Connect with us

Reportáže a rozhovory

Divoký východ

Asfaltové silnice vedou jen do určité vzdálenosti od Ulanbátaru a poté volně přechází v stepní cestu. Ta je srovnatelná s polní cestou u nás. Podle toho jak velký je na ní provoz je to vlastně vyjetá kolej v trávě. Pokud je provoz větší je těch kolejí více jinde jsou jen dvě nebo jedna. Všichni tam patrně musí mít vyvinutý dokonalý orientační smysl, protože krajina je téměř stejná a vyjeté koleje se různě rozchází a zase zbíhají k sobě. Přesto náš řidič vždy věděl kterou se má dát.

Published

on

Václav Novák se několik let se zabýval především grafickou přípravou tiskovin v malé tiskárně. Po expedici Mongolia 2001 je na volné noze, a věnuje se internetovému portálu military-club.cz.

Asi před 4 měsíci jsi se vrátil z expedice do Mongolska. Loni jsme dělali malý rozhovor o přípravách s Richardem Špittem, který nakonec zůstal doma. Můžeš říct, jak si se vlastně k této expedici dostal?

Všechno je vlastně dílem náhody. Vděčím za to kamarádovi Bobešovi který se expedice Mongolia 2001 také účastnil. Před pár lety mi na vandru vyprávěl jak se dostal do Mongolska a jak se mu tam líbilo. Protože mě cestování také zajímá, zmínil jsem se mu o tom že bych jel příště s nimi. No a nakonec jsem opravdu jel.

Jaké to bylo opustit práci a vydat se na 2 měsíce napospas „divokému východu”?

Opustit na dva měsíce práci je docela příjemné. Jen je potřeba mít možnost si tak dlouhé volno zařídit. O tom jaké to je na východě jsem hodně slyšel. Nedá se to ale dost dobře popsat. To se musí zažít. Když mi o tom jaké to je třeba v Rusku Bobeš vyprávěl, nedokázal jsem si to představit. Pochopil jsem to až když jsem vše viděl a zažil na vlastní oči.

A jaký byl tvůj první nezapomenutelný zážitek v Rusku?

První zážitek je už hraniční přechod. Každý kdo u nás remcá o byrokracii a zkorumpovaných státních úřednících by si měl vyzkoušet jaké to je projíždět autem přes hranici do Ruska. Celníci si o úplatek otevřeně řeknou. Na všechno musí být papír s „bumážkou”. Když ještě narazíte na poněkud společensky unaveného celníka který Vám má vyplnit několik dokladů, je to zážitek na několik hodin. Abych je ale pouze nepomlouval, překvapilo mě že poté co dostali o co si řekli, byli velmi ochotní, vše bylo v pohodě a bez problémů.

O ruských úřednících se toho mezi cestovateli povídá hodně. Jací jsou ale „normální” lidé?

Normální lidé jsou super. Všichni jsou ochotní a o to málo co mají se s Vámi rozdělí. Někteří sice zkouší jestli z turisty něco nekápne, ale většina je ráda že se vůbec s „inostrancem” potkají a je to pro ně taky zážitek. Jsou většinou hrdí na svou zem ale na druhou stranu si jí moc neváží. Ochrana přírody je tam patrně naprosto neznámý termín.

Čeho si neváží? Země jako přírody, nebo země jako vlasti?

Země jako přírody. Vlast pro ně je téměř svatá ale s přírodou je to horší. Že vám vytekla na zem nafta nebo olej – žádný problém. Odpadky se ve vlaku vyhodí z okna. To byl pro mě docela šok. Jednou jsem byl svědkem toho jak průvodčí vyprazdňuje odpadkový koš který je na konci vagónu. Prostě ho vysypala z okna. Na druhou stranu zase půl hodiny před stanicí zamkla záchody a otevřela je zas až půl hodiny po odjezdu.

Možná to bude tím, že mají pořád dost čisté přírody. Alespoň si tak každý Rusko i Mongolsko představuje. Je to tak doopravdy?

Prostory jsou všude obrovské proto se to vlastně opravdu ztratí. Té čisté přírody je opravdu všude spousta. My ale přemýšlíme jinak což je pochopitelné. Leckdo by se mohl zamyslet nad tím jak je možné že průvodčí zamykala záchody na celou hodinu. U nás za tu dobu přejedeme z České Třebové do Brna. Jenže v Rusku je všechno „balšoje”. V tom vlaku jsme jeli tři dny a tři noci přičemž v porovnání s naší republikou to bylo na místní rozměry asi jako cesta z Brna do Prahy. Pokud by se to u nás praktikovalo stejně jako v Rusku nebo Mongolsku tak se za chvíli utopíme v odpadcích. Jenže u nás je místa mnohem méně. Tam se to prostě ztratí. Alespoň prozatím. Rozhodně je tam mnoho krásného k vidění.

Jaká přírodní oblast tě nejvíce oslovila? Kam by ses chtěl třeba někdy vrátit?

Rozhodně Altaj pokud se týká Ruska. To jsou krásné hory které začínají asi jako českomoravská vrchovina a postupně se zvedají až po čtyřtisícové vrcholy. Tam se rozhodně vrátit chci a vlastně se tam i s další expedicí počítá. Co se týká Mongolska tak z něj jsme vlastně ani tak moc neviděli. Většinu času jsme strávili v Rusku ale vzhledem k tomu že Altajské pohoří přechází i do Mongolska, rozhodně je to jedno z míst které bych také rád navštívil. To jsou země kam se nedá jet jen jednou. Pokud člověka osloví, bude tam chtít jet zas a znova.

Právě jsi řekl, že jste si Mongolska moc neužili. Mohl by jsi nezasvěceným čtenářům trochu popsat cestu, aby věděli proč?

Cestu jsme absolvovali v automobilech Praga V3S po vlastní ose. To je poněkud zdlouhavý způsob cestování. Navíc nás ještě pronásledovaly technické problémy. Pro opravdu nezasvěcené, Praga V3S je vojenské terénní vozidlo které je sice teoreticky schopné vyjet na kolmou stěnu, ale jeho cestovní rychlost nepřevyšuje příliš přes 50 km/hod. Českou republiku jsme sice opustili 3. 6., ale Mongolskou hranici překračujeme až 4. 7. Z šesti členů se tam dostáváme pouze tři protože ostatní se museli vrátit domů již po měsíci. Navíc do Mongolska přijíždíme vlakem protože ani jedno auto cestu nepřečkalo v pojízdném stavu. První V3Ska „odešla” ještě před Moskvou, Žigulík nepřežil jednu zkratku přes hory a poslední V3Ska odešla kousek od městečka Abaza v Krasnojarském kraji. Cesta zpět nám vlakem trvala „jen” devět dní. V Mongolsku jsme strávili 23 dní ale jen na 9 dní se vyrazilo do stepi. Ostatní čas se trávil v Ulánbátaru. Opět se na naše poměry může zdát že devět dní ve stepi přeci není tak málo. Jenže na Mongolsko to málo je. Sice jsem něco viděl, ale spousta se toho nestihla.

