Karneval v Benátkách

V ulicích prochází skupinky lidí většinou v maskách, postupně potkávám skupinky rytířů, hokejový tým, mimozemšťany i Američany s vysokými barevnými klobouky. V krámcích prodávají nejrůznější masky ve všech velikostech. Od stánků s občerstvením se táhne vůně svařeného vína, samozřejmě nechybí ani pizza.

Noční vlak přejíždí dlouhý most a pomalu zastavuje. Trochu se bojím, jestli nepřijíždím moc pozdě. V nádražní hale je plno lidí. Mnoho z nich má kolem oka namalovaný květinový vzor, někteří mají i masky. Je jasná, ale teplá únorová noc a v Benátkách před několika hodinami začal karneval.

Novější reportáž s fotografiemi naleznete v článku Návštěva benátského karnevalu

V ulicích prochází skupinky lidí většinou v maskách, postupně potkávám skupinky rytířů, hokejový tým, mimozemšťany i Američany s vysokými barevnými klobouky. V krámcích prodávají nejrůznější masky ve všech velikostech. Od stánků s občerstvením se táhne vůně svařeného vína, samozřejmě nechybí ani pizza. Procházím osvětlenými uličkami směrem k náměstí sv. Marka, připadám si jak v jiném světě, všude vládne pohoda a dobrá nálada. Na nárožích a náměstích hrají kapely a muzikanti lidé kolem nich tvoří hloučky, někteří i tančí. Blíží se půlnoc, hospůdky opouští poslední návštěvníci, nasedají do lodních taxíků. Celé město se pomalu ukládá ke spánku. Na náměstí sv. Marka posedávají hloučky mladých lidí, většinou mluví anglicky. Po druhé hodině na náměstí nastupuje úklidová četa s dlouhými košťaty. Poházené lahve, zbytky rachejtlí a konfet odváží na čluny přistavené na nábřeží. Během hodiny je náměstí čisté. Odněkud je slyšet tlumený zpěv a kytara, po chvíli se přidává i saxofon. Náměstí pomalu usíná.

Kolem 8. hodiny ráno se nad nábřežím pomalu roztrhává mlha z ní vystupuje chrám Santa Maria della Salute. Gondoliéři si také přivstali a při čekání na první zákazníky spolu živě diskutují. Kolem Dóžecího paláce se postupně objevuje řada stolečků s líčidly – ženy se zatím líčí samy, ale již za pár hodin budou tytéž květinové motivy zdobit i turisty. Začínají se scházet první lidé v maskách. Kupuji si lístek na okružní plavbu místní lodní dopravou. Projedeme Canal Grande, kolem kterého je již docela živo. Průvodci v maskách provádějí skupinky turistů. U stánků se již čile obchoduje. Loď opouští atraktivní část města, plujeme kolem starých doků a ostrovní pevnosti. U pobřeží jsou místy vidět naplavené hromady odpadků – takové jsou Benátky zezadu&

Loď opět přijíždí k nábřeží. Kolem Dóžecího paláce již není téměř k hnutí. Chystá se zde volba kolombíny (Vote de la Colombine). Průvod pomalu prochází, či se spíše prodírá k pódiu. Zatímco na pódiu je zvolena kolombína, část doprovodu zůstává mezi turisty a program pokračuje koncertem. Lidé v maskách se ochotně nechávají fotit s turisty. V zákoutích kolem náměstí pózují jednotlivé masky. Pomalu odcházím směrem k nádraží. V ulicích a na náměstích je stále živo. Na Ponte di Rialto si kupuji malou masku na památku a odcházím na nádraží. Nasedám do vlaku, kterým tak jako včera přejíždí dlouhý most a pokračujeme dále až k rakouským hranicím.

Montanistika

Slovensko so svojou bohatou históriou rudného baníctva poskytuje ideálne možnosti pre montanistiku. Je to zvláštny druh turistiky zameranej na vyhľadávanie a návštevu umelých podzemných priestorov.

Slovensko so svojou bohatou históriou rudného baníctva poskytuje ideálne možnosti pre montanistiku. Je to zvláštny druh turistiky zameranej na vyhľadávanie a návštevu umelých podzemných priestorov.

Zdrojom informácií sú spravidla staré banské mapy a náčrty, vodohospodárske schémy a mnohokrát len spomienky miestnych znalcov terénu. Ide predovšetkým o staré bane, ktoré nie sú úplne zatopené, vodné štôlne, prevody vody popod rozvodia, komunikačné a nepoužívané železničné tunely a prieskumné šachty. Dobrými rajónmi sú Kremnické a Štiavnické hory, Špania Dolina, okolie Pezinka, Železníka, Magurky, Smolníka, Medzeva či Ľubietovej. Piarske tajchy pri Štiavnických Baniach majú senzačný systém štôlní, ktorými sa privádzala voda z opačnej strany pohoria. Dedičné šachty budované po viac generácií zas odvádzajú spodnú vodu z Hodrušských a Kremnických baní. Zaujímavé sú tiež tunely popod sedlom Dielik nad Tisovcom, pri Jelšave a Slavošovciach. Okrem neopakovateľného pocitu v tmavom podzemí si niektorí návštevníci odnášajú polodrahokamy, drúzy kryštálov, geologické pozoruhodnosti v rudách a zbytky banskej techniky. Dôvodom návštev bývajú tiež podzemné živočíchy alebo obdiv k stopám po ťažkej práci razičov chodieb v kompaktnej skale – kresaníc, nezriedka razených kľačiac na štyroch pomocou kladivka a želiezka, pri svetle olejových lampičiek alebo skôr za úplnej tmy. Stravu a vodu prinášal verný pes, v kožených vakoch vynášal vyťaženú hlušinu a výkaly. Dal tak vlastne meno (Der Hund) neskôr používaným vagónikom – huntíkom. Stavitelia úzkokoľajných železničiek nachádzajú v podzemí zas zdroj použitelných koľajníc, výhybiek a výstuží. Do podzemia treba ísť vybavený dobrým svetlom a nepremokavou obuvou. V Partizánskej štôlni nad Richňavským tajchom sa môže stať, že voda natečie za sáru gumovej čižmy, preto je asi lepší rybársky úbor. Karbidka má plamienok len ako sviečka, lenže vysokú teplotu, čo spôsobuje, že jej svetlo dobre naplní podzemný priesor a dá zabudnúť na strach. Prilba ušetrí mnohé zbytočné modriny a hrče. Fotografovanie v podzemí s málo odrazivými stenami je hotová veda. Lepšie výsledky prináša použitie viacerých bleskov, synchrónne odpaľovaných. Hlbšie vodné prekážky je treba prekonávaťnafukovacím člnom. Do zvislých šácht zlanujeme a späť z nich vystupujeme horolezeckou technikou.

V susedných Čechách nadšenci navštevujú tiež staré sovietske vojenské sklady a výrobné prevádzky utajované Nemcami pred náletmi. Na Podkarpatskej Rusi je zas možné navštíviť obrovské priestory soľnej bane v Solotvine. V Nemecku lákajú ponorky navždy zaparkované v prímorskych bunkroch Wilhelmshafenu a rozsiahly systém vodných štôlní v revíre Clausthal-Zellerfeld. Tajuplnosť a zdroj poučenia bude vždy a všade priťahovať zvedavcov pod vlhkú zem a nikdy ich neodradí ťažšia dostupnosť ich cieľa.

Divoký východ

Asfaltové silnice vedou jen do určité vzdálenosti od Ulanbátaru a poté volně přechází v stepní cestu. Ta je srovnatelná s polní cestou u nás. Podle toho jak velký je na ní provoz je to vlastně vyjetá kolej v trávě. Pokud je provoz větší je těch kolejí více jinde jsou jen dvě nebo jedna. Všichni tam patrně musí mít vyvinutý dokonalý orientační smysl, protože krajina je téměř stejná a vyjeté koleje se různě rozchází a zase zbíhají k sobě. Přesto náš řidič vždy věděl kterou se má dát.

Václav Novák se několik let se zabýval především grafickou přípravou tiskovin v malé tiskárně. Po expedici Mongolia 2001 je na volné noze, a věnuje se internetovému portálu military-club.cz.

Asi před 4 měsíci jsi se vrátil z expedice do Mongolska. Loni jsme dělali malý rozhovor o přípravách s Richardem Špittem, který nakonec zůstal doma. Můžeš říct, jak si se vlastně k této expedici dostal?

Všechno je vlastně dílem náhody. Vděčím za to kamarádovi Bobešovi který se expedice Mongolia 2001 také účastnil. Před pár lety mi na vandru vyprávěl jak se dostal do Mongolska a jak se mu tam líbilo. Protože mě cestování také zajímá, zmínil jsem se mu o tom že bych jel příště s nimi. No a nakonec jsem opravdu jel.

Jaké to bylo opustit práci a vydat se na 2 měsíce napospas „divokému východu”?

Opustit na dva měsíce práci je docela příjemné. Jen je potřeba mít možnost si tak dlouhé volno zařídit. O tom jaké to je na východě jsem hodně slyšel. Nedá se to ale dost dobře popsat. To se musí zažít. Když mi o tom jaké to je třeba v Rusku Bobeš vyprávěl, nedokázal jsem si to představit. Pochopil jsem to až když jsem vše viděl a zažil na vlastní oči.

A jaký byl tvůj první nezapomenutelný zážitek v Rusku?

