Zážitky z cestování
Banda Aceh 5/5
Večer pak přišlo to, co se muselo jednoho dne stát. Opouštíme Banda Aceh.
Rozloučíme se s Fitri, u které nás ubytoval „Strýček“, muž, který si tak sám říká a je snad největším dealerem marihuany a piva v Banda Acehu, kde vládne prohibice, a slibujeme jí, že pokud se do Banda Acehu opět někdy vrátíme, tak ji budeme kontaktovat. Ujdeme s batohy asi dvě stě metrů na křižovatku, kde máme v plánu mávnout na labi labi, ale aniž bychom nějak mávali či dávali najevo, že potřebujeme rychle někam jet, zastaví nám Rahmat a ptá se, kam potřebujme. Když mu povíme o směru naší jízdy, tedy autobusovém nádraží a důvodu, proč tam jedeme, nabídne nám, že nás odveze. Někdy mám z takových nabídek nepříjemný pocit, protože stále čekám, co za to onen dobrodinec bude chtít, ale v tomto případě mám opravdový pocit, že nám chce pouze pomoci.
Na nádraží jsme ani ne za pět minut. Má intuice nezklamala. Rahmat nám chtěl opravdu jen pomoci a jako by říci: „Vzpomínejte na Banda Aceh jen v dobrém.“ A to my budeme.
Večer pak přišlo to, co se muselo jednoho dne stát. Opouštíme Banda Aceh. Rozloučíme se s Fitri, u které nás ubytoval „Strýček“, muž, který si tak sám říká a je snad největším dealerem marihuany a piva v Banda Acehu, kde vládne prohibice, a slibujeme jí, že pokud se do Banda Acehu opět někdy vrátíme, tak ji budeme kontaktovat. Ujdeme s batohy asi dvě stě metrů na křižovatku, kde máme v plánu mávnout na labi labi, ale aniž bychom nějak mávali či dávali najevo, že potřebujeme rychle někam jet, zastaví nám Rahmat a ptá se, kam potřebujme. Když mu povíme o směru naší jízdy, tedy autobusovém nádraží a důvodu, proč tam jedeme, nabídne nám, že nás odveze. Někdy mám z takových nabídek nepříjemný pocit, protože stále čekám, co za to onen dobrodinec bude chtít, ale v tomto případě mám opravdový pocit, že nám chce pouze pomoci. Na nádraží jsme ani ne za pět minut. Má intuice nezklamala. Rahmat nám chtěl opravdu jen pomoci a jako by říci: „Vzpomínejte na Banda Aceh jen v dobrém.“ A to my budeme.
Půl hodiny poté už vyráží náš bus do Medanu, který jsme si tak nějak neoblíbili. Jsme v něm deset hodin nato. Ve městě je ještě stále tma. No bodejť by ne, v šest hodin ráno. Rychle se ztrácíme z dosahu malého autobusového nádraží. Řidiči rikš by nám nedali vůbec čas na to, abychom se zorientovali v mapě a vydali se směr jiné nádraží, odkud ještě dnes pojedeme do Bukit Lawang, ležící asi sto kilometrů od Medanu, pozorovat orangutany v centru, které jim pomáhá s návratem do volné přírody poté, co je jako své domácí mazlíčky opustili jejich majitelé. To ještě netušíme, že namísto nich pak budeme každý den z terasy našeho hostelu sledovat dělníky, jak na protějším svahu staví novou vesnici. Přes tu původní se totiž 2. listopadu 2003 přehnala rozvodněná řeka a ves zničila. Lidé říkají, že to byla největší přírodní katastrofa na Sumatře před tsunami za poslední desítky let, zahynulo při ní několik stovek obyvatel. Na to, aby všichni nalezli nový domov, je potřeba postavit tři sta padesát čtyři domů. Zatím jich stojí něco přes polovinu. A kde se postaví ty ostatní, zatím nikdo neví. Ani indonéská vláda, která dle místních stále jen slibuje a skutek utek. A dokud nebudou stát všechny domy, nebude se losovat o to, kdo který dostane, takže zatím bydlet v novém nebude nikdo. Všichni říkají, že je to tím, že se na Bukit Lawang zapomnělo. A to už mnohem dříve, než postihla Aceh prosincová katastrofa. Co se týče jí, tak v nápravě škod po ničivých vlnách se naštěstí neangažuje pouze indonéská vláda, ale též nespočet organizací z celého světa. Však jde o mnohem více než „pouze“ postavit tři sta padesát čtyři domů. Nicméně pravdou zůstává, že i v tomto případě je osud provincie v rukou indonéské vlády, protože devatenáct měsíců před tsunami zde bylo vyhlášené stanné právo. Takže nejen zahraniční pracovníci, ale i místní obyvatelé čekají, co vláda udělá s tím, že se v území, které měla ještě nedávno zcela pod kontrolou, pohybuje nespočet pro ni neznámých lidí.
O tom, co jsme zažili a viděli v Bukit Lawang, jsem pak napsal reportáž do časopisu Koktejl. Nebyla však nikdy otištěna, takže ji přikládám alespoň tady, ať se dozvíte něco více o tom, že
Není nad vlastnoručně vyřezané sošky
Do Bukit Lawang na indonéském ostrově Sumatra jsme přijeli obdivovat orangutany. Dostali jsme tu spoustu nabídek na vícedenní výlety do džungle s pozorováním volně žijících orangutanů i s raftingem na duších z náklaďáku po řece při cestě zpátky. Tyto nabídky jsme všechny odmítli. Ale ne tak tu, kterou nám nabídla Siti. Jen tak jako mimochodem se při prodeji talismanů zmínila o tom, že by nás její muž mohl naučit vyřezávat dřevěné sošky.