Jaký byl další program, když nešlo uskutečnit původní záměr?

V Abaze kde jsme přišli o poslední auto se naše expedice rozdělila. Polovina se vrátila vlakem nebo letadlem domů a zbývající tři jsme pokračovali do Mongolska vlakem. Na programu to v této situaci zas tak moc nezměnilo. Původní program padnul s tím že nás rusové nepustili do Mongolska přechodem přes který se plánoval přejezd. Tím se muselo všechno změnit a z původního plánu zůstalo vlastně jen to že jedeme do Mongolska. Sice jinudy ale zkoušet se to bude. Poté co se nám nepodařilo přejet přes Tašantu se to zkusilo na dalším přechodu kde nás také odmítli. Problém byl v tom že do Mongolska vede jen jeden mezinárodní přechod. Všechny ostatní jsou pouze pro rusy a mongoly. Později jsme se ovšem od českého konzula dozvěděli že by nás jen tak nepustili ani přes ten mezinárodní. Cizinec totiž do Mongolska může přijet jedině vlakem nebo letadlem.

Jaký je život v Ulanbátaru a jaký ve stepi?

Ulánbátar je moderní město. Paneláky, obchody, restaurace a také na každém rohu internetová kavárna. To nás překvapilo nejvíce. Ceny v naší oblíbené vycházely po přepočtu asi na 30,- Kč za hodinu což je velmi slušné. V ulicích jezdí spousta aut přičemž asi nejrozšířenější je tam vedle Ruské značky UAZ japonská TOYOTA. V provozovně typu našich bufetů se tam dalo najíst za rozumnou cenu srovnatelnou s tím co platíme u nás.

Step je ale něco jiného. Sice je tam ještě pár dalších měst ale ty jsou spíš srovnatelné s vesnicemi u nás. Asfaltové silnice vedou jen do určité vzdálenosti od Ulanbátaru a poté volně přechází v stepní cestu. Ta je srovnatelná s polní cestou u nás. Podle toho jak velký je na ní provoz je to vlastně vyjetá kolej v trávě. Pokud je provoz větší je těch kolejí více jinde jsou jen dvě nebo jedna. Všichni tam patrně musí mít vyvinutý dokonalý orientační smysl, protože krajina je téměř stejná a vyjeté koleje se různě rozchází a zase zbíhají k sobě. Přesto náš řidič vždy věděl kterou se má dát. Domorodci žijí v Jurtách což jsou zvláštní obydlí naprosto ideální pro jejich kočovný způsob života. Jurta je vlastně stan podobného principu jako tee-pee. Je to dřevěná konstrukce z latí potažená plátnem. Uprostřed jsou kamínka na kterých se vaří a kolem je něco postelí a skříněk. Pokud dobytek vypase trávu v okolí, tak se vše sbalí na nákladní auto a přemístí se na jiné místo. Jejich životní náplní je starost o dobytek který jim dává obživu.

Navštívili jste nějakou rodinu? Jaké jsou jejich zvyky?

V Mongolsku jsme žili u Známých kteří jsou vlastně Mongolští rusové. Sice žijí celý život v Mongolsku ale občanství mají ruské. Takových rodin je tam spousta a mají i své vlastní školy a kulturní zařízení. U nich jsme bydleli v Ulanbátaru v běžném paneláku. Cestou ve stepi jsme se několikrát zastavili u nějakých domorodců abychom viděli jak vypadá jurta ze vnitř a abychom ochutnali legendární kumis. Mongolové jsou velmi ochotní a vstřícní lidé. Když se někde zastavíte a někdo projíždí kolem, s největší pravděpodobností se s vámi dá do řeči. Jen tak se pozeptá odkud jste a kam máte namířeno. Problém je jen v domluvě protože jen málo z nich umí rusky nebo anglicky. Dá se říci že starší umí trochu rusky ale neradi tak mluví a mladší generace se zas učí spíše anglicky. Každopádně pokud Vás pozvou do jurty, posadíte se, dostanete kumis nebo čaj a nějaké to zobání. Kumis je zkvašené kobylí mléko a jako nějaké zobání k tomu jsou vesměs mléčné výrobky jako různé sušené sýry nebo tvarohy. Čaj je taky poněkud odlišný od toho na co jsme zvyklý u nás. V Mongolsku se podává čaj zelený s mlékem a solený. Ale nejhorší věc kterou jsem musel vypít byla kořalka z mléka.

Tvoje cesta zpátky se také neobešla bez komplikací. Zkus je popsat, aby ostatní věděli na co si dát pozor?

Komplikace zpáteční cesty byla dána především ruským konzulem. Rada jak se vyhnout problémům je jednoduchá. Pokud potřebujete vízum do ruska, vyřiďte si ho v Praze a ne v Ulanbátaru. Každá ambasáda funguje trochu jinak a tak se může snadno stát že vízum které vám dá ambasáda v Praze podle konzula v Ulanbátaru neexistuje a on vám ho tedy nedá. Podle místního konzula totiž můžete dostat tranzitní vízum jedině po předložení cestovního dokladu někam ven z ruska. To sice není problém třeba u letenky, jenže na tu my neměli. Zbývá tedy vlak. Ale ouha, v Ulanbátaru vám vydají jen jízdenku do Moskvy. Ta ale konzulovi nestačí. Nakonec jsme museli na místo tranzitního víza zaplatit za vízum turistické které je dražší a jsou s ním zase jiné starosti. Nakonec se nám podařilo z Mongolska odjet ale nebylo to jednoduché. Už jsme si připadali skoro jako Pilip s Bubeníkem na Kubě. Pokud tedy chcete ušetřit na cestovních výdajích, musíte si zjistit jak na to. Pokud se vám to podaří stejně jako nám, vyjde vás ale cesta na polovinu než je obvyklá cena.

Po návratu domů tě nečekalo moc dobrých zpráv, v podstatě jsi ztratil stálou práci, potom přítelkyni. Nevyčítáš si to trochu, stálo to za to?

