Connect with us

Nevážně vážně

Chepamay

Byl jsem již několik dnů v Darjeelingu. Toto město mně nebylo neznámé. Mělo býti v dobách britského panství na Indii útočištěm Angličanů před vedry a malárií jižnějších rovin Indie a Calloutty. V Darjeelingu měla býti přepychová sídla a hotely, postavené na severních svazích, ve kterých se za jasných dnů otvírá pohled na hřeben Himaláje a jednu z jeho osmitisícovek Kancencongu. Na jižních svazích se zelenají nekonečné čajovníkové plantáže.

Published

on

Osud mne, milý příteli, přinutil po uplynutí jednoho roku, vrátit se k záhadě Chepamay a zde je tedy mé povídání.

Byl jsem již několik dnů v Darjeelingu. Toto město mně nebylo neznámé. Mělo býti v dobách britského panství na Indii útočištěm Angličanů před vedry a malárií jižnějších rovin Indie a Calloutty. V Darjeelingu měla býti přepychová sídla a hotely, postavené na severních svazích, ve kterých se za jasných dnů otvírá pohled na hřeben Himaláje a jednu z jeho osmitisícovek Kancencongu. Na jižních svazích se zelenají nekonečné čajovníkové plantáže.

Nad Darjeelingem se ale přehnala léta. Marně jsem hledal přepychové vily britské společenské smetánky či přepychové hotely. V Darjeelingu, v jedné z perliček britské královské koruny nezůstalo z oné doby téměř nic. Snad jen úzkokolejná dráha, po které stále ještě vyjíždí v nekonečných serpentinách vláček, přeplněný cestujícími, pro které čas nehraje důležitou roli a pro které může být tří hodinová cesta autobusem ze Siliguri do Darjeelingu drahá. Někdejší Anglická banka, dnes Bank of India, pompézní stavba s portálem ve stylu řeckých chrámů, dnes sešlá, zčernalá tropickými či spíše monzunovými dešti a plísní, zastrčená do svahu, zřejmě po úpravě komunikace. Třetí a poslední památka, jako hrad z kamenných kvádrů či vlajková loď, zkáze propadající někdejší radnice. Hodiny na věži se zastavily neznámo kdy a střecha budovy se již dávno propadla. Jen oválný znak na boční zdi hlásá, že již v minulém století zde vládl jiný pán, po němž zde zůstala přece jen veliká památka, angličtina.

V zemi, ve které se ještě dnes mluví 15ti národními jazyky, je uznáno 720 z 1652 dialektů a ve které vychází noviny v 53 jazycích, je angličtina jedinou řečí, která dnes všechny spojuje doma i se světem.

I náš hotýlek stojí na severním úbočí, žádná vyšší stavba nezakrývá pohled k severu, kde za jednoho rána, kdy mlhy ještě nezahalily výhled, se rozzářila Kančečonga, celá růžová, zbarvená paprsky vycházejícího slunce. Z čistého a útulného hotýlku jsem se vydával na toulky uličkami, z nichž každá je napůl bazarem. Šel jsem i nahoru, do klidnější části města, kde obchodníci nabízeli cennější i drahé umělecké předměty a starožitnosti.

Neměl jsem přesnou představu, co bych chtěl získat. Snad jen modlitební zvonek s písmeny buddhistické modlitby Óm maní padme húm a k němu hromovládný klín vajru. Větší bronzové sošky Buddhů byly příliš drahé a navíc nejsem vášnivý sběratel, spíše obdivovatel. Prošel jsem několik krámků, přeptal se na ceny a s díky odešel, stále nerozhodnut.

Zbýval již jen jeden den do odjezdu, místní dosažitelné pamětihodnosti jsem již navštívil a vydal jsme se proto na toulku, zda bych objevil něco v odlehlejších uličkách. A tak mne náhoda zavedla do krámku tibetského obchodníka. Starý muž v koutku obchodu mně nevěnoval pozornost, jen mladík, snad jeho vnuk pozoroval, o co projevím zájem. Brzo jsme se domluvili na ceně zvonku a vajry. V zasklených vitrinách přitahovaly můj pohled sošky Buddhů, malé i větší, běžné bronzové odlitky i jiné, jemně cizelované.

