z roku 1940. Dnes je trochu těžké se při sledování takových scén ubránit úsměvu. Přesně takhle ale život na Divokém Západě vykreslovaly nejenom hollywoodské filmy a diváci tomu ochotně věřili. Dnešní veřejnost už je skeptičtější a to odráží také expozice na Billově posledním ranči nedaleko Denveru ve státě Colorado. Historik Steve Friesen napsal o Buffalo Billovi knihu a je kurátorem muzea:
„Ve své době byl jednou z nejznámějších osobností na světě. Setkával se s důležitými státníky a představiteli cizích zemí. My se tady snažíme představit dvě stránky jeho osobnosti: jednak je to podnikatel William Cody, který jedná s politiky a kapitány průmyslu. A pak je to Buffalo Bill, zálesák, legenda Divokého Západu. Oblečený v teletině předvádí v aréně své střelecké umění.“
Steve Friesen velmi podrobně studoval jednu kapitolu života Buffalo Billa, která nás Čechy, Moravany a Slezany může zvlášť zajímat.
„On se svými představeními „Buffalo Bill‘s Wild West“ cestoval opakovaně také po Evropě. My jsme navštěvovali ta místa, kde předváděl své představení a hledali jsme v místních muzeích a archivech jakékoli záznamy a zmínky o tom, jak to na diváky působilo.“
TIP: Navštivte USA a vydejte se na jeden z jeden z poznávacích zájezdů do USA.
Zájezd Západní okruh USA na 13 dní vás provede po nejzajímavějších místech západní oblasti USA od 69 990 Kč.
V roce 1906 navštívil Buffalo Bill a jeho družina desítek indiánů a jiných aktérů také země Koruny České. Je dobře zdokumentované, že se zastavil v Ostravě, Brně, Jihlavě, v Hradci Králové a v dalších městech. Mimochodem, představení v Přerově skončilo neslavně. Americký zálesák neznalý národností situace v zemi oslovil vlastenecké moravské publikum německy a ono ho vypískalo.
Dlouho se šířily rozporné zprávy o tom, jestli navštívil také Prahu. Respektovaný pražský historik Antonín Novotný, dlouholetý ředitel Muzea hlavního města, totiž celý život tvrdil, že na Štvanici viděl Buffalo Billa jako malý chlapec. Steve Friesen to ale uvádí na pravou míru:
„Ano, četl jsem o tom. Někdo to přeložil do angličtiny. Samotného mne to zarazilo, protože jsem nenašel žádné důkazy, že by Buffalo Bill to Prahy dorazil. Představil svou show kousek od ní, ale ne přímo v ní.“
Potvrzuje Steve závěr, že pan Antonín Zápotocký na Štvanici nejpravděpodobněji viděl jednoho z početných napodobitelů Buffalo Billa. Jeho vliv byl totiž opravdu velký, mnoho lidí se pro jeho představení nadchlo a vydělávalo na jejich imitaci.
„Určitě se rozhodnou měrou podílel na vytvoření obrazu Divokého Západu. Svými představeními nesmírně ovlivnil představu o životě v americké divočině. Přejímali to nejdřív autoři knih, později samozřejmě také filmaři ve westernech. Podepsal se tak nesmazatelně na vytvoření mýtu o Divokém Západě.“
Slovo mýtus je tady klíčové. Život určitě nebyl tak romantický, jak ho Buffalo Bill představoval. Jenže obraz světa, ve kterém se muži musejí spoléhat sami na sebe, na své pušky a kolty, koně a znalost přírody má dodnes svůj půvab. I teď, v 21. století zůstává vrytý do myslí zdaleka ne jenom Američanů. Chcete se vydat po stopách Buffalo Bila? Vyrazte na dovolenou do USA s CK Go2 a zažijte tu pravou Ameriku.
Foto: Kongresová knihovna USA
Nevážně vážně
Magie
Černá magie působí na lidi jako magnet. Vždy se o ni zajímali a
jistojistě se zajímat budou. Magie se obecně dělí na magii černou, která
má uškodit konkrétnímu člověku a magii bílou, která se zabývá spíše
léčitelstvím.
Černá magie působí na lidi jako magnet. Vždy se o ni zajímali a jistojistě se zajímat budou. Magie se obecně dělí na magii černou, která má uškodit konkrétnímu člověku a magii bílou, která se zabývá spíše léčitelstvím. Dalším odvětvím magie a vlastně nejvíce žádaným u čarodějů a čarodějnic je takzvaná červená magie neboli magie lásky. Mnoho lidí na celém světě věří, že pomocí kouzel či lektvarů dokáží přivábit lásku svého srdce.
