Rubrika: Rubriky

6. část

Pokračujeme dále až na křižovatku s ulicí vedoucí na Westminster Bridge. Na ní se zastavíme a poslechneme si výklad k dvěma snad nejznámějším londýnským budovám, k Parlamentu a Westminsterskému opatství.

Parlament patří k nejreprezentativnějším budovám v Londýně. Jeho budovy se oficiálně nazývají The Palace of Westminster, čímž je zdůrazněno, že stojí na místě bývalého královského paláce. Předchůdcem Parlamentu byl skutečně Wetminsterský palác, stavěný od doby krále Edwarda (1003 – 1066) a v době vlády Viléma Dobyvatele a Williama Rufuse rozšířený. William Rufus nechal postavit i Westminster Hall. Při velkém požáru města r. 1512 byla stavba těžce poškozena, ale Westminster Hall, kaple sv. Štěpána a krypta požár přežily bez úhony. Až do r. 1529, kdy Jindřich VIII. dostal sousední Whitehall Palace jako dar, byl Westminster Palace královským sídlem. V roce 1547 se stal sídlem Parlamentu. Dolní sněmovna se nastěhovala do St. Stephen’s Chapel a Horní do sálu v jižní straně paláce. V roce 1605 chtěli katoličtí revolucionáři vyhodit budovu do vzduchu. Od té doby se zachovává tradice, že zaměstnanci v historických kostýmech před zahájením jednání parlamentu prohlížejí sklepní prostory, zda v nich není uložena bomba. Další zkázu přinesl objektu požár v roce 1834. Po něm objekt potřeboval nákladnou opravu. Té se ujal Sir Charles Barry, který v letech 1840 – 1888 vytvořil současný komplex budov. Přestavba byla provedena v módním novogotickém slohu, aby tvořila jakýsi protějšek k sousednímu Westminsterskému opatství. Sir Barry navrhl nejen fasádu a další zdobné prvky, ale celý komplex nechal ukončit na severu věží Big Ben a na jihu Viktoriinou věží. Big Ben je hodinová věž, jeden z nejznámějších symbolů Londýna. Big Ben je vlastně jméno zvonu (dostal ho po Siru Benjaminu Hallovi, který se zasloužil o jeho odlití), ale používá se pro celou věž, jejíž výška dosahuje 97,5 m. Ciferníky hodin jsou na každé ze čtyř stran a měří v průměru téměř 8 m. Zvuk zvonu Big Benu je známý téměř po celém světě, neboť ho používá britský rozhlas BBC jako zvukové znamení. Budovy byly těžce poškozeny německými nálety v období 2. světové války, ale v letech 1948 – 50 byly rekonstruovány do původního stavu. Celý komplex je také překrásně vybaven uvnitř a zajímavostí zajisté je, že veřejnost se může zúčastnit v určených hodinách zasedání Horní i Dolní sněmovny.

Neméně bohatou historii má i sousední Westminsterské opatství. Místo, na němž stojí tato nejvýznamnější církevní stavba Londýna, bylo osídleno již v římské době. Předpokládá se, že první kostel stál na místě dnešní katedrály už v 7. století a byl zasvěcen sv. Petrovi. Jeho zakladatelem byl údajně r. 616 první londýnský biskup Mellitus. Kostel byl zničen Dány a na jeho místě založil v r. 1065 král Edward Vyznavač kostel a určil ho za místo svého posledního odpočinku. Nový kostel se v roce 1066 stal také korunovačním kostelem anglických králů, a tím byla založena jeho sláva. Na místě normanského kostela dal počátkem 13. stol. král Jindřich III. postavit dnešní, francouzskou gotikou ovlivněnou stavbu. O její dokončení se však museli zasloužit i Jindřichovi následníci, protože stavba byla nad Jindřichovy síly. Chrám je dlouhý téměř 170 m (některé materiály uvádějí „pouze“ 156 m) a s výškou 34 m je nejvyšší gotickou kostelní lodí v Anglii. Na prohlídku chrámu, přilehlé křížové chodby i budovy kapitulního domu bohužel nemáme čas.

Spěcháme, abychom byli na smluveném místě přesně, aby na nás nemusel autobus čekat. Vydáme se cestičkami St. James’s parku, pozorujeme neuvěřitelné množství poloochočených čiperných veverek a na jezírku věnujeme pohled nejen přítomným labutím, ale mají zde i pelikány. To nás poněkud vyvede z míry. Kolem Buckinghamského paláce a Green parku se dostaneme k Hyde parku. Zastavíme se ještě u Wellingtonova monumentu a Wellingtonova muzea. Wellington Arch je triumfální oblouk postavený na paměť maršála Wellingtona v letech 1825 – 27 D. Burdenem. Na jeho vrcholu je umístěna kvadriga (starověký dvoukolový vůz se čtyřspřežím). Jezdecká socha vévody Wellingtona obklopená 4 vojáky z různých složek anglické armády je dílem Sira E. Boehma. Nedaleký Apsley House postavený v 18. století jako rezidence Wellingtonů je dnes muzeem. A to už je skutečně poslední z památek, které míjíme „po svých“. Zapadneme unaveni, ale přece jen šťastní do sedadel autobusu, abychom byli možná schopni ještě vnímat památky, které budeme míjet při jízdě „domů“.

Jakmile se autobus rozjede, hned na severovýchodním rohu Hyde Parku míjíme tzv. Marble Arch. Tento mohutný mramorový vítězný oblouk navrhl r. 1829 John Nash podle vzoru římského Konstantinova triumfálního oblouku jako hlavní bránu k Buckinghamskému paláci. Pak se ale zjistilo, že brána je příliš úzká, aby jí mohl projet královský kočár. Od roku 1851 tedy stojí na dnešním místě, na ostrově uprostřed kolem proudícího provozu. Toto místo se nazývalo Tyburn a na něm bylo od 12. stol. do r. 1793 popraviště. Sem přivedli z vězení nebo z Toweru delikventy, jejichž život skončil na šibenici, tzv. Tyburn Tree. Proti Marble Arch zahlédneme také plochu Speaker’s Corner. Zde může každý svobodně vyjádřit svůj názor.

Zase absolvujeme dlouhou jízdu londýnskými předměstími. Poznáváme, že Londýn není jen přepychové City, ale že to jsou také čtvrtě s „vybydlenými byty“, okna jsou rozbitá, omítka oprýskaná, některé byty jsou vyhořelé. Ve stejném nebo podobném stavu se nacházejí i některé obchody v přízemí těchto domů. A když se podíváme po lidech na ulici, rázem máme dojem, že jsme se snad ocitli na jiném kontinentě. Už věříme tvrzení, že Londýn se svým okolím má nejhustší osídlení barevných přistěhovalců v celém Spojeném království. Dnes je ve městě mnoho čtvrtí, ve kterých převládají určité skupiny obyvatelstva. Není to tedy jen Soho a Číňané. V Brixtonu v jižním Londýně žijí Jamajčané, v Notting Hillu přistěhovalci z Trinidadu, v East Endu se usadili Bengálci, v Southallu převládají Indové, bohatí Arabové upřednostňují Kensington. Spolu s úvahami o tom, jaké asi problémy všeho druhu toto pestré složení obyvatelstva přináší, dojedeme až do Greenwiche. Bohužel jen z dálky můžeme pozorovat park a v něm tušit observatoř s Greenwichským poledníkem, ale na vlastní oči už můžeme vidět greenwichskou pláň a nad ní se třepotat množství draků těch nejrůznějších tvarů. Jeden je mimořádně velký, má tvar přibližně matrace. A víte, co dokáže? Jak si jen tak poletuje, tahá po zemi svého majitele v blíže nepopsatelném vozítku.

Po sedmé hodině jsme ve „svých“ karavanech. Původně jsme se chtěli jít projít ještě k vodě, ale člověk míní a počasí plány mění. Zatím jsme dnes měli celý den pěkně a tak je nemyslitelné, aby alespoň večer nezapršelo. Ta chvíle přišla právě teď. Dáme se tedy do vaření večeře, po očku ale pozorujeme intenzitu deště. Co kdyby přece jen přestalo. Sníme polévku a – ono už skutečně neprší. A tak hurá k vodě. Ti nejotrlejší mají řeči o tom, že si zaplavou. U vody dost fouká, proto všichni zůstáváme raději jen při té procházce. Přehrabujeme se v oblázcích a zjišťujeme, že se mezi nimi dají najít i polodrahokamy, byť pochopitelně nekvalitní. I to je však úlovek na památku. Od vody nás vyžene až tma a nepříjemný chlad. V teple karavanu uvaříme hlavní jídlo, utřídíme dnešní „přehršel“ dojmů a věnujeme se ještě důkladné prohlídce karavanu samotného. Líbí se nám účelnost jeho zařízení poskytující přitom solidní pohodlí. Ve skříni je totiž ještě připraven kempingový nábytek (lehátka, křesílka, slunečník). Navíc v karavanu je zamontován hlásič plynu a je v něm dokonale zajištěné i větrání. V noci potom obsluha vymění plynové bomby a odveze odpad. Když všechno „prodiskutujeme“, zjistíme, že je už zase více než jedenáct a že bychom tedy měli jít spát.