Snad mne má slabost pro osud Tibetu, druhý, poslední den pobytu, znova přivedla k těmto dvěma Tibeťanům. Jednu sošku bych si přece jen mohl zakoupit, aby mně připomínala tuto cestu do daleké Indie a současně byla i ozvěnou mé předešlé návštěvy Tibetu.

Z vitríny jsem vyndal dvě sošky, ale stále se mi nezdály být tím, co by uspokojilo moji představu, ani jedna nebyla jemně dopracována. Hledal jsem ve vitrině něco jiného, stále nerozhodnut a přece odhodlán něco zakoupit. Mezitím chlapec cosi promlouval se starcem, pak odešel dozadu a vrátil se s jedinou soškou.

Nikoli z bronzu, jako naprostá většina sošek všech velikostí. Hnědá soška, asi 15 cm vysoká, po způsobu Buddhy sedící bohyně, kolem hlavy bohatě zdobená, jemně hlazená tvář, od loktů bohatě zřasené zdobení, v rukou na klíně jakousi nádobku, dle chlapce nádobku na vodu života. Jemně vypracované detaily o nepředstavitelně trpělivé ruční práci umělce. Jakmile mně mladík sošku svěřil do rukou bylo zřejmé, že to je ono, po čem toužím. Záhadou zůstávalo, z čeho byla soška vyřezána. Prý “fishbone „ a jméno bohyně je prý Chepamay, tibetská soška bohyně dlouhého života. Krátce jsem dohodli její cenu, kupodivu velmi přijatelnou a já jsem si odvezl domů z daleké země můj poklad.

Záhadou zůstávalo její jméno, bohyně Chepamay. Po návratu jsem pátral, ale ani v Britské encyklopedii, ani ve stejně obsáhlé americké jsem vyluštění nenalezl. Prošel jsem řadu publikací o buddhismu a stále marně. Snad je Chepamay jen jakousi podružnější božstvo a mně nezbude, než se z ní radovat s nadějí, že i mně dopřeje dlouhého života.

Uběhl celý jeden rok a já jsem se vydal na další dlouhou cestu na dálný východ, do Číny.

Buddhismus se do Číny dostal v 1. století n. l. a pevně zde zakotvil, vedle konfucianismu a tacismu. Přizpůsobil se čínskému způsobu myšlení a pronikl v čínské podobě do Koreje, Vietnamu a Japonska. V Číně pak bylo v průběhu staletí postaveno mnoho klášterů, stup a pagod a má cesta po Číně mne vedla i k nim.

A v jednom s největších a nejzachovalejším lamaistickém chrámu mimo území Tibetu se neočekávaně rozuzlila záhada mé bohyně Chepamay. Ve velké klášterní prostoře jsem náhle stanul před nadživotní, pozlacené sedící soše bodhisatvy Avalckotéšvary. Sochy do nejmenších podrobností shodné s mojí Chepamay.

Má tajemná soška je patronkou Tibetu. V Číně je vůbec nejoblíbenějším božstvem. Avalokotéšvara vzal na sebe postavu ženy, bohyně GUANYIN (Kuan-jin), je i zde božstvem dlouhého života a štěstí.

Pak následovala další setkání v buddhistických svatyních, ale i u obchodníků a u stánků se suvenýry. Bronzové sošky tohoto božstva, zdaleka ne tak pečlivě cizelované.

Má Chepamay dnes již není obklopena tajemstvím. Přitahuje denně moji pozornost, její tajemně usměvavá tvář, s očima přivřenýma, zahleděná jako Buddha do vnitřního světla. Tvář odráží vnitřní klid, za kterým je již nirvána, kde je konce strastí.