Asi nejznámější ve všech koutech světa je voodoo, které se praktikuje hlavně v zemích Benin, Togo, Ghana a Nigérie. Voodoo nejsou jen kouzla a magie, ale celkový způsob života, filozofie, hudba i medicína. Ve voodoo se používají byliny na léčbu nemocí i proti nepřátelům. Také se ovšem zneužívají. Často jsou součástí rituálů oběti. Hlavně ovce a kuřata a alkoholem se polévá země. Většinou se žádá o pomoc božstvo. Jedná se o pomoc v léčbě, nemoci, získání partnera, práce či miminka. Voodoo je spíše nechvalně známé pro poškozování a prokletí osob. Je vnímáno jako čarodějnictví ve špatném slova smyslu. Ale určitě voodoo nejsou jen panenky, které se propíchávají špendlíky, jak je známo u nás.
V Ghaně bylo mnoho žen zavrženo pro čarodějnictví a vypuzeno z domovů jejich rodinami. Některé z velmi absurdních důvodů jsou ty, že se ženy jen objevily někomu ve snu. V Ghaně se ví velmi málo o mentálních poruchách a proto z neznalosti posuzují nemocné jako posedlé ďáblem. Ženy žijí v táboře, který dnes čítá už stovky žen a dětí. Návrat domů je nemožný. Už navždy mají cejch čarodějnic a každá nehoda, problém nebo neštěstí by se připisovaly jim na vrub. Čarodějnice a čarodějové mají těžký život i v Keni. Čarují potají, míchají tzv. kagwiria lektvary, které mají přičarovat lásku manželů k jejich manželkám a nabízí mnoho dalších kouzel jako vyléčení nevyléčitelných nemocí, spojení rozhádaných rodin, nalezení práce či chycení zloděje, který vám něco ukradl. Vše se děje potají, protože jinak jim hrozí upálení. Minulý rok bylo v Mombase upáleno mnoho čarodějnic. Proto čarodějové inzerují své služby pod názvem „bylinkáři“ a „léčitelé“ a tím se chrání.
V Keni se často stávají podivuhodné příběhy. Zloději jsou začarováni jako zloděj mobilu, který začal po začarování jíst trávu. Jiný případ je nevěrný muž a žena, kteří zůstali v sobě při styku zaklíněni a museli být odděleni operativní cestou. Tyto zprávy se dostávají i do hlavních televizních zpráv. Nicméně čaroděje vyhledávají i politici, aby si kouzly zajistili vítězství ve volbách. Nebo fotbalové týmy, aby vyhrály.
Magie má v Keni i své hodně stinné stránky. Věří se, že krev a části těla albínů mají léčitelskou moc. Albíni jsou Afričané s poruchou pigmentu a bílou kůží a červenýma očima. Albíni se chrání a nejsou uváděni ani v telefonních seznamech. Často se stává, že albíni jsou zabíjeni a jejich těla prodávána do sousední Tanzánie tamním čarodějům. Nedávno se pokoušel dokonce otec prodat své dvouleté albínské dítě. Od roku 2007 je známo 59 případů zabití albínů za tímto účelem. Keňané věří na duchy a na to, že žijí v oceánu. Věří také, že duchové občas přijdou v podobě krásné ženy a po čase se promění.
Juju je populární v Beninu. Juju může zabít vaše nepřátele nebo jim připravit velmi pekelný život. Juju se používá pouze k negativním kouzlům. K rituálům se používají kosti mrtvých zvířat i lidí. Juju využívá stále více lidí v Nigérii, aby se stali bohatými a vymanili se ze spárů chudoby. Obecně je známé jako škodící druhým. Použití nadpřirozených sil je velmi běžné. Pokud chce někdo poškodit svého nepřítele, obvykle používá něco z jeho šatstva, měl by znát jeho jméno a detaily. Proto jsou někteří Afričané velmi opatrní ve sdělování svých pravých identit. Často se představují pod smyšlenými jmény a sdělují i falešné další údaje o sobě, aby je někdo nemohl zneužít.
V Togu najdete největší tržiště fetišů na světě. Právě tady lidé věří, že pomocí fetiše dokážete zabránit zlu, které by se vám jinak jistojistě dělo. Uvidíte tu různé části všelijakých zvířat jako netopýrů, hadů, ptáků, opic, gepardů, hrochů, slonů, antilop. Najde se i krokodýl. Prodavači nabízí zboží s radami, k čemu je která část dobrá. Na podporu erekce, na vyléčení, bezpečné cestování nebo i zastavení manželky před nevěrou.