Pondělní ráno je podmračené a mlhavé. Fouká studený vítr. Vstáváme brzy, rychle nasnídat, sbalit zase věci na celý den a už včera objevenou zkratkou mezi chatkami a karavany sbíháme na smluvené místo. Ostatní pochopitelně dodrží opět akademickou čtvrthodinku a tak místo o půl sedmé se odjíždí ve tři čtvrtě na sedm. Máme před sebou dlouhou cestu, téměř 300 km do města Ilkeston, kde je dohodnuta exkurze v závodě na pletené výrobky.

Londýn objíždíme po okruhu a obdivujeme dlouhý zavěšený most. Než se na něj stačíme „vynadívat“, mizíme v tunelu. Přemýšlíme, co to asi podjíždíme. Že by Temži? Snad. Provoz začíná nepříjemně houstnout a tak i my stále brzdíme a zase rozjíždíme, abychom za pár vteřin znovu brzdili. Hustý provoz je až do blízkosti města Lutonu, pak se situace přece jen zlepší. Dlouhou chvíli při popojíždění si krátíme sledováním okolních aut. Zajímá nás, jakým značkám dávají Angličané přednost. Nejčastěji nás míjejí automobily značky Vauxhall. Vauxhall Corsa, Vauxhall Astra, Vauxhall Vectra, Vauxhall Omega apod. Ale to nám něco připomíná. No ano. My přece známe Opel Corsa, Opel Astra. Takže Opel jen pod jiným jménem – z jakých asi důvodů – zvítězil na britském trhu. Továrnu Vauxhall potom míjíme za Lutonem. Z ostatních aut se často setkáváme s Fordy. I to je pochopitelné, továrna Ford je v Dagenhamu. Z typů Forda je zde asi také jako v Evropě módní Ford Mondeo. Ve větší míře tu jezdí ještě vozy BMW a Peugeot, ostatní vozy evropské i mimoevropské provenience jsou k vidění jen málo. Na silnicích ale samozřejmě nechybí všechny možné druhy typicky anglických Rowerů.

Dálnice je jednotvárná, stejně tak jednotvárná je i okolní krajina. pozornost vzbudí snad jen všude se pasoucí krávy, zámeček svítící do dálky svou bělostí i vyhořelé sídlo, které možná bylo také zámkem. Průvodce nás také upozorní, že tam v dálce vidíme Sherwoodský les Robina Hooda i věžičku hradu, na němž se odehrává Scottův román Ivanhoe. Míjíme velká města Luton, Northampton a Leicester, u města Nottingham uhýbáme do Ilkestonu. V továrně nás očekávají o půl jedenácté, máme trochu zpoždění. Na vrátnici nám řeknou, že jsme již očekáváni.

Rozdělíme se do tří skupin a s překladateli procházíme továrnu. Jmenuje se Charnos a soustředí se na pletené výrobky různého druhu. Průvodce nás seznámí s historií závodu, ukáže nám fotografie jeho zakladatelů a krátce pohovoří i o vyráběném sortimentu. Pak projdeme celou výrobou. Pletené výrobky zde vyrábějí jak na starých strojích – na nich si nemohou dovolit vzorování – tak i na moderních strojích řízených počítačem, které už umí leccos. Z výrobků uvidíme jak tradiční, pro nás až příliš konzervativní a jednoduché svetry a vesty, tak i výrobky s plastickými vzory či geometrickým vzorováním. Něco se nám líbí, něco ne, ale to je věc nejen vkusu, ale určitě i národních zvyklostí. Vše se zde vyrábí z kvalitní vlny, průvodce nás upozorňuje, že jejich výrobky patří mezi ty skutečně dobré, jejichž cena na trhu se pohybuje od 25 liber nahoru.

Po prohlídce jsme uvedeni do jídelny a pohoštěni kávou a sušenkami. Zároveň máme možnost zeptat se na vše, co by nás ještě zajímalo. „Padne“ několik dotazů, zároveň stíháme sledovat i dění v jídelně. Je něco po poledni a lidé přicházejí na občerstvení. Je pravdou, že Angličané neznají většinou oběd v naší podobě, ale i tak se trochu divíme nad tím, co vidíme. Jedna ze zaměstnankyň si koupí něco k pití, sedne si ke stolu a klidně rozbalí jídlo přinesené z domu, druhý zákazník si koupí zeleninový salát, třetí jakousi obloženou housku a k tomu připíjí nápoj z termosky atd., atd. Prostě jiný kraj, jiný mrav. Na dvoře si také všimneme přepychových aut Vauxhall, která jsou k dispozici vedení podniku.

Návrat do Londýna je už rychlejší než jízda do Ilkestonu. Na večer máme naplánovanou noční projížďku městem a tak teď budeme mít až do tři čtvrtě na deset volno. Nechť ho každý zužitkuje tak, jak uzná za vhodné. Parkujeme opět u Hyde parku a sem se máme také vrátit. Někdo se vydává ochutnat speciality do některé z restaurací ve čtvrti Soho, jiní chodí po městě a prohlížejí obchody a zboží v nich, jsou i takoví, kteří se vydají do parlamentu a ve svém snažení jsou úspěšní. My patříme mezi ty, jež se vydají na průzkum ulic. Ale nejen to. Snažíme se také ulovit ještě nějaké fotografické záběry. Tu typická poštovní schránka, tam červená telefonní budka, samozřejmě nesmí chybět klasický poschoďový autobus „double-decker“ a londýnské taxíky. Přímo módní přehlídku „double-deckerů“ nám nabídne rušná třída Oxford Street, zatímco taxíky sledujeme spíše v okolních ulicích a uličkách, do nichž zabloudíme. Londýnské taxíky už nejsou jenom černé, i když ty ještě stále převládají. Ve výzdobě taxíků se skutečně fantazii meze nekladou. Své služby nabízí taxík napůl černý a napůl žlutý, kdo má rád sladké, zajisté se sveze zeleným taxíkem s namalovanou tyčinkou snickers v maxi velikosti atd. atd. My se však i nadále spoléháme na své nohy. Projdeme ještě několika uličkami, posedíme a povečeříme v parku s památníkem prezidentovi Rooseveltovi. Pak se vydáme zpět k autobusu.

Ač se nám doba do tři čtvrtě na deset zdála příliš dlouhá na „soukromé“ chození, téměř všichni jsme ji plně využili. Pomalu se rozsvěcují neony, město se odívá do nočního hávu. V deset hodin vyjíždíme a je skutečně na co se dívat. Přestože jedeme nám už známými místy, často je při nočním osvětlení ani nepoznáme. Nasvíceny jsou nejen významné budovy jako Parlament, Westminsterské opatství či Tower Bridge, ale zvláštní kouzlo získávají osvětlením i budovy, které nám ve dne připadaly až příliš fádní. Prostě město se tou noční hrou barev celé proměnilo. Občas se snažíme něco i vyfotografovat, ale to je možné jen ve chvíli, když zastavíme na červené. A těchto příležitostí je bohužel velmi málo.

„Domů“ se vracíme něco málo po půlnoci. Cestou pozorujeme krásně svítící dělící pruhy na silnicích. Jsou do nich vlepeny jakési kapky s dvěma odrazovými skly a ty v noci přesně označují střed vozovky. Dobrým vodítkem jsou také svítící bójky označující objezdové ostrůvky. Bójky jsou z umělé hmoty a tak pokud dojde ke střetu auta s takovouto bójkou, autu se nic nestane. Po návratu na ubytování se nám ani nechce spát, ještě vaříme a pochopitelně také balíme. Vždyť zítra bohužel toto krásné místo opouštíme. Spát jdeme o půl druhé. Nic se neděje, ráno si můžeme přispat, protože odjezd je ohlášen až na půl devátou. Takže krásnou dobrou noc.

5. část

Celkem v limitu se nám podaří projet dalšími zacpanými ulicemi a doslova na poslední chvíli nás autobus vyklopí na jedné z nich v blízkosti Buckinghamského paláce. Už z dálky vidíme neuvěřitelné množství lidí čekajících na výměnu stráží. Tento pestrý ceremoniál se koná v 11,30 hod. Nejprve všudypřítomní policisté zastaví dopravu na ulici před palácem, pak se ozve kdesi zdáli hudba, dlouho nic nevidíte, až za hodnou chvíli spatříte jako prvního muže vedoucího psa (jeho plemeno nebylo určeno, stáli jsme moc daleko, nicméně zajisté má také královský rodokmen), potom jedou muži na koních a následuje sama stráž – muži v botách na vysokých podrážkách (přemýšlíme, jak jen se dá v těchto botách vůbec pochodovat), v tmavých kalhotech, červených kabátcích s tmavými výložkami a zlatým premováním, na hlavě posazené proslulé chlupaté „medvědí“ čepice, přes jejichž okraj snad nemohou ani vidět. Celou parádu zakončují opět muži na koních. Ti, kteří stojí u plotu Buckinghamského paláce, vidí i samotnou výměnu stráží, my se musíme spokojit zase až se závěrečným defilé. Vzápětí nato policisté uvolní provoz na ulici a davy se rozcházejí. My jsme na počátku pětihodinové procházky po nejznámějších památkách Londýna.