S tím že přijdu o stálou práci jsem počítal a o přítelkyni jsem přišel defakto těsně před odjezdem. Cesta to jen trochu oddálila. To co jsem zažil ale rozhodně stojí za to a nemám si co vyčítat. Bylo to moje svobodné rozhodnutí a věděl jsem do čeho jdu. Myslím že mě to trochu (podle některých hodně) změnilo. Rozšířil jsem si obzory, mnoho nového poznal a něco pochopil. Po návratu jsem se začal více věnovat internetu o čemž jsem uvažoval již delší dobu. Jako nenapravitelný optimista věřím že se bude situace dále zlepšovat a dočkám se brzo další cesty. Všechny čtenáře které Mongolsko zajímá bych chtěl pozvat na stránky našeho sdružení Expedial které budu mít nyní také na starosti. Pevně doufám že to nebyla moje poslední cesta do Mongolska a Ruska, protože to opravdu stojí za to. Jak jsem se zmínil výše, je to naprosto jiný svět a pokud Vás zasáhne, budete se tam chtít znovu vrátit.

Pozn.: Tento rozhovor naleznete též na stránkách magazínu Koktejl. Byl napsaný jako jedna z mých „studentských prací” v rámci kurzu Časopisecká publicistika.

Continue Reading
Click to comment

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Reportáže a rozhovory

Rozhovor s Alešem Hámou

Ti, kteří se dlouhodoběji zajímají o cestování už možná
postřehli projekt letošního podzimu, na kterém spolupracuje s Alešem
Hámou cestovní kancelář VIVA travel. Herec, moderátor a komik se vydává
s celou svojí rodinou do Austrálie a díky tomuto projektu může být
široká veřejnost po celou dobu jejich cesty s nimi.

Published

on

Ti, kteří se dlouhodoběji zajímají o cestování už možná postřehli projekt letošního podzimu, na kterém spolupracuje s Alešem Hámou cestovní kancelář VIVA travel. Herec, moderátor a komik se vydává s celou svojí rodinou do Austrálie a díky tomuto projektu může být široká veřejnost po celou dobu jejich cesty s nimi. Aleš bude přímo od protinožců zásobovat webové stránky projektu www.australiesha­mou.cz a zároveň facebookové stránky. Nebude uveřejňovat pouze fotografie, ale i krátká videa a postřehy z cesty např. i v psané formě a dá nám možnost autenticky téměř v přímém přenosu prožít jak našinec tento kontinent vnímá. My jsme se Aleše zeptali na pár otázek, které s cestou souvisí a přinášíme Vám jeho odpovědi.

  1. Začneme zlehka, víme, že cestujete rád, hlavně za rybami. Podle čeho si vybíráte své destinace?

No ono s tím cestováním za rybami není tak horké, vlastně jen využívám místa, kam cestuji a tam rybařím, když jedu sám,nebo se starším synem, tak se rybaří víc, ale když jedeme celá rodina, tak to musí být vyvážené a každý si musí přijít na své.Například na Yukonu, na Aljašce toho rybaření bylo hodně, ve Skotsku už ho bylo méně, protože tam jsme právě byli všichni. V Peru či Ekvádoru jsem nechytal vůbec, protože tam jsem byl jen s manželkou.Ale nechybí mi to, nejsem bigotní rybářský fanatik.

  1. Aleši, obligátní otázka, proč Austrálie? Hodláte rybařit i zde?

Austrálie je děsně lákavá destinace, která mne vždycky lákala tou pestrostí a možnostmi a hlavně přírodou, která je pro mne v životě fakt zásadní a pobyt v ní mne naplňuje a dopřává mi možnost bejtšťastnej. Navíc vždycky říkám, že v lidech se často zklamete, ale v přírodě nikdy. Itinerář a plán cesty je tak nadupaný, že na rybolov asi nedojde, byť i v Austrálii je kde rybařit, ale to si nechám na příští návštěvu, kterou mám v plánu spojit s Novým Zélandem.

  1. Je něco, čeho se vyloženě bojíte při Vaší cestě?

Mám klasické standartní obavy spojené s předodletovým stresem, například nezapomenout něco důležitého, jako třeba nabíječku nebo tak. V Austrálii je asi větší koncentrace tý jedovatý havěti, tak na to si musíme dávat bacha, no a taky na koupačku s Čtyřhrankou Fleckerovou. Koupel s touhle medúzou není nikdy radostnou událostí.

  1. A naopak něco, na co se hodně těšíte, ať už Vy nebo Vaše rodina?

Jasně, že se děti těší na operu v Sydney, klokany, pláže a další lákadla. Já i manželka se nemůžeme dočkat pohledu na Ayers Rock neboli Uluru.

  1. Co si myslíte o projektu „Austrálie s Hámou“? Proč jste na něj kývnul?

Karel Topič, majitel CK Viva, travel chce propagovat Austrálii jelikož se jedná o jeho srdcovou destinaci a já chci Austrálii vidět, poznat, zažít a podělit se o to.Něco zažít je krásný, ale sdílet to s ostatními je bonus navíc, takže podle mne ideální spojení.

  1. Je něco, co byste chtěl závěrem vzkázat našim čtenářům?

Ano, ať sledují www.australiesha­mou.cz a celou tu cestu projedou s námi.Ale pozor vyrážíme už tuto neděli… Asi nemáme co dodat. Snad jen, sledujte cestu s námi, a pokud budete mít na Aleše Hámu otázky, můžete je zveřejnit přímo na webových stránkách v komentářích, či nám je zaslat a my se Aleše rozhodně zeptáme!

Continue Reading

Reportáže a rozhovory

Konopiště: Krůpěj fortele hasičského

Hasičská schůze bouřlivější víc než nedělní politický duel.
Tradiční ples tančících hasičů a hasiček bezkonkurenčně trumfující
fotbalové a myslivecké zábavy. Hasičské cvičení, kdy touha po
vítězství předčí lecjakou sportovní olympiádu.

Published

on

aneb Ohlédnutí za hasičskou tradicí


Hasičská schůze bouřlivější víc než nedělní politický duel. Tradiční ples tančících hasičů a hasiček bezkonkurenčně trumfující fotbalové a myslivecké zábavy. Hasičské cvičení, kdy touha po vítězství předčí lecjakou sportovní olympiádu. Precizně nacvičená pořadovka, běh na 100 m s úctyhodnou zručností spojování hadic. Kolektivní útok, obecenstvo čekající na rychlý a bravurní trysk vody. Bleskurychle zamáčknuté stopky lichého počtu rozhodčích. Brigády a stavění máje, pořádání výletů a stmelování vesnice. To vše patří k profilu dobrovolného hasiče/hasičky.