Tomu jsme neodolali a navečer přišli navštívit Siti a jejího muže Jansena k nim domů. Při pomalém popíjení čaje nám Jansen dává přednášku o poslání a historii dřevěných sošek. S tím souvisí i vědní obory jako je historie a geografie. Jansen je člověk sečtělý a scestovalý a je zřejmé, že musí být skvělý učitel. A to nejenom řezbářství, kterému se dle jeho slov učil sám, pouze základy odkoukal od svého otce. Bereme si den na rozmyšlenou, protože kurz není pro naši kapsu zrovna nejlevnější a navíc jsme chtěli Bukit Lawang co nevidět opustit. Ale kdo by si nechal ujít takovou příležitost? V pondělí ráno Jansenovi oznamujeme, že má dva nové žáky. Druhý den se s ním potkáváme před naším guesthousem, ze kterého to máme do naší nové „třídy“, staré dřevěné chatrče, jen sto metrů. Na dřevěné terásce, kde se budeme učit, člověk nesmí dojít až na kraj, jelikož by se mohl zřítit dírou do řeky. Po krátké ukázce broušení nožů nařežeme pětadvacet centimetrů dlouhé hranoly dřeva, ze kterých co nevidět vznikne pár sošek v batackém stylu. Hanka bude vyřezávat muže, já ženu. Teprve později se ukáže, jak je pracné vyřezat ony partie, co odlišují ženskou hruď od mužské.
Místa budoucího podstavce, kolen a brady nařežeme pilkou. „Tuk, tuk, tuk, tuk, tuk,“ napodobuje Jansen zvuk klepání dřevěnou paličkou, když nám ukazuje, jak rychle jí máme klepat, aby se nůž zaryl do dřeva tak, jak potřebujeme. K dlabání používáme speciální ostré nože, žádná dláta. Při tom se nám svěřuje s tím, jak vypadala jeho první soška. Prý příšerně. Teprve když vyřezal pátou, věděl, že je to ono. Až časem, kdy už dokázal vyřezat přesně to, co si přál, začal sám navrhovat a vyřezávat vlastní sošky v batackém stylu. Dělá to doteď před spaním. Zavře oči a někdy vidí tvary nové sošky. Potom usne. A pokud je do rána nezapomene, tak ví, že má jít a vyřezat ji.
Vyřezáváme z akašije, v Indonésii poměrně rozšířené dřeviny. Mohli bychom i z mahagonu, který roste všude okolo naší „třídy“, ale nevyřezáváme, protože je na začátek moc tvrdý. Hůř by se s ním nám, začátečníkům, pracovalo. Na druhou stranu více vydrží, takže je soška mnohem déle krásnou a nepoškodí ji jen tak nějaké škrábnutí nehtem, jak je tomu u měkké akašije. Jansen se pobaveně směje, když mu říkáme o tom, jak to vypadá s mahagonem u nás doma a že by to byly opravdu drahé sošky, kdybychom z něj chtěli po návratu domů vyřezávat. Tam budeme muset použít jiný materiál, třeba lípu. Když ten večer odcházíme nadšeni celodenní prací, Hanka drží v ruce její z půli rozpracovanou sošku a říká jí: „Jsi sice ještě škaredej, ale jsi můj.“
S Jansenem jsme se domluvili, že by naše sošky měly být dokončené po třech dnech práce. To, co nám zabere tři dny, on zvládne za jeden. Dalo by se tedy říci, že za měsíc vyřeže třicet sošek. Ale tak tomu není. Vyřezává totiž i složitější dvoudílné sošky s bambusovou schránkou na medicínu s namalovaným kalendářem, aby každý věděl, který den je pro něj nejlepší k jejímu užití. To se liší dle dne narození. Zvláštností je, že tento kalendář má sice pro nás obvyklých dvanáct měsíců, ale každý z nich má pouze třicet dnů. Tato soška mu zabere dva až tři dny práce dle velikosti. Orangutaní maska pak naopak spatří světlo světa za jedno odpoledne. Drobné talismany na krk nevyrábí. To dělají mladší kluci.
Původně jsme si mysleli, že je ve vesnici více řezbářů, protože nám byly sošky nabízeny od více lidí. Ale ukázalo se, že vše, co je tu k mání, vyřezával Jansen. A kolik toho za měsíc doopravdy vyřeže, nakonec záleží i na turistech. A těch je tu málo od výbuchu bomb na Bali. A od prosincové tsunami je to ještě horší. Lidé se teď bojí Sumatru navštěvovat. Takže vyřezává jen, když se sošek nedostává. Říká, že když ráno vidí do vesničky přijíždět nové turisty, kteří vypadají jako jeho budoucí zákazníci, vydá se do starého guesthouse a s radostí tam celý den vyřezává, protože tuší, že tentokráte něco prodá. Ale bohužel jsou i měsíce, kdy neprodá takřka nic. V lednu tohoto roku prodal jen jednu sošku za sto padesát tisíc rupií. To je zhruba tři sta devadesát korun.
Třetí den byly sošky opravdu vyřezané. S některými detaily nám Jansen pomohl trochu více. Nakonec i on sám chtěl, abychom měli ze sošek opravdovou radost a prvotní neúspěch nás neodradil od dalšího vyřezávání. A myslím, že není lepší školy než se dívat našemu učiteli pod ruky na jeho techniku. Veškerou práci dělá ručně speciálními ostrými noži. Už když jsme jej byli poprvé navštívit, řekl nám, že je tato práce uměním a k tomu nelze v žádném případě používat práci ulehčující nářadí, jakým je například malý soustruh. Na závěr jsme sošky zabarvili. Nejdříve jsme je naimpregnovali hypermanganem rozpuštěným ve vodě a po zaschnutí naleštili krémem na boty, který se dá i v Indonésii koupit v několika barvách. Postup je to velice jednoduchý a levný. I když pravdou je, že moje představy o přírodních barvivech byly trošku romantičtější. Ale na druhou stranu nemusí mít nikdo z turistů strach, že by se nějak poničily, kdyby se jim do batohů dostalo něco málo vody.
Při opouštění Indonésie zjišťujeme, že je opravdu velký rozdíl v kvalitě sošek. Hanka se totiž rozhodla, že si koupí ještě dvě jako dárek pro její příbuzné. Stavili jsme se pro ně na ostrově Samosir, uprostřed jezera Toba, domova lidí Toba Batak. Z tohoto kraje pochází i Jansen a jeho styl sošek. Ve vesničce Tuk Tuk jsme prošli na patnáct obchůdků se soškami. Nabízeli nám je za směšné ceny, ale my je nemohli koupit, protože když jsme srovnali jejich kvalitu s těmi, co vyrábí Jansen, byly na tom opravdu špatně. Poloviny těl nebyly asymetrické, místy měly nepovedené hluboké záseky od nože, nebyly řádně dobroušené. Bylo těžké najít ty, které by nás zaujaly. Ale povedlo se. I když jejich cena byla podstatně vyšší než těch se špatnou kvalitou a také vyšší než Jansenova. A to i přes to, že jsme tvrdě smlouvali. Inu za kvalitu se platí a není nad dobrého učitele.