A začneme hned Buckinghamským palácem a jeho nejbližším okolím. Samotný Buckinghamský palác nechal postavit vévoda z Buckinghamu v r. 1703, v r. 1762 ho odkoupil král Jindřich III. V r. 1825 pověřil Jindřich IV. svého dvorního stavitele Johna Nasha přestavbou a rozšířením paláce. Od r. 1837 v něm sídlí královská rodina, přítomnost krále v paláci signalizuje vztyčená královská zástava. Dnes je Buckinghamský palác po všech úpravách velkolepou klasicistní budovou s mohutnou fasádou, ozdobenou korintskými polopilíři. Před palácem stojí památník věnovaný královně Viktorii. Podle návrhu Sira Astona Webba ho vytvořil sochař Sir Thomas Brock. Památník představuje královnu obklopenou alegorickými postavami znázorňujícími např. Vítězství, Vytrvalost, Odvahu, Pravdu, Vědu, Umění, Spravedlnost, Zemědělství.

Od Viktoriina monumentu odbočíme do stínu stromů v Green Parku. Tady lidé odpočívají. Nejen na zeleném trávníku, ale i na připravených lehátkách. Dostaneme se na Piccadilly Street, jednu z hlavních tepen města. Své jméno dostala ulice po krejčím, který se v 18. století stal mistrem ve zhotovování „pickadille“ – vysokých límců s tuhými rohy. Na této ulici jsme upozorněni především na budovu Burlington House, v níž sídlí umělecká akademie. Budova se vyznačuje pěknou renesanční fasádou. Nahlédneme do některých pasáží, zastavíme se u mnoha přepychových obchodů a tak dorazíme až na Piccadilly Circus.

Piccadilly Circus znamená pro obyvatele Londýna centrum světa. Sbíhají se zde hlavní ulice Regent Street, Piccadilly, Haymarket a Shaftesbury Avenue, na stanici metra se křižují tři linky. Tím je toto náměstí nejživější, nejhlučnější a nejfrekventovanější ve městě. Současně se stalo centrem zábavního světa West End, nachází se tam mnoho nočních lokálů, divadel a kin. V noci náměstí osvětlují obrovské světelné reklamy – ty se nám tentokrát představují i ve dne. Na náměstí stojí pomník filantropa – vévody z Shaftesbury odlitý z hliníku. Jeho autorem je Alfred Gilbert. Památník je známý pod dřívějším jménem „Erosův pramen“, postava totiž představuje anděla lásky k bližnímu.

Odtud zabočíme do dalšího proslulého zábavního kouta Londýna, do Soho. Názory na tuto čtvrť jsou různé. Angličtí podnikatelé ji považují za „dobrou adresu“. Vzhledem ke vhodné poloze se zde usadily filmové společnosti, gramofonové firmy, nahrávací studia apod. Labužníci oceňují Soho pro množství obchodů a restaurací s mnoha delikatesy a mezinárodními specialitami. Mezinárodně se v Soho vaří už od 16. stol., když se sem nastěhovaly tisíce francouzských hugenotů. Potom sem přišli Italové, Švýcaři, Číňané, Indové a příslušníci dalších národů. Z domácích kuchyní se postupně stávaly veřejné restaurace, jejich původními zákazníky byli šetrní cizinci a chudí studenti. U cizinců je Soho spojeno s představou podsvětí, pochybné zábavy, neseriózních barů, porno obchodů, peep-show a prostituce. Takže z předložených názorů si můžete vybrat.

V těsné blízkosti Soho je i známá China Town – Čínská čtvrť, která se rozložila mezi Gerrard Street a Leicester Square. I ona má své kouzlo, vchod do ní např. označují brány v čínském stylu, na ulicích předvádějí své umění nejrůznějšího druhu čínští umělci. A všude se to hemží nepřeberným množstvím turistů.

Brzy dojdeme na další významné londýnské náměstí, na Trafalgar Square. Náměstí vzniklo v letech 1829 – 51 podle návrhů Charlese Barryho. Svým názvem připomíná vítězství admirála Nelsona nad francouzsko-španělskou flotilou u španělského mysu Trafalgar 22. října 1805. V centru náměstí stojí 56 m vysoký sloup Nelson Column. Byl postaven v letech 1840 – 1843 podle návrhu Williama Railtona z devonského granitu. Na korintském sloupu stojí 5 m vysoká (některé materiály dokonce uvádějí 6 m vysoká) socha Horatia Nelsona. Podstavec zdobí bronzové reliéfy odlité z ukořistěných francouzských děl. Znázorňují scény ze čtyř vítězných Nelsonových bitev (Abukir, Kodaň, St. Vincent, Trafalgar). Reliéf zobrazuje admirálovy poslední chvíle a jeho výrok znějící v překladu „Anglie očekává od každého, že bude konat svou povinnost“. Čtyři obrovští lvi na obrubách jsou dílem Edwina Landseera z r. 1868.

Trafalgarské náměstí ale není jen Nelsonův sloup. Kromě dalších památníků připomínajících slavné osobnosti anglické historie zde najdeme i mnohé významné budovy. Z nich je třeba připomenout alespoň kostel St. Martin, což je farní kostel admirality, a budovu National Gallery pocházející z let 1834 – 38 a postavenou podle plánů W. Wilkinse. Původní objekt však potřebám galerie brzy nepostačoval a tak byl postupně zvětšován. Zajímavostí je, že pod zdí na straně National Gallery jsou do kamene zapuštěny britské standartní míry : 1 inch, 1 foot, 2 feet, 1 yard, 1 chain a 100 feet. Kuriózní je vysvětlení původu jednoho yardu. Má to být vzdálenost mezi špičkou nosu a konci prstů natažené ruky jistého anglického krále (jeho jméno však již upadlo v zapomenutí).

Před National Gallery si dáváme na čas rozchod, abychom si mohli buď odpočinout a nebo se podívat alespoň na některé skvosty, které tato budova ukrývá. Vždyť National Gallery vlastní největší a nejcennější sbírku obrazů na světě. Vstup je zdarma a každý si může vybrat tu oblast, která ho zajímá. Prohlídka všech sbírek by snad zabrala i několik dní. Takže si vybírejte. Je libo italské malířství 16. století zastoupené mimo jiné obrazy Michelangelovými, Raffaelovými, Tintorettovými či Tizianovými, nebo raději postojíte před mistry vlámského umění, jakými byli Rubens, van Eyck a van Dyck. Chcete snad věnovat pozornost italskému malířství po roce 1600, německému malířství, španělskému malířství, francouzskému či domácímu britskému. Vše zde najdete.

Na samotném náměstí se můžeme v praxi také přesvědčit o tom, že toto náměstí bývá často místem politických manifestací. Jedna taková tady právě probíhá. Je dost hlučná, podle písma použitého na transparentech usuzujeme, že by se mohlo jednat o Araby. Někdo z kolegů pronese, že jde o manifestaci alžírských fundamentalistů. Z jakých zdrojů tuto informaci získal a zda je pravdivá, nevíme, pokud ale pravdivá je, pak rychle pryč, abychom nebyli ještě svědky třeba pumového atentátu. O tuto atrakci zajisté nikdo z nás nestojí.

Ve čtyři hodiny odpoledne vyrážíme opět do londýnských ulic. V jihozápadním rohu Trafalgarského náměstí postojíme před Admirality Arch – obloukem Admirality, který jako velká kamenná opona uzavírá širokou třídu The Mall vedoucí od Buckinghamského paláce. Prostřední ze tří bran Admirality Arch má svého osobního klíčníka. Vždy, když tu má projíždět královské spřežení, např. při slavnostním ceremoniálu při zahájení sezení parlamentu či při státních návštěvách, přichází zvláštní královský dveřník, aby bránu jen pro tento účel otevřel.

Dále pokračujeme třídou Whitehall, jež je synonymem vládní čtvrti. I zde se pochopitelně nachází množství budov s bohatou historií a žhavou současností. Nás nejvíce zajímá budova Horse Guards. Je pravda, že dříve, než si všimneme architektonických zvláštností této budovy, zaujme nás něco úplně jiného. Před budovou drží stráž dva jezdci z Corps the Household Cavalry. Neustále se vedle nich staví turisté a někdo druhý je fotografuje. S jezdci to ani nehne, koně občas jen pohodí hlavou. Ani my neodoláme zvěčnění se na fotografii. Od průvodce se potom dozvíme, že Corps se skládá ze dvou samostatných regimentů – Life Guards se šarlatově červenými kabáty a bílými chocholy na přilbách a Blues and Royalds s modrými kabáty a červenými chocholy na přilbách. Life Guards pocházejí z jednotky kavaleristů, která sloužila v občanské válce jako osobní stráž krále Karla I. Blues and Royalds pak mají původ v Cromwellově jezdeckém regimentu. Poštěstí se nám ještě uvidět i výměnu jezdců a potom jsme teprve ochotni si poslechnout, že budovu Horse Guards postavil r. 1753 William Kent. Dodnes poutá pozornost zvláštními proporcemi a zvonicí. Na jejím místě stála kdysi strážnice starého paláce Whitehall.