Hasičský den zahajují farmářské trhy

Na prodejním stolečku se nesystematicky povalují kartonové lístečky „Ochutnejte zdarma“, „Ochutnávka“. A za nimi se na staročeských talířích klaní malé kousky, rozlomené podle osy jader a rozinek. Mladá slečna prodává napečené dobroty, aniž by k tomu musela přemlouvat. Její elegance mluví za ní. Sezamové tyčinky napravo lemují její štíhlost. Medové oválky jako by jí z oka vypadly. Dlouhé kakaové vlasy sepnuté sponou ji pomalu padají do tváře jako i mně čokoládové čtverečky semknuté půlkou vlašského jádra. Lidé nakukují do pekařského stánku a se stydlivým pohybem ruky ochutnávají celozrnné sladkosti.

Sousední dřevěný stánek se pyšní vůní koření od štiplavého kmínu až po skořicovou vůni Cejlonu. Bylinkové koření se pronáší vzduchem nad Masarykovým náměstím v Benešově jako by hledalo své kořínky. Když popojdu o pár metrů dále, připadám si jak na holandské půdě, protože stánek je zaplněný bílými dirkatými kolosy sýrů. Ale u pána se zeleninou se patriocky vracím k českému česneku. Návštěvníci farmářského trhu berou hlavičky naducané několikavrstvými stroužkami útokem. Prodavač se pilně ochomýtá kolem své červené váhy, kterou pamatujeme ještě, když se stávaly fronty na banány.

Zvednul se vítr a proutěný košík si odskočil ze svého prodejního místa po vydlážděném náměstí kolem sklenic s českým medem. Protáhl se kolem paní, která prodává keramiku z hrnčířského kruhu a zastavuje se u voňavých včelích svíček smotaných jako květy růží. Kdyby měly trhy soutěžit o nejmenší stánek, vyhrála by to dívka s ručně vyráběnou bižutérií, která sem úplně tak nezapadala. Chvílemi jsem si na trzích připadala spolu s jedním kloučkem v kočárku jako jedna z nejmladších účastníků. Asi proto, že atmosféru květnové soboty podtrhovala „Vlašimská sebranka“, která vystoupila s repertoárem dechovky za doprovodu zlatavých žesťových nástrojů.

Prvotní hlas hasičské sirény se z Masarykova náměstí přesouvá na Konopiště

A právě odtud vychází v 10 dopoledne hasičský slavnostní průvod s půvabem historické pýchy. Bohužel název „Hasičský den na Konopišti“ není natolik originální jako hasiči v historických sněhově bílých mundurech, kteří kráčí s kamenně chladným pohledem a rozvážným krokem. Ještě aby ne. Každý má tu čest, nést hasičský prapor, houpající se na bytelné dřevěné žerdi. Koňské povozy s nablýskanými hasičskými stříkačkami se hodnotí svým rokem výroby. Zlatavými medailonky a barevnými stuhami se ozdobení valaši bravurně proplétají mezi vozy obléknutými do rajčatového hasičského kabátu. Na mostě nad železničními kolejemi, které nechal zhotovit následník trůnu František Ferdinand d´Este průvod zpomaluje, aby měli hasiči čas pokynout nevěřícím řidičům a udiveným chodcům. Za doprovodu hasičského pištění sirén jede průvod dál po silnici vedoucí na Konopiště, kde od 13hod pokračuje program. Možná kvůli dlouhé časové odmlce se za hasičskou sirénovou kapelou vydalo jen několik málo nadšenců. Ostatní si doposud vychutnávali atmosféru farmářských trhů se snídaňovou klobáskou v ruce.


Vláčkem k amfiteátru

I přes nepřízeň počasí vyzývá zámecké prostředí k procházce přes konopišťský park nebo pěší cestičkou podél silnice. Ti znalejší odbočili z pěší cesty za Benešovem doleva a prošli vyšlapanou zkratkou ke Konopišti, kde se mohli pozdravit s medvědem Jiříkem. Chvílemi se množství stop vyrovnává benešovskému Pochodu za povidlovým koláčem. Našli se i tací, kteří čekali na vlakové zastávce historického vláčku, jezdícího z Benešova. Projede zajímavými místy města a pak vás mašinka doveze až k zámku. Ti, co přijeli autem, nechávají své vozidlo na placeném parkovišti. Úplnou náhodou se potkávám se zástupkyní kastelánky, která s lehkou stydlivostí ve tváři povídá: „Nevím, nevím, ale auto bych tu asi nenechávala. Nedávno jsme dostali dopis od jedné návštěvnice, že se jí prohlídka zámeckých komnat moc líbila. Netušila, že když je parkoviště hlídané a ona za něj zaplatí, že jí někdo může ukrást auto.“ Ano, vrátila se po pár hodinách na parkoviště a její Fabie byla fuč i s parkovacím lístkem.“

Zámecké komnaty ve stínu hasičské techniky

Do začátku hasičského dění zbývají dvě hodiny. Nejdříve se jen tak procházím parkem a vzhlížím na konopišťské věže od zámeckých skleníků. Uducané pěšiny mě vedou podél obory s lesní zvěří až k příkopu, kde bydlí medvěd. Jméno Jiřík mu bylo dáno do vínku nejspíše podle nebojácného bojovníka, který za dobro bojoval proti zlému drakovi. Přesouvám se na vydlážděné nádvoří a nechám se vést davem. Vystraší mě elektronická tabule s časy jednotlivých prohlídek, která svítí modře jako na vlakových nádražích odjezdy a příjezdy vlaků. Ale trasy s fotkami vedle na zdi vypadají poutavě. Z nabízených možností vybírám třetí okruh. Nejdříve mě paní pokladnice upozorní, že je ten okruh nejdelší, nejvíce historicky zaměřený a s omluvným pohledem dodává: „I nejdražší“. Naopak jsem mile překvapená. Je vidět, že paní za pokladnou odvádí skvělou práci. Nejde jí jen o prodej vstupenky, ale i o spokojenost návštěvníka. Za pár minut stojím se třemi lidmi a s průvodkyní na hlavním schodišti, vysázeném loveckými trofejemi. Hubeňoučká slečna v huňatém modrém svetru se představuje jako Hanka Kouklíková. Díky Hančinýmu poutavému vyprávění se přenáším o 126 let zpátky. Procházíme prvním zařízeným pokojem, ze kterého dýchá opečovávaná omšelá atmosféra. Dozvídám se o životě následníka trůnu, o jeho zálibě k lovu i o společensky kontroverzní svatbě s hraběnkou Žofií Chotkovou. Při popisu atentátu z 28. června 1914 mi naskakuje husí kůže. Z přemýšlení o tom, za jak podivných okolností vyhasíná život první oběti první světové války, mě vytrhne pohled na kabinu původního hydraulického výtahu. Srdíčko mi pookřálo i přes tu všudypřítomnou prokletou zimu a jinak tomu není ani venku. Po nasycení informací se rychlým krokem vydávám z nádvoří k amfiteátru.