První zážitek je už hraniční přechod. Každý kdo u nás remcá o byrokracii a zkorumpovaných státních úřednících by si měl vyzkoušet jaké to je projíždět autem přes hranici do Ruska. Celníci si o úplatek otevřeně řeknou. Na všechno musí být papír s „bumážkou”. Když ještě narazíte na poněkud společensky unaveného celníka který Vám má vyplnit několik dokladů, je to zážitek na několik hodin. Abych je ale pouze nepomlouval, překvapilo mě že poté co dostali o co si řekli, byli velmi ochotní, vše bylo v pohodě a bez problémů.

O ruských úřednících se toho mezi cestovateli povídá hodně. Jací jsou ale „normální” lidé?

Normální lidé jsou super. Všichni jsou ochotní a o to málo co mají se s Vámi rozdělí. Někteří sice zkouší jestli z turisty něco nekápne, ale většina je ráda že se vůbec s „inostrancem” potkají a je to pro ně taky zážitek. Jsou většinou hrdí na svou zem ale na druhou stranu si jí moc neváží. Ochrana přírody je tam patrně naprosto neznámý termín.

Čeho si neváží? Země jako přírody, nebo země jako vlasti?

Země jako přírody. Vlast pro ně je téměř svatá ale s přírodou je to horší. Že vám vytekla na zem nafta nebo olej – žádný problém. Odpadky se ve vlaku vyhodí z okna. To byl pro mě docela šok. Jednou jsem byl svědkem toho jak průvodčí vyprazdňuje odpadkový koš který je na konci vagónu. Prostě ho vysypala z okna. Na druhou stranu zase půl hodiny před stanicí zamkla záchody a otevřela je zas až půl hodiny po odjezdu.

Možná to bude tím, že mají pořád dost čisté přírody. Alespoň si tak každý Rusko i Mongolsko představuje. Je to tak doopravdy?

Prostory jsou všude obrovské proto se to vlastně opravdu ztratí. Té čisté přírody je opravdu všude spousta. My ale přemýšlíme jinak což je pochopitelné. Leckdo by se mohl zamyslet nad tím jak je možné že průvodčí zamykala záchody na celou hodinu. U nás za tu dobu přejedeme z České Třebové do Brna. Jenže v Rusku je všechno „balšoje”. V tom vlaku jsme jeli tři dny a tři noci přičemž v porovnání s naší republikou to bylo na místní rozměry asi jako cesta z Brna do Prahy. Pokud by se to u nás praktikovalo stejně jako v Rusku nebo Mongolsku tak se za chvíli utopíme v odpadcích. Jenže u nás je místa mnohem méně. Tam se to prostě ztratí. Alespoň prozatím. Rozhodně je tam mnoho krásného k vidění.

Jaká přírodní oblast tě nejvíce oslovila? Kam by ses chtěl třeba někdy vrátit?

Rozhodně Altaj pokud se týká Ruska. To jsou krásné hory které začínají asi jako českomoravská vrchovina a postupně se zvedají až po čtyřtisícové vrcholy. Tam se rozhodně vrátit chci a vlastně se tam i s další expedicí počítá. Co se týká Mongolska tak z něj jsme vlastně ani tak moc neviděli. Většinu času jsme strávili v Rusku ale vzhledem k tomu že Altajské pohoří přechází i do Mongolska, rozhodně je to jedno z míst které bych také rád navštívil. To jsou země kam se nedá jet jen jednou. Pokud člověka osloví, bude tam chtít jet zas a znova.

Právě jsi řekl, že jste si Mongolska moc neužili. Mohl by jsi nezasvěceným čtenářům trochu popsat cestu, aby věděli proč?

Cestu jsme absolvovali v automobilech Praga V3S po vlastní ose. To je poněkud zdlouhavý způsob cestování. Navíc nás ještě pronásledovaly technické problémy. Pro opravdu nezasvěcené, Praga V3S je vojenské terénní vozidlo které je sice teoreticky schopné vyjet na kolmou stěnu, ale jeho cestovní rychlost nepřevyšuje příliš přes 50 km/hod. Českou republiku jsme sice opustili 3. 6., ale Mongolskou hranici překračujeme až 4. 7. Z šesti členů se tam dostáváme pouze tři protože ostatní se museli vrátit domů již po měsíci. Navíc do Mongolska přijíždíme vlakem protože ani jedno auto cestu nepřečkalo v pojízdném stavu. První V3Ska „odešla” ještě před Moskvou, Žigulík nepřežil jednu zkratku přes hory a poslední V3Ska odešla kousek od městečka Abaza v Krasnojarském kraji. Cesta zpět nám vlakem trvala „jen” devět dní. V Mongolsku jsme strávili 23 dní ale jen na 9 dní se vyrazilo do stepi. Ostatní čas se trávil v Ulánbátaru. Opět se na naše poměry může zdát že devět dní ve stepi přeci není tak málo. Jenže na Mongolsko to málo je. Sice jsem něco viděl, ale spousta se toho nestihla.

Jaký byl další program, když nešlo uskutečnit původní záměr?

V Abaze kde jsme přišli o poslední auto se naše expedice rozdělila. Polovina se vrátila vlakem nebo letadlem domů a zbývající tři jsme pokračovali do Mongolska vlakem. Na programu to v této situaci zas tak moc nezměnilo. Původní program padnul s tím že nás rusové nepustili do Mongolska přechodem přes který se plánoval přejezd. Tím se muselo všechno změnit a z původního plánu zůstalo vlastně jen to že jedeme do Mongolska. Sice jinudy ale zkoušet se to bude. Poté co se nám nepodařilo přejet přes Tašantu se to zkusilo na dalším přechodu kde nás také odmítli. Problém byl v tom že do Mongolska vede jen jeden mezinárodní přechod. Všechny ostatní jsou pouze pro rusy a mongoly. Později jsme se ovšem od českého konzula dozvěděli že by nás jen tak nepustili ani přes ten mezinárodní. Cizinec totiž do Mongolska může přijet jedině vlakem nebo letadlem.

Jaký je život v Ulanbátaru a jaký ve stepi?

Ulánbátar je moderní město. Paneláky, obchody, restaurace a také na každém rohu internetová kavárna. To nás překvapilo nejvíce. Ceny v naší oblíbené vycházely po přepočtu asi na 30,- Kč za hodinu což je velmi slušné. V ulicích jezdí spousta aut přičemž asi nejrozšířenější je tam vedle Ruské značky UAZ japonská TOYOTA. V provozovně typu našich bufetů se tam dalo najíst za rozumnou cenu srovnatelnou s tím co platíme u nás.

Step je ale něco jiného. Sice je tam ještě pár dalších měst ale ty jsou spíš srovnatelné s vesnicemi u nás. Asfaltové silnice vedou jen do určité vzdálenosti od Ulanbátaru a poté volně přechází v stepní cestu. Ta je srovnatelná s polní cestou u nás. Podle toho jak velký je na ní provoz je to vlastně vyjetá kolej v trávě. Pokud je provoz větší je těch kolejí více jinde jsou jen dvě nebo jedna. Všichni tam patrně musí mít vyvinutý dokonalý orientační smysl, protože krajina je téměř stejná a vyjeté koleje se různě rozchází a zase zbíhají k sobě. Přesto náš řidič vždy věděl kterou se má dát. Domorodci žijí v Jurtách což jsou zvláštní obydlí naprosto ideální pro jejich kočovný způsob života. Jurta je vlastně stan podobného principu jako tee-pee. Je to dřevěná konstrukce z latí potažená plátnem. Uprostřed jsou kamínka na kterých se vaří a kolem je něco postelí a skříněk. Pokud dobytek vypase trávu v okolí, tak se vše sbalí na nákladní auto a přemístí se na jiné místo. Jejich životní náplní je starost o dobytek který jim dává obživu.

Navštívili jste nějakou rodinu? Jaké jsou jejich zvyky?

V Mongolsku jsme žili u Známých kteří jsou vlastně Mongolští rusové. Sice žijí celý život v Mongolsku ale občanství mají ruské. Takových rodin je tam spousta a mají i své vlastní školy a kulturní zařízení. U nich jsme bydleli v Ulanbátaru v běžném paneláku. Cestou ve stepi jsme se několikrát zastavili u nějakých domorodců abychom viděli jak vypadá jurta ze vnitř a abychom ochutnali legendární kumis. Mongolové jsou velmi ochotní a vstřícní lidé. Když se někde zastavíte a někdo projíždí kolem, s největší pravděpodobností se s vámi dá do řeči. Jen tak se pozeptá odkud jste a kam máte namířeno. Problém je jen v domluvě protože jen málo z nich umí rusky nebo anglicky. Dá se říci že starší umí trochu rusky ale neradi tak mluví a mladší generace se zas učí spíše anglicky. Každopádně pokud Vás pozvou do jurty, posadíte se, dostanete kumis nebo čaj a nějaké to zobání. Kumis je zkvašené kobylí mléko a jako nějaké zobání k tomu jsou vesměs mléčné výrobky jako různé sušené sýry nebo tvarohy. Čaj je taky poněkud odlišný od toho na co jsme zvyklý u nás. V Mongolsku se podává čaj zelený s mlékem a solený. Ale nejhorší věc kterou jsem musel vypít byla kořalka z mléka.

Tvoje cesta zpátky se také neobešla bez komplikací. Zkus je popsat, aby ostatní věděli na co si dát pozor?