Takový je, můj milý příteli, osud jedné sošky, vzniklé neznámo kde. Tajemstvím zůstane zahalen její tvůrce i místo a čas, kdy vyšla z rukou svého tvůrce, od kterého se vydala na cestu na druhý konec světa a stala se mojí Chepamay.

Dne 6. července 1999

Continue Reading

Nevážně vážně

Česká stopa Buffalo Billa

Pro některé je legendou Divokého západu. Podle jiných názorů to byl
vychloubačný zabiják bizonů, který nejdřív zabíjel a potom
vykořisťoval americké indiány.

Published

on


Pro některé je legendou Divokého západu. Podle jiných názorů to byl vychloubačný zabiják bizonů, který nejdřív zabíjel a potom vykořisťoval americké indiány. William Frederick Cody alias Buffalo Bill nemá v dnešní USA jednoznačnou pověst. Nedá se mu ale v žádném případě upřít, že přispěl lvím dílem k vytvoření obrazu života v americké divočině v 19. století.

Osobnost stvořená v šestákových románech a filmech

Mladý Buffalo Bill klátí jednoho indiána za druhým. Co výstřel, to zásah, co rána pěstí, to omráčený divoch. Takhle vykresluje mladého jinocha film Mladý Buffalo Bill z roku 1940. Dnes je trochu těžké se při sledování takových scén ubránit úsměvu. Přesně takhle ale život na Divokém Západě vykreslovaly nejenom hollywoodské filmy a diváci tomu ochotně věřili. Dnešní veřejnost už je skeptičtější a to odráží také expozice na Billově posledním ranči nedaleko Denveru ve státě Colorado. Historik Steve Friesen napsal o Buffalo Billovi knihu a je kurátorem muzea:

„Ve své době byl jednou z nejznámějších osobností na světě. Setkával se s důležitými státníky a představiteli cizích zemí. My se tady snažíme představit dvě stránky jeho osobnosti: jednak je to podnikatel William Cody, který jedná s politiky a kapitány průmyslu. A pak je to Buffalo Bill, zálesák, legenda Divokého Západu. Oblečený v teletině předvádí v aréně své střelecké umění.“  

Steve Friesen velmi podrobně studoval jednu kapitolu života Buffalo Billa, která nás Čechy, Moravany a Slezany může zvlášť zajímat.

 

„On se svými představeními „Buffalo Bill‘s Wild West“ cestoval opakovaně také po Evropě. My jsme navštěvovali ta místa, kde předváděl své představení a hledali jsme v místních muzeích a archivech jakékoli záznamy a zmínky o tom, jak to na diváky působilo.“  


TIP: Navštivte USA a vydejte se na jeden z jeden z poznávacích zájezdů do USA.


Zájezd Západní okruh USA na 13 dní vás provede po nejzajímavějších místech západní oblasti USA od 69 990 Kč.

V roce 1906 navštívil Buffalo Bill a jeho družina desítek indiánů a jiných aktérů také země Koruny České. Je dobře zdokumentované, že se zastavil v Ostravě, Brně, Jihlavě, v Hradci Králové a v dalších městech. Mimochodem, představení v Přerově skončilo neslavně. Americký zálesák neznalý národností situace v zemi oslovil vlastenecké moravské publikum německy a ono ho vypískalo.  

Dlouho se šířily rozporné zprávy o tom, jestli navštívil také Prahu. Respektovaný pražský historik Antonín Novotný, dlouholetý ředitel Muzea hlavního města, totiž celý život tvrdil, že na Štvanici viděl Buffalo Billa jako malý chlapec. Steve Friesen to ale uvádí na pravou míru:

„Ano, četl jsem o tom. Někdo to přeložil do angličtiny. Samotného mne to zarazilo, protože jsem nenašel žádné důkazy, že by Buffalo Bill to Prahy dorazil. Představil svou show kousek od ní, ale ne přímo v ní.“

Potvrzuje Steve závěr, že pan Antonín Zápotocký na Štvanici nejpravděpodobněji viděl jednoho z početných napodobitelů Buffalo Billa. Jeho vliv byl totiž opravdu velký, mnoho lidí se pro jeho představení nadchlo a vydělávalo na jejich imitaci.