A pár dnů nato jsme Indonésii opustili. Skoro jsme se do Malajsie i těšili. Trošku pokrytecky na jídlo. V Indonésii je totiž s jídlem pro vegetariány problém. Základem indonéských jídel jsou ryby a ty já nejím. Hanča sice vegetariánka není, ale na rybě si taky zrovna moc nepošmákne. Já to mám ale postavené tak, že když mě někdo, komu nedokážu říci kvůli problémům s jazykem, proč nejím maso, pozve na jídlo, ve kterém je i maso, nebo tak udělá někdo, kdo by vzhledem ke své chudobě nepochopil, jak může být někdo vybíravý v jídle, když je ho přeci tak málo, neodmítnu jej a pozvání přijmu. Pak se i snažím dávat najevo, že mi to chutná. Nechci lidem kazit jejich radost. Tak to bylo například i u Tiny a Imrama, když jsme jim bílili halu v jejich domě. Imram zašel na nákup a donesl kuře s rýží. Neprotestoval jsem.
Ale je pravdou, že byly v Indonésii chvilky, kdy jsme vzpomínali na malajské jídlo a lehce se přitom gurmánsky poplácávali po pupících. Malajské indické jídlo je totiž naprosto úžasné. V Georgetownu na ostrově Penang, kam se připlouvá lodí z Indonésie, jsme ho jídávali nejčastěji u našich kamarádů Maníků, na které jsme se při návratu už moc těšili. Moc dobře si nás pamatovali. Když jsme byli v Penangu poprvé a žádali tam o víza, tak jsme tam strávili deset dnů, po které jsme chodili minimálně na jedno jídlo denně do jejich restaurace. Udělali jsme tam s nimi i několik fotek a jednu jim darovali. Nejvíce si nás oblíbili dva z nich – Mini Mani a Maxi Mani.
Pravdou je, že Mini Mani si oblíbil hlavně Hanču, takže když nám dával jídlo na banánový list on, nejdříve vždy dostala ona. Bylo nám s nimi moc dobře, bylo fajn vědět, že někde ve světě máme místo, kde na nás každý den někdo čeká, a to nejen kvůli tomu, že za jídlo zaplatíme. Nakonec se nám později i stávalo, že po nás Maxi Mani, který vždy účtoval, chtěl o poznání méně, než jsme měli platit. Na rozloučenou jsme jim ještě před naším odjezdem do Indonésie věnovali fotky na památku. Holt, to je výhoda digitálního foťáku. A k fotkám jsme přidali slib, že se opět uvidíme. A ten se nám povedlo splnit. Vážně jsme se na ně moc těšili a skoro se i báli, když jsme šli poprvé po návratu do Malajsie k nim na jídlo, že už třeba budou pracovat jinde. Ale nepracovali, byli stále na stejném místě, takže jsme k nim mohli opět začít chodit každý den na jídlo. Stal se z toho pak vlastně takový náš malý rituál.
Po tom všem, co jsme v Asii za ty takřka tři měsíce zažili, se tu už cítíme naprosto bezpečně. Dalo by se říci, že už si tu připadáme jako doma. To je ale chyba. Druhý den po tom, co jsme se vrátili zpátky do Malajsie na ostrov Penang, jsme potkali Shorneho z Austrálie, kterého jsme viděli již před dvěma měsíci na lodi cestou do Indonésie. V Malajsii je nyní proto, že tu musí opět žádat o vízum, ostatně tak jako každý měsíc.
Další den navečer jej opět potkáváme a on nám s velkou radostí sděluje, že tentokráte již dostal vízum dvouměsíční. Jdeme s ním na večeři, trošku to oslavit a zapít indickým čajem k Maníkům do restaurace. To se protáhne, máme si toho tolik co povídat. Zrovna když nám vykládá o jeho plánu, jak získat nějaké peníze pro lidi v Acehu za pomoci malování a prodeje obrazů, se odkudsi vynoří někdo v motocyklové helmě a v mžiku bere Hančinu kabelu, co jí visela na židli. Uběhne pár kroků a sedá na nastartovanou motorku, na které sedí jeho komplic, a bleskově mizí. Odkopávám indonéské sandály, ve kterých se nedá utíkat, a ačkoli je mně i Shornemu jasné, že nemáme šanci je chytnout, tak se za nimi rozbíháme. Naděje umírá poslední. Co kdyby jim třeba zrovna došel benzín. Takové štěstí ale bohužel nemáme.
Hanča měla v brašně úplně všechny důležité věci – pas, peníze, kreditní kartu, digitální foťák, který koupila na začátku cesty v Kuala Lumpur, mobil a taky klíč od pokoje. Udělala velkou chybu, že neměla doklady a peníze v kapse na krku nebo v malé kapse schované pod oblečením, a ještě k tomu pověsila kabelu na židli. Teď za to musíme zaplatit. Vracíme se do hotýlku. Shornemu dáváme do ruky Alchymistu od Paula Coelho, aby si měl co číst, během čehož nám pohlídá pokoj, než se vrátíme. To pro jistotu, neb ti dva zlodějíčci mají i klíč od něj. Jdeme na policii nahlásit ztrátu. Ještě před tím ale zablokujeme kreditní kartu. Je kolem půlnoci, ale policisté nevypadají nějak nešťastně z toho, že je rušíme. Rovnou nám ale sdělují, že nám nemohou nijak pomoci. S tím jsme počítali, jen potřebujeme papír pro naši ambasádu, kam budeme muset volat druhý den ráno.
Nakonec vše dopadlo docela dobře. Ukázalo se, že jediná nenahraditelná ztráta jsou fotky, které byly uložené na kartě ve foťáku. Kartu jsme naposled zálohovali, když jsme opouštěli Banda Aceh. A to už je měsíc zpátky. Den nato, ve čtvrtek ráno, Hanka zavolala na ambasádu, kde se s naším konzulem Milanem Toušem domluvila, že zašle faxem kopii svého pasu a v neděli se v Kuala Lumpur, které leží na přímé trase do Singapuru, odkud oba odlétáme, staví pro cestovní průkaz, který jí poslouží při cestě domů jako náhrada za ukradený pas. Měli jsme velkou radost, že jí pan Touš takto vyšel vstříc, neboť si mohla ještě pár dní užít v Penangu, místě snílků a umělců, a nemusela hned spěchat do hlavního města Malajsie. V úterý nato už totiž odlétala domů. A já pak o dva dny později.