Komplikace zpáteční cesty byla dána především ruským konzulem. Rada jak se vyhnout problémům je jednoduchá. Pokud potřebujete vízum do ruska, vyřiďte si ho v Praze a ne v Ulanbátaru. Každá ambasáda funguje trochu jinak a tak se může snadno stát že vízum které vám dá ambasáda v Praze podle konzula v Ulanbátaru neexistuje a on vám ho tedy nedá. Podle místního konzula totiž můžete dostat tranzitní vízum jedině po předložení cestovního dokladu někam ven z ruska. To sice není problém třeba u letenky, jenže na tu my neměli. Zbývá tedy vlak. Ale ouha, v Ulanbátaru vám vydají jen jízdenku do Moskvy. Ta ale konzulovi nestačí. Nakonec jsme museli na místo tranzitního víza zaplatit za vízum turistické které je dražší a jsou s ním zase jiné starosti. Nakonec se nám podařilo z Mongolska odjet ale nebylo to jednoduché. Už jsme si připadali skoro jako Pilip s Bubeníkem na Kubě. Pokud tedy chcete ušetřit na cestovních výdajích, musíte si zjistit jak na to. Pokud se vám to podaří stejně jako nám, vyjde vás ale cesta na polovinu než je obvyklá cena.

Po návratu domů tě nečekalo moc dobrých zpráv, v podstatě jsi ztratil stálou práci, potom přítelkyni. Nevyčítáš si to trochu, stálo to za to?

S tím že přijdu o stálou práci jsem počítal a o přítelkyni jsem přišel defakto těsně před odjezdem. Cesta to jen trochu oddálila. To co jsem zažil ale rozhodně stojí za to a nemám si co vyčítat. Bylo to moje svobodné rozhodnutí a věděl jsem do čeho jdu. Myslím že mě to trochu (podle některých hodně) změnilo. Rozšířil jsem si obzory, mnoho nového poznal a něco pochopil. Po návratu jsem se začal více věnovat internetu o čemž jsem uvažoval již delší dobu. Jako nenapravitelný optimista věřím že se bude situace dále zlepšovat a dočkám se brzo další cesty. Všechny čtenáře které Mongolsko zajímá bych chtěl pozvat na stránky našeho sdružení Expedial které budu mít nyní také na starosti. Pevně doufám že to nebyla moje poslední cesta do Mongolska a Ruska, protože to opravdu stojí za to. Jak jsem se zmínil výše, je to naprosto jiný svět a pokud Vás zasáhne, budete se tam chtít znovu vrátit.

Pozn.: Tento rozhovor naleznete též na stránkách magazínu Koktejl. Byl napsaný jako jedna z mých „studentských prací” v rámci kurzu Časopisecká publicistika.

Adrenalinový sport

Zřejmě nejrozšířenějším adrenalinovým sportem, který si vyzkoušel snad úplně každý je běh na vlak, autobus či jiný dopravní prostředek. Někteří lidé se po několika zkušenostech tomuto sportu snaží vyhýbat– vstávají nejméně o hodinu dříve a na nádraží se dostavují alespoň o půl hodiny před odjezdem. Druhým extrémem jsou lidé kteří chodí vždy na poslední chvíli – prostě ti správní adrenalinoví sportovci. V tomto sportu nejde o překonání sebe sama, ale o vítězství v závodě s časem. Padají zde neuvěřitelné rekordy, někdy snad i v rozporu s fyzikálními zákony.

Zřejmě nejrozšířenějším adrenalinovým sportem, který si vyzkoušel snad úplně každý je běh na vlak, autobus či jiný dopravní prostředek. Někteří lidé se po několika zkušenostech tomuto sportu snaží vyhýbat– vstávají nejméně o hodinu dříve a na nádraží se dostavují alespoň o půl hodiny před odjezdem. Druhým extrémem jsou lidé kteří chodí vždy na poslední chvíli – prostě ti správní adrenalinoví sportovci. V tomto sportu nejde o překonání sebe sama, ale o vítězství v závodě s časem. Padají zde neuvěřitelné rekordy, někdy snad i v rozporu s fyzikálními zákony.

Příprava na závod většinou začíná slovy „času dost”. V tom okamžiku se většinou naskytne nějaký problém, nebo série menších problémů. Zazvoní telefon, klíče se přestěhovali neznámo kam, tkanička v botě se naučila nový uzel&

Po letmém pohledu na hodinky sportovec pronese větu „to se stihne” a tím začíná další část závodu – běh na 100, 400, nebo i 1500 m, prostě tam kam někdo umístil nádraží. Tento člověk taky při běhu dostane spoustu nepublikovatelných jmen. Na trati se objevují další překážky – červená na semaforech, obzvláště hravý pes, nové výkopy a zákopy, tkanička protestující proti narychlo vyrobenému uzlu&

Finiš je většinou předčasně ohlášen větou „stihl jsem to” nedaleko nádraží. Ještě je potřeba koupit jízdenku! Pokladní vám nerozumí, nemůže zrovna najít stanici kam chcete jet, nebo se v tiskárně se zasekl papír& Konečně jste vlastníkem platné jízdenky! V okamžiku nádechu pro vítězný křik se čekárnou rozlehne „ehm, hmm, trr, vlak 750 bude na příjezdu ehmm, eee 15 minut opožděn”&

Moje zlatá horečka

V roce 1904 nacházeli ve Fairbanksu zlatokopové zábavu ve 33 saloonech, které prosperovaly a odčerpávaly výtěžky z úsilí zlatokopů. Díky zlatu se stalo kdysi bezvýznamné místo pozdějším Golden Heart City of Alaska druhým největším městem této země.

Léto roku 1902. Felix Pedro je jedním z mnohých, které již nelákají potoky kolem kanadského Dawsonu. Tam již těžařské společnosti začínají vytlačovat zlatokopy z jejich claimů. Také v Nome již odezněl vrchol zlaté horečky. Tam v roce 1900 tábořilo ve stanech na pláži Beringova moře až 20 000 zlatokopů. Všechny zlaté horečky rychle odeznívaly. Ani nález největšího nugetu o váze 3 033,45 gramů neoživil příchod dalších dobrodruhů. Pověsti, že písečné pobřeží Beringova moře září zlatem byly přehnané.

Jako vždy i zpráva o tom, že v okolí Fairbankau bylo nalezeno zlato se rozšířila, jak v Nome, tak i na Klondiku u Dawsonu. Z obou míst se začali zlatokopové přesouvat do středu Aljašky. Zlatokopové často i s manželkami a dětmi. Z Dawsonu se do Fairbanksu rozhodla přemístit svůj podnik i známá „madam” Chu-chaco Lil, se svými „slečnami” – prostitutkami.

V roce 1904 nacházeli ve Fairbanksu zlatokopové zábavu ve 33 saloonech, které prosperovaly a odčerpávaly výtěžky z úsilí zlatokopů. Díky zlatu se stalo kdysi bezvýznamné místo pozdějším Golden Heart City of Alaska druhým největším městem této země.

Vraťme se ale ještě jednou zpět do července roku 1902. Felix Pedro, kterým toto povídání začíná se v červenci, kdy ve středu Aljašky jsou dlouhé, teplé letní dny, kdy slunce mizí o půlnoci jen nakrátko za obzorem, v těchto letních dnech, kdy Aljaška je zde zelená a pokud se nerojí moskyti, v této době se tento muž potuluje podhůřím White Mtns. s nadějí, že i zde je někde ukryto zlato.

To štěstí Felix Pedro měl. Na břehu Chatanika River se jeho pánvi zaleskl žlutý kov, jehož omamnému vlivu podlehly tisíce mužů i žen.

Bylo vždy téměř neuvěřitelné, jak rychle se zpráva o nálezu zlata šířila. To je ale dávná historie a my se musíme posunout do přítomnosti.

Vyjíždíme z Fairbanksu po Steese Hwy směrem k Yukonu, kde na konci cesty je tabule hlásající, že tam je End of the Road, že okolní osada s kostelíčkem se jmenuje Circle City – Město polárního kruhu. Městu, kterému se v roce 1896 začalo říkat Paříž severu, kde zlatokopové rozhazovali zlato po hrstech, kde byla dvě divadla, dancingy a saloony, škola a knihovna. To vše dávno zmizelo. Za onou tabulí na konci cesty je již jen tábořiště a teče Yukon, na jehož druhý břeh žádné mosty nevedou a po řece neplují lodě se zlatokopy.

My ale dnes nepojedeme tak daleko. Ujedeme z města jen asi 16 mile, pojedeme zvolna, abychom neminuli pomník na levé straně cesty. Pomník se zlatou deskou, s reliefem hlavy muže a s nápisem, že zde v červenci 1902 vyrýžovat Felix Pedro zlato. Na opačné straně silnice sjedeme k říčce. Nejsme zde sami. Až zde občas zastaví obytný camper s posádkou, kterou lákání dálek dovedlo až sem. Zajíždí sem ale i jedno, pak druhé osobní auto obyvatel Fairbanksu, které sem přilákalo totéž co mne.

Břeh Chatanika River, spíše většího potoka než říčky, je zde v šíři 2 – 3 claimů uvolněn k rýžování zlata bez úředního povolení.

