Rubriky – 21. stránka – Cestovatel.cz

Transylvánia v “offroadu”

Cestu pre konvoj staviame korytom potoka. Kameňov je dosť, obutí v gumených čižmách sa oháňame čakanmi, lopatami, motorovou pílou, používame gurtne, mechanický zdvihák aj vzdorovitý, nevyspytateľný, iskriaci a zasekávajúci sa elektrický naviják oceľového lana. Napriek nášmu vzopätému úsiliu bivakujeme na severnej strane hrebeňa.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Český offroadklub odložil dvakrát termín odchodu, autá vyžadovali vážne opravy do poslednej chvíle. Odlepili sme sa od Bratislavy až večer a povečerali na brehu Váhu v Šali. Nočnými cestami južného Slovenska nejazdí veľa áut, náš konvoj sa pohyboval zhruba osemdesiatkou. Za pomalosť mohli hlavne obrovské profilové pneumatiky MT (mud/terrain). Oslepená srna vbehla pod vedúce vozidlo. Strašné kolesá ju zošrotovali napadrť a autom to ani nezatriaslo… Krátky spánok po prekročení maďarskej hranice a za vidna cez splavnú Tisu pri Tokaji k Satu Mare. Navigačný prístroj GPS je výborný pomocník po transylvánskych vedľajších a poľných cestách a celá spoločnosť výdatne konverzovala občianskymi rádiostanicami CB inštalovanými vo všetkých vozidlách. Dunajská secesia satmárskeho námestia a žobrajúce deti na svetelných križovatkách, dámy pri cestách ponúkajú lásku na predaj. Fotografovaním rómskej kočovnej spoločnosti sme sa trochu zdržali, lebo modely neustále zvyšovali svoju taxu. Konzervy ich nakoniec uspokojili. Naklonené stĺpy telefónnych vedení, dobre značené hlavné cesty a vzorne udržované kostoly charakterizujú transylvánsky vidiek.

Na benzínovom čerpadle meníme EUR na Lei. Vedľa trasy zrušenej úzkokoľajnej lesnej železničky mierime k oblúkovému priehradnému múru Baraj Dragan v pohorí Muntii Vladeasa. Večer autom dosahujeme vysoké trávnaté planiny nad hranicou lesa. Bivak nad priehradou s nádherným výhľadom. Ráno Veľkonočného pondelka je slnečné, tak sa pokúšame prekonať hlavný hrebeň smerom k obci Padis. Cestu pre konvoj staviame korytom potoka. Kameňov je dosť, obutí v gumených čižmách sa oháňame čakanmi, lopatami, motorovou pílou, používame gurtne, mechanický zdvihák aj vzdorovitý, nevyspytateľný, iskriaci a zasekávajúci sa elektrický naviják oceľového lana. Napriek nášmu vzopätému úsiliu bivakujeme na severnej strane hrebeňa. Ďalší deň je podobný, len sme sa okúpali v potoku a trochu poblúdili. To však k offroadu, podobne ako k horolezectvu patrí. Konečne na tretí deň po nekonečnom vyhrabávaní auta zo snehu na južnej strane hrebeňa, dôkladnom prieskume krasovej jaskyne s opálmi, prekračujeme hrebeň.

Pojedáme rumunské lahôdky v motoreste. Transylvánska kuchyňa má samozrejme tradičné maďarské prvky hrdých Székelyov, nechýba však ani kukuričná kaša mamaliga.Venujeme sa návšteve fortifikácie Vaubanovho typu v Alba Iulia a teatrálne krásneho hradu Hunedoara (Vajdaunyad), ktorý pripomína skôr kulisu z operety. Škoda len, že jeho okolie ako by z oka vypadlo Ostrave alebo Kladnu – železné mesto. Mierime do pohoria Muntii Retyezatului. Úchvatným údolím ku krkolomne vysokej sypanej hrádzi priehrady Barajul Tomeasa. Ďalej kamenitá cesta vedie k chate Cabana Rotunda, ale snehu je v týchto dvojtisícových nadmorských výškach priveľa aj pre naše zdvihnuté rámové podvozky a diferenciály so ”špérami(diff-lock). Volíme ústup, veď treba jedno z vozidiel opraviť. Zlomenú remenicu alternátora odnímame sťahovákom a po navŕtaní otvorov a provizórnom spojení skrutkami akumulátor znovu dobíja. Veru, vo výbave na offroad nechýba vŕtačka, sťahovák a zváračka s meničom elektrického prúdu. Po desiatich hodinách dosahujeme po dobrých cestách Bratislavu.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Expedice Pákistán (díl II.)

V Peshawaru kupujeme lístky na dodávku do Chitralu za 250 rupek na večer a šli se projít po městě. Vyměnili jsme 100 $ za 5 350 rupií. Pak jsme přijali pozvání chlápka dobře mluvícího anglicky, který nám doma pak prodal předražené místní oblečení zvané „shelwar kámiz“ (široké kalhoty, dlouhá košile). Holt člověk je blbej a dokavaď aspoň jednou v Asii nenaletí, nedá si pozor. Od něj jsme jen tak tak stíhali dodávku Toyota Hiace (jezdí i u nás) do Chitralu, což byl taky horor. Auto menší než Ford transit a v něm řidič a 18 lidí, plus kolik se vejde na střechu. Jet v tom přes noc je strašný, nejenom že se člověk nevyspí, ale ještě ho příšerně bolí prdel a nohy, na který má asi 15 cm místa. Navíc cesta příšernou cestou do sedla Lowari Pass (3 118 m.n.m.), kdy jsme brousili spodkem o šutry. V noci jsme stavěli u hospody a nějaký sympatický místní právník nás pozval na večeři. Aspoň něco.

8.7. – ráno nám padají víčka, ale přesto se kocháme horami a ledovcovou Chitral river, která teče do Afghánistánu. Vystupujeme ve vesnici Gasheriat asi 20 km před Chitralem. Jdeme přes most přes reku a trochu nás znervózňuje cedule, že každý tu musí mít kalašského průvodce, zaregistrovat se u policie a zaplatit 50 rupií… Půjdeme totiž skrz několik údolí obývaných národem Kalašů, kteří jediní v celém Pákistánu nevyznávají islám.

Vyšli jsme nahoru do Birir údolí a odmítáme jeepy, které nás chtějí za peníze svést. 4asto odpočíváme, protože od Teheránu jsme 4 noci nespali a ani jídla nebylo moc. Ve vesnici Nojhbiu dokonce pod stromem moruše vaříme a usínáme. K večeru docházíme do Gaskuru a snažíme se najít cestu do sedla Gree An (3 060 m.n.m.), která by měla odbočovat doprava. Pak nás ale 2 klučinové ve věku asi 10 let dovedli na začátek úzkého, asi 20 metrů širokého kaňonu, kudy se mělo jít nahoru. To bychom bez nich nenašli a tak jim dáváme pár propisek. Kousek nad vesnicí nacházíme pod skálou slušné místo a jdeme po večeři spát.

9.7. – vstáváme v 7 a jdeme dolů kaňonem k vodě vařit. Pak jdeme nahoru, cesta dost hrozná, převýšení jako prase (přes 1000 m). Ze sedla Gree An pak krásný výhled, v dálce vidíme i Tirich Mir, nejvyšší horu Hindukúše (7 706 m.n.m.). Nahoře dáváme oběd a relaxujeme s fajfkou. Ve 14 h začínáme sestupovat do Bumboret valley. V půli kopce lepím puchýře a v půl páté docházíme do Gumbaku. Dostáváme se na druhou stranu řeky po mostě a jdeme nahoru do vesnice Krakal. Tam zase musíme najít cestu, která povede do sedla Donson Pass (2 970 m.n.m.). Na druhý pokus ji u zavlažovacího kanálu trefujeme, poprvé lezeme jak blbci na skoro kolmý stráni, kde je to dost o držku. Cestička vede pěkně mírně do kopečka a po půl hodině se rozhodujeme u pramínku přespat. Vaříme čočku a pořádně převařujeme, jelikož celý potůček je poset kravinci. Místo na spaní dost na hovno, svah, šutry a nějaké bodavé listy.

10.7. – zdoláváme sedlo Donson Pass a odpoledne scházíme do Acholgah valley. Dole máme trošku problémy s dostáním se na druhý břeh řeky, ale nakonec to po šutrech nějak přeskáčeme. Procházíme podél několika farmiček s políčkama kukuřice a kousek za nimi si stavíme stan (poprvé), protože v dálce hřmí.

11.7. – v noci nepršelo, naopak vedro, takže Radek sundával tropiko. Ráno jsem se poprvé posral, vyrážíme až po desáté. Stoupáme zase necelých 1000 metrů nahoru do sedla Kundyak An (2 855 m.n.m.), na vrcholu hotoví vaříme a odpočíváme. Dolů je to ještě horší, nevede tam žádná cesta a je to prudký jako svině. Ale trefili jsme to celkem dobře a došli do vesnice Naraju. Jdeme dál a musíme několikrát brodit řeku, což nám dá občas zabrat. Docházíme do hlavního údolí Chimirsan Gol. Jdeme proti proudu a za vesnicí Shekhanandeh spíme na krásném místě pod kukuřičným polem a nad řekou. Poprvé se pořádně myjeme, je to studený jak bejk ale potom lábuž.