Candomblé je náboženství v Brazílii, kde hraje největší roli tanec a hudba. Jsou to velmi poutavé rituály pro oko, bubínková rytmická hudba, bílá roucha i pokrývky hlavy, spousta korálků. Rituál spočívá v obětování dvounohého zvířete, které vykoná kněz. Většinou se jedná o slepici. Druhá fáze je obětování čtyřnohého zvířete, jako například kozy. Obřad se provádí vždy po ránu. Játra, křídla a hlava se obětují bohům. Celé odpoledne se vaří, pak se pokrm dělí mezi božstvo a všechny účastníky obřadu. Při západu slunce se zpívá u talíře s jídlem a sklenice s vodou, které se pak odnáší na křižovatku. Poté se vzývají bohové pomocí bubínků. Účastníci tančí a zpívají a někteří se dostávají do tranzu. Obřad je zakončen společným jídlem, které má zajistit soudržnost účastníků s božstvem.
Pákistán je velmi ovlivněný černou magií. Každý druhý dům si objednal někdy návštěvu čaroděje. Často magii používají závistiví příbuzní. Většinou jsou navenek sladcí, ale jsou posedlí tím, vám uškodit. Čarodějové mají mnoho zákazníků. Například jedna žena prosila čaroděje, aby jí přičaroval znovu lásku jejího manžela. Ten jí dal lektvar, který měla zředit s vodou a dát mu ho vypít. Za tři dny manžel zemřel. Lidé v Pákistánu jsou ochotni za kouzla zaplatit jmění. Velmi často se dožadují chlapeckého potomka, protože chlapci jsou preferováni. Jindy chtějí přičarovat bohatství nebo dostat životního partnera dle jejich výběru. Ženy často žádají kouzlo, které změní chování jejich manželů. Když některý z mužů více podléhá přáním své manželky, ostatní muži o něm vtipkují, že je ovlivněn právě těmito kouzly.
Velké množství se dožaduje přičarování nové práce nebo práce vůbec při obrovské nezaměstnanosti. Podnikající jedinci prosí o úspěch v byznysu. Když student, který se pilně učí ,stále nemá dobré výsledky, jeho rodina taktéž zaplatí čaroději, aby předčítal svatá slova a ovlivnil jeho studijní úspěchy. Čaroději se může platit čímkoliv. Obvykle nevyžaduje žádnou finanční odměnu, ale čeká, co mu kdo nabídne. Lidé platí penězi, ale i jídlem nebo ošacením. Kouzla většinou fungují tak, že čaroděj napíše svatá slova na papír, který má dotyčný vložit do láhve s vodou a denně z ní upít dva doušky. Další možností je uložit tento „magický papírek“ pod něco těžkého v domě a nechat ho tam. Jiná varianta je, že čaroděj prodá žádajícímu svatá slova vyrytá do kůže, kterou musí nosit na těle jako talisman a nesundávat jej. Pokud má někdo fyzickou bolest, která neustává, čaroděj předčítá svatá slova z Koránu a vyfukuje při tom svůj dech do úst nemocného. Valentýn znamená žně pro čaroděje. Talismany, které vám přivábí muže nebo ženu vašeho srdce jsou žhavým zbožím. Hodně se na svátek lásky prodávají prsteny, které vám zaručí, že potkáte svůj protějšek.
Čarodějem se většinou stává potomek čaroděje. Čarodějové většinou říkají, že jsou Sayed (z rodiny proroka Mohammada). Schovávají se za islám a chtějí tak udělat dojem na klienty. S islámem to samozřejmě nemá co dělat. Ale na kouzla věří všichni bez ohledu na jejich vzdělání.
Někdy si rodina najme čaroděje a žádá ho, aby zjistil, či je někdo neproklel, což je velmi častým jevem. Osobně znám případ, kdy čaroděj přišel, prošel celý dům a zahradu a žádal rodinu, aby začali kopat na jím určeném místě na zahradě. Po chvilce kopání se v zemi objevila igelitová taška, ve které byly schovány verše z Koránu a další propriety, které se používají k proklínaní osob. Rodině oznámil, že existuje žena, která je nenávidí a přeje jim zlo. Prokletí mělo zajistit, aby rodina strádala a všichni potomci měli problémy v manželství a postupně se rozváděli.