A tak i já za chvíli sedí na bobku a ve studené vodě propírám zeminu z protějšího břehu. Krouživým pohybem pánvičky nechávám odplouvat zeminu a kamínky, až ve zbytku pátrám po záblesku žlutého kovu. Jednu hromádku zeminy za druhou, znova a znova. Mořím se hodinu, druhou, přecházím na jiná místa, nabírám zeminu z jiných částí břehu, neznalý zlatokopeckého řemesla, které by mi pomohlo lépe odhadnout, odkud zeminu brát.

Pozoruji dva muže opodál, jsou lépe vyzbrojeni, mají rýče, ale zeminu odebírají stejně jako já ze svahu nad říčkou. Sedět dlouho na bobku není snadné, po asi dvou hodinách mne bolí záda i kolena, ruce mám prokřehlé a výsledek je hubený. Pět nepatrných šupinek, tak lehkých, že pochybuji, že by se daly zvážit i na lékárnických vahách. Zato jsem pochopil, co je to zlatá horečka. Ono nutkání, pokoušet se znova a znova, bez ohledu na námahu, den za dnem. Tisíce mužů se dřelo za nelidských podmínek a počasí, poháněni vidinou zbohatnutí.

Má touha je skromnější, toužím vyrýžovat si aspoň malé množství zlata, o kterém bych mohl říci. „Zde vidíš, milí příteli, toto je ryzí zlato, které jsem si já sám vyrýžoval na Aljašce, na Chatanika River.”

Ale nejen na Chatanice, i na jiných říčkách na Aljašce jsem zkoušel štěstí. Na Birch Creek, cestou do Circle City, později i v Kanadě v Yukon Territory na Bonanze nedaleko Dawson City, kde na tehdejším Králičím potoce se v roce 1896 začínalo velké drama. Georg Washington Carmack se zde utábořil s manželkou Kate, dcerou indiánského náčelníka, s dcerou Grarliem a objevili nejbohatší naleziště zlata. To se pak stalo osudem i osudným pro více než 30 tisíc odvážných. Jen po Yukonu se vydalo do Dawsonu a cestou od jezera Bennet více 7 000 lodí na plavbu po Yukonu do Dawsonu a cestou nejedna posádka ztroskotala a zahynula.

Ani na Bonanze mně ale štěstí nepřálo, nebyl jsem ale sám, kdo zde neuspěl. A nejsem z těch turistů, kteří si u místa s občerstvením zakoupili za 5 dolarů možnost pokusit se vyrýžovat v dřevěném korytě šupinku či zrnéčko zlata.

Průmyslová těžba zde zanechala haldy přetěžené zeminy.Vylézám na jednu z nich a hledám kus křemene, který bych si vzal na památku. Jeden o velikosti dětské pěstičky, se stopami červeně, která by mohla signalizovat někdejší přítomnost zlata odnáším, poputuje se mnou domů. Až po několika měsících zjišťuji, že v křemeni se cosi zalesklo, nepatrná ploška zlaté žluti, snad šupinka zlata, přivezená z Bonanzy.

Zlata je ale na Aljašce stále dost. Zlaté horečce podléhají i nyní jednotlivci, pokoušející se o štěstí. Mé cesty za zlatem tím měly končit. Abych se za své neúspěchy odškodnil, zakoupil jsem si za několik dolarů skleněnou ampulku naplněnou vodou a v ní plave a třpytí se pět větších šupinek aljašského zlata.

Ani tím ale má zlatá horečka neskončila. Potřetí, milý příteli, opět po několika letech se vracíme na Aljašku a znova sedím na bobku, nohy ve studené vodě, jen málo chráněné gumovými holinkami proti zimě, ruce zkřehlé. Co chvíli je musím s pánvičkou ponořit do vody. Potřetí se pokouším vyrýžovat šupinku zlata na Chatanice. Potřetí zkouším štěstí, ne s nadějí na neočekávané zbohatnutí. Na Chatanice denně několik pošetilců nabírá hlínu ze břehu a pak s očima upřenýma na poslední zbytek toho, co v pánvičce zůstalo.

Skupina chlapců a dívek instaluje v řečišti stupňovitý žlábek, ve kterém voda propírá více zeminy, než na pánvičce. Všichni sem přijíždějí s nadějí, že několik málo šupinek se zaleskne a odmění je za to, že v nich žije jiskra zlaté horečky a že neztratili smysl pro romantiku.

Vracím se po letech na Chataniku s týmiž pocity. Na mé pánvičce se stále neleskne ani ta nejmenší šupinka zlata. Putuji dále proti proudu podél zarostlých břehů a zkouším štěstí v nánosech, které jsou beznadějně jalové. Občas mne zmate stříbrný záblesk slídy, nebo nažloutlého kovu, který na suchu zbělá.

Zdá se, že ani letos se na mne štěstí neusměje. Zlatá horečka je mámivá, je to i pro mne volání dálek, romantika, kus mého mládí a odkaz mužů, kteří putovali za zlatem tak zarputile, že mnozí obětovali zdraví i život.

Vracím se od Chataniky bez lítosti nad neúspěchem. Jsou i jiná dobrodružství spojená se zlatem. Dobrodružství, která jsou historií osob a míst zlaté horečky. A tak usedám a oživuji si v duchu vzpomínky těchto událostí, o cestách odvážných za zlatem.

Uplynuly další tři roky.

Muž, který vlastní někde nedaleko Fairbanksu claim, nachází na svém pozemku dosti zlata, které stojí za to, být vytěženo. Zlatonosnou zeminu si odváží domů a zlato získává aniž mi řekl jak. Od něj připutují do Pardubic asi 2 kg. zeminy a má zlatá horečka opět vzplála.

Malá množství, ne více než vrchovatou kávovou lžičku propírám, odplavují šedou zeminu a drobné kamínky, mnohokrát opakuji, než na desertním talířku zůstane směs zlata a kamínků, které se již nedají odplavit. Pomocí silné lupy pak odděluji kamínky a nepatrné kousky žlutého kovu, se zarputilou trpělivostí. Každý den se několik hodin skláním nad talířky, s urputnou usilovností neustát, dokud dílo nedokončím. Snad za tří týdny jsem vyrýžoval hromádečku, která zaplňuje polovinu mé malé, skleněné ampulky. Měřeno penězi by to byl výdělek víc než skromný, měřeno ekonomicky obchod ztrátový.

V ampulce je ale mé zlato z Aljašky, byť vyrýžované doma u stolu. Jako bych do ampulky zaklel ducha dálek, sen o bohatství a o splnění snů o dobrodružné cestě na druhý konec světa, po stopách oněch tisíců, kteří také podlehli volání zlata.

Milý příteli, již nikdy nemohu zajet na Chataniku, ani na Aljašku. Má zlatá horečka ale zatím pouze dříme. Snad za rok, za dva, doputuje do Pardubic další dávka šedé zeminy, připravené pro mne dnes ještě na Aljašce. Pak opět zasednu a budu propírat jednu malou hromádku za druhou, vytrvale a zarputile, protože bude nutné, abych zlato vysvobodil a nechal ho třpytit se v mé malé, skleněné ampulce.

Dne 15. května 2000

Transylvánia v “offroadu”

Cestu pre konvoj staviame korytom potoka. Kameňov je dosť, obutí v gumených čižmách sa oháňame čakanmi, lopatami, motorovou pílou, používame gurtne, mechanický zdvihák aj vzdorovitý, nevyspytateľný, iskriaci a zasekávajúci sa elektrický naviják oceľového lana. Napriek nášmu vzopätému úsiliu bivakujeme na severnej strane hrebeňa.

Český offroadklub odložil dvakrát termín odchodu, autá vyžadovali vážne opravy do poslednej chvíle. Odlepili sme sa od Bratislavy až večer a povečerali na brehu Váhu v Šali. Nočnými cestami južného Slovenska nejazdí veľa áut, náš konvoj sa pohyboval zhruba osemdesiatkou. Za pomalosť mohli hlavne obrovské profilové pneumatiky MT (mud/terrain). Oslepená srna vbehla pod vedúce vozidlo. Strašné kolesá ju zošrotovali napadrť a autom to ani nezatriaslo… Krátky spánok po prekročení maďarskej hranice a za vidna cez splavnú Tisu pri Tokaji k Satu Mare. Navigačný prístroj GPS je výborný pomocník po transylvánskych vedľajších a poľných cestách a celá spoločnosť výdatne konverzovala občianskymi rádiostanicami CB inštalovanými vo všetkých vozidlách. Dunajská secesia satmárskeho námestia a žobrajúce deti na svetelných križovatkách, dámy pri cestách ponúkajú lásku na predaj. Fotografovaním rómskej kočovnej spoločnosti sme sa trochu zdržali, lebo modely neustále zvyšovali svoju taxu. Konzervy ich nakoniec uspokojili. Naklonené stĺpy telefónnych vedení, dobre značené hlavné cesty a vzorne udržované kostoly charakterizujú transylvánsky vidiek.