V singapurském hostelu jsem pak neváhal utratit půl jejich dolaru za zvážení mé tělesné schránky. Zhubla o dvanáct kilo. A sakra, doufám, že to mamka nepozná, jinak už mě nikdy nikam nepustí…
Zážitky z cestování
První stopování
Bylo mi 18 let a strašně jsem chtěl udělat něco šíleného,
neobvyklého a být mezi svými vrstevníky něčím výjimečný. S mým
kamarádem Martinem jsme se rozhodli dobýt Dolomity. V tomto věku moc
peněz nemáte a stopování se jevilo jako nejlevnější a taky
nejdobrodružnější varianta.
Další článek jsem se rozhodl věnovat problematice a zážitkům ze stopování. Když se vrátím úplně na začátek své cesty za poznáváním světa, slovo, které se nejvíce tlačí na povrch je „stopování“. Bylo mi 18 let a strašně jsem chtěl udělat něco šíleného, neobvyklého a být mezi svými vrstevníky něčím výjimečný. Dnes už to tak samozřejmě nevnímám, cestování beru jako snahu o pochopení něčeho nového. S mým kamarádem Martinem jsme se rozhodli dobýt Dolomity. V tomto věku moc peněz nemáte a stopování se jevilo jako nejlevnější a taky nejdobrodružnější varianta.
Teď už se trochu posunu v čase, vidím sebe a Martina, jak naivně stojíme na vídeňské dálnici a držíme karimatku s nápisem München / Klagenfurt. Bylo to naše první velké cestování. Každé v dálce se objevené auto pro nás znamenalo naději, že už budeme konečně „na cestě“. Pořád jsme ještě nic zvláštního neudělali, kromě toho, že jsme lhali rodičům o tom, jakým způsobem budeme cestovat. A každé z těch aut nám sráželo sebevědomí níž a níž. Byl jsem tak ostýchavý, že vždy, když nás auto minulo, jsem se nemohl na šoféra podívat.
Stopovali jsme asi 15 minut, ale mně se zdálo, jako by to byla věčnost. Začínal jsem mít pesimistické myšlenky. Jak už jsem psal, bylo to naše první stopování a já jsem si myslel, že nám budou všichni zastavovat jako bychom měli koupené jízdenky. Teď už vím, že stopovat hodinu či dvě není nic neobvyklého. Další z mnoha barevných, plechových vozítek projíždělo kolem nás, ale značně pomaleji než ostatní, až najednou stálo. Bylo to jako facka euforie. Postarší černé Volvo stálo asi 15 m od nás.
Jeden z nás se za ním rozběhl, aby zjistil, co bude dál. Když jsme se ujistili, že nás vezme, konečně mohla vypuknout radost v její nejčistší dětské podobě. Zmohl jsem se jen na slovo „jo“, které jsem opakoval stále dokola. S každým zakřičeným „jo“ jsem ze sebe uvolňoval tu radost, která mě tlačila pod kůží.
Jízda byla skvělá, bylo to staré prostorné Volvo, které mělo najeto 180 000 km, ale to na jeho komfortu nic neměnilo. Na rovinu vám řeknu, že i kdybych jel na korbě plné hnoje, stejně bych se v tu chvíli cítil jako král. Krásná plynulá letní jízda mě uspávala, sem tam jsem se podíval, kde jsme a letargicky jsem zíral na míhající se svodidla, od kterých se odráželo slunce. Martin už tak klidný nebyl, nemá rád rychlou jízdu a auto frčelo 200–220 km/h a u toho si náš řidič sem tam hrál s notebookem, který byl na sedadle spolujezdce. Jel do Německa, byl na služební cestě ve Vídni. Dodnes na toho člověka vzpomínám, zajel si k vůli nám asi 200 km navíc, a když jsme mu tlačili do rukou nějaká eura, odpověděl jen: “ I like driving“ usmál se a odjel.
Byli jsme uprostřed Mnichova a nutně jsme se potřebovali dostat na cestu, která vedla do Itálie. Na benzínce jsme prozkoumali mapu a vydali se nadzemkou k cestě, která otvírala cestu k horským velikánům.
Náš další cíl byla Itálie nebo přinejmenším Innsbruck. Zastavil nám mladý pár, který jel ve třídveřovém Peugeotu 206 (velmi malé autíčko), navíc měl plný kufr, takže jsme se nějak nasoukali dovnitř a vezli se asi 50 km. Vysadili nás kdesi uprostřed dálnice a my jsme v poklidu stopovali asi půl hodiny, když nám zastavilo černé BMW. Pobrali jsme všechny věci a jako o život jsme utíkali k autu, ale místo usměvavého řidiče se na nás za okýnkem smál odznak dálniční policie. Když jsme si nasedli, zjistili jsme, že se na dálnici nesmí stopovat. Naše výmluvy typu „My jsme to nevěděli“ nebo „U nás se to může“ nebrali moc na vědomí. Museli jsme předložit občanky, zapsali si nás do databáze a naštěstí se to obešlo jen s napomenutím bez pokuty. V tu chvíli jsme zjistili, že cestování je jako sex, jednou jsi nahoře a jednou dole. Zavezli nás na nejbližší odpočívadlo.
Tady jsme se dali do řeči s jedním mladým Němcem, který stopoval do Říma. S policajty už měl své zkušenosti a řekl nám, ať to moc neřešíme a prostě se máme ptát lidí, kteří odjíždějí z odpočívadla, jestli nás někam po cestě nehodí. Stálo při nás štěstí. Asi po 2 hodinách jsme našli odvoz v podobě mladé Němky. Dodnes se divím, že vzala dva takové otrhance.
Svezli jsme se s ní do Innsbrucku. Tady nás nabrali dva studenti, byl to pár. Hudba jim hrála naplno a cestu si užívali stejně jako my. Vezli jsme se až do Bolzána (Itálie), odtud to bylo už jen pár kilometrů do Cortiny.