„Určitě se rozhodnou měrou podílel na vytvoření obrazu Divokého Západu. Svými představeními nesmírně ovlivnil představu o životě v americké divočině. Přejímali to nejdřív autoři knih, později samozřejmě také filmaři ve westernech. Podepsal se tak nesmazatelně na vytvoření mýtu o Divokém Západě.“

Slovo mýtus je tady klíčové. Život určitě nebyl tak romantický, jak ho Buffalo Bill představoval. Jenže obraz světa, ve kterém se muži musejí spoléhat sami na sebe, na své pušky a kolty, koně a znalost přírody má dodnes svůj půvab. I teď, v 21. století zůstává vrytý do myslí zdaleka ne jenom Američanů. Chcete se vydat po stopách Buffalo Bila? Vyrazte na dovolenou do USA s CK Go2 a zažijte tu pravou Ameriku.  

Foto: Kongresová knihovna USA

Continue Reading

Nevážně vážně

Magie

Černá magie působí na lidi jako magnet. Vždy se o ni zajímali a
jistojistě se zajímat budou. Magie se obecně dělí na magii černou, která
má uškodit konkrétnímu člověku a magii bílou, která se zabývá spíše
léčitelstvím.

Published

on


Černá magie působí na lidi jako magnet. Vždy se o ni zajímali a jistojistě se zajímat budou. Magie se obecně dělí na magii černou, která má uškodit konkrétnímu člověku a magii bílou, která se zabývá spíše léčitelstvím. Dalším odvětvím magie a vlastně nejvíce žádaným u čarodějů a čarodějnic je takzvaná červená magie neboli magie lásky. Mnoho lidí na celém světě věří, že pomocí kouzel či lektvarů dokáží přivábit lásku svého srdce.

Asi nejznámější ve všech koutech světa je voodoo, které se praktikuje hlavně v zemích Benin, Togo, Ghana a Nigérie. Voodoo nejsou jen kouzla a magie, ale celkový způsob života, filozofie, hudba i medicína. Ve voodoo se používají byliny na léčbu nemocí i proti nepřátelům. Také se ovšem zneužívají. Často jsou součástí rituálů oběti. Hlavně ovce a kuřata a alkoholem se polévá země. Většinou se žádá o pomoc božstvo. Jedná se o pomoc v léčbě, nemoci, získání partnera, práce či miminka. Voodoo je spíše nechvalně známé pro poškozování a prokletí osob. Je vnímáno jako čarodějnictví ve špatném slova smyslu. Ale určitě voodoo nejsou jen panenky, které se propíchávají špendlíky, jak je známo u nás.


V Ghaně bylo mnoho žen zavrženo pro čarodějnictví a vypuzeno z domovů jejich rodinami. Některé z velmi absurdních důvodů jsou ty, že se ženy jen objevily někomu ve snu. V Ghaně se ví velmi málo o mentálních poruchách a proto z neznalosti posuzují nemocné jako posedlé ďáblem. Ženy žijí v táboře, který dnes čítá už stovky žen a dětí. Návrat domů je nemožný. Už navždy mají cejch čarodějnic a každá nehoda, problém nebo neštěstí by se připisovaly jim na vrub. Čarodějnice a čarodějové mají těžký život i v Keni. Čarují potají, míchají tzv. kagwiria lektvary, které mají přičarovat lásku manželů k jejich manželkám a nabízí mnoho dalších kouzel jako vyléčení nevyléčitelných nemocí, spojení rozhádaných rodin, nalezení práce či chycení zloděje, který vám něco ukradl. Vše se děje potají, protože jinak jim hrozí upálení. Minulý rok bylo v Mombase upáleno mnoho čarodějnic. Proto čarodějové inzerují své služby pod názvem „bylinkáři“ a „léčitelé“ a tím se chrání.