12.7. – vyrazili jsme ráno údolím nahoru, oba máme ukrutnou sračku, tak máme časté přestávky… Po-pár hodinách slézáme zase k říčce. Odtud by to mělo být 30 min. k Chimirsan Huts. Stoupáme příkrým svahem na ledovcovou morénu a máme z toho dost. Za Chimirsan-huts, asi půl hodinky po hřebínku, to v 15 h zapichujem. Jdeme srázem k vodopádu pro vodu a vaříme. Spíme od 16 h až do rána.

13.7. – ráno vstáváme v 7:30, kozy nám okusují stan. V devět vyrážíme směr sedlo Chimirsan An (3 713 m.n.m.). Díky sračce mám úplně dost, ale za 2 hodiny jsme v sedle. Krásný výhled všude okolo, ale za chvíli už klesáme do údolí Dooni Gol. Hodinku byla pohoda, ale potom jsme nějak sešli z cesty a museli pak dost horolezit, abychom se někam dostali. Popisovat se to nedá, ale je docela zázrak, že jsme živí. Přelezli jsme do dalšího údolí Dundini Gol a vystoupali 1 000 m na hřeben. Někde pod ním by měla vést cesta vedoucí do Gokshalu, který je z hřebenu vidět. Měla by, ale nevede, svině. Sešli jsme zase až Dundini Gol. Měli jsme toho dost a zabalili to tam pro ten den v rozvalinách baráku. Jsme tak unavený, že se po fajfce s normálním tabákem pěkně zkouříme.

14.7. – ráno potkáváme Pákistánce, ujišťují nás, že můžeme jít údolím dolů. Vyrazili jsme a po hodině slézáme strašným srázem k řece. Dál řeka mizí v kaňonu širokém 10 m a vysokém několik stovek metrů. Konec. Jdeme zpátky a Radek na mě shazuje asi 300 kg balvan. Bohužel jsem nemohl uhnout, kdybych se pustil, jdu do údolí. Naštěstí mi nic nezlomil, jen jsem měl sedřenou ruku a nohu a taky mi to strhlo hodinky, který jsem našel. Od místa, kde jsme spali, jsme lezli zase nahoru 800 m a přes hřeben slezli do Gokshalu. Tam nám místní pastevec ukazuje cestu. Lonely Planet totiž kecá, v průvodci je jen jedna cesta, ale v reálu jsou 2. V půl čtvrté opět stoupáme, abychom obešli neprůchodné údolí s vodopádem. Pak sestupujeme zase mnoho set metrů k řece, kde táboříme.

15.7. – vstáváme v 7, vaříme rýži. Po deváté vycházíme, cesta neustále mění břehy potoka, a tak po pár přeskocích o fous měníme pohorky za sandále a jdeme vodou. Za půl hodiny docházíme do Kasaviru, ani se nezastavujeme a pokračujeme. Cesta potom vede do stráně, tak se musíme zase přezout. Po 13 h jsme v Merinu, kde dáváme oběd. Dáváme fajfku a zhulíme se tak, že Radek vidí hvězdičky a já se nemůžu hýbat (upozornění: normální dýmkový tabák). Před půl třetí vyrážíme směr Booster. Nejdřív klesáme korytem potoka a pak stoupáme na hřeben. Za 2 a půl hodiny jsme u vysílače obehnaného zdí a ostnatými dráty – Booster. Pod námi je krásně vidět Chitral. Spíme u opuštěné chajdy na verandě, bylo tam strašně komárů.

16.7. – vstáváme v 7 a po osmé začínáme klesat do Chitralu, kde jsme v deset. Nějaký chlapík nás zve na jídlo a čaj, moc děkujeme. Ve městě kupujeme 5 chlebů a já se ukrutně přejídám a je mi pěkně blbě. Koupili jsme lístky na dodavku do Peshawaru a šli jsme do hospody na čaj. Cesta stála zase dost za hovno, ale přes den to ušlo. Večer dáváme v restauraci super jídlo za 77 Rs. (druhý den se z něj pěkně posereme…) a o půlnoci jsme v Peshawaru. Rozhodujeme se jít pěšky městem na vlakové nádraží. Po pár metrech nás zastavují vojáci s kalašnikovama, že tu nesmíme chodit sami, že je to moc nebezpečný. Prohledají nás a při té příležitosti Radkovi ukradnou tisíc rupií (= 20 $). Pak zastavili rikšu a ten nás po menší hádce o peníze dovez na nádraží.

17.7. – první vlak jel až v devět ráno,tak jsme chrápali na lavičce na nástupišti spolu s mnoha místními. Asi ve 4 přistavili „military train“ a nějaký voják nás vyrazil. Taky jsme celou noc chodili srát do okolního křoví po tom super obědě. Vlak se dává do pohybu na minutu přesně a není ani moc narvanej. Ve 13 h jsme v Ráwalpindí, kousek od nádraží nám zastavuje dodávka a jedem asi půl hodiny do Islámabádu do čtvrti Aabpara, kde je kemp a nejlevnější ubytování v Islámabádu. Za 100 rupií na noc dostáváme bungalow, kde je akorát větrák, spí se na zemi. Odpoledne si jdeme nechat udělat pasová fota na íránská víza pro cestu zpět. Než nám je udělají, jdeme na internet za dobrou cenu. K večeři vaříme brambory a čaj a kecáme se spolubydlícími, 2 bratry z Austrálie, kteří jedou na motorkách z Anglie do Indie.

18.7. – skvěle jsme se vyspali a po snídani vyrazili do města. Hledáme českou ambasádu pro papír, který vyžaduje íránská ambasáda, něco jako zaručení se za nás. Jedeme do čtvrti ambasád, ale n francouzské nám oznamují, že česká je zhruba na druhém konci Islámabádu. Nakonec českou ambasádu nacházíme, ale není úřední den. Přesto si na nás pan velvyslanec najde chvilku a do druhého dne nám papír vystaví. Vydáváme se tedy prodloužit si pákistánská víza. Bereme si taxi za 50 Rs, abychom to stihli. Vyplnili jsme žádost, ofotili si pasy, naši žádost schválil nějaký důležitý boss a u přepážky dostali prodloužení o 2 týdny. Bereme pasy s asi 5 razítkama navíc a jdeme se najíst. Měníme taky 115 $ a dostáváme 6 270 Rs. Zpátky v kempu pereme, vaříme a žere nás tisíce komárů.

pokračování příště..

Graubuenden

Rád by som priblížil športovo založeným vodičom smelé cesty kantónu Graubuenden, ktorý sa nachádza na juhovýchode Švajčiarska.

Prístup do kantónu zo Slovenska je možný jednak cez Nemecko zo severu a cez hlavné mesto Chur, z východu cez Rakúsko hraničným priechodom Pfunds-Vinadi, s malebnou odbočkou s mnohými tunelmi k bezcolnej obci Samnaun, popri toku rieky Inn do údolia Engadinu dobre stráženého stredovekými pevnosťami. Najdramatickejší vstup je však z Talianska priesmykmi Stelvio, Umbrail alebo priesmykom Maloja, respektíve historickou cestou Via Spluga ( Spluegenpass ). Samotné stúpanie na Stelvio 2757 m.n.n. začína pri obci Trafoi, kde má penzión Gustavo Thoni – lyžiarska legenda. 48 úvratí (tornante) je číslovaných osudovo – teda tak, že najvyššie položená má číslo 1. Cesta bola postavená v roku 1820 v súvislosti s pripojením Lombardie k Rakúsku.Výstup poskytuje prekrásne výhľady na končiar Ortler (Ortles) 3905 m.n.m., ktorý bol najvyšším vrchom Rakúsko-Uhorskej Monarchie. Na 22.úvrati je chata Franzenshoehe 2188 m.n.m., v minulosti párkrát strhnutá snehovými lavínami, a kde na tel. +39473613043 poskytnú ochotne informácie o stave cesty. Zo severovýchodu je totiž cesta otvorená len v mesiacoch JUL, AUG, SEP, kdežto od juhozápadu z Bormia cez tunely je celoročný prístup k lyžiarskemu stredisku v sedle. Zostup cez sedlo Umbrail 2501 m.n.m. a potom Pass dal Fuorn 2149 m.n.m. do Engadinu naprieč Národným Parkom je určite najkrajším vstupom do Graubuendenu. Dno údolia Engadin je v prekvapivej nadmorskej výške 1400-1800 m.n.m., teda odtiaľ všetky výstupy na priesmyky prekonávajú podstatne menšie stúpanie než akýkoľvek výstup z opačnej strany. Najmarkantnejší je Malojapass 1815 m.n.m, kde prakticky len stúpa do Engadinu výškovým rozdielom 1500 m kľukatá cesta z talianskej Chiavenny. Kvôli strmým svahom nie sú vrcholy skupiny Bergell z tejto cesty viditeľné, ale kamenný priehradný múr Lago dellAlbigna, východisko horolezeckých výstupov, dostupný gondolovou lanovkou z Pranxaira, dominuje panoráme. Z Chiavenny existuje však krajší vstup do Graubuendenu. Je to priesmyk Spluegenpass 2113 m.n.m., ku ktorému vedie z juhu serpentínová cesta, prekonávajúca 1800 m, s pár krátkymi tmavými tunelmi. Po prekročení európskeho rozvodia cesta klesá geometricky dokonalými úvraťami do Spluegenu. Tento priesmyk spolu s legendárnym kaňonom Via Mala tvorili trasu historického prechodu hlavného Alpského hrebeňa, ktorý bol prekonateľný len tak, že sa tovar prenášal na ľudských chrbtoch – pre nepárnokopytníky bola cesta príliš nebezpečná. Spluegen je tiež východiskom k výstupu na priesmyk San Bernardo 2065 m.n.m., ktorý má tunelovú alternatívu, a do údolia s tradíciou rudného baníctva v okolí obce Innerferrerra, kde sa dosiaľ rozpráva po romanšsky, k najvyššej celoročne obývanej alpskej obci Juf, 2126 m.n.m. Do tohto údolia cez priesmyk Niemet viedli pašerácke cesty z Talianska a ešte nedávno tadiaľ za bezmesačných nocí lacná pracovná sila z Orientu… Dramatickým vstupom do Graubuendenu z juhu je tiež cesta z talianskeho subtropického Tirana , ktorá po prekonaní 1900 m prevýšenia dosiahne zasnežený priesmyk Bernina 2323 m.n.m. Na priesmyku je priateľský hospiz ( tel. +41818440303 ), kde ochotne podajú informácie o stave cesty aj výške snehu na okolitých zjazdovkách, z ktorých najkrajšia Diavolezza je vo výške 2973 m.n.m. Hospiz je spravovaný cirkvou podobne ako veľa podobných ustanovizní na horských sedlách Švajčiarska. Paralelne s cestou vedie cez priesmyk neuveriteľne strmá úzkokoľajná železnica, ktorú usilovní Raetski eisenboňáci udržujú v celoročnej prevádzke naprieč 5 metrovými závejmi – zázrak !