Předkapela v rendlíku: pojízdná hasičská kuchyně se šesti a s gulášem


Před vkročením do letního divadla na mě čeká bojovné procpávání haldou návštěvníků. Mezi fandy hasičské techniky se proplétají rivalové sborů, kteří se rozpoznávají podle jednotlivých uniforem. Nepřeberné množství stánků sestavených z bakelitových tyček a potištěného pláště nabízí pochutiny, ze kterých si vybere i ten nejmlsnější jazýček. Dlouhá štangle dětí stojí před cukrovou vatou a heliovými balonky. Maminky vyčkávají na své „Coffee to go“ a mužské osazenstvo šmudlá v ruce mince na kelímek s točeným Hubertem a klobáskou za 45 Kč.

Nalevo za stánky se názorně předvádí průběh záchranné hasičské akce při autonehodě. Zmuchlané plechy věrohodně naznačují nebezpečné dopravní momenty, které se během chvíle mohou změnit v hrůzu. Kráčím trávou dál po louce a prohlížím si zaparkovaná hasičská auta. Chvílemi si připadám jako v muzeu. Jedno vypadá jako obytný přívěs, druhé připomíná teréňák do hor, třetí je takový brunclík na čtyřech kolech, ale jedno mají společné – barvu. Mezi červeňáky parkuje i vozidlo „VB“. Okolo se prochází lampasák v kožené bundě s plácačkou za opaskem. Zaujme mě kouř, který se hrne z hasičské pojízdné kuchyně. Umělohmotné talíře se prohýbají pod kolosy houskových knedlíků a staročeského guláše, který voní na míle daleko. Když jde o jídlo, tak jde soutěživost stranou. K hasičskému sboru chodí i hasiči jiných uniforem pro nášup. Všichni společně si pochutnávají na dřevěných lavičkách, kde se mačká jeden strávník vedle druhého. Historická i současná technika zkrášluje i provoňuje prostor před amfiteátrem spolu se vzpomínkou na pana Eberta, vynálezce hasičské stříkačky stejnojmenné značky. Škoda, že ohlédnutí nesahá až do počátků hasičství, které vzniklo už ve starověkém Římě a čítalo 500 otroků.

Plameny hasičství: Rozděláním ohně se vykřesaly hasičské sbory

Prvotní hasičské kořeny mají co dočinění s tím, jak rozdělat oheň, získat teplo, připravit jídlo. S mocí ohně se zapálila i lícová strana: umí škodit a je potřeba ho umět zkrotit. Velkým průkopníkem se stala Marie Terezie, která roku 1751 vydala „Řád k hašení ohně pro města zemská, městečka a dědiny markrabství moravského“. Listina radila, jak se zachovat při vzniku požáru. Marie Terezie, zvaná jako „Tchyně Evropy“ nejenom, že zavedla povinnou školní docházku, ale i povinnost vzájemné sousedské výpomoci při hašení požáru. Josef II. pokračoval ve šlépějích své matky a vydal nový požární řád, který zakazoval stavět domy ze dřeva. Stavby musely mít povinně postavený cihlový komín a požáry byly vyšetřovány s následným potrestáním viníků.

Hasičské sbory jako takové se začaly formovat v 19. století. Odborně vycvičené skupiny s potřebnými prostředky nahradily všeobecnou pomoc obyvatelstva. První český dobrovolný hasičský sbor vznikl ve Velvarech roku 1864 a postupně se přidávaly další: Benešov, Hořovice, Chrudim Klatovy, Kolín, Kroměříž, Kutná Hora, Mělník, Nové Město nad Metují, Tábor, Votice aj. Díky formování a vznikání dobrovolných hasičských útvarů se dochovaly historické stříkačky, které dnes můžeme vidět přímo v provozu. Vyblýskaností a elegancí přitahuje červená stříkačka z Pyšel, která předčí mnohé svou ladnou konstrukcí. Stojí vznešeně vedle pojízdné vývařovny a tváří se pyšnou odměřeností.

Největší útlum českého hasičství se zaznamenává za 1. a 2. světové války. Většina členů byla nedobrovolně odvedena do služby. Roku 1935 se do požárnické výzbroje zařadily plynové masky. Hasičská organizace byla jednou z mála spolků, která zůstala zachována i v protektorátu. Mozaiku vzpomínek uzavírá stánek před vstupem do amfiteátru: hasičské vybavení a doplňky.

Vlající praporová smršť

Napochodovaná barevná praporová řada se členy hasičských sborů připravuje pro návštěvníky jedinečný zážitek. Mladí statní hasiči svírají se ctí levou rukou vlající prapory na dřevěných žerdích. Po vyrovnání chlapců s prapory přistupuje pan Páv, starosta OSH ČMS okresu Benešov, a zdobí všechny hasičské vlajky ozdobnou stuhou. Není co dodat. Pocta a síla okamžiku je vidět v každém hasičském obličeji.

SDH Zderadice: bílé hasičské rukavice & sv. Florián

Pozornost mi sklouzává k chlapci se sněhově bílými hasičskými rukavicemi, jehož dlaň svírá prapor za SDH Zderadice. Pár minut předtím než nakročil do průvodu, mi díky focení praporu pověděl pár slov o jejich sboru. Martinovi bude 29 let a nést prapor je pro něj veliká čest. Vzpomíná, že sbor dobrovolných hasičů ve Zderadicích byl založen roku 1935 a od té doby se formuje dodnes. Se spikleneckým úsměvem prozrazuje, že nejvíce se vždycky těší na každoroční ples, díky němuž malinká dědina jednou v roce ožívá a návštěvnost ji tiše může závidět i vedlejší obec Maršovice. Ples je pro ně jediná větší příležitost, kdy si hasiči mohou vydělat a poté si dovolit lepší hasičské vybavení. Na Martinově tváři zpozoruji lítostivý tón v hlase. Prozrazuje, že větší hasičské sbory jsou sponzorovány naprosto jinak než malinký vesnický: „Když se účastníme hasičských soutěží, tak místo aby lidé ocenili, jak umíme vyjít se zastaralou technikou, stáváme se terčem posměchu sborů s novější technikou, kde už nejde o umění, ale o chloubu moderní doby. V průběhu vyprávění si prapor přendavá do pravé ruky se slovy: „No není to lehká záležitost.“ A rozpovídává se o robustním látkovém obdélníku: „ Velkou zásluhu na zhotovení měl bývalý starosta sboru Milan Vacek a paní Věra Rokytenská. Myšlenka starosty Milana byla zrealizována paní Věrou. SDH Zderadice pak hotové dílo financovalo ze společné pokladny. Martin se nadechuje a sděluje dál: “Vyšlo nás to na 20 tis Kč, což je pro malinký vesnický sbor opravdu veliká částka, ale nelitujeme toho. Následně jsme si prapor nechali vysvětit místním panem farářem a starosta ho předal mladým hasičům, ve kterých je teď zasazená jiskřička naděje, že budou vést sbor zodpovědně jako doposud.“