V Keni se často stávají podivuhodné příběhy. Zloději jsou začarováni jako zloděj mobilu, který začal po začarování jíst trávu. Jiný případ je nevěrný muž a žena, kteří zůstali v sobě při styku zaklíněni a museli být odděleni operativní cestou. Tyto zprávy se dostávají i do hlavních televizních zpráv. Nicméně čaroděje vyhledávají i politici, aby si kouzly zajistili vítězství ve volbách. Nebo fotbalové týmy, aby vyhrály.

Magie má v Keni i své hodně stinné stránky. Věří se, že krev a části těla albínů mají léčitelskou moc. Albíni jsou Afričané s poruchou pigmentu a bílou kůží a červenýma očima. Albíni se chrání a nejsou uváděni ani v telefonních seznamech. Často se stává, že albíni jsou zabíjeni a jejich těla prodávána do sousední Tanzánie tamním čarodějům. Nedávno se pokoušel dokonce otec prodat své dvouleté albínské dítě. Od roku 2007 je známo 59 případů zabití albínů za tímto účelem. Keňané věří na duchy a na to, že žijí v oceánu. Věří také, že duchové občas přijdou v podobě krásné ženy a po čase se promění.


Juju je populární v Beninu. Juju může zabít vaše nepřátele nebo jim připravit velmi pekelný život. Juju se používá pouze k negativním kouzlům. K rituálům se používají kosti mrtvých zvířat i lidí. Juju využívá stále více lidí v Nigérii, aby se stali bohatými a vymanili se ze spárů chudoby. Obecně je známé jako škodící druhým. Použití nadpřirozených sil je velmi běžné. Pokud chce někdo poškodit svého nepřítele, obvykle používá něco z jeho šatstva, měl by znát jeho jméno a detaily. Proto jsou někteří Afričané velmi opatrní ve sdělování svých pravých identit. Často se představují pod smyšlenými jmény a sdělují i falešné další údaje o sobě, aby je někdo nemohl zneužít.

V Togu najdete největší tržiště fetišů na světě. Právě tady lidé věří, že pomocí fetiše dokážete zabránit zlu, které by se vám jinak jistojistě dělo. Uvidíte tu různé části všelijakých zvířat jako netopýrů, hadů, ptáků, opic, gepardů, hrochů, slonů, antilop. Najde se i krokodýl. Prodavači nabízí zboží s radami, k čemu je která část dobrá. Na podporu erekce, na vyléčení, bezpečné cestování nebo i zastavení manželky před nevěrou.


Candomblé je náboženství v Brazílii, kde hraje největší roli tanec a hudba. Jsou to velmi poutavé rituály pro oko, bubínková rytmická hudba, bílá roucha i pokrývky hlavy, spousta korálků. Rituál spočívá v obětování dvounohého zvířete, které vykoná kněz. Většinou se jedná o slepici. Druhá fáze je obětování čtyřnohého zvířete, jako například kozy. Obřad se provádí vždy po ránu. Játra, křídla a hlava se obětují bohům. Celé odpoledne se vaří, pak se pokrm dělí mezi božstvo a všechny účastníky obřadu. Při západu slunce se zpívá u talíře s jídlem a sklenice s vodou, které se pak odnáší na křižovatku. Poté se vzývají bohové pomocí bubínků. Účastníci tančí a zpívají a někteří se dostávají do tranzu. Obřad je zakončen společným jídlem, které má zajistit soudržnost účastníků s božstvem.