Srdcom Graubuendenu sú alpské skupiny Platta, a Albula dosahujúce výšok cez 3000 m a tvoriace hlavný Alpský hrebeň. Vedú cez ne severo-južným smerom viaceré významné cesty. Priesmyky Septimerpass 2310 m.n.m. a Forcellina tvorili významnú bránu Álp pre karavány medzi čarovnou kamennou obcou Bivio a Casaccia. Nimi horali vodili cez rozvodie riek Po, Rýnu a Innu svoj dobytok na trh do Milána a odtiaľ sa vydávali ťažko naložení ryžou, obilím a vínom na strastiplnú cestu späť domov. Bivio je tiež východiskom stúpania na priesmyk Julierpass 2284 m.n.m., ktorý zaujme nevšednou geológiou hlavne na východnej strane ľadovcového údolia. Z vodičského hľadiska je najmenej obtiažny zo všetkých v tejto skupine aj celoročne prejazdný. Náročnejší je Albulapass 2312 m.n.m., ktorého cesta zo severu sleduje extrémne hadiacu sa úzkokoľajnú železničnú trať. Táto trať je technologickým divom počtom a hustotou cirkulárnych tunelov a viaduktov. Cesta v zime tvorí strmú sánkársku dráhu. Sertigpass 2739 m.n.m. a Scalettapass 2606 m.n.m. sú určené len pre peších cestovateľov a posledným zjazdným priesmykom je Fluelapass 2383 m.n.m. s hospizom ( tel. +41814161747 ) v svetskej správe a tiež ochotnými informátormi o stave cesty. Z obce Sur En na dne čarovného údolia Engadin vedie divoká cesta dolinou Val dUina vystrieľaná nemeckým alpským klubom DAV v zvislej kompaktnej skale začiatkom 20.storočia, zjazdná pre horské bicykle cez sedlo Schliningerpass 2256 m.n.m. k chate Sesvenna na talianskej strane.

Neodmysliteľnou súčasťou alpských cestných prechodov vysokých priesmykov sú žlté poštové autobusy. Sú pokračovateľmi slávnej tradície poštových kočov, ktoré symbolizujú Švajčiarsko podobne ako bernhardské psy, presné hodinky, privátne banky a čokoláda. Prevádzka týchto vozidiel za každého počasia a počas celého roka vyžaduje skutočné majstrovstvo a oceľové nervy. Dávam do pozornosti stránku http://www.ffs.ch/pv/index_d.htm s cestovným poriadkom a mapu http://www.post.ch/img/div/car/grsgo_liniennetz.pdf trás postauto , ktorá je dobrou automapou Graubuendenu.

Na záver by som rád upozornil na tri úchvatné cesty v bezprostrednej blízkosti Graubuendenu. Je to vyše 1700 m výstup z talianskeho Sondrio k priehrade Diga di Alpe Gera, odkiaľ vedie južná výstupovka cez Rifugio Carate, Marinelli Bombardieri a Marco e Rosa na 4050 m vysoký hraničný štít Piz Bernina obkolesený ľadovcami. Druhou cestou je 1000 m výstup z rakúskeho Partenenu na sedlo Bielerhoehe, kde možno začať túru cez Wiesbadener Huette na hraničný vrchol Piz Buin 3312 m.n.m. Treťou je výstup z talianskeho Mazzo di Valtelina na Passo di Foppa 1852 m. Je to diabolské súpanie Mortirolo známe z cyklistických pretekov Giro dItalia.

martin_turcan@hp.com

Pinzgauerom po Skalistých horách

Skalisté hory v štáte Colorado boli osídlené až v 19. storočí bielymi zlatokopmi, čo je nedávno v porovnaní s osídlením európskych Álp alebo Karpát. Napriek tomu zlatokopovia v horách vytvorili veľmi hustú sieť baníckych cestičiek – trailov, ktorými dopravovali z hôr na chrbtoch nepárnokopytníkov predspracovanú rudu a do hôr ohnivú vodu, strelný prach a proviant. Dnešné využitie trailov je prevažne rekreačné. Potomkovia divokých jazdcov zamenili sedlá za automobily s rámovým podvozkom, pohonom oboch náprav obutých do tvrdých profilovaných pneumatík, diferenciálmi s uzávierkou, redukovanými prevodmi a pekelným výkonom pri nízkych otáčkach.Tí najotrlejší, ktorým už nestačia ani trasy trailov, jazdia automobilmi Pinzgauer.

S Jimom som sa spoznal prostredníctvom webovej stránky Coloradských majiteľov Pinzgauerov. Obrátil som sa na nich s prosbou o doporučenie peknej trasy mojej cesty naprieč Skalistými Horami. S typickou horalskou srdečnosťou mi Jim dobre poradil a zároveň ponúkol spoločný výlet jeho tátošom. Pinzgauer je názov rakúskej fajty koňa, ktorým sa zváža v Alpách drevo z lesa. Firma Steyr-Daimler-Puch ich vyrába predovšetkým pre Rakúsku a Švajčiarsku armádu, možno ich však nájsť vo všetkých vojnách tretieho sveta. Predchodcom Pinzgauera bol chutný drobný Haflinger, ktorého výroba skončila v sedemdesiatych rokoch. Držal v svojej dobe výškový rekord 5680 m.n.m. na svahu Ojos del Salado pri účasti na expedícii Atacama v Chile. Keď moji priatelia videli fotografie Pinzgauera, spytovali sa, či mi bolo treba cestovať do Colorada aby som si zajazdil na multikáre…

Výlet začal na Denverskom blšom trhu. Jim tam chcel kúpiť extrémne veľkú bandasku na PHM. Bandasku už asi predali, zato jeho štrnásťročná dcéra si vyhliadla „mimoriadne lacné a výhodné” svadobné šaty. Nemala na ne dosť peňazí a Jimovi už bola dlžná 50 USD. Napokon Jim súhlasil s investíciou, keď mu sľúbila, že to sú už posledné peniaze, ktoré od neho pýta. Colorado je relatívne bohatý štát, preto na blšom trhu možno nájsť len špecifickú spoločnosť indiánov, mexikáncov, mestizos a im podobných. Keď videli, k akému kšeftu sa schyľuje, začali sa schádzať a v katolíckom vytržení budúcej neveste robili krížiky na čelo a priali jej aby jej Santa María požehnala dobrého muža a veľa detí. Ako neskôr vysvitlo, slečna ešte nemala vydaj v úmysle a nedávno sa rozišla s priateľom. Však šaty pri detských hrách na princeznú počkajú na svoju príležitosť.