Na benzínovom čerpadle meníme EUR na Lei. Vedľa trasy zrušenej úzkokoľajnej lesnej železničky mierime k oblúkovému priehradnému múru Baraj Dragan v pohorí Muntii Vladeasa. Večer autom dosahujeme vysoké trávnaté planiny nad hranicou lesa. Bivak nad priehradou s nádherným výhľadom. Ráno Veľkonočného pondelka je slnečné, tak sa pokúšame prekonať hlavný hrebeň smerom k obci Padis. Cestu pre konvoj staviame korytom potoka. Kameňov je dosť, obutí v gumených čižmách sa oháňame čakanmi, lopatami, motorovou pílou, používame gurtne, mechanický zdvihák aj vzdorovitý, nevyspytateľný, iskriaci a zasekávajúci sa elektrický naviják oceľového lana. Napriek nášmu vzopätému úsiliu bivakujeme na severnej strane hrebeňa. Ďalší deň je podobný, len sme sa okúpali v potoku a trochu poblúdili. To však k offroadu, podobne ako k horolezectvu patrí. Konečne na tretí deň po nekonečnom vyhrabávaní auta zo snehu na južnej strane hrebeňa, dôkladnom prieskume krasovej jaskyne s opálmi, prekračujeme hrebeň.

Pojedáme rumunské lahôdky v motoreste. Transylvánska kuchyňa má samozrejme tradičné maďarské prvky hrdých Székelyov, nechýba však ani kukuričná kaša mamaliga.Venujeme sa návšteve fortifikácie Vaubanovho typu v Alba Iulia a teatrálne krásneho hradu Hunedoara (Vajdaunyad), ktorý pripomína skôr kulisu z operety. Škoda len, že jeho okolie ako by z oka vypadlo Ostrave alebo Kladnu – železné mesto. Mierime do pohoria Muntii Retyezatului. Úchvatným údolím ku krkolomne vysokej sypanej hrádzi priehrady Barajul Tomeasa. Ďalej kamenitá cesta vedie k chate Cabana Rotunda, ale snehu je v týchto dvojtisícových nadmorských výškach priveľa aj pre naše zdvihnuté rámové podvozky a diferenciály so ”špérami(diff-lock). Volíme ústup, veď treba jedno z vozidiel opraviť. Zlomenú remenicu alternátora odnímame sťahovákom a po navŕtaní otvorov a provizórnom spojení skrutkami akumulátor znovu dobíja. Veru, vo výbave na offroad nechýba vŕtačka, sťahovák a zváračka s meničom elektrického prúdu. Po desiatich hodinách dosahujeme po dobrých cestách Bratislavu.

Expedice Pákistán (díl II.)

V Peshawaru kupujeme lístky na dodávku do Chitralu za 250 rupek na večer a šli se projít po městě. Vyměnili jsme 100 $ za 5 350 rupií. Pak jsme přijali pozvání chlápka dobře mluvícího anglicky, který nám doma pak prodal předražené místní oblečení zvané „shelwar kámiz“ (široké kalhoty, dlouhá košile). Holt člověk je blbej a dokavaď aspoň jednou v Asii nenaletí, nedá si pozor.

V Peshawaru kupujeme lístky na dodávku do Chitralu za 250 rupek na večer a šli se projít po městě. Vyměnili jsme 100 $ za 5 350 rupií. Pak jsme přijali pozvání chlápka dobře mluvícího anglicky, který nám doma pak prodal předražené místní oblečení zvané „shelwar kámiz“ (široké kalhoty, dlouhá košile). Holt člověk je blbej a dokavaď aspoň jednou v Asii nenaletí, nedá si pozor. Od něj jsme jen tak tak stíhali dodávku Toyota Hiace (jezdí i u nás) do Chitralu, což byl taky horor. Auto menší než Ford transit a v něm řidič a 18 lidí, plus kolik se vejde na střechu. Jet v tom přes noc je strašný, nejenom že se člověk nevyspí, ale ještě ho příšerně bolí prdel a nohy, na který má asi 15 cm místa. Navíc cesta příšernou cestou do sedla Lowari Pass (3 118 m.n.m.), kdy jsme brousili spodkem o šutry. V noci jsme stavěli u hospody a nějaký sympatický místní právník nás pozval na večeři. Aspoň něco.

8.7. – ráno nám padají víčka, ale přesto se kocháme horami a ledovcovou Chitral river, která teče do Afghánistánu. Vystupujeme ve vesnici Gasheriat asi 20 km před Chitralem. Jdeme přes most přes reku a trochu nás znervózňuje cedule, že každý tu musí mít kalašského průvodce, zaregistrovat se u policie a zaplatit 50 rupií… Půjdeme totiž skrz několik údolí obývaných národem Kalašů, kteří jediní v celém Pákistánu nevyznávají islám.

Vyšli jsme nahoru do Birir údolí a odmítáme jeepy, které nás chtějí za peníze svést. 4asto odpočíváme, protože od Teheránu jsme 4 noci nespali a ani jídla nebylo moc. Ve vesnici Nojhbiu dokonce pod stromem moruše vaříme a usínáme. K večeru docházíme do Gaskuru a snažíme se najít cestu do sedla Gree An (3 060 m.n.m.), která by měla odbočovat doprava. Pak nás ale 2 klučinové ve věku asi 10 let dovedli na začátek úzkého, asi 20 metrů širokého kaňonu, kudy se mělo jít nahoru. To bychom bez nich nenašli a tak jim dáváme pár propisek. Kousek nad vesnicí nacházíme pod skálou slušné místo a jdeme po večeři spát.

9.7. – vstáváme v 7 a jdeme dolů kaňonem k vodě vařit. Pak jdeme nahoru, cesta dost hrozná, převýšení jako prase (přes 1000 m). Ze sedla Gree An pak krásný výhled, v dálce vidíme i Tirich Mir, nejvyšší horu Hindukúše (7 706 m.n.m.). Nahoře dáváme oběd a relaxujeme s fajfkou. Ve 14 h začínáme sestupovat do Bumboret valley. V půli kopce lepím puchýře a v půl páté docházíme do Gumbaku. Dostáváme se na druhou stranu řeky po mostě a jdeme nahoru do vesnice Krakal. Tam zase musíme najít cestu, která povede do sedla Donson Pass (2 970 m.n.m.). Na druhý pokus ji u zavlažovacího kanálu trefujeme, poprvé lezeme jak blbci na skoro kolmý stráni, kde je to dost o držku. Cestička vede pěkně mírně do kopečka a po půl hodině se rozhodujeme u pramínku přespat. Vaříme čočku a pořádně převařujeme, jelikož celý potůček je poset kravinci. Místo na spaní dost na hovno, svah, šutry a nějaké bodavé listy.

10.7. – zdoláváme sedlo Donson Pass a odpoledne scházíme do Acholgah valley. Dole máme trošku problémy s dostáním se na druhý břeh řeky, ale nakonec to po šutrech nějak přeskáčeme. Procházíme podél několika farmiček s políčkama kukuřice a kousek za nimi si stavíme stan (poprvé), protože v dálce hřmí.

11.7. – v noci nepršelo, naopak vedro, takže Radek sundával tropiko. Ráno jsem se poprvé posral, vyrážíme až po desáté. Stoupáme zase necelých 1000 metrů nahoru do sedla Kundyak An (2 855 m.n.m.), na vrcholu hotoví vaříme a odpočíváme. Dolů je to ještě horší, nevede tam žádná cesta a je to prudký jako svině. Ale trefili jsme to celkem dobře a došli do vesnice Naraju. Jdeme dál a musíme několikrát brodit řeku, což nám dá občas zabrat. Docházíme do hlavního údolí Chimirsan Gol. Jdeme proti proudu a za vesnicí Shekhanandeh spíme na krásném místě pod kukuřičným polem a nad řekou. Poprvé se pořádně myjeme, je to studený jak bejk ale potom lábuž.

12.7. – vyrazili jsme ráno údolím nahoru, oba máme ukrutnou sračku, tak máme časté přestávky… Po-pár hodinách slézáme zase k říčce. Odtud by to mělo být 30 min. k Chimirsan Huts. Stoupáme příkrým svahem na ledovcovou morénu a máme z toho dost. Za Chimirsan-huts, asi půl hodinky po hřebínku, to v 15 h zapichujem. Jdeme srázem k vodopádu pro vodu a vaříme. Spíme od 16 h až do rána.

13.7. – ráno vstáváme v 7:30, kozy nám okusují stan. V devět vyrážíme směr sedlo Chimirsan An (3 713 m.n.m.). Díky sračce mám úplně dost, ale za 2 hodiny jsme v sedle. Krásný výhled všude okolo, ale za chvíli už klesáme do údolí Dooni Gol. Hodinku byla pohoda, ale potom jsme nějak sešli z cesty a museli pak dost horolezit, abychom se někam dostali. Popisovat se to nedá, ale je docela zázrak, že jsme živí. Přelezli jsme do dalšího údolí Dundini Gol a vystoupali 1 000 m na hřeben. Někde pod ním by měla vést cesta vedoucí do Gokshalu, který je z hřebenu vidět. Měla by, ale nevede, svině. Sešli jsme zase až Dundini Gol. Měli jsme toho dost a zabalili to tam pro ten den v rozvalinách baráku. Jsme tak unavený, že se po fajfce s normálním tabákem pěkně zkouříme.

14.7. – ráno potkáváme Pákistánce, ujišťují nás, že můžeme jít údolím dolů. Vyrazili jsme a po hodině slézáme strašným srázem k řece. Dál řeka mizí v kaňonu širokém 10 m a vysokém několik stovek metrů. Konec. Jdeme zpátky a Radek na mě shazuje asi 300 kg balvan. Bohužel jsem nemohl uhnout, kdybych se pustil, jdu do údolí. Naštěstí mi nic nezlomil, jen jsem měl sedřenou ruku a nohu a taky mi to strhlo hodinky, který jsem našel. Od místa, kde jsme spali, jsme lezli zase nahoru 800 m a přes hřeben slezli do Gokshalu. Tam nám místní pastevec ukazuje cestu. Lonely Planet totiž kecá, v průvodci je jen jedna cesta, ale v reálu jsou 2. V půl čtvrté opět stoupáme, abychom obešli neprůchodné údolí s vodopádem. Pak sestupujeme zase mnoho set metrů k řece, kde táboříme.