Z Whitehallu lze vstoupit i do nenápadné slepé uličky Downing Street. Tento vstup je povolen však jen vyvoleným, pro obyčejnou veřejnost je ulice uzavřena. Od r. 1735, kdy král Jiří II. dal dům k dispozici prvnímu ministerskému předsedovi Siru Robertu Walpolovi, je číslo 10 sídlem úřadujícího ministerského předsedy. Ulice má jméno po Siru Georgovi Downingovi, který zastával vysokou státní funkci za Cromwella, a přesto byl Karlem II. po restauraci Stuartovců jmenován rytířem.

Ve vládní čtvrti Whitehall stojí také britský národní památník obětem obou světových válek, tzv. Cenotaph. Jeho název znamená v překladu přibližně „prázdný hrob“. Původně byl zhotoven ze sádry podle návrhu Sira Edwarda Lutyense jako památník obětem „Velké války“ (1. světové války). Na žádost veřejnosti byl vytesán z portlandského mramoru a v roce 1920 odhalen. Pomník nenese žádné symboly vzhledem na to, že vyjadřuje úctu padlým bez rozdílu víry. Jsou na něm jen emblémy pozemního, leteckého a námořního vojska. Vždy druhou listopadovou neděli, která je vzpomínkou na válku, se u Cenotaphu v 11 hod setkají zástupci Commonwealthu, aby vzdali hold obětem válek. Následné bohoslužby se účastní i královna, členové parlamentu, zástupci vojenských složek a veřejného života.

Při procházce třídou Whitehall naši pozornost také upoutá nebývalé množství policistů. Pomalu procházejí mezi turisty, pokud jsou dotázáni, ochotně poradí. A také stejně ochotně se nechávají s turisty fotografovat. Vždyť kdo by si nechtěl z Londýna přivést fotografii s typickým anglickým „bobíkem“. Této možnosti po mnoha váháních využije i naše dcera. Právě procházejícího policistu požádá, zda by mohl na chvíli počkat. On nejdříve nechápavě kouká, pak se dozví, že má být vyfotografován. Rozesměje se, „drapne“ Dášu kolem ramen, cvak a už je fotografie. S úsměvem neznámý policista odchází.

4. část

Ráno nás budí sluneční paprsky. Slunce nesměle vykukuje z ranního oparu, zatím slibuje, že nedopřeje aktivitu typickému anglickému dešti. Bylo by to dobré, protože dnes máme na programu celodenní prohlídku Londýna. Nasnídáme se se vším přepychem, sbalíme věci na celý den a vyrážíme na parkoviště, z kterého nás včera odvezli. Tam jsme si dali v osm hodin sraz. Přicházíme sem poněkud dříve a tak ještě scházíme k vodě. Zjišťujeme, že moře není určitě daleko, protože voda je slaná, a sbíráme několik kamínků. Na památku. Přesně v osm jsme na parkovišti. Jenže – ouha, nikdo nikde. Je čtvrt na devět. Co dělat? Přichází ještě třetí rodina, která také nebydlí s ostatními. Jinak nikdo nikde. Začínáme být neklidní. Mužská část osazenstva nakonec rozhodne, že dva z nich se vydají k bungalovům ostatních a zjistí, jak se věci mají. Asi po deseti minutách vidíme přijíždět autobus silnicí kolem vody. Jenže teď tady zatím nejsou naši dva mužští. Musí se na ně počkat. Čekání znamená pro ostatní trochu roztrpčení, ale naše vina to není. Ostatní se totiž dohodli, že v osm je „nabere“ autobus u jejich karavanů a že teprve potom se zastaví pro nás. Když k tomu přičteme akademickou čtvrthodinku, je to jasné. Muži se po čtvrt hodině přiženou a můžeme odjet. Průvodce nejdříve zjišťuje, zda někdo nemá v karavanech jakékoliv problémy. Většina řekne, že je vše v pořádku, pouze někteří odvážně přiznávají, že jim netopí topení, ale že ho nejspíš neumí zapnout. Tušíme, že takových „netechniků“ je více, ti ale taktně mlčí. Vyjíždíme o půl deváté a je před námi více než hodinová jízda do centra Londýna. Tu využíváme k oživení si znalostí o hlavním městě Velké Británie.

Jeho dějiny se začaly psát už kolem r. 4 000 př.n.l., kdy na obou březích řeky Temže byly hospodářské usedlosti a vesničky lidí mladší doby kamenné. Na přelomu doby bronzové a železné, tj. mezi lety 1 000 – 200 př.n.l., osídlily území dnešního Londýna keltské kmeny. Asi r. 55 př.n.l. se zde usadily římské legie G. J. Caesara, toho pak vystřídaly kolem r. 43 n.l. legie císaře Klaudia. Jeho vojsko založilo v Británii novou provincii a k jejímu střežení byly ponechány na místě čtyři legie. Vojenský tábor nazývaný Londinium ( toto jméno pochází asi ze starobritského Llyndum = vysoko položené opevněné místo) se brzy začal slibně rozvíjet a vyrostl v kvetoucí přístav, jež se stal obchodním střediskem. Římané si byli vědomi nebezpečí nájezdů barbarských národů – také je zažili, a proto plochu o rozloze asi 3 km čtvereční silně opevnili (vznikl tzv. London Wall). Rozvoji města přál i císař Dioklecián a to se brzy obrazilo i v jeho výstavnosti. V 5. století však Římané Británii ztrácejí a Londinium se rozpadá.

Zemi obsadili Jutové, Anglosasové a Sasové. Sasové vybudovali přístav a pojmenovali jej Lundewic. Město však trpělo nájezdy bojovných Dánů a Vikingů. Bezpečnost oblasti zajistil až anglosaský král Alfréd Veliký (848 – 901), jenž zvítězil nad Dány a město učinil sídlem panovníka. Další rozkvět města nastal po r. 1066, kdy se ve Westminsterském opatství jako první nechal korunovat Vilém Dobyvatel. Udělil městu řadu privilegií a zahájil stavbu své rezidence. V době vlády Jindřicha I. na počátku 12. století přebírá Londýn definitivně úlohu hlavního města a získává nezávislost a samosprávu jako městská republika podléhající přímo králi. Ruku v ruce s těmito politickými změnami jde pochopitelně i rozvoj řemesel a obchodu. Město se stalo také význačným kulturním a společenským střediskem, působilo zde velké množství známých osobností.

Výstavba veřejných i obytných budov pokračovala velmi rychle, takže v 16. století se Londýn stal největším městem Anglie a jedním z nejvýznamnějších obchodních středisek tehdejšího světa. Odhaduje se, že v této době žilo ve městě 300 000 až 500 000 obyvatel.

V 17. století však Londýn postihla celá série pohrom. Nejdříve to byl mor a potom požár, který zničil převážnou část města. Velký požár zuřil čtyři dny a noci, po jeho zdolání zůstalo bez přístřeší 100 000 lidí. Zkáza ale znamenala následné vypětí stavební činnosti. Hlavním architektem při obnově města byl jmenován Sir Christopher Wren, ten kromě jiného postavil i slavnou katedrálu St. Paul’s a dalších 52 kostelů. V roce 1760 došlo ke zbourání hradeb a bran a město se začalo rozšiřovat směrem na Westminster. Znovu také roste počet obyvatel, což dokazuje první oficiální sčítání lidu provedené r. 1801. Tehdy bylo zaznamenáno 860 035 obyvatel.

I když mnoho významných staveb pochází ze 17. a 18. století, největší stavební činnost, která vtiskla Londýnu dnešní podobu, začala až za vlády královny Viktorie (1837 – 1901) Londýnský přístav se stal největším v zemi, rozvíjel se průmysl, vyrostly nejkrásnější veřejné budovy. V roce 1863 se dočká premiéry i londýnské metro. Nejvýraznější vliv na rozvoj města měla stavba železnic, které umožnily zaměstnání i méně majetným vrstvám z větších vzdáleností. Vzniká široký okruh viktoriánských předměstí. Na klid ve městě dohlíží jeho policejní sbor – Metropolitan Police Force. Ten vznikl r. 1830 a podle jména svého prvního šéfa Sira Roberta Peela dostávají policisté přezdívku „Bobbies“ (Robert = Bobby).

V dějinách 20. století přinesla městu zkázu až 2. světová válka. Tehdy po německém bombardování zůstala v troskách větší část centra města, tzv. City, letecké a raketové útoky usmrtily více než 30 000 lidí. Dnes jsou však již rány z 2. světové války zaceleny a Londýn pulsuje mnohotvárným životem. A právě jeho podobu by nám alespoň maličko měla poodhalit dvoudenní návštěva tohoto města.