Konečne nič nestálo v ceste dvojnápravovému Pinzgaueru ( Jim vlasní ešte trojnápravový, držaný v čistote na jazdenie po meste ) do hôr. Cesta viedla cez bývalé zlatokopecké mestečko Central City, ktoré má dnes povolenie ( podobne ako Las Vegas ) na prevádzku hazardných hier a tak sú všetky bývalé Saloony premenené na herne s automatmi. Nad mestom hneď začína hustá sieť trailov. Každý trail je na všetkých krížnych cestách označený štvorciferným číslom na zvislej drevenej latke. To umožňuje výbornú orientáciu v mape. Orientácii však neprospieva, ak latky vylomí niektorý z prechádzajúcich vehiklov, prípadne keď úplne chýbajú. Tak sa stalo, že namiesto dosiahnutia hrebeňa s výborným výhľadom nad hranicou lesa, sme prišli na koniec slepého trailu. Vtedy sa však prejavili výhody Pinzgauera. Traily majú skutočne náročný povrch s vysoko trčiacimi špicatými skalami v ukrutných stúpaniach. Mimo trailov je takmer horolezecký terén. Pre Pinzgauer to však neboli žiadne prekážky. Šli sme síce trochu pomalšie prekračujúc obrovské balvany na najnižších otáčkach, ale bez vážnejších komplikácií. Cestou sme zbierali huby. Občas sme zastavili a v okruhu 200 stôp sme vyzbierali všetky dubáky. Jim ryčal od šťastia, pretože predtým nezvykol huby zbierať a pri každom väčšom dubáku počítal, koľko by zaň zaplatil Talianom. „Italian mushrooms” sú v USA veľmi drahé. Predpokladám, že to nejak súvisí s imidžom unikátnych hľuzoviek, ktoré sú aj v Provence a Piemonte dosť vzácne. Výhľady z hrebeňa vo výške nad 4000 m.n.m. boli jedinečné. Boli sme obklopení ľadovcami a divokými skalami. Po trailoch vystúpila k vrcholu aj mladá spoločnosť na Jeepe. Baby sa hneď jali objímať Jimove psy a mládenci sa zas vsúkali pod Pinzgauera obdivovať diferenciály a nápravy. Po polhodine sme stretli podobnú spoločnosť na Dodge, tak som si vypočul reprízu prednášky o pohonoch a drevorubačských koňoch, po ktorých má Pinzgauer meno. Obe spoločnosti Jima vynukovali plechovkami piva, aj my sme mali sebou istú zásobu a pivo sa domov nevozí. Tak sa stalo, že si Jim nevšimol špicatý konár kosodrevia, trčiaci do cesty a konár sa mu hlboko vpichol do ramena. Zoznámil som sa s úctyhodným repertoárom Coloradských kliatob pokiaľ som mu zastavoval rinúcu sa zakáľačkovú krv. On totiž predtým sklopil predné sklo kvôli zintenzívneniu pocitu slobody a lepšiemu výhľadu. Od tej chvíle som už nepretržite viedol vozidlo ja so stoporeným čelným sklom. Na asfaltovaných serpentínach ma dokonca bolesťou omdlievajúci Jim miernil upozorňujúc, že Pinzgauer predsa len nie je Ferrari. Po diaľnici som udržoval stabilných 70 míľ za hodinu bez obavy z prehriatia, pretože motor podobne ako Trabant alebo Tatra je vzduchom chladený.

Večer po ošetrení sme pozvali členov Pinzgauerového klubu na „treffen” , podával sa slovenský hubový guľáš ale aby členom lepšie chutil, nazvali sme ho Talianskym. V budúcnosti by som v Colorade rád offroadoval v San Juan Mountains po bývalých trasách úzkorozchodných železníc pri Imogene Pass a v skalách Engineer pass. V štáte Utah po levom chrbáte známeho Moab Rim Trail. Prípadných záujemcov o identifikáciu spomenutých lokalít odkazujem na stránku

http://www.earthmaps.com/mapserver.htm .

Me gusta Venezuela, me gustas tú (3.)

Traverovi se vůbec nelíbí náš nápad jít na trojbod. Prý to jsou 4 hodiny tam a 4 zpátky a jestli si radši nechceme prohlídnout hnízdiště barevných ptáčků. Odmítáme a trváme na chůzi napříč stolovou horou. Průvodce souhlasí a už leze na kámen a chystá se nasedat na Tomáše. Nějak se mu to nošení zalíbilo. Dokonce mě někdy zkouší dvakrát svižně pobídnout patama, jestli se třeba nerozběhnu. Na trojbodě se dají zažít různý věci, jako třeba ležet v Brazílii, nohama být pevně ve Venezuele a myslí v Guyaně. Traver nezažívá nic vzrušujícího. Ten je myslí v Guyaně už od tý doby co nás potkal. Už aby byl doma, daleko od nás.

Na cestě zpátky dáváme koupačku v pohádkový laguně s čertovsky studenou vodou. Druhá noc na Roraimě byla podobná té první. Byla tma. Z hory a dále pak do Paraitepui se musí jít stejnou cestou. Odpočatý průvodce lehkými svižnými krůčky ukrajuje cestu z práce. On z práce nejde, on tančí. Svěží walz motýla, co poslední 3 dny lítal na zádech orlů dobrohlavých. Jsme zpět v San Francisku. Když byl průvodce na Roraimě při smyslech, prozradil nám, že se dá ve vesnici koupit pečené kuře – kus za 3000 Bolívarů, což je cena pro turisty a dá se srazit. Moc masa jsme s Tomášem neměli a den se těšíme na kuřata, která už tam pro nás rožní. Už z džípu jsme si všimli trhu a čmoudíku z pod roštu. Trhovnice je neústupná, ale trochu ji zmáčkneme a i ona se po půlhodině nekompromisního smlouvání a tlačení k vysušené hliněné zdi poddá, uzná svou prohru a prodá nám 2 kuřata po 4000 bolívarech za kus. Přejedli jsme se. Kosti dávám psovi se smutnýma očima, který je umí zahrát stejně dobře jako trhovnice, které beztak patří. Levně nám prodala, tak jí aspoň nakrmím mazlíčka.

Čeká nás cesta na západ Venezuely, do Meridy, městečka uprostřed místního výběžku And. My se na kopce tuze těšíme, autobus moc ne a tak radši píchne zadní vnitřní kolo. Jenže my máme naspěch a tak bereme situaci do vlastních rukou. Martina uklidňuje vyplašené cestující uvnitř busu, který GPS. Petr nadzvedává na postižené straně. Obouruč. Tomáš zuby povoluje zarezlé matky a já už žhavým liháč a nahřívám záplatu z elastické kůže capybary, která byla v nevhodném okamžiku na nevhodném místě. Jak se záplata na duši chytí, rychle s ní zpátky. Deseti mocnými nádechy v mládí nadějného trumpetisty hustím pneu, kterou samozřejmě dostatečně nenaplním, takže to dofoukne Tomáš a už ji kutálíme k autobusu. Když už máme kolo v ruce, ještě pro bezpečí všech, ostrou stehenní kostí hlodavce prohloubíme ojetý dezén. GPS. Petr zatím houpáním Scanie uspal cestující a ani nasazení kol a plynulý rozjezd je neprobudil.

V Meridě jsou vzhůru všichni, protože spícím se špatně vystupuje. My hledáme hotel, nalézáme, využíváme a druhý den konečně odjíždíme do hor. Za vesničkou La Mucuy už je vše na našich nohou a plicích. Plánem je neuspěchat výstup a připravit krev pro množství kyslíku ve výškách nad 4500 metrů. Vše se daří a postupně přes Lagunu La Coromoto a Lagunu Verde dorážíme k Laguně El Suero, kde plánujeme dvě noci. Den mezi nimi je obětován Pico Humboldu – druhému nejvyššímu vrcholu Venezuely. GPS. Petr se chopí role přirozeného horského vůdce a vybírá jednu z nejtěžších cest skalní stěnou. Ve 4800 metrech dorážíme k ledovci. Protože není natátej a my nemáme mačky ani cepíny, volíme přechod progresivní metodou „teplá nožka, zkáza ledu”. Princip je jednoduchý. Zujete boty i ponožky a po ledovci se pohybujete velmi pomalými kroky. Při každém položíte nohu na led, ale v žádném případě, jel-li vám život milý, hned nepřenášejte váhu. Čekáte, až se obnažené chodidlo svým teplem vtaví do odolného ledovce a vaší novou pozici tak zafixuje proti skluzu. Vše se daří až na jednu maličkost. Ledové krystalky, které sem tam zdobí jinak hladké ledové zrcadlo, jsou dost ostré a než se nataví, prořezávají nám chodidla. Né že by nám vadila bolest, ale krvavé stopy a kousky masa rozhodně nepůsobí esteticky a hory tím trpí. Vracíme se, zašíváme nohy, obouváme boty a GPS. Petr hledá jinou cestu. Objevíme část ledovce s drsnějším povrchem, tvořícím nepravidelné schody, po kterých se dostáváme na hřeben. Po něm už je to jen kousíček na vrchol. GPS. Petr běží napřed. My se občas kocháme pohledy a navrchol dobíháme o něco později. Pro návrat volíme jednoduší cestu nepřátelským ledopádem.

Druhý den ráno opouštíme Lagunu El Suero a za zpěvu oblíbených árií z operet a muzikálů stoupáme do čtyř tisíc metrů na La Travesíu – cestu držící se zhruba této vrstevnice, směřující pod Pico Bolívara a dále pak na Pico Espejo. Pico Bolívar (5 007) se podle Lonely Planet dá vylézt jen s lanem, pouze z důkladnými horolezeckými zkušenostmi, nikdy však bez průvodce. Nic z toho nemáme, ale máme chuť. Zakládáme základní základnu asi ve 4 750 a ještě odpoledne se první část týmu GPS. Petr a GPS Jáchym vydává k vrcholu.