15.7. – vstáváme v 7, vaříme rýži. Po deváté vycházíme, cesta neustále mění břehy potoka, a tak po pár přeskocích o fous měníme pohorky za sandále a jdeme vodou. Za půl hodiny docházíme do Kasaviru, ani se nezastavujeme a pokračujeme. Cesta potom vede do stráně, tak se musíme zase přezout. Po 13 h jsme v Merinu, kde dáváme oběd. Dáváme fajfku a zhulíme se tak, že Radek vidí hvězdičky a já se nemůžu hýbat (upozornění: normální dýmkový tabák). Před půl třetí vyrážíme směr Booster. Nejdřív klesáme korytem potoka a pak stoupáme na hřeben. Za 2 a půl hodiny jsme u vysílače obehnaného zdí a ostnatými dráty – Booster. Pod námi je krásně vidět Chitral. Spíme u opuštěné chajdy na verandě, bylo tam strašně komárů.

16.7. – vstáváme v 7 a po osmé začínáme klesat do Chitralu, kde jsme v deset. Nějaký chlapík nás zve na jídlo a čaj, moc děkujeme. Ve městě kupujeme 5 chlebů a já se ukrutně přejídám a je mi pěkně blbě. Koupili jsme lístky na dodavku do Peshawaru a šli jsme do hospody na čaj. Cesta stála zase dost za hovno, ale přes den to ušlo. Večer dáváme v restauraci super jídlo za 77 Rs. (druhý den se z něj pěkně posereme…) a o půlnoci jsme v Peshawaru. Rozhodujeme se jít pěšky městem na vlakové nádraží. Po pár metrech nás zastavují vojáci s kalašnikovama, že tu nesmíme chodit sami, že je to moc nebezpečný. Prohledají nás a při té příležitosti Radkovi ukradnou tisíc rupií (= 20 $). Pak zastavili rikšu a ten nás po menší hádce o peníze dovez na nádraží.

17.7. – první vlak jel až v devět ráno,tak jsme chrápali na lavičce na nástupišti spolu s mnoha místními. Asi ve 4 přistavili „military train“ a nějaký voják nás vyrazil. Taky jsme celou noc chodili srát do okolního křoví po tom super obědě. Vlak se dává do pohybu na minutu přesně a není ani moc narvanej. Ve 13 h jsme v Ráwalpindí, kousek od nádraží nám zastavuje dodávka a jedem asi půl hodiny do Islámabádu do čtvrti Aabpara, kde je kemp a nejlevnější ubytování v Islámabádu. Za 100 rupií na noc dostáváme bungalow, kde je akorát větrák, spí se na zemi. Odpoledne si jdeme nechat udělat pasová fota na íránská víza pro cestu zpět. Než nám je udělají, jdeme na internet za dobrou cenu. K večeři vaříme brambory a čaj a kecáme se spolubydlícími, 2 bratry z Austrálie, kteří jedou na motorkách z Anglie do Indie.

18.7. – skvěle jsme se vyspali a po snídani vyrazili do města. Hledáme českou ambasádu pro papír, který vyžaduje íránská ambasáda, něco jako zaručení se za nás. Jedeme do čtvrti ambasád, ale n francouzské nám oznamují, že česká je zhruba na druhém konci Islámabádu. Nakonec českou ambasádu nacházíme, ale není úřední den. Přesto si na nás pan velvyslanec najde chvilku a do druhého dne nám papír vystaví. Vydáváme se tedy prodloužit si pákistánská víza. Bereme si taxi za 50 Rs, abychom to stihli. Vyplnili jsme žádost, ofotili si pasy, naši žádost schválil nějaký důležitý boss a u přepážky dostali prodloužení o 2 týdny. Bereme pasy s asi 5 razítkama navíc a jdeme se najíst. Měníme taky 115 $ a dostáváme 6 270 Rs. Zpátky v kempu pereme, vaříme a žere nás tisíce komárů.

pokračování příště..

Graubuenden

Rád by som priblížil športovo založeným vodičom smelé cesty kantónu Graubuenden, ktorý sa nachádza na juhovýchode Švajčiarska.

Rád by som priblížil športovo založeným vodičom smelé cesty kantónu Graubuenden, ktorý sa nachádza na juhovýchode Švajčiarska.

Prístup do kantónu zo Slovenska je možný jednak cez Nemecko zo severu a cez hlavné mesto Chur, z východu cez Rakúsko hraničným priechodom Pfunds-Vinadi, s malebnou odbočkou s mnohými tunelmi k bezcolnej obci Samnaun, popri toku rieky Inn do údolia Engadinu dobre stráženého stredovekými pevnosťami. Najdramatickejší vstup je však z Talianska priesmykmi Stelvio, Umbrail alebo priesmykom Maloja, respektíve historickou cestou Via Spluga ( Spluegenpass ). Samotné stúpanie na Stelvio 2757 m.n.n. začína pri obci Trafoi, kde má penzión Gustavo Thoni – lyžiarska legenda. 48 úvratí (tornante) je číslovaných osudovo – teda tak, že najvyššie položená má číslo 1. Cesta bola postavená v roku 1820 v súvislosti s pripojením Lombardie k Rakúsku.Výstup poskytuje prekrásne výhľady na končiar Ortler (Ortles) 3905 m.n.m., ktorý bol najvyšším vrchom Rakúsko-Uhorskej Monarchie. Na 22.úvrati je chata Franzenshoehe 2188 m.n.m., v minulosti párkrát strhnutá snehovými lavínami, a kde na tel. +39473613043 poskytnú ochotne informácie o stave cesty. Zo severovýchodu je totiž cesta otvorená len v mesiacoch JUL, AUG, SEP, kdežto od juhozápadu z Bormia cez tunely je celoročný prístup k lyžiarskemu stredisku v sedle. Zostup cez sedlo Umbrail 2501 m.n.m. a potom Pass dal Fuorn 2149 m.n.m. do Engadinu naprieč Národným Parkom je určite najkrajším vstupom do Graubuendenu. Dno údolia Engadin je v prekvapivej nadmorskej výške 1400-1800 m.n.m., teda odtiaľ všetky výstupy na priesmyky prekonávajú podstatne menšie stúpanie než akýkoľvek výstup z opačnej strany. Najmarkantnejší je Malojapass 1815 m.n.m, kde prakticky len stúpa do Engadinu výškovým rozdielom 1500 m kľukatá cesta z talianskej Chiavenny. Kvôli strmým svahom nie sú vrcholy skupiny Bergell z tejto cesty viditeľné, ale kamenný priehradný múr Lago dellAlbigna, východisko horolezeckých výstupov, dostupný gondolovou lanovkou z Pranxaira, dominuje panoráme. Z Chiavenny existuje však krajší vstup do Graubuendenu. Je to priesmyk Spluegenpass 2113 m.n.m., ku ktorému vedie z juhu serpentínová cesta, prekonávajúca 1800 m, s pár krátkymi tmavými tunelmi. Po prekročení európskeho rozvodia cesta klesá geometricky dokonalými úvraťami do Spluegenu. Tento priesmyk spolu s legendárnym kaňonom Via Mala tvorili trasu historického prechodu hlavného Alpského hrebeňa, ktorý bol prekonateľný len tak, že sa tovar prenášal na ľudských chrbtoch – pre nepárnokopytníky bola cesta príliš nebezpečná. Spluegen je tiež východiskom k výstupu na priesmyk San Bernardo 2065 m.n.m., ktorý má tunelovú alternatívu, a do údolia s tradíciou rudného baníctva v okolí obce Innerferrerra, kde sa dosiaľ rozpráva po romanšsky, k najvyššej celoročne obývanej alpskej obci Juf, 2126 m.n.m. Do tohto údolia cez priesmyk Niemet viedli pašerácke cesty z Talianska a ešte nedávno tadiaľ za bezmesačných nocí lacná pracovná sila z Orientu… Dramatickým vstupom do Graubuendenu z juhu je tiež cesta z talianskeho subtropického Tirana , ktorá po prekonaní 1900 m prevýšenia dosiahne zasnežený priesmyk Bernina 2323 m.n.m. Na priesmyku je priateľský hospiz ( tel. +41818440303 ), kde ochotne podajú informácie o stave cesty aj výške snehu na okolitých zjazdovkách, z ktorých najkrajšia Diavolezza je vo výške 2973 m.n.m. Hospiz je spravovaný cirkvou podobne ako veľa podobných ustanovizní na horských sedlách Švajčiarska. Paralelne s cestou vedie cez priesmyk neuveriteľne strmá úzkokoľajná železnica, ktorú usilovní Raetski eisenboňáci udržujú v celoročnej prevádzke naprieč 5 metrovými závejmi – zázrak !