V ulicích Londýna nás zpomalí ranní zácpa. Prohlídku města začínáme zastávkou u Toweru. Tato pochmurná, nepravidelná soustava budov sloužila v minulosti mnoha ne vždy bohulibým účelům. Pověst vypráví, že Tower byl postaven již za Caesara, ale skutečností je, že s jeho stavbou začal až Vilém Dobyvatel. Postavil tzv. Bílý Tower, který byl jednak královskou rezidencí a jednak pozorovatelnou, z níž bylo možno dohlížet na dopravní ruch na Temži. Výstavba celého komplexu pokračovala i za dalších panovníků, v 19. století byla pevnost restaurována. I přes častá obléhání nebyl Tower nikdy dobyt. Až do období vlády Jakuba I. sloužil jako královský palác, vězení, mincovna, klenotnice, hvězdárna a pět století k němu patřil i zvěřinec. Ve zdejším vězení byly vězněny a popraveny slavné osobnosti. Mezi nimi Sir Thomas More a manželky krále Jindřicha VIII. Anna Boleynová a Catherine Howardová. Po 2. světové válce zde byl vězněn Hitlerův zástupce Rudolf Hess. Místem, které dnes nejvíce láká návštěvníky, je budova Jewel House – klenotnice. Tady jsou uloženy největší státní a národní klenoty, korunovační šperky a hlavně koruna Imperial State Crown, zhotovená ke korunovaci královny Viktorie (do ní je kromě jiných drahých kamenů zasazen i jeden ze dvou největších diamantů světa zvaný Hvězda Afriky). Součástí pokladu je i indická císařská koruna se smaragdem o 34 karátech a s dalšími 6 500 diamanty, nádhernou zlatnickou prací je koruna královny Alžběty, nyní koruna královny – matky, do ní je vsazen pověstný diamant Koh-i-noor.

Všechny tyto krásy nám však zůstávají ukryty, protože na prohlídku Toweru není čas. Můžeme si ho prohlédnout jen zvenčí. Uvidíme alespoň towerské strážce, bývalé příslušníky armády Yeoman Warders, kteří dodnes nosí uniformy z tudorovského období. Dnes slouží návštěvníkům jako informátoři a k jejich povinnostem patří každý večer zamykání hlavní brány. Zatímco Yeoman Warders odpovídají za hlídání a ochranu Toweru, šest zde žijících havranů podle pověsti chrání celou říši. Pověst také praví, že království zanikne, až tito havrani opustí Tower. Proto vláda v období 2. světové války umístila havrany do bezpečí.

Obejdeme hradby Toweru a zastavíme se na nábřeží Temže. I zde se je na co dívat. Pozornost nejprve věnujeme mostu Tower Bridge. Ten se svými dvěma 65 m vysokými neogotickými věžemi patří k nejznámějším symbolům Londýna. Tower Bridge byl postaven podle plánů Horace Jonese a Wolfa Barryho a byl otevřen r. 1894. Most je rozdělen na dvě části. Devět metrů nad hladinou při nejvyšším stavu vody leží těžký zvedací most. Během 90 sekund se dá otevřít a umožní tak plavbu velkým lodím. Toto divadlo se však dnes odehrává jen málokdy, protože velké lodě kotví níže po proudu Temže. Pohyb mostních ramen zajišťuje moderní elektrické zařízení, které r. 1975 nahradilo původní, parou poháněný hydraulický mechanismus. Most pro pěší se nachází 43 m nad hladinou řeky.

V blízkosti mostu také kotví loď H. M. S. Belfast, poslední velký křižník Královského námořnictva. Začal sloužit v roce 1938, o několik měsíců později jej však silně poškodila německá mina, takže do bojů mohl zasáhnout až v říjnu r. 1942. Byl mu určen důležitý úkol při ochraně konvojů plujících do Sovětského svazu a zejména při bitvě na Severu, která skončila potopením německé lodi Scharnhorst. V červnu r. 1944 zajišťoval Belfast vylodění spojenců v Normandii, po skončení války operoval křižník ve vodách Dálného východu. V r. 1963 byl vyřazen z provozu a zpřístupněn veřejnosti jako muzeum.

Vracíme se rychle do autobusu. Chceme totiž stihnout ceremoniál výměny stráží před Buckinghamským palácem, který začíná o půl dvanácté. Zbývá nám hodina na dopravení se v silném provozu k paláci. Jsme unášeni vlnou vozidel od semaforu k semaforu a při tom průvodce upozorňuje: „Vpravo vidíte,……vlevo vidíte……“ Je problém stihnout všechno vidět, protože některé památky se doslova ztrácejí mezi moderní, mnohem vyšší zástavbou, a tak je spatříme jen na nepatrnou chvíli. Tak je to např. i s Monumentem. Ten byl postaven v letech 1671 – 1677 jako vzpomínka na velký požár z r. 1666. Jedná se o 61,5 m vysoký sloup umístěný 61,5 m od místa, kde požár vypukl. Za jeho tvůrce je považován Christopher Wren, je však pravděpodobné, že autorem je Robert Hooke. Uvnitř sloupu je točité schodiště s 311 schody, které vyvede návštěvníky na terasu, z níž je krásný rozhled. Vrchol sloupu je zdoben 14 m vysokou urnou s pozlacenou ohnivou koulí.

Na ostatní památky, které míjíme, se můžeme podívat přece jen déle. Vracíme se na nábřeží a na Temži vidíme další tři lodě. Jsou to H. M. S. President, H. M. S. Chrysanthemum a H. M. S. Wellington. Hned naproti směrem do města se nachází městská čtvrť The Temple, která byla ve 12. a 13. století sídlem rytířského řádu templářů. Po jeho rozpuštění v r. 1312 připadl majetek vévodovi z Pembroku, po jeho smrti řádu johanitů. Od nich jej převzal král a nakonec byl okrsek přenechán společnosti právních učenců. Od té doby je Temple čtvrtí advokátů, kteří z něj nemají daleko k nejvyššímu anglickému soudnímu dvoru nacházejícímu se nedaleko odtud.

Dále míjíme také téměř 200 m dlouhé průčelí budovy Sommerset House. Ta byla postavena v letech 1777 – 1786 Sirem Williamem Chambersem, v 19. stol. bylo dobudováno západní a východní křídlo. Jméno získala podle toho, že byla postavena na místě paláce hraběte ze Sommersetu. Budova sloužila různým vládním úřadům, od r. 1990 je v ní umístěna Courtauld Galleries. V galerii jsou vystaveny práce ze sbírek patřících Londýnské univerzitě a její základ tvoří pozůstalosti pánů Samuela Courtaulda, Lorda Lee of Farehama, Rogera Frye a Princes Gate Collections. Jsou zde umístěny především obrazy (Manet, Monet, Degas, Botticelli, Veronese, Tintoretto, Goya, Rubens) a také předměty ze slonoviny a sochy.

A to už otáčíme zraky opět vlevo směrem k Temži, kde na jejím nábřeží stojí Cleopatra’s Needle. Jedná se o 13 m vysoký a 180 tun vážící obelisk z růžového granitu, který s královnou Kleopatrou nemá nic společného. Pochází přibližně z období 1 500 let př.n.l. z Heliopolisu a hieroglyfické nápisy na něm oslavují činy a vítězství faraónů Thutmose III. a Ramsese Velikého. Obelisk daroval egyptský vícekrál Mohammed Ali britskému království v poslední čtvrtině 19. století. Zajímavostí je, že stejný obelisk stojí i v Central Parku v New Yorku, ten je ale silně poškozen exhaláty.

3. část

Vzhledem k těmto a podobným úvahám nám cesta do Oxfordu rychle uběhne. I tak stihneme ještě narychlo nastudovat bohatou historii tohoto města. První zmínka o Oxfordu pochází z r. 912. Jeho jméno vzniklo pravděpodobně z historické skutečnosti – byl zde brod pro voly (osca’s ford). Zakladatel však není přesně znám a nejstarší dějiny města zastírá jen několik pověstí. Skutečností zůstává to, že již ve 12. století zde vznikaly klášterní školy a Oxford začal být považován za středisko církevního školství. Oxfordští učitelé navíc získali i zvláštní privilegia, řadu privilegií získala i vzniknuvší univerzita. Ta měla v polovině 13. století už 7 kolejí a stala se tak vážnou konkurentkou univerzity pařížské. Během staletí však začalo vznikat nepřátelství mezi univerzitou a městem a docházelo často i k bitkám, při nichž nejen tekla krev, ale po kterých zůstávali také mrtví. Roku 1209 napětí vedlo k pouličním krvavým srážkám, při nichž zahynul jeden místní trhovec a tři, jak už to bývá, zcela nevinní studenti. Členové akademické obce a studenti pak rychle opustili Oxford a část z nich se usadila v Cambridgi a založila jádro pozdější druhé nejstarší anglické univerzity. Trvalo to čtyři roky, než byl spor mezi univerzitou a městem urovnán, nicméně akademická obec získala nové a významné výhody a privilegia. Bylo ustaveno, že za každého zavražděného studenta musí město zaplatit univerzitě pokutu (toto ustanovení platilo až do r. 1825). V roce 1581, po předchozím odtržení se anglické církve od Říma, se univerzita stala anglikánskou a to vedlo k potlačování klášterních kolejí. Rušnou dobu prožíval Oxford v letech 1642 – 1646, kdy se stal sídlem královského dvora. Pak však došlo k úpadku, protože mnoho učitelů vzhledem k přísným předpisům odešlo učit na jiné vysoké školy. Krize se vyhrotila natolik, že v 19. století bylo povoleno vyučování na univerzitě i světským osobám a navíc zde mohly studovat i ženy. Tato opatření vedla k novému rozkvětu univerzity. Dnes patří Oxford spolu s Cambridgí k nejznámějším univerzitním městům na světě. Studenti zde mají k dispozici 34 kolejí a další prostory.