Čarodějové v Pákistánu se odebírají do hor, aby o samotě meditovali a honili duchy a víly. Když se jim podaří navázat kontakt a ducha „chytit“, pak po návratu do civilizace využívají jejich pomoci, rady a odpovědi na otázky, které jim pomohou předpovídat budoucnost nebo ovlivnit jakoukoliv situaci. Obvykle v horách zůstávají po 40 dní a někdy při těchto nesmírně náročných rituálech dochází i k jejich úmrtí.
Zajímavé je, že zatímco u nás máme strach venku po setmění hlavně z živých lidí (přepadení, okradení, zabití, znásilnění), v Pákistánu mají lidé strach hlavně z lidí zemřelých. Věří na duchy a na to, že jsou všude kolem nás. Hlavně, když někdo v okolí zemře, tak cítí úzkost a v noci se bojí, že je duch přijde strašit. Mnoho lidí tu má zkušenost s viděním duchů. V městečku Gilgit v pákistánských horách stojí strom, o kterém se traduje, že na něm bydlí žena se svými sedmi dětmi. Všichni zemřeli a jejich duchové se v noci zjevují kolemjdoucím. Gilgit je také známý tím, že hlavně muži si platí čaroděje, aby ovlivnil výsledky kriketových zápasů.
Ani Češi nezůstávají pozadu, i když většina věří spíše jen na věštění a předpovídání budoucnosti. Čteme rádi horoskopy, mnozí věří na numerologické výklady a někteří zajdou i ke kartářce. Magie může přinést mnoho pozitivního, pokud je i naše myšlení pozitivní. Ale jak říkají Afričané:na magii pozor, má velkou moc.
Nevážně vážně
Muzeum soudobého umění v Teheránu
Před nedávnem se na tomto serveru objevil zajímavý článek, zpověď „Proč cestovat“. Autor v připojené diskuzi poznamenává: „…víš, mě třeba u různých cestopisů až tak nezajímá, kdo co viděl, to si mohu najít v kterémkoliv průvodci, ale spíš mě láká se dozvědět, co ten který člověk prožíval…“, což mě přimělo sepsat následující text, takové malé podobenství jedné galerie s jedním lidským životem.
Před nedávnem se na tomto serveru objevil zajímavý článek, zpověď „Proč cestovat“. Autor Martin Lejsal v připojené diskuzi poznamenává „…víš, mě třeba u různých cestopisů až tak nezajímá, kdo co viděl, to si mohu najít v kterémkoliv průvodci, ale spíš mě láká se dozvědět, co ten který člověk prožíval…“, což mě přimělo sepsat následující text, takové malé podobenství jedné galerie s jedním lidským životem.
V úterý 16. srpna 2006 jsem v Teheránu s mými přáteli Jirkou a Pavlem navštívil Muzeum soudobého umění. Už o rok dřív jsem si chtěl galerii prohlédnout, ale byla zavřená. Nemá žádnou stálou expozici, jednotlivé výstavy se mění přibližně po třech měsících, a předchozí rok jsem se trefil právě do doby mezi dvě výstavy. Expozice tohoto léta měla téma „Východní představy“. Většina obrazů byla abstraktních, proto jejich obsah nemohu snadno sdělit slovy.
V galerii jsou pohodlná křesla, takže se obrazy velmi příjemně prohlížely a mohl jsem nejen o nich v klidu přemýšlet…
Měl jsem dost času si uvědomit, že většinu plochy galerie (více jak 95%) tvoří bílé stěny. Ty mají pro chápání vystavených děl naprosto zásadní význam. Právě na jejich podkladu obrazy vnímáme. Jsou také pojítkem jednotlivých děl mezi sebou a vždy na nich byl i odlesk (stín) mne, pozorovatele. Vkládal jsem do nich představy, jaký obraz bude následovat a jaký to má všechno význam. Pokud by např. byly obrazy vystavené těsně vedle sebe nebo se dokonce překrývaly, člověk by byl zmatený a působivost obrazů by zcela zanikla. Bílé stěny jsou nutnou součástí, doslova základem galerie, základem každé galerie. Proč jen se na ně tak často zapomíná? Proč nemluvíme o jejich kráse? Snad proto, že se na ně nevztahují estetická měřítka? Dnešní obrazy již nemají mohutné rámy a jednotlivá díla hraničí s bílou stěnou bez výrazné hranice. Obrazy se tak stávají součástí stěn a společně vytváří jedno velké, společné dílo.
A jak je to s celým životem? Netvoří i ten z více jak 95% bílé, prázdné stěny, které jsou podobně prosvětleny obrazy událostí tvořících třeba jen 5% našeho času?