Problém je v tom, že ten je tvořen hned několika štíty a my nevíme, který je ten pravý. Z různých míst se zdá pokaždé jiný ten nejvyšší. Při drápání se na jeden, zahlédneme onu bustu pana Bolívara (ta opravdu vrchol hory zdobí) na kopci za námi. Teď nám trošku chybí ten průvodce, který by alespoň ukázal na kterou horu útočit. Dosahujeme sedla a tudíž i hřeben, který je tak ostrý, že nám začínají chybět lana. Kdybychom měli lana, stejně by chyběl horolezecký um. Pico Bolívar odolal a nikdo mu to nemá za zlé. Spíme u jezírka, ráno nás budí aerodynamický hluk na letkách křídel orlů. Chvíli zkoušíme bučet jako malá telátka, jestli nás dravci nevezmou na vyhlídkový let, ale asi nemáme tu správnou výslovnost nebo mají orli opravdu tak dobrý zrak jak se o nich povídá.

Dorážíme na Pico Espejo a nejdelší a nejvyšší lanovkou za dvě hodiny zničíme 3 100 metrů výškového náskoku nad Meridou, tedy to, co jsme čtyři dny pracně budovali. A v Meridě náš výlet více méně končí a sním končí i tento řádek, řádek, kterým končí toto vyprávění, vyprávění, které není nekonečné.

Nazdar.

Expedice Pákistán (díl I.)

Někdy brzo na jaře jsem já a Radek začali přemýšlet o nějaké další společné cestě a rozhodli se tentokrát jet trochu dál a přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Turecko a Írán se dostat do Pákistánu. Tam jsme chtěli samozřejmě především do hor Hindukúše a Karákoramu. Nejtěžší bylo samozřejmě vydělat peníze, jelikož rozpočet se pohyboval něco kolem 20 000 Kč na 2 měsíce, ale zdařilo se.V červnu jsme obdrželi pákistánské a díky němu pak i íránské tranzitní vízum, koupili lístek na bus Praha – Istanbul za 2 300 Kč a čekali na odjezd.

27.6. – odjezd z Dobřichovic vlakem, přesun na aut.n. Florenc a zvídavé čekání na to, čím pojedeme. Batohy mají něco kolem 30 kg, takže i tenhle přesun dal zabrat. Odjíždíme přesně v 17:00 starším Mercedesem patřícím turecké společnosti Parlak Turizm. Cesta do Brna 2:10 hodiny i přes zácpu v Praze!! (řidiči 2 Turci a Bulhar…) V Brně přistoupilo pár lidí, celkem nás jede 20. Opouštíme ČR na dálničním přechodu Lanžhot a míříme na Bratislavu.

28.6. – jedem skrz Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko. Na každých hranicích řidiči dávají bakšiš celníkům, aby nás „rychle“ pustili dál. Krásné rumunské a bulharské hory.

29.6. – po půlnoci příjezd na turecké hranice, několik kontrol pasů, nakonec kontrola batohů. Hádejte který jediný si celníci vybrali na kontrolu? Samozřejmě ten Radkův… Když vypadli z pod víka boty, polívky a hajzl papír, vzdali to.

V 7:00 příjezd autobusu na nádraží (otogar) do Istanbulu, kde si necháváme batohy v Parlaku. Měníme pár $ a jedem metrem do čtvrti Aksaray, kde nacházíme ulici Fethibej Caddesi, kde sháníme nejlevnější lístek do Teheránu. Nakonec kupujeme za 28 $ na 13:30 odpoledne a jedem pro batohy. Pak čekáme na odjezd. Odjezd někdy odpoledne super-luxusním autobusem Volvo, z čehož jsme docela překvapeni.

30.6. – cesta busem, výhled na Ararat = blíží se hranice s Íránem. Předjíždíme několika set metrovou frontu jiných autobusů a vysedáme rovnou před celnicí. Ujímá se nás pan Ali Valizaden. Provádí nás jako první a za 3 hodiny jsou formality za námi. Ali nás zve na čaj. Přejíždíme do města Mako, kde je u hotelu zastávka na večeři. Pan Ali za nás mění dolary v pro cizince fantastickém kursu 1 $ = 8 250 IR. Pak nás ten dobrák zve ještě na večeři, v noci se ale loučíme, vystupuje v Tabrízu.

1.7. – dopoledne příjezd na West Terminal v Teheránu. Cesta přes celý Teherán na East Terminal zvládnuta díky pomoci několika místních a především mladíka, uprchlíka z Afghánistánu, který mluvil velmi dobře anglicky. Jedem poté asi 2 a půl hodiny do vesnice Pulur. Odtamtud ještě taxi (30 000 IR) do vesnice Reine a ještě kousek dál, kde začíná trek na nejvyšší horu Íránu a pohoří Elborz, Mt. Damávand 5 601 m.n.m. Vyrážíme nahoru, pak nemůžeme najít vodu. Ujímají se nás pastevci, že můžeme přespat u nich, ale pak chtěj prachy. Nasrat! Bereme batohy a jdeme nad jejich usedlosti, kde nacházíme vodu a vaříme večeři, špagety. Spíme pod širákem.

2.7. – po dojezdu špaget z včerejška vyrážíme do hory. 30 kg těžké batohy nás přibíjejí k zemi, navíc nejdeme po žádné cestě, ale kolmo do stráně. Po 3 hodinách začíná Radka bolet hlava. Po 5 hodinách nacházíme cestu. Po ní dorážíme do základního tábora pod horou ve výšce přes 4 000 m.n.m. Z tábora právě odchází 2 kluci z USA (!!) se svým íránským průvodcem. Radka bolí hlava jako prase. Děláme čínu, tlačíme jí do sebe a jdeme v 18 h spát. Ve 21 h se Radek budí, nemůže moc dýchat, bolí ho hlava ještě víc. Horská nemoc, musíme dolů. Beru vodu,pomáhám Radkovi sbalit a jdeme dolu. Spíme pod širákem na louce o několik set výškových metrů níže.

3.7. – ráno nás budí stádo s nějakým pastevcem, Radkovi je furt blbě, musíme rychle dolu. Sešli jsme na cestu, stopli auto do Reine a odtamtud za 20 000 IR do Puluru, kde čekáme na bus do Teheránu. V autobuse sedím mezi řidičem a jeho poskokem, který do mě furt něco hučej. V Teheránu jedeme českým trolejbusem Škoda a busem Ikarus na náměstí Imáma Chomejního, kde sháníme hotel. Spíme v hotelu Farvardin za 45 000 IR dohromady. Vaříme na pokoji guláš a polívku na VARu. Dáváme sprchu a jdeme spát.

4.7. – vstáváme v 7, vaříme blondýny a razíme do centra. Dnes nám končí íránská víza, tak je musíme prodloužit na „šahrbání“ (oddělení cizinecké policie). Jedeme metrem na Azadi St. Metro krásné, úplně nové, ale interval v 8:30 ráno půl hodiny! Na Azadi sice nějaká policie je, ale cizinecká jinde. Jedem tam radši taxíkem za 15 000 IR. Konečně trefa, ale pak problémy. Fízlové jsou tam idioti. Furt pruděj, jak máme stát ve frontě, mě jednou dokonce vyhodili až na ulici. Vyplňování papíru taky problém, vždy něco chybí, ale nikdo neumí slovo anglicky. Nakonec nás posílají zaplatit nějaký směšný poplatek do Melli Bank of Iran… Když ji najdeme, zachraňuje nás Angličan se svojí ženou (Íránkou), která za nás vyplní platební příkaz v perštině. Takže všechno OK, odevzdáváme všechno potřebné u okýnka a úředník říká, že víza budeme mít „tomorrow at twelve“. Okamžitě protestujeme a říkáme, že zítra už tu nebudeme, že jedem pryč do Zahedánu a nakonec ho ukecáme. Můžeme přijít za hodinu. Už s vízem jedeme na South Terminal, což byl docela horor. No nakonec jsme se tam dostali, ale zabralo to dost času a několikrát se ocitli na stejném místě. Dorazili jsme tam v 15:00 a hned sehnali lístek do Zahedánu za 36 600 IR (bus bez klimatizace). Dost dobrá cena za 1 555 km jízdy. Pak jedeme, vedro jak v prdeli, večer „slavíme“ mé narozeniny čajem v knajpě.