Na parkovišti si z automatu zakoupíme panoramatickou mapu, která nám má usnadnit orientaci. Průvodce nás sice provede nejvýznamnějšími místy, my ale chceme vědět třeba i něco víc. Když se podíváme na mapu, je nám okamžitě jasné, že budeme pravděpodobně brzy zmateni. Kolej střídá kolej, jedno nádvoří druhé, kaple za kaplí, tento kostel je zasvěcen jednomu svatému, tamten zase úplně jinému, k tomu všemu obytné trakty, trávníky…. Už teď tušíme, že letopočet bude stíhat letopočet, pojmů nebude také málo a jak to v takovýchto případech bývá, dojmy často splynou. Propleteme se ulicemi a uličkami, jejichž jména ani nestačíme sledovat, a vlastní prohlídku s výkladem začínáme na Broad Street u Scheldonian Theatre z let 1664 – 68, postaveného podle plánů Christophera Wrena, jemuž za vzor sloužilo Marcellovo divadlo v Římě. V jeho bezprostřední blízkosti jsme upozorněni na stavbu Clarendon Building z r. 1713, dále na komplex budov Lincoln College z r. 1427 a na Divinity School, která je příkladem středověké školní budovy z 15. stol. Popojdeme ke stavbě nazývané Radcliffe Camera, což je kruhová stavba zakončená kopulí vysokou 46 m. Název dostala podle lékaře Johna Radcliffa. Přes Catte Street dohlédneme k Herford College, která se jí stala až v roce 1740. V roce 1874 byly její budovy upraveny, čímž se setřel její původní ráz. Zajímavostí je však most, který spojuje její dvě části: měl asi předlohu v benátském Mostě vzdechů. Můžeme potvrdit, je mu skutečně podobný. Ze stejné ulice se pokusíme nahlédnout do další koleje, do All Soul’s College, koleje založené r. 1438. Jsme však zastaveni správcem, který pouští dovnitř pouze ty, kteří mají jakési propustky. A tak její vysoké věže, jež jsou dílem Nicholase Hawksmoora, fotografujeme jen od ústředního vchodu.

Další zastávka je před kostelem Neposkvrněného početí P. Marie s věží vysokou 62 m. Vedlejší budova patří koleji Brasenose College založené r. 1509. Kolem kostela projdeme na jednu z nejznámějších a nejrušnějších oxfordských ulic, na High Street. Po ní se dostaneme do pomyslného centra města, na tzv. Carfax, kde se kříží třídy High Street, Queen Street, Cornmarket Street a St. Aldates Street. Zde také stojí i věž Carfax Tower ze 13. století, na níž upoutají pozornost především sošky rytířů. Stočíme se do Saint Aldates Street a směřujeme k další koleji, ke koleji Christ Church College, založené v roce 1525 kardinálem Wolseyem. V jeho době se kolej nazývala Kardinálskou, v r. 1532 ji však král Jindřich VIII. pojmenoval podle sebe. R. 1546 dostala kolej opět nové jméno, dosavadní. Je to údajně největší a zároveň nejmalebnější kolej. Zajímavý je vstupní portál a velké nádvoří s věží Tom Tower, na níž visí zvon Great Tom (Velký Tomáš) z roku 1680 vážící 7 tun. Ten zvoní denně ve 21 hodin 5 min 101 údery. Tato tradice vychází z toho, že zvon v minulosti svolával všech 101 studentů do koleje. Po ukončení zvonění se dodnes brány všech učilišť zavírají.

Zahneme do malého parčíku v sousedství koleje a odsud sledujeme ladné tvary katedrály Christ Church. Její historie sahá do 12. století, věž, vysoká 48 m, pochází ze 13. stol. V její blízkosti jsou další koleje, kolej Oriel College z r. 1326, jejíž současné budovy pocházejí ze 17. a 18. stol., a Corpus Christi College z r. 1516, na jejímž prvním nádvoří jsou sluneční hodiny z r. 1581, v její kapli pak obraz od P. P. Rubense.

V těchto místech dostáváme volno, abychom se ještě eventuálně mohli sami projít městem. Moc času nemáme a tak jen koupíme pohledy, obejdeme Pembroke College, nahlédneme ještě do několika zákoutí, postojíme před starobylými domy a pak se rychle vydáváme k autobusu, abychom nebyli právě ti, kteří přijdou pozdě. Pozdní návraty se totiž na tomto zájezdu staly jakousi módou.

Prohlídkou Oxfordu měl náš dnešní program končit, po ní jsme se měli vydat do místa ubytování. Souhlasíme však s návrhem, že se ještě zastavíme ve Windsoru, i když jeho návštěva byla na programu až v úterý ráno. Domluvíme se, že většina z nás nemá zájem platit vysoké vstupné, že si sídlo anglických králů prohlédneme pouze z venku. Navíc teď ho máme při cestě, zatímco v úterý bychom museli opět přes celý Londýn, protože ubytování máme na východ od hlavního britského města a Windsor leží západním směrem.

Windsor není jen královský zámek, je to také staré město na břehu Temže. Jeho největší zajímavostí je však skutečně zmíněný zámek, od doby Eduarda III. sídlo anglických panovníků. Je považován za jeden z největších v Evropě a je vůbec největším obydleným zámkem na světě. První, dřevěný hrad zde postavil už Vilém Dobyvatel. Teprve pozdější vladaři jej nahradili kamennou stavbou. O jeho podobu se zasloužili králové Jindřich I., Jindřich II. a Jindřich III., velké úpravy zde prováděl Jiří IV., Vilém IV. a královna Viktorie. Základem zámku jsou dvě velká nádvoří, obestavěná množstvím nejrůznějších budov. K těm nejvýznamnějším patří Round Tower (Kruhová věž), kaple sv. Jiří, budova Military Knigh’s of Windsor (bývalé obytné prostory rytířů řádu ) a samozřejmě největší pozornost návštěvníků přitahují samotné prostory obývané královskou rodinou, jejichž dnešní podoba je výsledkem přestavby v 1. polovině 19. století.

Přijíždíme na velké parkoviště, vyběhneme po schodišti a ocitáme se v prostorách zrestaurovaného viktoriánského nádraží, které dodnes slouží svému účelu. Jakmile opustíme jeho prostory, otevře se nám výhled na mohutné windsorské hradby. Obcházíme je a dostáváme se až k hlavnímu vstupu. Právě ho zavírají. I tak stojíme v údivu nad mohutností a pompézností staveb, které vidíme. Na mysl se nám dere vzpomínka na rok 1992, který se málem stal pro zámek osudným. Tehdy vyhořelo z dosud neobjasněných příčin celé jedno zámecké křídlo, tehdy hasiči bojovali 15 hodin o to, aby zachránili ostatní prostory. I tak škody dosáhly astronomických částek a královně připravily jistě nejednu bezesnou noc. Kde vzít peníze na opravu? Královský majetek totiž není pojištěn a tak se muselo sáhnout do vlastní kapsy. Jenže ta asi zase tak bohatá, jak se na venek tváří, není, a proto v roce 1994 královna rozhodla o tom, že její majetek musí na opravu Windsoru vydělat. Zpřístupnila veřejnosti část Buckinghamského paláce a vstupné do Windsoru zvýšila ze 4 na 9 liber.

Zbývá nám ještě chvíle času a ten věnujeme samotnému městu Windsoru. Je to malebné městečko uchovávající si svůj středověký ráz. Stojí zde domy a hostince převážně ze 17. a 18. století, úzké klikaté uličky jsou dlážděny kočičími hlavami. Co upoutá naši pozornost, je především na první pohled nadměrné množství policistů. To je celkem pochopitelné. Až po chvíli si uvědomujeme další neobvyklost tohoto místa. Nikde nenajdete odpadkové koše. Proč? Windsor by se mohl stát cílem irských teroristů. Aby tito neměli kam uložit bombu, proto odpadkové koše chybí. Na mnoha místech také sledují kamery pohyb lidí. Prostě pro bezpečnost královny je uděláno maximum. I tak ale královská rodina zde zase úplný klid nemá. Neruší ji sice teroristé, ale hluk letadel přistávajících na největším londýnském letišti Heathrow, které se nachází jen o pár kilometrů dál.