Srdcom Graubuendenu sú alpské skupiny Platta, a Albula dosahujúce výšok cez 3000 m a tvoriace hlavný Alpský hrebeň. Vedú cez ne severo-južným smerom viaceré významné cesty. Priesmyky Septimerpass 2310 m.n.m. a Forcellina tvorili významnú bránu Álp pre karavány medzi čarovnou kamennou obcou Bivio a Casaccia. Nimi horali vodili cez rozvodie riek Po, Rýnu a Innu svoj dobytok na trh do Milána a odtiaľ sa vydávali ťažko naložení ryžou, obilím a vínom na strastiplnú cestu späť domov. Bivio je tiež východiskom stúpania na priesmyk Julierpass 2284 m.n.m., ktorý zaujme nevšednou geológiou hlavne na východnej strane ľadovcového údolia. Z vodičského hľadiska je najmenej obtiažny zo všetkých v tejto skupine aj celoročne prejazdný. Náročnejší je Albulapass 2312 m.n.m., ktorého cesta zo severu sleduje extrémne hadiacu sa úzkokoľajnú železničnú trať. Táto trať je technologickým divom počtom a hustotou cirkulárnych tunelov a viaduktov. Cesta v zime tvorí strmú sánkársku dráhu. Sertigpass 2739 m.n.m. a Scalettapass 2606 m.n.m. sú určené len pre peších cestovateľov a posledným zjazdným priesmykom je Fluelapass 2383 m.n.m. s hospizom ( tel. +41814161747 ) v svetskej správe a tiež ochotnými informátormi o stave cesty. Z obce Sur En na dne čarovného údolia Engadin vedie divoká cesta dolinou Val dUina vystrieľaná nemeckým alpským klubom DAV v zvislej kompaktnej skale začiatkom 20.storočia, zjazdná pre horské bicykle cez sedlo Schliningerpass 2256 m.n.m. k chate Sesvenna na talianskej strane.

Neodmysliteľnou súčasťou alpských cestných prechodov vysokých priesmykov sú žlté poštové autobusy. Sú pokračovateľmi slávnej tradície poštových kočov, ktoré symbolizujú Švajčiarsko podobne ako bernhardské psy, presné hodinky, privátne banky a čokoláda. Prevádzka týchto vozidiel za každého počasia a počas celého roka vyžaduje skutočné majstrovstvo a oceľové nervy. Dávam do pozornosti stránku http://www.ffs.ch/pv/index_d.htm s cestovným poriadkom a mapu http://www.post.ch/img/div/car/grsgo_liniennetz.pdf trás postauto , ktorá je dobrou automapou Graubuendenu.

Na záver by som rád upozornil na tri úchvatné cesty v bezprostrednej blízkosti Graubuendenu. Je to vyše 1700 m výstup z talianskeho Sondrio k priehrade Diga di Alpe Gera, odkiaľ vedie južná výstupovka cez Rifugio Carate, Marinelli Bombardieri a Marco e Rosa na 4050 m vysoký hraničný štít Piz Bernina obkolesený ľadovcami. Druhou cestou je 1000 m výstup z rakúskeho Partenenu na sedlo Bielerhoehe, kde možno začať túru cez Wiesbadener Huette na hraničný vrchol Piz Buin 3312 m.n.m. Treťou je výstup z talianskeho Mazzo di Valtelina na Passo di Foppa 1852 m. Je to diabolské súpanie Mortirolo známe z cyklistických pretekov Giro dItalia.

martin_turcan@hp.com

Pinzgauerom po Skalistých horách

S Jimom som sa spoznal prostredníctvom webovej stránky Coloradských majiteľov Pinzgauerov. Obrátil som sa na nich s prosbou o doporučenie peknej trasy mojej cesty naprieč Skalistými Horami. S typickou horalskou srdečnosťou mi Jim dobre poradil a zároveň ponúkol spoločný výlet jeho tátošom. Pinzgauer je názov rakúskej fajty koňa, ktorým sa zváža v Alpách drevo z lesa. Firma Steyr-Daimler-Puch ich vyrába predovšetkým pre Rakúsku a Švajčiarsku armádu, možno ich však nájsť vo všetkých vojnách tretieho sveta.

Skalisté hory v štáte Colorado boli osídlené až v 19. storočí bielymi zlatokopmi, čo je nedávno v porovnaní s osídlením európskych Álp alebo Karpát. Napriek tomu zlatokopovia v horách vytvorili veľmi hustú sieť baníckych cestičiek – trailov, ktorými dopravovali z hôr na chrbtoch nepárnokopytníkov predspracovanú rudu a do hôr ohnivú vodu, strelný prach a proviant. Dnešné využitie trailov je prevažne rekreačné. Potomkovia divokých jazdcov zamenili sedlá za automobily s rámovým podvozkom, pohonom oboch náprav obutých do tvrdých profilovaných pneumatík, diferenciálmi s uzávierkou, redukovanými prevodmi a pekelným výkonom pri nízkych otáčkach.Tí najotrlejší, ktorým už nestačia ani trasy trailov, jazdia automobilmi Pinzgauer.

S Jimom som sa spoznal prostredníctvom webovej stránky Coloradských majiteľov Pinzgauerov. Obrátil som sa na nich s prosbou o doporučenie peknej trasy mojej cesty naprieč Skalistými Horami. S typickou horalskou srdečnosťou mi Jim dobre poradil a zároveň ponúkol spoločný výlet jeho tátošom. Pinzgauer je názov rakúskej fajty koňa, ktorým sa zváža v Alpách drevo z lesa. Firma Steyr-Daimler-Puch ich vyrába predovšetkým pre Rakúsku a Švajčiarsku armádu, možno ich však nájsť vo všetkých vojnách tretieho sveta. Predchodcom Pinzgauera bol chutný drobný Haflinger, ktorého výroba skončila v sedemdesiatych rokoch. Držal v svojej dobe výškový rekord 5680 m.n.m. na svahu Ojos del Salado pri účasti na expedícii Atacama v Chile. Keď moji priatelia videli fotografie Pinzgauera, spytovali sa, či mi bolo treba cestovať do Colorada aby som si zajazdil na multikáre…

Výlet začal na Denverskom blšom trhu. Jim tam chcel kúpiť extrémne veľkú bandasku na PHM. Bandasku už asi predali, zato jeho štrnásťročná dcéra si vyhliadla „mimoriadne lacné a výhodné” svadobné šaty. Nemala na ne dosť peňazí a Jimovi už bola dlžná 50 USD. Napokon Jim súhlasil s investíciou, keď mu sľúbila, že to sú už posledné peniaze, ktoré od neho pýta. Colorado je relatívne bohatý štát, preto na blšom trhu možno nájsť len špecifickú spoločnosť indiánov, mexikáncov, mestizos a im podobných. Keď videli, k akému kšeftu sa schyľuje, začali sa schádzať a v katolíckom vytržení budúcej neveste robili krížiky na čelo a priali jej aby jej Santa María požehnala dobrého muža a veľa detí. Ako neskôr vysvitlo, slečna ešte nemala vydaj v úmysle a nedávno sa rozišla s priateľom. Však šaty pri detských hrách na princeznú počkajú na svoju príležitosť.

Konečne nič nestálo v ceste dvojnápravovému Pinzgaueru ( Jim vlasní ešte trojnápravový, držaný v čistote na jazdenie po meste ) do hôr. Cesta viedla cez bývalé zlatokopecké mestečko Central City, ktoré má dnes povolenie ( podobne ako Las Vegas ) na prevádzku hazardných hier a tak sú všetky bývalé Saloony premenené na herne s automatmi. Nad mestom hneď začína hustá sieť trailov. Každý trail je na všetkých krížnych cestách označený štvorciferným číslom na zvislej drevenej latke. To umožňuje výbornú orientáciu v mape. Orientácii však neprospieva, ak latky vylomí niektorý z prechádzajúcich vehiklov, prípadne keď úplne chýbajú. Tak sa stalo, že namiesto dosiahnutia hrebeňa s výborným výhľadom nad hranicou lesa, sme prišli na koniec slepého trailu. Vtedy sa však prejavili výhody Pinzgauera. Traily majú skutočne náročný povrch s vysoko trčiacimi špicatými skalami v ukrutných stúpaniach. Mimo trailov je takmer horolezecký terén. Pre Pinzgauer to však neboli žiadne prekážky. Šli sme síce trochu pomalšie prekračujúc obrovské balvany na najnižších otáčkach, ale bez vážnejších komplikácií. Cestou sme zbierali huby. Občas sme zastavili a v okruhu 200 stôp sme vyzbierali všetky dubáky. Jim ryčal od šťastia, pretože predtým nezvykol huby zbierať a pri každom väčšom dubáku počítal, koľko by zaň zaplatil Talianom. „Italian mushrooms” sú v USA veľmi drahé. Predpokladám, že to nejak súvisí s imidžom unikátnych hľuzoviek, ktoré sú aj v Provence a Piemonte dosť vzácne. Výhľady z hrebeňa vo výške nad 4000 m.n.m. boli jedinečné. Boli sme obklopení ľadovcami a divokými skalami. Po trailoch vystúpila k vrcholu aj mladá spoločnosť na Jeepe. Baby sa hneď jali objímať Jimove psy a mládenci sa zas vsúkali pod Pinzgauera obdivovať diferenciály a nápravy. Po polhodine sme stretli podobnú spoločnosť na Dodge, tak som si vypočul reprízu prednášky o pohonoch a drevorubačských koňoch, po ktorých má Pinzgauer meno. Obe spoločnosti Jima vynukovali plechovkami piva, aj my sme mali sebou istú zásobu a pivo sa domov nevozí. Tak sa stalo, že si Jim nevšimol špicatý konár kosodrevia, trčiaci do cesty a konár sa mu hlboko vpichol do ramena. Zoznámil som sa s úctyhodným repertoárom Coloradských kliatob pokiaľ som mu zastavoval rinúcu sa zakáľačkovú krv. On totiž predtým sklopil predné sklo kvôli zintenzívneniu pocitu slobody a lepšiemu výhľadu. Od tej chvíle som už nepretržite viedol vozidlo ja so stoporeným čelným sklom. Na asfaltovaných serpentínach ma dokonca bolesťou omdlievajúci Jim miernil upozorňujúc, že Pinzgauer predsa len nie je Ferrari. Po diaľnici som udržoval stabilných 70 míľ za hodinu bez obavy z prehriatia, pretože motor podobne ako Trabant alebo Tatra je vzduchom chladený.