5.7. – silnice vede nekonečnou pouští Lút, už se těšíme až vypadneme. Autobus, tak 30 let starý Mercedes, zvládnul tu cestu za neuvěřitelných 20 hodin. V Zahedánu jsme ve 13:00, na hranice s Pákistánem je to ještě asi 100 km. Měl by tam jezdit nějaký autobus, ale žádný jsme neobjevili. Navíc na hranici v 16:00 zavírají, tak bereme taxi za 60 000 IR. Jedeme pouští rychlostí 150 km/h v terénní Toyotě a za hodinu jsme tam. Na hranici ani noha, z Íránu vycházíme během 2 minut. Na pákistánské půdě se hned vyřítí banda veksláků a chtěj changovat. Naše pasy si vzal nějaký úředník a my museli čekat, až přijde nějaký šéf. Měníme 20 $ a dostáváme 1 000 rupií. Pak hned přijde dědula a prodává nám lístek do Quetty za 250 rupek/1 os. Dostáváme štempl s razítkem vstupu a jdeme k busu. Batohy jdou na střechu a my dovnitř, kde jsme v šoku z našich míst. Nejhorší v celým tom krámu, předposlední řada. Lezem tam jak do tanku a nevěříme, že to těch 16 hodin přežijeme. Z trvalé invalidity nás vysvobozují 2 Pákistánci za námi, kteří donutili ty 2 před námi, aby si sklopili sedadla. Cestující se dělí do 3 skupin: pašeráci, převaděči a lidi snažící se utéci do Evropy. Pozdě večer dáváme jídlo v motorestu a zbytek cesty do rána nemá smysl popisovat, kdo nezažil, neuvěří a nepochopí.

6.7. – v osm zničeni vysedáme v Quettě a ujímá se nás jeden chlápek. Seženeme pár věcí, který potřebujeme a pak nám pomůže koupit lístek na bus do Peshawaru. Sice to je přes zakázaná území paštunských kmenů podél afghánských hranic a cizinci tam nesmí, ale on nás přesvědčil,že to projde. Lístek stál 450 rupií, takže kromě času jsme ušetřili i peníze. Autobusem vyrážíme asi v 11 dopoledne. Myslíme si, že pojedeme celou cestu skrz hory a bude chládek. Ha, ha !!! Je to ještě horší, než minulou noc. 3 litry vody vypíjíme během několika desítek minut a tak poprvé zkoušíme tablety na úpravu vody. Dle charakteristické chuti a vůni tuto vodu pojmenováváme Podolí. Cesta je dost hrozná, občas chybí úplně,ale jelikož autobus je na to uzpůsoben (podvozek snad metr nad zemí), vůbec mu to nevadí. Večer nás vojáci nahání do konvoje a jedou s námi. Prý se tu přepadá… Já pak nepochopitelně usínám, Radek nezamhouřil oka.

7.7. – na radu Pákistánce, který nám kupoval lístek, vystupujeme pár desítek km pře Peshawarem ve vesnici Darah. Tam se na koleně vyrábí padělky všech známých zbraní špičkové kvality. Kalašnikov koupí člověk za 4 000 rupií=asi 3 000 Kč. Na ulici se normálně střílí, ale lidi docela v pohodě. Po prohlídce jedem místním busem do Peshawaru, cestují s námi i 3 asi 100 kg vážící sudy se substrátem na výrobu hašiše… Těsně před policejním check-pointem, kdy se vracíme na území pod pákistánskou kontrolou je vyndávají a v noci se budou snažit to dostat do Pákistánu. Každou noc se tu střílí.

pokračování příště..

Me gusta Venezuela, me gustas tú (2)

Ale dost bylo pohádek, teď zase něco z tvrdého života výletníků. Jsem plachý a stydlivý hoch a normálně bych řekl, že jsem si chytil a přivezl pavoučka, ale chcete číst o dobrodružství, proto poodhalím trošku víc:

Je krásné ráno. Zatím. Jdu pro vodu. Už nevím jestli jsem šel pro ni, ocáknout nožky, umejt ešus nebo jen tak nevěřícně zírat na svůj odraz na její hladině. Důležité bylo, že jsem ji našel. Už zdálky na mě neúnavně mává prasátky slunečního svitu, možná abych zrychlil. Jenže já naopak zpomalím. Zvláštní zvuk načechral čistý horský vzduch. Že by bubny indiánských duchů? Ne, ne. Zní to spíš jako bych odněkud slyšel dusot koní. Ano, určitě, teď jsem si naprosto jistý: 4 páry těžkých nohou, osm koňských kopyt vibrují sedimenty stolové hory tak intenzivně, že i otrlým endemitním fytokulturám zvyklým na drsné podmínky Roraimy běhá mráz po lodyhách. A nejsou to jen silné půdní vzruchy, které jim kromě prokypřené půdy přinášejí i těžké křeče do konečků kořenů, ale i strach ze zvuku tak neznámého, tajemného, že i ozvěna ho nechce a vrací zpět. Rozhodně mi není do smíchu. Tanec barevných indiánských duchů kolem ohně co nepálí byl ten nejlegračnější, nejnestrašidelnější výjev, který jsem si s tímto zvukem dokázal spojit a nepřál jsem si vidět nic jiného než právě to. Připravil jsem se na nejhorší a najednou ticho. Ulevilo se mě, endemitům i viklanům v pokročilém stádiu. S úlevou přicházím k vodě. Poklekávám, shýbám se nad hladinu, abych orosil zpocené čelo, když v tom spatřím něco, co mému čelu rozhodně neuleví, něco, co mi vyjasní hned několik věcí během okamžiku. Na hladině se vedle nápadně pobledlé rostlinky odráží i půlmetrová hlava, která mi svým specifickým tvarem přivane do hlavy slovo sklípkan. Okamžitě následují stovky vět dalších. Z těch slušných vybírám: ten největší co jsem kdy viděl; viděl on mě?; bude to asi místňák; jsem tak maličký. Nemůžu tomu uvěřit. Znovu koukám na ohromnou chlupatou hlavu, počítám nohy, jestli to třeba není medvěd. Kéž by!!!! &..šest, sedm, osm. Není to medvěd!!!!!! Osm taky vysvětluje dusot dvou koní. Nesmí mě vidět. Jenže je těžké uniknout pozornosti něčemu, co má k hlavě přirostlý tzv. oční hrbolek, ze kterého se předobočně zvídavě koukají přední oči, zadobočně okolí zkoumají zadní oči a zadní střední šmírují dozadu a nahoru. Dva posledně zmíněné páry očí disponují ještě pro jistotu nočním viděním. Nevím co dělat. I pštros by si tady na pískovci rozbil hlavu. Bezobratlej se jen těžko přišel na sebe koukat do odrazu na hladině, když bez pohnutí hlavy vidí na všechny strany, možná i mezi své snovací bradavky. Šel se napojit, to je jasný. Znenadání usrkne, čímž nejen že sníží hladinu o 30 cm, ale ještě chelicerami vytvoří vlnu, která mi podráží nohy. Vidí mě, a ne zrovna v poloze důstojného protivníka. Teď jde o všechno. Boj je nevyhnutelný. Buď padnu jako hrdina nebo přivezu domů trofej, která způsobí krach jednoho muzea v Holicích. Je teda jasný, že už teď jsem vítěz, bez ohledu na závěrečné skóre. Jenže takhle noháč nepřemýšlí. Hrabu se z bláta a zaujímám bojové postavení. Pozdě. Pavouk hned tahá esa z rukávů. Má jich dost. Všimnul si nepoměru v počtu končetin na obou stranách a hned zkouší finty. Pro jednoduchost a přehlednost pojmenuju jeho končetiny od hlavy k zadečku jako: přední přední; přední zadní; zadní přední a zadní zadní. Ta liška ryšavá ke mně přiskočí, předními zadními znehybní mé ruce, zadními předními mě chytne za nohy, čímž jí ještě pořád zbývají volné přední přední, kterými mě střídavě fackuje a tahá za vlasy a zadní zadní, kterými mě systematicky lechtá na chodidlech a mezi prstama. Přiznávám, jsem trochu rozhozen. Vizuálně se zdá, že v souboji hraju druhý housle. Končetiny použít nemůžu, je to na mozku. Dostávám nápad, potřebuju jen trochu štěstí. Vydám ze sebe zvuk co možná nejpodobnější víření křídel pořádné, vykrmené mouchy, čímž k mé velké radosti iniciuju Pavlovovým reflexem tvorbu pavučinového vlákna u zadečku příšery. Ta zaskočena nečekanou komplikací provede několik zbytečných, nešikovných pohybů, kterými sváže svou levou zadní zadní s pravou přední zadní. Levými přední přední a přední zadní se snaží problém napravit. Tím se mi dostává volných rukou a tahám obludu za oči. V agónii se kácí do vody a bere mě s sebou. Ve vodě nestačím, souboj se přesouvá do vodních hlubin. Teď jde o to, kdo déle vydrží bez možnosti nádechu. A zase má ten mizera něco v rukávu. Chlupy. V srsti se mu drží stovky, možná tisíce, čirých vzduchových bublinek, které se nestydí polykat. Také zkouším zkusmo olíznout své lýtko, ale hlava se mi z kyslíku rozhodně nezatočí. Musím jednat rychle. Šikovným hmatem dostávám pavouka pod tlak a nasazuju páku. Držím jeho pravou zadní přední a volím lámání přes svou stehenní kost. Jenže lámejte nohu bezobratlýmu. Těžko přivedete pákou někoho k slzám bolesti, když má víc kloubů než očí ze kterých by se normálně řinuly. Když se noha bezbolestně neohne mezi nártem a zánártím, ohne se mezi zánártím a holení, holení a kolenem, kolenem a stehnem, stehnem a předkyčlím, případně mezi předkyčlím a kyčlí. Nehledě na to, že každá taková noha má 31 svalů na to, aby zachovala bezpečné kloubní úhly. Musím na to jinak. Znovu využívám jeho vlastních zbraní. Pod vodou bzučet nemůžu, musím šetřit vzduchem, tak alespoň vystavuju obrovské oči, vylezlé právě jeho nedostatkem a zuřivě mávám rukama. Vytvořený zjev obraz mouchy opravdu navodil. Přivazuju pavučinu tlustou jak jedenáctku lano ke kořenu u dna, pavoukovy štípačky zaklíním dobře rostlým krystalem a nekonečně dlouho stoupám k hladině. Nechávám srágorku u dna trochu vycukat a druhý den ráno se pro něho potápím. Jako Bivoj hodím bezvládné tělo chlupáče na záda a přiznávám, s několika odpočinky, přináším ke stanům. Jak Trevor slyšel, že donesu sklípkana, těšil se na siestu a oblíbenou pochoutku. Když ale osminožku viděl, přiznal, že by se mu i jeho kmeni i sklípkan po týdnu přejedl a radši mi poradil, jak ho vysušit. A to byla chyba. Pavouk schnul a schnul a byl menší a menší, takže jsem ho nakonec schoval do krabičky od Tic-tacu a dovezl domů. Až příště zase na výletě chytím nějaký hmyz, vyfotím si ho hned po boji. Lidi pořád potřebují důkazy.