Zastavuje se u nás houf slovenského mužstva v červených tričkách a ptají se na praporovou výzdobu. Martin jim ukazuje, že na lícu je na modré ploše velký znak Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska se čtvrceným státním znakem ČR. V něm první a čtvrté pole představuje stříbrného dvouocasého lva ve skoku se zlatou korunkou a zbrojí na červeném podkladě. Ve druhém modrém poli je vyšita stříbro-červeně šachovaná orlice se zlatou korunkou a zbrojí. Ve třetím zlatém obrazci je červená orlice se stříbrným půlměsícem zakončeným trojlístky a s křížem uprostřed, se zlatou korunkou a červenou zbrojí. Načež dodává: „Kolem znaku máme věnec šesti lipových listů s řapíky směřujícími do středu a pod ním dva zkřížené dvouhákové žebříky. Přes ně pak ve svislé ose sekyrka s ostřím nahoře. Nad znakem je do oblouku vyšitý zlatavý nápis „Sbor dobrovolných hasičů“ a pod znakem je opět do oblouku slovo „Zderadice“. Nechybí rok založení a celý obdélník rámují zlatavé třásně.“ Mladý hasič otáčí prapor na stranu rubu a pokračuje v popisu: „Tady na červenou plochu jsme nechali vyšít patrona hasičů, kterého ze shora chrání nápis „Hasič ke cti“ a zezdola se zlataví písmenka „Obci k ochraně“. Tak jako na lícu i tady jsme Floriánka orámovali lipovými lístečky. Je to naše hasičské miminko, na které jsme pyšní. Proto si velmi ceníme, že jsme byli pozváni na hasičský den Středočeského kraje.

Zderadice: Malinká vesnička, která čítá něco kolem 100 obyvatel. Nemají radnici, obchod ani kostel, ale skoro každý je ve sboru dobrovolných hasičů. Postavili si svojí hasičárnu, vybavili se nezbytnou výzbrojí, pořádají každoročně tradiční akce a drží pospolu.

Tradiční útok s vodou a netradiční veselou náladou

Pro velký zájem soutěžních družstev je klání koňských stříkaček rozděleno do dvou bloků. Všech devět českých týmů se na přehlídku s původními hasičskými stříkačkami vyfešákovalo do vyžehlených papírově bílých uniforem. Dneska odhodili titul hasiče a propůjčili si roli dřívějšího „požárníka“. Dva zahraniční týmy budou předvádět své výkony až v úplném závěru soutěže. Všechna družstva mají stejný úkol. Přijet s koňskou stříkačkou pod podium, nasát vodu z připravené kádě, správně spojit hadice a uhasit červený plamínek. Každé mužstvo má na to ovšem jiný grif.


Za tým Dubějovice nastupují staří pardálové, kteří se nenechají ničím rozhodit. S klidným počínáním nandavají vodu ručně z přistavené kádě. Navícekrát startují stříkačku z roku 1914. Ležérně rozmotávají hadice a s ohnivým klidem hasí naaranžovaný plamínek. Tým z Prčic nechtěně oddaluje moment uhašení ohýnku, protože se vodě nechce do hadic. Nakonec se Prčičákům podaří vodu přemluvit a i oni vítězí nad živlem.

Následuje pauza propojená s představením soutěže v hasičské kráse. Poté se opět vrací k předvádění hasičského umění. Mužstva z Potroupimy a z Dubějovic zahajují svou ukázku tradičním požárnickým zvoláním: „Stříkačku k hašení pohotově.“, „Vodu vpřed.“ Zdislavice se na útok pojistili lahví Fernetu a před fyzicky náročným výkonem si každý člen dává frťana. Poté se věnují uhašení rádoby plazícího se plamínku. Na divácké zvolání: „No, vy byste toho teda uhasili!“, s olíznutím rtů konstatují: „Co má shořet, shoří.“

Všichni účastníci berou útok s nadhledem a s úsměvem. Ouštice se nechtějí moc zapotit, tak zapojují k hasičskému útoku i diváky. Dva tatíci z předních řad „musí“ přispět rukou k dílu a pomoci týmu s nasáváním vody. Mnozí z hlediště jim závidí nejen spoluúčast, ale i domácí makové koláčky, které si potom odnáší plnými hrstmi ze scény.

S největší vervou a vážností vystupují poslední dva zahraniční sbory. Slovenský sbor z Košic (Matějovu nad Hornádou) berou útok tak rychle, že diváci nestihnou průběžně sledovat práci strojníka u mašiny a mladíka v útoku. Maďarští hosté z Budapešti ze 13. okrsku si zapůjčují koňskou stříkačku od Slováků. S ní nevědomky přebírají rychlost a šikovnost. Předvádí famózní výkon.

Holky ze sborů: Miss hasička a Miss sympaťačka

Stejně důležitou soutěží jako jsou koňské stříkačky, je i volba Miss hasička a Miss sympaťačka. Z 6 nominovaných mladých dívek bude zvolena jen jedna, která si odnese titul Miss hasička a Miss sympatie. Dívky podstupují 3 disciplíny. Nejdříve je promenáda v hasičské uniformě. Následuje volná scénka s hasičskou tématikou: slečny zpívají v doprovodu s harmonikou, předvádí scénku hasiček, jedoucích na hasičskou soutěž, tančí, učí hasičskou vlastivědu a galantně točí modrou stuhou. Třetím úkolem krásných hasiček je nenáročné několikaminutové povídání s každou nominovanou. Jak diváci, tak porodci se dozvídají, že hasička může být nadšenou fotbalistkou nebo jak je jednoduché stát se hasičkou už v šesti letech. Soutěž o nejkrásnější hasičku středočeského kraje uzavírá promenáda ve společenských šatech s oficiálním vyhlášením, na kterém se podílejí jak organizátoři, tak sponzoři.