Stopování v Dolomitech už bylo o mnoho jednodušší, tady vám zastaví skoro každý. Jediný větší stres jsme měli, když nás nabral postarší pár a řidič měl na volantu napsáno kde je pravá a levá strana. Při stopování poznáte opravdu spoustu lidí a každý je úplně jiný, záleží jen na vás, co si z toho setkání odnesete. Je to prostě náhoda, jaká osobnost a člověk vám zastaví. Myslím, že o tom, jestli vás právě dotyčný člověk nabere, rozhodují maličkosti, třeba barva trička, způsob držení palce atd.
Cestou zpět jsme tak tak ujeli italské policii, provinili jsme se stejným způsobem jako v Německu, strávili asi 4 hodiny stopováním v Innsbrucku, zažili nejhorší bouřku v životě a dali si skvělý hamburger v Brně. Po této cestě jsem zásadně změnil názor na stopaře, nemusí to být jen lidé bez peněz, kteří vám nemají co předat.
Stopování je kouzelná věc, někdy máte pocit, že můžete chodit po vodě, jindy jste psychicky dole a ani nevěříte v návrat domů, ale vždy jste naplněni novými pocity a zážitky a to je na něm to nádherné.
Další článek jsem se rozhodl věnovat problematice a zážitkům ze stopování. Když se vrátím úplně na začátek své cesty za poznáváním světa, slovo, které se nejvíce tlačí na povrch je „stopování“. Bylo mi 18 let a strašně jsem chtěl udělat něco šíleného, neobvyklého a být mezi svými vrstevníky něčím výjimečný. Dnes už to tak samozřejmě nevnímám, cestování beru jako snahu o pochopení něčeho nového. S mým kamarádem Martinem jsme se rozhodli dobýt Dolomity. V tomto věku moc peněz nemáte a stopování se jevilo jako nejlevnější a taky nejdobrodružnější varianta.
Teď už se trochu posunu v čase, vidím sebe a Martina, jak naivně stojíme na vídeňské dálnici a držíme karimatku s nápisem München / Klagenfurt. Bylo to naše první velké cestování. Každé v dálce se objevené auto pro nás znamenalo naději, že už budeme konečně „na cestě“. Pořád jsme ještě nic zvláštního neudělali, kromě toho, že jsme lhali rodičům o tom, jakým způsobem budeme cestovat. A každé z těch aut nám sráželo sebevědomí níž a níž. Byl jsem tak ostýchavý, že vždy, když nás auto minulo, jsem se nemohl na šoféra podívat.
Stopovali jsme asi 15 minut, ale mně se zdálo, jako by to byla věčnost. Začínal jsem mít pesimistické myšlenky. Jak už jsem psal, bylo to naše první stopování a já jsem si myslel, že nám budou všichni zastavovat jako bychom měli koupené jízdenky. Teď už vím, že stopovat hodinu či dvě není nic neobvyklého. Další z mnoha barevných, plechových vozítek projíždělo kolem nás, ale značně pomaleji než ostatní, až najednou stálo. Bylo to jako facka euforie. Postarší černé Volvo stálo asi 15 m od nás.
Jeden z nás se za ním rozběhl, aby zjistil, co bude dál. Když jsme se ujistili, že nás vezme, konečně mohla vypuknout radost v její nejčistší dětské podobě. Zmohl jsem se jen na slovo „jo“, které jsem opakoval stále dokola. S každým zakřičeným „jo“ jsem ze sebe uvolňoval tu radost, která mě tlačila pod kůží.
Jízda byla skvělá, bylo to staré prostorné Volvo, které mělo najeto 180 000 km, ale to na jeho komfortu nic neměnilo. Na rovinu vám řeknu, že i kdybych jel na korbě plné hnoje, stejně bych se v tu chvíli cítil jako král. Krásná plynulá letní jízda mě uspávala, sem tam jsem se podíval, kde jsme a letargicky jsem zíral na míhající se svodidla, od kterých se odráželo slunce. Martin už tak klidný nebyl, nemá rád rychlou jízdu a auto frčelo 200–220 km/h a u toho si náš řidič sem tam hrál s notebookem, který byl na sedadle spolujezdce. Jel do Německa, byl na služební cestě ve Vídni. Dodnes na toho člověka vzpomínám, zajel si k vůli nám asi 200 km navíc, a když jsme mu tlačili do rukou nějaká eura, odpověděl jen: “ I like driving“ usmál se a odjel.
Byli jsme uprostřed Mnichova a nutně jsme se potřebovali dostat na cestu, která vedla do Itálie. Na benzínce jsme prozkoumali mapu a vydali se nadzemkou k cestě, která otvírala cestu k horským velikánům.
Náš další cíl byla Itálie nebo přinejmenším Innsbruck. Zastavil nám mladý pár, který jel ve třídveřovém Peugeotu 206 (velmi malé autíčko), navíc měl plný kufr, takže jsme se nějak nasoukali dovnitř a vezli se asi 50 km. Vysadili nás kdesi uprostřed dálnice a my jsme v poklidu stopovali asi půl hodiny, když nám zastavilo černé BMW. Pobrali jsme všechny věci a jako o život jsme utíkali k autu, ale místo usměvavého řidiče se na nás za okýnkem smál odznak dálniční policie. Když jsme si nasedli, zjistili jsme, že se na dálnici nesmí stopovat. Naše výmluvy typu „My jsme to nevěděli“ nebo „U nás se to může“ nebrali moc na vědomí. Museli jsme předložit občanky, zapsali si nás do databáze a naštěstí se to obešlo jen s napomenutím bez pokuty. V tu chvíli jsme zjistili, že cestování je jako sex, jednou jsi nahoře a jednou dole. Zavezli nás na nejbližší odpočívadlo.
Tady jsme se dali do řeči s jedním mladým Němcem, který stopoval do Říma. S policajty už měl své zkušenosti a řekl nám, ať to moc neřešíme a prostě se máme ptát lidí, kteří odjíždějí z odpočívadla, jestli nás někam po cestě nehodí. Stálo při nás štěstí. Asi po 2 hodinách jsme našli odvoz v podobě mladé Němky. Dodnes se divím, že vzala dva takové otrhance.