Pokračévání zase příště…

Me gusta Venezuela, me gustas tú (1.)

Po dlouhodobém přísném výběru vznikl konečně tým, ne vhodný, ale živý, tedy schopný expedice. Její cíle by se daly počítat na desítky. Jde však většinou jen o individuální, dílčí přání členů. Tomáš chce mimo jiné vidět kilovou žábu, GPS. Petr musí mimo jiné slézt něco, co má v názvu Pico, Martina jde mimo jiné po kytkách a já chci vidět, mimo jiné, kolibříka. Během 3 týdnů se plno cílů rozplynulo a mnohem více jich vzniklo právě jejich naplněním. Například potkat v savaně mravenečníka nebylo vysloveným přáním nikoho, ale ve skutečnosti jde o věc daleko reálnější než třeba magnet akce: Pico Bolivar bez lana a daleko zábavnější než být neustále unavován Tomášovou infantilní posedlostí koupit, ještě lépe směnit pravé indiánské pončo.

Tento text tu původně vůbec neměl být. O cestování po Venezuele už toho bylo na českých stránkách napsáno tolik, že mi připadalo zbytečné něco přidávat. Původní rozhodnutí nechat mluvit pouze fotky jsem nakonec změnil a přeci jenom pár řádků napíšu. Problém je v tom, že nechci psát kdy, odkud, kam jsme šli, jak nám to dlouho trvalo, protože to nikdo slyšet nechce. Asi se několika orientačním bodům nevyhnu, ale v popisu se zaměřím spíše na informace, po kterých čtenáři opravdu touží. Jestli nějakého znáte, zeptejte se, co očekává od příběhů, které se odehrály ve vzdálenosti dostatečně veliké, aby jim znemožnila slyšet či dokonce vidět popisované situace přímo v reálu. Dobrodružství, romantiku, kolize ohrožující životy skupiny lidí, hrdiny řešící kolize ohrožující životy skupiny lidí, adresy hrdinů řešící kolize ohrožující životy skupiny lidí, prvky nadpřirozena atd. Bohužel to funguje tak, že čím je příběh, který předáváte z větší dálky, tím od vás posluchači vyžadují dobrodružství dobrodružnější, romantiku romantičtější, kolize nebezpečnější, hrdiny statečnější. Obávám se, že s tím vzdálenost nijak přehnaně nesouvisí, ale pro ty, co takto přemýšlí, chtějí takové věci a Batličku už znají pozadu, je tato stránka. (Vy ostatní, kteří v některých pasážích zaváháte, nechte si to prosím pro sebe, nikdo není na vaše úsudky zvědavej.)

I když nešlo o expedici GPS (členové GPS nebyli ve většině), účast 3 geografů v čtyřčlenném týmu slibovala úrodnou půdu vědě a výzkumu. Mimochodem, Tom, ač není studovaným ani studujícím geografem, bezpochyby geograficky myslí a dokáže rozpoutat debaty na zajímavá témata. Ještě před odletem ho trápily věci jako: „A páni a dámo geografové, když je teda ta zeměkoule šišatá a na tom rovníku víc tý hmoty, není tam náhodou větší gravitace? To by totiž znamenalo, že tam budu mít těžší baťoh!” Sám si ovšem i takovéto otázky obhájí: „To je jasný, on by byl těžší, ale je tam i větší obvodová rychlost a proto větší odstředivá síla, takže baťoh bych měl unýst i tam. To jsem rád.” Dáváme mu poslední geografické rady, že kdyby opravdu cítil, že je na podobné jevy u rovníku citlivý, ať se při chůzi poledníkovým směrem radši trošku nakloní doleva, aby nám ho Coriolisova síla nesrazila k zemi a vyrážíme.

Prohlídku Caracasu a noční zvonění na zvonky v místních slumech necháváme na jindy a hned uháníme do Gran Sabany. Při přestupu v Ciudad Bolivaru trávíme dopoledne na břehu Orinoka. Jeho průtok v období sucha nám rozhodně nestojí za to, abychom vytáhli hydrometrickou vrtulku a cvičně si zahydrometrovali. Dlouhou chvíli nám krátí pohled na hravé ryby ve vodě, nudící se dravce na obloze a mega žábu mezi kameny. Nezdá se, že by obojživelník zrovna oplýval radostí z pohybu. Sedí tam jako nějaká mouchy snězte si mě. Asi proto, že ji jde o zažívací proces přesně opačný a soustředí se na lov. Vypadá tedy jako mouchy snězte si mě, ale ve skutečnosti je to prohnaná mouchy sním já vás. Tomáš otráveně poznamenává, že kilo rozhodně nemá, ale kdyby ji byl býval políbil, určitě by z ní byly aspoň dvě princezny.

Ve 4 hodiny ráno druhého dne začíná náš výlet na Roraimu. Vystupujeme v San Franciscu de Yuruaní a domlouváme průvodce . Do 25 km vzdáleného Paraitepui chceme jít ještě sami, takže sraz je až další den ráno, právě v indiánské vísce. Nabízíme ještě pro jistotu dělat po cestě značky, ale prý to snad najde. My jdeme na jisto. Ještě za tmy nám totiž orientaci ulehčuje Jižní kříž, který mě svoji přítomností na severní polokouli trošičku naštval, ale náladu mi zanedlouho vylepší roztomilý kolibřík, který nenechává svůj zobáček na pokoji a podtlaku v něm neunikne ani kapička sladké šťávy z jediného květu keře u cesty. Je tak hladový, že kdyby tady někoho přepadla velká potřeba, asi by se něco naoháněl, aby mu hbitý ptáček neprozkoumal vystavenou dutinu. Je pravda, že asi ani kolibřík by z nabídnutého lektvaru z květu se dvěma okvětními lístky neplakal radostí. Jinak se vlastně nic moc při přesunu do Paraitepui nestalo. Co víc, ještě se nám pod nohy pletl zmatený mravenečník.

Trevor, náš průvodce, se už asi nemohl dočkat a přijíždí džípem ve dvě v noci. V osm se dáváme do pohybu. Ještě je potřeba sjednotit komunikační kanál pro následujících 5 dní. Vedoucí výletu je z Guyany, takže mluví anglicky, španělsky a jazykem svého kmene. Martina je pro angličtinu, Tomáš a já pro latinsko-americkou španělštinu a GPS. Petr právě pro Trevorův rodný jazyk z Guyansko-Venezuelského pohraničí. Nevím proč, ale končíme u angličtiny. Cíl tohoto týdne, stolová hora Roraima, se nedá přehlédnout a zdá se, že i Trevor si ji všimnul a budí dojem, že ví kde je a kam jde. To je pro začátek povzbuzující. Co nás ale trošku zaráží je jeho tempo. Má sice kratší nohy, ale když na těch zádech nic nemá, tak by s nima mohl trošku stříhat. Taky mě děsí jeho obuv. Jdu v sandálech a nohy slzí vedrem. Ano, jsou to ty slzy co neobsahují tolik soli a svérázně voní. Trevor nasadil žluté holínky, které mu končí těsně pod koleny, přesně tam , kde vyčuhují vlněné, zeleno-černě pruhované ponožky. Jen se na to podívám a potím se až za nehtama.

Jdeme půl dne a už jsme si zvykli, že hora je pořád stejně veliká a stejně daleko. Po cestě utěšujeme Trevora, že už je to jenom kousek. Taky ho učím nová španělská slovíčka. Vůbec třeba nevěděl, kluk jeden jihoamerickej, tak běžný výrazy, jako je třeba jején. Což je vlastně jenom jiné označení pro puri puri (Volně bych si do češtiny dovolil přeložit jako: muška muška.) Navečer docházíme do základního tábora. Trevor se ještě zmohl na postavení svého stanu a větu: Zítra v osm jdeme dál., a vyčerpáním usnul tak rychle, že kdybych byl prevít, napsal bych popravdě: omdlel.