Pákistán je velmi ovlivněný černou magií. Každý druhý dům si objednal někdy návštěvu čaroděje. Často magii používají závistiví příbuzní. Většinou jsou navenek sladcí, ale jsou posedlí tím, vám uškodit. Čarodějové mají mnoho zákazníků. Například jedna žena prosila čaroděje, aby jí přičaroval znovu lásku jejího manžela. Ten jí dal lektvar, který měla zředit s vodou a dát mu ho vypít. Za tři dny manžel zemřel. Lidé v Pákistánu jsou ochotni za kouzla zaplatit jmění. Velmi často se dožadují chlapeckého potomka, protože chlapci jsou preferováni. Jindy chtějí přičarovat bohatství nebo dostat životního partnera dle jejich výběru. Ženy často žádají kouzlo, které změní chování jejich manželů. Když některý z mužů více podléhá přáním své manželky, ostatní muži o něm vtipkují, že je ovlivněn právě těmito kouzly.


Velké množství se dožaduje přičarování nové práce nebo práce vůbec při obrovské nezaměstnanosti. Podnikající jedinci prosí o úspěch v byznysu. Když student, který se pilně učí ,stále nemá dobré výsledky, jeho rodina taktéž zaplatí čaroději, aby předčítal svatá slova a ovlivnil jeho studijní úspěchy. Čaroději se může platit čímkoliv. Obvykle nevyžaduje žádnou finanční odměnu, ale čeká, co mu kdo nabídne. Lidé platí penězi, ale i jídlem nebo ošacením. Kouzla většinou fungují tak, že čaroděj napíše svatá slova na papír, který má dotyčný vložit do láhve s vodou a denně z ní upít dva doušky. Další možností je uložit tento „magický papírek“ pod něco těžkého v domě a nechat ho tam. Jiná varianta je, že čaroděj prodá žádajícímu svatá slova vyrytá do kůže, kterou musí nosit na těle jako talisman a nesundávat jej. Pokud má někdo fyzickou bolest, která neustává, čaroděj předčítá svatá slova z Koránu a vyfukuje při tom svůj dech do úst nemocného. Valentýn znamená žně pro čaroděje. Talismany, které vám přivábí muže nebo ženu vašeho srdce jsou žhavým zbožím. Hodně se na svátek lásky prodávají prsteny, které vám zaručí, že potkáte svůj protějšek.

Čarodějem se většinou stává potomek čaroděje. Čarodějové většinou říkají, že jsou Sayed (z rodiny proroka Mohammada). Schovávají se za islám a chtějí tak udělat dojem na klienty. S islámem to samozřejmě nemá co dělat. Ale na kouzla věří všichni bez ohledu na jejich vzdělání.


Někdy si rodina najme čaroděje a žádá ho, aby zjistil, či je někdo neproklel, což je velmi častým jevem. Osobně znám případ, kdy čaroděj přišel, prošel celý dům a zahradu a žádal rodinu, aby začali kopat na jím určeném místě na zahradě. Po chvilce kopání se v zemi objevila igelitová taška, ve které byly schovány verše z Koránu a další propriety, které se používají k proklínaní osob. Rodině oznámil, že existuje žena, která je nenávidí a přeje jim zlo. Prokletí mělo zajistit, aby rodina strádala a všichni potomci měli problémy v manželství a postupně se rozváděli.

Čarodějové v Pákistánu se odebírají do hor, aby o samotě meditovali a honili duchy a víly. Když se jim podaří navázat kontakt a ducha „chytit“, pak po návratu do civilizace využívají jejich pomoci, rady a odpovědi na otázky, které jim pomohou předpovídat budoucnost nebo ovlivnit jakoukoliv situaci. Obvykle v horách zůstávají po 40 dní a někdy při těchto nesmírně náročných rituálech dochází i k jejich úmrtí.