Oheň spláchneš vodou, plamínky radosti nech plápolat!

Hasičský den je opepřen doprovodným hudebním programem. Pozvaní zpěváci zpívají na živo a jejich hlasy se rozléhají v přírodním zámeckém prostoru. Tím dnešní den nekončí. Je to jeden ze dnů dobrovolných hasičských sborů, kdy se snaží stmelovat kolektiv a s vtipem a osobní nápomocí vést k rozkvětu své vesnice. Na hasičských tvářích se usadilo kouzlo dobrovolnosti. Nechodí stereotypně přes týden do práce, o víkendu do posilovny a do kina. Svou hasičskou odpovědnost odvádí ať je pondělí nebo sobota. Snaží se obnovit požárnickou tradici a lidem připomenout smysl života: Uhasit oheň soudružností.

Continue Reading

Reportáže a rozhovory

Dobrodružstvo v oblakoch

Každoročne rogalisti a paraglidisti známi ako „padáčkari“ otvárajú
oblohu prvými letmi. Inak tomu nebolo ani jedno slnečné sobotné popoludnie.
Bez foťáku ani na krok. A vyrazila som na neďalekú otvorenú trávnatú
plochu kúsok za centrom Myjavy, pre miestnych známu ako U Vankov.

Published

on


Každoročne rogalisti a paraglidisti známi ako „padáčkari“ otvárajú oblohu prvými letmi. Inak tomu nebolo ani jedno slnečné sobotné popoludnie. Bez foťáku ani na krok. A vyrazila som na neďalekú otvorenú trávnatú plochu kúsok za centrom Myjavy, pre miestnych známu ako U Vankov.

Už po príchode ma zaujal veľký počet nadšencov tohto mierne adrenalínového športu. Sadnúc do slnkom vyhriatej trávy začala som pozorovať dianie okolo. Veľmi som bola zvedavá obzvlášť na padáčkarov, no tých nikde. Za to rogalisti stáli pri svojich rogalách pekne za sebou a každý sa venoval posledným úpravám a kontrole svojho stroja. Začala som ich obchádzať a robiť zábery pred prvými letmi. Čas utekal a na poli sa začali objavovať aj muži s veľkými vrtuľami a padákmi. Tak predsa.


Ako prví vzlietali toho roku rogalisti s veľkým hukotom motorov, ktoré však rýchlo utíchlo ako sa začali vzďaľovať za horizont strácajúc sa v oblakoch.

Čakanie. Nikto nevzlietol, nikto nepristál. Viac ma lákali padáčkari, ale akoby sa im hore ani nechcelo. Akoby čakali na rogalistov, ktorí im po návrate z prvého letu oznámia, či už sú vhodné podmienky alebo to tu zabalia. Padáky nachystané a nie a nie zapnúť motor a vyletieť. Asi z toho dnes nič nebude. Pomyslela som si. Prvé skúšobné fotky z takejto akcie. Keby som sa tak dostala hore.

Obďaleč ležali v tráve dvaja muži pri rozloženom padáku, ktorý sa mierne nafukoval v smere vetra. Isto sa chystajú na štart. Urobiť tak fotku ako sa paraglidista práve odráža zo zeme tesne nado mnou, to by bolo niečo. Kompozične som tú fotku úplne mala pred očami. Prakticky však nemožné ľahnúť si padáčkarovi s ťažkou motorovou vrtuľou na chrbte do cesty. Ak by padák nestačil včas zodvihnúť, odniesol by si to nielen môj foťák. Mysliac na toto riziko a blížiac sa k padáku som však stále kráčala po okraji vzletovej a zároveň pristávacej dráhy. Urobím aspoň pár detailných fotiek. Z mojich myšlienok ma prebudil jeden z ležiacich mužov. „Nechceš si zalietať?“ „A to vážne môžem?“ „Jasne, sadaj a pripútaj sa.“ Niekde v zmesi pocitov – prekvapenie, radosť, šťastie – som začula mužov hlas, ktorý zanikal v hukote štartujúceho motora. „Som Jožo, budem ti robiť inštruktora, poriadne si zapni vetrovku lebo hore je riadna z…“


Než som sa stačila spamätať, Jožo sedel predo mnou. Stroj sa pohol vpred. Na hrboľatom teréne som mala pocit ako by som sedela v nejakej minikáre. Tento pocit ale netrval dlho. Plynule sme sa odlepili zo zeme a vzlietnuť sa podarilo na prvýkrát. „Uau, to je úžasné!“ „Nebojíš sa?“ spýtal sa Jožo trochu neveriacky, opatrne letiac len tri – štyri metre nad zemou. „Nie, leťme vyššie!“ Ďalej sme sa dorozumievali už len posunkami, či je všetko v poriadku. Cez hučiaci motor to inak ani nešlo.

Začala som si vychutnávať výhľad. Nevedela som, na ktorú stranu sa pozrieť prv, až som zabudla fotiť. „A fotiť si nechcela?“ pripomenul mi po chvíli môj pôvodný zámer. Až potom, spamätajúc sa, opatrne som vytiahla foťák so skrehnutými prstami a kŕčovito ho držiac snažila som sa zdokumentovať tú nádheru z výšky – okolité kopce, srnky bežiace po poliach lemovaných pásmi lesov, Myjavu, zapadajúce slnko i ďalších padáčkarov, ktorých bola zrazu plná obloha. Páni, tu je ozaj riadna zima.


Vtom hučanie motora prestalo. Čo sa stalo? skúmavo som sa pozrela vpred. Až teraz som pocítila mierny strach. „Funguje to aj bez motora, ale dlho by sme si nezalietali. Chceš si vyskúšať riadenie? Je to jednoduché.“ To už motor opäť bežal a ja som v rukách držala až pochybne tenké lanká, pomocoou ktorých sa riadil padák. Začala som si viac všímať čo sa technicky deje okolo mňa. Veľká motorová vrtuľa stále nepríjemne hlučne hučala, nado mnou obrovský padák ktorý bol z nejakého tenkého materiálu, k nemu pripevnené tenké lanká… A riadenie celého tohto stroja, nevediac ako funguje, som mala v rukách ja. Doprava, doľava, povoliť, zatiahnuť… Začala som vnímať svoj pulz a tú zimu tu hore. Nadšenie, zážitok, adrenalín,… a hlavne rešpekt.

Slnko sa rýchlo blížilo k horizontu a tak riadenie prebral môj inštruktor. Z malých bodiek kdesi dolu na zemi som rýchlo začala rozpoznávať ľudí a ani neviem ako, hučanie motora stíchlo a my sme hladko pristali.