Ráno v osm dáváme baťohy na záda a všimneme si, že Trevorův stan ještě stojí. Nejen, že se courá, ale ještě mu tady budem dělat maminku a říkat v kolik musí vstávat, aby nebyl pořád posledňáček. Zdržuje teď, bude muset přidat v kopci. Jenže to se zanedlouho ukázalo jako naprostý nesmysl. Stoupáme po římse 700 metrů vysoké stěny a je jasné, že průvodce opouštějí všechny síly kromě té gravitační, která ho čím dál častěji válí v prachu. Už se na to nemůžeme dívat. Martina bere brzdě mošnu a GPS. Petr, Tomáš a já se o indiána střídáme. Můžete si doma kolikrát chcete říkat: neber zbytečný věci, ať to nemáš těžký a pak se najdete ve skalní stěně s dvěma průvodci na zádech: s Lonely Planet a chlapcem s Guyany. Výstup je jinak ale okouzlující. Zkrápějí nás kapky deště, který byl ještě o 300 metrů výše k nerozeznání od bujarého potoka. Větřík pod, před i nad námi hraje s mráčky na honěnou. Narozdíl od nás, čím více udýchán, tím rychlejší. Mráčkům dochází síly a radši se schovají mezi stolovými horami, kde oblékají závoje z mlhy a tančí načechrané vílí tance do nepravidelných rytmů perkusí ranního, rozespalého pralesa. Kocháme se, fotíme a GPS. Petr předává Trevora na koně Tomášovi. Na vrcholu pod převisem stavíme stany, vaříme a dáváme spáče do hajan. GPS. Petr se neudrží a pohádkou O tapírovi, tukanovi a kousku papáye, v libozvučném nářečí Trevorova rodného jazyka vtipně obohaceného o slangové, neformální výrazy kmene z druhého břehu řeky, sametovým přízvukem přivede chlapce k sladkému spánku a ostatní k upřímnému, neškodnému pláči.

Pokračování příště se bude týkat získávání loveckých trofejí&

Každý se bude jednou zodpovídat za radosti, které opomněl zažít

Nemohu odolati pokušení a nevrátit se k větě, kterou jsem uzavřel předchozí povídání, k větě z Talmudu : „Každý se bude jednou zodpovídat za radosti, které opomněl zažít.“ Jaké tajemství je v těchto slovech skryto? Moudří rabíni znali vykládat smysl svatých písem. Dokázali se o skrytý smysl přít a výklad obhajovat. Nemohu ale zajet do Lublinu ani navštívit jiné haličské chasidy a poprosit je o pomoc. Svět chasidů zanikl, čas nelze otočit zpět a já se mohu pouze pokoušet přemítat, za jaké radosti, které jsem opomněl začít, se jednou budu zpovídat. Snad pochopím smysl těchto slov.

Nemohu odolati pokušení a nevrátit se k větě, kterou jsem uzavřel předchozí povídání, k větě z Talmudu : „Každý se bude jednou zodpovídat za radosti, které opomněl zažít.” Jaké tajemství je v těchto slovech skryto? Moudří rabíni znali vykládat smysl svatých písem. Dokázali se o skrytý smysl přít a výklad obhajovat. Nemohu ale zajet do Lublinu ani navštívit jiné haličské chasidy a poprosit je o pomoc. Svět chasidů zanikl, čas nelze otočit zpět a já se mohu pouze pokoušet přemítat, za jaké radosti, které jsem opomněl začít, se jednou budu zpovídat. Snad pochopím smysl těchto slov.

Můj mladý příteli, je to téma pro někoho, kdo jakoby stál před miskami vah. Na jednu má klást radosti prožité, na druhou ty opomenuté. Není pochybnosti, má prvá, levá miska vah překotně klesla dolů a pravá, ta druhá beznadějně nad ní zeje prázdnotou. Marně přemítám, jakou nezažitou radostí bych ji zatížil.

Život přinesl a přináší mnohé radosti. Denně je možné se radovat z drobností. Z radosti z přítomnosti partnera, s kterým se o radosti dělíme, z radosti z přečtené knížky, z procházky, z příjemné společnosti, z hudebního zážitku i z vlastních úspěchů.

Jak ale pojmenovat ty velké, převažující radosti? Není to nesnadné, pouhá dvě slova HORY a DÁLKY. To bylo co mne rozechvívalo, doteky rukou na skále, utajený strach ze strmých stěn, na jejich konci vrchol a odměnou pohled dále, než od úpatí skal a stěn. Tam obojí zatížilo vždy levou misku vah, stěna, hora a dálka. A velké dálky, odkrývající tajemství dávných dějů či přírodních majestátů krás. Žádnou lítostí nelze ředit již uzavřenou kapitolu skal. Naopak, na jejím konci je dík, že se ruce tolikrát skály dotýkaly.

Dálka je však kapitola nedopsaná, v těchto dnech začínám psát její další stránky. Opět bych rád zatížil, čím budu zatěžovat levou a pravou misku vah. O radostech chci rozhodovat sám a dnes se mi zdá, že jsou i jiné.

Můj mladý příteli, přistihl jsi mne a já si uvědomuji, že nás dělí desítky let a ani synové se neřídí radami otců. Přesto bych byl ale rád, potká-li Tě na Tvých cestách chvilka na místě, na kterém by se mělo postát a pohledět, abys nespěchal dále, ale podíval se ke vzdáleným horám a pocítil, jak zatěžuješ levou misku vah. Jaké budou tvé radosti zažité i ty, které jsi opomněl zažít, poznáš jednou sám. Bude záležet na Tvé volbě, kam se vychýlí miska vah.

Domnívám se, můj mladý příteli, že si ale ještě musíme cosi ujasnit. Pochopit větu z Talmudu, k tomu je ještě nutné určit, o jaké „opomenutí radosti” se jedná. Vyloučíme všechny drobné radosti, nebudeme uvažovat o těch, o které se zasloužili jiní, všechny tyto drobné radosti, které mnohdy mohou stačit k tomu, aby uspokojivě naplnily život normálního člověka. Radosti opominuté či neopomenuté, které má na mysli věta z Talmudu jsou, jak se domnívám, radostí mimořádnou. Jsou to radosti, o které je nutné se přičinit, vynaložit nemalé úsilí k jejich uskutečnění. Jsou to radosti vyžadující úsilí i oběti, nárokující čas i peníze. Překonání překážek je základem konečné radosti, která je odměnou.

Vzdáním se v půli cesty, podlehnutí z obavy nad nepřekonatelností obtíží, to je oním selháním, za které „Každý se bude jednou zodpovídat&”.

Můj mladý příteli, záleží na každém, jak vysoko a jak daleko své radosti umístí a co učiní pro to, aby po nich mohl vztáhnout ruku a nemusel se obávat, že „se bude jednou zodpovídat za radosti, které opomněl zažít”.

Mé dnešní povídání, můj příteli, nemá býti radou nebo ponaučením. Je to jen rozjímání nade mnou samotným, zda jsem vztáhl ruku po všech radostech, po kterých jsem v životě zatoužil. Zdá se mi, že mi bylo dopřáno mnohé, dokonce více než jsem kdy doufal. Ani dnes ale není počet těch velkých radostí konečný, uzavřený a doufám, že po dalších ještě rukou vztáhnu, za přispění osudu.

Buď zdráv.

Dne 21. března 1997

Návštěvní hodiny

Kdyz jdete k nekomu na navstevu, zpravidla se rozhodnete pro hodinu odpoledni nebo podvecerni. Cil navstevy je taky vetsinou predem dan – popovidat si. I my tento stary zvyk zpravidla dodrzujeme, prestoze se nekdy navsteva protahne do pozdnich nocnich hodin. To jen nasi „hosi“ obcas tradice trochu meni…

Nejprve casne vecer, kolem pul jedenacte, vyrazi do mesta podivat se, co se kde deje. Kdyz vsechno vyzjisti a pobavi se, casto se rozhodnou v party jeste pokracovat u nekoho doma. Celi rozjasani se vydaji zpet na koleje a tam stoji pred velikym zivotnim rozhodnutim – ke komu jit. Kdyz jsou vsichni tri pohromade – coz je vetsinou – snad si daji kamen-nuzky-papir. Tato volba se deje kolem hodiny druhe nebo treti v noci. Jestlize ocekavate, ze si chlapci budou jen vykladat, jste na omylu. Castecne. Chlapci hovor prokladaji „juchacimi vlozkami”. Pravdepodobne uz z Oktoberfestu si privezli, krome kryglu a fotek, jednu melodii. To nekdo zapeje tri noty a pak vsichni ostatni hekaji. Hosi se predhaneji v soutezi, kdo z nich umi lepe hekat. Jde o umeni spocivajici spravne polozit hlasivky do tohoto zvuku. Casto je tato cinnost zaujme natolik, ze naprosto ztrati nit hovoru a z pokoje se ozyva jen hekani.

Je zabavne cas od casu neco takoveho v noci poslouchat. Pokud se akce nekonaji trikat do tydne.

Na zaver pripojuji podekovani svym kamaradum, kteri mi ve tri hodiny v noci umoznili svou pritomnosti u souseda napsat tento pribeh.