Svezli jsme se s ní do Innsbrucku. Tady nás nabrali dva studenti, byl to pár. Hudba jim hrála naplno a cestu si užívali stejně jako my. Vezli jsme se až do Bolzána (Itálie), odtud to bylo už jen pár kilometrů do Cortiny.
Stopování v Dolomitech už bylo o mnoho jednodušší, tady vám zastaví skoro každý. Jediný větší stres jsme měli, když nás nabral postarší pár a řidič měl na volantu napsáno kde je pravá a levá strana. Při stopování poznáte opravdu spoustu lidí a každý je úplně jiný, záleží jen na vás, co si z toho setkání odnesete. Je to prostě náhoda, jaká osobnost a člověk vám zastaví. Myslím, že o tom, jestli vás právě dotyčný člověk nabere, rozhodují maličkosti, třeba barva trička, způsob držení palce atd.
Cestou zpět jsme tak tak ujeli italské policii, provinili jsme se stejným způsobem jako v Německu, strávili asi 4 hodiny stopováním v Innsbrucku, zažili nejhorší bouřku v životě a dali si skvělý hamburger v Brně. Po této cestě jsem zásadně změnil názor na stopaře, nemusí to být jen lidé bez peněz, kteří vám nemají co předat.
Stopování je kouzelná věc, někdy máte pocit, že můžete chodit po vodě, jindy jste psychicky dole a ani nevěříte v návrat domů, ale vždy jste naplněni novými pocity a zážitky a to je na něm to nádherné.
Zážitky z cestování
Francie – země skvělé kuchyně a vynikajících vín
Člověk musí jíst, aby žil, když už se bez pokrmů neobejdeme,
jezme co nejlépe a nejpříjemněji. – Francouzské přísloví.
Jedním z hlavních témat rozhovorů Francouzů je jídlo…. Mluví
se o poslední návštěvě restaurace, o kuchařském umění a
o receptech. Ve Francii se může člověk vzdát ledasčeho, jen dobrého
jídla ne.
Člověk musí jíst, aby žil, když už se bez pokrmů neobejdeme, jezme co nejlépe a nejpříjemněji. – Francouzské přísloví.
Jedním z hlavních témat rozhovorů Francouzů je jídlo…. Mluví se o poslední návštěvě restaurace, o kuchařském umění a o receptech. Ve Francii se může člověk vzdát ledasčeho, jen dobrého jídla ne. Stále ještě platí dvojí teplé jídlo za den, i když se stále častěji ve městech k obědu jí jenom sendvič nebo salát. Ale správný Francouz z venkova prostě musí mít v poledne k obědu předkrm, hlavní jídlo, sýr nebo dezert. A na závěr malá černá káva. Mnoho lidí dodnes nelituje času a přehlídne i těžkosti dopravní zácpy, jenom když se dostane včas na oběd domů. Ve Francii je totiž polední přestávka od 13. do 15. hodiny.
Bývalý ministr zahraničí se ve svých pamětech přiznal: „Vykonávat funkci diplomata znamená prodělat kurs gastronomie. Jedním z mých nejlepších spolupracovníků byl můj šéfkuchař. Po dobré hostině se totiž nejlépe podepisovaly smlouvy“.
O Francii se říká, že je kolébkou gastronomie. A pravda je, že francouzská kuchyně je vskutku vynikající. Možná i proto, že Francie je šťastná země, která dodává kuchyni jemné máslo i olivový olej, víno a pivo, sklízí kaštany, jablka, pomeranče i citróny, chová skvělý dobytek i drůbež, má ale také dostatek zvěřiny a ryb, pěstuje hodně zeleniny, ve sklepích dozrávají lahodné sýry i skvělá vína. Francouzská kuchyně je uměním i proto, že měla v minulosti mnoho vynalézavých kuchařů a legie labužníků, kteří dovedli ocenit jakost dobrých jídel. Světoznámá francouzská vína zjemňují kuchyni a dávají možnost správné kritiky upravených jídel. Dobré jídlo nemůže být podáváno bez dobrého vína. Celá škála francouzských vín se pojí s pokrmy v naprosto gastronomickém souladu. Každá francouzská provincie má svoji kuchyni a všechny tyto kuchyně dohromady, obohaceny kreacemi kuchařských mistrů tvoří La cuisine francaise – tedy francouzskou kuchyni.
Speciality nejrůznějších druhů najdeme jak v největších francouzských mezinárodních hotelech, tak ve skromnějších restauracích i v originálních okrajových hospůdkách. Mořští korýši všeho druhu, kachní i zaječí paštika, husí játra, hlemýždi na másle s petrželí, mušle po námořnicku, krůta s kaštany, kachňátko s olivami, kuře na víně, rybí polévka bouillabaisse, ragú z husího masa s fazolemi, nákypy s likérem, pálené omelety, koláče se šlehačkou a také ovoce a zelenina – to jsou jen některé z mnoha specialit. Samozřejmě nemůžeme opomenout vždy a všude dominující jehněčí kotletu.
Skladatel Héctor Berlioz patřil mezi přední labužníky své doby. Jednou po obědě u slavné herečky mu tato umělkyně přinesla památník a prosila hosta o zápis s podpisem. Když se Berlioz k tomu neměl, hostitelka slíbila, že za to dostane buď polibek od ní nebo od jejího kuchaře paštiku. Berlioz odpověděl: „Když tak naléháte, tak mi ten památník podejte“. Do památníku potom napsal: „Prosím, přineste paštiku – Berlioz.“
Nejlepší kuchyně jsou v Burgundsku, Alsasku, Provence, Normandii a ovšem také v Paříži. Zde dostaneme to nejlepší ze všech částí Francie. Každý kraj má v hlavním městě několik specializovaných restaurací.
Víno je denním nápojem průměrného Francouze. Při nákupu chleba a sýra nezapomene na litr červeného. Statistika o spotřebě vína ve Francii říká, že roční spotřeba vína na obyvatele je 140 litrů. Dospělý člověk vypije průměrně 200 litrů. Je ovšem třeba také říct, že Francouzi umí víno pít. Málokde uvidíte někoho opilého. Velký vědec Louis Pasteur před sto lety řekl, že víno je nejzdravější a nejhygieničtější nápoj. Tento výrok zná každý Francouz a občas ho při víně připomene. Moderní věda dává Pasteurovi za pravdu.