O týždeň neskôr, napriek tomu že teplomer ukazoval už takmer 25 ºC, ja som sedela doma s poriadnou nádchou a nadšene si pozerala rozmazané fotky z paraglidingu. Dnes, keď si spomeniem na svoj prvý let,… úžasný pocit slobody tam hore, hneď by som išla zase.

Z môjho pohľadu úplného amatéra je to oveľa jednoduchšie ako riadiť auto. Aj premávka je tam hore o čosi prehľadnejšia. Avšak viac ako len adrenalínový zážitok vo mne ostal pocit rešpektu.


Každoročne rogalisti a paraglidisti známi ako „padáčkari“ otvárajú oblohu prvými letmi. Inak tomu nebolo ani jedno slnečné sobotné popoludnie. Bez foťáku ani na krok. A vyrazila som na neďalekú otvorenú trávnatú plochu kúsok za centrom Myjavy, pre miestnych známu ako U Vankov.

Už po príchode ma zaujal veľký počet nadšencov tohto mierne adrenalínového športu. Sadnúc do slnkom vyhriatej trávy začala som pozorovať dianie okolo. Veľmi som bola zvedavá obzvlášť na padáčkarov, no tých nikde. Za to rogalisti stáli pri svojich rogalách pekne za sebou a každý sa venoval posledným úpravám a kontrole svojho stroja. Začala som ich obchádzať a robiť zábery pred prvými letmi. Čas utekal a na poli sa začali objavovať aj muži s veľkými vrtuľami a padákmi. Tak predsa.


Ako prví vzlietali toho roku rogalisti s veľkým hukotom motorov, ktoré však rýchlo utíchlo ako sa začali vzďaľovať za horizont strácajúc sa v oblakoch.

Čakanie. Nikto nevzlietol, nikto nepristál. Viac ma lákali padáčkari, ale akoby sa im hore ani nechcelo. Akoby čakali na rogalistov, ktorí im po návrate z prvého letu oznámia, či už sú vhodné podmienky alebo to tu zabalia. Padáky nachystané a nie a nie zapnúť motor a vyletieť. Asi z toho dnes nič nebude. Pomyslela som si. Prvé skúšobné fotky z takejto akcie. Keby som sa tak dostala hore.

Obďaleč ležali v tráve dvaja muži pri rozloženom padáku, ktorý sa mierne nafukoval v smere vetra. Isto sa chystajú na štart. Urobiť tak fotku ako sa paraglidista práve odráža zo zeme tesne nado mnou, to by bolo niečo. Kompozične som tú fotku úplne mala pred očami. Prakticky však nemožné ľahnúť si padáčkarovi s ťažkou motorovou vrtuľou na chrbte do cesty. Ak by padák nestačil včas zodvihnúť, odniesol by si to nielen môj foťák. Mysliac na toto riziko a blížiac sa k padáku som však stále kráčala po okraji vzletovej a zároveň pristávacej dráhy. Urobím aspoň pár detailných fotiek. Z mojich myšlienok ma prebudil jeden z ležiacich mužov. „Nechceš si zalietať?“ „A to vážne môžem?“ „Jasne, sadaj a pripútaj sa.“ Niekde v zmesi pocitov – prekvapenie, radosť, šťastie – som začula mužov hlas, ktorý zanikal v hukote štartujúceho motora. „Som Jožo, budem ti robiť inštruktora, poriadne si zapni vetrovku lebo hore je riadna z…“


Než som sa stačila spamätať, Jožo sedel predo mnou. Stroj sa pohol vpred. Na hrboľatom teréne som mala pocit ako by som sedela v nejakej minikáre. Tento pocit ale netrval dlho. Plynule sme sa odlepili zo zeme a vzlietnuť sa podarilo na prvýkrát. „Uau, to je úžasné!“ „Nebojíš sa?“ spýtal sa Jožo trochu neveriacky, opatrne letiac len tri – štyri metre nad zemou. „Nie, leťme vyššie!“ Ďalej sme sa dorozumievali už len posunkami, či je všetko v poriadku. Cez hučiaci motor to inak ani nešlo.

Začala som si vychutnávať výhľad. Nevedela som, na ktorú stranu sa pozrieť prv, až som zabudla fotiť. „A fotiť si nechcela?“ pripomenul mi po chvíli môj pôvodný zámer. Až potom, spamätajúc sa, opatrne som vytiahla foťák so skrehnutými prstami a kŕčovito ho držiac snažila som sa zdokumentovať tú nádheru z výšky – okolité kopce, srnky bežiace po poliach lemovaných pásmi lesov, Myjavu, zapadajúce slnko i ďalších padáčkarov, ktorých bola zrazu plná obloha. Páni, tu je ozaj riadna zima.


Vtom hučanie motora prestalo. Čo sa stalo? skúmavo som sa pozrela vpred. Až teraz som pocítila mierny strach. „Funguje to aj bez motora, ale dlho by sme si nezalietali. Chceš si vyskúšať riadenie? Je to jednoduché.“ To už motor opäť bežal a ja som v rukách držala až pochybne tenké lanká, pomocoou ktorých sa riadil padák. Začala som si viac všímať čo sa technicky deje okolo mňa. Veľká motorová vrtuľa stále nepríjemne hlučne hučala, nado mnou obrovský padák ktorý bol z nejakého tenkého materiálu, k nemu pripevnené tenké lanká… A riadenie celého tohto stroja, nevediac ako funguje, som mala v rukách ja. Doprava, doľava, povoliť, zatiahnuť… Začala som vnímať svoj pulz a tú zimu tu hore. Nadšenie, zážitok, adrenalín,… a hlavne rešpekt.

Slnko sa rýchlo blížilo k horizontu a tak riadenie prebral môj inštruktor. Z malých bodiek kdesi dolu na zemi som rýchlo začala rozpoznávať ľudí a ani neviem ako, hučanie motora stíchlo a my sme hladko pristali.


O týždeň neskôr, napriek tomu že teplomer ukazoval už takmer 25 ºC, ja som sedela doma s poriadnou nádchou a nadšene si pozerala rozmazané fotky z paraglidingu. Dnes, keď si spomeniem na svoj prvý let,… úžasný pocit slobody tam hore, hneď by som išla zase.

Z môjho pohľadu úplného amatéra je to oveľa jednoduchšie ako riadiť auto. Aj premávka je tam hore o čosi prehľadnejšia. Avšak viac ako len adrenalínový zážitok vo mne ostal pocit rešpektu.

Continue Reading

Nové články