Večer po ošetrení sme pozvali členov Pinzgauerového klubu na „treffen” , podával sa slovenský hubový guľáš ale aby členom lepšie chutil, nazvali sme ho Talianskym. V budúcnosti by som v Colorade rád offroadoval v San Juan Mountains po bývalých trasách úzkorozchodných železníc pri Imogene Pass a v skalách Engineer pass. V štáte Utah po levom chrbáte známeho Moab Rim Trail. Prípadných záujemcov o identifikáciu spomenutých lokalít odkazujem na stránku

http://www.earthmaps.com/mapserver.htm .

Me gusta Venezuela, me gustas tú (3.)

Traverovi se vůbec nelíbí náš nápad jít na trojbod. Prý to jsou 4 hodiny tam a 4 zpátky a jestli si radši nechceme prohlídnout hnízdiště barevných ptáčků. Odmítáme a trváme na chůzi napříč stolovou horou. Průvodce souhlasí a už leze na kámen a chystá se nasedat na Tomáše. Nějak se mu to nošení zalíbilo. Dokonce mě někdy zkouší dvakrát svižně pobídnout patama, jestli se třeba nerozběhnu.

Traverovi se vůbec nelíbí náš nápad jít na trojbod. Prý to jsou 4 hodiny tam a 4 zpátky a jestli si radši nechceme prohlídnout hnízdiště barevných ptáčků. Odmítáme a trváme na chůzi napříč stolovou horou. Průvodce souhlasí a už leze na kámen a chystá se nasedat na Tomáše. Nějak se mu to nošení zalíbilo. Dokonce mě někdy zkouší dvakrát svižně pobídnout patama, jestli se třeba nerozběhnu. Na trojbodě se dají zažít různý věci, jako třeba ležet v Brazílii, nohama být pevně ve Venezuele a myslí v Guyaně. Traver nezažívá nic vzrušujícího. Ten je myslí v Guyaně už od tý doby co nás potkal. Už aby byl doma, daleko od nás.

Na cestě zpátky dáváme koupačku v pohádkový laguně s čertovsky studenou vodou. Druhá noc na Roraimě byla podobná té první. Byla tma. Z hory a dále pak do Paraitepui se musí jít stejnou cestou. Odpočatý průvodce lehkými svižnými krůčky ukrajuje cestu z práce. On z práce nejde, on tančí. Svěží walz motýla, co poslední 3 dny lítal na zádech orlů dobrohlavých. Jsme zpět v San Francisku. Když byl průvodce na Roraimě při smyslech, prozradil nám, že se dá ve vesnici koupit pečené kuře – kus za 3000 Bolívarů, což je cena pro turisty a dá se srazit. Moc masa jsme s Tomášem neměli a den se těšíme na kuřata, která už tam pro nás rožní. Už z džípu jsme si všimli trhu a čmoudíku z pod roštu. Trhovnice je neústupná, ale trochu ji zmáčkneme a i ona se po půlhodině nekompromisního smlouvání a tlačení k vysušené hliněné zdi poddá, uzná svou prohru a prodá nám 2 kuřata po 4000 bolívarech za kus. Přejedli jsme se. Kosti dávám psovi se smutnýma očima, který je umí zahrát stejně dobře jako trhovnice, které beztak patří. Levně nám prodala, tak jí aspoň nakrmím mazlíčka.

Čeká nás cesta na západ Venezuely, do Meridy, městečka uprostřed místního výběžku And. My se na kopce tuze těšíme, autobus moc ne a tak radši píchne zadní vnitřní kolo. Jenže my máme naspěch a tak bereme situaci do vlastních rukou. Martina uklidňuje vyplašené cestující uvnitř busu, který GPS. Petr nadzvedává na postižené straně. Obouruč. Tomáš zuby povoluje zarezlé matky a já už žhavým liháč a nahřívám záplatu z elastické kůže capybary, která byla v nevhodném okamžiku na nevhodném místě. Jak se záplata na duši chytí, rychle s ní zpátky. Deseti mocnými nádechy v mládí nadějného trumpetisty hustím pneu, kterou samozřejmě dostatečně nenaplním, takže to dofoukne Tomáš a už ji kutálíme k autobusu. Když už máme kolo v ruce, ještě pro bezpečí všech, ostrou stehenní kostí hlodavce prohloubíme ojetý dezén. GPS. Petr zatím houpáním Scanie uspal cestující a ani nasazení kol a plynulý rozjezd je neprobudil.

V Meridě jsou vzhůru všichni, protože spícím se špatně vystupuje. My hledáme hotel, nalézáme, využíváme a druhý den konečně odjíždíme do hor. Za vesničkou La Mucuy už je vše na našich nohou a plicích. Plánem je neuspěchat výstup a připravit krev pro množství kyslíku ve výškách nad 4500 metrů. Vše se daří a postupně přes Lagunu La Coromoto a Lagunu Verde dorážíme k Laguně El Suero, kde plánujeme dvě noci. Den mezi nimi je obětován Pico Humboldu – druhému nejvyššímu vrcholu Venezuely. GPS. Petr se chopí role přirozeného horského vůdce a vybírá jednu z nejtěžších cest skalní stěnou. Ve 4800 metrech dorážíme k ledovci. Protože není natátej a my nemáme mačky ani cepíny, volíme přechod progresivní metodou „teplá nožka, zkáza ledu”. Princip je jednoduchý. Zujete boty i ponožky a po ledovci se pohybujete velmi pomalými kroky. Při každém položíte nohu na led, ale v žádném případě, jel-li vám život milý, hned nepřenášejte váhu. Čekáte, až se obnažené chodidlo svým teplem vtaví do odolného ledovce a vaší novou pozici tak zafixuje proti skluzu. Vše se daří až na jednu maličkost. Ledové krystalky, které sem tam zdobí jinak hladké ledové zrcadlo, jsou dost ostré a než se nataví, prořezávají nám chodidla. Né že by nám vadila bolest, ale krvavé stopy a kousky masa rozhodně nepůsobí esteticky a hory tím trpí. Vracíme se, zašíváme nohy, obouváme boty a GPS. Petr hledá jinou cestu. Objevíme část ledovce s drsnějším povrchem, tvořícím nepravidelné schody, po kterých se dostáváme na hřeben. Po něm už je to jen kousíček na vrchol. GPS. Petr běží napřed. My se občas kocháme pohledy a navrchol dobíháme o něco později. Pro návrat volíme jednoduší cestu nepřátelským ledopádem.

Druhý den ráno opouštíme Lagunu El Suero a za zpěvu oblíbených árií z operet a muzikálů stoupáme do čtyř tisíc metrů na La Travesíu – cestu držící se zhruba této vrstevnice, směřující pod Pico Bolívara a dále pak na Pico Espejo. Pico Bolívar (5 007) se podle Lonely Planet dá vylézt jen s lanem, pouze z důkladnými horolezeckými zkušenostmi, nikdy však bez průvodce. Nic z toho nemáme, ale máme chuť. Zakládáme základní základnu asi ve 4 750 a ještě odpoledne se první část týmu GPS. Petr a GPS Jáchym vydává k vrcholu.

Problém je v tom, že ten je tvořen hned několika štíty a my nevíme, který je ten pravý. Z různých míst se zdá pokaždé jiný ten nejvyšší. Při drápání se na jeden, zahlédneme onu bustu pana Bolívara (ta opravdu vrchol hory zdobí) na kopci za námi. Teď nám trošku chybí ten průvodce, který by alespoň ukázal na kterou horu útočit. Dosahujeme sedla a tudíž i hřeben, který je tak ostrý, že nám začínají chybět lana. Kdybychom měli lana, stejně by chyběl horolezecký um. Pico Bolívar odolal a nikdo mu to nemá za zlé. Spíme u jezírka, ráno nás budí aerodynamický hluk na letkách křídel orlů. Chvíli zkoušíme bučet jako malá telátka, jestli nás dravci nevezmou na vyhlídkový let, ale asi nemáme tu správnou výslovnost nebo mají orli opravdu tak dobrý zrak jak se o nich povídá.

Dorážíme na Pico Espejo a nejdelší a nejvyšší lanovkou za dvě hodiny zničíme 3 100 metrů výškového náskoku nad Meridou, tedy to, co jsme čtyři dny pracně budovali. A v Meridě náš výlet více méně končí a sním končí i tento řádek, řádek, kterým končí toto vyprávění, vyprávění, které není nekonečné.

Nazdar.