Při vyslovení názvu Champagne se samozřejmě vybaví hlavně ušlechtilé víno. Tato perlivost však byla ze začátku pomlouvaná a mnozí tvrdili, že takovéto víno je dobré pouze pro zábavu. Později mu ale přišli na chuť a perlivé víno se stalo obdivované nejen labužníky, ale i nejznámějšími básníky. Pan Voltaire o něm napsal: „Perlivá svěžest tohoto vína ukazuje veselý způsob života Francouzů.“
A na závěr ještě něco chytrého z knihy Psychologie chuti od Brillat-Savarina: „Radosti stolování náležejí každému věku, každému stavu, každé zemi, každému času, mohou se spojit se všemi ostatními radostmi, ale nakonec zůstanou s člověkem samy a potěší ho, když je opuštěn všemi ostatními.“
Zážitky z cestování
Soutěž Endurance: Indiánské léto v Jizerkách
Další článek ze soutěže s nakladatelstvím DharmaGaia o knihu
Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování
Shackletonovy Královské transantarktické expedice
Stalo se to o jednom netradičním podzimu, konkrétně
v roce 2005. Vše, co si dále přečtete, je pravda pravdoucí! Trochu
jsem si prodloužil podzimní prázdniny a nejprve odjíždím na poznávací
výlet po Anglii a Francii a poté – však čtěte dál…
Stalo se to o jednom netradičním podzimu, konkrétně v roce 2005. Vše, co si dále přečtete, je pravda pravdoucí! Trochu jsem si prodloužil podzimní prázdniny a nejprve odjíždím na poznávací výlet po Anglii a Francii a poté – však čtěte dál…
Přijíždím z týdenního poznávacího zájezdu po Anglii a Francii zpátky do Dobrušky. Přivítalo mě krásné počasí – bouřka, vítr a déšť nechybí. Společně s mými rodiči se dopravujeme až před práh našeho domu, na hodinkách mám zhruba osmou hodinu večerní. V rychlosti si vybaluji a přebaluji – s mými kamarády jsem se totiž dohodl, že pojedeme na podzimní čundr, v rámci našich školních prázdnin, do Jizerek, nejdeštivějších hor u nás, počasí nám hraje do karet. Oznamuji to (asi po páté ten den) rodičům a ti na mě jenom užasle koukají, zda jsem spadl z višně, či odkud. Věty jako: „Koukej, vždyť je venku strašně hnusně, zmoknete tam! Nejezdi“ jsem se snažil moc nevnímat, i přesto mi však zněly v hlavě ještě dlouho poté, co jsem šel spát. Budík si nastavuji na čtvrtou hodinu ranní, momentálně je asi půlnoc. Domácí postel je nejlepší věc na světě, po noci v autobuse si to náležitě užívám.
Tento článek je ze soutěže o knihu:
Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice
Loď Endurance zamrzla v lednu 1915 v ledových polích antarktického Weddellova moře, po deseti měsících ji ledové kry rozdrtily. Ernest Shackleton a jeho posádka 27 mužů zůstali 850 mil od nejbližší základny. Nastal čas tvrdých zkoušek a utrpení…
„Shackleton se stal mým hrdinou.“ (Reinhold Messner)
I vy můžete soutěžit, zkuste to tady
Ráno nepříjemný zvuk budíku, ospalý a rozlámaný se za ranní tmy oblékám, loučím s rodiči, a nasazuji ultratěžký batoh s vestavěnou kytarou na záda, v obchodě cestou na vlak kupuji housky a nakonec čekám u stanice. Je tma a kolem fouká teplý podzimní vítr, po včerejším dešti ani památka. Ze tmy se pak vynořuje zbytek party, je nás dohromady 5 (jeden z nich byl se mnou také v Anglii, všechna čest, nezklamal!). Ve vlaku kupujeme jízdenku směr Oldřichov v Hájích a uháníme místními „pendolíny a jinými rychlíky“ honem do hor. Teprve ve vlaku mi dochází, že mám oficiální školní prázdniny – a že mi ta škola chyběla;-)! Přestupujeme, a to hned několikrát, a za necelých 4–5 hodin jízdy se dostáváme konečně na dohled Ještědu a celého Jizerského masivu. Venku se dělá moc hezky, je tedy pravda ještě trochu zataženo, ale místy už prosvítá modrá obloha.
Vystupujeme v Oldřichově a neváháme, rovnou si to mažeme do lesů – bohužel, podařilo se nám hned na úvodních sto metrech zabloudit, a tak si túru protahujeme asi o hodinu chůze. Kocháme se listnatými lesy, kterých je u nás v Orlických horách tak málo, procházíme přes kopce jako třeba Poledník a už už jsme na vršku, místními zvanými jako Holubník. Krásný západ slunce nás nutí přespat nedaleko v prostorném bivaku. V noci byla docela zima, rozladila se mi z toho dokonce kytara!
Následující den, ve čtvrtek, už je obloha tak modrá, že se nám ani nechce věřit. Zabalujeme spacáky, bundy a všechno oblečení do varianty „déšť“, a oblékáme trička i kraťasy. Jinak to prostě nejde. Napojujeme se na místní magistrálu, koupeme se v potůčcích, a ženeme si to okolo Jizery (na kterou samozřejmě vystoupáme) a pák prudce vlevo uhýbáme okolo Frýdlantského cimbuří dolů, do Hejnic. Netušili jsme, že si toto místo zamilujeme. Uvítaly nás krásné statné památné stromy a poté malebná hospůdky, ve které byly malebné otočené hodiny (jako když se kouknete do zrcadla na hodiny za vámi). Pivo za 15,–, Kofola za 12,–. Chce někdo z vás více? Dokonce se nám tam nabídl místní štamgast, že nám dohodí přespání, které jsme neměli. Odkázal nás na místního skauta, takže jsme byli skoro jako doma. Ten, ačkoli byl nemocný, nám nabídl takřka vše nutné k našemu trampskému životu – místo na spaní (bezpečné, velké, krásné, výborné,..), vodu, ohniště, prostě cokoli. Vyměnili jsme si pár názorů a věnoval nám dokonce knížku, kterou mám vystavenou dodnes v knihovně. Tímto ho na dálku zdravím a moc Ti děkujeme! Večer vaříme a usínáme sice ve stanu (kvůli strašné ranní rose), ale pod krásnou hvězdnou oblohou.