Poslední pohled na Windsor z parkoviště a už ujíždíme konečně na ubytování. To ještě netušíme, jak dlouhá cesta nás čeká. I ona je ale mnohým zajímavá. Tak např. míjíme již zmíněné letiště Heathrow. Protože kolem něj jedeme poměrně dlouho, je nám dopřáno sledovat odlety i přistávání letadel. Brzy zjišťujeme, že letecký provoz je zde více než hustý. Zaměříme se na přistávající letadla a spočítáme, že ta přistávají snad v půlminutových intervalech. I když nám je jasné, že na tak velkém letišti je mnoho ranvejí, připadá nám hustota provozu nepochopitelná. Za stálého sledování přistávajících letadel vjíždíme do okrajových čtvrtí Londýna.

Londýnem jedeme nekonečně dlouho, průvodce nás už upozorňuje na některé zajímavosti, jimž bude ale věnován zítřejší den. Projíždíme na východní předměstí, míjíme Greenwich a konečně vyjíždíme z Londýna na venkov. Sjíždíme z dálnice a zase se střídají pastviny, vesnice, osamocená sídla. Vše samozřejmě bez označení. Pouze tušíme, že sledujeme tok Temže směrem k moři. Všichni už asi po dnešním nabitém dni toužíme po slibovaných luxusních dvoulůžkových bungalovech. Ty ale zatím zůstávají v nedohlednu. A začínají ty správné úvahy, zda budeme mít vůbec kde spát. Jakmile uvidíme stodolu nebo dokonce ony budky pro prasata, docházíme k závěru, že třeba i tady by se dalo přespat.

Po více než hodinové jízdě ze samotného Londýna se objevuje konečně spásná cedule s označením Allhallows Holiday Park. Tento název jsme psali do kolonky „místo ubytování“ na landing card. Vjíždíme do komplexu chatek a především karavanů. Většině z nás tvrdne úsměv na rtech a začínáme vážně pochybovat o slibu, že budeme ubytováni v luxusních bungalovech. Po vyřízení formalit a oznámení vedoucího, že budeme v karavanech po čtyřech, nám jsou karavany přiděleny. Každá čtveřice také obdrží plánek celého podle našeho přesvědčení až příliš rozlehlého komplexu. Navíc dvě rodiny jsou „separovány“ od ostatních, jejich karavany jsou téměř na druhé straně komplexu. Představa stěhování se se všemi zavazadly pěšky ke karavanům vzdáleným asi 1 km je přímo děsivá. Leč Angličané se ukáží jako džentlmeni. Předjedou dvě auta, naloží zavazadla i jejich majitele a ke karavanům nás dovezou. Měli by zájem se s námi bavit, ale brání nám naše jazykové neznalosti.

Obě „separované“ rodiny obdržíme od řidiče jednoho z aut klíče od karavanů a můžeme se nastěhovat. Nám je přidělen karavan přímo královského jména Tudor, sousedé bydlí v Torinu. S třesem rukou otevíráme a máme strach, jaké další nepříjemné překvapení bude následovat. Jsme ale naopak příjemně překvapeni. Karavan je zařízen vskutku královsky, je to jakýsi „byt v malém“. Takže v bytě nesmí chybět kuchyň se vším všudy (plynový sporák, veškeré nádobí, lednička, v ní připraven led, ve výbavě nechybí ani kotlík na chlazené šampaňské – to kdybychom chtěli něco oslavovat – mezi námi, pokud budeme něco oslavovat, tak to oslavíme raději českou becherovkou, varná konvice je ve výbavě kuchyně samozřejmostí), hned vedle kuchyně je obývací pokoj se sedací soupravou a stolkem, je nám zde dopřána i televize a topné těleso. Pak následují dvě ložnice. Jedna manželská s typickým manželským lůžkem – to se nám však zdá poněkud úzké – a pak ložnice dětí se dvěma lůžky. Jako lůžka by se dala využít samozřejmě i obýváková sedací souprava – karavan je skutečně deklarován jako šestilůžkový. Vše doplňuje příslušenství se sprchou. Nakonec dáváme za pravdu „cestovce“, že se jedná o dvoulůžkové bungalovy, protože vždy dva mají své soukromí. Jako správně nemajetní Češi oceňujeme, že si zde budeme moci uvařit a nebudeme muset se živit jen studenými pokrmy.

Teprve po prohlídce interiéru karavanu se věnujeme prohlídce exteriéru. Naši pozornost upoutá výhled na širokou vodní hladinu. Domníváme se, že se díváme na moře, druhý den se do průvodce dozvíme, že se jedná o ústí řeky Temže. V poslední chvíli zaregistrujeme, že právě zapadá slunce, a tak rychle ven s fotoaparátem a ulovit alespoň nějaký snímek. Samozřejmě využijeme existenci kuchyně, uvaříme teplé jídlo se vším všudy (naše menu sestává z becherovky – ta je prý pro zdraví, jak tvrdí zkušení – následuje polévka – sice ze sáčku, ale přece jen polévka – a pak rýže s vepřovým masem, k tomu neopomenutelné české pivo) a tak není divu, že ke spaní se nedostaneme dříve než před půlnocí.

2. část

Po přístavním nábřeží, kde z restaurací voní mořské speciality, se vracíme k autobusu čekajícímu u celnice. V prostorách přístavního terminálu najdeme i dobré umývárny se sprchami a tak mnozí se nechají tímto „přepychem“ zlákat. Pak už jen podřimujeme v autobuse a čekáme, až nám bude dán pokyn k nájezdu na trajekt. Stane se tak těsně před půlnocí. Trajekt se pomalu zaplňuje automobily a autobusy, cestující vybíhají na paluby a hledají v prostorech nejvhodnější místo pro strávení zhruba čtyř hodin, po něž plavba trvá. Většina z nich také ihned zjišťuje, co všechno se na trajektu nachází. Není toho málo – kabinky pro pohodlné přenocování, obchod, restaurace, koutek pro děti apod – ale vše je uspořádané poněkud nepřehledně. Není tedy divu, že mnozí z cestujících bloudí a ocitají se několikrát na stejném místě. I my se vydáváme na obhlídku lodi, chceme se dívat na její vyplutí. Zatím zjistíme, že loď nese jméno Princ Albert, zhodnotíme množství záchranných člunů, dozvíme se, kde jsou uloženy záchranné vesty, a než stihneme vše obejít, je 0, 30 hod a loď vyplouvá. Nasvícené věže městského chrámu, množství světel na molu i světla majáku postupně mizí v dálce a nás obklopí tma. Uchýlíme se do vnitřních příjemnějších prostor, vyplníme tzv. landing card – tu musí mít vyplněnou každý, kdo do Velké Británie vstupuje – a pak se můžeme pokusit alespoň na tu krátkou dobu usnout. Tedy pokud nám to jednotvárný kolébavý pohyb lodi dovolí.

I na lodi spíše podřimujeme, než že bychom tvrdě spali. Z toho „klimbání“ nás bezpečně probudí hlášení lodní posádky a světla blížícího se přístavu. Rychle do autobusu, na povel přístavních pracovníků vyjet z lodi, zastavit, vystoupit a vydat se k celnímu a pasovému odbavení. Taková je zhruba náplň následujících dvaceti minut. První zážitky na britské půdě za moc nestojí. Trpně se stavíme do fronty, do níž nás vykázali pracovníci pasové kontroly, a sledujeme, jak příslušníci národů – členů Společenství – bez problémů procházejí odbavením a my čekáme a čekáme. Vždy na chvíli se fronta pohne, to když se korpulentní pracovnice Immigration office uvolí dalšího z nás vyzpovídat a vybrat si od něj landing card. Ovládá pár českých slov, ta použije v případě, když předstupující na její dotaz, zda umí anglicky, zavrtí hlavou že nikoliv. Pokud snad dáte nediplomaticky najevo, že ovládáte alespoň trochu angličtinu či němčinu, je rozhovor delší a důkladnější. „Na jak dlouho jedete do Anglie, jste zde jako turista, kolik máte liber, odkud přijíždíte – nestačí uvést jen stát, pracovnice chce i název města – kam v Anglii míříte, kde jste ubytováni, jedete sama nebo s rodinou ?“ Atd, atd. Ještě štěstí, že tu němčinu ovládá asi stejně mizerně jako já. Na některé odpovědi se totiž tváří, jakoby vůbec nerozuměla, a vzápětí se ptá na téměř totéž.

Když konečně všichni projdeme „zpovědí“, spěcháme do autobusu. Ani nás příliš nezajímají křídové útesy, které vítají návštěvníky ostrovní říše nejen ve známém Doveru, ale i ve zdejším přístavu. A informaci pana průvodce, že právě podle těchto bílých skal se dostalo Anglii označení Albion, mnoho z nás už ani nevnímá. Zapadli jsme do svých sedadel a zkonstatovali jsme, že Anglie nás nezklamala – alespoň ne v tom, že prší. Je pět hodin ráno a to je doba, kdy téměř všichni pokládáme za normální si ještě pospat. Víme, že k nejbližšímu dnešnímu cíli máme ještě dost desítek kilometrů, a tak proč nevyužít čas ke slastnému oddání se snům.

