Večer pak přišlo to, co se muselo jednoho dne stát. Opouštíme Banda Aceh.
Rozloučíme se s Fitri, u které nás ubytoval „Strýček“, muž, který si tak sám říká a je snad největším dealerem marihuany a piva v Banda Acehu, kde vládne prohibice, a slibujeme jí, že pokud se do Banda Acehu opět někdy vrátíme, tak ji budeme kontaktovat. Ujdeme s batohy asi dvě stě metrů na křižovatku, kde máme v plánu mávnout na labi labi, ale aniž bychom nějak mávali či dávali najevo, že potřebujeme rychle někam jet, zastaví nám Rahmat a ptá se, kam potřebujme. Když mu povíme o směru naší jízdy, tedy autobusovém nádraží a důvodu, proč tam jedeme, nabídne nám, že nás odveze. Někdy mám z takových nabídek nepříjemný pocit, protože stále čekám, co za to onen dobrodinec bude chtít, ale v tomto případě mám opravdový pocit, že nám chce pouze pomoci.
Na nádraží jsme ani ne za pět minut. Má intuice nezklamala. Rahmat nám chtěl opravdu jen pomoci a jako by říci: „Vzpomínejte na Banda Aceh jen v dobrém.“ A to my budeme.

Druhý den jsme navštívili centrum Spojených národů a pozeptali se na let zdarma do Medanu. Ale ještě před tím padlo naše rozhodnutí, že se před odletem do Medanu podíváme na ostrov Weh, kde bude možná naší pomoci také potřeba. Nic moc jsme o tom ostrovu nevěděli, koneckonců ani lidé z UN. V jejich středisku se dalo na nástěnce pouze dočíst, že ostrov s nádhernými plážemi doporučují všem, co v Banda Acehu pracují a chtějí z něj na pár dnů vypadnout někam relaxovat. Také tam bylo napsáno, že s jídlem tam může být problém a s bydlením jakbysmet.
Jenže tam nenapsali, že za to může vyhlášení stanného práva v provincii Ach, nikoliv tsunami. To jsme se měli dozvědět až o pár dnů později, když jsme na ostrov dopluli.

„Co uděláš, až se vrátíš domů?“ zeptal se mě Raffy, už když jsem za sebou zavíral dveře od domu. Šel jsem si postavit na terasu vnitřek stanu s moskytiérou, abych se v klidu vyspal. Ostatně tak, jako jsem to dělával po několik posledních nocí, kdy nešla v této čtvrti elektřina.
„Budu psát o naší cestě. Hlavně o Acehu, aby se na něj nezapomnělo. A taky o tobě, Raffy. Dobrou noc.“
„Selamat tidur,“ popřál mi dobrou noc Raffy indonésky, ač je sám z Filipín a za nějaký měsíc, až tu skončí svoji práci, se tam opět vrátí. „Selamat tidur juga,“ odpověděl jsem také indonésky, přestože jsme spolu běžně komunikovali v angličtině.

„Měl jsi to místo opravdu rád,“ přerušil mě Raffy větou, která v sobě skrývala otázku, ale zároveň i odpověď.
„Ano, to měl. A víš, že mně k němu dopomohla jedna velká náhoda?“
Bylo léto. Na Moravě nabylo zrovna moc teplé, takže tu s ním byla touha podívat se k moři a trošku se u něj ohřát. Peníze by byly, ale ne zas tak moc, kolik by stačilo na to, aby jsme mohli s Hankou vyrazit autem do Chorvatska. Přes internet a telefon jsme si díky inzerátu na webu domluvili, že vezmeme z Brna tři Pražáky, kteří nám přispějí na benzín.

Kobka. Přesně tak by se dala nazvat ta malá cimra bez oken o velikosti tři krát tři metry. V ní jedna postel potažená starým červeným už dlouho nepraným prostěradlem s několika dírami. Na něm dva polštáře.
Kdo si na ni lehne, uvidí strop, za který by se musel slušný řemeslník stydět, pokud by jej stvořil svýma rukama. Pár kusů nedbale upevněné staré dřevotřísky se spoustou děr, jednou tak velkou, že to vypadalo, jako by se jí někdy něco propadlo. Stěny se spoustou špinavých fleků. Naštěstí ne krvavých, takže se tam nikdo nemusí bát komárů.
V rohu stojí malý stůl. U něj jedna židle. Ta je asi tím nejhezčím v tom pokoji. Světlo z chodby sem přichází skulinou mezi větrákem a stěnou. Je vcelku malá, ale přesto by jí šla prostrčit ruka. To kdyby třeba někdo chtěl vzít něco z věcí sušících se na šňůře. Ale proč by to dělal?
Pak už jen odpadkový koš s modrým pytlíkem a vedle něj přenosný větrák. Bez něj by se tam baťůžkáři upekli.
Na něco málo, na jiné moc…