Zaujala-li vás kniha Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice, ale nechce se vám soutěžit, koupit si ji můžete třeba tady.
Opět den jako stvořený na čundr – teplo, na obloze ani mráček a všude pohoda. Dnes nás čeká ohromný výkon – vystoupáme z údolí, kam jsme si včera zašli, opět na hřeben, dále po Nebeském žebříku na Smrk a odtamtud? Kam až nás nohy ponesou. Na Smrk to byl opravdu „záhul“ a slovo „žebřík“ berte vy, kdo jste v Jizerkách nebyli, doslovně. Na vrcholku kopce krásně fouká, a tak sušíme mokré stanové plachty, obědváme a prostě jen tak lekujeme a užíváme života. Z vrchu místní rozhledy zdravíme modrou, vyfoukanou oblohu, od které se tím dozvídáme počasí na další den, a také zdravíme Krkonoše, které jsou v podzimním oparu Babího léta krásně vidět. Po odpočinku se vydáváme dolů po Nebeském žebříku a napojujeme se na asfaltku, po které si to brázdí tisíce cyklistů, kteří na nás nevěřícně valí oči a ptají se – „Kdo jste?“ i „Co to tu děláte?“. Hold, Jizerky jsou prostě více na tu cyklistiku. Naše další zastávka je místo zvané Pytlácké kameny. Cesta ubíhá neuvěřitelně rychle, neboť stále valíme po široké magistrále. Místy se nám ten asfalt trochu „přejedl“, to je pravda. Z Pytláckých kamenů míříme dolů k jednomu z nejhezčích míst na naší cestě – chata Jizerka a neuvěřitelně povedené okolí. Prostě nádhera (fotografie napoví). Času máme pořád dost, je lehké odpoledne, a tak se domlouváme, že půjdeme k nádrži Souš, kde přespíme. Nakonec však zjišťujeme, když už máme vodní rezervoár na dohled, že tam dolů k vodě sejít nelze a že musíme pokračovat dál v cestě. Ta nás zavádí do strašidelného koutu Jizerek, ke staré a rozpadlé Protržené přehradě. Atmosféra velice zajímavá, už je dost šero, takže monumentální zbytek kamenného čehosi působí opravdu monumentálně. Raději pokračujeme dál, než nás napadnou zlí duchové tamních hrázníků (nebo jak se nazývá člověk, který se stará o vodní nádrže, přehrady?). Nasazujeme čelovky (byl jsem jediný ) a klestíme si cestu vpřed malým, nevzrostlým lesíkem. Jsme rádi, že je cestička jakž takž vyšlapaná, protože bychom jinak určitě zabloudili. Dostáváme se na asfaltku a na mapě raději kontrolujeme naší pozici. Hurá, jsme v lokalitě zvané Mariánské boudy. Několik prosvícených chat nám dělá radost a před jednou se rozprostírá hezký palouk, usuzujeme, že čeká na naše přespání. Raději se ještě ptáme večerního osadníka chaty a ten nám zaručuje, že mu to nevadí. Podruhé hurá, neboť máme zase kde bezpečně spát. Rychle po tmě vaříme a vyprávíme si dojmy z celého dne, nohy nás z něj pěkně bolí. Okolo půlnoci balíme a jdeme spát, to však netušíme, že si to jenom myslíme – někdy okolo druhé v noci se z oné chaty vyvalilo snad deset (podle hluku a hlasů) přiopilých lidí, kteří ustavičně dráždili nejen nás, spící, ale hlavně velkého psa uvázaného právě před dveřmi domu. A on samozřejmě štěkal a štěkal a my jsme se vůbec nevyspali – a aspoň, že oni taky ne!
Ondrův tip
Pokud zrovna nejste typ člověka, který by rád chodil s plným kletrem po hřebeni, spal s liškami a užival si krás přírody naplno, můžete se v Jizerských horách „vyřádit“ ve směru kulturním, popř. duchovním – k navštívění rozhodně vybízí hejnický kostel, osada Lázně Libverda, Nové Město pod Smrkem a mnoho dalších měst a míst, která jenom na mapě zahlédnete. K dokonalosti pak myšlenku cesty po kulturních a duchovních památkách přivedl Míla Nevrlý ve své Knize o Jizerských horách, kde sepsal legendy liberecka (Jizerska) a těší se z navštěvování pomníčků, pomníků a monumentů, kterých je v těchto horách přemnoho a narazíte na ně doslova „na každém kroku“. A pokud opravdu naleznete nějaký starý hrob či pomník, nezapomeňte se mrknout na datum, které tam bude určitě vytesáno – možná, že budete velice překvapeni..
Ráno všichni rozlámaní chytáme první paprsky sluníčka na svá chladná těla a nohy si myjeme v ranní rose. Dnes nás čeká pohoda sama o sobě – dojít na vlak a rozloučit se s tímto krásným místem. V klidu snídáme, balíme, hygienujeme a odcházíme do Desné na vlak, který jede odpoledne s malým překvapením, ale o tom až za okamžik. Čekáme tedy asi 2 hodiny v místní stanici a jelikož jsme neměli pořádné jídlo za celou dobu, těší nás přítomnost místní „vlakové restaurace“, kde je levno a rychlo! Místnímu pánovi děláme asi celoživotní tržbu – piva a limonády ani nepočítám, dále všichni 1 hlavní jídlo, topinku jako zákusek a kdo měl hlad (a myslím, že jsme si pak dali nakonec všichni), tak ještě jedno hlavní jídlo. No, za 150,– na hlavu to docela ušlo! Vlak však nakonec neúprosně zahoukal na znamení odjezdu, a tak nastupujeme, máváme horám, děkujeme počasí a odjíždíme s nostalgickou náladou. Do Opočna přijíždíme asi v devět večer a k nám domů, do Dobrušky, už opravdu nic nejelo. Těch 5 km jsme tedy po kolejích museli dojít sami..
(kus party šlo stopovat a stoplo skoro mé rodiče, zbytek, včetně mě, došel asi za hodinu zcela rozlámaný domů, za svitu nočních lamp a teplého mírného větru jsme se rozloučili a teprve doma jsme si uvědomili, že jsme v Jizerkách zažili počasí, jako málokdo a už nikomu nevěříme, že se o Jizerkách říká, že jsou deštivé..)