Zajímavé je, že zatímco u nás máme strach venku po setmění hlavně z živých lidí (přepadení, okradení, zabití, znásilnění), v Pákistánu mají lidé strach hlavně z lidí zemřelých. Věří na duchy a na to, že jsou všude kolem nás. Hlavně, když někdo v okolí zemře, tak cítí úzkost a v noci se bojí, že je duch přijde strašit. Mnoho lidí tu má zkušenost s viděním duchů. V městečku Gilgit v pákistánských horách stojí strom, o kterém se traduje, že na něm bydlí žena se svými sedmi dětmi. Všichni zemřeli a jejich duchové se v noci zjevují kolemjdoucím. Gilgit je také známý tím, že hlavně muži si platí čaroděje, aby ovlivnil výsledky kriketových zápasů.


Ani Češi nezůstávají pozadu, i když většina věří spíše jen na věštění a předpovídání budoucnosti. Čteme rádi horoskopy, mnozí věří na numerologické výklady a někteří zajdou i ke kartářce. Magie může přinést mnoho pozitivního, pokud je i naše myšlení pozitivní. Ale jak říkají Afričané:na magii pozor, má velkou moc.











Continue Reading

Nevážně vážně

Muzeum soudobého umění v Teheránu

Před nedávnem se na tomto serveru objevil zajímavý článek, zpověď „Proč cestovat“. Autor v připojené diskuzi poznamenává: „…víš, mě třeba u různých cestopisů až tak nezajímá, kdo co viděl, to si mohu najít v kterémkoliv průvodci, ale spíš mě láká se dozvědět, co ten který člověk prožíval…“, což mě přimělo sepsat následující text, takové malé podobenství jedné galerie s jedním lidským životem.

Published

on

Před nedávnem se na tomto serveru objevil zajímavý článek, zpověď „Proč cestovat“. Autor Martin Lejsal v připojené diskuzi poznamenává „…víš, mě třeba u různých cestopisů až tak nezajímá, kdo co viděl, to si mohu najít v kterémkoliv průvodci, ale spíš mě láká se dozvědět, co ten který člověk prožíval…“, což mě přimělo sepsat následující text, takové malé podobenství jedné galerie s jedním lidským životem.


V úterý 16. srpna 2006 jsem v Teheránu s mými přáteli Jirkou a Pavlem navštívil Muzeum soudobého umění. Už o rok dřív jsem si chtěl galerii prohlédnout, ale byla zavřená. Nemá žádnou stálou expozici, jednotlivé výstavy se mění přibližně po třech měsících, a předchozí rok jsem se trefil právě do doby mezi dvě výstavy. Expozice tohoto léta měla téma „Východní představy“. Většina obrazů byla abstraktních, proto jejich obsah nemohu snadno sdělit slovy.

V galerii jsou pohodlná křesla, takže se obrazy velmi příjemně prohlížely a mohl jsem nejen o nich v klidu přemýšlet…

Měl jsem dost času si uvědomit, že většinu plochy galerie (více jak 95%) tvoří bílé stěny. Ty mají pro chápání vystavených děl naprosto zásadní význam. Právě na jejich podkladu obrazy vnímáme. Jsou také pojítkem jednotlivých děl mezi sebou a vždy na nich byl i odlesk (stín) mne, pozorovatele. Vkládal jsem do nich představy, jaký obraz bude následovat a jaký to má všechno význam. Pokud by např. byly obrazy vystavené těsně vedle sebe nebo se dokonce překrývaly, člověk by byl zmatený a působivost obrazů by zcela zanikla. Bílé stěny jsou nutnou součástí, doslova základem galerie, základem každé galerie. Proč jen se na ně tak často zapomíná? Proč nemluvíme o jejich kráse? Snad proto, že se na ně nevztahují estetická měřítka? Dnešní obrazy již nemají mohutné rámy a jednotlivá díla hraničí s bílou stěnou bez výrazné hranice. Obrazy se tak stávají součástí stěn a společně vytváří jedno velké, společné dílo.

A jak je to s celým životem? Netvoří i ten z více jak 95% bílé, prázdné stěny, které jsou podobně prosvětleny obrazy událostí tvořících třeba jen 5% našeho času?

Continue Reading