Neochotně a pomalu se probíráme ve chvíli, kdy už autobus stojí na jednom z dálničních parkovišť. Následuje povinná ranní hygiena, káva nebo čaj z automatu v autobuse, prohlídka zdejšího obchodu a příjemné zjištění, že kupodivu přestalo pršet. Při další jízdě nás doslova vyburcuje hned několik událostí. Právě např. jedeme kolem letiště, kde se asi něco chystá. V okolí je zaparkováno mnoho aut a na letišti nafukují ohromné balóny. Jeden je dokonce už ve vzduchu. A cože je zajímavého na tom poli, které právě míjíme? Na poli se popásají prasata a – světě, div se – pole je poseto půkruhovými boudičkami, příbytky zmíněných prasat. Některá v nich tak brzy po ránu ještě spí. Prostě zase se potvrzuje jedno staré české přísloví – jiný kraj, jiný mrav. Jako správní Češi okamžitě uvažujeme o tom, zda by se takto volně mohla popásat prasata i u nás. Asi těžko, protože zloději by okamžitě využili situace. Jinak ale při průjezdu krajinou jižní Anglie docházíme k závěru, že se příliš neliší od naší, je jen velmi mírně zvlněná, pohřešujeme však větší lesy. Místy se objeví pár stromů – většinou listnatých – a pak opět dlouho nic.

Po osmé hodině ranní přijíždíme do malebného městečka Salisbury. Alespoň tak to tvrdí průvodce. Na přesvědčení se o tom, zda to je pravda, máme bohužel pouhou hodinu. Doslova úprkem to bereme k nejvýznamnější městské památce, k St. Mary’s Cathedral. Tento chrám byl postaven v letech 1220 – 1280 ve stylu anglické gotiky. V letech 1330 – 1370 vyrostla 123 m vysoká věž, dnes nejvyšší kostelní věž v Británii, projektovaná v dekorativním stylu Robertem z Farleighu. Do dnešní doby se chrám nezachoval ve své původní podobě, výrazných úprav se dočkal v 18. a pak v 19. století. Návštěvníka na první pohled kromě výšky věže – je problém ji vyfotografovat i „širokým“ objektivem – zaujmou překrásné sklomalby pocházející též ze 13. – 15. století. Ke katedrále přiléhá křížová chodba z let 1270 – 1380, postavená podle vzoru londýnského Westminsterského opatství.

V rychlosti prohlédneme katedrálu a s počítáním minut, které nám ještě zbývají do návratu, se rychle vydáváme do města. Proběhneme kolem několika budov, které už něco pamatují, projdeme jednou z městských bran, kolem dalšího kostela a pak už spěcháme k autobusu. Jsme na minutu přesní, s přesností ostatních to není tak docela v pořádku. Že by akademická čtvrthodinka? Doslova se vrháme na průvodce Velkou Británií, kterého před několika lety vydalo naše nakladatelství Olympia , a zjišťujeme, co všechno jsme vlastně viděli a jak starou historii toto město má.

Jeho historie skutečně začíná v šerém dávnověku. Údajně zde bylo prehistorické sídliště, pak se tady nacházel římský vojenský tábor nazývaný Sorviodunum. Později tu postavili Sasové město, v němž dal Vilém Dobyvatel vystavět hrad. V 11. století se město stalo také sídlem biskupa. Pak vznikly spory mezi vojskem a církví a to vedlo v roce 1220 k založení nového města, nazvaného New Sarum. Stará katedrála byla opuštěna a na novém místě postavena větší. A to byl právě počátek katedrály St. Mary’s.

Při čtení průvodce jsme překvapeni, kolik historických hospod se ve městě zachovalo. My jsme míjeli jen některé z nich – v paměti nám zůstaly Bay Tree Restaurant, pocházející původně že 14. století, a hostinec Haunch of Venison Inn. Naši pozornost zaujala také brána High Street Gate, v její blízkosti se nacházející měšťanský dům, potom i tzv. Tržní kříž a kostel sv. Tomáše.

Než se stihneme zorientovat v mapě Salisbury a bezpečně určit, co jsme vlastně ze středověkého jádra tohoto města viděli, už vystupujeme u další, tentokrát skutečně prehistorické památky. Nejedná se o nic méně známého než o samotné Stonehenge, o němž se říká, že je jednou z největších prehistorických zajímavostí a záhad nejen v Británii, ale vlastně v celé Evropě. Vznik této obří svatyně je dodnes obestřen rouškou tajemství. Kdo byli její stavitelé? Jakému účelu stavba sloužila? Tyto a mnohé další otázky zůstávají stále nezodpovězeny. Celkem s jistotou mohou odborníci říci, že stavba pochází z doby bronzové, z 2. tisíciletí př.n.l., a že vznikala postupně. Nejdříve vznikl pravděpodobně kruhový val s příkopy. Asi kolem r. 2 100 př.n.l. byl postaven kruh ze 60 malých modrých (čedičových) kamenů pocházejících asi z Walesu. K tomuto vnitřnímu kruhu byl později přistavěn ještě vnější o průměru 30 m. Ten se skládá ze 30 dvojitých kamenných pilířů, spojených v horní části příčně položeným kamenem – většina těchto pilířů dosud stojí a zachovalo se i 6 vrchních spojovacích kamenů. Ještě o něco později vznikla velká podkova, která byla původně složena z 19 monolitů. Poslední stavební fází bylo osazení monolitů uprostřed, spolu se středovým kamenem – o tom se dnes mluví jako o oltářním kameni. A využití stavby? Do dnešní doby bylo zde prozkoumáno asi 300 hrobů – takže třeba pohřebiště – nebo stavba mohla být využívána jako kalendář. V den letního slunovratu 21. června totiž slunce prochází od oltářního kamene k Heel Stone a označuje tak osu poutní cesty vedoucí k řece Avoně, při zimním slunovratu pak paprsek prochází středem oltářního kamene.

Po prohlídce této památky zůstáváme ještě věrni době téměř pravěké a směřujeme k Silbury Hill. V tomto případě se jedná o nejvyšší uměle navršený kopec v Evropě. A zase existuje více než 10 teorií o tom, jak kopec – vlastně pyramida – vznikl a čemu sloužil. Byla to pozorovatelna nebo observatoř, postavili ji snad sami Egypťané, kteří se sem nějak dostali? Otázky, otázky. Většina renomovaných vědců se dnes kloní k názoru, že kopec byl pravděpodobně místem pro určité náboženské rituály. Jak tyto rituály měly vypadat? To asi už nikdo nevypátrá.

Z místa nejhezčího pohledu na kopec nás vyžene déšť. A tak není divu, že u další památky, také pravěké, u Avebury, se nám vůbec nechce vystupovat. Tuto největší megalitickou památku v Anglii sledujeme jen z oken autobusu. Registrujeme kameny, které podle tvrzení průvodce jsou zase uspořádány nejčastěji do kruhů nebo lemují jakousi kultovní cestu. Při pohledu ze země si člověk často pravidelnost uspořádání kamenů ani neuvědomuje, až letecký pohled odhalí zvláštnosti tohoto místa v plné míře.

Další naše cesta vede po křivolakých silnicích do města Swindon a odtamtud už po kvalitnější silnici do univerzitního města Oxfordu. Protože jsme se konečně skutečně probudili, sledujeme také s větší pozorností krajinu ubíhající kolem nás. Je stále mírně zvlněná, téměř bez lesů, ani pole příliš nevidíme, většinu plochy zabírají pastviny. A na nich především ovce a krávy. Při projíždění vesnicemi nebo kolem osamocených usedlostí si všímáme také zdejších staveb. Mnohými svými rysy připomínají stavby v Nizozemí a Dánsku. Především i zde převládají cihlové stavby a i zde se pravděpodobně dostaly do módy došky. Ač to zní neuvěřitelně, mnoho očividně nových staveb má tuto krytinu.

Jako správní cestovatelé se snažíme podle mapy sledovat, kudy vlastně jedeme. Jenže naše snaha vychází poněkud naprázdno. Při projíždění vesnicemi i městečky jsme si totiž všimli, že na začátku ani na konci neexistuje označení místa. Nejdříve si myslíme, že špatně sledujeme cestu, když se ale tento fakt opakuje s téměř neporušenou pravidelností, ptáme se průvodce. A ten potvrzuje, že skutečně Angličané města a vesnice většinou neoznačují. A jak turista zjistí, kde je? Pouze odhadem. Téměř každá křižovatka má kruhový objezd, na něm je umístěn ukazatel směru do různých míst a poloha místa je udána s přesností na čtvrt míle. Ne všechny obce jsou však takto označené. Tento fakt nám stále vrtá hlavou, jak jen se ti Angličané orientují? A co ubohý zahraniční turista. Když k tomuto utajování jmen měst a vesnic přidáme levostranný provoz, nemá to zahraniční návštěvník v této zemi skutečně lehké.